načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Modche a Rézi - Vojtěch Rakous

Modche a Rézi
-4%
sleva

Elektronická kniha: Modche a Rézi
Autor:

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné, panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959404
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné, panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoduchosti provádí jednu hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavým humorem.

Související tituly dle názvu:
Modche a Rézi Modche a Rézi
Rakous Vojtěch, Čančíková Darja
Cena: 222 Kč
Modche a Rézi Modche a Rézi
Rakous Vojtěch
Cena: 115 Kč
Vojtěch Cepl Vojtěch Cepl
Němeček Tomáš
Cena: 223 Kč
Vojtěch Preissig Vojtěch Preissig
Vlčková Lucie
Cena: 670 Kč
Doma Doma
Rakous Vojtěch
Cena: 52 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DÁLE DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.


3

VOJTĚCH RAKOUS

Modche a Rézi


4

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická

úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,

ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou

chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsouuvede

ni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k tétoe

knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)

či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či

extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


5

VOJTĚCH RAKOUS

Modche a Rézi

Praha 2015


6

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2015

© Monika S. Benešová – Lama, 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-40-4 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-41-1 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-42-8 (formát MobiPocket)


7

Výrazy a pojmy

Adonoj Elohejnu Hospodine, Bože náš

barches sabatový chléb, nebo také chala,

vypadá podobně jako vánočka eriv předvečer eriv pesach předvečer židovských Velikonoc havdule konec sabatu chevre bratrstvo chevre-kadiša svaté bratrstvo, pohřebníbratrstvo chumec vše kvašené chumiš Tóra, pět knih Mojžíšových,

lidový výraz jom kipur den smíření, významnýžidovský svátek jomtivik sváteční kadiš židovský chvalozpěv, modlitba

za mrtvé kašer, košer vše co je povolené, vhodné,

správné, čisté košerování způsob porážení zvířat apříprava masa lehavdil úsloví, přirovnání macelokš sladký nákyp macesy nekvašený chléb, který se jí

o pesachu mazltov gratulace, hodně štěstí mišebejrach modlitba, požehnání, zdravice oliv bejs karty, hra jedenadvacet omejn amen, konec modlitby pesach židovské Velikonoce purim židovský "masopust", též Svátek

losů roš hašono židovský Nový rok, Vysoký

svátek sedere sidra, týdenní oddíl Tóry sedr slavnostní večeře s přesněstanoveným průběhem šábes sedmý den v týdnu, věnovaný

odpočinku, jde o nejdůležitější

židovský svátek šames správce synagogy šarbilach, šarbile střípek pro štěstí šema (šma) Jisroel modlitba, židovské vyznání víry tachrichim pohřební rubáš tam chuť unbešrije žehnej Bůh vykašerovat očista nádobí podlenáboženských předpisů Výrazy a pojmy zůstaly v nezměněné podobě tak, jak je použil autor v textu.


9

Před svátky

Začalo to hezky dlouho před vlastními svátky. Sníh

ještě ležel na dvorku i na zahrádce Korefovychaloupky a občas si zarejdil a zadováděl vzduchem. Mrazy už

arciť nebyly tak kruté a vlažnější větry, vanoucí čím

dále častěji vesnicí, dávaly tušiti blížící se jaro.

V takovém, jinak mnohoslibném čase brávalyModcheho předsváteční útrapy počátek.

„Poslyš, Modche,“ – podle matriky se vlastnějmenoval Mordechaj, ale celý svět i Rézi, vlastní jeho žena, říkaly mu zkrátka Modche –, „poslyš, Modche,“ řekla tedy Rézi, „bude pomalu čas objednat macesy.“

„Macesy?“ divil se Modche, „a co už zase počínáš bláznit, Rézi?“

„Nic neblázním, Modche, za pět neděl jsou svátky a to mne znáš, že já mám ráda všecko včas a v pořádku. A to ti řeknu, Modche, raději hned – z Vojkovic letos macesy nechci.“

Vojkovice byly sídlem náboženské obce, kam Modche přináležel, a vojkovický šames pekl odjakživa pro okolní ovečky macesy.

„Co zase máš proti vojkovickým macesům?“ ptal se Modche.

„Mám, Modche, to víš, že mám. Loni jsemnáhodou viděla, jak je pekli. Když si na to vzpomenu, ještě dnes je mi špatně od žaludku. Všude plno smetí,pavučin – hanba povídat.“

Modche povážlivě vrtěl prošedivělou hlavou.

„A víš ty, Rézi, jestli to jinde není ještě horší?“

„Ať je, nebo není. Co oči nevidí, srdce neželí.Povídala Felixka, nejlepší macesy že jsou z Libčan, tuze prý čisté a chutné. Tam dopíšeš a hned.“

Modche s mnohými ach a ouvej si připravil všecko k psaní a nasadil si brejle.

„Tak co mám psát?“

„Co bys psal? Aby nám poslali macesy!“

„Ale kolik?“

„Už to zase nevíš? Přes třicet roků jsme Spolu a každý rok ti říkám: Modche, napiš si, kolik jsme letos měli macesů... Ale kdepak! Kdyby se tě někdo zeptal, kolik loni Štěpán nebo Verfel utržili za jalovice, to víš na krejcar, ačkoliv ti po tom nic není, ale co bys...“

„Tak řekni zkrátka kolik a nekaž.“

Rézi však ještě hodnou dobu kázala, než konečně Modchemu naznačila, kolik balíků macesů máobjednat, a výslovně musí v dopise podotknout, že macesy musejí být čisté, suché, dobře vypečené, a ne snad aby byly znečištěné popelem, nebo snad dokonce abybyly – chraniž pánbu – připálené. Dopis šťastně odeslán a následující týden uplynul ještě v obvyklém klidu.“

Jednou podvečer však vracel se Modche, nic zlého netuše, z hauzíru, a sotva vkročil na dvorek, div pod ním leknutím nohy neklesly. Celá jeho jindy tak klidná chaloupka byla obrácena vzhůru nohama. Na dvorku plno slamníků, polic, putynek, lavic a všeho možného domácího nářadí. Uvnitř v sednici a v komoře nebyla jediná věc na svém místě. Postele rozebrané, židlice a stoly vzhůru nohama, nádobí po peci rozestavěné a všude nalito vody jako při potopě světa. Ani sousta vařeného jídla nikde a zima všude jako na Sibiři...

Pro tuhle každoroční spoušť měla Rézi jedinépojmenování: předsváteční úklid. A když Modche činil námitky – arciť že jen krotké a nesmělé námitky – proti tomu hroznému řádění v tiché, jinak jehodomácnosti, spouštěla Rézi hned na celé kolo: „Což ty, ty bys třeba v samé nečistotě shnil, tobě by to bylo jedno. Tvoje jediné štěstí je, žes mne dostal za ženu. Nebýt toho, v samém nepořádku bys zašel, načisto zašel, věř mně, Modche. Ale tohle uklízení už je tak v rodě, já jsem rozená Kantůrková, to mne znáš, a co pochází z našeho roku a co má jméno Kantůrek – to sobě, Modche, pamatuj –, to sobě potrpí na úklid, na pořádek a na čistotu. Tobě, Modche, je arciť každé uklízení solí v očích, já to dobře vím, ale to již je tak v rodině. To sice, Modche, víš, že já nic proti tvé rodině nebo tvým přátelům nemám – bůh by mne za to musil trestat, copak je mi konečně také po nich –, ale co se týče pořádku a úklidu, to se tvůj rod s mým rodem měřit nemůže, povídám, Modche, nemůže, a to si můžeš říkat, co chceš,“ s důrazem Rézi stála na svém, ačkoli chudák Modche ani nedutal.

Celý nekonečně dlouhý týden trvalo toto hroznéřádění v Modcheho domácnosti. V tom týdnu Modche časně ráno odcházel, a pokud jen možno bylo, pozdě večer přicházel domů. Za celý ten týden pořádně se nenajedl a pořádně se nevyspal. Konečně „uklízení“ přece jen šťastně ukončeno. Všecko bylo vybíleno, vydrhnuto a vycíděno. Ani na půdě, ani na mlátku, ba ani v kurníku nebylo prášku a nikde přes kříž stéblo přeloženo.

Nyní však nastávaly Modchemu útrapy nové.Počínalo období takzvané „hadrové“. Rézi měla totižpodivnou, velmi nebezpečnou mánii. Modche ve své prostotě říkával, že má „hadrovou nemoc“. Kde se mohla dopídit prázdného pytle, zmocnila se hookamžitě, rozstřihla vedví, čistě jej vyprala, ovroubila a vyzáplatovala a pak jej uschovala na půdu k ostatním. Už jich tam za těch třicet a několik let, co byla vdaná, měla celý stoh. A pořád ještě sháněla, nic jinak, než jako by na té velkolepé sbírce pytlových hadrů závisela spása její duše. Tyto pytlové hadry byly její pýchou a chloubou, a když takové předsváteční „uklízení“ bylo skončeno, snesla z půdy všechny tyto své drahocenné poklady a pokryla jimi pečlivě podlahy v sednici, v komoře a v síňce. Divže jimi i střechu a dvorek nepokryla. A že těch hadrů stále přibývalo, byla Rézi poslední léta nucena dávati je dvojatě, vždy dva a dva na sebe.

Toto hadrové období bylo pro Modcheho cosipřímo děsivého. Když přišel domů, ať bylo venku sucho, nebo mokro, vždy hned na dvorku musil se vyzout z bot a vkročit do síňky bosou nohou jako do nějaké svatyně. V síňce za dveřmi měl přichystané bačkory a v těch teprve bylo mu dovoleno vejít do sednice. Vchod do komory měl v tyto dny vůbec a bezpodmínečně zakázán. V sednici čekaly ho nové svízele. Tyhle hadry ve své režné jednotvárnosti byly odvždycky Modcheho neštěstím. Hned když poprvé přišel k Rézi na námluvy, sotvaže vkročil do sednice, zamotal se do hadru na podlaze. Rézini rodiče si také potrpěli na hadry – to už tak bylo v rodině – a chudák Modche se natáhl jak široký, tak dlouhý. Po všech cestách dovedl Modche kráčet, po dobrých i pošpatných, ale po těchhle hadrech chodit nedoved – za živý svět nedoved! Jakmile na ně vkročil, nohy se mu do nich zapletly, a byl rámus.

„Už mne zase chceš připravit do hrobu, Modche?“ naříkala Rézi. „Což nemůžeš ty nohy -“ vlastně Rézi tyto Modcheho končetiny pojmenovala mnohemhorším jménem – „zvedat jako jiní lidé? Já se dřu ve dne v noci, div duši nevypustím, jen aby byl všudepořádek, a on přijde a zrovna schválně mi skope všecky hadry.“ Modche nikdy ani nedutal. On vždy jen v těchhle dobách děkoval bohu, že nemají děti, protože by si musily chudinky v těch hadrách najisto polámat nohy.

V tom čase nastala u nich velká nouze o jídelnínáčiní. Čtrnáct dní před svátky ukládala Rézi všednínádobí na půdu a dole nechala jen jeden talíř, jeden hrnek a jednu lžíci. Těch čtrnáct dní před svátky nikdynemohli oba manželé jíst současně, vždy musil jeden čekat, až se druhý nají.

Tehdy také už Rézi počínala zle hubovat, žeobjednané macesy ještě nedošly, a všecku vinu svalovala na Modcheho: on že jistě špatně napsal adresu. Modche děkoval bohu, když konečně přece přišel poslíčekmukařovské pošty a přinesl avízo na došlé macesy.Vyřizoval, hned že si má Modche pro ně přijít. Macesy že se cestou nějak pochroumaly, že je to všecko rozbité a plna že je toho kancelář. Pan poštmistr že se stuchá až jediná hrůza.

Sotva poslíček za sebou zavřel dveře, zle se Rézi pustila do muže. Tohle že bude pěkné nadělení.Macesy že budou napadrť a budou se musit vyhodit. Ale pročpak on ji, Modche, neposlechl, když ona, Rézi, chtěla macesy vzít z Vojkovic? Je tam pár kroků a mohlo to být bez útrat a v pořádku. Ale nikdy nesmí být po jejím – bože, zastiň! –, to on si umíní, žeobjedná macesy až z pekla horoucího, odněkud z Libčan – bůhví, kdo mu to napískal –, a teď to má!

Nebyla to sice pravda, že Rézi chtěla macesy z Vojkovic a Modche z Libčan, opak byl pravdou, ale když ona Rézi byla taková, že všecko dovedla obrátit a všecky nehody svalit na muže.

Modche mlčky skláněl ustaranou hlavu, došel si pro Hanzalku a společně šli do Mukařova na poštu. Když tam Modche přišel do poštovní kanceláře, divneomdlel. Všude po podlaze, kam oko pohlédlo, samé macesy – vlastně jejich trosky. Macesy byly baleny v pouhém papíru, provázky se cestou zpřetrhaly, papír se protrhal, a tak došly macesy do Mukařova ve stavu přímo zoufalém. Bylo to všecko možné, jenom nemacesy. Nejspíš se to ještě podobalo řezance.

Za stálého láteření páně poštmistrova naložilaHanzalka macesové pozůstatky do nůše a ubírala se s Modchem smutně k domovu. Modcheho cestounaadlo, že snad nějaký tajný antisemita si na jehomacesech zchladil žáhu. Co takový maces potřebuje?

Lehko se domyslit, ale smutno vyprávět, jakého přivítání se doma Modchemu dostalo. Rézi div o rozum nepřišla. A kategoricky prohlásila, ona že takové smetí do své počestné a čisté domácnostinepřijme. Okamžitě ať to Modche s Hanzalkou odnesou zase zpátky do Mukařova na poštu a pan poštmistr ať to hned pošle zase, odkud to přišlo. Však ona, Rézi, zná také chválabohu zákony a paragrafy.

A tak šli Modche s Hanzalkou se svým truchlivým nákladem do Mukařova. Na poštu až nedošli, neboť pan poštmistr, jak je spatřil oknem, zdaleka již na ně volal, aby se neopovážili chodit mu s tím smetím na poštu, nebo že je rovnou vyhodí – jako že se Cmíral jmenuje!

A tak šli zase k domovu. Když přicházeli ke vsi,řekl Modche k Hanzalce: „Znáte, Hanzalko, moji.Kdybych ty macesy zase domů přinesl, chyt by se jí fantas a já bych s ní neobstál. Půjdete humny, aby vásneviděla, a přes naši zahrádku dostanete se na dvorek.Vylezete tiše na půdu a vysypete ty macesy za komín. Až moje někam odejde, tak je uklidím. Doma řekneme, že pan poštmistr už macesy poslal zpátky.“

Jak ujednáno, tak vykonáno. Než všeho do času, pánbu navěky!

V noci se strhl ukrutný vítr, otřásal základyModcheho chaloupky, vyrazil vikýř u půdy, fičel a proháněl se půdou jako zběsilý a odnášel odtud na dvůr i náves celé spousty rozbitých macesů.

Ráno, ještě za tmy, kupil se kol domku zástup lidu a jeden přes druhého se divil, že zase židům padá z nebe mana jako za těch biblických časů.

„Tihle židé mají z pekla štěstí,“ mínil jeden soused, „ke všemu lehko přijdou. Našinec, když si mazance neupeče, tak jich nemá, a jim ty macesy padají z oblak.“

Povstalým hlukem přivábena, vyběhla Rézi také ven, jen tak, jak vstala, v jedné spodničce a bezkazajky, a pohlédši kolem, rázem pochopila situaci. Chvíli zůstala všecka vyjevena, pak ale do ní vjel život.

„Modche! Modche!“ křičela, co měla síly, a běžela zpátky do sednice.

Ale Modche už byl tentam. Když slyšel venku hluk, vyhlédl oknem. Také on rázem prohlédl situaci a vzal spěšně do zaječích. Ani se s Rézi nerozloučil, nasnídani nečekal, utekl a navrátil se až večer.

Týden se Rézi naň hněvala a den co den mu vařila zapražené brambory. To byla její obvyklá pomsta a zároveň i projev jejího nejvyššího hněvu. Ani to ji neudobřilo, když Modche s Hanzalkou přinesli z Vojkovic krásné, čisté a neporušené macesy – jeden jako druhý! Až teprv o eriv pesach se jí jazyk zase rozvázal. Poprvé po velkém „úklidu“ pouštěla muže do komory, aby si tam připravil sedr, a při té příležitosti naň poprvé promluvila. Nařizovala mu totiž, aby v komoře nic nezamazal, nerozházel, a hlavně aby neskopal hadry.

A dobrý Modche, připravuje si sedr, z hloubi své duše děkoval Všemohoucímu, že jeho předsváteční útrapy jsou – pro letošek – skončeny.


17

Kterak Modche a Rézi

předčasně světili roš hašono

„Poslyš, Modche, kdypak máme letos svátky?“Vzpomněla si jednoho dne Rézi znenadání.

„Svátky? Už zase Svátky? A jaképak svátky?“ zhrozil se Modche

„Jaké svátky... Přece roš hašono, jom kipur a ty ostatní!“

„Dej ještě pokoj... sotva jsme odbyli pesach, užzase honem straš s roš hašono. Abys potom nezmeškala! Kdepak mám už teď honem vědět, kdy bude rošhašono? Snad za tři nebo čtyři měsíce, což já vím?“

„Ale máš to vědět, Modche, kdopak se má o takové věci starat? To ti povídám, ať se mi to přezvíš včas. Až uhlídáš spomyšelského Hermanna, tak se ho zeptej, ten to jistě bude vědět.“

„Vždyť je dobře, Rézi.“

„To vím – dobře! U tebe je hned všecko dobře. A pak mi zase něco vyvedeš jako letos s těmi macesy. Pánbu mne netrestej, ale když ještě teď na tovzpomenu...“

„Tak už na to nevzpomínej.“

„A vidíš, Modche, budu na to pořád vzpomínat a do smrti na to budu vzpomínat. A kdybych sto let byla živa – jakože nebudu –, ale povídám, sto let kdybych byla živa, tak ti na to nezapomenu. A ještě na smrtelně posteli budu vidět, jak ty macesy lítaly Z půdy nanáves.“

Modche šel spát – bylo to právě kvečeru –, jak činil vždycky, kdykoli jeho Rézi přicházela do řečnické nálady.

Uplynulo několik týdnů, když Rézi zase sivzpomněla na Svátky.

„No tak, Modche ! “ řekla zostra. „Víš-li pak už, kdy máme Svátky?“

Do Modcheho jako když udeří. Nevěděl doposud. Kde také se to měl dověděti? Kalendáře jakživineměli – takový zbytečný výdaj by Rézi ani nedovolila – a jejich vesnička ležela tak načisto odloučena odcelého světa, že málokdy se setkal s nějakým souvěrcem, a když přece, tedy Modche ani nevzdechl, aby sezetal, na kdy připadají svátky. A do kostela, to chodil Modche pouze o velkých svátcích, neboť vevojkovickém kostele se v novější době v obyčejné sobotynemodlilo, tehdy vykonávali příslušníci vojkovickékolatury pobožnost doma.

Proto také Rézina otázka Modcheho všecka zarazila a pomátla a chtěje se vyhnout jejímu kázání, řeklnazdařbůh:

„Za šest neděl už budou svátky, když to chceš tak zrovna vědět, od středy za šest neděl máme – dá-li nám toho pánbu dočkat – prvý den roš hašono.“

„Už za šest neděl?“ divila se Rézi. „A on to ví, a neřekne nic, to aby z něho člověk každé slovo zrovna páčil. Proč už jsi mi to neřekl? Přece musím zasadit husáka a pomalu se chystat k uklízení! Ale já říkám... já říkám...“

A Rézi říkala a dlouho říkala, Modche poslouchal jedním uchem a hrozně ho hryzlo svědomí, že Rézi tak hanebně obelhal. Svatě si v duchu umiňoval, že své provinění co možná brzy napraví. Chtěl zrovna dojít do Spomyšle a zeptat se Hermanna, jak to letos s těmi svátky je.

Minul však jeden den, minul druhý, třetí i desátý a Modche na své předsevzetí zapomněl. Modchevlastně přemýšlel velmi málo, a není tudíž divu, žezakrátko celá ta příhoda se mu vytratila nadobro z mysli. A nemálo se podivil Modche, když jednoho dnekvečeru se vrátil domů a již na dvoře shledal neklamné známky obvyklých předsvátečních hrůz. Vyházené postele, různé nádobí, stolice a vůbec celý vnitřek domku byl zase vystěhován na dvorku.

Modche byl žalostně překvapen. „Prosím tě, Rézi, co už zase blázníš?“ zeptal se.

„Kdo blázní?“ utrhla se Rézi, „přeci jsou za čtrnáct dní svátky, či ne?“

„Za čtrnáct...!“

„No bodejťže, od středy za čtrnáct dní máme první den roš hašono.“

Ani už Modche nevzdechl, že on sám se všíurčitostí Rézi tento den naznačil, a ani mu také nenapadlo pátrat, odkud Rézi vědomosti své čerpala. Jemustačilo, že to řekla Rézi, a co Rézi řekla, to bylo svaté a nikdy dosud se Modche neodvážil pochybovat o Réziných slovech.

Tak nastaly v Modcheho domácnosti všecky ty známé trampoty a svízele: bílení, smejčení, kolikeré mytí a konečně veškerá ta příkladná a křišťálováčistota pokryta pečlivě dvojnásobnou vrstvou pytlových hadrů. Od macesových svátků zase jich několikpřibylo, zaplať pánbůh.

Den před eriv roš hašono zakošeroval Modchechudáka husáka – dobře se vyved, buď bůh pochválen – a v úterý o eriv roš hašeno bylo všecko v nejkrásnějším pořádku. Když se zešeřilo, rozžhnuty šábesové svícny a Modche i Rézi dlouho a zbožně se modlili, jak se to vpodvečer tak velkého svátku sluší a patří. Ve sváteční náladě odebrali se pak na lože a druhý den záhy si přivstali, neboť do Vojkovic do kostela bylo dobré půldruhé hodiny cesty. A Rézi si na to potrpěla, být první v kostele a poslední jít z kostela.

Časně ráno, ještě bylo šero, kráčeli Modche a jeho Rézi polní cestou k Vojkovicům. Oba svátečněvyšňořeni v týchž šatech, ve kterých před třiceti lety stáli spolu před oltářem bojkovického kostela. Jeho černé šaty už byly sice notně rozežrány od molů, ale zato Réziny hedvábné, černé oddávací šaty leskly se dosud jako nové.

„Tak těžké hedvábí už se teď ani nedělá, říkávala Rézi každoročně paničkám v kostele, hladíc láskyplně své šaty. Taky její černý kapižon na hlavě byl z téže těžké hedvábné látky jako šaty, a tak věru není divu, že Rézi, když po boku svého Modcheho kráčela dokostela, vypadala přímo vznešeně, třebaže střih šatu a kapižon náležely k módě uplynulých desetiletí.

Modche a Rézi statně kráčeli vpřed a záhy octli se v Kozomíně. Kozomín ležel v půli cestě mezi jejich bydlištěm a Vojkovicemi a odjakživa stavívali se v Kozomíně u Kantůrků a společně s nimi šli pak do Vojkovic i z Vojkovic. i dnes tak mínili učinit, avšak za dlouhou řadu let stalo se jinak. Hned jakmile sevkročilo do vsi, už zdaleka bylo vidět Kantůrkův krámek a ten krámek dnes, v první den roš hašono, byl –otevřen.

Rézi se toho přímo zděsila. „Modche,“ šeptalavyjeveně, „Modche, pro boha všemohoucího, podívej se na ty Kantůrkovy! Bůh je trestej, vždyť oni mají dnes otevřeno, vždyť oni dnes prodávají, pánbůh s námi!“

„To oni zavrou, než půjdou do kostela,“poznamenal Modche.

„Co zavrou? Jak zavrou?“ vyjela Rézi, už ne více šeptem. „Ptám se tě, Modche, na tvé dobré svědomí, smí dnes, v takový den, žid prodávat?“

„Inu, toť se ví, já...“

„Tak to vidíš! Jak jsi hloupý, přece to jen musíš uznat. Teď pojď zčerstva a neopovažuj se mi tam ani ohlédnout. Snad bych s takovými neznabohy měla jít do kostela? To tak, do smrti je nechci vidět!“

Poprvé ve svém životě kráčeli Modche a Rézi přes Kozomín a těsně kolem Kantůrkova krámku, a nejenže se tam nestavěli, ale ani pohledem o něj nezavadili, schválně se dívajíce v opačnou stranu. Tu když několik kroků zašli, vyběhla z krámku Kantůrková – zcela všedně oblečená, jen tak v sukni, ve flandě a bezzástěry – a křičela za nimi, co jí hrdlo stačilo: „Paní Koref! Paní Koref! Propánakrále, copak se to dnes děje? Paní Koref! Paní Koref!“

Ale „paní Koref“ jako by byla hluchá a slepá. „Ať se mi ani neohlížíš,“ procedila hrozivě skrze zuby a uháněla, jako by ji někdo honil. Modche za ní.

Za vsí ulevila teprve stísněným svým citům a pocelou cestu až do Vojkovic zlořečila Kantůrkovým pro jejich pustou bezbožnost. Pohanů, neznabohů a všelijakých jiných jmen jim přezdila a prorokovala, že jim bůh všemohoucí nedá nic dobrého.

Došli do Vojkovic. Ve Vojkovicích bylo více židů, kteří měli krámky, a všecky ty krámky – hrůzohrůzoucí – byly otevřeny! Když Rézi tuto do nebe volající neplechu spatřila, tu přímo soptila spravedlivýmhněvem. Zlobou a lítostí byla téměř bez sebe.

Neohlédla se ani vpravo, ani vlevo a utíkalaměstečkem, jako by jí hlava hořela, Modcheho téměřnásilím táhnouc za sebou. V tom hněvu pomstu nebessvolávala na hlavy bezbožných kozomínských a vojkovických židů, které bůh musí potrestat na tomto i onom světě. A pořád opakovala „Když i ten starý Seidl... v takový den... a dělá, jako by chtěl pánaboha sníst... anebo ten Fried... a ona, Friedka, lhářkaprolhaná... říká, že v sobotu do holé ruky ani klíč bynevzala... a zatím... zatím...“

Kostel byl o samotě, kousek za vsí. Když k němu došli, Rézin hněv rázem vzplanul v mohutný požár. Kostel byl zavřen. Rézi div neomdlela. Už bylo sedm hodin, a nejenže v kostele nikdo nebyl, ale dokonce byl ještě zavřen – načisto zavřen! Viděl už něcopodobného svět v první den roš hašono?

Modche v obvyklé své melancholické náladě, Rézi však hoříce hněvem čekali před kostelem půl hodiny a ten zůstával pořád zavřen. A nikdo ani z bližších, ani vzdálenějších souvěrců nepřicházel, aby se zúčastnil nastávajících bohoslužeb. Rézi už se hněvem neznala a konečně se odhodlala k ráznému kroku.

„Modche,“ řekla, „teď půjdu na Frieda a tam mu povím, co dosud neslyšel a do smrti už neuslyší. Pojď.“ Tak šli.

Fried byl dlouhá léta představeným náboženskéobce a až po dnešní den horlivě a vzorně zastával svěřený úřad.

Rézi, následována Modchem, rázně a odhodlaně vkročila do Friedova krámku. Co zde však na první pohled spatřila, nad tím div se neskácela do mdlob. Otevřenými dveřmi, vedoucími na dvorek, bylo vidět Frieda bez kabátu a bez vesty štípat dříví. Ve vedlejší světnici, kam bylo vidět zasklenými dveřmi, máchala Friedka prádlo.

Spatřivši tohle, Rézi náhlým leknutím ztratila řeč, což se jí v celém jejím životě dosud nestalo. Už tu však byla Friedka, a mokré ruce utírajíc o ještě mokřejší zástěru, všecka překvapena vítala hosty.

„Paní Koref, paní Koref, kde voní se zde dnes béřou? A oba? A nastrojeni... Jako kdyby šli na ňákou veselku!“

Rézi se konečně rozvázal jazyk.

„S nima já, paní Fried, nemám co mluvit,“ řekla s ledovou chladností, „zavolají mi sem pána.“

„Ale, paní Koref, jen mi řeknou...“

„Jim neřeknu nic, povídám jim, zavolají mi sem pána.“

„Proboha jich prosím...“ A všecka jsouc uděšena, volala Friedka na dvorek: „Emane! Muži! Emane!“

Fried vběhl spěšně do krámu, a ještě ani neotevřel ústa, aby patřičně uvítal nenadálou návštěvu, jižspustila Rézi na celé kolo:

„A voni že sou představený kostela, pane Fried? Já jim povím, co jsou – pohan jsou a neznaboh, aby to věděli. Už je osm hodin, a kostel je zavřený a voni jako představený se nestydějí v takový den štípat dříví a jejich paní – jako paní představená –, ta musí zrovna dnes máchat prádlo? Hanba! Stydějí se! A tu vonimyslejí...“

„Ale dovolejí, paní Koref...“

„Pánaboha měli žádat o dovolení, moje dovolení by jim nepomohlo. Ale to jim řeknu, pane Fried, a já jim to přísahám, jako že dnes máme první den rošhašono...“

„Cože dnes máme?“

„Voni se ještě ptají? Naposledy ještě řeknou, ženení dnes první den roš hašono?“

„A taky že není – kdo jim to bláznovství namluvil?“

Rézi zbledla. „Co to povídají?“ vypravila s namáháním ze sebe.

Fried a Friedka hleděli na Rézi a Modcheho celí užaslí.

„No přece roš hašono máme až za tři neděle,“vykládal Fried, „od soboty za tři neděle. A teď mi řeknou, který darebák...“

Fried nedokončil, neboť Rézi se náhle zapotácela a vykřikla:

„Padám – držte mne, držte mne!“

Fried k ní přiskočil z jedné strany, Friedka z druhé a více ji nesli, než vedli do světnice. Zde opatrně ji položili na pohovku. Rézi měla oči zavřeny a vypadala jako nebožka. Friedka spěšně nabrala z necek hrst mydlin, dříve však, než je mohla Rézi vchrstnout do obličeje, otevřela již tato oči a první její slova platila muži:

„Modche! Ty...“

Nedořekla, neboť Modcheho nebylo nikde k spatření. i vyskočila Rézi rovnýma nohama z pohovky a v následujícím okamžiku již stála naprahu před dveřmi krámu. Réziny bystré oči zahlédly však už jen cíp Modcheho černého kabátu.

„Modche! Modche!“ volala žalostně.

Modche však se už neohlédl.

I napjala všecky své síly a křičela, co jí hrdlostačilo, přes celou náves:

„Modche, umírám! Pojď mi honem zatlačit oči!“ Modche už však byl z doslechu.

Pozorujíc to Rézi potácela se zpět do světnice,klesla na pohovku, zavřela znova oči, a když Friedka zase jí chtěla vchrstnout do obličeje hrst studených mydlin, řekla Rézi skomírajícím hlasem: „Paní Fried, tymydliny ne, zkazily by mi kapižon.“


26


27

Modche a Rézi

na židovském bále

Rézi byla návštěvou u sestry vdovy v Záboří. Když

přišla k večeru domů, zvěstovala Modchemu novinu,

že o purim bude ve Vojkovicích židovský bál –„náramný židovský bál,“ chválila Rézi horlivě.

„Hm,“ poznamenal Modche lhostejně. Poslouchal po svém způsobu jedním uchem.

Rézi se dopálila.

„To vím,“ řekla ostře, „tobě je to jedno, ať je o purim židovský bál, nebo ne.“

„A tobě to, Rézi, není jedno?“ zeptal se Modche nevinně.

Rézi se mračila víc a Více.

„Víš, Rézi,“ chlácholil ji Modche, „já mám z toho židovského bálu taky radost, jenže to nechci dát na sobě znát.“

Rézi zlostí jen hořela.

„Ještě blázny si dělej, že se božího trestu nebojíš! Celý svět se chystá o purim do Vojkovic, a jemu je to pro blázny.“

Modche všecek Strnul.

„Snad bys, Rézi...“

„No, a co by bylo?“ Rézi přicházela stále víc a více do ohně, „povídám, co by bylo? Přes třicet let jsem s tebou a řekni, co jsem s tebou užila? Kde jsem s tebou byla? Kam jsi mne za těch třicet roků vyved?“

„Ale Rézi! Rézi! Pamatuj se! Snad bys opravdunechtěla...“

„A proč bych nechtěla? Ale copak tys muž, který ženě učiní nějakou radost? Takhle vařit, uklízet pořád, o všecko se starat, k tomu jsem ti dobrá, ale abys... abys takhle...“

A Rézi místo dalších důvodů lítostivě se rozplakala.

„Pařez jsi, učiněný pařez,“ dodala ještě v pláči.

Modche vrtěl povážlivě hlavou.

„Já nevím, Rézi, jak tě tohle mohlo napadnout. Víš přece dobře, že jsem jakživ ani za mladšíchsvobodných let u muziky nebyl, a teď bych se měl na stará kolena zbláznit a jít do takového bálu?“

„A to by bylo! Budou tam starší lidé, než jsme my. A víš, Modche,“ Rézi pojednou zabočila v mírnější tón, „já ti řeknu spravedlivě, jak to je. Zábořská sestra by ráda vypravila do toho bálu svoji Toničku, ale nemá s ní kdo jít. To Víš, že se nesluší, aby dvě ženské šly do takového bálu samy, a pak taky nemá sestrapatřičný šat. Tak mne prosila a tebe taky dává prosit,“ Rézi mluvila stále měkčeji a sladčeji, „že bysme se tam mohli s Toničkou vypravit. To víš, Modche, že já kvůli sobě bych o to nestála, kdepak už já, stará ženská, ale té holce bysme to mohli udělat... Co myslíš, Modche?“

Modche nemyslel nic, hlava už mu šla kolem.

„Víš, Modche,“ pokračovala Rézi lichotivě, „ona jako sestra myslí, že by Tonička na tom bále mohla udělat nějaké štěstí, jako známost nějakou že by si tam mohla udělat.“ Rézi ochotně vysvětlovala podrobněji, když postřehla udivený pohled Modcheho, který patrně nechápal, jaké „štěstí“ může člověka potkati natakovém bále: „Prosím tě, holce už táhne k třicítce, a ono ještě pořád nic.“

Modche nepřestával vrtět hlavou.

„Jen mi ale, Rézi, pověz, co já na tom bále bududělat?“

„Co bys tam dělal? To víš, že tancovat tamnebudeš. Sedneš si mezi známé – bude tam prý celáchevrekadiša – a budeš sedět a pomalu popíjet.“

„A kdy půjdeme domů?“

„No kdy – po bále!“

Modche ještě pořád nechtěl rozumět.

„A to celou noc nebudu spát? Vždyť víš, žeodjakživa jsem zvyklý spát od večera do rána – copak já to vydržím?“

„Nevídáno, pro jednu noc! Až přijdeme ráno domů, můžeš spát celý den.“

Modche pořád se ještě nechtěl poddat.

„A než přijdeme, může nás někdo vykrást.“

„O to se nestarej; sestra přijde s Toničkou a zůstane zde do rána.

Už nevěděl Modche co říci. „Dělej, jak rozumíš, já ale myslím, že to dobře nedopadne.“

Pak mlčky, v němé rezignaci sklonil hlavu a tímbylo rozhodnuto, že Modche a Rézi půjdou o purim do Vojkovic na židovský bál.

Nadešel večer purimu.

Sál ve vojkovické hospodě u Antonína Karouška tonul v záři pěti petrolejových lamp, strop i stěny krášlily chvojkové pletence a celek vyjímal se nadmíru slavnostně. Místní kapela, sestávající z devíti mužů, vyhrávala už od sedmi hodin, ačkoli první hosté se počínali scházet teprve kolem osmé. Pak už to však přibývalo valem a do devíti hodin byl už sál a vedlejší sednice, kde seděli muži, jak by ho nabil. Už panovala všude tlačenice. Byl to po dlouhých letech zase první židovský bál a dostavil se do něho kdekdo i z dalekého okolí. Bylo zde nádhery a parády, až zraky přecházely.

Téměř již mezi posledními dostavili se Modche s Rézi, majíce ve svém středu Toničku. Tonička ve svých tarlatánových, modře kvítkovaných šatech a s umně načesanou hlavou vyjímala se přes svých třicet let dosti moderně; ale zato Modche a Rézi! Oba ve svých starožitných oddávacích úborech, on v cylindru, ona v kapižoně...

Byli sice lidé zvyklí vídat je takto pospolu rok co rok přicházet do kostela, tam si však nikdo jižpředpotopního jejich zevnějšku nevšímal; ba mnohýmpřipadalo, jako by o velkých svátcích bez Modchehocylindru a Rézina kapižonu nebyl ani vojkovický kostel vojkovickým kostelem. Ale zde na bále vyjímali se Modche a Rézi jako zjevy z uplynulých, dávnozaniklých časů.

Když Modche vkročil do sálu a spatřil tolik světla a tolik hemžících se a kroužících lidí, zatočila se mu rázem hlava, zapotácel se a div neupadl. Chytil seúzkostlivě Rézi za rukáv a neodvážil se učiniti ani krok kupředu. Také Rézi se drobátko zarazila, ale proto přece dodávala Modchemu odvahy.

„Nic se, Modche, neboj,“ šeptala mu, „dej pozor, ať nikde neklopýtneš, a dobře to dopadne.“

A dopadlo to opravdu nad očekávání dobře. Kde se vzal, tu se vzal nějaký mladý pán – později se ukázalo, že je to vojkovického Frieda bratr, svobodný,hospodářský z nějakého dvora –, uklonil se způsobně před Toničkou – Rézi mohla oči na něm nechat – a už se s ní mezi ostatními vznášel v kole. A téměř v témž okamžiku byla Rézi obklopena paní Friedovou, paní Kantůrkovou a ještě jinými známými paničkami a všecky ji odváděly jako u vytržení k lavicím,táhnoucím se podél všech čtyř stěn sálu, a zde ji s náležitou zdvořilostí usadily mezi sebe.

Nejhůř to dopadlo s nebohým Modchem.Zčistajasna viděl se zbavena své opory a nejraději by se byl obrátil a utekl. Učinil sice s namáháním několik kroků kupředu, musil se však zastavit, neboť tancující páry úplně mu uzavíraly cestu.

A nyní nemohl ani vpřed, ani zpátky. Hlava se mu motala a v tu chvíli některý tancující do něho vrazil, až se Modche zapotácel.

Už myslil, že to nevydrží, když vtom jej někdozezadu popadl za rameno a jakýsi hlas mu křičel do ucha:

„Pane Koref, který jich čert nese do kola? Vždyť jich tam utlukou!“

S namáháním se Modche ohlédl – a bože, ta radost! Byl to spomyšelský Hermann a pomocí jeho obratných paží dostal se Modche šťastně z této hrozné motanice ven. Ani vlastně nevěděl, jak a už seděl ve vedlejší sednici za stolem po boku Hermannově, mezi samými starými známými. i zde byla zábava v plném proudu, a to zábava, jíž i Modche se činné mohl účastnit.

Nastala právě prudká hádka o to, jaká sederepřiadne na příští sobotu. A tak Modche v bázni boží poslouchal, hovořil a pil pomaloučku pivo a celkem si v duchu liboval, že to na tom židovském bále není tak hrozné, jak si to představoval.

Hodinu dvě hodiny si tak spokojeně poseděl, pak ale poznenáhlu se mu to přestávalo líbit. Bylo jižjedenáct hodin a tři sklenice piva už Modche vypil, čehož dosud nikdy v celém svém životě nedokázal. Proto také jeho hlava stávala se poněkud těžkou a zmáhala ho taková ospalost, že oční víčka se mu mimoděkzavírala. Nebylo také divu. Doma chodil pravidelně o sedmé spát a spal spokojeně až do rána; a zde má tak zbůhdarma procivět celou noc, polykat studené pivo a pořád naslouchat, jak vedle v sále řinkají tralala... tralala... Už mu z toho hlava brněla.

Hermann, zpozorovav ospalou náladu svéhosouseda a chtěje jej poněkud povyrazit, vybídl jej, aby se šli postavit mezi dveře sednice a přehlédnout trochu tu melu v sále. Modche poslechl, ale jak spatřil rej, zase se mu zamotala hlava a mžitky se mu dělaly předočima. Vtom se mu zdálo – byla to skutečnost, či šálil jej zrak? Zdálo se mu, že zahlédl kmitat v kole černépentle Rézina kapižonu. Protřel si oči, zadíval se upřeně do kola – namouduši! Rézi, jeho stará Rézi – tancovala! Prováděl ji vojkovický Fried a ona se točila v kole jako blázen, jako hotový blázen! Modche ani svým zrakům nechtěl věřit. Za chvíli ji ztratil z očí a vtom, co jidosud hledal v kole, stála již Rézi před ním, udýchaná a všecka záříc radostí a pýchou.

„Modche,“ řekla spěšně „pojď se mnou, musím ti něco říct mezi čtyřma očima.“

A už strkala užaslého Modcheho před sebou a nezastavila se s ním až v síni vedoucí na dvůr.Opatrně se ještě ohlédla – nikoho tu nebylo.

„Viděls, Modche?“

„No viděl,“ přisvědčil Modche, „že ti není hanba trmácet ty staré kosti a točit se dokola jako bezrozumu. Povídal jsem...“

„Počkej, Modche, a viděla, kdo mne provedl?“

„Také nemá zdravé smysle. Moh by raději...“

„Mlč, Modche. Zde se jedná o to, že když Fried proved mne, že ty zase musíš provést Friedka.“

Modche spráskl úžasem ruce.

„A proč ne Frieda?“

„Víš, Modche,“ vysvětlovala Rézi kvapně,nevšímajíc si jeho poznámky, „jedná se jen o tu zdvořilost. Celý kus s ní nemusíš přetančit, jen když se s níněkolikrát otočíš.“

„Tobě se řekne: otočit! Copak ty nevíš, že já se ani za nebeské království otočit nedovedu? Vždyť mně se motá hlava, jen když se na to dívám, neřkuli...“

„Konec řečí,“ přerušila jej Rézi rázně, „musí to být a dost.“

„Proč jen já nebohý nezůstal doma,“ bědoval Modche žalostně; „budeš vidět, Rézi, že to dobřenedopadne. Zamotám se, upadnu a ještě si zlámu nohu nebo ruku. A vždyť já ani, Rézi, nevím, jak

to mám té Friedce říci!“

„Jak bys to řek? Přijdeš k ní – ale až budou hrát –, řekneš: Budu prosit, paní Fried; a pokloníš se.“

„Proboha tě prosím! A jakpak se to klaní?“

„No... šoupneš nohama dozadu, ohneš je v koleně... Takhle a takhle...“ A Rézi názorněModchemu ukazovala, jak se dělá poklona.

Modche smutně vrtěl hlavou.

„Tohle já, Rézi, nedovedu. Budeš vidět, Rézi, že to špatně dopadne.“

„Teď nech lamentací,“ končila Rézi rozhovor, „a jak začnou hrát nový kousek, ať přijdeš!“

Rézi zmizela ve dveřích vedoucích do sálu a Modche v síni osaměl. Chvíli smutně přemýšlel o svém osudu a napadla ho spásná myšlenka, žepožádá Hermanna, aby Friedku za něho provedl. Ze síně vedly ještě kamsi jedny dveře a Modche v domnění, že vedou přímo do sednice, a chtěje se vyhnout sálu,dveře tyto otevřel. Překvapen však stanul na prahu malé komůrky. V komůrce nikoho nebylo. Modche vkročil dovnitř a spěšně za sebou zavřel. Venku totiž bylacitlivá zima a v komůrce bylo příjemné, ach, tak příjemné teplo. Malá železná kamínka byla rozžhavena do ruda a jen ona spoře osvětlovala komůrku. A v tom matném pološeru uzřel Modche v rohu komůrky odestlanou postel a podle postele slamník, holý, prostý slamník. Co to zde bylo? Ložnice šenkýřovy rodiny či co? Modche si tím hlavu nelámal. Bože, myslil sitoužebně, moci se zde v tom teploučku natáhnout na ten slamník a prospat se tak hodinku, a kdyby půl, a třeba jen čtvrt hodinky! Modcheho zmocňovala se v tom teple taková ospalost, že jedva se držel na nohou.Jakousi tajemnou, neodolatelnou mocí jej to táhlo k tomu slamníku. Šoural se nevědomky k němu blíž a blíže a nevěda ani, jak se to stalo, ležel už na něm roztažen, v celé své bálové nádheře – v cylindru a v oddávacím svém rouchu. „Jen minutku,“ táhlo ještě nejasně jeho hlavou a v následujícím okamžiku vznášela se již Modcheho spravedlivá duše v kouzelné říši snů... Kamna oddychovala lahodným teplem.

V sále se zatím tančilo stále pilněji a náruživěji. Už i starší a starší se pouštěli kurážně do tance a nálada stávala se už přímo bujnou. Tonička se bavilaznamenitě. Mladý Fried prováděl ji bez přestání a mezijednotlivými kousky okázale vodil se s ní sálem. Mohlo se z toho něco vyklubat a Rézi mohla být věruspokojena... a přece se Rézi zle mračila, nepokojně sebou vrtěla na místě a nedočkavě upírala zraky ke dveřím vedoucím ze sálu do síně.

Modche nešel. Proč nešel Modche? Dobrá hodina minula již, co mu Rézi v síni nakazovala, aby přišel provést Friedku, jen tak kvůli zdvořilosti. Tři písničky přehráli od té doby, a Modche pořád nepřicházel. Jako by jí to činil zrovna naschvál. Rézi hněvem a zlostí jenjen hořela.

Zase přehráli písničku a Rézi už to nedalo. Zvedla se rázně a šla Modcheho hledat. Napadlo ji, že snad dosud civí v síni a učí se tam dělat poklony. V síni však nebyl. Prošla celý dvorek a volala potichu: „Modche! Modche!“ Ten se však neozýval. Vrátila se do sálu a vešla do pokojíčku mezi pány. Ani tam však Modche nebyl. Tázala se chvějícím hlasem Hermanna a pak i ostatních, neviděl-li kdo Modcheho. Nikdo ho ale ani okem nespatřil od té chvíle, co jej odvedla do sálu.

Znepokojena, plna již úzkosti, vrátila se do sálu. Zde se jí namanul v cestu Fried. Vzala jej stranou a majíc oči plny slzí řekla:

„Pane Fried, mně se ztratil Modche.“

Fried udiveně vyvalil oči.

„Ale prosím jich! Jak by...“

„No, když jim povídám.“ A Rézi vyprávělaFriedovi, kde už všude Modcheho hledala.

„Jsou bez starosti,“ těšil ji Fried, „on jim ho nikdo neukrad, bude on přece někde venku na dvoře, sám se jdu podívat.“

Šel, vrátil se za hodnou chvíli a – sám. Modcheho nenašel. Nyní nastala po Modchem všeobecná sháňka; každý, kdekdo nechal tance a staří mladí, všichni šli hledat Modcheho. Hledali ho marně, jako by se země nad ním zavřela. V sále nastal poplach. Zpráva, že Rézin Modche se načisto ztratil, způsobila neobyčejný dojem. Uprostřed soucitných ji obklopujících paniček stála zoufalá Rézi, lomila malomocně rukama a hořce plakala. Paničky všemožně ji těšily – marně.

Fried se jí vyptával na podrobnosti, kdy a kde Modcheho naposled viděla, a Rézi stále plačícvyprávěla příšerným hlasem, jak mu v síni nakazovala, aby přišel provést paní Fried – jen kvůli té zdvořilosti –, a jinak že nemyslí, než že se Modche toho úkolu tak zalek, že nejspíše utek domů.

A hlasem, který tonul V slzách, a zvedajíc ruce k nebi volala:

„A na cestě se mu stalo neštěstí! Nějaký zlý člověk viděl, že má na sobě nádherné šaty, připravil ho o život a obral ho o všecko! Ó, můj drahý Modche, můjklenote, už se s tebou neshledám, až na věčnosti!“

Tak naříkala Rézi a plakala, až jí srdce usedalo. Mnoho soucitných paniček plakalo s ní. Fried však Rézi těšil:

„Nejsou bláhová, paní Koref, a nepláčou,“ řekl, „jestli Modche opravdu šel domů – jako že šel, kde by jinde byl –, tak mohou být jistá, že už je dávno doma a v posteli. Co by se mu taky mohlo stát? Cestu zná zpaměti, a co povídají o tom přepadnutí, to jsou samé báchorky, kdopak hned bude myslet na to nejhorší. A abysme všichni věděli, na čem jsme, hned k nim pošlu šamesa. Za dvě hodiny může zde být zpátky.“

Zavolán šames, který na dnešním bále zastával vznešený úřad vrátného, a Fried mu nařídil, aby za dobrou odměnu běžel, co mu nohy stačí, do Modcheho bydliště, tam aby zaklepal na okno jeho domku a pozeptal se, je-li Modche doma. Šames odkvapil.

Vše čekalo netrpělivě jeho návratu. Všeobecnéveselí a bujnost vytratily se nepozorovaně z bálovéspolečnosti. Marně hudba vyhrávala nejpěknější kousky, málokomu bylo do tance. Rézi, kolem níž seskupily se všecky paničky, snažíce se všemožně ji těšit, vrtěla jen pořád smutně hlavou. Konečně – přesně za dvěhodiny – šames se vrátil. Všichni lpěli nedočkavě na jeho rtech. Byla to Jobova zvěst, kterou přinášel.

Modche doma nebyl...

Rézi dala se do nářku, až to srdce pronikalo, a v sále roztrousila se ponurá nálada. Už se anihudebníci nepokusili hrát a hosté jeden po druhém vytráceli se nepozorovaně ze sálu. Zbylo zde pouze několik bližších známých Modcheových a Réziných, kteří soucitně obsluhovali naříkající Rézi.

Žalostno bylo poslouchati Rézinu nářku. Volala Modcheho nejsladšími jmény. Bohu přísahala,hodnějšího muže na světě že nebylo, a svatosvatě muslibovala, že až se na věčnosti shledají, že mu tam všechno vynahradí, čím mu zde na zemi ublížila.

Ani oko nezůstalo suché při pohledu na tentozoufalý zármutek nešťastné Rézi.

Pak si Rézi vzala Frieda poněkud stranou, aby jinikdo nepovolaný neslyšel, a sepjatýma rukama jejprosila: „Pane Fried, pro všemohoucího boha jich prosím, neopouštějí mne. Jsem nebohá vdova a nevím... Vědí, on nebožtík neučinil poslední vůli – kdopak si natakové neštěstí pomyslil –, tak mně teď řeknou, co myslej, jak to teď bude?“

„Jak by to bylo? Jsou bez starosti, paní Koref, všecko musí připadnout jim.“

Rézi pořád ještě nebyla uspokojena.

„A co jeho strana? Vědí, ta Vraňanská, jeho sestra, nebo ta Novoveská, vědí, ony obě jsou takovéchamtivé.“

„Nic se, paní Koref, nestarají, všecko jim poradím. Nechají mne jednat a nedáme nikomu ani groše.“

„Já jim řeknu pravdu, pane Fried,“ hovořila tiše Rézi, značně již uspokojena, „já to s sebou taky do hrobu nevezmu, to si mohou myslit. A ta holka,Tonička, taky po mé smrti nevyjde naprázdno. A kdyby se jí hned něco vhodného naskytlo, tak bych...“

Rézi nemohla dokončit, neboť vtom strhl se v sále hrozný křik.

„Strašidlo! V komoře je strašidlo!“ rozléhalo secelým stavením.

Zároveň vběhla šenkýřka, jen napolo ustrojená, do sálu a všecka vyděšená křičela bez ustání:

„V komoře je strašidlo! V komoře je strašidlo!“

Vše Se hrnulo do komory, i truchlící Rézi Stržena proudem.

Počínalo se rozednívat...

Všichni se zastavili ustrašeně před dveřmi komory, a když Fried odhodlaně jediným mávnutím dokořán dveře otevřel, objevilo se divákům zajímavé divadlo. Na slamníku, v pološeru počínajícího dne, bylo zříti domněle mrtvého a oplakávaného Modcheho. Ležel na slamníku v celé své bálové nádheře jak široký, tak dlouhý a chrápal jako doma o půlnoci ve své posteli.

Výkřik úžasu – radostného úžasu – vydral se z úst přítomných. Rézi, zlostí a hanbou všecka bez sebe, přikročila k Modchemu, zalomcovala mu ramenem a volala: „Vstávej, Modche! Vstávej, vrtáku!“

Modche sebou pohnul, zívl upřímně a konečněotevřel oči. Vida tak četnou společnost před sebou, procitl rázem a vyskočil rovnýma nohama. Usmíval serozpačitě na všechny strany a patrně nechápal, co se s ním děje. Pak, polou ještě ve snách, přikročil spěšně k Friedce, šoupl nohama dozadu, prohnul je v kolenech – zcela dle návodu Rézina – a takto se dle předpisů pokloniv, zdvořile zahovořil:

„Tak budu prosit, paní Fried.“ A už bral Friedkukolem pasu a jen se dát do tance.

Friedová se mu vytrhla.

„Zbláznili se, pane Koref?“

„A copak, copak, paní Fried?“ divil se Modche, nemoha ve své rozespalosti pochopiti, proč se paní Fried tolik brání a proč se všichni kolemstojící tolik smějí – vyjma Rézi, které blesky hněvu sršely z očí. „Povídám, paní Fried,“ vedl Modche dále svou, copak není bál?“

„Už je dávno po bále,“ smála se Friedová. „Vždyť oni celý bál zaspali!“

„Ale jdou, paní Fried...“

Modche rozpaky nevěděl, kam zraky obrátit.Konečně utkvěl zrak jeho na Rézi.

„Rézi...“ koktal, „Rézi... víš, já...“

Rézi mu však nedala domluvit. Přemožena hněvem, obrátila se k okolostojícím, a zlostí plačíc, volala:

„Tak to vidíte, lidé, na vlastní oči, co já s nímvytrím. Jednou za třicet roků jdu s ním mezi lidi, a on mi zde vyvede takovou ostudu!“

A stále hořce plačíc, popadla zuřivě Modcheho,pokynula Toničce a všichni tři bez rozloučení spěšným krokem opouštěli bál. Jen ještě bylo slyšet Modcheho, kterak smutně pravil:

„Vidíš, Rézi, já ti to řek, že to dobře nedopadne.“

Réziny odpovědi už nikdo nezaslechl.


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist