načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje velká tlustá zombí ryba – U konce s dechem - Mo O'harová

Moje velká tlustá zombí ryba – U konce s dechem

Elektronická kniha: Moje velká tlustá zombí ryba – U konce s dechem
Autor:

Rybí zombík versus nemrtvé kočky? To zavání malérem! Toma a jeho spolužáky čeká přespávačka v muzeu. Frenkýho – velkou tlustou zombí rybu – bere Tom samozřejmě s sebou. V noci se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 214
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: Harová
ilustroval Marek Jagucki
z anglického originálu My big fat zombie goldfish - any fin is possible přeložila Alice Chocholoušková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3294-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rybí zombík versus nemrtvé kočky? To zavání malérem! Toma a jeho spolužáky čeká přespávačka v muzeu. Frenkýho – velkou tlustou zombí rybu – bere Tom samozřejmě s sebou. V noci se ale začnou dít věci! Dokáže se Frenký ubránit kočičí mumii, která ho považuje za lákavý zákusek? Ve druhém příběhu se ocitneme na školních závodech.

Zařazeno v kategoriích
Mo O'harová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moje velká tlustá

zombie ryba

U konce s dechem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Mo O ́Harová

Moje velká tlustá zombie ryba: U konce s dechem – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mo O’Harová vyrůstala v  americké

Pensylvánii a nyní žije v jihovýchod­

ním Londýně. Hereckou a  spisova­

telskou dráhu zahájila jako vypra­

věčka, objížděla divadla a  školy ve

Spojeném království a v Irsku. Vedle

knih pro děti psala také komické ske­

če pro Radio 4 a  předváděla své pří­

běhy v  Londýně a  Edinburghu. Mo

a  jejímu staršímu bratrovi se ještě

jako malým dětem jednou podařilo

oživit oblíbenou akvarijní rybičku,

která už měla namále.

e


Ilustroval Marek Jagucki

MO O‘HAROVÁ

e


Mojí mamince a mému tatínkovi.

Nejlepším rodičům na světě.



PROKLETÍ

KOČKY

KRÁLŮ



1. kapitola

Příběh začíná

„Nuže...“ pronesl průvodce v muzeu a přidržel si

baterku pod bradou, takže celý jeho obličej stra­

šidelně zářil a  my jsme měli možnost nahléd­

nout mu pořádně hluboko do nosu. „Kdo chce

slyšet o prokletí Kočky králů?“

Ruce všech kluků a  holek, včetně té mojí a Pradeepovy, vystřelily nahoru. Ukázalo se, že noc v  muzeu je mnohem zajímavější, než jsem čekal.

„Vypráví se,“ začal průvodce, „že se dva vykra­ dači hrobek vydali do egyptské pouště hledat hrobku Kočky králů. Šlo jim o jedno: ukrást koči­ čí mumii poklad! Nikdo přesně neví, co se stalo, ale o řadu dní později je našli, jak bloudí po pouš­ ti s tisíci skarabey na zádech!“

„Brrrr!“ otřásl jsem se. Brouky fakt nesnáším.

„Lupiči ztratili řeč  – a  tak nemohli nikomu říct, co se jim přihodilo.“

Udělal dramatickou pauzu a  rozhlédl se po našich obličejích. „Byly to první oběti prokletí Kočky králů. Hrobka tedy zůstala neobjevená a nedotčená... až do chvíle, kdy ji letos na jaře vy­ kopali dělníci, kteří hloubili základy nové restau­ race řetězce MoonBucks.“

„Muzeum nechalo celou hrobku převézt sem,“ pošeptal mi Pradeep. „Ještě pořád je zapečetě­ ná – takže ji vědci můžou otevřít a provést řadu testů a tak!“

„Legenda praví, že každému, kdo vstoupí do hrobky a  není ‚čistého ducha‘, se stane totéž, co se přihodilo těm dvěma egyptským vykrada­ čům,“ pokračoval průvodce.

„Takže ti lupiči byli dočista němí?“ vyhrkl jsem.

„Ne, nebyli němí,“ odpověděl průvodce. „Jenom nedokázali říct nic jiného než Mňáááúúúú!“ Prů­ vodce hlasitě zamňoukal, ale mňoukání se najed­ nou proměnilo v žalostné „Áááááúúú!“ a to přešlo v hlasitý jek. Průvodce vyskočil do vzduchu a ba­ terku upustil na zem. „Kouslo mě něco mokrého!“

S  Pradeepem jsme po sobě střelili pohledem, který říkal: „FRENKÝ?“

Abyste rozuměli, můj malý rybí zombík Fren­ ký fakt nesnáší kočky. A  obzvlášť jedno mimo­ řádně zlotřilé kotě, které patří Markovi, mému

CHRAMST!


12

staršímu bratrovi Zlotřilému vědci. Předpoklá­

dám, že si Frenký řekl, že když na vás zamňouká

kočka, uděláte nejlíp, když ji nejdřív kousnete,

a pak teprve se vyptáváte! Pohlédl jsem do hrn­

ku s vodou, ve kterém si lebedil Frenký, zatímco

my jsme poslouchali strašidelné historky prů­

vodce muzea. Jo, byl fuč. To byl průšvih hned ze

tří důvodů:

Za prvé, i když je Frenký zombík, je taky pořád akvarijní rybka, takže bez vody dlouho nevydrží.

Za druhé, protože je zombík, dokáže udělat zombíka z  kohokoli, kdo se mu podívá do očí, a my s Predeepem jsme rozhodně nestáli o to mít kolem sebe spoustu zombíků v pyžamech mum­ lajících „Rybička maličká“.

A za třetí, když průvodce zaječel, všichni kluci a  holky vyskočili ze spacáků a  začali panikařit. Takže po podlaze, na které se někde plácal Fren­ ký, dupala spousta nohou.

„Už ho vidím!“ oznámil mi Pradeep. „Támhle ten sokl dvanáct nula nula.“

Nechápavě jsem se na něho podíval.

Pradeep si vzdychl. „Dvanáct nula nula zna­ mená přímo před tebou!“ Ukázal na ohnivý flí­ ček, který se pomalu plácal k  nám. „Já je budu držet stranou a ty vezmi hrnek a chyť ho!“

Vrhli jsme se do mumraje vřeštících spolužá­ ků a spacáků, a uskakovali jsme před máchající­ ma rukama a dupajícíma nohama. Frenký se od­ razil, přeskočil přes hlavu jednoho obzvlášť rozespalého kluka, odrazil se od polštáře s  po­ vlakem Spidermana a  se šplouchnutím přistál zpátky v hrníčku!

„Tos tam prostě nemohl zůstat a jenom poslou­ chat?“ zašeptal jsem.

„Máma by řekla, že máš ‚nízký práh podléhání nudě‘,“ dodal Pradeep, když se k  nám připlazil. „Pojď, musíme ti najít lepší skrýš, nebo nás od­ sud vyhodí a tebe spláchnou do záchoda.“

„Záchod,“ zopakoval jsem. „To je ono!“

„Když váháš,“ řekli jsme dvojhlasně, „sedni si na záchod a tam to všechno rozvaž!“

2. kapitola

Noc v muzeu

Teď si asi říkáte, že schovávání se na záchodě je

dost divný plán. Divili byste se však, kolikrát už

to mně nebo Pradeepovi zachránilo kůži.

1. Když nás přijela navštívit moje prateta Ce­

lie (ta, co jí na bradě rostou pořádně pichla­

vé chlupy), skrývání na záchodě mě za­

chránilo před pusou na přivítanou.

2. Když paní učitelka Murdocková sháněla

dobrovolníky, kteří by na hodině tělocviku

předvedli, jak se tancuje country, byli jsme

s Pradeepem na záchodě tak dlouho, až si

paní učitelka začala myslet, že máme ne­

mocný močový měchýř, a celé jedno polo­

letí nám tancování úplně odpustila.

16

3. Když si Mark se Sanjem (můj starší bratr

Zlotřilý vědec a  Pradeepův starší bratr

Zlotřilý počítačový génius) vymysleli Ku­

želky pro debílky, schovávali jsme se u Pra­

deepa na záchodě skoro celý den, dokud nás

náhodou neprozradila jeho malá sestřička

Sami, když si potřebovala odskočit.

„Režim utajení,“ zašeptal jsem. Pradeep při­ kývl. Vydali jsme se každý na opačnou stranu a  plazili jsme se, plížili, lezli po čtyřech a  nená­ padně jsme si razili cestu z  místnosti, kde byli ostatní, vstupní halou směrem k záchodům.

„Musíme Frenkýho strčit do něčeho, v  čem bude v bezpečí a zároveň ho tam nikdo nenajde,“ pronesl Pradeep, když se za námi zavřely dveře záchodů. „Co tu máme s sebou?“

Na podlahu jsme vysypali všechno, co jsme měli v kapsách od pyžama. Já jsem tam měl dvě tužky, dlouhou nit z  rukávu od bundy, kterou jsem centimetr po centimetru vytahoval celé dlouhé měsíce, až se mi ten den ráno konečně po­ dařilo vytáhnout ji celou, papír se základními in­ formacemi o  starověkém Egyptě, složený a  se­ pnutý kancelářskou sponkou, a kroužek na klíče s magnetem jako podkovou pro štěstí.

Pradeep tam měl pytlíček kiviového džusu, kte­ rý mu zbyl od oběda, několik samolepek s motivem Egypta, které jsme dostali, když jsme sem přišli, za­ laminovanou kartičku od maminky, na které byly v abecedním pořádku sepsány všechny jeho alergie a  na koho se v  případě potřeby obrátit, a  svou su­ pervoděodolnou ponornou tábornickou baterku.

„Jo, baterka,“ řekl jsem. „Ta bude skvělá.“

Pradeep vytáhl baterie a  žárovku a  všechno, co bylo uvnitř. Potom baterku naplnil vodou z umyvadla.

STAROVĚKÝ

EGYPT

KIVI


„Co tomu říkáš, Frenký?“ zeptal jsem se a zve­ dl hrnek, aby se mohl podívat.

Frenký přeskočil do baterky plné vody a  Pra­ deep na ni našrouboval průhledný umělohmotný kryt. Potom jsme si věci z  podlahy naskládali zpátky do kapes.

„Vypadá to, že je vzduch čistý,“ pronesl Pradeep, když chvíli poslouchal u dveří záchoda. „Frenký je v bezpečí a my bychom se asi měli vrátit.“

Pootevřeli jsme dveře a vykoukli škvírou ven. Chodbu vyplňoval stín obřího diplodoka stojící­ ho ve vstupní hale. U  vchodu do středověké ex­ pozice se blyštěly rytířské meče a  umělý oheň v  jeskyni pračlověka jako by říkal: „Proč byste chodili za ostatními a vyplňovali pracovní listy... když se můžete vydat na průzkum?“

20

3. kapitola

Chodící mumie

„Co kdybychom se tady trochu porozhlídli!“ na­

vrhl jsem Pradeepovi.

„Jo, myslím, že večerka bude až za chvíli,“ za­

mumlal Pradeep.

Pradeep má vrozený strach z toho, že by mohl

porušit nějaká pravidla, což ho velmi omezuje. Já

s tím problémy nemám.

Vyděšený

k smrt

i

Vystra

šený

V pohod

ě

Jde se

na to

Odva

ha

za každou

cenu

Vyděšený

k smrti

Odvaha

za každou

cenu

Jde se

na to

V pohodě

Vystrašenýys

Vyklouzli jsme ze dveří. Všichni ostatní byli ještě pořád v  místnosti, kde jsme měli spát. My s  Pradeepem jsme se vydali opačným směrem, k egyptské expozici. Baterka v mých rukou sebou trošku házela, jak v ní Frenký poskakoval na pru­ žině upevněné v  držadle, jako by byl v  nějakém skákacím hradu pro rybičky. Najednou se zniče­ honic baterka zeleně rozsvítila.

„Páni, vyrobili jsme zombí baterku,“ zašeptal Pradeep.

„Super,“ odpověděl jsem, ale pak jsem si uvědo­ mil něco strašně důležitého. „Eh, Pradeepe, ne­ svítí náhodou Frenkýmu takhle oči, když má po­ cit, že nám hrozí nějaký malér?“

Sotva jsem to vyslovil, uviděl jsem, jak se k vysokým dveřím egyptské expozice něco blíží. Bylo to velké asi jako odrostlé kotě a táhlo to za sebou cáry čehosi bílého. Zjevení zaběhlo za roh a zmizelo.

Promnul jsem si oči a  znovu jsem se podíval směrem, kde jsem to podivné stvoření viděl, ale bylo prostě fuč.

„Že bychom vážně viděli Kočku králů?“ Hlas se mi třásl víc, než jsem čekal.

„To je skvělé,“ vydechl Pradeep.

„SKVĚLÉ!“ skoro jsem vykřikl. „Jak to může být skvělé?“

„Skvělé je, žes to viděl taky,“ zašeptal Pradeep. „Myslel jsem, že vidím ducha. Nebo nějakou oživlou mumii... nebo mumiího ducha.“

Zelená záře z baterky ještě zesílila.

„Řekl bych, že dnes v  noci jsme si průzkumu užili ažaž,“ prohlásil jsem a snažil jsem se, aby to neznělo ustrašeně. „Myslím, že mám náladu pus­ tit se do nějakých pracovních listů. Třeba bych mohl vybarvovat...“ Odmlčel jsem se v naději, že bude Pradeep souhlasit. Vypadalo to však, že ukazatel na Pradeepově ciferníku poskočil z hod­ noty „Strach z porušení pravidel“ až na hodnotu „Odvaha za každou cenu“.

„Musíme za tím, Tome!“ zašeptal. „Mohlo by to být něco velkého. Co když je to vážně Kočka králů? Byli bychom první, kdo ji uvidí!“

Když to Pradeepa popadlo, nemělo smysl se s  ním hádat. Jednal v  zájmu všech mladých ar­ cheologů světa. Popadl baterku a  vydal se k  ob­ řím kamenným dveřím stojícím po obou stranách vstupu do egyptské expozice. Na jedněch byla vy­ tesaná hlava kočky a na druhých hlava psa.

„Vypadá to, že Egypťani měli ty svoje zvířecí bohy fakt rádi,“ řekl jsem s  pohledem upřeným na obrovské hlavy zvířat a  pak jsem se podíval dolů na Frenkýho. „Myslíš, že existoval i  nějaký bůh zlatých karásků?“

„Hatmehit,“ ozval se Pradeep.

„Zdravíčko,“ popřál jsem mu.

„Ne, bůh Hatmehit,“ odpověděl Pradeep.

„Ještě jednou zdravíčko. To asi ten prach ve vzduchu...“ začal jsem.

„Ale já nekýchám! Ten bůh se tak jmenuje  – bůh zlatých karásků.“ Pradeep zavrtěl hlavou.

„To není možné! Karásci vážně mají svého boha?“

„Vlastně je to bohyně, která vypadá jako ryba, což je skoro totéž, jako by to byla jejich bohyně,“ vysvětlil Pradeep a  posvítil zombí baterkou na zvířecí hlavy u  vchodu. „Myslím, že ta kočka se jmenuje Bastet a ten šakal Anubis.“

Podezřívavě jsem se zahleděl na šakala. „Vypa­ dá jako pes,“ řekl jsem. „A vůbec, jak to, že si to všechno pamatuješ?“

„Nevím,“ odtušil Pradeep. „Všechno, co se týká Egypta, mi vždycky nějak utkví v hlavě. Ale pojď už. Muselo to proběhnout tamtudy.“ Frenký na mě z baterky mávl ploutvičkou, čímž mi chtěl na­ značit, abych je následoval.

Ještě naposledy jsem se ohlédl přes rameno směrem k  místnosti, kde se chystali ulehnout ostatní kluci a holky, poplácal jsem kočičí bohyni po čumáku a vydal se za Pradeepem.

Dveře se za mnou zničehonic neslyšně zavřely.

4. kapitola

U hrobky

„Eh, Pradeepe?“ zamumlal jsem. Chystal jsem

se Pradeepovi vysvětlit, že jsem nás právě ne­

chtěně uvěznil v  egyptské expozici, po níž se

možná potuluje oživlá kočičí mumie a zcela ur­

čitě se po ní prochází oživlá mumie akvarijní

rybky, a  to jen proto, že jsem neprojevil dost

úcty jakési dávno mrtvé kočičí bohyni. Ale pak

jsem si to rozmyslel. Pradeep byl tak posedlý

pátráním po Kočce králů, že si toho stejně ani

nevšiml.

Stěny egyptské expozice byly lemované obrov­

skými kamennými deskami pokrytými spous­

tou hieroglyfů a  v  místnosti stály vitríny plné

svitků a klenotů. Přitiskl jsem nos na sklo. „Vy­

padá to, že rádi tesali brouky,“ řekl jsem a  při pohledu na všechny ty spony a další věci ve tva­ ru brouka jsem se otřásl.

Pradeep mezitím kmital po místnosti světlem vycházejícím z  Frenkýho. Po kočičí mumii tam však nebylo ani památky.

„Třeba se nám to jen zdálo?“ poznamenal Pra­ deep zklamaně.

Stáli jsme přímo před vchodem do hrobky Kočky králů. Byla obrovská. Fakt obrovská. Abys­ te rozuměli, byla to přece kočičí hrobka, tak bys­ te čekali, že bude velká třeba jako přepravní box pro kočku.

„Je velikánská jako garáž,“ řekl jsem nahlas. „Na co mrtvá kočka potřebuje tolik místa?“

„Egypťané věřili, že si do záhrobí můžeš vzít s  sebou všechno možné. A  tak nejspíš tu kočku pohřbili s  jídlem, klenoty a  možná i  s  nějakými otroky,“ vysvětlil mi Pradeep.

„To je určitě nejhorší džob na světě, sloužit mrtvé kočce,“ zamumlal jsem.

Vtom jsme uslyšeli ránu, jako by někde něco spadlo na zem. Frenkýho oči teď zářily tak jas­ ně, že celou místnost naplnily matným zele­ ným světlem.

Před jednou obrovskou kamennou sochou se mihlo cosi bílého.

„To je ona,“ šeptl Pradeep. Sehnul se a podlezl červenou šňůru, která měla udržet návštěvníky muzea v  bezpečné vzdálenosti od hrobky a  od soch. Podlezl jsem ji za ním. „Musíme být opatr­ ní,“ upozornil mě. „Ničeho se nesmíme dotknout. Je to strašně křehké.“

Znovu se ozvala rána.

„Kočka králů zřejmě neví, že by měla být opa­ trná,“ zapochyboval jsem šeptem.

„Honem,“ popoháněl mě Pradeep, „než nám uteče!“

Zastavili jsme se vedle obrovské sochy jakého­ si faraona. Na zemi za podstavcem, na němž so­ cha stála, jsme v nazelenalém světle zahlédli bílé cáry. Pak cáry zmizely.

„Schovala se pod sochu,“ vykřikl jsem. „Ale to přece nejde!“

„Jak to udělala?“ zeptal se Pradeep. Začal

28

oh matávat kamenný podsta­

vec. „Aha... je dutý.“

„Zřejmě jsou tam nějaké

tajné dveře nebo tak něco,“

řekl jsem.

Pradeep zkoušel tlačit na

různá místa na podstavci.

„Musí tady někde být ta­

kový panel, kterým se to

otevře,“ mumlal si pro

sebe.

Frenký začal odšrou­

bovávat kryt baterky ze­

vnitř, tak jsem mu po­

mohl a  nechal jsem ho,

ať se rozhlédne. Vyskočil z baterky a plácl sebou

o podstavec, pak se se šplouchnutím vrátil zpát­

ky. Když sebou o  podstavec plácl potřetí, něco

povolilo – a tajné dveře se otevřely jako obří dvíř­

ka pro kočku.

„Frenký!“ vykřikli jsme s Pradeepem, když pro­

padl otvorem a  zmizel. Vyskočil jsem, a  zrovna když se poklop zavíral, jsem ještě do škvíry stihl nacpat prsty.

„Jauvééj!“ zařval jsem.

Ze tmy se najednou vynořil Frenkýho ocásek. Musel se zachytit okraje dvířek zoubky a škvírou, která tam zůstala díky mým prstům, se mu po­ dařilo prosmeknout se ven.

„Tužky!“ vykřikl Pradeep.

„Teď si snad nebudeme kreslit!“ zakřičel jsem na něho. „Vytáhni mi ty prsty... vážně to bolí.“

„Tužkami, které máš v kapse, můžeme dvířka zaklínit, aby se nezavírala!“ křikl na mě, vytáhl mi tužky z kapsy od pyžama a s jejich pomocí po­ klop otevřel. Popadl jsem Frenkýho a  strčil ho zpátky do baterky.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Pradeep.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl jsem a prohlížel si bolavé prsty. „Nemyslíš, že bychom se už měli vrátit?“

„Tohle je historie, Tome,“ odpověděl Pradeep a  vrhl se nohama napřed otvorem v  podstavci a dolů kovovou šachtou.

„Myslím, že mám raději Pradeepa, který se bojí porušit pravidla,“ pošeptal jsem Frenkýmu, který jen zavrtěl hlavou.

Ale nemohl jsem nechat Pradeepa, aby se se­ tkal s Kočkou králů úplně sám. Zhluboka jsem se nadechl, pevně jsem sevřel baterku a  po hlavě jsem se vrhl za ním.

5. kapitola

V doupěti s mumií

Prosvištěl jsem kovovou šachtou a přistál na ob­

ličeji hned vedle Pradeepa. Než jsem mu mohl vy­

nadat za to, že se vrhá do tajných chodeb, když

neví, co je na konci, uslyšel jsem...

„Dobrý večer, pánové, už na vás čekám,“ násle­ dované zlomyslným sípotem.

„Sanj?“ pronesli jsme s  Pradeepem současně. Už bychom s tím vážně měli přestat.

Frenký se namáčkl na kryt baterky. Oči mu di­ voce žhnuly a ploutvičky měl zatnuté, jako by se chystal na souboj. Pradeepova staršího bratra, Zlotřilého počítačového génia, nenávidí skoro stejně jako Marka, mého staršíhobratra­Zlotřilého vědce!

Vypadalo to, že jsme v  jakémsi doupěti

32

zařízeném po vzoru starověkého Egypta. Za

námi stály dvě velikánské sochy boha Anubise

a o zdi se opíraly hlavy faraonů a spousta jiných

věcí. Na jakési staré skříňce uprostřed místnosti

trůnil Sanjův počítač.

„Líbí se vám tu?“ zeptal se Sanj. „Ještě na tom

budeme muset trochu zapracovat, ale už teď se

tady cítíme jako doma.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist