načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moderní psychologie -- Hlavní obory a témata současné psychologické vědy - Dalibor Kučera

Moderní psychologie -- Hlavní obory a témata současné psychologické vědy

Elektronická kniha: Moderní psychologie
Autor: Dalibor Kučera
Podnázev: Hlavní obory a témata současné psychologické vědy

Tato praktická příručka shrnující základní poznatky psychologické vědy je určena především čtenářům, kteří ocení její aktuálnost, sdělnost, přehledné uspořádání a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  297
+
-
9,9
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 213
Rozměr: 17 x 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Psychologie
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2013
ISBN: 978-80-247-4621-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Stručné a přehledné shrnutí aktuálních základních poznatků o psychologii. Tato příručka byla původně koncipována jako podkladový materiál pro vysokoškolský seminář k moderní psychologii. V úvodní kapitole jsou shrnuty základní psychologické směry 20. století. Dalších pět kapitol se věnuje biologické psychologii, obecné psychologii a psychologii osobnosti, dále sociální, vývojové a komparativní psychologii. Poslední dvě kapitoly se zabývají diagnostikou a léčbou psychických poruch a psychologickým výzkumem. Doplněno množstvím "okének", ilustrací, fotografií, grafů, seznamem literatury a rejstříky. Určeno zejména pro studenty psychologie (kteří mohou díky tomu, že je množství termínů uvedeno v původní terminologii, získávat další informace v cizojazyčné literatuře), ale pro svou přehlednost i vážnějším zájemcům o základní orientaci v oboru psychologie.

Popis nakladatele

Tato praktická příručka shrnující základní poznatky psychologické vědy je určena především čtenářům, kteří ocení její aktuálnost, sdělnost, přehledné uspořádání a kompaktní rozsah. Její koncepce navazuje na populární zahraniční přehledové publikace, členění textu však vychází ze struktury obvyklé pro domácí vysokoškolské studium. Pro zpestření je publikace vybavena také "okénkyy" přinášejícími dodatečné informace a zajímavosti a celkem 120 ilustracemi, fotografiemi a grafy. Řada pojmů je uváděna v původní terminologii, což čtenáři usnadní získávání dalších informací v zahraniční literatuře, ve vyhledávačích či v odborných databázích. Knihu uvítají například studenti psychologie a příbuzných oborů, ale také odborníci hledající přehledný výtah z již přečtené literatury. (hlavní obory a témata současné psychologické vědy)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dalibor Kučera - další tituly autora:
 (e-book)
Dům soumraku II. Dům soumraku II.
 (e-book)
Dům soumraku I. Dům soumraku I.
 
K elektronické knize "Moderní psychologie -- Hlavní obory a témata současné psychologické vědy" doporučujeme také:
 (e-book)
Teorie a praxe poradenské psychologie Teorie a praxe poradenské psychologie
 (e-book)
Psychosociální aspekty paliativní péče Psychosociální aspekty paliativní péče
 (e-book)
Rizikové a antisociální chování v adolescenci Rizikové a antisociální chování v adolescenci
 (e-book)
Multikulturní ošetřovatelství -- pro praxi Multikulturní ošetřovatelství
 (e-book)
Psychosociální krizová spolupráce Psychosociální krizová spolupráce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dalibor Kučera

Moderní

psychologie


S vděčností věnováno Ivě Stuchlíkové a Janě Havigerové


Moderní psychologie

Hlavní obory a témata současné psychologické vědy

Grada Publishing

Dalibor Kučera


Mgr. Dalibor Kučera

MoDerní psychologie

hlavní obory a témata současné psychologické vědy

TirÁŽ TiŠTĚnÉ pUBliKAce:

Vydala Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www. grada.cz

jako svou 5305. publikaci

recenzovali:

prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

PhDr. David Kuneš, Ph.D.

Odpovědná redaktorka Dana Pokorná

Sazba, zlom a grafické zpracování Dalibor Kučera

Počet stran 216

Vydání 1., 2013

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

© Grada Publishing, a. s., 2013

Cover Illustration © Anna Poláková, 2013

isBn 978-80-247-4621-0

eleKTronicKÉ pUBliKAce:

ISBN 978-80-247-8773-2 (ve formátu PDF)

ISBN 978-80-247-8774-9 (ve formátu EPUB)


Moderní psychologie

Předmluva 9

Jak číst tuto knihu 10

Úvod do psychologie 11

1. hlavní psychologické směry 20. století 14

1.1 Úvod do vývoje psychologie 14

1.1.1 Vznik a vývoj vědecké psychologie 14

1.2 Strukturalismus 16

1.3 Funkcionalismus 16

1.4 Psychodynamické přístupy 18

1.5 Behaviorismus a neobehaviorismus 22

1.6 Gestaltismus a neogestaltismus 25

1.7 Fenomenologické a existenciální přístupy 28

1.7.1 Fenomenologie 28

1.7.2 Existenciální psychologie a daseinsanalýza 29

1.8 Humanistická psychologie 30

1.9 Kognitivní psychologie 32

1.10 Další směry 37

1.10.1 Systematické přístupy a eklekticismus 37

1.10.2 Rysové a faktorové přístupy 38

1.10.3 Sociálně-kognitivní psychologie 39

1.10.4 Pozitivní psychologie 40

1.10.5 Transpersonální psychologie 41

1.11 Soupis směrů a jejich představitelů 42

1.12 Česká psychologie v první polovině 20. století 43

2. Biologická psychologie 44

2.1 Úvod do problematiky 44

2.2 Základy genetiky 44

2.3 Endokrinní systém 46

2.4 Nervový systém 48

2.4.1 Buněčné komponenty (neurony a glie) 48

2.4.2 Centrální nervový systém 51

2.4.2.1 Mozek 51

2.4.2.2 Neuroplasticita a neurogeneze 56

2.4.3 Metody zkoumání struktury a činnosti mozku 57

2.4.4 Periferní nervový systém 61

2.4.4.1 Autonomní nervový systém 61

2.4.5 Reflexy 62

2.4.6 Senzorický systém 62

2.4.6.1 Zrak 63

2.4.6.2 Sluch 64

2.4.6.3 Poloha a pohyb 64

2.4.6.4 Chemoreceptory (čich a chuť) 65

2.4.6.5 Somatosenzorický systém (propriocepce a kožní čití) 66

2.4.6.6 Somatická bolest 66

2.5 Biologické rytmy 67

2.6 Základní anatomická terminologie 68

3. obecná psychologie a psychologie osobnosti 70

3.1 Úvod do problematiky 70

3.2 Vědomí, bdělost a spánek 70

3.2.1 Vědomí, bdělost 70

3.2.2 Spánek 72

3.3 Pozornost a vnímání 75

3.3.1 Pozornost 75

3.3.2 Vnímání (percepce) 77

3.3.3 Reprezentace objektů, orientace v prostoru a organizace poznatků 79

3.4 Motivace 81

3.5 Emoce 84

obsah


Moderní psychologie

3.5.1 Empatie a příbuzné stavy 89 3.5.2 Humor a smích 89

3.6 Stres a závislost 90

3.7 Temperament 91

3.8 Paměť a učení 94

3.9 Myšlení 99

3.9.1 Usuzování a rozhodování 99 3.9.2 Mentalizace a klamání 101

3.10 Inteligence 101

3.11 Jazyk a komunikace 104

3.12 Charakter a sebepojetí 105

3.12.1 Charakter 105 3.12.2 Sebepojetí 106

3.12.2.1 Sebepojetí v kontextu sociálně-kognitivní teorie 106

3.12.3 Morálka a ctnost 108

4. sociální psychologie 110

4.1 Úvod do problematiky 110

4.2 Socializace 110

4.3 Sociální interakce a její souvislosti 111

4.3.1 Sociální kognice – atribuce, utváření dojmu a schémata 112

4.3.1.1 Atribuce 112

4.3.1.2 Utváření dojmu 113

4.3.1.3 Schémata 114

4.3.2 Osobní vztahy 116 4.3.3 Afiliace a atraktivita 117 4.3.4 Láska a partnerský vztah 118 4.3.5 Prosociální chování 121 4.3.6 Agrese 122

4.4 Postoje 124

4.5 Skupinové jevy a procesy 125

4.5.1 Základní charakteristiky skupinových jevů a procesů 125 4.5.2 Kolektivní chování a jeho dynamika 126 4.5.3 Poslušnost vůči autoritě, vzpoura, vliv situace na chování 129

4.5.3.1 Poslušnost vůči autoritě 129

4.5.3.2 Vzpoura 130

4.5.3.3 Vliv situace na chování 130

4.5.4 Konflikty a jejich řešení 131

4.5.5 Média, reklama a techniky vyvolání souhlasu (vyhovění) 132

4.5.5.1 Média 132

4.5.5.2 Reklama 133

4.5.5.3 Vyvolání souhlasu a vyhovění 133

5. Vývojová psychologie 135

5.1 Úvod do problematiky 135

5.2 Základní vývojové teorie 136

5.2.1 Neuromaturační teorie 136

5.2.2 Konstruktivistické teorie 137

5.2.3 Etologické a evoluční teorie 139

5.2.4 Teorie učení 140

5.2.5 Psychodynamické teorie 140

5.2.6 Teorie dynamických systémů 142

5.2.7 Soupis základních vývojových teorií a jejich představitelů 143

5.3 Základní vývojové etapy 143

5.3.1 Prenatální a perinatální období 144

5.3.2 Novorozenecké období 145

5.3.3 Kojenecké období 146

5.3.4 Batolecí věk 147

5.3.5 Předškolní věk 147

5.3.6 Školní věk 148

5.3.7 Dospívání 149

5.3.8 Dospělost 150

5.3.9 Stáří 152

6. Komparativní psychologie 154

6.1 Úvod do problematiky 154

6.2 Psychické procesy na subhumánní úrovni 155

6.2.1 Altruismus 155

6.2.2 Sociální chování 156

6.2.3 Emoce 156

6.2.4 Komunikace a jazyk 156

6.2.5 Vyšší psychické procesy a mentalizace 159

6.2.6 Inteligence 160

Moderní psychologie

7. Diagnostika a léčba psychických poruch 161

7.1 Úvod do problematiky 161

7.1.1 Vznik moderní psychiatrie a klinické psychologie 162

7.2 Psychopatologie 162

7.2.1 Klasifikace duševních poruch a poruch chování podle manuálu MKN-10 163

7.3 Léčba psychických poruch 164

7.3.1 Psychiatrická péče 164 7.3.2 Farmakoterapie 164 7.3.3 Biologické metody 166

7.4 Klinická psychologie 167

7.4.1 Vnitřní konflikty a jejich zpracování 167 7.4.2 Vybrané psychoterapeutické směry 169

7.4.2.1 Psychoanalytická a psychodynamická terapie 169

7.4.2.2 Behaviorální terapie 169

7.4.2.3 Kognitivní terapie 170

7.4.2.4 Kognitivně-behaviorální terapie 171

7.4.2.5 Humanistické a existenciální terapeutické přístupy 172

7.4.2.6 Terapie ve skupině 173

7.4.2.7 Rodinná a systemická terapie, alternativní terapie 174 7.4.3 Psychodiagnostika 174

8. psychologický výzkum 176

8.1 Úvod do problematiky 176

8.1.1 Typy výzkumů 177

8.2 Výzkumný projekt 178

8.2.1 Proměnné 178

8.2.1.1 Typy proměnných 178

8.2.1.2 Typy vztahů mezi proměnnými 180

8.2.1.3 Hodnoty proměnných 180 8.2.2 Výzkumný plán 182

8.2.2.1 Experiment, kvaziexperiment a neexperimentální výzkumné plány 182

8.2.2.2 Typy výzkumného plánu podle množství nezávisle proměnných 183

8.3 Získávání dat 184

8.3.1 Výběr vzorku 184 8.3.2 Metody získávání dat 185

8.3.2.1 Pozorování 185

8.3.2.2 Rozhovor, dotazník 186

8.3.2.3 Anamnéza 187

8.3.2.4 Analýza produktů 187

8.3.2.5 Psychologický test 188

8.3.2.6 Metaanalýza 188

Literatura 189

Obrazové podklady 203

Věcný rejstřík 206

Jmenný rejstřík 212



9Moderní psychologie

předmluva

O psychologii již bylo napsáno mnoho knih – od ryze vědeckých publikací přes učebnice, přehledy a populárně-naučnou literaturu až po pes

trou směsici různých lifestylových knížek a návodů. Řadu čtenářů tedy možná napadne otázka, proč vlastně uvádět další titul, navíc titul

přehledový – co může taková publikace přinést nového?

Moderní psychologii jsem začal připravovat jako materiál ke stejnojmennému semináři, který měl studenty uvést do hlavních oblastí psy

chologické vědy. Dlouho jsem hledal publikaci, kterou bych mohl zadat jako základní povinnou literaturu, knihu, která by byla přiměřeně

aktuální, přehledná, jazykově přístupná a zároveň dostatečně obsáhlá. Pominu-li vynikající české monografie, které jsou však většinou úzce

specializované na konkrétní obor, či kvalitní zahraniční práce, které jsou zase náročnější jazykově, žádnou takovou knihu jsem mezi českými

tituly nenašel. Bylo třeba vymyslet jiné řešení. Rozhodl jsem se proto pracovat s vlastními materiály – s výpisky z přečtených knih a přednášek,

s nasbíranými odkazy na články a výzkumy. Bylo samozřejmě nezbytné vše zásadně upravit, protřídit, doplnit, dohledat zdroje a texty rozdělit

do vhodných tematických oddílů. Po čase vznikla první elektronická verze publikace, se kterou jsme začali v semináři pracovat. V průběhu

výuky jsem materiál rozšiřoval, opravoval a postupně přibývaly nové kapitoly a doplnění, až se text změnil ve víceméně kompletní knihu

s jasně vymezeným obsahem, desítkami obrázků a odkazy na více než pět set domácích i zahraničních zdrojů. O rok později již byla Moderní

psychologie připravena ke knižnímu vydání.

Jakou knihou tedy Moderní psychologie je a komu je určena? Od počátku byla koncipovaná jako maximálně kompaktní shrnutí základních

psychologických poznatků. Kniha by měla být stručným a přehledným průvodcem při studiu psychologie, zdrojem aktuálních informací,

podaných v jasně strukturované formě. Je vhodné poznamenat, že Moderní psychologie nemůže být, už jen vzhledem ke svému rozsahu, ná

hradou za odborné monografie či velké přehledy (uvažme, že např. Weinerův Handbook of Psychology má přes 8 000 stran). V tomto ohledu je

tedy spíše „kapesní“ příručkou doplňující specializovanou psychologickou literaturu, navigující čtenáře po dané problematice. Mohla by být

vítanou pomůckou nejen pro studenty společenskovědních oborů, ale také pro psychology či absolventy příbuzných disciplín, kteří chtějí mít

vždy po ruce základní informace z knih, které již dávno přečetli a vrátili do knihovny.

Ať už budete využívat tuto knihu jakkoliv, doufám, že vám Moderní psychologie přinese co nejlepší rozhled, a především chuť objevovat

a získávat nové vědomosti ve fascinujícím světě současné psychologie.

Dalibor Kučera

Za pomoc a podporu při vydání této knihy bych rád poděkoval doktorce Janě Němečkové, profesorce Ivě Stuchlíkové, profesorce Aleně Plhákové, doktoru Davidu Kunešovi,

doktorce Janě Havigerové, profesoru Marku Blatnému a magistře Evě Literákové. Velký dík patří také mé rodině a mým přátelům.


10 Moderní psychologie

Text obsahuje tučně zvýrazněné pojmy (s anglickými překlady) a mnoho přímých i nepřímých citací (včetně jejich zdrojů ve formátu APA).

Písma použitá v běžném textu

Výběr z doporučené literatury

V úvodu většiny kapitol naleznete základní výběr

z doporučených českých odborných publikací, které

se vztahují k dané kapitole.

Odkazy na další literaturu

Doplňující okénko

V šedém rámečku naleznete rozsáhlejší doplnění, která

se přímo či nepřímo dotýkají základního textu. Pokud

na text navazují přímo, objevuje se v textu symbol přímé

ho odkazu – tj. . Okénka jsou opět doplněna informací

o zdroji, a to buď přímo v odstavci (jako letopočet v zá

vorce), nebo pod textem.

Doplňující okénko

Text často odkazuje na informace v doplňujících okénkách a na obrazové podklady (naleznete je na stejné či sousední straně).

Symboly pro doplňující okénka a obrazové podklady

Obrazové podklady jsou číslované a jejich soupis je

uveden v části Obrazové podklady.

Některé obrázky (zejména portrétní fotografie)

nejsou opatřeny titulky – je na ně odkazováno pří

mo v textu (zde uspořádání obrázků kopíruje jeho

posloupnost) či v doplňujícím okénku.

Obrazové podklady

0. Kapitola

0.0 oddíl

0.0.0 pododdíl

0.0.0.0 Část pododdílu

Zvýrazněný nadpis

Běžný nadpis

Členění textu

Citace jsou v knize uvedeny ve formátu APA, tedy např. (příjmení 1. spoluautora,

2. spoluautora & 3. spoluautora, datum uveřejnění textu). Kompletní přehled

odkazovaných zdrojů je otištěn v části Literatura.

Pro snadnější orientaci ve zdrojovém dokumentu je i u řady nepřímých citací

přidružena informace o rozsahu stran, ze kterých text dané kapitoly čerpá.

Citace

Jak číst tuto knihu

Titulek k obrázku

pořadové číslo


11Moderní psychologie Úvod do psychologie

Psychologii je velmi obtížné definovat či přesněji popsat, hodnotíme-li ji jako celek. Nejčastěji užívané formulace, tj. že je „vědou zabývající

se lidskou myslí a jejím fungováním, zejména z hlediska jejího vlivu na chování“ (Oxford Dictionaries, 2013), „vědou o prožívání a chování“

(Kern, Mehl, Nolz, Peter & Wintersperger, 2000, s. 15), případně „vědou o duševních jevech“ (Havránek, et al., 1989), jsou sice srozumitelné, nicméně

pro potřeby jasného vymezení psychologie a jejích disciplín nedostačující. Určité rozpaky při její charakterizaci ostatně můžeme nalézt i v sek

ci „definice psychologie“ na stránkách American Psychological Association (APA, 2012) nebo u hesla „psychologie“ v Psychologickém slovníku

Hartla a Hartlové (2004, s. 473–477), kde sice výklad pokrývá více než čtyři strany textu, avšak pouze ve formě různých predefinic, nikoliv definic

tohoto pojmu.

Komplikované a přitom nejednoznačné vymezení psychologie jistě není způsobeno nekompetentností vědeckých teoretiků, ale spíše pod

statou samotné psychologie. Ta souvisí nejen s velkým množstvím různorodých směrů a disciplín, které můžeme do oblasti psychologie

zařadit, ale také s počtem tzv. hraničních témat, u kterých je těžké určit, jedná-li se ještě o téma psychologické, nebo zda už daná problema

tika náleží vědě jiné (např. sociologii či medicíně), případně je-li vůbec „vědecká“. Samozřejmě můžeme namítnout, že podobnou obecnost,

pestrost a interdisciplinární střety dnes nalezneme i u většiny dalších věd, případně že daný fenomén souvisí s celkovým trendem propojovat

a zároveň diverzifikovat různá odvětví. Psychologie je však v tomto směru poměrně ojedinělá – přívlastek „psychologický“ totiž pokrývá

vskutku rekordní škálu oblastí; od vysoce exaktních směrů (např. neurověda či biologická psychologie) až po směry značně „pseudovědecké“

a spekulativní, které se ovšem k psychologii, ale i k vědě obecně stále iniciativně hlásí (např. psychotronika, resp. parapsychologie). Rozlišení

mezi psychologií a pseudopsychologií je pak o to těžší, že ani u řady tradičních a v psychologii etablovaných přístupů (např. psychoanalýzy)

nelze vycházet z obecného popperovského paradigmatu vědy (tj. ověřitelnosti, resp. falzifikovatelnosti poznání), a tím ji jako vědu zcela legi

timizovat. Rozpětí psychologie je tedy obrovské a dalo by se říct, že směry na protějších koncích spektra už nemají, kromě onoho přívlastku,

téměř nic společného.

Přes obtíže spojené s vymezením psychologie se pokusme alespoň v hlavních rysech popsat její strukturu a členění. To je důležité nejen

s ohledem na samotnou teorii vědy, ale i z ryze praktických důvodů – např. pro popis psychologických specializací, pro uspořádání informací

v odborné literatuře či pro rozdělení studia psychologie do smysluplných celků. Z předchozího textu je zřejmé, že ani zde nemůže být přehled

zcela univerzální a jednoznačný. Struktura psychologie je nejčastěji popisována pomocí kategorií „obory“ (označované také jako „oblasti“

či „disciplíny“ – např. obor sociální psychologie či oblast vývojové psychologie), „přístupy“, resp. „směry“, (označované také jako „školy“

a užívané zejména v rámci dějin psychologie – např. psychodynamické přístupy či psychoanalytická škola), dále všeobecnou kategorií „specia

lizace“, případně jen prostou kategorií „tématu“ (např. téma emocí studuje „psychologie emocí“). S tím souvisí také rozdílná obsahová struk

Úvod do psychologie


12 Moderní psychologieÚvod do psychologie

tura u velkých přehledových publikací – např. Atkinson et al. (2003) psychologii rozděluje tematicky (např. „biologické a vývojové procesy“),

Eysenck (2003) naopak podle oborů (např. „vývojová psychologie“), tedy stejně jako např. dvanáctisvazkový Handbook of Psychology (Weiner,

2003) či právě Moderní psychologie. K systematizaci hlavních psychologických oborů nám může posloužit také rozdělení vědy jako takové. Obecně rozlišujeme vědu základní (tj. poznávající, akademickou) a vědu aplikovanou (tj. užitou), související s preferencí základního výzkumu (zaměřeného primárně na poznání jako takové) či výzkumu aplikovaného (zaměřeného na praktické problémy). Pokusíme-li se vše zjednodušit v rovině psychologie, pak základní obory (např. obecná psychologie) přinášejí teoretické modely, které pak aplikované obory (např. klinická psychologie) užívají v konkrétní společenské praxi. Přestože aplikovaná věda logicky nemůže splňovat všechna kritéria vědy „regulérní“ (alespoň podle paradigmatu zmíněného výše), většinou s ní jako s vědou pracujeme. Charakterizujeme ji pak širší definicí, podle které je věda systematicky organizovaný souhrn vědění v určité oblasti (Oxford Dictionaries, 2013).

Opustíme-li teoretickou systematizaci psychologie, dostaneme se k poslední, avšak poměrně zásadní otázce – jaká tedy vlastně je současná

podoba psychologické vědy? Z výše uvedeného je patrné, že v řadě ohledů je dnes psychologie jako celek poněkud nestabilní, a to i pokud

pomineme rozpory mezi „více vědeckou“ a „méně vědeckou“ psychologií. Ohromný rozmach techniky a vědeckého poznání urychlil vývoj

některých disciplín (zejm. zmíněných „exaktních“ směrů) do té míry, že se nejen vzdalují méně progresivním psychologickým specializacím,

ale i sobě navzájem. Řada oborů vyžaduje znalosti ze zcela odlišných vědních oblastí, orientaci ve velmi specifickém kontextu, případně

užívá převzatou či zcela novou terminologii – různí psychologové si tak postupně „přestávají rozumět“. Tuto problematiku ostatně reflektu

je i řada významných autorů, kteří se domnívají, že psychologie jako komplex už dnes ani neexistuje (např. Gazzaniga, 1998, nebo Gardner, 1985). Tak různorodé obory, jako např. sociální psychologie, kognitivní věda, biologická psychologie či počítačová psychologie, zkrátka není možné vměstnat do jednoho rámce, který by navíc sdílely i s tzv. starou psychologií (reprezentovanou např. „klasickou“ psychoterapií) (Hatfield, 2003). Přestože je těžké tyto úvahy a jejich platnost obecně hodnotit, je pravděpodobné, že podobná diferenciace před více než sto lety předznamenala i osamostatnění psychologie od „mateřské“ filozofie (Hatfield, 2002). Úvod do psychologie můžeme uzavřít tvrzením, že psychologie stále je, i na počátku 21. století, vědou mnoha různých tváří, směrů a specializací. Rozsah jejího zájmu je ostatně obdivuhodně široký – od studia izolovaných psychických jevů k popisu lidského života jako celku, od utváření složitých teorií ke každodenní praxi, od aplikace technologicky náročných metod k využívání metod zcela jednoduchých a běžných. Její celkovou různorodost ilustruje i tato publikace, o čemž svědčí poměrně pestrý obsah jejích kapitol.

13Moderní psychologie Úvod do psychologie

Vybrané psychologické obory (Farková, 2008, s. 11; Atkinson, et al., 2003, s. 24–25; Eysenck, 2003; Hoskovec & Hoskovcová, 2000; Hunt, 2000; Weiner, 2003)

Kategorie obory Anglické označení Základní charakteristika

Základní obory psychologie biologická

biological psychology,

physiological psychology

studuje fyziologické procesy, považované za základ lidského prožívání a chování

psychologie obecná

general psychology,

experimental psychology

studuje základní psychické procesy a jejich obecné zákonitosti u duševně zdravého

člověka (někdy je také označována jako „experimentální psychologie“)

psychologie osobnosti personality psychology

studuje psychické, sociální a biologické vlastnosti, rysy a stavy osobnosti

v obecné rovině, se zaměřením na rozdíly mezi jednotlivci

psychologie sociální social psychology studuje vliv sociálních faktorů na psychiku jedince v sociálních situacích

psychologie vývojová developmental psychology

studuje souvislosti a pravidla vývojových proměn v jednotlivých oblastech

lidské psychiky, včetně působících mechanismů

Aplikované obory psychologie klinická clinical psychology

zaměřuje se na rozpoznávání, prevenci a terapii duševních chorob a na aplikaci

psychologických poznatků ve zdravotnictví

psychologie pedagogická a školní educational psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti lidského učení

a vzdělávání

psychologie poradenská

consulting psychology

assessment psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti poradenství a asistence,

vztahující se zejména k problematice lidského chování (např. sociální adaptaci)

či k volbě povolání

psychologie práce a řízení

industrial and organizational

psychology

zaměřuje se na aplikaci psychologických poznatků v oblasti řízení lidských zdrojů,

směřující ke zvýšení efektivity (sleduje např. chování zaměstnanců a jejich motivaci)

Speciální obory dějiny psychologie history of psychology studuje vývoj psychologie

psychologie komparativní comparative psychology studuje chování a prožívání zvířat, srovnává zvířecí a lidskou psychiku

psychologie multidisciplinární multidisciplinary psychology

označuje propojení různých psychologických oborů či přesah psychologie

do jiných věd Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie 1. hlavní psychologické směry 20. století Tato kapitola ve stručnosti systematizuje základní vývoj psychologické vědy v průběhu minulého století se zaměřením na přehled zásadních přístupů, oborů a osobností, které se na rozvoji psychologie podílely. 1.1 Úvod do vývoje psychologie Psychologie, s ohledem na její proměny v posledním století, patří k oborům, ve kterých často dochází ke střetům či soupeření mezi různými tendencemi a přístupy. Jejich rozsah a výskyt nejsou náhodné a obvykle souvisí s proměnami vědeckého paradigmatu. Pro psychologii jsou typické zejména rozpory mezi filozofickým pohledem (zaměřeným na obecnou povahu poznání a poslání psychologie) a scientismem (zaměřeným na ryzí fakta), případně racionalismem (založeným na logické analýze) a empirismem (založeným na pozorování). 1.1.1 Vznik a vývoj vědecké psychologie Emancipace psychologie v kontextu uznávaných vědeckých disciplín probíhá zhruba sto padesát let (Hatfield, 2002). Stejně jako většina věd se z větší části zformovala oddělením od klasické filozofie, přičemž definitivně se oba obory rozdělily na počátku 20. století, což dokládá např. vznik samostatných kateder psychologie na univerzitách (Boring, 1950). Měla na tom zásluhu především nově vznikající výzkumná psy

chologie (experimental psychology; Hatfield, 2002). Ta se chtěla od počátku profilovat především jako „tvrdá“ přírodní věda (hard science), inspi

rovaná přístupem a výzkumy Wilhelma Wundta (1902), který roku 1879 založil v Lipsku laboratoř, ve které pomocí fyzikálního a fyziologické

ho pohledu systematicky pozoroval a měřil psychické fenomény. Přívrženci tohoto směru často označovali tradiční psychologii za „nakaženou mentalistickou infekcí“, která se projevovala např. v užívání nepřijatelné subjektivní introspekce (Watson, 1913). Vliv tzv. fyzikalismu, empirismu

a logického pozitivismu (např. Carnap, 1932; Hempel, 1935) nakonec slavil úspěch a až do třicátých let v psychologii víceméně dominoval striktně

„vnějškový“ vědecký přístup, reprezentovaný zejména behaviorismem v podání např. J. B. Watsona (1913), C. L. Hulla (1943) a B. F. Skinnera (1938). V řadě případů se tomuto směru dostalo i oficiálního uznání v podobě označení psychologie za přírodní vědu (Hatfield, 1997), nicméně dlouhodobě se myšlenka pouhého empirismu neprokázala jako životaschopná. Od konce čtyřicátých let se navíc objevil nový impulz v podobě studia kognice, který dal výzkumné psychologii nové a skutečně silné téma a společně s dalšími směry v průběhu padesátých let etapu striktního fyzikalismu v podstatě uzavřel. Myšlenku základní pozitivistické teze (tj. zejména nutnost vycházet z ověřitelných fakt) si však vědecká psychologie ponechala; stejně jako své zaměření na deskripci a poznávání formou pozorování a experimentu (Mandler, 2007).

Výběr z doporučené literatury

Drapela, V. J. (2001). Přehled

teorií osobnosti. Praha: Portál.

Hoskovec, J., Nakonečný, M.

& Sedláková, M. (2002). Psycholo

gie XX. století. Praha: Karolinum.

Hunt, M. (2000). Dějiny

psychologie. Praha: Portál.

Plháková, A. (2006). Dějiny

psychologie. Praha: Grada

Publishing.

15Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie

Počátkem 20. století se zformovala také aplikovaná psychologická věda, aplikovaná psychologie (applied psychology), zahrnující užitou klinic

kou psychologii a další obory zaměřené na praxi (např. pedagogickou psychologii či psychologii práce). Vznik klinické psychologie jako nej

staršího aplikovaného psychologického oboru je datován do roku 1896, kdy byla americkým psychologem Lightnerem Witmerem do klinické

praxe poprvé uvedena kazuistická metoda (Baštecká, 2003). Od této doby se také v oblasti klinické psychologie, i obecně psychologie aplikované,

objevilo množství různorodých směrů, např. psychodynamické přístupy, gestaltismus či humanistická psychologie.

Současný vývoj vědecké psychologie lze charakterizovat relativně vysokou propojeností s dalšími obory. Právě tato interdisciplinarita dala

v posledních desetiletích vzniknout mnoha novým psychologickým specializacím, jako je např. neurověda, evoluční psychologie či komputač

ní psychologie. V dnešní době je vydáváno kolem 550 různých psychologických periodik (Thomson Reuters, 2013), tematicky rozdělených do ob

lastí psychologie aplikované, biologické, klinické, vývojové, pedagogické, experimentální, matematické, multidisciplinární, psycho analytické

a sociální. Odborné psychologické texty nalezneme i na stránkách prestižních časopisů, jako jsou např. Nature a Science.

Časová osa znázorňující přibližnou posloupnost hlavních psychologických směrů

19. stol.

Strukturalismus

1900

Psychodynamická p.

90. léta80. léta 20. léta10. léta 40. léta30. léta 60. léta50. léta

Analytická teorie

Psychoanalytická teorie

Individuální teorie

Interpersonální teorie

Psychosociální teorie

Behaviorismus

Neobehaviorismus

Funkcionalismus

Gestaltismus

Neoges

taltismus

Existenciální p. a daseinsanalýza

Logoterapie

Humanistická p.

Kognitivní p.

70. léta

Kognitivní věda

Transpersonální p.

Fenomenologie

80. léta 90. léta

Pozitivní psychologie

Sociálně-kognitivní p.

2000

Zobrazení směrů v časové ose

Jednotlivé směry jsou časově lokalizovány pouze

orientačně (řadu směrů není možné zcela přesně

časově vymezit). Zvýraznění směrů souvisí se struk

turou této kapitoly, resp. s jejími oddíly. Časová osa

vychází z vlastní autorské rešerše.

+ Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie 1.2 strukturalismus Strukturalimus je směr založený na rozkladu psychických jevů na prvky, resp. znaky (např. rozklad vědomí cestou introspekce) – tj. na specifikaci duševní struktury formou analýzy jejích elementů. Struktura (soubor jevů a jejich vzájemných vztahů) je považována za podstatu jevu. V tomto směru strukturalismus vytváří opozici vůči funkcionalismu. Wilhelm Maximilian Wundt (1832–1920)

– psychologické experimenty v oblasti apercepce (apperception) (první psychologická laboratoř, 1879, Lipsko)

– psychologie je studium „bezprostřední zkušenosti“ – vědomí (immediate experiences of consciousness)

– psychofyzický paralelismus (duševní děje jsou doprovázeny tělesnými procesy, ale nedochází mezi nimi

ke vzájemné interakci)

– metody: psychologie může využívat metod přírodních věd, zejména kontrolovaného experimentu –

např. u čití, vnímání a pozornosti, které mají kvantitativní stránku (např. reakční časy) i kvalitativní stránku

(introspekce dané osoby, probanda)

– klíčová je kontrola z pozice experimentátora a exaktní zakotvení experimentu

– odmítá asocianismus – vyšší psychické procesy nelze studovat ani experimentem, ani introspekcí

Edward Bradford Titchener (1867–1927)

– původně filozof a fyziolog, který rozšířil strukturalismus a založil tradici americké psychologické školy

– hlavním úkolem psychologie je analýza subjektivní zkušenosti (subjective experience)

– definice mysli (souhrn duševních dějů) a vědomí (momentální duševní děje) (Plháková, 2006, s. 101–102)

– přínos v řadě oblastí – např. metody výzkumu, vybavení psychologické laboratoře, výzkum percepce, myšlení,

výrazu tváře, pozornosti

1.3 Funkcionalismus Funkcionalismus je směr, který se vymezil vůči abstraktnímu strukturalismu – přináší požadavek zkoumání praktických problémů, zejména konkrétních myšlenkových procesů a schopnosti organismů adaptovat se na prostředí. Na utváření funkcionalismu se podílel především filozofický pragmatismus (pragmatism). Funkcionalismus podnítil také vznik aplikované psychologie (zvláště psychodiagnostiky, průmyslové psychologie a klinické psychologie) (Plháková, 2006, s. 102–105).

(structuralism) (Sedláková, 2003a, s. 9–24)

1

2

(functional psychology, functionalism) (Hoskovec, 2003, s. 34–41)


17Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie

Významní představitelé funkcionalismu (zvýrazněná jména odkazují k následnému komentáři v textu) (podle Hoskovec, 2003, s. 35)

představitel charakteristika Angell, J. R. (1869–1949) v roce 1906 odlišil funkcionalismus od strukturalismu Carr, H. A. (1873–1954) žák J. R. Angella, zdůrazňoval adaptivnost organismu Cattell, M. J. (1860–1944) průkopník diferenciální psychologie Dewey, J. (1859–1952) psychologie sociální a pedagogická Hall, G. S. (1844–1924) rozvíjel pedopsychologii James, W. (1842–1910) předchůdce funkcionalismu Mead, G. H. (1863–1931) psychologická metodologie Thorndike, e. l. (1874–1949) experimentální pedagogická psychologie; zoopsychologie Woodworth, R. S. (1869–1962) experimentální psychologie

John Dewey (1848–1910) (Hoskovec, 2003, s. 38; Plháková, 2006, s. 103)

– psychologie učení pomocí činnosti, tzv. pragmatická pedagogika (souvisí s tzv. pedocentrickou školou)

– odmítá herbartismus – výuka má být aktivní, spojená se zájmy dítěte, rozvíjející schopnost řešit problémy,

učení by mělo mít vztah i k dětskému životu (ne jen „jednou, do budoucna“), zdůrazňuje individualitu dítěte

William James (1848–1910) (Hoskovec, 2003, s. 36)

– zakladatel koncepce funkcionalismu; předchůdce transpersonální psychologie – chování je výsledkem proti

chůdného působení popudů a zábran (ty jsou principem vůle a charakteru)

– tvůrce teorie emocí (James–Langeova teorie) – emoce jsou důsledkem fyziologických změn

– představitel filozofického pragmatismu (pravdivé je to, co je uznáno jako prakticky užitečné a vedoucí k cíli)

Edward Lee Thorndike (1874–1949) (Hoskovec, 2003, s. 40; Plháková, 2006, s. 153–155)

– v první fázi funkcionalista, poté behaviorista

– vytvořil teorii konekcionismu (connectionism), zakladatel zoopsychologie – na počátku pracoval s učením

zvířat (učení pokusem/omylem – tj. eliminací nesprávných odpovědí)

– důležitý experimentální pedagogický psycholog – aktivní učení (učení se samostatně, neřízené zadáním

učitele), využívání analogií a asociací, opakování (posiluje učení), využívat více pokusů (pokus a omyl) apod.

3

4

5


18 Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie

1.4 psychodynamické přístupy

Do kategorie psychodynamických přístupů (tzv. hlubinných) zařazujeme směry vysvětlující psychické fenomény převážně pomocí popisu

dynamických (zejm. vnitřních, nevědomých) sil, které ovlivňují manifestní (zjevné) chování (Zeldow, 2010).

Významní představitelé psychodynamických přístupů (původní přehled)

představitel označení teorie Alternativní označení teorie (jiné seskupení autorů)

Freud, s. (1856–1939) psychoanalytická teorie (psychoanalytic psychology)

Adler, A. (1856–1939) individuální teorie (individual psychology)

Jung, c. g. (1875–1961) analytická teorie (analytic psychology) komplexní teorie (Jung‘s complex theory)

horneyová, K. (1885–1982)

interpersonální teorie (interpersonal psychoanalytic theory)

kulturní / humanistická psychoanalýza

(cultural school of psychoanalysis / humanistic psychoanalysis)

sullivan, h. s. (1892–1949)

Fromm, e. p. (1900–1980)

psychosociální teorie (psychosocial development theory)

erikson, e. (1902–1982)

Sigmund Freud (1856 – 1939) (Drapela, 2001, s. 19–28)

– psychoanalytická teorie (psychoanalytic psychology)

– základní teorie:

• fyziologický determinismus (physiological determinism) – tělesné puzení je hlavní determinantou chování

• duševní energie má sexuální povahu

• klíčová je role nevědomí (unconscious):

◦ vědomí je vrcholkem ledovce, pod ním je předvědomí (zapomenuté myšlenky a zážitky) a „zcela dole“

leží nevědomí (neuvědoměné motivy a myšlenky)

◦ vliv nevědomí dokumentoval na parapraxi (tzv. freudovská přeřeknutí, Freudian slip)

– struktura osobnosti:

1. Id (iracionální, řízené principem slasti)

2. Ego (racionální, řídí se principem reality)

3. Superego (vědomá a nevědomá část, řízená principem dokonalosti):

◦ mezi jednotlivými úrovněmi dochází k interakci – často pak vznikají konflikty (intrapersonální konflikty)

(psychodynamics, depth psychology)

6


19Hlavní psychologické směry 20. století Moderní psychologie

◦ základní pudy – Éros (pud života – princip slasti) vs. Thanatos (pud smrti – princip nirvány)

◦ na nevědomé úrovni se uplatňují obranné mechanismy (slouží k ochraně Ega; např. vytěsnění, sublimace, regrese a fixace)

– vývojová stadia osobnosti (redukovaný přehled):

1. orální stadium – sání a polykání

2. anální stadium – spontánní vyprazdňování střev

3. falické stadium – (auto)erotické chování, vznik konfliktů (Oidipův, Elektřin); kastrační úzkost (chlapci) a závidění penisu (dívky)

4. období latence – ústup sexuality; význam práce a relaxace

5. genitální stadium – puberta; nárůst sexuality, vstup do dospělosti – teorie snů – vhled do nevědomých přání (sny se je snaží splnit); mají manifestní (zjevný) a latentní (skrytý) význam – teorie úzkosti – reakce na nerozpoznané ohrožení; neurotická (obava z trestu) a morální (obava z pocitů viny)

Carl Gustav Jung (1875–1961) (Drapela, 2001, s. 31–38; Plháková, 2006, s. 191–195)

– analytická teorie (analytical psychology) – osobnost je samostatnou soustavou – tzv. psyché; komplex psyché zahrnuje kolektivní nevědomí,

osobní nevědomí, ego (vědomé Já) a bytostné Já (self) (spojník vědomí a nevědomí)

– široký pohled na vývoj člověka (zdůrazňující fylogenetický vývoj, tj. vývoj druhu) – pracuje také s termínem libido – to ale není pouze sexuální, ale je psychickou energií obecně – bipolární typologie osobnosti – introverze a extraverze – základní psychické funkce – myšlení, cítění, smyslové vnímání a intuice (poznávání skrytého významu) – základní termíny:

• kolektivní nevědomí (collective unconscious) – dědictví po předcích (např. etnické či rodinné)

 osobní nevědomí (získané v průběhu života)

• archetyp (archetype) – zejména persona (ochrana individuality před tlakem společnosti);

animus/anima (mužnost/ženskost); stín (zvířecí tendence) a Já

• komplexy – propojení prvků osobního nevědomí jedince (často souvisejí s negativními jevy,

ovlivňujícími vědomí a emoční prožívání)

Alfred Adler (1856–1939) (Drapela, 2001, s. 41–48; Plháková, 2006, s. 190)

– individuální teorie (individual psychology) – nevědomí je spojeno s neurotickým chováním; neurózy mají zdroj např. v nedostatku odvahy či v pocitech méněcennosti (viz níže)

7

8




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist