načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Modré stíny – Michal Sýkora

Modré stíny

Elektronická kniha: Modré stíny
Autor: Michal Sýkora

Detektivka současného moravského autora, v níž svérázná komisařka Výrová vyšetřuje smrt vysokoškolského pedagoga přímo na univerzitní půdě. Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3% 78%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 435
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 plán
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2013
ISBN: 978-80-729-4888-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivka současného moravského autora, v níž svérázná komisařka Výrová vyšetřuje smrt vysokoškolského pedagoga přímo na univerzitní půdě. Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta? Druhý díl ze série detektivních románů, jejichž protagonisty jsou policejní komisařka (a fanynka Boba Dylana) Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, a její mladší kolegové Pavel Edelweiss a Kristýna Horová. Nitky vyšetřování případu, který se zprvu jeví jako běžná lokální zpronevěra, zavlečou postupně své kladné i záporné hrdiny do bažiny bezskrupulózního prospěchářství, klientelismu a korupce stoupající do nejvyšších pater politiky. Stíny ukryté v lidských myslích a tajené příběhy z minulosti nakonec málem rozloží i vyšetřovací tým. Jak se s tím popere poněkud netuctová, ale sympatická a krevnatá postava komisařky Výrové?

Popis nakladatele

Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta?

Těšit se můžeme na druhý díl ze série detektivních románů, jejichž protagonisty jsou policejní komisařka (a fanynka Boba Dylana) Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, a její mladší kolegové Pavel Edelweiss a Kristýna Horová. Nitky vyšetřování případu, který se zprvu jeví jako běžná lokální zpronevěra, zavlečou postupně své kladné i záporné hrdiny do bažiny bezskrupulózního prospěchářství, klientelismu a korupce stoupající do nejvyšších pater politiky. Stíny ukryté v lidských myslích a tajené příběhy z minulosti nakonec málem rozloží i vyšetřovací tým. Jak se s tím popere poněkud netuctová, ale sympatická a krevnatá postava komisařky Výrové?

Sýkorovy detektivní romány fungují na více rovinách; plně respektují nejzákladnější pravidlo hry — jsou napínavé, své čtenáře baví a co nejdéle udržují v nejistotě, kdo je pachatelem vraždy. Autorova schopnost kombinovat napětí, milostné spletence a vtipné pasáže dělá z  Modrých stínů  prózu, jež obstojí i u těch, kteří žánr detektivky obvykle nevyhledávají.

V Michalu Sýkorovi se na české scéně objevuje bravurní vypravěč a zároveň poučený autor, který navazuje mimo jiné na náročnější tradice britské detektivky. Prvním svazkem z volné řady jeho detektivních příběhů byla kniha  Případ pro exorcistu .

 

Michal Sýkora  (nar. 1971) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, kde od roku 1998 působí na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Kromě vědecké práce a odborného publikování se také dlouhodobě zabývá žánrem detektivky, s kolektivem studentů připravil k vydání monografii  Britské detektivky: od románu k televizní sérii . V roce 2012 vydal detektivní román Případ pro exorcistu .

Zařazeno v kategoriích
Michal Sýkora - další tituly autora:
Ještě není konec Ještě není konec
 (e-book)
Ještě není konec Ještě není konec
Pět mrtvých psů Pět mrtvých psů
 (e-book)
Pět mrtvých psů Pět mrtvých psů
 (e-book)
Compliance programy (nejen) v České republice Compliance programy (nejen) v České republice
Krvavý Bronx Krvavý Bronx
 
K elektronické knize "Modré stíny" doporučujeme také:
 (e-book)
Můj život po životě Můj život po životě
 (e-book)
Ještě není konec Ještě není konec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

host

Nový detektivní román

od autora knihy Případ pro exorcistu

část první

I.

II.

III.

I V.

V.

VI.

VII.

část druhá

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

X V.

XVI.

XVII.

XVIII.

XIX.

XX.

XXI.

XXII.

XXIII.

XXIV.

XXV.

XXVI.

XXVII.

XXVIII.

XXIX.



modré

stíny

Host, Brno 2013



michal

sýkora

modré

stíny

host


Konvikt


Rektorát

Filozofická

fakulta UP

Mlýnský potok


© Michal Sýkora, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-000-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-001-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-002-9 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-003-6 (Formát MobiPocket)

Freedom just around the corner for you

But with the truth so far off, what good will it do?

Svoboda je něco, co máš na dosah.

Ale když je pravda tak daleko, k čemu ti bude?

„Jokerman“ (Bob Dylan, Infidels)

You don’t need a weatherman

To know which way the wind blows.

Nepotřebuješ meteorologa,

abys poznal, odkud vítr fouká.

„Subterranean Homesick Blues“

(Bob Dylan, Bringing It All Back Home) Markétě

část první

Před vraždou / Prolog

15. září — 28. listopadu

část první /15

I.

Ve čtvrtek 15. září v 15.30 zbývaly docentu Ondřeji Chalupovi dva

měsíce, třináct dní a pět hodin života, což samozřejmě nemohl tušit, takže se účastnil pravidelného zasedání vědecké rady fi

lozofické fakulty.

Předseda vědecké rady profesor Trojan za účasti proděka

na pro vědecké záležitosti Maluchy jednání zahájil přesně ve

13.30. Zasedání postupovalo řádně dle programu až k posled

nímu bodu, habilitačnímu řízení dr. Macharáčkové, Chalupovy

kolegyně. Členové vědecké rady vyslechli stanovisko habilitační

komise (kladné), vyjádření tří posuzovatelů uchazeččiny habi

litační práce (kladné, až oslavné), její poděkování, neboť v po

sudcích vlastně nebylo nic, k čemu by se mohla vyjádřit, pokud

nechtěla polemizovat s jednoznačně pozitivním přijetím, a ha

bilitační přednášku, po níž následovala nedlouhá rozprava a ně

kolik dotazů, na které doktorka Macharáčková odpověděla zcela

suverénně a bez zaváhání. Docent Chalupa, řádný člen vědecké

rady, byl s průběhem spokojen. Měl svou starší kolegyni velmi rád a vážil si jí jako mimořádné znalkyně polské poezie, ale také

jako nesmírně dobrého, vstřícného a pokorného člověka, kte

rý je dalek záludností a kariérní ctižádosti. Co mu jen — spolu

s vedoucím katedry Stanislavem Lípou — dalo práce starou paní

přesvědčit, aby zhodnotila svou dlouholetou badatelskou čin

nost tím, že bude usilovat o titul, který jí (na rozdíl od o dvacet

let mladších kariéristů) podle jeho názoru dávno patřil. Jediné,

co Chalupu zneklidňovalo, byla absence devíti členů rady. Věděl,

že kolegové se někdy rozhodují iracionálně a absurdní systém

součtu hlasování přímo nahrával absentérům a zlomyslným

potměšilcům. K hladkému průběhu získání titulu bylo potřeba

nadpoloviční většiny hlasů, nikoliv však z přítomných, ale ze všech čtyřiceti členů rady, tudíž ti, kteří se na zasedání nedo

staví, dávají automaticky uchazeči svůj záporný hlas. Marně se

Chalupa snažil apelovat na zodpovědnost svých kolegů. Dnes se

modré stíny /16

dostavilo jen jedenatřicet členů, tudíž má Libuška Macharáčko

vá devět záporných hlasů jistých. Minimálně dvacet jedna klad

ných hlasů musí obdržet. Věděl, že v plénu jsou tři lingvistky, kte

ré se zásadně zdržují hlasování, pokud se o titul neuchází někdo

z úzkého kroužku spřátelených lingvistů, kam zřejmě kolegyně

Libuška nepatřila. Nikdo nevěděl proč a ony nemusely nikomu

nic vysvětlovat, neboť hlasování je tajné. Zdržet se hlasování je

jen uhlazenější forma negativního hlasu, takže už teď to zname

nalo 12 členů proti. Chalupa se rozhlížel po přítomných a snažil

se zjistit, co se tak asi děje v jejich složitých mozcích, mnohdy

naplněných žárlivostí, řevnivostí a téměř až sektářskou záští.

Předseda vědecké rady povstal, poděkoval uchazečce za její

vystoupení a požádal ji, členy habilitační komise, kteří neby

li členy rady, oponenty a všechny hosty, aby na chvíli opustili

sál, protože rozprava a následné hlasování nejsou určeny očím

a uším veřejnosti. K doktorce Macharáčkové přiskočil vedoucí ka

tedry, který nebyl členem vědeckého grémia, aby jí pomohl vstát.

Ona však rozhodným gestem pomoc odmítla, natáhla se po fran

couzských holích, jež měla opřené o vedlejší židli, a namáhavě

se postavila. Lípa jí aspoň vzal složku s přípravou k habilitač

nímu řízení a velkou dámskou kabelku a vyprovodil ji ze dveří.

Sotva v předsálí Libuše Macharáčková ztěžka dosedla do hlu

bokého křesla, okamžitě toho zalitovala, protože si uvědomila,

jak špatně se jí bude vstávat. Vedoucí katedry profesor Lípa, muž

asi tak jejího věku, jí podal tašku a složku s papíry. Doktorka

Macharáčková je začala cpát dovnitř. Bylo na ní poznat, že je

nervózní, vyčerpaná a zmožená stresem.

„Tak už to máš za sebou,“ řekl tiše, ale optimisticky její šéf.

„Myslím, že je to v pohodě. Podle mě jsi byla naprosto přesvědčivá.“

Libuše Macharáčková potřásla šedivou hlavou a vzdychla.

„Staníku, prosím tě, nepodal bys mi sklenici vody?“

Rozprava členů vědecké rady se pro Ondřeje Chalupu proměnila

(jako už snad po tisící) v noční můru. Lingvistka se specializací

část první /17

na fonetiku profesorka Batíková poukázala na skutečnost, že

kandidátka dost ledabyle vyslovuje sykavky, a že tudíž pro ni

osobně bylo celé vystoupení skutečným utrpením. Asi tři členové

rady pokývali hlavami na doklad, že si tento závažný nedostatek také uvědomili. Dvaaosmdesátiletý profesor Ramlík, těšící

se i přes pokročilý stupeň stařecké nepoužitelnosti mimořádné

autoritě zhruba poloviny členů rady, klátivě povstal a prohlásil,

že jej osobně velmi uráželo, že dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou ukázal ke dveřím) celou dobu seděla. Domnívám se, po

kračoval profesor Ramlík, že se v tomto grémiu snad stalo územ, že uchazeči při jednání stojí. Už jen proto, že tím vyjadřují úctu tomuto grémiu. Dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou opět uká

zal ke dveřím) si buď neosvojila zásady vhodného chování, nebo

jí to nikdo neřekl. Křídlo věrné názoru profesora Ramlíka na

znamení souhlasu jako jeden muž pokývalo hlavami. Znovu po

vstala profesorka Batíková, vyjádřila souhlas s názorem kolegy

Ramlíka a dodala, že musí znovu připomenout, že kandidátka

ledabyle vyslovuje sykavky. Ondřej Chalupa se zoufale podíval

k předsednickému stolu. Proděkan pro vědu Malucha listoval nějakými písemnostmi, předseda vědecké rady Trojan, zjevně du

chem nepřítomen, skelným pohledem hleděl do vzdáleného rohu.

„Jen bych chtěl připomenout,“ povstal docent Chalupa a po

hledy přítomných se k němu stočily, „možná jste si toho, pane

profesore, nevšiml, ale paní doktorka Macharáčková je invalidní.

Pohybuje se za pomoci francouzských holí.“

Oslovený profesor se podíval doprava doleva na své sousedy

u stolu a rozhodil rukama. „Všichni máme své zdravotní pro

blémy,“ podotkl polohlasem, s čímž jeho spolusedící souhlasili.

„Za těchto okolností,“ pokračoval Chalupa a volil slova velmi

opatrně, aby snad vůči své nebohé kolegyni nepopudil další členy

rady, „bychom snad mohli akceptovat, že doktorka Macharáčková během jednání seděla.“

Křídlo obvykle nesouhlasící s profesorem Ramlíkem sou

hlasilo. Na podporu Chalupových slov vystoupil kunsthistorik

modré stíny /18

profesor Šimon. Řekl, že s přihlédnutím k invaliditě kandidátky

a také k jejímu věku snad členové rady nemusejí bazírovat na

požadavku, aby kandidát stál. Rusistka docentka Křesadlová, známá tím, že ji vždy zajímaly aspekty, které s vědeckým profi

lem kandidáta prakticky vůbec nesouvisely, se Chalupy zvídavě

otázala, co je příčinou postižení pohybového aparátu paní dok

torky. Chalupa, domnívaje se, že důraz na osobní neštěstí by

mohl členy rady mírně obměkčit, že by zapomněli na Libuščino poněkud nešťastné zacházení se sykavkami, stručně pohovořil

o tragické nehodě zájezdního autobusu při přejezdu z Rakouska

do Itálie v roce 1991, během níž manžel doktorky Macharáčkové

utrpěl vážné poranění páteře, které jej natrvalo upoutalo na

invalidní vozík. Sama doktorka Macharáčková přišla o pravou

nohu od kolene dolů. Nosí nyní bércovou protetickou náhradu,

nicméně i tak — jak si kolegové určitě všimli — se pohybuje jen

velmi obtížně.

Kunsthistorik Šimon, člověk spíše výbušného temperamentu,

znovu povstal: „Tím jsme to snad definitivně vyřešili. Víte, musím

říct upřímně, že někdy mám pocit, že kdo neviděl naše jednání,

ten by tomu nikdy neuvěřil. My tady máme rozhodnout, zdali je uchazečka způsobilá k tomu, aby jí byl přiznán titul docent.

A místo toho tady řešíme, že si šlape na jazyk a není vůči nám

dostatečně uctivá. Prokristapána! Kdybychom tu posuzovali no

sitele Nobelovy ceny, který by koktal, tak bychom mu to nedali

jen proto, že nemluví plynule?“

Byla to jen řečnická otázka. Šimon se nadechl, vzal do ruky ha

bilitační spis doktorky Macharáčkové a teatrálně ho zdvihl nad

hlavu. „Tady je to, co musíme rozhodnout. Já vidím ženu, které je dvaašedesát a má za sebou fantastickou práci a neoddisku

tovatelné výsledky. Napsala pět knih o polské poezii, monogra

fii o Miłoszovi, který dostal Nobelovku. Desítky a desítky studií.

Vždyť ona dostala polské státní vyznamenání za propagaci pol

ské literatury za hranicemi! A my tady v Olomouci diskutujem

nad tím, že blbě artikuluje.“

část první /19

Plénum si už na Šimonova temperamentní vystoupení zvyklo.

Sám Chalupa s ním ne vždy souhlasil, ale teď kunsthistorikovo

rozhořčení sloužilo dobré věci. „Posuzujme tedy tento materiál.

A já sám za sebe říkám, paní Macharáčková prokázala dosta

tečnou — co dostatečnou, NADSTANDARDNÍ!“ Šimonovo hřímání

probralo z letargie i předsedu vědecké rady, „odbornou dispono

vanost k tomu, aby jí byla přiznána docentura. Tečka.“

Na druhé straně místnosti zlověstně povstala romanistka

profesorka Kulová. Chalupu obcházely mrákoty. Kulovou pova

žoval za zlomyslnou babu, potměšilou anarchistku, která mu

sela být za všech okolností v opozici a která měla mimořádnou

schopnost u každého vyhmátnout jeho slabou stránku a na je

jím základě propíraného jedince zcela rozcupovat. Kulová tedy

povstala a začala pomalu, se smyslem pro dramatický efekt lis

tovat habilitační přihláškou Libuše Macharáčkové. Chalupa zne

chuceně sledoval, jak se tváře několika kolegů přímo rozzářily

škodolibým očekáváním, čím romanistka znalkyni polské poezie

zlikviduje. „Kolega profesor Šimon,“ začala Kulová hlubokým,

lehce chraplavým hlasem, „tu hovořil o mimořádné odborné

disponovanosti kandidátky.“ Odmlčela se. „Jak se tak ale dívám

do jejího spisu, nic takového nevidím. Tak například — jednou

z vážných podmínek pro získání hodnosti docenta je účast na

konferencích, těch mezinárodních samozřejmě. V tomto spisu

však nic takového nevidím. Takže buď uchazečka jednu katego

rii zapomněla vyplnit, nebo ji prostě nenaplňuje.“ Znělo to jako

rozsudek smrti.

Ondřej Chalupa povstal. „Jen bych chtěl připomenout, že dok

torka Macharáčková je invalidní. Má pohybové postižení, které

jí prakticky znemožňuje cestovat. Stará se o manžela na inva

lidním vozíku. Za těchto okolností je snad pochopitelné, že. . .“

Profesorka Kulová jej přerušila: „Pane kolego, to není nic osob

ního. Nicméně jsou-li jednou stanovena určitá kritéria, musíme

bazírovat na jejich naplnění. Jinak jako grémium zaštiťující

odborné renomé naší alma mater budeme všem pro legraci.“

modré stíny /20

„Já s vámi zcela souhlasím,“ mobilizoval Chalupa veškerou

svou trpělivost, „na druhé straně bych chtěl upozornit, že dok

torka Macharáčková sice toto jedno kritérium nenaplňuje, zato jiná kritéria mnohonásobně překročila.“

Kulová se na něj usmála, pak se zahleděla do spisu, znovu

pohlédla na Chalupu a zeptala se: „Která, prosím vás?“

Ve svém následujícím vystoupení profesorka Kulová vysvětlila

vědecké radě, že kandidátka sice publikuje v zahraničí, ale tím zahraničím je míněno převážně Polsko, přičemž ona se nedomní

vá, že by polština byla světový jazyk. Dále zpochybnila odborný

statut časopisů, v nichž kandidátka publikovala, a upozornila,

že i jejích pět takzvaných monografií, které během jednání kolo

valy sálem, nevykazují požadavky na odbornou publikaci, neboť před vydáním nebyly recenzovány a neobsahují anglicky psané

resumé. Chalupa se snažil vysvětlit, že tyto formální požadavky

na odborné monografie platí teprve poslední tři roky, a tudíž je

nelze retrográdně aplikovat na monografie vydané v uplynulých

dvaceti letech. Kulová však jen pokrčila rameny a pokračovala

dál. „Mě zkrátka nikdo nepřesvědčí, že dotyčná je světově uzná

vaná odbornice!“ hřímala.

Za deset minut se profesor Trojan podíval na hodinky a z po

zice předsedy vědecké rady rozpravu ukončil a vyzval k hlasování.

Následně byla vyhlášena pětiminutová přestávka. Chalupa

vyšel do předsálí, kde Libuše Macharáčková seděla v křesle, na

klíně kabelu, francouzské hole opřené o konferenční stolek, a po

vídala si s vedoucím katedry a s oponenty své habilitační práce.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se ho bodře Lípa. — Chalupa odpověděl,

že se to záhy dozvíme, že se teď sčítají hlasy. Snažil se před svou

starší kolegyní nedávat najevo, jak moc je rozčílený a nejistý si

výsledkem. Předsálí se naplnilo členy vědecké rady, kteří se sem přišli protáhnout nebo odskočit si na toaletu. Za deset minut zapisovatelka svolala osazenstvo zpět do sálu. Lípa s Chalupou pomohli paní Macharáčkové z hlubokého křesla a doprovodili ji

do sálu, následováni oponenty zvědavými na výsledek.


část první /21

Předseda vědecké rady profesor Trojan unaveným hlasem

oznámil výsledky hlasování. Počet přítomných 31. Počet kladných

hlasů 19, počet záporných hlasů 1, počet neplatných hlasů 11.

Chalupa okamžitě pochopil, co to znamená. Doktorka Macharáč

ková se usmála a pokývala hlavou. Jen na pár sekund se domnívala, že titul docentky obdržela, že 19 hlasů pro z jednatřiceti

je dostačující, jen jeden byl proti. Lípa stojící u okna kousek od

své kolegyně viditelně zbledl. Profesor Trojan se otočil na kan

didátku: „Lituji, paní doktorko, vědecká rada filozofické fakulty

nedoporučila, aby vám byla udělena vědeckobadatelská hodnost

docent. Habilitační řízení je tímto zastaveno.“ Li buše Macha

ráčková se kolem sebe zmateně rozhlédla. Přistoupil k ní šéf katedry, sklonil se a cosi jí pošeptal do ucha. „Co znamenají teda ty neplatné hlasy?“ zeptala se doktorka Macharáčková. — Při

stoupil k ní i Chalupa: „Libuško, je mi to strašně líto. Tohle ni

kdo nečekal.“ — „Co znamenají ty neplatné hlasy?“ — „To jsou

lidi, co se zdrželi hlasování.“ — „Tak to špatně spočítali. Trojan

přece říkal, že pro bylo 19 hlasů z 31. To je nadpoloviční většina,

ne?“ — „Není, Libuško. To se počítá ze všech členů rady, teda ze

čtyřiceti.“ — „Ale jak se to může počítat ze čtyřiceti?“ — „Já vím,

Libuško. Ten, kdo tenhle systém vymyslel, si naivně myslel, že

lidi budou plnit své povinnosti a docházet na jednání, na která mají chodit.“ Doktorka Macharáčková se v doprovodu svých ko

legů vydala ke dveřím. „Já to nechápu. Proč se jedenáct lidí zdrželo?“ — „Nevím, Libuško,“ řekl docent Chalupa, ačkoliv věděl.

Otočil se do sálu, kde se ostatní členové rady zvedali ze židlí a po

dlouhém schůzování si balili aktovky. Očima se střetl s profesor

kou Kulovou. O tom, kdo ten záporný hlas udělil, neměl pochyb.

Kulová na něj kývla hlavou a usmála se.

V předsálí usadili Libuši Macharáčkovou do křesla, aby se

vzpamatovala. Kolem prošel nasupený profesor Šimon a mumlal

si něco o kreténech. „Neboj se, Libuško,“ řekl Chalupa, „já to tak

nenechám. Takhle to už vážně nejde. Půjdu s tím klidně i za děkanem. Šimon z kunsthistorie se do toho jistě dá se mnou. Devět lidí

modré stíny /22

chybělo! A aby se jedenáct zdrželo hlasování, když jsi měla tak

vysoce ceněnou habilitační práci, to je naprosto nepřijatelné.“

Libuše Macharáčková k němu zvedla oči. Ruce na rukojetích

francouzských holí se jí slabě třásly. „Ne, Ondro. Necháš to být.

Mně je dvaašedesát. Třetina lidí je tam mladší než já. Za chvíli

stejně půjdu do důchodu. Já nemám zapotřebí podstupovat ta

kové věci. Tak to nechej být.“

Ondřej Chalupa nic neříkal. Věděl, že nebude schopen nechat

to jen tak být. Ze sálu vyšla profesorka Kulová, minula je a zmize

la v otevřených dveřích na chodbu. „Libuško, omluv mě na chvil

ku,“ řekl spěšně docent Chalupa a vyběhl na chodbu za Kulovou.

„Paní kolegyně, můžete na slovíčko?“ Kulová se otočila a pohlédla

na něj očima plnýma výsměšné převahy.

II.

Na Ondřeje Chalupu doléhala čím dál tím větší frustrace. Ze

všeho kolem sebe. Z každodenních nepořádků, z politické situa

ce, z celospolečenské nálady, ze studentů a jejich přístupu ke

studiu, zkrátka ze všeho. Z toho, co se dělo s vysokými školami,

obzvlášť. Nechápal, jak je možné, že ostatní nesdílejí jeho pře

svědčení o výlučném poslání univerzit a berou vysoké školství

jen jako jednu z příležitostí, jak realizovat svou touhu po osobní

moci, po zbohatnutí, po politickém vlivu. Nevěřícně a znechuceně

sledoval kauzy spjaté s prostředím, které tak miloval a kterým

žil. Metropolitní tzv. univerzita, nejspíš zřízená jen proto, aby

si papaláši z pražského magistrátu měli možnost doplnit své

troskovité vzdělání, pokud možno rychle a maximálně bezbo

lestně. Plzeňská práva a rychlostudium pro spřátelené a poli

ticky vlivné; vzhledem k tomu, jaká na jeho škole panovala tuhá

byrokracie týkající se dodržování předpisů a dohledu na řádný

chod studia, naivně žasl nad tím, jak bylo možné, aby někdo

část první /23

vystudoval tříleté bakalářské studium za dva semestry, a k zu

řivosti jej přivádělo, že to všechno upekli právníci, o nichž se do

té doby pošetile domníval, že by měli být strážci právní čistoty.

Anebo způsob, jakým se činovníci Univerzity v Liberci napako

vali na tom pochybném podniku mistrovství světa v lyžování. Byl

hrdý na svou alma mater, prostou takovýchto skandálů, snad

kromě toho, že jeden titulu chtivý grafoman odkudsi z Opavy

předložil vědecké radě opsanou habilitaci, která — na rozdíl od

té Libuščiny neopsané — samozřejmě řízením prošla. Na druhou

stranu, byť se o tom hodně psalo a fakulta měla z ostudy kabát,

objektivně musel uznat, že za tohle nikdo z habilitační komise

ani vědecké rady nemohl, že se prostě stali obětí podvodníka.

I když i Olomouc měla jednu skvrnu na svém čistém štítě — a to

samého kvestora.

Celá kauza začala už před čtyřmi roky, kdy se konečně — pět

let po dokončení — rozhodlo o provedení inventury předaného

zařízení budovy konviktu, barokního monstra, do kterého se po

nákladné rekonstrukci přestěhovali, a Ondřeje Chalupu jmeno

vali za člena inventarizační komise, což je funkce, u níž se vždy

předpokládá ryze formální členství, zvláště když veškerou ot

rockou úředničinu s kontrolou vykonávají katederní sekretářky.

Jenže tentokrát se Ondřej Chalupa k obvyklému podepisování

nekonečných počítačových sjetin nedostal; sekretářka zachmu

řeně zaťukala na dveře šéfa katedry s tím, že část vybavení, které

by podle dodacích listů měla katedra mít, nikdy nedostali. Šéf

poslal pro zástupce katedry v komisi a ten se zeptal, co chybí.

Sekretářka, důkladná padesátnice, měla ve sjetinách příslušné

položky vyznačeny oranžovým zvýrazňovačem. „Tak třeba dva ko

berce,“ řekla. — „Koberce?“ užasl vedoucí katedry Stanislav Lípa.

„Dyť je tu máme.“ — „Tyhle kancelářské koberce se nepočítají, to

je tzv.,“ sekretářka zalistovala seznamem, „podlahová krytina.

Mají to být dva koberce, v ceně 25 000 za kus.“

Vedoucí katedry na ni němě zíral, Ondřej Chalupa jeho údiv

sdílel. „Koberce za padesát tisíc?“ řekl. — Sekretářka pokrčila

modré stíny /24

rameny. Lípa si drbal bradku. — „Pak chybí 15 židlí. A v učebně

bychom měli mít plazmovou televizi.“ Když nikdo nereagoval,

pokračovala. „Pak ještě nějaké drobnosti jako lampy a skříňky.“

Položila štos papírů na stůl před svého šéfa.

„Za kolik toho je?“ zeptal se Chalupa.

„Asi za 150 000.“

„Všechno je to drahý jak sviňa,“ oglosoval to vedoucí katedry

přímočaře.

„Hlásila jsem to na rektorát,“ pokračovala sekretářka.

„A?“

„Řekli mi, že je to v pořádku, že o tom vědí, že jsou to dílčí

nedostatky, ať to komise podepíše, že oni se už o to postarají.“

„No to jistě!“ vybuchl Chalupa. „My to podepíšeme a tím se ten

chybějící majetek zlegalizuje.“

Vedoucí katedry byl i přesto, že svou funkci vykonával již dlou

ho, nenapravitelný optimista. „Asi to popletli,“ řekl smířlivě. „Asi

nám připsali vybavení jiné katedry. Obvolej ostatní katedry na

konviktu,“ obrátil se na sekretářku, „jestli jim něco nepřebývá,

že se to vykazuje u nás. No co — televize by se šikla. Jen teda ne

vím, co bych dělal s těma kobercama.“

„Už jsem se ptala, nikde nikomu nic nepřebývá.“ Sekretářka

byla vzor svědomité poctivosti a Ondřej Chalupa ji měl pro její

spolehlivost velmi rád.

„Ani nám?“

„Ne. Spíš každýmu něco chybí.“

Ondřej Chalupa se rozhodl jednat. Předsedou inventarizační

komise jmenovali profesora Šimona. Vzhledem k tomu, že ani

na jeho katedře inventarizační seznamy nesouhlasily, svolal

schůzku komise a sekretářek všech kateder na konviktu. Vý

sledek je šokoval — v celém objektu scházel majetek a vybavení

v ceně převyšující tři čtvrtě milionu. K tak vysoké částce při

spěla i skutečnost, že — jak upozornil další člen komise doktor

Prskal — veškeré zařízení bylo několikanásobně předražené.

Doktor Prskal komisi informoval, že u nich na katedře mají

část první /25

závěsy za patnáct tisíc na okno a že vůbec nechápe, proč jsou

všude kuchyňské linky z IKEA. To vzbudilo pozornost — každá

katedra byla vybavena dvěma kuchyňskými koutky, jeden na spo

lečné chodbičce, druhý v kanceláři sekretářky, a Prskal zjistil, že tyto jednoduché sestavy z IKEA přišly na 26 400 Kč za sadu,

což je — jak zdůraznil — trojnásobek toho, za kolik to lze nor

málně v IKEA koupit.

Komise byla pobouřena. Profesor Šimon spolu s docentem

Chalupou sestavili rozsáhlý přípis, v němž upozornili na nedo

statky a předražené dodávky a požadovali jejich vysvětlení, a ode

slali jej rektorovi, předsedovi akademického senátu a kvestorovi.

Chalupa očekával, že se rozpoutá pozdvižení. Odpovědí na jejich

aktivitu však bylo naprosté ticho.

Možná, kdyby se tenkrát kdokoliv rozhodl zprávou inventari

zační komise zabývat, mohlo být všechno jinak. Pokud se však

kvestor domníval, že se problém vyřeší tím, že jej bude ignorovat (a spolu s ním všechny stížnosti), nepočítal s umanutostí

docenta Chalupy, rozhodnutého, že takto celá záležitost zůstat

nemůže. Začal pátrat po okolnostech rekonstrukce jezuitského

konviktu. Kvestorovi lidé mlčeli, ale vzhledem k tomu, že rekon

strukce skvostu tyčícího se na městských hradbách, zcela zde

vastovaného desetiletími armádní péče, byla pro město obrov

skou událostí, našel na stránkách regionálních tiskovin řadu

informací. Naštěstí se o průběh rekonstrukce tehdy ještě zajíma

ly i akademické senáty; ze zápisů i z rozhovorů s kolegy — tehdejšími senátory — zjistil základní informace o celé akci. Univerzita

bývalý jezuitský konvikt získala v devadesátých letech. Vzhledem

k tomu, že filozofická fakulta obývala několik budov, jež se v re

stitucích měly vrátit církvi, byla dojednána rekonstrukce kon

viktu jakožto náhrada za tyto budovy, plně financovaná státem

z fondu náhrad za církevní restituce. Vybraná architektonická

kancelář vypracovala projekt rekonstrukce za 270 milionů. Univerzita projekt odmítla, ten byl následně přepracován a předložen s novým rozpočtem na 320 milionů, který byl přijat. Když se

modré stíny /26

v roce 2002 stavební práce završily, katedry se nastěhovaly do

svých nových působišť a konvikt se plně otevřel veřejnosti, účet

za rekonstrukci se vyšplhal na 350 milionů.

Když už se neřešila neukončená a neschválená inventariza

ce, poslal aspoň Chalupa kvestorovi dopis s žádostí o vysvětlení,

proč byla cena za rekonstrukci tak vysoká. Za týden obdržel od

kvestora pozvání k osobní schůzce. Za asistence šéfa stavební

ho odboru, arogantního inženýra, který s Chalupou jednal jako

s retardovaným potížistou, mu vysvětlili, co s cenou stavby udělá

archeologický průzkum, nečekané faktory, které se promítnou

do tzv. víceprací, ale taky celková ekonomická situace, inflace

a výše DPH. Mluvili na něj dlouho, vlídně, ale Chalupa měl pocit,

že úmyslně tak, aby jim nerozuměl. Zajímal se o změny mezi prv

ním a druhým projektem — velkoryse mu umožnili nahlédnout do

gigantické projektové a stavební dokumentace, zjevně pobavení

při pohledu na dezorientovaného literárního teoretika, který se

ve změti půdorysů, bokorysů, detailních výřezů, řešení dílčích

místností či krovových vaznic a krokví zcela ztratil a vůbec ne

rozuměl různým typům čar, milionům kót a číselným údajům

zásadně uváděným ciframi mikroskopické velikosti. Chalupa

to po chvíli vzdal, poděkoval a odešel. Zaujala ho však jedna věc,

ale protože si nebyl jistý, zdali by mu ti dva řekli pravdu, rozhodl

se na ni nezeptat — a totiž, proč se mezi levnější a dražší verzí

projektu změnila pozice hlavního architekta rekonstrukce, když

architektonická kancelář zůstala stejná.

Zde mu výrazně pomohl kunsthistorik Šimon se svými kontak

ty mezi architekty. O deset dní později už docent Chalupa v ka

várně na Horním náměstí celou záležitost probíral s architek

tem Šimlákem, nakvašeným padesátníkem, který rekonstrukci

konviktu a spolupráci s kvestorovými činovníky charakterizoval

jako „noční můru každého architekta“, protože ti akademici

„ničemu nerozumí, ale do všeho kecají“. O další týden později

Chalupa seděl v kanceláři samého rektora a informoval ho o tom,

jak došlo ke zdražení stavby z dvou set sedmdesáti milionů na

část první /27

tři sta dvacet ještě před jejím započetím. Rektor nesouhlasně

kroutil hlavou a tvrdil, že je to celé nesmysl. „Ten váš architekt

to určitě celé dezinterpretoval, nebo jste to vy špatně pochopil.“

Rektor odmítl celou situaci vůbec uznat jako možnou a násled

ně dodal, že i kdyby snad možná na tom přece jen bylo zrnko pravdy, tak co z toho? Univerzitě přece žádná škoda nevznikla.

Každopádně, pokud na tom trvá, podíval se rektor Chalupovi

zpříma do očí, může celou věc probrat s panem inženýrem Jo

nášem. „I když — upřímně řečeno — vlastně nevím, oč vám jde, pane docente.“

Ani teď, po třech letech, Ondřej Chalupa nezapomněl na ten

pocit marnosti a bezmoci, když veškeré jeho pokusy zjednat nápravu a ukázat lidem, jak zvláštně kvestor Jonáš hospodaří, na

rážely jen na lhostejnost a nezájem. Rektor Chalupu požádal, aby jej znovu navštívil, tentokrát v doprovodu architekta Šimláka,

ten však odmítl a nepřímo popřel, že by kdy Chalupovi poskytl jakékoliv informace. Kvestor Jonáš si na schůzku s rektorem připravil rozsáhlé zdůvodnění nedostatků první verze projektu, jaká vylepšení si vyžádala nárůst ceny o padesát milionů a v čem

spočívaly vícepráce za dalších třicet milionů. Hovořil asi patnáct

minut a celou tu dobu Chalupa cítil zoufalství a beznaděj z toho, jak z něj samolibý a arogantní ekonom dělá blbce (protože Cha

lupa prostě věděl, že Jonáš lže a manipuluje s fakty), a z toho,

že kvestorovy machinace nikomu nevadí.

Bylo pondělí 3. října a po všech předchozích neúspěších se On

dřej Chalupa rozhodl, že podnikne definitivně poslední pokus.

Z konviktu to do kanceláře krajského státního zástupce Hory

neměl daleko. Cítil se nervózní a nedočkavý, netrpělivě očekával

verdikt, jako student před zkouškou. Stálo ho to tolik energie

a času a teď, po skoro čtyřech letech usilování, přesvědčování

a dohadování, měl před sebou finální schůzku, která rozhodne,

jestli vynaložené síly vůbec k něčemu byly. Poprvé se s JUDr. Ho

rou setkal v létě; schůzku mu domluvil kolega Termer. Ondřej

modré stíny /28

Chalupa věděl o jeho mimomanželském poměru, ale protože se

před ním nikdy kolegova žena fyzicky nezhmotnila, vnímal Lu

kášovo manželství jako něco abstraktního, a tak neměl morální

problém setkat se se sympatickou mladou dívkou, o níž mu Lu

káš řekl, že je dcerou státního zástupce, že o celé věci s otcem

mluvila a on by byl ochoten se na Ondřejovy materiály podívat

a posoudit je z právního hlediska. Měsíc a půl se nic nedělo, pak

mu Hora zavolal a pozval ho k sobě do kanceláře.

Ondřej Chalupa se na místo dostavil o devět minut dřív, a tak

pomalu ve vstupní hale státního zastupitelství obcházel vývěs

ky a četl si oběžníky a přípisy. Přesně v dohodnutých 14.30 se

u recepční ohlásil a Horova sekretářka si jej přišla vyzvednout.

Povědomý fascikl ležel na Horově psacím stole. Státní zástup

ce vstal, vyšel Chalupovi vstříc a zeptal se, jestli si něco dá. Když

Chalupa odmítl, Hora mu nabídl místo v křesle u konferenčního

stolku a sám (poté co se chopil výsledků Chalupova pátrání) si

sedl naproti.

„Obávám se, že asi nebudete spokojený, pane docente,“ začal

Hora.

Ondřej Chalupa to samozřejmě celou dobu tušil.

„Odvedl jste mimořádný kus práce, bohužel to, co jste posbí

ral, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu.“

Ondřej Chalupa vzdychl a pokýval hlavou. „Takže vlastně

všechno, co kvestor Jonáš dělá, je v pořádku.“

Krajský státní zástupce se podíval přes jeho rameno na svou

knihovnu, v níž se šikovaly svázané zákoníky. „Já plně chápu

vaše rozhořčení nad tím, co ten váš kvestor dělá. Problém je, že

v systému práva a zákonů jsou vždy mezery, které mnozí doká

žou využít.“

Chalupa na něj tázavě pohlédl.

„Chci tím říct,“ vysvětloval Hora, „že mezi tím, co je legální

a co je legitimní, nemusí být pokaždé soulad. Osobně se domní

vám, že mnoho z toho, co popisujete, legitimní rozhodně není,

ale také to není nelegální.“

část první /29

Po všech těch letech už docentu Chalupovi chyběla energie

a síla začít Horu přesvědčovat, že se určitě mýlí.

„Abyste si nemyslel, že jsem tím jen tak listoval,“ pokračoval

dál krajský státní zástupce, „ukázal jsem to kolegovi, co se spe

cializuje na finanční kriminalitu, ale ani on tam nenašel jediný

důkaz, že došlo k něčemu trestnému.“

„Takže dalšímu neřádovi, co se obohacuje na veřejných zakáz

kách, to projde,“ řekl nakonec Chalupa hořce.

„Víte, tento typ kriminality se velmi těžce dokazuje. Pokud ta

kového člověka nechytíte zrovna ve chvíli, kdy bere úplatek, nebo

pokud ho rovnou někdo neudá a nepodá konkrétní důkaz, jsme

bezmocní.“

Chalupa neviděl důvod, proč dál o tématu hovořit. „Asi jsem

to tušil,“ řekl. „Každopádně vám děkuju za váš čas, že jste se

tím vůbec zabýval.“

Oba vstali. „Dcera mi říkala,“ začal ještě státní zástupce Hora,

„že snad — že uvažujete o tom, že byste celou věc publikoval. . .“

Vyčkávavě se na docenta Chalupu zadíval, ten však nereagoval.

„Osobně bych vás od toho spíše zrazoval. Posbíral jste spoustu

tvrzení, ale není to podloženo žádnými důkazy. Je možné, že ně

jaký nezodpovědný žurnalista by se toho mohl chopit, ale bez

důkazů by se to taky mohlo celé obrátit proti vám.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Chalupa, jemuž to znělo jako vý

hrůžka.

„Kdyby vás ten Jonáš zažaloval, asi by takový soud dopadl v jeho

prospěch.“

„Ano,“ vzdychl Chalupa. „Nicméně když je to tak, jak říkáte,

asi to zveřejňovat nebudu. Pořád mi ještě záleží na dobrém jmé

ně univerzity, a pokud bych ničeho nedosáhl. . .“ Jen rozhodil

rukama.

Rozloučili se, Chalupa strčil tlustou složku do aktovky a vy

šel ven.

Bylo krásné slunečné podzimní odpoledne. Vítr honil po uli

cích listí a ženám cuchal vlasy. Chalupa měl v hlavě dokonale

modré stíny /30

prázdno. Možná, někde v skrytu duše, byl rád, že to tak dopadlo.

Byl už unavený a dokázal uznat porážku a přiznat si neúspěch.

Šel pomalu zpět do své kanceláře a měl pocit, že je to celé už

definitivně za ním a že mu spadl ze srdce velmi těžký kámen.

III.

Kristýna a její starší páni; otec o tom mluvil s despektem a smut

nou rezignací v hlase — jako by jeho dceru postihla nějaká se

xuální úchylka či odlišnost v orientaci. Několik konfliktů na

dané téma z hovorů o Kristýnině milostném životě udělalo tabu,

zejména pokud si oni starší páni Kristýnu pořídili jako dopl

něk ke starší manželce, což se ovšem stalo vlastně jen dvakrát.

Včetně současného staršího pána. Ale za to mohl vlastně otec.

Jako odměnu za úspěšné ukončení právnických studií dal dceři

týdenní letecký poznávací zájezd do Londýna. Byla to jeho vol

ba — Kristýna nikdy neměla sklony k anglofilství (na rozdíl od

Lukáše, jejího staršího pána) — otec se prostě rozhodl, že tuhle

metropoli by měla poznat. Jak už to ve vztahu otce a dcery bývá,

otec se domníval, že zná potřeby své milované ratolesti velmi

dobře, a přesto — či právě proto — se o potřebách s onou ratoles

tí neporadil, takže s dárkem přestřelil. Chyba nebyla ve volbě

dárku, ani v destinaci, ale v tom, že byl jen pro jednoho. Když

se ptala v cestovní kanceláři, zdali by s sebou nemohla ještě

někoho vzít (měla na mysli kamarádku), referentka jí k jejímu

velkému údivu po krátkém hledání v počítači oznámila, že je

plno. Kristýna přemýšlela, zdali to otec udělal schválně, aby jí

tak dal najevo, že v její známosti se starším pánem ji podporovat

nebude. Jenže vztah mezitím skončil — manželka začala kolem

volnočasových aktivit svého muže čenichat, a ten tak raději „pře

hodnotil priority“, jak se vyjádřil, když své o dvacet let mladší

milence oznámil, že je konec. Takže otec ji odměnil za studium



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.