načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje plány -- Paměti architekta - Jan Sokol

Moje plány -- Paměti architekta

Elektronická kniha: Moje plány
Autor: Jan Sokol
Podnázev: Paměti architekta

Knihu pamětí s obrazovým doprovodem doplňuje soupis publikovaného díla, soupis nepublikovaných textů a soupis návrhů, projektů a realizací i rejstříky. Zajímavé vzpomínky a postřehy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2004
Počet stran: 341
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace, portréty, plány
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Architektura
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2004
ISBN: 978-80-861-3863-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knihu pamětí s obrazovým doprovodem doplňuje soupis publikovaného díla, soupis nepublikovaných textů a soupis návrhů, projektů a realizací i rejstříky. Zajímavé vzpomínky a postřehy českého architekta, autora moderních kostelů a projektanta, který působil na Pražském hradě a na pražské UMPRUM jako pedagog.

Popis nakladatele

Paměti architekta Jana Sokola (1904–1987) osvětlují dlouhou cestu za smyslem života, práce a víry. Volba architektury vymezila prostor ke studiu i tvoření, doba někdy pomáhala, jindy stavěla těžké překážky. O minulém pro přítomné a budoucí píše autor v první části knihy. Druhá část, Moje plány, shromáždila architektovo dílo, vycházející z koncepcí zakotvených historicky, technicky i umělecky. Ideje a plány se ale často nedaly realizovat jinde než na pracovním stole. Tam přesto i drobné úkoly nalézaly váhu symbolu, v hledání přinášely pevnou oporu reality.

(paměti architekta)
Předmětná hesla
Sokol, Jan, 1904-1987
Architekti -- Česko -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Jan Sokol - další tituly autora:
Moc, peníze a právo Moc, peníze a právo
Člověk jako osoba Člověk jako osoba
Naděje na neděli Naděje na neděli
Čas a rytmus Čas a rytmus
 (e-book)
Thinking About Ordinary Things Thinking About Ordinary Things
 (e-book)
Ethics, Life and Institutions Ethics, Life and Institutions
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JAN SOKOL / MOJE PLÁNY

PAMĚTI ARCHITEKTA


TRIÁDA

2004


TRIÁDA

2004


© Jan Sokol – dědicové, 2004

Bibliography © Lucie Bartoňová, 2004

ISBN knižní verze 80-86138-63-1

ISBN verze PDF 978-80-7474-079-4


O MINULÉM PRO PŘÍTOMNÉ A BUDOUCÍ

Úzký, klenutý pokojík, okna s propletenou mříží hle

dí na silnici. Nic než dlouhý stůl a kolem něho rodi

če, strý co vé, občas babička nebo teta a my dva bratři.

Světlo se tratí, mysl se soustřeďuje a klidní, začíná se

vypravovat a brzy vy vsta ne minulé a vzpomínky. Vylé

taly jako vče ly z domovů dáv ných i přítomných, zná

mých i ne známých. S těmi jsme se zde seznamovali,

pře ná še li se do nich v mysli a zamilovali si je proto, že

vzpo mín kám dodávaly třetí rozměr skutečnosti. Domo

vy přítomné i ztracené nám tak přirostly k srdci, svý

mi osudy i příběhy, jež se zde udály a jež byly jako na

vle če ny na pevnou nit úcty, lásky a pevného pořádku

světa. To, co se nám zde tak pevně vrylo v paměť, ne

zůstalo však pou ze vzpomínkami. Bylo i naučením pro

celý ži vot a často i úto čištěm ve zlých chvílích. A proto

bych rád, aby se to ne ztra ti lo, a chtěl bych přidat i to,

co na hro ma dil dlouhý život.

Často jsem vypravoval – a vypravuji rád. Ale ne

měl jsem nikdy to nezapomenutelné prostředí farské

ho kli du v horské vesnici po skončeném dni, žijeme

v době, jež zcela za po mně la na čarovnou moc večerního

sou mra ku, písmo ne na hra dí nikdy živé slovo. Ať mu

as poň pomohou obrazy do mo vů a míst, mně tak drahé

a v mysli stále tak živé, ne jako pouhé kulisy, ale jako

živí účastníci toho, na co zde chci vzpomínat.

Psáno na pod zim 1981

© Jan Sokol – dědicové, 2004 Bibliography © Lucie Bartoňová, 2004 ISBN 80-86138-63-1 Z otcových předků znal jsem jen babičku, Františku So ko lovou, rozenou Hromádkovou. Prožila svůj život v Řepníkách, vel ké ves ni ci na planině mezi Vysokým Mýtem a Luží. Zde se jí na ro di ly čtyři děti, můj otec, strýcové a teta. Ale jejím pravým do mo vem zůstal otcovský dům, Hromádkovský statek v Leštince u Skutče.

Otec mne tam jednou zavedl. Malá vesnice u potoka Žej bro,

při fa ře ná k Vrbatovu Kostelci, kam se pohřbívalo. Nic se mi zde nezdálo po zo ru hod né, ale pro babičku zde byl ráj svě ta. A co je zvláštnější, i pro její děti a zejména mého otce. Strá vil zde dva roky u své babičky, když vy cho dil řepnickou jedno třídku a po kra čo val na měšťance v nedaleké Skut či. Uka zo val mi cestu, kudy chodil do školy, lesem s žulovými skalisky, podobajícími se zří ce ným hradům. Výborně se učil a zde v Leštince se potkal se svým údělem. Přijel na prázdniny praž ský strýc František Hromádko, pro fe sor matematiky na ma lostran ském gymnasiu a svého času zná mý od bor ný spi so va tel. Frantík je chytrý hoch, musí studovat, v Mýtě otvírají nové gymnasium a nemají dost žáků, půjde do Mýta po prázd ni nách. Pražský profesor byl na venkově velká autorita, a co řekl, platilo. Menší autorita by sotva pro sa di la něco tak ne bý va lé ho, jako studium v rodině od nepaměti sel ské, a to tak dů klad ně, že později studovali i otcovi mladší bratři, ba i nej mlad ší sestra. Nešlo tu ovšem jenom o tradici, ale zejména o náklady. Babička Sokolová byla sice ze statku, ale provdala se do čtvrtlá no vé cha lupy, a přesto dědeček Sokol se dal na ko nec pohnout a dal děti stu do vat za cenu celého svého skrom né ho majetku a nakonec celé své existence a zdra ví. Taková byla kdysi moc profesora.

Byla-li kdy zmínka o Leštince, babička vždy zazářila, i její

děti, a nové a nové vzpomínky se hrnuly. Vyrozuměli jsme brzy, že duší domu byla její matka, rozená Matoušová ( 1889), tedy má prababička, jedna z těch žen, jež nejsou jen dobrými hos po dy ně mi, ale matkami rodiny a rodu v plném smyslu slova. Pamatovala časy, kdy se doma vyrobilo vše, čeho bylo potře bí, peníze byly vzácné a potřebovali je jen na „dáň ku“, jak říkali, a na sůl. Měli své plátno, svou vlnu na šaty a tkali si mezulán, boty si pořizovali na celý život, krejčí chodil po do

PRA STRÝC

FRANTIŠEK

HROMÁDKO

PRABABIČKA

Z OTCOVY

STRANY

LEŠTINKA

va la mno ho tr pě li vos ti, ale krásně

kres li la. Babička na nich vypadá přís

ně a důstojně, je hubená a kostnatá

a má pravý orlí nos, ale byla to laska

vá, mírná a svým způ so bem poetická

by tost. Měla ráda kvě ti ny a vůně, na

kam nech měla v papírku tro chu les

ní smů ly, ke kte ré si občas přivoněla,

v komoře malý polštářek vy cpa ný ma

te ří douš kou, který si dá va la pod hla

vu při po po led ním od po čin ku. Otec

byl jejím nej mi lej ším dí tě tem, byl jí

také po dob ný, a já jejím nejmilejším

vnou če tem, protože dru hé ho, mého

bratra, sotva za hléd la. Za cho val se

její jediný dopis otci do Prahy, psaný

šva ba chem, plný něžností a lyrických

obratů, až k nesrozumitelnosti. Měla

upřímně ráda moji matku, což ne bý vá časté v podobné si tu a

ci, a ma min ka jí to vděčně oplá ce la. Nežárlila na snachu, ale

vě no va la jí ne o me ze nou důvěru. Maminka se jí zeptala, je-li

spo ko je na s tím, jak mne vedou, a nechce-li něco připome

nout, a ba bič ka řekla zkrátka – nic – jste rodiče a dospělí lidé

a dělejte to dál dle svého rozumu. Tato úplná důvěra za lo ži la

vzá jem nou lásku a maminka na to vždy vděčně vzpomínala.

Ale málo jsem ba bič ku užil, jen několik týdnů o prázdninách

do svých šesti let. A přece si na ni tak živě a často vzpomenu.

O čenkovické pou ti na sv. Vavřin ce, kdy fara byla plná cizích

hostí a mluvilo se německy kvůli míst ním lidem a patronát

ním úředníkům z Lanškrouna, od stra ni li jsme se s babičkou

do přízemního po ko jí ku a zde jsme s ní strávili celý den. Vy

pra vo va la, uka zo va la jakousi starou obrázkovou knihu, která

nás moc nebavila, a zpívala třaslavým syrovým hlasem pís

ně – tvrdil jsem pak, že jedna byla o Samsonovi, ale nikdo

tomu nechtěl věřit. Sytila nás pouťovými dobrotami a dávala

nám – potají – napít trochu piva, o kterém byla pře svěd če na,

že je pro děti pro spěš né. To bylo asi v předposlední prázdmech. Když se měla vdávat dcera, kácely se nejdříve stromy v lese, někde javor na nábytek nevěstě. Ve vzpomínkách vy pada ly ty staré časy jako zlatý věk, jehož osou byla babička, jež byla duší blahobytu i pohody, k ní sjížděly se děti a děti dětí na pouti a posvícení a spaly ve světnici na slámě. Ale s jejím odchodem se začalo vše hroutit. Dědic, prastrýc Václav, se nešťast ně ože nil, bylo mnoho dcer, jež se vyvdaly do sousedství a jimž se musely vy pla tit podíly, a nakonec to v Leštince špatně do padlo, nevím vlastně ani jak. Znal jsem i některé po tomky sester mé babičky, ale jen jako letmo, až na štěpánovskou Františku Novotnou, s kterou jsem se vícekrát se tkal a která mi první utkvě la v mysli. Byla dcerou oné ze sester, jež se provda la do sou sed ní ho Štěpánova, do velkého statku. Brzy však ze mře la, i její muž, a zůstala řada dětí, z nichž nejstarší byla Františka, snad šestnácti- či osmnáctiletá. Ta se nejprve hr dinsky snažila zastat matku i otce, ale dlou ho to nešlo a bylo zřejmo, že se musí vdát. Přihlásil se ná pad ník, ale starší, než by si byla přála, a v rozpacích a úzkostech požádala strýce Václava Sokola, jako kněze, o radu. Strýc zajel do Ště pá no va, obhlédl situaci, promluvil si s ženichem a pak Františce po ra dil, aby si ho vzala. Není to malá odvaha, vzít takovou od po vědnost na sebe. Bylo to však šťastné man žel ství, překonaly se všecky nesnáze, dobře hospodařili a dobře se jim tam vedlo. Kdy ko liv jsme tam přišli – a bylo to jen ně ko li krát, vítali nás ra dost ně, hos ti li a Františka vždy po va žo va la strýce Václava za své ho nej vět ší ho dobrodince. A strýc jednou poznamenal, že jem ná a dů stoj ná paní, drobné po sta vy, ale pevné ruky, připo mí ná mu leštinskou babičku. Otec mne jednou zavedl do Leštinky, ale tam se vše tak změ ni lo, že sotva našel místo Hromádkovského statku. Odcházet od ztraceného domova je smutné, i když dále existuje ve vzpo mín kách. Mně se o tom někdy zdá, bývá to můj těžký sen. Ale domov je víc než dům. To je jen schránka, ale to, co ji na pl ňu je, co bylo jeho duchem, trvá dál, snad ne vím ani kde, ale vě řím, že trvá, jako lidské skutky, dobré i zlé, jež čekají na svou odměnu nebo na svůj trest.

Je několik fotografi í babičky So ko lo vé. Vy tvo řil je většinou

strýc Jan svou objemnou pa li san d ro vou bed nou, jež vy ža do

FRANTIŠKA

NOVOTNÁ

ZE ŠTĚPÁNOVA

„...já jejím

nejmilejším

vnoučetem...“,

1906


89

va la mno ho tr pě li vos ti, ale krásně

kres li la. Babička na nich vypadá přís

ně a důstojně, je hubená a kostnatá

a má pravý orlí nos, ale byla to laska

vá, mírná a svým způ so bem poetická

by tost. Měla ráda kvě ti ny a vůně, na

kam nech měla v papírku tro chu les

ní smů ly, ke kte ré si občas přivoněla,

v komoře malý polštářek vy cpa ný ma

te ří douš kou, který si dá va la pod hla

vu při po po led ním od po čin ku. Otec

byl jejím nej mi lej ším dí tě tem, byl jí

také po dob ný, a já jejím nejmilejším

vnou če tem, protože dru hé ho, mého

bratra, sotva za hléd la. Za cho val se

její jediný dopis otci do Prahy, psaný

šva ba chem, plný něžností a lyrických

obratů, až k nesrozumitelnosti. Měla

upřímně ráda moji matku, což ne bý vá časté v podobné si tu a

ci, a ma min ka jí to vděčně oplá ce la. Nežárlila na snachu, ale

vě no va la jí ne o me ze nou důvěru. Maminka se jí zeptala, je-li

spo ko je na s tím, jak mne vedou, a nechce-li něco připome

nout, a ba bič ka řekla zkrátka – nic – jste rodiče a dospělí lidé

a dělejte to dál dle svého rozumu. Tato úplná důvěra za lo ži la

vzá jem nou lásku a maminka na to vždy vděčně vzpomínala.

Ale málo jsem ba bič ku užil, jen několik týdnů o prázdninách

do svých šesti let. A přece si na ni tak živě a často vzpomenu.

O čenkovické pou ti na sv. Vavřin ce, kdy fara byla plná cizích

hostí a mluvilo se německy kvůli míst ním lidem a patronát

ním úředníkům z Lanškrouna, od stra ni li jsme se s babičkou

do přízemního po ko jí ku a zde jsme s ní strávili celý den. Vy

pra vo va la, uka zo va la jakousi starou obrázkovou knihu, která

nás moc nebavila, a zpívala třaslavým syrovým hlasem pís

ně – tvrdil jsem pak, že jedna byla o Samsonovi, ale nikdo

tomu nechtěl věřit. Sytila nás pouťovými dobrotami a dávala

nám – potají – napít trochu piva, o kterém byla pře svěd če na,

že je pro děti pro spěš né. To bylo asi v předposlední prázdmech. Když se měla vdávat dcera, kácely se nejdříve stromy v lese, někde javor na nábytek nevěstě. Ve vzpomínkách vy pada ly ty staré časy jako zlatý věk, jehož osou byla babička, jež byla duší blahobytu i pohody, k ní sjížděly se děti a děti dětí na pouti a posvícení a spaly ve světnici na slámě. Ale s jejím odchodem se začalo vše hroutit. Dědic, prastrýc Václav, se nešťast ně ože nil, bylo mnoho dcer, jež se vyvdaly do sousedství a jimž se musely vy pla tit podíly, a nakonec to v Leštince špatně do padlo, nevím vlastně ani jak. Znal jsem i některé po tomky sester mé babičky, ale jen jako letmo, až na štěpánovskou Františku Novotnou, s kterou jsem se vícekrát se tkal a která mi první utkvě la v mysli. Byla dcerou oné ze sester, jež se provda la do sou sed ní ho Štěpánova, do velkého statku. Brzy však ze mře la, i její muž, a zůstala řada dětí, z nichž nejstarší byla Františka, snad šestnácti- či osmnáctiletá. Ta se nejprve hr dinsky snažila zastat matku i otce, ale dlou ho to nešlo a bylo zřejmo, že se musí vdát. Přihlásil se ná pad ník, ale starší, než by si byla přála, a v rozpacích a úzkostech požádala strýce Václava Sokola, jako kněze, o radu. Strýc zajel do Ště pá no va, obhlédl situaci, promluvil si s ženichem a pak Františce po ra dil, aby si ho vzala. Není to malá odvaha, vzít takovou od po vědnost na sebe. Bylo to však šťastné man žel ství, překonaly se všecky nesnáze, dobře hospodařili a dobře se jim tam vedlo. Kdy ko liv jsme tam přišli – a bylo to jen ně ko li krát, vítali nás ra dost ně, hos ti li a Františka vždy po va žo va la strýce Václava za své ho nej vět ší ho dobrodince. A strýc jednou poznamenal, že jem ná a dů stoj ná paní, drobné po sta vy, ale pevné ruky, připo mí ná mu leštinskou babičku. Otec mne jednou zavedl do Leštinky, ale tam se vše tak změ ni lo, že sotva našel místo Hromádkovského statku. Odcházet od ztraceného domova je smutné, i když dále existuje ve vzpo mín kách. Mně se o tom někdy zdá, bývá to můj těžký sen. Ale domov je víc než dům. To je jen schránka, ale to, co ji na pl ňu je, co bylo jeho duchem, trvá dál, snad ne vím ani kde, ale vě řím, že trvá, jako lidské skutky, dobré i zlé, jež čekají na svou odměnu nebo na svůj trest.

Je několik fotografi í babičky So ko lo vé. Vy tvo řil je většinou

strýc Jan svou objemnou pa li san d ro vou bed nou, jež vy ža do

FRANTIŠKA

NOVOTNÁ

ZE ŠTĚPÁNOVA

„...já jejím

nejmilejším

vnoučetem...“,

1906


10 11

otec přiženil do čís la pět. Sva řeň je malá ves ni ce v opukové

rokli a říkávalo se vždy, že je tam ošklivo, v té strži s chudým

potokem. Když jsme my chlapci později leželi v Sed láč ko vých

Hradech, naší hlav ní dětské knize, na šli jsme tam, že v blíz

kých Pěšicích byla tvrz a na ní „seděl“ v husitské době Jan So

kol z Lamberka – a byli přesvědčeni, že je to náš předek. Když

jsme to svěřili strýci Ja no vi, našemu dů věr ní ko vi, za smál se

nám a řekl, že bychom to měli pěkné pří bu zen stvo. Při tom

jsme se také do zvě dě li, že ani ve Svařeni nebyla dědečko

va ro di na sta ro u sed lá, ale při stě ho va la se sem z Chru dim ska

z Trojovic u Hro chova Týnce, k němuž Ře p nic ko při ná le že lo

jako oddělená enkláva. Ba bič ka si pa ma to va la, že se mluvíva

lo o tamních pří buz ných a i bratranci Ve ver ko vi, vy ná lez ci ru

cha dla, byli prý mezi nimi.

Dědeček Sokol byl nejstarší syn a záhy osiřel, takže ne mu

sel na vojnu a vyhnul se tak oběma válkám 1864 a 1866, aby

se mohl starat o sourozence a půdu. Měl bratry, z nichž jeden

se vy stě ho val do Bukoviny, kde stát dával kolonistům půdu.

Ro di na se mezi německými kolonisty poněmčila a ku konci

dru hé války, v roce 1945, přihlásil se k strýci Vác la vo vi v Jab

lon ném německý voják z armády, ustupující před Rusy, jako

po to mek onoho bu ko vin ské ho Sokola. Jiný bratr přiženil se

do Ja vor ní ku, do chudé chalupy, a jeho dceru jsem znal. Vzala

si tesaře Rozlívku a koupili si později chalupu ve Lhů tě u Vy

sokého Mýta, protože dobře hospodařili. Rozlívka byl čas to

v Mýtě u strýce Jana, kterému se líbila jeho dovednost, vtip

a od va ha a ani mu nevyčítal, když mu jednou, při společné

stav bě plotu, rozbil sekerou ukazováček. Rozlívkovy příběhy

se často vypravovaly, často jsme se jim smá li. Rozlívková, ro

ze ná Sokolová, byla hezká, ctihodná pa ní má ma a po do ba la se

„hromádkovské krvi“, ač s ní neměla nic spo leč né ho, a před sta

vo va la jiný zbytek starých selských ctností. Dce ry se vda ly do

Chocně a do Prahy a s jejich dětmi jsme ztratili spo je ní.

Řepníky jsou velká, ale nevzhledná vesnice, s kostelem bez

věží. Jediným půvabem je poloha. Leží na náhorní planině dosti

vy so ké, přes čtyři sta metrů nad mořem, spadající k jihu sráz

nými opu ko vý mi stě na mi do úrodné nížiny kolem Luže a Ko

ROZLÍVKOVI

ZE LHŮTY

ŘEPNÍKY

niny s ní. O posledních měli jsme jet společně do Králík na pouť, ale babička nakonec odřekla, necítila se dobře. Dala mi však na cestu novou ko ru nu, abych jí přivezl obrázek krá lic ké Panny Marie. Že si jej pověsí nad po stel a bude na mne při něm vzpomínat. Pro chá zel jsem pou ťo vý mi bou da mi, ale nic se mi nelíbilo tak jako Rafaelův an dě lí ček na hedvábném pozadí v korálovém rámečku. Jen jsem se nemohl roz hod nout mezi hed vá bím bledě modrým nebo rů žo vým, a na ko nec to vyhrálo bledě modré. Když jsem to ba bič ce odevzdával, byla tro chu zklamaná, že to není krá lic ká Pan na Maria, ale přeci jen řekla, že se jí to také líbí a že i při tom bude na mne vzpo mí nat při večerní modlitbě. Ale dlouho už ne vzpo mí nala. Někdy před Vánoci zhor ši la se jí kýla a musila narychlo k operaci, až do Čer ve né Vody na Mo ra vě. Vezli ji tam v bolestech, na ote vře ných sa ních v mrazu a metelici a zde zemřela. Pohřbili ji ve Vy so kém Mýtě, právě na Štědrý den, který toho roku pro nás děti odpadl. Ve li ce jsme pro ni truch li li. Ma min ka po ní zdědila lok tu ši a krásný hed váb ný šátek, měňavý, ho lu bí bar vy. Z jejích svatebních šatů dali strý co vé ušít dva stej né fi alové ornáty.

Z Leštinky vyšla i jiná pokolení, jež se vystěhovala do měst

a skon či la v Praze, zejména děti strýce Hromádky, pro fe so ra, jichž byla celá řada. Ale jako by pozvolna sláblo cosi, čemu „naši“ ří ká va li hro mád kov ská krev a co tak ctili ve své matce a babičce. Ne by lo to však nic ta ko vé ho, ale tradiční selské ctnos ti, věky vy brou še né, založené na pevné víře. Ctnosti, jež se tak zřídkakdy po da ří přesadit do města a bezděky dále pěsto vat, jako to dovedl můj otec.

Dědeček Jan Sokol je pro mne legendární postavou. Ze mřel

dříve, než jsem přišel na svět, žádný obrázek se po něm ne zacho val, jen jsem slýchával, že mu je podobný jeho druhý syn, strýc Jan. Byl tedy snad jako on spíše zavalitý než štíhlý, tmavý a okrouh lé tváře. A také svéhlavý a zlostný. Líbívalo se mi vypravování, jak se srazil s protijedoucím voz kou v dlouhém úvoze, kde nebylo vyhnutí. Nejprve se dlouho hádali, pak oba odpřáhli koně, ro ze bra li vozy a vrátili se zpátky. Jeho rod ne pochá zel z Řepník, ale ze sou sed ní Svařeně, od kud se sem jeho

SVAŘEŇ

DĚDEČEK

Z OTCOVY

STRANY


10 11

otec přiženil do čís la pět. Sva řeň je malá ves ni ce v opukové

rokli a říkávalo se vždy, že je tam ošklivo, v té strži s chudým

potokem. Když jsme my chlapci později leželi v Sed láč ko vých

Hradech, naší hlav ní dětské knize, na šli jsme tam, že v blíz

kých Pěšicích byla tvrz a na ní „seděl“ v husitské době Jan So

kol z Lamberka – a byli přesvědčeni, že je to náš předek. Když

jsme to svěřili strýci Ja no vi, našemu dů věr ní ko vi, za smál se

nám a řekl, že bychom to měli pěkné pří bu zen stvo. Při tom

jsme se také do zvě dě li, že ani ve Svařeni nebyla dědečko

va ro di na sta ro u sed lá, ale při stě ho va la se sem z Chru dim ska

z Trojovic u Hro chova Týnce, k němuž Ře p nic ko při ná le že lo

jako oddělená enkláva. Ba bič ka si pa ma to va la, že se mluvíva

lo o tamních pří buz ných a i bratranci Ve ver ko vi, vy ná lez ci ru

cha dla, byli prý mezi nimi.

Dědeček Sokol byl nejstarší syn a záhy osiřel, takže ne mu

sel na vojnu a vyhnul se tak oběma válkám 1864 a 1866, aby

se mohl starat o sourozence a půdu. Měl bratry, z nichž jeden

se vy stě ho val do Bukoviny, kde stát dával kolonistům půdu.

Ro di na se mezi německými kolonisty poněmčila a ku konci

dru hé války, v roce 1945, přihlásil se k strýci Vác la vo vi v Jab

lon ném německý voják z armády, ustupující před Rusy, jako

po to mek onoho bu ko vin ské ho Sokola. Jiný bratr přiženil se

do Ja vor ní ku, do chudé chalupy, a jeho dceru jsem znal. Vzala

si tesaře Rozlívku a koupili si později chalupu ve Lhů tě u Vy

sokého Mýta, protože dobře hospodařili. Rozlívka byl čas to

v Mýtě u strýce Jana, kterému se líbila jeho dovednost, vtip

a od va ha a ani mu nevyčítal, když mu jednou, při společné

stav bě plotu, rozbil sekerou ukazováček. Rozlívkovy příběhy

se často vypravovaly, často jsme se jim smá li. Rozlívková, ro

ze ná Sokolová, byla hezká, ctihodná pa ní má ma a po do ba la se

„hromádkovské krvi“, ač s ní neměla nic spo leč né ho, a před sta

vo va la jiný zbytek starých selských ctností. Dce ry se vda ly do

Chocně a do Prahy a s jejich dětmi jsme ztratili spo je ní.

Řepníky jsou velká, ale nevzhledná vesnice, s kostelem bez

věží. Jediným půvabem je poloha. Leží na náhorní planině dosti

vy so ké, přes čtyři sta metrů nad mořem, spadající k jihu sráz

nými opu ko vý mi stě na mi do úrodné nížiny kolem Luže a Ko

ROZLÍVKOVI

ZE LHŮTY

ŘEPNÍKY

niny s ní. O posledních měli jsme jet společně do Králík na pouť, ale babička nakonec odřekla, necítila se dobře. Dala mi však na cestu novou ko ru nu, abych jí přivezl obrázek krá lic ké Panny Marie. Že si jej pověsí nad po stel a bude na mne při něm vzpomínat. Pro chá zel jsem pou ťo vý mi bou da mi, ale nic se mi nelíbilo tak jako Rafaelův an dě lí ček na hedvábném pozadí v korálovém rámečku. Jen jsem se nemohl roz hod nout mezi hed vá bím bledě modrým nebo rů žo vým, a na ko nec to vyhrálo bledě modré. Když jsem to ba bič ce odevzdával, byla tro chu zklamaná, že to není krá lic ká Pan na Maria, ale přeci jen řekla, že se jí to také líbí a že i při tom bude na mne vzpo mí nat při večerní modlitbě. Ale dlouho už ne vzpo mí nala. Někdy před Vánoci zhor ši la se jí kýla a musila narychlo k operaci, až do Čer ve né Vody na Mo ra vě. Vezli ji tam v bolestech, na ote vře ných sa ních v mrazu a metelici a zde zemřela. Pohřbili ji ve Vy so kém Mýtě, právě na Štědrý den, který toho roku pro nás děti odpadl. Ve li ce jsme pro ni truch li li. Ma min ka po ní zdědila lok tu ši a krásný hed váb ný šátek, měňavý, ho lu bí bar vy. Z jejích svatebních šatů dali strý co vé ušít dva stej né fi alové ornáty.

Z Leštinky vyšla i jiná pokolení, jež se vystěhovala do měst

a skon či la v Praze, zejména děti strýce Hromádky, pro fe so ra, jichž byla celá řada. Ale jako by pozvolna sláblo cosi, čemu „naši“ ří ká va li hro mád kov ská krev a co tak ctili ve své matce a babičce. Ne by lo to však nic ta ko vé ho, ale tradiční selské ctnos ti, věky vy brou še né, založené na pevné víře. Ctnosti, jež se tak zřídkakdy po da ří přesadit do města a bezděky dále pěsto vat, jako to dovedl můj otec.

Dědeček Jan Sokol je pro mne legendární postavou. Ze mřel

dříve, než jsem přišel na svět, žádný obrázek se po něm ne zacho val, jen jsem slýchával, že mu je podobný jeho druhý syn, strýc Jan. Byl tedy snad jako on spíše zavalitý než štíhlý, tmavý a okrouh lé tváře. A také svéhlavý a zlostný. Líbívalo se mi vypravování, jak se srazil s protijedoucím voz kou v dlouhém úvoze, kde nebylo vyhnutí. Nejprve se dlouho hádali, pak oba odpřáhli koně, ro ze bra li vozy a vrátili se zpátky. Jeho rod ne pochá zel z Řepník, ale ze sou sed ní Svařeně, od kud se sem jeho

SVAŘEŇ

DĚDEČEK

Z OTCOVY

STRANY


12 13

říkal. Byl asi krevnatý, jako strýc Jan, chodil často k vojenské

mu ran ho ji či a dával si pouštět žilou a dlouho to vše nevy

držel. Ze mřel v muž ném věku, patrně mrtvicí, když otec po

ne do kon če ném studiu byl na vojně a strýcové první rok v se

mináři v Hradci Králové.

Často si vzpomenu na tohoto muže, o kterém tak málo vím

a o kterém asi málo věděli i jeho nejbližší. Byl jedním z lidí uza

vře ných, skrývajících vnější drsností svou plachost, ale jdou cí

při tom za nějakým cílem. Proto jsem napsal, že mi byl legen

dou a je po sud. V každé le gen dě se stane něco ne ob vyk lé ho,

a také v dě deč ko vě. Otec byl právě na císařských ma né v rech

a telegram o smrti dědečka ho zastihl v On d ře jo vě, ně kde ve

stodole či stanu. V tom Ondřejově, kde po létech měl otcův

spolužák Nušl, můj budoucí tchán, se „strýčkem“ Fri čem za

ložit zná mou hvězdárnu, která po létech a po léta byla mně

a mé rodině jedním z nejmilovanějších domovů.

Ze stra ny matčiny – říkali jsme jí vždy matinko a důvěrně

ji maťo – znal jsem pouze dědečka. Babička zemřela několik

let před mým na ro ze ním, a tak jsem znal jen jednu babičku

a jed no ho dě deč ka a obou jsem málo užil. Zvláště málo dědeč

ka Josefa Čer né ho, ře di te le gymnasia v Roudnici nad Labem

ve vý služ bě, který zemřel, když mně byly dvě léta. A přeci se

na něj dobře pamatuji. Jeho tvář mi udržely v pa mě ti četné fo

to gra fi e, jeho osobnost a životní příhody, častá vy pra vo vá ní,

ale pře ci leccos, co o něm vím, považuji za vlastní vzpo mín

ku. Las ka vost, která z něho zářila, vůni z cigár, jež ho ob klo

po va la a kterou jsem s ním rád sdílel, ovšem jen při ci gá ru

čo ko lá do vém, když po šťastném pře ko ná ní častých dět ských

ob tí ží dě de ček řekl – no vidíš, že to šlo, a teď si zakouříme.

Býval ve se lý, šelmovský, a když mne večer uložili do po stýl ky,

kterou za kry li plédem, aby mne světlo nerušilo, nastalo chví

li v obyt ném pokoji ticho, za před po kla du, že při něm usnu.

Ale já čekal na dě deč ko vo záhadné „tak a teď můžeme třeba

tahat za svinský zvo nec“, čímž rozuměl hovory pro dětské uši

ne vhod né. Dědečka měl každý rád, do kon ce i profesoři a stu

den ti a zachovalo se o tom mnoho dokladů a vzpomínek, úst

ních i tištěných. To nebývá časté u ředitelů škol. Pa ma tu ji se

DĚDEČEK

ČERNÝ

ROUDNICE

NAD LABEM

šumberka. Jsou odtud da le ké a krásné vyhlídky, blízkým obzorům na jihu a na západě vé vo dí Kunětická hora, na severu se občas vynoří po hra nič ní hory. Nej krás něj ší vyhlídkové místo je na okra ji opu ko vé ho srázu, kde ko šum ber š tí jesuité postavili mohutný zdě ný sloup trojboký, se zna me ním svaté Trojice. Zde měl dě de ček část svých polí – druhý díl byl „v pustinách“. Z obou míst byly krásné výhledy a jeho děti na ně celý život vzpo mí na ly a vždy zachovaly zálibu v místech po dob ně volně le ží cích. U Po klo ny, jak se sloupu říkalo a říká, jsme se vždy za sta vo va li, strýc Jan dával sloup opravovat a také část ře p nických polí odkázal na údržbu. Kde to dnes všecko je? Jiřinka nás zde jednou vy fo to gra fo va la, strýce Jana, malého Hon zí ka a mne, tři Jany. Ale vel kým nedostatkem řepnické polohy byl ne do sta tek vody. Musela se v létě vyvážet v lejtách z hlubokých opu ko vých strží, a v suchém létě byla ko lem téměř step, ze jména na kraji srázu. A dům č. 5, rodný dům otce a jeho sou ro zenců, sice stojí, ale tak přestavěn, že ze starého nic ne zby lo. Koupil jej – bez polí – truhlář Řejha, a ze starého zbyl jen dvorek a sto do la, o níž se mlu ví va lo bez velkého nadšení.

Podle vypravování dědeček sice konal správně své po vin nos

ti, ale býval málo doma. Jak přijel z pole, umyl se a šel, jak se říkalo, za strýcem Kafkou. To byl bratr jeho matky a v místě vý znam ná osobnost. Byl největší sedlák, stále veřejně čin ný, s hla vou plnou selského pokroku, nových metod, strojů a spolků a dědečkovi vel mi imponoval, takže se říkalo, že pro spolky se strý cem Kafkou si málo hledí hospodářství. Ale mám za to, že se mu v tom křivdilo. Byl asi mužem širšího rozhledu, kterého hos po da ře ní na chalupě neuspokojovalo, a pokoušel se hledět výše. Tím si vysvětluji, že svolil, aby nejstarší syn šel na studia, což pro něj znamenalo znač né výlohy, a že, když i další děti dospívaly, roz ho dl se prodat cha lu pu s částí pol ností v Řepníkách a koupit stavení se za hra dou v Mýtě, aby zde děti mohly studovat.

V Mýtě bude povozničit a zbylá pole na Řepníkách obdělá

z Mýta. To je vzdálenost asi osm kilometrů, a slýchával jsem, jak se večer vracel zmořen a uřícen, sedl na pradlenskou lávku v řece před domem, ponořil nohy do vody a chladil se, jak

STRÝC KAFKA

VYSOKÉ MÝTO


12 13

říkal. Byl asi krevnatý, jako strýc Jan, chodil často k vojenské

mu ran ho ji či a dával si pouštět žilou a dlouho to vše nevy

držel. Ze mřel v muž ném věku, patrně mrtvicí, když otec po

ne do kon če ném studiu byl na vojně a strýcové první rok v se

mináři v Hradci Králové.

Často si vzpomenu na tohoto muže, o kterém tak málo vím

a o kterém asi málo věděli i jeho nejbližší. Byl jedním z lidí uza

vře ných, skrývajících vnější drsností svou plachost, ale jdou cí

při tom za nějakým cílem. Proto jsem napsal, že mi byl legen

dou a je po sud. V každé le gen dě se stane něco ne ob vyk lé ho,

a také v dě deč ko vě. Otec byl právě na císařských ma né v rech

a telegram o smrti dědečka ho zastihl v On d ře jo vě, ně kde ve

stodole či stanu. V tom Ondřejově, kde po létech měl otcův

spolužák Nušl, můj budoucí tchán, se „strýčkem“ Fri čem za

ložit zná mou hvězdárnu, která po létech a po léta byla mně

a mé rodině jedním z nejmilovanějších domovů.

Ze stra ny matčiny – říkali jsme jí vždy matinko a důvěrně

ji maťo – znal jsem pouze dědečka. Babička zemřela několik

let před mým na ro ze ním, a tak jsem znal jen jednu babičku

a jed no ho dě deč ka a obou jsem málo užil. Zvláště málo dědeč

ka Josefa Čer né ho, ře di te le gymnasia v Roudnici nad Labem

ve vý služ bě, který zemřel, když mně byly dvě léta. A přeci se

na něj dobře pamatuji. Jeho tvář mi udržely v pa mě ti četné fo

to gra fi e, jeho osobnost a životní příhody, častá vy pra vo vá ní,

ale pře ci leccos, co o něm vím, považuji za vlastní vzpo mín

ku. Las ka vost, která z něho zářila, vůni z cigár, jež ho ob klo

po va la a kterou jsem s ním rád sdílel, ovšem jen při ci gá ru

čo ko lá do vém, když po šťastném pře ko ná ní častých dět ských

ob tí ží dě de ček řekl – no vidíš, že to šlo, a teď si zakouříme.

Býval ve se lý, šelmovský, a když mne večer uložili do po stýl ky,

kterou za kry li plédem, aby mne světlo nerušilo, nastalo chví

li v obyt ném pokoji ticho, za před po kla du, že při něm usnu.

Ale já čekal na dě deč ko vo záhadné „tak a teď můžeme třeba

tahat za svinský zvo nec“, čímž rozuměl hovory pro dětské uši

ne vhod né. Dědečka měl každý rád, do kon ce i profesoři a stu

den ti a zachovalo se o tom mnoho dokladů a vzpomínek, úst

ních i tištěných. To nebývá časté u ředitelů škol. Pa ma tu ji se

DĚDEČEK

ČERNÝ

ROUDNICE

NAD LABEM

šumberka. Jsou odtud da le ké a krásné vyhlídky, blízkým obzorům na jihu a na západě vé vo dí Kunětická hora, na severu se občas vynoří po hra nič ní hory. Nej krás něj ší vyhlídkové místo je na okra ji opu ko vé ho srázu, kde ko šum ber š tí jesuité postavili mohutný zdě ný sloup trojboký, se zna me ním svaté Trojice. Zde měl dě de ček část svých polí – druhý díl byl „v pustinách“. Z obou míst byly krásné výhledy a jeho děti na ně celý život vzpo mí na ly a vždy zachovaly zálibu v místech po dob ně volně le ží cích. U Po klo ny, jak se sloupu říkalo a říká, jsme se vždy za sta vo va li, strýc Jan dával sloup opravovat a také část ře p nických polí odkázal na údržbu. Kde to dnes všecko je? Jiřinka nás zde jednou vy fo to gra fo va la, strýce Jana, malého Hon zí ka a mne, tři Jany. Ale vel kým nedostatkem řepnické polohy byl ne do sta tek vody. Musela se v létě vyvážet v lejtách z hlubokých opu ko vých strží, a v suchém létě byla ko lem téměř step, ze jména na kraji srázu. A dům č. 5, rodný dům otce a jeho sou ro zenců, sice stojí, ale tak přestavěn, že ze starého nic ne zby lo. Koupil jej – bez polí – truhlář Řejha, a ze starého zbyl jen dvorek a sto do la, o níž se mlu ví va lo bez velkého nadšení.

Podle vypravování dědeček sice konal správně své po vin nos

ti, ale býval málo doma. Jak přijel z pole, umyl se a šel, jak se říkalo, za strýcem Kafkou. To byl bratr jeho matky a v místě vý znam ná osobnost. Byl největší sedlák, stále veřejně čin ný, s hla vou plnou selského pokroku, nových metod, strojů a spolků a dědečkovi vel mi imponoval, takže se říkalo, že pro spolky se strý cem Kafkou si málo hledí hospodářství. Ale mám za to, že se mu v tom křivdilo. Byl asi mužem širšího rozhledu, kterého hos po da ře ní na chalupě neuspokojovalo, a pokoušel se hledět výše. Tím si vysvětluji, že svolil, aby nejstarší syn šel na studia, což pro něj znamenalo znač né výlohy, a že, když i další děti dospívaly, roz ho dl se prodat cha lu pu s částí pol ností v Řepníkách a koupit stavení se za hra dou v Mýtě, aby zde děti mohly studovat.

V Mýtě bude povozničit a zbylá pole na Řepníkách obdělá

z Mýta. To je vzdálenost asi osm kilometrů, a slýchával jsem, jak se večer vracel zmořen a uřícen, sedl na pradlenskou lávku v řece před domem, ponořil nohy do vody a chladil se, jak

STRÝC KAFKA

VYSOKÉ MÝTO


14 15

strýc se vrátil k rodině z ně

jakého olym pij ské ho jedná

ní v cizině se zkaženým ža

lud kem a ohlásil v ku chy ni,

že musí mít dietu, což hos

tinská s údivem vyslechla,

ale pochopila tak, že sou

hla si la se slovy – „já vím,

já jsem taky taková mrcha,

že všecko nežeru“. Dostal

jsem se do Branžeže před

ně ko li ka lety a teprve jsem

poznal, jaké je to zvláštní

a romantické místo pod ta

jemnou horou Mužským,

do jehož jeskyní se po sta

le tí utíkalo celé okolí, hro

zi la-li válka. Teta Anna vy

pravovala, jak tam ještě v roku 1866 hnala, jako šest nác ti le tá

dívka, skrýt před Prušáky krá vy z Loukova.

Nejmladší – myslím – byl bratr František, dobrý hudebník,

kte rý sloužil u vojenské hudby v Hermannstadtu – Sibíni –

v Uh rách a tam se oženil. Dva synové studovali housle u On

dříč ka v Praze, mladší Karel odjel do Ameriky, starší Franc

býval častým hostem u Černých v Roud ni ci a později byl kon

cert ním mistrem v tep lic kých lázních. Byly zde tragické ro din

né události, synové brzy ze mře li a dcera, jež se provdala za

cellistu z pražského německého divadla, byla po válce od su

nu ta do Němec a žila ve Stuttgartu – snad ještě žije –, rozená

Ruth Černá. Dě de ček Černý po smrti ro di čů do Loukova ne

jez dil, teprve několik let před svou smrtí zajel tam s ma min

kou, ale nepotěšil prý se. Dcery z kovárny bývaly u Černých

v Roudnici za pomocnice. Emila se tam provdala za škol ní ka

Beránka a jejich hojné potomstvo žije dále v Roudnici, Marie si

vzala továrního mistra Boháčka a její dcera Marie je uči tel kou

v Roud ni ci, dnes už v důchodu ovšem. Jiná dcera z kovárny

si vzala železničáře Podvala z Chrástu u Ner a to vic a z jejích

VÍDEŇSKÁ

PRATETA ANNA

dobře na okolnosti dědečkovy smrti, nemoc, pohřeb, při kterém jsem byl zavřen v zadním po ko jí ku s chůvou při sta že né zácloně. Ale já slyšel nezvyklé kroky i šum v domě, smutnou hudbu pomalu se vzda lu jí cí, věděl dobře, o co jde, a dolehl na mne smutek, ale ne beznaděj a dětské zou fal ství, jehož výra zem je pláč. Maminka vždycky říkala, že to byla naše nejkrás něj ší léta – bo hu žel tak krátká –, kdy s námi žil dě de ček, a i já jsem na ně tak vzpo mí nal.

Dědeček pocházel z Loukova u Mnichova Hradiště a byl

sy nem kováře. Kovárna se dědila po generace, převzal ji dědeč kův starší bratr Jan a říkalo se, že loukovské pokolení ková řů má jmé no po svém čer ném povolání. Kovárna však dá vala skromnou obživu a děti, až na dě di ce, odcházely do světa, a tak i dědeček od svých studií u boleslavských piaristů byl z domova, přiživoval se kondicemi, často i o prázdninách, a domů přicházel vzácně, ale vždy vítán, jako chlouba rodiny. Ale jed nou – právě o žních, kdy kovářka pekla lívance pro žence v černé kuchyni – rozlehlo se ra dost né – Josef je tady – vítání, ale Josef přivedl i dva hla do vé spo lu žá ky a všichni vrhli se na lí van ce. Kovářka nestačila spotřebě, lívance mizí a mizí a holky běžely vypůjčovat ječnou mouku, kte ré je před žněmi v truhlách všude málo.

Bylo mnoho sourozenců a mezi nimi mladší sestra Anna,

poz dě ji naše nejprve „vídeňská“ a potom „lánská teta“, vlast ně pra te ta. Dožila se vysokého věku a v životě naší rodiny byla až do konce milovanou osobností. Mnohokrát zde budu ještě o ní mluvit a na ni vzpomínat, což ne dě lám jenom já, ale všichni, kdo ji znali a pamatovali. Dě deč ko vi se ne po do ba la zjevem, byla drobná blondýna a já jsem ji znal už ovšem jako prošedivělou. Ale měla jeho šťast nou povahu, ve se lost, vtip a dobrotu a byla rovněž z těch šťast ných lidí, které má každý rád. Znal jsem i její starší sestru Emilku, která se dědečkovi nápadně podobala, ale jen ze vněj š kem. Žila jako vdova – v mé paměti – v Teplicích-Šanově a později ve Vídni a měla dceru Ber tu. Jiný bratr přiženil se do Branžeže u Kněž mos tu do hospody, kam strýc Guth s rodinou jezdili na letní pobyt – velmi rádi –, třebaže se zde nenadělalo mnoho cavyků. Vypravovalo se, jak

LOUKOV

Hostinec

v Branžeži,

okolo 1900

OLYMPIJSKÝ

STRÝC GUTH

MARIE

PODVALOVÁ


14 15

strýc se vrátil k rodině z ně

jakého olym pij ské ho jedná

ní v cizině se zkaženým ža

lud kem a ohlásil v ku chy ni,

že musí mít dietu, což hos

tinská s údivem vyslechla,

ale pochopila tak, že sou

hla si la se slovy – „já vím,

já jsem taky taková mrcha,

že všecko nežeru“. Dostal

jsem se do Branžeže před

ně ko li ka lety a teprve jsem

poznal, jaké je to zvláštní

a romantické místo pod ta

jemnou horou Mužským,

do jehož jeskyní se po sta

le tí utíkalo celé okolí, hro

zi la-li válka. Teta Anna vy

pravovala, jak tam ještě v roku 1866 hnala, jako šest nác ti le tá

dívka, skrýt před Prušáky krá vy z Loukova.

Nejmladší – myslím – byl bratr František, dobrý hudebník,

kte rý sloužil u vojenské hudby v Hermannstadtu – Sibíni –

v Uh rách a tam se oženil. Dva synové studovali housle u On

dříč ka v Praze, mladší Karel odjel do Ameriky, starší Franc

býval častým hostem u Černých v Roud ni ci a později byl kon

cert ním mistrem v tep lic kých lázních. Byly zde tragické ro din

né události, synové brzy ze mře li a dcera, jež se provdala za

cellistu z pražského německého divadla, byla po válce od su

nu ta do Němec a žila ve Stuttgartu – snad ještě žije –, rozená

Ruth Černá. Dě de ček Černý po smrti ro di čů do Loukova ne

jez dil, teprve několik let před svou smrtí zajel tam s ma min

kou, ale nepotěšil prý se. Dcery z kovárny bývaly u Černých

v Roudnici za pomocnice. Emila se tam provdala za škol ní ka

Beránka a jejich hojné potomstvo žije dále v Roudnici, Marie si

vzala továrního mistra Boháčka a její dcera Marie je uči tel kou

v Roud ni ci, dnes už v důchodu ovšem. Jiná dcera z kovárny

si vzala železničáře Podvala z Chrástu u Ner a to vic a z jejích

VÍDEŇSKÁ

PRATETA ANNA

dobře na okolnosti dědečkovy smrti, nemoc, pohřeb, při kterém jsem byl zavřen v zadním po ko jí ku s chůvou při sta že né zácloně. Ale já slyšel nezvyklé kroky i šum v domě, smutnou hudbu pomalu se vzda lu jí cí, věděl dobře, o co jde, a dolehl na mne smutek, ale ne beznaděj a dětské zou fal ství, jehož výra zem je pláč. Maminka vždycky říkala, že to byla naše nejkrás něj ší léta – bo hu žel tak krátká –, kdy s námi žil dě de ček, a i já jsem na ně tak vzpo mí nal.

Dědeček pocházel z Loukova u Mnichova Hradiště a byl

sy nem kováře. Kovárna se dědila po generace, převzal ji dědeč kův starší bratr Jan a říkalo se, že loukovské pokolení ková řů má jmé no po svém čer ném povolání. Kovárna však dá vala skromnou obživu a děti, až na dě di ce, odcházely do světa, a tak i dědeček od svých studií u boleslavských piaristů byl z domova, přiživoval se kondicemi, často i o prázdninách, a domů přicházel vzácně, ale vždy vítán, jako chlouba rodiny. Ale jed nou – právě o žních, kdy kovářka pekla lívance pro žence v černé kuchyni – rozlehlo se ra dost né – Josef je tady – vítání, ale Josef přivedl i dva hla do vé spo lu žá ky a všichni vrhli se na lí van ce. Kovářka nestačila spotřebě, lívance mizí a mizí a holky běžely vypůjčovat ječnou mouku, kte ré je před žněmi v truhlách všude málo.

Bylo mnoho sourozenců a mezi nimi mladší sestra Anna,

poz dě ji naše nejprve „vídeňská“ a potom „lánská teta“, vlast ně pra te ta. Dožila se vysokého věku a v životě naší rodiny byla až do konce milovanou osobností. Mnohokrát zde budu ještě o ní mluvit a na ni vzpomínat, což ne dě lám jenom já, ale všichni, kdo ji znali a pamatovali. Dě deč ko vi se ne po do ba la zjevem, byla drobná blondýna a já jsem ji znal už ovšem jako prošedivělou. Ale měla jeho šťast nou povahu, ve se lost, vtip a dobrotu a byla rovněž z těch šťast ných lidí, které má každý rád. Znal jsem i její starší sestru Emilku, která se dědečkovi nápadně podobala, ale jen ze vněj š kem. Žila jako vdova – v mé paměti – v Teplicích-Šanově a později ve Vídni a měla dceru Ber tu. Jiný bratr přiženil se do Branžeže u Kněž mos tu do hospody, kam strýc Guth s rodinou jezdili na letní pobyt – velmi rádi –, třebaže se zde nenadělalo mnoho cavyků. Vypravovalo se, jak

LOUKOV

Hostinec

v Branžeži,

okolo 1900

OLYMPIJSKÝ

STRÝC GUTH

MARIE

PODVALOVÁ


16 17

ukázaly. U bratra Josefa, tehdy již pro fe so ra v Hradci Králo

vé, ro di lo se dítě za dítětem, matka byla chu ra vá a dědeček

požádal sestru, aby se k němu pře stě ho va la a o děti pečovala.

Teta ráda svolila a v Hradci započala její vlastní životní drá ha,

o které budu častěji mluvit. Když stála v slzách u hrobu ma

min či na, jež zemřela poslední ze čtyř děvčat, jejích cho va nek,

pro ho di la: „Vždyť já jsem byla vlastně jejich matkou, vy pip la

la jsem je, vy cho va la – akorát, že jsem je neporodila.“ A tak

nebýt tetiných vzpo mí nek, zkrášlených jarem života, ne vě děl

bych o Loukově nic, aspoň ne nic hezkého. Až jednou shodou

okolností jel jsem přes Loukov vraceje se do Prahy, za pěk né ho

nedělního od po led ne. Vynořily se mi tetiny vzpo mín ky a hned

jsem tam byl jako doma. Málo se změnilo, i ko vár na stojí, ač

přestavěna a zha no be na no vým majitelem, kos tel a hřbitov

na terase nad řekou s hroby ro di ny Černých, ško la i opuštěná

fara. Most přes Jizeru je sice že lez ný, ale voda pod ním proudí

čistá, nebo aspoň skoro tak čistá jako před více než sto léty,

když se v ní teta zhlížela mezi lou kov ský mi dětmi.

Přichází na řadu babička z maminčiny strany. Barbora Čer

ná – nebo jak se jí říkalo Betti –, rozená Slavíková. Zemřela

dříve, než se rodiče brali, a neměla o mně tušení a ani já jsem

ji ovšem ne mo hl znát. A přece vím o ní a o její rodině více

než o kterémkoliv z mých starších předků. Pocházela totiž je

diná – na rozdíl od ostatních, vesnických – ze staré měšťan

ské rodiny, zámožné a rozvětvené –, a proto máme od ní tolik

jejích fotografi í od dětství až do smrti, i její rodiny, malované

portréty starších generací, památky, od nábytku až po šperky,

jež se v našem domě nakonec soustředily. S babiččinou pa mě

tí je spojeno její rodiště, Rychnov nad Kněžnou, Sou ke nic ký

Rychnov, jak se ještě v jejím mládí úředně říkalo. V Rych no

vě pak její rodný dům, pra dě deč ko va lékárna U zlatého lva

v Panské ulici. Ta vede z náměstí k zámku a říkávalo se, že té

roz vět ve né rodině, z které babička pocházela, patřila kdysi ta

ulice celá. Když Kolovrati získali v 17. století Rychnov a po sta

vi li nový zámek, roz par ce lo va li staré před hra dí a zřídili zde

tzv. Nové Město, jehož je Panská ulice osou. Možná tedy, že

ty kupecké rodiny Brožů a Havránků bydlely zde od těch stadětí je slavná zpěvačka Marie Podvalová, po va hou i zje vem tak odlišná od celé rodiny Černých.

O Loukově se u nás zřídka mluvilo a nevěděl bych o něm

nic, ne být pratety Anny, jež bývala u nás častým a vždy upřímně ví ta ným hos tem. Od prvých let se pamatuji, jaká radost vy puk la, když oznámila svůj příjezd, na její bachratou tašku, v níž se tajily ví deň ské dobroty a mně určená čokoláda. Jen od ní jsem slyšel něco o Loukově, o rodné ko vár ně, o kraji a ro di čích, ač i ona tam strá vi la tak krátký čas mládí, krátký, ale ve vzpomínkách krásný, jak jej dovedou počátky života ozářit. Vzpo mí na la na krásnou vesnici na břehu řeky s bohatými dře vě ný mi statky, kovárnou, vy su nu tou nad ves, aby neo hro žo va la ohněm kostel, k ně muž sychrovští Rohanové nedávno přistavěli svou hrobku, strmící nad řekou, na školu, kde se vzorně učila, na faru a hlavně na Jizeru s její čistou, prů zrač nou vodou, jak ji pozorovali z dřevěného mostu na cestě k Loukovci. Fara zasáhla do jejího osudu. Byl zde mladý kap lan Šo rejs, který vedl místní vlastenecký ruch, pořádal be se dy, při nichž se de kla mo va lo, zpívalo a tančilo a kovářova Anička byla vždycky s sebou. A tu se otci kováři zdálo, že se mladý kaplan kolem jeho dce ry příliš točí, nelíbilo se mu to a prohlásil, že Anna půjde z domu. A jak řekl, tak se stalo a Anna šla do Prahy sloužit staré dámě, vdo vě po ro han ském důchodním. Bylo jí snad šest náct nebo se dm náct let. A od té doby se do Loukova nevrátila.

V Praze bydlela u své paní ve starém domě v Karlově uli

ci, opat řo va la domácnost a chodila pro pensi do Rohanského paláce v Kar me lit ské ulici. Vzpomněl jsem si tam vždy na ni, když jsem tam měl co dělat v ministerstvu školství – většinou nepříjemného. To už byl palác stoletá památka a byl zánovní, když tam ta mladá venkovanka chodila. Stalo se však, že důchodní onemocněla a vyvinuly se z toho černé neštovice. Teta zůstala s ní doma, okolí se bálo nákazy. Ošet řo va la ji po celou nemoc a dosloužila k smrti. A vidíš, říkala, ne na ka zi la jsem se, ač jsem byla u ní ve dne v noci, a když ji horečka nejvíc trápila, kladla osy pa nou tvář na mé holé tělo, aby se ochla di la. Pán Bůh mne chránil, měl se mnou jiné úmysly a ty se brzy

KAPLAN

ŠOREJS

ČERNÉ

NEŠTOVICE

HRADEC

KRÁLOVÉ

RYCHNOV

NAD KNĚŽNOU

BABIČKA

Z MATČINY

STRANY


16 17

ukázaly. U bratra Josefa, tehdy již pro fe so ra v Hradci Králo

vé, ro di lo se dítě za dítětem, matka byla chu ra vá a dědeček

požádal sestru, aby se k němu pře stě ho va la a o děti pečovala.

Teta ráda svolila a v Hradci započala její vlastní životní drá ha,

o které budu častěji mluvit. Když stála v slzách u hrobu ma

min či na, jež zemřela poslední ze čtyř děvčat, jejích cho va nek,

pro ho di la: „Vždyť já jsem byla vlastně jejich matkou, vy pip la

la jsem je, vy cho va la – akorát, že jsem je neporodila.“ A tak

nebýt tetiných vzpo mí nek, zkrášlených jarem života, ne vě děl

bych o Loukově nic, aspoň ne nic hezkého. Až jednou shodou

okolností jel jsem přes Loukov vraceje se do Prahy, za pěk né ho

nedělního od po led ne. Vynořily se mi tetiny vzpo mín ky a hned

jsem tam byl jako doma. Málo se změnilo, i ko vár na stojí, ač

přestavěna a zha no be na no vým majitelem, kos tel a hřbitov

na terase nad řekou s hroby ro di ny Černých, ško la i opuštěná

fara. Most přes Jizeru je sice že lez ný, ale voda pod ním proudí

čistá, nebo aspoň skoro tak čistá jako před více než sto léty,

když se v ní teta zhlížela mezi lou kov ský mi dětmi.

Přichází na řadu babička z maminčiny strany. Barbora Čer

ná – nebo jak se jí říkalo Betti –, rozená Slavíková. Zemřela

dříve, než se rodiče brali, a neměla o mně tušení a ani já jsem

ji ovšem ne mo hl znát. A přece vím o ní a o její rodině více

než o kterémkoliv z mých starších předků. Pocházela totiž je

diná – na rozdíl od ostatních, vesnických – ze staré měšťan

ské rodiny, zámožné a rozvětvené –, a proto máme od ní tolik

jejích fotografi í od dětství až do smrti, i její rodiny, malované

portréty starších generací, památky, od nábytku až po šperky,

jež se v našem domě nakonec soustředily. S babiččinou pa mě

tí je spojeno její rodiště, Rychnov nad Kněžnou, Sou ke nic ký

Rychnov, jak se ještě v jejím mládí úředně říkalo. V Rych no

vě pak její rodný dům, pra dě deč ko va lékárna U zlatého lva

v Panské ulici. Ta vede z náměstí k zámku a říkávalo se, že té

roz vět ve né rodině, z které babička pocházela, patřila kdysi ta

ulice celá. Když Kolovrati získali v 17. století Rychnov a po sta

vi li nový zámek, roz par ce lo va li staré před hra dí a zřídili zde

tzv. Nové Město, jehož je Panská ulice osou. Možná tedy, že

ty kupecké rodiny Brožů a Havránků bydlely zde od těch stadětí je slavná zpěvačka Marie Podvalová, po va hou i zje vem tak odlišná od celé rodiny Černých.

O Loukově se u nás zřídka mluvilo a nevěděl bych o něm

nic, ne být pratety Anny, jež bývala u nás častým a vždy upřímně ví ta ným hos tem. Od prvých let se pamatuji, jaká radost vy puk la, když oznámila svůj příjezd, na její bachratou tašku, v níž se tajily ví deň ské dobroty a mně určená čokoláda. Jen od ní jsem slyšel něco o Loukově, o rodné ko vár ně, o kraji a ro di čích, ač i ona tam strá vi la tak krátký čas mládí, krátký, ale ve vzpomínkách krásný, jak jej dovedou počátky života ozářit. Vzpo mí na la na krásnou vesnici na břehu řeky s bohatými dře vě ný mi statky, kovárnou, vy su nu tou nad ves, aby neo hro žo va la ohněm kostel, k ně muž sychrovští Rohanové nedávno přistavěli svou hrobku, strmící nad řekou, na školu, kde se vzorně učila, na faru a hlavně na Jizeru s její čistou, prů zrač nou vodou, jak ji pozorovali z dřevěného mostu na cestě k Loukovci. Fara zasáhla do jejího osudu. Byl zde mladý kap lan Šo rejs, který vedl místní vlastenecký ruch, pořádal be se dy, při nichž se de kla mo va lo, zpívalo a tančilo a kovářova Anička byla vždycky s sebou. A tu se otci kováři zdálo, že se mladý kaplan kolem jeho dce ry příliš točí, nelíbilo se mu to a prohlásil, že Anna půjde z domu. A jak řekl, tak se stalo a Anna šla do Prahy sloužit staré dámě, vdo vě po ro han ském důchodním. Bylo jí snad šest náct nebo se dm náct let. A od té doby se do Loukova nevrátila.

V Praze bydlela u své paní ve starém domě v Karlově uli

ci, opat řo va la domácnost a chodila pro pensi do Rohanského paláce v Kar me lit ské ulici. Vzpomněl jsem si tam vždy na ni, když jsem tam měl co dělat v ministerstvu školství – většinou nepříjemného. To už byl palác stoletá památka a byl zánovní, když tam ta mladá venkovanka chodila. Stalo se však, že důchodní onemocněla a vyvinuly se z toho černé neštovice. Teta zůstala s ní doma, okolí se bálo nákazy. Ošet řo va la ji po celou nemoc a dosloužila k smrti. A vidíš, říkala, ne na ka zi la jsem se, ač jsem byla u ní ve dne v noci, a když ji horečka nejvíc trápila, kladla osy pa nou tvář na mé holé tělo, aby se ochla di la. Pán Bůh mne chránil, měl se mnou jiné úmysly a ty se brzy

KAPLAN

ŠOREJS

ČERNÉ

NEŠTOVICE

HRADEC

KRÁLOVÉ

RYCHNOV

NAD KNĚŽNOU

BABIČKA

Z MATČINY

STRANY


18 19

Máme doma krásný portrét staré

paní v krajkovém čepci, jejíž vý raz

ná, vlídná a zároveň energická tvář

každého za ujme. Po chá zí z po čát ku

minulého století a představuje dle

podání „tetu Ha vrán ko vou, co měla

ten obchod vínem“. Asi tedy tetu pra

ba bič či nu.

Při vzpomínání na rychnovskou

minulost mluvívalo se o láz ních v Bě

lovsi u Náchoda, místa, jež jsem za

svých stu dent ských let v Náchodě tak

důvěrně znal. Teprve nedávno do zvě

děl jsem se ze Sommerovy to po gra fi e

(Königgrätzer Kreis, s. 224), že v roce

1825 koupil běloveské lázně rychnov

ský měš ťan a obchodník ví nem Havrá

nek. Tento díl to po gra fi e vyšel v roce

1836, takže Ha vrán ko vi drželi lázně patrně delší dobu a pozdě

ji je prodali ital ské mu malíři Bonatovi. Za mlada tam jezdívali

z Rychnova pra dě de ček a prababička a dle domácí tradice se

tam dali od Bo na ta malovat, a to že jsou ty naše krásné por

tréty. Ale Bonato vět ši nou kopíroval italské obrazy pro kostely

a jeho vlastní práce jsou velmi slabé, ač prý se ško lil v Itálii.

Znal jsem v Náchodě starou dámu, jeho dceru – jmenovala

se Dvořáková, rozená Bo na to, jež byla na svůj ital ský a umě

lecký zrod velmi pyšná a ráda ukazovala obrazy své ho otce.

Naše obrazy jsou zcela jiného rázu a úrovně, Štech je odhadl

na vídeňskou práci z okruhu Wal d mül le ro va.

Rychnovští obchodníci nebyli tedy žádní kramáři, žili si tro

chu po pansku, někdy asi až příliš. Jezdili často do Rakous

a do Vídně, zvláště od té doby, co byla postavena železnice

s „blízkou“ za stáv kou v Ústí nad Orlicí. Jedna prababiččina

se st ra – teta Mary – pro vda la se do Vídně za štábního lékaře

a brzo se změnila ve ve se lou Vídeňačku. Přijížděla občas s dět

mi do Rychnova a budila zde sen za ci svým zjevem, měla však

při tom za lubem nějaké peněžní



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist