načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Moje chlapecká válka: Varšava 1944 - Bohdan Hryniewicz

Moje chlapecká válka: Varšava 1944
-15%
sleva

Kniha: Moje chlapecká válka: Varšava 1944
Autor: Bohdan Hryniewicz

Autobiografické vzpomínky bývalého polského odbojáře na druhou světovou válku a varšavské povstání roku 1944. Bohdan Hryniewicz vzpomíná na léto roku 1939, počátek druhé světové ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 280
Rozměr: 145 x 205 mm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jana Vrzalíková
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Novinka týdne: 2017-17
Datum vydání: 19. 4. 2017
ISBN: 9788026414377
EAN: 9788026414377
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky bývalého polského odbojáře na druhou světovou válku a varšavské povstání roku 1944. Bohdan Hryniewicz vzpomíná na léto roku 1939, počátek druhé světové války, každodenní život ve Vilně (dnešní Vilinius) v období sovětské i německé okupace a na odchod do Varšavy. Největší pozornost věnuje vypuknutí varšavského povstání v srpnu 1944, jeho průběhu a především své účasti v tomto ozbrojeném vystoupení Poláků proti německé okupační moci. Po skončení války spolu se svou rodinou uprchl do britské okupační zóny v Německu a na počátku 50. let nalezl nový domov ve Spojených státech.

Popis nakladatele

“Působivá kniha plná těch nejmenších detailů a vzpomínek, zároveň však ucelený obraz válečných událostí.”

- Herald Tribune

Dílo Bohdana Hryniewicze je jedinečným autentickým pohledem na heroické i tragické Varšavské povstání a zároveň strhující osobní výpovědí chlapce, který dospíval v trýznivém období druhé světové války. 

S odzbrojující upřímností popisuje  německou i ruskou okupaci, přičemž hlavní část jeho příběhu spočívá v podrobném líčení průběhu 63 dnů trvající městské bitvy v ulicích, domech i kanalizaci Varšavy. Tehdy již jako třináctiletý mladík aktivně působil v protinacistickém odboji a byl platným členem legendární jednotky KB Nalecz. Co však tuto knihu činí skutečně výjimečnou, je její přesah - kdy osobní vzpomínky zasazuje autor do širšího kontextu a podává tak ucelenou výpověď o událostech, které zásadně změnily politickou mapu Evropy.

(Varšava 1944)
Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Bohdan Hryniewicz - další tituly autora:
 (e-book)
Moje chlapecká válka: Varšava 1944 Moje chlapecká válka: Varšava 1944
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Sovětská okupace,

19. září – 28. října 1939

K

dyž jsme 19. září 1939 brzy ráno sledovali z  okna, jak ulicemi

rachotí poslední z  ruských tanků, na město padlo tísnivé ticho.

Vyšli jsme z pokoje a připojili se v kuchyni k rodičům. Matka nás objala a oba se nás snažili ujistit, že se jedná pouze o dočasnou záležitost a že na jaře zaútočí francouzská a britská armáda, porazí Němce a Polsko osvobodí. Znovu jsem se ptal po strýci Karolovi a  opět mi řekli, že se nikomu neozval. Otec nám oznámil, že s Němci stále bojujeme a mnoho polských jednotek se stahuje do Maďarska a Rumunska, odkud vyrazí do Francie, kde dají armádu zase dohromady, přesně jako za první světové války. Věděli jsme, že německé vojsko zabralo velkou část Polska, avšak naše hlavní město, Varšava, stále vzdorovalo. Pár dní před příjezdem Rusů dorazili z Varšavy strýc Richard a teta Fela (teta pocházela z Vilna a  měla tam rodinu). Cesta jim trvala přes týden. Pověděli nám o  všeobecném bombardování Varšavy, o tom, jak němečtí piloti ostřelují civilní vlaky, a o cestách ucpaných lidmi prchajícími před postupujícími Němci. Do Vilna už se nahrnuly tisíce uprchlíků. Den ubíhal a my viděli, jak do města proudí další a další ruští vojáci. Mezi nimi byly i jednotky kavalérie jedoucí na malých, střapatých konících; velmi se lišily od polské kavalérie, která měla koně daleko lepší a větší. Pěší pluky pochodovaly a zpívaly. V každém z nich jeden sólista nahlas předzpívával sloku a zbytek se halasně přidal na refrén. Všichni vládli mocnými hlasy a  ulicemi se neslo „Moskva moya, moguczaya, ty samaya lybimaja“ (Moskvo má, mocná, miluji jen tebe). Kolem s velkým hřmotem projížděly nákladní vozy a dělostřelectvo. Ve středu města bivakovala zásobovací kolona vozů tažených


27Sovětská okupace, 19. září – 28. října 1939

drobnými, dlouhosrstými sibiřskými koníky. Vojáci rozdělávali ohně, aby si připravili jídlo a  zahřáli se. Vypadali unavení a  špinaví, pokrytí prachem a navlečení v hrubých šedých kabátech – mezi nimi a našimi vojíny byl propastný rozdíl.

Ulice zely prázdnotou a  my jsme zůstávali doma. Ruské jednotky se pomalu stahovaly ze středu města do opuštěných kasáren polské armády. Dalším dnem počínaje se obyvatelé Vilna opět začali pomaličku vynořovat z domů. Vyjma sovětských jednotek a vozidel nikde nic nejezdilo. Polské obyvatelstvo zachovávalo téměř úplné ticho. O to více vyčnívala část židovské populace, která se přikláněla ke komunismu – povětšinou mladí muži, ba i náctiletí, si ozdobili rukávy rudou páskou, ozbrojili se puškami a pistolemi a vítali Rusy. Toho dne jsme ještě sledovali dění z oken a z balkonu; den poté jsme konečně zase mohli ven. Na Chrámovém náměstí pořád stály ruské tanky, na nichž posedávali ruští vojáci. Pokud se k nim lidé přiblížili, neodháněli je.

Když jsem tanky před dvěma dny spatřil v šedavém ranním světle poprvé, okamžitě jsem si všiml, že mají Christieho zavěšení kol. Před několika měsíci jsem navštívil strýce a jeho mužstvo a on mi ve svých vojenských knihách ukázal různé typy tanků a obrněných vozidel. Christieho tank, vynález amerického inženýra, označil za vůbec nejlepší. Nedokázal pochopit, proč americká armáda Christieho model nikdy nevyužila. Polští vojevůdci rozpoznali, o kolik jsou jeho tanky lepší, a vláda s ním dojednala smlouvu na koupi jednoho tanku a  licence na jejich výrobu v Polsku. Christie obdržel platbu a následně smlouvu porušil a sjednané zboží prodal Rusům za víc peněz, takže Rusové teď jako jediní měli tanky s nadřazenějším závěsem kol.

Stál jsem vedle tanku a obdivoval jsem čtyři gumou pokrytá kola, která nahoře a  dole obepínal pás, když vtom někdo vylezl na stroj a  začal pokřikovat. Všiml jsem si, že má na sobě polskou uniformu a vojenskou čapku. Nezapnutý armádní kabát, jemuž scházel opasek, z  něj neupraveně visel. Do oka mě okamžitě praštila rudá páska na jeho rukávu – vítal ruskou armádu jako „osvoboditele“. Potom si sundal čapku, strhl z ní polskou orlici, plivl na ni a hodil ji na zem. Pak pokračoval odtrháváním


28 Moje chalepecká válka knofl íků – s vyraženou polskou orlicí – které za blahořečení Rusů házel na zem. Nálada menšího davu, jenž se tiše shromáždil poblíž, nabírala neklidný a vůči muži nepřátelský nádech. Ruští vojáci mu nakonec nakázali, ať sleze a zmizí. Nevrle se odebral pryč, podvoliv se nepřízni zástupu a nedostatku podpory ruských vojáků. Stál jsem tam jako zkoprnělý a nedokázal jsem pochopit, jak může polský voják takhle jednat.

Rusové z ulic brzy zmizeli a drželi se pouze kasáren. Nedošlo s nimi k  žádným nepříjemným střetům, neboť nesměli vstupovat do soukromých obydlí a  zpravidla civilisty nechávali na pokoji. Ve velkém začaly přijíždět rodiny ruských důstojníků, jež skoupily, co se dalo. Za pár dní v obchodech nezůstalo ani ň a nastal nedostatek všeho zboží. Pola si stěžovala, že se nedá sehnat žádné jídlo – i na chleba musela vystát několikahodinovou frontu. Od hladu nás uchránily zásoby, které rodiče na počátku války předvídavě nashromáždili. Nejcennější komoditou se ukázal být pytel soli, jehož obsah Pola využívala ke směnnému obchodu. I sirky se opatřovaly těžko. Pamatuji si, že otec každou z nich rozřízl žiletkou na čtyři tenké proužky, kterými si pak opatrně zapaloval cigarety.

Ruské orgány nařídily, aby se všichni polští důstojníci přihlásili na ústředí k zápisu. Těch pár, kteří uposlechli, zadrželi a poslali je do Ruska, přičemž o většině z nich už nikdy nikdo neslyšel. Otec se nezapsal a do práce se také nevrátil. Pár dní po příjezdu ruských jednotek dorazil Lidový komisariát vnitřních záležitostí (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, NKVD) a  zabral starou budovu polského soudu několik bloků od nás. Důstojníci NKVD byli snadno rozpoznatelní, neboť jejich uniformy se lišily od armádních: nosili vojenské blůzy a  námořnicky modré kalhoty, k čemuž patřily modré armádní čepice s rudou stuhou. S jejich příchodem začalo zatýkání významných Poláků, které obvykle probíhalo uprostřed noci. Otec se rozhodl odstěhovat do našeho venkovského sídla, které bylo nesmírně odlehlé, neboť se nacházelo skoro na konci polní cesty, jež končila u farmy pana Slusarského. Díky zapadlému umístění by dokázal včas zpozorovat jakékoli blížící se auto a utéct do lesa.

Městský život se skoro vrátil do vyjetých kolejí. Rusové ustanovili novou správu a  milici, která nahradila polskou policii. Naše škola znovu


29Sovětská okupace, 19. září – 28. října 1939

zahájila provoz se stejnými polskými učiteli a učebnicemi, jen třídy byly

plnější. Několik týdnů po opětovném započetí školní docházky si můj

bratr začal stěžovat, že ho bolí koleno. Matka mu nohu prohlédla a našla

jenom drobný černý fl íček v  horní části jeho pravého kolena, a  tak mu

řekla, aby si šel lehnout. Druhý den ráno mě ještě za tmy probudily Andr

zejovy tiché vzlyky. Ukázal mi své koleno, které bylo celé oteklé a červené.

Matka okamžitě vyslala Polu, aby sehnala droshky (povoz) a odvezla ho

do nemocnice, kde šel ihned na operaci. Koleno mu na obou stranách

rozřízli a protáhli mu skrz něj drén. V místě mu našli vážný zánět, málem

dostal otravu krve. Nemocnice byla nacpaná válečnými raněnými a ne

dostávalo se lékařských potřeb ani léků, včetně sulfonamidového prášku,

který matka sehnala na černém trhu. Ve čase před penicilínem a  anti

biotiky představoval jediný protizánětlivý prostředek. Matka a  Pola se

u Andrzeje v nemocnici střídaly. Vždy po několika hodinách přišla sestra

a zatahala drénem tam a zpátky, aby se vstupy nezatahovaly. Šlo o velmi

bolestivou proceduru. Když mu za pár dní drén vytáhli, vrátil se Andrzej

domů a na každé straně kolena měl pět centimetrů dlouhou a centimetr

širokou jizvu. Po čase nám pověděl, co se mu stalo. Jednoho rána si kluci

ve škole před příchodem učitele hráli s foukačkami. Andrzej držel v zu

bech pero s ocelovou špičkou namočenou do inkoustu, a jak si instinktiv

ně dřepl, aby se vyhnul zásahu, vrazil si špici do kolena.

V říjnu už se proslýchalo, že Rusové předají Vilno Litvě. Zároveň za

čali velmi veřejně sbírat a odvážet všemožné vybavení, přístroje, nábytek

a umělecká díla z úředních budov, univerzit i ze soukromých obydlí. Ces

tou ze školy jsem sledoval, jak zcela vybílili pětipatrový obchod bratrů

Jabłowských. Naplnili nákladní vozy klavíry, rádii, nábytkem, koberci

a všechno to odvezli na nádraží. Během posledního říjnového týdne se

začala ruská armáda vytrácet a NKVD přitvrdila v zatýkání význačných

Poláků, které všechny poslala do Ruska. Díval jsem se, jak odjíždí kolony

vojenských náklaďáků, v nichž se tísnili vojáci i vybavení, a taky zabave

né městské autobusy s rodinami důstojníků; zbraně a tanky, všechno mi

zelo. Ty samé tanky, které jsem pozoroval před šesti týdny, teď drkotaly

z Vilna pryč.


3

Litevská anexe,

28. října 1939 – 17. června 1940

K

dyž 28. října 1939 vkročila do Vilna litevská armáda, bylo poš

mourno a  mrholilo. Později proběhla přehlídka. Tak jako před

válkou pochodovaly jednotky ulicí a  pod naším balkonem na Chrámové náměstí. Všichni jsme tomu přihlíželi, včetně otce, který se vrátil z  venkova. Během předchozích týdnů, dokud tu byli Rusové, nás několikrát navštívil, ale vždycky vešel zadním vchodem, oblečený do jednoduchého dělnického oděvu. Promenující se litevské jednotky – pěchota, kavalérie, koňmi tažené dělostřelectvo – vypadaly téměř polsky, neboť měly podobnou uniformu ve stejném béžovém odstínu. Lišily se pouze německými helmami a dvouřadovými kabáty důstojníků. Díky odchodu Rusů a příchodu Litevců se městu okamžitě ulevilo. Pominul strach z ruské tajné policie (NKVD), zatýkání a  deportace ustaly. Rázem se rovněž zlepšilo zásobování; všeho byl náhle dostatek. Litva oplývala rozvinutým zemědělstvím soustředícím se na vývoz. Dvě hlavní družstva, Miastas zaměřené na masové výrobky a Pienocentras na mléčné, okamžitě otevřela několik dobře zásobených obchodů. Jenže v  nich brali pouze litevskou měnu – litai. Dokud banky nezačaly proměňovat drobná množství staré polské měny (přibližně v hodnotě čtyř liber na rodinu), mohli v nich nakupovat pouze nově příchozí Litevci. Otec v  krabici se zahraničními mincemi našel dost litai, aby nám koupil kus úžasné čerstvé šunky.

Po příjezdu Litevců se objevil strýc Karol převlečený za nádeníka. Po

dařilo se mu vyhnout německému i  ruskému zajetí, a  když tu ještě byli Rusové, dorazil do našeho venkovského sídla. Jakmile jsem si ho ukradl pro sebe, zahrnul jsem ho otázkami: kolik zabil Němců, kolik zničil tanků,


31Litevská anexe, 28. října 1939 – 17. června 1940

co se stalo s Rexem a tak dál a tak dál. K mému nesmírnému zklamání se

z Rexe nevyklubal hrdina. Začátkem druhého týdne války, kdy je ostřelo

valo těžké dělostřelectvo, Rex zdrhl. Utekl z okraje lesa, kde se nacházelo

stanoviště strýce a jeho vojáků, přes otevřené pole k Němci obsazené ves

nici. Později strýc díky dalekohledu spatřil, jak německý důstojník vede

Rexe na vodítku. Ranilo mě, že se Rex projevil nejen jako zbabělec, ale

dokonce jako zrádce. Strýc se mi svěřil, že Němci měli převahu v počtu

jednotek, tanků a letadel, což výrazně ztěžovalo jakýkoli odpor. Polská ar

máda nicméně bojovala dobře a statečně a způsobila Němcům těžké ztrá

ty. Při srážce, během níž vzal Rex do zaječích, se kavaleristům povedlo

ze země zničit několik německých tanků pomocí 37mm protitankových

kanónů Bofors. Ve stejném střetnutí se také strýci podařilo v obrněném

autě zaskočit a  zničit tři nákladní vozy plné vojáků. Obrněné vozidlo,

které ho doprovázelo, zanechalo v řadách německých vojáků díky palbě

z kulometu pořádnou spoušť. Nakonec přišli o všech osm obrněných aut.

Když z východu nastoupili Rusové, Poláci se zrovna za stálých bojů staho

vali do Maďarska. Strýc a pár jeho vojáků utekli a unikli zajetí a povedlo

se jim dorazit do Vilna. Spolu s dalším důstojníkem a s mým otcem se teď

schovávali v našem domě na venkově.

Život se navracel k normálu, pouze na hradní věži, viditelné z naše

ho pokoje, teď vlál místo červené a bílé polské vlajky velký žluto-červe

no-zelený litevský prapor. Matka znovu otevřela svůj salon krásy. Pola

už se netrápila s  opatřováním jídla, neboť obchody byly opět plné. Do

Vilna přicházelo pořád víc Litevců, kteří přebírali správu města. Zaved

la se agresivní depolonizace. Z litevštiny se stal ofi ciální jazyk a všechny

ulice byly následně přejmenovány. Vilenská univerzita – druhá nejstarší

v Polsku – se zavřela. Mnoho polských vysokoškolských učitelů dostalo

výpověď a  nahradili je Litevci. Kvůli přívalu Litevců a  tisícům polských

uprchlíků, kteří do Vilna přišli v září, se město přelidnilo a nastala sháň

ka po ubytování. Litevské vedení začalo zabírat místnosti v soukromých

obydlích. Nám vzali pokoj s  balkonem a  přidělili ho litevské učitelce.

Ukázalo se, že se jedná o příjemnou osobu, která mluvila polsky a s níž

jsme neměli žádné potíže.


32 Moje chalepecká válka

Litva odebrala Kaunasu status hlavního města a  titul nově přiřkla Vilnu (Vilniusu), takže se k  nám přemístily ambasády neutrálních národů, a otevřela se tak možnost úniku na Západ. Kvůli německému tlaku nesměli muži bojeschopného věku (od 18 do 50 let) dostat povolení opustit Litvu. Matka využila svých odborných schopností, aby některé polské důstojníky zdánlivě omladila či postaršila. Při předstírání staršího věku měla 100% úspěšnost, s mladšími o něco horší. Většina odchozích to vzala přes Švédsko do Francie, kde se přidali k polské armádě.

Dva měsíce po příchodu Litevců jejich vláda provedla rozsáhlé změny ve školství a  my jsme byli přiděleni do jiné školy. Polovina polských učitelů dostala výpověď a na jejich místa nastoupili Litevci. Přibylo nám hodin, které zahrnovaly intenzivní kurz litevštiny a také dějiny a zeměpis Litvy vyučované litevsky. Podstatně ubylo výuky polštiny. Litevština patří mezi baltské jazyky a  polštině se ani trochu nepodobá. Obzvláště nám všem pilo krev nucené přejmenovávání podle litevských pravidel. Ze mě, Bohdana Hryniewicze, se stal Bohdanas Hryniewičius. Změně jsme se snažili kolektivně vzpírat. Jeden z  mladých učitelů byl strašlivě šovinistický. Jakékoli porušení pravidel, například když jsme v jeho hodině promluvili polsky, či se ohlásili polskou verzí našeho jména, okamžitě a tvrdě trestal. Nechával chlapce předstoupit před sebe a  zakrýt si oči rukama, načež pouštěl nataženou tlustou gumičku tak, aby ho trefovala do nosu. Tahle činnost patřila k jeho oblíbeným potrestáním. Mohu dosvědčit, že to bolelo jak čert.

Nadešly první válečné Vánoce. Radost se z  nich vytratila a  veškeré oslavy byly utlumené. Během vánočních svátků přišel dopis od matčina staršího bratra Stefana s portugalským razítkem. Před válkou patřil k rezervě polského letectva a při mobilizaci ho povolali. Polákům se podařilo evakuovat část leteckého personálu přes Maďarsko do Francie, kde se polská armáda opět zformovala. Strýc psal z  Francie. Dopis nám poslal přes Červený kříž a  orazítkovali ho v  Portugalsku, poněvadž Francie se zapojila do války.

Jakmile napadl sníh, začali jsme lyžovat. Chodili jsme na kopec U Tří křížů. Trvalo nám patnáct minut, než jsme se k  němu na běžkách přes


33Litevská anexe, 28. října 1939 – 17. června 1940

parky dostali. Lanovky tam žádné nebyly. Na kopec jsme lezli deset až dvacet minut, abychom za tři nebo pět dalších sjeli dolů. Vybudovali jsme si malé můstky a učili jsme se na nich skákat. Hodně jsme se přitom utahali a vydováděli. Děsili jsme se návratu do školy, neboť mezi polskými studenty a litevskými učiteli panovalo značné napětí. Nesnášeli jsme zejména učitele, který naše nosy tyranizoval gumičkami, a všichni jsme se mu chtěli pomstít. Což se nám jednoho krásného jarního dne povedlo. Onen učitel se vždy elegantně oblékal a toho dne si vzal nový, bílý plátěný oblek. Už dřív jsme si všimli, že po příchodu do třídy si obvykle sedá, aniž by se na židli podíval. Sedačka židle byla z  tmavě hnědé prohnuté překližky. Během přestávky jsme na sedátko nalili inkoust. Přísně vyhlížející učitel vešel a bez podívání se usadil. Zatímco jsme ho sledovali, začal se vrtět a pak vstal a sáhl si na zadek. Rozhořčený a zděšený výraz, který při pohledu na svou ruku nasadil, nám víc než vynahradil předchozí utrpení. Bohužel náš kanadský žert měl vážné důsledky. Všichni naši rodiče museli kvůli našemu činu zaplatit velké pokuty.

První polovina roku 1940, druhého válečného roku, ukončila naše naděje na brzký konec bojů. Namísto očekávané francouzské ofenzívy, jež by přemohla Německo, nastal opak. Po úplném zhroucení Francie jsme si uvědomili, že válka by mohla trvat ještě dlouho. Přesto jsme všichni nadále věřili, že Německo prohraje a Polsko opět získá nezávislost. Jedinou útěchou nám bylo zachování národní hrdosti, neboť ani mnohem větší francouzská armáda, navíc podpořená Brity, nevydržela v období od května do června 1940 o mnoho déle než polská v září 1939.

Zatímco se svět soustředil na Francii, Stalin zabral pobaltské státy. 17.  června 1940 dorazili do Vilna podruhé ruští vojáci. O  několik dní později, 22. června, Francie kapitulovala.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist