načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moc, peníze a právo - Jan Sokol

Moc, peníze a právo

Elektronická kniha: Moc, peníze a právo
Autor:

* Proč se peníze a politická moc navzájem přitahují a kde vzniká korupce?* Kde se bere moc a jak souvisí se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.2%hodnoceni - 80.2%hodnoceni - 80.2%hodnoceni - 80.2%hodnoceni - 80.2% 85%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 296
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé, opravené, ve Vyšehradu první
Skupina třídění: Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9638-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem učebnice je vysvětlit fungování složek a institucí, které nejvíce určují fungování soudobých společností.

Popis nakladatele

Proč se peníze a politická moc navzájem přitahují a kde vzniká korupce?

Kde se bere moc a jak souvisí se svobodou? Nové, upravené vydání knihy význačného českého filosofa a pedagoga  Přepracované vydání knihy Moc, peníze a právo je součástí plánovaného souborného vydání zásadních děl Jana Sokola, v nichž z různých aspektů zkoumá člověka a jeho život uvnitř společnosti, a řadí se tak po bok nedávno vydané publikace Etika, život, instituce (Vyšehrad 2014). Autor z historického i systematického hlediska zkoumá funkci peněz ve společnosti i vývoj společnosti samotné a snaží se o hlubší porozumění fungování její moderní, současné podoby. Jeho zkoumání berou v potaz právní i ekonomické teorie a poznatky, podrobují je však kritickému filosofickému přezkoumání. I složité a komplexní otázky se v autorově podání stávají srozumitelnými; jsou vyloženy jasně a do hloubky tak, aby jejich znalost nebyla jen speciálním vědeckým poznatkem, ale aby se jejich pochopení začlenilo do celku našeho rozumění světu i sobě samým.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Sokol - další tituly autora:
Moje plány -- Paměti architekta Moje plány
Proč chodíme do kostela? Proč chodíme do kostela?
 (e-book)
Mistr Eckhart a středověká mystika Mistr Eckhart a středověká mystika
Nežít jen pro sebe Nežít jen pro sebe
Naděje na neděli Naděje na neděli
 (e-book)
Naděje na neděli -- Krátké promluvy na nedělní čtení Naděje na neděli
 
Recenze a komentáře k titulu



SOKOL, J. Moc, peníze a právo Martin 2018-11-01 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Jan Sokol se v této své práci pokusil o souvislý filosofický a antropologický výklad několika důležitých společenských institucí a snažil se je zachytit v jejich funkčních souvislostech. Ke knize je samozřejmě nutné přistupovat s tím, že se do značné míry jedná o autorův subjektivní pohled na danou problematiku, ale to jí však nic neubírá na zajímavosti. Sokol čerpal své poznatky z mnoha odborných disciplín, a to od teologie přes právní vědu až po historii, jeho cílem však rozhodně nebylo přinést nějaký prostý sumář, ale snažil se je uvést do souvislostí.
Pro celou práci je klíčové již samotné uchopení pojmů moc, peníze a právo. Autor přitom správně poukazuje na problém, jenž je spojen s podobnými pojmy, které se v lidské řeči vyskytují velmi často. Tyto významy jsou jim sice přisuzovány, ale nejsou moc koherentní. Protože se chtěl Sokol fenoménem moci zaobírat co nejvíce vědecky, nemohl se vyhnout přesnějšímu vymezení. Originální se mi osobně jeví jeho výklad klovacího řádu na dvorku, který lze vztáhnout i na lidské společnosti. Zajímavý je i jeho názor, že absence nebo zhroucení lidské společnosti musí vést nutně „k válce všech proti všem“, což rovněž odvozuje z klovacího řádu, který je pro něho alternativou společenského řádu. Jako příklad používá šikanu ve školách nebo na vojně, dále i politické revoluce.
V následující části Sokol zamířil do oblasti ekonomie, kde přehledně shrnul vývoj směny v historii a také dějiny trhu, přičemž poukázal na to, že se rozhodně nejedná o nějakou jednoduchou problematiku. Potřebu a vznik univerzálního platidla vysvětlil Sokol rozšířením směny a rostoucí rozmanitostí potřeb, jež se pomocí směny pokrývaly. Univerzálním platidlem se tudíž mohlo stát zboží, jež splňovalo dvě podmínky:
bylo všeobecně žádoucí a současně celkem trvanlivé.
Co se týká práva, ve srovnání s mocí a penězi má podle Sokola zcela jiný charakter. Právo lidské jednání výslovně omezuje. Nezbývá však než souhlasit s tím, že z tohoto důvodu, se staví určité hranice jednání každého jedince. Toto omezení lidského jednání současně pro lidského jedince znamená i ochranu před jednáním druhých, a to hlavně silnějších a bezohlednějších.
Jak ale zdůvodnit samotný fakt, že právo platí? Sokol správně uvedl, že se autorita práva nesmí opírat jen o pouhé vnější vynucení. Jinak ovšem v oblasti prosazování práva došlo v průběhu vývoje lidské společnosti ke změně, když se v dávné minulosti opíralo o náboženskou autoritu a jeho příkazy byly rozuměny jako posvátné, božské. Tato představa absolutní autority byla během novověku nahrazena představou přirozeného práva tedy pravidel, které mají být dány samotnou „přirozeností“ člověka. Proto jsou hodnoceny jako trvale dané a neměnné, i když výslovně neformulované.
Sokolovu knihu je tedy možné číst různými způsoby. Někdo ji může vnímat primárně jako učebnici, kde se dozví mimo jiné řadu cenných informací o dějinách práva či o základech ekonomie. Jiný ji bude reflektovat jako zajímavé zamyšlení autora nad problematikou moci, peněz a práva a jejich vzájemných souvislostí. Vždy by však měla kniha především představovat impuls k dalšímu přemýšlení, jež nemusí nutně znamenat, že dá čtenář Sokolovi ve všech bodech za pravdu.
Již sama skutečnost se nad danými problémy zamyslet, je ale sama o sobě cenná.
Literatura
SOKOL, J. Moc, peníze a právo. Esej o společnosti a jejích institucích. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-662-8.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

Jan So kol

Moc, peníze a právo

ESEJ O SPOLEČNOSTI

A JEJÍCH INSTITUCÍCH

Copyright © Jan Sokol, 2015

ISBN 978 -80 -7429 -638-3

OBSAH

PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . 9

I . MOC . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1 . Člověk ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2 . Moc, svoboda a násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3 . Společenská moc (panství) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4 . Směna a majetek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Moc – shrnutí . . . . . . . . . . . . . . 67

II . PENÍZE . . . . . . . . . . . . . . . 69

5 . Směna a trh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 6 . Peníze a cena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

Peníze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

7 . Úspory a kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 8 . Banky a cenné papíry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 9 . Ekonomie jako věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 10 . Ekonomické teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 11 . Veřejné finance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 12 . Společnost řízená penězi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Peníze – shrnutí . . . . . . . . . . . . . 149

( 8 )

III . PRÁVO . . . . . . . . . . . . . . . 151

13 . Právo a společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 14 . Od pomsty k trestu, k soudu a zákonu . . . . . . . . . . . . 160 15 . Zákon a kodex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Zákon Mojžíšův (Tóra) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

Zákoník Manuův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

Zákoník Chammurapiho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

Zákon Dvanácti desek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 16 . Na cestě k systému – římské právo . . . . . . . . . . . . . . 184 17 . Středověké právo a filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 18 . Humanismus a suverenita člověka . . . . . . . . . . . . . . . 208 19 . Klasická filosofie práva: Kant a Hegel . . . . . . . . . . . . 220 20 . Právní teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

Spravedlnost, účinnost, jistota . . . . . . . . . . . . . . . . . 239

Co je právo? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 21 . Právo jako systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251

Proč právo platí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251

Rozdělení práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253

Uplatňování práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256

Meze práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 22 . Lidská práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265

Právo – shrnutí . . . . . . . . . . . . . 278

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281

Slovníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281

Hlavní internetové zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282

Ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

( 9 )

PŘEDMLUVA

Porozumět tomu, co jest, to je úloha filosofie.

G . W . F . Hegel, Základy filosofie práva

Když se Alberta Einsteina ptali, co je ta nejzáhadnější věc na světě,

řekl prý, že daně . Ať už to myslel vážně, nebo jako vtip, rozhodně

s tímto názorem nebyl sám . Nejenom daním, ale právě tak i fungo

vání moci, bank, povaze peněz, korupce nebo lidských práv není

snadné rozumět . Přitom jsou to věci, s nimiž se denně setkáváme

a s nimiž jsme se sice naučili lépe nebo hůře zacházet, jejich funkce

a vzájemné souvislosti nám však často unikají . Pochopení jejich

souvislostí je o to těžší, že se jimi zabývá celá řada společenských

věd, které ovšem zpravidla vidí a studují jen určitou stránku nebo

část . Přitom se právě provoz moderních velmi složitých společ

ností stále víc opírá o instituce vlády a panství, majetku a peněz,

práva a závazků .

Tato knížka je pokusem o souvislý filosofický či antropologický

výklad několika hlavních společenských institucí v jejich funkčních

souvislostech . Bude tedy čerpat z celé řady odborných disciplín,

od etologie přes ekonomii po právní vědu a historii, chce však jejich

výsledky uvést do souvislostí a propojit tak do celkového obrazu,

který je podmínkou pro pochopení . Po jejím přečtení se čtenář

jistě nestane odborníkem v žádné z nich, měl by však získat nový

a hlubší náhled do toho, jak právě současné společnosti vlastně

fungují, případně odkud se berou některé jejich problémy . Je

jenom zdánlivý paradox, že pro pochopení současných institucí se

( 10 )

budeme často obracet do minulosti, ke společnostem jednodušším a tedy průhlednějším, kde jsou hlavní funkční souvislosti daleko lépe patrné .

***

„Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale je buďto divoké zvíře, anebo bůh .“

1

Toto nečekaně kategorické tvrzení autora, který obvykle

nepřehání, naznačuje důležitou skutečnost, která novověkému myšlení o člověku často uniká . Záměr tohoto myšlení lze shrnout slavným Kantovým výměrem filosofie jako tří otázek: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co smím doufat?“,

2

jež nakonec ústí do jedi

né: „Co je člověk?“ Tento Kantův program filosofie jako antropologie rozhodně není reduktivní tak, jak mu rozuměli a rozumějí mnozí z jeho následovníků . Výslovně zahrnuje jak oblast poznání a vědění, tak oblast hodnocení a rozlišování mezi dobrým a zlým, a dokonce i oblast naděje a očekávání nového . Teprve tyto tři oblasti dohromady a jim odpovídající tři slovesa – vědět, činit a doufat – pokrývají či vystihují podle Kanta bytí člověka .

Hned na první pohled je zřejmé, že takto shrnutý program filosofie jako antropologie téměř nemá meze, anebo že je přinejmenším nelze dohlédnout . Třetí ze svých otázek se už Kant sám fakticky vzdal a ani ve svých vidinách – třeba světové vlády a míru – nemluví o naději, nýbrž zdůrazňuje spíš jejich „kontrafaktickou“ utopičnost .

3

Devatenácté století se pak omezilo na descartovský program

jistého vědění, v němž ovšem nově objevilo i praktičtější otázky „co dokážu udělat“ a „co z toho budu mít“, jež s takovým úspěchem odkázalo technice století dvacátého . Výslovným požadavkem hodnotové neutrality rozvázal Max Weber těmto účinným vědám ruce, 1

Aristotelés, Pol. 1253a27 . 2

Kant, Kritik der reinen Vernunft, A 805 3

Kant, Metaphysik der Sitten, AA VI,350 . – Kant rozlišuje mezi tím, co jest, a  tím, co má být (sein versus sollen) . Toto rozlišení je tedy výrazně hodnotící: „co má být“ je jednoznačně dobré, správné, a tomu se současné společenské vědy snaží vyhnout . Německý sociolog Niklas Luhmann proto zavedl pojem „kontrafaktický“, který nehodnotí, nýbrž zdůrazňuje, že se nejedná o popis skutečnosti, nýbrž naopak o normativní rozvrh, k němuž se člověk hlásí bez ohledu na to, zda se jím druzí a společnost skutečně řídí . K tomu se budeme častěji vracet, zejména v souvislosti s právem .

( 11 )

aby se pustily do vytěžování světa včetně člověka samého . „Vědění“ pak už znamená jen vědění účinné, legitimované svým podílem na ovládání skutečnosti a nakonec snad už jen na růstu HDP .

Značná část filosofie dvacátého století se proti tomuto vývoji postavila a snažila se trvat na Kantově programu poznání člověka jakožto porozumění smyslu . Neodolatelné nutkání omezit se na první z Kantových otázek se v ní ovšem projevilo jinak: jako výlučné soustředění na „podmínky poznání“, na zkoumání vlastních předpokladů každého poznání . Tím si vydělila samostatnou oblast bádání a vůči vědám zaujala zbytečně polemický, obranářský postoj .

4

Pokud si třetí otázku vůbec položila, rychle si na ni

odpověděla, že žádné doufání nemá smysl: člověk je přece „odsouzenec“ a před sebou má pouze smrt . Její anglosaská větev přijala vědeckou představu „faktu“, přihlásila se k Humeovu axiomu, že z „jest“ nemůže plynout žádné „máš“, a opačné stanovisko prohlásila za „naturalistický klam“ . Ovšem na rozdíl od kontinentální filosofie, která se etickým otázkám stydlivě vyhýbala, anglosaská tradice je sice oddělila, ale nikdy zcela neopustila . Nepřijala také kontinentální štítivost vůči výsledkům vědy, a i když ze svých hubených východisek filosofického zkoumání výroků mnoho nevydolovala, nedostala se vůči vědám do nepřátelské izolace .

Husserlův pokus ustavit filosofii jako přísnou vědu o fenoménech přinesl bohaté výsledky pro hlubší rozumění člověku a jeho vztahu ke světu, jeho původní záměr se ale nezdařil: vědy totiž žádnou zakládající fenomenologii nepotřebovaly .

5

K opačné stra

tegii obrany vůči vědám se přiklonil Martin Heidegger: odmítl rozvíjet filosofii jako jednu z věd, byť zakládající, a obrátil pozornost k otázce po bytí, která je mimo obzor každého jednotlivého vědění o něčem, tedy i mimo obzor věd . V polemickém postoji vůči tomuto 4

To se týká i Husserlovy Krize evropských věd (Příl . II, str . 382), která vytýká vědám, že jsou vědami, a  nikoli „větvemi jediné filosofie“, hledající „nepodmíněné absolutní pravdy“ . Moderní vědy přitom už dávno musely opustit ne určitý „svět našeho života“ a běžné zkušenosti a obrátit se k jeho zjednodušeným modelům – čili řečeno s Husserlem „stát se zbytkovým pojmem“ –, protože jim umožnily přesná měření (Krize evropských věd, str . 304) a  tím založily jejich účinnost . „Krize“ je tak v Husserlově líčení vlastně krizí filosofie, nicméně vytýká ji vědám, které se od ní oddělily . Náprava potom nemůže znamenat, že by se vědy vrátily ke Galileovi a Platónovi (což je třeba pro biologii zcela vyloučeno), nýbrž jen to, že je filosofie začne brát vážně a pokusí se hledat smysl i na základě jejich výsledků . 5

Až na  vzácné výjimky  – např . v  matematice (Petr Vopěnka), v  sociologii (Alfred Schutz, Thomas Luckmann) nebo v psychologii (Medard Boss) .

( 12 )

vědění postavil ovšem svoji filosofii zcela na základě vnitřní zkušenosti člověka, jež se pak jemu samému i jeho následovníkům ukázala jako nedostatečná . Pozdější Heideggerův „obrat“ k básnictví a mýtu vydal sice pozoruhodné květy, těžko se však na ně navazuje: básnická řeč je z povahy věci kategorická a nepřipouští argument či diskusi, a připouští tedy jen různé interpretace .

Jiná linie evropské filosofie si však začala uvědomovat nedostatečnost Kantovy otázky: člověk „je“ tak, že žije, že vede svůj život, a to podstatně ve vztazích . To Kant sám dobře věděl, nicméně své tři otázky formuloval v první osobě singuláru, který pro odpovědi na ně nestačí . Tak řeč je jistě způsob rozumění světu, je to však fenomén společenský a komunikativní . Buber si všiml, že druhá osoba je v jistém smyslu základnější než první – což ostatně potvrdila i vývojová psychologie . Význam Druhého jako Tváře vyzvedl ještě radikálněji Lévinas, který také pochopil, že druhá Kantova otázka je základnější než ta první . Nicméně i u něho se vztah chápe snad až příliš výlučně jako intimní a nesymetrický vztah ve dvou, což s sebou nese různé nesnáze .

Předně je tento vztah z povahy věci výlučný, týká se jen mne a tebe, a je tedy pro výklad „zvenčí“ obtížně přístupný . Za druhé silně privileguje člověka jako protější pól a filosofii tak udržuje v novověkém omezení na to, co je specificky lidské, co je „uvnitř“ lidského vědomí . Protějškem takového vztahu může být navíc jen člověk dospělý, takže pro lidský vývoj, nebo dokonce svět dítěte tu není místo . Ze „setkání s Tváří“ lze jistě odvodit důležité etické náhledy, toto setkání samo se však musí přijmout jako axiom a zdaleka ještě nevytváří lidskou společnost, kterou naopak musí už předpokládat – například ve fenoménu řeči . Na rozdíl od Heideggera sice Lévinas s vědami nepolemizuje, nikde se s nimi však nesetkává a jeho myšlení je vůči nim mimoběžné . Proto také v otázkách lidské společnosti  – například v  otázce spravedlnosti vůči třetímu – opakovaně odkazuje na „Řeky“ .

6

Útokům pozitivistické vědy se tak filosofie sice ubránila, ne však beze ztrát . Opakovaně podléhala a podléhá pokušení stát se také jednou ze speciálních věd,

7

vymezit si a bránit vlastní teritorium

a ignorovat, co se děje kolem . V této snaze se až příliš soustředi- 6

Tj . na tradici filosofického a právního myšlení o obci, o organizovaném společenství, vycházející z řecké a latinské antiky . 7

Například jakožto dějiny filosofie: jako se geologie zabývá horninami, zabývá se filosofie různými filosofy .

( 13 )

la na  oblast vnitřní zkušenosti, reflexe a  sebereflexe dospělého individualizovaného člověka, čímž se vzdala slova tam, kde by jí bylo nejvíc potřeba . Odmítnutí komunikace s vědami se jí vymstilo tím, že si až příliš ochotně vytvářela samostatné školy a esoterické jazyky, kterým druzí nemohou rozumět, až ztratila potřebu komunikovat, diskutovat a argumentovat i uvnitř sebe samé, mezi těmito školami .

Budoucnost filosofie spočívá po mém soudu v tom, že odmítne pokušení stát se také jednou ze speciálních věd a zařídit si tak „své malé pohodlí“ (Nietzsche), do něhož jí nikdo nevidí, a vymezit si vlastní teritorium a  metodu, místo aby se starala o  porozumění a smysl ve všem, o čem se vůbec dá v próze hovořit . Jen tak se totiž může vrátit ke svému původnímu poslání pokoušet se sbírat zrnka smyslu a snad i moudrosti v době, která pro neslýchané množství možností neví, co s nimi . Musí tak zajisté i nadále snášet posměšné poznámky o své neužitečnosti, neschopnosti a nevědeckosti, může se však také těšit ze své úžasné svobody a z toho, že není ničím jiným než sama sebou – hledáním moudrosti .

Program otevření komunikace s  vědami a  vědou, opuštění skořápek filosofických škol a  přijetí běžných pravidel otevřené racionální diskuse je tak nutným důsledkem Heideggerova náhledu, že filosofie vědou není . Právě proto si může klást tak prosté a bezbřehé otázky, jaké kladou malé děti, jaké si kladl Sókratés nebo Kant, a vstupovat do rozhovoru právě s nimi . Pokusil jsem se naznačit, že Kantovu shrnující otázku „Co je člověk?“ – jakkoli je téměř nekonečná – musíme ještě rozšířit, a to právě tak, jak ukazuje citát z Aristotela, jímž jsme začali . Člověk je bytostně společenský živočich a je asi spíš možné porozumět mu z jeho společenských vztahů než obráceně .

To je také program této knížky, která navazuje na pokus o filosoficko-antropologický výklad lidské osoby

8

a chce ukázat povahu

společenských (tj . nikoli ryze osobních a intimních) vztahů a jejich institucionalizace . Z  velkého bohatství různých stránek lidské existence, které svým přesahem tvoří společnost, jsem vybral dva základní fenomény moci a práva jako jejího společenského regulativu . Představa moci úzce souvisí se slovesem „mohu“, a budeme 8

Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba . Z předchozích knih, kde jsem se také pokoušel o něco podobného, zmiňuji Čas a rytmus, Člověk a náboženství nebo Etika, život, instituce, věnované ovšem jiným oblastem .

( 14 )

ji tedy v souladu s M . Weberem chápat jako schopnost prosadit svoji vůli, případně i proti odporu druhých, to znamená jako druhou stránku aktivní lidské svobody . Z moci vzniká na jedné straně majetek jako podmínka a prostor konkrétní svobody, na druhé straně panství

9

jako způsob kumulace, thesaurizace a organizace

sdružené moci více lidí, to jest také mocí nad lidmi .

Vznik panství si ukážeme na příkladu „klovacího řádu“ společenských živočichů, na němž bude také patrný směr a účel dalšího vývoje: omezování bezprostředně ohrožujícího násilí . Kumulovaná moc panství si pak vyžádala různé techniky distribuce moci, o nichž se stručně zmíníme . Nenásilným prostředkem moci jako prosazování vlastní vůle se tak stává majetek, například v podobě daru . V další části se tedy budeme věnovat hlavním hospodářským institucím, zejména daru, směně, trhu a penězům . Rozborem podmínek fungování trhu a peněžního hospodářství ukážeme důležitý „paradox peněz“: jednou z podmínek fungování peněz je skutečnost, že některé věci a služby nesmí být za peníze ke koupi . Trh a peníze, jež významně rozšiřují praktickou lidskou svobodu, přirozeně vyžadují jistou úroveň společensky zaručeného bezpečí osoby i majetku, jinými slovy vyžadují společnost s fungujícím právem . Tomu pak bude věnována poslední část knihy, která představí vývoj hlavních právních institutů a myšlenek, pokusí se je filosoficky založit a dovést až ke konceptu univerzálních lidských práv .

Nemusím jistě dodávat, že výklad v  tomto rozsahu musí být silně zjednodušený a jen „z ptačí perspektivy“ . Žádnou z oblastí, o nichž chci mluvit, nemůže plošně pokrýt a nemůže ani sledovat odbornou diskusi o jednotlivých otázkách . Odborníka, který tu jistě najde věci, s nimiž nemůže souhlasit, mohu jen požádat o shovívavost: z toho, co bylo řečeno, už plyne, že si nárok na vědeckou přesnost dělat nemohu ani nechci; musel bych se totiž až příliš často zdržet úsudku . Můj výklad se ale obrací především k neodborníkům, k lidem, kteří hledají celkový rámec pro pochopení, celkový smysl . Pokud budu hovořit o jednotlivostech, budou to vždy spíš příklady, Weberovy „ideální typy“ .

Ochotně uznávám, že tento záměr daleko přesahuje moje schopnosti i síly . Před rokem 1989 by mě sotva nenapadlo, že se těmito tématy budu někdy zabývat . Mezitím se však pronikavě změnilo 9

Pojmy „panství“ nebo „vláda“ překládáme obvykle Weberův pojem Herrschaft, který má odlišit společensky vznikající „moc nad lidmi“ od elementární moci jednotlivce (Macht) .

( 15 )

uspořádání společnosti, v níž žijeme, a sám jsem prožil několik

zcela nečekaných exkurzí do veřejného života a politiky, kde jsem

teprve začal chápat význam moci, peněz i práva pro svobodnou

společnost . Byly to právě tyto oblasti, kterým bych byl zoufale

potřeboval aspoň trochu rozumět – a přitom jsem o nich nevěděl

prakticky nic . A  nebyl jsem sám . Proto jsem o  nich začal před

lety přednášet . Přesto bych se toho asi neodvážil, kdybych neměl

na koho navázat . Kromě klasiků, které jsem už zmínil, byli hlav

ní inspirací Adam Smith a jeho Bohatství národů, Marcel Mauss

a jeho Esej o daru, Georg Simmel a jeho Philosophie des Geldes,

Leopold Pospíšil a jeho Ethnology of Law, Georges Davy s kni

hou La foi jurée a Harold Berman s knihou Law and Revolution .

Za výběr témat a pramenů i za pokus o syntézu ovšem nesu plnou

odpovědnost sám .

( 251 )

21 . PRÁVO JAKO SYSTÉM

PROČ PRÁVO PLATÍ?

Právo je normativní systém, čili jak už víme, „platí“; to znamená nejen, že se jím život ve společnosti fakticky řídí, že se dobrovolně přijímá, ale že si toto přijetí může i vynutit . Nicméně jeho autorita nemůže spočívat jen na tomto vnějším vynucení; ostatně ve starých společnostech byly možnosti tohoto vynucování – jak jsme viděli v předchozích kapitolách – poměrně omezené . Platnost práva se tam opírala o autoritu náboženskou a jeho příkazy se chápaly jako posvátné, božské, v každém případě člověku pevně dané .

Tuto představu absolutní autority nahradila v novověku představa práva přirozeného, tj . pravidel, daných samou „přirozeností“ člověka, a tedy rovněž trvale daných a neměnných, i když výslovně neformulovaných . Odvozováním výslovnějších právních zásad z tohoto základu se pak zabývala právní filosofie . Pro moderní stále techničtější chápání práva jako podrobných a jednoznačných norem byly však i tyto zásady příliš všeobecné, takže si název práva vlastně nezasluhují . Nicméně přirozenoprávní uvažování je i dnes živé jako jistý korektiv a východisko kritiky platného práva, jako hráz proti jeho relativismu .

Jinou cestou ke zdůvodnění platného práva byla myšlenka historicko-právní, založená na  studiu právních soustav minulosti . Platné právo současnosti se z nich vyvinulo a z toho čerpá svoji autoritu . Současná právní věda se však většinou opírá o myšlenku uznání: právo je platné proto, že vzniklo určitým způsobem, že je vyhlašuje, mění a ruší uznaná autorita přesně předepsaným postupem . Omezuje se tedy na představu práva pozitivního a jeho platnost odvozuje pouze od správného postupu zákonodárné činnosti . Hlavní předností této teorie je její operativnost, možnost snadného a přesného rozlišení, které nezávisí na postojích a názorech různých skupin společnosti či různých teoretických škol .

Moderní právo není jen soubor jednotlivých norem, nýbrž tvoří systém, který se navíc také vyvíjí . Nestačí mu tedy nějaké jednorázové zdůvodnění či oprávnění, nýbrž potřebuje také popis a návod, jak platné normy stanovovat, měnit a rušit . Proto zejména anglosaští teoretici práva rozlišují dvojí úroveň či vrstvu práva: na jedné straně platná pravidla, jimiž se řídí život ve společnosti (tzv . primární pravidla), a vedle toho pravidla sekundární, která řídí proces jejich změn, vzniku a  zániku, případně „udělují

( 252 )

pravomoci  – veřejné či soukromé“ .

464

Základem sekundárních

pravidel je tzv . pravidlo uznání (rule of recognition) „poskytující kritéria, podle nichž je posuzována platnost jiných pravidel systému“ .

465

Sekundární pravidla tedy stanoví, jak vzniká a jak se

určuje zákonná platnost pravidel primárních, a hrají tedy podobnou roli jako „základní norma“ (Grundnorm) v systému Kelsenově .

Tím se sice právní věda i právní praxe zbavila závislosti nejen na náboženství, ale i na filosofii, na druhé straně ztratila její argumentace hodně ze své přesvědčivosti a stala se výhradní doménou odborníků . Pouze formální vymezení legality práva „pravidlem uznání“ a řádnou zákonodárnou procedurou nedává kromě toho žádné záruky proti zneužití práva, například totalitními režimy . Proto se zejména po pádu takových režimů pokaždé oživí diskuse o právních principech, o přirozeném právu a o spravedlnosti jako o jistých pevných oporách – a zároveň i mezích – závazných i pro současné pozitivní zákonodárství .

Výsledky současné diskuse právních teoretiků nejsou příliš povzbudivé .

466

Protože vesměs vycházejí z představy autonomní

ho jednotlivce, nemohou najít přesvědčivé zdůvodnění platnosti a závaznosti práva, které jednotlivce nutně přesahuje . Širší historický a antropologický pohled na společenské instituce, o který se v této knížce pokoušíme, nám možná poskytuje poněkud lepší možnosti . Předně víme, že moderní koncept svobodné politické společnosti je zcela výjimečný právě v tom, jak se snaží klást svým členům co nejmenší omezení . Představa, že se tato společnost obejde bez absolutní autority, bez vynucování společných mravů a společného náboženství, je přinejmenším krajně odvážná a riskantní; její konzervativní kritikové dokonce soudí, že je nemožná (srv . např . MacIntyre, Ztráta ctnosti) . Je původně založena na  optimistickém křesťanském přesvědčení, že „dobré se šíří víc než zlé“ (STh I–II,81,2) – jinak řečeno, že užitek ze svobody každého je vcelku větší než škody z jejího zneužití . To se jistě nedá dokázat, nicméně úspěchy tohoto uspořádání, které jeho kritikové podceňují nebo přehlížejí, o  něčem svědčí . Dobrá polovina současného lidstva netouží po ničem jiném, než aby se na nich mohla také podílet . 464

Hart, Pojem práva, str . 91 . 465

Tamtéž, str . 112 . 466

Stručný přehled teoretické diskuse na  téma platnosti práva zejména v  USA viz např . Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo „Legal obligation and authority“ . Srv . také Přibáň – Holländer, Právo a dobro v ústavní demokracii .

( 253 )

Přesto se domnívám, že „platnost“ práva nelze teoreticky dokázat nepochybnými argumenty, nýbrž že se na ni musíme podívat jinak . Při výkladu svobody člověka ve  společnosti jsme použili model soupeřivé hry, kterou dobrá pravidla nejen neomezují, ale teprve umožňují . Život ve společnosti jistě není hra, nicméně dobrá pravidla práva zde mají velmi podobný význam: zbavují členy společnosti aspoň některých obav ze svobody těch druhých či z budoucnosti,

467

dovolují jim jednat odvážněji, a tedy jejich sku

tečnou svobodu silně podporují . Takto pochopené právo i z něho plynoucí závazky není tedy třeba zvlášť obhajovat a zdůvodňovat, jako kdyby bylo nějakým „nutným zlem“, nýbrž lze počítat s tím, že je jako záruky svých svobod soudní, občansky vzdělaní lidé přijmou dobrovolně a rádi, a že je budou dokonce sami „bránit víc než městské hradby,“ jak si přál kdysi Hérakleitos (DK, zl . B 44) . Podmínkou je ovšem stálá snaha zákonodárce, aby pravidla byla co nejlepší,

468

příkladné dodržování práva se strany veřejné moci

a konečně správné pochopení soudců, kteří budou v právu také vidět především záruku svobod a nikoli nástroj k jejímu omezování . Úkol donucovacího aparátu státu je pak jen doplňkový: má přinutit k poslušnosti ty, kteří společnou hru nechápou a nebezpečně kazí . V tomto smyslu pak platí Tomášovo „dobří nejsou podrobeni zákonu, nýbrž jen zlí“ (STh I–II,96,5) .

ROZDĚLENÍ PRÁVA

Stále rostoucí význam i šíře aplikací práva s sebou nese i potřebu rozdělení a členění této velmi rozmanité oblasti . S rozlišením práva objektivního jakožto souhrnu platného práva a práva subjektivního jakožto oprávnění jsme se už seznámili . V současném pojetí tvoří právo jednak určitý právní řád, jednak jeho různé konkrétní aplikace, například soudní .

469

Právní řád je celek s mnoha

jednotlivými předpisy či normami; ať jsou gramaticky vyjádřeny 467

Například v silničním provozu nebo v dobře uspořádané zdravotní a sociální péči . Současná kritika „pečovatelského státu“ často zapomíná, že smyslem sociálního zákonodárství je právě to, aby se ani slabší členové společnosti nemuseli budoucnosti bát a mohli přijmout svobodu, i když jim patrně nepřinese takové výhody jako lidem schopnějším a tvrdším . 468

K morálním povinnostem zákonodárce viz např . Fuller, Morálka práva . 469

Toto rozlišení připomíná známé Saussurovo rozlišení jazyka jako systému (langue), případně Chomského způsobilosti (competence), od jednotlivých promluv jako použití jazyka v řeči (parole) .

( 254 )

jako příkazy nebo (obvykle) jako oznamovací věty,

470

mají vždy

„kontrafaktickou“ nebo normativní povahu  – něco přikazují či zakazují . Nelze se tedy ptát, zda jsou pravdivé nebo nepravdivé . Podle Rütherse

471

je charakterizuje 1) že se obracejí na  obecné

adresáty; 2) že jsou obvykle podmíněné; 3) že vyjadřují nějaké hodnocení . Knapp

472

k  tomu dodává, že právo je systém nejen

normativní, ale také regulativní, že tedy směřuje k nějakým cílům a slouží nějakým účelům .

Právní norma je tedy autoritativní výrok, co má být, prosazovaný státem (Rüthers) . Úplná právní norma (lex completa) obsahuje popis skutkové podstaty (hypotézu), ustanovení, co se má (dispozici), a  konečně právní důsledky jejího porušení čili sankci .

473

Jednotlivé právní normy můžeme rozdělit podle jejich

povahy na normy hmotné (materiální), jež něco přikazují, zakazují, dovolují nebo ustavují, a normy procesní, které určují, jak se v právním jednání postupuje .

Důležité rozlišení práva soukromého, které se týká jednotlivých právních osob a  většinou smluvních vztahů mezi nimi, a  práva veřejného, jímž se řídí fungování státu, se nedá provést beze zbytku .

474

V řadě oblastí se totiž obě překrývají a řada veřejnoprávních

norem reguluje soukromé vztahy, jako například Zákoník práce, normy hygienické a  podobně . Přesto má toto rozlišení zásadní význam: zatímco v soukromoprávní oblasti platí ústavní zásada, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“,

475

v  oblasti veřejnoprávní

platí opak: stát a jeho složky smějí dělat pouze to, co jim zákon ukládá . Tato zásada chrání „soukromou“ oblast před svévolnými zásahy nejenom státu, ale také práva . Jinak řečeno, respektuje existenci „mimoprávních“ vztahů (praeter legem), které nejsou a nemají být regulovány právem, a to právě v soukromé oblasti .

Viděli jsme, že středověké evropské právo se vyznačovalo zejména tím, že nebylo monopolem, že vedle sebe existovalo právo městské, královské, církevní a  další, které si do  značné míry 470

Např . „Každý má právo na život“ (Listina základních práv a svobod, čl . 6) . 471

Rüthers, Rechtstheorie, str . 76 . 472

Knapp, Teorie práva, str . 48 . 473

Tamtéž, str . 155; Gerloch, Teorie práva, str . 38 . 474

Podle Knappa, Teorie práva, str . 68, charakterizuje soukromoprávní oblast princip ekvivalence, tj . fakt, že právní subjekty zde mají rovné postavení, kdežto ve veřejném právu jde spíš o různé podřízenosti či subordinace . 475

Listina základních práv a svobod, čl . 2, odst . 3 .

( 255 )

konkurovaly . Adam Smith

476

dokonce napsal, že za kvalitu svého

soudnictví vděčí Anglie právě této skutečnosti . Novověký absolutismus a z něho vzniklé národní státy se sice snažily právní systém monopolizovat, ani na evropském kontinentě se jim to však úplně nepodařilo . Do dnešní doby se zachoval na státu nezávislý systém rozhodčích (arbitrů), který působí v oblasti majetkových sporů a který uznává i český právní řád .

477

I to je tedy oblast řízená sice

právem, které však nemusí prosazovat pouze stát . Zahrnuje ale jen případy, kdy se strany sporu dohodnou, kdežto kde je třeba vynucovat sankcí, je monopol státu patrně nezbytný .

Významnou a jak víme patrně nejstarší oblastí působení práva je právo trestní . To se sice ve starých společnostech chápalo jako řešení konfliktů mezi stranami, se vznikem moderního státu a jeho monopolu na použití násilí se ale přiblížilo oblasti veřejné: žalobcem v trestních věcech je stát, který zajišťuje i vyšetřování a případný výkon trestu . Na rozdíl od soukromoprávních sporů, kde platí, že není-li žalobce, není ani soudce, je v trestních věcech – aspoň v teorii – veřejný žalobce vždycky připraven a má se věci ujmout, jakmile se o nějakém podezření dozvěděl . Protože je tato oblast zvlášť choulostivá na zneužití, je postup trestního řízení poměrně přesně regulován a rozdělen mezi několik institucí: policii, státní zastupitelství, soud a zařízení pro výkon trestu .

V novověké Evropě postupně vzniklo i zvláštní právo ústavní, které je základem veřejného práva . Stanoví zásady fungování státu, ustavování a pravomoci jeho hlavních složek, obsazování nejvyšších funkcí a reguluje i legitimuje zákonodárný proces . Ústava je tedy „pravidlo uznání“, které stanoví, jak platné primární normy vznikají . Vedle toho se z praktických důvodů rozlišuje řada dalších právních odvětví, jako je právo správní, finanční, občanské, obchodní, živnostenské nebo rodinné; toto rozlišení slouží spíš k organizaci právního vzdělávání a vědy, resp . specializací právních odborníků .

Od 19 . století roste význam práva mezinárodního; souvisí bezprostředně s procesy globalizace moderního světa, kde stále víc vztahů přesahuje hranice států a zároveň je třeba regulovat i oblasti, do nichž se politické rozdělení světa nepromítá, například životní prostředí . Pro členské státy Evropské unie a jejich občany má 476

Smith, Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, str . 639 . 477

Viz např . zákon č . 69/2001 Sb . Občanský soudní řád, §  99, a  zákon č . 216/1994 Sb . O rozhodčím řízení .

( 256 )

stále větší praktický význam právo evropské, které je ve vybraných oblastech dokonce nadřazeno právu národnímu . I to je výraz globálního prorůstání dopravy, hospodářství, financí, vědy i kultury, pro něž mají politické hranice národních států stále menší význam; tím méně ovšem pro životní prostředí .

Už v  souvislosti se vznikem ústav koncem 18 . století vznikla představa hierarchie, tj . nadřazenosti a  podřazenosti právních norem . Současná teorie klasifikuje normy podle jejich právní síly: na vrcholku této pyramidy stojí ústava (a ústavní zákony, případně mezinárodní normy), následují zákony a pak tzv . podzákonné normy, tj . nařízení, vyhlášky a podobně . Ty se ještě liší podle toho, zda je vydala vláda nebo některé ministerstvo či úřad . Platí, že norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší .

478

Normy se liší také

působností, tj . tím, kdy, kde, koho a v čem se týkají . Mohou být jednak obecné, anebo speciální (týkající se užšího tématu), mohou působit jen po určitou dobu, na určitém území, pro určité okruhy osob nebo funkcí, a konečně v nějaké věci .

UPL ATŇOVÁ NÍ PR ÁVA

Platné objektivní právo zavazuje nejen všechny občany a právnické osoby státu, ale také soudy . Kde se toto právo najde? V provozu současného práva jistě především v souboru psaného práva, v publikovaných právních normách . Nicméně tyto více méně obecné normy je třeba aplikovat na konkrétní případy, to znamená předně rozhodnout, zda a pod jakou normu případ spadá, a za druhé vyložit (interpretovat) tuto normu tak, aby se podle nich dal případ posoudit a rozhodnout . Tyto činnosti se už nedají normovat, nýbrž jsou konec konců vždy svěřeny soudcům . Činnost soudce se tedy jistě řídí psaným (platným) právem, řídí se však kromě toho ještě jinými, pomocnými zdroji práva . Se všemi z nich jsme se už setkali při výkladu dějin práva, protože v dávných dobách to byly zdroje hlavní, nebo dokonce jediné . Uvedeme je v pořadí, jak pravděpodobně vznikaly .

Základním vodítkem pro rozhodování soudců a soudů vždycky byla intuice či idea spravedlnosti, tak jak ji dotyčný člověk přijal ze své kultury, výchovy a vzdělání, jak ji případně sám rozvinul a jak ji – případně po poradě s ostatními – pokládá za správnou . Viděli jsme, že hlavní a někdy jedinou „silou“, která takové rozhodnutí 478

Gerloch, Teorie práva, str . 50 .

( 257 )

prosazovala, byl obecný souhlas příslušné společnosti s tím, že je spravedlivé . Rozhodování i prosazování se velmi usnadnilo, když se soudci mohli opřít o předchozí rozhodnutí v podobném případě, o precedens. Pokud soudci usoudili, že případ je skutečně podobný a předchozí rozhodnutí podle toho upravili, mohli se odvolat na to, že to tak už dříve někdo rozhodl a že se rozhodnutí třeba už i osvědčilo . Z řady různě aplikovaných a tím i zobecněných precedentů se mohla vyvinout tradice, mos maiorum, která se ve starých společnostech mohla opírat o autoritu zemřelých předků .

Dalším krokem pro ulehčení soudcovského rozhodování i pro posílení obecného právního vědomí ve společnosti byla výslovná formulace obecných pravidel, pozdějších zákonů . Shromážděním a jednotnou redakcí takových pravidel vznikaly první zákoníky či kodexy, které tato pravidla jednak zpřístupnily, jednak dále podpořily autoritou božstva a panovníka; když se zveřejnily, mohly se stát předmětem učení, rozborů a diskusí . Od římské císařské doby na tom soustavně pracovali uznávaní odborníci, kteří i své výsledky zapisovali a odkazovali svým nástupcům . Tuto činnost, z níž vznikla právní věda (jurisprudence) v moderním slova smyslu, podstatně rozvinuly středověké právní školy a zejména univerzity, které také soudce vzdělávaly .

Přesto podstatná část vlastního výkonu či uplatňování práva zůstává i dnes v rukou soudců . O tom, jak je významná, svědčí potřeba odvolacích (kasačních) soudů, které i dnes často rozhodnutí svých kolegů odmítají, případně mění . Tato nejednotnost soudního rozhodování obecně poškozuje prestiž práva a tím také snižuje jeho účinek, zejména výchovný a  preventivní . Proto se i v zemích kontinentální tradice, kde se jinak precedentům nepřikládá taková váha jako v systému „soudcovského práva“ anglického a amerického, pokládají rozsudky nejvyšších soudních instancí za závazné, a jsou tedy platným zdrojem práva . Anglická tradice „common law“, kterou zčásti převzala i justice americká, neprošla poslední vlnou osvícenské „romanizace“ a  kodifikace práva a trvala na tom, že soudce právo nejen „nalézá“, ale také „tvoří“ (tzv . soudcovské právo) .

479

Přesto i  v  těchto zemích si poslední

vývoj vynucuje stále důkladnější zákonodárství, a  rozdíly mezi kontinentálním a anglosaským právem se tak postupně zmenšují .

***

479

Knapp, Teorie práva, str . 133n; Gerloch, Teorie práva, str . 110 .

( 258 )

Několikrát jsme už řekli, že právo se vyznačuje tím, že může být prosazeno a vymáháno sankcemi . To může být v nejjednodušších případech náhrada škody, ale většinou – a v moderním trestním právu téměř vždy  – se tím myslí skutečný trest, to jest záměrné a  legitimní poškození viníka . Bez představy trestu se právo skutečně neobejde, moderní právní teorie s ním má však značné potíže: Proč se má zločinec trestat? Popravit vraha znamená, že k jedné mrtvole přibude ještě druhá (Pascal, Pensées, zl . 911) . Čeho se tím dosáhlo a komu to pomůže? Archaické společnosti, které mnoho možností neměly, si s tím také hlavu příliš nelámaly . Tresty jsou tradiční, ověřené a posvěcené dlouhým užíváním, případně i náboženskou autoritou . Mohla to být například veřejná ostuda čili pranýř, tělesný trest jako bití, vyhnání z vesnice anebo i poprava, usmrcení .

Nejstarší „teorie trestu“ je patrně výrok Manuova zákoníku (8,18), že zatímco potrestaný zločin padá plně na svého pachatele, „čtvrtina (nepotrestané) nespravedlnosti padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na soudce, čtvrtina na krále“ . Kdybychom jej chtěli vyjádřit méně metaforicky, mohli bychom snad říci, že nepotrestané zločiny oslabují autoritu i pověst panovníka a soudců, že jaksi poskvrňují atmosféru v celé společnosti a oslabují víru občanů ve spravedlnost . U Platóna najdeme jiné, zvnitřněné a individualizované vysvětlení trestu: „Kdo platí pokutu, je zbavován špatnosti své duše“ (Gorgias 477a); psychologové opravdu potvrzují, že lidé s pocitem viny někdy hledají „trest“, aby se viny zbavili .

V moderních masových společnostech se možnost „veřejné ostudy“ vytratila,

480

vyhnání z obce nepřichází v úvahu a nucené práce,

tělesné tresty, nebo dokonce popravu vylučují už demokratické ústavy . Současné státy tedy mohou trestat jen pokutou, ztrátou majetku, zbavením práv, nebo podmíněným či nepodmíněným „odnětím svobody“ čili vězením . To je sice trest velmi nákladný, trestance ale nepoškozuje na těle a nevypadá také tak barbarsky jako utínání údů nebo bičování v jiných kulturách . S utínáním údů má ale přece jen cosi společného: „usekává“ člověku kus života .

Necháme-li stranou náhradu škody, která vlastně není trestem,

481

můžeme v  dějinách právního myšlení najít zhruba čtyři

480

Přesněji řečeno není v rukou soudců, nýbrž spíše médií . 481

I když v řadě starých právních systémů se předepisuje několikanásobná náhrada škody právě jako trest: viz např . Manuův zákoník 8,214 aj .

( 259 )

varianty, čtyři různé důvody, proč má společnost trestat a  co trestem sleduje .

482

Moderní člověk se nejsnáze ztotožní s poměr

ně útěšnou a optimistickou představou, že například vězení není v pravém smyslu trestem, nýbrž slouží k nápravě odsouzeného zločince . Komunistická vězení se skutečně oficiálně nazývala „Útvary nápravných zařízení“ . Kdo s nimi udělal zkušenost, sotva může tuto teorii potvrdit . Dnešní vězení jsou sice poměrně pohodlná, jenže společnost, do níž se tam odsouzený dostane, a nečinnost, k níž je obvykle také odsouzen, rozhodně neslouží nějaké výchově či nápravě . Svědčí o tom neveselé statistiky o recidivistech, o lidech, kteří prakticky trvale žijí ve věznicích .

483

Přitom se právě na pří

padech recidivistů ukazuje, že člověk, který si trest odpykal, by se do něho nemusel vracet, kdyby se mu nabídly jen trochu lepší příležitosti na svobodě . Jakmile si však jednou na vězení zvykl, jakmile si v něm našel společnost a dosáhl tam nějakého uznání, bude se vracet sám, protože už jinde a jinak žít neumí .

Druhá, méně vznešená představa o  smyslu trestu uvádí jako důvod odstrašení a prevenci: člověk, který ví, že ho čeká vězení, si zločin raději rozmyslí a kdo vězením prošel, bude žít tak, aby se do něho nevrátil . Poslední důvod jsme právě zpochybnili, ale jistý preventivní účinek tresty vězení skutečně mají – zejména pro ty, kdo je ještě nezažili . Připomeňme ale, že představa o tom, jak by vězení mělo vypadat, je v této teorii spíše opačná než v té předchozí: zatímco pro nápravu by to měla být vlídná ubytovna, pro odstrašení by byla nejlepší Daliborka .

Třetí důvod pro tresty vězením, na který veřejnost hodně slyší, je ochrana společnosti: člověk, který je za mřížemi, nemůže krást a loupit . To je sice většinou pravda, při trvání současných trestů je to ale ochrana dost slabá – za rok, za dva roky bude zločinec zase venku . Podstatným rysem této teorie, na rozdíl od obou předchozích, je ovšem to, že vůbec nepočítá s nějakou změnou, nebo dokonce nápravou odsouzeného; je to jednou zločinec a zločincem patrně zůstane . Důležité je také to, že jako ochrana společnosti funguje 482

Podle stoika Seneky je cíl trestu trojí: náprava, odstrašení a ochrana ostatních (De clementia I,22,1; De ira I,19,7n) . 483

Podle statistik, které uvádí Ted Honderich, dva ze tří propuštěných vězňů ve Spojených státech spáchají do tří let od propuštění jiný závažný zločin, polovina dokonce již během prvního půl roku . Náchylnost k recidivě je nižší u vražd či znásilnění než třeba u loupeží . Muži žijící na svobodě v USA ročně znásilní asi 90 000 žen, kdežto vězni, kteří tvoří asi 2 % populace, znásilní asi 240 000 jiných vězňů (Honderich, Punishment. The Supposed Justifications Revisited, str . 78) .

( 260 )

ze všech možných druhů trestu pouze vězení, resp . vyhnanství,

484

kdežto například pokuty, propadnutí majetku nebo zbavení určitých práv společnost před pachatelem nijak nechrání .

V  celé myšlenkové tradici až do  19 . století ale jednoznačně dominuje čtvrtá teorie trestu, kterou jsme vlastně měli uvést jako první – totiž teorie očištění či obnovení řádu . Je ostatně vyjádřena i v Manuově výroku, který jsme právě uvedli, ale zastává ji vehementně ještě Immanuel Kant, a to v její subjektivní podobě: odsouzený má podle něho právo být potrestán a společnost uznává jeho lidskou osobu právě tím, že mu přičítá odpovědnost za to, co spáchal .

485

Podobně kategoricky trvá na vykonání trestu – včetně tres

tu smrti – i Hegel . V této věci s nimi nemusíme souhlasit, nicméně pocit určitého „očištění“ společnosti nebo spíš vyčištění vzduchu, kdykoli je zločin potrestán, je i v naší společnosti poměrně živý .

Úplně zvláštním případem trestu je trest smrti, a to právě proto, že se nedá chápat jako nápravný . Že se jej však i občané současných demokratických společností hlasitě dožadují, kdykoli se objeví nějaká zvlášť ohavná násilnost, svědčí o tom, že nápravnou teorii trestu neberou příliš vážně . Jak je to s odstrašením? Podle penologických

486

statistik nerozhoduje o preventivně-odstrašujícím

účinku trestu jeho tvrdost, nýbrž jen dvě věci: pravděpodobnost dopadení a rychlost trestního řízení a potrestání . Nejúčinnější by tedy byl třeba i mírný trest, kdyby se uložil na místě činu nebo hned po dopadení, tak jako pořádková pokuta . Trest smrti tedy není jako prevence příliš účinný, zato zvyšuje pravděpodobnost, že se pachatel bude před zatčením bránit násilně, protože bude-li dopaden, je mu už všechno jedno . Proto se zejména policejní orgány zavedení trestu smrti ze sebezáchovných důvodů brání .

Ve vzrušených veřejných debatách o obnovení trestu smrti se – kromě pochopitelného pobouření nad zločinem třeba pedofilního vraha – vyskytují hlavně dva argumenty: odstrašení a ochrana společnosti . Ten první odborníci celkem přesvědčivě vyvracejí, kdežto 484

Speciálním druhem ochrany veřejnosti je i odebrání řidičského průkazu, nucené léčení nebo zákaz podnikání . 485

Jiný argument v  souvislosti s  A . Eichmannem uvádí Hannah Arendtová: „Trest je nutný k  obraně cti či autority toho, kdo byl zločinem poškozen . Absence trestu by ho totiž mohla pokořit“ (Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě, str . 380) . 486

Penologie (z lat . poena, trest) je nauka o trestání a trestech . Shrnutí diskuse v USA viz např . http://www .kscourts .org/council/death_penalty_rpt11-12-04 . pdf .

( 261 )

ten druhý vzbuzuje jiné pochybnosti; hned se k nim vrátíme . Proti trestu smrti se obvykle argumentuje buď obecnou nehumánností, anebo tím, že se justiční omyl nedá v tomto případě napravit . To je jistě pravda, jenže deset let ve vězení omylem se napravit také nedá: deset let života je pryč, a možná daleko víc . Proto se domnívám, že rozhodujícím argumentem proti trestu smrti může být jen starý argument Beccariův, totiž že k němu společnost není oprávněna . Demokratické společnosti jsou založeny na představě, že stát má jen ty pravomoci, které mu sami občané svěřili, ale právo nad svým životem člověk nikomu svěřit nemůže . Je-li hlavním účelem a posláním státu bránit životy a bezpečí všech občanů, jak si to politická teorie od středověku představuje, nemůže stát své občany popravovat .

Jenže všechny historické a před-historické společnosti – pokud víme – zločince popravovaly, a to se souhlasem veřejnosti a někdy i s dobrým svědomím . Jak je to možné? Předně tu byly a jsou společnosti, kde je život drsný, a tedy se ani příliš necení; lidé běžně hynou a zločince se prostě zbaví .

487

Něco podobného platí ve válce

a v totalitních režimech, kde se válečné poměry udržují i po válce . Pak jsou tu společnosti většinově a tradičně náboženské, které věří v nesmrtelnost duše, takže poprava pro ně neznamená „absolutní trest“, nýbrž jen jakési „odvolání“ k soudné stolici Boží, která teprve definitivně rozhodne . Tak chápali svoji popravu křesťanští mučedníci, tak ji chápal Mistr Jan Hus i všechny evropské společnosti dlouho do novověku; proto odsouzenému poskytovaly příležitost ke smíření s Bohem a někde ho dokonce kat před popravou prosil o  odpuštění .

488

Naproti tomu společnosti, které většinově

chápou trest smrti jako „absolutní“ konec jedné lidské existence se všemi jejími nadějemi, by si měly uvědomit, že k tomu oprávněny nejsou .

Představa obnovení řádu, očištění společnosti potrestáním zločince hraje i dnes významnou úlohu, i když se dá jen těžko racionálně vysvětlit . Lidská společnost zřejmě není tak racionální, jak 487

Příklad z  nedávné minulosti na  „zlatém severu“ popisuje Jan „Eskymo“ Welzl: „Trest je u nás jediný, jak lze pochopit tam, kde není žalářů: je to trest smrti“ (Třicet let na zlatém severu, str . 369) . 488

Veřejná poprava a  případně i  mrtvé tělo na  věži nebo na  šibenici měly také své odstrašující účinky, nebyl to ale jediný důvod, který by popravy legitimoval . Naopak Beccaria argumentuje tím, že podporovaly „hrubé mravy“ a  násilnost ve společnosti vůbec .

( 262 )

si její teoretici představují . Poslední trend v oblasti trestání však míří jiným směrem . Nejméně problematické – jak jsme viděli – se dnes jeví pojetí trestu jako nápravy škody. Zločin se v novověké Evropě chápe především jako zločin proti společnosti a proti jejímu řádu, takže jeho oběť v trestním procesu vystupuje jen jako svědek a případnou náhradu škody musí vymáhat oddělenou soukromoprávní žalobou . Jeden trend současného práva a justice se tedy snaží i v trestních záležitostech hledat „soukromoprávní“ poškození a ukládat tresty jako odškodnění obětem nebo pozůstalým .

489

to hned několik předností . Předně je smysl takového odškodnění každému zřejmý a  jasný: obětem zločinu zřejmě náleží . Ostatně i pro pachatele je daleko srozumitelnější, je-li konfrontován s důsledky svých činů, než má-li mařit čas v cele mezi sobě podobnými . Naděje na nápravu, na výchovný účinek může být za druhé větší, pokud má před očima živé lidi, kterým ublížil a s nimiž se teď musí stýkat . Má-li se bezohledný řidič místo vězení starat o člověka, kterého zmrzačil a který je pro něj živou výčitkou, je i naděje na jakýsi vnitřní obrat či nápravu větší . Také z hlediska vztahů ve společnosti je jistě prospěšnější, pokud i zločinci dává jistou naději a nevidí jej pouze jako odepsanou existenci . Konečně nelze přehlédnout ani prostý fakt, že na „alternativních trestech“ může stát také mnoho ušetřit . Alternativní tresty nejsou bez problémů a nedají se použít ve všech případech, je to však nadějná cesta k jisté humanizaci trestu .

MEZE PRÁVA

Zjevné přednosti práva jako obecné metody řešení i prevence konfliktů a zločinů, jeho nepochybné úspěchy při uspořádávání masové společnosti svobodných, nezávislých jednotlivců vedly v nedávné době k rychlému rozšiřování právních postupů do dalších a dalších oblastí společenského života . Jenže „čím víc zákonů a omezení, tím jsou lidé chudší,“ říká dávný Lao-c’ .

490

Zákony a vyhláškami se

regulují všechny možné oblasti života a i vnitřní chod jednotlivých institucí a firem se řídí stále podrobnějšími stanovami, předpisy a nařízeními . V posledních letech se stalo zvykem všechny možné problémy „řešit“ obecnými ustanoveními a  kodexy  – například 489

Případně ukládat jako trest veřejně prospěšné práce . 490

Lao-c’, Tao te ťing, 57 .

( 263 )

v oblasti morální a etické . Ale i etické kodexy, jistě užitečné jako připomenutí často nenápadných úskalí v  našem jednání, jako inventář odpovědností, které na  sebe jako jednající bereme, se někdy bohužel začínají chápat jako náhrada této odpovědnosti .

Alibistická tendence nahrazovat lidskou soudnost a odpovědnost předpisem, přesouvat ji na neosobní pravidlo, plyne ze dvojí vcelku pochopitelné, i  když v  důsledku velmi neblahé potřeby . Na  jedné straně se lidé v  odpovědných postaveních snaží svoji odpovědnost omezit, přesněji řečeno pojistit se před následky špatných rozhodnutí . Na druhé straně ale právě ti, kdo je touto pravomocí a odpovědností pověřili, jim nechtějí (nebo nemohou) důvěřovat a snaží se jejich rozhodování předem omezovat – nejlépe právě závaznými předpisy . Tato dvojí a na první pohled protikladná potřeba si ale nakonec hraje do ruky: opatrničtí nadřízení i nedůvěřiví podřízení se shodnou právě v tom, že rozhodování je třeba omezit předpisy, jenomže jedni v nich vidí omezení pravomoci a druzí omezení odpovědnosti .

V důsledku této obecné tendence, které Němci říkají „Verrechtlichung“ (česky by se snad dalo říci „přeprávnění“), pak také stále častěji narážíme na opatrné úředníky i funkcionáře, kteří každý námět a každou potřebu hbitě odmítají s poukazem na to, že to „nejde“: „Naše předpisy nám to neumožňují .“ Ze samé snahy o prevenci konfliktů se pak předpisová a kodifikační mánie obrací proti každému, kdo by se chtěl do  něčeho pustit . Odpovědní funkcionáři a byrokraté všeho druhu se předpisy pojišťují proti každé odpovědnosti a nakonec brání všem novinkám, více nebo méně riskantním podnikům, bez nichž se ovšem žádná moderní společnost neobejde . Vzhledem k těmto zřejmým nebezpečím je tedy na místě, abychom se stručně podívali na bytostná omezení právních metod a postupů jako takových .

Základní omezenost právních norem spočívá právě v tom, že jsou obecné a apriorní: že musí stanovit závazná obecná omezení, a to předem . To je sice na jedné straně veliká přednost psaného práva, podmínka jeho preventivního působení a vzniku právních jistot, na druhé straně to ovšem může vést až k absurdním, protože zcela nepředvídaným výsledkům . Tohoto omezení práva si všimli už antičtí myslitelé . „Pokud se týká různých jednání, mají sice obecné výroky (důvody, logoi) širší platnost, ale ty o jednotlivém jsou pravdivější“ (EN 1107a) . „Zákon se nedá napsat tak, aby obsahoval všechny případy, ale stačí, když v  něm je, co se

( 264 )

nejčastěji vyskytuje“ .

491

Oba tím upozorňují, že každé rozumné

jednání a rozhodování je koneckonců „o jednotlivém“, a vyžaduje tedy znalost případu, která zákonodárci z definice chybí . Zákon může a má rozhodujícího či rozsuzujícího vést, nemůže ale jeho osobní rozhodování nahradit . Spinoza to říká výslovně: „Kdo by chtěl všechno upravit zákonem, vyvolá spíš neřesti, než že by napravoval .“

492

Uvedené omezení je vlastně rubem, stinnou stránkou toho, že justice, zákonná spravedlnost má být „slepá“ . Protože nevidí jednotlivý případ, jeho aktéry a okolnosti, nemůže sice nikomu nadržovat, často však vede k rozhodnutí, které lidé se znalostí případu vidí jako nesmyslná a nespravedlivá . Aristotelés proto zavedl pojem správnosti či slušnosti,

493

o níž říká: „Správné (slušné) je

sice spravedlivé, ale ne podle zákona, nýbrž jako oprava zákonné spravedlnosti . Neboť každý zákon je sice obecný, o některých věcech se však nedá správně vyslovit“ (EN 1137b11) . Slavný římský právník Celsus důrazně radí soudcům: „Soudíme, že ve všech věcech mají mít přednost důvody spravedlnosti a správnosti (equitas) před důvody přísně právními“ .

494

V tomto ohledu tedy soudce

nesmí být „slepý“ .

Sociální kritikové společnosti si naříkají nad nespravedlností a zneužíváním práva, které úplně jinak postihuje bohaté a chudé: „Právo pavučině se přirovnává, již brouk prorazí, muška v ní zůstává .“

495

„Všichni víme, co jsou zákony a jakou mají cenu! Jsou

jako pavučiny pro bohaté a mocné, jako ocelové řetězy pro chudé a slabé, a jsou jako rybářské sítě v rukou vlád .“

496

Na to pak

navázala marxistická kritika práva, které je podle ní jen „vůle 491

Iulianus, Digesta 1,3,10, cit . in Bartošek, Encyklopedie římského práva, str . 367 . 492

Spinoza, Tractatus theologico-politicus 20,39 . 493

Řecky epieikeia, lat . aequitas, angl . equity nebo fairness, něm . Billigkeit. Je příznačné, že pro ni nemáme obecně přijatý český ekvivalent . Pojem fair, fairness hraje velkou roli v Rawlsově výkladu spravedlnosti (Rawls, Teorie spravedlnosti, kap . 1: „Spravedlnost jako slušnost“) .  – „Slušné jest také být shovívavý k tomu, co je li



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist