načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mořští flamendři – Jaroslav Škába

Mořští flamendři
-16%
sleva

Kniha: Mořští flamendři
Autor: Jaroslav Škába

Knihou nás doprovází žižkovský Pepík, který se nechal zlákat starším kamarádem, ale i vidinou exotických dálek a pohodlného života ke službě v rakouském vojenském námořnictvu. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 209
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mare-Czech
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 159
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Mare-Czech 1.
Jazyk: česky
Vazba: kniha, brožovaná vazba
Datum vydání: 10.09.2015
Nakladatelské údaje: Praha, Mare-Czech, 2010
ISBN: 9788086930268
EAN: 9788086930268
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knihou nás doprovází žižkovský Pepík, který se nechal zlákat starším kamarádem, ale i vidinou exotických dálek a pohodlného života ke službě v rakouském vojenském námořnictvu. Pepík je ale hned po příjezdu na výcvikový parník zbaven všech iluzí a nezbývá mu než se poprat s osudem a absolvovat výcvik, který není zdaleka takovou ulejvárnou a pohodou jak mu jej líčil jeho starší kamarád ještě v Praze. Kniha je zajímavou sondou do doby, kdy Rakousko-Uhersko spojovalo pod svými mocenskými křídly mnohé národy, mající svébytnou kulturu a náturu. A zástupci těchto odlišných etnik jsou najednou nuceni společně žít a pracovat v prostorách více než stísněných, mezi nimi stojí nejen jazyková, ale i kulturní bariéra. Jinak jde ale především o úsměvnou knihu, ve které se dozvíte něco z námořnického žargonu, fungování rakouské mariny, ale především každodenního života, radostí a starostí mladých kadetů. Poprvé román vyšel v roce 1936. Úsměvný román z prostředí rakousko-uherské mariny a její výcvikové základny, kterou autor sám prošel.

Popis nakladatele

V popisu prostředí a života v rakousko-uherském válečném námořnictvu na začátku 20. století se u nás stal Jaroslav Škába klasikem. A jak už to u klasiků bývá, ani nánosy času nic nezmění v pohledu na něj. Proč tedy nepoužít téměř osmdesát let starou anotaci k prvnímu vydání této knihy? Zde je: Je už širší veřejnosti znám románem "Boxeři v Šanghaji" a mnohými krátkými povídkami z námořnického života, otiskovanými v různých týdenících i denních novinách. Jeho svérázný, humorný způsob vyprávění mu rázem získal mnoho čtenářů, kteří mají nyní opět příležitost přečíst si nový román tohoto vodního Švejka: "Mořští flamendři". Jsou to osudy předválečné generace, těch několika desítek českých chlapců, které jejich horká krev a touha po romantice zahnala do rakouské maríny.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslav Škába - další tituly autora:
Boxeři v Šanghaji Boxeři v Šanghaji
Kluci od mariny -- Humor ze života českých námořníků u rakouské mariny Kluci od mariny
Štěstí za oceánem -- Dobrodružství dvou mladých českých chlapců na moři Štěstí za oceánem
Budeš ženou námořníka Budeš ženou námořníka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ukázka:

Tauglich.

Vojenský lékař řekl „tauglich“ a rakouská marina měla zas o jednoho budoucího

admirála víc. O tom byl Pepík pevně přesvědčen. Jen jeho utýraná máma si setřela

slzičku a prorocky mu povídala:

„Počkej! Ty budeš litovat, až poznáš svět!“

Pepík, se sebevědomým gestem pražského šestnáctiletého kluka z periferie, furiantsky

odpověděl:

„Mami, už zase začínáš? Buď ráda, že se mě zbavíš. Ale to budeš koukat, až přijedu

domu na dovolenou jako Franta Kačírků. Von udělal za tři roky palmetagasta! A co měl

hvězdiček a peněz! To se pak budeš se mnou chlubit a chodit mě ukazovat po tetič

kách!“ Zamyslil se a dodal: „Z Afriky ti přivezu velký pytel kafe. A malou opičku!“

Co chcete, Pepík byl kluk ze Žižkova, holomek rošťák, jako všichni kolegové stejného

věku, postrach domovnic, psů a poctivých žižkovských mistrů, které během dvou let

skoro všechny oblažil a u toho nejtrpělivějšího z nich vydržel plných čtrnáct dní. Pravda,

byl neobyčejně bystrý a chápavý, pokud se to týkalo nějakého klukovského uličnictví;

jakmile mu však pan mistr začal vykládat, jak se bere správně do ruky hoblík, niť nebo

dratev, nastalo nedorozumění. Doopravdy, Pepík uměl vzít správně jen jedno: roha.

Kdepak! Takovou rasovinu – učit se tři roky a být zavřený v dílně! Jeho ideálem byl širý

svět, moře, dobrodružství. Židovské pece mu již nestačily a pak – znal ho tam již každý

policajt! Ale nadobro byl Pepík ztracen od té doby, co přijel Franta Kačírků na „urláb“.

Franta Kačírků, největší holomek ze Žižkova, kterému kdekdo předpovídal šibenici! A

pak ho dal táta k marině, a ten kandidát šibenice – Franta Kačírků –, přijel za tři roky

jako pán a a oslnil celý Žižkov. V námořnické uniformě, s poniklovaným bajonetem,

žlutým třapcem, na límci tři hvězdičky, na rukávě dva červené proužky a pod nimi zlatem

vyšívaný odznak, kormidlo, kotvu, provaz a nad tím zlatou korunku. Bělobílé rukavice

Pepíka dorazily – od té doby byl nadobro ztracen a fantazíroval jen oo marině.

Když už to s ním nebylo k vydržení, dal mu neméně utýraný táta ultimátum:

„Když se nechceš učit tři roky pořádnému řemeslu, budeš se učit dlaždičem. Ti se učí

jen šest měsíců a pak hned berou peníze. To by ti nevonělo? Nebo půjdeš k marině.“


Rozumí se, že Pepík skočil na to „nebo“ a v té chvíli byl zajisté nejšťastnějším klukem ze

Žižkova. Pak následovalo běhání po úřadech civilních i vojenských a psaní žádostí na

císařské a královské ministerstvo války, Marine Sektion, ve které stálo nezbytné, že

nížepodepsaný jest šestnáct roků stár, zdráv, silný, hodný, poslušný, umí částečně

německy a jeví neobyčejnou oblibu pro život rakouského válečného námořnictva, že

rodiče nemají proti jeho touze žádných námitek a že slibuje a tak dále. Zkrátka v takové

žádosti byl každý kluk, kterému učení smrdělo a se kterým si táta už nevěděl jiné rady,

vylíčen jako zosobněný ideál vzorného budoucího námořníka, o kterého by se všechna

ministerstva z celého světa div nepoprala a neolízla všech deset...

Na širém moři

počátku to bylo všechno nové, zajímavé. Plavba kolem dalmatského pobřeží, plného

ostrovů a ostrůvků, kolem Černé Hory a nakonec kolem posledního jejího výběžku s

malým rybářským přístavem Sant Giovanni di Medua. Za hodinu nato ztratilo se pobřeží

z obzoru a pak už není nikde nic – jen voda, voda, ať se člověk podívá, na kterou stranu

chce. Je to takový nezvyklý pocit, člověk si připadá náhle tak opuštěný a kdesi v

nejtajnějším koutku jeho hrdinné duše se mu stále něco našeptává: „To je to krásné viď,

ale co bys dělal, kdyby se tak najednou ta bedna s tebou potopila? Plavat neumíš a

přišel by na tebe žralok?“

Když položíte tuto otázku starému mořskému flamendrovi, mávne opovržlivě rukou a

řekne: „No tak zkrátka půjdem „varamengo“ (k ďasu), ale taky by místo slané vody

mohla být v moři správná kořalka.“ A myslí to docela vážně.

Mohutná loď brázdila vlny moře. Ano, hezky se to říká a na obrázku to také moc pěkně

vypadá. Je to však jen jedna brázda a říká se tomu kýlová voda, jenže za několik hodin

už nevíte, co je na tom hezkého – dlouhá čára na mírně zčeřené hladině, taková fádní,

nekonečná. I Niagarské vodopády omrzí, čumí-li na ně člověk celý den. Teprve

dlouholetým pobytem a stykem s mořem probouzí se něco, čemu se říká – „volání moře“

a myslí se při tom na přístavní krčmy různých světadílů. Pochybuji, že by se některému

námořníkovi opravdu stýskalo po nakládání uhlí v tropech, anebo po mytí paluby v zimě

v severním moři. A přeci i to je krásné v předpokladu, že to uhlí tahá někdo jiný.

Život na válečných lodích i v létě za pěkného počasí venku v moři je samé skákání,

běhání, tahání od rána do večera a přece jest to za chvíli tak nudné a jednotvárné. Na

moře se člověk stále nemůže koukat, stejně na něm není nic vidět. Opravdu, k zpestření

života na moři nezbývá nic, než ty pověstné večery na palubách při zpěvu a hudbě

námořnických pian (harmonik). Největší bída při tom je, že na válečné lodi nesmí být ani

jedna ženská. Celý ten večer trvá v nejlepším případě tři hodiny. Zpívá se, hrajou karty,

tombola, nosí se z dišpenze pidony a když začíná být opravdu nálada – inspekce,

profous, bocman, píšťalky a spát! Všechny bocmany a profousy měli by naházet do

moře..

Česká klapa měla svoje „beštimunky“ rozstrkané po celém Arpádu. Pepík se dostal do

„Turmu“ (věžového děla), dolů do jakési předsíně otáčející se současně s věží. Z této

předsíně byl vchod, padací dveře do muničních komor. Stál tam „post“ (stráž) s

vytaženým bajonetem. Pepík se měl zaučit trochu kanonýrskému řemeslu, zatím jen

drhnul drátěným kartáčem pancéřovou podlahu, čistil nějaká kolečka a kliky a při alarmu

něco tahal a nosil. Honza a Milda byli přiděleni ke „štajeru“ (kormidlu); měli tahat signály

a učit se kroutit kormidlem a hlavně ovšem všechno drhnout a čistit. Venca Vondruška

byl u torpéda. – většina však byli „dekštroncové“ (palubní mužstvo). Někdy se také


neviděli celý den až večer u „ankrglízy“, kterou si uhájili a tam si vyprávěli, co kdo za

celý den měl dělat a nedělal anebo dělal a neměl dělat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist