načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje knížka o Krakonošovi -- Dva tucty příběhů a tři k tomu - Otfried Preussler

Moje knížka o Krakonošovi -- Dva tucty příběhů  a tři k tomu

Elektronická kniha: Moje knížka o Krakonošovi -- Dva tucty příběhů a tři k tomu
Autor:

Kdo by neznal Krakonoše – pána Krkonoš? Po svém nám ho představuje Otfried Preussler, který se v českých Krkonoších narodil. Ve Dvou tuctech příběhů a třech k tomu zavádí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 144
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání druhé, ve Volvoxu Globátoru první
Spolupracovali: z německého originálu Mein Rüberzahlbuch ... přeložil Josef Beran
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1219-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V laskavých příbězích autor vypráví o ctnostech a nectnostech krkonošského lidu a o tom, jak spravedlivý Krakonoš každé zlo potrestá a dobro odmění. Lidové vyprávění se prolíná se vzpomínkami na rodný kraj.

Popis nakladatele

Kdo by neznal Krakonoše – pána Krkonoš? Po svém nám ho představuje Otfried Preussler, který se v českých Krkonoších narodil. Ve Dvou tuctech příběhů a třech k tomu zavádí čtenáře do Krkonoš a dává na vědomí, že: Ještě žije, ještě vládne ten starý pohan ve své říši na pomezí zemí českých a slezských, veliký a plný sil, jako odpradávna.

Tato bytost s čarodějnou mocí se zjevuje v nejrůznějších podobách: jako šlechtic, jako dvorný milenec, občas jako mnich či kořenář. Běda tomu, kdo si ho znepřátelí! Blaze tomu, komu se od něj dostane pomoci!

Znova a znova se spisovatelé a umělci zaobírají tajuplnou postavou Krakonoše. Knihou o něm se Otfried Preussler přidává k dlouhé literární tradici. Práce s touto tematikou byla pro náruživého vypravěče obzvláštním potěšením. Za prvé ji usnadňovala Preusslerova záliba ve fantastických povídkách, za druhé byl autor pánu Krkonoš povinován svým původem. Herbert Holzing, jenž celkové umělecké pojetí převzal, interpretuje Krakonoše Otfrieda Preusslera svým vlastním nezaměnitelným a mistrovským způsobem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OTFRIED PREUSSLER

MOJE KNÍŽKA O KRAKONOŠOVI


Otfried Preussler

Mein Rüberzahlbuch

Illustrated by Herbert Holzing

copyright © 1992 by Thienemann in Thienemann-Esslinger

Verlag GmbH, Stuttgart

translation © Josef Beran, 2015

ISBN 978-8 0 -7511-219-4

ISBN 978-80 -7511-220 - 0(eub)

ISBN 978-8 0 -7511-221-7 (pd f )


OTFRIED PREUSSLER

MOJE KNÍŽKA O KRAKONOŠOVI

Dva tucty příběhů

o pánu Krkonošovi

a tři k tomu


PŘÍBĚH NA ZAČÁTEK


/ 7 /

V KR AKONOŠOVĚ ŘÍŠI

BYLO TO jednoho krásného letního dne, prázdniny zrovna začínaly.

Onomu chlapci bylo tehdy právě osm a směl poprvé doprovázet tatínka

do Krkonoš. Z Liberce jeli vlakem až na poslední stanici na česko-slezské

hranici. Obilí v údolích ještě stálo, seno už bylo svezeno. V selskýchzahrádkách zářily růže a  karafiáty, divizny a  stračky, oměje šalamounky,

měsíčky a koule z barevného skla.

Z Harrachova šli do hor pěšky, bok po boku stoupali vysokým lesem vzhůru. Aniž by chtěl, musel chlapec myslet na Krakonoše. Už o pánu Krkonoš leccos četl a mnoho slyšel.

„A je Krakonoš doopravdy?“ vyzvídal. „A je to pravda, že se rozzlobí, když ho někdo volá jménem?“

„Nemá to vůbec rád, a zvlášť když na něho někdo pokřikuje bez úcty – či jeho posměšnou přezdívkou Rýbrcoul,“ odpověděl otec. „V horách by se neměla říkat moc nahlas, nejlépe vůbec ne.“

„A – jak se tedy správně jmenuje?“

„Na to jsou různé názory. Staré knihy tvrdí, že se jmenuje ,Dominus Johannes‘. To je latinsky, od mnichů. Ale jeho pravé jméno to také není. To asi zůstane tajemstvím – stejně jako jeho původ, kde bydlí a jakskutečně vypadá.“

Po dvou hodinách počal les řídnout, blížili se k jeho horní hranici. Jen několik zakrslých smrčků vroubilo ještě cestu. Byly sukovitéa pokřivené, s vrcholky rozcuchanými větrem. Brzy opustili stíny stromů nadobro a před nimi se rozevřelo volné prostranství.

Zde nahoře bylo větrno, přes horské louky se proháněl vítr. Tu a tam se v nízké trávě šedalo pár balvanů. Někde se ukázala prohlubeň zarostlá klečí. Jinde šindelová střecha některé boudy, jak se v  Krkonoších říká chalupám horských sedláků.

/ 8 /

„Krakonošova říše!“ Tatínek udělal rukou veliký oblouk.

Z horského hřebenu se jim otevřel nádherný výhled na všechny strany.

Nedaleko stála bouda u Sněžných jam, se svojí větry ošlehanou věží. Za

nimi bylo vidět Dívčí kameny, Vysoké kolo – a  v  modravé dálce Sněž

ka. Stačilo pohlédnout doprava a viděli daleko do Čech a nalevo zas do

Slezska.

„To je dnes krásný den!“ zvolal chlapec s nadšením. Opravdu, nejčistší

modř nebe se klenula do závratné výše. Až na nepatrný mráček v dálce.

Po cestě ze slezské strany se blížil hlučný houf mladých lidí, oble

čených po městsku, v  nejlepší náladě. Mladí panové mávali slamáky,

slunečníky mladých dam vesele svítily pestrými barvami, hezky to celé

vypadalo.

Jeden z mladých mužů, ve žluté vestě, kolem krku pestrý šátek, vylezl

na balvan u cesty. Za hlasitého pokřiku a smíchu pozvedl svoji hůlku jako

kapelník. Dal znamení a ti rozpustilí mladí lidé začali sborově křičet, až

se to po horách rozléhalo:

„Krakonoši! Krakonoši!

Proč se skrýváš?

Čekají tě smělí hoši!“

Ten pošetilý veršík jim zřejmě dělal ohromnou radost. Nemohli se ho

nabažit a vykřikovali ho stále znovu; nejméně tucetkrát ho zopakovali:

„Krakonoši! Krakonoši!

Proč se skrýváš?

Čekají tě smělí hoši!“

„Pojď, jdeme dál!“ naléhal otec, napůl žertem, napůl vážně. „Jestli má

Krakonoš špatnou náladu, tak něco zažijí!“ Ukázal na nevinný obláček na

obzoru. „Kdo ví, co se z toho ještě může vyklubat. Tady to jde kolikrát

ráz na ráz...“

/ 10 /

A skutečně! – netrvalo ani čtvrthodinku a nebe se zatemnilo. Kde byl

předtím obláček, šlehaly z hrozivé stěny mraků první blesky, pak se zvedl

vír a opíral se v divých nárazech do travnatých srázů s klečí.

„Honem k támhletěm skalám!“ volal otec. „Pod ty se schováme!“

Právě včas jsme dorazili ke skalám a zalezli pod převislý kámen.Kolem už šlehal déšť a zuřila bouře. A blýskalo se, hřmělo bez přestání!

Takovou bouři chlapec ještě nezažil. Štěstí, že tu byli v bezpečí!

A co ta slezská společnost, ti bujní mladí lidé? „Ach, Krakonoši!“myslil si chlapec. „Pro dnešek toho můžeš nechat, jsou dost potrestáni!“

Zdálo se, že Krakonoš je stejného mínění s  chlapcem. Ještě jeden oslnivý blesk a mocné zahřmění – a náhle se rozhostil klid. Za několik okamžiků už zas svítilo slunce na horské klečové louky, z nichž stoupala pára.

„To bylo tedy štěstí, že nás bouře nezastihla na volném prostranství,“ řekl tatínek. S ulehčením jsme vylezli zpod převisu a rozhlédli se.

Městští výletníci se blížili se svěšenými hlavami. Slaměné klobouky mladých pánů deštěm zplihly, mladé dámy měly své slunečníky sklaplé. Vypadali ve svých promočených letních šatech jak zmoklé slepice. Všem ještě čišela z tváře hrůza, jedna dívka plakala.

„No, hlavně že jste celí!“ těšil je tatínek. „Dejte se tou cestou nalevo, a za chvíli jste u nejbližší boudy. Tam vám jistě půjčí vlněné deky a nalijí horký čaj. A ještě něco, mladé panstvo – vezměte si z dnešního zážitku ponaučení: Podruhé pána hor neškádlete!“

Sotva to dořekl, v dálce ještě jednou zahřmělo. A ten bouřkový mrak, který se stáhl k  východu, za Sněžku, měl najednou tvar obrovského černého muže s vysokým kloboukem a vlajícím dlouhým plnovousem – ale jen na prchavý okamžik.

Těch pár chvil mi stačilo, abych porozuměl, co nám tím chtěl pán Krakonoš naznačit: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna. PRVNÍ TUCET

/ 13 /

NA TŘI ROK Y BEZ ÚROKŮ

JAK UŽ JE TO DÁVNO, kdy jsme, otec a  já, zalezli pod skalní převis a ukryli se tam před Krakonošovými hromy a blesky. Během dalšího

života jsem měl s pánem Krkonoš co do činění ještě dvakrát – ale o tom

později. Od nepaměti měl pověst vládce přísného. Kdo se v jeho říšichová bezohledně nebo se mu dokonce osobně vysmívá, musí počítat s tím,

že ho stihne trest. Poctivému a ohleduplnému člověku ale odpustí, i když

neopatrně vezme jeho jméno nadarmo, což si jinak nerad nechává líbit.

O tom lze vyprávět mnohý příběh.

Horský sedlák Krause ze statečku na dolním konci Rokytna, zvaný

krátce Dolní Krause, byl potivý a pracovitý člověk. Neméně poctivá

a  pracovitá byla také jeho žena Líza. Je však všeobecně známo, že

štěstí a neštěstí jsou sourozenci, ale slepí. To museli zakusit i Dolní

Krausovi.

Dva roky po sobě jim krupobití zničilo obilí, řepa a brambory zmrzly, kozy jim zašly, potom i slepice, kohout nejdřív. Dokonce i jablka a hrušky spadaly předčasně z  větví. Pak už netrvalo dlouho, než se svými třemi dětmi vydali poslední haléř. To samo by už stačilo, ale nejhorší měli ještě před sebou!

Jejich nejmladší, Toník, jednoho dne znenadání tak těžce onemocněl, že se i doktor skoro vzdal naděje – doufal už jenom v určitý lék, jaký se u lékárníka v Rokytnici nepořídí pod deset, dvanáct tolarů.

Dolní Krause se podívá na svoji Lízu, Líza na něj. Kde vzít dvanáct tolarů? Punčocha je prázdná, poslední groš na zlé časy pryč... Ale co ten bohatý bratranec, na druhé straně ve Slezsku? Bratranec AmbrožKretschmer, obchodník v Jehňátkově.

Příštího jitra, ještě před svítáním než padla rosa, Krause vyrazil.

/ 14 /

V Jehňátkově prosí bohatého bratrance úpěnlivě o pomoc, chce si řício deset, dvanáct tolarů na lék. Brantrance Kretschmera to, jak se zdá, vůbec

nedojímá. Ani na druhou, třetí prosbu nereaguje. „Můj soucit má,“ povídá

se stisknutými rty. „Ale moje peníze, Krause, na ty může zapomenout!“

Se svěšenou hlavou se dal Krause na zpáteční cestu, přes horyk domovu. Kde jen vzít tolik peněz na lék? Nedaleko Vysokého kola se na

chvilku zastavil, aby trochu vydechl. Přes holé travnaté svahy vál vítr.

Nebe nad horami bylo jasné a modré, svět by nemohl být krásnější –nebýt malý Toník nemocný a kdyby mu bylo pomoci. Teď už mohl pomoci

jenom milý Bůh. Anebo Krakonoš?

„Teď nebo nikdy!“ myslel si Dolní Krause, a pak zavolal z plného hrdla směrem ke Sněžce: „Krakonoši!“ Krakonoši! Jestli mě slyšíš, pomoz nám!“

Kolem dokola dál vládlo ticho. Zavolal pána hor podruhé, potřetí. Pro jistotu i jeho jiným jménem, Rýbrcoul, které ten pán neměl už vůbec rád. Pro Toníka se toho odvážil. Ale všechno marné. Žádný náhlý náraz větru, žádný hrom. Jenom z dálky křik nějakého dravce – a krákání horských kavek ve vzduchu. „Nojo,“ pomyslel si Krause smutně. „Ani se tomu nemohu divit...“

Už chtěl jít dál, tu ale zaslechl kroky – a  jak se ohlédl, ťape si to k němu stařík, nůši na zádech, malý a vysušený, obličej jako kůra stromu. Podle všeho jeden z těch sběračů kořínků a bylinek, které člověk v horách tu a tam potká.

„Co je to tu za řvaní?“ stařík byl podle všeho podrážděný. Jeho pohled zpod nazrzlého obočí pronikal Dolnímu Krausemu až do morku kostí. „Na něco se tě ptám, ne?“

Stařík Krauseho předešel s odpovědí. „Tebe znám, Krause. A vím, že potřebuješ deset, dvanáct tolarů. A taky vím, nač. Ale abychom ukovali hřebíky i s hlavičkami – půjčím ti rovnou sto. Na tři roky bez úroků.“

Dolní Krause nevěděl, jestli mu dobře slouží uši, překvapením ze sebe nedostal ani slovo.

„Nečum na mě jako vůl, když hřmí!“ Stařík sundal u nejbližšíhotravnatého hrbolu nůši. „Vyplatím ti peníze a taky si nacpu fajf ku.“


/ 15 /

Krause čekal, že v  nůši uvidí bylinky a  kořínky. Teď se ale ukázalo,

že je plná zlatých a stříbrných mincí, perel a drahokamů, kožený pytlík

ležel navrchu. Dolní Krause by byl mohl snadno leccos z  těch pokladů

strčit nepozorovaně do kapsy. Stařík se zcela zaměstnával svojí fajf kou,

trvalo drahnou chvíli, než se zas obrátil k sedláčkovi a zeptal se: „Tak už

to bude?“

Ano, řekl Krause, vzal si z  nůše sto tolarů, jestli se pán chce pře

svědčit. „Jako bych nevěděl, jak vypadá sto tolarů!“ vyjel na něj stařík.

„A ještě něco?“

Ano, povídá Krause. Prosí ještě o dlužní úpis, jinak by půjčku takové

spousty peněz nemohl přijmout.

„No dobře.“ Stařík se rozmáchl do vzduchu a v ruce se mu objevilpo

psaný kus papíru. Podržel ho Krausemu před nosem: „Je to tak správně?

– Jedno sto tolarů bez úroků půjčeno, splatné ode dneška za tři roky. Tady

nahoře, pod Vysokým kolem.“

Vytrhl si brko z klobouku, na špičce visela ještě kapka inkoustu.Krau

se napsal na úpis velikými, zřetelnými písmeny své jméno. Ten druhý

zamával papírem ve vzduchu; a když byl dopis suchý, složil jej a zastrčil

do kapsy kabátu.

„No tak ti tedy, Krause, přeju mnoho štěstí. Nejvyšší čas, aby se to

s tebou a s tvojí rodinou obrátilo zas k lepšímu. – Jo, a ještě něco!“ Hrabal

v kapsách a vytáhl zvláštně tvarovaný kořen. „Ten strčíš nemocnémuTo

níčkovi pod polštář, hned jak přijdeš domů, to mu pomůže.“

Dolní Krause z  Rokytna chtěl staříkovi poděkovat. Ten ale naložil

nůši na záda, pokynul mu a šel svojí cestou, směrem ke Sněžce. Ale místo

aby se při tom zmenšoval, byl každým krokem větší a větší; a také se při

tom odchodu stále jakoby rozplýval, až za chvíli úplně zmizel.

Copak se to Krausemu za bílého dne jenom zdálo? Byl by na to mohl

přísahat, nebýt toho váčku peněz – a toho kořene. Jako na křídlechspě

chal k domovu, nehleděl na kořeny, na kameny, na výmoly, jako by ani

nemohl zakopnout a upadnout. Od setkání s tím staříkem cítil hluboko

v srdci, že se k němu zase obrátilo štěstí.



/ 17 /

Povíme to krátce: Kořen zapůsobil; Toníček, včera ještě rozpálenýhorečkou a  na smrt nemocný, byl druhého rána jako vyměněný. Horečka

byla pryč, oči se rozjasnily, studený pot z čela ten tam. To ale byl teprve

začátek! Od té doby to spělo u  Dolních Krausů v  Rokytnu stále k lepšímu, a nebyl to jenom účinek toho sta tolarů, které si Krause vypůjčil.

Nad domem a dvorem zase vyšla šťastná hvězda; požehnání Páně se po

těžkých zkouškách vrátilo.

Hospodářství vzkvétalo, nová koza i nové slepice prospívaly, a děti

zrovna tak. A Krausovi sami nepolevili v pracovitosti a píli,v rozvážnosti a vděčnosti. Od onoho setkání pod Vysokým kolem věděl Krause

dobře, čí jsou dlužníky; a věděla to i jeho Líza, nebyla přece padlá na

hlavu.

Tři roky nejsou dlouhá doba. Krausovi nahospodařili včas nejen těch

vypůjčených sto tolarů, nýbrž mnohem víc. V den platby vystoupili, všech

pět v nedělním oblečení, na horskou louku nedaleko Vysokého kola.Dolní Krause šel vpředu, v pravé ruce měšec se sto tolary. Přes holé travnaté

svahy vál vítr. Nebe nad horami bylo jasné a  modré, svět nemohl být

krásnější.

„Pane, náš dobrodinče a věřiteli!“ volal Krause. „Tady jsem – a tady je

těch sto tolarů, které ti dlužíme!“

Kolem dokola stále jen ticho. Zavolal pána hor podruhé, potřetí.Marná námaha! Žádné zaskřípání písku, žádný kořenář ani nikdo jiný. Jenom

z dálky křik nějakého dravce – a krákání horských kavek ve vzduchu.

Ještě dvakrát zavolal Dolní Krause pána hor, pak se dokonce odvážil

a zavolal: „Krakonoši, Rýbrcoule – vezmi si zpátky své peníze!“

A zase nic, jen trávy šuměly ve větru, až tu najednou, co to je –najednou tu plachtilo něco bílého: list papíru. Malý Toník myslel, že je to velký

motýl, a utíkal za tím. Chytil ho – a jak to tátovi podržel před nosem,

ukázalo se, že je to ten úpis na sto tolarů, který tu Krause před třemi lety

podepsal! Teď byl jen křížem krážem přeškrtnutý a  dole byla připsaná

poznámka: „S díky za zaplacení“ a velké K, které bylo vyzdobenovšelikými majestátními kudrlinkami a smyčkami.


/ 18 /

Dolní Krause z Rokytna nevěděl, co má říci, ale Líza to věděla.„Pojď

te, děti!“ zavolala. „Za tu dobrotu pánu hor něco zazpíváme!“ Pakzano

tovala z jedné vody načisto první písničku, která ji napadla:

„Horo, horo, vysoká jsi...“

Zpívala tu starou píseň svým krásným silným hlasem; jedno podru

hém se děti přidávaly a Dolní Krause, jak to jen dokázal, bručel k tomu

bas.

A vítr klouzaje z Vysokého kola dolů nesl píseň dál ke Sněžcev mod

ravé dáli. A tam ji jistě ten, pro koho byla zpívána, poslouchal a rozuměl

jí tak, jak byla míněna; jako výraz vděčnosti.


/ 19 /

AŤ MĚ KOZEL POTRK Á!

PROSLÝCH Á SE, že pán Krkonoš tehdy nejen dopomohl zase ku štěstí

Krausovým z Rokytna, nýbrž že potrestal za jeho tvrdé srdce i jejichlakomého bratrance: nechal ho tak zchudnout, že se stal žebrákem. Ať už

tomu bylo jakkoliv, zacházel krkonošský pán s darebáky a padouchyvšeho druhu ne právě jemně. To mimo jiné názorně ukazuje příběh mistra

Schnippla z Jelení Hory ve Slezsku. Patřil k cechu krejčovskémua zavdával lidem příčinu, aby si o něm šeptali, že umí šidit své zákazníky podle

všech pravidel zlodějiny jako nikdo jiný – dokázat se mu to ale prý nedá.

Schnippel byl vyhledávaným krejčím lepších oděvů, ať svatebních nebo slavnostních, ať ze sametu nebo hedvábí, pro šlechtu či zámožnější měšťany. Na co vzal Schnippel míru, co nastříhal a ušil, na to bylo radost pohledět, to se muselo nechat. A ještě k tomu si nepočítal zas tak moc. Na své si ale přesto vždycky přišel. Kdo mu mohl zabránit, aby dal jeden, dva lokty sukna nepozorovaně stranou? I stříbrné prýmky odměřovalbohatě k svému prospěchu, zrovna tak jako zlaté lemy, hedvábnou podšívku, drahocenné knoflíky či kožešinovou obrubu. A  když se zákazník divil, spráskl ruce nad hlavou a lamentoval: „A mě kozel potrká!“ – to byl obrat, kterého rád používal. „Co jen máte, co jen chcete? Všechno je správně provedeno – či mě snad chcete nařknout z podvodu?“

Jeho tovaryš, Franta Zwirnerů, měl oči na pravém místě. Jednoho dne se odvážil mistra Schnippela zeptat, jestli to už s tím, co dávánepozorovaně stranou, nepřehání.

„Řekni to ještě jednou!“ Schnippel popadl do ruky dřevěný loket na odměřování. „To se odvažuješ říci mi do obličeje? Co si myslíš, že jsi, ať mě kozel potrká, a co mi můžeš dokázat?! Zmiz, táhni mi z domu, chlape – jinak tě ještě poženu před soud!“

/ 20 /

Tak daleko to Franta Zwirnerů nechtěl nechat dojít. Teď si alespakoval ranec a chtěl se uklidit domů, na druhou stranu do Úpy, k rodičům.

Cestou se k němu přidal starší člověk, který měl údajně také namířeno do

Království českého. A jak to tak chodí mezi vandrovníky, dali se spolu do

hovoru. Brzy se řeč stočila na krejčího Schnippla v Jelení Hoře a na jeho

techtle mechtle.

„A  takhle se to má?“ Starý si hladil šedý, místy nazrzlý vous. „Ahá tak, a takhle... Tak to se mistr nebude moci příliš divit, když ho jednoho dne vezmeme za slovo...“

Brzy se jejich cesty rozdělily. Franta Zwirnerů sestupoval dolů do Úpy, starý se dal úzkou kamenitou stezkou mezi klečí ke Kozím hřbetům.

Příštího dne časně zrána zaklepal u  krejčího Schnippla v  městečku Jelení Hora na okno dílny poslíček. „Haló, pane mistře! Posílá měhosodský od Černého orla, že se u něho ubytoval nějaký cizí pán, který chce s vámi mluvit, ale má málo času, tak to vyřizuje.“

Naproti radnici v Jelení Hoře je hospoda u Černého orla a tam čekal na našeho krejčíka ten cizí pán, podle vystupování a oblečení asi nějaký baron, když ne hrabě. Jestli je prý mistr ochoten mu do čtvrtka ušítparádní kabát? Z nejjemnějšího a nejdrahocennějšího sukna, límecvykládaný bruselskou krajkou, knoflíky z čistého zlata?

„Jak si ráčí přát!“ Schnippel se horlivě klaněl. „Bude mi nejvyšší ctí nejmilostivějšímu pánovi posloužit...“

„Sukno a  ostatní leží tamhle připraveno, na stole u  okna. Ať si jen pospíší vzít mi míru – a ať ji nevezme ani příliš úzkou ani příliš velikou.“

„Zajisté, urozený pane! To by bylo, ať mě kozel potrká, poprvé, že bych vzal míru špatně!“

Schnippel zacházel s  mírou páskovou i  dřevěnou zručně a  úslužně: změřil šířku ramen, objem prsou při vdechu i  výdechu, vnější i  vnitřní délku rukávů při natažení i ohnutí paže – a neopominul ani objem,musíme říci s  náležitým respektem, nejmilostivějšího břicha. „Ten dvorský kabát musí být dostatečně široký, avšak nesmí dělat faldy – a musí sedět,

/ 21 /

ale neškrtit... Zároveň musí padnout, a sice precizně, aniž by se Milost

cítila byť v nejmenším tísněna...!“

Míra byla vzata a zapsána. Krejčí se co nejponíženěji ukláněl, a už

už pospíchal se suknem a příslušenstvím do své dílny. Ani tentokrát

nedokázal odolat pokušení: během práce ulil stranou, co jen mohl –

z látky, z bruselských krajek, také ze stříbrných lemů. Jenom u zlatých

knoflíků musel zůstat poctivý, i když mu to přišlo velice zatěžko,protože ty byly jistě spočítané. Ve čtvrtek o jedenácté hodině dopolední

se Schnippel s kabátem dostavil k Černému orlovi, kde ho užmilostivý pán očekával. „Kdyby si nejmilostivější pán ráčil vyzkoušet svůj

kabát...“

Šlechtický kabát padl cizímu pánu jako ulitý: Byl dostatečně široký,

avšak nedělal faldy, pěkně seděl, ale neškrtil. „To tedy musím říci,Schniel, tady udělal kus dobré práce!“

Vznešený pán se s uspokojením prohlížel v zrcadle. Šíře ramen, objem

prsou při vzdechu i  výdechu, vnější i  vnitřní délka rukávů při natažení

i ohnutí paže a opomenout nelze ani objem břicha – všechno souhlasilo

a padlo zcela přesně.

„A kolik zbylo ze sukna a ostatních věcí, pane mistr?“ „Nic,s dovolením, nezbylo, ani to nejmenší.“ Schnippel zvedal prsty k přísaze. „Ráčila

by mě Milost nařknout z podvodu? Všechno, ať mě kozel potrká, jejaksepatří!“

„No dobře – jak pan mistr míní a stvrzuje.“

Cizinec, podle oblečení a  vystupování přinejmenším baron, jestli

ne hrabě nebo ještě více, se na krejčího podíval zpod svraštělého obočí

s opovržením. „Ať se ti tedy stane podle tvých vlastních slov, krejčíku!“

Naráz se cizí pán proměnil v kozla, v takového rozježeného, jeho černá

srst zřetelně hrála dozrzava. Oči jako žhnoucí uhlíky, zuby vyceněné,

rohy zahnuté: a trkal mistra Schnippla do kříže, do žeber, a především do

ctěné – vzal míru a trkl, vzal míru a trkl!

„Pomoc, lidičky, pomóc, pomóóc! On mě utrká!“ Ubohý krejčík křičel

a vřískal o pomoc. „Chyťte toho strašného kozla! On má snad vzteklinu!“


/ 22 /

Měšťky, měšťané, jejich děti v městečku Jelení Hora nevěřili vlastním

očím a  uším. Co to jen, proboha, do toho krejčího Schnippla vjelo, že

tak řve a drží se oběma rukama za zadek a divoce poskakuje přes tržní

náměstí – a nakonec ho nemůže nic udržet – a už vytancoval Glogovskou

branou ven z města!

Měšťky z Jelení Hory, jejich děti, měšťané – jak mohli jen tušitsouvis

losti mezi řevem o pomoc, zvláštním poskakováním a zmizenímSchni

ppla, když toho kozla, jehož rohy a rozježenou černou srst hrajícídozr

zava, vůbec neviděli?

My ale, když si vzpomeneme na setkání Franty Zwirnera s onímci

zincem a  na jejich rozhovor, během něhož rázovali bok po boku přes

Krkonoše – my nemáme nejmenší pochybnosti o tom, kdo to asi takovým

způsobem poučil krejčíkovu zlodějskou duši o tom, co je to správná míra

– a kdo to nepoctivého řemeslníka z Jelení Hory navždy vypudil.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist