načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Monology k živým i mrtvým - Miloň Čepelka

-6%
sleva

Elektronická kniha: Monology k živým i mrtvým
Autor:

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 92
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5155-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“  Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
66
TAK UŽ TO KONEČNĚ VÍŠ?
Jestli je pravda, že tam se dozvíme všecko, musíš
to vědět.
Možná se divíš, máš chuť nevěřit, protože věřit
se bojíš, když je ti to tak moc proti srsti. Chápu.
Ale co s tím naděláš? Nic. Teď už jsi bezmocný.
Ležíš v truhle jako lazar, ale na rozdíl
od Lazara bez naděje. A nezbývá ti než vyslechnout, co
ti budu povídat. A já toho mám na srdci hodně.
Moc. A  ještě víc. Ono se toho za  léta
nashromáždí až hanba.
Milovala jsem tě. Ano. Až za hrob, jak se říká.
I když do hrobu máš teprve namířeno a co je už
tobě do těla, které jsi byl přinucen odhodit. Jistě
nerad, jak tě znám. Protože sis ho pěstoval až
k smíchu.
Kolikrát jen jsem musela vyslechnout „Aničko,
koupila byste mi prosím zas tu mastičku na
ztvrdlou kůži?“ A „Aničko, nezapomněla jste prosím na
tu mastičku?“ A „Vyzkoušela jste ji taky, Aničko?“
K  čertu s  tebou i  s  mastičkou! Pořádnému
chlapovi nemůže vadit, když má paty okoralé.
Ale to tě nenapadlo.





67
Monology k živým i mrtvým
Asi jsi nebyl jaksepatří chlap, i  když ses tak
rád ukazoval vedle blonďatých krásek. Nikdy
ženatý, zato vždycky s nějakou sexbombou. Jen mě
jsi za celou tu dobu pořád bral sotva jako
nábytek. Stůl, skříň, židle. A nevěděl jsi, že kdyby ses
na mě jako na židli posadil, ráda bych posloužila,
i kdyby ses třeba vrtěl. Ani kdybys do mě přitom
pšoukal, necukala bych se a strpěla to. Co
strpěla! Byla by to pro mě radost. Protože pravá láska,
ty pitomče pitomá, ta se neptá, ta miluje, raduje
se, trpí, všecko jedno, ta si to užívá doslova... jak?
Globálně! To je dnes nejvýstižnější pojem.
Globálně. Lautr všude, lautr všecko, na  to jednoho
krásnýho dne zajdem. Všichni.
Nevyčítám ti, žes mě nechtěl do  postele, že
tě to dokonce nikdy ani nenapadlo. Když jsem
k tobě nastoupila, byls už starý na to, abys koukal
po  starších, to dělají jen nevycibulení panicové
bez zkušeností. A já byla starší o deset let. To by
pro mě ve tvých čtyřiceti a v mých padesáti bylo
bez vyhlídek, i kdybych byla hezká, což jsem
bohužel nebyla.
Ona už má babička, jak byla od  rány a  s 
ničím se nemazala, říkala bez obalu „bóže,
holMiloň Čepelka
68
ka, ty zvostaneš na ocet, protože jsi tak škaredá,
sám pámbu ví, kde se taková hrůza v naší
rodině bere“. Smířila jsem se s  tím, brala jsem svůj
krabatej obličej jako hotovou věc. Jako axiom
v  matematice. A  když se tomu máma zkoušela
vzpírat, takže mi, jak se říkalo, dala školy, že se
třeba stane zázrak a vzdělání mi bude náhradou
za  krásu, a  dokud na  mě měla nárok, strojila si
mě jako panenku, div mě neučila, jak svůdně
mrkat očima a jak je smyslně zavírat, když si lehám,
ačkoli jsem lehala vstávala odjakživa až doteď
sama, samotinká a zase sama, tak já jsem věděla
líp než ona, že je to k ničemu.
Ale bylo to dobře. Protože jen díky tomu jsem
se dostala za  pravou ruku k  tobě na  generální
ředitelství. Kvůli ošklivosti sice
nepřehlédnutelná, ale současně neriziková. Ode mě nehrozilo
nebezpečí nikomu, nejmíň podniku, já jsem
nemohla být příčinou manželských rozvratů, mě by
těžko pronásledovali paparaci do ložnic
konkurenčních ředitelů, ode mě nikdo nechtěl ilegální
kopie z tajných jednání menežmentu.
I když je to, řeknu ti, drahý Felixi, velikánský
omyl, předpokládat, že ošklivost s  sebou nese





69
Monology k živým i mrtvým
automaticky i  spolehlivost a  věrnost. Napadaly
mě všelijaké podrazy, kterými bych se mohla
pomstít za to, že mě máš sotva za inventář
kanceláře a netušíš, jak se ve mně bouří krev, když tě
vidím, jak se mlsně ohlížíš za tou či onou
kobylkou, co se jim minisukně repetily kolem stehen
a pumlíče draly z výstřihů.
Byl jsi docela obyčejný chlípník, ničím ses
nelišil od jiných, ale byls to ty. TY! Můj, i když
nemůj. Felix. Felda. Tobě jsem odpouštěla
první poslední, tobě bych neublížila za nic na světě,
třebaže jsem ti v  duchu spílávala do  kurevníků,
děvkařů a  podvodníků a  večer před usnutím
jsem na tebe volávala chcípni, ty sráči, ty
nosorožče, co nedokážeš poznat, v kom máš svůj
poklad. Kreténe! Slepejši!
Nemá se to, dnes už vím. Proč jsem to nevzala
hákem? Proč jsem se ti přes nepravděpodobnost
úspěchu nenabídla aspoň jako změna, jako
horůrek a feferonka mezi těmi sladkými kráskami?
Třeba bys to vzal jako šťavnatou pikantérii, moci
po všech těch masitých kočkách obejmout náhle
kostru sotva kůží potaženou, místo po hladkých
tvářičkách bloudit jazykem v  brázdách vrásek?





Miloň Čepelka
70
Co by se mohlo stát v  nejhorším případě?
Vyhnal bys mě. Ale možná by ses jen zasmál a vzal
to jako apríl, žert sice urážlivý a nejapný, ale mezi
námi dvěma přece..., už jsem u  tebe tolik roků,
máme oba nárok na trochu té drzosti, vtipnosti,
„vy jste, Aničko, veselá kopa!“
Ne. Já jsem se dívala v noci na televizi a tam
byla taková – co? Kartářka, vědma, čarodějka.
Vypadala jako jedna z těch tvých rozhoďnožek,
prý „volejte, povím vám, jak se vyvine váš vztah,
podíváme se na všechny vaše pochybnosti,
prověříme je.“ Moje prokleté hnusné já mě svrbělo,
svědilo, brnělo, volalo po  tobě každou buňkou,
a tak jsem zavolala. Stálo to majlant, ale ta čůza
Všeckovímvšeckoznám prý „zkusíme to,
připravte vodu a  svíčky, jednu bílou, jednu černou
a  ještě kdesicosi, nesmí vám to však připadat
směšné! Postačí tři dny za  sebou vždycky večer
v deset...“
Že mě husa nekopla, že mi jazyk neochrnul!
Čekala jsem jako na trní, až se na mě
konečně podíváš jiným pohledem, až ti v  očích
zajiskří a  jak budeš chtít zničehonic místo
mastičky na  rozpukanou kůži fl ašku červeného





71
Monology k živým i mrtvým
a  řekneš „teď zatáhněte roletu, Aničko, a 
zamkněte a  pojďte ke  mně, jak je možné, že jsem
si vás už dávno neprohlédl a neviděl, jak se
pořád chvějete, nebojte se, ukážu vám cestu rájem,
můžu vám pomoct s  těmi knofl íčky“ atakdále,
ale tys místo toho začal pochrchlávat a hubnout
a každý druhý den jsi volal, že nepřijdeš, ať
objednané schůzky přeložím na  jindy... Na  kdy?
Těžko rozhodnout, snad pozítří už ti bude líp.
Zase jsem vytočila to číslo z  obrazovky, ale
byla tam jiná chytrá, stěžuju si jí, ptám se po té
první, ale ta už odešla, už to nedělá, ne, neznaly
se, a co je se mnou, že by ji ráda zastoupila, jenže
když jsem naznačila, oč jde a jestli to tvé
postonávání nemůže být tím čarováním, ochota byla
fuč a tatam, pardon, to ne, to není její parketa, asi
že „se snad někde něco zvrtlo, děkuji, že jste nám
zavolala, jsou věci mezi nebem a  zemí, které“...
třesky plesky.
Takže teď jsi v té truhle jako sežmoulaný
panák, jen stín, ba ne, ani stín sebe sama, a  já se
přiznávám, že jsem tě z přemíry své lásky zabila,
protože se mi zničehonic stala posedlostí, a ty už
to asi taky všecko víš, měla bych se ti omluvit





Miloň Čepelka
72
a přiznat zlé svědomí a zeptat se, jestli se mám
jít udat, nebo jestli bude horší trest, když s  tou
vinou budu žít, zas ještě o něco ošklivější
a trapnější. Nepřekonatelná sekretářka, pro podnik
požehnání, pro tebe však osud, záhadný, dlouho
mlčenlivý a nakonec vražedný.
Bože, jsi-li, odpusť mi.
A taky sobě odpusť, že jsi tak nepochopitelný,
prdlajs spravedlivý, prdlajs milosrdný.
A  ty, Feldo můj zmarněný, jestli se až pak,
až někdy, znovu shledáme, máš právo udělat se
mnou cokoli. Klidně mě i  zabít. Jestli je vůbec
možné umřít dvakrát, nejdřív tady a pak i tam.
Srozuměna jsem se vším, protože není pravda,
že jsem tě milovala, ale je pravda, že tě pořád
miluju.





73
CO JE TO OTEC?
Otázka stvořená přímo pro tebe, otče. Už na ni
neodpovíš, ale přiléhavá být nepřestala. Je otec
totéž co tatínek, taťka, taťulda a táta? Určitě ne.
Vůbec nevíš, a ani zaživa jsi to zřejmě netušil, jak
rád bych ti byl ještě v dospívání říkal tatínku.
Jako když jsem byl kluk. Tenkrát jsi mě
s sebou bral někdy na ryby. Uměl jsem jejich jména
od těch malých – bělice, mřenka, plotice, cejn – až
po velké – kapr, lín, štika, candát. Snad všechna.
Byli jsme na jedné lodi, i když jsme sedávali jen
na břehu, žrali nás komáři a ty jsi říkal „Šimone,
chlap se přece nebude bát tak malé havěti. Ať je
jak chce žravá. Chlap vydrží všecko“. A  hleděls
na mě podezřívavě, jako že pochybuješ, můžu-li
takovému požadavku vyhovět.
Teprve dnes mi dochází, že to třeba od  tebe
byl i  jakýsi pokus o  sebekritiku, pro mě tehdy
nečitelný.
Sám jsi to ovšem vzhledem k  nám bral až
příliš vážně. Idylické dětství minulo a my jsme
s  bratrem Edíkem museli vydržet opravdu
všecko.





Miloň Čepelka
74
Tvůj odchod od  maminky i  podivné úsměvy
tvé nové ženy. Mně se zdály napůl soucitné,
napůl výsměšné, avšak nikdy omluvné. Znal jsem
ji, jak by ne. Hrála s tebou na koncertech druhé
housle. A vůbec se mi nelíbila. Taková kostnatá,
větší než ty, bůh ví, čím tě uhranula.
Zůstali jsme s  Edou u  maminky. O  to nic,
byla hodná, starala se, ale čím dál víc se
zmenšovala, až byla tak malá, že její rakev, když nás
opustila, připomínala bedničku na nářadí, která
po tobě zbyla ve sklepě. Edík musel do domova
k jiným opuštěným dětem, na mě čekal internát
u gymnázia v Budějovicích. A tobě přibyl
k šéfovství Jihočeského smyčcového kvarteta krajský
inspektorát hudebního školství. Taky jsi vstoupil
do  strany. Ke  komunistům. I  když jsi jim kdysi
na rybách nemohl přijít na jméno.
Snad díky tomu – leccos zlého bývá občas
k  něčemu dobré – pomohl jsi mi po  maturitě
k  elévskému místu v  rozhlase. I  když jsem tam
nesetrval dlouho. Byl rok 1968 a  jen málokdo
z nás, co jsme v srpnu vysílali proti ruským
okupantům, mohl očekávat novinářskou kariéru. Mě
si o  dva roky později, to už jsem se protloukal,





75
Monology k živým i mrtvým
jak jsem uměl, psal jsem glosy do novin, dokud
i tam nespadla klec, mě si pozvali k výslechu. Co
je prý pravda na tom, že dělám přípravy k útěku
z republiky.
Byl jsem mladý a  drzý, řekl jsem jim, ať mě
z  toho chomoutu tady propustí legálně, a  útěk
nebudu muset připravovat. Strčili mě na  rok
za mříže. Když mě propouštěli, jeden z nich mi
důvěrně a jako snad z dobré vůle řekl, že jsi jim
o mých přípravách k cestě za kopečky pověděl ty.
„Táta?“ zeptal jsem se tehdy, a odpověď
zněla „ano, otec“. To jsem si prvně uvědomil, jaký
je náš jazyk čaroděj. Že má vrstvy stylové i 
citové. Od  té doby jsi mi začal být defi nitivně
jen otcem. V  prvních chvílích mě ta estébácká
důvěrná zpráva udivila, nerozuměl jsem tomu,
domníval jsem se, že ti přece nijak nepřekážím,
tak proč bys mi chtěl ublížit? Dokonce mě
napadalo, jestli i to málo, co nás ještě spolu poutalo,
nechtějí policajti zkazit a  jejich jakoby varovné
sdělení proto nemusí být pravdivé, ale později to
ve vzpomínkách na domov bolelo.
Šel jsem za tebou a zeptal jsem se. A tys
nezapíral. Nedáš si prý pitomým frackem, který kdo





Miloň Čepelka
76
ví, jestli je jeho, zničit pověst a život. Kdo ví, jestli
jsem tvůj?
Tos mě rozesmál. Copak jsi v  nové
domácnosti neměl zrcadlo? Neexistovaly fotografi e?
Ale bylo aspoň jasno: pomsta. Na mně.
Za maminku, chudinku už mrtvou, že si tě vzala. Že sis
ji musel vzít, když jsi v ní zadělal na mě a rád bys
to byl hodil na jiného.
Proč se to nepovedlo? Nutil jsi ji tenkrát
k potratu? Nepovolila, protože tě milovala? A vzdal
jsi to, protožes byl zbabělec?
Nevím, ale logiku takové vysvětlení má. I když
leccos jiného naopak skřípe. Maminka byla
hezká. Malá, ale hezká, zatímco druhá houslistka...,
zaslechl jsem tenkrát nejeden hlas, že soudruh
inspektor vyměnil princeznu za  babu Jagu. To
šlo cizíma očima maloměsta těžko pochopit.
A  co s  tím dnes? Je to dávno. Skoro
dávněji než dávno. Čtyřicet roků jsem byl pryč. Tam
a  jinde a  ještě jinde. Ze Švédska mám
doktorát práv, jsem šťastně ženatý s  krásnou tmavou
Indkou, máme spolu syna, který je doma všude
ve světě, mluví pěti jazyky, zamiloval si i češtinu
a  dovolenou tráví zásadně v  Čechách. Ví, kde





77
Monology k živým i mrtvým
je babiččin hrob, zastavuje se u  něj, na  dědu se
zeptal jen jednou, a  když jsem řekl, že nevím,
kde jsi pochován, už se o tom nezmínil nikdy. Je
namouduši chytrý. A taktní. Tedy vlastně líp: je
moudrý. Ve čtyřiceti je to brzy, tak mě to trochu
znepokojuje. Jako by žil moc rychle. Doufám
sice, že většinu genů zdědil po  Ánandě a  ty že
ses mu do krve nedostal vůbec, ale čím si může
být člověk jistý?
Ve  mně už po  léta hlodá otázka, kde ležíš
nebo kde je urna s tvým popelem. Vím, že se to
dá zjistit, ale zatím jsem se k pátrání neodhodlal.
Něco mě zrazuje. Něčeho se bojím. A zdá se mi,
že není proč tahat do našeho vztahu úřady. Je to
jen mezi námi, věc soukromá, třebaže důležitá.
Určitě důležitá. Proto celý náš případ vyvolávám
z mrtvých. Byl bych ti vděčen, kdybys mi nějak
naznačil, slyšíš-li mě, kde jsi skončil. Ačkoli se ti
nemůžu vyznávat ze všeobjímající synovské
lásky, život jsi mi dal. Zřejmě nerad, ale nešť, i tak
je to dar, a za dary se má děkovat. Je to
přinejmenším slušnost.
Kdyby na  světě všude vládla aspoň slušnost,
když už to láska, počítám, ještě dlouho
nebuMiloň Čepelka
78
de, byl by to pokrok. Z hlediska vesmíru a boží
paměti je asi vývoj lidstva sotva na začátku, tak
nechtějme zázraky a  rekordy, vyčíslené už pár
metrů po startu. A já, ať to bude v urnovém háji,
nebo nad rovem zarostlým trávou, nebo u 
pyšného pomníku, na  hřbitůvku malém
venkovském, nebo v centrálním velkoměstě mrtvých, já
bych se tam rád zastavil, chvíli postál, pomodlil
se, znovu se pokoušel tě pochopit, ale nesoudit.
Vždyť sám nevím, co po své sedmdesátce můžu
ještě provést.
Kosák mě občas zdraví už docela zblízka,
a  jestliže si dnes namlouvám, že se nemám zač
stydět, kéž by to tak zůstalo. Vím, že člověk,
nádoba křehká, nemá vyhráno nikdy.
A  věř mi, nebo ne, moc bych chtěl, těším se
na  to, kdybych ti tam na  nějakém ať svatém, ať
nesvatém místě mohl naposled přece jen říci
tatínku.





79
JAK MÁM MÍT RADOST?
Nemůžu.
Jak si mám odpustit? Nemůžu.
Jak se mám smířit se skutečností? Neumím.
Kdo je vinen? Nevím.
Jsem ze staré školy. Mám předsudky,
uznávám. Za  celý život jsem nepoznala, co je štěstí.
A jestli, tak právě v těch osudových chvílích, kdy
jsem se modlila o tebe. Za tebe. Abys byl
hodný. Něžný. Jemný. Abys byl protiklad toho, jehož
jsem si vyvolila za tvého otce. Vlastně nevyvolila.
Přiřítil se jako vtělená představa.
Protože mě v pubertě fascinovaly sny,
kdesevzaly tusevzaly, že přijede chlap na koni, drsňák
celý v  kůži, boty s  ostruhami, nebude se ptát,
jestli se mi líbí, nebude se ptát na nic, ani na mé
jméno, a znásilní mě. Hrubě, nelítostně.
Ostatní holky se takových bály, já po  nich
toužila. Abych pak musela plakat. Tajně, ale
usilovně. Abych byla jako svatá mučednice. Abych
musela volat po ochraně našeho Pána,
ke kterému mě naučili upínat se jako ke vší spáse
a jisMiloň Čepelka
80
totě. K  hojiteli ran a  k  utěšiteli, který odpouští
spáchané hříchy.
Když se takový objevil, ne sice na  koni, ale
na motorce, ověšený řetězy a tetovaný
i v obličeji, motocykl se spuštěným motorem chraplal hůř
než traktor v jézetdé a hůř než jeho věčně ožralý
předseda, bylo to správně děsivé, takže jsem byla
jeho dřív, než jsem si ho jaksepatří prohlédla.
Bránila jsem se jen naoko, aby mě musel uhodit,
aby se mi musel pod sukni vedrat silou,
a teprve když bylo po  všem, mrzelo mě, že jen vstal,
řekl „fajn, číčo“ a na té mašině, příšerné a svůdné,
zase odchrchlal, a už jsem ho nikdy neviděla.
Ale nezvrhla jsem se, nestřídala jsem náruče,
najednou mi bylo všeho líto. Byla jsem takzvaně
v tom, břicho mi rostlo, z vesnice jsem odešla do
Prahy, tam že se spíš ztratím, že si mě nevšimnou.
Ale všimli si a ujali se mě. Dva staří manželé,
andělé, nepochopitelní, jako z knížky, jako
z pohádky.
To tehdy jsem se začala modlit o  tvou
něžnost, měkkost, usměvavost. A tys byl pak přesně
takový, jak jsem si tě vysnila. Navíc hezký, okatý
po  něm, po  tom neznámém. Ale zatímco jeho





81
Monology k živým i mrtvým
oči se leskly, hleděly na mě, a neviděly mě,
tvoje na  mně vždycky přímo visely, dožadovaly se
pozornosti, hýčkaly si mě, chtěly mi dělat
pomyšlení.
„Co to děláš, maminko?“
Pletu ti svetr.
„Naučíš mě to, maminko?“
Jistě, miláčku.
Že mi ruce neupadly! Proč se mi vařečka
z dlaně nevysmekla a nezatančila mi po zádech,
když jsem tě přibírala k vaření? Když jsem si tě
oblíkala jako holčičku, když jsem tě zrazovala
od fotbalu a od mužských her a když jsem byla
radostí bez sebe, že se mnou chodíš na  bylinky
a staráš se, aby se dobře usušily?
To já jsem vinna! Já, já, já! A co je mi platné,
že to vím, že tebe omlouvám a nehážu na tebe
bláto jako moje sousedky ani jako ti
pokrytci, kteří říkají, že nevadí, že dnes je jiná doba,
homosexualita už přece dávno není trestná, ba
že je v  módě, a  kdo se na  ni ještě dnes dívá
skrz prsty jako na  nemoc nebo úchylku nebo
dokonce zvrácenost, je zpátečník a vykopávka,
hanba mu.





Miloň Čepelka
82
Protože já, můj milý nemilý, já ve  vyhraném
zápase za  vaše zrovnoprávnění vidím neblahé
důsledky. Mně připadá, že nabralo špatný směr.
Vy náhle hřešíte pýchou! Na shovívavosti
většiny, která vás přestala odsuzovat, stavíte svou
nadřazenost. Jako kdybyste byli elita. Něco
lepšího. Pokrokovějšího. Ty vaše exhibiční pochody,
ach Bože... Muži s  muži, ženy s  ženami. Slast
pro slast. Jsme jiní, hurá! Co bylo, odchází, bylo
to směšné, přízemní.
Takhle to zničehonic vidíš? Vidíte? Všichni?
Má mladá touha po  znásilnění byla špatná, tvá
pýcha na  odlišnost je o  to horší. Protože moje
hříšnost přivedla na  svět tebe, zatímco tvoje je
jalová. V tom je zakopaný pes, synáčku.
Národ vymírá, Evropa vymírá. Manželství
jsou bezdětná a ti dvojnásob jiní, co nerozumějí
nám a kterým ani my nerozumíme, jsou
na pochodu k nám, protože tak to i dříve bývalo: kde
nastal úpadek, kde se mravy zvrhly, tam vtrhli.
Dřív údajní barbaři, dnes jen takřečení odlišní.
To zní vzdělaněji, chápavěji.
Kdysi vypadali a  dnes taky vypadají
podobně jako my, mají nohy, ruce, těla, hlavy, ale není





83
Monology k živým i mrtvým
pochyb, že přišel jejich čas. Proto se dali
do pohybu. Jejich právo se jmenuje zištnost, touha
po spravedlnosti. Až dosud se neměli tak dobře
jako my tady a  navíc jsme to byli my z 
Evropy a z Ameriky, kdo jsme jim tam jejich
poměry rozvrtali a  zpochybnili. Taky jsme uvěřili, že
jsme lepší, ale z  toho, co jsme jim brali, vraceli
jsme jen zlomek, a tak už je nebaví čekat, zvlášť
když vidí naši slabost a zmatek. I jim se zdá, že
jsou lepší, že je lepší jejich bůh a jejich pravidla,
že mají právo na to, čeho my si nevážíme,
protože jsme ze samého blahobytu a  lenosti
zapomněli, co bylo odjakživa naší povinností:
vzdělávat zemi a  sebe, jak nám to kdysi přikázal Ten,
jenž je, aniž se nám dal poznat. Protože jsme Ho
zklamali. Ne poprvé. Opakovaně.
Nenapravitelně. Těžce a  osudově. Proč by nedal příležitost
jiným?
Že to nesouvisí? Možná ne, možná ano.
Nejsem už ta naivní dívenka, která tě přivedla
na svět z hlouposti, ale nejsem ani vynálezkyně
pravdy. To mi jen legendy, mýty a pověsti
nabízejí obraz zákonitostí, platících bez naší vůle.
Zvlášť když se z vůle stává zvůle. Když se objeví





Miloň Čepelka
84
teze, že vinni jsme všichni, odmítáme ji, neboť
kolektivní vina je nespravedlivá. Ale kdybychom
jeden každý uměli přiznat tak jako já, že vina je
na mně, bylo by to skoro totéž.
Trochu v jiném smyslu, ale totéž.
Přijatelnější, ale totéž.
Tak jak je to doopravdy? Nepřipustíš to?
Můj milý, byl by v tom zárodek pokání. A na to,
na jeho užitečnost, jsme bohužel taky
zapomněli. Hledím na  tebe, tuším, že kroutíš nevěřícně
hlavou.
Vidím tě jen v  duchu, protože přes všecko
dobré tušení, které mám, nikdy bych se
neodvážila říct ti tohle všecko do  očí a  vím, že bys
mě, syn nesyn, matka nematka, s  chutí uhodil,
zřekl se mě, možná i proklel. Moje s odpuštěním
kázání ti zní určitě staromilsky, starozákonně,
iracionálně, namyšleně.
Dá se jistě namítnout, že přírodní jev jménem
člověk a  lidstvo jako celek přežilo všechny
krize a vzešlo z nich obrozeno a silnější a skvělejší,
vždyť dnes už jsme dobyvateli vesmíru, rádi
bychom asi i  tam zavedli svůj jediný správný
pořádek – Bože, toho nás chraň –, mě ale přesto





85
Monology k živým i mrtvým
bolí, zvlášť vidím-li symbol dítěte narozeného
ve chlévě, že se od tebe nedočkám vnoučka ani
vnučky.
Jenomže co má do  toho všeho, napotvoru
z bůhvíjakého nebeského hlediska, to je
opovážlivé, hloupé a trapné, co má do toho žvatlat stará
bába, že? Že ji huba nebolí!
Bolí, synku, bolí. A nejen huba.
Ale opakuju a vyzývám ke stejnému přiznání
jednoho každého přinejmenším u  nás, když to
nelze všude na světě: Má vina, má vina, má vina.
Je mi velmi, velice, převelice a ještě víc líto.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist