načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Moje chlapecká válka: Varšava 1944 - Bohdan Hryniewicz

  > > > > Moje chlapecká válka: Varšava 1944  

Elektronická kniha: Moje chlapecká válka: Varšava 1944
Autor:

Jedinečný autentický pohled na heroické i tragické Varšavské povstání a zároveň strhující osobní výpovědí chlapce, který dospíval v trýznivém období druhé světové války. S ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  158
+
-
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 280
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jana Vrzalíková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1437-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedinečný autentický pohled na heroické i tragické Varšavské povstání a zároveň strhující osobní výpovědí chlapce, který dospíval v trýznivém období druhé světové války. S odzbrojující upřímností popisuje německou i ruskou okupaci, přičemž hlavní část jeho příběhu spočívá v podrobném líčení průběhu 63 dnů trvající městské bitvy v ulicích, domech i kanalizaci Varšavy. Tehdy již jako třináctiletý mladík aktivně působil v protinacistickém odboji a byl platným členem legendární jednotky KB Nalecz.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohdan Hryniewicz - další tituly autora:
Moje chlapecká válka: Varšava 1944 Moje chlapecká válka: Varšava 1944
Hryniewicz, Bohdan
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Moje chlapecká válka
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Bohdan Hryniewicz
Moje chlapecká válka – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





CPress
Brno
2017
BOHDAN HRYNIEWICZ
Moje chlapecká válka
Varšava 1944





Andrzejovi a všem chlapcům a dívkám,
kteří ve Varšavě roku 1944 statečně položili své životy.





Obsah
Autorská poznámka 7
Část 1: Propuknutí druhé světové války 15
1 Léto roku 1939, červen – 19. září 1939 17
2 Sovětská okupace, 19. září – 28. října 1939 26
3 Litevská anexe, 28. října 1939 – 17. června 1940 30
4 Návrat sovětské okupace, 17. června 1940 – 22. června 1941 34
Část 2: Německá okupace 39
5 Příjezd Němců, 23. června 1941 – červen 1942 41
6 Nejlepší prázdniny, červen – srpen 1942 51
7 Z Vilna do Varšavy, září 1942 – 19. března 1943 57
8 Varšava, 19. března 1943 – prosinec 1943 61
9 Varšava, prosinec 1943 – 31. července 1944 70
Část 3: Boj o Varšavu Gloria victis (čest poraženým) 79
10 Střed města, 1. – 5. srpna 1944 81
11 Staré město – radnice, 6. – 11. srpna 1944 94
12 Staré město – budova telefonní ústředny, 12. – 20. srpna 1944 106
13 Staré město – palác Radziwiłłů, 20.–24. srpna 1944 135
14 Ústup do středu města, 24.–29. srpna 1944 141
15 Severní část centra, 29. srpna – 4. září 1944 149
16 Jižní část centra, 4. – 17. září 1944 155
17 Americká pomoc – jižní část centra, 18. – 29. září 1944 167
18 Kapitulace, 29. září – 4. října 1944 174





Část 4: Německá okupace 179
19 Tranzitní tábor „Dulag 121“ 4. – 8. října 1944 181
20 Kościelec, 8. října – listopad 1944 185
21 Rzerzuśnia, listopad 1944 – 16. ledna 1945 191
Část 5: Návrat Rusů 197
22 Návrat do Varšavy, leden 1945 199
23 Miechów a konec druhé světové války, únor – 9. května 1945 203
24 Druhá návštěva Varšavy, 9. května – srpen 1945 207
25 Štětín, srpen 1945 – červenec 1946 211
26 Třetí návštěva Varšavy, 31. července – 11. listopadu 1946 220
27 Útěk z Polska, 11. listopadu – 25. prosince 1946 226
Část 6: Německo 231
28 Berlín, 25. – 31. prosince 1946 233
29 Britská okupační zóna, 1. ledna – červenec 1947 238
Část 7: Anglie 243
30 Polská chlapecká akademie Mikuláše Koperníka,
červenec 1947 – červen 1949 245
31 Londýn, červen 1949 – 8. prosince 1950 253
32 Newark, NJ, 8. prosince 1950 – září 1954 258
Epilog 262
Zkratky 270
Krycí jména 271
Vybraná literatura 274
Doporučená četba 275
Rejstřík 276





Autorská poznámka
Když jsem psal věnování svému staršímu bratrovi Andrzejovi – a  všem
mladým chlapcům a  dívkám, kteří zahynuli během třiašedesáti dnů
Varšavského povstání – automaticky jsem napsal... položili svůj život „za
Polsko“. Vůbec nepochybuji, že tomu opravdu věřili. A já s nimi. Ale do -
opravdy se tak stalo? Co dokázali, když nasadili své mladé a  tak slibné
životy? Nikdy to nezjistíme. Už se o  tom mluví léta a  bude se to řešit
i nadále.
Na jednu stranu došlo k úplnému zničení Varšavy, ke smrti více než
200 000 lidských bytostí, ke ztrátě nejcennějších osobností polského
národa. Dopad ztráty nejlepších a  nejschopnějších lidí na polskou
společnost nelze vyčíslit. Všichni jsme věděli, že povstání čekal od samého
počátku pouze zmar. Stalin schválně zabránil ruské armádě, aby Varšavu
osvobodila, nebo jí alespoň pomohla, a  ponechal tak Němcům volnou
ruku. Že nad tím Spojenci přimhouřili oči, věci nepomohlo.
Po druhé světové válce se o  tom nemluvilo. Příběh Varšavského
povstání, jedné z největších a nejdelších městských bitev druhé světové
války, v němž se střetly špatně vyzbrojené partyzánské jednotky se zkušenou,
dobře vybavenou a proslulou armádou, byl prakticky umlčen až do pádu
komunismu. Jednalo se prostě o „nepohodlnou pravdu“.
Němci samozřejmě nechtěli, aby jejich válečné zločiny vyšly najevo:
zabíjení, při němž se nerozlišovali bojovníci a bezbranní civilisté, muži,
ženy ani děti; brutální vraždy zraněných vojáků a  zdravotních sester;
znásilňování; nesmyslné zničení evakuovaného města, kde po
vyrabování a vypálení 80 % budov nastoupila systematická destrukce zbývajících
významných historických staveb dynamitem.





8 Moje chlapecká válka
Rusové mohli Varšavu bez velkých ztrát zabrat během prvních týdnů
povstání. Namísto toho nechali Němce, aby zlikvidovali tu část polské
populace, jež – jak věděli – by se vždy vzpírala komunismu. Rovněž za -
bránili Spojencům, aby vzbouřencům letecky dodali obrovsky potřebné
z á s oby.
Spojenci – obzvláště Spojené státy vedené prezidentem Rooseveltem
– nechtěli odhalit, že v roce 1943 zaprodali Stalinovi na jaltské konferenci
Polsko a zbytek střední Evropy.
Na druhou stranu mnozí soudí, že nebýt povstání, nikdy by nevznikla
Solidarność (Solidarita), která později urychlila pád komunismu. Věřím
(nebo zoufale chci věřit?), že ony ztracené životy, zcela dobrovolně
položené, nebyly obětovány nadarmo. Že v nich generace, z níž Solidarita
vzešla, našla inspiraci, stejně jako ji nalezli oni ve svých předchůdcích
z polsko-sovětské války roku 1920, z  neúspěšných povstání let 1863 a  1831
a v polské účasti na napoleonských válkách.
* * *
Když se v listopadu 2009 slavil na polské ambasádě ve Washingtonu
národní Den nezávislosti, předal mi polský velvyslanec Komandérský kříž
s  hvězdou Řádu za zásluhy Polské republiky, který uděluje prezident.
V děkovné řeči jsem konstatoval (nebo jsem se o to spíše pokusil, neboť
mě přemohlo dojetí), že se na mě vztahuje čínská kletba „ať žiješ v 
zajímavých časech“. Chtěl jsem se podělit o  tři nejvýznamnější dny mého
života z oněch „zajímavých časů“: o nejsmutnější, kdy mě 19. září 1939
probudily ruské tanky přijíždějící do Vilna; o nejšťastnější, kdy 1. srpna
1944 na nejvyšší budově Varšavy opět zavlály národní barvy – červená
a bílá; a o den největšího zklamání, když mi 3. října 1944 velitel nedovolil
odejít do zajateckého tábora spolu s ostatními vojáky našeho praporu.
* * *





9 Autorská poznámka
Moje děti (a mnozí jiní) mě po mnoho let uháněly, abych sepsal své vzpo -
mínky. Opravdu jsem žil v zajímavých časech, v období, během něhož se
v Polsku odehrály výrazné změny. Jsem dost starý, abych si pamatoval
život před druhou světovou válkou, za druhé Polské republiky
znovuzrozené v roce 1918. Rovněž si vybavuji hovory a příběhy popisující život před
první světovou válkou, časy a způsob života, jež už se nikdy nevrátí. Zažil
jsem druhou světovou válku – okamžik, kdy Rusové v roce 1939
překročili polské hranice, sedmnáct dní po Němcích; krátké období, kdy Vilno
zabrali Litevci; návrat Rusů; příjezd Němců v  červnu 1941; německou
okupaci a Varšavské povstání roku 1944; opětovný příchod Rusů a konec
druhé světové války v květnu 1945; komunistický převrat a vznik Polské
lidové republiky; a  konečně pád komunismu a  obrození v  podobě třetí
Polské republiky. Dožil jsem se chvíle, kdy se z Polska stal opět svobodný,
nezávislý a demokratický stát.
Rád bych zdůraznil, že mé zkušenosti z  druhé světové války a 
obzvláště z Varšavského povstání nebyly nikterak neobvyklé ani výjimečné.
Mnoho kluků a  holek obdobného věku, mladších i  starších, se aktivně
podílelo na bojích a činnosti podzemního hnutí. Čísla ostatně mluví za
sebe. Po kapitulaci vzbouřenců bylo do německých zajateckých táborů
převezeno 15 000 mužů, 2 500 žen a 1 100 chlapců. V jednom z nich, ve
Stalagu 334 u Lamsdorfu, se nacházelo 5 800 mužů a hochů a 1 000 žen,
včetně dívek ve věku od 14 do 17 let. 18. října 1944 zorganizovali Němci
speciální jmenovitou kontrolu stavu nezletilých válečných zajatců.
Zhruba z 550 přítomných mladých jich bylo osm 11–13letých, sedmapadesát
13–14letých, sto patnáct 15letých a  sto pětasedmdesát 16letých. Z  nich
dva byli oceněni Řádem Virtuti Militari, nejvyšším polským vojenským
vyznamenáním za chrabrost, osmnáct Křížem za chrabrost a 206 jich
získalo povýšení.
* * *
Děkuji své dceři Elisabeth a bratranci Andrewu Korabovi, kteří
upravovali části mých pamětí. Všem svým dětem, Andrewovi, Sarah, Elisabeth





10 Moje chlapecká válka
a Gregorymu, vděčím za podporu a povzbuzování. Zvláštní poděkování
patří Elisabeth, která se sama rozhodla stát se mou literární agentkou –
díky ní kniha vychází.
Chtěl bych poděkovat své manželce Anne, jejíž lásky a  přátelství si
nesmírně cením. Její vyrovnanost a  podpora pro mne byly během ob -
tížného procesu psaní, kdy jsem znovu prožíval některé své zkušenosti,
nenahraditelné.
Knihu věnuji vzpomínce na dvě nejdůležitější ženy mého života. Své
matce Janině (1906–2001), která mě ohromovala a inspirovala svou silou,
odvahou a chladnokrevností, s  jakou čelila nepřízni osudu, svou
schopností pokračovat a nikdy se nezhroutit pod tíhou osobních ztrát a láskou,
jíž mě a Andrzeje vždy zahrnovala. A Lindě Kelly Hryniewiczové (1937–
2001), provždy milované a nezapomenutelné družce, která se mnou
prožila dvaačtyřicet let, matce našich dětí. A nové generaci: mým vnoučatům
Janině (Nině), Sophii-Lindě, Alexandrovi a  Bryceovi v  naději, že nikdy
nebudou muset žít v „zajímavých časech“.










Sovětská letní ofenziva 1944, operace Bagration





Území Varšavy kontrolované Zemskou armádou (Armia Krajowa) 4.8.1944










ČÁST PRVNÍ
PROPUKNUTÍ DRUHÉ
SVĚTOVÉ VÁLKY










1
Léto roku 1939,
červen – 19. září 1939
V
zbudil mě zvuk kovu rachotícího po dlažbě. Bylo ještě brzy a do
ložnice, kterou jsem sdílel se starším bratrem Andrzejem, proni -
kalo šedavé světlo. Vylezl jsem z postele, v pyžamu jsem se usadil
na okenní parapet a objal si kolena. Bratr se ke mně za chvilku připojil.
Hluk stále sílil a  občas ho přerušovala střelba. Koukal jsem ze druhého
patra směrem na Zbrojní ulici a asi o 60 metrů dál jsem proti obrysům
stromů parku Cielętnik viděl konvoj tanků směřující ke Chrámovému
náměstí. Tanky byly o  hodně větší než mně známé polské. Čas od času
jsem zahlédl obláček modrošedého kouře doprovázený zvukem výstřelu
– jenže se nepálilo z pušek; stroje střílely do výfuku. Otočným věžím
dominovaly rudé hvězdy, které byly tím větší a hrozivější, čím víc se blížily.
Rusové dorazili, přesně jak nás otec předešlého dne pozdě v noci varoval.
Nacházel jsem se v polském Vilnu (Vilniusu). Psalo se 19. září 1939,
devatenáct dní od německého útoku na Polsko, který zahájil druhou
světovou válku, a dva dny od invaze ruské armády z východu. Bylo mi osm
a půl a cítil jsem, jak mnou probublává nadšení.
Léto roku 1939 začalo jako kterékoli jiné. S bratrem jsme zrovna
dokončili čtvrtou a  třetí třídu základní školy ve Vilnu, a  zatímco Andrzej
dostal samé jedničky, já jsem sotva prolezl. O čtrnáct měsíců starší
Andrzej byl vážný a svědomitý. Já jsem byl na druhou stranu postrach a školu
jsem neměl rád.
Každé léto jsme se s naší vychovatelkou, slečnou Krysiou, přesouvali
do venkovského sídla. Nemovitost se nacházela v Kolonii Wileńska,
letním společenství necelých pět kilometrů od Vilna. Ráno jsme s  otcem,





18 Moje chlapecká válka
který pracoval ve vojenské správě polských státních drah, dojížděli
do školy a odpoledne jsme se vraceli sami. Kolonie byla na půl cesty mezi
Vilnem a městečkem Nowa Wilejka, kde sídlila velká vojenská posádka
složená z 85. vilenského pěšího pluku (otcův starý pluk), 13. vilenského
hulánského pluku a z dělostřeleckého pluku tahaného koňmi. Kvůli blíz -
kosti k  hranicím se Sovětským svazem náleželo k  Vilnu nemálo
vojenských sil. Jednalo se o ústředí celého vojenského okresu zahrnující divizi
pěchoty a jezdeckou brigádu. Zůstávalo tu několik pluků, včetně
obrněného praporu, v  němž můj oblíbený strýc por. Karol Smolak velel
jednotce obrněných vozidel. V Kolonii tvořily naše nejbližší sousedy rodiny
vojenských důstojníků, již sloužili v blízkých plucích.
Škola skončila v  poslední červnový pátek. Slečna Krysia odjela na
svou obvyklou měsíční dovolenou a nahradila ji služka a kuchařka, Pola.
Matka zůstala ve Vilnu, aby se starala o svůj salon krásy, a jezdila za námi
na víkendy. Každé léto jsme obnovovali přátelství se známými kluky:
vedle nás bydleli Ryszard a Zdziś (synové majora Kulczyńského, velitele roty
vilenského pěšího pluku, se kterým můj otec sloužil za polsko-sovětské
války), dále tři synové kapitána Misiewicze a  nakonec tlupu doplňoval
náš o něco mladší pomocník Staś Slusarski, syn místního farmáře –
četaře kavalérie z polsko-sovětské války.
Prázdniny pokračovaly a  my jsme se jako obvykle vpravili do naší
vlastní verze hry na kovboje a  indiány (na polské vojáky a  bolševiky)
a  vůbec do všemožných neplech. Opravdová zábava nastávala, když se
prostor nedaleko nás využíval pro manévry jednotek blízkých pluků.
Následovali jsme buď „červené“, nebo „modré“ a  jednu stranu jsme ihned
opouštěli pro druhou výměnou za svezení na koni, jídlo z polní kuchyně
či jiný zvláštní požitek.
Nejdychtivěji jsme čekali, až nadejde 24. červen, den sv. Jana
Křtitele, na němž záleželo ze dvou důvodů. Jednak se jednalo o matčin svátek
(v Polsku jsme neslavili narozeniny, pouze imieniny, den svatého, podle
kterého nás pojmenovali); a za druhé, a o to nám šlo hlavně, jsme se
mohli začít koupat venku. Nezáleželo na tom, jak bylo či nebylo teplo, až do
24. června jsme měli koupání zakázané.





19 Léto roku 1939, červen – 19. září 1939
Matka se narodila 23. června a nejbližší přijatelný den svatého patro -
na bylo Jana Křtitele, a  tak dostala jméno Janina – ženskou verzi Jana.
Zvyky noci swiętojańské (svatojánské noci) pocházely z pohanských časů.
Původně se slavila o několik dní dříve, na letní slunovrat – nejdelší den
v roce. Pohanští Slované oslavovali tento svátek ohně, vody, slunce,
měsíce, plodnosti, štěstí a lásky skotačením v lesích, kde se s chlípnými
záměry navzájem proháněli. Římská katolická církev oslavy chytře
převzala, ovšem bez chlípného skotačení, jako církevní svátek sv. Jana Křtitele.
Matčiny jmeniny jsme vždy slavili na venkově a pokaždé se jednalo
o veselou záležitost, jíž se účastnila hromada hostů. Toho léta jsem dychtivě
čekal, až přijede teta Marysia a její muž, por. Karol Smolak, který pro mě
měl slabost. Jenže teta k mému velkému zklamání přijela bez něj
s vysvětlením, že mu povinnosti nedovolily přijet.
Dlouho očekávané první koupání proběhlo v  říčce Wilejce, přítoku,
jenž se v  centru Vilna vléval do řeky Wilji. Jen patnáct minut chůze od
našeho domu byla Wilejka přehrazená a  výsledná nádrž napájela vodní
mlýn. Hráz byla dřevěná, necelé čtyři metry vysoká a voda se přes ni
přelévala na taktéž dřevěný přepad. Na dlouhém přepadu rostl mech, čímž
vznikal úžasně kluzký povrch. Nadbytečná voda vytvářela nad přepadem
zástěnu, za kterou jsme chodili ze stran a  pak jsme se poposedáváním
blížili ke středu, dokud nám voda nezačala bubnovat o záda. Její síla nás
strhla na přepad, po němž jsme sjeli a s obrovským šplouchnutím přistáli
dole. Šlo o úžasnou zábavu, kterou jsme opakovali ad infinitum a vydírali
si při ní velké díry do plavek.
Za náš největší společný úspěch jsme ony prázdniny počítali
výrobu střelného prachu. Strýc Karol mi v  žertu prozradil postup přípravy:
vezmeme tři díly síry, tři díly dřevěného uhlí a  čtyři díly ledku; každou
z přísad zvlášť rozdrtíme; jemně smícháme dohromady; navlhčíme
a důkladně promícháme; hmotu tence rozetřeme a necháme ji vyschnout na
slunci; a konečně – až hmota uschne, rukou rozlámeme a velmi opatrně
rozdrtíme. Sehnat dřevěné uhlí nebyl problém, ale druhé dvě ingredience
pro nás představovaly výzvu. Využili jsme Staśe, našeho obstaravatele, aby
chybějící složky koupil. Dali jsme mu peníze a vyslali jsme ho do obchodu





20 Moje chlapecká válka
s  následujícími ospravedlněními: první znělo: „máme doma štěnice
a  matka chce vykuřovat, takže potřebujeme devět uncí síry“; a  druhé:
„zabili jsme prase a táta potřebuje devět uncí ledku“. Ze získaných potřeb
jsme vyrobili první malou dávku. Z kuchyně u Misiewiczů jsme si „vypůj -
čili“ mosaznou paličku a hmoždíř a postupovali jsme podle návodu. Když
naše směs uschla na slunci, zlehka jsme ji rozdrtili na opravdový střelný
prach. Konečně přišel čas náš výtvor otestovat a my se rozhodli, že prvně
z něj uděláme malý dělbuch. Sehnali jsme kovovou krabičku a vyvrtali do
ní malou dírku, do níž jsme vložili drobnou petardu, která měla
posloužit jako rozbuška. Krabičku jsme naplnili naším zbrusu novým střelným
prachem a pevně jsme ji zadrátovali. Za zkušební místo pro explozi jsme
zvolili roh stodoly pana Slusarského. Umístil jsem naše veledílo na cihlu
tak, že z rohu vyčuhovala pouze zápalná šňůra. Protože návod i myšlenka
byly moje, dostalo se mi cti šňůru zažehnout. S velkým očekáváním – a za
pomoci hodně dlouhé zápalky – jsem tak učinil. Výsledný výbuch,
z něhož se vznesl velký oblak modročerného kouře, rozhodně stál za to. Sotva
nám přestalo zvonit v  uších a  my si navzájem poblahopřáli, objevil se
velmi rozezlený pan Slusarski, o němž jsme se domnívali, že není doma.
Napřed ověřil, že nikdo z nás nepřišel k úrazu, a pak nám zabavil zbytek
prachu. Slíbil, že našim rodičům nic neřekne, když mu dáme čestné slovo,
že pokus už nebudeme opakovat.
1. července se slečna Krysia vrátila z  dovolené a  odjela Pola. Pola se
vždycky v srpnu vydala za svou sestrou a švagrem na malou farmu
nedaleko Troki a zpátky přijížděla unavenější než předtím, protože celou dobu
pomáhala se sklizní. Pola nastoupila k naší rodině ještě před mým
narozením a  byla matce a  celé rodině velmi oddaná. Její předchozí
zaměstnavatelé ji vyhodili, jakmile zjistili, že je těhotná, o čemž matka
nevěděla, když ji najímala. Pola den předtím, než jsem přišel na svět, porodila
chlapce, který bohužel během porodu zemřel. Ona potom přenesla svou
lásku na mě, a byli jsme si proto velmi blízcí.
V průběhu srpna jsme si všimli, že oproti předchozím létům se leccos
změnilo. Otec, jenž obvykle trávil na venkově tolik času, kolik jen mohl,
se ukazoval pouze zřídka. Matka, která v  srpnu pokaždé zavírala salon,





21 Léto roku 1939, červen – 19. září 1939
aby si užila nějakých lázní, svoji dovolenou zrušila. Strýc Karol za námi
vůbec nepřijel. Také otce našich kamarádů a  další sousedy jsme vídali
mnohem méně – většinou se jednalo o důstojníky nedalekých pluků.
Zhruba třetí týden v srpnu jsme se vrátili do bytu ve Vilnu. I to bylo
neobvyklé, protože normálně jsme na venkově zůstávali až do půlky
září a do školy jsme dojížděli s otcem. Všichni dospělí vyhlíželi hrozně
ustaraně; zaslechli jsme, jak se baví o válce s Německem. Já sám jsem se
na ni těšil, protože jsem si byl jistý, že polská armáda by jakoukoli válku
rychle vyhrála. Copak jsme neměli nejlepší vojsko na světě? Neporazili
jsme snad v  roce 1920 bolševiky? A  nezískali jsme po první světové
zpátky území zabraná Němci? Nepatřila naše kavalérie k  nejlepší bo -
jové síle na světě? Vídával jsem o národních svátcích vojáky, jak rázně
pochodují přímo pod naším balkonem. Navštívil jsem kasárny, svezl se
v tancích a obrněných vozidlech, sledoval jsem ukázky jezdectví
kavalérie a jejich vojenské manévry, obhlédl jsem armádní střelnice a vystál si
s vojáky v polní kuchyni frontu na žvanec. Znal jsem důstojníky – třeba
strýce Karola a majora Kulczyńského... věděl jsem, že jsou ze všech
nejlepší!
O pár dní později jsme se v slzách rozloučili se slečnou Krysií, která se
musela vrátit k rodině. Matka dočasně najala ženu, která uklízela a vařila,
ale o  jinou vychovatelku jsme s  bratrem ani trochu nestáli. Otec začal
trávit stále víc času v kanceláři, kde občas zůstával i přes noc, a domů se
vracel, jen aby do sebe rychle něco hodil a  převlékl se. Vypadal strašně
zachmuřeně a ještě nepřístupněji než obvykle.
Matka se rozhodla, že bychom všichni měli mít k dispozici plynovou
masku. Vzory získala od Ligy letecké a protiplynové obrany (Liga Obrony
Powiertrznej i Przeciwgazowej, LOPP) a následně masky vyrobila z kusů
latexu slepených lékařskou páskou. Otvory na oči vystřihla z tužšího
celofánu a ochranné filtry jsme zakoupili už naplněné aktivním dřevěným
uhlím. Při jejich zkoušení jsme se docela bavili, ale pohodlné rozhodně
nebyly. Po pár minutách se v nich člověk začal potit, latex se lepil na kůži
a  otvory na oči se zamlžily, ale dýchat se dalo bez problémů. Matka se
dále (s naší pomocí) pustila do polepování oken papírovými páskami ve





22 Moje chlapecká válka
tvaru  X, které měly zabránit odletování střepů v  případě, že by se sklo
rozletělo při bombardování.
Během posledních srpnových dnů rádio vyhrávalo vojenskou hudbu,
která se díky tlampačům ozývala i v ulicích. Vojenský sbor zpíval „mar -
šál Smigły-Rydz je chrabrý vojevůdce; dokud je s  námi, nikdo nám nic
nevezme“. Ulice byly polepené plakáty s maršálovou fotkou (v uniformě
vyhlížel naprosto oslnivě) v  pozadí s  letadly, zbraněmi, tanky a 
pochodujícími pěšími oddíly. Na popisku, vyvedeném tučným písmem, stálo:
„Násilné činy se musí překonat rovněž silou“, a níže se psalo: „Vypukne-li
válka, stane se z každého muže a ženy voják bez ohledu na věk.“ Byl jsem
přesvědčený, že se mě druhé tvrzení týká: byl jsem „muž“ a na věku
nezáleželo. Věděl jsem přece, že mladí kluci, a dokonce i holky, kterým se
říkalo „Lvovská Orlata“, v letech 1918 – 1919 bránili své město před Ukrajinci
a bolševiky. Jeden z nich se v pouhých třinácti stal nejmladším nositelem
Řádu Virtuti Militari, nejvyššího polského ocenění za statečnost v  boji.
Nejmladšímu z nich bylo pouhých devět roků. No, pomyslel jsem si, mně
bude devět za pár měsíců.
30. srpna se kolem poledne v  ulicích objevila smršť žlutých plakátů.
Prezident republiky, Ignacy Mościcki, vyhlásil všeobecnou mobilizaci
armády. Kolem rozkazů se shlukovaly velké skupiny mužů; ve vzduchu
najednou panovalo nadšení. Všimli jsme si, že z kasáren pochodují
velké vojenské oddíly a míří k nádraží, zatímco jim přihlížející provolávají
slávu. Toho večera se s  námi přišel rozloučit strýc Karol, na nějž dole
čekalo služební auto. V černých jezdeckých botách vojevůdce a koženém
černém kabátu tankových jednotek přehozeném přes elegantně ušitou
uniformu vyhlížel náramně. Dále měl na sobě hnědý kožený opasek
Sam Browne; na jeho pravé straně, v  trojúhelníkovém pouzdru z 
vydělané kůže, spočívala jeho velká, těžká 9mm armádní pistole VIS; kolem
krku měl taktéž koženou, pletenou ozdobnou šňůrku. Po levém boku mu
viselo kožené pouzdro na mapy a  jeho vybavení doplňoval dalekohled
a plechovka s plynovou maskou. Za opasek si zastrčil hnědé kožené
rukavice a na hlavě mu seděl černý baret tankových jednotek ozdobený
polskou orlicí a dvěma stříbrnými hvězdami, ohlašujícími hodnost poručíka.





23 Léto roku 1939, červen – 19. září 1939
Za ním stál vojenský sluha, který mu nesl helmu a taky držel na vodítku
Rexe. Rex, velký kříženec vlčáka a německé dogy, byl původně náš. Jenže
naše stará bílá fenka špice ho nehodlala v  našem městském bytě snášet
a neustále ho napadala, a proto si ho strýc Karol vzal k sobě. Teď, když
do války vyráží strýc Karol a ještě Rex, nepochybně vyhrajeme, pomyslel
jsem si. Posledního srpna odpochodovaly k nádraží další jednotky. Otec
se zastavil doma, aby si vzal matku stranou; potom odešel a dost dlouho
jsme ho neviděli.
Druhý den ráno (1. září 1939) mě vzbudilo rádio hrající v  obýváku.
Matka seděla na pohovce a poslouchala. Podívala se na nás a tichounce
řekla: „Začala válka, Němci nás ráno napadli“, a pak nás objala.
Dalších několik dní se toho moc nedělo, ale rádio zůstávalo zapnuté
a  zněla z  něj vážná nebo vojenská hudba, kterou pravidelně přerušoval
naléhavý hlas pronášející „pozor, pozor, příchozí na“, po čemž
následovaly souřadnice, které nám nic neříkaly. Letecká obrana dávala
zakódovaně vědět o pozicích německých letadel bombardujících Polsko. 3. září
nastal veliký jásot: Francie a Anglie vyhlásily Německu válku! Nyní jsme
byli přesvědčeni, že válka brzy skončí porážkou Němců. Určitě přece
nedokážou čelit spojeným silám polské, francouzské a anglické armády.
Nenapadnou snad Francouzi okamžitě Německo? A  nebude je Británie
bombardovat a nepošle nám přes Rumunsko letadla?
Jednoho dne zazněly sirény a my běželi na balkon, abychom
viděli na nebe. V  dálce jsem zpozoroval několik malých letadel a  od
letiště Porubanek jsem zaslechl výbuchy. Potom jsem si všiml, že se
vzneslo jedno letadýlko, aby se vydalo za nimi, jenže jej shora
napadla dvě jiná letadla. Stroje kolem sebe kroužily a nad křídly
útočících letadel a na trupu toho malého se objevovaly jiskry. Vypadaly
přesně jako jiskry z mého tanku na hraní. Měl jsem natahovací tank
s dělem, v němž bylo křesadlo. Vždycky večer jsem si v pokoji zhasl
a  nechal jsem tank zdolávat překážky, zatímco z  děla sršely jiskry,
jako teď z těch letadel. Vzdušný souboj netrval příliš dlouho.
Ohromeně a mlčky jsme sledovali, jak se za malým letadlem táhne hustý
černý dým a letadlo padá k zemi. Ozval se výbuch. Nevěřícně jsme





24 Moje chlapecká válka
na sebe s  Andrzejem pohlédli – jak se něco takového mohlo stát?
Copak nebyli naši piloti a letadla nejlepší?
Znovu se několik dní nic zajímavého nedělo. Vilno se nachází ve
vzdáleném severovýchodním koutu Polska, a tak jej Němci ani jejich le -
tadla nenapadli hned. Jejich vojsko se ve snaze dobýt Varšavu soustředilo
na zlomení odporu polské armády na západním konci země. Rádio
i noviny podávaly zprávy o  zuřivých bojích, prohraných bitvách, stahování
jednotek k  novým obranným liniím a  o  silném bombardování Varšavy.
Ulice Vilna zely prázdnotou, neboť všechna auta, nákladní vozy
a autobusy zabavila armáda a jezdily pouze koňmi tažené povozy. Před obchody se
začínaly tvořit fronty a jídlo se shánělo čím dál tím hůř. Pár dní po
započetí války jsme v pokoji pro služku nashromáždili po pytli mouky, krup,
cukru a soli. Později jsme k zásobám přidali několik kusů uzeného bůčku
a taky vyuzené šunky. Moji rodiče si prošli první světovou válkou
a věděli, že nastane nedostatek jídla. V noci vládla na ulicích tma – pouliční
lampy byly vypnuté – ale zatemnění se úplně nedodržovalo. Otec během
tohoto období zřídkakdy opouštěl kancelář, kde trávil i noci. Domů
zavítal pouze příležitostně, aby se vykoupal, převlékl a něco snědl.
Ráno 16. září znovu zazněly poplašné sirény. Od nádraží k nám
doléhal hukot letadel a silné výbuchy. Poplach netrval příliš dlouho a brzy byl
vyhlášen konec nebezpečí, jenže jakmile se lidé začali vynořovat ze svých
úkrytů, udeřila druhá vlna letadel. Němci přišli na to, že nemáme žádná
protiletadlová děla, a  začali z  malé výšky bombardovat lidi pod sebou.
Nálety trvaly několik hodin a  ještě v  noci kvůli nim leckde plály ohně.
Druhý den, 17. září, jsme se s  Andrzejem vykradli z  domu, abychom
okoukli škody poblíž nádraží. Viděli jsme zhroucené budovy a 
obrovské krátery v ulicích, v nichž z polámaných trubek crčela voda i odpad.
Pozorovali jsme lidi snažící se zachránit svůj majetek z trosek. S velkým
zaujetím jsme civěli na třípodlažní dům, jehož předek úplně zmizel, jako
by ho někdo hladce odřízl. Na odhalených zadních stěnách stále visely
obrazy a nábytek stál na zbytcích podlah. Když jsme se vrátili domů,
mysleli jsme, že nás matka potrestá, nebo alespoň pokárá, poněvadž jsme
ven vyrazili bez jejího svolení a byli jsme pryč docela dlouho. Překvapilo





25 Léto roku 1939, červen – 19. září 1939
mě, že na naši neschválenou nepřítomnost zareagovala pouze upozorně -
ním, abychom jí příště vždycky řekli, kam se chystáme. Vypadala hrozně
ustaraně a smutně. Znovu nás objala, což mě zneklidnilo: tušil jsem, že
něco není v pořádku, ale nevěděl jsem co. Později opět přišel otec, aby si
s matkou krátce promluvil v ústraní, načež zase odkráčel do kanceláře.
18. září nám matka řekla, že musíme zůstat doma. Bydleli jsme na
Mickiewiczově ulici, hlavní tepně středu města. Z balkónu jsme dohlédli
na Chrámové náměstí, na některé do něj ústící ulice a  taky jsme měli
rozhled po naší ulici. Všimli jsme si, že ve městě je nezvykle rušno – lidé
vcházeli a vycházeli z úředních budov, před obchody a bankami se tvořily
dlouhé fronty. Ve vzduchu panovalo napětí. Začátkem odpoledne začalo
rádio a  zvláštní vydání novin ohlašovat úžasné zprávy: polská armáda
prolomila německou obranu! V Německu vypukla revoluce! Spojenci
zahájili ofenzívu na západní frontě! Lidé v ulicích jásali. V mizejícím
odpoledním světle pochodovaly pod naším balkonem oddíly pěchoty směrem
na západ. Tlampače nadále chrlily informace o průlomu německé fronty
ve východním Prusku, kam se odeberou zbývající jednotky posádky
Vilna, aby se zúčastnily útoku. Stáli jsme s matkou a Andrzejem na balkonu
a dívali jsme se, jak lidé v hasnoucím světle provolávají postupujícím
vojákům slávu. Když padla tma, přišel otec a tiše se postavil za nás. Jakmile
v  dálce zmizel poslední z  oddílů, slyšel jsem, jak řekl matce: „Samé lži,
ruské jednotky už jsou na okraji Vilna; naši utíkají do Litvy.“ Chvíli se
odmlčel a mírně, smutně dodal: „Sem Rusové dorazí zítra.“





2
Sovětská okupace,
19. září – 28. října 1939
K
dyž jsme 19. září 1939 brzy ráno sledovali z  okna, jak ulicemi
rachotí poslední z  ruských tanků, na město padlo tísnivé ticho.
Vyšli jsme z  pokoje a  připojili se v  kuchyni k  rodičům. Matka
nás objala a  oba se nás snažili ujistit, že se jedná pouze o  dočasnou zá -
ležitost a že na jaře zaútočí francouzská a britská armáda, porazí Němce
a Polsko osvobodí. Znovu jsem se ptal po strýci Karolovi a opět mi
řekli, že se nikomu neozval. Otec nám oznámil, že s  Němci stále bojujeme
a  mnoho polských jednotek se stahuje do Maďarska a  Rumunska,
odkud vyrazí do Francie, kde dají armádu zase dohromady, přesně jako za
první světové války. Věděli jsme, že německé vojsko zabralo velkou část
Polska, avšak naše hlavní město, Varšava, stále vzdorovalo. Pár dní před
příjezdem Rusů dorazili z Varšavy strýc Richard a teta Fela (teta
pocházela z  Vilna a  měla tam rodinu). Cesta jim trvala přes týden. Pověděli
nám o velkém bombardování Varšavy, o tom, jak němečtí piloti ostřelují
civilní vlaky, a o cestách ucpaných lidmi prchajícími před postupujícími
Němci. Do Vilna už se nahrnuly tisíce uprchlíků. Den ubíhal a my viděli,
jak do města proudí další a další ruští vojáci. Mezi nimi byly i jednotky
kavalérie jedoucí na malých, střapatých konících; velmi se lišily od polské
kavalérie, která měla koně daleko lepší a  větší. Pěší pluky pochodovaly
a zpívaly. V každém z nich jeden sólista nahlas předzpívával sloku
a zbytek se halasně přidal na refrén. Všichni vládli mocnými hlasy a ulicemi
se neslo „Moskva moja, mogučaja, ty samaja ljubimaja“. (Moskvo má,
mocná, ty jsi má nejmilovanější). Kolem s  velkým hřmotem projížděly
nákladní vozy a  dělostřelectvo. Ve středu města bivakovala zásobovací





27 Sovětská okupace, 19. září – 28. října 1939
kolona vozů tažených drobnými, dlouhosrstými sibiřskými koníky. Vo -
jáci rozdělávali ohně, aby si připravili jídlo a zahřáli se. Vypadali unavení
a špinaví, pokrytí prachem a navlečení v hrubých šedých kabátech – mezi
nimi a našimi vojíny byl propastný rozdíl.
Ulice zely prázdnotou a  my jsme zůstávali doma. Jednotky Rudé
armá dy se pomalu stahovaly ze středu města do opuštěných kasáren
polské armády. Dalším dnem počínaje se obyvatelé Vilna opět začali
pomaličku vynořovat z domů. Vyjma sovětských jednotek a vozidel nikde nic
nejezdilo. Polské obyvatelstvo zachovávalo téměř úplné ticho. O  to více
vyčnívala část židovské populace, která se přikláněla ke komunismu –
povětšinou mladí muži, ba i  náctiletí, si ozdobili rukávy rudou páskou,
ozbrojili se puškami a  pistolemi a  vítali Rusy. Toho dne jsme ještě
sledovali dění z oken a z balkonu; den poté jsme konečně zase mohli ven.
Na  Chrámovém náměstí pořád stály ruské tanky, na nichž posedávali
ruští vojáci. Pokud se k nim lidé přiblížili, neodháněli je.
Když jsem tanky před dvěma dny spatřil v šedavém ranním světle
poprvé, okamžitě jsem si všiml, že mají Christieho zavěšení kol. Před
několika měsíci jsem navštívil strýce a jeho mužstvo a on mi ve svých
vojenských knihách ukázal různé typy tanků a obrněných vozidel. Christieho
tank, vynález amerického inženýra, označil za vůbec nejlepší.
Nedokázal pochopit, proč americká armáda Christieho model nikdy nevyužila.
Polští vojevůdci rozpoznali, o kolik jsou jeho tanky lepší, a vláda s ním
dojednala smlouvu na koupi jednoho tanku a  licence na jejich výrobu
v Polsku. Christie obdržel platbu a následně smlouvu porušil a sjednané
zboží prodal Rusům za víc peněz, takže Rusové teď jako jediní měli tanky
s nejpokročilejším zavěšením kol.
Stál jsem vedle tanku a obdivoval jsem čtyři gumou pokrytá kola,
která nahoře a  dole obepínal pás, když vtom někdo vylezl na stroj a  začal
pokřikovat. Všiml jsem si, že má na sobě polskou uniformu a vojenskou
čapku. Nezapnutý armádní kabát, jemuž scházel opasek, z  něj
neupraveně visel. Do oka mě okamžitě praštila rudá páska na jeho rukávu –
vítal ruskou armádu jako „osvoboditele“. Potom si sundal čapku, strhl z ní
polskou orlici, plivl na ni a hodil ji na zem. Pak pokračoval odtrháváním





28 Moje chlapecká válka
knoflíků – s vyraženou polskou orlicí – které za blahořečení Rusů házel
na zem. Nálada menšího davu, jenž se tiše shromáždil poblíž, nabírala
neklidný a vůči muži nepřátelský nádech. Ruští vojáci mu nakonec naká -
zali, ať sleze a zmizí. Nevrle se odebral pryč, podvoliv se nepřízni zástupu
a nedostatku podpory ruských vojáků. Stál jsem tam jako zkoprnělý
a nedokázal jsem pochopit, jak může polský voják takhle jednat.
Rusové z ulic brzy zmizeli a drželi se pouze kasáren. Nedošlo s nimi
k  žádným nepříjemným střetům, neboť nesměli vstupovat do
soukromých obydlí a  zpravidla civilisty nechávali na pokoji. Ve velkém začaly
přijíždět rodiny ruských důstojníků, jež skoupily, co se dalo. Za pár dní
v obchodech nezůstalo ani ň a nastal nedostatek všeho zboží. Pola si
stěžovala, že se nedá sehnat žádné jídlo – i na chleba musela vystát
několikahodinovou frontu. Od hladu nás uchránily zásoby, které rodiče na
počátku války předvídavě nashromáždili. Nejcennější komoditou se ukázal
být pytel soli, jehož obsah Pola využívala ke směnnému obchodu. I sirky
se opatřovaly těžko. Pamatuji si, že otec každou z nich rozřízl žiletkou na
čtyři tenké proužky, kterými si pak opatrně zapaloval cigarety.
Ruské orgány nařídily, aby se všichni polští důstojníci přihlásili na
ústředí k zápisu. Těch pár, kteří uposlechli, zadrželi a poslali je do Ruska,
přičemž o většině z nich už nikdy nikdo neslyšel. Otec se nezapsal a do
práce se také nevrátil. Pár dní po příjezdu ruských jednotek dorazil
Lidový komisariát vnitřních záležitostí (Narodnyj komissariat vnutrennich
děl, NKVD) a  zabral starou budovu polského soudu několik bloků od
nás. Důstojníci NKVD byli snadno rozpoznatelní, neboť jejich
uniformy se lišily od armádních: nosili vojenské blůzy a  námořnicky modré
kalhoty, k čemuž patřily modré armádní čepice s rudou stuhou. S jejich
příchodem začalo zatýkání významných Poláků, které obvykle probíhalo
uprostřed noci. Otec se rozhodl odstěhovat do našeho venkovského
sídla, které bylo nesmírně odlehlé, neboť se nacházelo skoro na konci polní
cesty, jež končila u farmy pana Slusarského. Díky zapadlému umístění by
dokázal včas zpozorovat jakékoli blížící se auto a utéct do lesa.
Městský život se skoro vrátil do vyjetých kolejí. Rusové ustanovili
novou správu a  milici, která nahradila polskou policii. Naše škola znovu





29 Sovětská okupace, 19. září – 28. října 1939
zahájila provoz se stejnými polskými učiteli a učebnicemi, jen třídy byly
plnější. Několik týdnů po opětovném započetí školní docházky si můj
bratr začal stěžovat, že ho bolí koleno. Matka mu nohu prohlédla a našla
jenom drobný černý flíček v  horní části jeho pravého kolena, a  tak mu
řekla, aby si šel lehnout. Druhý den ráno mě ještě za tmy probudily Andr -
zejovy tiché vzlyky. Ukázal mi své koleno, které bylo celé oteklé a červené.
Matka okamžitě vyslala Polu, aby sehnala droshky (povoz) a odvezla ho
do nemocnice, kde šel ihned na operaci. Koleno mu na obou stranách
rozřízli a protáhli mu skrz něj drén. V místě mu našli vážný zánět, málem
dostal otravu krve. Nemocnice byla nacpaná válečnými raněnými
a nedostávalo se lékařských potřeb ani léků, včetně sulfonamidového prášku,
který matka sehnala na černém trhu. V časech před penicilínem
a antibiotiky představoval jediný protizánětlivý prostředek. Matka a  Pola se
u Andrzeje v nemocnici střídaly. Vždy po několika hodinách přišla sestra
a zatahala drénem tam a zpátky, aby se vstupy nezatahovaly. Šlo o velmi
bolestivou proceduru. Když mu za pár dní drén vytáhli, vrátil se Andrzej
domů a na každé straně kolena měl pět centimetrů dlouhou a centimetr
širokou jizvu. Po čase nám pověděl, co se mu stalo. Jednoho rána si kluci
ve škole před příchodem učitele hráli s foukačkami. Andrzej držel
v zubech pero s ocelovou špičkou namočenou do inkoustu, a jak si
instinktivně dřepl, aby se vyhnul zásahu, vrazil si špici do kolena.
V  říjnu už se proslýchalo, že Rusové předají Vilno Litvě. Zároveň
začali veřejně sbírat a  odvážet všemožné vybavení, přístroje, nábytek
a  umělecká díla z  úředních budov, univerzit i  ze soukromých
obydlí. Cestou ze školy jsem sledoval, jak zcela vybílili pětipatrový obchod
bratrů Jabłowských. Naplnili nákladní vozy klavíry, rádii, nábytkem,
koberci a  všechno to odvezli na nádraží. Během posledního říjnového
týdne se začala sovětská armáda vytrácet a NKVD přitvrdila v zatýkání
význačných Poláků, které všechny poslala do Ruska. Díval jsem se, jak
odjíždí kolony vojenských náklaďáků, v nichž se tísnili vojáci i vybavení,
a taky zabavené městské autobusy s rodinami důstojníků; zbraně a tanky,
všechno mizelo. Ty samé tanky, které jsem pozoroval před šesti týdny,
teď drkotaly z Vilna pryč.





3
Litevská anexe,
28. října 1939 – 17. června 1940
K
dyž 28. října 1939 vkročila do Vilna litevská armáda, bylo poš -
mourno a  mrholilo. Později proběhla přehlídka. Tak jako před
válkou pochodovaly jednotky ulicí a  pod naším balkonem na
Chrámové náměstí. Všichni jsme tomu přihlíželi, včetně otce, který se
vrátil z  venkova. Během předchozích týdnů, dokud tu byli Rusové, nás
několikrát navštívil, ale vždycky vešel zadním vchodem, oblečený do
jednoduchého dělnického oděvu. Promenující se litevské jednotky –
pěchota, kavalérie, koňmi tažené dělostřelectvo – vypadaly téměř polsky, neboť
měly podobnou uniformu ve stejném béžovém odstínu. Lišily se pouze
německými helmami a dvouřadovými kabáty důstojníků. Díky odchodu
Rusů a příchodu Litevců se městu okamžitě ulevilo. Pominul strach
z ruské tajné policie (NKVD), zatýkání a  deportace ustaly. Rázem se rovněž
zlepšilo zásobování; všeho byl náhle dostatek. Litva oplývala rozvinutým
zemědělstvím soustředícím se na vývoz. Dvě hlavní družstva, Miastas
zaměřené na masné výrobky a Pienocentras na mléčné, okamžitě otevřela
několik dobře zásobených obchodů. Jenže v  nich brali pouze litevskou
měnu – litai. Dokud banky nezačaly proměňovat drobná množství staré
polské měny (přibližně v hodnotě ekvivalentu 150 Kč na rodinu), mohli
v nich nakupovat pouze nově příchozí Litevci. Otec v krabici se
zahraničními mincemi našel dost litai, aby nám koupil kus úžasné čerstvé šunky.
Po příjezdu Litevců se objevil strýc Karol převlečený za nádeníka.
Podařilo se mu vyhnout německému i  ruskému zajetí, a  když tu ještě byli
Rusové, dorazil do našeho venkovského sídla. Jakmile jsem si ho ukradl
pro sebe, zahrnul jsem ho otázkami: kolik zabil Němců, kolik zničil tan-





31 Litevská anexe, 28. října 1939 – 17. června 1940
ků, co se stalo s Rexem a tak dál a tak dál. K mému nesmírnému zklamání
se z Rexe nevyklubal hrdina. Začátkem druhého týdne války, kdy je ostře -
lovalo těžké dělostřelectvo, Rex zdrhl. Utekl z okraje lesa, kde se
nacházelo stanoviště strýce a jeho vojáků, přes otevřené pole k Němci obsazené
vesnici. Později strýc díky dalekohledu spatřil, jak německý důstojník
vede Rexe na vodítku. Ranilo mě, že se Rex projevil nejen jako
zbabělec, ale dokonce jako zrádce. Strýc se mi svěřil, že Němci měli převahu
v počtu jednotek, tanků a letadel, což výrazně ztěžovalo jakýkoli odpor.
Polská armáda nicméně bojovala dobře a statečně a způsobila Němcům
těžké ztráty. Při střetnutí, během níž vzal Rex do zaječích, se kavaleristům
povedlo zničit několik německých tanků pomocí 37mm protitankových
kanónů Bofors. Ve stejném střetnutí se také strýci podařilo v obrněném
autě zaskočit a  zničit tři nákladní vozy plné vojáků. Obrněné vozidlo,
které ho doprovázelo, zanechalo v řadách německých vojáků díky palbě
z kulometu pořádnou spoušť. Nakonec přišli o všech osm obrněných aut.
Když z východu nastoupili Rusové, Poláci se zrovna za stálých bojů
stahovali do Maďarska. Strýc a pár jeho vojáků utekli a unikli zajetí a povedlo
se jim dorazit do Vilna. Spolu s dalším důstojníkem a s mým otcem se teď
schovávali v našem domě na venkově.
Život se navracel k normálu, pouze na hradní věži, viditelné
z našeho pokoje, teď vlál místo červené a bílé polské vlajky velký
žluto-červeno-zelený litevský prapor. Matka znovu otevřela svůj salon krásy. Pola
už se netrápila s  opatřováním jídla, neboť obchody byly opět plné. Do
Vilna přicházelo pořád víc Litevců, kteří přebírali správu města.
Zavedla se agresivní depolonizace. Z litevštiny se stal oficiální jazyk a všechny
ulice byly následně přejmenovány. Vilenská univerzita – druhá nejstarší
v Polsku – se zavřela. Mnoho polských vysokoškolských učitelů dostalo
výpověď a  nahradili je Litevci. Kvůli přívalu Litevců a  tisícům polských
uprchlíků, kteří do Vilna přišli v září, se město přelidnilo a nastala
sháňka po ubytování. Litevské vedení začalo zabírat místnosti v soukromých
obydlích. Nám vzali pokoj s  balkonem a  přidělili ho litevské učitelce.
Ukázalo se, že se jedná o příjemnou osobu, která mluvila polsky a s níž
jsme neměli žádné potíže.





32 Moje chlapecká válka
Litva odebrala Kaunasu status hlavního města a  titul nově přiřkla
Vilnu (Vilniusu), takže se k nám přemístily ambasády neutrálních států,
a  otevřela se tak možnost úniku na Západ. Kvůli německému tlaku ne -
směli muži bojeschopného věku (od 18 do 50 let) dostat povolení
opustit Litvu. Matka využila svých odborných schopností, aby některé polské
důstojníky zdánlivě omladila či postaršila. Při předstírání staršího věku
měla 100% úspěšnost, s mladšími o něco horší. Většina odchozích to
vzala přes Švédsko do Francie, kde se přidali k polské armádě.
Dva měsíce po příchodu Litevců jejich vláda provedla rozsáhlé
změny ve školství a  my jsme byli přiděleni do jiné školy. Polovina polských
učitelů dostala výpověď a na jejich místa nastoupili Litevci. Přibylo nám
hodin, které zahrnovaly intenzivní kurz litevštiny a také dějiny a zeměpis
Litvy vyučované litevsky. Podstatně ubylo výuky polštiny. Litevština patří
mezi baltské jazyky a  polštině se ani trochu nepodobá. Obzvláště nám
všem pilo krev nucené přejmenovávání podle litevských pravidel. Ze mě,
Bohdana Hryniewicze, se stal Bohdanas Hryniewičius. Změně jsme se
snažili kolektivně vzpírat. Jeden z  mladých učitelů byl strašlivě
šovinistický. Jakékoli porušení pravidel, například když jsme v jeho hodině
promluvili polsky, či se ohlásili polskou verzí našeho jména, okamžitě a tvrdě
trestal. Nechával chlapce předstoupit před sebe a  zakrýt si oči rukama,
načež pouštěl nataženou tlustou gumičku tak, aby ho trefovala do nosu.
Tahle činnost patřila k jeho oblíbeným potrestáním. Mohu dosvědčit, že
to bolelo jak čert.
Nadešly první válečné Vánoce. Radost se z  nich vytratila a  veškeré
oslavy byly utlumené. Během vánočních svátků přišel dopis od matčina
staršího bratra Stefana s portugalským razítkem. Před válkou patřil
k rezervě polského letectva a při mobilizaci ho povolali. Polákům se
podařilo evakuovat část leteckého personálu přes Maďarsko do Francie, kde se
polská armáda opět zformovala. Strýc psal z  Francie. Dopis nám poslal
přes Červený kříž a  orazítkovali ho v  Portugalsku, poněvadž Francie se
zapojila do války.
Jakmile napadl sníh, začali jsme lyžovat. Chodili jsme na kopec U Tří
křížů. Trvalo nám patnáct minut, než jsme se k  němu na běžkách přes





33 Litevská anexe, 28. října 1939 – 17. června 1940
parky dostali. Lanovky tam žádné nebyly. Na kopec jsme lezli deset až
dvacet minut, abychom za tři nebo pět dalších sjeli dolů. Vybudovali jsme
si malé můstky a učili jsme se na nich skákat. Hodně jsme se přitom uta -
hali a vydováděli. Děsili jsme se návratu do školy, neboť mezi polskými
studenty a litevskými učiteli panovalo značné napětí. Nesnášeli jsme
zejména učitele, který naše nosy tyranizoval gumičkami, a všichni jsme se
mu chtěli pomstít. Což se nám jednoho krásného jarního dne povedlo.
Onen učitel se vždy elegantně oblékal a toho dne si vzal nový, bílý plátěný
oblek. Už dřív jsme si všimli, že po příchodu do třídy si obvykle sedá, aniž
by se na židli podíval. Sedačka židle byla z  tmavě hnědé prohnuté
překližky. Během přestávky jsme na sedátko nalili inkoust. Přísně vyhlížející
učitel vešel a bez podívání se usadil. Zatímco jsme ho sledovali, začal se
vrtět a pak vstal a sáhl si na zadek. Rozhořčený a zděšený výraz, který při
pohledu na svou ruku nasadil, nám víc než vynahradil předchozí utrpení.
Bohužel náš kanadský žert měl vážné důsledky. Všichni naši rodiče
museli kvůli našemu činu zaplatit velké pokuty.
První polovina roku 1940, druhého válečného roku, ukončila naše
naděje na brzký konec bojů. Namísto očekávané francouzské ofenzívy, jež
by přemohla Německo, nastal opak. Po úplném zhroucení Francie jsme
si uvědomili, že válka by mohla trvat ještě dlouho. Přesto jsme všichni
nadále věřili, že Německo prohraje a Polsko opět získá nezávislost.
Jedinou útěchou nám bylo zachování národní hrdosti, neboť ani mnohem
větší francouzská armáda, navíc podpořená Brity, nevydržela v období od
května do června 1940 o mnoho déle než polská v září 1939.
Zatímco se svět soustředil na Francii, Stalin zabral pobaltské státy.
17.  června 1940 dorazili do Vilna podruhé ruští vojáci. O  několik dní
později, 22. června, Francie kapitulovala.





4
Návrat sovětské okupace,
17. června 1940 – 22. června 1941
V
stup vojáků Rudé armády do Vilna neproběhl dle plánu. Vojsko
přicházelo do města z několika směrů a mělo se sejít u Zeleného
mostu přes Wilju a pokračovat do litevského vnitrozemí. Avšak
u mostu se vytvořila obrovská zácpa. Zároveň tam dorazilo víc jednotek
a každá z nich se snažila procpat dopředu. Tanky se prodíraly přes koň -
mi tažené dělostřelectvo, kavalérie se drala přes pěchotu. Nikdo nechtěl
ustoupit ostatním. Důstojníkům nějakou dobu trvalo, než zajistili
pořádek, aby se věci opět daly do pohybu. Vojáci vypadali hůř, než když v září
1939 přišli poprvé. Členové stejných oddílů na sobě měli různé uniformy
a  čepice. Vybavení vyhlíželo zašle. Rusové zmizeli v  kasárnách. Pak už
jsme je nikdy v ulicích nespatřili samotné. Čas od času prošla se zpěvem
větší skupina. Jednou jsem viděl pochodující pluk, který vedl důstojník
a za ním šel četař, jemuž na krku visel veliký budík na šňůrce.
Při prvním pohledu se nic výrazně nezměnilo; litevská policie stále
obcházela kolem a  ponechala si svou moc a  litevští vojáci nosili stejné
uniformy i  odznaky. Přijelo NKVD, avšak moc na sebe
neupozorňovali. Nedocházelo k žádnému hromadnému zatýkání, s výjimkou několika
význačných Poláků. S příchodem Rusů skončil školní rok. Ve čtvrté třídě
jsem znovu sotva prolezl.
Když Rusové předali Vilno Litevcům, vrátil se otec z venkova do
městského bytu. Dlouho tam však nepobyl a  brzy se odstěhoval nazpět. Za
námi jezdil čím dál řidčeji. Vztah našich rodičů se viditelně změnil,
výrazně vůči sobě ochladli a  chovali se k  sobě velmi zdrženlivě. Mně to
moc nevadilo; neměl jsem k  otci příliš blízko, pouze k  matce. Andrzeje





35 Návrat sovětské okupace, 17. června 1940 – 22. června 1941
to naopak zasáhlo velice. Začalo léto 1940 a my jsme neodjeli na venkov.
Místo toho jsme si hráli s kamarády ze školy. Taky jsme se zase dali do -
hromady s bratry Kluczyńskými, kteří teď žili s matkou rovněž ve městě.
Co jejich otec odešel v  září 1939 do boje, neměli o  něm žádné zprávy.
Koncem července nám matka řekla, že na zbytek prázdnin pojedeme za
otcem na venkov. Sbalili jsme si torny, a když otec dorazil, okamžitě jsme
s ním zase odešli. Oznámil nám, že nepojedeme vlakem a místo toho se
projdeme. Nebylo to daleko, jen něco málo přes šest kilometrů. Pobyt
na venkově tentokrát nestál za nic. Neměli jsme tam Kluczyńské ani
Misiewiczovic kluky. Staś Slusarski musel pracovat na farmě, protože jeho
otec se z bojů v září 1939 nevrátil. Náš otec pracoval na zahradě, v sadě, se
včelami a nově taky s králíky. Pořád se něčím zaměstnával. Nás požádal,
abychom mu pomohli, a přidělil nám různé úkoly – plení, sklízení ovoce
a zeleniny, shánění trávy pro králíky. Zábava a veselí předválečných let se
vytratily. Po třech týdnech (prázdniny ještě zdaleka nekončily) jsem se
chtěl vrátit domů, a tak nás otec odvedl nazpátek do města.
S  podzimem 1940 přišlo do Vilna mnoho změn. Nezávislá Litva
zanikla a podobně jako tomu bylo u Lotyšska a Estonska, se z ní stala
sovětská socialistická republika: Litevská SSR. Litevská policie byla přetvořena
po vzoru ruské milice. Místo dřívějších uniforem, které by se neztratily
v operetě a jež jim vynesly přezdívku kalakutas (krocani), teď nosili
uniformy ruské, námořnicky modré. Jejich řady přetékaly Rusy a Bělorusy.
Litevským vojákům uniformy zůstaly, avšak na čepicích jim přibyly rudé
hvězdy. A  krátce poté zmizeli z  ulic Vilna docela. Do města přijížděla
spousta Rusů a  jejich rodin. Šlo o  důstojníky, úředníky a  příslušníky
NKVD. Mnoho Litevců naopak postupně odjelo, včetně učitelky, která
bydlela u nás v bytě. Místo ní se k nám nastěhovali dva mladší ruští
důstojníci s  manželkami. Naši rozlehlou jídelnu přehradili více než
dvoumetrovými příčkami, jež však stále ponechávaly pod stropem skoro
metrovou mezeru, takže vznikla chodba a dva pokojíky. Říkal jsem si, že
Rusové musí být na nedostatek soukromí zvyklí. Vyklubali se z nich velmi
příjemní a zdvořilí lidé. Matka uměla plynně rusky, a tak nikdy nenastal
problém s komunikací. Mladé ženy si nechávaly od matky radit ohledně





36 Moje chlapecká válka
oblékání a vystupování. Bez jakýchkoli potíží s námi žili skoro rok. Jako
jednotlivci a  v  soukromí dokážou být Rusové velmi vřelí a  pohostinní.
Ruské ženy, manželky důstojníků a  úředníků, začaly chodit do matčina
salonu krásy. Jedna z nich byla provdaná za plukovníka od letectva. Ona
i její muž patřili ke kultivovaným a vzdělaným příslušníkům vyšší třídy
starého carského Ruska. Před čistkami je uchránil jeho diplom z  letec -
kého inženýrství. Jakmile se s matkou spřá


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist