načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Moje cesta vlakem dětství a naděje - Jitka Škápíková; Stanislav Zindulka

  > > > Moje cesta vlakem dětství a naděje  

Kniha: Moje cesta vlakem dětství a naděje
Autor: ;

Nositel Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli v roce 2011 ve filmu Babí léto Stanislav Zindulka je divákům známý jako „velký herec malých rolí“. Přestože hrál divadlo už ...


Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 70.2%hodnoceni - 70.2%hodnoceni - 70.2%hodnoceni - 70.2%hodnoceni - 70.2% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Rok vydání: 2012-05-15
Počet stran: 408
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 405 stran, 8 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: 2., rozš. vyd.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788073886554
EAN: 9788073886554
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nositel Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli v roce 2011 ve filmu Babí léto Stanislav Zindulka je divákům známý jako „velký herec malých rolí“. Přestože hrál divadlo už od svých pěti let, proslavil se až díky seriálu Vlak dětství a naděje. Často se objevuje v pohádkách, nejmenší diváci ho znají jako kouzelného dědu. Jak od sám vzpomíná na své herecké začátky? Které role si nejvíc považuje? To vše na sebe prozradí v autobiografii, kterou připravil společně s Jitkou Škápíkovou. (vlakem dětství a naděje)

Předmětná hesla
Zindulka, Stanislav, 1932-
* 20.-21. století
* 1932-2012
Herci -- Česko -- 20.-21. stol.
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

12
1
Je deštivý den. Po silnici do Studence u Jilemnice kráčí mladý muž.
Pod paží nese svůj nejcennější majetek – role papírů s výkresy. Chce
je ukázat majiteli malé textilní továrny, u nějž se chystá požádat
o zaměstnání. Obraz muže na blátivé, rozmoklé cestě v podhůří
Krkonoš ale cosi kazí. Ten muž trochu kulhá. Není to tak dávno,
co se vrátil z první světové války s jednou nohou kratší. Postarala se
o to střela dum-dum. Nějaký čas strávil v ruském zajetí, operovali
ho bůhvíkde na mezi obyčejným řeznickým nožem, aby ho z
pařátů smrti vrátili zpátky do života. Asi tam nebylo moc čisto, protože
dostal tyfus a tasemnice se s ním o potravu dělila tak dlouho, až mu
zbylo pouhých pětačtyřicet kilo živé váhy. V lazaretu z poslední síly
načrtl pár řádek na rozloučenou a k nim adresu své sestry, aby bylo
kam dát zprávu, až zemře. Nevěřil, že se ještě někdy podívá domů.
A přece: zázraky se občas dějí. Jako památka mu však zůstaly dvě
obrovské jizvy a noha už napořád o osm centimetrů kratší.
Liják sílí a muž má před sebou ještě notný kus cesty. Než dorazí
na místo, papír bude tak nasáklý deštěm, že z něho zbydou jenom
cáry. A tak bude muset sednout a přímo na místě ukázat, co umí.
Majitele fabričky jeho práce nadchne a nabídne mu, aby zůstal.
Ten mladý muž se jmenoval Ludvík Zindulka a byl to můj
tatínek.
A tady příběh začíná.
Podkrkonoší, to byl textilní kraj. Mimo jiné se tam tkaly
ubrusy s krásnými vzory. A ty můj táta uměl. Byl výtvarník a nadějný
malíř. Než přišel do Jilemnice za prací, měl za sebou kus tvrdého
života. Světlo světa spatřil v chudém kamenitém koutu Vysočiny
ve Skutči, v kraji ševců, kterým se posměšně říkalo prťáci. Táta se





13
narodil jednomu takovému chudému a poctivému prťákovi, který
navzdory hanlivému přízvisku požíval ve svém okolí úcty a
vážnosti. Otec to prý byl přísný, ale hodný, starostlivý a spravedlivý. S
tátovou maminkou to už bylo horší. Nevím, jestli z bídy, ze zoufalství
nebo z toho vyprahlého kraje dostala permanentní žízeň a také jí
propadla. Ve svém alkoholickém opojení jaksi zapomněla, že tam
někde v malé chaloupce o jedné světnici a jednom chlívku zůstalo
pět dětí a kravka, jediná živitelka rodiny. Propila se až k hořkému
konci, našli ji mrtvou v příkopě. Ale to už dlouho všech pět dětí
žilo bez otce. Utrápil se a udřel. Když poctivě zemřel, bylo mému
tatínkovi pět let, ale na otce si uchoval světlou vzpomínku. K
jejich chaloupce patřil malý kousek pole a meze. Tam si můj tatínek
natrhal trs trávy a ve staré vybledlé bonboniéře jej po celý svůj
život opatroval jako poklad. Tátu jako oboustranného sirotka si pak
k sobě vzal strýc, od něj prý utekl a protloukal se životem sám na
vlastní pěst.
Pak se mu nějak podařilo dostat se na uměleckou průmyslovku
do ročníku profesora Kysely, který ho shledal svým
nejtalentovanějším žákem. A tak se táta setkal v jedné skupině s pozdějšími
slavnými výtvarníky Vincencem Benešem, Maxem Švabinským a
Antonínem Kybalem. Byl tak nadějný student, že ho ve dvaadvacátém
roce poslali do Paříže, kde kreslil textilní návrhy a pracoval prý na
nějakém goblénu. Jenže po čase se přihlásila podvýživa z dětství
a s ní tuberkulóza. Školu musel opustit, nějaký čas strávil v
sanatoriu a hned nato se vydal hledat práci v Podkrkonoší.
V Jilemnici, v přízemí domu v sousedství renesančního zámku,
ve Valdštejnské ulici číslo 68, žila paní Bedrníková, vdova s pěti
dětmi. Její muž, pan Bedrník, měl krám se střižním zbožím. Jenže
se dostal do fi nančních problémů, nějaký zákazník mu nezaplatil
nebo co, zkrátka za poslední peníze koupil provaz a oběsil se. Paní
Bedrníková zůstala na všechno sama. Dva synové byli na studiích,
tři dcery, Fanynka, Boženka a Máňa, velice pilné a pracovité,





14
valy doma, vždyť přece jejich krejčovské a cukrářské řemeslo má
zlaté dno. Bohužel to neplatí v každé době, a tak v kuchyni
bývalo hluboko do hrnce. I rozhodlo se, že hmotnou nouzi v rodině
částečně vyřeší podnájemník. Ludvík Zindulka se paní Bedrníkové
líbil. Je to slušný a šikovný chlap, řekla si, nabídla mu k obývání
volnou místnost a nebyla proti, když mladý textilní výtvarník po
čase požádal o ruku jedné ze švarných sester Bedrníkových. Byla to
ta prostřední, Boženka.
Babičku Bedrníkovou jsem skoro neznal. Když jsem se narodil,
už byla velmi stará, a zemřela, když mi byl rok. Naši říkali, že měla
pohřeb v den mých prvních narozenin, 5. května. Jeden zážitek
mám však dodnes v paměti. Nevzpomínám si přímo na to, jak
babička umřela, ani na to, jak se pohřeb vypravoval z domu, jak se
to dřív dělávalo. Ve vzpomínkách vidím naši služku, která veze
kočárek, a v tom kočárku sedím já. Kolem nás jde pohřební průvod,
je to pro mě cosi velmi zajímavého a neobvyklého, vidím, jak lidé
v průvodu pláčou, ale moc nerozumím proč, slyším pohřební
kapelu a taky slyším naši služku, jak říká: „Tamhle v té rakvi leží tvoje
babička, Stáňo.“ Úplně jasně vidím to místo, i služku si promítnu,
jak vypadala, jak jsem se zvědavě díval, když pohřeb zahýbal za roh.
Tohle všechno si docela živě vybavuji, přestože mi byl pouhý rok.
Všichni mi ale říkají, že to znám pouze z pozdějšího vyprávění a ten
sugestivní vjem jsem si doplnil ve své fantazii. Od toho dne jsem už
neměl ani jednoho dědečka, ani jednu babičku. Takže jsem vlastně
byl „prasirotek“.
Naše rodina držela pospolu. Cítil jsem se v ní v bezpečí a prožil
jsem nádherné dětství. Vždycky, když jsem se vracel domů, měl jsem
pocit, že se vracím do nějakého krásného, teploučkého, sametového
útulku, a věděl jsem, že mi v něm bude dobře. Rodina mě
přitahovala. Byla plná lidského tepla a také zpěvu. Doma se často zpívalo a naši
znali fůru písniček. Po babičce se zachovala věc, které jsme si všichni
velice vážili: kytara. Babička si prý každý večer po celodenní námaze





15
a dřině s dětmi sedla, hrála na kytaru a zpívala. Byli jsme jednoduchá
člověčí rodinka. Dva kluci, táta a máma. A teta Fanynka s tetou
Máňou. Žili jsme všichni pohromadě a bylo nás šest.
Když jsem přišel na svět, bydleli jsme v přízemním bytě o třech
místnostech. Okna byla tak nízko, že se dalo z chodníku
vstoupit přímo dovnitř. Každá místnost měla svou funkci. V přední
byla kuchyň, která sloužila taky jako ložnice. Tam jsem spával já
a teta Máňa. Byla tam kamna se třemi otevřenými ohništi a u nich
ohromné kleště, se kterými teta pracovala. Teta Máňa byla chytrá
žena a celý život toužila stát se učitelkou. Ale protože na studia
nebylo, živila se tím, že pekla trubičky. Takzvané jilemnické
trubičky, to byla široko daleko vyhlášená dobrota. Vyráběly se podle
tradičního rodinného receptu, který teta převzala od své maminky,
a ta zase od své. Byla to namáhavá práce, ale já jsem ji obdivoval
i miloval, protože díky ní se naším domem po celý den linula
úžasná vůně. Však se také místu, kde jsme bydleli, říkalo voňavý dům.
Kdo někdy jilemnické trubičky ochutnal, nikdy na jejich chuť
a vůni nezapomněl. Když přijeli do Jilemnice Pražáci na letní byt,
jejich první cesta vedla pro trubičky. Byla to dobrota neuvěřitelná,
to se ani nedá vylíčit. Protože byly křehké, teta je balila do krabic
vystlaných papírem. Na víko přišlo razítko: Zachovati na suchém
a teplém místě. Byl jsem do trubiček odmalička zamilovaný a dělal
jsem tetě obchodní reklamu. Stával jsem před domem, a když šel
kolem někdo, koho jsem neznal, řekl jsem mu: „V tomhle domě
pečou výborné jilemnické trubičky, pojďte ochutnat!“ Tak jsem
nalákal spoustu zákazníků a byl jsem chválen. Byl jsem zkrátka
jarmarečník a komediant už odmalička. Ne že by mi šlo o to, dělat
tetě kšeft, ne že by mě tam snad teta dokonce posílala, jen jsem měl
od dětství touhu dělit se o dobré zážitky. Chtěl jsem, aby je ostatní
měli taky, aby i oni mohli vychutnat tu úžasnou dobrotu, kterou já
mám tak moc rád.
V našem bytě bylo neustále živo. Do kuchyně chodili lidé
nakupovat trubičky, a přitom se vždycky trošku sedělo a povídalo.





16
Teta pekla, zákazníci klábosili a čichali tu sladkou vůni a já jsem
mlsal odřezky. Přitom jsem náruživě poslouchal, co si ti lidé mezi
sebou povídají. Nesmírně rád jsem tam seděl a pozoroval všechen
ten cvrkot.
Dnes už mi nikdo tak dobré trubičky neupeče. Rodinný recept,
který se dědil po generace, se ztratil. Byla to největší rodinná
památka. Teta Máňa ji předala mé švagrové, manželce staršího bráchy,
ale ta nemohla v tradici pokračovat. Neměla ani potřebné formy,
ani tetina speciální kamna. Ta si po válce národní výbor vyžádal, že
je dají do muzea. Jenže pak do toho vložili prsty nějací podvodníci
a kamna se ztratila. Kdoví, kde je jim konec.
Takže když to všechno sečteme, první místnost našeho bytu
sloužila nejen jako kuchyň, ale také jako přijímací salon, obchod,
cukrářská dílna a na noc se měnila v ložnici. Ve druhé místnosti
kralovala teta Fanynka. Ta byla nejstarší, k ní jsem chodil pro radu,
protože byla laskavě moudrá. I když už jsem byl starší a studoval
jsem v Praze, pokaždé jsem se u tety Fanynky rád zastavil. Fanynka
byla dámská krejčová. Měla asi pět děvčat-učednic a jednu dělnici,
všechny pracovaly ve druhém pokoji. Přes den to byla krejčovská
dílna se šicími stroji a střihacími stoly, večer se všechno uklidilo
a byl to obývací pokoj a částečně i ložnice. Do tohoto pokoje
chodívali zákazníci, kteří si nechávali šít šaty. Občas mě vykázali ven,
to když se zkoušely dámské šaty, u toho jsem nesměl být. Mrzelo
mě to, protože jsem byl zvědavý. K tetě chodívala šít velká část
dámské populace z městečka. Nejkrásnější to bylo v plesové sezoně,
kdy se šily sváteční róby. Sledoval jsem, jak se která zákaznice tváří,
když přijde, a jak se tváří, když odchází. Poznal jsem jí na tváři,
jestli odchází spokojená, nebo ne. Tyhle nuance mě už od dětství
zajímaly. Přiznám se, že jsem byl už od dětství velice zvědavý na ženské
pokolení. Ženy mě přitahovaly, byl jsem rád v jejich společnosti.
Možná to bylo tím, že jsem byl od útlého věku obklopen ženami.
Tetiny učednice jsem si seřadil podle toho, jak se mi která líbila.
Jak jsem byl rád, když se některá o mě otřela nebo mě pohladila





17
po hlavě! Třeba cestou na záchod. Byl u nás v chodbě a muselo se
projít tou místností, kde se pekly trubičky. Když tam učednice šla,
vydal jsem jí naproti, protože jsem věděl, že je tam úzká chodbička
a až tudy bude procházet, bude se muset o mě otřít. Ale nechodil
jsem tam vždycky, jenom když šla ta hezká učednice, která v mé
hierarchii obsadila první příčku.
Třetí místnost byla téměř nepřístupná: ložnice mých rodičů.
Celý byt byl chladný a vlhký, ovšem tahle místnost byla dokonce
tak mokrá, že v ní rostly houby. Vstupoval jsem tam jako do
tajemného prostoru, protože pokoj byl takový podivně mrtvý. Táta
a máma do něj chodili jenom spát. Když jsem časem pochopil, jaké
to muselo být, dost jsem je obdivoval, že to vydrželi. A taky mi
došlo, proč máma mívala pořád rýmu. Velkou atrakcí toho pokoje byl
starobylý skleník. Prosklená skříň a v ní všelijaké zajímavé barevné
sklo. Pod touto skříní rostly houby ze všech nejhezčí. Když jste je
uřízli, hned vyrostly znovu.
Dům, kde jsme bydleli, patřil rodině Weissových. Majitelka,
slečna Weissová, bydlela v prvním patře. Její byt byl světlý a suchý,
ne jako ten náš. Byla to sestra známého spisovatele Jana Weisse.
Napsal například Barák smrti, Dům o tisíci patrech a spoustu dalších
knížek. Byl velký vypravěč, fantasta, jeden ze zakladatelů české sci-fi .
Chodil jsem k nim na návštěvu a poslouchal jeho vymyšlené
historky. Tak jsem se už jako dítě seznámil se slavným spisovatelem.
Táta měl svůj ateliér a také dílnu, kde navrhoval vzory pro
krásné lněné ubrusy. Byl chytrý, inteligentní, vzdělaný a sečtělý člověk.
Měl kumštýřskou povahu. Krásně maloval, porůznu visí jeho
akvarely a oleje. Měl také spoustu dalších zájmů. Uměl například dělat
překrásné draky a rád je pouštěl, byl hravý. Chodili za ním kluci
ze širokého okolí, aby jim udělal draka. Ačkoli mi připadal velmi
usedlý, když šel pouštět draka, najednou se choval jako malý kluk.
Přemýšlel jsem, kde se u něj vzal tak vyvinutý cit pro rodinu.
Na rodině si velice zakládal a dbal o ni. Možná za to mohla právě





18
touha po harmonii, kterou sám nikdy neprožil. Měl nás všechny
moc rád, ale měl jeden povahový rys, který nám občas naháněl
hrůzu: byl velmi prchlivý. Čas od času míval záchvaty vzteku, které
neuměl ovládat. Většinou kvůli maličkostem. Když to do něj vjelo,
dokázal hrozně vyvádět. Křičel, chodil po místnosti, skřípal zuby,
svíral ruce v pěst, doslova běsnil. Asi ho stálo velké úsilí, aby v té
chvíli něco nerozbil.
Táta chodil o holi, ale měl ortopedickou obuv, a tak nebylo
téměř poznat, že má jednu nohu kratší. Jeho největší zálibou bylo
ochotnické divadlo, byl vynikající herec a režisér. Jednou, když
režíroval nějakou hru, šel jsem s ním na zkoušku. Zrovna jsem na
jevišti něco dělal, on mě okřikl, abych toho nechal, jenže já hned
Tatínek Ludvík





19
nezareagoval, už nevím proč. Najednou se těsně kolem mě něco
mihlo a rozbilo to kulisu. Byla to tátova hůl s kovovým bodcem,
kterou po mně v návalu vzteku hodil. Pamatuju se taky, jak jednou
rozkopl skříň a zůstala mu v ní noha. Jakmile si uvědomil
tragikomičnost situace, vmžiku ho vztek přešel. Nikdy neuhodil. Nikdy
by mamince fyzicky neublížil, nikdy na ni nevztáhl ruku. Ale dalo
mu to práci, viděl jsem, jak to s ním cvičí. V těch chvílích jsem se
ho hrozně bál. Ne, to není přesné. Nebál jsem se jeho, spíš jsem se
bál, aby se nepokazilo to krásné rodinné štěstí. Když se uklidnil,
dokázal sedět hodiny a hodiny s podepřenou bradou, s nikým
nemluvil, díval se někam, nevím kam, asi za sebe nebo do sebe, nebo
do minulosti, nemluvil a nejspíš se hodně styděl. V těch chvílích
jsem ho chápal. A to byly momenty, kdy se v rodině projevovala
disharmonie. Maminka z toho vždycky byla velmi smutná.
Po čase jsem zjistil, že jsem tento povahový rys po tátovi zdědil.
A začal jsem s ním tvrdě bojovat. Někdy mě také dokáže
vyprovokovat úplná maličkost nebo nespravedlnost, ale když na mě přijde
vztek, mám zvláštní metodu, jak ho udržet na uzdě. Myslím, že se
mi to skoro vždycky podaří, protože o této genetické výbavě vím od
dětství. To, o čem jsem nevěděl, se objevilo později. Byly to geny,
které jsem získal od babičky z otcovy strany. Od té, která se tak ráda
dívala sklenici až na dno. Tento dárek v genech se mi hned zkrotit
nepodařilo, protože mě zaskočil. Nebyl jsem připraven, a tak chvíli
trvalo, než jsem bitvu s ním vybojoval.
Maminka pomáhala tátovi v práci. Táta měl také jednoho
zaměstnance, specialistu pana Hartiga. Jeho úkolem bylo vytloukat
žakárové karty. Jacquardův stav se používal při tkaní náročně
vzorovaných látek – brokátů, damašků a atlasů. Dnes tohle všechno
dělají počítače, ale dřív se musel každý vzor nejprve rozkreslit do
čtverečků, ty pak přenést na žakárovou kartu a stroj do ní vytloukl
dírky. Podle toho, jak byly dírky na kartě seskupeny, pak stroj
vytkal na látce barevně bohaté vzory. Byl to vlastně takový prapředek
dnešních programovatelných strojů. Karty se vytloukaly nejdříve





Maminka Boženka





21
ručně pomocí vytloukací desky, později na vytloukacím stroji. Pro
každý vzor musela být nová karta. Karty pak šly do textilních
fabrik, ve kterých podle jejich dírkování tkali vzorované látky na
nábytkové potahy, povlaky na postele, ubrusy a podobně.
Při tom všem pomáhala moje máma. Kromě toho se
samozřejmě starala o rodinu. V duchu ji vidím, jak hodiny a hodiny stávala
u necek. Žádná pračka nebyla, jen necky a valcha. Taky se máma
rychle ztrhala a brzo zestárla. Přesto si ji ale pamatuju vždycky
usměvavou. I ona ráda zpívala a hrála divadlo. Mívala veselé oči,
pak ale začala stonat a ve tváři se jí usadil smutek.
Maminka s tetami Máňou a Fanynkou






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.