načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Modrá světla Jokohamy - Nicolás Obregón

Modrá světla Jokohamy

Elektronická kniha: Modrá světla Jokohamy
Autor:

Inspektor Iwata se po těžkém životním období vrací k práci u policie. Nastupuje na tokijské oddělení vražd, kde je s novou horkokrevnou kolegyní okamžitě postaven před hrůzu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 439
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Blue light Yokohama ... přeložil Pavel Bakič
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3576-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tokijské oddělení vražd stojí před vyšetřováním extrémně brutální vraždy celé rodiny, kterou spáchal bestiální sériový vrah s podivnými zvrácenými rituály. Vyšetřováním je pověřen inspektor Iwata vracející se po náročném životním období zpět do práce. Jako parťáka dostává Iwata energickou a velmi zvláštní kolegyni Sakaiovou. Společně půjdou až na dřeň po stopách pachatele nesmírně krutého a rafinovaného, aby závěr přinesl šokující rozuzlení. Úvodní díl sugestivní poutavé detektivní řady Inspektor Iwata z exotického prostředí Japonska je inspirovaný skutečným případem vraždy a nabízí napínavý temný mnohovrstevnatý příběh.

Popis nakladatele

Inspektor Iwata se po těžkém životním období vrací k práci u policie. Nastupuje na tokijské oddělení vražd, kde je s novou horkokrevnou kolegyní okamžitě postaven před hrůzu nahánějící případ vyvražděné rodiny. Pachatel vyňal jedné z obětí srdce, na místě po sobě zanechal tajemný symbol a vše nasvědčuje tomu, že půjde pouze o první ze série brutálních rituálů. Detektiv, který vyšetřování vedl od počátku, spáchal po krátké době sebevraždu a pátrání po vrahovi podrobí těžké zkoušce také Iwatovu křehkou psychiku zatíženou nejedním traumatem z minulosti… Modrá světla Jokohamy jsou evokativní a mnohovrstvený román s detektivní zápletkou, napsaný s výsostným citem pro atmosféru.

Zařazeno v kategoriích
Nicolás Obregón - další tituly autora:
Modrá světla Jokohamy Modrá světla Jokohamy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Modrá světla

Jokohamy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Nicolás Obregón

Modrá světla Jokohamy – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


NICOLÁS OBREGÓN

MODRÁ SVĚTLA JOKOHAMY



NICOLÁS

OBREGÓN

MODRÁ

SVĚTLA

JOKOHAMY



Pro mámu, pro Lelu. Hasta el cielo de la calle.



Obsah

1996 | 15

1 Krabice | 21

2 Sladká odměna | 29

3 Tady mě máte | 46

4 Kosatce | 58

5 Milion měst | 69

6 Milující nevidí | 82

7 Chvála stínů | 89

8 Med | 99

9 List Galatským 6,9 | 105

10 Bílý žralok | 116

11 Vír | 129

12 Pomeranč | 137

13 Černá šmouha | 147

14 Štosy papíru | 162

15 Hry | 176

16 Jinde na světě | 191

17 Prosby | 199

18 Na otevřeném moři | 210

19 Jestli je koho chytit | 220

20 Zelený karafiát | 228

21 Práce nepočká | 235

22 Nešťastná náhoda | 243

23 Šachy ve tmě | 254


24 Dobrá metafora | 263

25 Na sto srdcí | 271

26 Hýbající se lidská tkáň | 284

27 Po smrti je líp | 293

28 Zvláštnosti | 307

29 Kečup | 314

30 Ďábel sám | 323

31 Sloní mraky | 331

32 Hledači pravdy | 337

33 Bůh nikdy nespěchá | 350

34 V hrsti | 361

35 Porozumění | 373

36 Sami spolu | 383

37 Jelen uslyší výstřel | 395

38 Nový život | 407

39 Modrá světla Jokohamy | 416

40 Baldachýny slunce | 423

Poznámka autora – Co zažehlo Modrá světla

Jokohamy | 431

Poděkování | 437

Poznámka překladatele | 439




U paty majáku vládne tma.

(Japonské přísloví)



15

1996

Kabina lanovky se s poslední várkou turistů rozjela vzhů

ru do vlahého soumraku. Stoupala výš a výš nad zátoku, pod

ní se otevíral výhled na pobřeží. Na východě spatřil Hideo

Akaši špinavé doky, kde kamiony přebíraly náklady mikro

čipů, ryb a bělicích prostředků a mířily s nimi do měst. Ja

ponská města byla nenasytná.

Otočil se k manželce. Jumi měla zavřené oči a rty semknu

té v tenkou čárku. Vzal ji za ruku a lehce stiskl.

„Výšky mi nedělají dobře,“ zašeptala.

„Já vím. Brzy to bude za námi.“

Postarší turisté se rozplývali nad výhledem. Páry na lí

bánkách pózovaly před fotoaparáty. Zřízenec lanové dráhy

ze sebe celý rozzářený sypal fakta o městě pod nimi a o tom,

jak jsou vysoko. Akaši políbil Jumi na pihovaté rameno

a  zaznamenal přitom osamělou ženu sedící mlčky vzadu

v kabince. Měla špinavé oblečení a byla přehnaně nabalená.

Nekochala se panoramatem ani nefotila. Jenom upřeně hle

děla na podlahu. Nedaleko ní stála holčička, snad její dcera,

žena však ani v  nejmenším nepůsobila mateřsky. Akašiho

zaujala a znervóznila malátnost, která se jí zračila ve tváři.

1996


16

Její mladistvé vzezření skrývalo něco, od čeho nemohl od

trhnout oči.

„Hideo?“ zašeptala Jumi.

„Ano?“

„Mačkáš mi ruku.“

„Promiň.“

Donutil se od ženy odpoutat a sáhl raději po fotoaparátu.

O krok ustoupil a dostal do hledáčku manželčinu tvář. Jumi

se usmála a přimhouřila oči před zapadajícím sluncem.

Cvak.

Chystal se znovu stisknout spoušť, ale cosi ho vyrušilo.

Něco se dělo vzadu v kabince, něco nebylo v pořádku. Zříze

nec zvedal ruce v bílých rukavičkách a prosil: „Paní, buďte

tak hodná. Odstupte ode dveří.“

Přehnaně nabalená žena stála před ním.

Buch.

Pak to zaznělo, jako když někdo vyprskne, žena náhle dr

žela ve výšce nůž a vyzáblá ruka se jí až k zápěstí leskla krví.

Zřízenec se jí svíjel u nohou a kňučel jako děcko. Roztřeseně

namířila nůž na ostatní. Upřeně se zahleděla na Akašiho.

„Nepřibližuj se.“

Cestující se přelili do zadní části kabiny a shlukli se k sobě

jako vyděšené stádo. Žena si otřela zakrvácenou ruku do ka

bátu, nejdřív dlaň, potom hřbet, a zanechala na látce malůvky

rudých obličejů. Rukojetí nože rozbila skleněnou tabulku

kryjící tlačítko záchranné brzdy. Kabely zasténaly, pak za

skřípěly a  nakonec se roztřesená kabina konečně zastavila.

Slunce zapadalo, linka obzoru navěky pohlcovala den.

Z reproduktorů se rozeznělo automatické hlášení.

Vážené dámy, vážení pánové, došlo k menším technickým ob

tížím. Prosíme, zachovejte klid. Uvědomili jsme obsluhu a v ka

bině jste v naprostém bezpečí.

Nato uvnitř zavládlo napjaté ticho. Zřízenec už nekňučel,

tvář měl bledou. Žena jeho tělo překročila a postavila se ke


17

dveřím. Zavřela oči, uchopila páku a nadechla se. V Akašim

se konečně probudil instinkt. Jumi po manželovi vztáhla

ruku, ale to už byl mimo její dosah a probíjel se mezi trupy

ostatních.

„Policie! Z cesty!“

Žena zatáhla za páku, dveře se rozletěly a dovnitř vtrhl

ohlušující vítr. Akaši k ní klopýtal, podlamovala se mu kole

na. Ústa měl přeplněná slinami, v hlavě mu nezbývalo místo

pro myšlenky. Žena skopla boty, svlékla kabát a něco řekla,

Akaši ji ale ve větru neslyšel. Odstrčil holčičku a vymrštil paži.

Ženu už nezadržel.

Okamžik ticha.

Žádné životy běžící před očima, jen ticho.

Akaši hmátl do prázdna a chytil ženu za zápěstí. Její váha

ho strhla k podlaze. Zaplavila ho agonie, předběhla každou

rozumovou úvahu. Držel ženu nad hlubinou jenom za krví

zmáčené zápěstí. Vlasy se jí zmítaly ve větru. Propast neko

nečně a modře zela.

Žena zvedla hlavu a zamrkala. Otevřela ústa a vyřinula

se křehká slova, poslední kapky před dotažením kohoutku.

„Vidím sloní mraky...“

Akaši zařval, jenomže svaly už měl skoro přetržené. Do

úst mu stoupala žluč. V  ruce mu praskaly kosti. A  pak to

spatřil. Tetování. Veliké černé slunce vyvedené na zkrvave

ném zápěstí tím nejtmavším inkoustem.

Hleděl na něj. Pohled mu oplácelo. Hideo Akaši ženu

pustil.



O patnáct let později



21

1

Krabice

Iwata se s  trhnutím probral ze snu o  pádu na skaliska.

Zbrocený potem si stoupl k oknu a lapal po dechu. Pod ním

se rozkládalo Tokio, města ve městech, nesčetné úhly. Třicet

pět milionů životů vměstnaných do biorytmů betonu a ka

belů. Gigantická infrastruktura, nekonečné sítě – a to vše

choulostivé jako srdce bijící v hrudi kolibříka.

Světla města jsou tak hezká.

Prošel strohým bytem do kuchyňky a  nalil si sklenici

vody. Pohledem zavadil o velké lepenkové krabice vyskláda

né v rohu a odvrátil se. Zahalený do deky usedl ke stereosou

pravě a nasadil si sluchátka. Zavřel oči, jeho neklid vyplnily

úvodní tóny Schubertova Impromptu č. 3 v ges dur, op. 90,

a noční můra se v hudbě rozplynula.

Než se rozhoupal k  odchodu, skrze závěsy se už vplížil

šedý ranní přísvit. Iwata tiše vypil kávu, důkladně se ospr

choval, oblékl si džíny a  tlustý svetr z  šedivého kašmíru.

Zvedl noviny, které dál chodily předchozímu nájemníkovi,

sjel výtahem do garáží a  odemkl své Isuzu 117 Coupé. Se

bral z čelního skla rukou psaný lístek slibující mu peníze na

dřevo, zmuchlal ho a strčil do kapsy. Kůže byla rozpraskaná

1 Krabice


22

a do servisu se isuzu dostalo jen zřídka, ale přesto takové

vzkazy nacházel ob týden. Někomu ze sousedů jeho vůz oči

vidně učaroval.

Vyjel a rádio nechal vypnuté, vychutnával si vzácný klid

na tokijských silnicích. U jižního vchodu na nádraží Šibuja

se už sešlo několik prvních stánkařů – dělili se o pražené

ořechy a čaj v termoskách a spřádali intriky. Poskytovatelé

krátkodobých půjček a prodejci mobilních telefonů vytaho

vali rolety. Na střeše obchodního domu běžely na obří LED

obrazovce zprávy. Minu Fongovou, slavnou herečku, nalezli

doma mrtvou. Známá dědička se rozešla se slibným nadha

zovačem týmu Jomiuri Giants. Televize zrušila populární

pořad o  vaření. A  v  popovém žebříčku zaujal první místo

nový singl. Zprávy zakončil slogan pojišťovny:

JAPONSKO, JAKÉ MÁ BÝT

Iwata odbočil z hlavní silnice a našel parkovací místo na

přehlíženém pozemku za velkou hernou. Ruce zastrčil do

kapes a vykročil mrazivými zadními uličkami. Letos už se ani

nedalo říct, že se jaro opozdilo – vypadalo to, že nad sebou

zlomilo hůl.

Vešel do velkého obchodního domu a strávil hodinu náku

pem zvýrazňovačů, zápisníků a umělohmotných desek na

dokumenty. V  kavárně si objednal kafe se sirupem z  arab

ské gumy a ovocný salát. Wifi tu neměli, ale Iwatovi se líbil

výhled. Seděl mezi vyčerpanými pracovníky z noční směny,

upíjel kávu a  shlížel na hlavní třídu s  luxusními obchody.

Šibuja už pulzovala vystresovanými zaměstnanci dojíždě

jícími z předměstí a studenty s krhavýma očima. Dopravní

policisté zuřivě mávali na pomalu se šinoucí auta a naježení

chodci čekali na zelenou.

Otevřel noviny, ničím se nezdržoval a nalistoval inzerci.

Tajnosnubné nabídky diskrétních masáží, kurzů francouz


23

štiny a zralých dam, jež by rády dělaly pánům společnost

při stolování, rovnou přeskočil a zastavil se u rubriky Skla

dové prostory, kterou pečlivě pročetl. Po chvíli jeden inze

rát zakroužkoval, noviny složil, zastrčil si je do podpaží a odešel.

Mlha venku se prozatím roztrhala, obloha byla chladně,

překrásně modrá. Znovu nasedl do auta a zavolal na číslo

z inzerátu.

„Tady Macumoto,“ ozvalo se ze sluchátka ospale. Pak muž

zakašlal a  zapálil si cigaretu. „Vaše skladovací problémy,

moje vášeň.“

Iwata uvedl, o co má zájem. Macumoto mu odrecitoval ad

resu a odsouhlasil setkání za hodinu.

Nejdřív se Iwata rozjel na sever po okraji čtvrti Haradžu

ku a zaparkoval poblíž stanice metra. Dal se Takešitovou ulicí, kráčel mezi tamními kopiemi značkových triček, výrobky

Hello Kitty a módními plastovými tretkami. Turistům moh

ly při pohledu na průmyslově produkovanou rozjásanost a čiči na neonech vypadnout oči z důlků. Každá volná zeď byla polepená plakáty idolů z nejnovějších skupin. Laciné re

produktory vyhrávaly radostný pop a teenagerky, které měly být správně ve škole, okukovaly ceny. Iwata to tu nesnášel, ale nedaleko se nacházelo bistro s nudlemi, kde rád snídal

tamagojaki. Obvykle bylo poloprázdno, ale dnes podnik

kdovíproč přitáhl dlouhou frontu pokuřujících bílých límeč

ků. Iwata zaklel a vrátil se k autu.

Vyrazil na jihovýchod, po široké, stromořadím lemované

třídě Omotesandó, kde si bohaté ženy v domácnosti prohlížely nabídku italských designových značek. Najel na Aojama

dóri a  za čtvrt hodiny odbočil na Meguro dóri. Místo na

parkování našel na prázdné parcele mezi domy. Vystoupil a vzhlédl k obloze. Věstila deštivý večer.

V hladovém okně si koupil zeleninu na papírovém talířku

a krevetové knedlíčky. Starý kuchař si stěžoval na včerejší

utkání a Iwata mu při jídle přikyvoval. Když dojedl, slíbil mu,

že tu nebyl naposled.

Na konci ulice, před provozovnou s  vybledlými novina

mi v oknech, stál malý tlusťoch s vlasy staženými do culíku.

Nervózně kouřil a  rozhlížel se po ulici. Když uviděl Iwatu,

stiskl cigaretu mezi rty a nabídl mu ruku.

„Jste to vy?“ Cigareta se při těch slovech zavlnila.

Iwata přikývl a nabídnutou rukou mu potřásl. „Tak hurá dovnitř.“

Macumoto překročil hromadu letáků. Místnost byla úzká,

ale přítmí se Iwatovi líbilo. Podél zdí stály různě velké skříň

ky. Vzadu se navíc nacházelo několik bezpečnostních schrá

nek jako v bance.

„Tak co říkáte? Vyhovuje?“ „Vyhovuje.“ „Co si sem chcete hodit?“ „Jenom nějaké krabice. Mám jich tak kolem šestnácti.

Osmnáct krát osmnáct krát dvacet.“

Macumoto hvízdl. „Můžete dostat komplet zadní kumbál, ale nebude to za

darmo.“

„Kolik?“

Macumoto věnoval Iwatovi kosý pohled. „Proč si je prostě nenecháte doma, jestli se můžu zeptat?“ „Nemůžete. Kolik?“ „Účtoval bych vám třicet pět tisíc měsíčně.“

Iwata zavrtěl hlavou. „Mám pro vás jinou nabídku: tři měsíce za osmdesát ti

síc. Když budete tak ochotný a přistoupíte na to, zaplatím

předem.“

„Osmdesát,“ vyfoukl Macumoto kouř a  přimhouřil oči.

„Předem?“

„Jak říkám.“ „Co jste zač, lichvář nebo co?“

25

„Jen potřebuju někam dát krabice.“

„A  proč ke mně, proč nejdete za nějakou velkou firmou,

kde vás to vyjde na míň?“

„Nemám rád formuláře.“

Macumoto pokrčil rameny. „Tak se s tím nebudeme zby

tečně babrat. Ujednáno.“

Úředník v bance Iwatu zdvořile upozornil, jak málo peněz

mu pak z pojistky zůstane, Iwata si ho ale nevšímal. Venku

strčil Macumoto naditou obálku do kapsy a výměnou hodil

Iwatovi svazek klíčů.

„Tak nashle za tři měsíce,“ mrkl na něj.

Otočil se a šel, culík mu přitom poskakoval sem tam. Iwa

ta se vrátil k autu a zdálky uslyšel hrom.

Do labyrintu nádraží Šindžuku, velkého jako letiště, vstou

pil krátce po jedné. Koupil si lístek na šinkansen do Nagana

a pak do soupravy s označením Asama 573 nastoupil. Sedač

ky byly čisté, teplota optimální. Příslušníci vlakové čety se

při vstupu do vagonu a při odchodu z něj klaněli. V tichém

voze vládlo naprosté ticho.

Vlak se rozjel a Iwata sledoval vzdalující se Tokio. Kolem

se míhala satelitní městečka, nové komplexy s umělými je

zírky. Jejich obyvatelé byli mladí a kvalifikovaní, správně se

stravovali, nezapomínali cvičit... Iwata kdysi býval jako oni.

V dobách, kdy touhle tratí neměl důvod jezdit. Nevzpomínal

si, kdy ho stejný spoj vezl naposledy. Ani nechtěl.

Světla města jsou tak hezká.

Když se betonové noclehárny obklopující Tokio konečně

vytratily, zbyla jen mrtvá pole a stožáry. V dáli se jako utrá

pené milostné vzdechy zdvíhaly zelené kopce.

Po příjezdu do Nagana si koupil večerník a krabičku jídla

bez chuti. Ani do jednoho se neměl náladu pouštět. Přestou

pil na vlak do hor, starý a příliš ošklivý na to, aby měl kouzlo

26

zašlých časů. Lokální expres nasadil vlastní tempo, projel

zelenou rovinou a pokračoval po lesních úbočích.

Iwata pozoroval všední detaily všedních městeček za ok

nem. Na semaforu stála žena a škrábala si loket. Děti natíra

ly počmáranou zeď. Stará paní seděla na lavičce a sledovala,

jak ji míjí celofánová fólie hnaná větrem. Nechápavá včela se

marně dobývala sklem do zavřené lékárny. V rýžovém poli

stálo osamělé auto a jeho alarm zbytečně blikal.

Krátce před pátou Iwata vystoupil v nicotném městečku

poblíž jezera Nodžiri. Nasedl do jediného taxíku před ná

dražím a  požádal o  odvoz k  Nakamurovu institutu. Míjel

zchátralé fabriky a dávno zkrachovalé obchody čekající na

demolici, poslední stopy starých pořádků. Řidič poslouchal

rozhlasovou reportáž o tom, jak se konglomerát provádějí

cí hlubinné mořské vrty dopustil podvodu na středně velké

bance, a ruce v bílých rukavičkách mu na volantu spočívaly

prakticky nehybně.

Iwata se střešním okénkem zahleděl na houstnoucí sou

mrak. V  dálce se nehybně tyčily jeřáby přichystané stavět

výnosnou budoucnost. Rozeznal slogan:

SPOLU TVOŘÍME ZÍTŘEK

V jediném obchodě v blízkosti institutu nakoupil čerstvé

ovoce a několikery tlusté ponožky. Stará paní u kasy se na

něj usmála.

„Na návštěvě?“

Iwata přikývl a odešel. K institutu vedla strmá a dlouhá

cesta. Navzdory chladu dorazil k hlavnímu vchodu zpocený.

Recepční ho poznala, uklonila se mu a  chodbou s  bezpeč

nostními dveřmi ho vedla dál. Oči přitom klopila k vydezin

fikované podlaze.

„Nerada tohle téma otvírám, ale zdá se, že jste sedm týdnů

pozadu s platbami...“

27

„Promiňte, to jsem se určitě nějak strašně přepočítal. Hned

po návratu do Tokia to napravím.“

Sestřička omluvně přikývla.

„Na západ slunce jsme ji dali ven. Tudy, prosím.“

Iwata poděkoval a vyšel na rozlehlou dobře udržovanou

zahradu. Na protilehlém konci sázeli pacienti květiny. V leh

kém vánku se kolébali sloni a  plameňáci z  papírmašé. Ba

revné větrníky se točily. Otevřeným oknem slyšel zpěvačku

procvičující stupnice. Cleo uviděl na opačné straně zahrady,

skoro pod stromy. Ležela na lehátku přikrytá dekou.

Světla města jsou tak hezká.

Jako vždy, když ji spatřil, se mu rozbušilo srdce. Stávalo

se mu to pokaždé, jenže od určité doby bylo to bušení jiné

než dřív.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Přitáhl si bílou plastovou židli a posadil se. Cleo byla stej

ně stará jako on, na půli cesty mezi třicítkou a čtyřicítkou.

Vlasy měla čerstvě ostříhané na krátké, nahrubo vzaté mi

kádo. Pleť měla pobledlejší, než si pamatoval. Tmavě modré

oči upírala do dáli.

„Ahoj,“ pozdravil ji anglicky.

V soumračných větvích nad nimi se třepotal zpěv ptáků.

Jdu a jdu, houpu se ti v rukou jako loďka.

Nesměle, s rozechvělými rty, ji vzal za ruku. Měla ji drob

nou a vychladlou jako oblázek odnesený z pláže.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

Uvědomil si, že ji sevření musí bolet, a ruku pustil.

„Přinesl jsem ti ovoce. Taky ponožky. Vždycky ti je tu

ztratí.“

Postavil tašku vedle ní. Cleo mlčela.

„Poprosím je, aby ti na ně vyšili jméno. Nebudou se jim po

tom plést.“

Dál si prohlížela horizont, jako by tím měla v úmyslu strá

vit zbytek života.

28

„Vypadáš, že jsi při síle, Cleo. Vypadáš... dobře.“

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni. Řekni, že máš mě rád.

Iwata se rozvzlykal s hlavou v dlaních.

„Ty píčo. Píčo. Píčo.“

Do bytu v Motojojogičo se Iwata dostal po jedné v noci. Na

chodbě překračoval tříkolky, balíky novin a popadané mopy.

Hodiny na mikrovlnce zalévaly interiér slabou zelení. Při po

hledu na krabice navršené v rohu odvrátil oči. Brzy je bude

muset odvézt. Ale zítra ne.

Během televizního pořadu věnovaného angličtině si za

cvičil zkracovačky. Nemožně rozradostněná moderátorka

blahopřála hostům k  jejich příšerné výslovnosti. Na obra

zovce veselými žlutými písmeny naskočilo slovo dne:

NEOČEKÁVANÝ

Iwata televizi vypnul a  ulehl na laciný futon. Přikryl se

a poodtáhl závěs. Pod sebou měl neonovou polární záři To

kia. Nezměrná funkčnost a podnikavost – expanze a nová

výstavba na každém metru. Mraky byly těžké a držely se níz

ko, jejich barvu však určit nedokázal. Zavřel oči a snažil se

nemyslet na Cleo. Doufal, že se mu nebude nic zdát.

29

2

Sladká odměna

„Jenom říkám, že kdekoli jinde na světě by čtyři premiéři za

čtyři roky byli katastrofa.“

„Ještě nerezignoval.“

„Prosím vás, vždyť je to jenom otázka času. Smutná pravda

zní, že v Japonsku o žádnou katastrofu nepůjde. Sice odstoupí,

jenže takových už bylo... Politický automat poběží dál, pěkně

naprázdno. A komu na tom záleží?“

„Teď upozorňujete na apatičnost vůči politice?“

„Přesně tak. K  posledním volbám nepřišlo ani padesát pro

cent voličů. Jak máme něco změnit, když polovina Japonska jed

noduše nejeví zájem?“

„Ale možná že se prostě nedá nic dělat, apatičnost neapa

tičnost.“

Iwata mezi závěsy pozoroval kalný úsvit a představoval

si, jak se po celém Tokiu otáčejí knoflíky hlasitosti doleva.

Ne že by moderátoři tu a tam nepřišli se zajímavou myšlen

kou, ale rozčilovalo ho, jak moc jsou spokojení sami se se

bou. Jeden už přešel prakticky do fistule, protože ho rozči

lovalo, že s ním ten druhý nesouhlasí – přitom to měli ve

smlouvě.

2 Sladká odměna

30

„Ještě aby nějaký zájem jevili. Vezměte si školáky. Nevedeme

je k  tomu, aby si kladli otázky, projevovali nesouhlas nebo se

vzdělávali dialogem. Učíme je nasávat, co se jim řekne, a nevy

stupovat z řady. A komu se to nelíbí, s tím šup do baseballového

týmu. Tam už pochopí, kde je jeho místo. Dřív nebo později se

polovina Japonců naučí všechno jednoduše přijímat, protože je

to snazší –“

Iwata přeladil na regionální stanici.

„Je pět hodin ráno, a pokud jste si nás právě naladili, dnešní

téma zní Théta – nejrychleji se rozrůstající náboženská organi

zace v  Japonsku. Někteří mluví o  novém obohacujícím způso

bu života, jiní o podvodu, který jen tahá z lidí peníze. Někteří

zacházejí ještě dál a mluví o sektě. Co si myslíte vy? Možná se

chcete účastníků dnešní debaty na něco zeptat? Zavolejte nám,

rádi vás uslyšíme –“

Iwata přelaďoval a nakonec zůstal u stanice vysílající pou

ze aktuální zpravodajství.

„Desítky stanic metra na lince Jamanote byly dnes v  noci

osazeny novým osvětlením. Specificky uzpůsobené modré LED

diody mají být opatřením proti narůstajícímu počtu sebevražd

mezi pasažéry. Vědecké studie vesměs nepotvrdily, že by mod

rá světla mohla znepokojivý trend přímo ovlivnit, odborníci

na terapii barvami se nicméně domnívají, že modrá skutečně

může působit uklidňujícím dojmem. Více v  reportáži Sumiko

Šimosakové.“

Rozlehlo se zahoukání vlaku, následované kroky cestují

cích a pronikavými hlášeními z tlampačů. Iwata uměl dobře

zvládnutou technickou stránku ocenit.

„V posledních letech ženou japonské ekonomické poměry po

čet sebevražd vzhůru.“ Hlas reportérky zněl dětsky, ale odhod

laně. „Tragický problém se rozhodně nevyhýbá ani nástupištím

frekventované tokijské linky Jamanote. Reakce Východojapon

ské železniční společnosti? Podle profesora Hirojukiho Harady

z  Národního výzkumného institutu, který se na projektu významně podílel, asociují modrá světla oblohu a oceán, a mají tak na rozrušeného člověka uklidňující efekt. Jejich účinnost

však dosud nebyla dostatečně prokázána a  pořizovací nákla

dy jsou vysoké. Osvědčí se tedy nové osvětlení? Dnes ráno jsem

hovořila s  mluvčím Východojaponské železniční společnosti.“

Pořad střihem přešel doprostřed interview. „Pane Tadokoro,

skutečnost je taková, že prospěšnost světel nebyla nijak potvrze

na. Neobáváte se, že bude celý projekt s ohledem na patnáctimilionové náklady vnímán jako zbytečná rozmařilost?“

Zabublání rozpačitého smíchu. „Je to velice prosté. Lidé

umírají a  my se jim musíme snažit nabídnout pomoc. Proto

jsme také nový systém na všech devětadvaceti stanicích linky

Jamanote zavedli. A jde o pouhý začátek. Patnáct milionů jenů

nic není, pokud se povede situaci zlepšit.“

Slovo opět převzala reportérka. „Železniční společnost

sebevědomě obhajuje svůj postoj. S blížícím se podáním daňo

vého přiznání však budou obyvatelé Tokia chtě nechtě posta

veni před jisté skutečnosti – a ztráty. Patrně nikoli náhodou

dosahuje počet sebevražd v  březnu tradičně vrcholu. Podle

předběžných údajů Národní policejní agentury vše nasvědčuje

tomu, že rok 2011 bude již čtrnáctým v pořadí, během něhož

počet sebevražd překročí třicet tisíc. Nechme se překvapit, jaký

účinek budou mít na tokijské cestující modrá světla. Sumiko

Šimosaková, rádio –“

Iwata přístroj vypnul. Osprchoval se, rychle se oholil

a vzal si tmavý oblek. Kolem krku si uvázal starou černou

kravatu a šel.

Vmáčkl se do autobusu 51 a po cestě se díval, jak cestující

hrají na telefonech. Vystoupil stanici před nádražím Šibuja a prošel podél bezejmenného vodního kanálu skrývajícího

se za předraženými, k sobě namačkanými bytovými domy.

Skomírající restaurace v  zadních uličkách žily z  osaměle

obědvajících bílých límečků. Zdi byly pokryté spletí graffiti a tlejícími billboardy s reklamami na neurčité pojmy:

32

DVD

DENNÍ MENU

LÉČBA

V tokijském dešti se probouzel k životu zápach splašků.

Kromě nich byla cítit už jen sójová omáčka a výfukové plyny.

Iwata vyšel na Meidži dóri a  naskytl se mu pohled na

místní centrálu Metropolitní policie Tokio, patnáctipatrovou

béžovou masu ve tvaru V, která se spíš než policejní stanici

podobala sídlu nadnárodní pojišťovny. Ulice byla kluzká deš

těm. Přešel ji spolu se salvou dalších lidí mířících do práce

a spěšně vyšel po schodech k hlavnímu vstupu.

Ve špinavé čekárně seděli nejrůznější obyvatelé Tokia

a s prázdnými výrazy pomrkávali. Rodiče si hryzali nehty,

mladé ženy podávaly stížnosti na tušéry, cyklisté hlásili, že

jim někdo ukradl kolo, na kterém dojíždějí do práce – den

ní chleba metropolitní policie. Iwata předběhl frontu a pro

kázal se na recepci. Plešatějící policista mu podal dočasnou

propustku.

„Výtahem, je až vzadu. Dvanácté patro.“

Kabina byla vytapetovaná portréty zadržených a pohře

šovaných. Hudba ve výtahu nehrála. Velký plakát radil turis

tům s jednotlivými kroky při telefonátu na linku 110.

1. Uveďte, k čemu došlo.

– „Došlo ke krádeži.“ = „Dorobó desu.“

– „Došlo k dopravní nehodě.“ = „Kócú džiko desu.“

2. Uveďte, kde se nacházíte.

3. Uveďte své jméno a adresu.

Dveře se otevřely a  odhalily velký open space prostou

pený hlukem telefonátů a  cigaretovým kouřem. Halogeno

vé panely na stropě dodávaly tvářím ošklivý sinalý nádech.

Celou zadní stěnu zabírala obrovská digitalizovaná mapa

33

Tokia s blikajícími světly označujícími jednotlivé mimořád

né události. Město bylo černé, světla červená. Pod mapou se

jako unavené oči zeleně mihotaly řady monitorů. Iwata cítil

osvěžovač vzduchu, chabou nápodobu květů kinmokusei,

která nedokázala překrýt pach potu.

Všichni pracovali. Jedinou výjimku tvořila skupinka mužů

ve špatně střižených oblecích, která si uprostřed místnosti

prohlížela fotografie z místa činu. Nejvyšší člen skupinky na

špulil tlusté rty a odfrkl si, ruce vražené do kapes.

„Nesnaž se nám nic nakecat, Horibe.“ Hlas měl nosový a vy

rovnaný. „Mít jenom trochu možnost, hned bys do toho šel.“

Ostatní se mohli potrhat smíchy. Horibe předstíral dob

rou náladu. Iwata kolem skupinky prošel a zastavil se u dveří

na protější straně místnosti. Na cedulce nad nimi stálo:

VRCHNÍ KOMISAŘ ISAO ŠINDÓ

Důrazně zaklepal a  vstoupil. Fádní pracovna měla tvar

krychle, rolety byly zatažené. Šindó byl vysoký plešatějící pa

desátník. Očividně se několik dní nesprchoval, několik týdnů

neholil a několik let neviděl běžecký ovál. Iwata se mu uklo

nil a uvolnil si jednu židli pro návštěvníky, zabranou štosem

papírů. Šindó si promnul nos nesoucí stopy dávné zlomeniny

a změřil si nově příchozího od hlavy k patě. Iwata předstíral,

že jeho pohled nevnímá, a rozhlížel se po místnosti.

Nikde nic osobního, žádné fotografie, ocenění ani dětské

kresby. Jen registratury, dokumentace k případům a skvrny

od kávy. To uměl ocenit.

„Takže.“ Hlas měl Šindó vyschlý a unavený. „Vy jste ten in

spektor, co ke mně nově nastupuje?“

„Ano.“

„Iwata?“ Vytáhl jeho osobní složku a zalistoval v ní.

„Přesně tak.“

„Studoval jste v Americe?“

„Politologii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Pak

jsem absolvoval policejní přípravu na Miramar College v San

Diegu.“

„To možná stačí, aby vás vzali ke sboru ve Státech. Můžete

nabídnout něco, co má váhu i tady?“

„Výcvik u Národní policejní agentury ve Fučú.“

„Ale žádnou školu jste už v Japonsku nestudoval?“

„Naposled střední. Všechno by to mělo stát ve složce.“

„Umím číst, Iwato. Ale zrovna teď si spolu povídáme.“

„Chápu.“

„Něco mi řekněte. Pokládáte se za Japonce?“

„Narodil jsem se tu. Stejně jako mí rodiče. Můj pas má na sobě chryzantému, stejně jako váš. Ať se pokládám, za co

chci, Japonec zkrátka jsem.“

Šindó zasupěl a opřel se. „Skutečná praxe u policie?“

„Čtyřletá. V prefektuře Čiba. Policejní oddělení Čóši.“

„Takže klídek u moře?“

„Tři roky jsem byl na vraždách.“

„A fakt jste nějakou vyšetřoval? Sebevrahy a autonehody

vynechte.“

„Něco by se našlo. Kupříkladu ty vraždy u jezera Hinuma.“

„To jste byl vy?“

Iwata přikývl.

„Vidíte, na tenhle případ si snad i vzpomínám, bylo o něm pár zmínek v novinách.“ Šindó znovu nasadil nepřístupnou tvář a přelistoval na konec složky. „A k nám nastupujete po...

čtrnáctiměsíční neschopence?“

„Je to tak.“

„Neměl bych to řešit, jenže to řešit musím, rozumíme si?“

Iwata opět přikývl a Šindó složku zaklapl. Už z ní vyčetl

dost.

„Musím se zeptat: určitě Tokio zvládnete? Když chce po

licajt na první oddělení, musí na to mít žaludek. Nebude to

pro vás jen návrat, ale skok o dvě tři příčky nahoru, chápete?“

35

„Můžu vás ujistit, že jsem připravený.“

Šindó vybrnkal na rty němou melodii.

„Dobře. Řeknu vám upřímně, že bych byl radši, kdyby mi

sem nikoho přeložit nezkoušeli. Práce na prvním oddělení

je pro někoho, kdo zná hřiště. Nestačí, že mu to jde na pálce.“

Šindó pokrčil rameny. „Ale máte solidní školy. Taky solidní

reference z Čóši. Umíte anglicky. Vyřešil jste pár případů. To

už asi má nějakou váhu.“

Iwata zaletěl pohledem k věži tlustých složek k jednotli

vým případům, která se tyčila na stole. Šindóova krabička

na oběd vypadala, jako by do ní naházel celé balení ubrous

ků. Jeho příbor zřejmě sestával výhradně z nože.

„Tak fajn,“ zabručel vrchní komisař téměř sám pro sebe.

Zvedl telefon. „Sakaiová? Jo, pojďte sem.“ Zavěsil a povzdechl

si – Iwata v tom slyšel lítost člověka, který už nemůže vrátit

právě zaplacený nákup.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla žena na prahu třicítky,

oblečená v šedivém kostýmku a naškrobené bílé blůze. Vy

značovala se prázdnou krásou a lhostejným úsměvem. Byla

jen o pár centimetrů nižší než Iwata a měla na krku náhrdel

ník s motýlem z tenkého zlata. Vysekla poklonu, ale Šindó

nad formalitami jen mávl rukou.

„Posaďte se.“

Poslechla a k Iwatovi zavanul její parfém. Žádné květino

vé tóny, ryzí praktičnost.

„Sakaiová, tohle je inspektor Iwata, teď k nám nastoupil.

Povede vyšetřování a vy mu budete asistovat. Vítejte na vraž

dách, mládeži.“

Sakaiová si Iwatu chvíli úkosem prohlížela. Pokud na ni

udělal dojem, nedala to nijak najevo.

„A co Takara Macuu?“ Její kontraalt Iwatu překvapil.

„Případy z  oddělení pohřešovaných osob pusťte z  hlavy,

právě jsem vás povýšil. Toho úchyla časem najdou někde ve

škarpě. Otázky, Sakaiová?“ Z jeho tónu bylo jasné, že se ptá

jenom řečnicky.

36

„Ne. Děkuju, že mi dáváte příležitost.“

Šindó vzal z vrchu hromady složku jednoho případu. Byla

označená velkým strohým štítkem:

VYVRAŽDĚNÍ RODINY KANEŠIROVÝCH

Než jim ji podal, namířil na ně prst podobný shnilému

banánu.

„Koukejte našlapovat opatrně. Tenhle případ vyšetřoval

Hideo Akaši, jenže jsou to čtyři dny, co skočil z mostu. Ten

chlap byl na oddělení kapacita, to jen abyste věděli, jak vy

soko máte nastavenou laťku. Navíc ta Mina Fongová... ko

lem toho teď máme záhul. Pořád se to snažíme zakamuflovat

jako nehodu nebo sebevraždu, přece jen to byla herečka, jen

že novináři už zvětřili, že jim kecáme. Ale to odbočuju. Dě

lejte, co umíte, jenom nečekejte pomoc od dalších oddělení.

Kaneširovi byli Korejci, takže ne zrovna materiál na titulní

stranu. Zvlášť když jim konkuruje sexbomba, která zkapala

ve vlastním bytě.“

Hodil složku na stůl a  Iwata ji otevřel. Po chvíli čtení

vzhlédl.

„Rodiče a obě děti?“

Šindó se usmál, a odhalil tak zchátralý chrup.

„Jak už jsem říkal, synku. Dvě tři příčky. Tak hurá do prá

ce. Zabili je v noci na Valentýna, takže už tenhle případ za

číná zahnívat.“

Oba jeho podřízení se zvedli a uklonili se.

„Uděláme, co bude v našich silách!“ slíbila Sakaiová vo

jácky.

„To doufám.“

Sakaiová otevřela dveře a vykročila, na Iwatu se ani ne

ohlédla. Sebevědomě mašírovala k výtahu a nevnímala po

hledy od psacích stolů  – Iwata předpokládal, že je zvyklá.

Skupinka mužů u  stojanu s  vodou ztichla, když je míjela.

37

Po dalších pár krocích hvízdla Iwatovi kolem ucha gumič

ka a odrazila se Sakaiové od zad. Policistka ani nezpomali

la, ale Iwata viděl, jak se jí nahrnula krev do tváří. Ohlédl se

a uviděl, že se nejvyšší člen skupinky usmívá. Měl nezdravou

barvu, vlasy čerstvě zastřižené strojkem a tmavé vlhké rty.

Při pohledu na Iwatu se jeho úsměv ještě rozšířil, výhružně

nebo hravě, a zablýskly se špičáky.

Hospodin je světlo mé a moje spása.

Koho bych se bál?

„Produktivní den přeju!“

Iwata nechal zvolání bez odpovědi a odvrátil se.

Sakaiová čekala na výtah se založenýma rukama. Dveře

se otevřely a oba nastoupili. V policejních garážích zamířila

Sakaiová ke strážní budce, ukázala odznak a  vyplnila for

mulář k vínové Toyotě Crown.

„Napsala jsem to na vás,“ hodila klíčky Iwatovi. „Tak jeďte

opatrně.“

Na Meidži dóri je obklopil déšť. Sakaiová stiskla tlačítko

a  majáček zalil ulici modrým světlem. Siréna se rozkvíle

la a auta uhýbala z cesty. Iwata zamířil na západ, do Setagaji.

Ačkoli šlo o jednu z nejlidnatějších tokijských čtvrtí, pa

noval ten den v Setagaje klid. Nebylo slyšet nic než kapky

deště bubnující do listí zelkov. Ulice se lijákem vylidnily.

V dáli se k městu šinul vlak.

Iwata se Sakaiovou vystoupili. Takřka prázdné parkoviště

se nacházelo na otevřeném prostranství vmáčknutém mezi

řeku Tamu a řadu stromů ohraničující pozemek univerzity.

Sakaiová si zapnula zip černého pršipláště a po betonových

schodech zamířila k řece. Iwata zůstal stát.

„Sakaiová...“

„O co jde?“

„Policie už to tu měla mít ohrazené a  vyslýchat svědky.

Zjišťovat podrobnosti tady o těch autech.“

38

„Sám jste slyšel, jak moc si podle Šindóa můžeme vyska

kovat.“

Iwata vytáhl nový zápisník a zapsal si registrační značky

všech tří vozů. Pak vykročili podél řeky k jihu, hladinu tečko

valy květy unáhlených sakur. Po pár stech metrech dospěla

cestička ke schodišti vedoucímu do ohrazeného komplexu.

Před deštěm se tam choulil nešťastný policista. Když vy

dechl, stoupala mu zpod čepice bílá pára.

„Promiňte, novináře dál nepouštíme.“

Sakaiová se chladně usmála a  vytáhla služební průkaz.

Policista se omluvil, nadzvedl pásku a  otevřel jim branku.

V areálu je čekal rozbahněný močál malachitových louží. Do

opuštěných přileb pršelo. Stavební stroje zahálely. Na velké

ceduli stálo:

STAVBY VIVUS – PRO DOBRÝ ŽIVOT

Z komplexu mnoho nezbývalo. Kromě jednoho domu na

kraji byly všechny ostatní zbourané. Sakaiová nadávala na

bláto, zpomalit ovšem nehodlala.

„Kde jste?“ houkla přes rameno. „Nezdržujte.“

Jednopatrová betonová stavba, kde Kaneširovi bydleli,

byla nápadná jedině svými rozměry a obklopovala ji nízká

zídka vystavěná demoliční společností. Dům byl udržovaný,

měl garáž a malý balkon v patře. Kdysi mohlo jít o žádanou

adresu, vzdálenost od ulice a hradba vysokých stromů vza

du navíc skýtaly odloučenost a  soukromí. Veškeré závěsy

byly zatažené, veškerá okna zavřená. Až na jedno.

Na zápraží krytém plátěnou stříškou stáli dva policisté

v reflexních pršipláštích a listovali bulvárem píšícím o smrti

Miny Fongové.

SEBEVRAŽDA? NĚCO PIKANTNĚJŠÍHO? SENZAČNÍ

PODROBNOSTI UVNITŘ!

39

Vyšší z dvojice byl vyzáblý a neměl ani pořádnou bradu,

nižší měl vlasy nabarvené naoranžovo a těsně nad obočím

mateřské znaménko, které při pohledu na Sakaiovou povy

skočilo.

„Kdo jste?“

Sakaiová ukázala odznak a zkontrolovala, jestli nemá na

kalhotách fleky od bahna.

„Otevřete,“ pronesla bezvýrazně.

Hubeňour se uchechtl a znovu se začetl do novin. Kolega

Znaménko to uviděl a zrudl. Než odpověděl, navlhčil si rty.

„Chcete říct, že jste vyšetřovatelé?“

Sakaiová k němu konečně zvedla oči. Okamžitě si uvědo

mil svou chybu.

„Myslíš, že jsme přivezli pizzu, debile?“

„Ne, jen jsem –“

„Jak se jmenuješ?“

„Hatanaka, ale –“

„Sleduj, Hatanako. Požádala jsem tě, abys nám otevřel, ale

kdovíproč o tom vedeme diskuzi. Tak co kdybych ti zkusila

něčím pohrozit? A pod tím něčím si nepředstavuj protoko

lární stížnost. Vůbec. Představ si svoji odpornou tučnou pr

del, partu buzerantů, který rajcuje, když se bráníš, a blízkou

budoucnost strávenou v plenkách pro seniory. Doufám, že

si rozumíme, protože pochybuju, že jsou plenky ve tvojí veli

kosti vůbec k sehnání.“

Hatanaka zbledl a přikývl. Sakaiová se obrátila na vyšší

ho policistu a vyrazila mu noviny z rukou.

„A  ty poslouchej. Než tady skončím, zajistíš parkoviště

a sepíšeš mi majitele aut, jinak se postarám, abys skončil na

kriplkáře. Znám dost hajzlů, co jim stačí říct prosím, prosím,

smutně koukám a  rozšmelcujou ti páteř kladivem. Rozumí

me si?“

Oba muži vysekli poklonu.

„Špička. Děkuji, pánové. A teď ať už jste v hajzlu.“

40

Policista bez brady se okamžitě vyřítil k parkovišti a ces

tou šátral po vysílačce. Hatanaka vylovil z  kapsy klíče od

domu. Iwata se kousl do tváře, aby potlačil úsměv, a ukázal

na dveře.

„Při nálezu těl bylo zamčeno?“

„Ano.“

„Kdo je vlastně objevil?“

„Babička z matčiny strany.“

„A teď jsou kde?“

„Na ohledání.“

Hatanaka odemkl a Sakaiová bez zaváhání vstoupila. Dr

žela se bezpečné trasy vyznačené na podlaze modrou pás

kou. Ven dýchl lehce kořeněný závan kadidla nebo něčeho

podobného. Nejdřív jen slabě. Potom Iwatu zaplavil odér ze

miny, jako by v lese vytrhl trs mechu a zabořil nos do tajupl

né vůně pod ním.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

„Inspektore?“ Hatanaka se nejistě mračil.

„Co je?“

„Ptal jsem se, jestli ode mě potřebujete ještě něco.“

Iwata si odkašlal a uspořádal si myšlenky. „V první řadě

mi na sebe dejte číslo. Potom bych potřeboval, abyste se dů

kladně vyptal po okolí. Chci vědět, jestli měla rodina s ně

kým spory, jestli někomu dlužili, někdo je neměl rád, cokoli

v tomhle duchu. Zapracujte, zkuste zjistit, jestli nemohlo jít

o zločin z vášně. Stalo se to v noci na Valentýna. Aférky, stará

láska, víte, kam mířím.“

„Provedu.“ Hatanaka mu na kus papíru napsal číslo, uklo

nil se a zavřel za sebou. Chodba byla šerá a tichá. Genkan byl

plný bot. Na zdech visely fotografie. Obyčejný rodinný dům.

Ať král, či rolník, nejšťastnější je ten, kdo doma nalézá klid

a mír.

Iwata přistoupil k Sakaiové, která v předsíni listovala ma

teriály k případu.

„Můžeme?“ zeptala se.

„Můžeme.“

„Fajn. Homera Simpsona našli nahoře v ložnici. Všechny

ostatní našli tady,“ pohodila hlavou k obýváku.

„Hatanaka potvrdil, že přední dveře byly zamčené.“

„Třeba měl vrah klíč. Nebo je znal.“

„V patře je ale otevřené okno a podle záznamů se na vstup

ních dveřích nenašly otisky.“

„Tak to udělal někdo, kdo si umí vzít rukavice – pane jo, první stopa! A co se podívat dál než do předsíně?“

„Rozkaz.“

„Dáma má přednost,“ podržela mu dveře do obýváku.

Na chvíli zavřel oči, nadechl se a vstoupil.

Jdu a jdu, houpu se ti v rukou jako loďka.

Místnost osvětlovaly silné lampy. Těla členů rodiny už

byla pryč, ale ve vzduchu zůstával lepkavý zápach. Iwata by

si ho s ničím nespletl. Sacharidy, proteiny a mastné kyseliny

rozložené působením mikrobů. Plyny uvolněné z  těl. Rozpadlé spojovací tkáně, v další fázi pak střeva ztrácející pev

nou konzistenci. Denní chléb prvního oddělení.

„Krásný cákanec krve,“ pokývla Sakaiová k  rudému horskému hřebeni na zdi. „Řekněte, není ten člověk úplný

Picasso?“

„Myslíte Pollock.“

„Kdo?“

„Ale nikdo.“

Iwata překročil domácí úkoly prosáklé krví. Jedna kapka

dopadla přímo na nos modelky usmívající se z obálky maga

zínu Péče o domácnost. Na parapetu pomalu umírala opada

ná bonsaj. Sakaiová ukázala na tři samostatná jezírka tmavé

krve na koberci.

„Seznamte se: Marge, Bart a Líza.“

Podala mu několik fotografií ze složky. Matka na nich

ležela uprostřed pokoje s  rukama a  nohama roztaženýma

42

do tvaru X, vykuchaná a  s  podříznutým hrdlem. Její pu

bertální syn zemřel u  zdi  – měl hlubokou ránu v  šikmém

svalu břišním a rozdrcený pravý oční důlek. Zbývala dívka

zavražděná v rohu. Skláněla hlavu, jako by byla svou smrtí

celá popletená.

Světla města jsou tak hezká.

„Popíšu vám to,“ prokřupla si Sakaiová klouby. „Vrah

ohrožuje děti, matka neklade odpor. Bez průtahů ji zabije.

Syn vyskočí a chce ji bránit. Už je to docela kus chlapa, pár

krát si nejspíš bouchne. Proto mu vrah první bodnou ránu

zasadí v  obraně. Nakonec skončí s  proříznutým hrdlem

i holka, která se tady celou dobu choulí.“

Iwata přikývl. Mrtvé děti a  rozkládající se těla patřily

k jeho práci, ničím se nelišily od čekání na semaforu a vypl

ňování formulářů.

„Oceňuju vaši všímavost, Sakaiová.“

Komplimentu si nevšímala a pátrala ve složce.

„Otisky prstů Picasso nenechal ani tady.“

„Půjdeme dál.“

Prošli přízemí a nenašli nic neobvyklého. Vykročili po

schodech nahoru, Sakaiová první. V patře zastavili na pra

hu koupelny. Nad záchodovou mísou bylo otevřené okno, do

kterého šepotal chladný vítr. Iwata sklopil prkénko a odhalil

neúplný bahnitý otisk podrážky.

„O tom ve složce nepíšou, co?“

Sakaiová pokrčila rameny.

„Aspoň už víme, jak se dostal dovnitř.“

Zase z koupelny vyšli a nahlédli do dětských pokojů. Slož

ka o nich mlčela a sami si v nich také ničeho zvláštního ne

všimli. Podívali se na balkon a sešli do garáže. Vypadalo to,

jako by Kaneširovi ani nevlastnili vůz, několik mastných

skvrn a stará lahev nemrznoucí směsi ale svědčily o opaku.

„Kam dali auto?“ zeptala se Sakaiová.

„Tady v garáži ho určitě nezaparkovali už dlouho.“

43

„Prodali ho?“

„Moment.“ Iwata vytočil Hatanakovo číslo. „To jsem zase

já. Ještě bych potřeboval prověřit auto, co bylo napsané na

Kaneširovy. Jestli na tom nebyli finančně nejlíp, mohli ho

prodat. Nebo může být v evidenci kradených vozidel. Až to

zjistíte, dejte vědět.“

Zavěsil a Sakaiová na něj mrkla.

„Oceňuju vaši duchapřítomnost.“

„Co jsme ještě vynechali?“

„Už jen pracovnu a ložnici.“

„Dobře. V tomhle pořadí.“

Vrátili se nahoru. Dveře do pracovny zely dokořán. Ro

dinný počítač stále běžel a  na klávesnici byl nechaný kelí

mek mentolové zmrzliny.

„Zvláštní,“ poznamenal Iwata tiše.

„Třeba to tu zůstalo po něm. Za dobrou práci si dopřál

sladkou odměnu.“

„Není tu lžíce.“

Sakaiová mu podala materiály, usedla k  počítači a  na

táhla si gumovou rukavici. Otevřela historii vyhledávání

v prohlížeči.

„Koukněte na to,“ poškrábala se na hlavě. „Strávil několik

hodin na webu.“

„Nemohl to být někdo jiný?“

„Rodina už tou dobou byla dávno mrtvá. Díval se na strán

ky divadelních společností a  na zpravodajství z  baseballu,

nakonec hledal lety do Koreje. Ve složce nestojí o obsahu po

čítače nic, ale kluci z techniky by tomu dvacet minut určitě

věnovat mohli.“

Iwata se zhluboka nadechl.

„Nedává to smysl, Sakaiová. Vyvraždí celou rodinu, nene

chá jediný otisk prstu ani jiné vodítko a potom nám naserví

ruje, kde surfoval?“

„Tvrdíte, že to udělal naschvál?“

44

Iwata pokrčil rameny.

„Všechno ostatní tomu odpovídá.“

Sakaiová si jeho slova nechala projít hlavou.

„Může být. V tom případě to Picasso krapet překombino

val, chytrák.“

Iwata zalistoval materiály k případu.

„Sakaiová, nepřijde vám ta složka trochu tenká? Trochu

nicneříkající?“

„Koho by to u inspektora Akašiho vzhledem k okolnostem

překvapovalo? Pojďte, poslední místnost.“

Vyšli z  pracovny a  zastavili u  krvavého stříkance přede

dveřmi ložnice.

„Takže,“ ukázala na dveře Sakaiová. „Homer je v ložnici,

je mu zle nebo nevím. Uslyší něco z koupelny a jde se do ní

podívat. Ale proč? Co když tam prostě jeho žena zrovna po

kládá kabel?“

„Možná ho přilákal hluk. Ta stopa byla přece rozmáznutá.

Možná vrah uklouzl a spadl.“

„To dává smysl. Homer každopádně vyleze, uvidí Picassa

a porvou se. Vrah ho zneškodní, odstraní tak největší hroz

bu a může se pustit do ostatních.“

Iwata přidřepl k louži krve.

„Otec utrpěl těžká zranění, ale víme, že zemřel v ložnici.“

„No a?“

„Mohl být ještě nějakou dobu při vědomí a slyšet, jak mu

vrah dole zabíjí rodinu.“

„Já tu svou práci prostě miluju,“ poškrábala se Sakaiová

na nose. „Připravený?“

Iwata přikývl. Sakaiová otevřela dveře do ložnice. Uvnitř:

krev Cunemasy Kanešira.

Světla města jsou tak hezká.

Iwata věděl, co vraždy po technické stránce obnášejí. Vě

děl také, co po technické stránce obnáší smrt. Otcova kre

mace zabere hodinu a půl. Kremace syna Seidžiho přibližně

45

stejně. Kremace manželky Takako zabere tři čtvrtě hodiny.

Kremace šestileté dcery Hany lehce přes dvacet minut. Za

odpoledne bude hotovo.

Uviděl západ slunce nad útesy. Uviděl skaliska pod nimi.

Krátce se zapotácel.

Jsem s tebou šťastná. Jenom řekni.

„Iwato, není vám nic?“

„Ne.“ Už se zase ovládal. „Potřebujeme světlo.“

Sakaiová pohlédla na jezírko krve na posteli. Iwata roz

táhl závěsy a místnost zalila ostrá záře.

Vtom to uviděl.

Sakaiová prozatím ne. Plně ji zaměstnávala fotografie

mrtvého otce.

„Tahle vražda byla jasně nejbrutálnější. Po tom prvním

útoku na chodbě ho Picasso ještě pobodal všude po těle. Asi

v Homerovi našel svoji múzu.“

Na fotografii zel Kaneširovi pod žebry velký otvor.

„Vytrhl mu srdce,“ zašeptal Iwata a  dál hleděl na strop.

„Byla to rituální vražda, Sakaiová. To vytržené srdce něco

znamená. Vezměte si, že to udělal jenom jemu. Ostatním ne.“

„Rituální? Nepřeháníte to trochu? Třeba šel po penězích

nebo to byla pomsta. Nebo máme prostě co dělat s magorem,

co vidí, že je okno dokořán, tak jde bez rozmyšlení na věc.

Nic neříkáte, co je?“

Iwata namísto odpovědi ukázal ke stropu. Sakaiová si za

kryla ústa.

„No do prdele.“

Tmavými šmouhami tam bylo vyvedené černé slunce se

zubatými okraji.

46

3

Tady mě máte

V  kavárně řetězce Doutor vládl polední nával. Klevetící

ženy v domácnosti užasle špulily rty nad okraji šálků s kávou

a osaměle sedící úředníci nepřítomně přežvykovali koblihy.

Sakaiová upíjela horkou čokoládu a kroutila hlavou. Iwata

seděl naproti ní, po stole měli rozložené papíry s interneto

vou historií z rodinného počítače Kaneširových.

„To, že si letenku nezarezervoval přímo tam od nich z bará

ku, ještě neznamená, že to neudělal pak. Nebo že to třeba ne

vyřídil po telefonu. Vážně myslíte, že by si ta svině dvacet mi

nut hledala letenky do Soulu a ve skutečnosti tam nechtěla?“

„Ano, myslím.“ Iwata si okusoval nehet, klepal nohou

a prohlížel si vlastnoruční náčrtek černého slunce.

„Proč?“

„Třeba ví, že když najdeme takováhle logická vodítka, ob

vykle po nich skočíme.“

Sakaiová se zasmála.

„To se pozná, že máte zkušenosti.“

„Kdyby si letenku rezervoval na počítači Kaneširových,

prozradil by tím svoje jméno. Podepsal by si rozsudek smrti.“

Sakaiová si olízla čokoládu z horního rtu.

3 Tady mě máte

47

„Zrovna vyvraždil celou rodinu, takže měl možná v hlavě

trochu hokej? Možná odešel, protože dostal strach?“

Tentokrát zavrtěl hlavou Iwata.

„Povraždil je kolem desáté večer. V osm ráno si posloužil

jídlem z jejich lednice, vyluštil jim sudoku v novinách, pustil

si jejich cédéčka a vyhledal si na jejich počítači letenky do

Koreje. Myslíte si, že chlápkovi, co je schopný ubodat dítě

a vyrvat svojí oběti srdce, nažene strach bouchnutí dveří?“

Sakaiová se zamyslela a gestem požádala o další horkou

čokoládu. Iwata opět zavrtěl hlavou.

„Možná ho vyplašilo, jak jim pořád volala babička,“ navrh

la Sakaiová.

„Možná. Ale vezměte si, že odešel za bílého dne. Byl klidný

a měl jistotu, že i kdyby ho někdo uviděl, tak ho nepozná.“

„Chtěla jsem jenom říct, že kvůli tomu, že přišel v  ruka

vicích a  pomatlal strop nějakým symbolem, to ještě není

génius.“

Na stole přistála nová čokoláda a Sakaiová si do ní nadro

lila několik máslových sušenek.

„Chcete přijít o zuby, kolegyně?“

Napila se a vzdorovitě, rozkošnicky přimhouřila oči. „Po

kračujte, proč mu to podle vás tak hrozně pálí?“

„Statisticky vzato narazíte na génia zločinu v jednom pří

padě z  milionu. Ale ano, je pravděpodobné, že pachatel je

nadprůměrně inteligentní.“

„Stejně má smůlu. Sám nevypadáte, že byste měl v hlavě

nasráno, a já jsem Einstein v sukních.“

„Jeho IQ mi starosti nedělá, Sakaiová. Nelíbí se mi, že po

kud zatím můžu říct, nenechal po sobě jediné opravdové vo

dítko. Obsedantnost, pečlivé plánování a  schopnost chlad

nokrevně naplňovat své fantazie bez ohledu na ostatní – má

všechny předpoklady systematického sériového vraha.“

„Tak sériového vraha! Jak jste na tohle přišel? Zabil snad

kromě téhle rodiny někoho?“

„Podle definice FBI se o  sériovém vrahovi mluví od čtyř obětí výš. Do toho už se vejde.“

„Vy jste byl u FBI?“

„Ne, to je prostě standardní definice. V zámoří vás to učí

při policejním výcviku.“

„Jak si můžete být tak jistý, že bude vraždit dál?“

„Ten znak. Nenechal ho tam přece pro legraci. Něco zna

mená. Je to symbol jeho práce nebo jeho světa, případně jeho

manifest. Pojmenovala jste ho Picasso. Když malíř podepíše

obraz, nedává tím najevo, že další nenamaluje.“

„Dobře, tak co ten symbol znamená?“

„Nemám tušení, ale vím, co z něj vyčíst.“

„A to?“

„Tady mě máte. Ještě jsem neskončil.“

Sakaiová do sebe obrátila čokoládu a  lžičkou vylovila

z hrnečku poslední drobky. Iwata dopil kafe, zaplatil a účten

ku si dobře schoval, aby si ji mohl dát do nákladů. Doufal,

že je dostane proplacené brzy. Venku už spíš jen mžilo, ale

Sakaiová k autu přesto spěchala. Iwata usedl za volant, na

startoval a  zamířil směrem k ústavu soudního lékařství.

Najel na dálnici, Sakaiová si znovu procházela složku. Po

několika minutách jí zazvonil telefon. Zvedla ho a neřekla

ani prosím.

„Rozumím, díky.“ Znovu mobil sklapla a  zakroutila hla

vou. „Volali z devátého patra. Ze zmrzliny prý DNA vzít nepů

jde. A stopa v koupelně jim toho taky moc neprozradí, není

dost ostrá. Ale je z ní poznat, že má vrah velkou nohu. Dvacet

osm centimetrů.“

Iwata k ní otočil hlavu.

„Dvacet osm?“

„Vypadá to, že hledáme obra,“ zazubila se.

Tokijskému ústavu soudního lékařství sloužila jedna z nej

větších budov v Bunkjó, bílá stavba ve tvaru L, vrhající stín


49

na dětské hřiště přes ulici. Ve vestibulu se na zdi hrdě skvěly

statistiky.

Každoročně přijmeme 20 % tokijských mrtvých

Vykonáme přes 13 000 lékařských prohlídek

Provedeme přes 2 650 pitev

Iwata věděl, že dnes dopoledne už provedli čtyři.

Sakaiová se u  recepce prokázala odznakem a  bzučák

bezpečnostních dveří je pustil dál. Sjeli výtahem do sklepa,

a když se otevřely dveře, uviděli malou ženu středního věku

v laboratorním plášti. Vlasy měla stažené do culíku, hřbety

dlaní popsané poznámkami a špičky prstů žluté od tabáku.

Pískala si Greensleeves.

„Doktorka Egučiová,“ představila se hlasem kuřačky.

„Jdete kvůli té rodině, je to tak?“

„Ano. Já jsem Sakaiová, tohle je Iwata.“

„Jste tu v předstihu. Většina lidí sem dolů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist