načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje velká tlustá zombí ryba – Žij a nech plavat – Mo O'harová

Moje velká tlustá zombí ryba – Žij a nech plavat

Elektronická kniha: Moje velká tlustá zombí ryba – Žij a nech plavat
Autor: Mo O'harová

– Frenký, velká tlustá zombí ryba, jediná svého druhu, plave jako o život! Jestli se chceš válet smíchy, pusť se do čtení!. – Tom vezme Frenkýho do vodního světa plného akvárií s živočichy ze všech koutů světa. Vypořádá se Frenký s upířím ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 218
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Marek Jagucki
z anglického originálu My big fat zombie goldfish. Live and let swim Alice Chocholoušková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3682-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Frenký, velká tlustá zombí ryba, jediná svého druhu, plave jako o život! Jestli se chceš válet smíchy, pusť se do čtení!.

Tom vezme Frenkýho do vodního světa plného akvárií s živočichy ze všech koutů světa. Vypořádá se Frenký s upířím kotětem, žraloky a hladovou chobotnicí s paranormálními schopnostmi? Ve druhém příběhu se Frenký nachomýtne k natáčení pořadu „Můj mazlíček má talent“. Neznámý zloděj připravil všechna zvířata o jejich mimořádné schopnosti, proto ho někdo musí najít a zastavit. Stane se tím odvážným hrdinou Frenký?

Zařazeno v kategoriích
Mo O'harová - další tituly autora:
Moje velká tlustá zombí ryba - Frenký zuří Moje velká tlustá zombí ryba
 (e-book)
Moje velká tlustá zombí ryba – Frenký zuří Moje velká tlustá zombí ryba – Frenký zuří
Moje velká tlustá zombí ryba - U konce s dechem Moje velká tlustá zombí ryba
 (e-book)
Moje velká tlustá zombí ryba – U konce s dechem Moje velká tlustá zombí ryba – U konce s dechem
 (e-book)
Môj veľký tučný RYBÍ ZOMBÍK - Na konci s dychom Môj veľký tučný RYBÍ ZOMBÍK
 (e-book)
Moje velká tlustá zombí ryba - Rybosaurus útočí Moje velká tlustá zombí ryba
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moje velká tlustá

zombí ryba –

Žij a nech plavat

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Mo O’Harová

Moje velká tlustá zombí ryba – Žij a nech plavat

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mo O’Harová vyrůstala v  americké

Pensylvánii a nyní žije v jihovýchod

ním Londýně. Hereckou a  spisova

telskou dráhu zahájila jako vypra

věčka, objížděla divadla a  školy ve

Spojeném království a v Irsku. Vedle

knih pro děti psala také komické ske

če pro Radio 4 a  předváděla své pří

běhy v  Londýně a  Edinburghu. Mo

a  jejímu staršímu bratrovi se ještě

jako malým dětem jednou podařilo

oživit oblíbenou akvarijní rybičku,

která už měla namále.

Ž

IJ

A NEC

H

PL

AVAT



Ilustroval Marek Jagucki

MO O‘HAROVÁ

Ž

I

J

A NE

C

H

P

LAVAT



Mému staršímu bratru Mattovi –

jsi nejlepší brácha



TAJNÝ

MOŘSKÝ

AGENT



1. kapitola

Plaveš jenom dvakrát

Obří chobotnice a  žralok velký asi jako dospělý člověk se pohupovali v  rytmu rapu linoucího se z reproduktorů Vodního světa.

„Chceš se dobře bavit a taky něco zažít?

Krakatice se žralokem by se ti mohli hodit.

Jsme tu jenom pro tebe a to ti slibujem,

že ve Vodním světě strávíš prima den.“

Svůj výstup zakončili jakousi kreací ve stylu street-dance. Já a  další tři návštěvníci Vodního světa, kteří stáli vedle nás, jsme se užuž chystali zatleskat, když můj nejlepší kamarád Pradeep povídá: „Je to vážně moc pěkná písnička, jen škoda, že se nerýmuje.“

„Heh?“ ozval

se žralok zpod

těžkého gumo

vého kostýmu.

„Zažít a hodit

se tak úplně ne

rýmuje,“ snažil

se mu vysvětlit

Pradeep.

Žralok se k  nám výhrůžně sklonil, a  my jsme viděli svůj odraz v jeho obrovských bílých zubech jako v zrcadle.

„Ale to vůbec nevadí.“ Naprázdno jsem polkl. „Nám je přece úplně jasné, o co v té písničce jde!“ Střelil jsem po Pradeepovi pohledem, který říkal: „Sklapni! Jinak od těch dvou zpocených chlápků v kostýmech dostaneme na kokos.“

Ten, co byl převlečený za chobotnici, jedním chapadlem ovinul žraloka kolem ramen a konejšivě pronesl: „Nech to plavat, kámo.“

Žralok si povzdechl. „Jo, máš pravdu,“ odtušil nasupeně.

Už se měli k  odchodu, když Pradeep zatahal

chobotnici za chapadlo.

„Promiňte,“ začal. „Jen bych si rád něco ujasnil. V  té písničce se zpívá, že jste krakatice, ale převlečený jste za chobotnici, takže...“ Obří chobotnice se k  němu sklonila, zamávala molitanovými chapadly – a Pradeep zmlkl.

„Hlavonožec jako hlavonožec!“ vyštěkla chobotnice.

„Abych pravdu řekl, hlava chobotnice vypadá  jinak než hlava krakatice a  taky se liší chapadly a –“

„Pradeepe!“ vpadl jsem mu do řeči. „Pst!“

„A dost! Mám toho tak akorát po krk!“ vyprskl žralok. „Jestli si někdo myslí, že jsem studoval herectví jen proto, abych zpíval bandě otravných mrňousů, tak to se teda plete!“

„Převlečený za krakatici!“ dodala chobotnice. Zdálo se mi, že přitom vztekle mávla chapadlem.

„Myslíte za chobotnici,“ opravil ji Pradeep.

„Už tady nebudu ani minutu!“ vykřikla chobotnice a  vyhodila všech osm chapadel do vzduchu.

„Já taky ne!“ přidal se žralok a nasupeně odkráčeli.

Pradeep, Sami (jeho tříletá sestřička) a já jsme se dívali, jak se rozzlobeně kolébají pryč sálem expozice. Sami podupávala na místě a snažila se napodobit pohupování žraločího ocasu. Měla na sobě jasně žlutou záchrannou vestu, kterou si vyškemrala v  obchůdku se suvenýry. Vestička měla na zádech velkou žlutou žraločí ploutev, a Sami si od chvíle, co si ji oblékla, hrála na žraloka.

„Da-dam... da-dam... dam dam, dam dam, dam dam...“ mumlala si Sami, když mi vrazila do nohy a  krvelačně se mi zakousla do rukávu. „Mmploč se mmvelké lyby mmzlobí?“ dodala, zuby stále pevně stisknuté.

„Jen jsem jim chtěl pomoct.“ Pradeep si vzdychl.

Poplácal jsem ho po zádech. „Stejně tady nevypadali moc šťastně. Asi si toho ta chobotnice naložila na hřbet moc.“

„Chobotnice žádný hřbet nemá,“ odpověděl Pradeep, „takže si nic naložit nemohla. Ale stejně d í k y.“

„Lybiška mališká se nezlobí,“ prohodila Sami, když povolila sevření a vzala láhev na vodu s logem Vodního světa, v níž jsem dovnitř propašoval svého rybího zombíka Frenkýho.

Lahvička byla obalena jakýmsi průhledným pouzdrem s tekutinou, ve které se vznášely malé rybičky a třpytky, takže to vypadalo, jako by rybky plavaly přímo ve vodě, kterou pi jete. Opatroval jsem tu lahvičku jako oko v hlavě od chvíle, kdy jsme tady byli s první třídou na výletě. Nikdo si nevšimne,

že je uvnitř o rybu víc. I kdyby to byl rybí zombík

probuzený k životu obyčejnou baterií, zombí ryba

s hypnotickýma očima, která miluje všechno ze

lené a oslizlé.

Teda alespoň jsem doufal, že si toho nikdo nevšimne.

Pradeep po mně střelil pohledem, který říkal: „Tys vzal Frenkýho do Vodního světa?“

Můj pohled mu odpověděl: „Už jsem ho měl ve škole, v muzeu, na prázdninách, na táboře, na závodech i na školním představení, tak nevím, proč bych ho měl připravit o zážitek z výletu někam, kde jsou konečně nějaké ryby!“

Pradeep po mně očima střelil odpověď: „Jenže ty mají být uvnitř v  akváriích, a  ne venku jako návštěvníci.“

„Tak to se teď změní!“ řekl jsem nahlas.

2. kapitola

Ve službách zombího

Veličenstva

„Pozdlav lybišky,“ přikázala Sami Frenkýmu,

když ho i s lahvičkou zvedla k akváriu s piraně

mi. Piraně si tam plavaly a vůbec si nás nevšíma

ly, ale jen do chvíle, kdy na ně Frenký v úsměvu

vycenil své žluté zuby. Najednou se totiž všechny

přiřítily ke sklu,

připravené

vrhnout se

společně na

nepřítele.

Pradeep, Sami a já jsme uskočili, ovšem nevylučuju, že jsem možná i krátce zavřeštěl.

Přísahal bych, že Frenký se v bezpečí své lahvičky chechtá pod vousy.

„Ehm, co kdybychom se přesunuli k dalšímu akváriu, nezdá se mi, že by se tu Frenký s někým skamarádil,“ poznamenal Pradeep.

„Prima nápad,“ souhlasil jsem. „Kdy je na programu Úžasný Antonio?“

„Mmchci mmvidět mmchobotnici!“ huhlala Sami zahryznutá do mé nohavice.

„Za hodinu máme sraz s Tomovým a naším tátou a se Sanjem u akvária se žraloky, abychom se podívali, jak je krmí. A  za dvě hodiny se sejdeme u akvária s Úžasným Antoniem, kde nás čeká Věštění jasnovidné chobotnice,“ odříkával Pradeep s pohledem upřeným na zalaminovaný rozpis, který mu s sebou dala paní Kumarová.

Sotva jsme dorazili do Vodního světa, vrhli se můj i  Pradeepův táta na své mobilní telefony

a  ponořili se do vyřizování pracovních mailů

a kdovíčeho ještě. Když jsme vyšli z obchůdku se

suvenýry, kde Sami koupili záchrannou vestu

se  žraločí ploutví a  mně a  Pradeepovi speciální

kroužek na klíče, takový, jaký mají záchranáři na

moři, zamířili do kavárny a pustili se do práce.

Sanj (Pradeepův starší bratr Zlotřilý počíta

čový génius) a  Mark (můj starší bratr Zlotřilý

vědec) se na prohlídku Vodního světa vypravili  sami, a  starost o  Sami přenechali mně s  Pradeepem.

Bylo to vlastně dobře, protože to znamenalo,

že můžeme Frenkýho vytáhnout z batohu, aby si Vodní svět pořádně prohlédl. Zatím však jen stihl vyděsit jednu sépii a  jednoho ďasa mořského a naštval piraně.

Ze všeho nejvíc jsme se s Pradeepem těšili na

Úžasného Antonia. Na to, že je to jenom chobotnice, má neuvěřitelné skóre, pokud jde o předpovídání toho, co se stane. Antoniovi už se po dařilo  přesně předpovědět výsledky nejmíň dvaceti fot balových zápasů, pěti dostihů, jednoho mist

rovství v  boxu v  těžké váze, troje volby a  náhlý

vzestup cen chilské čokolády.

„Prima, ještě máme čas,“ řekl jsem. „Můžeme

se tady porozhlídnout.“

Pokračovali jsme v prohlídce amazonské části

expozice, když vtom Frenký zneklidněl. Nakoukl

jsem k němu do láhve. Oči mu jasně zelně žhnuly

jako opravdovému rybímu zombíkovi a ploutvič

ky měl zaťaté, jako kdyby se chtěl pustit do boje.

„Co se děje, Frenký?“ zeptal jsem se ho.

Frenký ukázal na dveře s cedulkou „Vstup pou

ze pro zaměstnance“ hned za akváriem s piraněmi. Dveře byly pootevřené a za nimi na podlaze loužička. Z loužičky vedla řádka otisků mokrých tlapek.

„Někdo se počůlal!“ vykřikla Sami a se žraločí

ploutví na zádech se nemotorně rozběhla k  loužičce.

Užuž jsme se chtěli pustit za ní, abychom si to

nadělení dobře prohlédli, když vtom se ze dveří vynořil bělovlasý ošetřovatel s hranatou čelistí a jizvou přes tvář. Měl na sobě plášť zaměstnance

Vodního světa, na hlavě černý tvrďák a  v  ruce

úhledně složený deštník. Rozhlédl se kolem a pak

na rukojeti deštníku zmáčkl nějaký knoflík. Dešt

ník se zničehonic prodloužil a ze špičky vyjel hadr

na podlahu. Muž rychle setřel všechny stopy i s lou

žičkou, znovu zmáčkl knoflík a  hadr zajel zpátky

do deštníku.

Muž si upravil klobouk a podíval se na nás pohledem, který říkal: „Tady není nic k  vidění. Pokračujte v prohlídce.“ Pohledy dospělých je obvykle těžké dešifrovat, ale tenhle mluvil docela jasně.

Popadli jsme Sami a  vydali se k  dalším akváriím.

„Viděl jsi ten super deštník?“ zeptal jsem se Pradeepa?

„Jo, a viděls, jak rychle setřel ty ťápoty, abychom je nemohli prozkoumat?“ zašeptal Pradeep.

„Třeba mu jen vadí nepořádek,“ nadhodil jsem.

„Anebo se snažil něco zakrýt,“ odpověděl Pradeep.

„Ať už je to, jak chce, Frenkýmu pořád ještě svítí oči jako zombíkovi, a  to znamená, že tady něco smrdí,“ řekl jsem. „Myslím, že bychom toho ošetřovatele neměli spouštět z očí.“

„Jasně,“ souhlasil Pradeep. „Vážně vypadá trochu podezřele, kdo ví, jestli je to vůbec skutečný o š e t řo v ate l .“

Když jsme procházeli kolem obrovského akvária tropických ryb, zahlédli jsme Sanje s Markem.

„Zpátky,“ zavelel jsem šeptem. „Zlotřilí bráchové na dohled.“

Všichni tři jsme se přikrčili za akváriem.

„Myslíš, že měli něco společného s tou loužičkou?“ zeptal se šeptem Pradeep.

„Můžeme je sledovat a  uvidíme,“ odpověděl jsem.

Plížili jsme se podél akvária s tropickými rybami, ale než jsme se dostali na roh, byli už Mark se Sanjem pryč. Viděli jsme jen další dveře s  nápisem „Pouze pro zaměstnance“ a hned vedle akvárium s  klaunem očkatým a  jakési rozdováděné mrňousy, kteří vřískali „Nemo! Je tady Nemo!“ a bušili pěstičkami na sklo akvária. O stěnu vedle dveří byla opřená jakási umělohmotná trubka.

„Kam zmizeli?“ chtěl vědět Pradeep.

„Třeba se nám jen chtěli vyhnout?“ napadlo mě. Pak jsem si uvědomil, že je nesmysl, aby cokoli, co provádějí, mělo jiný než zlotřilý motiv. „Anebo mají v  plánu nějakou zlotřilost. I  když – co zlotřilého se už tak dá provést ve Vodním světě?“

Pohlédli jsme na Sami. Držela láhev s Frenkým a  oba dělali obličeje na klauny v  akváriu. Na ty, jak se zdálo, to nijak nezapůsobilo.

„Máš pravdu,“ souhlasil Pradeep. „Nechme je plavat a pojďme si prohlédnout expozici s tropickými rybami.“

Připojili jsme se k  Sami. Frenkýmu očividně dělalo radost děsit ty malé roztomilé klauny. Vtom náhle ztuhl, jako by zahlédl něco podezřelého.

Na druhém konci chodby bylo obrovské akvá

rium zakryté černou plachtou a na ní bylo velký

mi písmeny napsáno:


Oba jsme se s  Pradeepem otočili, abychom se podívali, na co Frenký tak upřeně zírá. Zahlédli jsme, jak do dveří pro zaměstnance hned vedle Antoniova akvária proklouzl ten šedovlasý ošetřovatel.

To samo o sobě nebylo nijak podezřelé. Vždyť přece ve Vodním světě pracuje, nebo ne? Jestli tam někdo smí vejít, tak právě on.

Podezřelé však bylo, jak se ten muž, než zmizel vevnitř, rozhlédl na všechny strany, jako by se chtěl přesvědčit, že ho nikdo nevidí. A pak ještě to, že to vypadalo, jako by mluvil s rukojetí toho svého deštníku.

„Ten ošetřovatel je vážně podezřelý,“ pošeptal jsem Pradeepovi.

NA TOMTO MÍSTĚ BUDE

DNES ODPOLEDNE K VIDĚNÍ

CHOBOTNICE ZNÁMÁ JAKO

ÚŽASNÝ ANTONIO!


24

Vzal jsem Sami z  rukou lahvičku s  Frenkým.

„To on se ti nelíbí, Frenký?“

Frenký se upřeně zahleděl na dveře.

„Podívej, další ťápoty!“ dodal jsem, když jsem

uviděl mokrou cestičku na podlaze. Stopy vedly

do místnosti pro zaměstnance.

„Dobře, podívejme se na to z logického hlediska,“ pronesl Pradeep. „Tak to máme – ošetřovatele, který se chová opravdu divně. Podezřelé ťápoty. Sanje a Marka, po kterých není ani vidu ani slechu a  kteří s  sebou možná mají toho malého upírka, Markova zlotřilého kočičího parťáka Tesáka, od něhož můžou být ty ťápoty.

„Měli bychom to prověřit,“ řekl jsem. „Frenkýho šestý smysl zombíka nám říká, že se tu něco děje, a v tom má Frenký obvykle pravdu.“ Zarazil jsem se. „Teda ne že by to s  námi vždycky dobře  dopadlo, když dáme na Frenkýho instinkty. Abych pravdu řekl, obvykle skončíme hlavou dolů a se svázanýma nohama v nějaké pasti pro blbouny..., ale je fakt... že Frenký se prostě nemýlí.“

„Tak co, jdeme dovnitř?“ zeptal se Pradeep.

„Jo!“ rozhodla Sami a  rozběhla se ke dveřím

pro zaměstnance, až se jí žraločí ploutev na zá

dech houpala.

3. kapitola

Chlapec se zlatou rybkou

Oparně jsme dveře pootevřeli a  zevnitř jsme uslyšeli nějaké hlasy. Vlastně jen jeden hlas. Vypadalo to, že patří ošetřovateli, který s  někým mluví.

„Tak jakpak se dnes máme?“ slyšeli jsme ho říkat. A  pak: „Ne, nene! Hned se vrať zpátky do akvária, Houdini. Dnes žádné triky s utíkáním.“

Opatrně jsme nakoukli dovnitř. Ošetřovatel byl na druhé straně místnosti, za velkým akváriem. Vtom nám došlo, s  kým mluví. V  akváriu – nebo spíš na cestě ven z akvária – byla chobotnice známá jako Úžasný Antonio. Nebo aspoň si myslím, že to byl Antonio. Vypadal úplně stejně jako ve všech těch videích, která jsem o  něm na internetu zkouknul, ale poznat ho mezi jinými

chobotnicemi a přísahat, že je to on – to bych si

netroufl.

Zatímco ošetřovatel špičkou deštníku jemně

sešťouchával Antoniova chapadla zpátky do vo

dy, opatrně jsme se přikradli blíž.

Střelil jsem po Pradeepovi pohledem, který ří

kal: „Pojďme se schovat tady do toho přístěnku

za dveřmi. Odtamtud líp uvidíme.“

7 6 5 4 3 2 1

1

4

33


28

Pradeep kývl, a  tak jsme se po špičkách proplížili dveřmi rovnou do přístěnku s úklidovými potřebami.

Když jsme znovu vykoukli, byl už Antonio zpátky v akváriu. Díval se na ošetřovatele neuvěřitelně zklamaně.

„Ty už jsi zase odsunul poklop akvária, viď?“ zeptal se ošetřovatel.

Chobotnice měla v akváriu dvě průhledné krabice. S  jejich pomocí předpovídala budoucnost. Na jedné z nich bylo napsáno „ANO“ a na té druhé „NE“. Měnily se zřejmě podle toho, co Antonio předpovídal.

Teď se Antonio stulil do krabice, na které bylo napsáno ANO.

„Ale to nesmíš,“ pokáral ho ošetřovatel. Antonio vylezl z krabice.

„No podívej se, jak jsi nacákal! Teď to tady po tobě budu muset uklidit.“

Chobotnice si znovu zalezla do krabice s  nápisem ANO a otočila se k ošetřovateli zády.

„Jo, jo, kdo jinej než Oddjobz,“ mumlal si ošet

řovatel. „Oddjobz – práce všeho druhu.“ Znovu

vystřelil z deštníku hadr na podlahu. „Asi si budu

muset dojít pro kbelík.“

Vykročil přímo k  nám, jenomže my jsme neměli kam utéct!

Otevřel dveře přístěnku a na tváře tří dětí a na jednoho zelenookého zombíka dopadlo světlo.

„Áááááááá!“ zařval ošetřovatel a upustil deštník s vystřelovacím hadrem na podlahu.

„Ááááááá!“ vyjekl jsem a upustil láhev s Frenkým.

„Áááááááá!“ zaječel Pradeep, který nic neupustil jen proto, že nic nedržel.

A pak to začalo...

„ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ vřískala Sami vysokým hláskem, který by přivolal všechny psy z  dalekého okolí.

Já, Pradeep i  ošetřovatel jsme přestali řvát a  místo toho jsme si zacpali uši. Najednou jsme čelili mnohem většímu problému, než byl ten, že jsme byli přistiženi v místnosti, kam smějí pouze zaměstnanci – v  přístěnku s  úklidovými potřebami. A  tím problémem bylo, jak zařídit, aby Sami zmlkla.

Pokoušel jsem se ji uklidnit. „Nic se nestalo, Sami, jen ses lekla. Všechno je v pořádku!“ snažil jsem se ji překřičet. Ale nezabralo to.

Ošetřovatel na nás pohlédl. „Jak dlouho to vy

drží?“ křikl, s rukama stále na uších.

„Zatím má rekord sedm hodin a dvacet tři mi

nut. Pak usnula vyčerpáním,“ hulákal Pradeep.


„Sláva!“ máchl jsem radostně zaťatou pěstí.

„Už vím, co by ji mohlo zastavit!“ Sebral jsem ze

země láhev s Frenkým a odšrouboval jsem víčko.

Frenký, s ploutvičkami přitisknutými k hlavičce,

vykoukl ven a upřeně se Sami zahleděl do očí.

Jekot přestal, jako když utne. Už jsme si nemuseli zacpávat uši.

„Lybiška mališká,“ řekla Sami tiše a  popadla l á he v.

Ošetřovatel se zamračil. „Zdálo se mi to, nebo t a r y b a ...“

„Vůbec nic neudělala,“ přerušil jsem ho a strčil jsem do Pradeepa.

„Jasně... teda chci říct, že ji určitě nezhypnotizovala nebo tak něco,“ vykoktal Pradeep. Znovu jsem do něj strčil, tentokrát silněji. „Au, vlastně... ona má tu rybku prostě ráda. Pohled na ni ji vždycky uklidní.“

Ošetřovatel pokýval hlavou a  promluvil hlubokým chraplavým hlasem. „Já té mladé dámě rozumím. Právě proto tady už několik let pracuju. To, že jsem obklopen všemi těmi rybami, mě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.