načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Monika a poklad templářů - Jaromír Jindra

Monika a poklad templářů
-11%
sleva

Elektronická kniha: Monika a poklad templářů
Autor:

Monika a její kamarádi Kuba a Arnošt tráví prázdniny nedaleko hradu Wolfensteinu. Při jedné objevitelské výpravě do staré zříceniny se Monika ztratí v podzemních chodbách a nedokáže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 166
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Spolupracovali: nakreslil Jaromír F. Palme
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3753-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monika tráví prázdniny u babičky na vesnici. Má tam už dva dobré kamarády Kubu a Arnošta. V lese najdou kámen s podivnou značkou a poté, co Moniku v podzemních chodbách místního hradu zachrání tajemný mnich z místních pověstí, začínají společně pátrat po pokladu, který tam má být ukryt.

Popis nakladatele

Monika a její kamarádi Kuba a Arnošt tráví prázdniny nedaleko hradu Wolfensteinu. Při jedné objevitelské výpravě do staré zříceniny se Monika ztratí v podzemních chodbách a nedokáže najít cestu ven. Zachrání ji tajemný mnich – muž, o kterém se po okolí vyprávějí podivné historky. Je to on, kdo se po nocích potuluje hradem? Je pravda, že pátrá po pokladu, který tam prý ukryli templáři? Má na svědomí nástrahy, které při prozkoumávání Wolfensteinu musí děti překonávat?

Zařazeno v kategoriích
Jaromír Jindra - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Monika a poklad

templářů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Jaromír Jindra

Monika a poklad templářů – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Věnuji své vnučce Michaele Štefkové

a jejím přátelům z Crucia


5

ačaly prázdniny. Monika se na ně těšila snad

už od začátku května a spolu s každým dalším líně se vle­

koucím dnem si myslela, že se jich letos ani nedočká, že je

někdo zrušil a jí to zapomněl oznámit. Konečně tady byla

chvíle, kdy si se spolužáky před školou zamávali, řekli si:

„Tak ahoj v páté,“ a rozprchli se jak hejno vrabců, když

mezi ně hodíš kamínek.

Monika věděla, že také letos pojede k babičce na ven­

kov. Jakpak ji asi přivítají kluci – Arnošt a Kuba – kteří

jezdívají z jiných měst než ona do stejné vesnice ke svým

babičkám? Nebo tentokrát budou trávit prázdniny někde

jinde? Aspoň Kuba se o jarních prázdninách zmínil, že

KÁMEN S OBRÁCENÝM SRDCEM


6

možná pojede za odměnu do Itálie, snad do Bibione; kdyby

tam kluci neměli být, ach jo, to by byla nuda!

Večer na prvního července Monika usínala s vědomím,

že zítra už bude uléhat pod dřevěným stropem stařičké

chaloupky, pamatující, jak jí jednou babička vyprávěla, už

dobrých dvě stě let. Už tehdy ji napadlo, jak asi žili lidé,

kteří tam kdy bydleli? Dvě stě let... Jenže to všechno je tak

strašně, strašně dávno, že to snad ani není pravda.

První dny bez školy byly pro Moniku velkým zklamáním.

Babička je hodná, pravda, udělá pro vnučku všechno, co jí

jen na očích vidí, ale co je to platné, když Arnošt ani Kuba

nepřijeli? Vesnici už stačila projít z jednoho konce na dru­

hý snad stokrát, pomalu zná každého místního voříška,

dokonce si vyšla do lesa na borůvky, ale zjistila, že je na ně

ještě brzy. Na keřících objevila jen zelené bobulky. Ještě

nějaký čas potrvá, než dostanou krásnou fia lověmodrou

barvu a zesládnou.

Co jenom tady bude sama dělat? Nakonec jí nezbude

než poprosit babičku, aby ji zase vypravila domů. Nebo ra­

ději ne, tam by na ni čekaly jen rozpálené ulice, spousta

hluku a prachu. A hlavně nuda! Snad ještě větší, než je teď právě tady. Spolužáci i kamarádky z okolí si kdovíkde uží­ vají prázdnin, a ona sama že by se měla potulovat ulicemi? To přece jenom raději zůstane tady.

Loudavým krokem se vracela od rybníka, po jehož hla­

dině plavalo několik kachen, ale domů k babičce se jí ještě

nechtělo. Sotva sto metrů před ní se zdvíhal starý vzrostlý

les. Už v něm několikrát byla, takže jistě nezabloudí. Zamí­

řila tedy k němu. Prošla po louce plné nejroztodivnějších

květin, z nichž mnohé ani neuměla pojmenovat. Cestou jí

do kroku vyhrával dobře skrytý cvrček, a co chvíli se jí

okolo hlavy prohnal vánek, který jí pocuchal vlasy, aby je

vzápětí zase uložil tam, kam patřily. Ještě dva tři kroky

a nad Moniččinou hlavou se objevila vysoká klenba zele­ ných korun borovic. S úžasem vnímala jejich opojnou pry­ skyřičnou vůni. Tak voní borovice jen v horkých letních dnech, kdy kůru stromů rozpálí slunce tak, že se na denní světlo vynoří kapičky lepkavé smůly. Okamžik postála okouzlena tou nádherou a pak se vydala jen tak nazdařbůh mezi stromy. Pod nohama jí praskaly uschlé větvičky, opa­ trně se vyhýbala trsům borůvek, to aby neponičila budou­ cí plody, na které se jí už teď sbíhaly sliny.

Jak šla, přestala přemýšlet nad tím, zda má zůstat u ba­

bičky, nebo ne, nebo kde asi tráví prázdniny oba její kluko­

vští kamarádi. Někde v dáli se ozvalo rychlé klepání datla

do kmene stromu, v němž se ukrýval pro něho jistě lahod­

ný červík, vzápětí ho následoval do dáli se rozléhající jasný

hlas kukačky. Zdvihla hlavu, rozhlížela se, zda neobjeví

alespoň jednoho z obou ptáků, a vtom zakopla a jak dlou­

há, tak široká přistála na bodavých jehličkách borovic


9

uprostřed borůvčí. Vstala, setřásla ze sebe jehličí a začala

se rozhlížet, co se jí to připletlo do cesty. Zdálo se, že to

nebyl žádný zrádný kořen, ani zapomenutý pařízek strom­

ku, který kdysi někomu posloužil na Vánoce. Aha, kámen

to byl, uvědomila si, když spatřila vyčnívat ze země možná

patnáct centimetrů vysoký kus pískovce. Že je to pískovec,

to už poznala, taťka jí kdysi při jedné procházce ukazoval

různé druhy kamenů a vyprávěl o tom, jak kdysi, ještě jako

kluk, kameny sbíral. Prý se tomu říká mineralogie. Po u ­

smála se, protože jí to slovo připomnělo minerálku. Copak

může mít tahle chutná voda společného s kameny?

„Jen počkej,“ ušklíbla se a vyplázla jazyk na kámen, kte­

rý jí dal poznat, jak je země tvrdá, „já tě vytáhnu a hodím

někam do křoví, ať už nikomu nepřekážíš!“

Rozhrnula vrstvičku jehličí, pak ještě trochu nakypře­

né hlíny, ale kámen byl zřejmě větší, než čekala. Rozhodně

se mu nechtělo ze země ven. Obhlížela ho ze všech stran

a povšimla si, že zatímco jedna strana je samý výčnělek,

druhá je takřka hladká, jako kdyby ho někdo pečlivě vy­

hladil. Kdo by ale opracovával kámen, ležící jen tak někde

v lese, daleko od lidských stavení? Usmála se nad tím ne­

skutečně hloupým nápadem, vzápětí si však uvědomila, že

se ho nemůže zbavit. Zkrátka a dobře, tohle se musí po­

řádně prozkoumat! Holýma rukama to dál nepůjde, usou­

dila, a tak se rozhlížela, jestli nenajde nějaký vhodný špiča­

tý kámen, kterým by mohla odstranit tvrdou zem. S ještě


10

větším úsilím teď vyhrabávala hlínu, házela ji stranou

a občas si zašpiněnou rukou odhrnovala neposlušné vlasy,

které jí padaly přes oči. Jak se kámen pomalu dostával na

světlo, stále více připomínal hladce upravenou desku.

„Co to tady provádíš, ty kutilko?“ ozvalo se za ní. Ani se nemusela otáčet, aby poznala, že hlas patří Kubovi. Přesto sebou trhla a odpověděla taky otázkou:

„A kde se tady bereš ty?“

„No, to je mi přivítání... Kde asi? Jsem u babičky. Nebo ty jsi snad zůstala ve městě?“ a zasmál se, jako kdyby řekl kdovíjaký báječný vtip.

„Že jsem tě ještě neviděla, a to jsem tady už tři dny.“

„No, vidět jsi mě asi nemohla,“ pokrčil rameny, „protože jsem přijel teprve dneska ráno. Taťka mě sem vzal autem.“ Najednou cítil potřebu to ještě dovysvětlit:

„Víš, těšil jsem se na tu Itálii, asi jsem ti o ní taky povídal o jarních prázdninách, ale naši se mezitím rozhodli, že zů­ stanou doma.“

Přikývla. Na rodiče není spolehnutí, často mění své plá­

ny. Třeba ze dne na den. Co ze dne na den, někdy i z hodiny

na hodinu. Moc dobře to sama zná. Aby řeč nestála, řekla:

„Kdo ví, jestli by v tý Itálii vůbec bylo nějaký sluníčko.“

V té chvíli by se nejraději plácla přes pusu, a to i přesto, že měla ruku zmazanou od hlíny. Co si o ní teď Kuba po­ myslí? V Itálii bude určitě sluníčko, stejně jako tady. Vzpo­

mněla si, že už tu italskou botu viděla na mapě. Skoro všude


11

okolo ní bylo moře. A kde je moře, tam přece musí být slu­

níčko! Aspoň tak si to představovala. Aby tu svou hloupost

nějak zamaskovala, dodala prostě:

„To je dobře, že jsi tady.“

„Fakt si to myslíš? No já... Tedy...“ Skoro by se podřekl,

že se na Moniku taky těšil. Jenže kdyby to vyslovil nahlas,

byla by to trochu nejistá půda, na které nebyl zrovna zvyk­

lý se pohybovat, a tak se raději upnul k tomu, co Monika

prováděla s hromádkou hlíny. Usedl k ní na bobek a pro­

hlížel si kámen, který ani teď nepřestala vyhrabávat.

„Proč se tady pachtíš s tím kamenem? Dlouhá chvíle,

nebo co?“

„Naštval mě!“

„Cože, naštval? Jak?“ rozesmál se Kuba.

Jeho by nejspíš zajímal akorát tak kámen letící vzdu­

chem ve výšce hlavy, ale šutrák, který je zapadlý v zemi, se

mu nezdál být něčím, čím by se chtěl právě zabývat.

Monika musela chtě nechtě s pravdou ven:

„Zakopla jsem o něj a tak mě to naštvalo, že jsem ho

chtěla vytáhnout, aby už o něj nikdo nezakopával. Teda

někdo... Jak se znám, určitě by si tady na mě počkal a za­

kopla bych o něj zase někdy jindy. Při mojí smůle...“

„Ukaž,“ nenechal ji domluvit, „pomůžu ti chvilku

hrabat.“

Kuba na nic nečekal, sebral ze země jiný vhodný kámen

a pustil se do práce. Byl kluk a šlo mu to líp od ruky. A taky


12

měl větší sílu. Za chvilku byl kámen, který byl mnohem

větší, než si vůbec Monika myslela, skoro venku. Kuba už ho

chtěl vyvalit ven, když ho chytila za ruku.

„Počkej!“ stačila zavolat.

„Proč?“ zeptal se celkem zbytečně.

„Jen se podívej. Nebo ty to nevidíš?“

„Co? Kde?“ Kuba se rozhlížel na všechny strany, ale ať

koukal, jak chtěl, nikde neviděl nic, co by stálo za pozor­

nost.

Rozesmálo ji to. Jak jsou ti kluci někdy směšně nechápa­

ví! Vzala ho za ruku a stejně jako se vodí malé děcko, přilo­

žila ji na jedno místo na kameni.

„Řekla bych, že je tam něco vyrytého. Pořádně se podí­

vej, tady. No, řekni, nepřipadá ti to taky tak?“

Kuba okamžik zkoumal to místo očima i hmatem a pak

vykřikl:

„No jo, můžeš mít pravdu!“

Ještě víc se sklonil a dlaní začal kámen čistit. Moc to ne­

pomohlo, a tak si vzal na pomoc klacík, aby jím odstranil

zbytky hlíny z domnělé rytiny.

„Pánové, vypadá to jako srdce,“ řekl pak.

„Ukaž?“ přiblížila tvář až skoro ke kameni Monika.

„Hm, máš pravdu, ale jenom tak nějak napůl... Je to jako

srdce, jenže je naležato, vidíš?“

„No a co, snad bys nečekala, že to bude tak jednoduchý?

Kdo ví, proč ho sem někdo odhodil.“


13

Oba se dívali na kámen, jako by čekali, že každou chvíli

otevře pusu a sám jim poví, jak se sem dostal, ale kameny

obvykle nemluví, a tak i tenhle zůstal věrný tradici: mlčel

a tvářil se – prostě jako kámen.

„Kubo, myslíš ty aspoň trochu?“

„Se ví, že jo!“ naježil se.

„Tak fajn, tak mi teda vysvětli, proč by se někdo tahal se

šutrákem do lesa?“

„Kdyby ho už nepotřeboval...,“ zase zkusil zažertovat

a podruhé v tomto dni měl pocit, že se mu to nedaří.

„Kdyby ho už nepotřeboval,“ opakovala Monika, „ne­

chal by ho ležet hned za chalupou, ne? A kde je tady nej­

bližší chalupa?“

„Skočím si pro metr, přeměříme si to a bude to,“ na­

foukl se Kuba. „Zatím tady na mě počkej.“

Vstal a udělal několik kroků, aby dal najevo, že svá slo­

va myslí vážně.

„Hele, kámo, já moc dobře vím, že bys doma zasednul

k plnýmu talíři a po mně bys ani nevzdychnul. Takže

žádný měření, stačí prostý odhad. Podle mě takových tři

sta metrů.“

Kuba rázem splaskl. Hm, nevyšlo to... Stejně to s od­

chodem nemyslel vážně. A pak ho to napadlo:

„Jenže ten les taky mohl být někde jinde. Třeba zrovna

tady na tomhle místě, co teď stojíme, byla chalupa. A teď

mluv!“


14

Nyní si zase Monika musela přiznat, že tohle ji nena­

padlo. Rozhlížela se kolem, oči plné beznaděje. Cožpak

musí být kluci chytřejší než ona? Najednou jí srdce samou

radostí poskočilo, to jak jí hlavou bleskl nový nápad.

„Hele, třeba ten les byl jinde, a třeba taky ne,“ řekla po­

malu, protože tu myšlenku, která ji napadla, si musela ještě

sama v sobě roztřídit, převést ji do slov. „Ale kdyby tady

někdy stávala chalupa, pak by po ní snad muselo zůstat

něco víc než jenom jeden kámen. Třeba kousek zdi ze zákla­

dů. Nebo nějaká vyvýšenina nebo prohlubeň, které by uka­

zovaly, že tady někdy stály zdi. Ten dům se přece nemohl

vypařit docela beze stopy.“ Byla sama na sebe hrdá a vy­

chutnávala si své holčičí vítězství nad klučičím rozumem.

Jak se jí najednou hodilo, že nedávno sledovala v telce po­

řad o práci archeologů!

Jenže ta chvíle neměla trvat dlouho, protože Kuba se

ušklíbl a řekl: „Třeba byl ze dřeva. Shořel – a máš po ptá­

kách!“

To byl sice argument, ale Monika by nepřiznala poráž­

ku ani za nic.

„A viděl jsi někdy, aby někdo za dřevěnou chalupu vyha­

zoval pracně vyhlazený a nějakým ornamentem ozdobený

kámen?“

Vůbec by teď nechtěla slyšet, že kámen je docela oby­

čejný a že si to vyryté skorosrdce s Kubou jenom vyfanta­

zírovali. Není sice moc velký, sotva nějakých pětatřicet


15

centimetrů, ale určitě by se pronesl. Takové kamení se,

pravda, po kapsách běžně nenosí. Nejraději by si význam­

ně zaťukala na čelo, jak to dělávali ve škole, když někdo

pronesl do nebes volající hloupost, ale raději to neudělala.

Kdo ví, třeba by se Kuba mohl urazit. Pak by s ní možná

kdoví jak dlouho ani nepromluvil. A co by to bylo za prázd­

niny?!

Kuba se poškrábal za uchem.

„No jo, to neviděl,“ připustil.

Vlastně neviděl nikoho, kdo by z domu vyhazoval kame­

ny. Ve městě se to nedělá, ale tady na venkově kdoví, třeba

je tu možné všechno. Znovu se zahleděl na kámen a na

vryp, který jim připadal jako ležaté srdce. „Třeba to vůbec

není srdce, ale nějaká značka!“ napadlo ho. Jen to vyslovil,

už si musel v duchu přiznat, že čte moc dobrodružných

knížek a snad právě proto vidí dobrodružství a záhadu za

vším. Tedy i tam, kde žádná není. Přesto začal tuhle myš­

lenku, která vypadala až moc lákavě, dál rozvíjet:

„Moni, co když ten kámen nikdo nezahodil, ale dal ho

sem schválně? Víš, napadlo mě, že ho třeba zasadil do

země přesně tak, jak jsme ho dneska našli! Mohla to být

taková... no... značka. Směrovka. Jo, to je ono, taková tro­

chu jinak tvarovaná šipka!“

Pak by to ale znamenalo, že tady musel být už hodně

dlouho, třeba i několik století. Podle toho, jak hluboko byl

zapadlý v zemi. Jestliže měl někdy opravdu sloužit jako


16

značka, pak by ji ten, kdo sem kámen dával, docela určitě

neukrýval pod zem, protože značka, kterou nikdo nevidí,

je přece k ničemu.

„Šipka jako srdce, to je skoro jako nějaká šifra,“ skoro

zašeptala Monika a přisedla na bobek, aby si, kdoví poko­

likáté už, pozorně prohlédla podivnou rytinu v kameni.

Stejně jako Kuba se nadchla pro myšlenku, že kámen,

o který zakopla, není jen tak ledajaký kámen. Kéž by tomu

tak opravdu bylo!

„No jasně,“ rozzářil se Kuba a usmál se na svou kama­

rádku, „to bude ono! Je to znamení, kterýmu měl správně

porozumět jenom ten, komu bylo určený.“

Skvělá teorie!

Děti jako by rázem ztratily dech, takový to byl úžasný

nápad. Možná se dostaly na stopu tajemství, které čeká

jenom na ně, aby ho rozluštily. Oba snad ve stejnou chvíli

napadla stejná myšlenka: „Škoda, že tady není Arnošt.“

Jak znali Arnošta, ten by si s touhle záhadou jistě pora­

dil. Je skoro o dva roky starší a...

To ale nikdo z nich netušil, že se s Arnoštem uvidí až za

dalších deset dní a on že si na své prázdninové kamarády

právě teď ani nevzpomene. Prožívá totiž ty nejsenzačnější

dny, o jakých kdy mohl snít.

Teď tu tedy Arnošt není a oni se sklánějí nad kamenem

snad se značkou ležícího srdce a mudrují nad tím, kdo,

kdy a proč ho sem dal.


17

„Ono to vlastně ani není tak docela srdce, Kubo. Jen ho

to připomíná, podívej.“ Monika ukázala na obrazec, na

kterém se teď, když se zbavil hlíny a oschl, začaly ukazo­

vat podrobnosti.

„Špička je ostrá, ale obloučky se nedotýkají, je mezi nimi

mezera a jsou zatočené dovnitř. Počkej,“ přiblížila tvář, až

se skoro dotýkala hrubého povrchu kamene, „ještě je něco

uvnitř toho neuzavřenýho srdce. Asi je to křížek.“

Kuba si odhrnul vlasy s čela, to aby si mohl obrazec také

pozorně prohlédnout; chtě nechtě musel dát Monice za

pravdu. Už se chystal postavit, když si povšiml, že srdce, té

kresbě už jinak mezi sebou neřekli, svou špicí míří ven

z lesa a ukazuje přímo na vzdálený kopec, na jehož vrchol­

ku se tyčí trosky starobylého hradu Wolfensteinu.

„Ty kráso,“ protáhl polohlasem, „to srdce ukazuje pří­

mo na Wolfenstein! Stejně jako směrovka někde u cesty.

No neříkal jsem, že tenhle kámen měl nejspíš stejnej smysl?

Ukázat směr, třeba... aby posel nezabloudil.“

Přesto byl trochu zklamaný. Dvanáctiletý kluk rád

vidí za vším, co je jen trošinku záhadné, pořádné dobro­

družství, ale tady jejich pátrání nejspíš skončilo ještě

dřív, než vůbec začalo. Monika se podívala tím směrem

a také se jen těžce loučila s myšlenkou nečekaného prázd­

ninového dobrodružství. No, co se dá dělat. Záhada je

roz řešena. Nakonec je kámen, o který zakopla, stejně jen

obyčejný šutrák.


18

Z dáli k nim větřík zanesl zvuk kostelního zvonu ohla­

šujícího poledne. Babičky už jistě čekají s obědem a vy­

hlížejí, jestli odněkud nepřibíhají ke stolu, vyhladovělí po

dopoledni stráveném na zdravém vzduchu. Děti na sebe

pohlédly a mlčky přikývly; bylo to, jako by si řekly: „Tak

ahoj, zase někdy jindy.“ A každý rychle vyběhl směrem ke

své chalupě.


19

DOBRODRUŽSTVÍ NA WOLFENSTEINU

běhlo několik dní a Monika s Kubou se ani

neviděli. To proto, že od rána do večera ustavičně lilo

a lilo, obloha byla zatažená černými mraky, jež se takřka

dotýkaly vrcholků nedalekých kopců, a Monice se zdálo,

že se tahle duchna snad nikdy nevyprší. Takhle si prázd­

niny rozhodně nepředstavovala! Čas trávila s babičkou

ve světnici a pokoušela se jí pomáhat při vaření nebo

úklidu. Ve skutečnosti jí ale víc překážela, než aby skuteč­

ně pomohla. Babička měla své zažité návyky a pracovní

postupy, a tak dřív nebo později poslala Moniku, aby tře­

ba přebrala čočku nebo vycídila beztak krásně se lesk­

noucí pánve. Obě co chvíli toužebně pohlížely k oknu,


20

zdali se přece jen mračna nezačínají trhat a už mezi

nimi nevykukuje sluníčko. Ale dny ubíhaly a dešťové

mraky visící nad krajinou ne a ne se vypršet, nebo odsu­

nout jinam.

Žádný déšť však netrvá věčně, a tak i tenhle najednou

ještě v průběhu noci ustal. Ráno se Monika probudila a slu­

níčko ji svými paprsky zašimralo na nose. Rázem zvesela

vyskočila z postele, otevřela okýnko maličkého pokojíčku,

který každé prázdniny patřil jenom jí, a vyklonila se z něj.

Všude venku to švitořilo veselými ptačími hlásky a vzduch

měl náhle opojnou vůni, které nemohla odolat. Kdepak,

dneska ji babička nezdrží ani okamžik. Rozběhne se hned

ven na rozkvetlou louku, co na tom, že je ještě mokro po

dlouhém dešti.

Chtěla se zastavit pro Kubu, ale pak nad tím jen mávla

rukou. Určitě ještě spí, kluci jsou přece peciválové. Seběhla

loukou k rybníčku a vydala se podél lesa. Sem tam utrhla nějaký kvítek, občas se zastavila, aby si poslechla radostný zpěv ptáčka dobře schovaného ve větvích, a najednou zjis­ tila, že je na úbočí kopce, na jehož vrcholku se tyčí zříceni­ na Wolfensteinu. Zatím nikdy se nedostala až sem. Ne že by to bylo daleko, ale ještě loni sem měla cestu od babičky zakázanou. Zaclonila si dlaní oči, aby lépe viděla na trosky hradu, které se rýsovaly proti modrému nebi, a představo­

vala si, jak asi hrad vypadal, když na něm ještě žil nějaký

rytíř se svojí rodinou.


21

Být tak princeznou, všemi obletovanou, v nádherných

drahých šatech, se spoustou šperků... Samozřejmě, že by

byla krásná a ucházelo by se o ni plno princů a ona by si

mohla vybírat a odmítnout každého, kdo by se jí z nějaké­

ho důvodu nelíbil. A taky by si ji musel zasloužit. Vymysle­

la by si nějaké nesplnitelné úkoly. Nesplnitelné? Kdepak.

Musely by být takové, aby je právě ten jeden jediný, přiro­

zeně nejkrásnější ze všech, dokázal splnit. K čemu by byly

úkoly, které by ji nakonec odsoudily k věčnému čekání?

A co kdyby takový princ vypadal třeba jako Kuba? Nahlas

se rozesmála, jak ji tahle představa pobavila. Kuba – a princ?

Vždyť má nos jako okurku, věčně rozcuchané vlasy a dlou­

hé hubené ruce; takový princ by přece neudržel ani meč,

natož aby šel bojovat s drakem! Žila vůbec někdy na Wol­

fensteinu nějaká princezna? Bude se na to muset zeptat

babičky, ta ví přece všechno.

Zatím došla až k bráně do hradu. Překvapilo ji, že byla

skoro zachovalá. Po obou stranách byly zbytky kdysi vy­

sokých hradeb. Jakmile Monika vstoupila na první nádvo­

ří, ohromila ji rozlehlost hradu. Když viděla Wolfenstein

z dálky, nezdál se jí tak mohutný jako teď. Jaký asi byl

v dobách své největší slávy! Která z budov dnes ležících

ve více nebo méně zachovalých troskách bývala palácem?

Docela určitě to byla ta nejrozsáhlejší hned naproti ní.

K budově se přimykala čtverhranná věž se zbytkem ar­

kýře. Vzpomněla si, že se ve škole učili o středověkých


22

hradech. V případě nebezpečí se panstvo ukrývalo právě

v takové věži. Některé hrady, třeba jako Karlštejn, měly

dokonce věže obytné, s veškerým tehdy myslitelným po­

hodlím.

Vydala se tedy k palácové budově. Na nádvoří porostlém

trávou bylo ještě patrné někdejší dláždění z kamenných

valounů, jimž se říkávalo „kočičí hlavy“. Chůze po takové

dlažbě sice nebyla zrovna pohodlná, ale panstvo se aspoň

nebrouzdalo v blátě. Teď, po několikadenním dešti, to také

uvítala. Do bývalého paláce vstoupila jedním z otvorů, jež

ve zdivu vytvořil čas nebo lidé z okolí, kteří si už dávno

rozebrali část hradu, aby jeho kámen použili ke stavbě

svých chalup. Dostala se do široké chodby, která jako by

snad ani neměla konec. Kdysi jistě byla vyzdobená, jak

o tom svědčily zbytky omítky a kamennými žebry opatře­

né výklenky původně zřejmě určené pro sochy. Škoda, že

lidé nechali tu krásu tak zpustnout, povzdechla si Monika.

Najednou se lekla. Jasně za sebou zaslechla opatrné, tlu­

mené kroky, není tu tedy sama! Musí neznámému unik­

nout dřív, než ji dostane. Přidala do kroku, pronásledo­

vatel taky. Rozeběhla se, ale kroky, které slyšela, tepaly do

kamenné dlažby chodby ve stejném rytmu. Strach ji po­

poháněl stále kupředu, už se ani nedívala, kam běží, jen

chtěla být rychle pryč, co nejdál od neznámého pronásle­

dovatele. Vběhla do nějaké místnosti plné výklenků a slou­

pů. Tady se ukryje.


23

Ještě se rozhlížela po nejlepší skrýši, když kroky ustaly,

jako když utne, a vzápětí následovala dutá rána. Ohlédla

se za sebe a strnula. Nějakým zázrakem zachované dře­

věné dveře se za ní zavřely. Přiběhla k nim, ale zjistila, že

jimi nepohne. Byly těžké a navíc neměly žádnou kliku. Její

pronásledovatel asi z druhé strany zavřel nějakou zástrč­ ku nebo dveře zapřel kamenem, jenom aby se už nikdy ne­ dostala ven. Stala se nedobrovolným vězněm v opuštěném hradě!

Neměla sem chodit sama. Kdyby se bývala zastavila pro

Kubu, třeba by už nespal a vydal by se s ní na průzkum

starého hradu. Teď ji tady už ale nikdo nikdy nenajde.

Cože? Tak to by se na to podívala! Sáhla do kapsy kraťasů

pro mobil. Zavolá babičce. Vlastně té ne... Zlobila by se.

Raději Kubovi. Možná, že se jí vysměje, ale přijde a pomůže

jí ven. Ano, tak to udělá. „Zatracený krám!“ neudržela se,

když zjistila, že nemá signál. Mohla to předpokládat. Mo­

nika se posadila na bobek a rozplakala se. Zaplavil ji pocit

naprosté beznaděje.

Když se vybrečela, rozmazala si slzy po tváři a začala se

rozhlížet okolo sebe.

„Přece to nevzdám,“ řekla si polohlasně, aby tak zahna­

la pocit samoty. Všichni hrdinové knížek, které kdy pře­

četla, si dokázali poradit i v horších situacích. Třeba Harry

Potter. No jo, jenže ten si pomáhal kouzly! Tomu stačilo

zakroužit hůlkou, říct příslušné zaklínadlo a bylo to. Ona


24

nemá ani kouzelnou hůlku, ani nezná žádné pořádné za­

klínadlo, kromě abrakadabra, které je stejně k ničemu, jak

si už několikrát vyzkoušela. Musí jít na věc s rozvahou.

Především je potřeba si pozorně prohlédnout místo, kde je

uvězněná. Kdo ví, třeba najde nějakou puklinu ve zdi, kte­

rou se protáhne.

Místnost, do níž se dostala, zřejmě bývala hradní kaplí.

I přesto, že byla zanedbaná a opuštěná, si stále zachováva­

la stopy někdejší nádherné výzdoby. Monika se i přes nezá­

viděníhodnou situaci, ve které se ocitla, nemohla ubránit

obdivu nad prací dávných stavitelů. Ze školy věděla, že ne­

měli k dispozici žádnou techniku, jen své ruce a nejnutněj­

ší nářadí, jímž opracovávali kámen, aby mu vtiskli svou

představu o kráse.

Teprve teď si uvědomila, že je všude ticho. Co asi dělá

její pronásledovatel? Naslouchá za dveřmi, nebo se spoko­

jil tím, že ji tady uvěznil a odešel?

Pomalu zkoumala každý kousek zdi, občas se pokusila

vytáhnout kámen, který se jí zdál být volnější než ostatní,

ale všechna námaha byla zbytečná. Dostala se tak za zby­

tek kamenného oltáře a ve chvíli, kdy udělala krok napra­

vo od něho, pod ní povolila podlaha a ona se řítila někam

do hlubin. Vykřikla. Samotnou ji překvapil její vlastní vý­

křik plný strachu a úzkosti. „Do háje!“ mihla se jí hlavou

myšlenka. „Tak tohle mi ještě scházelo! Maminko, já se

tady snad zabiju!“


25

Pád byl proti všemu, co se dalo očekávat, docela měkký. Netušila, že jako po skluzavce sjíždí po schodech, dávno pokrytých vysokou vrstvou hlíny, která skoro úplně ukry­ la ostré hrany kamenných stupňů. Nekontrolovatelný po­ hyb směrem dolů najednou skončil a Monika se ocitla v dokonalé tmě. Tedy ne tak docela ve tmě, někde vysoko nad svou hlavou viděla otvor, odkud se sem propadla. Bo­ lelo ji koleno, asi jí z něho teče krev. Teď je tedy už doko­ nale v pasti. Možná, že by se jí z kaple podařilo uniknout, ale kudy z téhle černé díry?

Zatajila dech.

Odněkud z dáli slyšela kapat vodu. Takže to není díra. Že by chodba? Vzpomněla si, že ve starých hradech bývaly tajné chodby, kterými mohli jeho obránci ještě na posled­ ní chvíli uniknout. Pokud je tohle taková tajná chodba, kam asi vede? Roztáhla ruce a vlevo ucítila vlhkem slizkou kamennou stěnu. Rozhodla se, že se jí bude přidržovat a tak bude postupovat tmou kupředu. Poslepu se tedy pokusila udělat jeden krok a pak druhý... Pomalounku, krůček za krůčkem se sunula vpřed, opatrně našlapovala a cesta se jí v té černočerné tmě zdála nekonečná stejně jako čas. Pokud je to chodba, měla by už být na jejím kon­ ci... Přece nemůže být nekonečná... Netušila, že ještě ne­ ušla ani dva metry.

A pak se v dáli před ní ukázalo nepatrné světýlko. Musí tam být konec chodby, zajásala. Vzápětí si však uvědomila,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist