načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje máma Tracy Beakerová – Jacqueline Wilsonová

Moje máma Tracy Beakerová

Elektronická kniha: Moje máma Tracy Beakerová
Autor: Jacqueline Wilsonová

Jess a Tracy Beakerovy jsou perfektní tým. Jess si myslí, že Tracy je ta nejlepší máma na světě (i když křičí na paní učitelku). Tracy je akční, odvážná a dělá, co může, aby Jess vytvořila takový domov, po jakém sama zoufale toužila, když ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustroval Nick Sharratt
přeložila Daniela Feltová
Skupina třídění: Anglická literatura
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5191-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jess a Tracy Beakerovy jsou perfektní tým. Jess si myslí, že Tracy je ta nejlepší máma na světě (i když křičí na paní učitelku). Tracy je akční, odvážná a dělá, co může, aby Jess vytvořila takový domov, po jakém sama zoufale toužila, když vyrůstala v dětském domově. Jejich byt je sice trochu plesnivý, ale jsou v něm spolu šťastné. Když se však na scéně objeví Sean Godfrey, Tracyin nový přítel, který je hodně bohatý, Jess dostane strach, že by se všechno mohlo změnit. Co když Sean bude chtít udělat z její skvělé mámy někoho úplně jiného? Seanův úžasný dům s bazénem a drahá auta jsou sice možná tím, po čem Tracy v dětství snila, ale nebudou si muset na svůj dokonalý domov ještě chvilku počkat?

Popis nakladatele

Jsem hodně podobná své mámě – s výjimkou brýlí –, jsem malá, mám černé oči a bláznivě kudrnaté vlasy, ale moje máma je hlučná, ničeho se nebojí a je s ní legrace. Já jsem daleko tišší a spousta věcí mi dělá starosti.

 

Jess a Tracy Beakerovy jsou perfektní tým. Jess si myslí, že Tracy je ta nejlepší máma na světě (i když křičí na paní učitelku). Tracy je akční, odvážná a dělá, co může, aby Jess vytvořila takový domov, po jakém sama zoufale toužila, když vyrůstala v dětském domově. Jejich byt je sice trochu plesnivý, ale jsou v něm spolu šťastné.

Když se však na scéně objeví Sean Godfrey, Tracyin nový přítel, který je hodně bohatý, Jess dostane strach, že by se všechno mohlo změnit. Co když Sean bude chtít udělat z její skvělé mámy někoho úplně jiného? Seanův úžasný dům s bazénem a drahá auta jsou sice možná tím, po čem Tracy v dětství snila, ale nebudou si muset na svůj dokonalý domov ještě chvilku počkat…?

Zařazeno v kategoriích
Jacqueline Wilsonová - další tituly autora:
První starosti První starosti
První láska První láska
První slzy První slzy
První nástrahy První nástrahy
Vánoční překvapení Vánoční překvapení
 (e-book)
Zlatá klec Zlatá klec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moje máma

Tracy Beakerová

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Jacqueline Wilsonová

Moje máma Tracy Beakerová – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Ilustroval Nick Sharratt

Přeložila Daniela Feltová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2018 Jacqueline Wilson

Illustrations © 2018 Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu My Mum Tracy Beaker

(First published by Doubleday,

Penguin Random House Children’s, London 2018)

přeložila © 2019 Daniela Feltová

Redakce textu: Zuzana Řehořová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-191-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5231-8 (PDF)


Nicku Sharrattovi,

nejlepšímu ilustrátorovi na světě –

a také nejlepšímu příteli



Z

náte mou mámu Tracy Beakerovou? Pokud byd

líte ve věžáku M arlborough Tower, tak ji m usíte

znát. Zná ji totiž celé sídliště Duke Estate. Každý ji zná – v obchodech a na trhu, v knihovně, mekáči i ve škole.

Když jsme se sem přistěhovaly, m yslela jsem si, že se tu vyrábějí cigarety Marlboro.

To mámu pobavilo. „A m ohly by je dávat zadarm o, viď?“ řekla a rozesmála se. „To by bylo něco!“

Cigarety se tady nevyrábějí. Je to obyčejný věžák z červených cihel, který je u země pomalovaný graffiti a ještě počmáraný sprostými nápisy. Každý říká, že sídliště Duke Estate je hnusná díra. Náš dům je obklopený tlustou vrstvou odpadků, ve kterých se musíte brodit až po kotníky, a navíc tu velcí kluci často podpalují popelnice, což tom u místu

7


taky moc nepřidá na kráse. Ale je to náš první vlastní domov – můj a m ámy. Předtím jsme bydlely u Mandy, jenže tam s nám i bydlela ještě spousta jiných velkých holek, takže tam nebylo k hnutí. Mandy je pěstounka. Stará se o ně o všechny. Starala se i o nás, ale máma chtěla, abychom měly svůj vlastní domov, jen ona a já.

Kolem domu máme sice pěkný

čurbes, ovšem náš byt jsme si opravdu krásně vyzdobily. Máma vymalovala obývák načerveno, aby byl útulný, a sehnala fialovou pohovku sčervenými polštáři. Vždycky sedí na jednom konci a já na druhém. Někdy jí dám nohy na klín a ona mě šimrá.

Pak tu máme televizi a knihovnu,

protože rády čteme, a na stěně obrázek,

na kterém nějaká maminka

objímá holčičku. Objevily

jsme ho na jednom blešáku.

Oběma se nám líbil a stál jen

pár liber. Namalovala ho nějaká malířka z osm náctého století, což je úžasné. Ta maminka s dcerou jsou nám trochu podobné, protože mají taky tmavé kudrnaté vlasy.

Máme ještě spoustu krásných věcí, které jsm e na

koupily po bazarech, zastavárnách a bleších trzích.


Na okenním parapetu se procházejí porcelánoví pejsci v párech, vždycky maminka se štěňátkem, a na nočním stolku si tiše povídá hlouček porcelánových prodavaček balonků. Někdy

si hrajeme na to, že si spolu zpívají

písničky z muzikálu Mary Poppins.

Na stěně letí tři sádrové

kachny, v kleci sedí dřevěný

papoušek a na televizi si dá

vají ptačí pusinku dvě sýkorky.

Kuchyň máme vymalovanou nažluto,

abychom měly pocit, že je slunečný den, i když venku lije. Na parapetu stojí pa

náčci, kteří se na nás culí.

Jsou to ve skutečnosti

hrnečky. Sehnaly jsm e je

docela lacino, jelikož jsou

buď nakřáplé, nebo m ají

uražené ouško. Do jednoho si dáváme lžíce, do druhého vidličky a do třetího nože. Jeden hrneček je panenka a do té dávám v létě sedmikrásky a pampelišky a v zimě umělé narcisky. Nahoře na kuchyňské lince máme pět plyšových

medvídků. Je to medvědí piknik,

protože sedí kolem velké sklenice s medem.

Na madlu lednice zase visí jeden méďa

s hodně tlustým bříškem.

Koupelna je zelená. Jako mrně jsem tu trávila

spoustu času. Klečela jsem vedle vany a hrála si na

9


to, že moje barbíny jsou mořské

panny. Obalila jsem jim nohy stanio -

lem, aby vypadaly jako rybí ocas.

Mám svůj vlastní pokojíček, i když

není o moc větší než skříň. Je vy -

malovaný nebesky modrou barvou a pře cpaný všemi mými starými hračkami a plyšáky. Máma mívá šťastnou ruku při střílení na pouti. M andy říká, že jsem rozmazlená. Já vím , že jsem, a moc si to užívám.

Nespím pokaždé ve svém pokojíčku. Pokud mám

z něčeho strach, jdu spát k mámě. Beru si s sebou Hafíka. To je můj oblíbený plyšák. Už je trochu zplihlý a m oc nevypadá jako pes, ale já ho pořád m iluju. Na našem sídlišti je bohužel zakázáno m ít psa.

Když Mandy dostala mámu do pěstounské péče,

nechala ji, ať si vymaluje pokojíček načerno, takže vypadal jako jeskyně. Máma byla vždycky trochu zvláštní. Jsem moc ráda, že teď m á pokoj tmavě červený. Často si tam zapaluje voňavou svíčku, takže

to tam voní po růžích. Postel má

větší než já a na ní hezký bílý

přehoz s otvory ve tvaru květin.

Když u ní spím, pokaždé po je

jich okraji přejíždím prstem.

Takže si umíte představit, že to v našem bytě vy

padá skoro jako někde v paláci. Jediný problém je v tom, že je hrozně vlhký. Máma už si kvůli tomu mockrát stěžovala na bytovém úřadě, ale nikdy to nikdo neřešil. Musí pořád znovu přemalovávat

10


stěny, aby zakryla ty tmavé skvrny. Okna míváme

často zamlžená. Máma rozhodla, že budu m ít vysou

šecí službu. Každé ráno musím otřít všechny para

pety hadrem. Když se to neudělá, zčernají a jsou

hnusné. Navíc utírám všechny packy našim porce

lánovým pejskům, což zabere dost času. Na druhou

stranu tu máme fantastický

výhled, jelikož bydlíme ve

čtrnáctém patře. Někdy si

s mámou hrajeme na to,

že jsme rackové a létáme

si vysoko v oblacích. Roz táhnem e

ruce a vydáváme chechtavé zvuky.

Jednou jsme dole viděly Tyrona. Takhle z výšky

ale vůbec nenaháněl hrůzu – vypadal spíš malý

a hloupý.

„Hej, racku, počůráme ho, jo?“ navrhla mi máma.

Neudělaly jsme to doopravdy , byla to jen legrace.

Nám se náhodou v našem věžáku líbí. Jak jsem ří

kala, každý nás tu zná. Teda znají m ou mámu, a tím

i mě. Já vypadám skoro stejně jako máma (až na ty

brýle) – jsem malá, mám černé oči a bláznivě kudr

naté vlasy –, ale máma je hlučná, ničeho se nebojí

a je s ní legrace. Já jsem daleko tišší a spousta věcí

mi dělá starosti.

„Jsi skvělá holka,“ říkává mi máma. „Protože jsi

moje holka.“

Tak mi taky říká spousta lidí. Ta holka Tracy Bea -

kerové. Většinou si nepamatují, jak se jmenuju. Jsem Jess. Jessica Amanda Beakerová. Jessica proto, že se to jméno mámě prostě líbilo. Amanda

11


proto, že se tak jmenuje moje skvělá pěstounská babička Mandy. A Beakerová proto, že se tak jmenuje máma.

Svého tátu moc často nevídám, ale i on mou mámu zná, to je jasné. Lidi vědí, kde všude byla předtím, než jsem se narodila, a kde všude pracovala a taky v jakém děcáku a u kterých lidí bydlela. Žila totiž v dětském domově, než tam jednoho dne přišla Mandy a osvojila si ji. Myslím, že o ní natočili i televizní pořad. No jo, m oje máma byla tak trochu slavná!

A její přítel je doopravdy slavný. Teda určitě ho budete znát, pokud koukáte na fotbal. Jmenuje se Sean Godfrey – nezní vám to povědomě? Je to ten vysoký chlapík s nagelovaným účesem, svalnatou postavou a v křiklavém oblečení. Hrál v prvoligovém týmu. Byl jednou z jeho hlavních hvězd. Dodnes se za ním lidi otáčejí, když jde po ulici. Každou chvíli na něj někdo zavolá: „Čauky, Seane!“ nebo „Jak to jde, kámo?“ nebo „Jsi pořád ve formě, brácho.“ Matky se na něj obracejí s prosbou: „Ten můj kluk je na fotbal trochu levej. Můžete mi poradit, jak ho dostat do fotbalovýho týmu?“

Máma vždycky obrací oči v sloup. Dělá, že ji nezajímá, že hraje fotbal, jak vypadá nebo že m á spoustu peněz, ale jenom to předstírá. On teď m á své vlastní fitko a daří se mu opravdu skvěle.

Tak se vlastně seznámili. Máma se tam přihlásila

12


na kickbox. Myslela, že to bude legrace. A že se tak naučí zvládat svůj vztek.

Naše paní učitelka, slečna Oliverová, říká, že máma má problém se sebeovládáním. Jednou si totiž na mě zasedli Tyrone a jeho parta. Ze začátku mi jen nadávali a posmívali se mi. Říkali mi třeba Mop a Brejloun a Jess-poděs. Pak mě občas cvrnkli prsty, což je docela bolestivé. Snažila jsem se to nedávat najevo.

Při vyučování mi toho moc udělat nemohli a na hřišti jsem se jim vždycky schovala. Na téhle škole jsem ještě moc kamarádů neměla, tak jsem si chodila číst do zahrady m íru. To je m oje oblíbené místo. Je celá obehnaná živým plotem, a tak se v ní cítím bezpečně. Rostou tu květiny, mezi nimi se klikatí cestička a u ní je lavička a fontánka. A co je na tom nejlepší, skoro nikdo sem nechodí.

Ale jednoho dne o polední přestávce mě Tyrone začal hledat. Vtrhl do zahrady míru se svými kámoši v patách a m ně se sevřel žaludek. Nedala jsem

to však najevo a četla si dál.

„Proč máš furt nos v knize, Brej

loune? Hej, mluvím s tebou!“

vyjel na mě a postavil se

přímo nade mnou. Já jsem

se skloněnou hlavou po

kračovala ve čtení. Před

stírala jsem, že mě děj

knihy úplně pohltil. On

mi knihu vytrhl, tak

jsem dál klouzala očima

13


ze strany na stranu, jako bych měla na sukni napsaný nějaký příběh. To ho opravdu rozzuřilo. Najednou do mě prudce strčil, až jsem spadla na ces - tičku dlážděnou cihlami. Bouchla jsem se do hlavy, odřela si kolena a brýle mi spadly na zem.

Nebrečela jsem. Jen jsem tam zůstala ležet.

„Můžeš si za to sama. Nemáš ignorovat druhý,“ poučil mě Tyrone. „A nehraj si na to, že ti něco je.“

Jenomže mně něco bylo . Naštěstí se mi podařilo ubránit se pláči. Celé odpolední vyučování m ě bolela kolena a tekla mi z nich krev. Na čele m i vyskočila boule.

„Co se ti, proboha, stalo, Jess?“ zděsila se máma, když mě viděla, jak se belhám přes hřiště. Pak mě objala.

„Já jsem jen spadla, m ami,“ odpověděla jsem . Bála jsem se, abych se nerozbrečela, protože by se mi ostatní děti smály.

„To mi nevykládej!“ Máma mě odtáhla stranou a podívala se mi do očí. „Někdo tě zmlátil. Kdo to byl, Jess?“

Pevně jsem stiskla rty. Nemohla jsem jí to říct, aby mě příště Tyrone nezmlátil za to, že jsem žalobnice. Postával se svou partou opodál a sledoval mě s rukam a v bok, jako by neměl nejmenší starost na světě, ale zároveň na něm bylo vidět, že je trochu nervózní. Jak už jsem říkala, mou mámu tu všichni znají. Je malá – Tyrone už je větší než ona –, ovšem dokáže být pěkně ostrá.

14


„Hej, ty!“ zavolala na něj m áma, když si všim la, že po mně pokukuje. „Tos jí udělal ty?“

„Né,“ zavrtěl hlavou Tyrone a jeho kám oši to udělali po něm.

„Nelžete mi tu. Máte to napsaný na ksichtě! Co si o sobě myslíte, že si dovolujete na holku, která je poloviční než vy? To si spolu vyřídíme!“

Sevřela ruce do pěstí a vykročila směrem k nim.

„Nesmíte nám nic udělat! Řeknem e to na vás!“ vyjekl Tyronův nejlepší kámoš Piotr.

„A s vám a si to zase vyřídí m oje máma a m oji bráchové!“ vykřikl Tyrone.

Myslím, že by jim máma ve skutečnosti nic neudělala, ale rozhodně vypadala, že by mohla. Rozběhla se a Tyrone a ostatní na nic nečekali a taky se rozběhli. Vyrazili ven z brány a zmizeli na ulici.

„Já vás dostanu! Vím moc dobře, kde bydlíte, vy hajzlové!“ křičela za nimi máma.

Pak doběhla zpátky ke mně a znovu mě objala. „Copak jim paní učitelka nic neřekla?“

„Ona to neviděla.“

15


„Co to je za učitelku? Je naprosto neschopná! Pojď se mnou.“ Máma mě táhla za sebou zpátky do školy.

„Mami, prosím tě, nechoď tam ,“ přemlouvala jsem ji. „Slečna Oliverová zrovna neměla službu, takže mě nemohla vidět. A navíc jsem byla v zahradě míru.“

„V zahradě míru ! To si děláš srandu!“ Mámě div nešla pára z uší. „Řeknu tý vaší učitelce, aby laskavě dávala pozor na děti, který má na starost.“

„Mami, prosím ,“ snažila jsem se ji odvrátit od jejího úmyslu, ale když se máma rozčílí, neposlouchá nikoho, ani mě.

Slečna Oliverová byla ještě ve třídě a připínala na nástěnku výkresy. Při výtvarce jsme malovali ve stylu van Gogha. To byl holandský malíř, který používal jasné, výrazné barvy. Jeho nejoblíbenější barvou byla určitě žlutá, protože dělal žluté postele a žluté židle i spoustu žlutých květin.

Malovala jsem mámu a sebe. Měly jsme žlutá trička, přestože ve skutečnosti žádná taková nemáme, ale udělala jsem příliš malé postavičky a kolem nás až moc zelené trávy a modrého nebe. Vypadaly jsme jako žluté berušky. Člověk by si musel vzít lupu, aby nás viděl. Bylo m i jasné, že m ůj obrázek slečna Oliverová na nástěnku nevybere.

„Ahoj, Jess. Dobrý den, paní Beakerová,“ pozdravila nás. Pak na mě pozorně pohlédla přes skla svých kulatých brýlí. „Páni, Jess, ty vypadáš, jako

bys přišla z války.“

16


„Jo, a ta válka vypukla v tý vaší trapný zahradě míru o polední přestávce ,“ vyjela na ni m áma. „Celý odpolední vyučování seděla ve vaší třídě sobrovskou boulí na hlavě a zakrvácenejma kolenama, a vy jste se ani neobtěžovala jí to zalepit náplastí. Co je to s vám a?“

Slečna Oliverová zrudla. Má blonďaté vlasy skoro doběla a hodně světlou pleť, tak vypadá dost zvláštně, když se červená. Navíc se jí to skoro nikdy nestává. Ikdyž se zlobí, zůstává klidná. „To m ě moc mrzí, Jess. Nevšimla jsem si tě, drahoušku. Měla jsi za mnou přijít a říct mi to.“

„Vy jste si jí nevšimla ? V tom případě potřebujete nový brejle, kamarádko.“

Málem jsem umřela. Nikdo nemůže paní učitelce říkat kamarádko . Navíc to nebyla její chyba. Sedím úplně vzadu a skláněla jsem se nad svým obrázkem, takže mi nemohla vidět do obličeje. A kolena jsem měla schovaná pod lavicí. Krev mi stékala do ponožek, aniž si toho někdo mohl všimnout.

„Už jsem se vám přece omluvila,“ řekla slečna Oliverová trochu nabroušeně. „Přinesu lékárničku.“

„Mně omluva nestačí. Je přece vaší povinností starat se o děti, který jsou ve vaší takzvaný péči. Já jsem jako děcko vyrůstala v dětským domově a ty, co nás měly na starost, na nás v jednom kuse dohlížely. Moje máma byla někde v čudu a neměla jsem nikoho, kdo by se za mě postavil, ale Jess má mě . A já nedovolím, aby moji holčičku mlátili klackové dvakrát větší než ona, zatím co vy si tu hrajete

17


s papírama a ani to s váma nehne. Musíte na ně dávat pozor! Tohle nestrpím. TOHLE PROSTĚ NESTRPÍM!!!“

Teď už se mi chtělo zalézt pod stůl.

Slečna Oliverová tiše seděla se sepjatým a rukam a. „Prosím, nekřičte tolik, paní Beakerová,“ řekla. „Chápu, že jste rozčilená, ale tím, že na sebe budeme křičet, se nikam nedostaneme. Pojď sem , Jess, a ukaž mi tu bouli. Nebolí tě hlava?“

Hrozně mě bolela hlava, jenže to nebylo kvůli bouli. Bylo to z toho, jak máma křičela. Zavrtěla jsem hlavou.

„Zato ta kolena musejí pěkně bolet. Očistíme je a vydezinfikujeme,“ navrhla paní učitelka.

„To jí můžu udělat doma. Teď už si převezmu dceru do svojí péče, nemusíte se obtěžovat,“ řekla máma a přitáhla si mě zpátky k sobě. „Já bych jen byla ráda, kdybyste svou práci dělala pořádně a dávala pozor na děti, který máte na starost. Měla byste ty kluky, co zbili mou Jess, potrestat. Zvlášť toho velkýho hajzla.“

Slečna Oliverová sebou při slově pořádně trhla. „Byl to Tyrone, Jess?“ zeptala se tiše.

„Možná jo,“ zamumlala jsem.

„To nebyl jen jeden kluk. Viděla jsem je na hřišti. Vsadím se, že ji zbili všichni, ten velkej klacek i ty ostatní. Je div, že jí nerozbili brejle,“ rozčilovala se máma. „Copak tady v tý nemožný škole nehlídáte šikanu?“

„Samozřejmě na to dáváme pozor. Takže tě bili Tyrone, Piotr, Jack, Simon i Raj? Ti všichni , Jess?“

18


„Jasně že ji zbili všichni! Už jsem vám to říkala !“ zlobila se máma.

„Jess?“ zeptala se tiše slečna Oliverová.

Sklonila jsem hlavu tak nízko, až se mi brada zapíchla do hrudníku.

„Ne, byl to jen Tyrone. A nezbil mě, jenom mě shodil z lavičky,“ zašeptala jsem .

„No tohle. Ráno si s ním budu muset vážně promluvit.“ Paní učitelka pohlédla na mámu. „Je mi moc líto, co se stalo Jess. Dám velký pozor na to, aby se to už neopakovalo.“ Kývla na m ámu na znamení, že rozhovor skončil, a začala znovu připínat výkresy na nástěnku. Dala tam zelenomodrý obrázek se dvěma mrňavými žlutými beruškami uprostřed.

„Nejednejte se mnou jako s ně

jakým malým děckem!“ vybuchla

znovu máma. „To nesnáším, když

mě někdo takhle odbude. TOH LE

NESTRPÍM!“

„A já zase nestrpím, aby mi

někdo takhle vtrhl do třídy a kři

čel na mě,“ řekla slečna Oliverová. „Měla byste se naučit ovládat svůj hněv, paní Beakerová.“

„Ovládat svůj hněv! Co mě tu poučujete jako nějaká socpracka? A jsem slečna Beakerová, žádná paní, a jsem na to hrdá. Naše rodina jsme jen já a moje dcera a vy mi nebudete říkat, co mám dělat, vy jedna důležitá učitelko!“

Chytila jsem ji za ruku a zatáhla. „Mami, prosím,

pojď už domů,“ zaškemrala jsem. „Prosím, prosím,

prosím!“

19


Pohlédla na mě a všimla si, že za skly brýlí mi z očí tečou slzy. Stiskla m i ruku a nechala se odtáhnout ke dveřím.

„To nestrpím,“ opakovala máma, ale už tišeji. Trochu se jí třásl hlas.

Pořád jsme se držely za ruce aprošly jsme chodbou a pak ven hlavním vchodem. Pan Smith, školník, zrovna uklízel odpadky. Všiml si, jak se máma tváří, i toho, že brečím .

„Propáníčka, ty jsi zlobila, Jess Beakerová?“ Zavrtěl hlavou a pohoršeně mlaskl, ale jen z legrace. Je to hodný a usměvavý pán, který se kamarádí s každým.

Chabě jsem se na něj usm ála. Máma ho ignorovala. Stále mě pevně držela za ruku a beze slova jsm e mířily ulicí směrem k našemu domu. S obavami jsem po ní pokukovala. Všim la si toho a usm ála se na m ě, ale ten její úsměv byl stejně chabý jako můj.

Teď už jsme skoro běžely. Přestože mě bolela hlava a pálila kolena, obě jsm e chtěly být co nejdřív doma. Jenže když už jsme tam skoro byly, zjistily jsme, že nefunguje ani jeden výtah. Ten první se rozbil včera a nějací chlapíci se ho snažili opravit. Ten druhý ještě ráno jezdil, ale pak ho někdo schválně zasekl mezi patry. Takže jsme musely jít pěšky. Do čtrnáctého poschodí.

Trvalo nám to hodně, hodně dlouho. Hlavně kvůli tomu, že na schodech do třetího

20


patra jsme narazily na sedící paní Alfassiovou, která se snažila popadnout dech. Vždycky byla obrovská, ale teď je ještě větší, protože je těhotná. I když ještě neumí moc anglicky a my jí taky nerozumíme, vůbec to nevadilo. Máma jí opatrně pomohla na nohy, chytily jsme ji za ruce a pom ohly jí do šestého patra.

Pak jsme potkaly starou paní Rey

noldsovou z devátého poschodí, jak

se vleče do schodů s taškam i z Lidlu

nacpanými k prasknutí. Vzaly jsme

jí je a ona mi pak dala tyčinku

Bounty, kterou vylovila ve své velké

kabelce. Já sice kokos nemám ráda,

ale bylo by nezdvořilé ji odmítnout.

V jedenáctém patře jsme natrefily

na naši kamarádku Fatwu, která nesla svého chlapečka a ještě jeho jezdítko. Máma jí tedy vzala kluka a já koloběžku – a ve třináctém poschodí, když jsme je doprovázely kjejich bytu, jsem se na ní svezla. Je hodně malinká, tak jsem se musela skrčit, ale byla to legrace, přestože mi zase začala krvácet kolena. Rychle jsem si je otřela.

„To je, jako kdybysme lezly po

Kouzelným stromě,“ napadlo mě. „Příště bysme mohly potkat skřítka Měsíčka nebo vílu Hedvábku.“

21


Máma se tentokrát usm ála pořádně, tak jsem doufala, že už se uklidnila. Když jsme se však konečně vyšplhaly do našeho bytu a ona mě vzala do koupelny a prohlédla si mou bouli a krvavá kolena, obličej se jí zkrabatil, jako by se i ona m ěla rozplakat, přestože nikdy nebrečí.

„To nic, m ami. Vlastně to ani m oc nebolí,“ přesvědčovala jsem ji a objala ji.

„Chudinko malá,“ popotáhla. „Možná bysme měly dojet na pohotovost, jestli nemáš otřes mozku nebo otravu krve.“

„Jsem v pohodě, m ami. Vážně.“

„No, nejspíš by byla pěkná pitomost sejít zase všech čtrnáct pater dolů, jet autobusem do nemocnice, tam strávit pět hodin, pak se vrátit a znovu se trmácet sem nahoru,“ uznala m áma. „Tak si m usím zahrát na sestru Beakerovou.“

Posadila mě na záchod, bouli na hlavě mi otřela studenou vodou a kolena mi opatrně om yla teplou vodou a mýdlem, aby z nich odstranila všechnu špínu.

„Nejspíš bych si měla tím mejdlem vymejt i pusu, když už to dělám,“ řekla. „S tou slečnou Oliverovou jsem to trochu přepískla, co?“

„To jo,“ přikývla jsem . „Chovala ses hrozně! M ami, pusa se přece nevymejvá mejdlem, nebo jo?“ Jazyk se mi v puse zkroutil jen při tom pomyšlení. „To musí bejt nechutný.“

22


„No jasně, kvůli tomu se to právě

dělá. Jednou mi to udělala naše uči

telka, když jsem byla drzá. Jenže já

jsem starý Skvrně Volleyový tu radost

nedopřála. Měla jsem na puse myd

linky, tak jsem si je olízla a řekla jsem ňam, ňam ,

jako by to byla ta největší pochoutka na světě. To ji

pěkně dožralo.“

„Copak jí pak M ike nešel vynadat?“ M ike pracoval

v dětském domově, kde m áma žila. M ěla ho ze všech

vychovatelů nejradši.

„Já mu to neřekla. Šílel by, kdyby se dozvěděl, co

jsem řekla starý Volleyový,“ vysvětlila máma. „Ale

ty se ničeho neboj, Jess. Můžeš klidně říct slečně

Oliverový i něco horšího a já stejně přijdu a posta

vím se za tebe. Chci bejt dobrá máma.“

„Já vím,“ řekla jsem a přitiskla se k ní. Mámina

vlastní máma, babička Carly, se jí m oc nevěnovala,

když byla malá. A nevěnuje se ani mně. Loni úplně

zapomněla, že mám narozeniny. Zato M andy je jako

moje opravdická babička. Ta nikdy nezapomíná.

„Ty jsi ta nejlepší máma na světě.“ Tohle musím mámě říkat pořád dokola, ale nevadí mi to, protože je to pravda.

Máma se zatvářila zkroušeně. „Promiň, že jsem ti

udělala takovou ostudu, když jsem na paní učitelku křičela. Hrozně mě rozčílilo, že máš na hlavě takovou bouli. Počkej, až toho hajzla dostanu. Je to Tyler, že jo?“

„Tyrone.“

„Ten nebydlí v M arlborough, viď?“

23


„Ne, bydlí v Devonshire, ale nesm íš mu nic udělat, mami. Má dva starší bráchy a jeho máma je mnohem větší než ty a pěkně drsná,“ varovala jsem ji.

„Já se jich nebojím.“

„Zato já se jich bojím. Oni by tě fakticky zmlátili. Co bych pak dělala?“

„Já bych je zbila ještě víc.“ Máma sebevědomě vystrčila bradu.

„Ale mami!“

„A slečnu Oliverovou zbiju taky, pokud na tebe nezačne dávat pozor,“ pokračovala máma. Tentokrát to byl nejspíš vtip. Aspoň doufám.

Obrátila jsem oči v sloup. „Proč pořád musíš něco mít proti mejm učitelům? Slečnu Oliverovou mám náhodou docela ráda .“

„Mně připadá pěkně protivná. Moc se ti nevěnuje, nebo snad jo? Nestěžovala sis nedávno, že ti nikdy nedá žádnej výkres na nástěnku?“

„Dneska mi ho tam dala. Zrovna když jsi tam byla. Je úplně nahoře, aby ho všichni viděli.“

„Ach jo! Škoda že jsem ho neviděla. Co na něm bylo?“

„Ty a já.“

„Teda Jess!“ Mámu to úplně rozhodilo. „Kdybych nebyla tak vytočená, mohla jsi mi ho ukázat. Proč musím vždycky tak vybuchnout?“

„Nejspíš za to ani nemůžeš, mami. Máš problém se sebe - ovládáním,“ řekla jsem.

Máma na mě pohlédla tak, že

24


jsem zauvažovala, jestli jsem to nepřepískla pro změnu já. Pak ale vyprskla smíchy. „No dobře, tak se to prostě budu m uset naučit. Slibuju, že už nikdy takhle nevybuchnu.“

Zůstala jsem na ni koukat. „Když myslíš.“ Máma si prostě nemůže pomoct. Je tím známá.

Jenže ona se hned druhý den přihlásila na hodiny kickboxu ve fitness klubu Seana Godfreyho.

„Takhle budu moct ventilovat svůj vztek,“ vysvětlila mi.

A tak se Sean Godfrey stal jejím přítelem.

25


M

áma chodí se Seanem Godfreym už tři měsíce.

Pořád sama sobě říkám, že o nic nejde. Cho

dila se spoustou chlapů. Teda ne najednou, samozřejmě.

„Nedokázala bych mít dva chlapy najednou,“ říká. „Tyhle levárny já nedělám.“

Vždycky je vezme domů, aby se se mnou seznámili, než si s nim i něco začne doopravdy. Jako bych byla její máma a musela jí k tomu dát souhlas! Zatím se mi žádný z nich moc nelíbil. Mám-li být upřímná, většinou nechápu, co na nich vidí.

Zato úplně chápu, co oni vidí na mámě. Je s ní leg - race – dokáže každého rozesmát. Není to kdovíjaká kráska a nosí obyčejné oblečení – většinou džíny a trička –, ale ve svých červených blýskavých teniskách vypadá fantasticky. Jsou to její šťastné boty. Když jedny zničí, koupí si další.

Mámin oblíbený film je Čaroděj ze země Oz . Už jste ho viděli?

26


Dávají ho často na Vánoce. Je to ten o Dorotce a jejím pejskovi jménem Toto. Ze začátku je černobílý, jenomže pak přijde hurikán a odnese je do země modrých Mlaskalů a tam je to najednou tak barevné, až vám z toho přecházejí oči. Máma umí moc hezky zpívat tu jejich písničku a taky se um í chechtat jako čarodějnice ze

Západu. I Dorotka m á blýskavé čer

vené boty a – pozor, vyzrazení děje! –

úplně na konci zaklape podpatky

o sebe a řekne: „Všude dobře, doma

nejlíp,“ a najednou je doma.

Když mámu omrzí s někým chodit, taky zaklape

podpatky. A omrzí ji to pokaždé. Je totiž hrozně vybíravá. Chce, aby chodili elegantně oblečení, snažili se, měli dobré vychování a chovali se k ní uctivě, ale na druhou stranu jí vadí, když se od ní nechají m oc komandovat a m ůžou se přetrhnout, aby jí ve všem vyhověli. Neptejte se mě proč. Člověk by si myslel, že bude chtít někoho hodného a laskavého.

„Tomu nerozumíš, Jess,“ říká mi vždycky. „Potře

buju chlapa, kterej má jiskru.“

Všichni chlapi, se kterými chodila, jiskřili až moc.

Komandovali ji a byly z toho hádky a nakonec rozchod. Přitom si ze začátku vždycky myslí, že je to

Ten Pravý – bláznivě se do každého zamiluje

a myslí si, že to pro m ě bude dobrý táta (přestože já

už tátu mám ) a že se budeme moct odstěhovat

z Marlborough Tower do nějakého hezkého domu

a tam žít šťastně až do smrti jako v pohádce. Až na

27


to, že máma pořád nemůže najít toho krásného prince. Nikdy s nikým nechodí déle než tři měsíce. Slečna Oliverová by řekla, že m á problémy s udržením vztahu.

S mým tátou se máma rozešla ještě dřív, než jsem se narodila.

„Takže jsem omyl, mami?“ zeptala jsem se.

„Nejlepší omyl na světě,“ usmála se máma a objala mě.

A myslí to vážně. K mému tátovi se vrátit nechce, ale kvůli mně se s ním snažila udržet kontakt. Jenže on nás pak začal tahat za fusekli – sliboval, že se pro mě v neděli zastaví, a vůbec se neukázal. Máma nesnáší, když někdo nedodržuje sliby. Takže to ukončila a od té doby jsem ho neviděla.

Vlastně mi to ani nevadí. Nejspíš ho mám ráda proto, že je to můj táta, ale kdyby nebyl, m yslím, že by se mi moc nezamlouval. Jmenuje se Si Martin a je moc hezký – má tmavé kudrnaté vlasy (šance

na to, že bych se svými rodiči

mohla mít dlouhé blonďaté vlasy

jako Alenka v říši divů, je bohužel

nulová). Živí se jako DJ v klubech.

Pracoval v klubu Storm, jediném

klubu v našem městě, kam máma

chodila s kam arádkami z práce. Tak se seznámili. A ona věřila, že on je Ten Pravý. Když mi to vyprávěla, povytáhla obočí a zavrtěla nad sebou hlavou. To si totiž myslela i spousta jiných holek. Jakm ile máma zjistila, že ji podvádí, rozešla se s ním .

Asi by pro m ě měl být ten pravý táta, jenže m ám-li

28


být upřímná, zdá se m i, že nikdy nebyl m oc nadšený z toho, že mě vidí. Ne že by se ke mně choval nějak ošklivě. Když jsem například na jeho přehrávači zmáčkla špatný knoflík a všechno mu smazala, ani mi nevynadal. Jen si zkrátka se m nou nevěděl rady.

Když bylo hezky, bral mě do zoo. Pokud pršelo, musel mě vzít k sobě domů a to nebylo nic moc. On

seděl na pohovce, praskal klouby

a nervózně po mně pokukoval. Já

seděla na jeho točicí židli, roztá

čela se co nejrychleji a přála si

uletět k nám domů.

Často jsem přemýšlela, o čem se

s ním mám bavit. V duchu jsem si

to nacvičovala, ale jakm ile jsem to pak

řekla nahlas, znělo to hloupě a já začala

koktat. Táta přikyvoval a vyptával se na různé věci. Bylo však vidět, že ho to ve skutečnosti nezajímá.

Nakonec začal stahovat všechny možné písničky a ptal se mě, co si o nich m yslím. Ačkoli se m i tenhle druh hudby vůbec nelíbí, snažila jsem se poznat, co se nejvíc líbí jemu. Obyčejně to byly ty kousky, u kterých zavíral oči a pokyvoval hlavou do rytmu.

„Tahle je super, tati,“ pochválila jsem mu to.

„Máš dobrej hudební vkus, holčičko,“ zaradoval se.

Máma mi vynadala. Prý jsem mu hned měla jasně dát najevo, že se mi taková hudba nelíbí. Ona s tím nemá žádný problém, když má někomu říct, že jí něco vadí. Jenomže já jsem se chtěla tátovi líbit.

„Aspoň že dokážeš říct mně , co se ti nelíbí, Jess,“ vzdychla máma.

29


Nemám ráda Seana Godfreyho, jenomže to mámě přiznat nemůžu, protože je do něj blázen. Myslí si, že je to Ten Pravý.

Když se poprvé setkali ve fitku, neměla o něm valné mínění. Ona není z těch, kdo obdivují bývalé fotbalisty. Jenže pak zjistila, že se znali už dlouho předtím, než se z něj stal fotbalista, ještě jako děti.

„On se tak změnil, že jsem ho ani nepoznala. Zato on hned poznal mě,“ vykládala máma.

„On s tebou byl v děcáku?“ podivila jsem se.

„Ne, ne. On nežil na skládce. Setkala jsem se s ním, když jsem začala žít u Mandy. Nějakou dobu jsme spolu kamarádili. Chodila jsem s ním a ještě jedním klukem za školu do takovýho starýho opuštěnýho domu.“

„To ti Mandy dovolila?“

„Ona o tom samozřejmě nevěděla. Tenkrát jsem jí trochu přerůstala přes hlavu. Ať tě ani nenapadne dělat takový věci, jaký jsem dělala já, Jess!“

„To je teda nespravedlivý!“

„Život je nespravedlivej,“ vzdychla m áma. „No nic, prostě tam chodili dva kluci – jeden byl takovej malej, jmenoval se Alexandr. Ten byl hrozně chytrej, ale ve škole ho šikanovali. A pak tam chodil ještě jeden velkej tlustej ošklivej kluk, kterýmu jsme říkali Fotbal.“

„Slečna Oliverová nám povídala, že o nikom nesmíme říkat, že je tlustej nebo ošklivej,“ upozornila jsem ji.

30


„Jenže on byl tlustej a ošklivej. A byl fakt drsnej. Takovej bouchač, co druhý šikanuje.“

„Jako Tyrone?“

„Jo. Možná ještě horší.“

„A on tebe a Alexandra šikanoval?“

„Chtěla bych vidět někoho, kdo by mě dokázal šikanovat!“ zasmála se máma. „Někdy byl hnusnej na Alexandra, ale já se ho zastala. Říkám si, co asi dělá dneska. Nejspíš je králem všech geniálních mozků v Silicon Valley. Zato vím, co dneska dělá Fotbal.“

„Ten bouchač?“

„Jo, jenže on se změnil. To fitko patří jemu . Jmenuje se Sean Godfrey. Fotbal byla jen jeho přezdívka. Vlastně jsem nikdy nevěděla, jak se jmenuje.“

„A je pořád ještě tlustej a ošklivej ?“ Radši jsem ta slova zašeptala.

„Pořád je velkej, ale tlustej už není. Je sam ej sval, protože na sobě pracuje. A vlastně už není ani ošklivej. Kdysi míval skoro vyholenou hlavu, zato teď nosí pěknej účes. Dokonce si nechává upravovat i obočí! Myslí si o sobě, že je Pan Úžasný. Kdyby ho člověk neznal z dřívějška, nejspíš by ho považoval

za kdovíkoho.“

„Ty si to o něm nemyslíš, že ne, mami?“

„No, na pohled vypadá dobře, ale uvnitř je to pořád

hloupý malý děcko. M ělas ho slyšet, jak m i vyprávěl

o svý fotbalový kariéře! M á ve svý kanceláři spoustu

trofejí a vystavenej dres. Dost se předvádí.“

„A cos dělala v jeho kanceláři?“

„Pozval mě po kickboxu na kus řeči. Abysme si

řekli, co jsme celou dobu dělali. Pro něj to byla jen

31


záminka, aby mi dal najevo, že je teď děsně úspěšnej.“ Máma si tiše odfrkla. „Starej Fotbal! Musím přiznat, že jsem se neubránila obdivu, jak dokázal svůj život změnit. Něčeho v životě dosáhnout.“

„Vždyť ty taky, mami!“

„Já ne,“ odpověděla trochu naštvaně. „Radši bych se měla jít vykoupat a převlíct.“

Dlouho si napouštěla vanu. A byla v ní ještě déle. Nejspíš ji rozhodila představa, že v životě nic nedokázala, aspoň co se týče práce. Vystřídala spoustu zaměstnání. Já si myslím, že byla dobrá ve všech. Někteří lidi si to však nemyslí.

Když měli v dětském domově málo vychovatelů, nějakou dobu tam pracovala. Mandy mi říkala, že to s dětmi uměla, ale nezvládala si udržet odstup. Podle mě je to skvělé, že je měla tak ráda, i když je pravda, že moc nedodržovala pravidla. To neumí. Proto je s ní taková legrace.

Pak se vrátila na střední školu, protože se tam předtím tak flákala, až ji vyhodili. Potřebovala si udělat závěrečné zkoušky, jelikož chtěla jít studovat žurnalistiku na univerzitu. Živila se jako servírka ve vinárně. Ukázalo se, že jí to jde líp než studovat na vysoké, tak skončila se studiem a nakonec tu vinárnu sama řídila. A šlo jí to dobře. Jmenovala se dost hloupě,

32


něco jako Roh hojnosti, ale všichni jí říkali „vinárna u Tracy“.

Jenomže pak se seznámila s m ým tátou a čekala

mě. Musela přestat pracovat v baru a potom už se tam nemohla vrátit, protože mě nemohla brát s sebou. Mohla by mi obstarat nějakou chůvu, ale to ona nechtěla.

„Já se o svý děcko dokážu postarat sam a,“ říkala.

Brala pak jakoukoli práci, kam si

mě mohla vzít v nosítku a kde jsem se mohla batolit kolem ní nebo jezdit na své motorce. Nejdřív uklízela, jenže jak mile jsem začala lézt, bylo to o strach – pořád jsem se snažila otevřít ty nebezpečné čisticí prostředky, což mámu nervovalo.

Potom donášela jídlo starým lidem. Všem jsem se

moc líbila, ale pak mě jedna paní chtěla zvednout a upustila mě. Tak se m áma rozhodla, že je čas najít si něco jiného. V děcáku trochu zahradničila, takže si našla práci jako zahradnice, což se nám oběma

moc líbilo. Já jsem si v dlouhé trávě hrála na

džungli a trhala jsem si pampelišky a sedm ikrásky,

zatímco máma sekala trávu, ryla a sázela. Všichni

však chtěli takové ty nudné

úhledné zahrady a máma je

se všemi nudným i a úhled

nými věcmi na štíru, a proto

ji už pak nezaměstnali.

Její nejlepší prací bylo ven

čení psů. Každé ráno jsme

33


braly na procházku tři čivavy a jorkšíra, kteří všichni patřili takové bláznivé malířce. Čivavy se jmenovaly Eeny, Meeny a M iny a jorkšír M oe. I když vypadali jako nejroztomilejší pejsci na světě, čivavy byly rozmazlené a uštěkané a Moe byl zase starý bručoun.

V poledne jsme venčily buldočka

Bustera. To byl miláček a chodil

poslušně u nohy. Odpoledne jsme

chodily na procházku sRoverem

a Rosie, dvěma krásnými labra

dory. Byli hodní a milovali mě, ale

musely jsme dávat pozor, aby něco nesežrali, protože kdykoli jsm e míjeli popelnici, začali slintat.

Ještě později odpoledne jsme

si braly Nelsona a Juliet. Nelson byl krásný staford teriér slepý na jedno oko aJuliet hodně drahý francouzský buldoček. I na ně se m usel dávat velký pozor, protože se měli moc rádi, ale ne

směli spolu mít štěňata.

V každém případě toho venčení

bylo dost. Občas jsem to zvládala

jen stěží, protože jsem byla ještě

malá, tak m i máma koupila červe

nou motorku. Přestože byla moc

krásná, Moeovi se nelíbila, a když jsem se k němu jednoho dne přiblížila, kousl mě do kotníku. Asi to

34


vypadalo jako nic – byl to jen malý chlupatý pejsek

připomínající mop. Hrozně to však bolelo, protože

mi prokousl kůži až na kost a musela jsem jet do

nemocnice na protitetanovou injekci.

I když jsem slibovala, že už se nenechám kousnout,

máma s venčením psů skončila a nějakou dobu jsm e byly dost chudé. M oc se mi po všech těch psech stýskalo, dokonce i po tom protivném malém Moeovi. Někdy jsem si venku hrála na to, že venčím své vlastní imaginární psy. Měla jsem čtyři: Barona,

dlouhosrstého německého ovčáka velkého jako já,

Chlupáče, oddaného krém ově bílého labradora, Bam -

bulku, roztom ilého pom eraniana, a čivavu Ňufa. Cho

dili se mnou dokonce do školy, seděli vedle mojí

lavice a běhali se mnou po hřišti, pokud jsem si ne

měla s kým povídat. Nejspíš už jsem na hraní dost

velká, ale občas k sobě ty své pejsky přivolám, když

mě začne Tyrone se svou partou šikanovat.

Potom máma pracovala jako recepční v prodejně

aut. Chodila s jedním chlápkem odtamtud a ten ji

naučil řídit. Pak se začala docela zajímat o auta.

Mandy je i spisovatelka kromě toho, že je pěs

tounka, a když dostala zaplaceno za sérii legračních knížek pro děti, přispěla mámě na nákup malého

35


ojetého auta. Je dost staré a nevím e, jestli letos projde technickou kontrolou, jenže nové nablýskané fáro bychom tam, kde bydlíme, mít stejně nemohly – do pěti minut by bylo zničené.

Mandy sice nedostala za ty knížky tolik, kolik jsme doufaly, ale první z nich věnovala mně. Bylo to tam napsané hned na začátku ajá jsem byla nesmírně pyšná. Mámu taky vždycky bavilo psát, tak se pokusila napsat knížku pro děti. Když jsem přišla ze školy, pokaždé mi kousek přečetla. Připadalo mi to legrační, ovšem hodně neslušné. Máma to pak poslala Marině, která vydává Mandyiny knížky, a té to tak legrační nepřišlo, spíš neslušné. To mámu rozčílilo.

„Myslí si, že máš fantastický svěží styl psaní, Tracy,“ snažila se ji utěšit M andy. „Je to jen m oc neslušné, to je všechno. Určitě bude uvažovat o jejím vydání, když to trochu upravíš.“

„Já to nechci upravovat,“ protestovala m áma. „A co je na tom, že je to neslušný? M ně by se zrovna tahle knížka moc líbila, když jsem byla malá.“

„Já vím. Jenomže ty jsi byla zvláštní dítě,“ nam ítla Mandy.

„Protože jsem měla zvláštní dětství.“

A pak máma dostala nápad. Rozhodla se, že napíše svou autobiografii.

„Vážně?“ zeptala se Mandy nervózně. „Nemůžeš o skutečných lidech napsat, co tě napadne, Tracy. Mohli by tě žalovat.“

36


„Ať si to zkusej! Trochu jim změním jména. Jen počkej, Mandy, tohle bude bestseller – pro dospělý, nejen pro děti. Budou to memoáry!“

„Ale Tracy!“ Mandy protáhla obličej.

„Co jsou to memoáry?“ zeptala jsem se.

„To jsou knihy, ve kterých lidi vzpomínají na to, co prožili. Může to být i o jejich hrozném dětství a bývají plné šokujících podrobností asebelítosti.“

„Přesně tak!“ řekla máma vítězoslavně. „Prodají se jich mraky a já s Jess budem e za vodou. M oje memoáry budou ze všech memoárů na světě ty nejtragičtější, protože jsem měla tak hrozný dětství.“

„Vážně si to myslíš?“ zeptala se Mandy.

„No jasně! Byla to naprostá hrůza .“

Šťouchla jsem do ní. „Když si tě osvojila Mandy, tak jsi byla šťastná, ne?“

Mámě došlo, že byla dost netaktní. To se jí stává často. Nějak si nemůže pomoct.

„Ale Mandy! Já nemyslela, že to byla hrůza, když sis mě osvojila ty , blázínku!“ Máma se ji pokusila obejmout.

„No... já jsem se přece o tebe starala většinu toho tvého mizerného dětství, ne?“

„Já myslela předtím . Když si mě lidi přehazovali jako horkej brambor. Ani nevím, co bylo horší. Žít s mou mámou nebyla žádná procházka růžovou zahradou, zvlášť když začala chodit s tím chlápkem, co nás pak mlátil. A pak tu byli ty úžasný manželé, co mě poslali zpátky do děcáku, jakmile se dozvěděli, že čekaj dítě. I tam to bylo příšerný – všechny

37


ty děcka tam pobíhaly jak šílenci, hádaly se, praly se a mívaly záchvaty vzteku.“

„Tos byla jen ty, Tracy,“ připomněla jí Mandy.

„Já byla úplnej anděl ve srovnání sněkterejma

jinejm a dětma. Pamatuješ na

Justinu Littlewoodovou a na to,

jak mi přebrala mou nejlepší

kamarádku Luisu? Byly na mě

tak hnusný, že si to ani neum íš

představit,“ řekla m áma a sebe - lítostivě zavrtěla hlavou. „Ta pitom á Justina Little - woodová v m ý knize určitě bude .“

„I ty jsi občas dokázala být dost krutá,“

podotkla Mandy. „Vzpomeň si, jak ses chovala k tomu chlapečkovi – k tomu, co měl narozeniny stejný den jako ty.“

„Péťa Tichošlápek! No jo, ten. Víš, on

byl tak otravnej, že si oto říkal,“ vysvětlovala máma. „Všechno se mi to vybavuje do nejmenších podrobností. Začnu psát hned dneska.“

Pracovala na té knize několik týdnů. Nad smut

nými pasážemi popotahovala a pak se třeba najednou rozesmála, když si vzpomněla, co někomu provedla, aby se mu pomstila. Potom to četla i m ně. Některé pasáže mě rozplakaly, protože máma byla tak nešťastná. U jiných jsem vyprskla smíchy. Další mě udivily.

„Mami! Tos nemohla doopravdy udělat! Ty si to

určitě vymejšlíš!“

„Je to všechno stoprocentní pravda,“ tvrdila.

„Z toho mám právě obavy,“ řekla Mandy, když jí

38


máma své dílo ukazovala. „Nemůžeš takhle psát o skutečných lidech.“

„Jistěže můžu. Budou nadšený, že se o nich píše v knize. Zvlášť když to bude bestseller.“

Nebyl to však bestseller. Neprodala se ani jedna kniha, protože ji nikdo nevydal. Marina ji odmítla.

Šly jsme za ní s m ámou po vyučování. Všude po stěnách měla police s kniham i, které vydala.

„Koukej, mami, tamhle jsou knížky od M andy!“ zaradovala jsem se.

Ačkoli jsem je měla všechny doma, bylo vzrušující vidět je takhle v řadě vedle sebe s M andyiným jménem na hřbetě. Pyšně jsem je pohladila.

„Můžeš si nějakou prohlédnout, jestli chceš,“ nabídla mi Marina.

Je to velice elegantní dáma, která mluví tiše a nosí velké náušnice a vlasy stažené do uzlu. Měla na sobě smetanově bílý svetr a béžové kalhoty, takové to oblečení, co by měla většina lidí během pěti minut špinavé, jenže to její bylo čistoskvoucí. Na stole stála zarámovaná fotografie dvou holčiček, blonďatých miniverzí jí samotné.

Vytáhla jsem si oblíbenou knížku od Mandy, sedla jsem si s ní a předstírala, že ji čtu, zatím co jsem pozorně poslouchala,

o čem se spolu baví. Doufala jsem , že máma nebude

moc nezdvořilá.

Ta začala mluvit bez obalu.

„A proč mi vlastně nechcete vydat ty m oje memoá -

ry?“ zeptala se.

39


„Je to opravdu zajímavé čtení a fascinující příběh, ale váš styl tak nějak není správný,“ odpověděla Marina.

„Když jsem napsala knížku pro děti, tvrdila jste přece, že mám skvělej styl psaní!“ připomněla jí máma dotčeně.

„To ano, ale ne pro psaní m emoárů. Ty musejí být vážnější. Navíc už memoáry vyšly z m ódy.“

„A co je v m ódě?“ zeptala se máma.

„Romány o silných ženách, které se někom u chtějí pomstít.“

„Tak do toho jdu!“

„Jenomže než to napíšete, bude už i tenhle trend passé. Moc mě to mrzí, Tracy. Vím, že je to frustrující.“ Marina se naklonila k mámě. „Abyste věděla, také jsem napsala jednu knížku – pro děti. Mým dcerám se moc líbila. Snažila jsem se ji vydat, ale všichni si myslí, že to nějak není to pravé ořechové. Vím, jak to může být skličující.“

Připadalo mi hodně zvláštní, že ani vydavatelka si nemůže vydat svou vlastní knihu. Chvíli si o tom s mámou povídaly a do toho Marině zazvonil telefon. Vzala ho s om luvným úsměvem – a zalapala po dechu.

„To snad ne, Avo! To není možné! Ona si jen tak odešla?“

Marina poslouchala, kroutila hlavou a m račila se. Projížděla si prsty ve vlasech, až se jí úhledný uzel trochu posunul nakřivo a uniklo z něj pár pramínků.

40


„Já budu hned doma, miláčku. Vlastně ne, počkej. V šest mám být na party k příležitosti vydání jedné knihy a mám tam mluvit! A táta je zrovna pryč. Pane na nebi, co budeme dělat?“ kvílela.

„Co se stalo?“ zeptala se máma.

„Moje au-pairka se pohádala s Avou, mou starší dcerou – někdy se dokáže chovat nemožně –, sbalila si věci a odešla. Moje holčičky jsou teď doma samy a nebudou m ít co k večeři a m oje matka bydlí tři hodiny odtud a sousedy pořádně neznám –“

„Znáte přece mě ,“ řekla máma. „Kde bydlíte? Můžeme tam s Jess zajet a já jim něco k večeři udělám .“

„Ne, to po vás nemůžu chtít,“ namítla Marina.

„Jasně že můžete. Nebojte, starala jsem se o děti z děcáku. Umím to s nim a, viď, Jess?“

„Úplně skvěle,“ přisvědčila jsem.

Marina ještě váhala. Nedivím se jí. Znala mámu teprve půl hodiny, ačkoli Mandy znala už spoustu let – od té doby, co byla máma ještě malá. Slyšela toho o ní spoustu. H mm. Možná proto váhala.

„Asi bych měla zkusit zavolat do agentury, jestli

nemají nějakou chůvu pro pohotovostní případy,“

zamumlala.

„Jenže to pak budou Ava ajejí sestřička samy

pěkně dlouho, než přijede – a bude to úplně cizí žen

ská,“ připomněla jí máma.

„Tak dobře,“ řekla Marina a znovu zvedla telefon.

Ozývalo se z něj hlasité „M ami? Mami? MAMI!? “

„Pst, miláčku. Nemusíš hned panikařit. Posílám

ti svou kamarádku Tracy. Ona na vás s Alicí do

hlédne a udělá vám večeři,“ uklidňovala ji Marina.

41


„Já ti ji dám k telefonu.“ Přepnula

si mobil na hlasitý odposlech.

„Ahoj, Avo, ahoj, Alice,“ spustila

máma. „Doufám, že se mnou bu

dete spokojený. Beru s sebou taky

svou dceru Jess. Můžete si spolu

hrát, až budu dělat večeři.“

Stáhl se mi žaludek. Vždycky mám trochu obavy ze seznamování s novým i dětmi, zvlášť když se po mně chce, abych si s nimi hrála. Ava se mi podle hlasu moc nezamlouvala a Alice nebyla o m oc lepší.

„Ty jsi ta Tracy, co napsala tu dětskou knížku?“ zeptala se Ava. „Jak jsou tam ty sprosté věci? M áma nám ji začala číst.“

„Co jste na ni říkaly? Vsadím se, že se vám líbila,“ vyzvídala máma.

„Je legrační,“ odpověděla Ava.

„Viď? Vaše máma udělala chybu, že ji nevydala,“ řekla máma. „A co byste chtěly k večeři?“

„Určitě ne těstoviny ani filé ani nic sbrokolicí,“ prohlásila rozhodně Ava. „My nesnášíme zdravá jídla.“

„Tak to vám přivezu překvapení – a vsadím se, že vám bude oběma chutnat.“

„Dobře. Tak můžeš přijet.“

„A co na to říkáš ty, Alice?“ zeptala se Marina.

Ava jí nejspíš nedala telefon do ruky. „Kejvá hlavou,“ oznámila nám.

Tak máma získala novou práci a já nejlepší kam arádku.

42


C

estou k Marininu domu se máma zastavila

v McDonaldu.

„Mami!“ zhrozila jsem se. „Nemáš jim spíš něco

uvařit?“

„Tohle je rychlejší – a určitě jim to bude mnohem

víc chutnat.“

Nechtěla jsem se s ní hádat. Já tam taky ráda cho

dím a stejně tak m áma. Čas od času si tam zajdeme

na něco dobrého, třeba když máme naro

zeniny. Jinak většinou m íváme těstoviny

nebo ryby nebo spoustu brokolice, pro

tože máma si umínila, že musím jíst

zdravě.

Pět minut nato jsme byly před Marini

ným domem. Byl to honosný starý řadový

dům, s dveřmi natřenými smetanově

bílou barvou.

„To je krása,“ libovala si m áma s taškou

plnou jídla v ruce. „Jednou taky budeme

mít takovej dům, Jess, uvidíš.“

43


Sehnula se a otevřela víko od schránky. „Ahoj,

holky,“ zakřičela. „Je tu rozvoz jídla Tracy Beakerový!“ Zazubila se na mě. „Určitě přiběhnou.“

Taky že přiběhly. Ava vypadala přesně tak, jak

jsem si ji představovala. Byla trochu starší než já a hodně se podobala své mámě. Byla štíhlá a elegantní a měla dlouhé světlé vlasy. Na sobě m ěla fantastické oblečení – měkký modrý svetr a úzké džíny. Obojí bylo určitě značkové. Na nohou měla úžasné modré střevíčky s podpatkem, ale byly jí moc velké – viklaly se jí v nich kotníky. Nejspíš patřily její mámě.

Alice byla mladší

a ještě na sobě měla

školní uniformu jako já.

Byla baculatější než Ava a na jednom

copánku jí scházela stuha. Mrkala na

mámu a na mě a kousala se do rtu.

Věděla jsem, že i ona m á stažený ža

ludek. Jakmile však zjistila, že ne

seme jídlo z M cDonalda, usmála se.

I Avu to potěšilo. „Jenže máma nám

nedovolí jíst hamburgery a hranolky,“ řekla.

„To nevadí,“ odpověděla máma nevzrušeně. „Mů

žete tu sedět a koukat na nás. Protože my si určitě dáme, viď, Jess?“

Přikývla jsem. Alice měla na krajíčku.

„To byl jen vtip,“ uklidňovala jsem ji. „Koupily

jsme i pro vás.“

44


„Nebudeme zbytečně špinit talíře,“ rozhodla

máma. „Sníme to z krabice. A přivezla jsem ještě

milkshake a colu – nevěděla jsem, co máte radši.

Ale to nejspíš taky nesmíte, takže si můžeš natočit

vodu z kohoutku, Avo.“

Ava si dala cheeseburger a hranolky a k tomu

ještě colu i m ilkshake. Pak řekla, že za chvíli budou

mít videohovor s tátou, tak

máma rychle uklidila –

všechno naházela do koše,

utřela stůl a bylo uklizeno.

Ava chtěla psát esemesky

svým kamarádkám. Máma však řekla, že bychom

měly všechny sedět u stolu a hrát nějakou hru, pro

tože to na tátu určitě udělá dojem.

„To mají rodiče nejradši – když jejich děti hrajou

nějaký starodávný hry,“ vysvětlila. „My je hrajeme

každou chvilku, viď, Jess? A čteme si a malujeme

a pečeme.“

„To je nudný,“ zívla Ava.

„Já ráda čtu,“ ozvala se Alice tiše. „Nem aluju, pro

tože se s tím nadělá hrozný nepořádek. Zato ráda

kreslím. Nikdy jsem nic nepekla, ale chtěla bych to

zkusit. Mám totiž ráda sladké.“

„Tak si zahrajeme jednu slovní hru, jmenuje se

Jaký, kdo, co dělal ,“ rozhodla máma. „Avo, najdi ně

jakej papír, Alice, přines čtyři tužky nebo propisky.

Supito presto!“

„Nechceš si, doufám, hrát na Mary Poppins?“ po

vytáhla obočí Ava.

„A dáš nám lžíci cukru?“ usmála se na ni Alice.

45


„Ani nápad,“ zavrtěla máma hlavou a chytila ji za nos.

Ava s Alicí tuhle hru ještě nikdy nehrály! Alice trochu znervózněla, když jsme měly napsat mužské jméno, ohnout papír a poslat ho dál.

„Já nevím, jaké jméno mám napsat. A bojím se, že tam udělám chybu,“ pošeptala mi.

„To nevadí, je to jen hra. Já taky dělám chyby,“ odpověděla jsem. Nebyla to pravda. Zangličtiny mívám skoro samé jedničky. Chtěla jsem ji jen uklidnit.

„Tohle je ta nejhloupější hra na světě,“ prohlásila Ava, ovšem když jsme si pak četly výsledné věty, málem se potrhala sm íchy. Máma tam totiž napsala spoustu směšných věcí.

Když zavolal jejich táta, ještě jsme se smály.

„Ahoj, holčičky. Čemu se tak smějete? Kde je Aggie?“

„Odešla. A máma musí být dlouho v práci, tak nám poslala svou praštěnou kam arádku Tracy,“ vysvětlovala Ava.

„Avo!“ pokáral ji táta. „Takhle se o lidech nem luví! Tracy je s vám i v kuchyni?“

„Já jsem tady,“ ozvala se m áma,

přitáhla si žid



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.