načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mort - Terry Pratchett

Mort

Elektronická kniha: Mort
Autor:

Smrť si dříve nebo později najde každého. Když ovšem přijde k Mortovi, nabídne mu zaměstnání. Ten zjistí, že kvůli tomu nemusí zemřít, a nabídku přijímá. Netrvá však dlouho a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 308
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-0955-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Smrť si dříve nebo později najde každého. Když ovšem přijde k Mortovi, nabídne mu zaměstnání. Ten zjistí, že kvůli tomu nemusí zemřít, a nabídku přijímá. Netrvá však dlouho a pochopí, že se jeho romantické touhy jen málo snášejí s vážnou úlohou Smrťova asistenta, a když pozná překrásnou princeznu Keli, která má být zavražděna a kterou má právě Mort dopravit na onen svět, začnou se věci rychle zaplétat.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1987 by Terry Pratchett

Translation © 1994 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1987 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-507-6


MORT


Věnováno Rhianně


Ocitáme se v místnosti jasně ozářené svitem svic, kde jsouuloženy odměrky životů – police za policí plné přesýpacích hodin,

jedny za každou žijící osobu. Jemn ýpísek se ve skleněn ých

baňkách přesýpá z budoucnosti do minulosti. Sykot padajících

zrnek se slévá a naplňuje prostor hukotem podobným řevu

moře.

A tady vidíme majitele té podivné místnosti, kter ýprochází mezi policemi s výrazem tvora nadmíru zaměstnaného. Jmenuje se Smr(.

Ale není to Smr( ledajaký. Tohle je Smr(, jehož prostorpůsobnosti není, abychom řekli pravdu, vlastně ani prostor, ale plocha, Zeměplocha, planeta podobná obrovskému talíři. Ten talíř leží na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, Velké A’Tuin, a jeho okraje zdobí bílá pěna krajopádu, jehož vody věčně mizí v hlubinách vesmíru.

Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné.

Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů.

Smr( tiše klepe kostěnými chodidly po zemi, vyloženéšachovnicí černých a bílých dlaždic, a zatímco kostnatými prsty přebíhá po řadách pilně pracujících přesýpacích hodin, tiše si něco bručí do velké kápě.

Nakonec nachází jedny hodiny, které ho, jak se zdá,uspokojují, opatrně je zvedá z police a přenáší si je k nejbližší svíci.

3


Podrží je tak, aby se v nich odrazilo světlo, a upřeně se zadívá

na jasn ýbod, kter ýv nich zazáří.

Nehybným pohledem očních důlků naplněnýchnevyzpytatelnou temnotou přeletí obraz vesmírné želvy kráčejícíhlubinami vesmíru, jejíž krunýř je zjizvený kometami a plný kráterů po nárazech meteoritů. Jak Smr( ví, jednoho dne zemře i Velká A’Tuin, a to bude skutečně úkol nadlidský.

Ohnisko jeho pohledu se však neustále zaostřuje dál,směrem k modrozelené vznešenosti samotné Plochy, která sepomalu otáčí pod maličkou oběžnicí – zeměplošským sluncem.

Te5 se Smr(ův pohled stočil k obrovskému horskémumasivu, k horám Beraní hlavy. Hory Beraní hlavy jsou plnéhlubokých údolí, nepřístupných roklin a dalších zeměpisných ageologických útvarů, se kterými si dost často samy nevědí rady. Mají vlastní nevyzpytatelné počasí, které se převážně skládá z deště podobného šrapnelům, větrů se silou a ostrostí karabáče a nepřetržitých bouří. Někteří lidé říkají, že je to tím, že hory Beraní hlavy jsou domovem staré divoké magie. Ale sdovolením, někteří lidé vám řeknou i to, co nevědí, že?

Te5 právě Smr( zamrkal, aby tak zaostřil ještě více dohloubky. Už se před ním objevují horská úbočí na posměrné straně hor.

Te5 zaostřil na jedno konkrétní úbočí.

Te5 na pole, které na něm leží.

Te5 objevil běžícího chlapce.

Te5 ho upřeně pozoruje.

Te5 sám pro sebe říká hlasem podobným úderům olověných desek padajících na žulové podloží: ANO.

Není pochyb, že v půdě té kopcovité oblasti plné roklin, pojmenované – už kvůli podivnému zbarvení, které dodávala místní flóře – kraj oktarínové trávy, bylo něco magického. Tak například to bylo jedno z toho mála míst, kde rostly rozličné druhy loněk – dvouloňky i víceloňky.

4


Loňky jsou byliny rostoucí v čase nazpět. Zasadíte jejichsemena letos a ony vám vyrostou vloni nebo předloni, podle druhu.

Mortova rodina se specializovala na destilaci lihoviny zloňkové révy. Ta byla neobyčejně silná a vyhledávaná především věštci a předpovídači štěstí, protože těm samozřejměposkytovala možnost nahlédnout do budoucnosti. Jediná nevýhoda byla v tom, že kocovina z ní bývala pravidelně to ráno předtím, a abyste se jí zbavili, bylo třeba pít dvakrát tolik.

Pěstitelé loněk bývali velcí vážní lidé, kteří se hodně věnovali sebezpytování a častému a pečlivému studiu kalendáře.Obyčejn ýfarmář, kter ýprostě zanedbal to, co zasel nebo vůbec nezasel, prostě jen přišel o úrodu. Jenže ten, kdo nezasel včas semena rostlin, jejichž úroda už byla sklizena před dvanácti měsíci, riskoval, že naruší samotnou materii příčinnosti, nemluvě ojiných průběžných obtížích.

Další průběžnou obtíží v Mortově rodině bylo, že nejmladší syn nejen že nebyl vážný, ale k zahradnictví a zemědělství měl stejné nadání jako leklá mořská hvězdice. Ne že by nebylužitečný, ale jeho ochota a užitečnost byly toho zvláštního,š(astného a bezstarostného druhu, kterého se každ ývážn ýčlověk brzo začne obávat. Bylo v nich něco nakažlivého, možná dokonce neblahého. Mort byl vysoký, rusovlasý, pihovatý, s vytáhlým tělem, které jako by bylo pod kontrolou svého majitele jen částečně a kromě toho se převážně skládalo z kolen a loktů.

Toho konkrétního dne se hnal napříč polem, mával rukama a křičel.

Mortův otec a strýc ho sklíčeně pozorovali od kamenné zídky.

„Jedné věci nerozumím,“ ozval se otec Lezek. „Jak je možné, že před ním neuletí ani ptáci. Kdyby se ke mně blížilo něco takového, já bych tedy uletěl.

„No jo. Lidské tělo je zázračná věc. Víš, chtěl jsem říct, že nohy se mu viklají na všechny strany, ale je v nich slušná dávka rychlosti.“

5


Mort doběhl na konec pole. Přežran ýlesní holub mu stačil taktak poodejít z cesty.

„Ale srdce má na správném místě, to musím říct,“ pokračoval otec Lezek opatrně.

„Jo, jasně, srdce jo. To jenom, že ten zbytek má trochu jinde.“

„Doma je čistotný. A moc toho nesní,“ dodával spěšně Lezek.

„No, asi ne, to je na něm vidět.“

Lezek se podíval po očku na svého bratra, kter ýupřeně pozoroval oblohu.

„Slyšel jsem, že by se u tebe na farmě našlo nějakézaměstnání, Hameši,“ odhodlal se nakonec Lezek.

„No jo, už ne. Už mám pomocníka.“

„Aha,“ prohlásil Lezek zachmuřeně. „A od kdy?“

„Od včerejška,“ lhal jeho bratr s hadí rychlostí. „Všechno potvrzeno a podepsáno. Lituju. Podívej, ne že bych protimladýmu Mortovi něco měl, koukni, je opravdu příjemnej kluk, víš, ale je to prostě v tom, že...“

„Já vím, nemusíš mi to vysvětlovat,“ přikývl Lezek. „Ani oběma rukama najednou si nejni schopnej najít vlastní zadek.“

Oba se znovu zadívali na vzdálenou postavu. Ta upadla a přiskákalo k ní několik holubů, aby ji prozkoumali.

„Víš, ale hloupej nejni,“ řekl Hameš. „Rozhodně by o něm člověk neřekl, že je blb.“

„V hlavě má vážně nějakej mozek, to zas jo,“ potvrdil Lezek. „Někdy začne myslet tak tvrdě, že ho musíš praštit do hlavy, aby si tě všiml. Jeho babička ho dokonce naučila číst, věřil bys tomu? Možná že si při tom trochu přehřál hlavu.“

Mortovi se podařilo vstát, ale zakopl o vlastní šaty.

„Měl bys ho dostat na řemeslo,“ řekl Hameš přesvědčeně. „Nebo by z něj mohl možná bejt kněz. Nebo mág? Ti prej taky hodně čtou, tihle mágové.“

Potom se podívali jeden na druhého. Oběma současně se do vědomí vkradla myšlenka, čeho všeho by byl Mort schopen,

6


kdyby dostal do svých ochotných rukou nějakou magickou knihu.

„Dobře,“ pospíšil si Hameš, „tak tedy něco jinýho. Musí bejt habaděj věcí, kter ýby mu určitě šly krásně od ruky.“

„Poslední dobou moc přemejšlí, v tom je ta potíž,“ řeklLezek. „Podívej se na něj te5. Člověk nepřemejšlí, jak má vyplašit ptáky, prostě je vyplaší. Teda normální kluk, že jo.“

Hameš se rozpačitě poškrabal na bradě.

„Třeba by to mohl bejt problém úplně někoho jinýho,“prohlásil nakonec.

Lezkův výraz se nijak nezměnil, ale kůže kolem očí se mu poněkud napnula.

„Jak to myslíš?“

„Víš, že je příští týden v Ovčím hřbetu pracovní trh. Nabídni ho tam jako učedníka, ne? Jeho nov ýmistr z něj bude muset něco udělat. Tak to říkají zákony. Jakmile jednou mistr podepíše smlouvu, má to zpečetěný.“

Lezek se podíval přes pole na svého syna, kter ýsi prohlížel jakýsi kámen. „No, nechtěl bych zasejc, aby se mu něco stalo nebo aby na něj byl někdo extra zlej, rozumíš?“ řeklpochybovačně. „Máme ho docela rádi, naše máma a já. Víš, už jsme si na něj docela zvykli.“

„Já si myslím, že by to bylo pro jeho vlastní dobro, víš? Teprve takov ývěci vytvářejí z kluků pořádn ýchlapy.“

„Aha, no jo. Asi jo. Fakt je, že na něm najdeš spoustutvárnýho materiálu,“ povzdechl si Lezek.

Morta ten kámen začal opravdu zajímat. Vyčnívaly z nějspirálovité ulity, pozůstatky prvních dnů světa, doby, kdy ještě Stvořitel, bůhví proč, vytvářel živé bytosti z kamene.

Morta zajímalo mnoho věcí. Například proč k sobě lidské zuby přiléhají tak přesně. O tom dlouho přemýšlel. Pak tady byla ta hádanka, proč slunce vychází ve dne, kdy je světlo, když by bylo lepší, aby svítilo v noci, kdy je tma. Běžná vysvětlení sice znal, ale tak nějak ho neuspokojovala.

7


Krátce řečeno, Mort byl jedním z těch lidí, kteří bylinebezečnější než pytel chřestýšů. Byl rozhodnut proniknout na kloub logice, která leží v pozadí vesmíru.

To ovšem bylo velmi těžké, protože tam žádná logika nebyla. Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby byl světsrozumitelný.

Tragičtí hrdinové pravidelně vzdychají ve chvílích, kdy se

o ně začnou zajímat bohové, ale v největším maléru jsoupředevším ti lidé, kterých si bohové úmyslně nevšímají.

Otec už na něj zase jako obvykle křičel. Mort hodil kámen po holubovi, kter ýuž byl tak nažran ý, že mu nebyl s to ustoupit z cesty, a vydal se klátivým krokem přes pole.

Tak se stalo, že se Mort s otcem vydali na svátek Prasečí hlídky ze svých hor do Ovčího hřbetu. Těch několik Mortových drobností vezli v pytli na zádech malého osla. Město mělo sotva víc než čtyři řady domů s obchody kolem čtvercovéhoprostranství dlážděného kočičími hlavami. Obchody dodávaly okolním farmářům i místní populaci všechno, co bylo třeba.

Po necelých pěti minutách po příjezdu už vyšel Mort od místního krejčího a na sobě měl volné hnědé oblečení nejistého účelu, které si původní zákazník z očividného důvodunevyzvedl. Na druhé straně v něm zbývalo dost místa, kdyby byl Mort náhodou vyrostl, a to i pro případ, že by vyrostl dopodoby vícenohého slona.

Otec si ho prohlédl kritickým okem.

„Moc hezké, opravdu,“ pokýval spokojeně hlavou. „Za ty peníze rozhodně!“

„Koušou,“ ošíval se Mort. „Mám pocit, jako kdybych v nich nebyl sám.“

„Tisíce chlapců na světě by bylo otci vděčných za takové

pěkné a teplé, é, to –“ začal Lezek, ale pak se zarazil a dodal,

„oblečení, jako máš ty, hochu.“

8


„Nemohl bych se o ně s těmi chlapci podělit?“ zeptal se Mort hlasem plným naděje.

„Chci, abys vypadal upraveně,“ odpověděl Lezek odměřeně. „Musíš budit dokonal ýdojem, vynikat v davu.“

O tom se nedalo pochybovat. To bylo jisté. Vydali se ponáměstí a každ ýse oddával sv ým vlastním myšlenkám. Obvykle se Mort na návštěvu města těšil, miloval jeho kosmopolitníatmosféru, podivná nářečí venkovanů z vesnic často vzdálených celých deset, někdy i patnáct kilometrů. Tentokrát se však cítil podivně chápavý, jako kdyby si vzpomínal na něco, co se ještě nestalo.

Trh fungoval zhruba takto: muži hledající práci stáli vnepravidelných řadách ve středu náměstí. Mnozí z nich nosili nakloboucích malá znamení, která sdělovala světu, ve kterém oboru lidské činnosti se vyznají. Tak například pastevci mívali zakloboukem chomáč vlny, povozníci několik žíní, bytoví architekti kus vkusného čalounu a tak dále.

Chlapci, kteří se chtěli dostat někam do učení, se shromaž- 5ovali na středové straně náměstí.

„Prostě půjdeš a postavíš se tam a někdo přijde a nabídne ti, že tě vezme do učení,“ vysvětloval mu Lezek a hlas mu nejistě přeskakoval. „Když se jim budeš zamlouvat, pochopitelně.“

„A jak zjistí, jestli se jim zamlouvám?“ vyzvídal Mort.

„No, to je jednoduché,“ řekl Lezek a odmlčel se. O tomhle mu Hameš neřekl nic. Posbíral v duchu to málo, co věděl otrzích a co se týkalo především obchodu s dobytkem, aodhodlaně se pustil na tenk ýled: „No víš, myslím, že ti spočítají zuby a tak. Taky se přesvědčí, jestli sípavě nedýcháš a jestli máš vpořádku nohy, jako jestli nekulháš. O tom čtení bych radšinemluvil, někter ýlidi by to mohlo poplašit.“

„A co se stane potom?“ chtěl vědět Mort.

„Pak půjdeš a začneš se učit řemeslo.“

„Jaké řemeslo třeba?“

„No... tesařina je docela hezká,“ troufl si Lezek. „Nebo zlodějna. To víš, někdo to dělat musí.“

9


Mort upřel oči na špičky bot. Byl poslušn ýsyn, když na to trochu myslel, a jestliže se od něj čekalo, že z něj bude učedník, tak bude učedník. Tesařství se mu však nijak zvláš(nezamlouvalo – dřevo si vedlo svůj vlastní tvrdohlav ýživot, a když jste s ním nezacházeli, jak se patří, většinou to prasklo. Úředněpotvrzení zloději byli v horách Beraní hlavy vzácní, lidé tam totiž nebyli tak bohatí, aby si je mohli dovolit.

„Dobře,“ řekl Mort nakonec. „Půjdu a zkusím to. Ale co se stane, když mě nikdo nebude chtít?“

Lezek se poškrabal na hlavě.

„Nevím,“ zatvářil se nejistě. „No, myslím, že prostě budeš čekat, dokud trh neskončí. To je o půlnoci, myslím.“

A půlnoc už se blížila.

Na kočičích hlavách se začala tvořit lehká bílá jinovatka. Na věži s orlojem, která shlížela na náměstí, vyjelo z malých dvířek několik překrásných mechanických figur, které odbily tři čtvrtě. Ještě čtvrt hodiny do půlnoci. Mort se otřásl, ale uvnitř ho pálil stud a hořel plamen umíněnosti, kter ýbyl žhavější než propasti pekelné. Dýchal si na prsty, aby si nějak ukrátil dlouhou chvíli, a upíral oči k nebi, aby se vyhnul pohledům těch několikaopozdilců, kteří ještě zbývali na náměstí.

Většina stánkařů už sbalila své obchůdky se zbožím a odešla. Dokonce i muž, kter ýprodával masové pirožky, přestalhlasitým pokřikem vychvalovat své zboží a bez ohledu na vlastní bezpečí se do jednoho z nich sám zakousl.

Poslední z Mortových spolutrpitelů zmizeli už předněkolika hodinami. Šilhavého mladíka se shrbenými zády, kterému strašlivě teklo z nosu, si odvedl jedin ýmístní žebrák, kter ýho prohlásil za ideální materiál. V mládenci, kter ýstál vedleMorta z druhé strany, našel zalíbení výrobce hraček. Jeden podruhém odcházeli, aby se z nich stali kameníci, kováři, vrazi,obchodníci s látkami, bednáři, podvodníci, zednáři a oráči. Během několika minut začne nov ýden a stovky chlapců před sebou

10



začnou s nadějí valit novou nadějnou kariéru a nov ýužitečn ý

život.

Mort si s lítostí pomyslel, proč si asi nikdo nevybral jeho. Pokoušel se vypadat úctyhodně, každému potenciálnímuzájemci se díval zpříma do očí a snažil se na něj udělat dojem už pohledem. Chtěl jím vyjádřit svou skvělou povahou a výjimečně příjemné vlastnosti. Nezdálo se, že by to mělo ten patřičný účinek.

„Nechtěl bys tepl ýmasov ýpirožek?“ ptal se ho otec.

„Ne, díky.“

„Dává je lacino.“

„Ne, opravdu ne.“

„Aha.“

Lezek zaváhal.

„Mohl bych se ho zeptat, jestli nepotřebuje učedníka,“ dodal s nadějí v hlase. „Tohle veřejné stravování je spolehliv ýa výnosn ýpodnik.“

„Myslím si, že nepotřebuje,“ řekl Mort.

„No jo, asi ne,“ zasmušil se Lezek. „On je to spíš kšeft pro jednoho, řekl bych. No, stejně už je pryč. Víš co? Nechám ti kousek svýho.“

„Já fakt nemám hlad, tati.“

„Nenašel jsem tam skoro žádn ýchrupavky.“

„Hm. Ale stejně nemám hlad.“

„Tak jo.“ Lezek trochu posmutněl. Chvilku podupával, aby si obnovil krevní oběh v nohou, a mezi zuby si neslyšnězahvízdal několik taktů jakési písničky. Cítil, že by měl synovi něco říci, poskytnout mu nějakou radu, poukázat na to, že život má své stinné, ale i světlé stránky, obejmout ho kolem ramen azeširoka se rozhovořit o problémech dospívající mládeže, měl by prostě a jasně naznačit, že svět je skvělé a legrační místo, kde lidé nemají právo být, obrazně řečeno, tak pyšní, aby odmítli skvěl ýtepl ýpirožek s masovou náplní.

Zůstali sami. Mráz, poslední letošního roku, sevřel kameny

12


do ojíněných pěstí. Vysoko ve věži nad jejich hlavami se ozvalo

cink palečného kola, pohnulo se táhlo, uvolnila se západka

a těžké olověné závaží kleslo dolů. Pak se ozval nepříjemný

kovov ýskřípot a dvířka v ciferníku hodin se otevřela, a uvedla

tak do chodu hodinov ýstroj pohánějící postavičky. Kováři se

trhaně rozmáchli kladivy, jako by trpěli robotickou artritidou,

a začali odzvánět nov ýden.

„No a máme to za sebou,“ prohlásil s určitou nadějí v hlase Lezek. Budou si muset někde najít nějak ýnocleh – noc svátku Prasečí hlídky nebyl čas, kdy by se lidé potulovali po horách. Možná že tady někde bude nějaká teplá stáj, kde by je...

„Půlnoc bude, až zazní poslední úder,“ prohlásil Mortneřítomně.

Lezek pokrčil rameny. Síla Mortovy zarputilosti hoodzbrojovala a porážela.

„No dobře,“ zabručel. „Tak tedy počkáme.“

A v té chvíli zaslechli klip-klap koňských podkov, kterézaduněly na prázdném náměstí hlasitěji, než by odpovídalozákonům obyčejné akustiky. Pravda byla, že to klip-klap vyjadřovalo zvuk, kter ýMortovi chřestivě zaduněl v hlavě, jen velminepřesně. Když slyšíte klip-klap, představíte si veselého maléhoponíka, kter ýby dokonce mohl mít na hlavě i slaměn ýklobouk s dírami pro uši. Cosi ostrého v tomhle zvuku velmi jasněnaznačovalo, že tady se slaměné klobouky nenosí.

Kůň vešel na náměstí cestou od středu,* z mohutných bílých boků mu stoupala pára a z dláždění pod nohama mu odletovaly jiskry. Klusal pyšně jako válečn ýkůň. A samozřejmě neměl na hlavě žádn ýslaměn ýklobouk.

Vysok ýjezdec, kter ýmu seděl na hřbetě, byl proti mrazu * Pozn. překl.: Střed a okraj jsou zeměplošské světové strany .Ozna-

čují směr na Střed nebo na Okraj Plochy .Vedlejší světové strany

jsou pak posměr a protisměr .Podrobněji viz .první díl Úžasné

Zeměplochy (Barva kouzel, Talpress, 1993).

13


zabalen do silného a širokého pláště s kapucí. Když kůň došel

do středu náměstí, jezdec sestoupil na zem a chvilku sezabýval něčím za sedlem. Nakonec on – nebo ona – vytáhl sáček

s ovsem, připevnil ho koni k hlavě a přátelsky ho popleskal po

šíji.

Vzduch se najednou změnil. Mortovi se zdálo, že zhoustl, byl téměř hmatateln ýa podivně mastn ýa stíny kolem Morta se naplnily malými namodralými a načervenalými duhami. Jezdec vykročil k němu, pláš( kolem něj se nadouval a jehopodpatky vydávaly na kočičích hlavách podivn ýkostěn ýklapot. Byl to jedin ýslyšiteln ýzvuk – jinak na celé náměstí padlo ticho azahalilo ho jako hust ýchomáč vaty.

Cel ýten skvěl ýefekt pak zkazila zamrzlá louže uježděná přes den místními kluky.

ALE SAKRA!

Nebyl to hlas. Slova byla v pořádku, ale vynořila se Mortovi v hlavě, aniž se unavovala projít mu ušima.

Rozběhl se na pomoc ležící postavě a zjistil, že drží ruku, která se skládá jen z vyleštěných kůstek a je hladká a nažloutlá jako stará kulečníková koule. Kápě sklouzla postavě z hlavy a na Morta upřela prázdné oční důlky holá lebka.

Nebyly úplně prázdné. Hluboko v nich, podobnévzdáleným oknům, která se otvírají přes hlubiny vesmíru, zářily dvě malé modré hvězdy.

Morta napadlo, že by měl vlastně být vyděšený, a tak ho trochu šokovalo, když si uvědomil, že není. Ačkoli tu před ním seděl kostlivec, kter ýsi mnul kolena a bručel, z nějakéhozvláštního důvodu nebyl strašidelný, protože byl živý a neobyčejně impozantní.

DÍKY, CHLAPČE, řekla lebka. JAK SE JMENUJEŠ?

„No,“ odkašlal si Mort nejistě, „Mortimer... pane. Říkají mi Mort.“

TO JE ALE NÁHODA, prohlásila lebka. POMOZ MI VSTÁT,PROSÍM TĚ.

14


Postava nejistě vstala a začala se oprašovat. Teprve te5 si Mort všiml, že má kolem pasu širok ýkožen ýpás, na kterém jí visel meč s bílou rukojetí.

„Doufám, že jste si neublížil, pane,“ řekl Mort vychovaně.

Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždy( ani neměla příliš na výběr.

JSEM SI JIST, ŽE JE VŠECHNO V POŘÁDKU. Lebka se rozhlédla na všechny strany, a jak se zdálo, teprve te5 zahlédla Lezka, který snad poprvé v životě ztuhl na místě. Mort měl dojem, že by te5 bylo na místě vysvětlení.

„To je můj otec,“ řekl a snažil se před zmíněného vochranném gestu přesunout, aniž by se přitom nějak dotkl podivné postavy. „Odpus(te, pane, ale vy jste Smr(?“

SPRÁVNĚ. JEDNIČKA Z POZOROVÁNÍ, CHLAPČE.

Mort polkl.

„Otec je hodn ýčlověk,“ prohlásil. Chvilku přem ýšlel a pak dodal: „Opravdu, moc hodný. Nechal byste ho, prosím, na pokoji, jestli vám to nevadí? Nevím, co jste s ním udělal, ale byl bych rád, kdybyste s tím přestal. Neberte si to osobně.“

Smr( ustoupil a naklonil hlavu na jednu stranu.

JEN JSEM NÁS DVA NA CHVÍLI POSTAVIL MIMO ČAS, řekl. NEUVIDÍ NIC, CO BY HO MOHLO VYSTRAŠIT NEBO ROZČÍLIT.NE, CHLAPČE, JÁ PŘIŠEL PRO TEBE.

„Pro mě?“

JSI TADY PŘECE PROTO, ŽE CHCEŠ NĚKAM DO UČENÍ?

Mortovi začalo pomalu svítat. „Vy hledáte učedníka?“zetal se.

Oční důlky se obrátily přímo k němu a modravé hvězdičky zazářily.

TAK, TAK.

Smr( mávl kostnatou rukou. Náměstí na okamžik ozářil purpurov ýzáblesk, něco jako viditelné „pic“ a Lezek se pohnul. Protože čas dostal povolení vplížit se nazpět, na věži nad jeho hlavou pokračoval orloj v odbíjení půlnoci.

15


Lezek zamrkal.

„Nějak ses mi na minutku ztratil,“ řekl. „Promiň, musel jsem se nad něčím zamyslet.“

NABÍZEL JSEM VAŠEMU CHLAPCI, ŽE HO VEZMU DO UČENÍ, řekl Smr(. DOUFÁM, ŽE MU K TOMU DÁTE SOUHLAS?

„A co jste to říkal, že děláte?“ vyptával se Lezek kostry včerném plášti, aniž na něm bylo vidět nějaké překvapení.

DOPRAVUJI DUŠE MRTVÝCH NA ONEN SVĚT, odpověděl klidně Smr(.

„Aha,“ přikývl Lezek, „jasně, mohlo mě to hned napadnout podle toho, jak jste oblečený. To je velice potřebná práce ataková stálá. Asi budete dobře zavedený, že?“

NO, NĚJAKOU DOBU UŽ TO SKUTEČNĚ PROVOZUJI, TO JE PRAVDA, přikývl Smr(.

„Výborně. Skvěle. Nikdy mě nenapadlo, že by Mort mohl dělat něco takového, víte, ale je to dobrá práce, fakt dobrá, a je na to vždycky spoleh. Jak se jmenujete?“

SMRŤ.

„Tati –“ začal Mort naléhavě.

„No, nevzpomínám si, že bych o vaší firmě kdy slyšel,“zamys- lel se Lezek. „Kde všude vlastně pracujete?“

OD MOŘSKÝCH HLUBIN K VÝŠKÁM, KAM ANI ORLI NEMOHOU, odpověděl Smr(.

„Nó, to je fakt moc hezk ýkšeft,“ přik ývl spokojeně Lezek. „Víte, upřímně řečeno, já –“

„Tati –“ zatahal ho Mort za kabát.

Smr( položil Mortimerovi ruku na rameno.

TVŮJ OTEC VIDÍ A SLYŠÍ NĚCO JINÉHO, NEŽ VIDÍŠ A SLYŠÍŠ TY, řekl. ZBYTEČNĚ BYS MU PŘIDĚLÁVAL STAROSTI. MYSLÍŠ, ŽE BY STÁL O TO, VIDĚT MĚ Z MASA A KOSTÍ, JAK SE ŘÍKÁ?

„Ale vy jste přece Smr(,“ řekl Mort. „Chodíte světem azabíjíte lidi!“

JÁ? A ZABÍJET? řekl Smr( a bylo vidět, že se cítí opravdudotčen. TO TEDY NE.LIDÉ SE ZABÍJEJÍSAMI, ALE TO JE JEJICH VĚC. JÁTO

16


PROSTĚ JEN OD TOHO OKAMŽIKU PŘEBÍRÁM.KONECKONCŮ, NEBYL

BY TO TROCHU ŠÍLENÝ SVĚT, KDYBY SE LIDÉ ZABÍJELI A PŘITOMNEUMÍRALI? NEZDÁ SE TI?

„No, asi ano –“ řekl pochybovačně Mort.

Mort nikdy neslyšel slovo „fascinující“. V rodinnémslovníku se běžně nevyskytovalo. Ale v srdci mu zaplála jiskřička,která mu říkala, že tady je něco úžasně tajemného a trochustrašidelného, a přitom zas ne strašlivého, a že jestli si nechá tuhle příležitost proklouznout mezi prsty, bude si to cel ýživot vyčítat. Vzpomněl si na cel ýten potupn ýden a taky na dlouhou cestu domů...

„Poslyšte,“ začal opatrně, „nemusím umřít, abych se mohl stát vaším učedníkem, že ne?“

BÝTI MRTEV NENÍ POVINNÉ.

„A co postava, myslím maso... tedy kosti...?

JESTLI NECHCEŠ, NEMUSÍŠ.

Mort si vydechl. V duchu už byl skoro rozhodnutý.

„Když s tím bude otec souhlasit...“ přikývl.

Podívali se na Lezka, kter ýse škrabal ve vousech.

„Tak co říkáš, Morte?“ zeptal se s jistou bezstarostnostípacienta v záchvatu vysoké horečky. „Samozřejmě chápu, že si málokdo představuje takové zaměstnání, přiznávám, že i já měl na mysli něco jiného. Ale na druhé straně všichni uznávají, že být zaměstnancem pohřebního ústavu je poctivé a ctěnézaměstnání. No, rozmysli si to.“

„Pohřební ústav?“ zeptal se v rozpacích Mort. Smr( přikývl a spikleneckým gestem zvedl prst k zubům.

„Je to opravdu zajímavé,“ řekl Mort pomalu. „Myslím, že bych to docela rád zkusil.“

„Kde jste říkal, že máte podnik?“ zeptal se Lezek. „Je to daleko?“

NE DÁL NEŽ NA SÍLU STÍNU, odpověděl Smr(. KDYŽ VZNIKLA PRVNÍ ŽIVÁ BUŇKA, BYL JSEM U TOHO.KDE SE OBJEVÍ ČLOVĚK, TAM

17


SE OBJEVÍM I JÁ.AAŽ SE BUDE POSLEDNÍ ŽIVÝ TVOR PLAZIT POD

CHLADNOUCÍM SLUNCEM, BUDU U TOHO.

„Aha,“ řekl Lezek. „Vidím, že se vám opravdu musí dařit.“ Vypadal trochu nepřítomně, jako člověk, kter ýse nějakou dobu pokoušel vzpomenout si na něco důležitého a nakonec se vzdal.

Smr( ho přátelsky poklepal po rameni a obrátil se k Mortovi.

MÁŠ S SEBOU NĚJAKÉ VĚCI, CHLAPČE?

„Jo,“ odpověděl Mort, ale pak si na něco vzpomněl. „Jenže mám dojem, že jsem je zapomněl v obchodě. Tati, že jsme nechali uzlík s mými věcmi v obchodě, kde jsme koupili šaty?“

„Jenže ten bude zavřený,“ řekl Lezek. „Na Den prasečíhlídky jsou všechny obchody zavřené. Budeš se sem muset vrátit pozítří – vlastně dnes už zítra.“

NO, NA TOM ANI TAK NEZÁLEŽÍ, řekl Smr(. POJEDEME HNED. URČITĚ TADY BUDU MÍT BRZO NĚJAKOU PRÁCI.

„Doufám, že se budeš moct brzo zastavit doma,“ obrátil se Lezek k Mortovi. Zdálo se, že svádí neúspěšn ýboj se sv ými myšlenkami.

„No, já si myslím, tati, že to by asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad,“ odpověděl mu rychle Mort.

„No, tak na shledanou, chlapče,“ zamrkal Lezek. „A koukej dělat, co ti řeknou, slyšíš? A – promiňte, pane, nemáte náhodou také syna?“

Zdálo se, že ta otázka Smrtě poněkud zaskočila.

NE, řekl nakonec, NEMÁM ŽÁDNÉHO SYNA.

„Jestli vám to nevadí, rád bych si jen na chviličku promluvil tuhle s chlapcem o samotě.“

ZAJDU SE PODÍVAT NA KONĚ, řekl Smr( s více než lidským taktem.

Lezek objal syna kolem ramen, což mu vzhledem k nestejné výšce dělalo poněkud potíže, a jemně ho postrčil po náměstí.

„Morte, víš co mi tvůj strýc Hameš ještě řekl o učednících?“ zašeptal mu do ucha.

„Ne, co?“

18


„Víš, řekl mi ještě jednu věc,“ svěřoval se mu polohlasně otec. „Řekl mi, že nejsou výjimečné případy, kdy učedník zdědí po pánovi celou živnost. Co tomu říkáš?“

„No, já nevím,“ řekl Mort.

„To stojí za to, aby se nad tím člověk zamyslel,“ nakláněl se k němu Lezek.

„Já o tom přemýšlím, tati,“

„Hameš říká, že tak začalo dost mladých mužů. Víš, dokázali, že jsou užiteční, vydobyli si důvěru svého pána a... no, když mají třeba v domě dceru... neříkal pan, hm, pan tento... něco o dcerách?“

„Pan kdo?“ zeptal se Mort.

„Pan...tvůj nov ýpán.“

„Aha, ten. Ne. Ne, myslím, že ten nemá žádnou dceru,“ odpověděl Mort pomalu. „Myslím si, že to vůbec není rodinný typ.“

„Mnoho bystrých mladých mužů vděčí za svůj úspěchvhodnému sňatku,“ pokračoval vemlouvavě Lezek.

„Ano?“

„Morte, mám dojem, že mě vůbec neposloucháš.“

„Cože?“

Lezek se najednou na dláždění pokrytém jinovatkou zastavil a otočil mládence obličejem k sobě, aby mu viděl do tváře.

„Budeš se muset chovat mnohem líp než te5,“ prohlásil. „Cožpak to, chlapče, nechápeš? Jestli chceš na tomhle světěněčeho dosáhnout, musíš se především naučit poslouchat. To ti říkám jako tvůj otec!“

Mort se otci zadíval do tváře. Byl by mu rád řekl mnoho věcí, jak ho má rád, jak ýmá strach, toužil zeptat se, co jeho otec v minulých minutách viděl a slyšel. Chtěl říci, že se cítí, jako by lezl na krtinu a zjistil, že je to ve skutečnosti činná sopka. Taky by ho zajímalo, co otec myslí tím „vhodným sňatkem“.

Nakonec se však zmohl jen na: „Ano. Děkuju ti, tati. Asi bych už měl jít. Zkusím ti napsat dopis.“

19


„Určitě půjde kolem někdo, kdo nám ho bude umět přečíst,“ řekl Lezek. „Sbohem, Morte.“ Hlasitě se vysmrkal.

„Sbohem, tati. Určitě vás přijdu jednou navštívit.“

Smr( opatrně zakašlal, i když v jeho podání to zaznělo jako zapraskání prastarého dubového trámu plného červotočů.

MĚLI BYCHOM SE VYDAT NA CESTU, řekl, TAK SI, MORTE, NASKOČ.

Když se Mort vyhrabal na koňsk ýhřbet za stříbrem zdobené sedlo, nahnul se Smr( dolů a potřásl Lezkovi rukou.

DĚKUJU VÁM, řekl.

„Je to hodn ýkluk a má dobré srdce,“ zvedl k němu Lezek oči. „Je trochu zasněný, to je všechno. Koneckonců, všichni jsme přece byli kdysi mladí.“

Smr( o tom chvilku uvažoval.

NE, řekl nakonec. MYSLÍM SI, ŽE TO TAK DOCELA NENÍ.

Pozvedl otěže a obrátil koně směrem k Okraji. Z místa za zády postavy v temném plášti zoufale mával Mort.

Lezek mu mával na oplátku. Když mu kůň s oběma jezdci nakonec zmizeli z očí, spustil ruku a udiveně se na ni podíval. Ten stisk...byl takov ýpodivn ý. Jenže si ani za nic nemohluvědomit proč.

Mort poslouchal, jak pod koňskými kopyty chřestí drobné kamení. Když vjeli na cestu, změnilo se chřestění v tich ýdusot podkov v měkké hlíně a nakonec nebylo nic.

Podíval se dolů a zjistil, že se pod ním rozprostírá podivná krajina: noc tu a tam postříbřená měsíčním svitem. Kdyby spadl s koně, jediné, na co by mohl narazit, byl vzduch.

Pevněji sevřel ruce na sedle.

Pak se k němu Smr( otočil přes rameno. NEMÁŠ HLAD, CHLAPČE?

„Mám, pane.“ Ta slova Mortovi vyletěla přímo ze žaludku, aniž se zeptala na souhlas jeho mozku.

Smr( přikývl a přitáhl koni otěže. Zvíře se zastavilo vevzduchu a pod ním se třpytilo obrovské kruhové panoráma Plochy.

20


Tu a tam bylo vidět oranžovou záři města a teplá moře nedaleko

Okraje slabě světélkovala. Z několika hlubokých údolí se jako

nazlátlá mlha pomalu odpařovalo pomalé a těžké zeměplošské

denní světlo, které tam navečer uvázlo.*

Jenže to všechno bylo zastíněno září, která stoupala k nebi od samotného Okraje. Obrovské prameny světla zářily azařezávaly se do noční temnoty. Svět ohraničovaly vysoké zlaté stěny.

„To je nádhera,“ řekl tiše Mort. „Co je to?“

TO JE SLUNCE, KTERÉ JE V NOCI POD PLOCHOU, odpověděl mu Smr(.

„Takhle to vypadá každou noc?“

KAŽDOU NOC, přikývl Smr(. PŘÍRODA UŽ JE TAKOVÁ.

„Ví o tom vůbec někdo?“

JÁ.TY.BOHOVÉ.DOBRÉ, CO?

„No sákryš!“

Smr( se naklonil v sedle a zahleděl se dolů, na království světa.

NEVÍM, JAK TY, ALE PŘI TOM, JAKÝ MÁM HLAD, BYCH KLIDNĚ * Pozn. autora: Prakticky cokoliv se může pohybovat rychleji než

zeměplošské světlo, které je proti normálnímu světlu líné a krotké.

Jak tvrdí filozof Li-Tin O’Wevidle, jediná věc, která je rychlejší než

obyčejné světlo, je monarchie .Svou teorii zdůvodňuje O’Wevidle

takto: V zemi může být jen jeden král a tradice vyžaduje, aby mezi

jednotlivými panovníky nebyla žádná časová mezera, takže když

zemře král, musí pravomoci přejít na jeho dědice okamžitě .Li-Tin

tvrdí, že z toho zákonitě vyplývá, že musí existovat jakésielementární částice – králony, nebo možná vladařony, které jsou toho

příčinou .Samozřejmě někdy se to nepodaří, to když letící králony

narazí v letu na antimonarchon nebo republikon .Li-Tin O’Wevidle

chtěl tento objev využít k vysílání zpráv, měl nesmírně ambiciózní

plány, které dokonce zahrnovaly opatrné mučení menších králů

s úmyslem modulovat vysílaný signál, ale k jejich dalšímu rozvinutí

už nedošlo, protože v té chvíli bar zavíral.

21


UBLÍŽIL NE JEDNOMU, ALE DVĚMA KUŘATŮM. VÍŠ CO? SPROVODÍME

ZE SVĚTA NĚJAKÉ KARÍ.

I když už bylo nějakou dobu po půlnoci, dvojměstíAnkhMorpork kypělo nočním životem. Mort si původně myslel, že je v Ovčím hřbetu pěkně rušno, ale v porovnáním s lidským vírem, kter ýte5 hučel na ulici kolem, byl v tom podhorském městečku ruch jako v márnici.

Ankh-Morpork už se pokoušela popsat řada básníků.Neuspěli. Možná že za to může nepopsatelná živost toho místa nebo je to zčásti i tím, že město s milionem obyvatel a žádnou kanalizací je pro básníky, kteří dávají přednost narcisům, přece jen trochu velké sousto. Tomu se nelze divit. Řekněme tedy, že Ankh-Morpork je stejně pln ýživota jako star ýs ýr za horkého dne, hlasit ýjako kletba v chrámu, leskl ýjako pomáda, barevn ý jako podlitina a hýbe se průmyslovou činností, obchodem,podnikáním a podezřelými kšeftíky jako psí zdechlina v termitišti.

Byly tam chrámy s doširoka otevřenými vraty a plnily ulice zvukem gongů, činelů a – to v případě některých konzervativně fundamentalistických náboženství – krátkými výkřiky obětí.Byly tam obchody, jejichž podivnému zboží nestačil vnitřníprostor, a tak vyhřezlo na ulici. Taky tam bylo na první pohled nezvyklé množství příjemných mladých dam, které si zřejmě nemohly dovolit pořádné oblečení. Zářily tam pochodně,předváděli se žongléři a pokřikovali nejrůznější prodavačipřechodných radostí a potěšení.

A mezi tím vším kráčel Smr(. Mort napůl čekal, že se bude vinout zástupy jako dým, ale vůbec to tak nebylo. Bylo to jednoduše tak, že a( kráčel Smr(, kudy chtěl, lidé mu tak nějak prostě uhýbali z cesty.

U Morta to však nefungovalo. Ten dav, kter ýse taknenáadně a ochotně rozestupoval před jeho pánem, se pokaždézavřel dost rychle na to, aby mu stál v cestě. Měl pošlapané nohy, natlučená žebra, lidé se mu neustále pokoušeli prodat podivná

22


koření a vemlouvavě tvarovanou zeleninu a jakási starší paní

mu proti vší logice začala vykládat, že je pěkně stavěn ýmladík,

že by s tím mohli ledacos udělat a jestli by si nechtěl hezky užít.

Mort jí slušně poděkoval a řekl, že on si až dosud docela pěkně užíval.

Smr( došel na roh ulice a na vyleštěné mozkovně jeho lebky se odrazila záře pochodní. Tam se zastavil a nasál vzduch.Kolem rohu se potácel jakýsi opilec a bez zjevného důvodu obešel na své zmatené pouti velkým obloukem místo, kde Smr( stál.

TAK TOHLE JE MĚSTO, CHLAPČE, řekl Smr(. CO ŘÍKÁŠ?

„Je hrozně veliké,“ řekl Mort nejistě. „Víte, není mi jasné, proč se všichni chtějí mačkat zrovna na tomhle kousku, když je jinde docela prázdno?“

Smr( pokrčil rameny.

MNĚ SE TADY LÍBÍ, řekl. JE TO PLNÉ ŽIVOTA.

„Pane?“

PROSÍM?

„Co je to karí?“

V temných důlcích Smr(ovy lebky zaplály dva namodralé ohníčky.

KOUSL SIS NĚKDY DO KOSTKY LEDU, KTERÁ BYLA ROZŽHAVENÁ DO BĚLA?

„Ne, pane,“ odpověděl po pravdě Mort.

TAK TAKOVÉ JE SPRÁVNÉ KARÍ.

„Pane?“

PROSÍM?

Mort pracně polkl. „Promiňte, pane, ale otec mi říkal, že když něčemu nerozumím, mám se na to zeptat, nevadí to, pane?“

TO JE VELMI SPRÁVNÉ, přikývl Smr(. Zahnul do postranní uličky a zástup se před ním rozestupoval jako neuspořádané molekuly.

„Víte, pane, chtěl jsem se zeptat, člověk si nemůženevšimnout, totiž jak bych vám to... je to tak nápadné, že...“

VEN S TÍM, HOCHU.

23


„Jak vlastně jíte?“

Smr( se zastavil tak náhle, že do něj Mort zezadu vrazil. Když otvíral ústa, aby se omluvil, umlčel ho Smr( mávnutím ruky. Zdálo se, že něco poslouchá.

OBČAS JSOU TAKOVÉ CHVÍLE, řekl napůl pro sebe, ŽE SE I JÁ SKORO ROZZLOBÍM.

Otočil se na patě a rychlým krokem se pustil s rozevlátým pláštěm uličkou. Ulička se klikatila mezi temnými zdmi aspícími domy, ani ne tak cesta, jako spíš klikatá puklina. Nakonec se Smr( zastavil u vetché kádě plné vody, natáhl se až skoro ke dnu a vytáhl mal ýlátkov ýsáček, ke kterému byla připevněna cihla. Vytáhl svůj meč, kter ýv temnotě vypadal jako modřezářící paprsek, a přeřízl motouz utažen ýkolem hrdla sáčku.

OPRAVDU SE VELMI ZLOBÍM, řekl. Obrátil sáček dnem vzhůru a Mort viděl, jak z něj vypadly tři ubohé uzlíčky mokré srsti a zůstaly v loužičce vody ležet na dláždění. Smr( natáhl kostnatý prst a jemně je pohladil.

Za nějakou chvíli začalo z utopených zvířátek stoupat něco jako šed ýkouř a ve vzduchu se utvořily tři obláčky ve tvaruko(at. Občas slabě zamňoukaly, protože je mátla jejich podoba, a když se jich chtěl Mort dotknout, zalechtalo to a ruka mu prošla skrz.

KDYŽ SE STANE NĚCO TAKOVÉHO, POMYSLÍŠ SI O LIDECH SVOJE, prohlásil Smr(. Foukl na ko(ata a obláčky se rozechvěly. Jejich mňoukání jako by přicházelo odkudsi hodně zdaleka, a to ještě úzkou trubičkou.

„To jsou jejich duše, že?“ zeptal se Mort. „Jak vypadají lidé?“

MAJÍ TVAR LIDÍ, odpověděl mu Smr(. V ZÁSADĚ TO ZÁLEŽÍ NA CHARAKTERISTICE MORFOGENETICKÉHO POLE.

Vzdychl jako rubáš ve větru, sebral ko(ata ze vzduchu a uložil je kdesi v rozměrných záhybech svého pláště. Pak vstal.

TAK A TEĎ UŽ KONEČNĚ TO KARÍ, řekl.

***

24




Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist