načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Molly a Endo -- aneb příběh koní - Miroslav Krejčí

Molly a Endo -- aneb příběh koní

Elektronická kniha: Molly a Endo -- aneb příběh koní
Autor:

Příběh dvou koní, jejich společné dětství, přátelství, násilné rozloučení a samostatné životy. Sejdou se někdy znovu? Jedná se primárně o knihu pro mládež, není ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Miroslav Krejčí
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 59
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Miroslav Krejčí starší
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-860-6262-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh dvou koní, jejich společné dětství, přátelství, násilné rozloučení a samostatné životy. Sejdou se někdy znovu? Jedná se primárně o knihu pro mládež, není ale problém si ji přečíst i jako dospělý...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Krejčí - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Molly a Endo

aneb příběh koní

Miroslav Krejčí

Ilustrace Miroslav Krejčí starší


2

Molly se narodila v březnu. I Endo se narodil v březnu. A oba ve stejném roce. Protože ale čistokrevní američtí honáčtí koně nemohou mít jen jednoduché jméno, celé jméno Molly je Sweet Molly Cherr a celé jméno Endo je Elli Endo. Molly byla krásná tmavě hnědá kobylka a Endo světle béžový valášek. Tato jeho barva je dost vzácná. V Americe se jí říká Palomino a v Evropě Isabella. Isabella podle španělské královny, která milovala tuto barvu a na svém dvoře takto zabarvené koně chovala.

Obě hříbata zatím jeden o druhém nevěděla. Molly běhala za svou mámou Sherdou po jarní louce na břehu řeky Moravy a Endo ochutnával svou první trávu na svazích Valašských kopců. A všechno bylo krásné. Hříbata byla v bezpečí svých matek, hřála se na sluníčku, pospávala mezi kopretinami a poznávala svět kolem sebe. Čas ale běžel, až nadešel okamžik, kdy hříbě musí svou mámu opustit a stává se z něj takzvané odstávče. Prostě hříbě, které je od své matky odstavené. Jak pro hříbě, tak pro jeho matku je to smutný okamžik, ale tak to zkrátka v životě chodí.

A tak se naše hříbata spolu poprvé setkala. Jako odstávčata se dostala na ranč, kde bylo mnoho dalších koní i hříbat. Hodně z nich zde měli ustájené jejich majitelé, jiné koně se používali pro vyjíždky do okolí s turisty a většina hříbat byla na prodej. Netrvalo to dlouho, ani Molly ani Endo si ještě nezvykli na život v novém prostředí a už se objevili kupci. Merik a Rajka, tak se jmenovali manželé, kterým padli do oka Molly a Endo a kteří je také koupili. Půl roční hříbata ale nejde jen tak odvézt ze stáda a starat se o ně doma. Je to sice možné, ale hříbata by se připravila o zkušenosti a návyky, které mohou získat pouze pobytem ve stádu.

3

Stádo je pro koně naprosto přirozené prostředí, které mu

člověk vzal. Strčil koně do stáje, do boxu, kde je kůň

sám. A věřte, že to ho nebaví a není tam šťastný.

Naštěstí si to už hodně chovatelů uvědomuje a snaží se

o takzvaný přirozený chov, kdy se koním navozuje takové

prostředí, které jim bude co nejvíce připomínat pobyt ve

volné přírodě. A v takovémto prostředí se naštěstí ocitli i

Molly a Endo a mohli tak prožívat krásné dětství.

Tak jako lidé z jedné komunity, skupiny nebo třeba

školní třídy spolu navazují různé vztahy, vytváří skupinky

přátel či nepřátel, platí to samé i pro stádo koní. I zde

jsou příbuzenské a přátelské vztahy, je tu hierarchie,

která stanovuje, kdo by koho měl poslouchat, či spíše

následovat. Koně mají rádi, když je ve všem jasno. Chtějí

vědět, kdo je opravdový vůdce stáda, na kterého se

mohou spolehnout. Vyhledávají přátele, se kterými se

mohou pošťuchovat, občas i lehce kousnout a se kterými

se mohou střídat, když je sychravé deštivé a chladné

počasí a někdo musí být ten první, co stojí na pastvině

tak, aby na ostatní tak nefoukalo. Molly a Endo se brzy

stali takovýmito přáteli. Přestože se od stáda moc

nevzdalovali, bylo patrné, že je to nerozlučná dvojice.

Dokonce byli ochotni i jeden druhého bránit, pokud by

měli pocit, že je jejich přítel v ohrožení. To přátelství bylo

natolik silné, že se Molly dokonce obrátila zadkem

k majitelce ranče a kopla po ní zadníma nohama, když

pleskla Enda po hubě. Naneštěstí si to ale docela

zasloužil, protože majitelku dost nevybíravě kousl do

ramene, když jinému hříběti dávala kousek mrkve. Molly

to pak samozřejmě schytala za oba. Ono mezi námi, nic

jiného ani chovateli nezbývá, než dát koni najevo, co smí

a co nesmí. Když kůň kopne jiného koně, ten se většinou

jen otřepe a nic moc se nestane. Pokud by ale pořádně kopl člověka, mohl by ho zabít. A nebyl by to bohužel první případ.

Jeden z takových hodně známých je smrt kováře z jednoho kdysi slavného hřebčína v naší zemi. Dlouhé roky se staral o kopyta hřebců a chovných klisen a nikdy neudělal při práci chybu. Až jednou. Dokončil výměnu podkov u jednoho hřebce a když ho odváděli, tak jak byl v dobré náladě z dobré práce, plácl koně po zadku se slovy „tak běž chlapče“. Jenže kůň to nečekal, lekl se, a vyhodil zadníma nohama. Trefil kopytem kováře tak nešťastně, že byl na místě mrtvý. Kovář zapomněl, že jediná obrana koně je bud útěk a nebo jeho kopyta. A jelikož je kůň býložravec, je to potencionální kořist pro masožravce. Proto je tak ostražitý. Proto je jeho reakce na nebezpečí co nejdále od něj utéci.

A stejně zareagovali Molly a Endo jednoho srpnového dne, když se kousek od nich na pastvině ulomila ze stromu stará větev a s rachotem spadla na zem kousek od místa, kde se právě pásli. Oba koně to vyděsilo tak, že prudce uskočili stranou a prorazili dřevěný plot. Sice se jim naštěstí nic nestalo, ale najednou stáli bezradně mimo ohradu a přemýšleli, jak naloží s touto nedobrovolnou svobodou. No netrvalo jim to ale dlouho, vesele si párkrát vyhodili zadníma nohama a cvalem se rozběhli po louce směrem k blízké vesnici. A to bylo štěstí! Mohli se vydat opačným směrem, k silnici, a to mohlo dopadnout velice špatně. Přestože to ještě zdaleka nebyli dospělí koně, kteří váží i 600 kg (anglický válečný Great Horse, předchůdce dnešních Shirských koní, vážil i 1000kg!), ale svých 300 - 350kg už mít mohli. A dovedete si představit, jak by to dopadlo, kdyby se srazilo auto s 350 kg živé váhy. Raději si to ani nepředstavovat, stačí, když si uvědomíme, co s autem dokáže udělat srážka s kancem, který váží třetinu. Ale jak

5

jsme se už dozvěděli, naše hříbata se vydala opačným

směrem – k vesnici. Netrvalo to dlouho, lidé si jich všimli

a za chvilku už si je majitelka ranče odváděla zpátky.

Pomalu končil srpen a venku byla stále pořádná

vedra. Mouchy, komáři a hovada koním pěkně otravovali

život. Stádu tedy nezbývalo nic jiného, než aby se koně

postavili k sobě tak, aby se mohli navzájem kolem hlav a

hlavně očí, ovívat ocasy. Právě oči koní lákají hmyz

nejvíce. A v tu dobu se ve stádu objevil nový přírůstek.

Mladá, černá, skoro roční kobylka. Na první pohled stejná

jako ostatní, ale na druhý už se nedalo nevšimnout, že

nemá skoro žádný ocas. Byla to totiž kobylka z Belgie,

kde se bohužel do dnešního dne udržel hloupý zvyk,

koním po narození ocas uříznout. A tak kobylka,

jmenovala se Brelga, jen bezradně postávala vedle

stáda, neustále pohazovala hlavou, podupávala nohama

nebo poskakovala na místě, aby odehnala otravné mouchy a komáry. Ráda by se přidala k ostatním koním a nechala se ovívat jejich ocasy. Ti ji ale mezi sebe nechtěli pustit, protože sama ocas neměla a byla tedy ostatním k ničemu. Příroda je holt někdy krutá. A člověk hloupý, když si nedokáže uvědomit, co způsobil a trvá na dávno překonané tradici. Molly a Endo to sice chápali stejně jako ostatní koně, ale přesto se jim zdálo, že není správné odstrkovat příslušníka stejného druhu a ještě k tomu člena jejich stáda. Odtlačili tedy svým tělem kolemstojící koně tak, aby se Brelga dostala mezi ně a mohla se tak chránit. Za chvilku si na to koně zvykli a ve stádu zavládl klid a pohoda.

Přišlo září. Příroda byla krásně zbarvená, slunce zapadalo o poznání dříve a vzduch se ochladil. Nastalo období, které mají koně nejraději. Není takové horko, ale není ani ještě zima. A hlavně přestává útočit ten otravný hmyz. Majitelka už dokonce koním sundala z hlav síťky, které jim alespoň trochu před hmyzem chránily oči.

Někdy v polovině září na cestě za plotem pastviny zastavilo auto. Vystoupil starší pán a z kufru auta vytáhl tři plné kýble měkkých přezrálých hrušek. Přestože měl přímo před sebou na plotě nápis „Koně prosíme nekrmit“, začal pohvizdovat a volat na koně, aby upoutal jejich pozornost. To mu moc práce nedalo, protože koně jsou od přírody velice zvědaví a taky si moc rádi na něčem dobrém smlsnou. A jelikož ví, že ten, kdo jim dává potravu a občas přihodí nějaký pamlsek je člověk, netrvalo dlouho a stádo se pohnulo směrem k plotu. Pán vzal kýble s hruškami a vysypal je na pastvinu za plot. „Tak pojďte koníčci, pojďte si na hruštičky“. No nemusel to říkat dvakrát. Koně se na hrušky vrhli a snažili se každý sežrat co nejvíce dřív, než to sežerou ostatní. To je prostě zákon přírody, přestože to vypadá trochu bezohledně a sobecky. A koneckonců, někdy se takto

7

bohužel chovají i lidé. Endo byl trochu pomalý, ale více

opatrný, dalo by se říci i chytrý, protože se tak necpal.

Zato Molly byla jako utržená od řetězu a hrušky v ní

mizely jedna za druhou. A Brelga s ní klidně mohla

závodit. Za chvilku bylo po hruškách a nastaly problémy!

Ne nadarmo byl na plotě nápis, aby se koně nekrmili.

Když si dá kůň jednu, dvě hrušky, nic se neděje,

maximálně bude řidší kobylinec. Už to nebude vypadat

jako koblihy ale jako lívanec. Pokud jich ale sežerou moc,

hrozí dvě onemocnění – kolika a schvácení kopyt. Molly

to odnesla kolikou. Koně mají tlusté střevo hodně dlouhé

a v zadní části břicha přeložené. Tomu přeložení se říká

klička a právě tam potrava nejčastěji střevo ucpe. A kůň

na to může i zemřít. Molly se střídavě válela bolestí po

zemi, střídavě zmateně chodila po pastvině a potila se.

Měla veliké štěstí, že si toho všimli ošetřovatelé. Dali

Molly na ohlávku vodítko a běhali s ní v kruhu. Střevo

naštěstí asi po hodině povolilo. Endo to zpovzdálí

pozoroval a pokyvoval hlavou, jakoby říkal „ta Molly je ale

trouba“. Brelga dopadla hůř. Schvátila se jí kopyta na

předních nohou. Rohovina kopyta se jí začala

odchlipovat od kosti. Dá se to trochu přirovnat k tomu,

když se člověk praští kladivem do nehtu, ten zčerná a

nakonec odpadne. A na to už ošetřovatelé nestačili.

Musel přijet veterinář a léčba trvala dva měsíce. Jestli si

ale někdo myslí, že se koně poučili, není to pravda.

Příště by udělali to samé. To člověk musí být ten

moudřejší a koně nevystavovat takovému nebezpečí.

A přišla zima. A byla to pořádná zima. Od poloviny

ledna začalo pěkně mrznout! Na tom by nebylo nic

divného, kdyby nemrzlo v kuse tři týdny. Teplota ani přes

den nevystoupila nad minus 10 stupňů. Koně to snášeli

celkem dobře. Od svých prapředků totiž zdědili

schopnost takzvané termoregulace. Do minus 5 stupňů

8

jsou úplně v pohodě a vůbec jim tato nízká teplota

nevadí. Jakmile ale klesne pod minus 5. stupňů, „zapnou“

koně svou vnitřní termoregulaci, která je chrání proti

hodně silnému chladu a jsou opět v pohodě. K tomu ale

potřebují spoustu vnitřní energie, a tak v takovémto

počasí dostávají v pokrmu více jádroviny. Dříve to byl

oves, dnes už jsou to spíše granule, které navíc obsahují

i další látky a vitamíny, které koně potřebují také. Zkrátka,

při takových mrazech nestačí koně krmit jen senem.

Horší to bylo s vodou. Kůň potřebuje pravidelně pít a

dospělý kůň vypije i 40 l vody za den. Naše stádo sice

mělo na pastvině veliké nádoby s vodou, ale ta velice

rychle zamrzala. Dospělé zkušené kobyly ve stádu se

snažily hubou tlačit na led, dokud to šlo, aby jej prorazili a

mohli se napít. Zima ale nakonec vyhrála. Musel přijít na

pomoc ošetřovatel a několikrát denně led rozbíjet. Nedá

se nic dělat, pokud si někdo vezme na zodpovědnost živé

tvory a ještě k tomu taková krásná a ušlechtilá zvířata,

musí se o ně starat a leccos i obětovat. Třeba i pohodlí

teplíčka v pokoji doma u televize. Za to se mu koně ale

odmění. Brzy jej při jeho příchodu k nim budou dokonce i

zdravit krátkým hlubokým zaržáním. Další odměnou mu

pak bude i jejich frkání při žrádle, kterým vyjadřují svou

spokojenost. No a nakonec za ním budou i chodit.

Zima začala ztrácet svou sílu, jaro se hlásilo

naplno a přišel čas strouhání kopyt. Jednou za dva

měsíce se musí koním kopyta upravit. Kdyby žili ve volné

přírodě, nebylo by to potřeba, protože by se pohybovali

nejen po měkké pastvině, ale i po půdě kamenité a

kopyta by se jim sama obrušovala. Tak tomu ale není a

proto musí nastoupit kovář a kopyta dát do pořádku.

Nemohou se nechat přerůst, protože by mohla prasknout

a to by byl velký problém a trvalo by hodně dlouho, než

by se kopyto spravilo. Z naší dvojice hříbat byl na

9

strouhání první na řadě Endo. Ne že by se mu to moc

líbilo, ale protože je to od přírody klidný a rozvážný kůň,

všechno proběhlo v pořádku a za 10 minut bylo hotovo.

Na zemi jen zůstaly ležet odštípané kousky kopyt.

S Molly to bylo horší. Její povaha je úplně jiná. Je to

divoch a živel. Všechno dělá s vervou, rychle a bez

uvažování. Ona je ten, kdo začne poštuchovat a

okusovat ostatní koně. Ona je první u potravy a také

první u ošetřovatele a měkkou hubou mu šacuje kapsy,

jestli nemá něco dobrého. Není tedy divu, že v momentě,

kdy ji kovář zvedl přední nohu, rychle otočila hlavou a

kousla ho do zadku. Kovář byl ale zkušený harcovník.

Bleskurychle se zase narovnal a na oplátku Molly nakopl.

A také do zadku. Přitom stihl vynadat pomocníkovi, který

Molly držel, jak to že jí dovolil, aby ho kousla. Možná to

zní trochu divně, že kovář nakopl koně, ale to je gesto,

kterému kůň dobře rozumí. Sami mezi sebou používají

kopnutí jako dorozumívací prostředek. A tak Molly jen

vykulila oči a po zbytek strouhání stála jako beránek.

Život ve stádu běžel v pravidelných kolejích, jen

občas se udála nějaká změna a to když buď odešel

nějaký kůň a nebo naopak přišel jiný. Koně se většinou

prodávali novým majitelům a ti co nově přišli, byli

ponejvíce v majetku lidí, kteří za jejich ustájení majitelce

ranče platili. Koně jsou dnes součástí byznysu, točí se

kolem toho hodně peněz a doba, kdy mohli svobodně

pobíhat po naší zemi je nenávratně pryč. A tak ten, kdo

koně chová nebo jen vlastní, něco také od nich za to, že

se o ně stará, chce. A to co chce, je na nich jezdit. Ať už

závodně nebo rekreakčně. A to samé se očekávalo i od

Molly a Enda.

10

Nastal čas výcviku. Čas, kdy se dnes už odrostlá

hříbata měla seznámit se sedlem, uzdečkou, povely a

dalšími znalostmi a dovednostmi, které k ježdění patří. A

není to nic jednoduchého jak pro koně, tak ani pro

samotného cvičitele. Je potřeba si uvědomit, že kůň cítí,

když si mu na záda sedne moucha a teď se má smířit

s tím, že na něj někdo položí dvaceti kilové sedlo a ještě

k tomu přidá svých třeba i osmdesát kilo. U Enda

proběhlo vše napoprvé vcelku klidně. Nechal na sebe

položit deku, která slouží jako ochrana před otlačením

zad koně od sedla, a nakonec i sedlo. Když se sedlo

pomocí pásu, zvaného podbřišník, cvičitel pokusil

utáhnout, trochu se kroutil, ale nakonec zvládl i to. Zato

Molly nezapřela svou divočejší povahu. Jakmile na ni

položili deku, Molly ji okamžitě zuby stáhla dolů a tvářila

se jakoby nic. Když to udělala potřetí, zavolal cvičitel

pomocníka a ten ji musel hlavu přidržet za ohlávku. Ale i

tak to s ní nebylo vůbec jednoduché. Byla tvrdohlavá a

11

nechtěla se podřídit. Začala i se sedlem poskakovat ze

strany na stranu, pohazovat zadkem a hlavou kývat

nahoru a dolu. Cvičiteli nezbylo nic jiného, než znovu

sedlo i deku sundat, uvázat Molly na lonž – dlouhý pás,

který má kůň připevněný k ohlávce a druhý konec drží

cvičitel v ruce – a pomocí dlouhého biče nechat Molly

běhat kolem sebe v kruhu. Dokud se trochu neunaví a

nepřestanou s ní šít všichni čerti. Po pěti minutách se už

Molly začala potit, zvolnila krok, uvolnila krk a dala hlavu

dolů. Nakonec byla ráda, že už může přejít do kroku. Je

to stejné jako s člověkem. Kdo netrénuje, neběhá a ani

jinak se nepohybuje, při první větší námaze funí jako

naštvaný kanec. Nakonec si Molly nechala dát sedlo a

zbytek tréninku už proběhl v naprosté pohodě. V žádném

případě ale nebylo vyhráno. Do druhého dne už

zapomněla, jak se musela proběhnout a situace se

opakovala. Trvalo ještě mnoho dní, než se Molly a Endo

naučili snést člověka na svých zádech, poslouchat jeho

povely jak pomocí otěží tak nohou, umět zastavit a

couvat. Kůň prostě musí zvládnout spoustu dovedností,

aby byl pro člověka pokud možno co nejméně

nebezpečný. A i tak je ježdění na koni jeden z

nejrizikovějších sportů a je známo spousta úrazů jak při

závodech, tak i při běžném tréninku.

Uběhly dva roky od narození Molly a Endo.

Hříbata se změnila z pohledu lidského života na

puberťáky. Měla už slušnou váhu, vypadala mohutněji,

ale do úplné dospělosti jim ještě zbývalo pár let. Kůň

ztrácí mléčné zuby až kolem pěti let a úplně dospělý je

asi v osmi letech. Nicméně oba koně byli připraveni

k tomu, aby se přemístili ze svého stáda na malý statek,

který patřil Merikovi a Rajce. Ti strávili spoustu času tím,

aby koním připravili vhodné prostředí pro jejich nový

život. I oni zastávali názor, že koně by měli žít v prostředí, které jim bude co nejvíce nahrazovat jejich původní pobyt ve volné přírodě. A k tomu je potřeba v první řadě veliká plocha pro pastvinu. Aby kůň měl v přírodě dostatek pastvy, potřebuje mít pro sebe půl hektaru louky. Pro naše koně byl tedy zapotřebí jeden hektar. Samozřejmě oplocený a s kvalitní trávou. Existuje totiž pár rostlin, které jsou pro koně jedovaté, některé dokonce smrtelně. Tak jako člověk nemůže sníst ledajakou houbu, tak i kůň se musí mít na pozoru před jistými rostlinami. A to on právě není. Až na výjimky, kdy je rostlina například hořká a tudíž koni nechutná, musí se postarat člověk, aby se s nimi kůň nedostal do styku. Jinak je klidně spase. Jako například Starček přímětník. Pěkná žlutá rostlina s drobnými květy, ale pokud by ji kůň sežral, bylo by to poslední, co kdy žral. A to dokonce, i když je usušená. Naštěstí na pastvině Merika a Rajky bylo potřeba pouze vymýtit pár stonků přesliček. Ta sice není smrtelně jedovatá, ale zažívací problémy koním způsobit může.

Kromě pastviny musí mít koně nějaký přístřešek, kde se mohou schovat před špatným počasím a hlavně přístup k vodě. A to všechno bylo na statku připravené, koně mohli přijít.

Po příchodu byli nejprve nesmělí. Stejné je to s lidmi, když přijdou do jiného prostředí nebo s dětmi, které se přestěhují do jiného města a začnou chodit do jiné školy. Naše koně se drželi neustále spolu a snažili se mít jeden druhého pořád v dohledu. Hlavně Endo. Neměl ani pořádně čas se napást, jak Molly neustále sledoval. Zkrátka, začátek nebyl pro ně jednoduchý. Celé jejich společenství, kde byla spousta koní a jasná pravidla, se najednou smrsklo na dva jedince. A kdo teď měl rozhodovat? Kdo měl být ten, kdo bude okazovat cestu, komu se dá důvěřovat, ten vůdce? Molly nebo Endo? A

13

budou to vůbec umět? Nebyla to jednoduchá otázka, ale

příroda si nakonec poradila. Mezi oběma koňmi byl

značný rozdíl ve stavbě těla, mohutnosti a vyspělosti.

Endo byl stále ještě více drobný, skoro hubený až mu

byla vidět žebra. Naproti tomu Molly už byla pěkná statná

kobylka a proto se automaticky stala dominantní. Když

například přišla doba krmení, nepustila Endo k brance,

kudy Merik nosil potravu. A Endo to respektoval. A jelikož

byla pastvina odpočinutá a plná krásné trávy, taky se

pořád cpal. Koně jsou takzvaní pomalí jedlíci. Mají malý

žaludek, a proto potřebují jíst skoro pořád, aby jejich

velká těla měla dostatek energie. Netrvalo ani měsíc a

Endo se úplně změnil. Taky zmohutněl, žebra přestala

být vidět a zadek se mu pěkně zakulatil. A s touto

fyzickou změnou přišla změna i psychická a Endo objevil

svou sebedůvěru. Už se nenechal zastrašit sklopenýma

ušima a vyceněnými zuby Molly. Dokonce i začal

používat stejné zbraně, ba co víc, odvážil se i otočit se

k Molly zadkem a naznačit vyhození zadních kopyt. A

bylo jasno. V této dvojici jsou rovnocenní partneři, a

pokud se má něco stát nebo dít, je to společné

rozhodnutí. Jakoby se tímto smírem jejich přátelství ještě

více utužilo. Ani jeden z nich si asi nedokázal představit

život bez toho druhého.

Uběhly dva měsíce. Koně si už zvykli na nový

domov i s jeho různými překvapeními, jako například

skupinku srnek, která se jednou za čas prohnala v noci

kolem jejich stáje. Statek je blízko lesa, plot je farmářský

a jako takový není pro srnky žádnou překážkou. Mezi

jednotlivými břevny proletí v plném trysku jako vítr. Skoro

stejně to platí i pro stádečko divokých prasat. Ti ale

samozřejmě nadělali mnohem více hluku. Když se to

stalo poprvé, koně se málem přerazili ve vratech, jak

vyděšeně vyletěli ze stáje. Jakmile ale zjistili, že ani od

14

srnek ani od prasat jim nic nehrozí, mohlo kolem stáje

proběhnout srn a prasat kolik chtělo, a přesto klidně dál

žvýkali svou noční dávku sena.

Mnohem horší to ale bylo, když se nad jejich

hlavami najednou objevil horkovzdušný balon a

doprovázený ostrým sykotem plynu se pomalu snášel

k zemi. Přistání nebylo rozhodně plánované, což

dokazoval i křik cestujících. A pro koně to bylo něco

nepředstavitelného. Obrovská hlučná koule, o které

vůbec nevěděli, co si mají myslet, je úplně vyvedla

z míry. Zmateně pobíhali, pak zase stáli se vztyčenou

hlavou a ušima, nozdry měli rozšířené a prudce dýchali.

Naštěstí byl Merik právě na pastvině a mohl je uklidnit.

Další podobná příhoda už ale tak dobře nedopadla.

Tentokrát nad statkem ve velmi nízké až nebezpečné

výšce, proletělo motorové rogalo. Molly se ve stáji tak

lekla, že se vzepjala a jak zpátky dopadla dolů na přední

nohy, šlápla na pravou zadní nohu Endo. A byl z toho

zášlap. To je mezi chovateli koní dobře známý výraz.

Toto zranění není bohužel nijak neobvyklé. Endo měl

strženou kůži nad kloubem, který je hned nad kopytem.

Tekla spousta krve a Endo z toho byl zjevně hodně

překvapený. Za prvé to hodně bolelo a za druhé nemohl

pořádně chodit, což ho asi znervózňovalo mnohem víc.

Musíme si uvědomit, že kůň před nebezpečím utíká a to

teď Endo opravdu nemohl. Je to asi stejný pocit, jako

kdybyste viděli, že se za vámi chce rozběhnout hodně

naštvaný pes a vy jste měli svázané nohy. Merik zavolal

svému příteli veterináři. Noha se musela obvázat, několik

dní převazovat a nakonec musel Merik asi 14 dní každý

večer strhnout strup z rány a zranění postříkat speciálním

přípravkem, který brání takzvané granulaci tkáně. Pokud

by se to nedělalo, rána by se sice zahojila, ale místo

obnovené kůže a narostlých chlupů by rána vypadala,

15

jako by tam vyrostla veliká bradavice. A veterinář by

musel přijít znovu, skalpelem tkáň odříznout a celé

ošetřování by se muselo opakovat.

Endo vůbec měl smůlu. Toto zranění nebylo

zdaleka jeho poslední. Když si spolu s Molly hráli na

pastvině, obzvlášť po dešti, když je půda měkká, běhali,

strkali do sebe, kousali se a kopali, vždycky to odnesl on.

Molly byla rychlejší a obratnější. Byl to totiž Endo, kdo se

nechal v plném trysku natlačit na plot, kdo ve cvalu

narazil do ohrady, byl to on, komu se svezly nohy, a

vyválel se v trávě. Mají moc energie, usoudil Merik, když

ošetřoval dvě zranění Endo v průběhu jednoho týdne.

Dostanete holt méně granulí, musíte se dojíst senem. A

budeme trénovat. V takovém stavu bych nikomu

nedoporučoval na vás sednout. Nejspíš by za chvilku

sletěl jako hruška.

A to Merik opravdu neměl v úmyslu. Hned druhý den si

vzal dlouhý lonžovací bič a vyvedl Molly z pastviny na

16

prostranství za bránou statku, které si vyčlenil na trénink.

A Molly se hned předvedla v plné parádě. Okamžitě

začala cválat na lonži kolem dokola, k tomu neustále

vyhazovala a snažila se hlavou a i celým tělem vytrhnout

se Merikovi z rukou. „Mám pochopení pro tvou radost ze

života“, pomyslel si Merik, ale tohle už trochu přeháníš a

za chvilku bys mohla být všem nebezpečná. Pomalu

začal Molly přitahovat k sobě, až už cválala jen

v maličkém kruhu kolem něj a nakonec se zastavila.

Merik zvedl pravou rukou bič tak, aby s ním mohl mávat

podél jejího těla a levou rukou jí začal tlačit před sebou.

Molly nezbylo nic jiného než couvat, A to dost rychle. A to

je pro koně pěkně nepříjemné. Přestože vidí skoro až za

sebe, couvání opravdu nemiluje. Je to pro něho vlastně

trest. Za chvilku Molly vykulila oči a začala si oblizovat

pysky jazykem, což je jasná známka toho, že by ráda

přestala. Na to Merik čekal. Znovu jí vzal do kruhu na

lonž a Molly začala znovu vyvádět. „Tak si to

zopakujeme“, řekl Merik a opět přinutil Molly pěkně zostra

couvat. To už pochopila, že když s tím blbnutím

nepřestane, „odměnou“ jí bude nepříjemné couvání.

Někdy je nutné dát koni bičíkem najevo, co opravdu dělat

nemá a kdo je ten, kdo rozhoduje, ale toto nebyl případ

pro trestání bičem. Nehledě k tomu, že kůň si vše dobře

pamatuje a je lepší, když k lidem cítí respekt, než když se

jich bojí.

Po několika dnech tréninku už to s Molly začalo

vypadat velice slibně, Merik se těšil, jak jí po delší době

zase osedlá a obnoví výcvik v ježdění. Na Enda

samozřejmě nezapomínal, ale vzhledem k jeho klidné

povaze s ním bylo daleko méně práce. Než ale mohl

Merik uskutečnit svůj plán, osud mu trochu zamíchal

kartami.

Jako podnikateli mu nevyšel docela významný obchod. Šlo o dost peněz, které rodině Merika a Rajky měly zajistit pohodlné splácení hypotéky. Teď se ale blížil termín splátky a nebylo z čeho ji zaplatit. Možností, jak peníze získat, nebylo mnoho, v podstatě vlastně nebyla žádná. Nakonec padlo rozhodnutí - budeme muset prodat koně. Ale ne oba, nechtěl se vzdát svého snu Merik. Koho ale vybrat? Komu změnit život? Že budou nešťastní oba, bylo jasné. Ale ten, kdo bude muset odejít, bude určitě nešťastnější. Moc těžká volba a Merik s Rajkou strávili bezesnou noc. Převalovali se v posteli a zvažovali, na koho ta volba padne a jak to asi budou oba koně snášet.

Byl horký letní den. Sluníčko vypalovalo zem a koně při chůzi vířili prach i na místech, kde by měli mít na pastvině trávu. Molly před sebe natáhla levou přední nohu a poškrábala si o ni líc, kde jí neustále sedala hovada. Přitom zkoumavě pozorovala přijíždějící cizí vůz. Ten zastavil před vstupní branou do domu. Vystoupil z něj menší pán ve středních letech. V levé ruce bičík, se kterým neustále pošvihoval a pravou se vítal s Merikem, Tomu zjevně nebylo moc do řeči. Endo se postavil vedle Molly a společně sledovali Merika a cizího pána, jak se k nim blíží. Cizí člověk přitom mával oběma rukama, pravou se chytal za srdce a vůbec gestikuloval, jakoby se Merika o něčem snažil přesvědčit. Oba se zastavili těsně před bránou a Merik rukou pomalu ukázal na Molly. Na to pán evidentně čekal. Hned otevřel bránu na pastvinu a hrnul se k Molly. Ta zvedla hlavu tak, že na ni cizí pán nemohl dosáhnout, vykulila oči a začala couvat. Pán se snažil zachytit ji za ohlávku, ale Molly couvala příliš

18

rychle. To pána rozčílilo a napřáhl ruku s bičíkem. To už

ale za ním stál Merik a ruku zachytil.

„To by nešlo! Jestli máte v úmyslu se takto k Molly

chovat, tak to se nedomluvíme“

„To je omyl, já koně nebiji, to nemusíte mít obavu, to bylo

na výstrahu.“ Ujišťoval pán Merika.

Merika to sice moc nepřesvědčilo, ale přesto chytil Molly

za ohlávku a cizí pán si ji pečlivě prohlížel. Když se jí

snažil podívat na zuby, Molly se ohnala a kousla ho do

ruky.

Pán vyjekl bolestí. Ovládl se ale a svou nešikovnost se

snažil zamaskovat křečovitým úsměvem.

„Trochu divoká, co?“ prohodil směrem k Merikovi. Ten

otázku přešel bez odpovědi.

„Tak jak se rozhodnete, berete ji?“ sám se zeptal.

Pán Merikovi potřásl rukou.

„Beru, je opravdu moc pěkná“.

Merik Molly k ohlávce připevnil vodítko a podal jej pánovi.

„Přijedu se na ni občas podívat. Nezapomeňte, co je ve

smlouvě. Pokud zjistím, že s ní není zacházeno dobře,

mám právo od smlouvy odstoupit“

„Můžete být v klidu, není to můj první kůň“ odpověděl pán

a táhl Molly za sebou k přepravnímu vozíku.

Endo vše pozoroval a pomalu začal chápat, že

tady se děje něco divného. Cizí pán, Molly někam jde bez

něho, Merik s neznámým výrazem v obličeji. Začal kývat

hlavou nahoru a dolů a poskakovat na místě. Nakonec se

vzepjal, hlasitě zařehtal a tryskem se rozběhl podél plotu

k vstupní bráně, kde stálo auto. Tam prudce zastavil, až

se zvedl oblak prachu a začal znovu řehtat, vyhazovat

zadníma nohama a hrudníkem narážet na plot. To už i

pomalejší Molly pochopila, že se jí někdo snaží odvést

pryč z jejího domova, od Enda, od laskavého Merika a Rajky. Začala se vzpouzet, také řehtat a zvedat na zadní nohy, až pána pomalu zvedla do vzduchu. „No jen počkej, až budeš v tréningu, ono tě to přejde.“ Zamumlal si vztekle sám pro sebe pán. „Mohl byste mi pomoci“ zavolal směrem k Merikovi. Merik si vzal od pána vodítko. „Pojď Molly, nedá se nic dělat“ šeptal jí do ucha, když ji trochu uklidnil. „Zvykneš si a zapomeneš“ utěšoval spíše sebe než Molly. Ta nakonec do vozíku vešla. Auto se rozjelo, a dokud bylo Enda slyšet, Molly svým řehtáním odpovídala na smutné řehtání Enda. „Tak jsme, chlapče, zůstali sami“ pohladil ho Merik po krku. „Taky si zvykneš, určitě to nějak zvládneme“. Endo ho ale nevnímal. Strnule stál s nastraženýma ušima a díval se směrem, kam odjelo auto. Jakoby nevěřil tomu, že Molly zmizela a čekal, že se každou chvíli objeví. Merik ho chvíli pozoroval. „No, nechám tě, musíš se s tím vyrovnat sám. Stejně jako já“.

Vozík kodrcal po polní cestě. Molly vystrčila okénkem hlavu ven, co to jen šlo. Řehtání Enda už nebylo slyšet a krajina byla pro Molly neznámá. Tak daleko s Merikem na vyjížďky nechodili. Slunce se klonilo k západu, stíny se začaly prodlužovat, končil den. Molly sledovala tu velkou červenou kouli na obloze a svým koňským rozumem pochopila, že je teď sama a Enda už nikdy neuvidí.

„Pane Hofmane, ta nová, ta Molly nebo jak se jmenuje, má úplně černou moč!“ volal druhý den odpoledne pracovní jezdec nového majitele Molly. Ten se vyklonil z okna své kanceláře v prvním patře honosného domu uprostřed ještě honosnějšího ranče s mnoha stájemi a rozsáhlými pastvinami. „Sakra, říkal jsem vám, že s tréninkem se musí začínat pomalu. Chcete ji uštvat? Víte, kolik mě stála peněz? Je to Quarter, ta bude běhat barely jedna báseň.“ Rozčiloval se Hofman. „I když, za to kousnutí malá odplata neuškodí.“ Ušklíbl se zlomyslně.

Molly stála uvázaná a celá zpocená ve svém novém boxu. Nechápala, proč nemůže jít ven, najít si nějakou pěknou trávu, napást se, pak se vyválet ve stáji na slámě a na hodinku si zdřímnout. Tady dostala ráno seno, pak ji osedlali a nějaký neurvalec ji hnal třikrát do prudkého kopce. Teď tu stojí, těžce dýchá a všechno ji bolí. Ráda by si lehla na zem alespoň v boxu, ale nejde to, je uvázaná přes ohlávku ke stěně. Mohla by zkusit přetrhnout vodítko. Už se jí to jednou podařilo, když dostala od Merika injekci proti infekci a lekla se píchnutí. Zase tolik práce to přeci nedalo, vzpomínala matně. Zapřela se předníma nohama a zkoušela natáhnout hlavu dozadu. Svaly na nohou i krku měla napjaté, vodítko už bylo jako struna ale pořád drželo. Molly povolila a sklonila hlavu. Chvilku stála bez hnutí a odpočívala. Pak to zkusila znovu, zabrala a – vytrhla skobu ze zdi, na kterou bylo vodítko upevněné. Je volná! Co teď!? Kam utéct“ Zpátky k Endo a Merikovi! Otočila se v boxu směrem ke dveřím. Jsou otevřené! Přivázali ji, tak na co by ji zavírali!

Zabrala zadníma nohama, až sláma vyletěla ke stropu a vyrazila ven. Cestou minula vyjevenou tvář pracovního jezdce. „Molly utekla! Zavřete rychle hlavní bránu“ zaječel jezdec. To už byla Molly venku na dvoře a jako první uviděla na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist