načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mona - Dan Sehlberg; Karolína Kloučková

Mona
-14%
sleva

Kniha: Mona
Autor: ;

Eric Söderquist, stockholmský profesor informatiky, vymyslel systém, který za pomoci přenosu myšlenek umožňuje handicapovaným lidem používat internet. Jeho žena Hanna upadá do kómatu ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  369 Kč 317
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 427
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 427 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mona
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Karolína Kloučková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074732195
EAN: 9788074732195
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Eric Söderquist, stockholmský profesor informatiky, vymyslel systém, který za pomoci přenosu myšlenek umožňuje handicapovaným lidem používat internet. Jeho žena Hanna upadá do kómatu poté, co vynález svého manžela testovala. I když se to všem jeví jako šílený nápad, Eric je přesvědčený, že se nakazila počítačovým virem známým pod názvem Mona, který pustoší ekonomiku celého světa, především Izraele. A že jediný způsob, jak ji vyléčit, je vystopovat jeho tvůrce, Libanonce Samíra Mustafu, který býval předním odborníkem na počítačové viry v MIT Cambridge a jehož rodinu zabili právě agenti Izraele. Pátrání ho za dramatických a čím dál nebezpečnějších okolností zavádí na Blízký východ a izraelská rozvědka Mosad, FBI i Hizballáh střeží každý jeho krok na cestě vedoucí přes Francii a Izrael do pásma Gazy. Debutový román Dana T. Sehlberga Mona dovedně propojuje témata vysoké politiky, mezinárodního terorismu a vědeckého pokroku v oblasti neurologie a počítačových technologií.

Kniha je zařazena v kategoriích
Dan Sehlberg; Karolína Kloučková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

M

O

N

A

D an T. Sehlberg


Copyright © Dan T. Sehlberg, 2013

Translation © Karolína Kloučková, 2014

ISBN 978-80-7473-219-5


15

O pět let později. Dubaj, emirát Dubaj

Burdž al-Arab, Věž Arabů, byla považována za nej -

luxusnější hotel světa. Tvarem připomínala plachtu

tradiční arabské lodi. Tyčila se na umělém ostrově do

výšky tři sta dvacet jedna metrů a už dlouhopředstavovala nejtypičtější znak Dubaje. Hostům hotel nabízel

výhradně rozlehlé apartmány a  v  nich přes dva tisíce

metrů čtverečních pokrytých pravým zlatem. Všechny

koberce byly ručně tkané.

Jako jeden ze tří hlavních dodavatelů trávilMuhammad ar-Rašíd během pěti let, kdy hotel vznikal, většinu svého času na staveništi. Jeho firma patřila mezi největší a nejrespektovanější na celém Arabskémpoloostrově.

I po dokončení stavby pobýval v hotelu velmi často. Bydlel v Saúdské Arábii a do Dubaje přesunul většinu svých obchodních jednání. Hotel zajišťoval vysokýstueň bezpečnosti a mimořádný servis, které bylyv podstatě nepřekonatelné.

Právě teď mu ale bezpečnost i servis připadalynekonečně vzdálené. Pozoroval modré sametové stěny velkého apartmánu. Sklouzl pohledem na speciální sedací podušky, které měly skoro dva metry v průměru a byly vyšívané zlatou nití. Byl jako omámený silnou vůní lilií na barovém pultu a  na jídelním stole. Přál si, aby mohl otevřít dveře na balkon a nadechnout sečerstvého vzduchu. Na velké televizní obrazovce se bezzvučně střídaly prázdninové ráje a šťastní turisté s širokými úsměvy. V reklamě na Disney World se úplně ztrácel.

Při vzpomínce na rodinu se mu zvedl žaludek. Ne - bo to bylo tou pronikavou květinovou vůní? Rád by věděl, co právě dělají děti. Benjamin se určitě dívá na televizi, úkoly musí mít dávno hotové. A malá Azra už spinká.

Muhammad patřil mezi lidi, kteří nepláčou. Když teď v ústech pocítil slanou chuť slz, snažil se vybavit si, kdy naposledy v životě plakal. Nejspíš přiBenjaminově operaci. Opatrně si osušil obličej zpocenou rukou.

Znovu se na ni podíval. Nebyla vysoká, neměla ani metr sedmdesát. Vypadala najednou mnohem menší, když si zula boty na vysokém podpatku. Prohlížel si její drobná chodidla prosvítající v šedi tenkých silonek. Její nohy vypadaly silně. Tmavá sukně je těsněobepínala. Svlékla si sako a rozepnula tři knoflíčky nahalence. Nebo jí je rozepnul on? Viděl černý lempodprsenky na tmavé pleti. Polkl. Jak jen může v  téhle situaci pomýšlet na sex?

Rozrušeně jí pohlédl do tváře. Byla krásná. Těm temným očím se dalo jen těžko odolat. Ale zároveň na ní bylo něco nepatřičného. Něco ten fantastický dojem kazilo: nos. V podstatě to byl pěkný nos, ale křivý.Zlomený. Tvrdý rys v jejím měkkém obličeji,nevyzpytatelné spojení boxera a modelky. Vypadalo to, že se o něj ani v  nejmenším nestará. Seděla v  křesle a nonšalantně listovala ve Vanity Fair. Měla drobné prsty s pěkně upravenými nehty.

Na svých pětapadesát let byl Muhammad ar-Rašíd v  dobré kondici. Chodil do posilovny každý den. Jeho tělo přitahovalo ženské pohledy. Věděl, že ani jejímu pohledu to neuniklo. Neuniklo jí vůbec nic. Za těchto předpokladů by mohl snadno vstát z  postele, přemoct ji a potom jednoduše z pokoje odejít. Bránilo mu v tom jenom to, že nebyl svázaný. Kdyby tomu tak bylo, vysvobodil by se a vrhl se na ni. Nesvázala mu ani ruce, nenasadila pouta. Tahle křehká žena, která nesedí dál než metr a půl od něj, ho tedy vůbec nepovažuje za hrozbu.

Muhammad měl dobrou intuici a v jejím pohledu vi - děl jasnou odpověď na otázku ohledně rozložení moci mezi nimi. Řekla mu, kdo je, a nařídila mu, aby si sedl na postel. A tak tam stále seděl, ještě o dvě hodinypozději. Měl sucho v krku. Záda už ho bolela. A začínala se ozývat kocovina.

Odhodila časopis a podívala se na hodinky.

„Nevyvětráme trochu?“ Její arabština bylabezchybná.

Vděčně přikývl. Vstala a přešla v punčocháchk balkonovým dveřím. Do místnosti pronikl teplý vánek. Roztřepetal stránky časopisu a vůně lilií se smísilas eukalyptem. Když ji pozoroval, jak si na balkoně zapaluje cigaretu, chtělo se mu smát. Smát nebo plakat. Na co čeká? Její chytrý telefon ležel tiše na stolku u  křesla. Několikrát ho zkontrolovala. Teď se zdálo, že jenom stojí venku a sní. Zašilhal ke dveřím na druhém konci pokoje. Byl by u  nich během několika vteřin. Ale co když není sama? Co když někdo hlídá za dveřmi? To by vysvětlovalo její klid.

„Možná to stihneš, Muhammade. Možná ne.“

Trhl sebou a zjistil, že sedí na bobku vedle něho.Vůbec ji neslyšel přicházet. Byla tak blízko, že cítil teplo jejího dechu. Tabák. Zůstala nehybně na místě. Kočka připravená ke skoku. Když se ani nepohnul a  jenom tiše sklopil oči, vstala a vrátila se do křesla.

V  myšlenkách zabloudil k  uplynulému večeru. Během minulého týdne se dozvěděl o  stavbě velké kancelářské budovy. Japonská obchodní komora hledala pro asijské společnosti vhodný pozemek pro komerční obchodní centrum. Věděl, že ve východní Asii je velký zájem o  možnosti obchodování v  arabských zemích. V době, kdy arabské podniky a banky bojovaly s příliš vysokými půjčkami a vysychající likviditou, byly zahra - niční projekty zvlášť atraktivní. Obvolal proto pár lidí a  zjistil, že projekt má na starosti konzultantka z  Abú Dhabí jménem Sára al-Jamúd, která povede jednání.Během deseti minut o ní věděl potřebné informace, a když si prošel její reference, požádal svou asistentku, aby jí zavolala. Předpokládal, že by jeho firmu stejně sama kontaktovala, ale nechtěl nic riskovat. Hned nanásledující den navrhl společnou večeři v  panoramatické restauraci Al Muntaha v sedmadvacátém patře hotelu.

Podíval se na ni. Vypadala zamyšleně. Bylaobrácená směrem k  televizi, ale její pohled prozrazoval, že golfový turnaj na obrazovce vůbec nevnímá. Vypadala unaveně. Drobně. Ruce měla sepjaté. Tak pevně, až jí zbělely klouby.

Když vstoupil do restaurace ve tvaru půlkruhu, dvě stě metrů nad mořskou hladinou, už na něho čekala. Zařízení bylo futuristické a  od stolu u  jednoho z velkých oken měli výhled na pláž Džumajra a  umělé ostrovy Palma a  Svět. Dali si dobrou večeři a  potom se přesunuli do hlubokých sametových křesel v baru.

Muhammad o sobě říkával, že je pragmatickýmuslim. Byl věřící, ale sám si volil mezi pravidly. Jedním z ústupků byl alkohol. Jeho práce vyžadovala, aby při jednáních se zákazníky pil alkohol. S tímhle ústupkem dokázal žít. Faktem bylo, že v  současné době někdy pil i  bez zákazníků. Navrhl své oblíbené šampaňské Cristal značky Louis Roederer a Sára ochotně přijala. Vypadalo to, že i ona je pragmatická muslimka.

Projekt byl rozsáhlý, ale Sára se dobře vyznala v místních stavebních předpisech a její závěry ohledně pravděpodobného vývoje zněly logicky. Nejdřív sedivil, že Asiaté vybrali pro takové jednání ženu. Ve světě obchodu se ženy pohybovaly jenom zřídka, o stavební branži nemluvě. Ale už po první hodině hovoru pocho - pil, že ji nesmí podceňovat. Povzdechl si nad tou ironií.

Po necelých třech lahvích vína – Sára s nímv rychlosti pití držela krok – ho čím dál méně zajímaly asijské budovy a  víc a  víc se zaměřoval na její nohy. Když se hlasitě rozesmála, využil příležitosti a položil jí ruku na stehno. Smích utichl. Podívala se na něho zpod černé husté ofiny. Beze slova vyprázdnila skleničku a vstala. Na okamžik měl pocit, že chce odejít. Překvapeně se na ni podíval, ale usmála se a kývla směrem k desetipozlaceným výtahům. Následoval ji jako poslušný chlaeček. Všechno šlo až příliš dobře, než aby to mohla být pravda.

Ale jakmile za nimi zavřel dveře apartmá, změnila se. Její hlas zněl najednou ocelově chladně, byla v němtvrdost, která vůbec nešla dohromady s jemnou ženskostí a domnělou zranitelností osoby, s níž právě povečeřel. Vysvětlení přišlo rychle: sdělila mu, že je členkoujednotky 101. Věděl, co jsou zač. Zabijáci Mosadu.

Že mu Sára tuto tajnou informaci prozradila, bylo samo o  sobě zneklidňující. Že věděla i  o  tom, že jeho firma stála za stavbou rozsáhlého bunkru v Íránu,bylo zneklidňující ještě víc. Právě tenhle bunkr vsoučasnosti představoval nejutajovanější skrýš obohaceného uranu. Ale úplně nejvíc zneklidňující bylo to, že se ho vůbec na nic neptala. Místo toho se jenom posadila do křesla a začala listovat v módních časopisech.

Panebože. Jak přišel Mosad na jeho jméno? Kolik toho o  projektování bunkru věděli? A  o  jeho dalších projektech? V duchu proklínal svou chamtivost. Nikdy se do té zatracené stavby neměl pouštět, ať už bylajakkoli dobře zaplacená. Izraelci mu přece nevadili.Politika ho nezajímala.

Mobil se rozvibroval. Sára přijala hovor a  tiše naslouchala. Potom zavěsila. Zůstala sedět s  telefonem v  ruce a  pozorovala ho. Okusovala si nehet. Nemohl už vydržet jen tak sedět. Vstal a rozhodil rukama.

„Ukončeme už tenhle dlouhý večer.“

Seděla dál v křesle a sledovala ho pohledem. Potom si rázně obula boty, oblékla sako a vstala.

„Máš pravdu, Muhammade, je na čase to ukončit.“

Na vteřinu zaváhal, ale pak se vrhl vpřed. Ve spán - cích mu bušila krev. V  rychlosti uchopil vázu s  liliemi a mrštil ji směrem k její hlavě. Uhnula stranou a silně ho štípla do boku. Zakopl, ztratil rovnováhu a upadlhlavou na křeslo. V místě, kam ho štípla, pocítil palčivou bolest. Rychle se postavil a otočil se. Seděla na posteli, úplně klidně, jako by se nic nestalo. Nerozuměl tomu. Jako by se jenom chvíli sourozenecky škádlili a  starší sestru to přestalo bavit. Nebo to vzdala? Má serozběhnout rovnou ke dveřím, nebo se s ní nejdřív vypořádat?

V  levém boku ho tak bolelo, že skoro nemohl stát. Bránil se tomu, ale nakonec klesl do křesla. Výměna rolí. Teď sedím já tady a ona tam. Zrak mu padl na nůž v její ruce. Nebyl to obyčejný nůž, spíš něco jako nůž na koberce. Zaúpěl a přiložil ruku na bok. Košili měl teplou od krve. Bodla ho nožem. Jak je to asi vážné? Zřejmě mu četla myšlenky.

„Propíchla jsem ti játra. Umíráš. Bohužel to bude hodně bolet. Nemuselo k tomu dojít, ale někdy ječlověk nucený improvizovat. Z jater ti teď proudí dobřišní dutiny značné množství krve. Po bodnutí nožem se játra nedokážou stáhnout, o to je to horší. Kromě toho játra produkují bílkovinu, která zodpovídá za srážení krve. Po propíchnutí... Stručně řečeno, nevypadá to s  tebou vůbec dobře. Ta rána není úplně ideální ani pro mě, protože podle instrukcí jsem ti měla přivodit infarkt. To by potom nevypadalo jako vražda. S dírou v játrech se tomu už asi nevyhneme.“

Mučivá bolest pohlcovala jeho myšlenky.

„Nechci umřít, mám rodinu,“ zasténal tiše.

Vstala.

„Vím, že máš rodinu. Těš se ze vzpomínek a  buď vděčný za boží dary, kterých se ti dostalo. Benjamin a Azra to zvládnou. Jestli jsi byl dobrým muslimem, an - dělé pozvednou tvoji duši. Nebo ne? A když potomodovíš správně na několik snadných otázek, sám Alláh tě zapíše do džanny, ráje. Pak už se budeš jen rozhlížet. Několik hodin to bude bolet, ale ten, kdo čeká naněco tak úžasného... Víc ti pomoct nemůžu. Moje úloha tady končí.“

Odešla do koupelny a bylo slyšet, jak pustila vodu. V  křečích upadl na podlahu. Uviděl velkou tmavou skvrnu, která na tlustém koberci rychle rostla.Z koberce cítil prach a  čisticí prostředky. Byl dobrým muslimem? Litoval teď svého pragmatického pojetí islámu. Myšlenky mu v  hlavě divoce vířily. Viděl rozmazaně. Musí najít způsob, jak krvácení zastavit. Třeba má ještě šanci. Polštář, cokoli, co by přitiskl na ránu, než se mu dostane lékařské pomoci. V  hotelu je přece zdravotnický personál. V  tomhle zatraceném hotelu je úplně všechno. Jeho jedinou nadějí byla Sára. Pokusil se něco říct, ale krk měl plný tekutiny. Zachrčel a rozkašlal se. Černé lakované lodičky se znovu objevily v  jeho zorném poli. Vytáhla ho do sedu. Musel zvracet.Červenohnědá břečka potřísnila podlahu a nohy křesla.

„Můžu ti prozradit spoustu tajných informací.“ Jeho hlas byl chraplavý a slabý.

Posadila se před ním na bobek a obratně se vyhnula tomu, co vytékalo z rány.

„Nemusíš se namáhat. Všechno, co potřebujemevědět, už víme. Máme jiné zdroje. Mým úkolem bylozamezit problémům do budoucna. Teheránu už s žádnou další stavbou nepomůžeš. Snad bude tvůj nástupce opatrnější.“

Vzlykl.

„Ten bunkr byla čistě obchodní záležitost..., vím... něco jiného. Něco důležitého...“

Podívala se na hodinky.

„Co důležitého víš?“

Její hlas zněl unaveně. Horečně hledal v rozpadající se paměti. Večeře u Umara Fathího. Byl tam nějaký pří - tel Umarova bratra, kterého nikdy předtím neviděl. Jak jen se jmenoval? Diskutovali spolu o  stavbě bunkru. A přišla přitom řeč ještě na něco jiného. Něco strašně tajného.

Znovu se mu ústa, nos i  krk naplnily teplou tekutinou. Vstala. Slyšel její měkké kroky na koberci. Zasténal. Neotočila se, šla dál a zavřela balkonové dveře. Chystala se odejít.

„Arja al-Fattál!“

Vyslovil to s ústy zabořenými do zaprášenéhokoberce. V hlavě mu hučelo. Naleštěné boty se v půli cesty ke dveřím zastavily. A pak se vrátily.

„Co je s ním?“

Malá kapka naděje. Znovu vzhlédl k její měkké tváři s křivým nosem.

„Pomůžeš mi?“

Mlčky ho pozorovala. Uvažovala o jeho otázce.

„Ještě mám tu tabletu, kterou jsi měl dostat. Nerada jimi plýtvám, ale když mi řekneš něco hodnotného, možná ti ji dám. Potom se ti zastaví srdce, naprosto bezbolestně. Jinak ti zbývá ještě nejmíň hodina života a to rozhodně není nic, na co by ses měl těšit. Nikdo tě už nezachrání, ani kdybys ležel přímo na operačním stole. Zašít játra je v podstatě nemožné.“

Jedna tableta. To je všechno, co teď potřebuje. Aby mohl usnout. Uniknout žáru, který ho zevnitř spaluje.

Vytáhla telefon a zapnula nahrávání. A potom tleskla jako divadelní režisér. Snažil se mluvit souvisle.

„Takže víte, kdo je Arja al-Fattál. Setkal jsem se s ním na jedné večeři. Snažil se mě přesvědčit, abych se k nim přidal a financoval nějaký atentát na Izrael.“

Přerušil ho kašel. S každým zakašláním explodovaly tisíce světel. Dunění v hlavě zesílilo.

„Jaký druh atentátu?“ zeptala se netrpělivě.

„Nějaký technický útok. Nová zbraň. Virus.“

Poslední slova už jenom šeptal. Svíjel se v  křečích a  krk se mu znovu zaplnil hustou teplou tekutinou. Zůstal ležet na boku a lapal po dechu jako ryba na su - chu. Čekala, jestli bude mluvit dál, ale bylo vidět, že už pokračovat nedokáže. Otevřela minibar vedle postele.

„Tableta se má rozpustit ve sladké tekutině. Abypůsobila rychleji.“

Chvíli hledala mezi nápoji.

„Myslím, že cola bude fajn, že? Je studená.“

Sledoval ji pohledem. Otevřela červenou plechovku a  vhodila dovnitř bílou pilulku velikosti aspirinu. Potom nápoj opatrně protřepala, aby se lék rozpustil. Ležel tiše, ale tělo měl napjaté jako pružina. Pomohla mu vypít obsah plechovky. Polykal krev, žaludeční šťávy a  colu. Pak mu jemně položila hlavu zpátky na koberec a vstala.

„Takže, Muhammade. Teď se můžeš aspoň radovat z  toho, že ten nepříjemný večer už brzy skončí. Není to ironie, že se tvojí záchranou stal americký národní nápoj?“

Postavila plechovku na bar a  bez ohlédnutí vyšla z pokoje. Arabský magnát zůstal ležet na podlaze jako umělý ostrov uprostřed temně rudého moře. Zborcená miniatura hotelu Burdž al-Arab. Se spuštěnou plachtou. Tělo už nebylo napjaté. Srdce přestalo bít během jediné minuty.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist