načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moje bejby Amerika - Jana LeBlanc

Moje bejby Amerika

Elektronická kniha: Moje bejby Amerika
Autor:

- Jaké to je, zabalit si dvoje boty, slovník, za- mknout pražský byt a po třicítce začít nový život v kultuře, která není vaše vlastní? Když se novinářka Jana LeBlanc přestěhovala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 237
Rozměr: 19 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Martina Pavlová
Skupina třídění: Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5048-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když se Jana, tehdy ještě Rýznerová, vrátila z půlročního pobytu v Austrálii, netušila, že v České republice stráví tak krátkou dobu. Vždyť už tři měsíce po svém návratu se v Praze seznámila s americkým diplomatem, panem B. a neuběhl snad ani rok a Jana se spolu s ním stěhovala do Washingtonu. Přestože jí hlavou běželo, jak miluje Ameriku, po příjezdu si uvědomila, že to, co vlastně milovala, byl jen New York, neboť jinou tvář Ameriky ani neznala. A velice brzy měla zjistit, že New York není jako zbytek Ameriky. Ale jak se vlastně může člověk sžít s jinou kulturou? Jak má překonat ekologické rozdíly? Jak porodit a vychovávat dítě v nové zemi? A právě na tyto a mnohé další otázky nabízí odpovědi zápisky Jany LeBlanc.

Popis nakladatele

Jaké to je, zabalit si dvoje boty, slovník, za- mknout pražský byt a po třicítce začít nový život v kultuře, která není vaše vlastní? Když se novinářka Jana LeBlanc přestěhovala do Ameriky, vzala do ruky blok, tužku a sepisovala všechno, co se naučila: jak v cizině hledat přátele, přestat se litovat, porodit, vychovávat dvojjazyčné dítě, jíst velké večeře a nepřibrat u toho, nerozvést se, když se úsměvné kulturní rozdíly promění v nesnesitelné, nebo co odpovídat na otázku, kde se jednou nechá pohřbít. Tam, kde byla kdysi doma, nebo v zemi svého muže? Vtipně, sebeironicky, s okouzlující otevřeností a s nadhledem napsaná kniha potěší každého. Rozesměje vás, pokud jste daleko od domova nebo máte s životem v cizině jakoukoli zkušenost. A pohladí ujištěním, jak dobře se žije v Česku – kdybyste náhodou měli pocit, že jinde ve světě to je určitě lepší.

(co vám nikdo neřekne o životě v cizině)
Předmětná hesla
LeBlanc, Jana
Novinářky -- Česko -- 20.-21. století
Manželky cizinců -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Každodenní život -- Spojené státy americké -- 21. století
Životní styl -- Spojené státy americké -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Jana LeBlanc - další tituly autora:
Zápisník radosti - 365 tipů, jak mít a dělat radost každý den Zápisník radosti
Zápisník běžkyně Zápisník běžkyně
Budu maminka - Zápisník a průvodce těhotenstvím v jednom Budu maminka
Zápisník cestovatelky Zápisník cestovatelky
Moje bejby Amerika - Co vám nikdo neřekne o životě v cizině Moje bejby Amerika
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moje bejby Amerika

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Jana LeBlanc

Moje bejby Amerika – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Co vám nikdo neřekne o životě v cizině

Jana LeBlanc


Co vám nikdo neřekne o životě v cizině

Jana LeBlanc


Co vám nikdo neřekne o životě v cizině

Jana LeBlanc

MLADÁ FRONTA


Všechny příběhy, o kterých v této knize píšu,

se skutečně staly. A všechny věty, které jsem

zaznamenala v přímé řeči, doopravdy zazněly.

Někde jsem však změnila jména lidí,

kteří se oněch událostí účastnili

nebo kteří ony věty pronesli.

Udělala jsem to, abych ochránila

jejich soukromí anebo abych jim splnila přání,

že nechtějí, abych o nich psala.

Text © Jana LeBlanc, 2018

Illustration © Martina Pavlová, 2018

ISBN 978-80-204-5048-7 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5214-6 (ePDF)

ISBN 978-80-204-5213-9 (ePUB)

ISBN 978-80-204-5215-3 (Mobi)


Velkému a malému B.,

mým milovaným Američanům

Mamince a tatínkovi



Pokud existuje kniha, kterou si chceš přečíst,

ale ještě nebyla napsaná,

pak jsi to ty, kdo ji musí napsat.

Toni Morrison

If there is a book that you want to read,

but it hasn’t been written yet,

you must be the one to write it.

Toni Morrison



11

Kapitola 1

Sbalená do Ameriky

Vztah s  mým mužem nezačal velkou vášní, možná právě

proto drží. Tedy ‒ zatím. Seznámili jsme se poměrně nepoe

ticky, v jednom baru v Praze, kam nás zlákala moje kama

rádka, jeho spolupracovnice. Já jsem se tři měsíce předtím

vrátila po  půlročním pobytu z  Austrálie a  chtěla jsem si

udržet angličtinu. On byl americký diplomat toužící obo

hatit svůj chudý český slovník i  o  jiná slovíčka než dobrý

den, samozřejmě a pivo.

Popravdě řečeno nevím, jestli je B. můj typ. Vlastně

ani nevím, jestli mám nějaký typ, když nepočítám kritéria

jako „vyšší, abych si při polibku musela trochu stoupnout

na špičky, statný, aby uměl otevřít konzervu, protože v tom

já denně selhávám, a  s  mozkem v  hlavě“. Už na  druhém

rande jsem si uvědomila, že moje kamarádka má pravdu,


12

když jediné kritérium, které používá při rozhodování o tom, jestli s dotyčným mužem zůstat, nebo ne, je otázka: „Když na něj myslíš, co cítíš?“ Já jsem cítila domov. A nesmírný klid. Vím, že ten by měl člověk hledat hlavně sám v sobě, protože hledat ho mimo je strašně zrádné. Ale nemohla jsem si pomoct: cítila jsem, že B. je mi přístavem, do kterého zapluju, když zuří bouře.

Do té doby, tedy do svých třiceti let, jsem měla pocit, že láska musí přijít jako sopečný výbuch, smršť, nezastavitelná vášeň. Že musí bolet a musí se kvůli ní trpět. Nikdy by mě nenapadlo, že se může dostavit nenápadně, pozvolna a tiše, jako jaro. A že jejím důkazem vůbec nemusí být kytka nebo šperk, ale... třeba sluchátka, která jsem jedno ráno našla na  kuchyňském stole. Tlustá, brčálově zelená, jaká se používají na  střelnici. Byl k  nim připojený vzkaz: „Dnes budou zkoušet alarm, vždycky je to šíleně hlasitě. Nechal jsem ti na stole svoje sluchátka. Stay safe, my love.“ Nebo že důkazem lásky taky může být to, když mi partner po obědě přidělí větší půlku rozlomené sušenky. Tu, ve které je víc čokoládových kousků.

Coby chronicky zimomřivou mě rovněž těšilo, že i v tom největším mrazu si můžu hřát nohy o ty jeho, věčně teplé.

Zamilovávala jsem se postupně a  s  neustálou, racionálně se ozývající obezřetností, že vztah s  někým, kdo se za deset měsíců odstěhuje šest tisíc kilometrů daleko a pak každé tři roky někam jinam, je... hloupost?! I proto jsem doufala, že muži vyšší, statní, konzervy otevírající, s mozkem a teplýma nohama a dělící se o čokoládovou sušenku v můj prospěch se vyskytují i v Praze nebo v jejím blízkém okolí.

Náš vztah navíc od  samého začátku ohrožovala moje bídná znalost jeho jazyka a jeho neznalost toho mého, stejně jako desítky více či méně rozkošných zmatků daných kulturami, ze kterých jsme pocházeli. Moje angličtina byla tenkrát navzdory pobytu v  Austrálii asi na  té úrovni, že když mi B. těsně před jedním důležitým rozhovorem popřál „break a  leg“ (zlom vaz), zpovídané herečce jsem se omluvila, sotva dosedla ke stolu, a utíkala jsem na toalety po smskách zjistit, kde si proboha zlomil nohu a jestli mám okamžitě přijet.

Jednou jsem se zdržela u  něj doma výrazně déle než obvykle a on nechtěl, abych po půlnoci jela domů tramvají, takže se mě zeptal: „Chceš odvézt?“ Odpověděla jsem, že ne, ať si jde lehnout, že to zvládnu. Znali jsme se tenkrát ještě relativně krátce a  já jsem nechtěla dát najevo, jak moc bych si přála, aby mě odvezl a  já se nemusela trmácet tramvají přes půl města. A řekla jsem to taky proto, že jsem očekávala reakci ve  stylu: „Ale tak pojď přece, je to kousek, já tě hodím, těch patnáct minut už mě nezabije.“ Prostě takovou typicky českou. Jenže můj budoucí manžel mě políbil, posadil se zpátky na  gauč a  řekl: „Ok, tak pa zítra.“ Nenabídl se podruhé! Naštvaně jsem tenkrát odkráčela, vzala si taxík a  v  něm jsem si po  telefonu stěžovala kamarádce, že B. neseběhl schody, nevytáhl z garáže auto,

14

neodvezl mě, a navíc se ještě tvářil, že absolutně nechápe,

co mě tak rozhodilo. No to, že mě nepřemlouval! Protože

s přemlouváním jsem se do té doby setkávala tak často, až

jsem úplně zapomněla, že existuje i jiný druh konverzace

než: „Dáš si jablko?“ – „Ne, díky.“ – „Ale je fakt výborný,

šťavnatý, teď jsem ho utrhla v zahradě, co?“ – „Ne, babi.“ –

„Ani kousek si nedáš?“ – „Babi, ne, nedám.“ „Takže –

opravdu ne...?“

Navzdory tomu mi o pár měsíců později už byla jasná

následující věc: buď se okamžitě rozejdeme, nebo se při

pravím na to, že zhruba za půl roku seberu svůj dosavadní

život, zabalím ho do krabice, strčím k rodičům do sklepa

a odstěhuju se do Spojených států. A přesně to se také sta

lo. Za  půl roku jsem zamkla svůj nový byt a  zalepila vět

ší krabici s oblečením, dvěma páry bot a čtyřapůlkilovým

česko-anglickým akademickým slovníkem, kterou jsem

poslala lodí na  východní pobřeží Spojených států. Lhala

bych, kdybych řekla, že jsem to nedělala s obavami, záro

veň však zamilovaná a  natěšená. Odmalička jsem mívala

velkou radost ze všeho nového a toužila jsem si vyzkoušet

život v zahraničí. A Ameriku jsem vždycky milovala. Bavil

mě její obrovský prostor, energie, cvrkot, rodící se trendy.

Imponovalo mi, že člověk tu může za jediný den slyšet de

sítky jazyků, v jakoukoliv hodinu sehnat tu nejzajímavější

etnickou kuchyni. Líbila se mi pozitivita, barevnost a levné

nákupy oblečení v  obchodech, kde jsem se bez problémů

vešla do eska.

P

řijela jsem těsně před Vánocemi, mými oblíbenými

svátky. Když jsem zjistila, že největší vánoční deko

raci v  hlavním městě představuje kýčovitě nazdobený, nepříliš vysoký smrk před Bílým domem, před nímž jsou místo stánků s horkým punčem a svařákem kolejnice, na kterých jezdí dětské vláčky, bylo mi teskno.

Brzy jsem pochopila, že když jsem říkala, že miluju

Ameriku, znamenalo to, že miluju New York, protože nic moc jiného jsem neznala. Jenže New York není Amerika, ale mnohem víc, jak se říká. New York je spíš to, co Amerika nechtěla nebo nepřijala. A i toho jsem se jen tak letmo pocitově dotkla. Vzpomínám si na to, jak se mě pár dní po příletu kdosi zeptal, co si myslím o Washingtonu D.C. Odpověděla jsem, že zatím jsou moje pocity dost smíšené. Ani dnes nechci působit nevděčně, že jsem okamžitě nepodlehla jednomu z  nejlepších měst Spojených států, místu, které nevzniklo spontánně, ale bylo pečlivě naplánováno, aby bylo praktické, dobře sloužilo a také se líbilo, byť je zbudované vlastně v bažině. A nemůžu říct ani to, že by se mi nelíbilo. Logicky na něm však bylo mnoho věcí, které mi připadaly cizí, a něco, co mi nesedělo. Bylo příliš rozlehlé, bylo tu příliš mnoho dálnic, zdálo se příliš úřednicky strojené a ve většině čtvrtí přehnaně seriózní. Nešlo v něm jen tak povlávat a bavit se sledováním lidí v ulicích, protože v nich bylo víc veverek ‒ těch velkých amerických veverek, které si skoro spletete se zajícem ‒ než kolemjdoucích. A když kolem nějací lidé chodili, byli sešněrovaní v oblecích, kravatách, silonkách a dlouhých sukních s decentním rozparkem.

Abych ale byla spravedlivá, byly a  jsou věci, které mě

v D.C. baví. Od první chvíle se mi líbily stavby a domy, které nehyzdily nevkusné reklamy. Líbilo se mi, že je nikdo neničí sprejováním a  že když chodím kolem a  hledím vzhůru, nemusím se bát, že se mi boty mezitím oblepí žvýkačkami a  psími výkaly. Oceňovala jsem, že na  rozdíl od  Prahy se po městě dalo chodit na podpatcích, aniž bych si u toho vyvrtla kotník nebo si po  cestě na  schůzku musela před návštěvou restaurace odřené podpatky na  záchodech ve  fast foodu zamalovávat fixou. Líbila se mi muzea, do kterých se dá tři sta šedesát pět dní v roce vstoupit úplně zdarma. Nebo okrasné japonské třešně – sakury –, které na přelomu března a dubna zbarví hlavní třídy dorůžova. Chodím se na ně dívat každý rok. Z  města v  tu dobu vyzařuje neuvěřitelně okouzlující atmosféra a sednout si na deku pod sakuru a nechat na sebe padat okvětní lísky je elektrizující zážitek.

W

ashington D.C. však v sobě měl od počátku cosi

přitažlivého i  v  jiném smyslu. Fascinovalo mě,

že ačkoliv Bílý dům i některé jiné státní budovy na  první pohled vypadaly jako jakési větší figurky z  lega, tedy podstatně méně majestátně, než jak se mi zdály ze záběrů v  televizi, byly to instituce, které měly značný dopad na chod světa, a já jsem kolem nich denně procházela. Líbilo se mi být toho součástí, zakoušet pocit, že přispívám k  dějinám, ačkoliv reálně jsem pro to nic nedělala. Tedy kromě těch procházek. Chodila jsem tu opravdu hodně, neboť veřejná doprava buď neexistovala, nefungovala, nebo stála pět dolarů za lístek, což se mi zdálo jako neodpustitelný trest za  její používání. A  také bylo venku na  rozdíl od  Prahy většinou jasno. Slunce svítilo skoro pořád. Dokonce i v zimní dny, kdy výjimečně mrzlo nebo padal sníh.

Navzdory smíšeným pocitům z města jsem si byla pořád jistá vztahem s B., ačkoliv naše pražská láska se teprve tady stávala skutečným životem.

V tom americkém, alespoň v případě mého muže, vládla nekontrolovatelná posedlost zaplnit každý centimetr našeho bytu policí, stolkem, sedákem nebo jinou, na evropský vkus značně kýčovitou dekorací.

Co mě ale dráždilo víc než háčkovaná dečka na mém nočním stolku, byl přístup mojí nové země a  mého muže k  čemukoliv, co se jakkoliv týkalo ekologie. Už v  Praze jsem si lámala hlavu, jak jsem se já, která v dětství sbírala po vesnici noviny a doma na topení sušila pomerančovou kůru a která do směsného odpadu nehodí ani víčko od jogurtu, mohla zamilovat do člověka, jenž ráno otočí kohoutkem sprchy, načež si jde uvařit kafe, nasypat cereálie, přečíst e-maily a pak, když už odteklo asi tak tři sta litrů vody, do té sprchy teprve vleze. Přičemž v zimě si předtím ještě z obýváku dálkovým ovladačem nastartuje auto, aby se mu vyhřálo, než do něj nasedne.

Ve Spojených státech se můj ekoproblém stal ještě palčivější, když jsem sledovala, jak si můj muž v rychlém občerstvení nebere jeden ubrousek, ale rovnou patnáct, a celou hrst polštářových kečupů, ačkoliv na hranolky si vymáčkne dva. Slibný mi připadal fakt, že když jsem mu to řekla, zdálo se mu to aspoň hodné zamyšlení. Abych ho ještě víc povzbudila, objednala jsem na internetu speciální koše na tříděný odpad a  naučila se zatínat zuby pokaždé, když jsem do nich přemisťovala plastovou láhev povalující se v klasickém odpadu. „Vážně,“ ptávám se vlastně doteď, „proč to nehodíš rovnou tam?“ – „Promiň, zapomněl jsem.“ Pokaždé když tohle slyším, připadám si jako z  jiné galaxie. Jak se dá zapomenout na odpadkový koš, který má člověk přímo na očích? Připadá mi to podobné, jako by mi řekl, že zapomněl třeba mrkat.

Na druhou stranu jsem usoudila, že v zemi, kde na chodbách domů chybí automatické spínače a  svítí se ve  dne v noci, kde záchodové mísy nemají dvě tlačítka, ale jen jedno (a na každé spláchnutí se oproti Evropě spotřebuje asi třikrát víc vody) a  kde čtyři banány zabalí do  dvou igelitových tašek a nechápou, proč je demonstrativně přendávám, začínám možná zbytečně zostra.

Definitivně mi to potvrdila návštěva rodinné známé. Sotva přijela, pojala podezření, jestli snad nemám obsedantně-kompulzivní poruchu, když za ní chodím, mačkám vypínače a prosím, jestli by si halenku, kterou má na sobě dvě hodiny, nemohla vyprat až zítra, aby do pračky velikosti české garsonky hodila aspoň dvě. Zareagovala překvapeně: „Why?“ Když jsme se o tom bavily, řekla mi, že moje moravská šetrnost jí přijde „amazing a  rozkošná“. Mého muže ta šetrnost dojímala. Ale ani jeden ji nechápali. Nikdo ji nechápal. Když jsem si za  pár týdnů chtěla nechat podrazit boty, dostalo se mi šokující otázky: „To jsou nějaké památeční? Proč si prostě nekoupíte nové?“ Sbalila jsem je a  nechala podrazit v  Praze, kam jsem si v  únoru odskočila pro snoubenecká víza. Od jejich vyzvednutí jsem měla přesně devadesát dnů na to, abych odletěla, vdala se a sňatek doložila úřadům.

V

zali jsme se v zahradách Yaddo ve státě New York,

asi dvě hodiny na sever od New York City a pár

minut jízdy od  místa, kde se můj muž narodil a kde jsme se zasnoubili. Zahrada s překrásnou dřevěnou stavbou uprostřed slouží mimo jiné jako umělecká kolonie tvůrcům, kteří pracují na něčem přelomovém a nemají na to potřebný klid. Dům je plně vybavený a ze zdí tu dýchá příslib, že když se tady Mariu Puzovi povedlo napsat Kmotra, mohlo by se něco mimořádného podařit i  vám. Tak jsem si aspoň tu symboliku přeložila já pro své manželství.

Svatební šaty, které se ve  Spojených státech nepůjču

jí, ale většinou kupují, jsem sehnala ve výprodeji v obchodním domě David’s Bridal za 250 dolarů. Většinu svého života jsem si představovala, že je se mnou vybere maminka

20

nebo kamarádka a že budou přesným opakem toho, co bylo

v tomto obchodě na věšácích: kilometry látky méně či více

důmyslně smotané do  různých tvarů, kopečků a  nadýcha

ných oblak. Ve jménu nevyhoštění z této země, pokud bych

snad nesplnila termín pro vdavky, jsem potlačila sny, za

máčkla slzu a nastartovala vnitřního českého praktika. Šaty

jsme vybrali společně s B., korzetovou podprsenku k šatům

mi ve zkušební kabince zapnul také on a k oltáři mě dovedl

bratr. Soudci, který nás oddával, jsem odezírala ze rtů snad

všemi póry těla, a stejně jsem rozuměla každé možná třetí

slovo, které jsem měla zopakovat. Pokoušela jsem se cosi

huhlat, až jsme se dobrali k „I do“. Moje příjmení přestalo

být Rýznerová a změnilo se na LeBlanc. V ruce jsem měla

papír opravňující mě k legálnímu žití ve Spojených státech

amerických a v hlavě kombinaci radosti, úzkosti, vzrušení

i obav z nových začátků v nové zemi.

Třešňový festival

(psáno pro časopis ), březen 2018)

V období kolem Velikonoc je v americké metropoli každo

ročně bezkonkurenčně nejslavnostnější atmosféra z celého

roku. Město jako by shodilo přehnaně seriózní, úřednicky

strojený kabát a  obléklo si barevný karnevalový kostým.

Zatímco jindy se sem, hlavně z New Yorku, jezdí na otoč

ku, proběhnout hlavní památníky, vyfotit se u Bílého domu

a pak šup z té nudy zase rychle zpátky, kde to žije, v tuhle

dobu se sem sjíždějí statisíce návštěvníků, kteří si berou

dovolenou, bookují hotel a  doslova za  pět minut dvanáct

házejí věci do kufru.

Nedělají to kvůli Velikonocům, ale kvůli několika má

lo dnům, kdy ve  městě kvetou okrasné japonské třešně –

sakury. Sama jsem tady pět let a vždycky, když se to děje,

mám pocit, že je hřích prosedět byť jen hodinu doma. A tak

většinou bývám na trávě pod některou z třešní, na kolenou

rozevřenou knížku, počítač, říkám si, že budu číst, psát, ale

pak tam jen tak sedím, koukám, nechávám na sebe padat

růžové okvětní lístky a užívám si ten transcendentní zážitek.

Byla jsem tady i v rok, kdy jsem měla chřipku, loni v šesti

nedělí, budu tady letos, ačkoliv už teď dobře vím, že bych se

měla učit na závěrečné zkoušky ve škole a u sakur se nejde

moc soustředit. Každý den si vybírám jiný strom, pod který

si sednu, a mám z čeho, neboť je jich tady tři tisíce sedm

set padesát. Když sem brzy dopoledne mířím, schválně

21 nevystupuju z metra v D.C., ale o zastávku nebo dvě dřív, ještě ve státě Virginie, abych musela přejít most a mohla si třešňové stromy vychutnat o trochu déle. Z dálky vypadají jako hory bílorůžové bavlny nebo obrovské chomáče cukrové vaty.

Alespoň jednou se každý rok zastavím také v některém z  růžových informačních stánků, kde milé ženy vyprávějí o  zahájení sakurové tradice a  učí mě rozeznávat některé druhy, třešeň jošino, kanzan, akebono, fugenzo... a  já se vždycky usmívám, protože ani za pět let, co tu jsem, nepoznám rozdíl.

Washingtonskou tradici vysazování sakur zahájila v roce 1912 tehdejší první dáma Helen Taft. S  manželkou japonského ambasadora vysadily u  jezírka uprostřed města první dva ze tří tisíc stromů zaslaných do  Washingtonu starostou Tokia. Dvoutýdenní festival s  mimořádně nabitým programem se ale zrodil až začátkem devadesátých let. Dnes u  stromů vystupují hudebníci a  tanečníci, hrají orchestry, grilují se hamburgery, smaží hranolky, motá cukrová vata, běžci pod nimi utíkají prestižní závod na deset mil a na úplný konec, když už skoro všechny lístky popadají do vody, kolem sakur projíždí průvod s alegorickými vozy. Miluju to – sama jsem si z pravidelné návštěvy udělala tradici, v zemi takřka bez tradic.

O  důležitosti třešňového festivalu pro hlavní město Spojených států svědčí i  fakt, že se o  něm začíná mluvit hned po Novém roce, kdy se různé předpovědi předhánějí

22


v analýzách zimy a odhadech, kdy zhruba stromy pokvetou.

Biologové rozeznávají šest fází rozkvětu, které už od konce

února pečlivě monitorují všechny tuzemské deníky. Spo

lečně s  televizními stanicemi denně přinášejí zpřesňující

předpovědi takzvaného peaku neboli největšího rozkvětu,

který trvá jen necelé dva týdny. Obvykle to bývá posled

ní týden v  březnu a  první v  dubnu, v  minulosti už se ale

několikrát stalo, že pupeny pukly už patnáctého března,

nebo až výrazně později – osmnáctého dubna. Právě tahle

nepředvídatelnost dělá tu nádheru ještě o něco mimořád

nější, když nutí zvědavce mimo okolí hlavního města při

jíždět na poslední chvíli, ačkoliv pak se jim výlet na třešně

značně prodraží. Kromě toho si musí přivstat, pokud si je

chtějí užít o samotě. V tyhle dny bývají na dálnici číslo 66

vedoucí do města zácpy i během brzkých víkendových rán,

aby si lidé pod kvetoucími sakurami zajistili místo, rozlo

žili deku, židli, k ní malou přenosnou lednici s chlazenou

colou a ledem a velký tác barevných sušenek. Hezky, zase

mi tady bude hezky, budu mít pocit, že svět je úplně v po

řádku, a půjdu sem každý den včetně víkendu, davy nedavy.

Až odsud jednou budu muset odjet, bude mi jarní třeš

ňový festival chybět jako máloco.

23


24


25

Kapitola 2

Po koberci bosa

Zabydleli jsme se na předměstí hlavního města ve státě Vir

ginie. Náš byt byl v  menším rezidenčním komplexu vzdá

leném pár minut chůze od  metra, kterému trvalo dalších

čtyřicet minut, než dojelo k Bílému domu. Nebylo to místo,

které by zabíraly televizní kamery, ale naštěstí to nebylo ani

pár osamělých budov ve změti dálnic a odstavných parko

višť. Na začátku jsem tápala, jak místo přesně popsat přá

telům z Čech, neboť většina lidí si americké bydlení spojuje

výhradně s  představami, které jsem ještě nedávno nosila

v  hlavě i  já sama: tedy s  obrázky z  New Yorku či jiných

velkoměst, kterým vládnou věžáky, spousta betonu, oceli

a skla. Jiným zase pojem předměstí evokoval ošklivé sídliš

tě jako v některých částech Prahy, Brna či Ostravy. K tomu

měl však harmonicky barevně laděný komplex zasazený


26

uprostřed zeleně, kde večer upravení lidé venčili upravené psy, opravdu daleko. Přestože bydlení se mi líbilo, bylo spojené s několika věcmi, které mě znepokojovaly.

V první řadě jsem měla problém s tím, že celý dům je dřevostavba. Dřevostavby ve  Spojených státech mají svůj původ v dobách, kdy rychle rostl počet přistěhovalců, kteří chtěli jednoduché, rychlé a  levné konstrukce, které zvládl i špatný řemeslník. Od příjezdu mě fascinovalo, jak rychle se tady staví. Jeden den jsem projížděla kolem místa, kde řemeslníci dokončovali základní dřevěnou konstrukci nového domu. Když jsem se tam vrátila za  pět týdnů, už se tam stěhovali první nájemníci. Údajně to tak bylo vždycky. Budovalo se a  budovalo se, a  protože stavby nebyly nijak zvlášť kvalitní, opravovalo se, bouralo, věci se vytvářely znovu, peníze se točily a lidé měli práci. Dřevostavby jsou krásné na pohled, ale děsily mě svou křehkostí. Kdykoliv jsem si ve čtvrtém patře představila všechny ty krby, plynové sporáky a grily, které plály pode mnou, a v duchu si je propojila s neustále se ozývajícími sirénami hasičských aut, zdálo se mi, že je pouze otázka času, kdy ve Spojených státech v nestřeženém okamžiku shořím na popel. První dny jsem proto probděla v pohotovosti.

Nemohla za to jen a pouze dřevěná prkna, z nichž byl postavený náš dům. Ale vinu za to částečně nesla taky mřížka ve  zdi, součást našeho bytu sloužící jako náhrada českého topení, co v zimě produkuje teplo a v létě se mění v klimatizaci. Byla tak hlučná, že mě na začátku doháněla k šílenství. Přesouvala jsem se s polštářem z ložnice do obýváku a  zase zpátky, stlala jsem si na  podlaze v  koupelně a cpala jsem si špunty do uší. Když už mé zoufalství začalo být skoro nesnesitelné, abych si aspoň trochu odpočinula, v noci jsem jednotku prostě vypla. Jenže zrovna když se mi zdálo, že se konečně nořím do blaženého spánku, B. vedle mě na posteli se posadil a začal zkoumat, co se děje. Probudilo ho ticho!

Velmi obtížně jsem si zvykala také na  to, že v  našem bytě chybí předsíň. Dodnes mě dostává, že kdykoliv u nás doma otevřu vstupní dveře, vpadnu rovnou do  kuchyně. Anebo u manželových rodičů zase rovnou do obýváku, jehož nejkratší stěna je místo obrazů ozdobená pěti věšáky: na kabáty a vodítko na psa.

Snad nejvíc ze všeho mě ale rozčilovala koupelna. Poprvé v životě jsem se mohla pochlubit vlastní, určenou pouze mně, nicméně s příšernými masivními dřevěnými poličkami a mělkou vanou, která má být doopravdy spíš sprchovým koutem. V ní jsem navíc měla něco, co už jsem dřív viděla v bytech jiných lidí a těžko trpěla – sprchy s pevnou hlavicí. Už jsem to nemohla klást za vinu jenom manželovým konzervativním přátelům (a jejich ještě konzervativněji vybaveným bytům) nebo průměrným hotelovým řetězcům. Zdálo se, že nepraktické koupelnové zařízení, které nedovoluje umýt si pořádně vlasy (natož jiné partie), bylo všudypřítomné. Rozhodla jsem se, že se na tu záhadu co nejdřív vyptám, a nadnesla jsem tu otázku na jednom z nejbližších setkání s přáteli. Ukázalo se, že Američané, překvapivě, dostávají kulturní závrať zase ze sprchové hadice. Jeden ze zúčastněných se mě zeptal, jak se dají dvěma rukama zvládnout tři věci: pořádně se umýt, držet sprchovou hadici a mířit s ní za každých okolností jen a pouze na tělo tak, aby člověk nevyplavil koupelnu. A pak taky chtěl vědět, proč jsou evropské toalety oddělené od zbytku koupelny a splachují s takovou razancí. Co do  nich proboha házíme, že potřebujeme tak ohromný tlak?

Sluší se podotknout, že sprchu s hadicí měli v porod

nici, kde jsem přivedla na  svět našeho syna. Byl to jeden z důvodů, proč se mi tam tolik líbilo.

B

yly však i věci, které mě na našem bydlení nadchly.

Dodnes pro mě vlastně představují něco výjimeč

ného.

Za prvé, celý bytový areál je pojatý jako velký hotelový

komplex, v jehož středu stojí budova recepce. Její součástí je útulné obývákové posezení u krbu nebo na baru (v ceně nájmu je káva a  čaj) a  také rozlehlá kancelář s  počítači a tiskárnami pro nájemníky pracující na volné noze, kterým už se zajídá trávit čas doma nebo po kavárnách. K recepci je připojené ještě fitness centrum a venkovní bazén, který je v provozu každoročně od května do září. Dodnes mě ohromuje, že kdykoliv se jdu vykoupat, dohlíží na mě plavčík.

Bytový komplex zaměstnává několik správců a opravářů, kteří se přemisťují po areálu v golfových vozících. Velká výhoda je, že kdykoliv se nám v bytě něco pokazí, stačí napsat krátký informační e-mail. Během pár hodin dorazí správce a jeden až dva Mexičané, aby se podívali, o co konkrétně se jedná. Většinou jsou připravení rozbitou věc rovnou nahradit. Jak už jsem naznačila, do teď mi dělá potíže pochopit, že ve Spojených státech se některé věci zkrátka neopravují. Jednou se mi stalo, že se sama od sebe zapnula mikrovlnná trouba a linul se z ní lehký zápach. Když o hodinu později dorazila údržba, správce vezl na vozíku rovnou náhradní. „To se ani nesnažíte zjistit, co by to mohlo být?“ zeptala jsem se. Správce mi odpověděl, že pro management je nejdůležitější bezpečnost obyvatel a  můj popis chování mikrovlny zněl „příliš dramaticky“. Proto se rozhodli starou vyhodit a instalovat novou.

Překvapená jsem byla také z faktu, že náš byt disponuje pračkou a sušičkou. Z amerických filmů a několika návštěv New Yorku jsem měla pocit, že přestěhování do Spojených států s sebou automaticky nese pravidelné posezení s knihou před stovkami otáčejících se bubnů, které melou všechno od podprsenek po flekaté gaučové potahy. Napadlo mě taky, zda nebude nutné přemáchnout dvakrát týdně spodní prádlo ve  dřezu, jako to dělaly některé mé kamarádky v New Yorku. (Nejprve nádobí, pak prádlo, dřez pořádně vydrhnout, a nakonec v něm vykoupat dítě.) Začala jsem tedy náš byt považovat za něco luxusního, ačkoliv stará, shora plněná pračka tomu obrazu nemohla být vzdálenější. Jediné dva knoflíky, které měla, bylo otáčivé kolečko teplá–studená a startovací knoflík. Dodnes je velká záhada, co vytáhnu, když do  bubnu házím kousky, které se mají prát na třicet, a tiše se raduju z každého evropského trička a  svetru, jež mě v  Americe navzdory zdejšímu způsobu praní doprovází od  chvíle, co jsem se sem nastěhovala. Na  druhou stranu, v  kapse zapomenuté dolary se na studeno i teplo vyperou precizně, jako by je pračka natiskla.

A  nakonec, poprvé v  životě jsem si ve  Spojených stá

tech užívala, že mám vlastní šatnu s  botníkem. Náš byt totiž neměl nejen předsíň, ale také vůbec žádné skříně. Jen spoustu stejných bílých dveří! Přestože první den jsem se dost často pletla a chodila omylem do koupelny, jistá část mé bytosti se cítila blaženě. Znamenalo to nicméně, že kdykoliv se v šatně obuju, abych vyrazila ven (nebo kdykoliv z venku dorazím zpátky do bytu), musím v botách přejít přes vysoký smetanový koberec v obýváku.

N

ic ohledně bydlení nezajímalo mé přátele v Česku

tolik jako to, jestli se doma přezouváme. Máloco

je tak zjevným rozdílem mezi Čechy a anglofonními národy jako procházení se po vlastním domově v obuvi, ve které jste právě přišli z ulice. Upřímně: líbilo se mi, že se zouvat nemusím, ale většinou jsem si nemohla pomoct a boty jsem si všude sundávala. Hlavně z toho důvodu, že mi byly prostě nepříjemné. Každopádně mě bavilo občas experimentovat s  nezouváním: nemuset se ohýbat, vázat tkaničky, a  to celé znovu, když jsem v  pokoji třeba zapomněla mobil a potřebovala jsem si pro něj skočit. „Opovaž se v  botách!“ volávala na  mě maminka na  Moravě. Tady na mě volali obráceně: „Opovaž se sundávat si boty.“

Nezouvání mi prvních pár měsíců přišlo tak revoluční, že jsem ho vášnivě – ačkoliv vzhledem ke  svému chování vlastně falešně – obhajovala dokonce v  jednom časopise. Pokud si dobře vzpomínám, sundávání bot jsem tam společně s igelitkami, třpytivými kamínky na nehty, mnohobarevnými vlasovými přelivy a  tykání Vietnamcům zařadila k nejhorším českým zlozvykům.

Ta obhajoba byla falešná taky proto, že čím jsem ve  Spojených státech byla déle, tím častěji jsem se potkávala s Američany, kteří si boty sundávali. A dokonce o to neváhali požádat návštěvy. Nebylo na  tom nic divného hlavně z toho důvodu, že za mořem odpadalo to, co podle mě českým odpůrcům přezouvání vadí především: nabízení přezůvek. Byl prostě rozdíl postávat na domácím večírku načesaná, navoněná, v koktejlkách a bílých papučích s logem tureckých aerolinek (když předtím jste si za civění panikařících hostitelů zkusili pět párů papučí hotelových plus jedny růžové klouzavé Ikea a žádné vám nepadly) a postávat tamtéž bosa. Absenci přezůvek mají Američané zkrátka vymyšlenou dobře.

Jistě, pořád jsem se nacházela ve  společnosti, kde se většina lidí nepřezouvá vůbec. Takže když jsem viděla svého muže, jak unavený po příchodu z práce padá v botách rovnou do  postele, měla jsem to asi ignorovat. Já si ale nemohla pomoct a nějakou poznámku jsem vždycky utrousila. Nejčastěji to bylo: „Neuvěříš, ale zrovna dneska jsem vysávala!“ Neměli jsme doma viditelný nepořádek ani špínu. Byly vidět právě až ve chvíli, kdy jsem zapnula vysavač.

Na  zouvání jsem sice nijak striktně netrvala, ale tu větu jsem nejspíš vyslovila tolikrát, že B. si začal boty sundávat. A když náhodou ne, snažila jsem se aspoň nebýt popudlivá. U návštěv jsem to pak neřešila vůbec. Přijala jsem, že v zemi, kde se nacházím, jsou boty pro celodenní nošení zkrátka přirozené. A občas jsem si v duchu a ve srovnání s moravskými přáteli připadala dokonce jaksi pokroková, když jsem nevytvářela žádný společenský tlak.

Pokrokový přístup mě držel do doby, než se mi narodil syn. Jakmile jsem držela v  náručí malé miminko nebo ho položila na hrací podložku na koberec, už mi návštěvy pošlapávající náš koberec v botách z ulice nepřišly přirozené, ale barbarské a drzé. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem jim vysvětlit, proč se pohrdlivě usmívám, když mi američtí rodiče popisují úmorné sterilování dudlíků, lahviček a  elektrických odsávaček, zatímco sedí na  gauči v  botách, nohy dvacet centimetrů od hlavičky mého syna. Jako na jiné planetě jsem si pak připadala jednou odpoledne v  restauraci, kdy mu dudlík vypadl z  pusinky na  stůl vedle mého talíře. Než jsem mu ho vrátila, trochu jsem ho ocucala, ale podle mé americké rodiny se na něj za půl vteřiny, během níž dudlík spočíval na dřevěném povrchu stolu, přesunula asi tak jedna miliarda dvě stě milionů bakterií. „To mu ten dudlík ani neumyješ?“ zpanikařilo osazenstvo, které o dvě hodiny později kráčelo v botách přes celý náš byt k dětské postýlce, aby dali děťátku dobrou noc.

Podobnou zkušenost jsem zaznamenala pár měsíců poté, co jsem jednou v pátek dorazila do jeslí v domnění, že tam na  jeden den v  týdnu zapíšu svého chlapečka. Drželo mě to zhruba minutu, než se tam jistý tatínek přes dětský koberec pomalovaný autíčky prošel v nepříliš čistých teniskách, aby si po práci vyzvedl svoje batole. V hormonálním pohnutí jsem popotahovala, že se proti mně spikl celý obuvnický svět.

Uklidnilo mě až to, že když jsem toto téma zmínila na  blogu, ozvalo se mi několik čtenářek se stejným příběhem. Jistá Češka z Texasu se mi třeba svěřila, že ačkoliv by potřebovala delší hlídání, bere děti ze školky už po  obědě, neboť je tam k  odpolednímu spánku ukládají do  postýlek v botách. Ačkoliv je v Americe skoro deset let, dodnes z  toho dostává kulturní závrať. To si radši práci dodělá po nocích.

Když píšu tuto knihu, mému synovi je rok a půl a do  školky ještě nechodí. V  zimě docházíme jednou za  týden do herny, kde ochotně připlácím deset dolarů navíc prakticky pouze za fakt, že se tam děti i rodiče zouvají a boty se 34 skládají do uzavřeného botníku. Až náš rodinný rozpočet jednou zbankrotuje, řekl mi nedávno můj muž s tichou výčitkou v hlase, bude to kvůli mým investicím do neobouvání. Má naprostou pravdu.

34 35 Garážový výprodej (psáno pro časopis Glanc, srpen 2017) V  polovině léta jsem se s  mužem po  dlouhé době podívala do  jeho rodného města. Měli jsme v  plánu zastavit se u  rodičů a  taky pozdravit pár přátel. Bohužel všichni byli zrovna nějak zaneprázdnění uklízením. Ne že by přenášeli předměty a utírali prach. Zbavovali se věcí. Nadšeně. S vizí lepší budoucnosti. A tak nějak typicky po americku podle návodu drobné Japonky Marie Kondo, která na radách, jak uklízet, trhla jmění. Každopádně: poprvé za  čtyři roky života v USA jsem se ocitla na takzvaném garage sale neboli garážovém výprodeji. Není to nijak nadsazené, zdejší lidé opravdu prodávají krámy z garáže. Z velké části proto, že ani tak velké domy, jaké známe z  filmů a  seriálů, nemají sklepy ani půdy. Všechno opotřebované, okoukané a staré tedy končí v garáži. A protože v průměrné americké domácnosti se dá podle jednoho výzkumu najít přes tři sta tisíc položek, je zboží na prodej dost. Někdy tolik, že pětasedmdesát procent Američanů prý nemůže zaparkovat v garáži auto – už se mezi ty krámy prostě nedá zajet. Takže jednou dvakrát ročně garáž otevřou dokořán a vystrčí k silnici ceduli s nápisem o výprodeji.

Aby zájemců přijelo co nejvíc, poučuje mě Dave, u ně

hož v  garáži si teď píšu poznámky k  tomuhle fejetonu, je dobré dát také inzerát do místních novin a na internetové stránky čtvrti. A protože Dave tentokrát bere úklid z gruntu,

35 36 jde ještě dál: vynesl část svých věcí před garáž a na stolky dekorované červenými ubrusy vyložil nejatraktivnější kousky, aby náhodně projíždějící lidé viděli, že stojí za to zastavit. Mikrovlnka za  patnáct, kávovar za  dvanáct, BlueRay přehrávač za deset, o stůl je opřené i ucházející horské kolo s píchlými pneumatikami – proto je za pět. (Kdo to řekl, že v Americe se dá koupit všechno za jakoukoliv cenu? Je to pravda!)

Směrem do garáže se atraktivita věcí snižuje, ale také

klesají ceny. Právě se hrabu v jedné ze tří obřích krabic plných kuchařek, které by klidně mohly posloužit jako průřez trendy v dietách za posledních patnáct let – od tuku coby úhlavního nepřítele štíhlosti na  začátku století po  lepek, strašáka současnosti. Vůbec se neodvažuju dvousetkilového Davida zeptat, která podle něj stojí za dolar. A tak jdu dál: dřevěná polička, stojan na květiny první až desátý, asi padesát plyšáků každý po padesáti centech, pečicí mísy, zavařovací sklenice, vázy, obrazy, džíny, do kterých Dave marně hubl, a úplně v rohu asi deset kilo těch nejkýčovitějších vánočních dekorací – včetně koulí, ve  kterých ve  dvaatřiceti stupních sněží. Sníh v  létě – dvacet centů. Upřímně to tu na  mě působí trochu jako zatuchlé vetešnictví, trochu jako skládka odpadu, uprostřed níž teď sedíme na  barevných rozkládacích židlích s  otvorem pro plastový kelímek na  pět litrů Coca-Coly a  čekáme na  první nakupující. K mému velkému překvapení to netrvá dlouho a před garáží zastavuje jedno auto za druhým. První je pryč mikrovln

36



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist