načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje pařížská revoluce – Andrea Sedláčková

Moje pařížská revoluce

Elektronická kniha: Moje pařížská revoluce
Autor: Andrea Sedláčková

Autobiografické vzpomínky české režisérky na dobu změny režimu v roce 1989. Září 1989. V Polsku, Maďarsku pukají ledy, desetitisíce východních Němců prchají ze země, z perestrojkového Sovětského svazu přichází jedna nepředstavitelná zpráva ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 243
Rozměr: 20 cm
Úprava: 16 stran obrazové přílohy: portréty
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Mezinárodní migrace, exil, kolonizace
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Prostor, 2014
ISBN: 978-80-726-0306-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky české režisérky na dobu změny režimu v roce 1989. Září 1989. V Polsku, Maďarsku pukají ledy, desetitisíce východních Němců prchají ze země, z perestrojkového Sovětského svazu přichází jedna nepředstavitelná zpráva za druhou, vše je v pohybu - jen v Československu se jako by nic neděje. Dva měsíce před listopadem 89 se mladá žena, studentka FAMU, rozhoduje k riskantnímu a osudovému kroku. Zůstává v Paříži! Následují týdny a měsíce plné dramatických situací, nejistot a zklamání, ale i okouzlení novým prostředím, krásným městem, ve kterém stojí za to žít, svobodou, kterou stojí za to dýchat. Hrdinka poznává, jak je nečekaně těžké ocitnout se sama, bez domova, ve světě sice lákavém, ale přece jen cizím a chladném. Přichází první nárazy s realitou, ale i nová přátelství, zážitky, lásky...

Popis nakladatele

Září 1989. V Polsku, Maďarsku pukají ledy, desetitisíce východních Němců prchají ze země, z perestrojkového Sovětského svazu přichází jedna nepředstavitelná zpráva za druhou, vše je v pohybu – jen v Československu se jako by nic neděje.
Dva měsíce před listopadem 89 se mladá žena, studentka FAMU, rozhoduje k riskantnímu a osudovému kroku. Zůstává v Paříži!
Následují týdny a měsíce plné dramatických situací, nejistot a zklamání, ale i okouzlení novým prostředím, krásným městem, ve kterém stojí za to žít, svobodou, kterou stojí za to dýchat. Hrdinka poznává, jak je nečekaně těžké ocitnout se sama, bez domova, ve světě sice lákavém, ale přece jen cizím a chladném. Přichází první nárazy s realitou, ale i nová přátelství, zážitky, lásky...
Kniha známé filmové režisérky Andrey Sedláčkové je působivým literárním dokumentem, který se čte jedním dechem. Z deníků, které si tehdy autorka vedla, z dopisů, které psala svým rodičům a přátelům, ze vzpomínek, které ji utkvěly, zrekonstruovala již jako zralá žena pestrý obraz dramatické doby a prostředí, ve kterém se ocitla. Čtenáři před očima ožívá Paříž z konce osmdesátých let, poznává české exilové prostředí s jeho sny, iluzemi a touhami. S pronikavostí portrétuje osobnosti české emigrace, ale především v otevřené zpovědi nešetří autorka samu sebe, svou naivitu, ale i vervu a odhodlanost. To vše je kombinováno s unikátními dokumenty z archivu StB, kde se autorka dozvídá pravdu o svém otci, bývalém pracovníku československé rozvědky.
Knihu Andrey Sedláčkové lze také nazvat „českým románem“ konce tisíciletí.

Andrea Sedláčková (nar. 1967) studovala v letech 1986–1989 scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Po emigraci do Francie absolvovala katedru střihu a režie (1990–1993) na pařížské FEMIS.
Podle vlastních scénářů režíruje hrané filmy. Pro Českou televizi natočila sérii částečně autobiografických filmů: o dospívání Ze života pubescentky (1999), o hledání místa v životě a emigraci  Můj otec a ostatní muži (2003), o nešťastné lásce Krásný čas a o mateřství Opravdová láska (2005). Úspěšný byl její televizní film Rytmus v patách podle předlohy Josefa Škvoreckého. Natočila tři celovečerní filmy, psychologické drama Oběti a vrazi (2000), komorní komedii Musím tě svést (2002) a film o dopingu v socialistickém sportu Fair Play (2014). Ve Francii, kde Andrea Sedláčková trvale žije, stříhá celovečerní filmy.

Předmětná hesla
Sedláčková, Andrea, 1967-
Filmové režisérkyČesko – 20.-21. století
EmigraceČeskoslovensko – 1989
ČeškyFrancie – 20.-21. století
Sametová revoluce (1989 : Československo)
Paříž (Francie)
Zařazeno v kategoriích
Andrea Sedláčková - další tituly autora:
Moje pařížská revoluce Moje pařížská revoluce
Každý něco tají Každý něco tají
 (e-book)
Každý něco tají Každý něco tají
 
K elektronické knize "Moje pařížská revoluce" doporučujeme také:
 (e-book)
Ulovila jsem ho v buši Ulovila jsem ho v buši
 (e-book)
Přízrak Přízrak
 (e-book)
Případ Pavlína -- Dramatický příběh světoznámé české modelky a jejích rodičů – rodiny rozdělené sovětskou okupací Případ Pavlína
 (e-book)
Ďáblův sluha Ďáblův sluha
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Andrea Sedláčková

Moje pařížská revoluce

PROSTOR


4


5

Andrea Sedláčková

Moje pařížská revoluce

PROSTOR | PRAhA | 2014


6

© Andrea Sedláčková, 2014

© PROSTOR, 2014

Cover photo © Jirka Jansch, 1990

ISBN 978-80-7260-306-0


7

Mým rodičům Janě a Dušanovi

za jejich lásku a velkorysost

a mým dětem Anně a Karlovi

perspektivně za totéž


8


9

Umřel Prokop

Na hřbitově Père-Lachaise jsem se naposledy procházela jako turista před více než dvaceti lety. Bloudila jsem mezi hrobkami známých, ale vlastně neznámých lidí a obdivovala se romantičnosti místa. To, že jsou mrtví, mi bylo lhostejné.

Jenže dnes má pohřeb Prokop.

Je krásný, ještě zimní únorový den, před krematoriem postávají Češi a také pár Francouzů. Někteří mají slzy v očích. Snažím se ovládat, ale moc dlouho to nejde. Vedle mě šeptá mladík druhému, že se do otevřené rakve nepodíval, nechtěl. Raději ani do místnosti s vystaveným Prokopem nejdu. Čekáme, až se smuteční síň vyprázdní po předcházející ceremonii. Vyměňujeme si místa s pozůstalými jiného nebožtíka, scházíme po schodech do místnosti, kde už zakryli Prokopovu rakev víkem. hudba z reproduktoru, oblíbené písničky. Čeští kamarádi pronášejí několik projevů ve francouzštině s různě silným přízvukem. Vzpomínají na Prokopa Voskovce, chrabrého rytíře bez bázně, bonvivána, věčně veselého, velkorysého, vášnivého čtenáře, pijáka, kuřáka. Nepíšícího básníka, jak o sobě říkal. Sedím v druhé řadě mezi smutečními hosty, s kterými jsem u Prokopa v rue Saint-Maur tolikrát pila, zpívala, hádala se, smála.

Prokopa jsem poznala těsně po mé emigraci v září 1989 jako dobrého kumpána pařížských večírků, ale poprvé spolu dlouhé hodiny mluvíme až na konci října roku 89 při cestě autem do německého městečka Frankenu, kde probíhá setkání Čechoslováků v exilu. Prokop mi nabídl společnou jízdu z Paříže jeho omlácenou renaultkou. Na konferenci o budoucnosti východní Evropy se scházejí významní čeští intelektuálové, jsem očarovaná, že je mohu poslouchat. Taky se hlásím o slovo, a když ho konečně dostávám, zjišťuji, zkoprnělá

10

studem, že jsem zapomněla, co jsem měla v plánu plnému

sálu sdělit. Tak jen prohlašuji, že nejdůležitější pro naši zemi

jsou svobodné volby a že to je ta jediná věc, co si mladí lidé

v Čechách přejí. Tím se nedá nic zkazit.

Při cestě zpátky do Paříže, oči zaostřené na nekonečnou

dálnici, se mi Prokop svěřuje šeptavým jemným hlasem. Mluví

o svém „saltu mortale“ do řeky Sázavy před dvaceti lety, při

němž si láme vaz, o zázračné operaci, kdy mu na místo obratle

voperují kus holenní kosti. Prokop začíná cítit nohy a postup

ně i chodit. Jenže jeho žena Naďa neumí žít v normalizačních

poměrech a s přivázaným kamenem na krku se vrhá do Vl

tavy. Naleznou ji až po třech měsících. Naďa vše promyslela,

k tělu, které již není možné identifikovat, přivázala igelitovou

tašku s občanským průkazem a vzkazem „Já už v téhle zemi

žít nemůžu, ztrácím tu identitu“. Prokop mi vypráví, jak jeho

nejlepší přítel, surrealistický básník Petr Král, žijící od roku

1968 v Paříži, za ním posílá svoji českou ženu Vlastu, která

má už francouzské občanství, takže může bezproblémově pře

kročit hranice. Prokop se do krásné Vlasty zamiluje, podepi

suje Chartu a po nátlaku se rozhodne pro emigraci. Vlasta se

rozvádí a bere si Prokopa. Prokop v Paříži studuje psychologii,

chvíli pracuje v redakci exilového časopisu Svědectví, pak ale,

aby vydělal peníze, nasedá na motorku jako poslíček, aby pla

til splátku na byt a zajistil důstojný život ženě a synovi. Každý

den se tím zabíjí, jeho páteř těžce snáší permanentní shýbání.

Renaultka se blíží k Paříži. Prokop se mě vyptává, odkud

vlastně znám kamarádku Alexandru, u které bydlím. Vyprá

vím mu, jak jsme se seznámily před třemi lety v Makarské vi

nárně na pražském Malostranském náměstí, kde jsem seděla

nad vínem s kamarádkou Lucií. Je mi devatenáct let. Lucie

se ten den ráno vrátila z Paříže, což byl úplný zázrak. Zázrak

bylo, že tam jela i že se vrátila. Lucie mimo talentu vděčila

za úžasnou cestu na Západ své kráse a neobyčejně vyvinuté

mu poprsí. Což ale není kritika. Pamatuji si ten večer dobře

– pijeme jugoslávské červené víno, Lucie rozhazuje rukama,

popisuje, co všechno zažila. A je to jako z pohádky. Jakási

třicetiletá černovláska od vedlejšího stolu nás fotografuje.

Lucie prohlásí, že je to určitě Francouzka, že to pozná, a zve

ji k nám ke stolu. Ukáže se, že Alexandra je Pařížanka, přijela

dnes ráno stejným vlakem z Gare de l’Est jako Lucie, je také

fotografka, a ještě navíc také slaví dnes večer narozeniny jako

Lucie. Zůstává s námi sedět, připíjíme si.

V tuhle chvíli se mi život začíná stáčet úplně jinam, nená

padně, ale definitivně. Je to, jako by se osud rozžhavil jako

vysoká šachtová věž, ale já si horka vůbec nevšímám, jiskry

kolem mě lítají, ale nepřikládám tomu žádný význam.

Lucie s Alexandrou hovoří anglicky, a protože ničemu

nerozumím, tak jen koukám a usmívám se. Náhle mi Lucie

oznámí, že Alexandře nabídla, že může u mě bydlet, mám

totiž svůj byt, a ještě ke všemu docela velký. Alexandra platí

náklady svého pobytu sama, v hotelu se jí nelíbí a Lucie jí velkoryse navrhuje, že u mě to bude zadarmo. Trochu se bojím, ubytovat cizince znamená přitáhnout na sebe perspektivně pozornost StB, ale neumím říct ne. Druhý den se sejdeme s usmívající se Alexandrou ve Slavii. Uvědomuji si, že je odvážná, jde bydlet k úplně cizímu člověku, v podivné zemi, která jí, aristokratce, musí připadat tak divoká. Vezu Alexandru tramvají na temné sídliště Petřiny, kde si v mém panelovém bytě vyprávíme lámanou němčinou do čtyř do rána o Proustovi. Alexandra je jeho nadšená čtenářka a objeví u mě v knihovně kompletní hledání ztraceného času. Mi

mochodem, přeložené Prokopovým strýcem, což jsem tehdy

nevěděla. Alexandra slibuje, že mě jednou vezme do honfleur

a ukáže mi v Paříži všechna místa, kde Proust bydlel. Potom

si dva roky dopisujeme, kvůli Alexandře se učím anglicky.

Dodala mi sebevědomí, mně, která se za sebe tak styděla,

která si připadala nezajímavá, nudná, šedivá. Do honfleur mě

nakonec zaveze o několik let později Prokop.

Poslední smuteční host domluvil. Dotýkám se Prokopovy

zavřené rakve a je mi nakonec líto, že jsem se na něj ještě

jednou nepodívala. Na rakvi je položená jeho fotka, je na ní

krásný, zářivě se usmívá.

Loučím se s Prokopovou ženou, odmítám pozvání, abych šla s pozůstalými na skleničku. Rozhodnu se, že se vrátím domů pěšky. Jsem zahlcená vzpomínkami. Cestou se musím čas od času zastavit, sednout si na lavičku, uklidnit se. Vzpomínám na svoji první noc v emigraci v září 1989. Přijela jsem v sobotu v podvečer a předpokládala, že budu mít štěstí a někoho ze svých pařížských přátel zastihnu doma. Ale nacházím jen hlasy na záznamnících. Už je devět, stmívá se, nevím, kam jít. V kapse mám sto franků, můj kapitál do emigrace, nepřichází tedy v úvahu, že bych ho utratila za hotel. U Alexandry jsem už jednou bydlela, znám to tam a myslím si, že přelezu plot předměstského domu a přespím na zahradě. Překvapením je nový, nejspíš hlídací pes, který na mě vyštěkne, jakmile se k plotu přiblížím. Rozhoduji se, buď budu spát někde v parku, čehož se bojím, anebo se prostě pokusím přelézt plot a uvidím. Variant je několik – bernardýn mě pokouše a skončím v nemocnici. Nějaký soused mě uvidí a skončím na policii. Anebo to vyjde a nic se nestane. Pes se udiveně dívá na tašku letící přes plot a potom na mě, která hupsla vedle ní. Chvíli štěká, ale pak se uklidní. S radostí konstatuji, že má obrovskou boudu, v níž se dá přespat. Vlezu tam a ustelu si. Pes se moudře usídlí venku. Moje první pařížská noc emigrantky. Je mi zima, mám hlad, říkám si, že se pořád ještě mohu vrátit do Prahy. Ale říkám si to jen teoreticky.

Druhý den ráno hodím tašku zpátky do ulice a přelezu ven. Mám štěstí, můj kamarád Petr je doma. Petr je ženatý s lesbickou Francouzkou a žije s Kristýnou, která se pro změnu kvůli papírům vdala za alkoholického holanďana. Petr vystudoval pražskou filmovou školu, ale v Paříži živoří, lepí v metru plakáty, maluje byty. Kristýna, absolventka vysoké školy ekonomické, šije u Číňanů. Známe se pár let, díky legálnímu vystěhování se oba mohou vracet do Prahy, kde jsme spolu rádi pili.

Můj nápad, že zítra požádám o politický azyl, se jim nelíbí. Nechápu proč.

„Na emigraci bychom neměli žaludek.“

„Proč? Je vám z ní na zvracení?“

„Sama bys viděla. A přeci to nemůžeš udělat rodičům.“

„Jsem bezohledná.“

Kristýna s Petrem jsou neklidní, mají strach, abych jim nezůstala viset na krku.

„Jednu noc tady můžeš spát, ale sama vidíš, máme byt třicet metrů čtverečních, celý den pracujeme, takže večer potřebujeme klid.“

„Ne, to je opravdu jen na jednu noc, pak si něco najdu.“

„A znáš tady vůbec někoho?“

„Mám několik telefonů od Francouzů, co jsem je poznala v Praze.“

„S těma nepočítej, pro ně jsi byla zajímavá tím, žes je uvedla do prostředí tam, ale tady seš jedna z tisíce, nic výjimečnýho.“

Žaludkem mi projede vlna úzkosti, sklopím hlavu a chce se mi pryč, jenže nemám kam, do psí boudy se už vracet nemíním.

„Rozmyslela sis to skutečně dobře?“

„Nevím, jestli dobře, ale jistá si jsem.“

„Co chceš dělat?“

„Jako v Praze, studovat.“

„Na to musíš mít peníze. Jak je chceš vydělat?“

„Třeba mytím nádobí. Myslela jsem, že byste mi mohli poradit...“

„hele, jeď domu, my nikomu nic neřekneme, zazpívej si Sláva vlasti, výletu...“

Slovo vlast mi náhle připadá strašně prázdné, nevím, co se pod ním skrývá, bolí mě hlava a celé tělo, chci spát. Během toho, co Kristýna připravuje spacák na zemi pod stolem, mi domlouvá, ať se vrátím do Prahy a narazím si nějakého sympatického francouzského turistu, který si mě vezme. Petr zhasíná a do tmy říká: „Fakt nechápu, proč zrovna ty se nechceš vrátit? Proč zrovna ty chceš emigrovat?“

Z politických důvodů? Protože mě měli vyhodit ze školy? Protože už jsem nechtěla žít ve strachu, přetvářce, čekání? Protože jsem prostě jen chtěla žít v Paříži? Nebo jsem utíkala

14

před několika chlapama, s kterými to vlastně nemělo budouc

nost – Jiřím, Rudolfem? Anebo jsem utíkala, protože jsem by

la nešťastná, že mě nechce Ota? Nebo je něco na teorii Pavla

Tigrida, který tvrdil, že všichni jsme utíkali hlavně před svými

rodiči? Bylo by svůdné se přiklonit k této teorii. Říci – já jsem

utíkala především před svým otcem. Nebo před stínem svého

otce, který na mě vrhal, ať jsem šla, kam jsem šla.

Vrátila jsem se z Prokopova pohřbu s pocitem, že bych měla

o tom všem něco napsat. Možná knížku? Přesně nevím, ale

mám chuť se do té doby vrátit. V rohu komory mého pařížské

ho bytu leží kufr, do kterého jsem před mnoha lety naházela

deníky a dopisy z roku 89. Dopisy jsem nechávala v obálkách,

jako první na mě vypadl jeden, adresovaný na place Vauban,

kam jsem se přestěhovala na konci října po návratu z Franke

nu, protože díky Alexandře jsem konečně měla práci – hlídání

dvouleté dcery slavného nakladatele Christiana Bourgois. Na

začátku to vypadá jako neuvěřitelná výhra, budu mít práci

a ubytování v centru Paříže, na náměstí Vauban, hned naproti

Invalidovně, kde je pohřbený Napoleon.

Prokop mě často navštěvuje v téhle čtvrti bohatých, kteří

se na ulici téměř nevyskytují. Anebo někam kráčejí rychlým

pevným krokem, hlavy pyšně vztyčené. Dívám se na ně a vím,

že jsou ze světa, kam neproniknu, a kdyby se mi to náhodou

podařilo nějakým sňatkem, tak budu vždy považovaná za ve

třelce. Ve čtvrti Vauban bydlí buržoazie, kterou dokonce ani

ostatní buržoové nemají rádi. Všechno je tam striktní, i auta

jsou zaparkována nějak jinak, spořádaněji. Muži se oblékají

do teplých lodenů zelené barvy, ženy nosí tmavě modré úzké

sukně nad kolena a nepřipadají mi vůbec sexy. V Paříži exis

tují čtvrti, kde se necítím se svojí chudobou tak sama a mé

něcenná, vím, že ostatní jsou na tom stejně blbě nebo možná

ještě hůř. Jsou čtvrti, kde se lidi na sebe přece jenom usmívají

a jsou přívětiví. To ale rozhodně není případ place Vauban.

Když se vracím „domů“, vystupuji na stanici metra u kostela

St. Fran çois-Xavier, který je podlouhlý a plochý, přitlačený k zemi. Vypadá jako obrovská pochmurná hrobka. Stýská se mi po pražských rozmařile barokně obtloustlých kostelech. Vracím se z práce, tedy hlídání holčičky s hezkým jménem Victorie. Široký bulvár je beznadějně pustý. Říjnové ulice jsou sychravé. Lehce prší do korun kaštanů. Je mi smutno. Najednou vidím vše v jiné perspektivě. Nemám peníze ani teplý kabát, jsem hlídačka dětí a bydlím v kutlochu, kde je slyšet každé sousedčino slovo. Nevěděla jsem, jak těžké je být bez přátel, rodiny, permanentních schůzek, minulých, současných a perspektivních milenců, bez peněz, bez povinností. Náhle si uvědomuju, že jsem odkázaná sama na sebe a nechci být jen sama se sebou. Vyškrabávám ze dna plechovky studené ravioly. Na malinkém stole leží rozepsaný dopis, pořád někomu píšu falešně optimistické zprávy o báječném životě, co v Paříži vedu. Z okolních pokojů se ozývá řinčení nádobí, smích a televize. Nemám co dělat, knihy půjčené ve Svědectví jsem už přečetla, musím si tam dojít půjčit další. Anebo zavolat Prokopovi, který mi nějakou knihu přiveze. Princ Prokop mě bere na večírky a do restaurací, poslouchá se spikleneckým úsměvem moje monology.

Jsem ráda, že se o mě Prokop stará, že se tváří zamilovaně. Sice se mi podařilo mít rychle po mém příjezdu do Paříže lovestory s pohledným emigrantem, ale ten mi záhy vysvětlil, že pěstuje pouze krátké známosti, a opustil mě. Růže od Prokopa, které skoro každý den nechává před dveřmi komůrky, mi dodávají ztracené sebevědomí. Prokop, ve starých džínách a vytahaném svetru, kterému je ale vlastní dandyovská elegance, má u krku do uzlu uvázaný hedvábný šátek, i když celý den brázdí na motorce prašnou Paříží. Jsem teď přibližně tak stará, jako byl Prokop tehdy. Sedím v rohu komory svého bytu, přede mnou kufr se starými dopisy a deníky. Mám chuť všechno přečíst, tudíž znovu prožít. Myslím, že poprvé mě napadlo, že bych mohla emigrovat, ten den, kdy jsem byla na výslechu v Bartolomějské.

Listuji deníkem z roku 1989 a usmívám se nad naivitou některých svých úvah. Nacházím o tom dni zprávu. Deník 2. června 1989 Není to opravdu nic příjemného najít ve schránce předvolání do Bartolomějské ulice, abych „podala vysvětlení“, což je formulace, za kterou se skrývá normální výslech na StB.

Dopoledne mám angličtinu, pak se stavím u mámy doma a ta mě varuje, že to na výslechu se mnou špatně dopadne: „Jak tě znám, nakonec budeš provokovat a hrát si na hrdinku. Ale nemysli si, že tě ostatní budou krýt. Ne že bys někoho měla udávat, ale říkej pravdu.“

„A zavřou mě rovnou.“

„Pak si to budeš vyčítat, musíš být trochu vstřícná a ukázat, že jsi vlastně obětí neznalosti, od výslechu je k vyhození ze školy jenom kousek a pak nad svojí hrdostí jenom hořce zapláčeš. Nikdo ti nepomůže. Řekni, máš ke všem svým kamarádům důvěru? Nemohl tě udat nějaký z tvých kamarádů, že jste potkali v Paříži ty emigranty?“

Otec už byl svými „kolegy“ zpraven o tom, že jsem předvolána. To znamená průšvih, otec má strach o mě i o svoji kariéru, aby se náhodou revoluční hry pubertální dcery neodrazily na jeho kádrovém posudku. Během oběda v restauraci na Míráku mi vysvětluje, že jsem jen nástrojem v rukách antikomunistických živlů, používá ten hrozný oficiální slovník, snaží se mě oblomit, že má být povýšen do grádu plukovníka a že má mít vlastní kancelář v Mánesu, protože má připravovat nějakou velkou výstavu, že je to pro něj strašně důležité. Těší se na to, neměla bych mu to kazit.

Prosí mě pateticky: „Ustup... Komu tím svým chováním pomůžeš?“

Tenhle argument na mě nefunguje. Otec tedy zkouší dát najevo, že mě chápe, že jsme nějak rodově zatížení bojem za pravdu: „My máme bohužel morálku v krvi, celý náš rod.“

„Tati, já se s tvojí komunistickou morálkou naprosto neztotožňuji,“ skáču mu do řeči, ale on pokračuje, jako by mě neslyšel: „Nechápeme, že ostatní ji pouze hrají, že si každý jde za svým a žádné ideje ho nezajímají, jenom jimi všichni obalujou ambice. Taky jsem v padesátých letech jezdil na stavby mládeže, učil v pohraničí a neviděl, jak ostatní kariérujou. V osmašedesátým to samý. Všichni obrátili a já přišel o místo.“

„Ale legitimace ti zůstala, protože se umíš dobře kát.“

„Jsem rád, že ji mám. Pořád věřím v socialismus jako sociálně spravedlivější společnost.“

„Kdybys aspoň jednou přiznal, že tam jsi kvůli práci a penězům, takhle to je ještě horší, mít otce naivu, věřícího pomýleným bludům.“

„Ty svojí aktivitou popíráš všechno, čemu čtyřicet let věřím.“

„To se popírá samo.“

Otec netuší, že jedním z důvodů mých „aktivit“ je právě, abych jak říká, popřela jeho víru, a především jeho zaměstnavatele, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem jím „nakažená“.

V metru, když se pak vracím z Míráku na Petřiny, přemýšlím nad matkou a otcem a opravdu je nechápu, ne že bych odmítala chápat, ale není mi jasné, že oni mohou žít s pocitem vlastní zbabělosti, pohodlnosti a sebenalhávání. Nejsem žádná Johanka z Arku a třeba budu opravdu trpce litovat své hrdosti. Nevím, jak dalece budu ochotna a schopna nést následky, zatím jsem rozmazlené dítko dobře zajištěných rodičů, které má, co si v podstatě usmyslí. Možná mají pravdu, když chtějí, abych nikomu neříkala, že jdu na výslech. Asi se mi to všechno zle nevyplatí, ale nebudu ze sebe zvracet.

Večer mám schůzku ve Slavii s Jiřím, který mi přišel dodat odvahy k tomu, abych odmítala odpovídat. Dáváme si becherovku. Přinesl mi k nastudování text, sestavený pro „vyslýchané – začátečníky“ o tom, jak se má člověk při výslechu chovat. Papír už je značně ohmataný, asi často sloužil. V textu se doporučuje absolutně od začátku na všechno odpovídat, že se odmítá odpovídat. Jiří mi dodává odvahy, říká, že ví, že to dobře zvládnu.

Blbě spím. Strach posledních pěti dnů, od okamžiku, kdy jsem předvolení obdržela, přívalově vzrůstal a ustupoval, a ačkoliv jsem se s tím „takzvaně naučila žít“, bojím se pořád.

V osm hodin ráno straší Bartolomějská ulice prázdnotou a pochmurností víc než kdykoliv jindy. Odevzdám vrátnému předvolání k výslechu. Čekám. Přichází pro mě mladý muž, který mi je povědomý. Přemýšlím, odkud ho znám. Aha, už vím, z chodeb školy, kde vypadal ve svém tesilovém obleku tak nepatřičně. Za kým tam asi chodí?

Na schůzku s estébákama si nesu v kabelce ukrytý malý magnetofon, na který si nahrávám celý výslech. Dokonce myslím i na to, abych šla po tři čtvrtě hodině na záchod přehodit stranu kazety. Teprve až doma zjišťuji, že nic není slyšet, jen jakýsi šum. Škoda.

Mladý estébák je nejspíš začátečník, při prvních otázkách se mu klepe hlas, suverenitu hraje neúspěšně stejně jako já. Druhý zpočátku mlčí, a teprve když vidí moji neochotu ke spolupráci a kolegovu rozpačitost, zažene mě pár osvědčenými fígly do kouta.

U výslechu se snažím zpočátku chovat podle návodu, ale jde to těžce. Někdy mám pocit, že mohu odpovědět, že to nikomu neublíží, ale hned při další otázce vidím, že se pletu, že oni mají systém a já v něm tonu. Jedna nevinná odpověď otevře dveře záludnější otázce, která už by je mohla k něčemu navést. Myslela jsem, že mám schůzku s idiotama, a překvapeně zjišťuji, že jsou chytřejší, než jsem si představovala.

Ptají se mě, co jsem dělala v Paříži. Pitomě jim vykládám o místním prvomájovém průvodu a arabských demonstracích. Mladý, aby ukázal, že je v obraze: „No jo, voni tam maj ty negříky, co? A co ve Svědectví, tam jste byla na návštěvě?“ Odmítám vypovídat, jenže to už je právě přiznání. Ptají se čím dál konkrétněji: „Četla jste někdy Lidové noviny? Takže vy nic nevíte o jejich ilegálním vydávání? Nikdy jste je nepůjčovala vašim přátelům? To je zvláštní... Nikdy jste nechodila na tajné přednášky? Nevzpomínáte si, dobře. Ani nevíte, kdo je autorem vašeho školního manifestu?“

Starší zkouší taktiku hodného strýčka a vysvětluje, že nejde o můj konkrétní případ, ale udržení dobrého stavu celospolečenské morálky, o stav naší země, obranu socialismu. „Podívejte, každá společnost se brání špatným vlivům, chápejte. Náš systém se brání negativním vlivům, chce být zdravý,“ používá starší obdobnou frázi jako včera můj otec.

Pak klade náročnou otázku, asi aby ukázal, že se můžeme bavit i teoreticky: „A co si vlastně myslíte o demokracii?“

„Nic,“ vylítne ze mě potměšile.

„Nic? Vy jste o tom přeci psala do vašeho studentského časopisu, mluvila o demokracii na schůzích a teď si nemyslíte nic?“

„Co jsem věděla, je napsáno, můžete si to přečíst.“

„Chceme si pohovořit detailněji,“ zkouší mladý.

Neumím si odpustit ironii: „Podívejte, jsem tady snad na výslechu, a ne v kavárně.“

Mladý hned vystřelí: „Jestli by vám víc vyhovovalo se scházet v kavárnách, klidně můžeme,“ a starý po něm hodí káravý pohled ve stylu, co si to dovoluješ předbíhat situaci. Obrací se ke mně a vymění ihned tvář za sladkou: „Chtěli jsme vám totiž nabídnout, že bychom se mohli čas od času sejít, my vám objasnili náš pohled, vy nám váš, třeba bychom si nakonec porozuměli.“

„A s kým bych se scházela?“ koketně se podívám mladému ošklivému přímo do očí, ten rychle uhne a zčervená. Veškeré sebevědomí je pracně hrané, snaživě zastírám úzkost.

„S kým byste chtěla,“ galantně mi dává starší možnost výběru.

„Já nechci, ptám se čistě teoreticky.“

V jednu chvíli se ten hodný podivuje, že s nimi nechci mluvit, když přece „váš taťka pracuje u nás“.

Jen krčím rameny.

„A co na to říká?“

„Nevím.“

„Ale přeci něco musíte vědět.“

„Nezlobte se, odmítám odpovídat.“

Po výslechu na mě čeká ve Slavii Jiří Křižan a několik kamarádů, jimž výslech popisuji jako komický výlet do exotické

20

krajiny, s jejímiž domorodci si nemůžeš rozumět. Tvářím se,

že jsem roli vyslýchané suverénně zvládla, že se mě taková

věc nemůže vůbec dotknout. Ale zároveň si uvědomuji, že to

sice je na jednu stranu legrace, jak jsou ti policajti pitomí,

ale na druhou stranu tihle pitomci mě (a kohokoliv jiného)

mohou vlastně „za nic“ vyloučit ze školy, zavřít do vězení, že

se zábavná historka může rychle přeměnit na nepříjemnou

realitu. Jsem výslechem víc otřesená, než přiznávám. Nase

dám na osmnáctku a vracím se na Petřiny. Dívám se do tvá

ří spolucestujících a přemýšlím, co mám s tímhle národem

společného. Proč tu mám žít? Protože jsem se tu narodila,

poslouchala české pohádky, učila se dějiny téhle země? Je

vůbec šance něco tady změnit? Musí, všude okolo se to bor

tí. Ale chci i tady přes to vše žít? Zůstat, nebo utéct? Obě

varianty nesou znaky zbabělosti.

Vilém

Pamatuji si, že hned ten večer, kdy jsem psala deník, jsem si

uvědomila, že u všech událostí, na které se mě estébáci pta

li, se pohyboval vždy jeden stejný člověk – můj spolužák na

scenáristice Vilém. Takže to byl asi Vilém, ten pavouk, jehož

ruce se mezi nás roztahovaly a trpělivě tkaly své sítě. Vilém

byl s naším famáckým výletem v Paříži. Navštívil s námi růz

né emigranty a Svědectví. Vilém se také zúčastnil přednášek

u chartisty Luboše Dobrovského. Vilém mě několikrát navští

vil v Lázeňské, když jsem ještě bydlela s Otou. Ví, že mě Ota

opustil a žije teď se Soňou. A o tom všem byli estébáci zpra

veni. Pamatuji si, že mě ohromili informací o pitomé hádce

s Otou v kavárně Slavia.

Následující den jde na výslech můj spolužák Petr Jarchovský

a také on dospívá k závěru, že udávat nás mohl pouze Vilém.

Je nám ale trapné někoho podezřívat, důkazy nemáme, moh

la to být shoda okolností. Vilém je přátelský a ještě ke všemu

trpí handicapem, je hrozně tlustý, vypadá svazácky, prvo

plánově negativně, že se z lidské stránky nechceme uchýlit

k tomu ho veřejně (tedy mezi kamarády) označit. Jen si před

ním od této chvíle dáváme pozor.

Vilémovo jméno je po „revoluci“ publikováno hned v prv

ním seznamu spolupracovníků StB. Spolupráci podepsal,

když mu bylo dvacet let, v roce 85. Takže o čtyři roky později už byl spolehlivý donašeč, jenž měl postupně během své špinavé kariéry tři krycí jména – Fornax, Rub a Noll. Ale protože i v novém systému byl Vilém aktivní, ihned se uchytil u velké reklamní agentury a na počátku devadesátých let byl

takzvanou žábou na prameni, zadával stotisícové zakázky

svým bývalým spolužákům z FAMU. Šokovaně jsem přihlížela

tomu, jak se Vilémovi do přízně lísali kamarádi, které dva ro

ky předtím udával a kteří to o Vilémovi nyní věděli, ale kvůli

penězům na to zapomněli.

Paradoxně je tenhle dnes již bezvýznamný Vilém jedním

z lidí, kteří významně ovlivnili můj život. Nejspíš bych se

rozhodla pro emigraci i bez výslechu na StB, ale možná ne.

Možná žiju svůj osud díky tomuhle Fornaxovi.

O pár dní později po „podání vysvětlení“ piji odpoledne ká

vu s dvěma perspektivními milenci a momentálními přáteli,

Rudolfem a Jiřím, v baru Na Perštýně. Všímám si, že u stolu

o několik metrů dál sedí ten mladší tajný, který mě vyslýchal.

Nejspíš s jiným estébákem. Mladý na mě kývne skoro přá

telsky, což mě naštve. Scenárista Jiří, velký antikomunista,

ráčkujícím zvučným hlasem navrhuje, že když se tváří jako

takoví kámoši, tak jim pošleme panáka becherovky. Estébák

je chvilku překvapený, ale má smysl pro humor. Posílá rundu

zpátky. Číšnice nám všem třem přináší také becherovku. Na

dálku si připijeme. Estébák neslyší, že si připíjíme na jejich

konec. Neví, že se ten přípitek brzy splní.

Jiří mi přináší podpisový arch Několika vět, což je petice za

propuštění politických vězňů, za ukončení omezování svobody

shromažďování, za konec cenzury. Při sbírání podpisů nejsem

22

příliš úspěšná. Kamarádi, kterých si vážím, mají strach, ar

gumentují, že se nechtějí nechat vyhodit ze školy. Bojí se a já

se bojím jejich strachu. Jsem ráda, že jsem překonala svůj,

a teď se bojím, že se znovu nakazím. Ti chytřejší nacházejí

různé intelektuální kličky, proč zrovna tento text nepodepsat.

Jsem zklamaná, rozčarovaná. Filozofuji tedy v deníku, abych

si sama ujasnila postoje a názory.

Deník 15. července 1989

Žijeme během permanentní konfrontace. Nepřímá × přímá

– občan netouží být mlácen, ale chce nějak ukazovat své

názory – kolik je odvahy v každém z nás. Pořád nám nahá

nějí strach. Zastrašování je prováděno nepřímo od dětství

válečnými filmy a zprávami o rostoucím zbrojení. Zastrašo

vání při hodinách občanské nauky na gymnáziích, kdy jsme

povinně museli přednášet aktuality o skvělých úspěších naší

země, i té největší sousedící. Zastrašování, co by se asi stalo,

kdybychom nevstoupili do SSM – těžko se pak dostat na vy

sokou, strašák šedesátého osmého jako tabu vysvětlené jed

nou provždy Poučením z vývoje, strach mluvit se známými,

někdy ale i s přáteli o věcech politicky a společensky proble

matických, protože nikdy nevíme, kdy nás buď sami udají,

anebo by se mohli podřeknout. Strach po smrti Brežněva si

pamatuji velmi živě – co bude, nejasně jsem se bála, hloupá,

války, spíše občanské v SSSR, v kterou jsem ale podvědomě

doufala. Strach z materiálního nedostatku, strach, aby mě

nevyhodili ze školy, zaměstnání, aby přijali scénář, abych

neměl problémy na vojně, abych dostal stupidní doložku, to

jsou ty hloupé české strašáky.

Jsme zahanbováni statečnými Poláky, Maďary, Gruzínci,

jenže většina Čechů to jako hanbu necítí, to jsou pro ně jiné

země, jiný charakter, okolnosti, ale hlavně – stále si něco nalhávají, aby nepřiznali vlastní slabost, srabství, pokleslost, hloupost, omezenost. Nechci vlastním národem pohrdat, protože sama příliš konkrétního nečiním, vlastně toto všechno píši v boji proti vlastní slabosti, která mě chvílemi zmáhá, ale následně provokuje k dalším činům, slibuji si, když nemohu usnout, že udělám vždy v dané chvíli věc, která bude podle mého svědomí nejsprávnější. Vím, že hodlám bojovat, jak patetické slovo – za svobodu slova mého, cizích – za svobodu pohybu – kamkoliv, kdykoliv, za svobodu publikace všech lidí, proti nezákonnému zavírání nepohodlných lidí, kteří trpí za svou inteligenci a odvahu.

Budu se snažit, ačkoliv rozumím i znechucení lidí nad národem. Je to ale můj národ. Co člověka váže k národu – pár přátel a rodina? (Moje ne).

Zákopová válka, či otevřený boj? Myslím, že obojí. Infiltrace názorů do společnosti. Nikdo asi neumí vypočítat pomalé, dlouhodobé úsilí, jaké má následky, důsledky, měla bych nějakou formou pomáhat, bojovat proti totalitě – politické a názorové – to bych chtěla, aby byl můj celoživotní cíl, ovšem jakými prostředky to provádím teď a v budoucnu? A dále – problém – nestát se pouze politickým bojovníkem, nezapomenout na vlastní práci, která by mně teprve k tomu měla dát oprávnění – nezůstat jen u frází. Odchod kvůli práci? Jak se s tím smíří svědomí? Co je pro něj nejdůležitější? Jak si argumentuji proti tomu zkusit život jinde, snad logické v mládí, touha poznávat?

Žít v totalitě pasivně, nebo aktivně bojovat, nebo utéci z ní? Tvářit se, že neexistuje, zapomenout? V jednom vidím bizarní výhodu života v totalitní zemi, otázky po morálním statusu jsou zde kladeny přímočaře, nutí si najít vlastní cestu svědomí rychleji. Je to ale k něčemu? Odráží se to v umění?

Individuální osobní odpovědnost za věci veřejné. Anebo, což je argument mého otce, jemuž nevěřím a řídit se jím nehodlám, totiž pracovat na sobě a nevměšovat se do věcí, kterým nerozumím.

Těžko nutit občany do politického boje, pakliže sami necítí jeho potřebu. Ale provokovat ano – příklad Solidarita. Ucelený politický program zatím neexistuje, až bude, bude-li mi vyhovovat, stanu se jeho zastáncem.

Náš systém má další výhodu – vychovává k trpělivosti. Všeho, co postupně dobýváme, si podstatně vážíme.

Jaro a léto 1989

Během jara a léta 1989 myslím především na tři věci – v první řadě na politiku a můj vztah k ní, v druhé na psaní (především o politice), a na flirtování.

Politikou jsem posedlá, nebaví mě mluvit o ničem jiném, všechny měřím vztahem k ní, i přátele, i potenciální milence. Koketuji jen s lidmi, s jejichž politickými názory mohu koketovat zároveň. I moje nejlepší kamarádky se musejí podvolit mé permanentní politické agitce. Ivanka chodí na demonstrace, Michalka ne. Michalka je takzvaně rozumná a já jí to vyčítám. Každý večer poslouchám Svobodnou Evropu nebo hlas Ameriky, Rudolf a Jiří mi půjčují zakázané knížky, moje maminka v práci neohroženě rozmnožuje ilegální Lidové noviny. Během lednových demonstrací, kdy jsem spolu s ostatními byla polita hektolitry studené vody a poprvé v životě viděla obrněné vozy, pochopím, že se tomuto politickému režimu nikdy nepřizpůsobím. Emigrace mě svým způsobem zachránila, možná jsem utíkala i před touhle posedlostí politikou, touhle divnou drogou, tušila jsem, že je to nenormální. Kdybych neodešla, stala bych se politickou passionatou a revoluce by mě požrala.

Můj zájem o politiku mě zavedl do světa dospělých, zralých lidí, kteří měli vytříbenou reflexi a mnohdy velké životní zkušenosti. Byli zajímaví, jiní, odvážní, byli to hrdinové, kteří si nezjednodušovali život. Oproti nim moji vrstevníci

vypadali jako holobrádkové zabývající se postpubertálními

problémy.

Flirtuji tedy především se staršími ročníky, ale nic s nimi

nemám. Doufám, že se ke mně vrátí Ota, moje první dospělá

láska, též o generaci starší než já, která byla pro něj příliš

mladá a on zase na mě až moc žárlivý. Vzájemně jsme se

trápili a ničili. Milovali jsme se, protože jsme byli schopni se

společně mimořádně radovat ze života. Rozešli jsme se před

Vánoci, snažím se sama sebe přesvědčit, že to je pro mě už

uzavřená historie, ale stýská se mi po něm, po našem životě

v Lázeňské ulici, v holobytu se záchodem na pavlači, kde se nikdy neusínalo před třetí ranní, protože zde přes dva roky probíhal permanentní mejdan.

Ota nejspíš zdědil geny žárlivosti po otci, který jeho ma

minku mlátil, rozstříhával jí hezké šaty, zakazoval chodit ven. Ota v sobě démona zloby tlumil, ale někdy se neovladatelně vydral ven. A já si taky nic neodpustila, všechno jsem chtěla zažít. Naše hádky přerůstaly v bitky. Někdy šlo o život. Po jednom zmlácení, kdy jsem málem přišla o oko, jsem se od Oty odstěhovala na Petřiny. Vrátila jsem se, protože se mi po něm stýskalo. A po nějaké době jsem se zase stěhovala pryč. A vrátila se. Jenže v bytě spala jiná slečna. Ze zvonku zmizelo moje jméno a bylo nahrazeno jejím. Vypadalo to definitivně. Už se do mé milované Lázeňské nesmím vrátit. Pár měsíců o Otu se Soňou bojuju, mnohokrát to vypadá, že zase budeme spolu, ale zároveň poznávám nové, zajímavé muže a svoboda není tak špatná. I když se nakonec neobjeví nikdo, kdo by mi zabránil emigrovat.

V červenci dostávám zázračně doložku, tedy povolení k vý

jezdu, na cestu do Anglie a Francie, a nevím, jestli se vrátím. Poslední večer před odjezdem piju šampaňské s Jiřím, s kterým to vypadá celý poslední měsíc takzvaně na spadnutí, ale ani jeden se neodhodláme.

Srpen 1989

V Londýně se mám sejít s mým americko-polským milencem Zbigniewem, s kterým jsem se seznámila v květnu na festivalu v Cannes, kam jsem se akreditovala jako novinářka pro studentský časopis Kavárna. Týden předtím trávím v Paříži u Alexandry. Tam mi hned první večer zatelefonuje matka. Zprostředkovaně, jak to tak v malé Praze bývá, se dozvěděla z údajně dobře informovaného zdroje, že v září mi kvůli protispolečenským aktivitám nebude umožněn zápis do nového ročníku FAMU. Máma mě prosí, ať se rychle vrátím. Ať to řeším, než bude pozdě. Neřeším nic.

Moje touha emigrovat má náhle i racionální základ, omluvu, vysvětlení – budu možná vyhozená ze školy, nemá cenu se vracet. Nevěřím, že by se mě spolužáci zastali, kdybych byla vyloučená ze školy, viděla jsem jejich „hrdinství“, když nechtěli podepsat Několik vět. Zavřela by se za mnou voda, byla bych stažená do hlubin zapomnění.

A navíc – nechci žít jako disidenti. Nepoznala jsem jich mnoho, ale udělala jsem si tehdy velmi zjednodušený závěr, že existují dvě kategorie disidentů: První je prezentována několika prominenty, jejichž život je sice provázen výslechy, zadržením na 48 hodin, vězením, ale jsou publikováni v západních elitních nakladatelstvích, mají určité finanční prostředky, které jim umožňují psát. Členové druhé, širší kategorie, tuto šanci nemají, ženy pracují jako uklízečky, muži myjí okna, tráví nejlepší léta života v kotelnách. Třou bídu s nouzí. Na psaní příliš času nezbývá. Do téhle kategorie bych spadala a to se mi nechtělo. Přizpůsobovat se systému, dělat kompromisy s režimem taky ne.

Jenže jsem si říkala, že se třeba systém změní. Třeba nebudeme mít permanentně nad hlavou srp a kladivo. Ve všech sousedních zemích to vře. Proč jsou Čechoslováci stále tak pasivní?

Ze svých deníků vidím, že rozhodnutí o emigraci nechávám na tom, jak se Češi budou chovat v pondělí 21. 8., budou-li aspoň trochu aktivní, vrátím se, nebudou-li, emigruji. Deník 13. až 29. srpna 1989 13. srpna 1989 Takže opět Francie. Podivné, nerozhodné, čekám, co se uděje za týden v Praze, abych na to mohla svést životní rozhodnutí. Trochu mě překvapuje moje pasivnost a nerozhodnost, sobectví, ambicióznost, strach atd. Duše rozháraná. Měla bych se odhodlat. Jak si to zodpovím? Vždycky si člověk něco vyčítá, ale zatím jsem měla dobrou zkušenost – že vše, co člověk chce, má zkusit. A co chci? Je mi vlastní cesta bojovnice, perspektivní disidentky? Přizpůsobit se systému nechci. Opustit skutečné přátele? Vlastně se bojím jejich pohrdání, je mi líto kousíčku práce, který jsem udělala, ale žádná velká perspektiva mi nekyne. Nebo ještě počkat, ukončit školu, pokusit se něco udělat, ale ztráta času, čím dřív, tím líp, odložit za rok, proč? 16. srpna 1989 Odpolední Paříž. Srpen jí dává tvář turistů zkřivenou do šťastného úsměvu volna a radostí. hraje hudba, štíhlé nohy opálených dívek provokují. A já pořád váhám mezi pochybným pocitem zodpovědnosti za svou zemi, vypovídající o mé ješitnosti, mezi hrdostí, že z rozehrané bitvy se neutíká, chutí utíkat, běžet rychle, abych dostihla, co život nabízí, a zároveň strachem, že bych mohla něco důležitého minout, strachem, abych nelitovala, neztratila sama sebe, strachem, abych nelitovala, že jsem nezůstala, nechutí být někomu na obtíž, nechutí být pohodlná.

Nechám to na pondělku, podvědomě doufám, že rozhodne za mě, dá mi argumenty.

Koho bych opustila? Rodiče, přátele, školu, knihy, pohodlí, řeč.

Koho získala? Pomyslnou svobodu, samotu, jiné přátele, knihy, řeč.

Být cizincem a občanem světa? Být doma a v klidu? Měla bych energii a čas na čtení? Proč nevyzkoušet své síly?

28

Bojím se odpovědnosti před sebou, nebo před lidmi tam?

Spíš tam, abych nevypadala jako zbabělá, která se lehce

vzdala. Ale život je sobecký, ne? Podléhám náladám, ano,

ne, ano, ne.

21. srpna 1989

Z Paříže odjíždím podle plánu do Londýna, kde jsme se sešli

se Zbigniewem. Snažím se věřit tomu, že jsem do něj zami

lovaná. On je velmi romantický, akční. Aniž by tušil, že se

rozhoduji emigrovat, mi nabízí sňatek, navrhuje, abych s ním

odjela do Chicaga. Nechci. Neříkám mu nic o svých dušev

ních pochodech. Čekala jsem, co se stane v Praze, doufala

v mohutnou demonstraci k jednadvacátému výročí sovětské

okupace, která mě přesvědčí o tom, že i Češi jsou hrdinové,

že si zaslouží, abych se k nim vrátila, abych s nimi spojila

svoji budoucnost. Chce se mi opravdu vrátit, když jsem si

dala tak vachrlatou podmínku? Protože se samozřejmě vůbec

nic nestalo. Na Václavském náměstí se sešlo pár lidí, které

policie velmi rychle rozprášila, což ukazovali před chvílí na

BBC. Je mi za můj národ trapně. Zítra jedeme na divadelní

festival do Edinburghu, ještě nad tím budu přemýšlet.

23. srpna 1989

Říká se tomu životní rozhodnutí a chci ho rychle podstou

pit, jenže narážím na pochybnosti. Jiný druh samoty, jiný

druh strachu. Nechci ztrácet energii a čas marným bojem

proti komunistické špíně, už tak mám zamatlané ruce i hla

vu. Proč si nedovolit přepych začít znovu a jinak? Kdybych

tak naléhavě cítila zodpovědnost za osud národa, asi by mě

vůbec nenapadla myšlenka na Západě zůstat. Nenamlouvala

jsem si něco? Přece se nebudu vracet kvůli nějaké malo

měšťácké předstírané ideji morálky, když ji náhle nepociťuji

a v Čechách také není ostatně cítěna. Ale kolik let nespat

řím své blízké? Možná že znovu spadne klec, zmizí možnost

vycestovat, vše bude jako dřív. A tím pádem možná neuvi

dím na dlouhá léta svoji matku, otce, sestru, přátele... Pět

let, deset let? Třeba už otce nikdy neuvidím, třeba zemře.

29

25. srpna 1989

Po etapě, kdy jsem se rozhodla vrátit, přichází etapa rozhod

nutí zůstat, dokonce i spojená s jistou netrpělivostí, protože

teď jsem v Edinburghu, vyčítám si, že jsem nezažádala o azyl

před cestou do Anglie, že bude třeba přecpáno a oni mi to

nedají. Protiargumenty najednou nevidím tak silné. Při četbě

exilových knih o reálném socialismu, o světě, který mě vy

choval, tvárnil, ovlivnil, se mi včera ve vlaku zvedal žaludek,

svíral, tlačil. Cítím beznaděj, proti níž jsem ale přece chtěla

bojovat – teď to zbaběle vzdávám. Co se týče mé „lásky“

Zbigniewa, rozčiluje mě chvílemi, jak se na mě věší, vskut

ku moc zábavný není, neumí nic vyprávět ze svého života,

chvílemi mám obavy, že nic nezažil, jako by se pohyboval ve

vzduchoprázdnu, nevypráví o přátelích, láskách, pocitech,

ani neumí nic říci o cestách. Možná že se jednou díky své

kritičnosti octnu úplně sama, bez zájmu, ale vím, že bych se

neodvážila odejít s ním do jakéhosi Chicaga, kde bych byla

naprosto závislá. Sobecky mi vyhovuje nynější fáze – pří

jemné milování, luxusní život, na který si lze rychle a lehce

zvyknout, cestování, jeho obdiv. Mám ho moc ráda a v milo

vání s ním jsem objevila téměř ztracenou chuť erotiky, když

říkám, že ho miluju, dost často v tom není neupřímnost,

miluju ho opravdu, jak je v dané chvíli možné. Zvláštní je, že

ale při sexu příliš přemýšlím nad jinými věcmi, Vladimíra se

Škodou říkají, že při sexu zapomínají na realitu, já bohužel

ne, občas si ji naopak intenzivně uvědomuji.

Co se mnou bude? Mám sílu postavit se skutečně na

vlastní nohy? Nenechat se vozit kočárkem v podstatě po

hodlného života v reálsocialismu, kdy sice jako zlobivé dítě

vykřikuji, vyhazuji hračky, kterými mě chtějí podplatit, ale

přesto jedu, nechávám se houpat, kojit, ukolébávat. Mám

tím rozhodováním pokažený celý anglický pobyt – ale teď

jsem spíš rozhodnutá zůstat.

27. srpna 1989, Londýn

Ale, pořád ale. Bude se mi stýskat po rodičích? Co otec?

Jak to snese – bude to pro něj poslední, nejtrpčí zklamání života. Úplně sám. Bude mi psát, o čem? Jako v době pionýrských táborů. Čeho nejvíce litovat? Jistoty, pohodlí, přátel, rodičů? To, že se tam odehrává boj o morálku?

Mám na to? Neumím jazyk, čeká mě samota, nejistota, obtěžování, budu muset přestat být intelektuálka a začít možná fyzicky pracovat. A co když mi nedají azyl? Co budu dělat? Představuji si, jak v Praze říkají: „No, dalo se to čekat, vzdala to, zbaběle.“ Budu mít čas, soustředění na psaní? Jenomže to moje hloupé dětské heslo „Neodvážit se je osudné“ mně stále zpytuje svědomí. 29. srpna 1989, Londýn Ale být pořád někomu na krku, obtěžovat, vnucovat se, bez možnosti návratu, zázemí, řeči. Obětovat pohodlí, byt, peníze, školu, rodiče. Zkusit se postavit na vlastní nohy, ale jsou předem rozklepané. Jenže tohle budu moct zkusit a zažít jen jednou v životě – proč ne? Proč být tak pohodlná?

Ublížím víc otci než matce. Za nic nemůže a bude sám. Třeba už nic nenapíšu, nebude čas. A možná naopak – budu v opravdové realitě, ne v bavlnce. Jak se naučím francouzsky? Jindy se už nenaučím. Je to životní rozhodnutí, před kterým zatím cítím příjemný pocit mrazení, že ho mohu podniknout. Zbigniew se tváří zamilovaně, ale nemůžu s ním být celý život. Jsem schopna manuálně pracovat? – jsem přece taková princeznička.

Fenomén prázdné školní lavice

U nás doma se po celé mé dětství o emigraci mluvilo často. Asi jako v každé rodině. Všichni, snad kromě kovaných komunistů, o ní několikrát v životě uvažovali. Fenomén odchodu byl v mé generaci zakořeněn od narození, protože jsme ročníky „invazní“. Řada rodičů v sobě nosila dilema, zda sbalí kufry a odjedou, anebo zůstanou a budou za věrnost vlasti spravedlivě potrestáni dusnou normalizační atmosférou, jásavými prvními máji, schůzemi v agitačních střediscích, hromadnou dovolenou v Bulharsku, permanentní buzerací, strachem, každodenní upoceností reálného socialismu. Jsme generace, která znala emigraci, jako se znají pohádky, každý měl příbuzné za železnou roletou, odkud pouze náhodou a občas proniklo ostré světlo svobody, před kterým jsme raději přivírali oči. Po letních prázdninách se ve školách vždy uvolnilo několik lavic. Každý si už v pubertě podvědomě vytvořil na emigraci názor a já patřila mezi ty, co odsuzovali zbabělce, do jejichž armády jsem se ale nyní přiřadila, abych pochodovala za svoji egoistickou svobodou a zpívala vlastenecké písně jiné země.

V skoro každé rodině měli emigranta, ať už z generace po čtyřicátém osmém, nebo osmašedesátém, nebo z osmdesátých let. Čechů je oficiálně deset milionů. Další milion žije mimo hranice své země.

Někteří odešli, aby se měli lépe, někteří, protože nemohli žít pod komunistickou diktaturou. Někdy se ze Západu vrátili s tím, že to udělat nedokázali, ač odjížděli přesvědčeni, že už se nikdy nevrátí. Z nedostatku odvahy, kvůli rodičům, protože to nakonec považovali za zbabělé. Neuměli se adaptovat na tvrdé podmínky, stýskalo se jim.

Jiným připadalo naopak zbabělé neodejít. Mezi nimi jsem byla nyní já. Emigraci jsem si definovala jako důkaz odvahy.

Prý se od rozehrané bitvy neutíká, zvlášť když vypadá prohraně, jenže emigrace je také způsob boje proti vlastní pohodlnosti, mám chuť zkusit doma nezkusitelné.

Telefonuji matce, abych jí oznámila, že se vážně připravuji k emigraci. Mluvily jsme o této možnosti již před mým odjezdem. Máma ji neschvalovala, jak mi ostatně píše v prvním dopise, který mi hned po telefonátu píše:

Milá Andy.

Vracím se ještě k naší rozmluvě před odjezdem. Mohlo se zdát, že je mi to všechno jedno – prostě – rozhodni se sama. Doufala jsem totiž, že sama dojdeš k závěru, že se vrátíš, zatímco opačně to mohlo vést:

a) k tomu, že to přeci jen máš udělat anebo

b) celoživotně bys mi to pak vyčítala, jako to moje sestra Olinka a bratr Toníček vyčítají našim rodičům. Takže jsem se musela moc ovládat, abych tě nezačala přesvědčovat, že

a) neumíš francouzsky,

b) neumíš nic manuálně, nic neumíš – ani vařit atd.,

c) když už v životě něco začnu, jako např. tu školu, tak od toho nemám utíkat.

Domnívám se totiž, že ti tvé pražské školy bude později moc a moc líto. Další a nejvážnější argument – co tedy chceš vlastně dělat (protože nevěřím, že se Ti podaří někdy vystudovat v Paříži). A i kdybychom někdy vycházeli z předpokladu, že za velkých osobních obětí to dokážeš – myslíš, že máš šanci v tomto oboru v tamní konkurenci se prosadit? Není ostatně řečeno, že by ses neuživila nějak jinak – ale budeš spokojená? Nebude tě pak hlodat právě to pomyšlení na tuto školu, která tě baví a která ti jde? Myslím, že ti nerozumím.

Víš přece, že když budeš mít možnost v průběhu této školy každý rok vyjet, tak snad proboha na někoho kloudného narazíš!! Toto všechno jsem ti tehdy měla říct – ale myslela jsem si, že to víš.

Pokusím se tedy shrnout: nerada bych, abys řekla, že ses vrátila kvůli mně, ale kvůli sobě a že jsi se rozhodla sama. V neděli večer volala Michaela – té jediné jsem se zmínila o Tvém rozhodnutí – možná Ti tedy taky napíše. Snad to nikomu dál neřekne – prosila jsem ji. MÁ TĚ MOC RÁDA.

Pokračuji 1. září: Andy, co tvoje spisovatelské ambice, co tvoje scenáristika – pravděpodobně definitivně pohřbená? Čím se vlastně můžeš živit, aniž se zahrabeš? Je těžké o tom všem psát. Ať se rozhodneš jakkoliv, budu se snažit ti pomáhat. Ovšem stále vidím pro tebe jako mnohem lepší variantu tu první – o které jsme tolikrát mluvily (vdavky).

V noci s tebou o tom všem rozprávím... ale když o tom mám psát, zdá se mi to najednou zbytečné... Někdy bych sama s obrovskou chutí někde začínala s jednou taškou věcí znovu .(Jak krásná představa..., bohužel nemám takovou odvahu. Nikdy jsem ji neměla. Odvaha prý ovšem vzniká z neznalosti, z čehož jasně vyplývá, že čím je člověk zkušenější, tím je bohužel opatrnější.)

Pokračuji v pondělí:

Snažím se myslet reálně – co tedy kromě změny bytu podniknu? Nechám ti prodloužit rukávy u perziánu, nechám ocenit pár věcí u odhadce a celníků a začnu likvidovat krámy na Petřinách. To vypadá snadně, ale bude to mnoho hodin práce, a tak mi aspoň nezbyde čas na smutnění. Možná tě překvapí, že vůbec rozebírám co a jak, když vlastně nevím, jak jsi se rozhodla, ale chci, abys věděla, že nad všechnu svou bolest stavím Tvou potřebu někoho mít, na koho se můžeš obrátit, i když ses nerozhodla podle jeho představ.

Děsím se, že nevíš, do čeho jdeš. Nikdy jsi nemusela každý měsíc platit za to, žes bydlela, a teď uvidíš, jak je to těžké. Jen prosím buď realistka – chceš-li udržet všechny dobré přátele – nechtěj po nich nemožné – jinak je ztratíš. To můžeš a musíš chtít vždycky jenom po mně. Hlavně se neponižuj (vím, že se to dobře řekne) – tak totiž rovněž ztratíš všechny, kdo tě doposud mají rádi. Těším se na tvůj dopis (a hlavně na telefon).

Líbá máma

Deník 2. září 1989, Londýn Chudák Zbigniew. Byl to s ním celé úplný omyl. Nechávám ho odjet do Chicaga, aniž bych mu cokoliv naznačila, a pár dní chodím po Londýně a přemýšlím, píšu si na papírky klady a zápory svého rozhodnutí.

Ještě se můžu rozhodnout.

Můžu se vrátit do Prahy.

Můžu také například požádat o azyl v Anglii. Ale v Londýně být nechci, pije se tady pivo a whisky, a já mám ráda kávu a víno. Neznám vlastně dobře anglickou literaturu a film. Město vypadá nepřátelsky. Mohla bych požádat o azyl v Německu, v Mnichově žije má dlouholetá kamarádka Dana Vávrová, herečka, která se tam vdala. Mluvím trochu německy. Ve Frankfurtu mám tetu, třeba by mi pomohla. Mohla bych odjet do Švýcarska, kde v německy hovořící části bydlí strejda. Třeba by mi pomohl rodinný známý Milan, který žije v Ženevě.

Stojím na křižovatce. Mohu žít několik naprosto rozdílných životů. Ve všech těch zemích jsou určitě možní adepti na zamilování se, vdavky, děti. V každé zemi jiní potenciální přátelé. A jiné školy, jiná práce. Jiný osud. Některý by třeba byl lepší.

Vyberu si správně, když pojedu do Paříže?

Předevčírem telefon s matkou, opět pochybnosti směrem k domovu, třeba se to tam u nás změní, máma mi říká „Přijeď“ svým jemným telefonním hláskem, říká, že mi píše dopis, ať si to ještě všechno dobře rozmyslím, já už ale v duchu připravuji povely, rozkazy, instrukce, co a jak zařídit. Zvláštní, strach ze stesku po kamarádech nemám, i když třeba brzo přijde, spíš po jistotě komunikace. Myslím, že budu postrádat Rudolfa, ale kam to mohlo vést? Už uvažuji v budoucím čase, pozitivním, ano, jsem víceméně rozhodnuta, i když stále čekám na nějaký pokyn (shůry, politický?). Včera schůzka s jedním bývalým studentem FAMU – strašný konec emigrace – ruce se mu nejen klepou, ale má je pořád v prudkém pohybu, prsty se stahují a roztahují, jsou neovladatelné. Prská, chvílemi nevnímá, oblečen jako clochard, silně kouří, nezájem nebo strach, nechuť ptát se, vzpomínat? Stud? Je to ztráta identity, nebo by dopadl doma hůř? Těžko říct?

Paříž

A tak tedy ano, bude to Paříž, bude to francouzský osud. Sedám na londýnském nádraží na vlak a vystupuji na Gare du

Nord. Nemluvím ani slovo francouzsky, ale jsem přesvědčená,

že je to země, s kterou si budu rozumět. V tu chvíli si ani

neumím představit, co všechno o téhle zemi netuším. Nevím,

že se nikdy nestanu Francouzkou, nikdy nedoženu to, že

jsem v dětství nečetla Tintina, že nevím, o čem je řeč, když

se mluví o „černých nohách“, že jsem zatím nikdy neslyšela

Gainsbourgovy písničky. Že nikdy nemůžu být stejná, protože

já jsem byla ovlivněná Rychlými šípy, normalizací a Karlem

Gottem. Později pochopím, že je lepší nebýt stejná, chci být

jiná, je to výhoda k nezaplacení.

Mám v Paříži z předcházející návštěvy kamarády, básnířku Vladimíru, sochaře Škodu, režisérku Boženu, profesora filozofie Petra F., režiséra Petra N., jeho ženu Kristýnu. Snad mi po můžou? Díky deníku, který jsem si tehdy psala se záměrem všechny své životní zážitky detailně popsat a pak z toho udělat literaturu, protože jsem se viděla především jako budoucí spisovatelka, teď po letech objevuji, že se v Paříži první noc vůbec neodehrála tak, jak jsem si vzpomínala a jak jsem všem mnoho let vyprávěla.

Deník 3. a 4. září 1989

3. září 1989, Paříž

Nejspíš jsem zatím neudělala závažnější rozhodnutí, nejspíš

je to nejdůležitější zvrat v mém životě, ale nejsem schopna

si důsledky uvědomit. Mám pocit pohledu na jinou osobu,

mně důvěrně známou, které se toto vše děje, chápu její argu

menty i protiargumenty, považuji ji za naivní, pochybuji, zda

to všechno zvládne.

Ráno jsem s těžkými taškami velice ráda opustila Londýn,


36

sedla na vlak, nalodila se. Fascinující moře, dávající pocit

svobody a budoucnosti svojí klamnou představou neohrani

čené dálky. Vylodila jsem se.

Vlak, ještě poslední záchvěvy rozhodování, Paříž, nádraží,

telefonní budka, shánění ubytování. Všude záznamníky –

Alexandra, Petr, Vladimíra. Rozhoduji se tedy jet do Bou

logně, vleču se s těžkým vakem a svědomím, zvoním, nikdo

tam není. Nejsem schopna táhnout tašky zpátky a vlastně

ani nevím kam, přehazuji je tedy po jedné přes vysoký plot

dovnitř, vykasám sukni a za bílého dne přelézám, přitom

ničím schránku na dopisy. Dávám věci do zahradního zá

chodu, narvu se psíma sucharama. Rozpačitě se rozhlížím,

nevím, co se mnou bude, a říkám si, že tohle mě bude če

kat – obtěžování, vnucování se, hledání noclehů, nemožnost

dorozumět se, opuštěnost. Přelézám zpět a jedu k Vladimí

ře, je osm večer, nikdo neotvírá, mířím tedy k hektickému

Beaubourgu, odkud zkouším telefonovat. Petr F. mi nenabízí

přímo možnost noclehu a já se hrdě rozhodnu, že se nebudu

doprošovat, zkouším Vladimíru, stále není doma. Sedám si

tedy na schody, pozoruji tupě audiovizuální program o fran

couzské revoluci, který je mi zpočátku lhostejný a potom

mě rozčiluje, rozhodnu se, že nejlepší bude koupit si flašku

a jít spát na záchod do zahrady do Boulogně, abych si to

osamění opravdu prožila. Ale potom se mi to už zase moc

nelíbí a v devět volám Petrovi N., zdeptaná depresí, že obtě

žuji. hned souhlasí s tím, abych přijela a přespala. Když mu

oznámím, že jsem se rozhodla emigrovat, tak to nijak nepro

žívá, ovšem, každý mi může říct, že je to pouze moje rozhod

nutí. Nemá ani chuť pomáhat, říká, že samozřejmě čas od

času se mohu přijít najíst, v nejhorším přespat, „ale znáš to,

když jsou tři v jedný místnosti, tak si brzo lezou na nervy

atd.“ Souhlasím a znovu se omlouvám, že jsem obtěžovala,

a najednou se to všechno skutečně do důsledků stane ob

těžováním. Meleme o nové pračce, čekáme na Kristýnu, až

se vrátí z práce. Cítím rozptýlení, absolutní nezájem vnitřní,

chabě vnějškově předstíraný. V jednu přichází naparáděná

Kristýna, jako by vypadla z parodie na maloměšťačku hrající


37

si na velkoburžoazii, nelze ale neobdivovat její neuvěřitelnou energii, mele, líčí, přehrává, hltavě jí, kouří, pije. Mně ale v hlavě zní stále její první, rádoby žertovná věta: „Tys nám tu ještě chyběla“ a cítím se – ješita – uražena jejím malým zájmem o moje rozhodnutí. Nakonec se oni staví blíže k variantě návrat domů „Sláva vlasti, výletu, nezmokli jsme, už jsme tu“, protože např. na můj ironizující zlehčující argument: „Budu raději mýt nádobí tady než tam, protože tady si při tom užiju víc srandy“ Kristýna odpovídá: „Víc srandy si užiješ tam, to si piš.“

Bude to těžký, vlastně z nich cítím nedůvěru, že bych to mohla zvládnout.

„Pořádně si to rozmysli. Nechceš s tím chvíli počkat? hele, třeba tě z FAMU nevyhodí. Vrať se tam, očíhni situaci, a když to nepůjde, tak přijeď. Nebo si někoho vezmeš, on se vždycky někdo najde. hele, ta francouzština není žádná sranda a Fran



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.