načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje všechno – Katie Marshová

Moje všechno

Elektronická kniha: Moje všechno
Autor: Katie Marshová

Hana už v Tomovi nepoznává muže, do kterého se před lety zamilovala. Je stále rozčilený, unavený a nevšímavý, až se po čase Hana rozhodne, že je čas toto oboustranné utrpení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 292
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Helena Hartlová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4171-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hana už v Tomovi nepoznává muže, do kterého se před lety zamilovala. Je stále rozčilený, unavený a nevšímavý, až se po čase Hana rozhodne, že je čas toto oboustranné utrpení ukončit a odejít od něho. Avšak ráno v den, kdy mu chtěla o svém rozhodnutí říct, nalézá dvaatřicetiletého Toma ležet na podlaze paralyzovaného po mrtvici. V tu chvíli se změnil osud nejen mladého sportovně založeného právníka, ale i citlivé Hany. Hana se rozhodně, že nyní nemůže svého muže opustit a zůstává během zdlouhavé rehabilitace po jeho boku. Také Tom si postupně uvědomuje chyby, kterých se dopustil, chce jejich vztah zachránit a být opět mužem, kterého milovala. Podaří se jim manželství zachránit? Přestože jsou manželé teprve čtyři roky, tak se už Hana a Tom odcizili natolik, že jejich vztah spěje nevyhnutelně ke konci. V jediném okamžiku se však všechno změní.

Popis nakladatele

.


V den, kdy se Hana chystá oznámit manželovi, že od něj odchází, ho najde v ložnici na podlaze, vyděšeného a neschopného se pohnout. Dostal mrtvici. A jejich život se ve vteřině změní. Haně nezbývá než odložit všechny své plány, aby se mohla starat o manžela, kterého byla připravená opustit. Tom nemůže chodit, není schopen základních úkonů. Po měsících vzájemného zanedbávání a partnerského odcizení nastává dlouhé období rehabilitace, během nichž má Tom čas pohlédnout na svůj život z nové perspektivy, aby ho mohl přehodnotit. Podaří se Tomovi překonat nemoc a zachránit manželství? A dokáže se Hana vzdát svých plánů na nový život a znovu se do Toma zamilovat? Moje všechno je debutový román, který nedáte z rukou. Rozpláče vás i rozesměje. A přiměje vás zamyslet se nad tím, co je v životě skutečně důležité.



 

Zařazeno v kategoriích
Katie Marshová - další tituly autora:
Moje všechno Moje všechno
A Life Without You A Life Without You
Život bez tebe Život bez tebe
 (e-book)
Život bez tebe Život bez tebe
Stejně je život krásný Stejně je život krásný
 (e-book)
Stejně je život krásný Stejně je život krásný
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KATIE MARSHOVÁ

moje

všechno



KATIE MARSHOVÁ

moje

všechno

Mladá fronta


Přeložila Helena Hartlová

Copyright © Katie Marsh 2015

Translation © Helena Hartlová, 2016


— Pro Maxe a Evie —



9

Jedna

Hana se probouzí s kouskem toustu přilepeným na tváři.

Otevírá neochotné oči a zjišťuje, že je rozsvíceno. Je oblečená. Nemá vyčištěné zuby. Z  každého póru vyzařuje vyčerpání. Zamžourá k  ho‑ dinám na stěně a v zoufalství hned zase oči zavře. Jsou dvě v noci. Ze všech dnů ten dnešní takhle rozhodně začínat neměl. Dnešek má být jiný. Má být začátkem věcí příštích.

Promne si bolavý krk, rozmáčený toust si setře z tváře a upustí ho na talíř. Její iPod zabrousil do lehce trapných zákoutí její hudební sbírky a ona ho rychle vypíná. Podle toho, jak se cítí, by její tělo klidně mohlo ležet na místě činu obkreslené křídou. Zvedá se na loktech a  prohlíží stopu táhnoucí se přes celý kuchyňský stůl.

„Sakra.“ Ve spánku se jí povedlo převrhnout skleničku s  vínem a slohové práce desáťáků na téma „Macbeth“ teď vypadají, jako by byly hojně potřísněné krví. Uvažuje, jestli by jí prošlo tvrzení, že to udělala záměrně, aby hru oživila. Představuje si skeptický výraz svých studen‑ tů a  hodně o  tom pochybuje. Mají ta svoje pubertální tykadla trvale nastavená k zachytávání skandálů všeho druhu, a tak ji nejspíš soukolí školní šeptandy dopraví na kobereček k Vrchnosti dřív, než bude týden u konce.

Pípnutím se jí ohlásí nová esemeska. Stephi je taky uprostřed mara‑ tonu opravování prací.

Je už doma? Řeklas mu to? x

Hana vyťuká odpověď. Ne a ne.

Stephi hned odpovídá. Ale uděláš to? Slibuješ?

Hana vydechne. Jo. Jinak mě zabiješ. A já bych celkem ráda viděla příští řadu Skandálu.

Hodně štěstí. Ty to zvládneš. x

Hana se na židli odsune od stolu a  narazí s  ní do kořisti svého po‑ sledního předem ztraceného pokusu projít kolem knihkupectví a nic si nekoupit. Natáhne ruku a  zálibně se dotýká hladkých obálek v  po‑ kušení strávit noc ztracená v  cizím příběhu. Pak si vzpomene, co se dneska chystá udělat, neochotně vstane, zvolna vydechuje a zklidňuje nervy zpomalováním každého dalšího nádechu.

Odcházím od tebe, Tome. Projede jí osten strachu z pomyšlení na to, jak ta slova říká nahlas. Představuje si, jak on otevírá pusu a mhouří oči, jak se na ni chystá naposledy zaútočit. Jedno z jeho nadání. Po e ‑mailu. Přes hlasovou schránku. Starým dobrým křikem. Vždycky ví, jak ji zranit.

Odnáší talíř do přeplněného dřezu, vmáčkne ho vedle prázdné ple‑ chovky od pečených fazolí a  špinavé pánvičky, ve které se pilně tvoří nějaká nová forma života.

Později. Všeho se chopí později. Teď zhasíná, rozepíná si knoflíčky na šedých šatech a šplhá do schodů. Ve dveřích do ložnice se překvape‑ ně zastaví, protože slyší chrčivý zvuk manželova dechu. Myslela si, že je pořád v kanceláři. Další jednání. Další noc každý zvlášť.

Tiše vklouzne pod deku.

„Proč jsi mě nevzbudil, když jsi přišel?“

Jedinou Tomovou odpovědí je zachrápání.

* * *

Zaskřípění.

Hana si přetahuje polštář přes hlavu.

Zaskřípění.

Stejně to slyší. Vystrčí hlavu a podívá se na hodiny. 4. 30. Z nevyspá‑ ní je nevrlá.

Je to tu zas.

Obrátí se. „Nemůžeš být zticha, Tome?“ Její hlas zní jako skřehotá‑ ní. „Snažím se spát.“ Bylo by vážně skvělé, kdyby jednou poslouchal.

To sotva. Místo toho začíná mumlat. Jeho hlas zní dýchavičně a ne‑ zřetelně.

„Aaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuuáááááááááá.“

Neochotně se naklání na jeho stranu postele. Zadívá se do tmy a vidí siluetu na podlaze. Skvělé. Zjevně se místo práce věnoval chlemtání whisky. Už zase. Nakloní se a šťouchne do něj, ale ozve se jen zasténání.

„Kristepane.“ Hana si mne dlaněmi bolavé oči.

„Aaaaaaaauuuuuuuuuuuuuáááá.“ Unaveně se natáhne a  rozsvítí lampičku u postele. Shlíží na něj, v náhlém přívalu světla mrká.

Něco je špatně.

Hrozně moc špatně.

Tom leží na podlaze, tělo zkroucené, oči vytřeštěné a úpěnlivé, když se setkají s jejím pohledem. Tvář má popelavou a nesouměrnou, zkřive‑ ná ústa se namáhavě pokoušejí o slova, kterým Hana nerozumí. Sledu‑ je jako přimražená, jak se jeho pravá ruka ochable přesouvá k dřevěné noze postele. Zaskřípění. Levou ruku má zkroucenou pod sebou v  ne‑ možném úhlu, prsty obrácené vzhůru ve tvaru znetvořeného zobanu.

Stalo se něco hrozného. Haně šplhá tep po spirále vzhůru, vypotácí se z postele, instinktivně se shýbne a snaží se Toma vytáhnout naho‑ ru. Napíná každý sval, jeho tělo ale nespolupracuje a jeho mrtvá váha se sesouvá zpátky na koberec. Slyší zasténání a  trhne sebou v  hrůze, že všechno ještě zhoršila. Má sucho v  ústech a  připadá jí, že se snad zadusí panikou.

Potřebují pomoc.

„Neboj, Tome.“ Třesoucími se prsty bere telefon a vytáčí tři devítky. „Neboj. Bude to dobrý. Dobře to dopadne.“

Když to dostkrát zopakuje, třeba tomu sama uvěří.

Její hovor je okamžitě přijat a  ona rozechvělým hlasem žádá o  zá‑ chranku. Tím, jak to vysloví nahlas, se to všechno stává strašidelně sku‑ tečné. Tom má v očích čirou hrůzu a ona se k němu sklání a hladí ho po černých vlasech. Má je dětsky jemné. Takovou dobu už se jich nedotýká.

Operátor na lince jí klade otázky, které zatím vždycky slyšela jen v  televizi. Co se stalo. Komu. Kdy. Kde. Odpovídá, snaží se ovládnout třes v hlase a on jí říká, že sanitka u nich bude velmi brzy. Přistihne se, že uvažuje o tom, co je to za člověka. Jak asi vypadá. Jestli jí může říct, co jim přinese budoucnost.

Možná je lepší to nevědět. Zavěsí a chvíli stojí jako přimrazená, pak slyší, jak Tom mumlá nějaké slovo, možná její jméno. Sedá si k němu na podlahu, jeho hlavu si pokládá do klína, vytěsňuje budoucnost a snaží se dopřát mu co největší pohodlí a útěchu. Bere Tomovu pra‑ vou ruku do dlaní, on ji svírá prsty a společně čekají, co přijde.

Jeho ruka je studená. Těžká. Jako zodpovědnost.

* * *


12

Za pár minut dorazí dva záchranáři – muž a žena. Jejich jména oka‑ mžitě zapomíná, jejich tváře ale nezapomene nikdy. Jde za jejich zele‑ nými stejnokroji po schodech a do ložnice.

„Co se děje? Co s ním je?“ Hana se začíná třást a překříženými paže‑ mi si pevně svírá hruď v marné snaze samu sebe utěšit.

Dívka švihne oříškově hnědým ohonem a klekne si vedle Toma. Vy‑ padá tak mladě, že by jí možná neprodali alkohol, ale její nevzrušené soustředění, když Tomovi měří puls, Hanu uklidňuje. „Ještě to nevím jistě. Jen ho prohlédnu.“ Pozorně mu hledí do tváře. „Zdravím, Tome. Jakpak se cítíte?“

„Ééééééééééééééééémmmmmmmmmmmmmm.“

„Dobrá.“ Dívka přikývne, jako kdyby mluvil naprosto srozumitelně. „Jenom si musím ověřit pár věcí, potom vám hned zajistíme větší po‑ hodlí. Můžete, prosím, zvednout paže?“

Hana zadržuje dech. No tak, Tome.

Pravá paže se zvedá, ale levá dál leží podél jeho boku.

Hana se ji v duchu snaží přimět k pohybu.

Nic.

Hana se v rostoucí panice obrací k muži. „Dostane se z toho?“

Muž na ni hledí s nevítanými zprávami v očích. „Tom má spadlou tvář. Když připočteme problémy s řečí a pohybem, je pravděpodob‑ né, že prodělal mrtvici. Pro ověření musíme udělat ještě další vyšet‑ ření.“

„Cože, mrtvici? Panebože.“ Snaží se silou odehnat uslzené vzpomín‑ ky z dětství na chůvu slintající v nemocničním pokoji.

„Teď Toma co nejrychleji dopravíme do nemocnice.“ Mužův hlas je vyrovnaný. Přirozeně uklidňující.

„Dobře.“ Nedaří se jí soustředit. V  hlavě se jí rozléhá výkřik MRT VICE a ona sotva dýchá, spíš lapá po dechu. Zarývá si nehty do dlaní, snaží se zadržet slzy. „Můžu jet s ním?“

„Samozřejmě.“ Taktně sklopí oči k  podlaze. „Možná se ale budete chtít nejdřív obléknout.“

Pohlédne dolů na své titěrné růžové tričko. Ano. Obléknout se je dobrý nápad. Vytáhne ze skříně první oblečení, které jí přijde pod ruku, a jde se do koupelny převléknout.

Vychází na chodbu a ještě za chůze zápasí s džíny, Tom už je mezi‑ tím v přenosné židli a zdravotníci ho snášejí po schodech. Krátké vlasy má zmáčené potem. Oči má prázdné a voskový obličej svěšený k pravé straně, v krutém kontrastu s energií a radostí muže na svatebních fo‑ tografiích, které ho při sestupu provázejí. V očích ji pálí slzy. Je to šok vidět ho tak bezmocného. Tak smrtelného.

Musí mu pomoct. Musí udělat, co bude v jejích silách. Hodí na sebe bundu, sáhne na věšák pro kabelku a běží ze dveří. Zavírá je za sebou a  přitom zahlédne v  tmavém skle okna obýváku něčí obraz. Blikající modrá světla sanitky ozařují její kudrnaté vlasy, které jí tryskají z hla‑ vy. Její bílý obličej. Její vyděšené oči.

Chvíli jí trvá, než si uvědomí, že je to ona.

* * *

Sanitka kvílí ulicemi jižního Londýna a za deset minut jsou před ne‑ mocnicí. Je jasné, že jde o vteřiny.

Tomovi hrozí nebezpečí.

Může umřít.

Nedokáže si to připustit. Dveře se otevírají a Hana vystupuje na as‑ falt a čelí nárazu lednového větru. Záchranáři hbitě převážejí Tomova nosítka k  rudému nápisu Akutní příjem zlověstně svítícímu do tmy. Hana se natáhne, bere Toma za ruku a  všichni společně rázují kolem vychrtlého muže postávajícího u  velkého nápisu Zákaz kouření. Muž vzdorně potahuje z cigarety, a když ho Hana míjí, mrkne na ni. To ges‑ to je tak nevhodné, že má sto chutí vrazit mu facku.

Není čas.

Záchranáři Toma tlačí do nemocnice a  proti nim přichází rychlý‑ mi kroky vysoký muž se strništěm stejně tmavým jako jeho kruhy pod očima. Konec kravaty si strká do košile a Hana pod jeho úsměvem vidí vyčerpání.

„Zdravím, jsem doktor Malik, specialista na mozkové příhody. Vy jste...?“

„Hana.“ Doktor už mluví se záchranáři, kteří Toma vezou chodbou. Ping ‑pong slov. Cerebrální arterie. Možná hemoragie. Každé z  nich ji vyděsí ještě o něco víc.

Tom je tichým okem uragánu. Hana mu mačká prsty, on už ale ne‑ reaguje ani na to. Oči má teď zavřené a Hana vidí, jak se přímo před ní zavírá celý. To mu nedovolí. Sebere sílu, o níž ví, že ji potřebuje, naklo‑ ní se k němu, až má ústa u jeho ucha.

„Vydrž, vojáku.“ Je to láskyplné oslovení ze starých časů a jeho víčka se v reakci na ně se zakmitáním rozevřou. Na vteřinku je tu oční kon‑ takt a Hana ucítí vlnu naděje. Pak se jeho víčka znovu zavírají.

„Tome?“

Nic.

„To m e?“

Ne. Nedovolí, aby se to stalo. Obrací se na záchranáře, ti už ale Toma strkají soustavou dvojitých béžových dveří s  nápisem „Resuscitační sál“. Chystá se projít za nimi, ale doktor Malik ji zarazí. Než se dveře zavřou, zahlédne krátce ostrá světla a ucítí kovový pach krve. Do krku jí stoupne žluč a ona se zhluboka nadechuje. Doktor Malik jde k ní.

„Uděláme teď vašemu manželovi na resuscitačním sále další vy‑ šetření. Teprve potom vám budu schopný říct víc.“ Ukazuje na šedivé plastové židle. „Počkejte, prosím, tady. Můžete někomu zavolat, po‑ kud potřebujete.“

„Já...“ Ale doktor už je pryč.

Je sama.

Padá na ni hrůza.

Sedá si a zjišťuje, že židle je ergonomicky navržená k vyhřeznutí plo‑ ténky. Vyskočí znovu na nohy a zírá na olupující se stěnu před sebou. Její barva jí připomíná Tomův obličej to ráno po zkaženém kebabu.

Myslí na něj, jak tam leží. Bezmocný.

Zatíná pěsti.

No tak, Tome.

„Všechno v pořádku, drahoušku?“

Otočí se čelem vzad, kuřák zvenku ztěžka dosedá přes dvě židle. Na‑ klání se k ní a zahalí ji nevábným oblakem vyčpělého alkoholu.

„Ne, nic není v  pořádku.“ Vykročí směrem od něj. Být sama se na‑ jednou nezdá tak špatné.

Muž zakašle a  v  hrudi mu zaskřípe hlen. „Tam uvnitř  – to je váš manžel?“ Kývne hlavou směrem ke krémovým dveřím, přitom se za‑ kloní a  doširoka roztáhne nohy. Hana odvrací oči od nešťastné díry v jeho džínách.

„Ano.“ Odpovídá vysokým napjatým hlasem.

„Jste spolu dlouho?“

Dívá se směrem k dvojitým dveřím, zoufale by potřebovala vědět, co se za nimi děje. „Pět a půl roku.“

Muž přikývne. „Tak daleko jsem to nikdy nedotáh.“

Nemůže říct, že by ji to překvapilo.

Hana nadskočí. Doktor Malik strká do dveří, v  jeho tváři se zračí vážnost, kterou tam Hana nechce číst.

„Pojďte dál, Hano. Teď už můžete.“

„Hodně štěstí.“ Její společník jí ukazuje vztyčené palce. „Bude v po‑ hodě.“

„To doufám.“

Příslovečně se chytá stébla.

Zhluboka se nadechne a  vchází za doktorem Malikem na resusci‑ tační sál.

Tácek z bistra Coco’s v Soho

Léto 2006

Poznal se s ní při pití sladového mléčného koktejlu. Tehdy byla Hana servírka v  úchvatně kratičké minisukni, její černé kudrnaté vlasy se neochotně tísnily pod růžovou kšiltovkou. Nic si nepřál víc než vztáh‑ nout k nim ruku a osvobodit je.

Byla tak živá. Samý smích a  veselé povídání. Naprosto mimo jeho ligu.

Rozhlížel se kolem a  měl dojem, že jsou do ní snad všichni chlapi v bistru zamilovaní, včetně těch, co tíhli opačným směrem. On byl jen zakřiknutý student sedící v koutě. Kdykoli ho přišla obsloužit, přistihl se, jak se krčí za učebnicemi práva, zbytky sebevědomí utopené v upo‑ ceném mumlání a šílené touze říct něco vtipného.

Zatím vyčkával na svou příležitost a vypil přitom tolik předražených mléčných koktejlů, že si musel vzít v hospodě služby navíc. A přidělat si na opasku další dírku. Pak byla jednoho dne jeho trpělivost odměně‑ na. Přicházel k bistru zrovna ve chvíli, kdy si šla ven zakouřit. Pozdra‑ vil ji a vytáhl z kapsy zapalovač s britskou vlajkou. Příležitost udělat na ni dojem. Navázat kontakt. Konečně.

Zapalovač nevykřesal jiskru.

Zkusil to znovu. Nic. Cítil, jak v něm narůstá panika. Pak mu zakry‑ la dlaň svou drobnou rukou, ustálila ji a plamen se probudil k životu. A podívala se na něj. Doopravdy se na něj podívala. Širokýma hnědýma očima zkoumala jeho tvář. Na jejích červených rtech se objevil úsměv. Byla tak blízko, že nedokázal jasně uvažovat. Vzduch provoněný červe‑ nou marlborkou. Bylo to teď, anebo nikdy.

Jeho pusa se hýbala. Zjevně tvořila slova. „Ještě nikdy jsem nesbalil holku v kšiltovce.“

Vážně to nebyla jeho nejsvětlejší chvilka. Ticho mezi nimi zívlo na dost dlouho, aby zestárl o dobré desetiletí. Sklopil oči. Do háje. Zvoral to. Potom...

„Já zas nikdy nesbalila kluka, co neumí zapálit cigaretu.“ Řekla to tak ledovým hlasem, že se jí musel znovu podívat do tváře. Pro kont‑ rolu. Jak se dalo očekávat, vypouštěla dokonalý obláček kouře a on při‑ tom v jejích hnědých očích zachytil rošťácký ohýnek. „Říkala jsem si, kolikrát ještě budeš muset přijít, než z tebe vypadne aspoň půl slova.“ Usmála se. „Pořádně dlouhá mise, vojáku.“

Odvážil se vydechnout. „Jo, čekal jsem totiž na vhodnou chvíli.“ Kolem nich se přehnala ječící skupinka žen oslavujících v  Soho ko‑ nec svobody jedné z nich, zjevně na tahu za něčím hodně nevázaným. „Však víš  – jen my dva,“ zašklebil se. Holub nad nimi zamával křídly a on ucítil na čele cosi teplého a vlhkého. Sáhl si tam a zasténal. „Holu‑ bí trus ovšem fakticky nebyl součástí plánu.“

Začala se pochechtávat, pak zaklonila hlavu v  nespoutaném výbu‑ chu smíchu. Podíval se na ni, začal se smát s ní a slíbil si, že udělá co‑ koli, aby tuhle ohromnou holku získal. Cokoli.

Dvě

Hana prochází resuscitačním sálem a do hrdla se jí zadírá dezinfekce. Mrká, její oči si zvykají na neonová světla, a  vidí, jak si doktor Malik rukou přejíždí po stále rozcuchanějších vlasech.

„Můžete nám říct, kdy jste prvně zaznamenala symptomy, Hano?“

Pátrá po odpovědi, ale nedokáže myslet na nic jiného než na To‑ movo tělo na podlaze. Na jeho zavírající se oči. Levou paži přilepenou k  tělu. Zatřese hlavou, aby ty obrazy zahnala. Musí si vzpomenout. Musí jim pomoct.

„Nevím. Asi tak před hodinou, řekla bych.“

„A máte představu, kdy začaly?“

„Ne.“ Připadá si, jako by propadala u  nějakého testu. „Moc mě to mrzí. Když jsem si šla ve dvě hodiny lehnout, zdál se být v pořádku.“ Za růžovým závěsem po jejím levém boku zahlédne muže sípavě dýchají‑ cího do kyslíkové masky, jako by každý dech byl jeho poslední.

„A řekla byste, že je celkově fit a zdravý?“

„Asi ano. Hraje fotbal. Běhá. Občas. Nebo alespoň běhával.“ Přepadá ji pocit marnosti. Měla by vědět víc. Měla by jim toho dokázat povědět víc. Po pravdě si toho v posledních týdnech řekla víc se svým trafikan‑ tem než s Tomem.

„Kouří Tom?“

„Ano. Tedy, ne moc.“ Prochází kolem polic s tubami a jehlami. „Tro‑ chu víc několik posledních měsíců nebo tak nějak.“

„A měl v poslední době nějaké opakující se příznaky?“

Usilovně se snaží si vzpomenout. „Co například?“

„Bolesti hlavy? Nemotornost? Zapomnětlivost?“

Vrací se ve vzpomínkách nazpátek. „Hodně ho bolí hlava, když má kocovinu.“

„Jak je to často?“

„Poslední dobou prakticky denně.“

„A jste si jistá, že opravdu pil? Před těmi bolestmi hlavy?“

„Ano.“ Přikyvuje, i když v ní hlodá nejistota. Už se vůbec neobtěžuje ptát. „Proč?“

Doktor Malik neodpovídá a ona ho následuje do poslední kóje, kde vidí postavu v  růžové nemocniční košili. K  hrudi má připevněnou změť drátů a černý monitor s pípáním zobrazuje jeho životní funkce. Sestřička v tmavě modrém stejnokroji mu přikládá na obličej kyslíko‑ vou masku a tiše na něj mluví, zatímco mu přes hlavu přetahuje pásku.

Hana se chystá jít dál, když vidí, že se doktor Malik zastavuje a sklá‑ pí kovovou bočnici pacientovy postele.

Podívá se na něj znovu. Má tmavé vlasy a snubní prsten.

Tohle je Tom.

Položí si ruku před pusu. Z  hrdla se jí vydere vzlyk. Tom už vůbec nevypadá jako člověk. Jen samý drát, žíla a  končetina. Tohle nemůže být tentýž muž, který ji přenesl přes práh. Který strávil jejich zásnubní oslavu mícháním ďábelských růžových koktejlů „Hantini“. Který jel celou noc ve stařičkém Fordu Escort jen proto, aby jí na oslavu jejího „prvního dne coby učitelky“ přivezl v dárkovém koši koláč, modrý sýr a mandlový likér.

Najednou si vybavuje jen to dobré.

„Pojďme.“ Doktor Malik začíná šíbovat Tomovu postel do chodby. Řízení přebírá vousatý zřízenec, aby se doktor Malik mohl věnovat pa‑ cientovi. U  Tomovy hlavy zůstává sestřička, celou cestu, kdy ho sla‑ lomem strkají mezi opuštěnými vozíky, kartonovými krabicemi a ob‑ rovskými kovovými klecemi plnými složeného ložního prádla.

Hana je v poklusu, aby jim stačila. „Kam jdeme?“

Doktor Malik zvedá Tomovu levou paži, ta ale padá dolů. „Bereme ho nahoru na cété, abychom zjistili, co se děje v mozku.“

Hana má žaludek jako na vodě. „Co budete hledat?“

Vstupují do výtahu. Těžké šedé dveře se zavírají a výtah se s drnče‑ ním nesnesitelně pomalu šine vzhůru.

Doktor Malik kontroluje Tomův puls a pak pohlédne Haně do tvá‑ ře. „Mrtvice nastává, když dojde k přerušení přívodu krve do mozku, buďto z  důvodu neprůchodnosti arterie, nebo krvácení do mozku. Chápete?“

Hana polkne. „Asi ano.“

„Výborně.“ Přikývne. „Cété nám ukáže, co z  toho  – pokud vůbec něco – se Tomovi přihodilo.“

Hana kroutí popruh kabelky takovou silou, až se jí zařezává do dlaně.

Pohled doktora Malika se vrací k  Tomovi. „Jakmile zjistíme, co se děje, budeme vědět, jak ho léčit.“

„Dobře.“ Hana zírá na Toma, zatímco se výtah konečně uráčí do‑ razit do správného poschodí. Jeho nehybnost ji děsí. Vzpomene si na jejich poslední hádku  – na energii vzteku, s  níž rázoval po místnosti a  vypočítával dlouhý seznam jejích chyb. Naivní. Sobecká. Pořád ten stejný starý seznam. Při pohledu na jeho bezvládné tělo na nosítkách zjišťuje, že by si přála, aby na ni teď křičel. Aby mohl.

Doktor Malik pomáhá vyjet s  lůžkem ven. Zahýbají za další roh a vstupují na radiologii. Prostor čekárny je tmavý a nevlídný.

Doktor Malik pokračuje v chůzi. „Počkejte, prosím, tady, Hano.“

„Ne.“ Zatíná ruce v pěst. „Chci být s ním.“

Doktor zavrtí hlavou. „Je mi líto. Dovnitř nemůžete.“

„Prosím?“

„Úroveň radiace je příliš vysoká. Obávám se, že budete muset po‑ čkat venku.“ Netrpělivě bubnuje prsty do Tomovy karty. „Musíme ho teď vzít dovnitř – každá vteřina je životně důležitá.“

„Tak dobře.“ Ramena jí poklesnou. Toma odvážejí a ji tady zase ne‑ chávají samotnou.

Místnost ji děsí. Jde k  zásobníku s  vodou, ale nejsou u  něj žádné plastové kelímky, aby se mohla napít. Kručí jí v břiše. Podívá se na mo‑ bil, kolik je hodin. Pět třicet.

Slyší, že uvnitř spustili snímač. Přehrabuje se v kabelce, hledá něco k  snědku. Nakonec objevuje starý sáček italské směsi, velké balení, a  otevírá ho. Kuličky jsou pomačkané, ale cukr jí dělá dobře, a  tak si strčí do pusy další. A další. Pak ještě jednu. Najednou se jimi cpe. Snaží se přehlušit ten pocit, že se jí svět otřásá v základech. Devět. Deset. Je‑ denáct. Zavírá oči a její svět se smrskává na čokoládu a křupání oříšků mezi zuby.

Po chvíli slyší kroky. Přichází doktor Malik a sedá si vedle ní.

„Hano.“

„Ano?

„Snímkování nám potvrdilo, že Tom prodělal mrtvici.“

Nedokáže to přijmout. „Ale je mu teprve třiatřicet.“

Doktor Malik vrtí hlavou. „Obávám se, že to na věci nic nemění. Za‑ blokoval se přívod krve do oblasti v mozku, která řídí jeho levou stra‑ nu, a na snímku je vidět drobná oblast, která je poškozená.“

„Proboha.“ Hana má ruce tak pevně zaklíněné do sebe, že už necítí prsty.

Doktor Malik pokračuje. „Neznáme přesný čas nástupu příznaků, takže bude nejlepší přijmout ho na oddělení pro mozkové příhody a pečlivě ho monitorovat. Vezeme ho tam rovnou odtud.“

Věnuje jí napjatý úsměv, otočí se a  rázuje pryč. Hana sedí, civí na podlahu, čokoláda z  poslední kuličky se jí pomalu rozpouští v  ruce. Zavírá oči a zkouší si vzpomenout na nějakou modlitbu.

* * *

Když Toma přivážejí od tomografu, Hana vyskočí a znovu ho chytá za ruku. Je ledově studená.

Výtah je zdráhavě vyváží vzhůru, a  když jsou na místě, prostrka‑ jí Toma další soustavou dvojitých dveří. Hana zvedá hlavu a  vidí, že vstupují na jednotku intenzivní péče.

Doktor Malik je zpátky. „Prozatím si Toma necháme tady.“ Ukazu‑ je k  potemnělému pokoji za sebou. „Budeme ho intenzivně sledovat a sestřičky se postarají o to, aby byl stabilizovaný.“ Pokoj je plný dechu a nočního šelestění. Doktor kývne na sestru za recepčním pultem. Při‑ chází a pomáhá Toma zasunout do prostoru vlevo od nich.

Doktor Malik se naklání k Haně a mluví na ni klidným hlasem.

„Jen Toma uložíme na postel a zaopatříme ho. Můžete, prosím, po‑ čkat tady?“ Ukazuje ke dveřím s nápisem Místnost ticha. „Nepotrvá to dlouho.“

„Proč?“ Hana cítí záchvěv hněvu. „Měla bych být s ním.“

„Potřebujeme jen pár minut. Hned potom můžete k němu.“

Kolem Toma už je zase plno lidí, zatímco Hana zůstává sama. Jde k oknu a dívá se na zlověstnou nasvícenou skulpturu stojící dole na dvoře. Myslí na všechny telefonáty, co musí vyřídit a zlé zprávy, co musí předat, a má chuť do jedné ze zkroucených špičatých tyčí sochy vrazit hlavou.

Stěží si dokáže sama připustit, co se jí děje. Nemá nejmenší tušení, jak to říct druhým.

Znovu se posadí a  vyloví z  kabelky telefon. Zhluboka se nadechne a vytočí Julii. Telefon zvoní a Hana si představuje, jak se Tomova sestra odlepuje od chlapa, se kterým tenhle týden zrovna chodí. Ne snad, že by očekávala, že to Julie vezme  – je notoricky známá svým odhodla‑ ným bezvědomím až do oběda.

Překvapí ji zamumlání hlasu na druhém konci linky. „Jo?“

„Julie, tady Hana.“ Snaží se o klidný hlas. Uklidňující.

Nefunguje to. Julie si libuje v katastrofách. Dokáže si nějakou najít i v té nejšťastnější situaci. „Co je? Co se stalo?“

Hana ještě víc ztlumí hlas. „Tom je bohužel v nemocnici. Měl mrt‑ vici.“

„Cože?“ Julie tu zprávu přivítá kašlem hodným léčebny TBC. „Je...? Je pořád...?“

„Ano, Julie. Pořád žije. Je stabilizovaný a celou noc ho budou sledo‑ vat.“

„Do prdele.“ Hana slyší šramot a  opakované cvakání zapalovače, který odmítá chytit. „DO PRDELE.“

„Julie?“

Hana slyší plesknutí ruky dopadající na kůži. Podrážděné zavrčení muže. Juliin spolunocležník už toho moc nenaspí.

Juliin hlas adresovaný neznámému je ostrý: „Hele, nemoh bys las‑ kavě něco udělat s tím podělaným zapalovačem?“

Hluboký hlas: „Je šest ráno, Jules. Pojď spát.“

Hana si mne oči, snaží se uvolnit tlak, který jí svírá obočí. Slyší další vrčení. Potom znovu Juliin hlas: „Mám nějaký fakt blbý zprávy, mohl bys sakra hejbnout kostrou a zapálit mi cígo?“

Hana si povzdychne. „Julie?“

„Jo, jenom vteřinku.“ Hana slyší další zběsilé cvakání. „Do háje, fakt to prostě nefunguje, tak s tím něco udělej, jo? Můj brácha měl zrovna mrtvici. Slyšíš?“

Hana nějak tuší, že tenhle vztah moc dlouho nevydrží. Zhluboka se nadechne. „Poslyš, Jules, je to zlý, ale dobrá zpráva je, že už ho mají na oddělení pro mozkový příhody, kde ho můžou sledovat a dát mu léčbu, kterou potřebuje.“

„Takže se uzdraví?“

„To nevím.“ Hanu přemáhá vyčerpání. „Musím teď už jít, ale přijeď sem, jak nejrychleji můžeš. Ano? Prosím.“

„Ale auto je v háji. Nevím...“

Hana ji přeruší. Pro jednou si bude Julie muset poradit. „Jeď vlakem nebo něčím. Čímkoliv. Jsme na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Queen’s Lane. Promiň, ale vážně se teď musím vrátit k Tomovi.“

„Tak jo.“ Juliin hlas zní najednou křehce. „Moc ho ode mě pozdra‑ vuj. Ano? Prosím?“

„Jistě. Brzy na viděnou.“

Než zavěsí, slyší první vzlyk.

* * *

Když Hanu pustí na pokoj, Tom je uvězněný v  posteli, obklopený pí‑ pajícími přístroji a jehlami. Ze stojanu nad ním visí sáček s čirou teku‑ tinou. Žaludek se jí svírá strachem, klesá do židle vedle postele a sahá po jeho ruce.

Doktor Malik se opírá o postel a dívá se na ni. Mluví tiše. „Příštích čtyřiadvacet hodin bude velice důležitých. Ohlídáme případné kom‑ plikace a budeme se snažit zjistit, proč měl mrtvici a jak moc rehabili‑ tace bude potřebovat.“

Hana pozoruje Tomovo dýchání. Nádech. Výdech. Má pocit, že kdy‑ by se jen na moment podívala jinam, mohlo by se zastavit.

Má strach, že začne brečet.

„Jak dlouho tady s ním můžu zůstat?“

„Tak dlouho, jak jen si přejete.“

„Děkuju.“

Po doktorově odchodu se Hana otočí k Tomovi a překvapí ji, jak vy‑ padá mladě. Pološero z něj smývá vrásky profesionálního podmračení, až je z  něj zas ten kluk, co z  ní nedokázal spustit oči v  bistru v  Soho. Šťastné dny... Zvedá oči k zlověstným křivkám monitorů. Po tvářích jí stékají slzy.

Přemáhá ji smutek z toho, kolik toho ztratili.

Začíná si uvědomovat slabý stisk ruky, pohlédne dolů a  vidí, že jí Tomovy prsty svírají ruku. I jeho oči se plní slzami. Plakat ho neviděla už celé roky.

Tome. Ach, Tome.

Hladí ho po tváři a  tiše čeká, až znovu zavře oči. Dech se mu pro‑ hlubuje a ona myslí na to, co se mu dnes chystala říct. Slova, která si připravovala celé týdny. Měsíce.

Spustí hlavu do dlaní a  do vzdychající tmy pokoje šeptá svou prosbu.

Nikdo ji neslyší.

Účtenka: Duhový bar

Léto 2006

Jejich první schůzka skončila v gay baru.

„O  romantické atmosféře mám trochu jinou představu.“ Cítil, jak klouže ze stoličky potažené imitací leopardí kůže, a zkoušel se udržet nahoře zapřením loktů o titěrný kovový stolek.

„Nevím, co tím myslíš.“ Hana shodila z  ramen kožené sako a  pro‑ hrábla si rukou nepoddajné kudrny. Koutky jejích lesknoucích se rtů zvedal úsměv. Zoufale ji toužil políbit, kdykoli ale sebral odvahu, aby to zkusil, Hana se zrovna napila nebo ďobla do jídla.

Šílel z toho.

Hana na rozdíl od něj seděla na své stoličce elegantně. „Co může být romantičtější než pít jedovaté margarity ze svítivě růžového kyblíku?“

„Pravda.“ Přikývl. „Je to kulisa každého druhého filmu.“ Upil trochu brčkem a odvrátil pohled od hrudí podstatně mužnějších, než byla ta jeho, které se opíraly o bar vedle nich. „Myslel jsem spíš tu muziku.“

„Cože?“ Nasadila přehnaně šokovaný výraz. „A já byla přesvědčená, žes přemluvil dýdžeje, aby pustil zrovna tohle.“

Zavrtěl hlavou. Z reproduktorů bušila skupina A ‑ha s jejich Take on Me. „To bohužel ne.“ Zkusil štěstí, zakryl jí ruku dlaní a doufal, že neucukne.

Jemně mu ji pohladila prsty. „Typický student práv. Nejspíš se všichni berete tak vážně, že si ani neužijete starý dobrý popík.“

Obrátil oči v sloup. „A ty budeš nejspíš jedna z těch rozdováděných studentek angličtiny, co nezná nic lepšího.“ S hranou vážností zavrtěl hlavou. „A pokud jsi fanynka týhle sračky, potom se obávám, že bych to mohl pokládat za pádný důvod pro vyloučení tvého jména ze sezna‑ mu kandidátek na druhou schůzku.“

„Skutečně?“ Naklonila se k  němu a  on měl další příležitost ocenit výhled, který nabízel její růžový top s hlubokým výstřihem. „Kdo další je na seznamu? Prozradíš mi, s kým soupeřím?“

Zvedl obočí. „Příliš mnoho adeptek, abych je jmenoval, je mi líto.“

Stáhla se zpátky. „Chápu. Takže všechny ty večery, cos minulý týden neměl čas  – jak jsi říkal, že musíš makat v  hospodě –, jsi randil s  ji‑ nýma?“ Říkala to sice rošťáckým tónem, než ale sklopila oči ke stolu, zahlédl v nich záblesk obav. „Docela ráda bych věděla, jak si stojím.“

Nedokázal říct, jestli to myslí vážně.

Naklonil se k  ní, aby ji znovu vzal za ruku, ale stolička mu zhatila plány. Nebezpečně na ní zavrávoral, než ji vrátil do rovnovážného sta‑ vu. Super, Tome. Fakt super.

„Věř mi Hano, v  mém životě nejsou žádné zástupy žen. Jenom máma. A  sestra. Docela se mi líbí ta paní, co si od ní kupuju sobotní noviny, i když mi pořád ukazuje nekonečné fotky vnoučat. Ale to je asi tak všechno.“

Hana nechala oči sklopené. „Vážně?“

„Vážně.“

Zvedla hlavu a  napila se brčkem. Při pohledu na její úsměv se mu hrozně ulevilo. „Samozřejmě jsem žádné obavy neměla.“ Zavrtěla hla‑ vou. „Chci říct, je přece nad slunce jasné, že kam já se hnu, všude jsem v obležení ctitelů.“

Měl vážné podezření, že je to pravda. Bylo mu ale jasné, že ona o tom nemá nejmenší tušení. Hned ji za to měl ještě radši.

Pokusil se napnout biceps. Ani se nehnul. „Všechny je zmlátím. Jas‑ ná věc.“

Naklonila se k němu. „Jasná věc.“ Doširoka se usmála. „To by ovšem byla pastva pro oči.“

„Vážně?“ Předstíral pohodu, kterou naprosto postrádal.

„Ano.“ Pozvedla obočí. „Každopádně mi pověz, oč bych vlastně při‑ šla. Kdybych neprošla sítem pro druhé rande?“

Naznačil prsty pusu zapnutou na zip a zavrtěl hlavou.

„Aha, chápu.“ Diskotéková světla zachytila stříbrný přívěsek na je‑ jím krku. „Muž obestřený tajemstvím je zpátky.“

„Přesně tak.“ Naklonil se k ní. Jeho ústa se bezmála dotýkala jejích. Konečně.

„To ti vibruje telefon, nebo jsi jenom rád, že mě vidíš?“

Trvalo mu vteřinu, než zjistil, že ji ještě nelíbá.

„Ach jo.“ Vytáhl telefon. „To je jenom máma.“ Vypnul ho a zastrčil zpátky do kapsy.

„Takhle pozdě?“ Hana se zatvářila znepokojeně. „Nepotřebuje něco? Klidně jí zavolej, jestli chceš.“

„Je v  pohodě. Jen mě chce vždycky pozdravit, když jí skončí služ‑ ba.“ Odvážil se natáhnout ruku, aby Hanu pohladil po vlasech. „Teď se vraťme k té hře na tajemství. To se mi dost líbilo.“

Položila mu prst na ústa. „Zmlkni a líbej mě.“

A tak to udělal. Chutnala po citrusech a naději.

Začali hrát Take That. Ani si toho nevšiml.

Tři

„Je mi fajn.“ Julie odhodlaně kýve hlavou. „Naprosto fajn.“

Hana se dívá na koš u  Tomovy prázdné postele. Počítá, kolik je v něm prázdných plechovek od dietní koly.

Čtyři.

Je devět ráno.

Julii není fajn.

„Určitě?“

„Jo.“ Hana sleduje, jak si Tomova sestra sahá do kapsy a  vytahuje z  ní tabulku čokolády. Třesoucíma se rukama a  nepřetržitou konzu‑ mací kofeinu Julie připomíná Haně spíš panikařící maturantku než pětadvacetiletou ženu, kterou ve skutečnosti je. Co nevidět může vy‑ lovit plechovku Red Bullu a obrázek bude dokonalý.

„Nechceš trochu vody, Jules?“ Hana ukazuje na plastovou konvici stojí‑ cí na podnosu na druhé straně postele. „Zrovna se vaří.“ V podpaží ji štípe pot, snaží se postavit hrnek s čajem a shodit ze sebe propínací svetr. Mezi všemi přáními a dárky na bílé skříňce u Tomovy postele není skoro volné místečko. „Brzy se uzdrav“ se mísí s bonboniérami a květinami. V Tomo‑ vě firmě se překonali, když poslali koš ovoce od Selfridges, zhruba ve ve‑ likosti labradora. Je korunovaný ananasem ovázaným nevhodně veselou tyrkysovou mašlí s vrstvami stříbřitého plastu, který při doteku praská.

Hana v zoufalství obrací oči v sloup. Tomovi kolegové nemají zjev‑ ně tušení, jak je to zlé. Týden po mrtvici je Tom pořád tak vyčerpaný, že skoro nedokáže kousat, natož zápasit s vytříbeným úsilím oddělení dárkových balení luxusního obchodního domu.

„Ne.“ Julie prohrává boj s čokoládou. „Žádnou vodu nechci.“ Netr‑ pělivě se snaží roztrhnout obal zuby. „Zatraceně.“ Předkloní se a zabo‑ ří hlavu do dlaní.

„To je v pořádku, zlato.“ Muž ve vedlejší posteli sklání huňaté obočí, v soustředěné snaze sníst kukuřičné lupínky, které mu přinesli k sní‑ dani. Mléko mu stéká po modrém pruhovaném pyžamu. Trhaně zve‑ dá pravou ruku, ve které vratce svírá lžíci. Voskově žlutá barva jeho pleti krutě kontrastuje s tísnivě růžovými stěnami jednotky intenziv‑ ní péče. Prameny bílých vlasů se mu rozpínají do všech stran, jakoby v chabé touze po svobodě.

„Dobré ráno, Johne. Jakpak se máte?“ usměje se na něj Hana. Julie se otáčí jeho směrem. Strašlivou vteřinu to vypadá, že Julie znovu vy‑ buchne, už počtvrté, co je tady.

„Skvěle.“ Johnův úsměv je zkřivený. Prohrává boj se lžící a oranžové lupínky se rozstříknou po šedavé nemocniční přikrývce. Nemotorně trhá hlavou ze strany na stranu a pronikavýma modrýma očima pomr‑ kává jejich směrem.

„Mohlo by to být i  horší, zlato.“ Jeho hrdelní smích patří hospod‑ skému štamgastovi. „Aspoň nejste celá od snídaně jako já.“

Julie nutí ústa do něčeho, co vzdáleně připomíná úsměv. Hana ví, že Julie nestojí o vyrušování a zasáhne dřív, než může promluvit. „Vám přitom ovšem rozhodně nechybí styl, Johne.“

„Že nechybí?“ Stařec ukazuje na mlékem rozmáčenou hmotu v klí‑ ně. „Jo, styl, to jsem celý já. Za starých časů jsem –“

„Ano. Jistě. Potřebuju teď chvilku klidu. Pardon.“ Julie vstává a za‑ tahuje zelený pruhovaný závěs mezi postelemi. Než za ním John zmizí, Hana nehlasně naznačuje ústy omluvu.

„Proboha. Člověk tady nemá kouska soukromí. NAPROSTO žádné soukromí.“ Julie se popuzeně rozhlíží po ostatních obyvatelích čtyř‑ lůžkového prostoru. Hana krátce zvažuje možnost nechat si slovo „promiňte“ vytetovat na čelo. Mohlo by jí to ušetřit dost času.

„Chci říct, že jen potřebuju nějaký prostor, abych to zpracovala, chá‑ peš?“ Julie znovu zápasí s obalem. Roztrhne ho a odlamuje si dva čtve‑ rečky hořké čokolády. Hodí je do pusy. Haně nenabídne. Jako obvykle.

„Jen si fakt dělám starosti, víš? Když může Tomovi prasknout...“ Julie si natáčí na prst pramínek vlasů a  hledá nápovědu na šedivých stropních panelech.

Hana jí pomůže. „Když mu může prasknout krční tepna?“

„Jo, jo.“ Julie netrpělivě přikyvuje. „Zrovna jsem to chtěla říct.“ Vy‑ dechne. „Když se mu tohle může stát a mít mrtvici, tak třeba...“

Hana mlčky horečně přemýšlí, co by jí na to mohla říct. Něco uklid‑ ňujícího. Něco upřímného. Ví, na co Julie myslí. Čeho se bojí.

Ví, že by se taky bála.

Julie si strká do pusy další kousek čokolády. „Tak třeba...“

Hana se jí snaží pomoct. „Tak by se to třeba mohla stát i tobě?“

Julie přikývne. „Jo,“ řekne sotva slyšitelně. Hana vidí stíny pod její‑ ma vykulenýma zelenýma očima. Vidí, jak se Julie hryže do spodního rtu. Strach. Potřeba útěchy.

Hana otevírá ústa, ale Julie už mačká obal do kuličky a zuřivě s ním mrští do koše.

Ta chvíle je pryč.

„To je fuk. Nemá smysl na to myslet.“ Julie vstává a  začíná rázo‑ vat okolo Tomovy postele. „Vůbec žádný smysl.“ Pohybuje se rychle. K oknu. Zpátky. K závěsu. Zpátky.

Hana se zamračí, cítí, že na ni jde každodenní bolest hlavy. Zvedá ruce a tiskne si dlaně k čelu v marné snaze udržet bolest na uzdě. Zhlu‑ boka se nadechuje a  cítí pach oschlé snídaně a  citronové dezinfekce. Zatouží po louce nebo váze plné květin. Teď by ji osvěžilo i nemocnič‑ ní parkoviště plné těch nejjemnějších výfukových plynů jižního Lon‑ dýna.

Podívá se na Julii. „Nezkusíme vidět to dobrý? Co říkáš? Tom je sta‑ bilizovaný. Začíná mluvit. Ví, kdo je.“ Polkne. „Doktoři pořád opakují, že si vede dobře.“

Julie si s  pohrdáním odfrkne a  narovná své vysoké tělo, co to jen jde. I na těch nejvyšších podpatcích by Hana potřebovala žebřík, aby jí sahala ke klíční kosti. „Jasně. Přesně tohle vykládali o mý mámě. Takže to znamená tak akorát velký kulový.“

Na to Hana nemá odpověď. Místo toho zírá na zmačkanou pokrýv‑ ku na Tomově posteli a myslí na peklo té nekonečné noci. Ještě ani teď, když je Tom stabilizovaný, ho nedokáže přestat sledovat. Nemůže se nechat zaskočit. Jak se dny stýkají s nocemi a noci se dny, neustále ho pozoruje. Hruď, která se zdvíhá a zase klesá, ústa, která se snaží tvořit slova, končetiny, které se pokoušejí znovu hýbat. Kdyby se třeba jen na vteřinu přestala dívat, mohlo by to znovu přijít. To nedopustí.

I beztak cítí vinu.

Julie se otáčí, její vysoké boty zavržou o podlahu. „Co ty bys o tom mohla vědět?“ Hana si povzdechne, zatímco Julie rázuje k oknu a upírá zrak na fascinující výhled do betonové zdi. Hana je zvyklá být terčem Juliina vzteku. Má v  tom spoustu praxe. „Přece ses ani neobtěžovala ukázat, když byla máma nemocná.“

Hana otevírá pusu, aby se hájila. Zase ji ale zavře. Za těch víc než deset let marných pokusů se jí nepodařilo Julii přimět, aby se na celou věc podívala jejíma očima. Žhavá půda nemocničního pokoje ji těžko přiměje změnit názor.

Julie pohodí svými dlouhými tmavými vlasy. „Můžeš mi půjčit pětku?“

„Zase?“ To slovo z Hany vyletí dřív, než ho může zastavit.

„Jo.“ Julie si překříží paže na hrudi, zelený svetřík jí přitom obepne tělo ještě těsněji. „Potřebuju ještě něco sníst. Abych to tady vydržela. Tohle pro mě není úplně snadný, víš?“

„Ano. Já vím.“ Hana má chuť jí připomenout, že ani ona si to tady bůhvíjak neužívá. Nespala od té doby, co Toma našla, není schopná zavřít oči, aniž by viděla jeho tělo přišpendlené k podlaze. Když je teď stabilizovaný, už jí nedovolí tu zůstávat mimo návštěvní hodiny, takže tráví noci doma, zírá na hodiny a vytrvale se propíjí minutami zbýva‑ jícími do doby, kdy se může vrátit do nemocnice.

Oči ji pálí. Přejede si dlaní po obličeji. Pleť má napjatou a  suchou. Přímo cítí, jak stárne.

Zhluboka se nadechne. „Nemůžeš si dojít k tomu bankomatu v pří‑ zemí?“

Julie se na ni podívá jako na nějaký odpad. „Potřebuju jen pětku.“ Nervózně se plácá do stehna. „Vy dva jste přece ve vatě. Půjčit mi pětku snad nemůže být takový problém, ne?“

Hana se znovu ovládne a neudělá Julii přednášku o hrozivých hypo‑ tékách ani o  svém nočním googlování, které jí odhalilo skutečnost, že polovina lidí, kteří prodělali mrtvici, už nikdy nezačne znovu pracovat.

Zkouší jinou taktiku. „Můžu ti něco koupit v  bufetu. Chystám se tam na snídani.“ Usměje se. „Nezajdeme tam spolu?“

Julie to zvažuje celou nanosekundu. „Ne.“ Zavrtí hlavou. „Ty běž, když chceš. Já od něj nechci odcházet. Je to tak –“ V jejím hlase se ozý‑ vá vzlyk. Přejíždí rukou po posteli, snaží se dát dohromady. Oči se jí lesknou, zhluboka se nadechne. Hladí rukou polštář a  mluví jakoby pro sebe.

„Když jsme byli malí, denně jsem ho po škole nutila, aby si se mnou hrál na doktora a  sestřičku. Ať se dělo, co se dělo. Byla jsem posedlá Domovem v zálivu, takže vždycky dělal, že je ten australský doktor na surfu – doktor Monk.“

Hana přikyvuje, nechce zničit kouzlo okamžiku.

Julie rovná pokrývku. Hana pozoruje výraz něhy v její tváři a dokáže si ji představit jako malou holku navlečenou v uniformě zdravotnice, jak pozoruje dveře a čeká, až její milovaný velký bráška přijde domů.

Tom vždycky říkal, že si tehdy byli hodně blízcí.

Julie si povzdychne. „Pokaždé přiběhl a zachránil život mému mé‑ ďovi nebo barbíně, než jako naskočil na prkno a vystřelil pryč.“ Usmí‑ vá se a  celý obličej se jí rozjasní. „Vážně ho to chytlo. Aspoň to říkal. Hrával si se mnou celé hodiny. I když měl jít trénovat fotbálek. Nebo se vidět s nějakou holkou.“ Hřbetem ruky si otírá oči. „Fotbálek miloval.“ Hlas se jí láme. „Kdoví, jestli si ho ještě někdy zahraje...“

„Ale jistěže zahraje.“

„To nemůžeš vědět.“

„Ne. Ale věřím tomu.“ Hana natáhne ruku a na chvíli ji položí Julii na rameno. „Jestli se z toho někdo dokáže dostat, tak rozhodně on.“

Julie na to nic neřekne. Hana se snaží dál. „Koukni, já vím, jak se asi cítíš, ale –“

Julie se prudce odtáhne. „Ne. To tedy nevíš.“ Tvář jí ztuhne. „Nemáš ani nejmenší tušení. Ani nevím, proč ti to tady vůbec vykládám. Hele, potřebuju akorát pětku, jo?“

Hana s povzdechem sáhne pro peněženku a podá jí peníze. „Tak na.“

Julie si je bere bez poděkování. „Vrátím ti to.“

Hana si je naprosto jistá, že nevrátí. „Ovšem.“

Julie se zamračí. „Ty mi nevěříš?“

Hana obrací oči v sloup. Rychle ji opouští trpělivost, a jestli tu zů‑ stane, mohla by říct něco, co ji bude mrzet. „Jdu do sebe hodit nějakou snídani.“ Sebere kabelku a odchází.

Provází ji pronikavý hlas. „Co máš za problém, Hano?“

Můj manžel měl mrtvici. V den, kdy jsem se ho chystala opustit.

Nepatrnou chvilku má Hana dojem, že to možná řekla nahlas.

Pak slova spolkne a  jde dál. Prochází kolem Johnovy postele. John na ni mrkne, tvář má šedivou a  sklíčenou. Ze všech sil se na něj na oplátku usměje.

* * *


31

„Právě včas, Hano.“

Hana přidává do kroku, vidí, že je Tom zpátky ze sprchy – tmavé vla‑ sy má mokré a sčesané dozadu. Julie už zase zmizela, zřejmě se vydala načerpat další cukr. Nebo nikotin. Nebo obojí.

Sandra stojí vedle Toma v  bílé blůze a  modrých kalhotách fyziote‑ rapeutického týmu, ruku položenou zezadu na vozíku. Tomovo tělo v teplákové soupravě drží na místě díky tomu, že ho podepírají polš‑ táře skoro stejně bílé jako jeho kůže, levá paže mu bezvládně visí přes opěrku. Šedočerná masa vozíku připomíná éru parních lokomotiv a silná šedá kola, jako kdyby měla vlastní, mimořádně sveřepou hlavu.

„Jste připravená pomoct mi s  ním zpátky na postel, Hano?“ Hana má podezření, že k  odstranění úsměvu ze Sandřiny tváře by člověk musel použít mačetu.

„Jistě.“ Lhaní už Haně začíná jít.

„Já.“ Tom se nadechuje. „To zvládnu.“ Hlas má teď trvale nastavený do polohy mručení. Slova ze sebe pořád dostává pomalu, každým dnem jsou ale zřetelnější. Stejně jako skutečnost, že je mrzutý. Naštvaný.

Ztracený.

Hana ho nikdy neviděla takhle poraženého. Kouše se do rtu, aby za‑ razila slzy, o nichž ví, že je Tom nesnáší. Brečet může pak.

„Ještě ne, Tome.“ Sandra vrtí hlavou. „Už brzy to půjde. Ještě ale po‑ třebujeme, abyste nejdřív nabral trochu víc síly. Ano?“

Tom zavrčí.

„Skvěle.“ Sandra je obdařena mohutným filtrem negativity. Nepo‑ chybně ho tady potřebuje. Podívá se na Hanu. „Připravena?“ Mačká tlačítko a klesá s nemocniční postelí až na úroveň vozíku.

„Ano.“

„Pomalu mu přesuňte nohy.“

Tomovy bosé nohy působí podivně zranitelným dojmem, jak je Hana pokládá na modré prostěradlo. Spodek nohavic šedých tepláků mu žalostně plandá kolem kotníků.

„Výborně. Teď zaklesněte paže do Tomova podpaží.“

Hana to udělá.

„Teď ho zvedněte... tak je to správně!“

Haně to správně nepřipadá. Vaří se horkem a její levá paže ochotně kopíruje nervový třes, který ji přepadá, kdykoli musí v  hospodě nést víc než jednu sklenici.

Stojí za Tomem, široce rozkročená, a usilovně se snaží ho zvednout. Za tu dobu, co je v nemocnici, skoro nic nesnědl, jeho váha ale stejně dává jejím svalům pořádně zabrat. Cítí protesty svých bicepsů a litu‑ je, že nikdy nezačala používat ty činky, co si objednala při posledním lednovém záchvatu fitness. Za závěsem, který je odděluje od vedlejší buňky, slyší Johna říhat. Hana ví přesně, jak se cítí.

Sandra pokračuje svým rázným hlasem. „Teď vy, Tome. Otočte hla‑ vu a chyťte se pravou rukou vzdálené strany postele.“

Tom je v obličeji popelavě šedý. Ochable mává paží ve vzduchu, za‑ tímco Hana nabývá přesvědčení, že to její záda nevydrží. Mezi ňadry jí stéká stružka potu. Začíná jí slzet levé oko.

„Já –“ Ví, že ho brzy upustí.

Jeho ruka konečně svírá postel.

„Skvělá práce, Tome!“ Sandra mu zatleská. „Teď do té paže přeneste všechnu váhu a přetáhněte zadek z vozíku na postel. Hana vás přidr‑ žuje.“

Hana má obavy, že její schopnost pomoct je vážně omezena hrozícím úrazem páteře. Sbírá zbytky síly. „Jen pojď, Tome. My to zvládneme.“

Tomovi se dělají na čele kapičky potu, jak táhne váhu vlastního těla a ztěžka dopadá na postel.

Sandra se radostně zašklebí a odhalí přitom mimořádně rovné zuby. „Skvělá práce.“ Tom obrací hlavu na polštář a Hana vidí, jak se mu po tváři pomalu koulí slza.

Sandřin hlas zůstává nastavený do režimu ZVESELA. „Tak tímhle postupem dostanete Toma zpátky na postel.“

„Skvělé.“ Hana si protahuje bolavé paže nad hlavou. „Je to hračka.“

„A taky na záchod a z něj.“ Sandra spokojeně přikyvuje. „To může‑ me nacvičit příště.“

„Jupí.“ Hana se setká se Sandřiným nesouhlasným pohledem a uvě‑ domuje si, že její slova vyznívají sarkastičtěji, než zamýšlela.

Fyzioterapeutka rychle pokračuje. „Teď když je Tom stabilizovaný, začínáme s  plným programem terapie, abychom mu pomohli znovu získat tělesné dovednosti.“ Mávne rukou. „Jako sezení, holení, vaře‑ ní... A brzy ho taky postavíme na nohy. S chodítkem.“

Tom si povzdechne. Hana mu pokládá ruku na rameno, on ji ale setřese. Cítí povědomý závan selhání. Nemá nejmenší tušení, jak mu pomoct.

Tom vzhlédne k Sandře. „Chci... mluvit s...“ Ukáže hlavou na Hanu.

Sandra vrhne netrpělivý pohled na hodinky. „Dobře.“ Její bílé tenis‑ ky při otáčení zaskřípou o podlahu. „Hned jsem zpátky.“

Hana pohlédne na Toma.

„Copak je, vojáku?“

Tom nespouští oči ze stropu. Slova z něj vycházejí trhaně, jako kdy‑ by se proti němu postavila i vlastní ústa. „Neříkej. Neříkej mi tak.“

„Promiň.“ Zase mu přidrží sklenici.

Odstrčí ji pravou rukou. „Nedokážu se ani napít. Ne bez tebe.“ Celý obličej ovládá zlost.

Hana zamrká a položí sklenici zpátky na stolek.

„Vím, že je to těžké, ale –“

„Těžký?“ Zadívá se na ni nevěřícně. „TĚŽKÝ? Koukni na mě.“ V  očích se mu hromadí slzy bezmoci. „Nemůžu se vychcat. Nemůžu se oholit. Ani si sakra nesednu.“ Dívá se na přání a  dárky a  tvář má zkřivenou vztekem. „V jednu chvíli jsem právník s...“ Obličej má šedý vyčerpáním, ale pokračuje. „Se sportovním auťákem, a najednou jsem ten, co dostává podělaný koše s ovocem.“ Natáhne se a ze všech sil se snaží shodit tu urážlivou věc na zem. „Ovoce ani nemám rád.“ Koš se odmítá hnout, všechna přání se ale sesouvají a  tvoří na podlaze ba‑ revnou mozaiku falešných nadějí. Hana vstává, upřeně hledí na bolest v jeho tváři, zoufale touží všechno napravit.

„Do prdele.“ Teď už mu tečou slzy. „Proč se to stalo?“ Hana vytahuje z kapsy papírový kapesník a tiše mu je otírá. „A proč brečím?“ Zavírá oči, jako kdyby tím mohl slzy zastavit. „Já přece nikdy nebrečím.“

„Já nevím.“ Její hlas je sevřený.

„Bodejť bys to sakra mohla vědět.“ Na tenhle vztek v jeho očích už je tak hrozně zvyklá. Žije s ním celé měsíce. Před mrtvicí říkal, že je to kvůli ní. Kvůli tomu, jak je sobecká. Potřebná. Kvůli jejím chybám.

Teď to není její chyba, a přece se z nějakého důvodu cítí ještě hůř.

Tom se ještě snaží něco říct, hlas má ale stále napjatější. „Nevím, proč to vlastně říkám. Nemůžeš... nic dělat.“

„Já vím, Tome. Můžeme se ale soustředit na to, aby ses uzdravil.“

„Uzdravil?“ Slova teď skoro plive. „Já se neuzdravím.“ Když se jejich pohledy setkají, čte mu v očích beznaděj. „Přiznej si to. Tak to je. Je ze mě mrzák.“

„Ne, Tome.“ Zoufale hledá správná slova. „Nejsi žádný mrzák.“

Pravou rukou si zvedne levačku. Pouští ji. Sleduje, jak dopadá na postel. „Ale jistě že jsem.“

„Ne.“ Hana vrtí hlavou. „Doktoři tvrdí –“

„Doktoři.“ Zavrhne je jediným zavrtěním hlavy.

„No tak, Tome.“

Neposlouchá ji. „Ne.“ Ukáže na bezvládnou levou stranu svého těla. „Takhle to je. Máš kliku.“

Bodnou ji výčitky svědomí a pokouší se vzít ho za ruku. „Ne, Tome. Já –“

„Čau kámo.“ Jejich rozhovor utne hluboký hlas. „Co ta příšerná tep‑ lákovka? Copak nevíš, že ti šedivá nesluší?“

„Nicku.“ Ještě nikdy ho Hana neviděla radši.

„Čau kámo.“ Tom si horečně otírá slzy. K posteli přichází jeho nej‑ lepší kamarád.

Nepatrné zacukání v  koutku Nickových úst je jedinou známkou šoku z pohledu na Toma. Nick vypadá v tmavě modrém obleku vysoký a rozložitý. Uprostřed šedi a mumlání nemocničního pokoje působí až nepřístojně zdravým dojmem.

„Páni, ty tady fakt srážíš dolů věkový průměr, Tome.“ Naklání se k němu a mluví šeptem. „Vždycky jsem říkal, že ve svým nitru seš sta‑ rej mizera. Donesl sis vlastní papuče?“

Tom se skoro usmívá.

Nick se obrací k  Haně. „Jak se máš?“ Pokládá jí ruku na rameno. „Vsadím se, že o toho příšerného pacienta vzorně pečuješ.“

Hana se zamračí. „Ani bych neřekla.“

„Já jo.“ Nick se jí dívá do očí. „Vzorně.“

Hana se kouše do rtu, aby zahnala slzy. „O tom nic nevím.“ Bere si bundu. „Myslím, že půjdu na chvíli na vzduch. Nechám vás o samotě.“

„Prima nápad.“ Nick si sedá na židli u postele. „Tak Tome, máš na výběr tři věci na čtení. Za á, příběhy o zázračném přežití mozkové mrt‑ vice. Za bé, nejnovějšího Johna Grishama. Nebo za cé, sportovní přílo‑ hu Timesů.“

Tomovou tváří cukne úsměv. „Stupidní otázka. C je správně.“

„OK.“ Nick rozmáchlým gestem otevírá noviny. „Ale jestli mě budeš nutit číst o zatracenejch Spurs, možná pak pošlu ten směšnej ananas do míst, kde slunce nesvítí.“

Hana si cestou ven kontroluje mobil.

Dorazila další textovka.

Chybíš mi.

Vychází z pokoje a opírá se o zeď u výtahu, oči upírá na ta slova.

Pořád na Tebe musím myslet.

Chvíli hladí displej, prsty ji svrbí, jak by chtěla odpovědět.

Ne. Teď ne. Už ne.

Zprávy vymaže a jde dál.

Dvoupence

Září 2006

„Takže...“ Hana se na něj usmála a přitáhla si růžovou pokrývku kolem těla. V  chladu její prťavé místnůstky se jí kouřilo od pusy. „Kde bys chtěl pracovat? V těch nejdivočejších snech?“

Přejel jí rukou po hladké kůži na stehně.

„Tady.“

Zasmála se a  natáhla se přes něj k nočnímu stolku pro krabičku cigaret.

„Neřekla bych, že by ti setrvání na tomto místě vyneslo moc peněz.“ Položila mu na hruď něco chladného a  kulatého. „Tohle je zhruba všechno, co bych ti mohla platit.“

Pohlédl dolů a uviděl dvoupenci. „Hmmm. Myslel jsem, že jsi nóbl.“

Zašklebila se. „Ne až tak moc.“

Povzdechl si. „Hm, není to zrovna nástupní plat, co si po škole před‑ stavuju. Celkem rád bych měl na jídlo.“

Zvedla koutek úst, vložila do něj cigaretu a  zapálila si ji zapalova‑ čem s  britskou vlajkou, který tak nějak přešel do jejího vlastnictví. Vydechla. „Tak to pro mě budeš muset pracovat na částečný úvazek. Budu ti oplácet laskavostmi. Po vzoru královen.“

„To mi vyhovuje.“ Ovinul paži kolem jejího teplého těla. „Vždycky mi přišlo, že máš jisté královské způsoby.“

Uchechtla se. „Kdyby tě teď slyšela moje máma, ta by se nasmála. Pořád mi vyčítá, jaký jsem neotesanec.“

„Vážně?“ Tom si všiml teď už povědomé linky, která se Haně začala tvořit na čele. Svraštěné čelo značící „máma“.

„Jo.“ Hana se mu uvelebila na hrudi. „S oblibou lidem vykládá, jaká jsem nemotora.“

Slyšel povzdech v  jejím hlase a  pokusil se ji rozveselit. „Co ona o tom ví? Zjevně tě nikdy neviděla tancovat na stole, když máš v sobě dávku bílého vína o  hmotnosti vlastního těla. Mohla bys rovnou ke Královskému baletu. Nebo jak se jmenujou.“

Haně se na tvář vrátil úsměv a Tom ucítil příjemné uspokojení. „To rozhodně.“ Otočila k  němu hlavu se zvědavýma očima. „Ale vážně. Čím bys chtěl být? Kdyby ses mohl stát čímkoli?“

Jemně ji hladil po předloktí. O  něčem takovém nikdy neuvažoval. Kromě krátkého snu, že bude hrát fotbal za Anglii, měl vždycky v hlavě právo. Od té doby, co potkal ve vlaku do Bristolu toho obhájce. Tehdy mu bylo třináct. Chlápek mu dal plechovku piva a vyprávěl mu o tom, jak se chystá změnit svět. Napravovat křivdy. Chránit malé lidi.

Život, který popisoval, se zdál být napínavý. Uspokojivý. Byl to svět daleko od popíjení cideru na stadionech a daleko od mámy vyhlížející každý večer z okna s přáním, aby jeho táta přišel domů.

„No tak, povídej mi o tom,“ postrčila ho Hana.

Zatáhl břicho a přitáhl si ji blíž. Co spolu začali chodit, omezil běhá‑ ní na občasný poklus do trafiky pro cigára nebo pro pivo. Každé ráno se probouzel pln odhodlání, že si půjde zaběhat, potom se od ní ale nedokázal odtrhnout.

Pohladil ji po vlasech. „Čím bych chtěl být? Ve svých snech



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist