načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje válečná odyssea -- Vzpomínky legionáře Vladimíra Vaňka - Vladimír Vaněk

Moje válečná odyssea -- Vzpomínky legionáře Vladimíra Vaňka

Elektronická kniha: Moje válečná odyssea -- Vzpomínky legionáře Vladimíra Vaňka
Autor:

Když v létě 1914 vypukla světová válka, Vladimír Vaněk pobýval v ruské Oděse. Nejprve se chtěl stát válečným dopisovatelem ze srbské fronty, když se však začala v Kyjevě formovat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Třetí vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7073-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když v létě 1914 vypukla světová válka, Vladimír Vaněk pobýval v ruské Oděse. Nejprve se chtěl stát válečným dopisovatelem ze srbské fronty, když se však začala v Kyjevě formovat Česká družina, patřil k jedněm z prvních dobrovolníků. Absolvoval vojenský výcvik i první boje na frontě, v listopadu se však dobrovolně přihlásil na tzv. tajnou rozvědku – misi, během které měl proniknout do českých zemí a předat zde politickým představitelům informace o čs. odboji v Rusku. Jako jediný z pětičlenné skupiny úkol splnil. Následně se nechal odvést do rakousko-uherské armády a na frontě přeběhl zpět k Rusům. Popis průběhu tohoto nebezpečného a dramatického, ale zároveň i dobrodružného, úkolu tvoří převážnou část vzpomínek. V roce 1916 byl poslán do Londýna za prof. Masarykem, prováděl nábor krajanů pro čs. odboj v Itálii a následně působil ve Švýcarsku v Tiskové kanceláři Národní rady, kde měl mimo jiné za úkol obstarávat důležité zprávy a informace z domova a jejich předávání spojencům. Tímto „špionským“ obdobím, kdy vedl tajnou válku nejen s rakousko-uherskými agenty, ale i místní nedůvěřivou policí, jeho vzpomínky končí.

Předmětná hesla
Vaněk, Vladimír, 1895-1965
* 1914-1918
První světová válka (1914-1918)
Vojáci -- Česko -- 1914-1918
Váleční dobrovolníci -- Česko -- 1914-1918
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Vaněk - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MOJE VÁLEČNÁ ODYSSEA

VZPOMÍNkY LEGIONÁŘE VLADIMÍRA VAŇKA



MOJE VÁLEČNÁ ODYSSEA

VZPOMÍNKY LEGIONÁŘE VLADIMÍRA VAŇKA




Copyright © Československá obec legionářská, 2017

Photos © Archiv města Brna, Národní archiv, Pražské vodárny a kanalizace,

sbírka ČsOL, VÚA-VHU Praha, Zemský archiv v Opavě, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017

ISBN 978-80-7557-445-9 (pdf )


Památce mého bratra Zdeny

Připisuji tuto knihu vzpomínek

Z lásky bratrské

A úcty k hrdinné smrti.


OBSAH

ÚVODEM!— 15

PRVNÍ DÍL: V RUSKU— 19

DO RUSKA —21

V ČECHOSLOVANU —24

KYJEVSKÉ VELIKONOCE —26

ZA THÁKUREM DO INDIE! —28

POČÁTEK ŽIVOTA A BEZNADĚJNÝ KATAFALK —30

OPILÁ MARUSJKA A HOUSLE Z DOMOVA —34

DEN PETRA A PAVLA —36

UKRAJINOU DO ODĚSY —38

MOŘE A POLICAJT —42

ZAHŘMĚLO NAD EVROPOU —48

ZNOVA V KYJEVĚ —51

ČECHOVÉ CHÁPOU SE ZBRANÍ —53

L. V. TUČEK —61

Konec prvého dílu —64 DRUHÝ DÍL: V ČESKÉ DRUŽINĚ— 65

DO BOJE! ODJEZD Z KYJEVA —67

LVOV —72

RAWA RUSKÁ – JAROSLAV —74

KDO CHCE JÍT DO RAKOUSKA? —78

PĚŠKY PŘES KARPATY —80

PODEZŘELÝ ZAJATEC —91

ŠTÍPU DŘÍVÍ PÁNOVI SVÉHO ŽIVOTA —94

MÉ „DŮKAZY NEVINNOSTI“ —96

VÝSLECH U NÁHLÉHO SOUDU —98

KOUPENÝ OBLIČEJ —106

TYGR SI HRAJE SE SVOU OBĚTÍ —109

„BUDETE ZASTŘELEN!“ —114

KDYŽ JSEM ŘEZAL DŘÍVÍ —116

TUPÁ BŘITVA A MAĎARŠTÍ ČETNÍCI —117

V BARDĚJOVSKÉ VĚZNICI —121

DO VÍDNĚ —125

„VLÁĎA!“ —127

Konec druhého dílu —128

TŘETÍ DÍL: S POSLÁNÍM V RAKOUSKU— 129

MÉ POSLÁNÍ V PRAZE —131

RAKOUSKÝM VOJÁKEM PROTI SVÉ VŮLI —136

NA RUSKOU FRONTU —139

PRYČ OD PLUKU! —143

KONEČNĚ SÁM S PŘÍRODOU —145

LESEM, NOCÍ, BAŽINAMI —148

LIDÉ NEPŘÁTELÉ A KONĚ PŘÁTELÉ —151

ZA NOCI VE SMĚRU PALBY DĚL —153

MEZI NĚMCI —157

U KUCHYNĚ ZÍSKÁVÁM PŘÁTELE —160

LOŽE NA OLTÁŘI —164

S BRANIBORCI PROTI RUSŮM —166

ŠÁLEK RUMU —168

LEDVINKY A AKVAREL —170

DO PRVNÍ LINIE VYSTŘÍDAT BAVORÁKY —173

RUSKÉ KULKY —176

ZABÍJEJTE CHUDÁKY —179

KRVAVÉ „ZDRAVSTVUJTĚ!“ —181

ZNOVU U RUSŮ —187

ZE ŠTÁBU DO ŠTÁBU —190

Konec třetího dílu —193 ČTVRTÝ DÍL: ZPĚT V RUSKU A PRÁCE NA ZÁPADĚ— 195

NÁVRAT ZTRACENÉHO —197

S DRUŽINÍKY NA FRONTĚ —201

NA SJEZDU V KYJEVĚ —204

KYJEV – PETROHRAD – CHRISTIANIA – LONDÝN —206

U PROF. MASARYKA V LONDÝNĚ —208

„RUSKO A EVROPA“ —211

V PAŘÍŽI U DRA BENEŠE —213

V ŘÍMĚ —218

NA SARDINII —221

ČESKÁ AKCE V ITÁLII —224

AKCE VE FRANCII —228

AKCE VE ŠVÝCAŘÍCH —230

MODLITBIČKA V HORÁCH —233

POSLOVÉ DO RAKOUSKA —235

VÝZVĚDNÉ SLUŽBY VE ŠVÝCAŘÍCH —237

NA JEZEŘE —241

V BASILEJI —243 PŘÍLOHY— 245

Umělec, odbojář, diplomat —247

Rozvědka do českých zemí očima ostatních družiníků —259

Poznámka editora —272 Znovuvydání knihy mého otce mě velice překvapilo – radostně.

Byla to jeho první knížka. Potom celý svůj život pokračoval psát: povídky, články, divadelní hry, scénáře pro filmy, biografie, velký historický román Země krvácí, země kvete, o vztazích mezi Čechy a Švédy během třicetileté války. Už ale nikdy nepsal o sobě. Moje válečná odyssea je výjimkou. Jeho fantasie a zájem o lidi, místa a jejich historii a kulturu, zvláště malířství a hudbu, byly pro něho mnohem důležitější než on sám. Jistě by byl velmi překvapený, kdyby zjistil, že vzpomínka na něho samého je živá po tak dlouhé době.

Moje poděkování patří všem těm, kteří si dali za  úkol zveřejnit památky z první světové války. Mezi nimi těm, které osobně znám – pana Tomáše Ruska, s  obdivuhodným mladistvým elánem pro dějiny, a  Dr.  Josefa Tomeše, významného historika a spisovatele, který již přes dvacet let zveřejňuje spisy o mém otci.

Děkuji Vám!

Míra B. Vaněk Shejbal

Monte Porzio Catone (Řím), červen 2017



13

Vážení čtenáři,

s potěšením jsem  přijala  pozvání uvést  obnovené vydání pamětí významného  československého legionáře a diplomata Vladimíra Vaňka, nazvaných Moje válečná odyssea.  Tato  kniha,  poprvé vydaná v roce  1925,  se  tak  s odstupem více  než  90  let  od svého napsání znovu  vrací  k českým čtenářům. Připomene jim  všestranně nadanou osobnost svého  autora, který  se významným způsobem podílel  na československém odboji  za první i druhé světové války  a celý  svůj  život  věnoval práci  za naplnění demokratických principů budování a rozvoje Československé republiky, jak  je  ve svých stěžejních dílech  vytyčil její  zakladatel,  prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

V současné době  vzpomínáme 100.  výročí událostí první  světové války.  Tento  globální konflikt znamenal zásadní předěl  v historii naší  civilizace, otřásl  jejími  dosavadními hodnotami a hluboce poznamenal a změnil životní osudy  milionů mužů  a žen  nejen  na frontách v první linii  ale  i v zázemí. Vladimír Va- něk  byl  jedním z mnoha mladých českých mužů,  kteří  v té  době  byli  podrobeni  obtížné volbě,  zda  zachovají loajalitu Rakousko-Uhersku, nebo  zda  se  zapojí  do boje za vznik nového společného státu  Čechů  a Slováků, založeného na ide- álech  humanismu a demokracie. Začátek války  jej  zastihl  na Ukrajině, která  v té  době  byla  součástí Ruského impéria. I přes  své  mládí,  bylo  mu  tehdy  pouhých  19  let,  se  přihlásil do řad  vznikající České  družiny. Stal  se  tak  jedním ze skupiny českých a slovenských dobrovolníků, kteří  již  v roce  1914 zahájili se  zbraní  v ruce  boj  za vznik samostatného Československa. Bez  bojových úspěchů těchto  prvních československých dobrovolníků, mezi  které  patřil  i Vladimír Vaněk, by  nebyl  v pozdější fázi  války  možný vznik  československých legií  v Rusku, v Itálii  a ve Francii jako velkých vojenských jednotek na úrovni armádních sborů.

Vaňkovy paměti ukazují, jak  hluboce vnímal politický i kulturní život  v zemích,  kde  působil, a prozrazují schopnosti, které  následně uplatnil ve službách  vznikajícího československého státu  nejprve jako  zpravodajský důstojník a později i jako diplomat.

Vaňkova odbojová činnost v mnoha aspektech předznamenala jednu  z nejslavnějších kapitol československého odboje  v době  druhé  světové války  –  bojové  mise československých parašutistů v okupované vlasti.

Považuji za důležité, že  obnovené vydání Vaňkových pamětí připomene  jeho  podíl  na formování československých legií  v Itálii. Vladimír Vaněk  je i příkladem významného přínosu demobilizovaných československých legionářů pro  budování meziválečné československé diplomacie. I zde,  podobně jako  v době  první  světové války,  se  ve službách nově  vzniklé Československé republiky plně  uplatnily jeho všestranné schopnosti.

Vladimír Vaněk osvědčil svou  věrnost demokratickým principům, na je- jichž  základě vznikla Československá republika, i během druhé  světové války,  když  své  předchozí zkušenosti využil  ve prospěch boje  za obnovu československé  samostatnosti. Není  jistě  náhodou, že  v závěrečném období války,  po pádu  Mussoliniho režimu, se  Vladimír Vaněk  vrátil  do Itálie z pověření prezidenta  Edvarda Beneše a podílel se  jako  vyslanec na obnově diplomatických styků  mezi  ČSR  a Itálií. Nepřekvapuje nás  rovněž, že  Vladimír Vaněk  byl  blízkým spoluracovníkem ministra zahraničních věcí  Jana  Masaryka, ani  že  po únoru 1948  rozpoznal nebezpečí, které  mu  hrozilo ze  strany  komunistického režimu a s celou rodinou odešel do emigrace v Itálii, kde žil až do své smrti v roce 1965.

Od roku 2011  nese  Vaňkovo jméno  i jedna z ulic  v toskánské přímořské lokalitě Riva del Sole, ležící poblíž města Grosseto.

Nové  vydání pamětí Vladimíra Vaňka  je významným příspěvkem k uchování  historické paměti, spojené s celoživotním přínosem této  osobnosti pro  vznik  Československé republiky i pro  boj  za obnovu její  samostatnosti na základě demokratických ideálů, za které přinášeli nejvyšší oběť  českoslovenští legionáři  za první světové války  i příslušníci československého domácího i zahraničního  odboje za druhé světové války.

PhDr. Hana Hubáčková

Velvyslankyně České republiky v Itálii


15

ÚVODEM!

Jsem rád, že mohu říci několik slov úvodem ke knize Vladimíra Vaňka. Dílo, jež

vykonal tento skromný a inteligentní voják našeho odboje, zaslouží pilnépozor

nosti. Byl to výkon podivuhodný, smělý a krásný ve své obětavosti. V době, kdy

mnozí z  mála, co vykonali, se pokoušeli a  dosud pokoušejí vytlouci především

nějaký „zásluhový kapitál“, často i politický, Vladimír Vaněk o svých činech mlčel

a byl téměř neznám širší veřejnosti. Píše-li dnes svoje paměti, činí tak proto, aby

především přispěl k  obohacení naší revolučně-osvobozenské historie důležitým

a vážným dokumentem; a činí tak na výzvu svých přátel. Jeho kniha jest skutečně

z těch dokumentů, jež už prostým popisem událostí mohou vrhnouti ostréa vy

světlující jasno do  mnohých stran našeho zahraničního odboje. Výkon Vaňkův

však sám o sobě jest cosi i nejvýš zajímavého psychologicky, je to historie, o níž

by se mohlo říci, že je dobrodružnou, kdyby nebyla zároveň typickou pro osudy

českých lidí za světové války, jež jimi smýkala často po celé Evropě, po celém světě

a žádala po nich výkonů mimořádných a odvážných!

Vladimír Vaněk (nebo také Vladimír Vasiljevič Južin či Victor Bolland nebo

Vittorio Bollandi) prokázal svojí výzvědnou činností naší věci služby skutečně

neocenitelné. Provedl skvělou „týlovou rozvědku“ do  Rakouska, za  války přišel

do Čech, informoval členy Maffie, vstoupil dokonce do rakouské armády tento

nedávný Družiník, odkud se dostal zase k Rusům, byl v roce 1916 vyslándo Lon

dýna, pracoval pro naši věc v Paříži, v Italii a hlavně ve Švýcarsku, zprostředkuje

odtud spojení s domovem – a to vše konal prostě, bez „bengálu“ jaksisamozřej

mě, spíše s důvtipem a inteligencí než obvyklými výzvědně-špionskýmimetho

dami, sleduje jediný nadosobní cíl a účel: co největší prospěch a užitek české věci.


16

Mnozí budou čísti jeho knihu s napětím, jako se čte román; historický dokument

Vladimíra Vaňka bude však pro vždy jedním z  nejoriginálnějších příspěvků le

gionářské historie i legionářské psychiky. Konečně i stanovisko autorovo v době

sporů o „osvobozenské legendy“ je zajímavé, věcné a správné: dává každému, což

jeho jest! Neexistuje pro něj problém „dvojí orientace“: východní a západní. Viděl

Východ i Západ při práci. A poznal, že tam i zde čestní a opravdoví pracovníci

českoslovenští pracovali pro naši věc stejně nenáročně, poctivě a obětavě. Není-liž

krásným činem autorovým, že vydává klidné svědectví pravdě?

Rudolf Medek

V Paříži 27. ledna 1925


17

V této malé knížce – na žádost svých přátel reprodukoval jsem pokud možnověr

ně a bezprostředně své válečné zážitky. Počal jsem cestou do Ruska a drobnými

detaily, abych v obraze více méně barevném vykontrastoval celou tu stupnicidoj

mů počínaje od nasládle barevných a splendidně naivních roztěkaného mládí – až

v zhuštěné skladby konstrukcí historických. Každý z nás, kteří jsme prožili válku,

poznal silné kontrasty života a  mnohý z  nás musel se ve  svém mládí rozloučit

s nějakou tou vysněnou „Indií“, proto bude mi jistě dobře rozuměno. A to bude

vše, čeho chtěl jsem docílit, neboť nebylo mou ambicí přischnout na  páteřích

dokumentárních biblioték.

Autor



PRVNÍ DÍL: V RUSKU



21

DO RUSKA

Když jsem usedl ve vlaku na svůj kufr v chodbičce vagonu, zajásalo mi srdcea zabušilo nedočkavostí. Konečně tedy jedu do Ruska, tolik vytouženého Ruska! Vlak

se hnul a mé myšlenky vyletěly daleko před něj na perutích nedočkavé fantasie.

Za  noc přeletěli jsme Moravu a  druhý den proseděl jsem u  okna zadíván do melancholie haličských plání. Jednotvárné pláně se téměř neměnily, sem tam dřevěná chatka, hájek a  lesík a  vše tak truchlivé, zbavené vší pyšné krásy, jakou skýtají tak často romantická údolí našich řek.

V Podvoločiskách všichni vystoupili a hrnuli se k celnici. Pln radostnédůvěry přivítal jsem ruského policistu, jenž prohlížel mi pas. Ten však nebyl tak dobře naladěn a vyslýchal mne do všech podrobností. Zajímalo ho všechno: otec, matka, příbuzenstvo, co chci dělat v Rusku, koho tam znám, čím se zabývám a mnoho jiných věcí. Ten zájem o  mou osobnost byl prvním mým překvapením v  bráně Ruska.

Když jsme pak znovu nasedli do prostranných ruských vagonů, zajímala mne každá maličkost. Snažil jsem se dokonce dohovořiti se s  jedním mužíkem, jehož kotýlek na  čaj upoutal mou pozornost; brzy však jsem seznal, že jednička z  ruštiny není ještě žádnou možností konversace. Jen stěží jsme se dorozuměli. Vypravoval mi o  Kyjevu, na  nějž jsem se nesmírně těšil, o  Lavře, kam jede se pomodlit, o  Vladimírské horce, z  které „uzříš celou Ukrajinu“, o  Vladimírském soboru „čúdno vymalovaném“, o Sofijevském soboru, v němž právě uslyšímvelikonoční zpěvy. O všem mi ten mužík vypravoval, nalévaje mi čaje ze své konvice. Na hořejších lavicích seděli také mužíci a baby, a klátíce nohama, doplňovalikaždý svými znalostmi vypravování mého mužíka.

Bylo to na Zelený čtvrtek v podvečer roku 1914, když přijel jsem na kyjevské nádraží. Vyběhl jsem z  dřevěného nádraží a  vskočil na  izvoščíka,

1

který se mi

1 Izvoščík – drožkář.


22

1914

JUDr. Václav Vondrák (1880–1962) byl českým právníkem narozeným na Volyni. V

Kyjevě vlastnil hotel Praha a byl prvním starostou místního Sokola. Rovněž působil v

politice jako zemský poslanec za Volyňskou gubernii. Po vypuknutí války stál u zrodu

České družiny a následně se stal druhým předsedou Svazu československých spolků

na Rusi, kde stál dlouhou dobu v čele vojenské komise (sbírka ČsOL).

v celé spouště právě připletl. „Hotel Praha!“ vykřikl jsem na něj, jako by to bylo

někde v Pardubicích, a už jsme uháněli po širokých ulicích stromořadími.

Již vzduch sám, který jsem vdechoval, byl mi novým – tak neznámě páchl.

Jak jsem později zjistil, je to zápach charakterisovaný zdejší kůží, většina lidu nosí

vysoké boty, a slunečnicovým máslem, na němž pekaři, převážně Turci, smaží zde

všude pirohy.

* * *

Vjeli jsme na Velkou Vladimírskou, kde vraceli se lidé houfně z kostelů, nesouce

každý v  ruce rozžatou svíčku obalenou v  papíře. Je to velikonočním obyčejem,

komu svíčka zhasne, než dojde domů – ještě toho roku zemře.


23

1914

Byla již téměř tma a  svíčky táhly po  chodnících jako světlušky – tu a  tam zhasínajíce slabým větříkem.

Ano – „ještě toho roku! asi mnohý z nich zahynul ve válce z těch, kteří si tu svíčku tenkrát domu nesli.

Ten večer usnul jsem tvrdě a  probudil jsem se až na  silné zaklepání časně ráno. Chytil jsem revolver z nočního stolku a vhodil jej pod polštář. A v tom vešel již muž středních let i  postavy v  nazelenalém kabátě. Pohyboval se zcela volně, nedbale pozdravil a usedl k mé posteli. Pak lehce odhrnul lem svého kabátu, kde blýskl se jakýsi znak a řekl: „Jsem detektiv a rád bych věděl, proč jste k námzavítal. Řekněte mi, prosím, některé věci.“

Následovala znova taková podrobná zpověď, jakou vyžadovali na hranicích – tahleta byla snad ještě podrobnější. Detektiv zajímal se velice o  visitky mého strýce Dr. Veselého, jimiž mne tento doporučoval panu Vondrákovi, Červenému a j. Tato osobnost mého strýce zaujala cele jeho pozornost a poznamenal si jeho veškerá osobní data.

Když odešel, měl jsem o policejní organisaci Ruska ten nejlepší dojem. Tady to berou nějak z gruntu, pomyslel jsem, jest-li pak to bude ve všem tak?

Ráno navštívil jsem pana Červeného, tohoto patriarchu ruského češství, jenž se svou chotí se tolik obětoval později pro českou věc a tolik utrpěl. Byl jsempřijat neobyčejně srdečně, jako asi každý z dobrovolců později, a vzpomínka na tyto milé lidi je mi hřejivým důkazem, že zřídka, ale přece, existují čistá vroucí srdce, jež kudy kráčejí, tudy činí i sejí jen dobro.

V hotelu Praha, jenž byl střediskem Čechů v Kyjevě, setkal jsem se s panem Vondrákem a  seznámil s  redaktorem Švihovským.

2

Jen několik slov a  již jsme

si s panem Švihovským porozuměli a on nabídl mi hned místo v redakci svého

časopisu Čechoslovanu.

Přijal jsem bez váhání, neboť práce v redakci byla mi sympatickou. Jaké štěstí, myslel jsem, moci se zabývati kulturní činností! 2 Věnceslav Švihovský (1875–1957) byl českým novinářem narozeným na  Volyni. Za  války patřil k  prvním organizátorům československého

odboje v  Rusku a  jeho Čechoslovan sehrál na  počátku konfliktu významnou propagační úlohu v  řadách ruských Čechů. Jednalo o  jediný český

časopis vydávaný v Rusku před válkou (od roku 1911).


24

V ČECHOSLOVANU

Tiskárna a redakce Čechoslovana sousedila přímo s hotelem a nesla zvenčí hrdý

název „Slavjanskaja tipografia“.

3

Moje práce ovšem nespočívala jen v „kulturní činnosti“, jak jsem si takového něco vždy představoval, bylo tam hlavně jiné práce dost. Vedl jsem za prvéknihu insertů, což mne nejméně bavilo, přijímal objednávky na  visitky a  tiskopisy, vyřizoval běžnější korespondenci a překládal z ruských novin zajímavější zprávy. Teprve v poslední řadě mohl jsem sem tam něco napsat „pod čáru“, sestylizovat menší recense došlých českých knih apod.

Čechoslovan měl své důležité poslání, neboť byl jediným časopisem českým v Rusku. Přesto, že v Rusku bylo před válkou dle údajů pana Absolona přes 70 000 Čechů, bylo odběratelů pouze 2500 a kruh čtenářstva na 10 000. Byli to hlavně naši čeští usedlíci na Volyni se střediskem v Zdolbunově, kteří časopispodporovali – z větší části menší lidé. Největší zásluhu v tom ohledu měl mimo jiné pan Martinek ze Zdolbunova. Čechoslovan byl vlastně pokračováním Ruského Čecha, který vycházel již mnoho let před ním. Náš časopis vycházel z důvodů finančních pouze jednou týdně, později dvakrát.

Z těchto všech důvodů musel se obsah jeho upravovat podle okolností, což mi pan redaktor Švihovský neustále připomínal. Je pravdou, že do mentalityvyžadované jsem se nemohl nikdy dobře vpravit a ti naši krajané z Volyně asikolikrát vrtěli hlavou nad novinami v té době, co já tam psal.

I pan Červený mi jednou povídal:

„Poslyšte, co to tam píše za hlouposti ten „Vláďa“ do těch vašich novin?“

„On se polepší, pane Červený,“ odvětil jsem a jistě jsem se začervenal.

Pan Červený se na mne shovívavě podíval přes brýle. 3 Slovanská tiskárna, založená roku 1913 Věnceslavem Švihovským. Krom vydávání týdeníku Čechoslovan pečovala také o vydávání českých knih

a učebnic.


25

1914

Redaktor Švihovský se v redakci nezdržel. Byl jako živá rtuť, byl všude. Měl

plno známostí a  styků a  rád se vždy a  všude osobně informoval. Sedávali jsme

proto v redakci sami s Vlasem, jenž pořádal kartotéku odběratelů. Švihovský se

vždycky jen přihnal, hodil tiskaři na stroj rukopis a hned zase zmizel. I korektury

si bral do hotelu, aby někoho nepropásl.

* * *

Plat jsem měl ovšem skrovný, jak se sluší na začátečníka, ale jakž takž to stačilo.

Měl jsem skrovný pokojíček „se samovarem“ a štěnicemi na čechovskémproulo

ku za šest rublů měsíčně, pak na Lukjanovce, okolo bazaru, o něco lepší.


26

KYJEVSKÉ VELIKONOCE

Hned v  prvních dnech rozeběhl jsem se po  Kyjevě a  chodil nazdařbůh ulice

mi. Bez určitého cíle, nechávaje se překvapovati objevem různých soborů,

4

L á v r y,

Vladimírské horky a vším tím, co tvoří Kyjev tak malebným. Nemohlo býtilepší

ho dojmu než přijeti do Kyjeva o Velikonocích.

Tisícileté středisko pravoslaví zavlní se o Velikonocích nepřehlednými davy

poutníků ze všech konců Ruska. Hlavním cílem pak je starobylý klášter Lávra

4 Pravoslavný chrám.

Kyjev před první světovou válkou (sbírka ČsOL).


27

1914

se svými katakombami za šancemi města. Jeho zlatotřpytné kopule vysoko strmí

nad městem.

Vypasení popi s vlající hřívou vousů a vlasů prodávají na nádvoří svěcenébochánky a svíčičky a vodí do katakomb, kde jsou kostry za živa zazděných mnichů.

Všude okolo chrámů tábořily nesčíselné davy poutníků. Mužíci s  rusými vlasy i vousy a láptěmi

5

na nohou, ženy s dlouhými ukrajinskými kaftany kojící

děti na  okrajích chodníků a  nesčíslní žebráci vykřikující své prosby slovy evangelia. Procesí táhnoucí s ikonami, pějíce vycházejí a vcházejí neustále do chrámů

a vcházejíce padají všichni na zemi a bijí čelem o zem.

Procházel jsem vším tím pohnut a  bylo mi v  duši, jako bych s  tím vším rozprávěl, jako bychom si navzájem všichni vypravovali a  šeptali o  tom na  nic nehledícím nadšení, jež vzbuzují slova evangelia.

Šel jsem pak okolo mužíka, jenž stál uprostřed nádvoří Lávry se sepjatýma rukama a očima zavřenýma a hlasitě se modlil. Nemohl jsem zabrániti slze a rychle odcházel jsem jakoby zahanben.

Doma pak pohroužil jsem se do četby Thákura

6

a tak jasně jsem všemuporozuměl. Jakási jasná čistota zazářila mi v nitru.

Tu noc o dvanácté – to bylo na Bílou sobotu – zašel jsem do Sofijevského soboru a vyslechl ruské vzkříšení.

Diákoni pěli tam na kůru svými varhanovými basy „Hospodi pomiluj“ a já stál nemyslící a nevidoucí, jen vnitrem vnímající uprostřed nehybné masy lidu,

Venku okolo soboru v košících a na ubrouscích rozloženy byly „páschy“ se svíčkami a lidé za nimi čekali až budou světit.

Když v chrámu zaznělo „Christos voskres“ a popi se políbili, všichni začali se líbati navzájem a procesí popů vyšlo ven světit páschy.

Za řadami pásch honili se hoši s děvčaty, používajíce vzkříšení k polibkům více méně nenábožným. 5 Střevíce vyráběné z dřevěného lýka nebo březové kůry. 6 Rabíndranáth Thákur (1861–1941) byl bengálský básník, literát, skladatel, malíř, učitel a  filozof. Propagoval indické kulturní dědictví

a nezávislost Indie. Je autorem hudby i textu indické a bengálské hymny. Za svou sbírku duchovní lyriky Gitándžali (Oběť písní) obdržel v roce

1913 jako vůbec první příslušník neevropského národa Nobelovu cenu za literaturu.


28

ZA THÁKUREM DO INDIE!

Byl jsem v Kyjevě již přes měsíc, když vzpamatovav se z prvních dojmů Ruska,

začal jsem přemýšleti o dalších svých plánech dostati se do Indie.

To byla další moje etapa i bylo nutno přemýšleti o jejím uskutečnění.

Thákurovy spisy byly evangeliem mého nadšení pro Indii a čítal jsem v nich nábožně. Půjdu k němu, myslel jsem, do jeho školy v Šanti Niketanu, musím se tam nějak dostat.

Peněz ovšem na cestu nebylo a doma by mi k něčemu takovému nedali ani peněz, ani svolení. Proto jel jsem do  Ruska, abych si zde něco vydělal na  cestu a  pak zdálo se mi zajímavým a  uskutečnitelným jíti přes Kavkaz a  Persii a  pak přes Belúdžistán a Afghánistán ke zřídlům Gangu, podél kterého chtěl jsempřijíti Kašmírem a Bengálskem až do Kalkuty [Kalkaty].

Brzy jsem však seznal, že ze svého platu v Čechoslovanu nic nebudu moci ušetřiti a že tedy bude třeba pomýšleti na jiné prostředky.

Půjdu tedy pěšky, rozhodl jsem. Cestou si něco přivydělám.

Špatných pověstí o  bezpečnosti na  cestách na  Kavkaze a  v  Persii jsem se nebál – neboť kde nic není, ani čert nebere a já opravdu nic nechtěl vzítna cestu. Věci, které jsem měl z domova, jsem chtěl prodat, abych mohl jeti co možná nejdále vlakem a pak pěšky.

Vypůjčil jsem si u Švihovského objemné dílo o Persii s mapkamia podrobným popisem a studoval je dlouho do nocí. Dle těchto a jiných studií bylo nutno jíti pěšky přes 6000 km, které jsem doufal ve zdraví projíti za jeden rok.

Persie mne zajímala rovněž velice, hlavně byl jsem zvědav na vnitrozemí.

Cestou kolem Gangu doufal jsem přiučiti se bengálsky a  sanskrtu, abych mohl s Thákurem mluviti jeho jazykem. Byl jsem úplně přesvědčen, že přijdu-li tak k němu, nebude moci mne odmítnout a vezme mne do školy.

S hlavou plnou horečných snů chodil jsem po Kyjevě nevida a neslyše.

Nejraději zacházel jsem k zahrádkám nádvoří chrámu Michajlovského, kde usedal jsem na lavičku a hledě do větví kreslících záhadná písma po nebi, posílal

1914

jsem své myšlenky na  daleké cesty za  Kavkaz, do  Indie, k  tomu Gangu, jehož

písničky znal jsem již nazpaměť.

Do jedné z těch zahrádek ústilo okno kláštera, jež bylo téměř vždyckyotevřeno. U toho okna stával často jakýsi diakon v černém rouše a s černým vousem, vlasy na  temeni rozčísnutými v  dva černé vodopády, a  zpíval. Byl to asi jeden z těch varhanových basů, jež slyšel jsem o Velikonocích.

Zpíval jakési žalmy nebo snad jen modlitby a často jen polohlasem. Ale jeho hlas vibroval plnými záchvěvy, ozýval se jako z černé hluboké tůně; linul senádvořím tak plyšově, hebce a k večeru i obloha svou temnou hloubkou zdála se svou nekonečností resonovati tomuto osamocenému hlasu.

Uzpívával mi duši, zdvihl její křídla, aby letěla, jak nejvýš dovede, dával jí síly, aby nedala podlehnouti tělu, jež hodlala rozkývati k tak veliké cestě.

A zněl tak osamoceně ten hlas z té cely, tak neskonale smutně osamoceně, jako opuštěná bolest, jako dílo věřícího člověka postavené v moři; šel jsem siposlechnout svou vlastní samotu, poslouchaje onen hlas.

A bylo mi příjemno, že já nevím nic o tom černém muži a on nic o mně, že jen ten kontakt samoty dává kdesi ve vesmíru seznámiti se naším duším.

Bylo mi, jako bychom oba jeden druhému naslouchali – on na ostrově sám a já sám na lodi.

POČÁTEK ŽIVOTA A BEZNADĚJNÝ KATAFALK

Jednou přišel do redakce muž s černým plnovousem, dlouhými vlasy sčesanými

nazad a rozhalenou bílou košilí a představil se mi jako akademický malíř a učitel

kreslení Monastyrskij. Slyšel kdesi o  mých dřevorytech, a  ježto kyjevští umělci

budou prý pořádat jarní výstavu v Pedagogickém museu, zval mne k účastina výstavě jako hosta. Přislíbil jsem mu to velmi rád.

Vynašel jsem hned své album dřevorytů a dal je zarámovat. Stálo to sice dosti peněz, ale počítal jsem s tím, že se snad něco prodá a tak obohatí se naopak můj cestovní fond.

Výstava byla pořádána v  pěkném paviloně Pedagogického musea na  Velké Vladimírské a  měla dosti velký úspěch, bohužel však více morální než hmotný a tak to, co jsem tam utržil za dva obrázky, zaplatil jsem zase rámaři.

Seznámil jsem se však s mnoha sympatickými lidmi: malířem Orlovema rodinou Monastýrského, která byla pak mým útočištěm po celou dobu méhopobytu, útočištěm klidu a odpočinku.

U  Monastyrských nahlédl jsem do  živé ruské společnosti mladých umělců a  studentů, kde bylo debatováno dlouho do  nocí o  životních problémech uměleckých i  politických. Byli mezi nimi lidé, kteří se činně účastnili revoluce z  roku  1905; tyto zvláště poslouchal jsem vždy se živým zájmem. Pamatuji se zvláště na jednu učitelku středních let, jež sedávala vždy zamlklá opodáls truchlivým pohledem, nezasahujíc nikdy do našich rozhovorů. Ptal jsem se jednou svého souseda, co je příčinou její zamlklosti a ten mi s povzdechem odvětil, že to byla jedna z nejčilejších pracovnic revolučních z pátého roku; byla i na barikádách, ale Sibiř zničila její zdraví a otřásla jejími nervy. Od té doby díval jsem se na ni vždy s úctou, ba s posvátností.

Byl mezi nimi i  jakýsi student Kolja, jenž vypravoval mi s  vervou o  životě a ideách ukrajinských studentů, o jejich boji za ukrajinskou universitu a nabádal mne, abych v Praze se zasadil o sblížení česko-ukrajinské mezi studenstvem,neboť prý „bojujeme za stejné ideje samostatnosti“.

1914

„Neposlouchejte ho“, říkala Věra Ignatěvna Monastyrská, „on by chtělpoukrajinštit celé Rusko, není žádného národa ukrajinského, je jen nářečí ukrajinské. Tihleti samostyjníci mají spisovatele, kteří píši jen velkorusky, neboť to je jazyk inteligence, a celá ta ukrajinská samostatnost jsou jen blázniví Koljové.“

Kolja vyskočil na stůl a křiče až zrudnul, dovolával se spravedlnosti vesmíru za takovéhle urážky Ukrajiny a sliboval všem Velkorusům, že je vyženou, ažzavládne svoboda.

„Kolja, pojďte, ještě než nás vyženete, napijem se čaje“, odvětila VěraIgnatěvna a v tom už stáhli Kolju za nohy se stolu.

Abych řekl pravdu, nemohl jsem nikdy dobře porozuměti tomuto „samostyjnictví“. Chápal jsem „svobodu“, o které mluvili všichni i se slzami v očích, ale „samostyjníci“ byli vždy zjevem, jenž nedovedl si získati sympatií svýmpočínáním. Idea sama pak postrádala vždy reálné base programové, bylo to spíše jen krasořečnění.

Když vnášeli u Monastyrských šumný, kypící samovar, bylo vždy již šero, ale nerozsvíceli.

Seděli jsme po všech koutech v různých pósách a oddávali se té náladě, jakou vždy vnáší samovar. Chlácholící šumění a tichoučký pískot ukolébává k snění. Ač četní někdy, zůstávali jsme tiší a pohřížení.

Jen někdy Njusja zazpívala cigánský romans a  Kolja ji doprovázel. Ale to bylo zřídka, hudba není v Rusku ve společnosti tak často pěstována.

Chtěl-li jsem si poslechnouti hudbu mimo koncertů, chodil jsemdo katolického chrámu poslouchat varhany. To bylo vždy něco, co mi připomínalo Prahu, ale nebyla to vzpomínka, jež by mne byla táhla zpět do vlasti. Jen krátce zabolela představa domova, rodičů. Vzpomněls starostlivého otce a  sevřelo se ti nitro až po hrdlo, ale odháněl jsem tyto představy násilím, bál jsem se jich.

Jednou zašel jsem do  Vladimírského soboru prohlédnouti si malby Vasněcovy.

.7

Je to malíř rozšířených zřítelnic jako náš Mucha, jenom s tím rozdílem, že

Muchovy věci mají oči vytřeštěny do prázdna, kdežto u Vasněcova je to rozevřený

zrak duševně zkoncentrovaný až do hluboké extase.

Na  jedné z  postranních galerií našel jsem rozevřený malý oltářík, kde na  dlouhých lipových deskách namalována byla Marie s  děťátkem. Její pohled 7 Viktor Michajlovič Vasněcov (1848–1926) byl jeden z nejznámějších ruských malířů 19. a 20. století. Maloval díla inspirovaná ruskou historií,

mytologií a folklórem.


32

1914

upoutal mne tak, že jsem mimoděk přiklekl, abych se mu přiblížil. Rozevřené oči

dívaly se mi přímo do nitra, byly jako v temné zácloně a ačkoli něžné a teplé,přece pronikající. Byly jako zázračné – vyžadující okamžitého pokleknutí a zpovědi

– slibující cosi mystického, celé světy duševna, když se pokoříš, když se zřekneš

všeho světského a zůstaneš kleče patřiti do těch očí. Byly jakoby již dávno známé

a blízké ty oči; jako by se ti bylo o nich zdávalo každé noci.

Chodíval jsem pak často dívati se na ty oči, neboť mi řekly, že na ně nikdy nezapomenu.

Svěřil jsem se se svým nálezem příteli znojemskému a ten mi řekl, že o těch očích ví; jmenují prý je všeobecně „zázračnými“.

Neděle jsem neměl příliš rád. Ulice byly zmlklé, měšťanské obyvatelstvo se nahrnulo do  Kupečeského sadu na  promenádní koncert a  dvorníci v  bílých vyšívaných rubáškách si sedli ve  dvorcích na  prahy a  hráli na  harmoniky nebo na  balalajky. U  domovních vrat stály vyfintěné služky v  ukrajinských krojích s dlouhými pentlemi ve vlasech a švitořily.

Zašel jsem někdy do Puščevodicy nebo Svjatošino, ale venku v přírodě vše mi připomínalo mou cestu do Indie a táhlo mne to: „Nech všeho a jdi teď rovně po té cestě neustále v  před, jdi, jdi!“ Ten hlas býval tak silný, že jsem utíkával domů, abych se skutečně předčasně nerozhodl.

Ta slunná nedělní odpoledne, kdy jsem seděl u okna svého pokoje – hlavu ve dlaních, zíraje do dálky – jak byla prostá a přece bohatá!

Jednou přišel mi pod okno starý harfeník, jako by věděl, že jen to scházelo, aby má nálada propukla v  bolestnou touhu. Ten starý kus nábytku, na  nějž vyluzoval své rhapsodie, chápal se trhavým zvukem svých strun postupně celého mého nitra, pak srdce, a  drásal se mi na  hrdlo a  zužoval je. (Snad byl z  Čech, z Nechanic!)

Slz, které zavlhly na  okně, jsem se lekl. Proč plakat? Jaká pošetilost! Zde třeba je síly a  energie! Ale vždyť to není pláč, konejšil jsem se, snad nějaká slabost v oku, již není možno udržeti, jsme-li hluboce pohnuti. Jaký pak pláč? Vždyť je mi veselo, hle jak veselé akordy přebírá ten stařík! (Ten byl jistěz Nechanic!)

Při tom však slzy neustaly mi téci po dlaních.

Jak všechno tragičtěji vypadá, zahraje-li vám někdo na starou harfu, pomyslel jsem, osušuje si obličej. Teplá vzpomínka na domov promění se v beznadějnýkatafalk a smělejší plán do budoucnosti zdá se letem přes propast, Indie s Thákurem

1914

zdá se zsinalým světem visionářského snu a cesta pěšky – cestou pekelnýchzkoušek osvícení, ze starého Egypta.

Můj poslední poltiník

8

zazvonil o struny harfy.

„Davolno!“ vykřik‘ jsem na  staříka a  vstav od  okna, lehl jsem si na  zem k mapě Persie. 8 Poltiník – mince v hodnotě půl rublu (50 kopějek).

OPILÁ MARUSJKA A HOUSLE Z DOMOVA

Druhý den, jda do  redakce, uzřel jsem na  bazaru na  chodníku ležeti bezvládné

tělo. Přiblíživ se, viděl jsem, že to byla dívka asi 20letá, oblečená ve špinavé hadry,

bosonohá, s  blůzkou roztrženou a  rozhalenou. Ležela napříč chodníku, ale lidé

chodili okolo ní a žádný si jí nevšímal.

Zůstal jsem chvíli státi a  díval se koho zavolat. Strážníka nebylo nikde vidět, zašel jsem tedy do domu ke dvorníkovi, aby mi pomohl zanésti dívku aspoň do průjezdu. Dvorník se však zpěčoval:

„Ničevó, nechte ji, co je vám po ní? Vypila asi pořádně a až se vyspí, půjde domů.“

Zavřel mi dveře před nosem.

Byl jsem úplně bezradným. Nezdálo se vůbec, že dívka spí, neboť nedýchala, ani hruď se nepohybovala. Ruka však nebyla studená.

Vzal jsem ji pod rameny a zatáhl s napětím všech sil do průjezdu. Mezitím objevil se na prahu kořalny, jež byla vedle, její majitel a usmíval se na mne tak blbě, když jsem se namáhal s přenášením, že jsem měl sto chutí udeřiti jej do obličeje. Kořalník však zmizel znova ve své díře, když jsem tělo uložil jda hledati strážníka.

V tom vyvalil se z kořalny jakýsi muž silně vrávoraje a škytaje vyrážel ze sebe:

„Kde-e je ta bestie, že o-o-ona mi potvora u-u-utekla! A-a-ale já ji zzabiju – zzzabiju!“

„Tamhle leží,“ povídám mu ukazuje do vrat, „co jste jí udělal, vždyť snad už ani nežije?“

Chlap se vevrávoral do průjezdu a skláněje se nad dívkou rýpal jí do hlavy blábole:

„Marusjka, co ty? E-e-e-e co ty spíš? Víte to-to-to ona spí! Vždycky tak. Vypije -a-a-a pospí. A vy co-co-co si račte přát? ... Féďkapoovída – jdiprej Vasjka, Ma-ma-marusju tahají pppo chodníku. He-He, já myslel, že on žertuje -a-a-a ona zazatim spí – Mmmarusjka! – mm-ma...“

Utíkal jsem rychle z bazaru, neboť bylo mi i hnusno i stydno.

1914

Tato příhoda rozrušila mne na celý den.

Odpoledne došla mne další zásilka z domova: peřiny, prádlo, knihy a –housle. Na ty housle jsem se již nejvíc těšil, scházely mi tolikrát v mé samotě! Žádali však tak vysoké clo, že jsem si mohl vyzvednouti jen polovinu věcí a  to druhé poslati zpět. Pouzdro od houslí bylo tak rozbito, že jsem je hned hodil před poštu na ulici a housle nesl pod paždí, ranec na zádech.

Vanula z těch věci péče domova, vanulo z nich to ovzduší vylepenéhohnízdečka, jež dává ti vypučet, vyrůst, kterým ty rosta pohrdáš, jež s  chuti opouštíš, na něž však potom nepřestáváš vzpomínat, ve vzpomínkách věnčit, po němž dlouho, dlouho teskníš.

Došly mne rovněž mé nástroje dřevorytecké; a sedl jsem tedy hned a vyrýpal několik dřevorytů. Zvolil jsem předně pohledy na Kyjev, aby se to dalo dobřeprodávat. Myslel jsem totiž neustále na obohacování cestovního fondu. Pohlednice vytiskl tiskař v Čechoslovanu a  dali jsme je do  výkladu. Šly však málo na  odbyt, neboť v Rusku nebyl dřevoryt v módě jako u nás; a tak i tento podnik mi ničím nepřispěl.

DEN PETRA A PAVLA

Nadešel den Petra a Pavla, kdy rozletěly se po světě zprávy o atentátu v Sarajevě.

Celá spousta článků o  následcích, jež byly ve  vzduchu, rozvířila všude hladinu

klidného života.

Napsal jsem bez rozpakování článek do Čechoslovana, že není čeho litovat, zvláště pro nás Čechy, a že čím méně bude Habsburků, tím lépe pro celý svět.

Rakouský konsulát pořádal zádušní mši v katolickém kostele a podpůrnýrakouský spolek se tam dostavil do jednoho. Kolik těch Čechů, kteří tam při tom tenkráte byli, toho později hodně litovali!

A to vše se sběhlo v době, kdy cesta do Indie stala se mi kategorickýmimerativem.

V  těchto dnech rovněž vzpomněl jsem na  Oděsu. Dostati se k  moři jako druhé eventuality cesty do Indie. Tu Persii však jsem si nechtěl slevit, počítal jsem jen s výhodnou možností dostati se mořem na Kavkaz.

Právě dva dny před událostí v  Sarajevě byl jsem na  rakouském konsulátě, abych se informoval o rakouských úřadech, jež v nejnutnějším případě bych mohl cestou vyhledat. Zvláště pak dotazoval jsem se po konsulátě v Taurisu.Vicekonsul Čech, s nímž jsem o tom mluvil, mne ovšem zrazoval od této cesty nazývaje jí ztřeštěností, zvláště když slyšel, že peněz na ni nemám.

Nadešel poslední den měsíce června, kdy dostav od pana Švihovského svou měsíční výplatu, přistoupil jsem k němu s tlukoucím srdcem, sděluje mu, žezítra budu nucen opustit Kyjev. Říkal jsem mu, že se odebírám na dalekou cestu, na kterou jsem již dávno pomýšlel, a omlouval se, že opouštím jej tak náhle. Pan Švihovský byl nemálo překvapen. Litoval, ale nezdržoval mne, znaje bezpochyby tvrdohlavost takových rozhodnutí ze svého mládí.

Loučili jsme se oba dojati, neboť strávili jsme spolu mnohou pěknou chvíli, rozmlouvajíce o různých problémech, najmě o filosofii Bergsonově, jehož onposlouchal v Paříži.

37

1914

„Teď bych vás byl právě nejvíce potřeboval,“ říkal pan Švihovský podávaje mi

ruku na rozchodnou, „nastává jakási rozčilená doba, kdy bude vyžadovati časopis

více pozornosti jak kdy jindy. Ale nechci kaziti vašich plánů, jeďte si. Hodně

mnoho štěstí!“

UKRAJINOU DO ODĚSY

Prvního července seděl jsem již ve vlaku, jenž uháněl ukrajinskými stepmik Oděse. V kapse měl jsem sice jen 25 rublů, ale v hlavě rojilo se celé ohromné bohatství

myšlenek, plánů, impresí.

Ukrajinské vesničky, vyhřívající se v  letním slunci, lákaly k  sobě útulností svých chatek a  zeleně. Přes nízké plůtky zahrádek visely napnuté arbuzy a  celá divoká vegetace kvítí. Do dálky táhla se všude slunečnicová pole, pak písečnaté lesy nebraly zas konce. Někde zas červenala se celá velká pole zahradních jahod a  zlaté a  červené obilí se třpytilo. Modrá, čistě krásně modrá a  hluboká obloha zářila radostně bez konce nade vším.

A stepi nekonečné jak to nebe střídaly pole a lesy; stepi od obzoru k obzoru, zpestřené stády maličkých koní, kteří se proháněli a  skotačili. Vzpomněl jsem Gogola, jak krásně podal on tuto atmosféru v Tarasu Bulbovi, ve Večerechna Dikaňce, ve spoustě jiných věcí. Ano, toto je ona Gogolova krajina, to ona mu vtiskla jeho jedinečný ráz, to on je jejím geniálním plodem.

Jsou takové krajiny, myslel jsem, jež stvoří a tvoří člověka. Jsi vlastně vždycky podoben krajině, z které pocházíš. A není při tom třeba pesimisticky vzdychati nad takovým nepřekonatelným determinismem. Co je krásnějšího než býtipodoben celé jedné krajině, jako jsme podobni rodičům? Čím užší a prostší kontakt máme s tou zelení kolem nás, tím více radostní a prohlubuje se naše povaha. Ty stromy, které rostly v lese a v zahradě – zatím co my vyrůstali –, nejsou-liž vlastně našimi sourozenci? Na lidi spíše možno zapomenouti, ale na ráz krajinynezapomíná se nikdy. Zvláště pak na onu, v které jsme vyrůstali. Oč oloupeni jsou ti, již prožili své útlé mládí ve městě v té ponuré vegetaci zdí a cihel. Jim zbýval jen ten proužek nebe, jež vykreslila ulice neb náměstí. Ale i  k  této ponuré vegetaci lze přilnouti, rys v povaze to ovšem vždycky zanechává.

Vzpomínám svého útlého mládí, jež prožil jsem v  Haliči v  malé vesničce na severu od Tater. Většinou v zahradě, v polích neb u říčky: co tu bylo „práce“ pro nás děti. Vytahovat z vody žabí vajíčka, chytat pulce s ocáskem, poklízet náš

1914

dobyteček pod angreštem, svážet kousky trávy – „naši úrodu“ – do stodol, stavět

domečky, přelézat k  farářovi do  zahrady na  jablka, chodit ministrovat a  sloužit

pak doma s cukřenkou mši svatou. Pro mne pak bylo jednou z vášní vylézt na kůl

u plotu a hodinami pozorovat ruch před krčmou, jež byla naproti. Nejvíce to byli

ovšem koně, kteří mě tam zajímali. Byli jsme spolu vždycky velmi dobrýmipřáteli. Nosil jsem jim úkradkem trávu, hladil je po jemné kůži nozder, promlouval

s  nimi. Když byl jarmark a  za  naší zahradou stála spousta vozů s  vypřaženými

koňmi, tu bylo pro mne mnoho práce. Se všemi koňmi bylo nutno se seznámit,

všem přinést po  trošce trávy, se všemi promluvit a  pohladit je. Všem nebyla ta

známost někdy příjemná a na ty díval jsem se vždy dlouho – nechápavě. Býval

tam jeden ohromný šiml, který si dal všechno líbit. Abych se přesvědčil o  jeho

náklonnosti ke mně, vlezl jsem si pod něj, poklepával ho po břiše, bral za nohu.

Doma pokreslil jsem všechny papíry a  noviny koňmi a  vojskem. Ve  škole pak

často našel učitel tabulku pokreslenou koňmi místo abecedou. Tato záliba zavedla

mne pak později v Praze k Vacátkovi do školy.

Okolo mé rodné vesničky byly vysoké kopce, pokryté lesy a  byly dlouho mým jediným obzorem, až později jednou vystoupil jsem s otcem na jeden z nich a byl jsem nesmírně překvapen pohledem na spoustu takových kopců, jež táhly se na všechny strany. A pak hlavně upoutal moji pozornost pohled na Tatry v dálce. Byly to zasněžené hory v  dáli sotva patrné, spíše jak ve  snu mlhavě vystupující mohutným blokem s  třemi vrcholky, úplně bílými. Tento zjev bílých hor jako vzpomínka na krásný sen provázel mne pak celým životem při různýchpříležitostech. Byl jako symbolem vznešené ideje, byl vzpruhou jako zvěstování boží, biblickým znamením.

Všechno to vystupovalo mi před očima, zatím co vlak uháněl krajinou, bije rytmicky do  kolejí. Byl již temný večer, když vjeli jsme do  nádraží Oděsy. Našel jsem si pokojík v  „Meblírovaných komnatách“ naproti nádraží a  hned vyšel do ulic. Již vzduch v ulicích nasvědčoval blízkosti moře i šel jsem nazdařbůh,vdechuje tento vzduch s rozkoší. Nikdy neviděl jsem ještě moře a byla to první věc, kterou jsem chtěl spatřiti. Moře! Tato mohutnost přírody, jejíž představu získal jsem jenom četbou – jaká krása to musí asi být! Byl jsem lačný shlédnouti je: ty mohutné vlny musí být nevyčerpatelnou pastvou pro oči, jsou zadostiučiněním životu duševnímu.

Byla úplně tma, když scházel jsem úzkou strmou uličkou a  zaslechl zdola rytmické hučení a nárazy vody o kameny. Teprve tehda uvědomil jsem si, že moře

1914

je někde zde již docela blízko a zahleděv se pozorněji na obzor, viděl jsem, že ona

temná masa, jen sem tam se zatřpytivší jakýmsi světélkem, je ono moře.

Seběhl jsem dolů ke kamenům a zabořil nedočkavě ruce do vody. Moře! Hle, jak vypadá moře! Nalevo rozeznával jsem jakási skladiště, vagony a vlaky a hle! Tam za  tím vším týčí se stožáry a  komíny lodí. Napravo na  jakési výspě zářila světla restaurace, v níž hrála hudba. Dále vpravo na obzoru zakmitl čas od času maják. Moře oddychovalo černými masami ohromných vln, jež tříštily se bílou pěnou o pobřeží a vystřikovaly až ke mně.

Seděl jsem na  kamenu, ponořuje ruce do  vody a  prohrabuje písek, jejž nanášely vlny. Hudba hrála v restauraci jakési nemotorně veselé věci, jež mne rušily. Kdyby ničeho raději nebylo, než moře. Chtěl bych v klidu naslouchat, co vypravuje toto noční moře! Oběhl jsem zátočinu, chtěje najíti si nějaké vzdálenější místečko, zacházeje dále vlevo podél přístavu. Za chvíli však narazil jsem na jakési skladiště loděk, přes které bylo nutno přelézti. Pak, nerozeznávaje dobře v temnu, zašel jsem kamsi mezi koleje, skladiště a vagony. Nikoho zde nebylo a já chodil již dobrou půl hodinu v tomto labyrintu temných zdí čpících odporně olejem, dehtem a slanečky. Teprve asi po hodině bludného chození našel jsem jednoho hlídače, jenž vyvedl mne z tohoto bludiště, na volné nábřeží, pohlížeje na mne nedůvěřivě.

Moře v Oděse (sbírka ČsOL).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist