načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Morphin Red - Petr Heteša

Morphin Red

Elektronická kniha: Morphin Red
Autor:

Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o žádných vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 450
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6283-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Samostatný román zkušeného českého autora kyberpunku a akční sci-fi představuje pohodlný svět budoucnosti, v němž propuknou následky ničivého biotechnologického experimentu. Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním biotechnologickým výzkumem jsou uklizeni do detenčního ústavu pro mladistvé, což není zrovna ideální místo pro život, je ale docela vhodné pro pokračování nelegálního vědeckého projektu. Baltimore vzkvétá do technologické krásy, jeho obyvatelé do biotechnologické a uvnitř městského organismu zatím dřímá bioware v nulitní konfiguraci. Dvacet let. Pak stačí jedna zdánlivě nevinná zmínka na blogu a z nulitní konfigurace se stává aktivní. Strůjci tehdejšího výzkumu si mysleli, že všechny stopy dokonale zametli. Brzy si ale uvědomí, že lavina, která byla spuštěna, se těžko zastaví před dveřmi jejich luxusních kanceláří. Zbývá jim udělat vše pro to, aby nebylo naplněno přísloví Kdo s čím zachází, tím také schází.

Popis nakladatele

Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o žádných vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním biotechnologickým výzkumem jsou uklizeni do detenčního ústavu pro mladistvé, což není zrovna ideální místo pro život, je ale docela vhodné pro pokračování nelegálního vědeckého projektu. Baltimore vzkvétá do technologické krásy, jeho obyvatelé do biotechnologické a uvnitř městského organismu zatím dřímá bioware v nulitní konfiguraci. Dvacet let. Stačila jedna zdánlivě nevinná zmínka na blogu a z nulitní konfigurace se stává aktivní. Strůjci tehdejšího výzkumu si mysleli, že všechny stopy dokonale zametli. Stopy možná, ale své dílo ne. Vývoj událostí potom nabere takových obrátek, že si brzy uvědomí, že lavina, která byla spuštěna, se těžko zastaví před dveřmi jejich luxusních kanceláří. Na to je výsledek jejich nelegálního experimentu příliš inteligentní. Zbývá jim jediné: udělat vše pro to (bez ohledu na bankovní konta a počty mrtvých), aby nebylo naplněno přísloví: Kdo s čím zachází, tím taky schází. Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

Morphin red

Copyright © 2015 by Petr Heteša

Cover © 2015 by Lukáš Tuma

Illustrations © 2015 by Petr Heteša

For Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-283-9


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015

Petr Heteša

Morphin

Red


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

petr heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Tekuté krystaly (pouze e-book)

Morphin Red


5

i.

reanimace

1.

Jay Reiserová si nebyla jistá, jestli se náhodou nepřeslechla.

To zvláštní cinknutí slyšela naposledy před patnácti letya ne

předpokládala, že by ho mohla ještě někdy zaslechnout.Vlast

ně už na ně úplně zapomněla. Zapomněla na svého hlídacího

psa vpreparovaného do internetové sítě a čtyřiadvacet hodin

čenichajícího i na nejzapadlejších serverech a úložištích po

jedenáctipísmenném kódu, který ve správném řazení dával

jméno Wendy Talley. Zapomněla na něj také proto, že se o něj

nemusela vůbec starat. Nevyžadoval žádné žrádlo ani vodu,

neměl potřebu venčení a vzhledem ke svým autoregeneračním

schopnostem nepotřeboval ani veterináře. Vlastně si myslela,

že už možná ani neexistuje. Že se někam v tom nepřehledném

kybersvětě zaběhl nebo se možná samovolně spojil s jinými

softwarovými řetězci (kyberfenou) a změnil se v něco úplně

jiného, bloudícího světovou sítí jako mnoho jiných, dávnoza

pomenutých a nefunkčních softwarů.


6

Jenže její pes jí byl věrný. Nezatoulal se, nepřeměnil a ani na ni nezapomněl. S nastraženýma ušima a očima čekal, kdy se na síti objeví jakákoliv další zmínka o Wendy Talleyové. A když se tak nyní stalo, mobil Jay Reiserové cinkl, jako by někdo brnkl kávovou lžičkou o skleničku.

Jay Reiserová ještě chvilku hleděla z okna (nebylo topravé okno, ale LCD monitor s vysokým rozlišením, přenášející obraz zálivu Chesapeake z úplně jiného okna, vzdáleného dvě míle) a přemýšlela, co tu zvukovou halucinaci mohlo iniciovat. Ale byla to jen záminka, aby oddálila chvíli, kdy bude muset vzít mobil do ruky a přesvědčit se, protože si stejně byla jistá, že to halucinace nebyla. Halucinací bylo pouze její přání. Jenže až ten telefon vezme do ruky...

Vzala ho.

Byl to její pes: Přeji hezký den, Jay. Blog Jiny Laughlinové: 2. 5. 2034, druhý odstavec, šestnáctý řádek:

Dnes je tomu dvacet let, co zahynula tragickou smrtí moje maminka Emily Laughlinová, novinářka z BalTime. Kdo jste ji znali, věnujte jí tichou vzpomínku. Pokud si vzpomene i Wendy Talleyová, budu ráda.

Jay hypnoticky zírala na displej a četla ty tři řádky asipětkrát. O žádné Laughlinové nikdy neslyšela. Kdo to sakra je? A jak se dostala k dvacet let mrtvé Wendy Talleyové? Opřela se do koženého křesla a dotykové senzory okamžitě vytvarovaly opěradlo do dynamických křivek jejího těla. Zaklonila hlavu a zahleděla se na strop. Najednou se ve své kanceláři cítilastísněná, zavřená v kleci. Cítila nutkavou potřebu vypadnout.Vyadnout někam do volného otevřeného prostoru, na louku, do lesa, na pobřeží. Pryč z té šílené struktury chromopolymerů, tvrzeného skla, kompozitních materiálů, vysokotlakých slitin, uhlíkových vláken a ultražárové keramiky všude okolo.Osmdesát podlaží dolů, padesát nahoru, a nejbližší skutečné okno tři kilometry na každou stranu. Najednou se cítila uvězněná v pasti elektromagnetických pulzů, autonomníchzabezpečovacích systémů, inteligentních výtahů a transmisních vysílačů. Ťukla na stolní desku, na níž se rozsvítila keramickáklávesnice. Lokla si koly obohacené amfetaminem a pak zadalajméno Emily Laughlinová. Vyjelo jí několik tisíc odkazů. Odklikla hned ten první.

Emily Laughlinová, investigativní novinářka, narozena 12. 9. 1980. Absolvovala fakultu sociálních věd na Marylandskéuniverzitě, 2008–2011 redaktorka v Daily New York, 2011–2014 v BalTime. Zaměřovala se především na byznys nadnárodních korporací a farmaceutického průmyslu. V roce 2012 se jípodařilo rozkrýt síť sto dvaceti komerčních psychiatrických ústavů, které vydělaly miliony dolarů tím, že systematicky chybnědiagnostikovaly deprese u mladých pacientů a zadržovaly je proti jejich vůli až do doby, než jim vypršelo zdravotní pojištění.Součástí onoho spiknutí bylo i vyplácení vysokých provizí lékařům a sociálním pracovníkům posuzujícím jednotlivé případy. V roce 2012 obdržela cenu Blue Star pro novináře do pětatřiceti let, v roce 2013 pak Cenu starosty Baltimore. V květnu 2014 byla brutálně zavražděna ve svém bytě. Pachatel nebyl nikdydopaden.

Do prdele, co to má společného s Wendy Talleyovou? Zadala do Googlu kombinaci Emily Laughlinová a Wendy Talleyová. Nula. Nic nenašel. Pouze pokud by se netrvalo na absolutní shodě, nabídl jí článek z blogu Jiny Laughlinové, na který ji před chvílí upozornil její elektronický čenich. Co to má sakra znamenat? Cítila, jak se potí, a také jak se s tím její inhibovaný imunitní systém snaží něco udělat.

Zadala: Vražda Emily Laughlinové. Jako první byl článek

z Eastern Chronicle: Vražda redaktorky BalTime: EmilyLaughlinová byla 2. 5. 2014 zavražděna ve svém bytě na Graham


8

Street. Laughlinová byla jednou z prestižních redaktorek listu

BalTime, nositelkou novinářské ceny Blue Star. Podlepolicejních zdrojů byla Laughlinová před svou smrtí brutálněznásilněna a tělo neslo i stopy mučení. Zničený byt odpovídal řádění

sadistického šílence vyžívajícího se v krvavých rituálech.Oficiální místa nepředpokládají, že by její smrt mohla mít souvislost

s její novinářkou prací. Přiklání se spíše k názoru, že jde o čin

nebezpečného psychopata. O vážnosti případu svědčí také to,

že jej převzala FBI. Po Laughlinové zůstaly dvě děti, dcera Jina

(13) a syn Nick (11).

Jay se podívala z okna (LCD). Bylo jedenáct hodin v noci a záliv svítil milionem světýlek, jako by se někomu rozsypal pytel s perlami. Zavrtěla se v židli a pak do ztichlé ředitelské kanceláře Magnolia Bank Baltimore hlesla:

„Kafe.“

Ze stěny za ní vyjel stolek, jehož strojní systémy spokojeně vrněly, jako by měly radost, že je opět někdo potřebuje. Když se zastavil vedle jejího křesla, stál už na něm šálek s horkou kávou. Okamžitě po něm sáhla.

„Pozor, je horká,“ oznámil jí starostlivě.

2.

Elektronický pes Jay Reiserové nebyl jediným, kdo čenichal

v síti po Wendy Talleyové. Ve třetím levelu Gwynns Falls,v administrativní centrále Lucille Corp., zabírající zde tři plnápodlaží (12, 13, 14), se na monitoru objevila lebka se zkříženými

hnáty a pod ní nápis Wendy Talleyová – aktivní.

Bruce Castillo, šedesátiletý ředitel (a dvacetiprocentnímajitel) společnosti, si toho všiml až za hodinu, když mu skončilo jednání se zástupci Biofarmacu. Vrátil se ze zasedačky v docela dobré náladě, kterou mu ovšem bílá lebka na černém podkladu okamžitě zkazila. Rozhlédl se plaše kolem, jako by měl strach, jestli tam s ním není ještě někdo, kdo by to mohl vidět. Kromě dvou vysokorychlostních kamer v rozích hi-tech kanceláře to ovšem neviděl nikdo. A záznam z nich šel stejně na jeho server.

Posadil se ke stolu z leštěného mahagonu, vytáhl z dřevěné krabičky kubánský doutník a rozvážně si ho zapálil. Nebylo kam spěchat. Špatné zprávy nikdy nikam neutečou. Potom prázdné kanceláři řekl: „Kristino, hoďte mi sem jedno kafe.“

Už chtěl tu hnusnou lebku odklepnout, když se rozhodl, že počká až na kafe. Shodil ji jen na lištu. Pětadvacetiletáčernovláska tam byla s kávou během dvou minut. Ještě před čtyřmi lety tam měl androidí holku s ohnivými vlasy, velkýmisilikonovými ňadry a sametovým hlasem. Ale jak stárnul, vrátil se k živé biologii. Androidí Lucie byla až moc dokonalá a scházelo jí to hlavní – živočišnost, ženská nevyzpytatelnost a úšklebky, když požadoval nějakou kravinu (nebo když si Kristinamyslela, že je to kravina). Počkal, až mu postaví šálek na stůl, a pak jí řekl, že dneska už ji potřebovat nebude a že může jít domů. Popřála mu hezký večer a odkráčela z kanceláře. Když se za ní zavřely dvoje dveře z tvrzeného skla a naskočily zabezpečovací systémy, Bruce Castillo znovu zvětšil lebku Wendy Talleyové na plochu a konečně ji odklikl.

Na obrazovce mu naskočil blog Jiny Laughlinové sezažlucenou větou ve druhém odstavci: Dnes je tomu dvacet let, co zahynula tragickou smrtí moje maminka Emily Laughlinová, novinářka z BalTime. Kdo jste ji znali, věnujte jí tichouvzpomínku. Pokud si vzpomene i Wendy Talleyová, budu ráda.

Castillo potáhl z doutníku a snažil se udělat pár kroužků směrem ke stropu. Ani jeden se mu nepovedl a z jeho úst tak stoupaly k zářivkám jen nesmyslné abstraktní kouřové obrazce.

„Do prdele...“ vyslal za kouřovým signálem i zvukový a pak se zase zahleděl na monitor.

Na rozdíl od Jay Reiserové věděl velmi dobře, kdo to byla Emily Laughlinová. Akorát nechápal, jak se její dcera dostala ke jménu Wendy Talleyové. A proč až teď? Hlavou muokamžitě prolétla všechna potenciální rizika a hned v dalšímokamžiku i všechna možná řešení. Moc jich nebylo. Teoreticky by to ovšem neměl být problém. Vyřešili už mnohem krizovějšísituace. S jejich vlivem a technickými prostředky vlastněprkotina. Bude pouze nutné promyslet, jak to zahrát tak, aby z toho vytěžili co nejvíc. Vzal ze stolu mobil a navolil číslo Allana Aponea, svého náměstka pro bezpečnost. Típnul to ale dřív, než stačil mobil vygenerovat vyzváněcí tón. Blbost. Tohle bylo jednoznačně pro Matta Ellinse, jeho zástupce, který měl pod sebou i sekci pro takzvané zvláštní úkoly. Jinak řečeno, pro špinavou práci.

3.

„Takže musíme jednat. Chci tím pověřit vás, Matte,“ řeklBruce Castillo, když Matt Ellins v jeho kanceláři dočetl vzpomínku

Jiny Laughlinové na její matku.

Ellins absolvoval MIT, obor komunikačních technologií, a Rutcalův institut zabezpečovacích systémů. Bylo mu čtyřicet let, měl mírně hranatý obličej, šedé oči a krátké černé vlasyvyčesané nahoru, což ještě zvýrazňovalo jeho vysoké čelo.

„Máte nějaký konkrétní návrh?“ zeptal se Ellins.

Castillo se opřel do křesla a dal si ruce za hlavu.

„Mám myšlenku, že by se nám možná podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou.“

„Aha..., takže narvem Laughlinové do bytu prostorovéodoslechy a kamery a počkáme, až se Talleyová ozve?“

„Blbost,“ zavrčel Castillo nevrle. „Neozve se. Tak pitomá není. Nezapomeňte, že je to částečně náš produkt, s našimi technologiemi. Může si myslet, že to tam pověsila policie, nebo FBI. Že je to léčka, rozumíte.“

„No dobrá, ale pak...“

„Navíc nepřipadá v úvahu, aby se ty dvě setkaly. Nevím, kde tahle Laughlinová přišla na jméno Talleyové, ale budemepředokládat nejhorší. Že její matka někde něco nechala a ona to našla. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“

„Dobře... Poslouchám vás, pane řediteli.“

„Laughlinovou prostě eliminujete. Co nejdřív. A bude tovyadat tak, jako by se o ni postarala sama Talleyová. Zbytek už snad zařídí policie. Najde nám ji sama.“

„OK. Jestli to teda dobře chápu, vytáhnu si složku Talleyové...“

„...a okopírujete to, co udělala tomu klukovi v Saint Agnes. Spojte se s doktorem Hertleinem. Vybaví vás její DNA.Zároveň se z ní v průběhu eliminace pokusíte vytáhnout všechno, co o Talleyové ví a kde k tomu jménu přišla. Musí vám to dát. Když ne, převrátíte její byt vzhůru nohama a odneseteodtamtud všechny počítače a paměťová média.“

„Můžu se zeptat, kde Laughlinová bydlí?“

„To nevím. O její dceři teď a v této souvislosti slyším poprvé. Až do této chvíle nebylo nutné se o ni zajímat. To si ale snadno zjistíte, ne?“

„Jasně. Jde mi jen o to, jak to tam asi bude zabezpečené.“

„Počítejte s tím, že určitě dobře. Ale vy si poradíte. Rozpočet na akci máte neomezený.“

„Stačí to do týdne?“ zeptal se Ellins.

„Řekněme do tří dnů.“

„Tak to bude docela honička.“

„Vy to zvládnete. Spoléhám na vás. Je to vaše akce a půjde to mimo Aponea. Akorát mu pak dáte vědět, aby stáhl ten článek z jejího blogu.“

„Rozumím.“ „Laughlinovou eliminujete. Co nejdřív. Nesmí se setkat.“

12

4.

WENDY TALLEYOVÁ – DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Zeptala sem se tý krávy jestli to myslí jako vážně že bych si ty

žlutý hadry měla vzít na sebe že si asi dělá prdel. Tak mi řekla

že si žádnou prdel nedělá a že ať se rychle zklidním a nevyšiluju

protože nejsu žádná hraběnka a to místo není žádný zámek.

Ještě že mi to řekla pizda jedna jinak bych to asi nepoznala.

Zírala sem na ty pytlovitý tepláky žluťáky a stejněpytlovi

tý a stupidně žlutý jakože triko a nemohla sem tomu uvěřit.

Tak mi řekla že co sem si asi myslela. Na hlavě to měla řídký

v barvě pochcaný slámy a na ksichtě sopečný krátery ponešto

vicích nebo čem. Možná ji někdo polil kyselinou. Škoda že ji

nesežrala celou. Ty její vypoulený žabí oči sem fakt žrala. Fakt

totální hnus. Mohlo jí být tak štyrycet. Zvedla sem kus dalšího

nažloutlýho hadru s třema otvorama a zeptala se co to má jako

bejt a na to mi řekla že spoďáry ty krávo tak sem jí řekla že ty

sou tak akorát na ni a v tu ránu mi ubalila takovou facku že sem

měla co dělat abych sebou neflákla o zem. Tlapu měla jakmed

vědice. Celá vypadala jak stará volezlá vypelichaná medvědice

co kdysi byla bloncka a teď chytla šedou plíseň. Tak sem na ni

začala štěkat že je kráva a co si to dovoluje a další věci a vona

udělala krok dopředu aby mi natáhla druhou ale před tou sem

uhnula takže ta její chlupatá pracka máchla do prázdna. Ta

blbá kráva asi vůbec netušila za co tu sem a proč tu sem. Ještě

teď sem cítila mezi zubama Samuelovu krev. Tak sem jí řekla

že ještě jednou na mě šáhne tak s ní vyjebu že se z tohozechči

je. Čuměla na mě těma vypoulenýma zakalenýma vočima a asi

nevěřila vlastním uším. Mrskla po mně ručníkema prohráb

la si tu svoji pochcanou řidinu na hlavě a pak zahlásila že má

dojem že si jako tady my dvě spolu určitě užijem ještě hodně

14

srandy. Na to sem jí řekla ať vo tom nepochybuje. Sebrala sem

ze země ručník a vykráčela z její zasraný kanceláře. A ještě za

mnou ta kráva řvala že za dvě hodiny mě chce viděts vostatní

ma ve sprchách. Tak sem na ni zařvala ať si posere nohu a ani

sem se po tý vypatlaný hrůze nevohlídla. Pokoj byl vymalovaný

na zeleno. Asi tu všichni milujou žlutou a zelenou. Chcou se asi

přiblížit k přírodě. Na pelechu ležela vychrtlá holka vostříhaná

skoro dohola. Řekla mi čauky ty seš asi ta nová. Tak sem jířek

la že asi jo. Mrskla sem hadry na pelech u druhý stěnya svali

la se na něj. Řekla mi že je Loana a já jí řekla že sem Wendy.

Ptala se mě kolik mi je a když sem řekla že patnáct tak řekla

že sme stejně starý a taky se mě ptala jestli už sem se setkala

s tou krávou Leblancovou. A já jí řekla že nevím jestli s krávou

ale s pizdou určitě. Tak mi řekla ať si na ni dávám pozor a já jí

řekla že spíš vona na mě že na ni seru a na to mi Loana řekla

že je zvědavá jak dlouho mi to vydrží. Že je to fakt píča. Pak

se mě ptala za co tu sem a já řekla že je to jedno a hlavně sem

neměla náladu na krafání a tak sem čuměla do stropu. A Loana

se zeptala jestli nemám cigáro a já jí řekla že nemám ale kdyby

jako o ňákým věděla že bych si dala. Ona na to řekla abych to

hlavně neříkala před tím kreténem Balongem protože by pak

chtěl abych mu ho vykouřila.

5.

Jay Reiserová ve svém bytě na Harbor East měla na sobě jen

lehký župan, nohy na stole a v rukou tenkou cigaretuMo

narch. Byt měl sto dvacet metrů čtverečních a tvořila hojed

na velká místnost. Celou čelní stěnu zabíralo obrovskéakvá

rium s mořskými rybami (mohla si tak připadat jako třicet

metrů pod hladinou oceánu), druhou tři velké LCD monitory,

z nichž dva nahrazovaly okna s on-line přenosem panoramatu

15

Baltimore (jih a západ), třetí vestavěné skříně (narvanébota

mi, šaty, tričky, kalhotami, šperky, parfumerií a vším dalším

nezbytným pro život pětatřicetileté majitelky banky) a čtvrtou

poličky s blbostmi a plně automatizovanou kuchyňskou linkou

vybavenou autonomními motorickými systémy,tlakovzdušný

mi varnými automaty a další gastronomickou technologií až

po generátory proteinů a vitamínů.

Wendy Talleyová jí ležela v hlavě a bylo jí jasné, že pokud

něco neudělá, tak ji z té hlavy nedostane. Přemýšlela, komu by

měla dát vědět. Ještě nikdy se necítila tak osamoceně.Zkou

šet Robina do Karibiku nemělo cenu. Na Haiti nedisponovala

zabezpečenými linkami ani vláda, natož šéfové departmentů.

Mohla by sice poslat e-mail, jenže ona chtěla mluvit s někým

přímo. Že by Mel v Tokiu? Mohla by zkusit Ydabashi Corp.

s tím, že Magnolia Bank uvažuje o dotaci, ale chce kekomuni

kaci osobně ředitelku na kódovaném kanálu. To by asi šloza

řídit, ale bylo by to neohrabané a trvalo by to možná den nebo

dva, než by našli vhodný satelit s kompatibilním softwarem.

Jako nejperspektivnější jí nakonec přišla drogová mafie sesíd

lem v New Yorku. Amanda je z nich nejstarší a možná by si

i nejlépe věděla rady. Může to být léčka a ona má určitě někoho

na policii i u FBI, jinak by jí ten její byznys asi dlouhonefungo

val. Navíc by se s ní třeba bylo možné sejít i osobně. A co když

je za tím opravdu FBI? Hodili návnadu a teď budou čekat, co

se bude dít. Do prdele. Hlavně nezanechat žádné elektronické

stopy.

6.

Matt Ellins se sešel s Kevinem Mosselleym v malé zasedačce,

jejíž stěny byly chráněny statickou elektřinou a ve svítidlech

se ukrývaly výkonné rušičky a elektronické lokátory. V sekci zvláštních úkolů společnosti Lucille Corp. měl Ellins funkci mozku a Mosselley představoval ruce a nohy. Ellins bylsoftware, Mosselley hardware. Jeho mohutná hardwarová postava s hranatými rameny byla doplněna poměrně malou hlavou, což působilo dojmem, jako by k tomu tělu vůbec nepatřila. Jako by mu přidělili tu, kterou zrovna měli na skladě.

„V podstatě jde o to, že dvacet let staré krysy vyplavaly na povrch a je třeba s tím něco udělat,“ řekl Ellins a přehodil si nohu přes nohu.

„Kolik jich je?“ zeptal se Mosselley.

„Čeho?“

„Těch krys.“

„To bylo jen takové obrazné přirovnání. Castillovi jde spíš o krysaře, který je vyvolává. A má představu o totálníeliminaci.“

„Kdo je ten krysař?“

„Jina Laughlinová, dcera novinářky, která byla eliminována už před dvaceti lety.“

„Proč je tenkrát neeliminovali obě najednou?“

„Asi to nebylo potřeba. To je až teď.“

„Dostanu o ní nějaké údaje?“

„Úplně všechny, které seženeme. Stark už na tom dělá.“

„Dobře, tak jo. Máte nějakou představu? Nehoda? Nebozástava srdce?“

„Naopak.“

Mosselley se na Ellinse překvapeně podíval.

„Co má znamenat ‚naopak‘?“

„‚Naopak‘ znamená, že to má být demonstrativní.“

„Cože? Co si pod tím mám představit?“

„Divadelní spektákl. Scéna z hollywoodských horrorů.Všude spousta krve, sadismus, brutalita...“

„Počkej..., teď nevím, jestli mluvíš vážně, nebo...“

„Samozřejmě mluvím vážně.“

Ellins se naklonil nad stůl a opřel se o něj lokty.

„Kromě Laughlinové dostaneš také všechno o WendyTalleyové.“

„Proč o ní? Co s tím má společného? Bydlí spolu?“

„Ne. Talleyová před dvaceti lety zabila kluka. Prokousla mu hrdlo. A Castillo chce, abyste to udělali úplně stejně. Fotkydostaneš.“

Mosselley nereagoval, jen mlčel. Pak se zeptal: „Může se tady kouřit?“

„Ani náhodou, pokud nechceš vyhlásit evakuační poplach.“

„Ty po mně chceš, abych někomu prokousl hrdlo?“

„Jo. Ale ne ty jako Mosselley, ale ty jako Talleyová.“

„Nerozumím.“

„Dostaneš 3D model jejích čelistí a necháš zhotovit přesnou kopii. A tou to uděláš.“

„Cože?“

„Dostaneš taky její DNA. Nějaký vlasy a podobně. Možná i pot.“

Mosselley dál nechápavě zíral na svého nadřízeného.

„Opravdu pořád mluvíme vážně?“

„Do prdele, Kevine, jasně že mluvíme vážně. Tahle akce je Castillovou absolutní prioritou. Po tý holce pase už dvacet let. Slehla se po ní zem a zametla po sobě všechny stopy. Nemáme takové prostředky, abychom ji mohli hledat po celém světě. Policie a FBI je má, Interpol je má taky. Už chápeš?“

„Ne,“ přiznal Mosselley po pravdě.

„Potřebujeme ji najít a tohle je dokonalá příležitost. Dvě mouchy jednou ranou. Eliminace krysaře – a na místě činuzůstanou stopy po Talleyové. Zbytek už je na policii.“

„To jako dostanu její čelisti a těma mám tý ženskýprokousnout krk?“

„Konečně jsi to pochopil.“

„To je přece blbost.“

„Asi si k tomu budeš muset vyrobit nějaké pomocnézařízení. Nejspíš nějaké velké kleště, na které ty zuby upevníš.Protože rukama možná nedokážeš vyvinout takovou sílu... Ale ty už něco vymyslíš.“

„Do prdele,“ hlesl Mosselley a prohrábl si kštici. „Tak tohle bude moje premiéra.“

„Všechno je jednou poprvé. A předtím se z ní pokusíšvytáhnout všechno, co ví o Talleyové a o Morphin Red. Jak se o tom dozvěděla, odkud, a pokud má nějaké materiály, tak kde. Taky tam sebereš veškeré počítače, optické disky a vůbec všechna paměťová média. Musí ti říct i všechna hesla, co mák souborům na síti.“

„To jako myslíš..., jako že bych ji měl i mučit?“

„Když to bude nezbytné...“ máchl rukama Ellins.

„Takže si s sebou mám vzít i nějaké nože, kleště a...“

„Všechno, co uznáš za vhodné, abys z ní vytáhl to, co Castillo chce.“

Mosselley nad tím jen zavrtěl hlavou.

„Kdy se to má uskutečnit?“

„Co nejdřív. Dal mi na to maximálně tři dny.“

„To je blbost, to se nestihne připravit.“

„Musí se to stihnout.“ ̈

„Kde bydlí?“

„V Sharp Leadenhall.“

„Do prdele. To je třetí level. Bude to pevnost.“

„Je mi to jasný. Proto si s sebou vezmi to nejlepší, co máš. A co nemáš, to si nakup. Máme otevřený rozpočet.“

„Budu chtít s sebou Stawrowského.“

„Nemyslím si, že zrovna on je ta inteligenční hvězda,která...“

„O to nejde. Ale má displej načipovaný do levého oka.A pokud bude třeba mučení... Prostě ho budu chtít mít sebou.“

„Dobrá.“

„Sharp Leadenhall?“

„Jo.“

„Panebože... to je úplně na hovno. Všechno je tamkódovaný v síťových strukturách, takže budu potřebovat softwarový otvírák.“

„Budeš ho mít.“

„A taky kódovaný audiokanál. A tady chci někde zříditkrizový dispečink. Budu muset být napojený na policii.“

„To se zařídí.“

„Taky brýle s elektronvoltovými čočkami a generátor naodstínění senzorových čidel.“

„Ten nemáme, budeš si ho muset zajistit externě.“

„A rezonanční rušičku hluku.“

„Taky externě. Víš, kde to shánět?“

„Jo, vím.“

„Tak se do toho dej, nemáme moc času.“

7.

Těch dvě stě padesát kilometrů z Baltimore do New Yorku,

kde sídlila centrála společnosti Psychomedics, absolvovala Jay

metrem a včetně zastávky ve Filadelfii to byla rovná hodina.

New York byl s Baltimore již téměř srostlý a jeho panorama

tedy vypadalo skoro stejně. Čtyři třicetipodlažní levely,zvnějšku ztužené tvrzenou polykarbonátovou příhradovinoukombinovanou s kompozitní keramikou, připomínaly prostorovou

mřížku nepravidelného krystalu neuvěřitelné složitosti.

Deset kilometrů před hlavním terminálem byl kód jejího mobilu přijat spirálními senzory městského bezpečnostního systému a současně s tím se jí načetla podrobná navigace. Zadala Newark, Psychomedics ústředí a byla ji vygenerována nejrychlejší trasa, obsahující metro, výtah, neorail. Celkem na hodinu a půl (délka 11 tisíc metrů).

Psychomedics vlastnila jednu z nejrozsáhlejších sítí lékáren ve Státech. Celkem jich bylo čtyři sta šedesát, k tomu dvavýzkumné a vývojové farmaceutické ústavy a jedenáct výrobních středisek produkujících léky po tunách. Vstupní vestibul měl stěny ze skla, po němž pomalu stékala voda sycenábioluminiscenčními organismy, které duhově světélkovaly. Uprostřed haly se místo klasické fontány (kterou měla skoro každá firma)tyčila malá sopka, z jejíhož jícnu opravdu vytékala žhavá láva a ke stropu stoupal naoranžovělý dým. Za recepčním pultem seděla androidí holka. Byla zrzavá (asi aby její vlasy ladily se sopečným dýmem) a její obličej i postava byly kopií herečky LizHayworthové (což muselo stát strašlivé peníze, uvědomila si Jay).

„Dobrý den, potřebovala bych mluvit s paní ředitelkou,“ oznámila a opřela se o skleněný pult, ve kterém pulzovaly malé modré bublinky.

Recepční se na ní zadívala. Možná zrovna porovnávala její obličej s databází obchodních partnerů společnostia vyhodnocovala její potenciální důležitost či naopak bezvýznamnost.

„Bohužel, paní ředitelka není přítomna, madam. Ale i kdyby byla, musela byste být ohlášena, což nejste.“

Nemělo cenu ptát se, jak to ví. Jejich monitorovací systém už si určitě stáhl identifikaci z jejího mobilu.

„Samozřejmě že nejsem ohlášena. Jsem její dávnákamarádka ze střední a jenom projíždím, tak jsem ji chtěla pozdravit.“

„To mě mrzí, madam. Ale lituji, slečna Lecroneová zde opravdu není. A není ani v New Yorku, je mimo město.“

„Aha... Tak to je hodně blbý,“ řekla Jay zklamaněa přemýšlela, co s tím.

Vlastně ji ani nenapadlo, že by Amy nemusela být v New Yorku.

„Podívejte,“ obrátila se znovu k zrzavé kopii LizHayworthové, „potřebovala bych s ní nutně mluvit. Dáte mi na ni aspoň mobil?“

„Lituji, ale to opravdu nemohu. Ale mohu vám nabídnout kávu.“

To se asi zbláznila. Její software nebyl zrovna dokonalý.

„Je tu alespoň nějaký její zástupce? Někdo, kdo firmu řídí v její nepřítomnosti? Možná mi ten kontakt dá on, když vy nesmíte.“

„Ano, je tu Gershwin.“

„A mohla bych s ním mluvit?“

„Normálně Gershwin s nikým mimo zaměstnance firmy osobně nejedná. Ve vašem případě je ale ochoten učinitvýjimku. Ptá se, oč prý jde.“

„Prosím?“

„Chce slyšet důvod. Slyší vás, madam. Jsem s ním vespojení. Dokáže vnímat třiadvacet lidí najednou. Je to uměláinteligence.“

„Amy zastupuje android?“

„Gershwin, madam.“

„No dobrá. Řekněte mu, že bych s ním potřebovala mluvit mezi čtyřma očima.“

„Asi myslíte elektronvoltové čočky. Má čtyři. Takže pokud byste je považovala za oči, je tato rozmluva možná jen mezi šesti očima.“

Androidí holka si ten dialog vyloženě užívala. Jay alerozhodně neměla náladu vybavovat se s procesory, byťsebevýkonnějšími. Už to chtěla vzdát, ale pak jí došlo, že jestli si Amy coby svého zástupce zvolila umělou inteligenci, tak to bude něco, čemu může bezmezně věřit. A podle toho by měl taky vypadat jeho software.

„OK. Mohu mluvit s Gershwinem? Řekněte mu, že je todůležité a jedná se o Amy.“

„Právě jste mu to řekla, madam... Můžete. Výjimečně,protože vás zná.“

Jay se zarazila. Byla si jistá, že ho nikdy neviděla a on ji taky ne. Pochopila, že je to Amyina práce.

„Třetí výtah vlevo, čtvrté patro,“ oznámila Liz sladkýmhlasem.

8.

Gershwin byl evidentně dokonalejší než silikonová kopie Liz

Hayworthové dole. Vzhledově tedy určitě ne, jelikož vypadal

vážně hrozně a Jay se ani nedivila, že ho Amy nenechájednat s nikým mimo firmu. Měl velmi ostré rysy, jakobyvysekané dlátem, pronikavé kulaté oči (nepochybně s vnitřními

multidispleji) a dva páry měl skutečně i vzadu, mezivystříhanými vlasy. Na každé ruce šest prstů (za malíčkem další

palec) s bioslitinovými plátky na vnitřní straně.Nepřirozeně široký nos (Jay odhadovala na spektrální analyzátory

uvnitř), uši připlácnuté k lebce a každé z nich osazenénejméně osmi indukčními směrovými mikrofony. Hřbet pravé

ruky měl naježený dvanácti mikrokonektory a jehoabsolutně bezhlučný pohyb dával tušit, že uvnitř neforemného těla

se skrývá elektromagnetický svalový systém na mozaikové

kostře (takže žádné servomechanismy a hydraulickésystémy).

„Dobrý den, slečno Jay,“ řekl příjemným hlasem televizního moderátora. „Vypadáte mnohem líp než v mé databázi. Když dovolíte, tak si ji tímto aktualizuji. Dáte si kávu, čaj, koňak... Nebo snad čistý líh?“

Jay na něj vyvalila oči.

„Ve vašem případě je možný i joint či koks s vanilkovoupříchutí.“

Panebože, co všechno mu Amy navykládala? Nicméně jen touto jedinou větou si okamžitě získal její důvěru. Jestli ví o lihu a koksu s vanilkou, nemělo cenu s ním hrát žádnoupřekombinovanou hru. Viděl ji absolutně nahou, tak jako nikdo. A hned potom jí po zádech přeběhl mráz, protože siuvědomila, že jestli o ní tato struktura narvaná univerzálnímibioprocesory ví úplně všechno, přičemž nepochybně nonstopkomunikuje i s veřejnou sítí, tak stačí, aby ho někdo hacknul a...

„Promiňte, pokud jsem vás nějak zmátl,“ ozval se rozpačitě Gershwin, „ale nemusíte mít obavy. Všechno je naprostobezečné.“

Jako by jí snad dokázal číst myšlenky.

„Dík,“ hlesla jenom a posadila se do křesla, které jí něžně objalo boky. „Potřebovala bych nutně mluvit s Amy.“

„Slyšel jsem. Ale jestli jí chcete říct jen to, že se jménoWendy Talleyové objevilo na netu na blogu Jiny Laughlinové, tak už to ví.“

„Cože?“ Jay překvapením zamrkala. „Ona to ví?“

„Jistě. Řekl jsem jí to.“

„A to mi ani nezavolala?“

„Proč? Nechtěla vás zbytečně zneklidňovat. A navícpředpokládala, že to objevíte také.“

„A ji to nechalo zcela klidnou?“

„Monitoruji její zdravotní stav čtyřiadvacet hodin denně. Ve chvíli oznámení jsem sice zaregistroval poněkud zvýšenou neuronovou aktivitu a mírně zvýšenou hladinu adrenalinu, ale opravdu jen na chvilku. Pomohl jsem jí vyhodnotit rizika.“

„A s jakým výsledkem, jestli to není tajemství?“

„S téměř nulovým,“ oznámil její umělý společník klidným hlasem. „Nic se neděje.“

„Tak to já mám na celou věc úplně jiný názor.“

„Jistě. Možná je to ale jen tím, že já jsem oproštěn odjakýchkoli emocí a vše vnímám pouze racionálně.“

„No právě. A mnou cloumají emoce. Fakt bych potřebovala s Amy mluvit. Aspoň jestli jí něco říká jméno té novinářky.Vůbec to nechápu. Můžeš se s ní nějak spojit?“

„Jsem s ní ve spojení skoro pořád. Navíc má na sítnicích implantovány mikrosnímače, takže pokud chce, mohu vidět jejíma očima.“

„Ty vidíš jejíma očima?“

„Jen když chce. V některých chvílích tuto funkcisamozřejmě blokuje.“

„Ona má před tebou tajnosti?“ podivila se Jay.

„To si nemyslím. Spíše nechce, aby z některých okamžikůjejího života byl pořízen záznam. Automaticky to totiž zálohuji.“

„Takže má tajnosti.“

Gershwin se zamyslel. Alespoň to tak Jay připadalo.

„Myslím tím okamžiky velice živé sexuální interakce mezi lidmi, slečno Jay.“

„Aha... No dobrá. Takže: mohu s ní mluvit, nebo ne?“

„Právě dokončila jedno z mnoha jednání a je na cestě dohotelu, takže by to asi šlo... Ano... říká že ano. Teď se na chvíli odmlčím a ona vás uslyší, Jay.“

„Sakra, já ale měla na mysli maximálně zabezpečenýkódovaný kanál.“

„Samozřejmě, jde o biokódování v Ultramarínu 4. Takovým nedisponuje ani Národní bezpečnostní agentura.“

„Čau, Jay, slyšíš mě?“ ozval se najednou ženský hlasz Gershwinových úst, aniž by jimi pohnul, a on sám znehybněl.

„Jo..., slyším. Seš to ty, Amy?“

„Samozřejmě. To teda čumím, že ses vypravila až k nám. To už musíš být hodně nervózní.“

„To máš pravdu. A nechápu, jak to, že ty jsi tak v klidu.“

„Vždyť se nic neděje, nepanikař.“

„Něco asi jo, když...“

„Ale blbost.“

„Sakra, někde k tomu jménu přijít musela, ne?“

„No jasně, od svý mámy.“

„A kde k němu přišla ona?“

„Byla to novinářka z BalTime.“

„To vím taky, ale jak přišla...“

„Vždyť s tebou mluvila.“

„Cože?“

„No jasně. Ty už si nevzpomínáš? Vpadla tam tenkrát jako velká voda. Musela mít někoho vlivného za sebou, když ji tam vůbec pustili. Ale nikdo s ní nechtěl mluvit. Jediný, kdosouhlasil, jsi nakonec byla ty.“

„To už si teda vůbec nepamatuju. Na nic podobného sinevzpomínám.“

„Nejspíš ti to už vypadlo z hlavy. Ostatně, nenechali vásspolu dlouho. Asi dostali od někoho befel a vyrazili ji odtamtud.“

„Aha... Tak na to si fakt nevzpomínám.“

„Možná ti tenkrát ani neřekla své jméno. Ale určitě jsi s ní mluvila.“

„No tak jo. Tak dík, aspoň jedna záhada se vyjasnila. Hele, kdyby se kolem toho ještě něco dělo...“

„Neboj, Gershwin to všechno sleduje, buď v klidu. Kdyby něco, dám ti vědět.“

„Jako s tímhle, jo?“

„Ale tohle nic nebylo, Jay. Neblbni. Myslím tím, kdybyopravdu o něco šlo. Budeš první, kterou budu kontaktovat, neboj.“

„Tak jo, trochu jsi mě uklidila.“

„Nepotřebuješ nějaký psychofarmaka? Když tak si řekni Gershwinovi.“

„Ne dík, jsem v poho.“

„To ráda slyším. Někdy musíme zajít na kafe.“

„To určitě uděláme. Tak se zatím měj.“

„Ty taky.“

„A dík.“

9.

WENDY TALLEYOVÁ – DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Bylo to vykachličkovaný blběji než sme měli v Saint Agnes. Jenom bíle což bylo děsně otravný. Normálně na palici. Čuměli na mě jak na nějakou mimozemskou krávu. Dvanáct holek ve společnejch sprchách. Tý nejstarší sem hádala tak sedmnáct. Už měla docela velký kozy a dole byla fakt hustě přírodnízatímco tý nejmladší bylo asi osm. Ta neměla kozy žádný a dole byla hladká jak batole. Už mi bylo jasný že to tu bude naposrání. Totální vopruz. Nakrátko ostříhaná holka v protější sprše měla pruhovatý záda skoro jak zebra. Červený nepravidlený šmouhy. Bič nebo možná ocelová tyč. Otočila se ke mněa řekla co čumíš ty pizdo? Tak sem jí řekla ať se de vycpat kráva. U dveří stála tlustá vyšumělá bachařka a kvákala něco abysme se jako zklidnily nebo na nás pošle Agyho. Ještě nevím kdo je to Agy ale byl mi totálně u prdele. Přitom nás všechny tačubka hltala lačným pohledem div jí nevypadly voči z důlků skoro u toho slintala. Normální vydlabaná čúza. Čekala sem kdy si strčí pracku do spoďárů a začne si to dělat. Patnáctka z vedlejší sprchy na mě zavrčela jestli sem tu nová tak sem řekla že asi jo když mě tu ještě nikdy neviděla. Ta už měla kozy docela dobrý a dole měla vostrý strniště. Asi se holila a týden vynechala.Neměla sem náladu s nikým se bavit. Měla sem náladu na hovno protože celý to tu bylo na hovno. Ta přírodní vedle mi řekla že Setnerová na mě čumí jak na nějakej zlatej poklad. Mrkla sem

27

na bachařku. A pak ještě řekla že možná nahradím Jane jejího

oblíbenýho robertka. Tak sem jí na to řekla že to ať si zkusí

a vykousnu jí kundu. Dvě holky o dvě sprchy dál kerý mohly

být vo trošku mladší než já se mydlily navzájem a dělalo jim

to asi dobře protože se mydlily všude i na kozách a na pipině

a bachařka u dveří na nich mohla voči nechat a střídavě čuměla

na ně a na mě tak sem se k ní votočila zádama. K pizdě. Přivezli

mě před třema hodinama jako další exotický zvíře do zoo.Ne

čekala sem že detenčák bude nějakej ráj ale ocuď pocuď. Pak

mi ta vedle řekla že je Bára. Tak sem řekla čau a že sem Wendy.

Otočila sem pákou u sprch co nejvíc na teplou jenže furttek

la zasraná vlažná. Zeptala sem se Báry jestli tu neteče teplejší

a vona řekla ať zapomenu na teplejší protože to by prý dělalo

páru. Já sem řekla že mám páru ráda a vona řekla že by se jim

pak rosily ty zkurvený kamery. Pak ukázala nade dveře a pak

ještě do protějšího rohu pod stropem. Fakt tam byly kamery.

Tak sem se jí zeptala jestli sou jako vopravdový jestli nás fakt

natáčí a vona řekla že jo. A že si zvyknu. Čtrnáctiletá holka vod

protější sprchy si pak stoupla přímo proti kameře nad dveřma

a mydlila svý mrňavý kozy. Totální úletářka. Neměla sem ani

mýdlo tak sem se zeptala jestli mi ho někdo půjčí a Bára se

divila že mi ho ani nedali a když sem řekla že asi zapomněli tak

řekla že to asi těžko a že spíš si ho budu muset něčím vysloužit.

Pak mi podala svůj kousek a zeptala se proč sem tam. Tak sem

jí řekla že sem prokousla krční tepnu úchylnýmu kámošovi

a vona na to že to asi teda nebyl kámoš a já řekla že von simys

lel že jo. Pak se mě ještě zeptala jestli to přežil a já řekla že ne.

10.

Baltimorská kriminálka sídlila v parku Druid Hill. Nutno

ovšem přiznat, že z toho parku už toho moc nezbylo. Vlastně vůbec nic. Tam, kde bylo jezero Druid, les a botanická zahrada, nyní vyrůstaly ze země tetralaminátové rampy, pilíře z tvrzené strusky a nosníky z ušlechtilé slitiny kombinované s elektricky tónovanými stěnami z polymerového skla. Z celé té úžasnépřírodní fauny vlastně zůstal jen název.

Centrála policie byla hned v prvním levelu (dalo by se říct na dně bývalého jezera), aby měli blízko jak do horních, tak do spodních levelů. A taky k nejpřímější cestě ven z města, která byla zabezpečena speciálními tunely vyhrazenými jen prointegrovaný záchranný systém.

Dan Duarte, čtyřiatřicetiletý vyšetřovatel, stál na Whitelock Street před jedním z jedenácti výtahů (měl číslo deset a bylvyhrazen pro příslušníky policie) a čekal, až se kabinaz nebeských výšin konečně dohrabe do přízemí. Unaveně do sebehodil dva mentolové bonbóny. Převaloval je na jazyku a zhluboka dýchal. Dan Duarte byl specialista na vraždy, jedenz nejlepších. Jeho vysoká štíhlá postava budila respekt, kterýpodporovalo vysoké myslitelské čelo a počínající kouty. Vlasový deficit v přední části hlavy si vynahrazoval vzadu, kde si dlouhé vlasy stahoval do culíku.

Výtah dorazil a oznámil, že čeká na jeho autorizační kód, právě ve chvíli, kdy docucal Mentolovou explozi (jak hlásal nápis na obalu). Přiložil mobil ke čtečce, a ještě než seotevřely dveře, dvakrát se mohutně nadechl a vydechl a pakzadržel dech. Nastoupil do výtahu. Měl před sebou cestu nahoru dlouhou dvacet podlaží, ale vyjel jen do devátého, kde se výtah zastavil a nade dveřmi se rozsvítil reflexně červený nápisToxikologie pozitivní. Pak se kabina dala zase do pohybu, ovšem směrem dolů.

Duarte zuřil. Zadržený dech a mentolová explozenepomohly. Ty zkurvené senzory, čidla a analyzátory měly dokonalejší čenich než nejlepší pes. Bylo jasné, že i přes všechna opatření se dnes do práce nedostane. A navíc o tom bude pořízenzáznam – tenhle měsíc už podruhé. Do prdele.

Vrátil se včera ze Soft Night už v devět večer a doufal, že se to do rána vstřebá. Jak vidno, nevstřebalo. Jenže sinemohl pomoct. Zbožňoval Soft Night. Dynamické celonoční akce byly poháněné kyberhudbou, koksem, extázía utopickým pocitem přátelské soudržnosti ve stylu Věku vodnáře. Většinou se odehrávaly ve volné přírodě a místo a čas byl oznamován téměř konspiračně prostřednictvím kódovaných nevinných SMS zpráv nebo přes internetové stránky burzy akvarijních rybiček či šifrovanou diskusí pod článkyo globálním oteplování. Účastníky byli většinou lidé v pytlovitých kalhotách, tričkách s parodickým nápisem nebo jakýchkoliv volných hadrech z polyuretanu protkaného hliníkovýmivlákny a led diodami, se kterými se pak celou noc účastnilieuforického tanečního maratonu a chemicky navozené expanze ducha.

Dveře výtahu se dole otevřely a Duarte otráveně vylezlzpátky na Whitelock Street. V kapse se mu rozvibroval mobil.Vytáhl ho. Horší jméno si už na displeji ani přečíst nemohl. Hugh Burdower, ředitel. Ta pitomá udavačská čidla už mu asi dala vědět. Nemohl to nevzít.

„Jo, slyším vás. Dobrý den.“

„Kde seš? Potřebuju tě nahoře.“

„Zrovna jsem tam jel, když měl výtah nějakou poruchu, nebo co, a poslal mě zase dolů.“

„To si vyřídíme později. Teď se vrať a ať už jsi u mě.“

„Nepustí mě tam, je nějakej přecitlivělej. Možná chybasoftwaru.“

„Jo, ale toho tvého, blbe. Wasonský se to pokoušíodblokovat.“

„OK. Jak si přejete.“

11.

Hugh Burdower měl pětapadesát, ostré rysy kontrastující

s bambulovitým rozpláclým nosem a možná zbytečně velké uši.

Baltimorské kriminálce šéfoval už sedmnáct let a za tu dobu se

vypracoval na poměrně úspěšného dodavatele živéhomateriálu do federálních věznic na východním pobřeží. Za své úspěchy

ovšem nevděčil ani tak dokonalým kombinačníma analytickým schopnostem, jako spíše dobrému čichu na lidi. Daldohromady několik dokonale sehraných vyšetřovacích týmůa dokázal intuitivně odhadnout, jaký z nich na který případ nasadit.

Takže jakmile dostal první kusé informace o masakru v Sharp

Leadenhall, bylo mu jasné, že tam musí poslat Duarta.

S tím, že ho čidla výtahu pošlou zpátky domů, ovšemnepočítal. Musel aktivizovat Wasonského z počítačové centrály, aby intoxikovaného podřízeného dostal nahoru, což nebyla vůbec jednoduchá operace, protože bylo nutné odstavitmolekulární senzory napojené na biotechnologické obvody a izotopové indikátory. Tomu se pochopitelně autonomní bezpečnostní systém bránil zuby nehty, až ho Wasonský musel brutálněodstřihnout, čímž se na washingtonské FBI rozblikala výstražná stroboskopická světla, protože se celá centrála baltimorské kriminálky na několik sekund ocitla bez jakéhokolibezpečnostního jištění.

Proto když Duarte konečně naroloval do Burdowerovykanceláře, neměl ředitel vůbec dobrou náladu.

„Dva měsíce bez prémií,“ přivítal ho místo pozdravu.

Vyzáblá mrcha Stepardová, která stála vedle jeho stolu, se jen ušklíbla. Duarte ji nesnášel. Byla to klasická čtyřicítka s mohutnou hřívou tmavých vlasů sčesaných na jednu stranu (retro styl dle Pop Vision, určený ale pro dvacítky), a pokud by

31

„Dva měsíce bez prémií,“ přivítal ho ředitel místo pozdravu

a ta mrcha Stepardová se jenom ušklíbla. po něm někdo chtěl popsat její tvář, tak by mu stačilo jediné slovo. Mrcha. Čišelo jí to z očí. Vůbec nechápal, proč si jiBurdower drží, ale možná právě proto. Asi měl sexuální úchylku na mrchy, tak jako ji někdo má na dámské kalhotky neboženská chodidla.

„Je to fakt nějak přecitlivělý,“ oznámil Duarte a posadil se do křesla naproti. „Měl jsem jenom pár pralinek.“

Burdower mrknul na monitor na stole.

„Jo... plněných koksem a balených v marjánkových listech, ty vole. Mám ti to tady přečíst v miligramech?“

„No tak jo. Jedna známá měla narozeniny.“

„A určitě velmi kulaté,“ poznamenala Stepardová ironicky.

Duartovi blesklo hlavou, že příští obětí, jejíž vraždu dostane na starost, bude možná ona.

„Mám hlášený případ v Sharp Leadenhall,“ ujal seBurdower opět slova. „Mrtvá žena v čísle 715.“

„A místní hlídka usuzuje na násilnou smrt?“ zeptal se Duarte.

„Jo, usuzuje. Oběť se jmenuje Jina Laughlinová a je částečně rozčtvrcená. Nebo spíš roztrhaná.“

„Prosím?“

„Prý je to vážně hnusný. Vezmeš si dva techniky a hned teď tam zajedeš, než to tam ti okrskoví pitomci zapatlají ještě víc, než to zvládli doteď.“

„Ví aspoň příčinu smrti?“

Burdower otočil monitor k Duartovi.

„Tipuju to na krokodýla nebo rozběsněného medvěda.“

12.

„Je to hotové,“ oznámil Kevin Mosselley unaveně, když seposadil do křesla naproti Mattu Ellinsovi.

„Dík,“ prohodil jeho ovládací software.

„To nebude stačit. Bylo to fakt náročný,“ dodal Mosselley.

„Co tím myslíš?“

„Že by si to zasloužilo prémii. Bylo to vážně odporný. Ještě že jsem tam měl Stawrowského, já bych to asi nezvládl. Nevím, jestli sis při zadávání instrukcí vůbec dovedl představit, co po mně vlastně chceš.“

„Otázku prémií budeme řešit až podle toho, jak to vyhodnotí policie. To, že je z tvé strany hotovo, ještě neznamená, že jste něco nezmršili.“

„Nebylo co. Chtěls masakr...“

„Já ne, Castillo.“

„...máš masakr. Stawrowski se vážně vyřádil. A pokud se chceš poblít, vyžádej si od něj záznam. Dopředu ale říkám, že ti to nedoporučuju.“

„Stawrowského okamžitě pošli na naši kliniku do Aliceanna Point.“

Mosselley se na Ellinse překvapeně podíval.

„Proč?“

„Protože mu ten záznam musí okamžitě smazat. Nemám zájem, aby v těle nějakého blba, o kterém nikdo neví, kdy mu rupne v kouli, byl záznam z téhle akce. Předtím ho ale stáhni na naší zabezpečenou síť.“

„Bude remcat. Má z doktorů strach.“

„Ty vole... On zmasakruje ženskou a má strach z doktorů?“

„Jo.“

„To je mi u prdele. Když bude remcat, tak ho odstřel. Ale ten záznam z jeho těla prostě musí zmizet.“

„OK. Zařídím to.“

„Mluvila?“

„Jo. Ostatně, kdybys viděl, co s ní to zvíře dělalo, ani by ses nedivil. Myslím, že nám řekla všechno, co věděla. Budeš to mít na tom záznamu.“

„Nechci záznam. Chci jenom jeho přepis. Nechci se na to dívat. Chci pouze přepis otázek a odpovědí bez jakýchkolivkomentářů nebo dokumentací, jak k nim došlo a co se tam dělo. Prostě strohý dialog, ale slovo od slova.“

„To budu asi muset zařídit sám, protože Luisa i Margaret by se z toho zhroutily.“

„Do prdele, to je snad jasný, že to musíš udělat ty. Nemůže to vidět nikdo jiný.“

„Jasně.“

„Teď mi aspoň v kostce řekni, kde přišla ke jménu Talleyové.“

„Ze záznamů své matky.“

„Máte je?“

„Vzali jsme všechno, co v sobě mělo procesor nebo paměť. Dokonce i z myčky, koupelnového automatu, řídící jednotky médií a všechna střeva z bezpečnostního softwarovéhobloku. Dostali jsme z ní i heslo na soubory na netu a veškerou e-mailovou poštu. Nick se tím právě teď probírá a maže na síti všechno, co s ní souvisí. A Nick je pečlivý, určitě tam nic nenechá.“

„Musí to udělat dřív, než se po tom začne pídit policie.“

„Dyť říkám.... Právě na tom dělá a nepřestane dřív, dokud to nebude absolutně čistý.“

„Doufám ale, že než to všechno smaže, tak pro náspořídí kopie. Hlavně tu poštu potřebujeme – co komu vykrafala, s kým si o tom psala.“

„Samozřejmě, není blbej.“

„Dobrá. Sepiš mi krátkou souhrnnou zprávu, se kterou bych mohl přijít za Castillem.“

„Jo. Dej mi hodinu.“

„A nezapomeň monitorovat policii.“

„Už se děje. Poslali tam Duarta.“

„Do prdele... Ten není úplně blbej. Doufám, že jste po sobě opravdu zametli všechno, co šlo, a nechali tam jenom vlasy Talleyové.“

„Nejenom vlasy. Taky jsme vyčistili kamery výtahua výstuu z eskalátorů. Měly dvě pětiminutové poruchy.“

„OK. Tohle všechno mi tam napiš.“

„Jo.“

13.

Sharp Leadenhall byla poměrně luxusní obytná čtvrť ve třetím

levelu, v útrobách kompaktní městské struktury. Duarte si už

ani nevzpomínal, kdy byl naposledy přivolán k oběti v takvysoko položeném levelu. Kriminalita zde byla téměř nulová –hlavně proto, že bez autorizační karty se sem těžko někdo dostal.

Stěny čtvrtého patra, kde se nacházel byt Jiny Laughlinové, byly

obloženy chromopolymery se zpožděným zrcadlovým efektem

a na podlaze byl položen žárově upravený čedič opaleskující

stříbrnými pulzy. Duarte nad tím jen nechápavě zavrtěl hlavou.

Kdyby tu bydlel, musel by si připadat jako v permanentnímdrogovém opojení. Ale možná to byl záměr, aby obyvatelé ušetřili

za halucinogeny. Zastavil se u dveří, u nichž postávali dvauniformovaní policisté a jeden civilista v kvádru.

„Duarte, kriminálka,“ ohlásil se a přiložil svou kartu kečtečce, kterou jeden z uniformovaných držel v ruce.

„Já jsem Galew ze čtvrtého okrsku,“ podal mu ruku muž v civilu.

Měl malé krysí oči, navíc částečně překryté převislými víčky, takže vypadal trochu jako Číňan.

„Máte někoho uvnitř?“

„Ne, všechny jsem vyhodil. Je tam všude krev, jenom by ji rozpatlali.“

„To jste udělal dobře.“

Pak mu menší muž otevřel vchodové dveře bytu. Duarte před nimi ale zůstal stát a zkoumal je přivřenýma očima.

„Nevidím tu žádné poškození. Že by oběť pachatele sama pustila?“

„Asi jo. Je to jištěné biochemickým kódem, takže ho asi opravdu musela pustit sama.“

Duarte se zahleděl na mikrokameru nad dveřním rámem.

„Už se někdo zajímal o ten záznam?“ zeptal se.

Galew zavrtěl hlavou.

„Jak říkám, vešel jsem jenom já a pak jsem hned vypadla zavolal vás.“

„Kdo to ohlásil?“

„Pět sousedů nezávisle na sobě. Volali na technickézabezpečení objektu, že jim vypadla veškerá elektronika. Lidi odHomelocku to řešili čtyři hodiny od nich z centrály, a když na nic nepřišli, vyslali sem techniky se senzory elektronické aktivity. Ti to pak řešili další dvě hodiny přímo na místě a nakonec si vynutili přístup do bytů. V tomhle nikdo neotevíral.Zkoušeli mobilem kontaktovat majitelku, ale neúspěšně. Otevřeli si univerzálním mechanickým klíčem, který funguje, jen když zkolabuje elektronika. Když otevřeli dveře, zavolali nás. A my pak vás.“

Duarte neměl implantované žádné snímací čočky anisítnicový displej, a tak sáhl do kapsy a nasadil si služební MV brýle vybavené vysokorychlostní 3D kamerou, indukčnímmikrofonem a mapovacím softwarem. Vstoupil do malé předsíně a za ní se mu otevřel pohled do rozlehlého obývacího pokoje. Byt odpovídal umístění ve třetím levelu Sharp Leadenhall.Automatická kuchyňská linka vybavená servomechanismy,iluminační obklad, nábytek z hybridních skořepin, obývací stěna z purpurově černých slitin a teakového dřeva. To všechno bylo postříkáno krví coby výsledek nějaké abstraktní performance. Dadaistický artefakt. Ovšem pro člověka, který neměl smysl pro umění, to tam vypadalo jako na městských jatkáchminulého století.

Oběť ležela na zemi za sedačkou a byla nahá. To, že to byla žena, šlo poznat snad jen podle fragmentu levého ňadra. Pravé chybělo. Ruce měla svázané ocelovým drátem, hlava bylatéměř oddělená od těla. Ale ne žádným řezem, ale jako by jí krk něco vykousalo až na kost. Na břiše spousty otevřených ran, místy vytržené kusy masa. Otisky zubů byly naprosto zřetelné. Vagína rozkousaná na krvavou kaši z masa a krve. Ze stehen částečně stažená kůže, asi také zuby.

Duarte nikdy nic podobného neviděl. Ohlédl se za sebe, ale Galew tam nebyl. Zůstal venku na chodbě s oběma policisty. Asi už to podruhé vidět nemusel. Stůl vysunutý z obývací stěny byl zdemolovaný a napůl rozebraný a visely z něj jen kabely. Byl z něj vypreparován počítač. Nebo možná pouze pevný disk. Duarte opatrně obešel celý pokoj. Nikde neviděl notebook ani mobil. Z linky byla také vytažená počítačová jednotka.Dokonce i myčka byla napůl rozebraná. Vůbec to nechápal. Opravdu to vypadalo na krokodýla nebo na medvěda, jenže ti většinou nejdou po počítačích. Otevřel ledničku. Nahoře na talířkuležely tři lidské prsty. Ukousnuté. Viděl toho už hodně, ale tohle mu mozek nebral.

14.

PŘÍBĚH WENDY TALLEYOVÉ

Matka Leona byla postfeministickou podnikatelkouv kyberrostoru, redigovala webové stránky Cyberanimal Sex, které byly předobrazem světa, v němž se to hemží modemya vibrátory, a takzvané neponižující pornografie. Svým způsobem byla odpadlík, jelikož dříve bývala zarytou stoupenkyní právničky Michele Biouxové, známé bojovnice proti pornografii.Poměrně úspěšný byl také její lesbický měsíčník Na zádech, později přejmenovaný na Cyberorgasmus, analyzující zkušenostis virtuálním sexem.

Wendin otec Timothy byl rovněž kyberprostorový novinář

(přes net se také seznámili), aktivní přispěvatel dointernetového týdeníku Vítej v této mašinerii, což byly stránky zaměřené

na kritiku života ubíjeného tupým světem velkých firema jejich zaměstnaneckou kulturou (Oponenti jej hodnotili slovy:

Stupidní sračky produkované nespokojenými kancelářskými

trubci.). Obsah Mašinerie hltaly hlavně přetížené ztracené

existence oslepené počítačovými monitory, degradovaníadministrativní pracovníci, propuštění poslíčci a všechna ostatní

zneuznaná kolečka firemních soustrojí.

O oba tyto skvělé rodiče přišla Wendy na dálniciPennsylvania Pimpkite, táhnoucí se mezi Baltimore a Pittsburghem,

když jejich porsche smetl z vozovky návěs kamionu. Jejich

těla se stěží podařilo vyřezat z vraku (a stejně pak v rakvích

neležela kompletní). Tehdy bylo Wendy dvanáct let.Nikdo z rozsáhlého příbuzenstva o ni neměl zájem a tak byla

sociálkou umístěna do Domova pro opuštěné děti v Saint

Agnes, patnáct kilometrů jihozápadně od Baltimore. Pro

do té doby introvertní plachou dívenku to byl šok, z něhož

se ovšem během prvního roku stačila vzpamatovat a brzy si

mezi ostatními opuštěnými spoluchovanci získala respekt,

protože sílu nahrazovala inteligencí. Prvních problémů

s úplňkem si všimla ve svých třinácti. V ten čas bylaneklidná, postupně stále více hyperaktivní a se silně destrukčními

pocity, které se jí zpočátku dařilo ovládat, dokud tři měsíce

po svých čtrnáctých narozeninách kompletněnezdemolovala pokoj. Ústavní psychiatr jí diagnostikoval autismus

a vůbec mu nebylo divné, že k němu přišla až v pubertě.

39

Vše pak vyvrcholilo na tajném nočním mejdanu na oslavu

jejích patnáctin. O rok starší Samuel, posilněný pivem,kra

bicovým vínem a vodkou, se ji snažil osahávat. Měsíc byl

v úplňku a Samuel skončil s prokousnutým krkem. Ostré

Wendyiny zuby mu vyrvaly deset centimetrů krční tepny.

Následující den strávila izolovaná na samotce a dalšího dne

byla převezena do Detenčního ústavu pro mladistvév Dun

dalku.

15.

WENDY TALLEYOVÁ – DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Ležela sem na zádech na pelechu a čuměla do pitomého

stropu. Loupala se z něho vomítka. Čekala sem jenom kdy mi

kus spadne na držku. Loana ležela na vedlejším pelechu a já se

jí zeptala jestli si myslí že ty kamery ve sprchách sou faktvo

pravdový. Řekla mi že jo a že ti kreténi se na sprchy dycky těší.

Tak sem se zeptala jací kreténi jestli myslí jako chlapy protože

to přece nejde. A vona mi řekla že tady de všecko. Teda ženor

málně ne. Původně že to heslo na kamery do holčičích sprch

měly jenom bachařky. Jenže ho ty čubky daly i těmúchylá

kům. Balongovi a Harrisovi. A když sem se zeptala proč jim

to jako dávaly tak řekla že za to asi něco chtěly. Asi koks nebo

hérák a nebo pořádně vošukat. I když prý Leblancovou byvo

šukali těžko protože to je čistá lesba a že si s ní určitě takyuži

ju. Pak říkala že Setnerová lesba není jenže je zase tak vyžraná

že s ní nikdo šukat nechce protože nejspíš by ani mezi těma

horama tuku nenašel její kundu. Furt mi ale nešlo do hlavy že

na ty sprchy fakt čumí i chlapi. A Loana řekla že je to víc než

jistý a že se vsadí že si to při tom dělají. Že si honí ty svý ptáky

a že ty monitory pak mají zastříkaný semenem. Tak sem se

zeptala proč třeba nenapsali stížnost a Loana se rozchechtala

40

až se za břicho popadala. A řekla mi že sem teda fakt hvězda

a určitě se tu stanu brzo hodně voblíbenou. A že si tu ještěuži

ju. Zeptala sem se jí jestli by se našel nějakej důkaz toho jejich

čumění a vona řekla že určitě jo. Že možná i na netu. Tak to už

mi vůbec nebylo jasný a vona řekla že to tutově pak prodávají

přes net dalším úchylákům a někdy to i vyvěsí na úchylácký

stránky. Ale že si zvyknu. Tak sem řekla že to si teda kurva

nezvyknu. Normálně sem na tý posteli nevydržela a začala

sem chodit po pokoji jak nějakej blbej tygr v kleci. A Loana

mi řekla abych nevyšilovala a abych to zas tak nehrotila a že

si stejně zvyknu. Že Alyssa taky říkala že si nezvykne a teď se

třeba pověsí na tu trubku co tam vede napříč sprchama pod

stropem a potom udělá nahoře výmyk a roztáhne nohy přímo

proti tý kameře v pravým rohu. Tak sem se zeptala jestli není

blbá a Loana řekla že ji to baví. Že ji baví jak si představuje jak

při tom ti úchyláci slintají a jak si honí ty svý ptáky a stříkají na

monitor. A že kamery to je to nejmenší. Že tu zažiju ještě lepší

věci. Lehla se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist