načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství -- Kniha o člověku, jeho morálce a skutečných hodnotách lidského života - Zdeněk Mahler Ing.

Morální inteligence aneb neztrácejme lidství -- Kniha o člověku, jeho morálce a skutečných hodnotách lidského života

Elektronická kniha: Morální inteligence aneb neztrácejme lidství -- Kniha o člověku, jeho morálce a skutečných hodnotách lidského života
Autor:

Ojedinělý a povznášející pohled na člověka a jeho morálku, kterou mu příroda dala do vínku. Ne jako povinnost, nýbrž jako inspirativní cestu ke štěstí, sebepoznání, důstojnosti, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TZ-one
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 300
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ojedinělý a povznášející pohled na člověka a jeho morálku, kterou mu příroda dala do vínku. Ne jako povinnost, nýbrž jako inspirativní cestu ke štěstí, sebepoznání, důstojnosti, prožívání radosti či velkorysosti vůči druhým. Tedy k vlastnímu bohatství.   Kniha se zaměřuje na vysoce aktuální témata, nejnovější poznatky a zajímavosti z oborů historie, evoluce, antropologie, genetiky, psychologie, sociologie a výchovy dětí, které obratně propojuje do překvapivých souvislostí. Je psána poutavou a interaktivní formou s mnoha praktickými příklady, místy s humorem a nadsázkou.   Text prokládá přes 200 barevných fotografií a množství pečlivě vybraných přísloví a citátů slavných osobností od starověku až po současnost.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZDENĚK MAHLER ML.

MORÁLNÍ

INTELIGENCE

ANEB

NEZTRÁCEJME LIDSTVÍ


MORÁLNÍ

INTELIGENCE

ANEB

NEZTRÁCEJME LIDSTVÍ


© Ing. Zdeněk Mahler, 2017

Vydavatel © Mgr. Tomáš Zahradníček – TZ-one, 2017

Fotografie © Ing. Zdeněk Mahler, Julie Mahlerová, Jana Nydegger, Radek

Štěpán a SAMphoto+Samphotostock Photobank, 2017

Cover, grafická úprava © Juraj Príkopa, 2017

ISBN: 978-80-7539-045-5 (ePub verze)

ISBN: 978-80-7539-046-2 (PDF verze)

Dílo je registrováno divadelní, audiovizuální a literárně právní agenturou Dilia.

Vydání první 2017.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v žádné podobě bez

předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je určeno jen osobě, která ji legálně nabyla, a to v rozsahu

stanoveném autorským zákonem.

Jakékoliv neoprávněné užití jako např. kopírování, úpravy, konverze do jiných formátů, prodej,

pronájem, půjčování, darování, umísťování na servery, sdílení atp., je zakázáno.


Kniha vznikla za laskavého finančního přispění společnosti


OBSAH

Člověk na Zemi 7

Oslava třetího tisíciletí 8

Člověk na Zemi 15

Děkujeme! 19

Předpoklady máme dobré 25 Homo sapiens neboli „člověk moudrý“ 32

Příroda nás měla ráda 33

Lidský mozek jako závazek 40

Ruce udělaly obličej 45

Lidská společenství 56

Ztraceni mezi lidmi 64

Všude dobře, doma nejlépe 72

Rodina jako základ 77 Člověk a jeho život 84

Máme to v genech 85

Nejen geny dělají člověka 88

Bohatý život před narozením 92

Už nás vnímá 94

Vítej na světě! 100

Kouzelný reflex 103

Síla matky 112

Nic neztratit již na začátku 121

Rychlý první rok 128

Batolecí jeden až tři roky 144

Pohádkové období tří až šesti let 156

Mladší školní věk šesti až jedenácti let 171

Dramatických jedenáct až dvacet let 181

Dlouhý život dvaceti až šedesáti pěti let 187

Bohatý život věku nad šedesát pět let 197

Sbohem a děkujeme, byl jsi dobrým člověkem... 216 Člověk a lidství 218

Svět podle lidí 220

Morální inteligence? – Neznám... 228

Chrám morální inteligence 243

První kámen – Empatie 245

Druhý kámen – Spravedlnost 251

Třetí kámen – Povinnost 260

Čtvrtý kámen – Důstojnost 267

Pátý kámen – Odpovědnost 280

Člověk a štěstí 287

Závěrem... 297

Seznam použitých fotografií 298

O autorovi 300


ČLOVĚK

NA ZEMI


8

řLOVČK NA ZEMI

Oslava třetího

tisíciletí

Soukolí orlojů a hodin na věžích neúprosně odměřovala

poslední vteřiny starého roku s kulatou číslicí 2000, až

se nakonec symbolicky otočila o poslední zub. „Cvak!“

Napětí v ten okamžik povolilo, ze všech náměstí světa

k tmavé noční obloze prudce vylétly gejzíry ohňostrojů,

planeta Země se jako pestrobarevný lampión rozsvítila

do vesmíru. Starobylé kostelní zvony se pomalu a těžce

rozhoupávaly, aby dunivě odbily další z mnoha půlnocí.

S tou tikaly první vteřiny Nového roku 2001 a současně

i nového tisíciletí. V návalu emocí si všichni začali


9

řLOVČK NA ZEMI

padat kolem krku, jásat i plakat a nalévat se i polévat

šampaňským. Známý v černé tmě nadšeně objímal

neznámého, šíleně rádi se měli ti, kteří se znali celá

léta, i ti, kteří se tu spatřili vůbec poprvé a náhodou

a už se asi nikdy neuvidí. Pohnutá nálada, slzy dojetí

a alkoholové opojení mohutně cvičily s davem. Lidstvo

samou radostí a láskou k bližnímu střílelo. V hluku

dělbuchů, kdy často nebylo slyšet vlastního slova,

zaznívaly mnohé sliby a novoroční předsevzetí, které

však – jak to tak bývá – s každým dalším a dalším dnem

od silvestrovské noci slábnou.


10

řLOVČK NA ZEMI

„Něco“ si v tu chvíli přáli a slibovali lidé na celém světě.

Někdo věci vážné (že dodělá školu, přestane kouřit,

zhubne, bude pečovat o své zdraví, běhat a cvičit, více

se věnovat rodině, přestane nadávat, nebude lhát,

nepokrade ani nesesmilní...), které šly na rozum celkem

dobře. Někdo zase sliboval věci méně vážné, které na

rozum moc nešly nebo taky vůbec ne. Někdo sliboval

věci úsměvné až komicky pošetilé. Takových bylo hodně.

V tu chvíli to ale vážně mysleli všichni. Příbuzní a známí

se třeba dušovali, že v tom letošním roce se musí „určitě

a tentokrát už ale skutečně vopravdu“ více setkávat,

nebo si alespoň více volat nebo „esemeskovat“, protože

v těch minulých patnácti letech „to prostě ale fakt nešlo,

no dyť to znáte“ ... Diváci nekonečných seriálů s uměle

nastavovanými ději o ničem si zase předsevzali, že už

se budou dívat na trochu duchaplnější pořady, a to

dokonce i při žehlení. Asertivní paní ředitelka komerčně

úspěšné mezinárodní korporace s pohádkovou mzdou,

která to ve svém mladém věku dotáhla hodně daleko

a udělala sobě i rodičům skutečně velikánskou radost,

si uvědomila, že příští rok jí bude pětatřicet.A nechce

li i nadále běhat po asfaltových pěšinkách centrálního

městského parku ve značkových teplákách toliko se

svým chesapeake bay retrieverem u nohy, tak s tím

něco bude muset udělat. Rubriky společenských plátků

v posledních dnech starého roku zaplnila znepokojivá

zprávička, že Miss World přibrala dvě a čtvrt kila, za

což se všem svým věrným fanouškům „neskutečně

omlouvá“... A všem také hned horlivě slibuje, že příští


11

řLOVČK NA ZEMI

rok už to „zase bude ona“. S roztomile našpulenou

pusinkou natřenou křiklavě rudou rtěnkou a s drahou

krokodýlí kabelkou ležérně přes ručičku jim ze

společenského večírku přes bulvár posílá velikánské

srdíčko se vzkazem, že je všechny šíleně moc miluje.

Ale opravdu „šíleně moc“. Vyhlášený plastický chirurg

informoval své stálé a stále se sebou nespokojené

pacientky, vesměs marnotratné milionářské paničky,

že moderní medicína tedy rozhodně vůbec nespí, ba

naopak že dělá obrovské pokroky. O tom se jim prý ani

nesní. A tak že pro ně má do Nového roku radostnou

novinu – nové a ještě lepší metody vyhlazování vrásek

a liposukci jedna radost. To se za nimi chlapi budou

teprve něco otáčet. Hlavně, aby je jejich vlastní rodiny

poznaly, až je pojízdná ambulance dopraví na kolečkové

židli se strnulými výrazy a obvázanými hlavami na práh

rodného domu. Klan dojemně pospolitých rodinných

příslušníků staré sicilské Cosy Nostry – od malých

rozmazlených hajzlíků, přes mafiánský dorost, početné

sourozence, manželky a milenky s dekolty až do talířů

a s tatíčkem, leskle holohlavým kmotrem v čele hodovní

tabule – se před slavnostní večeří obřadně modlil k Pánu

Ježíši Kristu. Ten, masívními krováky přibit na kříž, se

zmučeným výrazem ve tváři a zkrvavenou hrudí shlížel

z centrální stěny jižanského paláce na tu panoptikální

sešlost. Tatíček se v závěru jako každoročně neubránil

slzám dojetí, hlasitě se rozplakal, zakuckal, pak utřel

slzy, vsunul naškrobený servítek za límec sněhobíle

neposkvrněné košile a teatrálně pokynul k slavnostní


12

řLOVČK NA ZEMI

hostině. Stavební geolog Ivan Vasiljevič za černými

lesy, bohatýrskými stepmi, bájnými horami a kalnými

řekami v zamrzlém ruském Novosibirsku zase kajícně

sliboval své pětileté dceři Táně, které maminka na

oslavu nového milénia připevnila na hlavu obrovskou

bílou mašli, že už konečně přestane pít jak duha, a to

i když bude pod nulou. Stotřicetikilový farmář Bill ve

svém kukuřičném království amerického středozápadu

si zase slíbil, že svým dvoutunovým buickem přestane

jezdit k benzínové pumpě, vzdálené půl hodiny rychlé

jízdy prašnými cestami mezi poli, pro hamburgery

a pytel chipsů. A že také omezí spotřebu Coly a televizní

přenosy jeho oblíbeného rugbyového mužstva „Rockies“.

Manželka Rose pravila, že už mu to beztak všechno

leze na mozek. Manželka uznávaného univerzitního

profesora mikrobiologie zase po svém šedivějícím muži

požadovala, aby si po patnácti letech konečně koupil

nové sako, protože – jestli si to tedy neuvědomuje – to

staré manžestrové už na něm nemožně visí, je ošoupané

a před studenty v posluchárně sobě, celé rodině a vědě

jako takové dělá akorát tak ostudu. A ať už si letos také

zajde na oční. Jinak že mu ten jeho mikroskop, tentokrát

už ale skutečně vážně, vyhodí z okna na ulici. Na druhé

straně zeměkoule zase sliboval australský surfař Denis

své milované Kate, že na tom zpropadeném prkně už

nebude jezdit tak daleko od břehu. Nad průměrem

té poslední zubaté díry, kterou mu do prkna vykousl

žralok, uznale kroutili hlavami i mořskou vodou

prosolení a pacifickým větrem ošlehaní oceánografové


13

řLOVČK NA ZEMI

z místního přístavu. Po uši tetovaný, ochraptělý

frontman hitparádové rockové kapely dovrávoral na

tiskovku a uvolněn marjánkou sdělil přes piercing

v jazyku nedočkavým zástupcům médií, že po letošní

„fakt ale hustý štaci“ se příští rok „musej víc hodit do

klidu“, aby zase „byli v pohodě“ a „mohli to dávat“. – Tak

to tedy moc držíme palečky... Hráči hokejového mužstva

Černých panterů ze samého dna extraligové tabulky

svým fanouškům zase slibovali, že v tom příštím roce

už to bude lepší – že „budou víc bruslit“, „líp pracovat

s pukem“, „hrát dopředu“, snad „nevytuhnou“ a že už

„to tam snad konečně zase začne padat“. Ostatně, za

ty peníze... A blaho všeho lidu bránící politici západu,

východu i Země jako takové s arsenálem jaderných

hlavic za zadky si vzájemně vyměňovali novoroční

přáníčka s holubicemi míru s doširoka roztaženými

křidélky a zelenou snítkou ve špičce zobáčku. A hlavně

prý, ať se tady za rok zase všichni sejdeme. Jo, a taky ve

zdraví. Zkrátka – byla to kouzelná noc. Lidé hodovali,

zpívali, tančili, objímali se, přáli si a měli se moc rádi.

Celá planeta byla zalita štěstím a láskou a v hlučných

oslavách se s námi černým vesmírem tiše otáčela kolem

své osy. Po třetí hodině ranní začalo bujaré veselí zvolna

utichat a pod oblaky dýmu z rachejtlí vystřelených do

celé atmosféry usínalo společensky znavené obyvatelstvo

Země.

Soukolí orlojů a hodin na věžích neúprosně odměřovala

další a další vteřiny, minuty a hodiny Nového roku


14

řLOVČK NA ZEMI

s číslicí 2001. Svítá. Sluneční paprsky pronikly přes

záclony do místností, lidé se začali pomalu a ztěžka

probouzet. Nastupovala všední realita a s ní i čas plnění

půlnočních slibů a slavnostních předsevzetí.


15

řLOVČK NA ZEMI

Člověk na Zemi

„Všechno, co je podle přírody, je hodno úcty.“

Cicero (106–43 př. n. l.)

Není to zase tak dávno, co se s námi planeta Země do

nového tisíciletí zatočila. My, kteří jsme se na přelomu

věků „správně narodili“, jsme měli štěstí, že jsme to

mohli zažít a zrovna u něčeho takového být. Zdaleka

ne každému je totiž něco takového dopřáno. Planeta

Země, na jejímž povrchu slavíme její pravidelnou

otočku kolem Slunce (a tedy nástup Nového roku),

stejně tak jako své sedmdesáti až stoleté životy, toho


16

řLOVČK NA ZEMI

ale může slavit mnohem více. Vznikla totiž přibližně

před 4,5 miliardami let. Od ostatních planet ve vesmíru

se však dlouhou dobu mnoho nelišila a žádný život na

sobě nenesla. Ani nesnesla. Teprve před 600 milióny

lety se totiž její žhavý zemský povrch ochladil a spustil

bouřlivý – a jak samotný vesmír nekonečný – proces

dělení miniaturních buněk. Jejich spletité řetězce

bez začátků a bez konců daly vznik zázraku všech

zázraků – životu. Svými vlákny postupně utkaly pletiva

pro půl miliónu druhů barevně kvetoucích a vonících

rostlin a tkáně pro více jak osm miliónů druhů energií

překypujících živočichů.

A jediných nás – lidí. Jedna ku více jak osmi a půl

miliónům druhů. Vyjádřeno čísly 1:8 500 000! V celé

dlouhé historii, kam až paměť sahá, a rozmanité

biologické říši bychom jen těžko hledali jiný příklad

tak výrazné převahy a jasné přesily – v náš neprospěch.

Navzdory tomu jsme my lidé začali těch osm a půl

miliónů jednotek kouzelného života postupně


17

řLOVČK NA ZEMI

opanovávat. Začalo to patrně v době, kdy se k nám

váhavě přidal pes, tedy přibližně před 10 000 lety. Po

něm jsme během několika málo následujících tisíciletí

zdomácnili další zvířata – ovce, kozy, krávy a koně. Spolu

s nimi jsme tehdy – podle odhadů – představovali pouhé

0,1 % všech na Zemi žijících savců. Dnes se podíl nás

pánů tvorstva vyšplhal na bezmála 90 %. Na červený

seznam ohrožených druhů jsme přitom odsunuli na

85 tisíc druhů zvířat a rostlin, přičemž 24 tisícům z nich

hrozí bezprostřední vyhubení. Citelně jsme také změnili

tvář Země samotné. Vládneme třem čtvrtinám jejího

povrchu. Vymýtili jsme lesy, pluhy zbrázdili krajinu,

pohnuli s oceány, změnili jejich charakter a zvedli

teplotu v atmosféře.

„V souboji mezi světem a Tebou dělej

sekundanta světu.“

Franz Kafka (1883–1924)

Planeta Země se přesto dál vznáší nekonečným

vesmírem jako malý a stále modrozelený balónek. Zalitá

modrou vodou oceánů a pokrytá zelenými koberci

džunglí a lesů. Během dne nastavuje své kulaté tváře

slunečním paprskům, aby všechno a všechny na nich

zahřála, a v noci stříbřitému svitu měsíce, aby pak všemu

a všem dopřála chládek a klid. Ačkoli jsme už ze světla

naší planety do tmy vesmíru vystřelili družice a pátrací

sondy, nikde jinde jsme život spolehlivě nenašli. Naše


18

řLOVČK NA ZEMI

malá, milá a laskavá matička Země je tedy pro nás zatím

jediným příhodným a příjemným místem.


19

řLOVČK NA ZEMI

Děkujeme!

„Jako jedinec jsem zcela jedinečný, odlišný

ode všeho, s ničím nesrovnatelný. Ani veškerá

hmota vesmíru není s to rozdrtit mou

individualitu.“

Rabíndranáth Thákur (1861–1941)

Z „encyklopedie“ všech osmi miliónů živočichů, které

vynalézavá příroda za celé statisíce a milióny let na

Zemi stvořila, jsme my lidé rozhodně ti nejpodivnější.

Jsme malí, holí – růžoví, žlutí či hnědí – slabí

a zranitelní, nevybavení žádnými přirozenými zbraněmi


20

řLOVČK NA ZEMI

(špičatými zuby, ostrými drápy, mohutným svalstvem,

silnými čelistmi či krunýřem, natož pancířem). Se

svými obrannými schopnostmi bychom si proti většině

savců vystačili leda tak pár vteřin. Kdyby zvířata

dokázala přemýšlet a sledovala nás, možná by se na

náš účet dobře bavila. A třeba by si na nás i více troufla,

stačilo by opravdu tak málo. Po boku našich nejbližších

příbuzných – šimpanzů, goril a ostatních primátů – ke

kterým jsme vývojově patřili a navěky patřit budeme,

nám však byly přírodou dány dvě velké výsady. Myšlení

a řeč. Nejprve jsme se však museli zvednout. Ze všech

čtyř končetin pouze na dvě zadní, napřímit postavu,

narovnat si páteř (tehdy zatím jen anatomicky),

zvednout hlavu (nejdříve fyzicky a později dokonce

i psychicky) a podívat se o podstatně větší kus před

sebe. Díky tomu jsme si mohli začít všímat více věcí –

tedy nejen těch, které se děly pod námi nebo v našem

bezprostředním okolí. Stáním na zadních nohách jsme

si navíc uvolnili ruce. Jakmile to naše hlava pochopila,


21

řLOVČK NA ZEMI

uchopila ruka nástroj – kámen, klacek či pazourek.

Sevřela jej do dlaně a vzápětí také hodila. Jednou pro

vždy jej tak obrátila proti všem ostatním živočichům.

Lov, kterým jsme se začali živit, nás nutil zaměřovat se

na kořist. Rozvíjel naši orientaci a soustředěnost na cíl.

Tím jsme se stávali stále chytřejšími a cílevědomějšími.

Pod kostěnou klenbou lebky se nám začal rozvíjet

mozek a s ním i myšlení a řeč. Takto postupně nám

příroda jako jediným dávala do vínku naprosto

výjimečný dar. Schopnost přemýšlet v pojmech a mluvit.

Právě touto mimořádnou schopností a darem nás

jednou pro vždy a jasně oddělila. Nejen od našich

nejbližších příbuzných – primátů – avšak také od všech

zbývajících osmi miliónů živočišných druhů. Tak tu

najednou stál na dvou nohách člověk. Malý, holý, slabý,

zranitelný, ale myslící. A proti němu velký zbytek světa.

Miniaturní centrum myšlení a řeči, které člověka udělalo

člověkem, nám příroda uložila do nenápadné spánkové


22

řLOVČK NA ZEMI

krajiny levé hemisféry našich mozků. Se stále bohatší

řečí a rozmanitější slovní zásobou se zdokonalovala

schopnost se dorozumívat a spolupracovat. A naopak –

potřeba stále rafinovaněji spolupracovat a pomáhat

si při lovu zpětně podněcovala další rozvoj našich

myšlenkových a řečových schopností. Tím se celý kruh

uzavřel a náš vývoj od ostatních živočichů ještě více

odklonil. Vykročili jsme svým vlastním směrem, nebylo

už cesty zpátky. Díky malému nenápadnému centru

jsme také začali tvořit – z pod naší levé spánkové kosti

odedávna vycházely podněty, kterými jsme „hýbali

světem“. A ještě asi hýbat budeme.

Buďme při tom vždy pokornými žáky a vytrvalými

čtenáři knihy moudré matky přírody a svých zvířecích

předků. Je nám kapitolu za kapitolou věčně živou

a inspirativní učebnicí. Zvířata jsou jednak mnohem

starší než lidstvo samo a dále – jejich chování má po


23

řLOVČK NA ZEMI

celé věky neměnné projevy. A pro nás následováníhodné

příklady. Žijí v jednoduchém a jasném řádu. Bez

strohých předpisů, komplikovaných nařízení, kontroly

a postihů. A v obdivuhodné harmonii prostoupené

důvěrou a vzájemnou starostlivostí. Velmi dobře jim

to funguje. Jak inspirativní! Bez takových vlastností

a projevů by totiž dlouhé milióny let nemohla přežít.

Jak prozřetelné! I my to kdesi v sobě máme a neseme si

to po celá tisíciletí – živočišné dědictví je jak „rodinný

poklad“ pevně zakódováno v každém lidském jedinci. Jak


24

řLOVČK NA ZEMI

politováníhodná je proto skutečnost, že primáty, našimi

nejbližšími příbuznými, jsme se začali více zabývat

teprve v polovině minulého století, to jest přibližně

před sedmdesáti lety. A díky zjištěným, dech beroucím

poznatkům je brát více na vědomí. I tak už bylo příliš

pozdě na procitnutí a odčinění křivd spáchaných na

těchto němých tvářích. Tři ze čtyř poddruhů goril jsou

totiž osudově vepsány do křiklavě červeného seznamu

zvířecích druhů, kterým bezprostředně hrozí vyhubení.

Naprosté. Nezbývá mnoho a už tu po celých tisíciletích

nebudou. Nikdy více. Zbyde po nich jen pár obrázků,

fotografií, koster, vycpaných exemplářů a vědeckých

studií. Vedle samozřejmé povinnosti vzít tyto živočichy

pod svou ochranu by přitom takové studie měly vést

ještě k něčemu dalšímu. K podstatně dokonalejšímu

poznání a pochopení nás lidí samotných. Naší existence,

našeho místa a počínání na tomto světě. Jinak řečeno –

poznáváme-li a chráníme-li primáty, poznáváme

a chráníme současně i sami sebe.


25

řLOVČK NA ZEMI

Předpoklady

máme dobré

„Dobýt svět a zasahovat do jeho záležitostí –

viděl jsem, že se to nedaří. Svět je živoucí věc,

do níž nelze zasahovat. Kdo do něj zasahuje,

ničí jej. Kdo po něm sahá, ztrácí jej.“

Lao-c’ (6. stol. př. n. l.)

S veškerou pokorou bychom proto měli světu štědrost

matky přírody vracet. Mohlo – či lépe řečeno mělo – by


26

řLOVČK NA ZEMI

to být naše společné a velké předsevzetí, a to nejen do

každého Nového roku, avšak i do celého třetího tisíciletí.

Ostatně, kdysi dávno jsme pro to už něco udělali.

První známé – a z našeho dnešního pohledu primitivní –

civilizace, národy či starověké kultury (ať již to byli

divocí a stěhovaví Skytové, dobyvační Hunové, Tataři,

Mongolové, Avaři či usazení Egypťané, Sumerové,

Asyřané, Féničané, Keltové, Řekové, Římané, Číňané

a další) totiž po sobě zanechaly tak obrovské hodnoty

a odkazy, že nad nimi po mnoha staletích a tisíciletích

nestačíme žasnout. Žádné učebnice dějepisu, výpravné

encyklopedie, vědecké studie či věhlasná muzea po

celém světě nestačí pojmout duševní a věcné bohatství,

které nám tito naši předci z temné historie odkázali.

A týmy archeologů a badatelů vytahují z pod velkých

měst, hloubi stepí a pískem zavátých podzemních pater

pouští stále další a další artefakty ze života dávných


27

řLOVČK NA ZEMI

a mimořádných obyvatel naší planety. Se zájmem

se na ně jezdíme dívat a obdivovat je. Před každým

monumentem či prosklenou vitrínou však stojíme i před

zákonitou otázkou – jsme my, dnešní „moderní a vyspělí

lidé“ 21. století, schopni vytvářet hodnoty a odkazy

podobné těm, které nám tu zanechali naši předci? Nebo

už byl náš duchovní potenciál vyčerpán na samotném

úsvitu lidských civilizací a my již chodíme – a často

nepříliš úspěšně – stále dokola? Máme ještě na to,

abychom vytvořili něco nového, hodnotného a opravdu

následováníhodného? A dále. Řídíme se po více než

dvou tisíciletích osvědčenými pravdami a hodnotovými

žebříčky, které dávno před námi objevili a jako stále

platné prověřili naši „primitivní“ předci?


28

řLOVČK NA ZEMI

„Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova

prožívat.“

Jean-Paul Sartre (1905–1980)

O náš potenciál a inteligenci by asi nebylo. Vedle

zázračného centra pojmového myšlení a řeči v levé

hemisféře si však v našem mozku neseme i jeden velký

problém. Má název touha po moci. Jejích výhod jsme

si vždy byli až příliš dobře vědomi. Protože moc je

síla, kterou dokážeme vše zásadně ovlivňovat a měnit.

Pozitivně, avšak i negativně. Tedy téměř vše. Její silou

totiž, bohužel, zatím nedokážeme měnit sami sebe.

Pozitivně. Zatím. Tedy snad zatím. Vypadá to, jako kdyby

matka příroda nevybavila člověka, své nejdokonalejší

dítě, schopností zvládat úlohu, před kterou je dnes


29

řLOVČK NA ZEMI

a denně stavěn. Totiž nalézt v sobě dostatek rozumu,

síly a odpovědnosti, abychom alespoň občas ustoupili

ze svých představ a zeslabili svá ega. Chudák dokonalý

člověk (nebo dokonalý chudák?) se tak často pere sám se

sebou, nemůže si pomoct a sám před sebou i druhými

hledá zástupná vysvětlení a ospravedlnění. Díky

nepatrnému centru myšlení pod levou spánkovou kostí

je však každý sám vůči sobě i světu tou nejpovolanější

a současně i nejodpovědnější bytostí. Tedy – jakákoli

rozhodnutí a odpovědnost za ně závisí pouze a jenom

na každém z nás. Na nikom jiném.

„Člověk je přesně takový, jaký je smysl jeho

snažení.“

Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.)

Měli bychom si uvědomit a nezapomínat, že každý

z osmi a půl miliónů živočichů a rostlin, s nimiž se

planeta Země vesmírem točí, je unikátní tím, jaký nebo

jaká je. Včetně nás lidí. Měli bychom si také uvědomit

a nezapomínat, že my lidé – jakožto jediní z těch osmi

a půl miliónů – můžeme ke své unikátnosti přidat

ještě něco navíc. To, co jsme kdy udělali, vytvořili

a po sobě zanechali. A co ještě vytvoříme a po sobě

zanecháme. Snad jsou to právě lidská kultura a filosofie

(tolik pěstěné ve starověku), znovupoznávání věčně

platných zákonů přírody (tolik odhalovaných ve

středověku), prožívání znovuobjevovaných hodnot

(zdraví, lásky, rodiny, štěstí, vzdělání, svobody a volného


30

řLOVČK NA ZEMI

času) a morálky (tolerance, slušnosti, náklonnosti,

sounáležitosti či pomoci), návratem k nimž se člověk

třetího tisíciletí může vysvobodit z pasti, do které se

sám tak hloupě chytil. Je přitom absurdní, že člověkem

cíleně rozvíjené, štědře financované a stále dokonalejší

poznávání světa a vesmíru ho stále více vzdaluje od

prostého uvědomění si sebe sama. A ještě k tomu. Svět

se nám podařilo již tak změnit, že se v něm necítíme

dobře a hledáme stopy a možnosti života na planetách

jiných. Do tmavého nekonečna bychom však utíkali

pouze sami před sebou.

„Svět je jen jeden. Není kam utéct.“

Arnošt Lustig (1926–2011)


31

řLOVČK NA ZEMI

Pomalu tak znovuobjevujeme staré pravdy, které jsou

nezbytnými podmínkami holé lidské existence, a tedy

i přežití. „Alteri vivas oportet, si vis tibi vivere. – Třeba

žít pro jiné, chceš-li žít pro sebe“..., tak pravil římský

filosof Seneca na samotném počátku tisíciletí právě

končícího. Tak na zdraví tisíciletí právě následujícího

a číše k nebi, ať nám ty bublinky ze šampaňského

nevyprchají!


HOMO

SAPIENS

NEBOLI „ČLOVĚK MOUDRÝ“


33

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Příroda nás

měla ráda

Je krásný slunečný den, děti mají právě volno, nemusí

do školy a patřičně se z toho radují. Tatínek sedí

u počítače a „surfuje“ na stránkách zoologické zahrady,

aby zjistil od kolika do kolika hodin dnes vlastně mají

otevřeno. Maminka mezitím v kuchyni balí čtyři

svačiny a také pití. Děti už se nemohou dočkat. Těší

se, jak o tom pak budou vyprávět spolužákům a také

paní učitelce. A možná o tom namalují i nějaký hezký

barevný obrázek. Konečně vyjíždějí. U klece se šimpanzi

je obvyklá tlačenice. Primáti sedí na dně betonového


34

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

výběhu vedle chuchvalce slámy, nad sebou pár suchých

klacků, na jutovém laně visí ojetá pneumatika na

houpání. Před bytelnou klecí se skví naučná tabulka

s textem, že daná zoologická zahrada má velké zásluhy,

neboť slouží jako jedna z důležitých „genových rezerv“

tohoto zvířete pro případ, že by ve volné přírodě zcela

vyhynulo. Však to tatínek celé od začátku až do konce

dětem pečlivě přečetl. Šimpanzi tiše sedí v malé tlupě,

tisknou se k sobě a svýma oříškově hnědýma očima

hledí přes tlusté mříže ven na své blízké příbuzné – lidi.

A obráceně.

Svět se podobá jednomu velkému „lidskému mraveništi“.

Už nás po něm chodí, běhá, šlape na kolech, jezdí na

bruslích, v autech, vlacích, po řekách pluje na lodích,

potápí se pod vodu nebo létá vzduchem přes 7 miliard

lidí. V „genových konzervách“ zoologických zahrad po

celém světě a na pár posledních ostrůvcích ve volné


35

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

přírodě tu společně s námi žije už ale jenom kolem

200 000 šimpanzů. Našich nejbližších příbuzných. Tedy

více jak pětatřicet tisíckrát méně než nás lidí. Přestože

jsme proti nim v drtivé početní převaze, liší se dva lidé

mezi sebou pouze v 6 až 8 párech tzv. chromozómových

bází (z těch jsou složeny geny – informace, dle nichž se

vytváří celý „stavební plán“ a podoba našeho organismu).

Kdežto dva šimpanzi – v jejich pouze dvousettisícové

populaci – se liší až v 21 párech chromozómových bází.

Oproti lidem tedy v trojnásobném množství. Z čehož

vyplývá... Že jakožto lidský rod jsme v hemžící se

skrumáži naší sedmimiliardové populace až neuvěřitelně

stejní a geneticky jednotvární. Tato naprosto ohromující

skutečnost vyšla najevo teprve nedávno. Způsobila ji

patrně jakási krize v dávném a složitém vývoji lidského

druhu a jeho průchod jakýmsi těsným vývojovým

hrdlem. Skutečně tedy hodně těsným. Vědecké studie

prokazují, že lidská populace se z dosud neznámých

důvodů zhruba před 190 000 lety doslova „smrskla“

tak, že hrozilo úplné vyhynutí pro změnu jí. Takže my

jsme to málem nepřežili a dnes jsme tady vlastně vůbec

nemuseli být. To jsme tedy ale měli štěstí! Nakonec

jsme to dokázali. Kudy však prochází hranice mezi

člověkem a šimpanzem? Mříž klece zoologické zahrady

jí rozhodně není. Co vše se odehrálo v rozhodující

fázi dávné minulosti, když před více než šesti milióny

lety sestoupili naši prapředci z větví stromů, pevně

došlápli na rovnou zem a na ní krok za krokem začali

chodit vzpřímeně? K mutaci kolika a jakých genů na


36

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

spirále DNA uvnitř našeho těla při tom došlo a jak se to

projevilo na fyzických a duševních vlastnostech našich

předků? Právě toto je jeden z vůbec největších rébusů

našeho světa. Navíc – navzdory tomu, že poslední

společný předek člověka a šimpanze žil zhruba před 4,6

až 6,2 milióny let, téměř 99 % dědičné informace máme

se šimpanzi shodných!

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit

opice. Na další pokusy pak už neměl nervy.“

Mark Twain (1835–1910)

Tato šokující podobnost blížící se sto procentům

byla pádným důvodem k zamyšlení. A také k tomu,

aby náš nejbližší příbuzný šimpanz byl zařazen na

listinu organismů, jejichž genetickou informaci je

třeba podrobně prozkoumat. Doslova ve vlastním

zájmu. Krátce na to, konkrétně v roce 2002, byla

washingtonskou univerzitou předložena verze téměř

kompletní dědičné informace šimpanze (tzv. Whole


37

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Genome Shotgun). Rozluštění genomu tohoto zvířete

vědci považovali za svou morální povinnost. Vůči

lidstvu i šimpanzům samotným. Šimpanz je tedy naším

příbuzným mnohem víc, než jsme si ještě donedávna

mysleli. Teď už to víme jistě. Výsledky rozsáhlých

výzkumů antropologů, paleontologů, etologů a biologů

prokázaly, že s výsadním postavením nás lidí to ani

zdaleka není takové, jak jsme si původně mysleli.Máme

li se šimpanzem téměř 99 % shodné genetické výbavy,

pak by nás nemělo překvapit, v kolika projevech se nám

tento živočich tak podobá. Dokáže si vybavovat věci,


38

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

které se staly v minulosti, stejně tak jako do budoucna

postupovat podle jednoduchého plánu. Má určitý smysl

pro humor, projevuje druhým soucit nebo sdílí jejich

bolest. Maličké šimpanzí mládě dokáže z fotografií

poznat svoji matku a ve spánku se mu na tváři roztahuje

něžný úsměv. Ruku v ruce jsme s šimpanzem na cestě

společným vývojem kráčeli skutečně hodně dlouho.

Nakonec jsme však stanuli na osudové křižovatce.

Uprostřed ní a v šeru dávnověku mezi námi vznikl jen

minimální genetický rozdíl, a to o hodnotě 1,24 %. Tato

skutečně nepatrná genetická odlišnost však člověka

poslala jiným směrem a od šimpanze jej jednou pro vždy

výrazně oddělila. Umožnila mu suverénní používání

řeči, jakožto předpoklad abstraktního myšlení. A reflexi

vlastní existence. Za to všechno může pouhých 1,24 %.

Méně občas bývá mnohem více. Navíc – abstraktní

myšlení, řeč a schopnost používat symboly, včetně číslic

a písmen – tedy největší výdobytky lidstva – nejsou

podle názoru současných antropologů a genetiků

výsledkem cíleného vývoje. Jsou patrně důsledkem jakési

evoluční náhody či „omylu“. Patrně je způsobily opět

mutace. Teprve později se tyto šťastné chyby ukázaly

jako nanejvýš užitečné. Představovaly totiž nezbytnou

podmínku pro holé přežití. Proto se také v naší vývojové

linii trvale prosadily. To jsme tedy ale zase měli štěstí!


39

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

„Člověk je opice, která proklouzla cenzurou.“

Gabriel Laub (1928–1998)

Příroda nás tedy měla ráda a my bychom za to za

všechno měli mít rádi ji. Další klikatá cesta už jen

našeho samostatného vývoje pak měla pozoruhodné

dopady na funkce lidského mozku a postavení člověka

na světě. Ačkoli malí, slabí, holí a nevybavení žádnými

přirozenými zbraněmi či účinnými obrannými

schopnostmi, jsme planetu Zemi ovládli. A to právě a jen

a pouze díky svému mozku.


40

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Lidský mozek

jako závazek

„Tak kdo napsal toho Robinsona Crusoe, člověče, bude

to?!“, zvýšila paní učitelka hlas na žáka zkoušeného

u tabule a práskla přitom pravítkem do stolu. „Nééé,

teď musíš jet víc doleva, tak jako spíš na východ“, radila

spolujezdkyně nad rozloženou mapou svému manželovi.

Ten obrátil oči v sloup a pronesl otázku, za co ho Pán

Bůh trestá. „Počkej..., já ti to vrátím, až budeš večer

stavět stan“, odvětila manželka, která bezpečně věděla,

že chvíle její velké odplaty před soumrakem nadejde.


41

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Navzdory tomu všemu bylo přímo vědecky prokázáno,

že existuje pouze jediný tvor na planetě Zemi schopný

řešit úlohy, které svou náročností přesahují jeho

každodenní praktický život. Člověk. Co k tomu má

k dispozici? Mnoho ne, avšak přesto. Stačí mu jeden

malý orgán připomínající jádro vlašského ořechu. Váží

přibližně 1,4 kg a z více než 2/3 jej tvoří voda. Zbytek

jsou tuky a bílkoviny. Mozek. Do zdánlivě jednoduché

podoby a zanedbatelné hmotnosti se složitě vyvíjel celé

desítky miliónů let. Jen jedna jeho malá a tenoučká

část, neokortex neboli šedá kúra velkého mozku, je

stará přibližně 10 miliónů let. Právě ta představuje

opravdové řídící centrum našeho abstraktního myšlení

a schopnosti celistvého vnímání světa. Ostatní části

jsou dokonce ještě mnohem starší. Do své konečné

dnešní podoby se náš mozek zformoval teprve před 50

tisíci lety. V té době už jej užíval tzv. člověk z mladšího


42

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

paleolitu. A od této zlomové dějinné fáze až podnes

se takovým dokonalým mozkem pyšníme i my. Díky

tomu se neméně hrdě nazýváme Homo sapiens neboli

„člověkem moudrým“. Umíme mluvit, jsme schopni

vyjadřovat pocity, dokážeme propojovat události minulé,

přítomné i budoucí. Zkrátka – v hlavě nám to krásně

hraje. A ještě jednu výsadu díky takto vyvinutému

mozku máme. Jsme schopni (ne vždy však ochotni)

vnímat, kontrolovat a ovládat projevy svého vlastního

chování. Pro zachování existence na této planetě jsme

tedy vybaveni více než dobře. Tak tedy Homo sapiens

neboli člověk moudrý. Řada antropologů se přitom kloní

k názoru, že klíčovou skutečností pro další formování

našeho ducha bylo ad absurdum násilí. Konkrétně

zabíjení živé kořisti a přechod člověka od rostlinné

potravy k masité. Získávání pohyblivé potravy nás totiž

nutilo přemýšlet – jak taková zvířata skolit, navíc když

byla několikanásobně větší a silnější než my sami. Už

tehdy jsme vážili jen několik desítek kilogramů, byli

jsme drobní, bosí, slabí, pomalí a zranitelní. Ale čím


43

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

dál chytřejší. Přechod k promyšlenému lovu velkých

zvířat tedy měl jednoznačný vliv na doslova dědičné

upevňování mentality lovce v nás. Tu si v sobě ostatně,

ať již vědomě či nevědomě, neseme do dnešních

dnů. Často ji uplatňujeme např. při dobývání přízně

partnera, získávání různých výhod či dosahování

cílů v práci nebo ve sportu. Opravdové lidi z nás

však udělalo až zemědělství. Z dravých lovců jsme se

začali stávat poklidnými, protože usazenými chovateli

a pěstiteli. Naši další existenci i rozvoj ducha totiž

začal formovat snad vůbec nejrevolučnější proces

biologického významu v historii – domestikace zvířat

a začátky pěstování kulturních plodin. Byla to tedy

opět matka příroda se svými zvířaty a rostlinami,

která nám napomohla a výrazně nás posunula dále.


44

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Vytvářeli jsme si zásoby, díky kterým jsme najednou

měli více volného času. Neutuchající činnost šedé

kúry velkého mozku nás podněcovala k činorodosti

a vynalézavosti. Jinými slovy – začali jsme se zabývat

duševnem. Hluboce vrozenou dětskou hravost jsme si

udrželi až do dospělosti a v uvolněném čase ji rozvíjeli

do vážnějších forem. V podobě poutavých zvířecích

motivů jsme na stěnách vlhkých jeskyní a s barevnými

hlinkami v ruce pokládali základy malířství, hnětením

mazlavé hlíny v dlaních keramice a sochařství, lačným

vysáváním morku z dlouhých píšťalovitých kostí zvířat

jednoduchým hudebním projevům. Pomalu ale jistě tak

vznikaly prvky kultury a umění.


45

HOMO SAPIENS NEBOLI „řLOVČK MOUDRݓ

Ruce udělaly

obličej

„Co to děláš s těma rukama? Polož je na lavici!“,

napomenula paní učitelka žáka. „A neškleb se u toho

nebo to řeknu mamince. A moc se nesměj...“, uzavřela

své kázání. „A co teda vlastně můžu?“, ptalo se dítě

přírodou stvořené.

V dobách, kdy jsme se pohybovali po čtyřech, byla

ruka vlastně naší přední nohou. Jakmile se však člověk

postavil na zadní a vzpřímil se (nejprve do šikmé, později

svislé polohy), zbavil ruku úkolu zajišťovat chůzi. Uvolnil




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist