načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moře pod Oděsou - Clive Cussler

Moře pod Oděsou

Elektronická kniha: Moře pod Oděsou
Autor:

Dirk Pitt pracuje v Černém moři na ohledání vraku osmanské lodě, když zachytí nouzový signál nákladní lodi Krymská hvězda. Záchranná mise však není úspěšná a po připlutí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 382
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Eva Kadlecová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1482-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dirk Pitt a Al Giordino, dva nerozluční parťáci, mají (kromě jiného) jednu vzácnou schopnost - přichomýtnout se k něčemu navýsost zajímavému, ale zároveň krajně nebezpečnému. A nejinak tomu bude i v jejich dalším příběhu. Dirk Pitt pracuje v Černém moři na ohledání vraku osmanské lodě, když zachytí nouzový signál nákladní lodi Krymská hvězda. Záchranná mise však není úspěšná a po připlutí nacházejí loď sice nepoškozenou, ale plnou mrtvých těl. Okamžitě zahajují vlastní pátrání po příčinách tragédie, a čím dále se ve svém vyšetřování dostávají, tím více se ocitají ve zběsilém kolotoči událostí. Záhadná radioaktivita, pašeráci, ruská mafie i komisaři Europolu, a to vše je pouze začátek něčeho mnohem většího... Thriller z tématické řady s námořním agentem a výzkumníkem Dirkem Pittem. Ten se tentokrát připlete k podivné tragédii ruské lodi v Černém moři.

Popis nakladatele

Dirk Pitt pracuje v Černém moři na ohledání vraku osmanské lodě, když zachytí nouzový signál nákladní lodi Krymská hvězda. Záchranná mise však není úspěšná a po připlutí nacházejí pouze mrtvá těla a všudypřítomný pach střelného prachu. Okamžitě zahajují vlastní pátraní po příčinách potopení, a čím dále se ve svém vyšetřování dostávají, tím více se ocitají ve zběsilém kolotoči událostí. Záhadná radioaktivita, pašeráci, ruská mafie i komisaři Europolu - a to vše je pouze začátek něčeho mnohem většího...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moře pod Oděsou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Clive Cussler, Dirk Cussler

Moře pod Oděsou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CPress

Brno

2017

Moře pod Oděsou

Dobrodružství Dirka Pitta

CLIVE CUSSLER

a DIRK CUSSLER


4

Postavy

1917

Vadim Rostov, kapitán ruského torpédoborce Kerč

Sir Leigh Hunt, britský zvláštní pověřenec a bývalý generální konzul na britském

velvyslanectví v Petrohradě

1955

Dmitrij Sarchov, pilot ruského bombardovacího letounu Tupolev Tu-4

Ivan Meděv, druhý pilot ruského bombardovacího letounu Tupolev Tu-4

Alexandr Krajevský, vojín letec, ruský bombardovací letoun Tupolev Tu-4

2017

Tým NUMA

Dirk Pitt, ředitel Národní podmořské a námořní agentury NUMA

Al Giordino, ředitel Podmořských technologií, NUMA

Bill Stenseth, kapitán výzkumné lodi NUMA Makedonie

Hiram Yaeger, ředitel Počítačových zdrojů, NUMA

Rudi Gunn, zástupce ředitele NUMA

Summer Pittová, ředitelka zvláštních projektů, NUMA, a dcera Dirka Pitta

Dirk Pitt ml., ředitel zvláštních projektů, NUMA, a syn Dirka Pitta

Jack Dahlgren, specialista na podvodní technologie, NUMA

James Sandecker, viceprezident Spojených států amerických a bývalý ředitel NUMA

Policisté, agenti a vojenští důstojníci

Anna Belovová, zvláštní vyšetřovatelka, Evropský policejní úřad Europol

Petar Ralin, poručík, ředitelství útvaru pro organizovaný zločin, Bulharská státní

policie

Maxim Federov, oblastní ředitel zahraniční rozvědky, Hlavní rozvědková správa Ruska

GRU

Viktor Mansfield, agent GRU


5

Arsenij Markovič, velitel ukrajinského 24. teritoriálního praporu

Martina, agentka GRU

Vladimir Popov, velitel ruské raketové fregaty Ladnij

Deborah Kenfieldová, výkonná důstojnice raketového křižníku třídy Ticonderoga USS

Truxton

Wayne Valero, velitel dobrovolnické posádky USS Constellation

Alexandr Vodokov, ministerstvo zahraničních věcí, ruské velvyslanectví, Madrid

Historici, odborníci a profesionální zdravotníci

Georgij Dimitov, archeolog pracující pro bulharské ministerstvo kultury

Dr. Anton Kromer, hlavní archivář, ruské Státní historické muzeum

Dr. Steven Miller, ortoped, Muncie, Indiana

St. Julien Perlmutter, námořní historik a Pittův dlouholetý přítel

Dr. Charles Trehorne, profesor námořní archeologie, Oxford

Cecil Hawker, major, historik, Královský gibraltarský regiment

Další

Martin Hendriks, holandský průmyslník, majitel společnosti Peregrine Surveillance

Corporation

Valentin Mankedo, majitel společnosti Thracia Salvage

Ilja Vasko, partner ve společnosti Thracia Salvage, bratranec Valentina Mankeda

Brian Kennedy, lovec ústřic v Chesapeakské zátoce a majitel rybářské lodi Lorraine



7

Prolog

DĚS TICHA JEN ZBÝVÁ

Únor 1917

Černé moře

Na obzoru tančila bílá světla jako majáky smrti. Kapitán Vadim

Rostov z Ruského carského námořnictva jich napočítal pět, každé z jedné

osmanské válečné lodi, které držely hlídku při ústí Bosporu. Jeho rozkazy té

chladné jiskřivé noci byly prosté. Měl svým torpédoborcem upoutat pozornost

nepřítele a narušit tak hlídkovou linii. Dobře věděl, že je to podobný úkol jako

vplížit se do doupěte hladových lvů s čerstvě zabitým jehnětem na zádech.

Mezi křivými zuby pevněji sevřel vysušený pahýl tureckého doutníku. Jeho tmavé, zatvrzelé oči ve větrem ošlehané tváři již nejednou viděly, kam mohou vést nedomyšlené bitevní plány – za rusko-japonské války v roce 1904 a znovu za tažení v Černém moři v posledních čtyřech letech. Rostov sloužil u Ruského carského námořnictva již bezmála třicet let, ale vše, co věděl, vše, v co celé ty roky věřil, se nyní rozpadalo na kusy. Třeba nakonec nebude tak potupné ukončit kariéru v sebevražedné misi.

Nařídil mladému poručíkovi, ať mu najde signalistu, a nato se obrátil k oživlému stínu za sebou. Jeho hostem byl vznešený voják, hrdě vztyčen v uniformě Leibu – carské gardy – elitního Preobraženského pluku.

„Osud brzy odhalí své záměry a stvrdí marnost našeho poslání,“ řekl R o stov.

„K žádnému odchýlení od rozkazu nedojde,“ odvětil gardista. Moře pod Oděsou

Rostov musel toho muže chtě nechtě obdivovat. Gardista stál vedle něho jako pilíř, pušku pevně sevřenou v dlaních, od chvíle, kdy se v Oděse nalodil na torpédoborec s rozkazy pro tuto loď. Rozkazy, povšiml si kapitán, osobně nepodepsal nikdo menší než admirál Kolčak, velitel carského námořnictva. Tenhle voják, pomyslel si Rostov, byl jistě svědkem nejvyšších vrstev moci, ale o skutečném světě nevěděl vůbec nic. Z carského Ruska, rozdrceného revolučními silami, nezbude brzy nic jiného než pouhá vzpomínka. Na světě již nebude místo pro slavnou gardu. V oděských docích kolovaly zvěsti, že bolševici již podepsali mírovou dohodu s Centrálními mocnostmi včetně Turecka. Rostov se musel pousmát. Třeba je ty osmanské lodě nechajíprolout – a ještě je přitom zasypou vínem a fíky.

Jeho fantazie přerušilo tlumené hvízdání nad hlavou. V moři za nimi vybuchl pětipalcový lodní granát.

„Turečtí střelci nejsou tak zdatní jako Němci,“ podotkl Rostov, „ale i oni se zaručeně brzy strefí.“

„Protivník je podřadný, a vy jste mistr taktiky,“ odpověděl voják.

Rostov se usmál: „Mistr taktiky by před drtivou přesilou utekl, aby ji mohl porazit jindy.“

Objevil se u nich lodní signalista, nezkušený zelenáč v uniformě, která mu nepadla. „Pane?“ oslovil Rostova.

„Dej signál našim druhům. Řekni, ať zahájí svou misi, až se pokusíme vylákat nepřítele na západ. A popřej jim štěstí.“

„Ano, pane.“ Námořník odešel z můstku.

Rostov se otočil zpátky ke gardistovi: „Popřeje někdo štěstí nám?“

Gardista odpověděl kapitánovi jen pevným pohledem.

Rostov ukročil na křídlo můstku a sledoval, jak signalista záblesky předává zprávu nízkému plavidlu nedaleko levoboku. Ve chvíli, kdy z druhého plavidla dorazilo blikání odpovědi, prohnal se kapitánovi hlavou přízrak smrti. Bylo to čiré šílenství. Snad by měl raději otočit torpédoborec čelem vzad a vedlejší loď rozdrtit. Prostě ji potopit sám za sebe, jen proto, že ví, co nese. Kolik lidí musí ještě zemřít jen kvůli carově ješitnosti?

V duchu proklínal svou pochybnou, hloupou čest. Pravda byla taková, že z loajality a věrnosti v řadách námořnictva již nezbylo nic. Vzpourana křižníku Potěmkin toho byla dokladem. A to se odehrála celou dekádu před

Prolog – Děs ticha jen zbývá

současnou revolucí. Značná část flotily již přislíbila věrnost bolševikům.Loajalita jeho vlastní posádky byla nejistá, ale aspoň se u nich neobjevily žádné

náznaky vzpoury – zatím. Věděli stejně dobře jako on, že carské námořnictvo

již není ničím než minulostí. Rostov zavrtěl hlavou. Měl vystoupit z lodi hned

v Oděse a zmizet někde v Karpatech, jak to nejeden důstojník moudřejší než

on už dávno udělal.

Nad hlavou jim zahvízdala další námořní střela. Tváří v tvář nepřátelské

palbě se vlády ujal smysl pro povinnost a Rostov toporně vykročil zpátky

na můstek. Povinnost, zadumal. Synonymum pro smrt.

Posádka můstku stála na svých místech a hleděla na něho s očekáváním.

„Maximální rychlost,“ poručil nižšímu důstojníkovi. „Kormidelníku,

nastavte kurz na dvě stě čtyřicet stupňů.“

„Palebné baterie hlásí, že jsou připraveny, pane.“ Poručík zazvonilmosaznou rukojetí strojního telegrafu a ohlásil tak změnu rychlosti do strojovny.

„Všechny baterie ať namíří na východ na poslední loď v řadě,“ poručil

R o stov.

Komín ruského torpédoborce chrlil chuchvalce černého kouře. Loď Kerč se

rozechvěla námahou, když se její parní turbíny roztočily na nejvyšší obrátky.

Změnou kurzu a rychlosti se loď zbavila nepřátelských děl, jejichž střely

nyní padaly neškodně do vody za torpédoborcem. Rostov sledoval světla

tureckých lodí, která, jakmile loď začala supět na západ, svítila za křídlem

na levoboku. Pět ku jedné, pomyslel si. Před dvěma dny, kdy opustili Oděsu

ve společnosti dalšího lehkého torpédoborce Gněvnyj, byly jejich vyhlídky

o něco lepší. Gněvnyj však brzy po vyplutí začal mít problémy s hnací hřídelí

a otočil se k návratu. Rostov takové štěstí neměl. Bude se muset nepřátelské

síle postavit úplně sám.

Kapitán čekal se zahájením palby do chvíle, kdy do vody deset metrů

od lodi dopadla další střela a pokropila palubu mořskou vodou. V odpověď

všechna čtyři čtyřpalcová děla torpédoborce vystřelila a vychrlila do nočního

nebe mohutné plameny.

Díky zručnosti i štěstí jedna z ruských střel zasáhla svůj cíl a pronikla

do lodního muničního skladu. Rostov přiložil k očím dalekohled a díval se,

jak se z osmanské lodi vzedmula ohnivá koule. Moře pod Oděsou

„Soustředit palbu na další loď západním směrem,“ řekl poručíkovi. Byl to jen neuvěřitelně šťastný zásah. Kapitánovou strategií – anebo modlitbou – bylo vyřadit z provozu nebo poškodit dvě lodi, které hlídaly východní vstup do úžiny, a nato ostatní plavidla vylákat k pronásledování. Byla to jediná naděje jeho mise na úspěch.

Noc se rozjasnila ohněm a hromobitím. Zbývající osmanské lodě začaly střílet jednu boční salvu za druhou, torpédoborec jim odpovídal plnýmúderem. Ruská loď byla překvapivě rychlá a udržovala si od tureckých dělbezečný odstup. Ten se však začal zmenšovat, když se dvě z osmanských lodí počaly ke Kerči přibližovat.

„Zásah! Druhé plavidlo,“ zvolal poručík.

Rostov přikývl. Měl u sebe nejzkušenější obsluhu děl z celéČernomořské flotily – a bylo to znát. Otočil se k příslušníkovi carské gardy, který tiše sledoval vzdálené peklo. „Ta vaše carská odysea by nakonec přece jen mohla mít šanci.“

Gardista se lehce pousmál, první náznak lidskosti za poslední dva dny. Hned nato zmizel v planoucím závoji černého kouře.

Okraj paluby na levoboku zasáhla turecká střela. Posádku můstku srazil náraz na zem a do nebe se rozprskl ohnivý déšť.

„Kormidlo! Nastavit směr na tři sta šedesát stupňů,“ vykřikl Rostov, ještě než se nejistě postavil zpátky na nohy. Po jeho levici ležel tváří k paluběgardista a ze zad mu trčel pokroucený kus šrapnelu.

Kormidelník přijal kapitánův rozkaz, postavil se s oporou kormidla a to hned strhl doprava. Úhybný manévr však přišel příliš pozdě. Turci si konečně upřesnili cíl střelby a na loď se snesla další salva. První střela utrhlatorpédoborci příď, další zasáhla prostředek lodi a rozervala lodní trup. Plavidlo se otřáslo. Přední komory zaplavila voda a zvedla do vzduchu záď i s lodními šrouby, které se dosud otáčely.

Rostov nahmátl megafon a poručil posádce, aby opustila loď. Poručík se snažil prodrat k záchrannému člunu na pravoboku. Rostov se vrátilna můstek a tam našel kormidelníka stojícího nehybně u kormidla, s prsty doběla sevřenými na dřevěných rukojetích.

„Sašo, najdi si záchrannou vestu a opusť loď,“ oslovil ho Rostov jemně. Nato ustoupil o krok a hřbetem ruky uštědřil chlapci políček.

Prolog – Děs ticha jen zbývá

Kormidelník ochromen hrůzou odvrávoral z můstku se sotvasrozumitelným mumláním: „Ano, kapitáne. Ano, kapitáne.“

Rostov stál náhle na můstku sám. Lodí otřásl hromový třesk. Palivová nádrž pukla a vznítila se. Rostov zaklopýtal ve snaze udržet rovnováhu, rukou šátral kolem po svém dalekohledu. Zvedl jej k očím uslzeným od kouřea zadíval se čelem k zádi přes stěnu plamenů k jakémusi bodu daleko na moři.

Uviděl to jen na krátký okamžik. Směrem k Bosporu prořezával tenkou bílou brázdu vodou jediný stožár, který jako by vystupoval přímo z vody. Hvízdání nad hlavou opět nabralo na síle, když kapitán pokývl směrem k mizejícímu přízraku: „Povinnost splněna,“ zamumlal.

O vteřinu později zasáhly loď další dvě střely, vymazaly kapitánský můstek z povrchu a poslaly rozdrcený trup válečné lodi k mořskému dnu.

Duben 1955

Černé moře

Před unavenýma očima Dmitrije Sarchova se mihl ledově modrý

záblesk. Pilot zamrkal, aby se zbavil přízračných skvrn, které mu tančily před

sítnicemi, a zaměřil pozornost zpět k rozlehlému panelu měřidel a číselníků.

Výškoměr kolísal kolem značky dvou tisíc šesti set metrů. Náhle řídicí pákou

trhlo jakési prudké lomcování zvenčí a během okamžiku se velké letadloproadlo o dobrých třicet metrů.

„Zatracená bouřka.“ Druhý pilot, muž s kulatým obličejem jménem Meděv, si otřel ze stehna kávu z rozlitého hrnku.

Sarchov zavrtěl hlavou. „Meteorologická stanice tomu říká mělká brázda nízkého tlaku.“ Do čelního skla tloukly kapky hustého deště a dodávaly noční obloze nádech neproniknutelnosti.

„Vždyť nepoznají bouřku od plivance. To je od velitelství geniální nápad, poslat nás na cvičnou misi v tomhle počasí. Zvlášť s tím, co neseme.“

„Spustím nás o pět set metrů níže a uvidíme, jestli tam bude stabilnější ovzduší.“ Sarchov zápolil s ovládáním páky.

Vláčeli se tou bouří v Tupolevu Tu-4, masivním čtyřmotorovémbombardéru, jehož rozpětí křídel lze srovnat s výškou patnáctipodlažního věžáku. Moře pod Oděsou Kostra letadla přes burácení motorů slyšitelně skřípala a sténala. Náhleletadlem škubla další prudká turbulence, až se na přístrojové desce rozblikala červená kontrolka.

„Dveře prostoru pro bomby,“ ohlásil Sarchov. „Nejspíš jen otřes senzoru.“

„Nebo vadná elektronika jako vždy.“ Meděv zavolal bombometčíka, aby se došel na dveře podívat, ale nedostal odpověď. „Vasilij nejspíš zase chrápe. Dojdu se tam podívat. Jestli ty dveře budou otevřené, asi ho z nich vykopnu ven.“

Sarchov se křečovitě usmál. „Hlavně nevyhoď nic jiného.“

Meděv se vysunul ze sedadla a protáhl se trupem bombardéru. Do kokpitu se vrátil za několik minut. „Dveře těsní a zdají se v pořádku, náklad je zajištěn. A Vasilij opravdu spal. Teď má na zadku otisk mojí boty.“

Letadlo se náhle zakymácelo a propadlo. Ze zádi letounu se ozvala hlasitá rána a setrvačnost vymrštila Meděva mezi shluk přístrojů na stropě kokpitu. Druhý pilot se neřízeně zhroutil do sedadla a nohama narazil do ovládání škrticích klapek motorů na pravoboku.

„Ivane?“ zavolal Sarchov. Meděvovi stékal po čele pramínek krve. Sarchov se natáhl a pokusil se ovládání klapek stáhnout zpět. Ale přes bezvládné tělo druhého pilota a jeho pevně zaklíněné dolní končetiny se mu to podařilo jen částečně.

Celý Sarchovův svět jako by náhle explodoval. Přístrojová deska serozhořela blikáním světel a alarmů, ve sluchátkách se rozezněly výkřiky letové posádky. Bombardér se ocitl v centru bouře, která do něj bušila ze všech stran. Zatímco zápolil s řízením letadla, udeřil ho do nosu štiplavý pach. Kakofonie hlasů ve sluchátkách se ustálila na jediném hlase zbarveném panikou.

„Kapitáne, tady navigátor. Hlásím požár. Opakuji, hlásím požárv pomocném generátoru. Navigační a komunikační stanice jsou...“

„Navigátore, jste tam? Vasiliji? Fodorský?“

Ticho.

Do kokpitu se začal valit kouř a štípal Sarchova v očích. Přes jeho opar

si pilot povšiml nového šiku varovných světel. Motory na pravoboku, které

běžely na plné obrátky, se začínaly nebezpečně přehřívat, čemuž napomáhalo

i proražené olejové potrubí.


13

Prolog – Děs ticha jen zbývá

Pilot stočil příď směrem dolů a rázně zatáhl za ovládání pravoboku proti Meděvovým ochablým nohám. S jedním okem na výškoměru sledoval, jak začal bombardér prudce klesat. Měl v úmyslu jej vyrovnat v tisíci metrůa nařídit posádce, aby vyskočila. Jasný záblesk za bočním okénkem však jeho plány změnil. Vnitřní motor na pravoboku, přehřátý a bez oleje, vybuchl v záplavě plamenů.

Sarchov ubral plyn na levých motorech, ale nijak to nepomohlo. Jak letoun klesal, turbulence se jen zhoršovaly. Zvolal na posádku, ať vyskočí, ale neměl tušení, jestli ho někdo slyšel. Ve výšce tisíce metrů se kabina naplnila černým dýmem. V pěti stech metrech už cítil žár plamenů hned za kokpitem.

Z obočí mu kanul pot, ani ne z horka jako z urputné snahy zabránitmasivnímu letadlu v překotném klesání. V to, že by vyskočil sám, už nemohl doufat; musel by překonat ohnivou stěnu a nechat tu Meděva samotného. Myslel jen na jediné, dostat letadlo níže, měl však strach, že ovládání kormidla a křidélek zmizí pod jazyky plamenů. Vší silou zabral za řídicí páku ve snaze dostat se pod bouři a najít nějaké místo, kde by s letadlem přistál.

Ve sto metrech nad zemí zapnul přistávací světla, ale ve výhledu mu nadále bránil prudký déšť. Byli vůbec nad zemí? Měl pocit, že pod sebou zahlédl jednotvárnou černou rovinu.

Do kabiny se doplazily plameny a zapálily letové plány, které se pohupovaly pod vývěskou. Sarchov se zhluboka nadechl a vypnul tři zbývající motory. Cítil, jak se letadlo znovu propadlo níže.

Z dálky bombardér připomínal žhnoucí kometu, z jejíhož středu prýštila běsnící změť plamenů. Ohnivá koule klesala černou, deštivou nocí, dokud se nesetkala s mořskou hladinou a nezmizela, jako by nikdy neexistovala.

15

Část První

Z HLUBIN ZÁVOJ MLH

1

Červenec 2017

Černé moře

Mdlý svit pokryl jižní obzor hedvábným leskem. Přestože Istanbul

odtud ležel dobrých osmdesát kilometrů, elektrické světlo od čtrnáctimilionů obyvatel osvětlovalo noční nebe jako moře luceren. Zčeřenými vodami

se ke světlu zvolna prodírala omšelá černá nákladní loď. Vlekla se pomalu,

tu a tam zachytila sporadickou zatoulanou vlnu, která na palubu vymrštila

spršku mořské vody.

Kormidelník na širokém můstku přemohl tvrdošíjný mořský vítra pošťouchl kormidlo doleva.

„Rychlost?“

Otázka přišla od zarostlého muže shrbeného nad stolem s lodní mapou. Šedé oči měl skelné a podlité krví, z jeho hlasu byl slyšet podtón opilosti. Oděv posetý skvrnami od potu potvrzoval, že hygiena k mužovým prioritám nepatří. Zcela v souladu s očekáváním posádky se kapitán nákladní lodi dva dny po vyplutí lodě z přístavu ocitl zhruba v polovině třetí lahve vodky.

„Osm uzlů, pane,“ odpověděl kormidelník.

Kapitán zavrčel a snažil se odhadnout, kolik času jim ještě zabere plavba do Bosporské úžiny.

Část první – Z hlubin závoj mlh

Na křídle můstku se otevřely dveře a dovnitř vstoupil ozbrojený muž v hnědé uniformě. Přikročil k podnapilému kapitánovi se směsicí obava opovržení. „Moře začíná být dost rozbouřené. Přes paluby se přelévá voda.“

Kapitán se na muže podíval a uculil se. „Jste si jist, že moje paluby omývá něco jiného než vaše zvratky?“

Ozbrojený muž, bledý jako stěna, na jeho poznámce neshledal nicvtipného. „Zodpovídám za náklad. Možná bychom se měli přesunout blíž ke břehu.“

Kapitán zavrtěl hlavou. Měl neblahý pocit už od chvíle, kdy mu majitel lodi zatelefonoval několik minut před plánovaným vyplutím ze Sevastopolu a nařídil, ať počká, protože na poslední chvíli dorazí ještě část nákladu. Jeho podezření ještě zesílilo, když dorazila malá skupina ozbrojenců v obrněné dodávce a začala vykládat velkou kovovou bednu. Protestoval, když trvali na tom, že ji umístí do strojovny, ale další stížnosti rychle spolkl, jakmile mu podali tašku dosud nepoužitých rublových bankovek. Teď mlčky civělna jednoho ze dvou ozbrojených mužů, kteří tajný náklad doprovázeli.

„Vypadněte z mého můstku, vy hloupý blázne. Tohle moře je pro mimina. Krymská hvězda zdolá vlny pětkrát větší, takže ten váš drahocenný náklad doveze bez poskvrnky.“

Ozbrojený muž zaujal pevný postoj navzdory houpání lodi a naklonil se ke kapitánovi: „Ta dodávka bude doručena podle plánu, nebo osobně dohlédnu, abyste do smrti seškraboval korýše z torpédoborců někdev Murmansku.“ Muž vyšel zpátky na boční křídlo můstku. Stál tam jako ztělesnění vzdoru. Čerstvý mořský vítr mu pomáhal zmírňovat nesnesitelnou nevolnost.

Kapitán mu nevěnoval pozornost. Studoval své mapy a sledoval, jak jeho loď trasu zdolává.

Nákladní loď se klidně houpala vlnami ještě dalších dvacet minut, než kormidelník zavolal: „Pane, z boku se k nám přibližuje plavidlo, které podle všeho sleduje naši trasu.“

Kapitán se zvedl od stolu a přikročil ke kormidlu. Pohlédl na obrazovku radaru a uviděl, jak se k nim od zádi přibližuje zelená značka plavidla. Další malá, nejasná značka se na chvilku objevila asi míli před lodí. „Pokračujte doprava, změňte kurz na dvě stě třicet.“ Moře pod Oděsou

„Pravé směrové kormidlo na dvě stě třicet stupňů,“ zopakoval kormidelník a otočil kormidlem.

Nákladní loď nabrala nový směr. O chvíli později spatřili, že je cizí plavidlo stále pronásleduje.

Kapitán se zamračil. „Nejspíš to bude nějaký zelenáč, který se chce nechat provést úžinou. Udržujte kurz.“

Okamžik nato se nad vlnami rozezvučelo hluboké zadunění následované lehkým otřesem, který rozvibroval paluby.

„Co to bylo?“ zjišťoval ozbrojený muž.

Kapitán vyhlížel z oken můstku, snažil se vypátrat zdroj hluku.

„Pane, byla to exploze ve vodě.“ Kormidelník ukazoval před příď. „Přímo před námi.“

Kapitán se otočil udaným směrem a povšiml si rozplývajících sepozůstatků mohutného vodního sloupu asi sto metrů před lodí.

„Motor vpřed na třetinový výkon,“ nařídil kapitán a natáhl se prodalekohled.

Nebylo se však nač dívat, kromě zpěněné vodní masy v jejich cestě. Vyhlédl ze zadního okna můstku a všiml si, že světla plavidla, které je sledovalo, se přiblížila. Ve skutečnosti tam byly dvě lodě: jedna velká, která za sebou táhla menší člun s plochým dnem.

Celý můstek zahalil štiplavý pach, zpočátku jemný, poté stále silnější. Ozbrojený muž ve dveřích pocítil jeho účinky jako první. Začal kašlat, dusil se, nato upustil zbraň a padl na kolena. Následoval ho kormidelník, který se po krátkém dávení svalil na palubu.

Kapitán, se smysly otupenými alkoholem, pocítil neviditelný útokpomaleji než oni. Teprve když jeho dva společníci na můstku zůstali tiše a strnule ležet, jeho omámená mysl začala chápat, co se děje. Někde nedaleko uslyšel výstřel a hned ucítil, jak se mu stahuje hrdlo. Tep se mu zrychlil, jak bojoval o nadechnutí. Doklopýtal ke kormidlu, popadl rádiovou vysílačkua zaskřehotal do ní: „Mayday! Mayday! Tady Krymská hvězda. Napadli nás. Prosím, pomozte.“

Zmatek i strach pohltila nesnesitelná bolest. Než mu vysílačka vyklouzla z ruky, kapitán na okamžik zavrávoral, a nato se zhroutil na palubu mrtev.

2

„Pane, na tísňovém kanálu nikdo neodpovídá.“ Jinošsky vyhlížející

třetí důstojník zvedl zrak od komunikační stanice a obrátil se ke štíhlému

muži, který právě studoval obrazovku radaru.

Dirk Pitt potvrdil přikývnutím, že ho slyšel, ale oči měl stále upřené na obrazovku. „Dobře, Chavezi. Oznam jim, že míříme jejich směrem. A pak bude asi nejlepší jít probudit kapitána.“

Pitt vzpřímil svou vysokou postavu a otočil se na kormidelníka: „Bospor už máme za sebou, tak ji můžeš pořádně rozjet. Krymská hvězda by podle všeho měla být nějakých dvacet kilometrů před námi. Nastav kurz na padesát pět stupňů a rozjeď ji na maximální rychlost.“

Jakmile kormidelník potvrdil jeho rozkaz, zavolal Pitt strojovnu a nařídil hlavnímu strojníkovi, aby do dvou lodních šroubů poslal veškerou dostupnou sílu. Dva dieselové motory se roztočily na maximální otáčkya padesátimetrovou oceánografickou výzkumnou lodí se začal šířit hluboký hukot.Za několik minut přišel na můstek kapitán lodi Bill Stenseth, vysoký muž s pískově žlutými vlasy. V jeho patách kráčel třetí důstojník Chavez, který znovu zaujal své místo u komunikační stanice.

Stenseth potlačil zívnutí. „Máme tu Mayday?“ Moře pod Oděsou

„Jediné tísňové volání z plavidla jménem Krymská hvězda,“ upřesnil Pitt. „Je vedena jako loď na přepravu volně loženého nákladu pod rumunskou vlajkou. Zdá se, že byla asi dvacet kilometrů před námi a mířila přímo sem do úžiny.“

Stenseth si prohlížel radarovou obrazovku a pozoroval rostoucí rychlost své lodi. „Známe povahu jejich nouze?“

„Zachytili jsme jen jediné tísňové volání. Chavez je opakovaně vyzýval, ale nedostali jsme odpověď.“ Pitt poklepal prstem na obrazovku radaru. „Zdá se, že jsme nejbližší plavidlo v oblasti.“

„Velení turecké pobřežní stráže by mohlo mít poblíž rychlejší stroje.“Otočil se k třetímu důstojníkovi: „Zkuste je zavolat, Chavezi.“

Pitt se chopil ruční vysílačky z nabíjecího stojanu a vykročil ke dveřím na křídlo můstku. „Chavezi, až budete hotov, můžete zavolat Alu Giordinovi a požádat ho, ať se se mnou sejde za deset minut na zádi? Připravím zodiac pro případ, že by nás potřebovali na palubě. Zavolejte mě, až budeme moct vyrazit.“

„Provedu,“ potvrdil Chavez.

Když už se Pitt obracel k odchodu, Stenseth zamžoural na chronometr připevněný na stěně. Ukazoval dvě hodiny ráno. „Mimochodem, co jsi dělal na můstku v tuhle hodinu?“

„Probudila mě uvolněná část jeřábu, která narážela do přepážky u mojí kajuty. Šel jsem ji zajistit a stavil jsem se podívat, kde jsme.“

„Šestý smysl, řekl bych.“

Pitt se usmál a odešel z můstku. Za ta léta si nejspíš skutečně rozvinul cosi jako talent na vyhledávání problémů. Anebo si problémy vyhledávaly jeho.

Ředitel Národní podmořské a námořní agentury NUMA sestoupil o dvě patra níže a poté se po hlavní palubě výzkumné oceánografické lodi vydal směrem k zádi. Burácení ze strojovny potvrzovalo, že Makedonie se blíží k maximální rychlosti sedmnácti uzlů, kolem jejích tyrkysových boků se čeřila bílá mořská pěna. Makedonie byla jednou z několika desítek výzkumných plavidel ve flotile NUMA, jejichž úkolem bylo studium světových oceánů.

Na prodloužené zádi lodi Pitt uvolnil lana Zodiaku zajištěného v rámu a stáhl z něj voskovanou krycí plachtu. Zkontroloval palivovou nádrž a připojil

Část první – Z hlubin závoj mlh

výtahový kabel. Spokojen, že je člun připraven k použití, došel k lodnímu

zábradlí a zadíval se vpřed po vzdálených světlech Krymské hvězdy.

Vlastně bych tu ani neměl být, pomyslel si Pitt. Nastoupil na Makedonii až

včera, jakmile přicestoval do Istanbulu z ústředí agentury ve Washingtonu,

D. C. Naléhavá prosba bulharského ministerstva kultury o pomoc s lokalizací

vraku ztracené osmanské lodi ho přiměla přeletět půl zeměkoule.

O dvacet minut později výzkumná loď NUMA zastavila po boku černé nákladní lodi, která se ve vlnách pohupovala tiše jako osvětlená loď duchů. Z můstku Makedonie si kapitán Stenseth prohlížel obchodní loď dalekohledem pro noční vidění.

„Z lodi stále žádná odpověď,“ hlásil Chavez. „Turecké úřady hlásí, že na cestě je jejich kutr, a poslaly také záchrannou helikoptéru z Istanbulu s odhadovaným příletem za dvacet šest minut.“

Stenseth přikývl a přitiskl si dalekohled ještě pevněji k obočí. Loď nejevila žádné známky života. Pohlédl na displej radaru. Od nákladní lodi se vzdaloval malý bod, který byl nyní asi půl míle daleko. Znovu se podíval do dalekohledu a objevil matný obrys plavidla se zhasnutými světly. Zvedl ruční vysílačku: „Můstek volá Pitta.“

„Tady Pitt.“

„Nákladní loď stále neodpovídá a nepluje. Nevidím žádné známkynaklonění ani fyzického poškození. Zdroje turecké pobřežní stráže jsou na cestě, jestli chceš vyčkat.“

„Ne. Mohou tam být živí v ohrožení. Al a já se pokusíme nalodit. Pitt končí.“

Pitt se obrátil na menšího muže s ospalýma očima, který se objevil vedle Zodiaku. Jeho rozložité, svalnaté tělo vypadalo jako vytesané ze žulového kvádru.

„Jdeme přes palubu,“ oznámil Pitt.

Al Giordino zívl. „Doufám, že jde o nějaký pořádný průšvih. Právě jsem se choulil na svojí útulné palandě a zdálo se mi, že jsem v tureckém harému a děvčata zrovna začínají shazovat závoje.“

Pitt se usmál. „Myslím, že mi děvčata mají za co děkovat.“

Spustili zodiac přes lodní bok, slezli do něj a odpojili výtahový kabel. Pitt nastartoval závěsný motor a otočil plynovou pákou. Nafukovací člun se Moře pod Oděsou rozletěl po zvlněné vodě k boku nákladní lodi. Jak projížděl podél ní, povšiml si Pitt spuštěných nástupních schůdků poblíž zádi a zamířil k nim.

„To je od nich pěkné, že nám připravili přivítání,“ poznamenal Giordino, seskočil k základně schůdků a přivázal k nim zodiac. Zavětřil ve vzduchu a zachmuřil se: „Jako by nám tu velikonoční zajíček nechal košíček plný pukavců.“

„Snad je to něco z jejich nákladu,“ prohodil Pitt. Ale připadalo mu, že pach nepřichází z lodi.

Oba vyběhli po schodech a vstoupili na palubu lodi. Odporný pachpřitom postupně slábl. Pod silným osvětlením palubních světel spatřili prázdné průchody, a tak se vydali k ubytovacím prostorům. Poklopy v palubě byly zajištěny a loď se jevila nepoškozeně, přesně jak jim předtím sdělil Stenseth.

Když se přiblížili ke schodišti na můstek, zarazili se. V cestě jim leželo tělo mladého muže v tmavé uniformě, s vojensky nakrátko střiženými vlasy. Ve strnulém výrazu smrti jeho tvář vyjadřovala směsici zmatku a muk,otevřené modré oči jako by se ptaly po důvodu. Ve ztuhlých rukách svíral AK-47.

„Chtěl se někomu bránit.“ Pitt šťouchl špičkou boty do hrstky prázdných nábojnic.

Giordino přejížděl po těle paprskem svítilny. „Žádná viditelná příčina smrti.“

Překročili tělo, vstoupili na schodiště a vydali se po něm až k můstku do pátého podlaží. Tam spatřili další děsivou scénu. Ozbrojený mužv uniformě ležel pod kormidlem vedle člena posádky. Starší, vousatý muž,pravděpodobně kapitán, se zhroutil poblíž stolu s mapou. Giordino zkontroloval známky života, ale vypouklé oči, modrá kůže a pokroucená ústa svědčily o rychlé, byť bolestivé smrti.

„Žádná vnější zranění, stejně jako ten venku,“ řekl Giordino.

Pitt zaznamenal sirný pach a otevřel okno můstku. „Možný únik plynu. Mohl bys projít prostor pro posádku, jestli tam nebude někdo živý? Jázavolám na Makedonii, co jsme našli, a podívám se, jestli bychom tu plující rakev dokázali rozhýbat.“

Giordino sestoupil po schůdcích do obytných prostor pod můstkem. Pitt zavolal Stensetha, nahodil lodní motory a za doprovodu Makedonie nabral kurz směrem k Istanbulu.

Část první – Z hlubin závoj mlh

Nákladní loď zvolna zrychlovala, a jak se stáčela k jihu, prodírala senekonečnou řadou vysokých vln. Pitt právě kontroloval, zda se k nim už blíží pomoc, když se od zádi ozvala hlasitá rána. Otočil se a uviděl, jak z moře poblíž levého boku vytryskla fontána bílé vody. Nákladní loď se otřásla a na ovládacím pultu u kormidla začalo blikat několik červených kontrolek.

„Co to bylo?“ zapraskal z vysílačky Giordinův hlas.

„Malý výbuch za zádí.“

„Že by se loď snažil někdo potopit?“

„Možná.“

Pitt si prohlížel navigační monitor. Nejbližší pevnina ležela třináctkilometrů od nich. Změnil kurz v naději, že by v případě nutnosti mohl zkusit najet s lodí na mělčinu. Další červené kontrolky na ovládacím pultu ho však ujistily, že nic takového nedokáže. Z pracovní stanice v rohu se svezlo k palubě několik papírů a pouze potvrdilo rostoucí náklon, který PItt již beztak cítil pod nohama.

„Loď se potápí,“ zavolal Giordinovi. „Jak jsi na tom?“

„Dva členové posádky mrtví v palandách. Myslím, že o patro níže je ještě jedna řada kajut.“

Pitt si koutkem oka něčeho všiml. Monitor videa s uzavřeným okruhem po jeho boku přenášel živě obrazy z přídě, zádi a strojovny. Ve strojovně zaznamenal nějaký pohyb. I když se naklonil blíž, dokázal rozeznat jen ležící postavu v zadní části záběru.

„Ale, dodělej to a sejdeme se na palubě za pět minut. Já se jdu podívat do strojovny.“

Ovládací pult kormidla již tančil svítícími kontrolkami, jak voda postupně zaplavovala spodní komory nákladní lodi. Příď se začínala zvedat vzhůru k nebi, záď klesala pod vodu. Pitt pohlédl ke vzdáleným světlům na břehu a poté se rozběhl z můstku. Dostal se na hlavní palubu a sestoupilpo schůdcích do strojovny.

Podlaha motorového prostoru již byla pod vodou, ale silné motory stále s ohlušujícím řevem běžely. Přes blikotající světla uviděl postavu nataženou na šedé bedně za generátorem. Pitt se dobrodil k ní a nalezl mladéhonámořníka v kombinéze ušpiněné od oleje. Nohy mu visely ve stoupající vodě, jeho tvář měla namodralý nádech. Podíval se na Pitta apatickýma očima a zamrkal. Moře pod Oděsou

„Vydrž,“ oslovil ho Pitt. „Já tě odtud dostanu.“

Objal bezvládného muže pažemi, zvedl ho na nohy a dotáhl hoke schodům. Rozhlížel se okolo, jestli nepřežil ještě někdo další, strojovna však byla prázdná. Dřel se do schodů s těžkým břemenem těla, rostoucí náklon lodi mu práci ještě ztěžoval. Když dorazili ke dvířkům, které Pitt vykopl, generátor dole ve strojovně pod stoupající vodou zasyčel a utichl.

Giordino stál nedaleko u zábradlí a hned se rozběhl Pittovi na pomoc. „Tohle děcko bude každou chvíli pod vodou. Makedonie nařizuje, abychom se okamžitě evakuovali.“

Na okamžik je oslepil silný reflektor lodi NUMA, jenž prohledávalnakloněnou palubu. Pitt se ohlédl k zádi. Zadní zábradlí již mizelo pod vlnami. Vzduch se plnil kovovým skřípěním a sténáním, zvuky doplňovaly sporadické nárazy převáženého nákladu. Nákladní lodi zbývaly nad vodou pouhé vteřiny.

Pitt a Giordino dotáhli mladého námořníka k nástupním schůdkům. Strmý spád lodi je stihlo naklonit už do téměř vodorovné polohy. Giordino šel jako první, podpíraje strojníka ramenem, zatímco Pitt raněnéhopřidržoval za límec. Nákladní loď se vedle nich otřásala v marné snaze zůstat nad hladinou.

„Máme problém,“ pronesl Giordino.

Pitt uviděl zodiac. Nafukovací člun byl z větší části pod vodou, viselponořen ve vertikální poloze. Jak se loď nakláněla, spodní část nástupních schůdků byla již pod hladinou. Připevněné lano táhlo zodiac dolů s lodí, takže se vznášel ve vodě jako korková zátka.

Nákladní loď se znovu zakymácela, její příď se vzepjala k nebi a záď začala klouzat do moře. Mohli jen počkat několik vteřin a nato jednoduše vystoupit rovnou do vody, riskovali by však, že je podtlak potápějící se lodi stáhne ke dnu. I kdyby se jim podařilo uplavat, hrozilo velké nebezpečí, že strojník, napůl v bezvědomí, utone.

„Drž ho a chyť zodiac,“ zařval Pitt. Nato seskočil ze schůdků a ponořil se do moře.

Pitt zajel pod hladinu těsně vedle vzpřímeného Zodiaku. Chladná voda ho bodala do kůže. Vykopl nohama a narazil do sklolaminátového trupunafukovacího člunu. Zodiac od něho prudce odskočil, tažen do hlubinykonečným ponorem nákladní lodi. Pitt vší silou plaval dolů ve snaze dohnat člun

Část první – Z hlubin závoj mlh

a přitáhnout se k němu na prvním místě, kterého se dokáže chytit. V temné

vodě se natáhl, jak nejdál dovedl, a nahmátl rukama špičatou příď. Uchopil

ji, přitáhl se k ní a druhou rukou šátral po příďovém lanu.

Lano bylo k vnitřní straně Zodiaku dobře připevněno, proto jedinou šancí, jak člun rychle osvobodit, bylo uvolnit lano přivázané k lodním schůdkům. Pitt začal po laně houževnatě ručkovat, zápolil s bouřící vodou kolem sebe, slabou viditelnost k tomu navíc zhoršovaly přívaly vzduchových bublin.Rostoucí tlak vody mu svíral uši i plíce. Konečně jeho natažená ruka narazila do kovové plošiny a Pitt nahmatal úvazník, k němuž bylo lano připevněno. Tlak vody uzel ještě více utahoval, Pitt však našel konec lana, a tak začal uzel uvolňovat. Po chvíli, s posledním mocným trhnutím, lano konečně povolilo.

Když začal zodiac rychle stoupat k hladině, Pitta udeřily nástupní schůdky do boku. Náraz mu málem vyrazil dech, Pitt se však lana stále pevně držel. Nákladní loď vedle něho se zvolna nořila do hlubin, a tak zda stoupák hladině, mohl rozpoznat jen podle praskání v uších. Vteřinu nato ho pohybová energie vynořujícího se nafukovacího člunu vyšvihla na hladinu. Pitt se rychle zorientoval a doplaval k boku Zodiaku. Promáčený Giordino se natáhl přes bok člunu a vytáhl Pitta na palubu. Zazubil se na něho: „Jsem rád, že jsi s tím odvazováním nepočkal, až se odrazíš ode dna.“

Pitt se přinutil k vyčerpanému úsměvu. „Chtěl jsem, aby sis to za ty peníze užil. Jak je našemu příteli?“

„Jestli umíš rusky, řekne ti to sám. Při naší jízdě smrti si trochu lokl mořské vody, ale když ji ze sebe dostal, začal vypadat líp než předtím.“

Strojník seděl na dně Zodiaku a přidržoval se lavičky. Měl bledou pleť, ale jasný zrak a dýchal bez potíží. Když spatřil Pitta, pokývl na něho.

Kolem nich se na vodě pohupovalo nejrůznější haraburdí. Uslyšeli blížící se rachot motoru a druhý zodiac z Makedonie již brzy táhl otlučenýnafukovací člun zpátky k výzkumné lodi. Strojníka z nákladní lodi odvedlina ošetřovnu, zatímco Pitt s Giordinem se vrátili na můstek.

Kapitán Stenseth je přivítal velkými hrnky horké kávy. „Pánové, odešli jste odtamtud tak trochu na poslední chvíli.“

Giordino si vychutnával horký nápoj. „Byla taková pěkná noc, jen si jít zaplavat. Tak jsme se rozhodli pro potápění.“

„Jen jeden přeživší?“

Moře pod Oděsou

„Obávám se, že ano,“ přisvědčil Pitt. „Ostatní členové posádkynevykazovali žádné známky zranění. Vsadil bych na možnost úniku nějaké chemikálie

nebo plynu.“

„Mělo to něco společného s tím výbuchem?“

„Nejsem si jist,“ odpověděl Pitt. „Došlo k němu dost dalekood nákladových prostor.“

„Nevypadala tak stará, aby ji někdo potopil kvůli pojistnému podvodu,“

poznamenal Giordino. „Takže to byla buď nehoda, nebo nepodařený únos.“

Přerušilo je volání blížící se helikoptéry turecké pobřežní stráže.

Stenseth se obrátil na Chaveze: „Řekni jim, že Krymská hvězda je pod vodou a že jsme v lokalitě jejího potopení. Přivítáme jejich pomoc s hledáním přeživších.“

Chvíli nato uslyšeli monotónní hukot pátrací a záchranné helikoptéry. Pitt

a Giordino vyšli na křídlo můstku a dívali se, jak stroj prohledává nevelké

pole plujících trosek z nákladní lodi. Silný reflektor se ustálil na dvojici vodou

nadnášených těl.

Giordino zavrtěl hlavou: „Celá posádka pryč, až na jednoho.“

Pitt s pohledem upřeným na rozvířené moře přikývl. „Loď smrti, která si

vzala své tajemství s sebou. Aspoň prozatím.“


27

3

„Chceš tu poslední banitsu?“

Anna Belovová pohlédla na promaštěný sáček, který se jí ocitl pod nosem, a zavrtěla hlavou. „Ne, díky. I kdybych toužila po půlnoční svačince, dám přednost něčemu, co mi neucpe tepny.“

Její parťák, poněkud lehkovážný muž jménem Petar Ralin, vklouzl rukou do sáčku na sedadle mezi nimi, vylovil z něj pečivo s jablečnou náplní a začal si je cpát do pusy. Ten bulharský právník nejspíš nikdy nevyjde z domu bez sáčku s chlebem nebo sladkostmi, pomyslela si Anna, a přesto je pořád štíhlý jako laňka.

Ralin si ometl z košile drobky: „Připadá mi, že ten jejich slavný informátor je jeden velký podfuk. Přes přechod už nejmíň dvě hodiny nepřejel ani jeden náklaďák.“

Anna se zadívala přes čelní sklo šedivého sedanu značky Škodazaparkovaného u hraniční stanice Malko Tarnovo. Jako nejmenší z hrstky přechodů mezi Tureckem a Bulharskem sloužila stanice lehkému provozu automobilů a turistických zájezdů v blízkosti černomořského pobřeží. Bulharské straně hranice dominovaly nehostinné lesy přírodního parku Strandža, zatímco přes turecké území se táhla prořídlá zemědělská krajina. Moře pod Oděsou

Z auta zaparkovaného na turecké půdě necelých padesát metrů od hranice Anna sledovala, jak se ke kontrolnímu stanovišti blíží mladý mužna motocyklu. Když přejel hranici, Anna si všimla, že v bedýnce připevněné k zadnímu nárazníku veze malé prasátko.

„Že by noční grilovačka?“ zapochyboval Ralin.

„Spíš časně ranní,“ opravila ho Anna a potlačila zívnutí. „Řekla bych, že jsme promrhali dost času a slupli dost těch mastných koláčů, než abychom tomu říkali noc.“

„Vydrž ještě. Jede sem něco dalšího.“

Přes úbočí kopce se začal šířit matný oblak žlutého světla. Když se přiblížil, nabral podobu dvojice paprsků předních reflektorů. Vozidlo zastavilou kontrolního stanoviště. Byl to otlučený náklaďák s ohrádkou, přes kterou byla přehozena plátěná plachta. Zablácená poznávací značka s černým písmem na bílém podkladě prozrazovala turecký původ vozidla.

„Co kdyby ses přesvědčil, že celník nespí, a já zatím ověřím tu espézetku,“ navrhla Anna.

Ralin si nacpal do úst poslední kousek pečiva a nato se loudavým krokem vydal ke stojícímu náklaďáku. Anna namířila na vozidlo dalekohleda poznamenala si poznávací značku. Nato vyměnila dalekohled za laptop a právě do něj začala vyťukávat číslo, když uslyšela pronikavý výkřik.

Náklaďák se s mohutným túrováním motoru rozjížděl. Celník ustoupil zpět do kanceláře, aniž by náklad prohlédl, nebo jej aspoň pro Ralina zadržel, jak se dohodli. Anna byla příliš daleko, než aby viděla naditou obálku, která se v  kapse celníkovy košile rýsovala.

Ralin vykřikl na řidiče příkaz k zastavení vozidla. S levou rukou nataženou jako dopravní policista šátral pravicí po služební zbrani. Jenže řidič náklaďáku nezastavil, místo toho se rostoucí rychlostí řítil přímo na Ralina. Policejnímu agentovi nezbylo než z cesty uskočit, jinak by ho rozhrkaný stroj srazil. Přední nárazník náklaďáku udeřil Ralina do nohou a ten se teď na zemi svíjel bolestí.

Anna si ve škodovce přelezla na místo řidiče a nastartovala. Rychle zařadila jedničku, dupla na plyn a zaklela, když se náklaďák prohnal kolem ní dříve, než mu stihla zatarasit cestu. S pohledem upřeným na Ralina na okamžik zaváhala. Agent se držel za kotník, ale otočil se a zamával na ni, ať bez něj pokračuje.

Část první – Z hlubin závoj mlh

Anna otočila volant a sešlápla plyn, až pneumatiky škodovky zakvílely. Náklaďák mezitím daleko nedojel, proto jej dohonila v řádu vteřin. Povšimla si, jak se plátno nad nákladním prostorem vlní, a v duchu zadoufala, že pod ním nečeká banda ozbrojených hrdlořezů. Místo toho však, když náklaďák projel pod lampou pouličního osvětlení, zahlédla pod plachtou hromadu vodních melounů. Zato ten člověk za volantem jako zemědělec vůbec neřídil.

Náklaďák se řítil z kopce po točité silničce přímo do centra Malka Tarnova, prašného bulharského zemědělského městečka ve vnitrozemí, asi čtyřicetkilometrů od Černého moře. Za ním ležely lány temných, zvlněných pahorků, které se táhly snad dvacet kilometrů k další vesnici. Otevřený prostor nebyl přesně tím místem, kde by Anna sama, bez cizí pomoci, chtěla osazenstvo náklaďáku dopadnout a zadržet. Znovu proto přidala plyn a pokusila se vjet vedle náklaďáku. Jeho řidič tento tah pochopil, a proto strhl volant stranou, aby Anně zúžil prostor. Držel se uprostřed vozovky a Anně nezbylo neždupnout na brzdy, aby nenarazila do zaparkovaného auta. Tady předjetínepřiadalo v úvahu.

Anna si v duchu vybavila uspořádání města. Vzpomněla si, že centrem Malka Tarnova probíhá jedna hlavní ulice a dvě souběžné dlážděné cesty, které se táhly přes nějakých osm bloků. Když se přiblížila první postranní ulice, Anna přibrzdila a zatočila doleva. Co nejrychleji dojela na konec bloku, odbočila doprava a pokračovala rovnoběžně s hlavní ulicí. Dupla na plyn a jela, jak nejrychleji mohla. Řítila se ulicí tak rychle, že se sedan s každou malou nerovností až vznášel.

Škodovka rychle urazila pět bloků. Anna za jízdy šátrala po sponěbezpečnostního pásu, aby se dodatečně připoutala. U poslední postranní ulice strhla volant doprava, auto se stočilo okolo nároží a jeho zadek se setrvačností svezl do hloučku stojících popelnic. Z oken začali vykukovat rozespalí obyvatelé žasnoucí nad rozpáleným šedivým autem, jehož motor zněl, jako by se chystal každou chvíli vybuchnout.

Když se Anna přiblížila k hlavní ulici, po pravé straně uviděla reflektory náklaďáku. Měla určitý náskok, ale zase ne takový, aby se před vůz stihla bezpečně dostat. Očima odhadla vzdálenost, nechala nohu na plynu o něco déle, než velel zdravý rozum, a nato prudce sešlápla brzdu. Ve chvíli, kdy se Moře pod Oděsou auto vzepjalo působením protiblokovacího brzdného systému, pošťouchla volant doleva.

Auto se lehce pootočilo, než se střetlo s náklaďákem. Pravou stranou nárazníku narazilo do podběhu levého předního kola náklaďáku. Ohlušující náraz otřásl okny po celé ulici. Kapota škodovky zmizela pod trupemnáklaďáku, kterému amputovala část předního kola, takže dostal smyka namířil si to k nejbližšímu obrubníku. Silou setrvačnosti nákladního auta se oba vozy sunuly kupředu, až vyskočily na chodník a zarazily se o sloup veřejného osvětlení.

Zatímco se řidič snažil setřást ze sebe následky nehody, kabinu náklaďáku začal plnit štiplavý kouř. „Josefe?“ zvolal na svého společníka, který ležel bez hnutí na palubní desce, v bezvědomí, nebo mrtev. S tím, aby to zjistil, se řidič neobtěžoval. Vypáčil pomačkané dveře a vypadl na ulici. Chtěl utéct. Pohlédl na pomačkanou škodovku. Volant byl zakryt splasklým airbagem, ale po řidiči nebylo ani stopy. Otočil se – a ocitl se přímo před hlavní automatické pistole SIG Sauer P228.

Anna s tváří pohmožděnou od airbagu a dechem zrychlenýmod adrenalinu stála s nataženýma rukama a tiskla pistoli řidiči do tváře.

„Na kolena. Ruce za hlavu,“ pronesla hlubokým hlasem ve snazezamaskovat vlastní šok. Ohromený řidič bez námitek poslechl.

Za necelou minutu se ve služebním autě přiřítili Ralin s celníkem. Ralin po jedné noze vyskákal z vozu a namířil na řidiče náklaďáku pistoli. „Jsi v pořádku?“

Anna přikývla a dívala se, jak Ralin nasazuje řidiči želízka a usazuje ho na zadní sedadlo auta.

Celník šel zkontrolovat spolujezdce náklaďáku a vrátil se se zavrtěním hlavy: „Ten druhý je mrtev.“

Ralin objal paží Annu, která si stihla zastrčit zbraň do pouzdra, než se jí podlomily nohy.

„Když tě zasáhl, jen jsem reagovala,“ zavrtěla hlavou. „Nemohla jsem ho nechat ujet.“

„A povedlo se ti to.“ Ralin pohlédl na zničenou škodovku a usmál se: „I když si nejsem jist, jestli šéf oddělení ocení, že jsi obětovala zbrusu nový služební sedan pro hromadu melounů.“

Část první – Z hlubin závoj mlh

„Melouny,“ zamumlala Anna. Vyšvihla se na nákladní prostor auta a začala odhazovat zeleninu stranou. Paže už se jí třásly námahou, když se konečně prohrabala na dno korby a objevila trojici dlouhých dřevěných beden.

Ralin jí pomohl vytáhnout jednu z nich dolů na ulici. Vyhrabal v autě klíč na kola a vypáčil jím víko bedny. Objevila se hromádka úhledně poskládaných útočných pušek AK-47 albánské výroby, které nepochybně mířily na černý trh. „Přesně jak říkali,“ poznamenal Ralin. „Jedna nula pro našeho placeného informátora.“

„Řekla bych, že jeho odměna bude zkrácení pobytu ve vězení,“ odpověděla. „Není to náš největší úlovek, ale snad jsme někde na světě zachránili několik nevinných životů.“

„A zajistili oddělení dost kladné publicity, aby nám dalo nové auto.“

Do hodiny dorazil tým složený z místních i státních policistů, aby pašeráka zatkl a zajistil důkazy. Anna odpočívala v pohraničníkově autě; návaladrenalinu z pronásledování z ní již vyprchal a nyní se snažila neusnout. Za úsvitu dorazila odtahová služba a obě poničená vozidla odvezla.

Ralin strčil hlavu do otevřeného okýnka. „Anno, právě mi volali z ústředí v Sofii. Zdá se, že nás budou dnes odpoledne potřebovat v Istanbulu.“

„Nepočká to? Docela ráda bych se vyspala.“

„Podle všeho je to nějaký úkol nejvyšší priority založený na informacích z Ukrajiny.“

„Další dodávka zbraní?“

„Nemyslím. Spíš je to něco důležitějšího.“

Přinutila se k úsměvu. „Tak myslím, že nám asi budou muset dát nové auto.“

„Pochybuji, že nám v tomhle úkolu pomůže právě auto.“

„Jak to myslíš? Je to nějaká letecká zásilka? Nebo železniční?“

„Ani jedno,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „Je to vrak lodi.“

4

V přístavu Instinye na severním okraji Istanbulu zvlhčilo jinak

mírné odpoledne krátké mrholení. Anna a Ralin, kteří zvolna procházeli

přehuštěným přístavem, už viděli svůj cíl, oceánografickou výzkumnou loď

s jasně tyrkysovým trupem, uvázanou u největšího kotviště.

Všiml si jich menší urostlý muž, který právě táhl na palubu rozložitou bednu.

„Tohle je Makedonie?“ zeptala se Anna anglicky.

Al Giordino si cizinku se zájmem prohlédl. Dlouhé tmavé vlasy mělastaženy do drdolu, takže odhalovaly její útlý obličej. Měla vysoké slovanské lícní kosti, zjemněné drobným nosem a ústy. Nejvíce ho však zaujaly její zářící modré oči. Giordino na první pohled tušil, že tato žena v sobě skrývá mocnou směsici rozhodnosti a zranitelnosti.

„Jste na správném místě,“ řekl Giordino.

„Jsem Anna Belovová, zvláštní vyšetřovatelka Europolu, a tohle je poručík Petar Ralin z ředitelství bulharského útvaru pro organizovaný zločin.Vyšetřujeme potopení Krymské hvězdy.“

Giordino se jim představil. „Europol. To je odnož Interpolu?“

„Ne, Evropský policejní úřad je policejní organizace Evropské unie.Soustředíme se hlavně na organizovaný zločin a terorismus.“

Část první – Z hlubin závoj mlh

„Pojďte prosím na palubu. Promluvíte si se šéfem.“ Giordino dovedlpolicisty do jídelny Makedonie, kde právě Pitt a kapitán Stenseth seděli skloněni nad lodní mapou. Giordino všechny představil a nechal vyšetřovatelůmpřinést kávu, než se všichni usadili kolem stolu.

„Jak vám můžeme pomoci?“ zajímal se Pitt. „Už jsme podali kompletní hlášení turecké pobřežní stráži.“

Anna měla pocit, jako by ji jeho hluboké zelené oči rentgenovaly.Překvailo ji, že když naslouchala tomu vysokému muži ostře řezaných rysů, zrychlil se jí tep. „Obě naše agentury mají velký zájem vyšetřit ztrátu Krymské hvězdy. Co nám můžete říct o jejím potopení?“

Pitt jí podrobně popsal události uplynulé noci a vyprávění zakončilzáchranou pomocného strojníka.

„Myslíte si, že ta exploze za zádí byla záměrná?“ zajímal se Ralin.

„Mám podezření, že ano, ale nemohu to nijak dokázat.“ Pitt se zadíval na oba vyšetřovatele: „Myslíte, že byste mi mohli prozradit, proč vás tapotoená loď tolik zajímá?“

„Máme k tomu hned tři důvody,“ odpověděla Anna. „Zaprvé jsme se dozvěděli, že Krymská hvězda byla najata ruskou firmou jménem Nemco Holdings. Existuje podezření, že Nemco má vazby na ruskou mafii. Má se za to, že je zapojena do pašování zbraní do Afriky a na Blízký východ.Neprohledali jste náhodou nákladní prostory lodě?“

„Ne, nebyli jsme na palubě moc dlouho. Obdrželi jste seznam nákladu?“

„Elektronicky. Loď podle něj měla převážet zemědělské vybavenído egyptské Alexandrie.“

„Patřily k nim i nějaké chemikálie nebo hnojiva?“ zajímal se Pitt.

„Na seznamu nic takového nebylo. Ale nemůžu říct, že bychom těmzáznamům absolutně věřili, vzhledem k tomu, že loď vyplouvala ze Sevastopolu. Proč se ptáte?“

„Máme podezření, že posádku zabil únik nějaké chemické látky.“

„Právě se vracíme z nemocnice Memorial Şişli, kam přijali toho strojníka,“ přidal se Ralin. „Jak sdělil patolog, vyšetření mrtvých členů posádky ukázalo, že smrt způsobilo koncentrované vystavení plynnému sirovodíku. Mápodezření na únik zemního plynu.“

Moře pod Oděsou

„Cítili jsme to, když jsme nastoupili na loď,“ řekl Giordino, „ale nepřišli

jsme na to, odkud přichází. Zemní plyn jako zdroj vypadá pravděpodobně,

ale Krymská hvězda byla loď na přepravu volně loženého nákladu, nezkapalněného zemního plynu.“

„Ano, to je pravda,“ souhlasila Anna. „Nás ale zajímá v první řadě něco jiného. Ten pomocný strojník, který přežil.“

„Jak se tomu mladíkovi daří?“ zajímal se Pitt.

„Docela dobře. Byl sulfanu vystaven jen omezeně. Nejspíš proto, žepracoval ve strojovně. Dá se čekat, že se zcela zotaví. Ale lékaři u něho objevili ještě druhý problém – a ten je pro mě daleko znepokojivější. Zdá se, že strojník vykazuje stopové hodnoty radioaktivity.“

„Radioaktivity?“ opáčil Giordino. „Třeba před Krymskou hvězdou pracoval na nějaké atomové lodi.“

„Tu možnost jsme prošetřili, stejně jako další, ale v anamnéze tohočlověka není žádná práce kolem radioaktivních materiálů ani poblíž jaderných elektráren.“

„Vy myslíte, že to nějak souvisí s tou lodí?“ zeptal se Pitt.

„Bojíme se toho,“ přikývl Ralin. „Máme informace, že Krymská hvězda možná pomáhala pašovat radioaktivní materiály určené k prodeji na černém trhu.“

Anna se obrátila k Pittovi: „Petar a já jsme členové taktické jednotky, jejímž úkolem je bránit kšeftování se zbraněmi a jadernými materiály v černomořské oblasti.“

„Copak stále existují nějaké nezaznamenané jaderné materiály?“ zeptal se Giordino.

„Bohužel ano,“ odpověděla Anna. „Zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 přivodilo v pašování jaderných materiálů volný boj na mnoho let dopředu. Dnešní pevnější kontrolní mechanismy obchod sice podstatně omezily, ale na černém trhu je po jaderných materiálech dodnes znepokojivá poptávka, z velké míry spojená s materiály, které byly ukradeny již před lety. Možná vás překvapí, že jen v oblasti Černého moře zatkneme každoročně přes tucet lidí v souvislosti s jaderným pašeráctvím. Šíření nukleárního materiálu zůstává velmi nebezpečným rizikem, zvlášť s nárůstem extremismuna Blízkém východě.“

35

Část první – Z hlubin závoj mlh

„Tuším, že situaci nijak nezlepšuje ani válkou zničená Ukrajina,“ nadhodil

Pitt.

„To máte pravdu. Právě to nás tolik znepokojuje na Krymské hvězdě.Euro

pol totiž hledá kontejner vysoce obohaceného uranu, který zmizelze sevasto

polského Institutu pro jadernou energii během ruské invaze na Krym.

Zpravodajské služby věří, že uran chtějí přepravit do Sýrie, a my mámepode

zření, že jej převážela právě Krymská hvězda.“

Pitt přikývl. „Tím by se vysvětlovalo to vystavení strojníka radioaktivitě.“

„Jakkoli nepravděpodobné to může být, stále je to možnost, kterou musíme

prošetřit. Jestliže byl ve strojovně nebo v blízkosti jeho kajuty uložen uran,

mohl by strojník stopové hodnoty vykazovat.“

„A jaký význam má fakt, že byl ten uran vysoce obohacen?“ zjišťovalGior

dino.

„HEU, jak se mu říká, je uran, který prošel separací izotopů, aby se u něj

zvýšil podíl izotopu

235

U. Je to forma uranu používaná v nejsilnějšíchjader

ných zařízeních od elektráren až po řízené střely a bomby.“

„Takže otázka zní,“ pronesl Pitt, „jestli Krymskou hvězdu někdo potopil

úmyslně, aby se zmocnil HEU?“

„Samozřejmě jsme procházeli několik různých možností,“ odpověděl

Ralin, „ale nepřímé důkazy vypadají dost přesvědčivě.“

„Zřejmě máte spoustu důvodů k obavám.“

„Pane Pitte,“ pokračovala Anna, „můžete nám sdělit účel své návštěvy

v tomto regionu?“

„Bulharské ministerstvo kultury přizvalo NUMA, aby se zúčastnilapát

rání po vraku lodi z konce osmanského období, která se v osmnáctém století

potopila nedaleko bulharského pobřeží.“

Anna pohlédla na Ralina a obrátila se zpátky k Pittovi: „Nebylo by možné

zahájení toho projektu o několik dní odložit a poskytnout nám určitou

pomoc?“

„Co přesně máte na mysli?“

„Ráda bych, abyste zjistili, jestli se na Krymské hvězdě nachází vysoceobo

hacený uran.“

„Jestli na lodi vůbec někdy byl,“ namítl Pitt, „už si jej mohli odvézt ti, kdo

ji potopili.“ Moře pod Oděsou

„Možné to je,“ řekl Ralin. „Ale my bychom rádi věřili, že váš rychlý příjezd jejich plány zhatil.“

„Proč nevyužijete místních zdrojů?“ nechápal Pitt. „Turecké námořnictvo určitě disponuje potřebnými možnostmi.“

„Turecké námořnictvo by nám skutečně mohlo pomáhat, ale určitě ne dlouho,“ vysvětlila Anna. „Turecko není členem Evropské unie,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist