načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mořeplavec – Diana Gabaldon

Mořeplavec

Elektronická kniha: Mořeplavec
Autor: Diana Gabaldon

Hlavní hrdinka Claire zjišťuje, že Jamie u Cullodenu nepadl, ale žil dál a vrátil se na své panství. Zde se několik let skrýval v jeskyni, kam mu jeho poddaní nosili jídlo, než se vydal Angličanům, aby jeho lid přežil z peněz za jeho hlavu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 1141
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila: Jana Novotná
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0270-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinka Claire zjišťuje, že Jamie u Cullodenu nepadl, ale žil dál a vrátil se na své panství. Zde se několik let skrýval v jeskyni, kam mu jeho poddaní nosili jídlo, než se vydal Angličanům, aby jeho lid přežil z peněz za jeho hlavu. Při pobytu ve věznici se spřátelí s jejím velitelem, jehož život kdysi ušetřil a zároveň objevuje tajemný zlatý poklad u severního pobřeží. Po rozpuštění věznice jsou vězni převeleni do amerických kolonií, ale Jamie je ušetřen a poslán jako sluha na anglický statek. Zde se do něj zamiluje dcera pánů a on s ní zplodí nemanželského syna. Po několika letech je propuštěn a vrací se na rodné panství do Lallybrochu. Začne podnikat a za prací jezdí do Edinburgu, kde ho Claire vypátrá v historických spisech a rozhodne se k Jamiemu přes kameny navždy vrátit... Pokračování románu "Vážka v jantaru" sleduje další dobrodružství mladé Angličanky z 20. století ve Skotsku a Francii ve 40. letech 18. století.

Popis nakladatele

Četli jste knihy Cizinka a Vážka v jantaru? Líbily se vám? Pak rozhodně sáhněte i po Mořeplavci, který je jejich pokračováním. Příběh vypráví o Clarie která se v 18. století potkala s Jamiem, galantním Skotem. Vzájemné sympatie byly více než silné a ona s ním otěhotněla. Pak se ale vrátila zpět do své doby, aby zde dítě porodila a vychovala krásnou dceru. Byla si téměř jistá, že Jamie zahynul v bitvě u Cullodenu. I přesto, že se ocitla v jiné době, na něj stále vzpomínala a toužila po jeho přítomnosti. Jenže osud se rozhodl vést její kroky jiným směrem a prozradit jí, že milovaný Skot přežil. Dívka se společně s její dcerou vydává zpět do 18. století, kde chce zůstat. Bude se muset postavit vášni i bolesti a nebezpečným intrikám způsobeným rozpolcení Skotska. Jejich lásku čeká těžká zkouška. Obstojí?

Zařazeno v kategoriích
Diana Gabaldon - další tituly autora:
Bubny podzimu Bubny podzimu
Ledový dech -- A Breath of Snow and Ashes Ledový dech
Paměť kostí Paměť kostí
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 (e-book)
Paměť kostí Paměť kostí
 (e-book)
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 
K elektronické knize "Mořeplavec" doporučujeme také:
 (e-book)
Pohyblivý písek Pohyblivý písek
 (e-book)
Čekání na smrt Čekání na smrt
 (e-book)
Temné hlubiny Temné hlubiny
 (e-book)
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
 (e-book)
Selfies Selfies
 (e-book)
Husitská epopej VI Husitská epopej VI
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diana Gabaldon

MOŘEPLAVEC


VOYAGER

Copyright © 1994 by Diana Gabaldon

The Outlander television series is copyrighted

by Sony Pictures television Inc.

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Jana Novotná, 2017

Obálka © Pavel Tůma – RITA, 2017

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2017

ISBN 978-80-7585-365-3 (pdf)


Diana Gabaldon

MOŘEPLAVEC

Přeložila: Jana Novotná


Tuto knihu věnuji svým dětem

Lauře Juliet, Samuelu Gordonovi a Jennifer Rose,

kteří pro ni poskytli srdce, krev a kosti.


5

PODĚKOVÁNÍ

Autorka ze srdce děkuje:

jako vždy Jackie Cantorové, vzácné a obdivuhodné vydava

telce, která si myslí, že je správné, když je kniha dlouhá, pokud

je dobrá. Děkuji svému manželovi Dougu Watkinsovi za jeho

literární oko, jeho poznámky na okraj (např: „už zase bradav

ky?“) a neustálé žerty, že mu je kradu, abych je dala Jamiemu

Fraserovi. Díky patří také Lauře, mé starší dceři, která vždy

říká: „Až zase někdy přijdeš k nám do třídy na besedu, mluv

jenom o knihách a za žádnou cenu jim nevyprávěj o penisech

velryb, ano?“ Mému synovi Samuelovi, schopnému v parku

oslovovat naprosto cizí lidi s otázkou: „Už jsi četl máminu

knížku?“ Mé mladší dceři Jenny, která říká: „Proč nenosíš tako

vý make-up, jaký je neustále na obálkách tvých knih, mami?“

Děkuji vědkyni Margaret J. Campbellové, anglickému básníko

vi Barrymu Fodgenovi a psu Fogden Pindens Cinola-Oleroso

Loventon Greenpeace Ludovicovi za to, že mi dovolili použít

jejich postavy jako základ pro výstřelky mé představivosti (pan

Fodgen ovšem vyslovil žádost o zveřejnění informace, že jeho

Ludo se ve skutečnosti nikdy nepokusil pářit s číkoliv nohou,

ať už byla dřevěná či nikoli, třebaže chápe koncepci umělecké

licence). Můj dík patří Perrymu Knowltonovi, který je nejen vy

nikající literární agent, ale také zdroj informací o uzlech, hlav

ních plachtách a dalších věcech z námořní dopravy. Zná dokon

ce i jemnosti francouzské gramatiky a to, jak správně vy vrhnout

jelena. Děkuji Robertu Riffleovi, známému odborníkovi na to,

kde rostou jaké rostliny a jak vypadají, Kathryn (jejíž příjme

ní zní buď Boylová, nebo Fryová, pamatuji si jen, že to má

něco společného s vařením). Byla pro mě užitečným zdrojem

informací o tropických nemocech, hlavně o zvláštních zvycích


6

červů loa loa. Děkuji Michaelu Lee Westovi za podrobné popi

sy Jamajky, včetně regionálního nářečí a folklorních příběhů,

doktoru Mahlonu Westovi za jeho radu ve věci tyfové horečky,

Williamu Crossovi, Paulu Blockovi (i Paulovu otci) a Chrystine

Wu (i jejím rodičům) za neocenitelnou pomoc s čínským slov

níkem, dějinami a kulturními postoji. Dík patří mému tchánovi

Maxi Watkinsovi, který mi jako vždy poskytoval užitečné při

pomínky ke vzhledu a zvykům koní, včetně toho, jak se tváří,

když se zvedá vítr. Peggy Lynchové za to, že chtěla vědět, co by

Jamie řekl, kdyby viděl obraz své dcery v bikinách. Lize Bucha

nové děkuji za vyprávění o předkovi jejího manžela, který unikl

z Cullodenu, doktoru Garymu Hoffovi za medicínské detaily,

Fay Zacharyové za oběd a kritický komentář, Sue Smileyové za

kritické čtení a doporučení pokrevní přísahy, Davidu Pijawkovi

za materiály o Jamajce a jeho velmi poetický popis toho, jak

působí na člověka vzduch po karibském lijáku. Iain MacKinnon

Taylorové a jejímu bratru Hamishi Taylorovi děkuji za jejich

velmi užitečná doporučení a opravy související s gaelským pra

vopisem a používáním gaelštiny. Jako vždy mé poděkování pat

ří také různým účastníkům literárního fóra CompuServe, přede

vším Janet McConnaugheyové, Martě Brengleové, Akua Lezli

Hopeovi, Johnu L. Myersovi, Johnu E. Simpsonovi ml., She

ryl Smithové, Alit, Normanu Shimmelovi, Walteru Hawnovi,

Karen Pershingové, Margaret Ballové, Paulu Solynovi, Diane

Engelové, Davidu Chaifetzovi a mnoha dalším, za jejich zájem

o mou práci, za užitečné diskuse a smích na správných místech.


7

PROLOG

Když jsem byla malá, nikdy jsem nechtěla chodit v kalužích. Nebylo to ze strachu z utopených červů nebo mokrých punčoch. Byla jsem zkrátka a dobře umouněné dítě s blaženou nevšímavostí ke špíně jakéhokoli druhu.

Nedokázala jsem se však zbavit obavy, že ta dokonale hladká plocha není jen tenký vodní povlak vody na pevné zemi. Strašila mě představa, že je to otvor do nějakého neprozkoumaného prostoru. Když jsem viděla drobné vlnky způsobené mým příchodem, domnívala jsem se, že kaluž je nesmírně hluboké bezedné moře, v němž se skrývá lenivý tvor s chapadly a lesklými šupinami. Bloudí ve velké hloubce a hrozí mohutným tělem a ostrými zuby.

Jakmile jsem se potom podívala na odraz na hladině, uviděla jsem svou vlastní kulatou tvář s rozcuchanými vlasy na pozadí nekonečné modré oblohy. Tehdy jsem si pomyslela, že kaluž je vchod do jiného nebe. Kdybych do ní vstoupila, hned bych upadla a padala a padala dál do modrého prostoru.

Projít kaluží jsem se odvážila jedině po soumraku, a to při bezmračném nebi, kdy vycházely večerní hvězdy. Jestliže jsem se za takového večera podívala do vody a uviděla alespoň jednu svítící tečku, mohla jsem přes kaluž beze strachu a s cákotem přejít, protože jsem věřila, že bych se jí při pádu do vesmíru mohla zachytit, a tak se zachránit.

Dokonce ještě dnes, když před sebou na cestě spatřím kaluž, moje mysl se poněkud zarazí, třebaže moje nohy ne, a pak spěchá dál s pouhou ozvěnou té dávné myšlenky.

Co když tam tentokrát spadnete vy?

I. ČÁST

BITVA A LÁSKY MUŽŮ

1

HOSTINA VRAN

Mnohý vůdce horalů bojoval,

mnohý udatný muž padl.

Smrt sama byla draze vykoupena,

vše pro skotského krále podle zákona.

– „Už nikdy se znovu nevrátíš“

1 6 . d u b n a 1 7 4 6

Byl mrtvý. Avšak v nose mu tepala bolest. Za těchto okolností to považoval za velmi zvláštní. I když měl značnou důvěru v pochopení a milosrdenství Stvořitele, zůstal v něm, stejně jako v ostatních smrtelnících, zbytek obyčejného pocitu viny a obavy z pekla. Nicméně všechno, co slyšel o pekle, ho nutilo myslet si, že je nepravděpodobné, aby muka určená pro jeho nešťastné obyvatele mohla být omezena na bolavý nos.

Na druhé straně to z několika důvodů nemohlo být nebe.

Za prvé si je nezasloužil. Za druhé tak nevypadalo. Za třetí pochyboval, že by k odměnám pro požehnané patřil rozbitý nos víc než k trestům pro zatracené.

Očistec si vždy představoval jako šedivé místo, ale načerve

nalé světlo zakrývající všechno kolem něj mu nyní připadalo také vhodné. Jeho mysl se začala poněkud vyjasňovat a vracela se mu schopnost přemýšlet. Někdo by mu teď měl říci, pomyslel si mrzutě, za co je tento trest, jak dlouho bude trpět, aby se očistil a mohl konečně vstoupit do Božího království. Nebylo ani jisté, zda očekává anděla, nebo démona. Neměl ponětí, jaké jsou v očistci nároky, neboť znalosti tohoto druhu z nedělní školy se mu již dávno vytratily z paměti. Neměl představu o podmínkách v očistci. To nebyla věc, kterou by se učitel v jeho školních letech zabýval.

Při čekání začal odhadovat, jaké jsou další druhy mučení, kterým se možná bude muset podrobit. Tu a tam měl na těle početné řezné a sečné rány, pohmožděniny. Mimoto si byl dost jistý, že má zlomený čtvrtý prst pravé ruky. Bylo obtížné ho chránit, protože kvůli nepohyblivému kloubu ztuhle vyčníval. Ale nic z toho nebylo příliš zlé. Co ještě?

Claire. To jméno působilo jeho srdci bolest, která byla ničivější než cokoliv, co kdy muselo jeho tělo snášet.

Byl si jistý, že kdyby teď měl ještě své vlastní tělo, jeho bolest by se v agonii znásobila. Věděl, že to bude takové, už když Claire poslal zpátky do kamenného kruhu. Duševní trýzeň mohl považovat za jednu ze základních trýzní v očistci a očekával, že bolest z odloučení bude jeho hlavním trestem. Soudil, že za všechno hrozné, čeho se kdy dopustil, včetně vraždy a zrady, jde o trest dostatečný.

Nevěděl, zda je lidem v očistci vůbec dovoleno modlit se,

přesto se o to pokusil. Pane, modlil se, dej, ať je v bezpečí ona i dítě. Byl si jistý, že se stačila dostat až do kruhu. Dítě nosila pod srdcem sotva dva měsíce a stále ještě se dokázala lehce a rychle pohybovat. Byla to ta nejsilnější, nejtvrdohlavější a nejrozhodnější žena, jakou kdy poznal. Nikdo se nikdy nedozví, zda se jí podařilo zdolat nebezpečný přechod zpět na místo, odkud přišla, jestli překonala všechny nebezpečně tajemné vrstvy nacházející se mezi minulostí a přítomností, bezmocně sevřené mezi skalami. Nikdy se to nedozví. Samotná myšlenka na Claire mu dala zapomenout na nos, v němž tepala ostrá bolest.

Vrátil se k prověřování svého tělesného stavu a náhle propadl

obrovskému zoufalství, když se mu zdálo, že mu chybí levá noha. Uvědomil si, že od kyčle ji vůbec necítí. Brnění tam ustávalo. Měl pocit, jako by měl v kyčelním kloubu zaražené špendlíky a jehly. Možná se všechno za nějaký čas vrátí do původního stavu. Třeba ve chvíli, kdy konečně dorazí do nebe, nebo přinejmenším v soudný den. Jeho švagrovi Ianovi se také podařilo velmi dobře si zvyknout na dřevěnou náhradu, kterou nosí místo chybějící nohy.

Přesto však tím jeho ješitnost dostala pořádnou ránu. Ach ano! Konečně přišel na to, o co tu jde. Trestem má být vyléčen z hříchu marnivosti. V duchu zaťal zuby. Byl odhodlán přijmout svůj trest statečně a s takovou pokorou, jaké je schopen. Nemohl si však pomoct a rukou (nebo tím, co mohl jako ruku použít) zkoumal, kde teď jeho noha končí.

Ruka narazila na něco tvrdého a prsty se zapletly do mokrých a rozcuchaných vlasů. Zprudka se posadil a s námahou otevřel víčka slepená vrstvami popraskané uschlé krve. Paměť se mu náhle vrátila a přiměla ho nahlas zasténat. Spletl se. Tohle je peklo. Ale James Fraser bohužel není mrtvý.

* * *

Leželo na něm tělo nějakého muže a jeho mrtvá váha mu drtila levou nohu. To vysvětlovalo, proč v ní postrádal jakýkoliv cit. Hlava muže, těžká jak použitá dělová koule, mu tváří tlačila do břicha a vlhké slepené vlasy vypadaly na jeho mokré plátěné košili jako tmavá skvrna. V náhlé panice sebou prudce trhl vzhůru, mrtvá hlava se natočila směrem do jeho klína a pootevřeným okem hleděla slepě skrze slepené prameny vlasů.

Byl to Jack Randall. Jeho pěkný červený kapitánský kabátec promočením tak ztmavl, že vypadal skoro černý. Jamie se ze všech sil snažil odsunout cizí tělo pryč, ale nepříjemně ho překvapi lo zjištění, že je velmi slabý. Opřel se dlaní do Randallova ramene, loket druhé paže se mu však podlomil, takže spadl zpět na záda. Naskytl se mu pohled vzhůru na světlešedé nebe, které se mu točilo před očima. Jak lapal po dechu, hlava Jacka Randalla se mu téměř neslušně pohybovala na břiše nahoru a dolů.

Přitiskl dlaně na blátivou půdu. Chladná voda mu stoupala mezi prsty a záda jeho košile jí nasákla. Snažil se odsunout někam stranou. Mezi těly se uchovalo trochu tepla, ale když se z něj zátěž mrtvého těla pomalu uvolnila, mrznoucí déšť zasáhl čerstvě odhalená místa. Teplotní šok způsobil, že se začal silně třást chladem.

Vleže zápasil se zmačkanými a zablácenými záhyby svého plédu ve snaze se přikrýt. Najednou zaslechl kvílení dubnového větru, vzdálené výkřiky, úpění a naříkání podobné sténání duchů ve větru. Také hlučné krákání vran. Podle zvuku to vypadalo na desítky těchto ptáků.

To je zvláštní, pomyslel si matně. Ptáci přece v tak silné bouři nelétají. Konečně se mu podařilo uvolnit pléd zpod svého těla a přehodit jej přes sebe. Když se zvedl do polosedu, aby si zakryl nohy, uviděl, že má levou nohu celou krvavou a krví nasákl i kilt. Ten pohled ho příliš neznepokojil, něco takového očekával. Připadalo mu to málo důležité. Spíš ho zaujalo, jak ty tmavě rudé skvrny kontrastují se šedavou zelení vřesoviště kolem. Ozvěny bitvy zeslábly a on přenechal Cullodenské pole volání vran.

* * *

Znovu se probral až mnohem později, když někdo volal jeho jméno.

„Frasere! Jamie Frasere! Jsi tu někde?“

Ne, pomyslel si omámeně. Nejsem. Ať se v minulosti ocitl v bezvědomí jinde, jakékoliv jiné místo bylo lepší než toto. Ležel v malé jámě z poloviny naplněné vodou. Mrznoucí déšť už ustával, vítr však zdaleka ne, vzlykal nad blaty, pronikavý a chladný. Obloha potemněla, až byla téměř černá. Asi bude brzy večer, usoudil.

„Povídám ti, že jsem ho viděl jít sem dolů. Někde tady, u té velké skupiny keřů.“ Ten hlas se ozýval z dálky a chvílemi slábl. Jako by se s někým hádal.

Přímo u ucha zaslechl nějaký šelest. Otočil hlavu a uviděl vránu. Stála v trávě ani ne stopu od něj, vypadala jako tmavá kaňka a vítr jí čechral černé peří. Pozorovala ho okem jasným jako korálek. Když se rozhodla, že pro ni opravdu nepředstavuje žádnou hrozbu, natáhla krk a svým silným a ostrým zobákem klovla do Randallova oka.

Jamie se prudce zvedl, vykřikl odporem a mávl, aby vránu odehnal. Ta s poplašeným krákáním odlétla.

„Ano! Támhle je!“

Ozvalo se čvachtání rozbahněné půdy a pak se před ním objevila tvář. Někdo mu položil ruku na rameno, bylo to příjemné. „Je naživu! No tak, MacDonalde! Pojď mi pomoct, snad nečekáš, že se sám zvedne a půjde po svých.“ Byli čtyři, a přesto ho zvedli jen s velikou námahou. Přehodili ho přes ramena Ewanu Cameronovi a Iainu MacKinnonovi.

Chtěl jim říct, aby ho nechali být. Jak přicházel k sobě, vzpomněl si, že vlastně chtěl umřít. Sladké radosti z toho, že už není sám, však bylo příliš těžké odolat. Odpočinek obnovil cit v jeho nepohyblivé noze a on poznal, jak vážně je zraněný. Stejně brzy zemře. Díky Bohu, že to nebude o samotě a ve tmě.

* * *

„Vodu?“ Přitiskli mu okraj poháru ke rtům a on se snažil, aby se pořádně napil a nic nerozlil. Někdo mu položil ruku na čelo a beze slova ji zase zvedl.

Žhnul horečkou. Stačilo zavřít oči a za víčky ucítil spalující plameny. Rty měl z toho žáru rozpraskané a bolavé, byla to však maličkost ve srovnání s neustále se vracející zimnicí. Ještě že mohl v těch horečnatých chvílích ležet nehybně. Zimničný třas probouzel démony spící v jeho noze.

Murtagh. Při pomyšlení na svého kmotra měl hrozný pocit, ale žádná jasná vzpomínka nepřicházela. Murtagh byl mrtvý. To si uvědomoval, ale nevěděl, proč a jak to ví. Z rozhovoru mužů na farmě se dozvěděl, že možná víc než polovina vojáků z Vysočiny padla při porážce skotského vojska na blatech. Na bitvu si však nevzpomínal.

V minulosti se zúčastnil několika bitev a věděl, že takováto ztráta paměti není u vojáka ničím neobvyklým. Byl svědkem podobných případů, ale zatím nikdy nebyl takto postižen on sám. Věděl, že se mu vzpomínky vrátí, a doufal, že zemře dřív, než se to stane. Při té myšlence sebou pohnul, což vyvolalo krutou bolest v jeho zraněné noze. Přiměla ho zasténat.

„V pořádku, Jamie?“ Ewan ležící vedle něj se opřel o loket.

Ve světle úsvitu Jamie viděl v jeho tváři strach. Hlavu měl ovázanou zakrváceným obvazem a na límci rezavé skvrny od krve. Kulka mu poškrábala skalp.

„Ano.“ Natáhl ruku a s vděčností se dotkl Ewanova ramene.

Ewan ho poplácal a znovu si lehl.

Vrány se vrátily. S temnotou odletěly, ovšem za úsvitu byly zase zpět. Vrány, ptáci válek, přilétaly hodovat na tělech padlých. Uvědomil si, že ty kruté zobáky mohly vyklovat jeho vlastní oči. Ucítil tvar svých očních bulev pod víčky, kulatých, horkých. Vránám by jistě chutnaly. Neklidně se pohybovaly sem a tam jako kousky želé, jako by se oči marně snažily zapomenout, co viděly. Vycházející slunce mu zbarvilo zavřená víčka temnou a krvavou červení.

Čtyři z mužů se shromáždili u jediného okna statku a tiše spolu mluvili.

„Utečeme?“ zeptal se jeden a pokynul směrem ven. „Proboha, člověče, i ti nejlepší z nás se sotva potácejí a nejméně šest nemůže ani chodit.“

„Jestli můžete, tak jděte,“ řekl muž na podlaze. Ušklíbl se směrem k vlastní noze, zabalené do zbytků roztrhaného kiltu. „Nechci vám být na obtíž.“

Duncan MacDonald se s ponurým úsměvem odvrátil od okna a potřásl hlavou. Světlo dopadající oknem na jeho tvář prohlubovalo výrazné vrásky z únavy.

„Ne, vyčkáme,“ řekl. „Jednak je tu Angličanů jako vší. Můžete je vidět z okna, jak se rojí. Takže je vyloučeno, aby se teď kdokoliv dostal ven z Drumossie a zůstal celý.“

„Ani těm, co z bojiště utekli už včera, se nepodaří dostat moc daleko,“ dodal tiše MacKinnon. „Vy jste neslyšeli hluk nočního pochodu anglického vojska přes bažiny? Myslíte si, že pro ně bude těžké pochytat uprchlíky?“

Otázka zůstala bez odpovědi. Tu ostatně všichni z nich znali až příliš dobře. Většina horalů sotva stála na nohou už před bitvou samotnou, byli zesláblí zimou, únavou a hladem.

Jamie se otočil tváří ke zdi a modlil se, aby se co nejvíc z jeho mužů zachránilo, což znamenalo dostat se co nejdál. Lallybroch byl daleko, a kdyby se jim podařilo dostat se dost daleko od Cullodenu, pravděpodobně by je nechytili. Jednou mu Claire popsala, jak vojska z Cumberlandu pustoší Vysočinu, protože žízeň Angličanů po pomstě nemá hranic.

Myšlenka na ni tentokrát vyvolala jen vlnu nesmírné touhy. Bože, kéž by tu byla, vložila na něj své ruce, ošetřila mu rány a kolébala jeho hlavu na svém klíně. Byla však pryč, dělilo je dvě stě let. Díky Bohu, že zde aspoň nějakou dobu byla! Slzy mu tekly pomalu zpod zavřených víček. Převalil se bolestivě na bok, aby je nikdo neviděl.

Pane, dej, ať je v bezpečí, modlil se. Ona i dítě.

* * *

Uprostřed odpoledne vítr náhle přinesl skrze nezasklená okna ve směru od bojiště silný zápach spáleniny. Byl silnější než pach střelného prachu, kouř byl hustý a štiplavý a byl cítit něčím děsivým, připomínal vůni pečeného masa.

„To spalují mrtvé,“ řekl MacDonald. Za celou dobu, kterou strávili v chalupě, se sotva pohnul ze svého místa u okna. On sám teď vypadal jako umrlčí lebka s vlasy černými jako uhel. Slepené špínou si je odhrnul z tváře, na které byla patrná každá kost.

Občas se z blat ozývalo jakési praskání. Byly to výstřely, rány z milosti, jimiž angličtí důstojníci schopní soucítit s ubožáky oděnými v tartanu obdarovávali umírající, než je naházeli na hranici s jejich šťastnějšími soukmenovci. Když Jamie vzhlédl, Duncan MacDonald ještě stále seděl u okna, ale oči měl zavřené.

Ewan Cameron, který byl vedle něj, se pokřižoval. „Kéž bychom se dočkali slitování,“ zašeptal.

* * *


18

Dočkali. Krátce po poledni příštího dne bylo slyšet, jak se k nim blíží kroky. Dveře upevněné na kožených pantech se tiše rozevřely.

„Kriste!“ vykřikl kdosi při pohledu dovnitř. Ven se táhl páchnoucí vzduch, smrad z uválených, promáčených, bahnem a krví potřísněných těl, která ležela nebo seděla namačkaná a schoulená na hliněné podlaze.

O možnosti ozbrojeného odporu nemohla být ani řeč. Neměli na to sílu a stejně by to bylo marné. Jakobité prostě seděli a čekali, co za potěšení jim přinesl jejich návštěvník.

Byl to major v nové čisté a nepomačkané uniformě s naleštěnými botami. Vstoupil po chvilce váhání, když si prohlédl obyvatele. Hned v patách za ním byl poručík.

„Jsem lord Melton,“ řekl a rozhlédl se, jako kdyby hledal vůdce skupiny, někoho, na koho by bylo nejlepší se obrátit se svými připomínkami.

Duncan MacDonald, který si ho také přeměřil pohledem, poma lu vstal a naklonil hlavu. „Duncan MacDonald, Glen Richie, ...,“ řekl. „... a další,“ mávl rukou. „Poslední vojáci Jeho Veličenstva krále Jakuba.“

„Jak jsem se domníval,“ řekl Angličan suše. Byl mladý, sotva třicetiletý, ale nesl se s jistotou ostříleného vojáka. Prohlédl si jednoho po druhém, pak sáhl do kabátu a vyndal složený list papíru.

„Mám zde rozkaz od Jeho Milosti, vévody z Cumberlandu,“ řekl. „Je to oprávnění popravit okamžitě každého, kdo se zúčastnil tohoto povstání.“ Rozhlédl se znovu po stavení. „Je zde snad přítomen někdo, kdo se cítí být nevinen?“

Skotové se sotva znatelně zasmáli. Nevinnost v tvářích stále ušpiněných od černého kouře z bitvy a právě zde, nedaleko od místa porážky?

„Ne, mylorde,“ řekl MacDonald s jemným úsměvem na rtech. „Samí zrádci. Takže asi budeme viset, viďte?“

Na Meltonově tváři se objevila grimasa znechucení, pak se v ní opět ovšem uvelebil klid. Byl to drobný muž jemné vizáže, přesto vystupoval velmi autoritativně.

„Budete zastřeleni,“ řekl. „Máte hodinu na přípravu.“ Zaváhal, vrhl pohled na svého poručíka, jako by se obával, že by to před jeho podřízeným mohlo vyznít velkoryse, přesto pokračoval. „Bude-li si někdo z vás přát dát do pořádku nějaké písemnosti, třeba napsat dopis, mohu vám poskytnout písaře z našich řad.“ Krátce pokynul směrem k MacDonaldovi, srazil paty a zasalutoval.

Byla to chmurná hodina. Několik mužů využilo nabídky pera a inkoustu a něco zarputile psali na papír opřený o šikmou dřevěnou stěnu komína, neboť tam žádný jiný rovný povrch vhodný k psaní nebyl. Jiní se jen tiše modlili nebo prostě seděli a čekali.

MacDonald prosil o milosrdenství pro Gilese McMartina a Fredericka Murrayho. Dokládal to tím, že sotva dosáhli sedmnácti let a neměli by být trestáni stejně jako starší. Tato žádost ale byla zamítnuta a chlapci, celí bílí ve tváři, se posadili vedle sebe, hleděli do zdi a drželi se za ruce.

Jamieho zkrušil velký smutek nejen kvůli nim, ale za ostatní zde, věrné přátele a dobré vojáky. Pokud se týkalo jeho, cítil jen úlevu. Už neměl strach, vše bylo rozhodnuto, nedalo se nic dělat. Pro své muže udělal vše, co mohl, i pro svou manželku a nenarozené dítě. Teď bude tělesnému utrpení konec a on s vděčností půjde za ní.

Spíš kvůli formě než z nějaké vnitřní potřeby zavřel oči a začal francouzsky odříkávat modlitbu: Mon Dieu, je regrette... přitom se ale ve skutečnosti nekál, na jakoukoliv lítost bylo příliš pozdě.

Uvažoval o tom, zda se s Claire shledá hned, jakmile zemře. Nebo na ni bude muset nějaký čas čekat v odloučení? V každém případě ji opět uvidí. Upnul se k tomuto přesvědčení mnohem pevněji než k principům víry. Bůh mu ji přivedl a zase mu ji vrátí.

Zapomněl se modlit, protože si se zavřenýma očima začal vybavovat křivku její tváře a spánků, široké poctivé čelo, které ho vždy přimělo, aby se sklonil a políbil ji na to malé hladké místo mezi obočím, u kořene nosu, mezi jasnýma jantarovýma očima. Soustředil svou pozornost na tvar jejích úst, pečlivě si představoval jejich plnou sladkou křivku, jejich chuť a pocit radosti z nich. Přestal vnímat zvuky, mumlání modliteb, škrábání per na papír a jemných tlumených vzlyků Gilese McMartina.

Uplynula už polovina odpoledne, když se Melton vrátil, tento

krát se skupinou šesti vojáků a také s poručíkem a úředníkem. Opět se zastavil u dveří, ale MacDonald se zvedl dřív, než stačil promluvit.

„Půjdu první,“ řekl a pevným krokem prošel stavením. Když

však sklonil hlavu, aby mohl projít dveřmi, lord Melton mu položil ruku na rukáv.

„Sdělte mi celé své jméno, pane. Můj úředník to zapíše.“

MacDonald se podíval na úředníka a v koutcích úst mu za

cukal lehký hořký úsměv.

„Seznam trofejí, že? Dobrá.“ Pokrčil rameny a narovnal se. „Duncan William MacLeod MacDonald z Glen Richie.“ A zdvořile se lordu Meltonovi poklonil. „Jsem vám k dispozici, pane.“ Prošel dveřmi a krátce nato se ozval z těsné blízkosti jediný výstřel z pistole.

Chlapcům bylo dovoleno vyjít společně, ruku v ruce. Pevně se drželi i ve chvíli, kdy vycházeli ze dveří. Ostatní brali jednoho po druhém a každý byl požádán, aby úředníkovi sdělil své jméno. Ten seděl na stoličce u dveří, s hlavou skloněnou k papírům na klíně. Nepodíval se ani na jednoho z mužů, když kolem něj procházeli.

Když přišel na řadu Ewan, Jamie se snažil podepřít se na loktech a chytil svého přítele za ruku tak pevně, jak jen dokázal.

„Brzy se opět uvidíme,“ zašeptal.

Ewanova ruka se třásla v jeho, ale Cameron se jen usmíval. Pak se k Jamiemu naklonil, políbil ho na ústa a zvedl se k odchodu.

Těch šest, kteří nemohli chodit, nechali až na konec.

„James Alexander Malcolm MacKenzie Fraser,“ řekl. Mluvil pomalu, aby si úředník mohl všechno řádně zapsat. „Pán z Broch Tuarach.“ Trpělivě jméno hláskoval a pak se podíval na Mel tona.

„Musím vás požádat o laskavost, mylorde. Mohl byste mi pomoci vstát?“

Melton mu neodpověděl, ale upřeně na něj pohlédl. Jeho znechucený výraz se náhle změnil ve směsici úžasu a něčeho, co se podobalo začínajícímu zděšení.

„Fraser?“ opakoval. „Broch Tuarach?“

„Ano,“ odpověděl Jamie trpělivě. Copak si ten člověk nemůže trochu pospíšit? Být odsouzen k zastřelení je jedna věc, ale poslouchat, jak jsou na doslech zabíjeni jeho přátelé, je něco jiného, nervům to neprospívá. Paže se mu třásly napětím, vnitřnosti se bouřily, nesdílely odevzdanost jeho vyšších schopností, hlodal v nich silný strach.

„Zatraceně,“ zamumlal Angličan. Sklonil se a podíval se na Jamieho, který ležel ve stínu zdi, pak se otočil a kývl na svého poručíka.

„Pomozte mi dostat ho na světlo,“ nařídil. Nebyli zrovna jemní a Jamie sykl, když mu při pohybu bolest projela pravou nohou až do temene hlavy. Na chvíli se mu zatočila hlava, a nevnímal tak Meltonova slova.

„Vy jste ten, kterému jakobité říkají Rudý Jamie?“ zeptal se znovu netrpělivě.

Jamiem projela vlna strachu. Kdyby se přiznal, že je ten notoricky známý Rudý Jamie, nezastřelí ho. Odvezou ho v řetězech do Londýna k soudu. Pak bude následovat katův provaz. Napůl uškrceného ho položí na pódium, rozříznou mu břicho a vyrvou střeva. Jeho útroby se znovu a silněji rozbouřily bez ohledu na jeho představu.

„Ne,“ řekl s největší rozhodností, jaké jen byl schopen. „Tak to skončeme.“

Melton to ignoroval, klekl na kolena a roztrhl límec Jamieho košile. Vzal Jamieho za vlasy a trhl mu hlavou dozadu.

„Proklatě!“ řekl vzápětí. Prstem šťouchl Jamiemu do krku, těsně nad klíční kostí. Byla tam malá trojúhelníková jizva, a jak se zdálo, právě ta byla příčina tazatelova zájmu.

„James Fraser z Broch Tuarach, zrzavé vlasy a třícípá jizva na krku.“ Melton pustil jeho vlasy, sedl na paty a roztržitě si třel bradu. Pak se vzchopil a otočil se k poručíkovi. Pokynul rukou ke zbývajícím pěti mužům ve stavení.

„Dejte si pauzu,“ nařídil. Mračil se tak silně, až se jeho světlá obočí spojila v jedno. Zachmuřeně stál nad Jamiem, zatímco ostatní skotské vězně vynášeli ven.

„Musím myslet,“ zamumlal. „Zatraceně, potřebuji přemýšlet!“

„Přemýšlejte,“ řekl Jamie, „jste-li toho schopen. Já si ale musím lehnout.“ Nechali ho sedět opřeného o stěnu, s nohou nataženou. Jenže sedět vzpřímeně po dvou dnech ležení bylo více, než dokázal zvládnout. Místnost se opile nakláněla a před očima se mu dělaly mžitky. Naklonil se k jedné straně a svezl se dolů na hliněnou podlahu. Se zavřenýma očima čekal, až ho závrať přejde.

Melton si mumlal něco pro sebe, Jamie jeho slovům nerozuměl. Tak či tak ho příliš nezajímala. Jak seděl na slunci, poprvé jasně uviděl svoji nohu a s úlevou pochopil. Nebude žít tak dlouho, aby ho mohli pověsit.

Hluboký, pořádně červený zánět se ze středu stehna šířil dál vzhůru. Byl o poznání zřetelnější než ostatní šmouhy od zaschlé krve. Rána hnisala, zapáchala tak, že překrývala ostatní pachy. Bylo možné cítit i slabě nasládlý zápach výtoku. Rychlá kulka do hlavy by tedy rozhodně byla přijatelnější než pomalá a bolestivá smrt v deliriu z infekce. Přemýšlel, jestli vůbec uslyší ránu. Nakonec usnul s horkou tváří na hladké zemi, konejšivé jako matčin prs.

Ve skutečnosti nespal, jen se tak vznášel v horečnatém polospánku, ale Meltonův hlas v jeho uchu ho z něj probral.

„Grey,“ říkal hlas, „John William Grey! Znáte to jméno?“

„Ne,“ řekl, zmámený spánkem a horečkou. „Podívejte se, člověče, buď mě zastřelte, nebo jděte pryč. Jsem zraněný.“

„Blízko Carryarricku.“ Tón Meltonova hlasu byl podrážděný, netrpělivý. „Světlovlasý chlapec, bylo mu asi šestnáct let. Potkal jste ho v lese.“

Jamie zamžoural na svého trýznitele. Horečka mu sice kalila zrak, ale i tak se mu zdálo, že vidí v jemných rysech obličeje nad ním, s těma velkýma, téměř dívčíma očima, něco mlhavě povědomého.

„Aha,“ vydechl a v záplavě obrazů vířících chaoticky jeho mozkem zachytil jedinou tvář. „Ten mladíček, který se mě pokoušel zabít. Ano, toho si pamatuju.“ Znovu zavřel oči. V tom zvláštním horečnatém stavu se zdálo, že se mu jeden vjem plete s druhým. Tehdy zlomil tomu Johnu Williamu Greyovi ruku. Ve vzpomínce si vybavil jemnou chlapcovu kost pod jeho rukou, a ta se náhle přeměnila na předloktí Claire, když ji vytahoval ze sevření mezi kameny. Chladný vánek ho pohladil po tváři Claiřinými prsty.

„Probuďte se, proklatě!“ Hlava sebou prudce pohnula, jak s ním Melton netrpělivě zatřásl. „Poslouchejte mě!“

Jamie vyčerpaně otevřel oči. „Ano?“

„John William Grey je můj bratr,“ řekl Melton. „Řekl mi o vašem setkání, ušetřil jste jeho život a on vám dal slib. Je to pravda?“

S velkým úsilím se v myšlenkách vrátil zpět. Setkal se s tím chlapcem dva dny před první bitvou povstání, před skotským vítězstvím u Prestonpans. Od té doby uplynulo pouhých šest měsíců, ale teď se to zdálo jako obrovská propast. Tolik se toho mezitím událo.

„Ano, vzpomínám si. Slíbil, že mě zabije. Ale asi mi nebude vadit, že to vykonáte místo něj.“ Víčka se mu opět klížila. Musí být vzhůru, aby ho mohli zastřelit?

„Řekl, že je vám dlužen, a je tedy věcí cti dluh splatit.“ Melton vstal, oprášil si kolena u kalhot a obrátil se ke svému poručíkovi, který sledoval výslech značně zmaten.

„Je to těžká situace, Wallaci. Tento... tento jakobita je slavný. Slyšel jste o Rudém Jamiem? O tom z oběžníků?“ Poručík přikývl a podíval se zvědavě se na uválenou postavu ležící ve špíně u jeho nohou. Melton se hořce usmál.

„Je pravda, že dnes nevypadá nijak nebezpečně. Nicméně pořád je to onen Rudý Jamie Fraser a Jeho Milost bude určitě víc než potěšena, když uslyší o tak proslulém vězni. Vždyť se jim doposud nepodařilo nalézt ani Charlese Stuarta. Ale několik známých jakobitů na Tower Hill by jistě potěšilo davy.“

„Mám poslat zprávu Jeho Milosti?“ zeptal se poručík a sáhl po své skříňce na korespondenci.

„Ne!“ Melton se otočil a pohlédl na svého vězně. „Je to ale potíž! Tento bídák si zaslouží šibenici, ale je to zároveň muž, který zajal u Prestonu mého nejmladšího bratra. Místo toho, aby ho zastřelil, což by si zasloužil, ušetřil jeho život a pustil ho na svobodu k jeho společníkům. Takto,“ procedil skrz zuby, „uvalil na mou rodinu zatraceně velký čestný dluh!“

„Proboha,“ řekl poručík. „To znamená, že ho nemůžete jen tak předat Jeho Milosti.“

„Ne, k čertu! Ani zastřelit toho parchanta nemůžu, když nechci zneuctít bratrovu přísahu!“

Vězeň otevřel jedno oko. „Já už to přece stejně nikomu neřeknu, pokud to neuděláte vy,“ poznamenal a oko okamžitě zase zavřel.

„Vy mlčte!“ Melton úplně ztratil nervy a do vězně kopl. Ten jen zavrčel, ale neřekl nic.

„Snad bychom ho mohli zastřelit pod falešným jménem,“ navrhl poručík ochotně.

Lord Melton si svého pobočníka přeměřil opovržlivým pohledem. Podíval se z okna a uvažoval, kolik mají času.

„Za tři hodiny bude tma. Dohlédnu na pohřeb ostatních popravených vězňů. Jděte sehnat malý povoz a nechte na něj naložit seno. Pak najděte vozku, vyberte někoho diskrétního, tím chci říct, Wallaci, někoho úplatného. Ať je tady, jakmile se setmí.“

„Ano, pane. Pane? A co s tím vězněm?“ pokynul poručík nesměle k tělu na podlaze.

„Co s ním?“ odpověděl Melton příkře. „Je příliš slabý na to, aby se odplazil, natož aby odešel. Nikam nepůjde, tedy alespoň do doby, než dorazí povoz.“

„Povoz?“ Vězeň začal náhle projevovat známky života. Vlastně se mu při tomto zvratu situace vlila síla do žil a podařilo se mu zvednout se na jednom lokti. Krví podlité modré oči se mu pod prameny rozcuchaných zrzavých vlasů zaleskly obavou.

„Kam mě chcete poslat?“ Melton se otočil od dveří směrem k němu a pohlédl na něj s výraznou nechutí.

„Jste pán z Broch Tuarach, ne? No, tak to je to místo, kam vás pošlu.“

„Nechci domů! Chci být zastřelen!“

Angličané si vyměnili pohledy.

„Blouzní,“ řekl nadporučík významně a Melton přikývl.

„Pochybuji, že cestu přežije, ale jeho smrt pak nepadne na mou hlavu.“

Dveře se za oběma Angličany zavřely a Jamie Fraser zůstal sám a stále naživu.

2

LOV ZAČÍNÁ

In v e r n e s s

2. května 1968

„Samozřejmě, že je mrtvý.“ Hlas Claire byl ostrý vzrušením a v poloprázdné pracovně zněl až příliš hlasitě, o police s knihami se odrážel jako ozvěna. Claire stála u zdi s korkovým obložením jako vězeň čekající na popravčí četu a dívala se střídavě na dceru a Rogera Wakefielda.

„Já si to nemyslím.“ Roger se cítil strašně unavený. Promnul si rukou tvář, pak zvedl ze stolu složku. Obsahovala veškeré poznatky z výzkumu uskutečněného za tři týdny od první návštěvy Claire s dcerou, kdy ho požádaly o pomoc.

Otevřel složku a pomalu listoval obsahem. Jakobité z Cullodenu. Povstání roku 1745. Skotskou šlechtu, která se shromáždila pod praporem Bonnie Prince Charlieho a razila si cestu celým Skotskem jako ohnivý meč, porazilo na šedých blatech u Cullodenu vojsko vévody z Cumberlandu.

„Tady,“ řekl a oddělil od sebe několik listů papírů spojených dohromady. To archaické písmo vypadalo v ostře černém zabarvení fotokopie podivně. „Tohle je seznam důstojníků a mužstva velitele lovatského regimentu.“

Podal ten tenký svazek papírů Claire, vzala si jej však její dcera Brianna. Začala jím listovat a mírně svraštila své nazrzlé obočí.

„Přečti si první stranu,“ řekl Roger, „kde je nadpis ‚Důstojníci‘.“

„Dobrá, tedy ‚Důstojníci‘,“ četla nahlas, „Simon, pán z Lovatu...“ Roger ji přerušil: „Lovatův syn. A pět dalších jmen, viď?“

Brianna povytáhla obočí, ale pokračovala ve čtení.

„William Chisholm Fraser, poručík, George D’Amerd Fraser Shaw, kapitán, Duncan Joseph Fraser, poručík, Bayard Murray Fraser, major,“ zarazila se, a než přečetla další příjmení, polkla. „... James Alexander Malcolm MacKenzie Fraser, kapitán.“ Položila papíry a trochu pobledla. „Můj otec.“

Claire rychle přistoupila k dceři a stiskla jí ruku. Také ona zbledla.

„Ano,“ řekla Rogerovi. „Já vím, že šel do Cullodenu. Když mě tam u kamenného kruhu opustil... měl v úmyslu vrátit se na Cullodenské pole, aby pomohl svým mužům, kteří stáli na straně Charlese Stuarta. Víme, že to udělal.“ Ukázala na složku leží cí na stole. Její povrch z manilového papíru byl prázdný a ve světle lampy vyhlížela jaksi nevinně. „Našel jsi jejich jména. Ale... Jamie...“ Když vyslovila jeho jméno nahlas, zachvěla se a sevřela rty.

Teď byla řada na Brianně, aby podpořila matku.

„Říkala jsi, že měl v úmyslu se vrátit.“ Její oči, tmavě modré a plné povzbuzení, zapátraly na matčině tváři. „Měl v úmyslu své muže odvést pryč z bitevního pole a sám se pak vrátit do boje.“

Claire se postupně vzpamatovávala. Přikývla.

„Nevěřil, že má valnou naději dostat se pryč, a řekl mi, že pokud by je měli chytit Angličané, raději zemře v boji. To chtěl.“ Obrátila k Rogerovi své jantarové oči. Vždy ho zneklidňovaly, protože připomínaly oči jestřába. Měl pocit, jako by dokázala vidět mnohem dál než většina ostatních lidí. „Nemůžu uvěřit, že tam nezemřel. Tolik mužů padlo, i on chtěl!

Na Cullodenu zahynula téměř polovina vojska Vysočiny, jednak je usmrtilo dělostřelectvo, jednak ničivá palba z mušket. Jamie Fraser však ne.

„Ne,“ řekl Roger zarputile. „Ze záznamů v Linklaterově knize jsem se toho zatím moc nedozvěděl, ale aspoň tato informace je pro vás snad cenná.“ Natáhl se, aby z police vytáhl bílý svazek s názvem The Prince in the Heather (Princ na vřesovišti).

„Po bitvě,“ četl, „osmnáct zraněných jakobitských důstojníků nalezlo úkryt ve stavení nedaleko vřesoviště. Leželi zde celé dva dny v bolestech, s neošetřenými ranami. Na konci této doby je angličtí vojáci objevili, vyvedli ven a zastřelili. Jeden z nich, Fraser z regimentu pána Lovatského, smrti unikl. Ostatní jsou pohřbeni v nedalekém sadu.“

„Vidíte?“ řekl, položil knihu na stůl a díval se nad jejími stránkami na obě ženy. „Důstojník z pluku pána Lovatského.“ Ukázal na jeden seznam důstojníků a mužstva.

„Tady je uvedeno pouze šest z nich. Nyní tedy víme, že ten muž na farmě nemohl být mladý Simon. Je to známá historická postava a my dobře víme, co se s ním stalo. Nezraněný se dostal z bojiště, všimněte si, že se skupinou svých mužů, a probojoval se na sever. Nakonec se dostal zpátky na hrad Beaufort, což je nedaleko odtud.“ Mávl nejasně směrem ven z okna na slabě jiskřící noční světla Inverness.

„A nemohl to být ani žádný z těch dalších důstojníků, kterým se podařilo uniknout na statek Leanach – ani William, George, Duncan či Bayard,“ řekl Roger. „Proč?“ Vytáhl ze složky další papír a zamával jím téměř triumfálně. „Protože ti všichni zemřeli u Cullodenu! Všichni čtyři byli zabiti na bojišti, našel jsem jejich jména v seznamu na plaketě v kostele v Beauly.“

Claire se dlouze nadechla a klesla do staré, kůží potažené otočné židle za stolem.

„Kriste Ježíši.“ Při těch slovech zavřela oči a naklonila se dopředu, s lokty na stole a hlavou v dlaních. Její husté kudrnaté hnědé vlasy přepadly dopředu a zakrývaly jí tvář. Brianna se ztrápeně sklonila k matce a konejšivě jí položila ruku na záda. Dlouhé rudé vlasy této vysoké štíhlé dívky zářily v teplém světle stolní lampy.

„Pokud ale nezemřel... “ začala nesměle.

Claire zvedla hlavu. „Ale on je mrtvý!“ řekla s tváří napjatou, až jí kolem očí byly vidět drobné vrásky. „Proboha, je to už dvě stě let. Ať už zemřel u Cullodenu nebo ne, teď je rozhodně mrtvý!“

Briannu matčina prudká reakce trochu polekala. Trhla sebou a zářivě rudé vlasy, které zdědila po otci, se jí svezly po tvářích.

„Myslím že ano,“ zašeptala. Rogerovi neušlo, že se snaží potlačit slzy. A není divu, pomyslel si. Dozvědět se v těsném sledu tři znepokojující informace, za prvé že první muž, kterého milovala a nazývala ho „otcem“, jím ve skutečnosti není, za druhé pak, že jejím skutečným otcem byl Skot z Vysočiny žijící před dvěma sty lety, a za třetí, že pravděpodobně zahynul za strašných okolností nepředstavitelně daleko od manželky a dítěte, kvůli kterým se obětoval... Navíc, pokud to vše dokázal přežít, musí být stejně už dávno mrtvý. To by otřáslo každým, pomyslel si.

Přešel k Brianně a dotkl se její paže. Podívala se na něj krátkým roztržitým pohledem a pokusila se o úsměv. Objal ji a přes veškerou lítost, kterou pociťoval kvůli jejímu smutku, mu hlavou proběhlo, jak báječné je cítit její teplé, měkké a pružné tělo blízko svého.

Claire stále seděla nehybně u stolu. Její žluté jestřábí oči teď změkly pod vlivem vzpomínek z dávné minulosti. Dívala se na východní stěnu pracovny, od podlahy až ke stropu zastavěnou poznámkami a memorabiliemi, které po sobě zanechal reverend Wakefield, Rogerův zesnulý adoptivní otec. Nic z toho však neviděla.

Rogerova pozornost se při pohledu na tutéž zeď soustředila na oznámení o ročním zasedání Společnosti bílé růže, těch nadšených excentrických duší doposud bojujících za skotskou nezá vislost. Pořádali je jako nostalgický hold Bonnie Princi Charlesovi Stuartovi a hrdinům z Vysočiny, kteří ho následovali.

Roger si lehce odkašlal.

„Hm... pokud tedy Jamie Fraser nezemřel u Cullodenu...“

„Tak pravděpodobně zemřel krátce poté,“ navázala na jeho slova Claire. Její oči se setkaly s Rogerovými a ten v jejich žlutohnědých hlubinách znovu vnímal chlad. „Nemáte ani ponětí, jaké to tam bylo,“ pokračovala. „Na Vysočině tenkrát řádil hladomor, všichni ti muži před bitvou mnoho dní nic nejedli. Víme, že byl zraněný. I kdyby se mu podařilo uniknout, těžko by narazil na někoho, kdo by se o něj mohl postarat.“ Hlas se jí přitom lehce zadrhl, uvědomovala si závažnost situace, vždyť nyní je lékařka, a tehdy před dvaceti lety, kdy prošla kruhem stojících kamenů a její osud se setkal s osudem Jamese Alexandra Malcolma MacKenzieho Frasera, byla léčitelkou.

Roger vnímal obě ženy velmi intenzivně, chvějící se dívku ve svém náručí, i ženu, která nehnutě seděla u stolu a na pohled vyrovnaně snášela nové a rozčilující informace, možná spíše náznaky týkající se Jamieho osudu. Ona sama prošla mezi monolity a tím skrze čas, podezřívali ji ze špionáže, zatkli za čarodějnictví, neuvěřitelnou souhrou náhod byla vytržena z náručí svého prvního manžela, Franka Randalla. A o tři roky později ji její druhý manžel, James Fraser, poslal těhotnou znovu mezi kameny v zoufalé ochránit ji a jejich nenarozené dítě před nastávající katastrofou. Nedbal přitom na nebezpečí, vlastně jistotu, že on sám se jí nevyhne. Zkusila už víc než dost, pomyslel si Roger. Jako v historikovi v něm plála neukojitelná touha dobrat se pravdy o minulých událostech, nemohl ji potlačit ani ohled na soukromí druhých lidí a prostý lidský soucit. A víc než to ‒ uvědomoval si svůj podivně intenzivní zájem o třetího aktéra této rodinné tragédie, Jamieho Frasera.

„Jestliže nezemřel u Cullodenu,“ pokračoval, „možná dokážu zjistit, co se s ním stalo. Chcete, abych to zkusil?“ Čekal beze slova a přes košili cítil Briannin horký dech.

Jamie Fraser prožil život a zemřel. Roger měl záhadný pocit, že je jeho povinností zjistit celou pravdu, že si tyto ženy Jamieho Frasera o něm zaslouží vědět vše. Brianna by se tak mohla dozvědět něco o otci, kterého nikdy nepoznala. A pro Claire... Roge rovou myslí prolétla myšlenka, která ji samotnou zřejmě ještě nenapadla. Pro Claire by to mohl být impulz k tomu, aby znovu a potřetí překročila bariéru času. Možná by se k tomu odhodlala znovu. Pokud Jamie Fraser nezemřel u Cullodenu...

V zamračeném jantaru jejích očí spatřil záblesk, který mu prozradil, že ji tato možnost také právě napadla. Byla vždy bledá, ale nyní se barva její tváře blížila barvě slonoviny na střence nože na otevírání dopisů, který ležel před ní na stole. Pevně ho sevřela, až jí klouby na ruce vystouply a připomínaly kostěné knoflíky.

Dlouho nic neřekla. Upřeně se zadívala na Briannu, po chvíli se její pohled vrátil k Rogerově tváři.

„Ano,“ řekla šeptem tak jemným, že ji bylo sotva slyšet. „Ano. Pokus se to pro mě zjistit. Prosím. Zkus to.“

3

UPŘÍMNÉ A ÚPLNÉ ODHALENÍ

In v e r n e s s

9. května 1968

Pěší provoz na mostě přes řeku Ness byl ve špičce velmi hustý. Všichni spěchali domů na čaj. Roger šel přede mnou a širokými rameny mě chránil před davem.

K hrudi jsem tiskla knihu a skrze ni jsem cítila, jak mi srdce silně buší. Tep se zrychlil pokaždé, když jsem pomyslela na to, do čeho se pouštíme. Nebyla jsem si jistá, která z oněch dvou alternativ, tedy že Jamie zemřel u Cullodenu, nebo že ten masakr naopak přežil, je horší.

Naše kroky, když jsme šli zpátky k faře, se nám ozvěnou od dře věné konstrukce mostu vracely. Pod tíhou knihy, kterou jsem nesla, mě rozbolela pravá ruka, a tak jsem ji alespoň vzala do levé.

„Dávej pozor na to, kam s tím zatraceným kolem jedeš, člověče!“ vykřikl Roger a obratně mě odstrčil z dráhy, aby mě dělník, který kolem nás projížděl na kole, nesrazil na zábradlí.

„Promiňte!“ křikl na nás přes rameno a dál se proplétal mezi dvěma skupinami školáků vracejících se domů na čaj. Ohlédla jsem se za sebe pro případ, že bych zahlédla Briannu, nikde však po ní nebylo ani stopy.

Zatímco jsme já s Rogerem strávili odpoledne ve Spolku pro ochranu památek, Brianna šla na Úřad klanů Vysočiny, aby tam zajistila fotokopie dokumentů ze seznamu, který Roger sestavil.

„Je od vás velmi laskavé, Rogere, že na sebe berete všechnu starost a pomáháte nám,“ řekla jsem co nejvíc nahlas, aby mě mohl přes hluk na mostě a z řeky slyšet.

„To je v pořádku,“ řekl a trochu nemotorně se zastavil, abych ho mohla dohnat. „Sám jsem totiž zvědavý,“ dodal s lehkým úsměvem. „My historici totiž takovou záhadu nedokážeme nechat nevyřešenou.“ Pohodil hlavou, aby své tmavé, větrem rozcuchané vlasy odhodil z tváře.

Ano, historiky jsem znala. S jedním jsem žila posledních dvacet let. Ani Frank se nechtěl přestat touto záhadou zabývat. Ale možná ji zase až tak moc rozluštit netoužil. Teď už byl dva roky po smrti, a tak byla řada na mně a Brianně.

„Už se vám ozval doktor Linklater?“ zeptala jsem se, když jsme přešli most. Bylo již pozdní odpoledne, ale zde na severu stálo slunce pořád vysoko. Paprsky zachycené listy lip na nábřeží odrá žely svou růžovou záři od žulového pomníku dole pod mostem.

Roger zavrtěl hlavou a mžoural očima proti větru. „Ne, ale je to teprve týden, co jsem mu psal. Jestli se neozve do pondělka, tak mu zavolám. Nebojte se,“ usmál se na mě, „byl jsem hodně opatrný a napsal mu, že kvůli autenticitě studie, na níž pracuji, potřebuji seznam, pokud existuje, jakobitských důstojníků, kteří se po bitvě u Cullodenu ukryli na statku Leanach, a že bych rád věděl, jestli někdo z nich popravu přežil. V případě, že lze dohledat původní dokument, tak zda by mě na něj mohl odkázat.“

„Vy Linklatera znáte?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si knihu opřela o bok, abych ulevila levé ruce.

„Ne, ale napsal jsem žádost na hlavičkový papír Balliol College a učinil nevtíravou narážku na pana Cheesewrighta, svého dávného tutora, který Linklatera zná.“ Roger mrkl, aby mě uklidnil, a já jsem se zasmála.

Měl zářivě zelené oči, které pěkně kontrastovaly s jeho olivovou pletí. Zvědavost jistě může být důvodem, proč nám pomáhá zjistit vše o Jamieho historii, ale dobře jsem si povšimla, že jeho zájem sahá i trochu dál, k Brianně. Jen jsem si nebyla jistá, zda si je toho Roger plně vědom.

Po návratu do pracovny reverenda Wakefielda jsem knihu odložila na stůl a klesla do ušáku u krbu. Roger šel zatím do farské kuchyně pro sklenici limonády.

Můj dech se zklidnil, už když jsem uždibovala ze sladkého koláče, tep ale zůstal nadále nestabilní. Vrátila jsem se ke stolu, ruce opřené o studené sklo se mi orosily. Když jsem se podívala na tu impozantní hromadu knih, které jsme donesli, srdce znovu nasadilo ke cvalu. Mohl by v nich někde být také Jamie? A kdyby byl... Tu myšlenku jsem se v sobě snažila dusit. Nedívej se moc dopředu, říkala jsem si. Bude mnohem lepší počkat na výsledky našeho hledání. Pak se uvidí.

Roger zatím prohlížel police v pracovně. Hledal další zdroje pro naše pátrání. Reverend Wakefield, Rogerův zesnulý adoptivní otec, byl jednak velmi dobrým amatérským historikem, a za druhé hrozným křečkem. Dopisy, časopisy, letáky, noviny, starožitná i současná vydání, tohle všechno leželo natěsnáno na policích.

Roger zaváhal, ale pak jeho ruka padla na hromadu knih položenou na blízkém stolku. Byly to Frankovy knihy – impozantní sbírka, tedy podle toho, co se dalo přečíst na zaprášených hřbetech.

„Už jste to někdy četla?“ zeptal se a vzal zároveň do ruky svazek nadepsaný The Jacobites (Jakobité).

„Ne.“ Polkla jsem další povzbuzující doušek limonády a zakašlala. „Ne,“ zopakovala jsem svou odpověď. „Nemohla jsem. Po svém návratu jsem rezolutně odmítla číst jakýkoliv materiál zabývající se skotskou historií, přestože osmnácté století bylo jednou z Frankových oblíbených období. Věděla jsem, že je Jamie mrtvý, a snažila se vyrovnat s nutností žít bez něj. Snažila jsem se proto vyhnout všemu, co by mi ho připomínalo. Byla to zbytečná snaha, protože pro mě neexistoval žádný způsob, jak vytěsnit myšlenky na něj. Vždyť již samotná Briannina existence byla jeho každodenní připomínkou. Přesto jsem stále nedokázala sáhnout po knihách o Bonnie Princi Charliem Stuartovi. Samotné pomyšlení na ty zmařené mladé životy, jeho i všech, kteří ho následovali, bylo hrozné.“

„Chápu. Jen mě napadlo, že budete vědět, zda by se v těch knihách nemohlo skrývat něco užitečného.“ Roger se odmlčel a tváře mu polil jemný ruměnec. „A vy jste... manželovi – myslím tím Franka,“ dodal spěšně, „řekla... o...“ Jeho hlas se vytratil, udusily ho rozpaky.

„Ovšem že ano!“ odpověděla jsem trochu ostře. „Copak jste si myslel, že jsem po třech letech, co jsem byla pryč, jen tak vkráčela do jeho pracovny a prostě se zeptala: ‚Jé, ahoj, miláčku, tak co by sis dal dneska k večeři?‘“

„Ne, samozřejmě,“ zamumlal. Odvrátil hlavu a oči upřel na police před sebou. Mohla jsem přesto vidět, jak mu zátylek zrudl rozpaky.

„Promiňte,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Je správné položit takovou otázku. Jenže... ta rána se stále ještě nezhojila.“ Ve skutečnosti to bylo mnohem silnější. Mě samotnou dost překvapilo, ba šokovalo zjištění, jak moc je dosud živá. Postavila jsem sklenici na stůl u svého lokte. Pokud se do toho máme pustit, budu potřebovat něco silnějšího, než je limonáda.

„Ano,“ řekla jsem. „Pověděla jsem mu to. O kamenech, o Jamiem. Všechno.“

Roger chvíli neodpovídal. Pak se napůl otočil, takže jsem mohla vidět jen silnou, ostrou linii jeho profilu. Nedíval se na mě, ale dolů na hromadu Frankových knih, na jeho fotografii na zadní straně jednoho přebalu, kde se štíhlý, snědý a pohledný usmíval na příští generace.

„A on vám věřil?“ zeptal se Roger tiše.

Cítila jsem, jak se mi limonáda lepí rty, a než jsem odpověděla, lehce jsem je olízla.

„Ne,“ řekla jsem. „Nejdřív ani trochu. Myslel, že jsem blázen, a dokonce mě nechal vyšetřit na psychiatrii.“ Krátce jsem se zasmála, přestože se mi při té vzpomínce sevřely pěsti vztekem.

„A co později?“ Roger se ke mně teď otočil čelem. Ruměnec mu už vybledl a v jeho očích jsem četla zvědavost. „Co si myslel?“

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. „Nevím.“

* * *

Vybavil se mi pach té malé nemocnice v Inverness, byl cizí jako karbolová dezinfekce a škrob.

Nedokázala jsem přemýšlet a snažila se nic necítit. Ta vzpomínka byla mnohem děsivější než celý můj výlet do minulosti, protože tam jsem alespoň byla zahalena ochrannou vrstvou pochybností a neschopnosti uvěřit, kde jsem se to ocitla a co se kolem mě děje, a žila jsem s neustálou nadějí na útěk. Teď jsem ale věděla až příliš dobře, kde jsem, a také, že není úniku. Jamie je mrtvý.

Lékaři a sestry se snažili mluvit se mnou laskavě, krmili mě a přinášeli nápoje, ale ve mně nebylo nic než nesmírný žal a hrůza. Řekla jsem jim své jméno, když se ptali, ale víc jsem toho neprozradila.

Ležela jsem v čisté bílé posteli se zavřenýma očima a prsty jsem pevně objímala své zranitelné břicho. Pořád dokola jsem si vybavovala poslední věci a obrazy, které jsem viděla před průchodem skrze kameny – deštivá blata a Jamieho tvář – s vědomím, že když se budu dívat příliš dlouho na své nové prostředí, tak tyto obrazy vyblednou a nahradí je světské předměty a lidé. Obklopovali mě zdravotní sestry, lékaři, a také váza s květinami u mé postele. Tajně jsem tiskla palec proti kořeni ukazováku a cíti la tajemný pocit uklidnění, když jsem se dotýkala malé ranky, mělkého řezu ve tvaru J. Ten mi udělal na moji žádost Jamie jako upomínku na jeho doteky na mém těle.

Musela jsem tak zůstat nějakou dobu. Když se mi pak podařilo usnout, zdálo se mi o několika posledních dnech jakobitského povstání, viděla jsem ve snu znovu toho mrtvého muže v lese, jak spí pod přikrývkou modré plísně, Dougala MacKenzieho umírajícího na podlaze v podkroví Culloden House. Viděla jsem zničené muže vojska Vysočiny spící v zablácených příkopech svůj poslední spánek před děsivou porážkou.

Probudila jsem se pak s křikem nebo sténáním, vnímala vůni dezinfekčního prostředku a zvuk uklidňujících slov, která byla přes ozvěnu křiku v gaelštině nesrozumitelná, a pak jsem znovu usnula se svou bolestí pevně sevřenou v dlani.

Potom jsem otevřela oči a uviděla Franka. Stál ve dveřích, jednou rukou si uhlazoval tmavé vlasy a vypadal nejistě. Chudák.

Položila jsem znovu hlavu na polštář a jen ho mlčky pozorovala. Byl podobný svým předkům, Jackovi a Alexi Randallovi. Jemné, čisté aristokratické rysy a dobře tvarovaná hlava pod hustými rovnými tmavými vlasy. Jeho obličej se však od jejich čímsi lišil. Nebyl v něm strach ani bezohlednost, nic z Alexova duchovna ani z Jackovy ledové arogance. Jeho hubený obličej vypadal inteligentně, laskavě a lehce unaveně, ten dojem zesilovaly neoholené vousy a kruhy pod očima. Věděla jsem, aniž by to řekl, že sem jel celou noc.

„Claire?“ Přistoupil k posteli a mluvil opatrně, jako by si ne­ byl jist, jestli jsem to opravdu já.

Ani já jsem si nebyla zcela jistá, ale kývla jsem a řekla: „Ahoj, Franku.“ Můj hlas zněl chraplavě a hrubě, jak hlasivky odvykly mluvení.

Vzal mě za ruku a já ho nechala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se po chvíli. Díval se na mě a trochu se při tom mračil.

„Jsem těhotná.“ Mé neuspořádané mysli to připadalo jako nej důležitější informace. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co řeknu Frankovi, pokud ho ještě někdy uvidím. Ale v okamžiku, kdy vešel do dveří, jsem měla v hlavě jasno. Oznámím mu, že jsem těhotná, a on odejde. Budu pak sama se svou poslední vzpomínkou na Jamieho obličej a horoucí dotek na mé ruce.

Výraz jeho tváře trochu ztuhl, mou ruku ale nepustil. „Vím. Řekli mi to.“ Zhluboka se nadechl a opět vydechl. „Claire, můžeš mi povědět, co se ti přihodilo?“

Chvíli jsem pociťovala naprostou prázdnotu, ale pak jsem po­ krčila rameny.

„Myslím že ano.“ Jen s obtížemi jsem ovládala myšlenky. Neměla jsem ani v nejmenším chuť o tom mluvit, ale cítila jsem k tomu muži určitou povinnost. Vinu ne, povinnost ano. Vždyť jsem se za něj vdala.

„No,“ pokračovala jsem, „zamilovala jsem se do někoho jiné ho a vzala jsem si ho. Je mi to líto,“ dodala jsem v reakci na šok, který se mu objevil na tváři. „Nemohla jsem si pomoct.“

To nečekal. Na chvíli otevřel ústa, pak je znovu zavřel a stiskl

mi ruku tak pevně, až jsem ucukla a vytrhla ji z jeho sevření.

„Co tím myslíš?“ zeptal se a jeho hlas zněl ostře. „Kde jsi ho potkala, Claire?“ Zničehonic vstal a tyčil se nad postelí.

„Vzpomínáš si, že když jsem tě viděla naposledy, šla jsem prá­ vě ke kamennému kruhu na Craigh na Dun?“

„Ano, a co?“ Díval se na mě s výrazem někde mezi hněvem a podezřením.

„No...“ olízla jsem si suché rty. „Prostě jsem prošla štěrbinou v kameni v tom kruhu a ocitla jsem se v roce 1743.“

„Nedělej si legraci, Claire!“

„Myslíš si, že to je žert?“ Ta myšlenka byla natolik absurdní, až jsem se vlastně začala smát, i když jsem se cítila na hony vzdálená od skutečného humoru.

„Přestaň s tím!“

Přestala jsem. Ve dveřích se náhle jako mávnutím kouzelného proutku objevily dvě sestry. Musely číhat někde poblíž v hale. Frank se ke mně naklonil a znovu mě vzal za ruku.

„Poslouchej mě,“ řekl skrz zuby. „Teď mi povíš, kde jsi byla a co jsi tam dělala!“

„Vždyť ti to povídám! Pusť mě!“ Posadila jsem se na posteli a vymanila ruku z jeho sevření. „Opakuji, že jsem prošla kamenem a ocitla jsem se v době před dvěma sty lety. Setkala jsem se tam s tvým krvavým předkem, Jackem Randallem!“

Frank zamrkal, byl zcela zaskočen. „S kým?“

„S Black Jackem Randallem. Byl to zatracený, špinavý a odporný darebák!“

Frank otevřel ústa dokořán a stejně tak i sestry. Slyšela jsem, jak se chodbou za nimi ozývají kroky a nějaké hlasy.

„Musela jsem si vzít Jamieho Frasera, abych se dostala pryč od Jacka Randalla, ale pak... nemohla jsem si pomoct, Franku, pak jsem ho začala milovat a byla bych raději zůstala s ním, kdybych mohla, ale on mě poslal zpátky kvůli Cullodenu a dítěti a – “ Odmlčela jsem se, protože kolem sester u dveří prošel muž v lékařském plášti.

„Franku,“ řekla jsem unaveně, „je mi to líto. Nechtěla jsem, aby se to stalo, opravdu jsem zkoušela všechno možné, abych se vrátila, ale nešlo to. A teď už je příliš pozdě.“

Přestože jsem se snažila tomu zabránit, vyhrkly mi z očí slzy a stékaly po tvářích. Hlavně z lítosti, že nemůžu být s Jamiem kvůli jeho dítěti v mém těle, ovšem trochu i kvůli Frankovi. Popo­ táhla jsem, polkla a snažila se pláč zastavit. Posadila jsem se zpříma na posteli.

„Podívej,“ řekla jsem, „vím, že teď už se mnou nebudeš chtít mít cokoliv společného. Vůbec ti to nemám za zlé. Jen... jen jdi pryč, ano?“

Výraz jeho tváře se změnil. Už



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.