načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Monology k živým i mrtvým - Miloň Čepelka

Elektronická kniha: Monology k živým i mrtvým
Autor:

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 92
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5155-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“  Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Miloň Čepelka
MONOLOGY
K ŽIVÝM I MRTVÝM










Miloň Čepelka
MONOLOGY
K ŽIVÝM I MRTVÝM





Copyright © Miloň Čepelka, 2016
Postface, Editor © Josef Pepson Snětivý, 2016
Cover & Layout © Nakladatelství ČAS,
Alena Šulcová Laňková, 2016
© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2016
ISBN 978-80-7475-155-4





5
JAK SE MÁŠ?
Takhle pitomě už se mě nikdy neptej, moc tě
prosím!
Jak se asi může mít ženská po  sedmdesátce,
vdova po sebevrahovi, kterej se vykašlal na všec -
ko a hlavně na ni s jejíma – a se svejma! –
klukovskejma synkama v  pubertě? Ženská, která
už bude mít nadosmrti v  hlavě za  víčky obraz
jeho zhroucenýho nepoškozenýho těla, zato jen
s půlkou hlavy, opřenou o sklepní zeď
ve hnusozáři tmavnoucí krve a rozprsklýho mozku?
Koho asi čekal, když se tam schovával
a chystal se zmáčknout spoušť, že ho pak najde?
Topič Karásek? V  červnu, kdy slunce
roztejkalo asfalt a  zprahlí ptáci padali z  větví jako
slívy? Nebo Tonda či Aleš, jestli je vyšlu, aby se
běželi podívat, kde táta tak dlouho vězí, když se
údajně vracel od auta jen pro zapomenutý klíče
od garáže?
Nebo snad rovnou já? Tak to se trefil!
Já koza naivní, co se kdysi dala nachytat
na  jeho óbr svaly lesknoucí se potem, jak to
v  ringu sázel zánovníma žlutejma boxerskejma





Miloň Čepelka
6
rukavicema do soupeře užuž klesajícího
do provazů, a  teď jsem o  něj nasychala strachy, jestli
se nerozplácnul na schodišti, když pořád remcal,
proč ještě nikdo neopravil ten první horní
stupeň, co se drolil jako dort?
Nebo to měl bejt kdokoli z domu? Ze třiceti
partají, který se z něj všechny div nepodělaly, že
je to on, pan soudruh ředitel národního
podniku, kterej dal ten jejich barák postavit, na střeše
s  miniparkem japonskejch bonsají a  s  jezírkem
marně čekajícím, že se v něm usadí nějaká
vnadná rusalka?
Proč to udělal? Komu napotvoru? Ty to víš?
Ty, co se ptáš, jak se mám?
Nejspíš mu to bylo jedno. Jen když se
odstřihne, jen když on bude mít pokoj. Mizera!
Ano, byl to mizera! Mizera mizernej,
sobeckej, zrazovačnej! Je to skoro půl století, a  ten
vztek a  ta hrůza ve  mně není o  nic menší než
tenkrát, když se to stalo.
Jak se mám? Pchch. Po  čtyřiceti letech? Už,
nebo teprve po čtyřiceti letech?
Ty si myslíš, že to přešlo, odeznělo, odpařilo
se? Kluci vyrostli, to se ví, už jim táhne padesát-





7
Monology k živým i mrtvým
ka, Aleš je dvakrát rozvedenej a stihnul se oženit
potřetí, vyrobit tři děti, poprvý samosebou jako
napotvoru dvojčata, protože všecko, co je blbý,
to se dědí, a Tonda je kdovíkde v Kanadě nebo
možná v  Mali, v  Kambodži, v  Hajzlu, cojávím,
neozejvá se, ani by mě nepřekvapilo, kdyby mířil
k Islámskýmu státu. Pomstít se, že ho táta zradil,
že mu nerozuměl, že mu nechtěl rozumět, když
zrovna nejvíc hledal, jenže nevěděl co, a  tak to
pochopitelně nenašel.
Hučí do  mě mudrci i  jen chytráci ze všech
stran, že hlavní je psycha, že musím pozitivně
myslet, že nic není tak horký, aby to nevychladlo.
Ani modlení že není špatný. Nebo meditace,
rozmluvy s anděly, víra... Že když budu mít ráda
sebe, když se přijmu se všema svejma stínama
a chybama, dostaví se i láska k  bližním a k 
nebližním, dokonce k nepřátelům, a totálně všichni
hrdlořezové když uvidí, jak se na ně vlhce dívám,
jak je obdivuju za  jejich odhodlanost, jistotu
a pevnost, ponoří se do sebe, taky zjihnou,
zahodí nože, padnou na kolena, a nastane zlatej věk,
co o něm lidstvo v jednom kuse bájí.
Na to se teda těším! Na to jsem žhavá!





Miloň Čepelka
8
Ten můj a jeho kumpáni ho chtěli založit
násilím. „To bych se na to podíval, aby můj lid nebyl
samý štěstí, když to přece chci, když si to pro něj
přeju u  pánaboha i  u  satana a  u  Marxe s 
Leninem a když mi všichni slíbili, že to zařídí, že to
zmáknou!“
Hahahaha! Jak se mám? Tak!
Sedím tu jako krůta, sama v bytě pro čtyři,
opelichaná živá nebožka k politování i k odsouzení.
Nejdřív jsem celý dny koukala na  jeho
fotografi e a na naši svatební. On fešák, boxer,
myslivec, plavec, motorista a všecko možný, ale já taky
ne k zahození. Budoucnost jsme měli před sebou,
jeho rodná strana nad náma bděla, přes patnáct
roků to trvalo, všecko kvetlo, tralalí tralala,
zpívejte, slavíci, přehlušte sejčky a vrány, ta jeho první
rezatá ženuška mu byla jako na noze koule, proto
chodil boxovat, aby ze sebe vytlouk její žárlivost,
protože když je něčeho moc, tak je toho příliš.
A mě tam zmerčil, ejhle, jak jsem na něm
zapomněla oči, a on je ze sebe nedokázal smejt ani
odlepit. Tak dobře, já se přestěhuju k vám,
pardon, k tobě, dneska si člověk s člověkem
a soudruh se soudruhem potykají rázdva, a  šup, už





9
Monology k živým i mrtvým
jsou spolu v posteli, užívají si, svět ať jim políbí
záda, co je jim do něj, kam na tom našem
koníčku vraným pojedeme příště? Má krásný
kopejtka, ihahá ijá ijajá, ze cvalu do  trysku, z  trysku
do  tryskáče vzhůru k  nebesům, a  kdopak nás
vrátí zpátky na zem?
To je hned, má rozmilá kamarádko. Dva tři
mžiky okamžiky, a  už se mě soucitně ptáš „jak
se máš“?
A jestli se zeptáš ještě jednou, tak ti
namouduši jednu vrazím, abys to měla černý na bílým.
A  vrazím ti druhou a  třetí, aby sis pamatovala
nadosmrti, že to nemůže bejt lepší ani horší,
poněvadž jsem už před lety roztrhala ty jeho
fotografi e na  cucky a  hurá s  nima do  kotle dole
ve  sklepě. V  tom sklepě, kde za  dveřma vedle
skončila moje naivita, moje pitomost, moje
telecí já, nevědoucí a netušící, že když chlap dokáže
opustit kvůli druhý ženský první ženskou, i když
s ní má dvě děti, tak se mu to v krku nevzpříčí
ani kvůli druhý s nějakou třetí...
I když vůbec nevím, ty má zvědavá dobračko,
jak to bylo doopravdy a  jak moc jinak, ale já si
to tak namlouvala, když zničehonic přestal večer





Miloň Čepelka
10
mluvit a  jen civěl a  civěl a  já se ptala „co je ti“,
a on „nic, jen na mě jde nějaká chándra nebo co
a  sáhla na  mě smrt, potvora proradná“, a  když
to nepřecházelo, tak já s  ním za  psychiatrem
do Brna, aby v Praze nevěděli, lidi jsou sama
zlomyslnost, to by bylo řečí a možná by musel
skončit s ředitelováním. Vlastně určitě, vždyť kdepak
byl ještě slavný listopad a sametka, leda na mým
krku, když kdysi chtíval, aby to bylo jediný, co
mám na sobě, a tu jsem musela mít pořád, na tu
mě líbal, tu jenom shrnoval a líbal mě i pod ní,
a pak najednou bác!
Nikdo neví a  nedozví se proč. Vracel se pro
klíče, který měl v kapse.
A  potom ty řeči, ty kydy, dohady – asi měl
manko nebo rakovinu nebo byl špion nebo
tamtada tamtada, jedna paní povídala, soudruzi
pomalu končili, však že on asi věděl, co přijde a co
by ho čekalo, že se sesune shora dolů, a  komu
by se dolů chtělo, bodejť, když nahoře je hezky
teploučko, nedivte se, že než míň, tak radši
absolutně nic, v Boha přece nevěříme, žádnej trest
za  to nebude, kluci se vzpamatujou, manželka
si ještě někoho najde, je pořád k světu, sbohem,





11
Monology k živým i mrtvým
tradá! Co se může ututlat, to se ututlá, a  ona,
když bude volná a  poznamenaná jen jeho
minulostí, ona může v novejch podmínkách klidně
lovit a dobře ulovit.
Lidi rozumějí všemu, všecko vysvětlí, je jim to
jasný.
Dnes je mi pětasedmdesát, ty se ptáš, jak se
mám, a  já neumím než brečet a  řvát, jdi pryč
a  neptej se tak blbě, protože ty nemůžeš vědět,
co to je čtyřicet roků, když se vlečou bez
sebemenší znalosti o  důvodech tvýho předčasnýho
konce, ve vzduchoprázdnu, bez příčiny, která by
se odněkud vynořila a  odpověděla by na  tu
šílenou a neodbytelnou otázku, proč, kvůli komu,
čemu...
Kvůli mně?
Kvůli čichu do budoucna?
Nebo to měl v genech?
Neměl, to se ví, jeho otec i děda umřeli
v osmdesáti. Nikdo mu nevyhrožoval, byl dítě štěstěny,
nedělňátko, ztělesněnej úspěch, ďas vem všecky
doktory, teorie, těšínský jablíčka, rady a  porady
a lidi a děti a koně a pávy a hroby! Hroby nejvíc!
Nesnáším hřbitovy!





Miloň Čepelka
12
Chodila jsem tam s kytkama i bez kytek,
brečet a vyčítat a nadávat mu a žadonit ozvi se, zdej
se mi v noci, vysvětluj, třeba i lži, ty mizero, lásko,
boxere můj!
Proč on, proč on se nikdy nezeptá, jak se mám?





13
PROČ SIS NEVZPOMNĚL?
Nebraň se, bratříčku, nedělej na mě z té své
děsivé dálky oči, stejně ti nepřestanu vyčítat, že jsi
byl schopen zapomenout na všechny naše
zkušenosti, které, máš pravdu, jsou nepřenosné,
uznávám, ale vždyť tenhle problém se nás netýkal.
Byly to přece naše zkušenosti jen pro nás, a  ty
tě měly ochraňovat a ochránit. Vlastní zkušenost
by měla být matkou moudrosti, spolehlivou
skoro jako opakování.
Směju se, promiň, ale nic jiného než výsměch
si to nezaslouží.
Tolikrát jsme o tom mluvili, snažili se
pochopit, ptali se Boha i ďábla, andělů a všech svatých
i zas rouhačů a říkali si, kdo porozumí, kdo
správně uvidí aspoň některé podobné příklady
z minulosti, ten bude obrněn a  jako tank pak může
vjíždět do  opelichaných či docela zborcených
slavobrán a už nikdy žádné okrášlené vjezdy
nestavět, neboť je v nich ukryt čert. Jsou nakrátko,
jsou zbytečné, jsou z  rodu marných ohňostrojů
a nařízeného jásání. Jako by vůbec kromě Boha
mohlo být něco trvalé!





Miloň Čepelka
14
Jenže na toho ty jsi moc nevěřil. Ke své škodě,
řekl bych dnes.
Měl jsem tě přesvědčovat? Měl jsem tě k víře
nutit?
Veškeré nucení je marnost nad marnost.
Vždyť jsme to oba měli v rodině.
Tvůj tchán a můj tatík. Za druhé světové války
v  domácím odboji stateční. Na  nic se zbytečně
neptali, nemudrovali, šli do  nebezpečí, protože
bylo nemyslitelné, aby nešli. Tvůj sokol, můj
komunista. Válku přežili, radovali se ze štěstí a že
stáli na  správné straně a  zvítězili. A  pak se oba
jen pár let po sobě zlomili jako to nejtenčí
stýbýlko. Z rozličných příčin, ale spolehlivě
a neodvolatelně.
Tvůj sokol se zklamal ve  svých demokratech
a odsoudil je v únoru 1948 za nerozhodnou
zbabělost, můj soudruh se o pár let později nesmířil
s  novým obrazem tatíčka Stalina. Tehdy jsme
věděli proč. Tobě bylo kolem třiceti, já o  deset
roků mladší, ale důvody jejich vyhasnutí nám
začaly být brzy jasné jako den: ztráta iluzí.
Stavět život na  iluzích, to je prokletí.
Vstupenka do pekla.





15
Monology k živým i mrtvým
Když jsme se seznámili – a  tys byl jako můj
starší bratr, přišlý mi do  života snad náhradou
za  skutečného sourozence, kterého mi rodiče
nedopřáli –, pojmenovali jsme to přesně a slíbili
si div ne rukoudáním, že tohle se nám nestane.
Nemůže se to stát. Nesmí! Jsme přece rozumní,
máme analytické mozky, skepse a  zdrženlivost
jsou naše zbraně proti pokušitelům jakékoli
barvy, i kdyby měli stokrát mimikry.
Mě lákali spiritisti, tebe jehovisti, odolali
jsme. Kolem bujela neuvěřitelná, a přece
skutečná husákovská normalizace, kterou nebrali
vážně snad ani ti, co ji nastolili, všude úhor, plano,
jalovo, sračkymačky, pastva jen pro posměváčky,
a na ty, jak známo, jsou háčky.
Sesumíruj si to tam nahoře a drž se přísně jen
sebe a svých nejbližších. Tolik tu bylo pohnutek
ke zdravému odstupu, k možnosti stát se jen
pozorovatelem! Tvůj tchán, kdysi starosta, sedlák,
hoteliér, pak kulak a  nepřítel lidu, naštěstí včas
zemřevší, a  můj tatínek, jemuž vzali obětavého
osvoboditele, geniálního velitele obětavé Rudé
armády, dobrotivého kníratého a  nestárnoucího
dědečka, a zbyla mu jen ta kronika, doplňovaná





Miloň Čepelka
16
jako z  pomsty tak otevřeně, že se s  ní nemohl
pochlubit ani koze v chlívku. Co kdyby její
horké novinky vymečela. Předsedové národního
výboru a  jednotného zemědělského družstva či
státního statku ožralové, nemakačenkové
a kurvínci, kážící světlou budoucnost všech, a  žijící
jen pro sebe. A vedle toho u tebe tchyně, u mě
matka, kterým oběma zbyl jen pan farář,
poslušně přisluhující těm, kteří ho platili – a to nebyla
církev, nýbrž stát. Pán Bůh ať si to sám přebere
a vezme za to odpovědnost. Marasmus, žumpa,
hnůj. Zkažený ovšem chemií.
Co s  tím? Jediná možnost: pozorovat, čekat,
věřit, že jednoho dne stejně zas zvítězí
přirozenost a příroda a Věčný Hybatel, který nás
možná zkouší, možná se jen baví, když nás nechává
smažit se a  krvácet a  zapomínat i  vzpomínat
na tu pravdu pravd, že každý sám je svého štěstí
strůjcem a  že všecko je potřeba nazírat z  výšky,
z  hlediska věčnosti a  z  vyššího principu
mravního, jistěže nepraktického, ale jedině platného.
Nemrač se, já vím, že to víš.
Žvaním, protože sám netuším, kudy kam, ba
ani odkud.





17
Monology k živým i mrtvým
Ale vzpomeň si, proboha! Kde přišla zas ta
otočka a  zas ty iluze, ztráta soudnosti a 
slepota? A pseudovíra natruc rozumu! Nepopírám, že
leckteré moudré poučky si odporují. Jakýpak jen
neúčastný svědek, když přece jiná pravidla říkají
„člověče, přičiň se, a Bůh ti pomůže“, „ne podle
slov, leč podle činů poznáte je“ a  „nic nepokazí
jen ten, kdo nic nedělá“. Lenost je
zavrženíhodná, neboť bez práce nejsou koláče, ba ani chléb.
Vypadali, že to myslí dobře. Přišli z 
podzemí, kde vrtali, kutali, snili, snažili se a  radovali
z pomyšlení, oč jsou lepší než ti poslušní nahoře,
a  pak se nebránili, když se k  nim horempádem
přidávali zas ti minulí, zprvu zářící
vděčností, mnozí z  té pověstné a  těžko rozpoznatelné
šedé zóny, ba ano, snad zrovna z pozic těch
důvěryhodných mlčících rádobysvědků, čekatelů
na příležitost a na zázrak.
Hodně to i  jako zázrak vypadalo. Svobodný
svět zbořil zeď a odstranil oponu, kdekdo se
rozjížděl na návštěvy, klepali si na ramena, ujišťovali
se náklonností, „však my věděli, jací jste
kabrňáci, a nepřestávali jsme ve vás věřit, pomůžeme
vám, pomůžeme si navzájem, satan byl svržen





Miloň Čepelka
18
do  temnot, ať tam zhyne, víme, co umíme, tak
vám to nabídneme, budeme se poznávat, a když
se dva znají, vědí, zda a  nakolik si můžou
důvěřovat“, blablabla blahoslavení chudí duchem,
slova, slova, slova...
Měl brejličky a  hlas jako vrnivá číča, za  skly
přimhuřoval chytré oči, souhlasil a  nesouhlasil,
jedni za ním stáli, druzí ho pomlouvali, byl svatý
i čert zároveň, národ se rozdělil do skupin
a frakcí, opájel se akcí a protiakcí. A do toho akcie, máš
tolik a tolik, proč já nic, a kdo by rozuměl všem
těm burzám? Kdysi školení a  kurzy, teď burzy,
závist je ošklivá.
Ale nezapomínejme ani, že už nám
všehovšudy před půl stoletím právě ona dala naději
na rovnost. I když se to zvrtlo.
A  proč se nepokusit znovu? Byla to falešná
rovnost, jistě, ale naděje to byla! Proč ji
odsuzovat šmahem, teď už umíme líp počítat, vyznáme
se, rohlíkem už nás neopijí. Ďas ať vezme
ideologie, všechno vyřeší svoboda a trh. Jen ještě vědět,
co že to vlastně ta svoboda je.
Byl jsi, hlupáku, svobodnější za  svobodna,
nebo až, když ses oženil? Tak vidíš, troubo,
svoToto je pouze náhled elektronické knihy.
Zakoupení její plné verze je možné v
elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.