načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje Pacifická hřebenovka - Monika Benešová

Moje Pacifická hřebenovka

Elektronická kniha: Moje Pacifická hřebenovka
Autor: Monika Benešová

Více než 4 200 km sama americkou divočinou. Příběh holky z Vysočiny, která zdolala jednu z nejtěžších pěších tras na světě. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 216
Rozměr: 20 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Geografie jako věda. Výzkum. Cestování
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1424-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Více než 4 200 km sama americkou divočinou. Příběh holky z Vysočiny, která zdolala jednu z nejtěžších pěších tras na světě.

Popis nakladatele

Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá 3000 lidí, ale dokončí ji jen 180 z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potíži a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.

(ze dna až na vrcholky hor)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Monika Benešová - další tituly autora:
Moje Pacifická hřebenovka Moje Pacifická hřebenovka
 
K elektronické knize "Moje Pacifická hřebenovka" doporučujeme také:
 (e-book)
Tatér z Osvětimi Tatér z Osvětimi
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 (e-book)
Deník báječného kamaráda Deník báječného kamaráda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moje Pacifická

hřebenovka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Monika Benešová

Moje Pacifická hřebenovka – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


MONIKA BENEŠOVÁ

MOJE

PACIFICKÁ

HŘEBENOVKA

ZE DNA AŽ NA VRCHOLKY HOR


MONIKA BENEŠOVÁ

MOJE

PACIFICKÁ

HŘEBENOVKA

ZE DNA AŽ NA VRCHOLKY HOR

Praha 2019


© Monika Benešová, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-267-1424-8

ISBN e-knihy 978-80-267-1442-2 (1. zveřejnění, 2019)


Rodině

děkuji, že jste mě v těch nejtěžších chvílích

podpořili, stáli jste při mně a pomohli mi. díky

vám jsem došla do cíle a napsala tuhle knihu.

a pRávě vám ji věnuji.

děkuji, že jste.



Úvod



9

Monika, obyčejná holka z malého městečka na Vyso

čině. Holka, která se jednoho dne rozhodla, že změ

ní svůj život. Proč? Protože nebyla šťastná a trápila

sama sebe i svoje okolí.

Holka, která miluje přírodu, klid, a přesto odjela žít

do Prahy. Do města, které pořád někam spěchá. Mož

ná hledala dobrou práci, štěstí, lásku, lepší život.

A tak začala utíkat taky. V tom spěchu si ani nesta

čila všimnout, jak moc se změnila. Z holky z vesnice,

která chtěla být hlavně šťastná, se stala žena, která

chce jenom lepší kabelku, boty a dovolenou. V metru

jen zírala do mobilu, aby se nemusela dívat na tváře

lidí kolem. V uších měla sluchátka, aby ty lidi nemu

sela poslouchat.

Myslela si, že takhle je opravdu šťastná.

Jsem Monika a  pracuju jako novinářka. Žila jsem

v Praze přes pět let a psychicky ji neustála. Běhala

jsem z  jedné tiskové konference na druhou, z  jed

noho konce Prahy na druhý, pořád ve stresu, že ně

kam přijdu pozdě. Bez jídla, bez pauzy, bez konce.

Každý den.

Neposlouchala jsem rodiče, přátele, svoje tělo. Ni

koho.

V únoru 2016 se mi život obrátil naruby. Začala jsem

po každém jídle běhat na záchod. Obrovské střevní

problémy trvaly dny, týdny, měsíce. Bez toalety jsem

nevydržela víc než pár minut. Nedokážu ani spočí

tat, kolik hodin jsem strávila zavřená v  tom prosto

ru metr krát metr. Kolik trapných situací jsem kvůli

průjmům a své nemoci na veřejnosti zažila, kolikrát

mě křeče dostaly do kolen a jak moc jsem toho nabre

čela. Přestala jsem vycházet z domu, shodila patnáct

kilo a psychicky se zhroutila.


10 Jak To BYLo?

V říjnu jsem se ale rozhodla přestat se litovat a něco

s tím vším udělat.

V  listopadu jsem začala svoji novou životní ces

tu a  už v  prosinci stála v  cíli Svatojakubské pouti

ve Španělsku. Silnější, zdravější a připravená jít dál.

A tak jsem šla.

O půl roku později jsem odjela do Ameriky zdolat

Pacifickou hřebenovku. Téměř 4 300 kilometrů dlou

hou pěší trasu divočinou západní Severní Ameriky.

Přestala jsem si stěžovat a rozhodla se změnit. Bo

jovat.

Nejsem žádná spisovatelka a  tahle knížka není

návod, jak projít Pacifickou hřebenovku. Jsem to já

a tohle je můj příběh.

jak to Bylo? → Vyrůstala jsem v  Novém Městě

na Moravě. Byla jsem hodně hyperaktivní dítě. Před

očima mám desítky fotek, na kterých řvu jako tur.

Na školních snímcích se všechny děti usmívají, jen

já ječím jak na lesy. Taky jsem byla dost při těle, na

fotkách z prvních narozenin mám na břiše tři miše

linky a jsem dvakrát větší než dort vedle. Než si mě

začali všímat kluci, vyrostla jsem z toho, ale mezitím

se ještě odehrála řada příhod, jejichž společným jme

novatelem byl sport.

Zkusila jsem snad všechno, lyžování, basketbal

i  atletiku, jenže z  nějakého důvodu to nikdy nedo

padlo. Nebyla jsem nešikovná, to vůbec ne, byla jsem

rozmazlená. Když se mi při basketu nepodařilo trefit

koš hned napoprvé, odešla jsem nafouknutá z hřiště.

Na svých prvních závodech ve skoku vysokém jsem

skončila poslední, a už mě tam nikdy neviděli. Nějakou

dobu jsem zářila na běžkách, vyhrávala jsem všechny

párkové závody na Vysočině, takže je jasné, že se mi to


11Jak JSeM doSpívaLa

líbilo. Ale jen do chvíle, kdy jsem v jednom závodě sta

čila jen na bronz. Urazila jsem se a bylo po kariéře.

Jediné, u čeho jsem vydržela opravdu dlouho, byly

mažoretky. Možná to někomu nepřijde jako sport, ale

minimálně pohyb to je. A já ho vážně milovala. Milo

vala jsem totiž všechno, co se týkalo tance. Kostýmy,

hudbu, tréninky a taky naše cesty po Evropě. Začala

jsem v  šesti letech a  bavilo mě to tak moc, že jsem

u toho vydržela až do osmnácti.

jak jsem dospívala → Celé svoje dětství a ještě kus

dospělého života jsem tedy byla mažoretkou. A tenhle

koníček mě psychicky držel i v době, kdy jsem prochá

zela velkými průšvihy a připadala si nejopuštěnější

na celém světě.

Na základní škole jsem byla jedničkářka. Ano, byla

jsem šprt. Snadno jsem se v pětce dostala na osmiletý

gympl... a tam začalo peklo. Byly jsme třída samých

holek a  já si tam našla dvě kamarádky. Ze začátku

to bylo fajn, všechno jsme dělaly spolu, chodily na

doučování, flákaly se po městě, prokecaly celé dny,

ale pak se to začalo rozpadat. Rozdělilo nás klasické

soupeření. Ta se nebavila s  tou, tamta zase s  onou,

jedna byla hezčí než druhá a tamhleta měla lepší ob

lečení. Jedna z naší trojky byla z bohatší rodiny a já jí,

dneska už jsem schopná to přiznat, zkrátka záviděla.

Do toho se přidávaly problémy s učením, protože na

střední začalo mý lemplovský období. Možná to byl

i  následek nesouladu s  kamarádkama, prostě jsem

začala školu flákat. Nenosila jsem úkoly a  kašlala

na učení. Všechno vyvrcholilo, potom co mě holky

z  mažoretek přihlásily do soutěže Miss Vysočina.

Měla jsem metr osmdesát a nohy až do nebe, takže

to vypadalo nadějně.


12 Tak JSeM doSpěLa

Soutěž jsem nevyhrála, ale to mým spolužačkám ne

vadilo. Udělaly mi ze školy peklo. Byla jsem odstrčené

a nechtěné kuře v davu predátorů. V hodinách tělocvi

ku jsem stála stranou a sledovala hloučky holek, jak

si na mě ukazují. V podstatě se mi ve škole posmívaly

na každém kroku. Pravidelně jsem slýchávala vulgár

ní nadávky a viděla jejich radost, když jsem v slzách utíkala ze třídy.

Učitelé o problému věděli. Ale uprostřed slohovek,

maturit, písemek a  jiných průšvihů ten můj prostě

neřešili. Dodnes si vyčítám, že jsem o  tom neřekla

rodičům. Jenže tenkrát mi připadalo, že to prostě

nejde. Byla jsem jako papiňák těsně před bouchnutím. Zpětně vidím, že jsem vlastně byla pořád ještě ta

malá holka, na kterou toho všeho bylo strašně moc.

Místo abych něco udělala, abych se schoulila mámě

do náruče a všechno jí vyklopila, řešila jsem celou si

tuaci útěkem. Za školu, jak jinak. Bylo mi úplně jedno, jaké problémy to může přinést. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, protože jediné, po čem jsem toužila, bylo

zdrhnout od nich, nebýt tam! Už ani minutu!!!

Nakonec všechno prasklo a rodiče se to samozřej

mě dozvěděli. (Vážně jsem si myslela, že k tomu nikdy

nedojde?) Ve škole mi řekli, že na gymnázium prostě

nemám hlavu, a proto si mám najít lehčí školu. Bylo

mi to fuk, ale rodiče to začali řešit. Několikrát do

školy zašli, a já jsem nakonec mohla zůstat. Jen jsem přestoupila do jiné třídy.

Situace se trochu zlepšila, všichni jsme se uklidnili

a já odmaturovala.

tak jsem dospěla → Úřední dopis z Univerzity Jana

Evangelisty Purkyně hlásal, že jsem přijatá. Vůbec

jsem nevěřila, že po tom středoškolském fiasku jsem


13odchod

se zrovna já dostala na vysokou. A tak jsem si v den

devatenáctých narozenin sbalila svých pět švestek

a vyrazila do světa. Mávala jsem rodičům z okýnka

vlaku – a začala svůj příběh psát sama.

Po pěti hodinách jsem vystoupila v  Ústí nad La

bem a  nadšeně si prohlížela svoje budoucí studijní

město. Měla jsem radost, že se z  rozmazlené holky

stala vysokoškolačka.

Jenže po pár měsících jsem si prostě musela na

tlouct nos. Na vlastní kůži jsem poznala, co prakticky

znamená pomoc rodičů. Doma jsem každý den měla

nakoupeno, uvařeno, vypráno. V Ústí jsem bydlela na

koleji a na všechno byla sama. Hrnec jsem spálila do

černa, oblečení obarvila načerveno a několikrát byla

o  hladu (protože jsem prostě zapomněla nakoupit).

Učila jsem se přežít. Kupodivu se mi to dařilo, a  do

konce jsem zvládala i všechny zkoušky. Biflovala jsem

se a dávala jeden semestr za druhým. Mezitím jsem se

stíhala ještě pravidelně zamilovávat i odmilovávat (asi

desetkrát). Domů jsem jezdila jednou za dva týdny.

Po třech letech jsem stála na prknech, která zna

menají svět. Promovala jsem v divadle a byla slečnou

bakalářkou. Když jsem přebírala diplom, uvědomila

jsem si, že je to úspěch.

Přežila jsem svou první osobní divočinu.

odchod → O pár dní později jsem se kodrcala smě

rem ku Praze. V ruce jsem měla jeden kufr a byla plná

odhodlání. Myslela jsem si, že hlavní město hravě

zvládnu. Stěhovala jsem se.

Nadšení ale brzo vystřídal stres.

Vrtalo mi hlavou, jestli udělám všechny zkoušky

ve škole a jestli do toho všeho stihnu nacpat i práci.

Nastoupila jsem na magisterské studium žurnalistiky


14 odchod

a musela se pořádně ohánět. Chodila jsem na praxi i do

médií a snažila se být co nejlepší. Ve škole i v práci.

Vlastně se mi ten spěch v Praze líbil. Zapomněla

jsem na všechny svoje bolístky, na všechna trápení, za

pomněla jsem jíst, zapomněla jsem na sebe. Cítila jsem

se chtěná a žádaná. Konečně jsem se cítila dobře.

Psal se rok 2015 a  občanka mě upozorňovala, že

mi je pětadvacet.

Zrovna jsem přebírala diplom. V první řadě seděla

moje rodina a já se smála od ucha k uchu. Byla jsem

magistra žurnalistiky!

Tak, a  teď to rozbalím, to budete všichni čumět,

libovala jsem si. Začala jsem pracovat v celostátním

médiu. Byla jsem v jednom kole a byla jsem šťastná.

Alespoň jsem si to tenkrát myslela.


pRincezna

se zlatým

špuntem

v zadku

ÚnoR 2016



17a pak Se To STaLo

a pak se to stalo → Jenže v šestadvaceti letech se

najednou můj svět zmenšil na velikost kadibudky. Ne

řešila jsem nic jiného než obsah svých střev a otázku,

kde všude se během svýho dne zase potentuju. Moje

střeva se totiž nejenže vyprazdňovala kulometnou

rychlostí, ale navíc to dělala i dvacetkrát denně.

Což v podstatě znamenalo, že jsem měla spoustu

času na přemýšlení, protože kromě trůnění na zácho

dě jsem nemohla dělat vůbec nic.

„Jsem zakletá princezna zavřená ve svý panelákový

věži. Jsem princezna svýho záchodovýho trůnu.“

Každé ráno se opakovala tatáž situace, kdy jsem

řešila, jak se dostanu do práce. Plakala jsem.

Při představě, že se podělám někde v metru, mi bylo

špatně už dopředu. To si mám jako zašpuntovat zadek,

abych zvládla půlhodinu v tramvaji? Co mám dělat?

Tenkrát ještě nikdo o mém problému nevěděl, hod

ně jsem se styděla. Bylo mi trapné mluvit o tom před

rodinou, před přítelem, před světem.

Vždyť je to určitě jen střevní chřipka, namlouvala

jsem si. Místo abych o tom mluvila, vesele jsem poží

rala imodium. Prášek působí jako špunt, takže jsem

se de facto zašpuntovala. A po několika týdnech jsem

tak konečně opustila svůj trůn.

Šest prášků imodia za den a můj život je zase v po

hodě, pochvalovala jsem si, jak jsem problém elegant

ně vyřešila. Žádný plíny naven, nic!

A tak jsem žila dál. Život, ve kterém jsem si namlou

vala, jak moc jsem spokojená.

„Ujelo mi metro? Co budu dělat? Vždyť přijdu poz

dě. To bude průšvih. Musím běžet, nestihnu jíst. Ale

to nevadí, najím se pořádně večer.“

Utíkala jsem. Před svojí minulostí, před sebou.


18 Lékaři / STrach

lékaři → „Slečno, tohle může mít několik příčin.

Nespecifické střevní záněty, Crohnova choroba, ulce

rózní kolitida, těžké alergie na jídlo, dráždivý tračník.

Diagnóza střev není jednoduchá, může to být cokoliv

z toho. A může to být i něco mnohem horšího.“

Seděla jsem jako zařezaná. Po půlroce trápení už

jsem byla tak unavená, že jsem musela k doktorovi.

A  nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Otázky na

životosprávu jsem už skoro nevnímala.

Za tohle si, holka, můžeš sama. To je tím, jak žiješ.

Věděla jsem to.

Snažila jsem se pořád usmívat. Tedy až do chvíle,

kdy přišla řeč na kolonoskopii. Děsila mě představa,

že budu muset sundat kalhoty a místo špuntu mi do

zadku strčí hadičku s kamerou. To teda ne, na to ni

kdy nejdu. To radši to imodium!

Hodiny jsem chodila po parku a  přemýšlela. Na

konec to stejně všechno prasklo a  já musela doma

s pravdou ven. Neustála jsem to.

Už jsem do sebe necpala imodium, ale i  přes to

všechno jsem se snažila v  Praze fungovat. Jezdila

jsem metrem do práce a modlila se, aby to střeva vydr

žela. Jenže bylo jen otázkou času, kdy přijdou ty nej

trapnější situace. Situace, které mě děsily ve snech.

Moje střeva totiž uměla pořád dosáhnout obrov

ského zrychlení. Často mi prakticky nedala šanci do

běhnout. Pět vteřin mi muselo stačit.

A právě tenkrát se to stalo. Schovávala jsem se za

jedním rohem v centru Prahy, když mi došlo, že takhle

už nemůžu dál.

Plakala jsem. „Je mi ze sebe zle!“

stRach → „Budou se mi zas posmívat, nemůžu jít

ven, nejde to, nezvládnu to,“ fňukala jsem v  posteli


19STrach

u rodičů na Vysočině. Pořád jsem před sebou viděla

ty pohledy lidí v Praze. Pohledy plný opovržení, zlo

by i smíchu.

„Už nikdy nepůjdu mezi lidi, nikdy se jim nepodí

vám do očí, prostě se bojím.“ Přestala jsem se na svět

usmívat. Přestala jsem žít.

Jednoho srpnového dne jsem do sebe nalila asi

čtyři litry projímadla, další den mě čekala kolonosko

pie. Doktoři si se mnou nevěděli rady a já si najednou

připadala jako simulant.

„Slečno, je to čistý,“ oznamoval mi výsledek vyšet

ření doktor. A tím mi vlastně potvrdil, že si to všech

no jen vymýšlím.

Začala jsem se litovat a na svém toaletním trůně

vegetovala v  podstatě full-time. Už jsem se ani ne

namáhala zkusit vyjít na čerstvý vzduch. Stejně se

podělám, tak co.

A pak jsem se dostala do Prahy na speciální testy.

„Máte těžkou alergii na lepek, mléko i sóju. A intole

ranci spousty dalších potravin,“ zněla po roce trápe

ní diagnóza.

Ze srdce mi spadl Himálaj. Takže jen upravím jí

delníček a bude to všechno v pohodě, radovala jsem

se. Všechno se začalo obracet k lepšímu. Když tu na

jednou...

„Ty se se mnou opravdu rozcházíš?“ Seděla jsem

sklíčeně na židli a  nemohla tomu uvěřit. Konečně

mám šanci žít normálně – a teď tohle? Vždyť jsem si

malovala naši společnou budoucnost.

Moje střevní situace se znovu zhoršila a já se ztra

tila. Ve svých problémech i v životě.

Za všechno si můžu sama. Nenáviděla jsem se.


20 Jak z Toho ven?

jak z toho ven? → Proč? ptala jsem se znovu a zno

vu. Každý den jsem se probouzela a místo úsměvu se

utápěla v sebelítosti.

V říjnu 2016 jsem psychicky zkolabovala. Nechtěla

jsem nikomu nic vysvětlovat, prostě jsem se zamkla

ve svojí kadibudce. Jednou jsem se zastavila před

zrcadlem. Nepoznávala jsem se. Znovu a znovu jsem

se dívala na tu bledou kostru. V šestadvaceti utrápe

nou životem, úplně vyhořelou.

„Tak sem jsi to dopracovala, ty tele. Co to tu sakra

předvádíš? Vždyť neumíráš!“ křičela jsem na sebe

v slzách do zrcadla. Odešla jsem za město na kopec,

do přírody. Myslím, že jsem to tenkrát ze sebe jed

noduše potřebovala vyřvat. A  možná právě tenhle

kopec byl dalším zlomem v  mém příběhu. Přestala

jsem se hrabat v minulosti a začala si klást nové otáz

ky. Několik hodin jsem pozorovala hvězdy a ptala se

sama sebe:

Co mi tímhle chce moje tělo říct? Že žiju blbě? Ale

tohle přece nejsem já, to není můj život. Vždycky jsem

byla veselá, usměvavá. Kdy a kam se to podělo?

Po návratu domů jsem se poprvé za několik týd

nů usmála. A rovnou začala dělat další kroky. Nebo

spíš sousta. První, druhé i třetí, všechno šlo ven.

„Nevzdávej se, to půjde.“ Snažila jsem se a po pár

dnech se mi konečně udělalo líp.

Jenže hlava už mi nefungovala. Když jsem jen po

myslela na to, že se vrátím do Prahy, vzbouřila se mi

střeva a já letěla na záchod.

„Už nemůžu. Nedokážu se tady doma psychicky

srovnat, nezvládnu to. Bojím se vyjít na ulici, bojím se

podívat lidem do očí. Co když se mi zase někde udělá

zle a nedoběhnu to? Všichni se mi budou posmívat.

Takhle se utrápím.“


21Jak z Toho ven?

Značení Camina Frances


22 caMino de SanTiago

Věděla jsem, že musím něco udělat: Musím všech

no změnit a jít dál. Ale jinak, splním si svůj sen, ještě

letos. Půjdu cestu ve Španělsku, půjdu sedm set ki

lometrů – a sama.

Tenkrát jsem prostě uvěřila, že cesta mi pomůže.

camino de santiago → Neboli Svatojakubská poutní

cesta. Poutníci z celého světa každoročně pěšky putují

ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v San

tiagu de Compostela ve Španělsku.

Správné Camino by mělo začít u dveří domova. Ně

kteří jdou stovky kilometrů, jiní několik tisíc. I takové

jsem na své cestě potkala.

Ve Španělsku je dvanáct značených tras. Já jsem

si vybrala tu nejznámější, Camino Frances. Vedla mě

přírodou i městy. Přespávala jsem v klášterech, uby

tovnách zvaných albergue nebo jsem nespala vůbec.

Někdy jsou totiž ubytovny zařízené tak, že v  jed

nom pokoji spí i několik desítek lidí. Patrové postele

vržou, až se člověk bojí otočit. A když nevržou postele,

chrápou ostatní poutníci. Nepomohly špunty do uší,

nepomohla sluchátka.

Občas jsem nechápala, kde se to v těch lidech bere.

Ve dne se na mě usmívali, v noci vydávali zvuky, které

s člověkem nemají nic moc společného.

Cesta je značená symbolem mušle nebo žlutou šip

kou. Posledních sto kilometrů bývají na cestě často

patníky s ukazatelem kilometrů. Dojatí poutníci na

ně připisují svoje myšlenky a moudra.

Ve městech mi často lidi ukazovali směr, když jsem

zabloudila. Zdravili mě, mávali a  přáli mi šťastnou

cestu.

Camino je v  posledních letech tak populární, že

občas jdou poutníci v  zástupech. Nejvíc lidí je tu


23a Tak JSeM šLa

samozřejmě v  létě během prázdnin. Někdo cestu

vykoná z  náboženských, někdo z  úplně jiných dů

vodů. Každý má ten svůj a možná i v tom je Camino

speciální. Spojuje lidi s  různými motivacemi, ale se

stejným cílem.

a tak jsem šla → Batoh, boty, spacák, pláštěnku,

oblečení, náplasti a jdu! Prvního listopadu 2016 jsem

odjížděla z domu. Všichni jsme to obrečeli.

Moje střeva se sice částečně uklidnila, ale psychi

ka už byla po všech těch měsících trápení zlomená.

Stoupla jsem si na váhu, která mi ukázala čtyřicet

osm kilo. Při mojí výšce skoro metr osmdesát to byl

katastrofální pohled.

Až když se večer letadlo zvedlo nad Prahu, uvědomi

la jsem si: Přestala jsem mluvit o tom, že změním svůj

život. Udělala jsem to! Je to krůček k vítězství!

A tak jsem šla. Začínala jsem sama, bez imodia a dal

ších prášků. Každou chvilku jsem stahovala kalhoty

a spěchala do keřů. První den jsem ušla pět kilomet

rů a dál jsem jít nemohla. Zastavila mě bolest břicha.

Tu noc jsem v albergue přemýšlela: Dělám opravdu

dobře, když to tak bolí?

Nespala jsem, protože vedle hrál chrápající koncert.

Vztekle jsem mlaskala, aby aspoň změnili tóninu, a nic.

Po pár hodinách bylo ráno, vstala jsem a šla dál, bez

lítosti a bez otázek. Každý den jsem přidávala kilome

try, protože v zimě byly některé ubytovny pro poutní

ky zavřené. Potřebovala jsem se bezpečně dostat do

dalšího albergue, abych v noci venku nezmrzla.

Cesta naštěstí nebyla fyzicky náročná, často jsem

byla ve městech. Mohla jsem si tam sice nakoupit

a najíst se, jenže mi nebylo dobře. Pořád jsem se mezi

lidmi necítila ve své kůži a hledala místa, kam utéct.


24 a Tak JSeM šLa

Několikrát jsem musela poprosit o  použití toalety

v  restauraci, protože bych jinam prostě nedoběhla.

Pokaždé když jsem opouštěla civilizaci a  šla do pří

rody, jsem byla šťastná. Tam jsem se cítila nejlíp, protože jsem neměla strach. Nepřemýšlela jsem, jen šla.

Chodila jsem se skloněnou hlavou, nechtěla jsem se

bavit s ostatními poutníky. Nedokázala jsem nikomu

vysvětlit, proč jdu. Byla jsem ještě moc bolavá, a tak

jsem se toulala sama. Byla jsem pořád unavená. Po prvním týdnu jsem si ale všimla, že se moje zažívání

začíná zlepšovat. Chodila jsem každý den kolem dva

ceti kilometrů a cítila se jako Herkules.

No já mám snad ze všech největší batoh. Rozhlíže

la jsem se kolem sebe. Táhla jsem s sebou v podstatě

celou skříň, oblečení a kosmetiku jsem měla snad na

jakoukoliv příležitost, od chůze až po svatbu (kdyby

náhodou). Každý den jsem si dala sprchu, čerstvé jíd

lo a uložila se do postele. Měla jsem všechno pohodlí

a cítila se mnohem líp.

Začala jsem poslouchat ostatní poutníky, jejich

příběhy a  životní cíle. Najednou jsem kolem sebe

měla spoustu přátel, kteří se neptali, ale čekali. Če

kali, až jim budu chtít svůj příběh říct. Po měsíci

na Caminu jsem jim to všechno vyklopila. Byl to

můj poslední večer a moji přátelé se za mě pomod

lili. Další den ráno jsem přicházela před katedrálu

v  Santiagu de Compostela. Všichni tam na mě če

kali, blahopřáli mi a smáli se. Tleskali mi dokonce

i  korejští turisti, kteří byli tak mrňaví, že jsem je

málem zašlápla.

V pravé poledne se konala bohoslužba za poutní

ky, celou dobu jsem seděla v první řadě a byla dojatá.

Sama v  sobě jsem ale věděla, že půjdu ještě dál. Na

„konec světa“.


25a Tak JSeM šLa

Hned ráno jsem vyrazila na cestu a  po dalších

třech dnech stála na útesu. Byla jsem v cíli, byla jsem

ve Fisteře, už jsem neměla kam jít dál. Bylo to 6. pro

since 2016.

Něco se Caminem pohnulo, něco se změnilo. Ale

potřebuju víc času, abych to dokončila.

Nedokázala jsem se ještě srovnat. Seděla jsem na

útesu a  hleděla do oceánu. Vzpomněla jsem si na

poutníka, který šel až z Itálie a který mi řekl: „To pra

vé Camino začíná až po skončení tohoto.“

A  tak jsem se znovu začala ptát, jenže tentokrát

jinak: Co je vlastně můj sen? Co jsem vždycky chtěla

poznat a zažít?

Najednou jsem měla před očima článek z roku 2012,

kdy první Češi prošli pěšky celou Ameriku. Tenkrát

jsem nevěřila, že je to fyzicky možné.

„Pacific Crest Trail, to je ono, možná teď je ten správ

ný čas, možná bych do toho měla jít.“

Konec světa, Fisterra


26 zaSTřeLí Mě rodiče? / přípravY

zastřelí mě Rodiče? → Jo, naši mě určitě vykucha

jí, říkala jsem si cestou zpátky do Prahy. Jak je mám

přesvědčit, že mi nešplouchá na maják? Seděla jsem

zavřená v letadle na záchodě a rozjímala.

Znovu se mi v hlavě vybavoval ten okamžik, kdy

jsem poprvé viděla na internetu obrázky z  Hřebe

novky. Tu přírodu, to dobrodružství, tu odvahu, pro

stě to něco víc. Když jsem četla příběh oněch cesto

vatelů, tajil se mi dech. Tolik jsem si přála to zažít.

Jenže během těch pěti let jsem si vždycky našla

omluvu a výmluvu, proč nemůžu jít: Je léto, chci se

koupat. Jsou zábavy, mám školu, mám práci, mám

kluka...

Už půl hodiny jsem trůnila v  letadle na záchodě

a najednou jsem se zkrátka rozhodla: Dost, teď už se

nebudu vymlouvat. Půjdu hned příští rok! Chci být

šťastná a možná právě tohle je to, co mi pomůže. Po

kud to nezkusím, budu toho litovat. Všechny problémy

už jsou jenom v mojí hlavě, věřila jsem.

Je neuvěřitelné, na co člověk přijde na záchodě.

přípRavy → V hlavě jsem měla zmatek. A jak mám

tohle říct ostatním? Můžu si to vůbec dovolit? Rozbila

jsem dva čuníky, kteří léta stáli na poličce, a počítala,

kolik tak cesta může stát. Vízum, permity, vybave

ní, letenky, jídlo, až se mi dělaly mžitky před očima.

Doufala jsem, že to bude stačit. Vždycky jsem totiž

byla skrblík.

Jenže otázek bylo pořád víc a víc: Jak to na trailu

vůbec chodí? Jak se tam dostanu? Jak tam budu jíst?

Jak se budu orientovat? Mapu jsem držela v ruce na

posledy na základce. O kompasu ani nemluvě. Sepsala

jsem si všechno na papír a málem to se mnou řízlo

o zem. Tak čím mám vlastně začít?


27ano, Jdu

Na začátku mi vytrhl trn z paty Petr Kosek, jeden

z prvních Čechů, kteří Hřebenovku prošli. „Jsi cvok. Ur

čitě běž,“ podpořil mě, když jsem se mu svěřila. A tím mi

vlil obrovskou sílu do žil. Nic víc jsem nepotřebovala.

Celé večery jsem seděla u internetu a zjišťovala in

formace od hikerů, kteří trail úspěšně prošli. Čas mě

tlačil a já věděla, že musím přípravu zrychlit. A pak

jsem na Facebooku našla stránku o Hřebenovce v češ

tině. Třeba mi někdo pomůže, radovala jsem se. A za

čala zveřejňovat na zdi stránky hloupé otázky typu:

„Je to dobrý?“

Po několika dnech se ozval Rosťa, kluk z Moravy

žijící na Islandu. „Loni jsem to šel s přítelkyní. Hele, to

je tak a tak. Potřebuješ to a to. S tím počítej a s tímhle

rozhodně nepočítej,“ pokračoval jako kulomet.

Nikdo nic netušil a já začala tajně plánovat svou

životní cestu.

V polovině února přišel ten den, den permitů. Aso

ciace Pacific Crest Trailu přijímá po dva dny v roce

on-line žádosti o povolení ke startu z mexických hra

nic. A tím vlastně bylo rozhodnuto:

Jdu. A teď s tím musím ven.

ano, jdu → „Mami, tati, Camino bylo skvělý, ale po

řád to nejsem já. Nejsem šťastná a nedokážu to změnit

v normálním běhu života,“ začala jsem opatrně. Asi po

hodině jsem vyklopila všechno. Tedy skoro všechno,

dávkovala jsem jim to postupně. Rodiče mi ani ten

tokrát nic nerozmlouvali, jen seděli a poslouchali mě.

Každý den jsme si s Rosťou psali, nakonec se z něj

vyklubal obrovský sympaťák.

„Loni jsem to nedošel, ale letos chci jít znova. Mů

žeme začít spolu, jestli chceš. Půjdeme z jihu na sever,“

napsal mi a já se rozplývala blahem.


28 dokToři / Jak JSeM zařizovaLa vízuM

Od té doby jsme spolu řešili v  podstatě všechno.

Od letenek až po holčičí vybavení.

„Ty snad musíš být taky ženská,“ složila jsem mu

poklonu. Věděl toho mnohem víc než já.

Začala jsem dostávat domácí úlohy, protože Rosťa

už měl zkušenosti. „Objednáme ti batoh do Ameriky, tak se koukej pořádně změřit. Potřebuju tři čísla.“

Vztekala jsem se před zrcadlem, když jsem si ne

mohla dosáhnout na záda: Přece nejsem takový tele!

A tak jsem míry odhadla: Určitě takhle přibližně mě

řím, to je jistota.

doktoři → „Slečno, trail vám může opravdu hodně

ublížit,“ říkali mi lékaři. „Jste si toho vědomá? Nemáte

dost sil, jste nemocná.“

Seděla jsem v  ordinaci a  jen poslouchala. Věděla

jsem, že i tohle riziko prostě musím přijmout. Přesto jsem po pár minutách odcházela s pocitem, že jsem

fakt nemocná a nemám nejmenší šanci.

Šla jsem do přírody, celou noc jsem se toulala a pře

mýšlela: Možná jo, možná jsem nemocná. Ale mám to v  hlavě. Když změním přístup k  životu a  sama

k sobě, možná se uzdravím. Asi mám minimální šanci,

menší než kdokoliv další na trailu, ale pořád ji mám.

Možná mi nikdo nevěří, ale já se nevzdám, sevřela

jsem ruku v pěst.

Po týdnech plánování mi došla další důležitá věc:

Já vlastně nikdy nespala sama ve stanu. Nikdy jsem

nebyla v divočině a nemám žádné outdoorové zkuše

nosti. Jo, vlastně chodím do lesa na houby.

No tak to nazdar, hodiny.

jak jsem zařizovala vízum → No já snad budu

muset na ambasádu na pohovor! Bylo mi do pláče.


29Jak JSeM zařizovaLa vízuM

Zrovna jsem se proklikávala nekonečným množstvím

dokumentů na webových stránkách. Potřebovala jsem

šestiměsíční vízum a moje angličtina byla žalostná.

Tohle byl další okamžik, kdy se rozhodovalo, jestli na

trail odletím.

Tak co teď? Stoupla jsem si před zrcadlo. Tohle je

moje jediná šance. Černý minišaty, podpatky a  troj

ky prsa! Protože ani jedno z toho nevlastním, muse

la jsem improvizovat. Boty jsem sebrala mámě, šaty

si ustřihla a na prsa jsem si půjčila tátovy ponožky.

Takhle to vycpu a nakonec tam dám kapesníky, aby

měla hezčí tvar.

To jsou nárazníky! libovala jsem si před zrcadlem.

Jelikož jsem se nemohla v pokoji ani otočit, musela

jsem ubrat a vrátit tatínkovi část ponožek do skříně.

V půlce března jsem přesto sebevědomě kráčela po

Praze. Jsem sexbomba. A co, že se občas potentuju!

Tsss! Na ambasádě jsem koukala kolem sebe. Holky

byly decentně namalované, měly slušivé dlouhé šaty,

upravené, nenápadné.

No a já mám desítky prsa, tak to je výborný! Jenže

už jsem nestihla nic udělat, protože jsem byla na řadě.

Pomaličku jsem se přibližovala k okýnku. Pan úředník

se nesmál, prohlížel si permity, žádosti i výpisy z účtu.

Když mě zahlídl, začal se usmívat a opatrně se ptát.

Já nic neslyším. Přes svoje airbagy jsem se nemohla

přiblížit ke sklu, a ničemu tak nerozuměla. Usmívej

se, to pomůže, uklidňovala jsem se. A tak jsem se vší

silou přitiskla na sklo, přímo na úředníka. Ten couv

nul a začal se smát.

„Já se omlouvám, neslyšela jsem. Ale už jsem u vás,

můžeme,“ omlouvala jsem se. Asi najednou dostal

strach, že ho rozplácnu. Možná proto pohovor nepro

tahoval a zeptal se jen na několik otázek.


30 pacifická hřeBenovka

„Užijte si cestu a hodně štěstí,“ zněl rozsudek.

Už nikdy si nevycpu prsa, slibuju! Letěla jsem z am

basády jako blesk. Ale usmívala jsem se, to vízum totiž

znamenalo jediné: já letím!

Volala jsem domů výsledek a  tohle nejspíš byla

chvíle, kdy to naši začali brát vážně.

„Takže ty nám opravdu odjedeš? Moni, je tohle

opravdu to, čemu věříš?“ ptali se mě.

„Je, věřím tomu. I když skoro nikdo nevěří mně.“

pacifická hřeBenovka → Jde se pěšky, dlouho a da

leko. Hřebenovka měří 4 286 kilometrů a patří k nejtěž

ším pěším trasám na světě. Začíná se v Mexiku, hikeři

prochází celou západní Amerikou až do Kanady. Pů

vodně to byla jezdecká stezka pro koně, já sama jsem

jich potkala rovnou několik. Nikdo mě nesvezl.

Hikeři, tak se nazývají zapáchající osoby podiv

ného vzhledu. Jsou to lidé, kteří se rozhodli projít

Hřebenovku. Cesta vede přes sedm národních parků,

tři státy a dvacet pět národních lesů. Hikeři během

ní musí vyšplhat sto padesát tisíc metrů. To je stej

né převýšení, jako byste šestnáctkrát zdolali Mount

Everest.

Značky trailu jsou většinou na rozcestích. Na tu

ristické značení, jaké máme v Česku, můžete ale za

pomenout. Někdo má s sebou mapy, někdo kompas,

někdo používá mobilní aplikace. Hřebenovka vede

mimo civilizaci, takže hikeři musí občas sejít několik

kilometrů z hor a do měst stopovat. Někteří si nechá

vají poslat balíčky s jídlem na pošty nebo záchytné

body. Ostatní radši ve městech nakupují, na co mají

zrovna chuť. Někdy v batohu nesete jídlo na týden,

někdy na dva. A stejné je to i se sprchou: jednou za

týden, někdy i po delší době.


31fYzička / zvířaTa

Hikeři začínají na mexických hranicích, většinou

na jaře. Je důležité vyhnout se horké poušti v  létě.

Cíl má každý svůj, ten oficiální je na kanadské hra

nici. Je to závod s časem, protože na severu může už

v říjnu padat sníh.

Někteří volí jinou strategii: jdou ze severu na jih. Na

to je ale potřeba víc zkušeností, protože hikeři v první

části musí projít Washingtonem, což je hodně těžká

část cesty. Navíc mají kvůli počasí a sněhu mnohem

míň času v Sieře Nevadě.

Říká se, že celý trail dokončí jeden z deseti hikerů.

fyzička → Funěla jsem na Vysočině do kopce a pře

mítala o své fyzické kondici: Nemáš trenéra, nemáš

fitko, máš průjem.

V podstatě jsem nemohla plavat, běhat ani bruslit,

a tak jsem se rozhodla, že to rozchodím. Každý den

jsem nazula boty a  šla. Tam, kde jsem to měla ráda.

Chodila jsem s poloprázdným batohem, když mi došlo:

No jo, ale tam ponesu na zádech pořádnou zátěž!

Kamarád mi říkal, že běhal s batohem plným písku.

Tak třeba to pomůže i mně. Takže jsem se jedné noci

vloupala na hřiště a půjčila si tam pískoviště. Tři mě

síce jsem běhala s těžkým batohem a byla spokojená:

Jsem připravená.

zvířata → Moc jsem jich za svůj život nepotkala.

Z divočiny možná tak žížalu nebo pavouka. V jejich

přítomnosti jsem věděla, jak se zachovat. Ale to bylo

všechno. A  co když tam potkám hada? Sklípkana,

medvěda, pumu?

Mám k přírodě obrovský respekt, a proto jsem vědě

la, že takhle do Ameriky rozhodně nemůžu. Našla jsem

si minikurz přežití, musela jsem být připravená.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist