načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Moje ruka touží po meči - Marcus Sedgwick

Moje ruka touží po meči
-15%
sleva

Kniha: Moje ruka touží po meči
Autor:

Hororový příběh ze 17. stol. se odehrává v zapadlé vesničce kdesi ve východní Evropě. Sníh se snáší do hlubokých lesů a z hrobů vstávají nemrtví. Ve vesnici zavládne strach a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  79 Kč 67
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010-01-01
Počet stran: 160
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 158 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: My swordhand is singing
Spolupracovali: přeložila Hana Zahradníková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000022727
EAN: 9788000022727
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Strašidelný román odehrávající se ve východní Evropě v sedmnáctém století. Hororový příběh z hlubokých zimních karpatských lesů, kde se jedna dřevorubecká vesnice musí bránit útoku upírů.

Popis nakladatele

Hororový příběh ze 17. stol. se odehrává v zapadlé vesničce kdesi ve východní Evropě. Sníh se snáší do hlubokých lesů a z hrobů vstávají nemrtví. Ve vesnici zavládne strach a panika. Postavit se vlastnímu strachu musí chlapec Petr a jeho otec, kteří žijí vyděleni od ostatních lidí. V boji proti nemrtvým pomáhá stará moudrost, kterou někteří považovali za pouhé pověry a babské povídačky. Přežití visí na vlásku.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Marcus Sedgwick - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15

2

Slivovice a sníh

Petr se plahočil za otcem k Chustu a třásl se zimou. Jejich

chýše ležela nedaleko za nimi, kousek od samotné vesnice. Do

předvečera svatého Ondřeje zbývalo ještě několik dní, ale sněhu

už byla spousta. Bude to krutá zima. I v tom chladu Petr cítil, jak

z otce táhne. Ani řezavý vítr ho nezbavil všudypřítomného odéru

slivovice a piva.

„Otče? Znal jsi Radua dobře?“ zeptal se Petr, jen aby něco řekl.

Otec neodpověděl a Petr stejně znal odpověď. Nikoho neznali

dobře. Než přišli do Chustu, nikdy nezůstali na jednom místě dost

dlouho na to, aby se s někým vůbec seznámili. Ale Petr věděl, že

jednou či dvakrát za poslední rok otec Raduovi, dřevorubci zKo

roceni, vypomáhal. Občas i ten nejsamotářštější dřevorubecpotře

buje pomoc, když poráží veliký strom.

Už byli skoro na kraji vesnice.

„Pospěš si,“ pobídl ho Tomas. „Nebudou na nás čekat.“

„Ještě nemohli začít,“ řekl Petr. „Neslyším kostelní zvon.“

Otec si odplivl do sněhu, ale neohlédl se.

„Na pohřbu sebevraha žádné vyzvánění nebude.“

Vešel do vesnice brankou v křivém březovém plotu. Nebyl

vyšší než po kolena a shora byl pokrytý vetchými došky. Byl

tam proto, aby se drůbež nezaběhla moc daleko. Vedl kolem vsi,

a označoval tak její hranice. Kromě několika polí byl venku za

plotem už jen les. Na několika místech byla v plotě zastřešená

branka, stejná jako tady.

Petr se u ní zastavil. Byl nervózní. Nešlo jen o to, že je ve vsi

neměli rádi, bylo tu ještě něco dalšího.

„Sebevraha?“

Petr se rozběhl za otcem a rychle ho dohnal. Zem byla po


16

krytá zmrzlým blátem a břečkou a otcův krok byl nejistý jako

obvykle.

„Buď zticha,“ sykl Tomas a zamračil se na syna. Pokývl kchý

ším a Petr pochopil, že měl mlčet. No dobře. Petr byl na mlčení

zvyklý, i na samotu. Jelikož byl otec takový morous, většinou si

Petr popovídal jen sám se sebou, ve vlastní hlavě.

Ve stínu nízké branky stály dvě zamračené stařeny. Něco si

spolu šuškaly a nespustily přitom oči z Tomase, rozložitéhochla

pa, který vypadal starší, než nejspíš byl, a jeho syna, silnéhomla

díka vedle něj.

Petr věděl, že je nemají rádi, a do vsi ho nic nelákalo. Jako by

na ní bylo cosi nehostinného a znepokojivého, skoro hrozivého,

i když by to Petr nedokázal vyjádřit slovy. Ale i přes to všechno

se tu Tomas zřejmě cítil spokojený a hodlal zůstat. A po pravdě

řečeno, Petr chtěl zůstat taky. Zdálo se, že po všech těch letech

harcování konečně někde zapustili kořeny. A pak tu taky byla

Agnes.

Spěchali dál z mírného kopečka, který končil na místěponě

kud legračně nazývaném náměstí, jako by tohle bylo nějakével

ké město na jihu, a ne bohem zapomenutá ves, kde lišky dávají

dobrou noc. V Chustu nežilo víc než dvě stě lidí, ale tady,upro

střed vsi, byly místo chýší domy a některé z nich měly dokonce

i patro. Petr se cestou rozhlížel po Agnes, ale v takovémhlepo

časí nebyl venku nikdo, kdo nemusel. Minuli konec ulice, kde

bydlela s matkou, která po smrti manžela ještě chodila ve smutku.

Petr na okamžik zvolnil krok v naději, že snad Agnes zahlédne,

ale nebylo po ní ani památky.

Z druhé strany náměstí stoupala nenápadná cestička, kterámi

zela mezi dvěma z větších domů. Jeden patřil faráři a druhý fel

čarovi. Cesta vedla do kostela ležícímu v mírném svahu za domy.

Petr už viděl jeho prohnutou šindelovou střechu s cibulovitou věží

posazenou uprostřed hřebene, jako když kluk jede na praseti. Kje

ho překvapení však otec zamířil na opačnou stranu náměstí.


17

Zarazil se a pak mu to došlo. Mělo ho to napadnout. Radu byl

sebevrah, takže žádné vyzvánění, a ani svatá půda pro něj není.

Petr spěchal dál.

Otec už byl skoro na konci vesnice.

„Oni si myslí, že se zabil sám?“

Tomas neodpověděl.

„Otče?“

Tomas se na okamžik zastavil a pohlédl nikoli na svého syna,

ale přes rameno kamsi do dálky .

„Našli ho viset na stromě s provazem kolem krku. Takže se

zabil. Nebyl by to první osamělý dřevorubec, který takhleskon

čil.“

Petra něco napadlo.

„Proč ho nepohřbí v jeho vlastní vesnici?“

Otec si odfrknul.

„Takováhle smrt. Nechtěli s ním mít nic společného. Řekli,

že zemřel na pozemcích Chustu, tak že se o něj máme postarat

sami.“

„A my s tím souhlasili?“ divil se Petr.

„Kdo je to ,my‘? Žádné ,my‘ tady neexistuje,“ odsekl Tomas.

Pak si povzdechl. „Nebylo na vybranou. Buď bude pohřbený

v Chustu, nebo zůstane na pospas vlkům. A stejně to nařídila rada

starších.“

Teď už byli ze vsi venku. Skrz stromy uviděli několik lidí

shromážděných na malé mýtině.

Petr myslel na Radua a na to, jak asi zemřel. Otec mu říkal, že

je snílek, ale ani ve snu ho nenapadalo, co se Raduovi mohlo stát.

Však by to taky nebyl sen, ale spíš noční můra.

„Ale otče,“ zašeptal Petr, „říkal jsi přece, že měl rozervanou

hruď a probodnuté srdce.“

„No a co?“

„No, to si přece nemohl udělat sám a potom se pověsit na

strom.“

„Tak se to muselo stát až pak.“


18

„To myslíš, že mu to udělal někdo jiný poté, co zemřel? Kdo

by to dělal? A proč?“

Tomas pokrčil rameny.

„Vlci...?“

Petr už už chtěl odpovědět, ale uvědomil si, že otec schválně

dělá hloupého.

„Poslouchej, Petře. Když chlap visí na provaze ze stromu, tak

se zabil. Jestli jim Anna řekla, že to bylo takhle, tak to tak bylo.

Nech to být!“

Petra to neuspokojilo, ale už nic neříkal. Viděl, že otci něco

dělá starosti.

Došli k nevelké skupince smutečních hostů. Byl tam farářDa

niel a felčar Teodor – napůl lékař, napůl čaroděj. Radu byl možná

jenom dřevorubec, a ani ne ze vsi, ale přesto ho přišli pohřbít dva

z nejvýznamnějších obyvatel vesnice. Proč asi? přemýšlel Petr.

Proč jsou tu oba dva? Věděl, že spolu moc nevycházejí. Lidé

si chodili pro duchovní útěchu za Teodorem, stejně jako zaDa

nielem, a naopak bylo stejně pravděpodobné, že se za své zdraví

budou modlit s Danielem, jako že navštíví doktora. Oba muži

věděli, že se navzájem musí tolerovat. Ale bylo to spojenectví

z nutnosti.

O kousek dál stál kostelník, stařec se silnýma rukama, ale

řídkými zuby. Bylo na něm jasně vidět, že s celou tou záležitostí

nechce nic mít, a když v zamrzlé půdě s námahou vykopalměl

kou jámu, opřel se o svůj dlouhý rýč, vysával si dásně apodmra

čeně všechno pozoroval zpod široké krempy černého plstěného

klobouku.

Vzduchem dál poletoval sníh. Tomas pokývl ostatním napo

zdrav.

Přivandrovalci nebyli nikde vítáni, i když ti dva, otec se sy

nem, uměli za práci pořádně vzít. Byli ale divná dvojka. Otec byl

opilec, to všichni věděli, ale měl něco do sebe. Cosi v držení jeho

těla... Byl tlustý od pití, obličej měl zarudlý a oči kalné, ale vlasy

měl pořád černé a husté.


19

Syn, to byl ještě mladík, zelenáč. Vlasy měl ještě tmavší

a hustší než otec, ale pleť hladkou a snědou, jako by byl odněkud

z jihu. Oči měl jasné, tmavohnědé jako turecká káva. Ale byl

stále nějak nervózní, i když byl mladý a silný. A jako bypochá

zel z ušlechtilejšího rodu než otec. Jen málokterý z vesničanů se

kdy zamyslel nad tím, co se asi stalo s jeho matkou, ačkoli tuhle

jemnost musel zdědit po ní.

Petr byl ponořen do vlastních myšlenek. Vlci nemohliRadu

ovi takhle zřídit hrudník poté, co se pověsil na strom. Nedávalo

to smysl. Někdo ho musel velkou silou bodnout do prsou a pak

teprve jeho tělo pověsit.

Ale proč? Většina vrahů se snaží těla svých obětí skrývat.

Proč by ho někdo takhle vystavoval?

Petrovi to připadalo jako varování. Varování, že lesy obchází

smrt.

A měl pravdu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist