načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Modrá mezi nebem a vodou - Susan Abulhawa

-6%
sleva

Elektronická kniha: Modrá mezi nebem a vodou
Autor:

Příběh o silných, svérázných ženách, o vzdálenostech, odloučení a zlomených srdcích; o nových začátcích, vytrvalosti a lásce Píše se rok 1947 a v Beit Daras, palestinské ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 308
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jitka Jeníková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0547-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh o silných, svérázných ženách, o vzdálenostech, odloučení a zlomených srdcích; o nových začátcích, vytrvalosti a lásce

Píše se rok 1947 a v Beit Daras, palestinské vesnici obklopené olivovými háji, žije rodina Barakových. Nejstarší dcera Nazmíja pečuje o svou ovdovělou matku, která často trpí halucinacemi. Nazmíjin mladší bratr Mamdúh se stará o místní včelstvo a nejmladší Marjam, jež má každé oko jinak barevné, tráví dny povídáním s imaginárním kamarádem a psaním. Když se u hranic městečka shromáždí izraelské vojenské jednotky, nikdo nemá ponětí, jaké násilí vypukne. Brzy je vesnice zničena a rodina se musí vydat na strastiplnou cestu do Gazy.

O šedesát let později se Mamdúhova vnučka Núr žijící v USA zamiluje do ženatého lékaře a odjíždí za ním do Gazy. Zde se setkává s Alwán, jejíž syn Chálid je doslova uvězněný ve vlastním těle a nedokáže se probudit ze svého hlubokého snění. Právě díky tomuto seznámení Núr zjistí, že rodinné vazby dokážou překonat veškeré překážky: dokonce i smrt.

Byl jsem tam se ženami mého života. Byl jsem v barvách. V moruších, fuchsiích a korálech unaveného slunce. V modré mezi nebem a vodou.

Byl jsem tam a díval se. Jejich rozhovory a smích ukotvovaly zemi na správném místě, zasouvaly břeh pod hladinu, věšely nebe a zdobily je hvězdami, měsícem a sluncem. Všechno tohle se stalo v Gaze. Stalo se to v Palestině. A já zůstal tak dlouho, jak jsem mohl.

Susan Abulhawa (* 1970), spisovatelka a politická aktivistka, se narodila palestinským uprchlíkům z války v roce 1967, kdy Izrael obsadil Palestinu. Založila organizaci Hřiště pro Palestinu. Tento projekt, jak už je z názvu patrné, se snaží dětem ve válečných zónách neupírat právo na hraní. Píše eseje a politické komentáře, její románová prvotina Jitra v Dženínu (2010, č. 2013) se stala celosvětovým bestsellerem, Modrá mezi nebem a vodou je autorčin druhý román. Abulhawa v současné době žije s dcerou v Pensylvánii v USA.

Zařazeno v kategoriích
Susan Abulhawa - další tituly autora:
Modrá mezi nebem a vodou Modrá mezi nebem a vodou
Abulhawa, Susan
Cena: 296 Kč
Mornings in Jenin Mornings in Jenin
Abulhawa, Susan
Cena: 272 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Modrá mezi nebem
a vodou
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Susan Abulhawa
Modrá mezi nebem a vodou – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Modrá
mezi nebem
a vodou
SUSAN
ABULHAWA










Přeložila Jitka Jeníková
Modrá
mezi nebem
a vodou
SUSAN
ABULHAWA











Pro Natálii: mou dceru, přítelkyni i učitelku










Umm Mamdúh
od včelaře
Marjam
Mamdúh + Jasmína
Muhammad + manželka
Núr
Nazmíja + Atíja
Mázin
Chálid
Rét Šel
10
dalších
synů
Alwán + Abdalqádir
1. manželka 2. manželka3. vdova po včelaři










11
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století
pomáhal Izrael v  Palestině při vzestupu islamistického hnutí
později známého jako Hamás, které mělo sloužit jako
protiváha Jásiru Arafatovi a jeho Fatahu – sekulárnímu
revolučnímu hnutí odporu, jež se podobalo všem ostatním odbojovým
skupinám z  dob studené války. Poté co v  roce 1993 podepsal
Izrael s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) v Oslu
mírovou dohodu, začal nekonečný „mírový proces“ a z Hamásu
se stala ústřední instituce palestinského odporu proti izraelské
vojenské okupaci a pokračující represi úsilí místních obyvatel
o  autonomii. Po dvaceti letech neúspěšných vyjednávání,
během nichž masivně expandovaly židovské kolonie na zabrané
palestinské půdě a posílil apartheid na okupovaných územích,
Palestinci povstali a  uspořádali volby nových vůdců. V  roce
2006 získal Hamás ve volbách, jež jsou považovány za férové
a transparentní, většinu křesel v Palestinské autonomii. Izrael
a Spojené státy však výsledky voleb nepotěšily a nové vedení se
rozhodly svrhnout. Zatímco Fatah nadále kontroloval Západní
břeh, Hamás získal moc v Gaze. Poté co se Izraeli nepodařilo
Hamás vystrnadit, neprodyšně malý proužek středomořského
pobřeží uzavřel a  přeměnil jej v  to, co vešlo ve známost jako
největší vězení pod širým nebem na světě. O mnoho let
později odtajněné dokumenty odhalily mrazivou přesnost, s  níž
Izrael vypočítal kalorický příjem pro 1,8 milionu Palestinců
v Gaze, aby hladověli, ale neumírali hlady.










13
Chálid
„Základní myšlenka je předepsat Palestincům dietu.“
— Dov Weisglass
Ze všeho, co vymizelo, mi nejvíc chybí Kinder vajíčka. Když se zdi kolem
Gazy uzavřely a řeči dospělých zněly zaníceněji a smutněji, začal jsem
vážnost našeho obléhání poměřovat zmenšujícím se počtem lahodných
čokoládových vajec zabalených v tenkém pestrobarevném staniolu,
v jejichž nitru se na policích v obchodech líhla spousta překvapivých hraček.
Když nakonec zmizela docela a  zrezivělý plech polic zel prázdnotou,
uvědomil jsem si, že Kinder vajíčka přinášela do světa barvu. Jejich
nepřítomnost přetřela naše životy na kovově černou, ta pak vybledla do
černobílé a připomínala svět starých egyptských filmů z doby, kdy byla
má sitto Nazmíja nejdrzejším děvčetem v Bét Darásu.
I když potom pod hranicí mezi Gazou a Egyptem vykopali
tunely, aby jimi mohli pašovat věci nezbytné k životu, Kinder vajíčka
se jen těžko sháněla.
Žil jsem v  době tunelů, sítě podzemních tepen a  žil se
systémem provazů, pák a kladek, kterými se čtyřiadvacet hodin denně,
sedm dní v  týdnu čerpalo jídlo, pleny, palivo, léky, baterie, kazety
s muzikou, máminy menstruační vložky, Rét Šeliny pastelky
a cokoliv dalšího, co se nám podařilo od Egypťanů koupit.
Tunely podkopaly plány Izraelců naordinovat nám dietu. A tak
je bombardovali a  zabili spoustu lidí. Vykopali jsme další, větší,
hlubší a delší. Znovu nás bombardovali a zahynulo ještě víc lidí.
Tunely to však jako živá změť cév přečkaly.





14
Jednou Izrael přesvědčil Spojené státy a Egypt, aby podél hranice
u Rafahu nainstalovaly neproniknutelnou podzemní ocelovou stě -
nu a tunely tak odřízly. Lidé je z rafažských písečných dun
pozorovali dalekohledy a celé měsíce se smáli tomu, jak se tam zástupy
amerických ženistů lopotí. Američané nás viděli, a přestože se na
odchodu tvářili stejně nezaujatě, jako když přicházeli, byli jsme
si jistí, že náš smích nesoucí se přes hranice jim pil krev. Jakmile
zmizeli, pustili se naši hoši v tunelech do práce s letlampami
a prořezávali se kovem, který nás měl odříznout od přísunu potravy.
Darovali nám velkou věc, protože podzemní stěna byla vyrobená
z vysoce kvalitní ocele, kterou jsme zrecyklovali na jiné věci.
Zvykli jsme si na to, že jsme věčně ti, kdo prohrávají. Tentokrát
jsme však vyhráli. Vyzráli jsme na Izrael, Egypt a  velké Spojené
státy americké. Gaza se na okamžik změnila v jeden velký večírek.
V našich novinách vyšly komiksy, v nichž se Mubárak, Bush
a Netanjahu škrábali na hlavách a  zadcích, zatímco my se jim smáli
z  rafažských písečných kopců a  drželi to, co jsme z  té vynikající
oceli vyrobili: náhradní díly do aut, vybavení na hřiště, nosníky
do domů a rakety.
„Alláh se nad námi smiluj a  ochraňuj nás,“ říkávala má sitto
Nazmíja. „Všechna tahle radost a  smích v  Gaze v  sobě
neodmyslitelně nesly krev a  srdcebol. Světlo vždycky vrhá stín.“ Musela
myslet na Marjam. Zanedlouho potom jsem se ponořil do tiché
modři, do místa, kde neexistuje čas, kde jsem do sebe mohl nasát
všechny šťávy života a nechat je sebou proudit jako řeku.
Pak se objevila Núr s  ústy plnými arabských slov s  ořezanými
okraji poprášenými zvlněným přízvukem cizince. Přišla se všemi
těmi americkými lidumilnými nadšenci, kteří si mysleli, že
dokážou spravit rozbité lidi, jako jsem já, a vyléčit zraněná místa, jako
je Gaza. Ona však byla zdevastovanější než kdokoliv z nás.
A každou noc, když Núr uložila Rét Šel do postele, sitto Nazmíja
rozprostřela nebe na obloze, kam patřilo, a maminka na něj vyšila





15
hvězdy a měsíc. Ráno se Rét Šel probudila a pověsila na něj slunce.
Takhle to vypadalo, když se Núr vrátila.
Tohle byly ženy mého života, písně mé duše. Muži, které
milovaly, se takovým či onakým způsobem vytratili, až na mě. Já zůstal
tak dlouho, jak jsem mohl.










I
Když naše minulost polehávala
na kopcích, hověla si v lesnatých dnech,
řeka Suqrér protékala Bét Darásem










19
JEDNA
Moje prateta Marjam sbírala barvy a  třídila je. O  dvě generace
později jsem dostal jméno po jejím imaginárním příteli. I  když
možná nešlo o  fantazii. Možná jsem to byl skutečně já. Protože
teď se scházíme u řeky a já ji učím psát.
Ve třináctém století ležel Bét Darás jako jedna z vesnic
obklopených zahradami, olivovými háji a  na severu ohraničených
jezerem na poštovní stezce mezi Káhirou a Damaškem. Pyšnil
se karavanserájem, starým zájezdním hostincem u cesty, který
sloužil nevysychajícímu proudu cestovatelů putujících po
obchodních trasách z Asie, severní Afriky a jihovýchodní
Evropy. Mamlúci jej vystavěli v roce 1325, když vládli v Palestině,
a vesničané mu celá další staletí říkali al-Chán. Na Bét Darás
shlížely pozůstatky hradu, jejž zbudovali zkraje dvanáctého
století křižáci na troskách citadely, kterou nechal o  téměř
tisíc let dříve postavit Alexandr Makedonský. Z někdejšího sídla
mocných zanechala historie ruiny, a  to, co zbylo, zůstalo stát
křehké a plné nahromaděného času. Hrávaly si tu děti a mladé
dvojice se tu ukrývaly před všímavýma očima.
Řeka, překypující božskou plejádou ryb a  vegetace, si
razila cestu Bét Darásem, přinášela s sebou požehnání a odnášela
vesnický odpad, sny, pomluvy, modlitby a příběhy, jež vylévala
do Středozemního moře severně od Gazy. Voda valící se přes
kameny šuměla tajemství země a času, vlnila se do rytmu
plazícího se, skákajícího, bzučícího a poletujícího života.
Když bylo Marjam pět let, ukradla své sestře Nazmíje černé
oční stíny a napsala jimi modlitbu na list, který hodila do
bétdaráské řeky. Byla to modlitba za skutečnou tužku a dovolení
vstoupit do budovy, kam chodíte, když máte tužku. To, co
napsala, byly – přestože tu stála základní škola se dvěma míst-





20
nostmi a  čtyřmi učiteli placenými z  měsíční sbírky pořádané
mezi vesničany – samozřejmě jen klikyháky. Dál sledovala
bratra a další školáky, jak si v uniformách nesou v jedné ruce
tužku – skutečný symbol postavení – a  na zádech jim poskakují
aktovky, zatímco stoupají do kopce ke kouzelnému místu se
dvěma místnostmi, čtyřmi učiteli a spoustou, spoustou tužek.
Ukázalo se, že Marjam nepotřebuje školu, aby se mohla učit,
jen tužku a papír. Vytvořila si imaginárního kamaráda
Chálida, jenž na ni každý den čekal u bétdaráské řeky, aby ji naučil
číst a psát.
Barva řeky představovala pro Marjam záhadu, sedávala na
jejím břehu a přemítala o tom, co vypadalo jako bezbarvost, jež
si půjčovala odstíny od všeho kolem. Za jasných dní byla zářivě
modrá stejně jako nebe. Na jaře, když měl svět obzvlášť
zelenou barvu, zezelenala i řeka. Občas byla průzračná a jindy
kalná a špinavá. Zajímalo ji, jak může mít řeka tolik barev, když
moře je vždycky modrozelené, kromě noci, pochopitelně, kdy
všechno přikryla čistota černi a uložila to k spánku.
Po dlouhém dumání mladá Marjam usoudila, že jen
některé věci mohou měnit barvy. Brzy také pochopila, že její zrak
se od toho, kterým se dívají na svět ostatní, liší. Lidé měnili
barvy podle toho, jakou měli náladu, ale její sestra Nazmíja
říkala, že ty změny dokáže vidět jenom Marjam. Sytě modrou
mívali modlící se lidé, i když ne vždycky. Výrazy tváří
nemusely vždycky jejich barvě odpovídat. Bílé aury působily zákeřně
a někteří lidé je měli, přestože se usmívali. Žlutá a modrá
představovaly upřímnost a štěstí. Černá byla ze všech nejčistší, aura
miminek, absolutní dobroty a veliké síly.
Květiny a ovoce měnily odstín podle ročních období. Stejně
tak stromy. A kůže na Marjaminých rukou, od hnědé po hodně
tmavě hnědou v létě. Vlasy však měla vždycky černé a oči ta-





21
kové, jaké byly: jedno zelené a druhé do oříškova. Levé zelené
oko měla radši, protože se do něj všichni rádi dívali, Nazmíju
ale znervózňovalo, že její malou sestru by mohl proklít hasad,
neštěstí, které způsobuje uhranutí vyvolané závistí.





22
D VA
Má sitto Nazmíja mi vyprávěla, že byla nejkrásnějším děvčetem
v celém Bét Darásu. Říkala, že byla i nejopovážlivější, a já se
snažil představit si sitto se vší krásou její mladé nezbednosti.
Nazmíje připadla povinnost Marjam před zlem hasad chránit.
Někteří lidé měli planoucí, lačné oči, jež snadno seslaly kletbu,
i  když to ani nezamýšleli. Nazmíja proto trvala na tom, aby
Marjam nosila modrý amulet, který měl závist lidí vůči jejím
jedinečným očím zahnat, a navíc nad Marjam pravidelně
čítávala koránské súry, aby jí zajistila ještě větší ochranu.
Jednou došla mezi Nazmíjinými kamarádkami řeč na Mar -
jaminy oči, když u řeky praly šaty. Většina z nich se nedávno
provdala a čekaly první dítě, ale jiné, jako Nazmíja, zůstávaly
stále svobodné. „Jak může mít zelené jenom jedno oko?“
zeptala se jedna.
Nazmíja odhodila šátek, odhalila henou obarvené kudrny
jako Medusiny vlasy, se žbluňknutím ponořila bratrovu bílou
košili do škopku a zažertovala. „Nějaký římský hřebec nejspíš
před pár sty lety zasunul svoje péro do linie našich předků
a teď to chudákovi mojí sestře čumí z oka.“
V  soukromí ranní ženské svobody, kdy se pralo prádlo, se
všechny s rukama po lokty ve škopcích rozesmály. „Věčná
škoda,“ dodala další, „že to nebyl dvouhlavý had, mohla mít
zelené obě oči.“
„A  nejvíc toho musela litovat tvoje praprabába, Nazmíjo,“
přisadila si další. „Dvouhlavý had by se jí určitě líbil!“ Jejich
smích vystoupal o  další oktávu výš, osvobozený vulgární
nemravností, jíž se opovážily. Nazmíja dokázala snadno rozbít
dekorum, umožňovala lidem kolem sebe uvědomit si, co
nepojmenovaného se jim skrývá v  srdcích. Chovala se tak bez-





23
ohledně, že to její přítelkyně zároveň přitahovalo i  vyvádělo
z  míry. Jen málokdo si dovolil ji pokárat, protože i  když její
jazyk dokázal mluvit tak sladce, až srdce jihlo, uměl být i 
jedovatým žihadlem nebo cestou k příšerným nepřístojnostem.
Lidé ji za to milovali i nenáviděli.
Nazmíja věřila, že neobvyklá barva sestřiných očí souvisí
s  její zvláštní schopností vytušit nespatřené. Marjam nebyla
jasnovidka, ale viděla, jak lidé září.
„Jak to myslíš, že ‚září‘?“ zeptala se jí Nazmíja jednou.
„ Září!“ Marjam opsala rukou vzduch kolem Nazmíjiny
hlavy. „Přímo tady,“ vysvětlovala. Nazmíja pochopila, že vnitřní
svět každého člověka vytváří barevnou aureolu, kterou dokáže
vidět jen její malá sestra Marjam. Rodina poté strávila celé dny
testováním Marjaminých schopností. „Dobře, tak mi pověz,
jak se cítím teď,“ vyzval ji bratr Mamdúh, když se vrátil domů
po rvačce s kluky ze sousedství. „Jsi červený a zelený,“ odvětila
Marjam a vrátila se zpátky k tomu, co právě dělala. „Červená se
zelenou znamenají, že jsi vyděšený a nadržený,“ pošklebovala
se mu Nazmíja.
„Marjam nemá ponětí, co znamená nadržený, takže vím, že
lžeš, ty nestydatá holko!“ Mamdúh dal Nazmíje záhlavek a utekl
se schovat.
„Radši uteč, chlapečku!“
„Je mi líto toho chudáka osla, co si tě vezme,“ hulákal
Mamdúh a kryl se za dveřmi.
Nazmíja se smála, což Mamdúha ještě víc rozzlobilo.
Přestože Marjamina zvláštní schopnost časem slábla, zůstala
jedním z  rodinných tajemství a  Nazmíja ji využívala ve svůj
prospěch. Když k nim domů přišla matka a sestry nápadníka,
aby se s Nazmíjou seznámily, chovala se k nim povýšeně
a jízlivě, protože Marjam dokázala vycítit, že jim Nazmíja nepřijde
pro jejich syna dost dobrá. Na trhu zostudila spoustu obchod-





24
níků, kteří se ji pokusili ošidit. Marjamin dar představoval její
tajnou zbraň a Nazmíja o něm zakázala mimo domov mluvit,
stejně jako zakázala mluvit o Sulajmánovi.





25
TŘI
Umm Mamdúh, má prabába, žila před mým narozením. Říkali
jí bláznivá ženská, ale byla ztělesněním lásky, té tiché
a neproniknutelné. Viděla věci, které zůstávaly ostatním skryté, i když jinak
než Marjam.
Bét Darás ovládalo pět velkých rodinných klanů a  každému
patřila jedna čtvrť. Barúdovci, Maqadámovci a Abú
aš-Šamálovci patřili k těm nejvýznamnějším. Vlastnili farmy, sady, úly
a  pastviny. Rodinné přízvisko Nazmíji, Mamdúha a  Marjam
znělo „Baraka“, ale nebylo to nic, čím by se měli chlubit. Žili
v sousedství Masríjín mezi nuznou směsicí Palestinců bez
rodokmenu, kteří se usadili v nejchudší části Bét Darásu. Jejich
předci pocházeli z Egypta a do Bét Darásu přišli před staletími.
Ti se rodinného přízviska zbavili, protože se snažili uniknout
krevní mstě, nebo možná proto, že nějakým způsobem rodinu
zostudili a museli odejít. Nikdo to přesně nevěděl.
Většinu života v Bét Darásu byli Nazmíja, Mamdúh a Marjam
známí jako děti Umm Mamdúh, vesnické bláznivé ženské.
Přestože neměli otce, lidé si nedovolili před nimi o jejich matce ošklivě
mluvit, protože by se jim jinak ve dveřích zjevila Nazmíja s 
nabroušeným jazykem a s děsivým nedostatkem zábran. I když děti
nad matčiným stavem naříkaly a zuřivě se ji snažily chránit před
posměchem okolí, nemohly ji bránit pořád. Umm Mamdúh se
často dívala doprázdna, plně zaujatá větrem, mluvívala podivným
jazykem sama se sebou a občas se bezdůvodně smála.
Jednou lidé viděli, jak si Umm Mamdúh zvedla thaubu
a vykadila se do řeky. Mamdúh, kterému bylo v té době teprve
jedenáct let, zbil mnohem většího chlapce, který se o tom opovážil
zmínit. O spoustě nocí museli všichni tři matku přesvědčovat,
aby nešla spát na pastvu za kozami.





26
Říkalo se, že od nich jejich otec odešel dřív, než si ho mohli,
s výjimkou nejstarší Nazmíji, vůbec zapamatovat. „Náš otec se
jednou vrátil a  společně jsme snědli ghadu,“ vykládala jim
Nazmíja. Mamdúh si to nepamatoval, ale věřil jí, protože Nazmíja
přísahala na Korán. Navíc to musela být pravda. Jak jinak by
mohla být Marjam počata?
Mamdúh si ale stejně přál, aby si otce pamatoval.





27
ČTYŘI
Nechci předbíhat a vyprávět vám o Núr. Mezi jejím příchodem na
svět a dobou, kdy šel prastrýc Mamdúh do služby ke včelaři,
ostatně žily celé dvě generace. Ale jestli tak jako já věříte, že lidi tvoří
částečně láska, částečně maso a  krev a  částečně všechno ostatní,
pak by mělo její jméno zaznít v prvopočátku té části jejího já, již
tvoří láska.
Jak Mamdúh rostl, ruce a nohy se mu natáhly do dospělé
délky a hlas se mu prohloubil autoritou. Dokázal si sehnat stálou
práci u včelaře, jehož sklenice medu se prodávaly po celé zemi
a  daleko za hranice do Egypta, Turecka, dostaly se dokonce
až na Mali a do Senegalu. Starému včelaři stačil měsíc, aby si
uvědomil, že našel chlapce, kterého může vychovat, aby
jednoho dne převzal rodinný obchod, jejž on zdědil po mnoha
předcházejících generacích. Měl tři manželky, dvě mu daly pět
dcer a jednoho syna, který zemřel krátce po narození. Jen
u jediného dítěte, nejmladší dcery Jasmíny, se projevovaly vlohy ke
včelaření. Neměl nejmenší tušení, že za pouhé tři roky po
staletí existující včely, včelíny, vosk, úly, plástve a  včelaři, kolem
nichž se točil celý jeho život, zmizí, jako kdyby ani neexistovali.
Zbude jen jeho láska ke včelám, již si Jasmína, jeho nejmilejší
dítě, ponese v srdci a zasadí ji do půdy jiného kontinentu. To
však v té době nemohl nikdo vědět. Budoucnost obyvatel Bét
Darásu se tak lišila od jejich předurčení, že i kdyby jim ji
předložil jasnovidec, nikdo by mu nevěřil.
A  tak včelař začal Mamdúha učit všechno, co o  včelařském
řemesle znal. Smál se téměř bezzubými ústy, ohýbala ho
křivice a nikdy nenosil ochranné rukavice, trval na tom, že nemá
rád, když ho cokoliv od jeho včel odděluje – ačkoliv vždycky
nosil klobouk se síťkou a nechával si po ruce dýmák kvůli roji.





28
Trval na tom, že Mamdúh bude rukavice nosit, dokud nebude
spojení se včelami cítit v každém kousku těla, počínaje srdcem
a dál přes všechny životně důležité orgány až po kůži. „Teprve
tehdy je budeš moct odložit,“ prohlásil a  poplácal Mamdúha
po rameni.
Mamdúh ve skutečnosti nikdy nezískal tak instinktivní vztah
ke včelařství, jak jeho učitel očekával. Pravda, denně přicházel
do práce brzy, zůstával dlouho a  celé hodiny včelaře
poslouchal. Mamdúhovo nadšení a pozornost se však zrodily z rány,
kterou otevřela nepřítomnost otce, a z touhy vyvěrající hluboko
v tříslech. Ze včelařových vyprávění toho moc neslyšel, místo
toho nasával teplo pramenící z toho, že tam může být,
a bedlivě zkoumal okolí, jestli nezahlédne Jasmínu. Paměť často
podléhá naléhání touhy, a tak si i Mamdúh vytvořil vzpomínku na
otce, jehož tvář získala rysy obličeje jeho učitele a jeho povaha
přejala tu včelaře, jenž usedal k čaji po jídle a mluvíval o medu,
zatímco Mamdúh pátral v místnosti po závanech lásky.
Než se Mamdúh stal včelařským učedníkem, žila jeho rodina
z toho, co dokázal prodat nebo vydělat příležitostnými
pracemi a  co dostali z  milodarů v  mešitě. Nikdy to však nestačilo,
obzvlášť když matčiny podivné chutě zesílily. Jednou o  ídu, to
Mamdúhovi nebylo ještě ani dvanáct let, jim v mešitě darovali
polovinu jehněte. Umm Mamdúh dostala příšerný hlad,
který žádné množství jídla nedokázalo utišit. Mamdúh jí musel
dát facku, jinak by všechno maso zhltala. Korán praví, že nebe
leží pod nohama matek, a všichni vědí, že když uhodíte matku,
rezervujete si tím místo v  pekle. Alláh mu ale určitě
odpustí, protože nejednal jako její syn, ale jako hlava domu, která
potřebovala zajistit, že rodina bude mít na talíři nějaké maso.
Tehdy se Mamdúh se sestrami začali zlobit na Sulajmána, další
z  rodinných tajemství, protože věděli, že matčin hlad je jeho
vina. Podle matčina neukojitelného hladu, protočených pane-





29
nek, kdy jí v očích zbylo jen bělmo, nebo podle pachu kouře,
který za sebou Sulajmán táhl, ať se objevil kdekoliv, poznali, že
je blízko.





30
PĚT
Lidé, kteří mou prabábu Umm Mamdúh znali, se o Sulajmánovi
nakonec dozvěděli. Nebo se o  ní dozvěděli poté, co slyšeli o 
Sulajmánovi. Všichni si tehdy připomínali verše z Koránu (al-Hidžr
15:26-27): „Stvořili jsme člověka z hlíny suché, vzaté z bláta
poddajného, zatímco džiny jsme již dříve vytvořili z ohně prudce
spalujícího.“
Jednoho temného, zataženého prosincového večera se Umm
Mamdúh toulala, aby našla měsíc, dokud ho neobjevila –
tenký srpeček uprostřed hvězd nad Bét Darásem. Sulajmán byl
s  ní. Teď ji vůbec neopouštěl. Když se dívala na noční
oblohu, uslyšela zpoza rozvalin římských lázní sténání a 
přidušovaný smích. Vydala se za tím zvukem a  spatřila obrysy čtyř
náctiletých kluků, kterým se kůže leskla šťávami hvězd
a měsíce. V  chladné tmě se třásli a  lapali po dechu, galábíje měli
vyhrnuté do pasu a všichni masturbovali. Zdálo se, že ne pro
potěšení, ale protože mezi sebou závodí. Začala jim nadávat
a posílat je za takový hřích do pekla. Chlapci strachy okamžitě
přišli o erekci, zběsile šátrali po galábíjích, aby si je stáhli dolů,
než si jeden z nich všiml, kdo na ně křičí.
„To je bláznivá Umm Mamdúh,“ zavolal, všichni si úlevou
oddechli, a pak se škodolibě rozesmáli.
„Vrať se zpátky do Masríjínu,“ zahulákal chlapec. „Sem
pošahanci nesmí,“ přidal se další. „Vykasáš si šaty a  vykadíš se
znovu do řeky?“
Umm Mamdúh začala couvat a  zběsile mávala rukama.
„Dost! Sulajmán se začíná zlobit. On se nikdy nezlobí.
Přestaňte! Musíte toho nechat.“
Jejich smích zesílil. „Kdo je Sulajmán? Takhle říkáš svému
synáčkovi? Půjde se do řeky vykadit i on?“





31
Najednou, dřív než ho stačila zastavit, se jí Sulajmán začal
nořit z tváře. Tečky hvězd na černém nebi se jí leskly v obrysu
hlavy, jak jeho přítomnost sílila. Roztáhl se do celé šířky jejích
ramen, temná nesmírnost se zuřícíma očima z  rudého ohně.
Plival slova v nesrozumitelném jazyce hlasem, jenž burácel ze
všech směrů, a vzduch jako dým zaplnil zápach spáleniny.
Chlapci zůstali stát jako přikovaní, strachy celí ztuhli, duše
jim zvadly jako předtím přirození. Dva z  nich se počurali,
jeden se pokadil a  nejstarší z  nich, Atíja, ten, jenž se k  Umm
Mamdúh choval nejdrzeji a nejhůř, přišel o hlas.
Po zbytek života si chlapci porovnávali vzpomínky na tu
chvíli a  všichni se shodli, že je nikdy nic nevyděsilo víc,
dokonce ani židovské bandy nebo později izraelská armáda, jež
se nejprve objevila s  děly a  mačetami a  poté s  nefalšovanými
stroji smrti. Zahlédli Sulajmána ve vzácné chvíli vzteku.
Pravého džina.





32
ŠEST
Korán praví, že Alláh stvořil džiny z bezdýmného ohně. To vědí všichni.
Někteří džiny uctívali, jiní se jich báli, ale všichni je respektovali
a klaněli se před jejich mocí. A  těm, již s  džiny dokázali komunikovat, se
někteří vyhýbali, jiní si je považovali a většina se jich bála.
Další den se sešli rodiče a starší z každé rodiny a vypravili se do
domu Umm Mamdúh a Barakovi je uvítali ve svém malém
kamenném obydlí. Ženy vyzvali, aby se posadily uvnitř na kober -
ci, zatímco muže, včetně oněmělého hocha, pohostil Mamdúh
na dvorku, kde jim nabídl čaj, datle a  vodní dýmky nardžíly,
předem nacpané tabákem a naplněné růžovou vodou s citrony.
Rodina je očividně očekávala, Sulajmán se objevil, aby
ochránil jejich matku, a vzhledem k tomu, že tohle rodinné tajemství
už neměli šanci udržet pod pokličkou, Mamdúh předpokládal,
že se město dostaví. Takže si vypůjčil vodní dýmky od včelaře,
který s tím nadšeně souhlasil, neboť předpokládal, že jsou
určené pro Nazmíjiny nápadníky.
Uvnitř domku malá Marjam podezřívavě sledovala
přicházející hosty. Nazmíja naservírovala ženám sladký mátový čaj.
Šátek měla olemovaný lacinými kovovými penízky, které
nestydatě cinkaly, když hýbala hlavou, a  zpod něj jí utekl drzý
pramen vlasů, takže celý svět mohl vidět náznak jejích
divokých měděných kadeří. Nazmíja chodila pomalu, moc dobře
si uvědomovala, že ji ženy pozorují. Měla na sobě
zelenooranžovou dišdášu, která jí obepínala velká prsa a nestoudný zadek
a stehna pod útlým pasem. Nazmíja dokázala naplnit
jakoukoliv místnost, do níž vešla, a vysát z ní všechen vzduch.
„Vítejte v našem skromném příbytku, dámy. Vaše přítomnost
nás nesmírně těší,“ pronesla Nazmíja konečně s úsměvem,
který dovolil ostatním v místnosti se nadechnout.





33
„Potěšení na naší straně, krásko,“ odvětily jednohlasně.
Nazmíja nebyla krásná, a  těm, již se na ni letmo podívali,
nepřipadala okamžitě přitažlivá. Ale na ty, kdo se na ni zadívali
a  na chvíli pocítili její povýšený vzdor a  neuctivost, působila
neodolatelně. Pleť v barvě vlašského ořechu se nijak
nepokoušela zesvětlit tím, že by se vyhýbala slunečním paprskům.
Nesnažila si narovnat kudrnaté vlasy tak, že by je balila,
natahovala, nebo si je žehlila při příležitostech, jako byly svatby, kdy
ženy odkládaly jedna před druhou hidžáby. Místo toho
nechávala své rozlícené, arogantní kudrny tak, jak se jim to líbilo. Ať
si o ní lidé mysleli cokoliv, nedala se přehlížet. Rozhodně
představovala objekt mnohých bétdaráských sexuálních fantazií.
Ženy z Bét Darásu přinesly dárky: čerstvé ovoce a zeleninu,
olivový olej, med a sladkosti. Omluvily se za chování svých dětí
a  ujistily Umm Mamdúh, kterou uctivě oslovovaly jako
hádždžu Umm Mamdúh, že si každý z chlapců vysloužil pořádný
výprask a všichni se osobně přijdou omluvit, pokud jim to
dovolí. Hádždža Umm Mamdúh seděla tiše a  mluvila, jen když
ji někdo přímo oslovil. Ujistila ženy, že ten, kdo odpouští, je
Alláh a ona to chlapcům už dávno odpustila. Ačkoliv to nikdo
neřekl nahlas, bylo jasné, že tady jde o  odpuštění Sulajmána
a toho se hochům také dostalo.
Až po několika hodinách vysvětlila jedna z žen, v jakém
stavu se nachází omráčený chlapec Atíja.
„Přiveďte Atíju ke mně,“ přikázala hádždža, „pomůžu mu.“
Když Atíja vešel, provrtala ho Nazmíja tak rozhořčeným
a nenávistným pohledem, že se na okamžik zarazil. Takovou
nejistotu ještě nezažil. Právě oslavil patnáctiny, i když vypadal
mnohem mladší, Nazmíje bylo sedmnáct, ačkoliv působila mnohem
dospěleji. Atíjovi projel tělem sžíravý stud a smísil se v jeho
orgánech s  obrazem Nazmíjiny zelenooranžové dišdáše napnuté
na pružném, oblém mase jejích boků a prsou. Žebra mu sevřela





34
srdce hanbou a  – tím si byl jistý – i  láskou. Přestože se na něj
všechny ženy dívaly, cítil narůstající erekci a  rychle se vrhnul
k  hádždže Umm Mamdúh, aby jí políbil ruku a skryl tak
nepříjemnou situaci, v níž se ocitl. Přesto ze sebe nedokázal vypravit
ani slovo. Hádždža vzala chlapcovu hlavu do dlaní, zvrátila mu
ji dozadu a  začala mumlat nesrozumitelné útržky. Panenky se
jí protočily a ty, co byli nejblíže, ovanul její smrdutý dech.
Zničehonic se zarazila a oči měla úplně jasné. Chlapec se postavil,
zdálo se, že je vyšší než předtím, když si klekal, jako kdyby
překročil poslední práh k mužství. Letmo pohlédl na Nazmíju, jeho
oči krotily její zlost a ujišťovaly ji, že je silnější než ona. Nikdo
ten rychlý pohled nezachytil, i když pro ně dva trval celou
věčnost. Pak vyšel ven, jako kdyby se mu nic nestalo, a  to byl
důkaz, že Umm Mamdúh, podivínka bez manžela se třemi dětmi
z masríjínské čtvrti, jež se jednou vykadila do řeky a spávala na
pastvinách, ve skutečnosti patří mezi asjád, požehnané
smrtelníky, již mohou komunikovat s džiny z jiné sféry.
Novina se rychle šířila Bét Darásem a  okolními vesnicemi
a lidé se začali hrnout do domu hádždži Umm Mamdúh.
Mnozí přicházeli zkoumat neviditelný svět. Zdržují se v Bét
Darásu ještě další džinové? Chtějí nám ublížit? Jsou hodní, nebo
zlí? Je pravda, že džinové jednají ze svobodné vůle? Jsou jako
my? A opravdu žijí déle než tisíc let? Většina přicházela
odhalit tajemství lásky. Skutečně mě miluje? Který nápadník je pro
moji dceru nejlepší? Plánuje si můj muž vzít druhou
manželku? A  třetí? Všichni s  sebou přinášeli bachúr, kadidlo, které
zapalovali, protože hádždža Umm Mamdúh řekla, že ho džin
miluje. Jedna žena věnovala Umm Mamdúh lahvičku parfému
z Litvy a Sulajmán se neobjevil, dokud se jí nezbavila.
Podobné na alkoholu založené vůně starého džina odpuzovaly, což
mnozí považovali za důkaz toho, že Sulajmán by mohl stejně
dobře být anděl.





35
SEDM
To bylo v  časech, kdy v  Bét Darásu má prateta Marjam dostala
dřevěnou krabičku snů a  já procházel napříč časem a  smrtí, do
doby před mým narozením, a čekával jsem na ni u řeky, kde jsem
ji učil psaný jazyk, ona mi vyprávěla o  barvách a  společně jsme
vymýšleli písničky.
Marjam byla nadšená, že k  nim teď chodí tolik návštěv,
které chtějí, aby jim její matka poradila. Všichni přinášeli dárky,
energii jiných vesnic a  příběhy vážených bétdaráských rodin.
Jakmile Marjam spatřili, velebili Alláha za její výjimečné oči.
Nazmíja sestru brávala okamžitě stranou a čítávala nad ní
koránské m u ’a w w i d h á t, aby ji božími slovy ochránila pro
případ, že by na ni lichotky mohly seslat kletbu hasad. Občas to
Nazmíja dělávala před ženami, aby je zostudila za to, že tak
troufale chválily někoho jiného než Alláha, Stvořitele, jenž její
sestru takovýma očima obdařil. Marjam si s tím však
nelámala hlavu. Milovala pozornost a  chtěla mít hosty jen pro sebe.
Bojovala s Nazmíjou, aby to mohla být ona, kdo jim podá čaj,
a zacházela tak daleko, že vyhrožovala, že rozbije všechny
talíře, které rodina vlastnila, když jí to Nazmíja nedovolí.
„Dobře, sestřičko. Jen jsem si myslela, že je ten tác na tebe
moc těžký,“ ustupovala Nazmíja a  zarputilost se v 
Marjaminých rozličných očích změnila v  úsměv, když kráčela se
servírovacím tácem.
Marjamina schopnost vidět aury postupem času slábla,
takže teď, v šesti letech, dokázala zahlédnout jen náhodné erupce
intenzivních citů. Její vnitřní svět však zůstal navždycky
rozdělený podle barev. Po týdnech, kdy sbírala odvahu, poprosila
nakonec ženy o tužku, kobaltově modrou tužku, barvu
Chálida, jejího kamaráda, který na ni vždycky čekával u řeky.





36
Další den přineslo několik žen tužky a  sešity, gumy a 
ořezávátka srovnané ve vyřezávané dřevěné krabičce s  kaligraficky
vyvedeným slovem Alláh vykládaným perletí. Marjam přijala
dárek s ohromnou vděčností. Byla to dřevěná krabička snů, kterou
s sebou pak nosila po zbytek života. Začala trávit víc času u řeky
a žádné Nazmíjiny hrozby výprasku ji nemohly za denního světla
udržet doma. Marjam musela svou dřevěnou krabičku každý den
odnést k  řece, kde na ni čekával Chálid a  učil ji, jak napíše své
jméno a jméno Alláhovo. Zanedlouho odemkla tajemství jazyka.
Přestala sledovat chlapce, jak chodí do školy, a každý den poté, co
splnila své povinnosti v domácnosti, odcházela k řece.
Nazmíja ji několikrát sledovala, aby Chálida spatřila. Nikdy
ho nezahlédla, a tak usoudila, že si ho Marjam vymyslela, aby
odůvodnila to, že se sama naučila číst a psát. Nechali všechno
prostě plynout. Byly to nejspíš nejšťastnější dny společného
života Barakových. Umm Mamdúh se těšila úctě, Mamdúh se
spokojeně staral o včely a Nazmíja začala být zasněná
a krásnější než kdy předtím.
Dva roky se Marjam každý den vracívala domů pozdě
odpoledne, natěšená, až sestře ukáže, co ji Chálid naučil, Nazmíja
listovala stránkami a srdce jí překypovalo hrdostí. Byla si jistá,
že její sestřička je prvním děvčetem v Bét Darásu, které se
naučilo číst a psát. Jednou, ve chvíli nesnesitelné lásky ke své malé
geniální sestře, se Nazmíja rozplakala. Něžně vzala Marjamin
obličej do dlaní a přidřepla si, aby si mohla její tvář přitáhnout
blíž. „Jsi ten nejúchvatnější člověk, jakého jsem kdy poznala,
sestřičko,“ vydechla. „Pamatuj si, jak výjimečná a milovaná jsi.
Vždycky budeme spolu.“
„Jsi v pořádku?“ chtěla vědět Marjam, která nebyla na
sestřinu sentimentální stránku zvyklá.
„Ano! Jsem víc než v pořádku. Jsem zamilovaná,“ zašeptala
Nazmíja. Marjam s vyvalenýma očima zalapala po dechu.





37
„Pššš, habibtí,“ přitiskla si Nazmíja prst na usmívající se rty.
„Později ti o tom povyprávím. Zatím to bude naše tajemství.“
Nazmíja vždycky zaujímala v  Marjamině životě mateřskou
roli. Teď se z nich staly také sestry, které se spolu mohly
spiknout a strážit vzájemně svá tajemství. V necelých osmi letech
se Marjam rozhodla vysvětlit, kdo vlastně Chálid je. Ne však
teď. Musely se pomodlit ten den čtvrtý salát a připravit večeři,
než se jejich bratr Mamdúh vrátí z práce ve včelíně.





38
OSM
Má prabába Umm Mamdúh dokázala z neviditelných mluvit
jenom se Sulajmánem, starým džinem, jehož vyhnali z jeho kmene,
protože se zamiloval do smrtelnice. Vesničané to časem pochopili,
nijak to však nesnížilo jejich respekt k jejím schopnostem. Přestože
jejich návštěv začalo časem ubývat, pokračovali v nich, dokud
nepřišly dějiny a Bét Darás neodnesl vítr.
V únoru 1948 přišlo k Barakovým domů pět mužů. Starší ze
vsi a zvolení muchtárové z každé bétdaráské velké rodiny, byli
to zbožní muži, kteří by normálně takovou ženu, jako byla
Umm Mamdúh, jež žila s  neviditelným a  bez manžela,
nenavštívili. Měli tvrdé, rozvážné tváře, kterým věk a kmenová
tradice dodávaly na důstojnosti. Přivítali se s hádždžiným
jediným synem Mamdúhem podáním ruky a polibkem na obě
tváře, známkou respektu k  hlavě domácnosti, ačkoliv
Mamdúhovi bylo teprve sedmnáct let. Prokázali hádždže Umm
Mamdúh úctu tím, že od ní odvrátili pohled a položili si pravé
ruce na srdce.
„Vítejte v našem domě,“ pozdravil muže Mamdúh a pokynul
jim, aby vstoupili a posadili se na koberečky poblíž matky.
„Nechť ti Alláh dopřeje dlouhý život, hádždžo. Přišli jsme
požádat o  tvou a  Sulajmánovu pomoc,“ vysvětloval Abú
Nidál, ctihodný muchtár rodiny Barúdových. Než mohl říct víc,
zavřela Umm Mamdúh oči a nechala se pohltit atmosférou
jiného světa. Vdechla těžký vzduch, jenž obklopoval její hosty,
nesrozumitelně mumlala, dokud její tělo nenaplnily ozvěny
a z kůže jí nevycházel ostrý zápach sazí. Otevřela oči.
„Přišli jste se dozvědět, jaké mají Židé záměry?“ zeptala se.
Přikývli. „Naši mírumilovní sousedé v kibucu nejsou naši
přátelé,“ pokračovala. „Mají s Bét Darásem zrádné plány.“





39
„Jsi si jistá, hádždžo? Se sousedy jsme roky zadobře. Podělili
jsme se s nimi o úrodu a naučili je tuhle zemi obdělávat. Jejich
doktor léčil naše lidi a s Alláhovou pomocí jim vrátil zdraví.“
„Opakuji jen to, co mi povídá Sulajmán. A on nelže.“
„Pověz nám víc,“ vyzvali ji.
„Jen Alláh zná to, co není známo, a stane se jen to, co je Jeho
vůle. Naši sousedé přijdou spolu s dalšími a prolijí krev
Badrawásíjů z Bét Darásu,“ jmenovala rodinu proslavenou
statečností a  dovedností v  boji. „Bét Darás zvítězí. Všichni budete
bojovat a přežijete, někteří bratři a synové však zemřou; tím to
ale neskončí. Vrátí se ještě víc Židů a na Bét Darás bude pršet
smrt z nebe. Bétdaráští Badrawásíjové se nevzdají. Opakovaně
odrazí nepřátele, jejichž zběsilost je nezměrná. Místní krev
steče z kopců do řeky a válka bude ztracena.“
V  té době dvacetiletá Nazmíja pochopila závažnost té
návštěvy, stála bez hnutí a  poslouchala v  úzké puklině ve stěně
mezi kuchyní a  hlavním pokojem. Spolu s  ní tam natahovala
uši Marjam, která matčiným vznešeným slovům tak docela
nerozuměla, ale vnímala neklid, jejž vyvolala. Když Marjam
mužům přinesla kávu, všimla si, že sedí ztuhle s narovnanými zády
a rukama sevřenýma v klíně. Zdálo se, že v místnosti se nic ani
nehne, až na nepatrné, neklidné poposedávání a těžké
polykání, při němž poskakovaly ohryzky nahoru a  dolů. Nedívali se
jeden druhému do očí, jako by se báli, že tím na sobě dají znát
zoufalství, jež se pokoušeli zakrýt. Nazmíja si přitáhla mladší
sestru blíž k sobě a zůstala tak. Poslouchala roztřesené ticho, jež
se plížilo po zemi a vzlínalo po zdech. „Jen Alláh zná to, co není
známo,“ promluvila znovu Umm Mamdúh, když muži
konečně začali usrkávat kávu, „pokud se však Bét Darás nevzdá, tato
země znovu povstane, i kdybychom válku prohráli.“
Nikdo nechápal smysl jejích slov a  nikdo se neodvážil
požádat o  vysvětlení. Bohatě stačilo slyšet: Tato země znovu po-





40
vstane . Chytili se těch poslední slůvek naděje a drželi se jich do
posledních dní svých životů, které pro některé z nich nadešly
v  bojích krátce poté a  jiné zastihly v  troskách nostalgie, jež
dláždily uprchlické tábory.
„Nechť ti Alláh dopřeje dlouhý život, hádždžo. Přijmi toto za
to, že jsme tě obtěžovali,“ prohlásil Abú Nidál a položil před ni
hrst palestinských bankovek. Ona však odmítla. „Vložte osud
do rukou Alláhových. Spolehni se na Alláha a  bojuj za nás,
Abú Nidále. Peníze nepřijímám. Alláh je mým blahodárcem
a ochráncem. Můj syn bude bojovat s vámi. Já tu zůstanu,
takže zůstane i  Sulajmán, aby nám pomohl; víš však, že nepřítel
s sebou přivádí afáríty samotného iblíse, démony z hlubin
temnoty. Nechť vám Alláh dopřeje dlouhý život a nechť ochraňuje
Bét Darás a jeho lid.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist