načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moc a nemoc televize Nova -- Svědectví o lidech a jejich ambicích - Jan Vávra

Moc a nemoc televize Nova -- Svědectví o lidech a jejich ambicích

Elektronická kniha: Moc a nemoc televize Nova -- Svědectví o lidech a jejich ambicích
Autor:

Publicista a spisovatel Jan Vávra byl jedním z lidí, kteří stáli u zrodu televize Nova. Působil v ní jako ředitel zpravodajství a dlouhá léta moderoval politický diskusní pořad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 179
Rozměr: 20 cm
Úprava: 56 stran obr. příl. : ilustrace (převážně barev.), portréty
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0282-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publicista a spisovatel Jan Vávra byl jedním z lidí, kteří stáli u zrodu televize Nova. Působil v ní jako ředitel zpravodajství a dlouhá léta moderoval politický diskusní pořad Sedmička. Ve svých vzpomínkách se vrací k okolnostem samotnému vzniku naší první soukromé televize, líčí její zrod, počáteční potíže i fenomenální úspěch. Jeho pohled je pohledem zevnitř, a proto vykresluje dění okolo televize a její vývoj jako příběh lidí, kteří ji vytvářeli - ať už přímo pracovníků televize či zahraničních poradců a investorů. A v centru jeho pohledu pochopitelně stojí muž, který je nejvíc spjatý s počáteční érou Novy, totiž Vladimír Železný, s nímž se autor na konci devadesátých let pracovně i lidsky rozešel. Dění okolo Novy na přelomu tisíciletí nakonec vyústilo v několik mezinárodních arbitráží a Česká republika byla nucena v roce 2003 zaplatit původním zahraničním investorům za zmařenou investici 10 miliard korun. Jan Vávra též líčí své zkušenosti a postřehy ze zákulisí, které získal během moderování diskusního pořadu s politiky a veřejně známými osobami, a tak se čtenář setkává s takovými osobnostmi jako Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomáš Halík a mnozí další. Další vrstvu Vávrovy knihy pak tvoří úvahy o roli a významu médií v moderní společnosti a kritické postřehy o stavu současné české žurnalistiky. Zajímavý náhled do zákulisí televize Nova - jejího vzniku a počátečních těžkostí, po jejichž překonání přišel veliký úspěch.

Popis nakladatele

Publicista a spisovatel Jan Vávra byl jedním z lidí, kteří stáli u zrodu televize Nova. Působil v ní jako ředitel zpravodajství a dlouhá léta moderoval politický diskusní pořad Sedmička. Ve svých vzpomínkách se vrací k okolnostem samotnému vzniku naší první soukromé televize, líčí její zrod, počáteční potíže i fenomenální úspěch. Jeho pohled je pohledem zevnitř, a proto vykresluje dění okolo televize a její vývoj jako příběh lidí, kteří ji vytvářeli - ať už přímo pracovníků televize či zahraničních poradců a investorů. A v centru jeho pohledu pochopitelně stojí muž, který je nejvíc spjatý s počáteční érou Novy, totiž Vladimír Železný, s nímž se autor na konci devadesátých let pracovně i lidsky rozešel. Dění okolo Novy na přelomu tisíciletí nakonec vyústilo v několik mezinárodních arbitráží a Česká republika byla nucena v roce 2003 zaplatit původním zahraničním investorům za zmařenou investici 10 miliard korun. Jan Vávra též líčí své zkušenosti a postřehy ze zákulisí, které získal během moderování diskusního pořadu s politiky a veřejně známými osobami, a tak se čtenář setkává s takovými osobnostmi jako Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomáš Halík a mnozí další. Další vrstvu Vávrovy knihy pak tvoří úvahy o roli a významu médií v moderní společnosti a kritické postřehy o stavu současné české žurnalistiky.

Předmětná hesla
Televize Nova
* 1991-2000
Televize -- Česko -- 1991-2000
Televizní vysílání -- Česko -- 1991-2000
televizní pracovníci -- Česko -- 1991-2000
Masmédia a společnost -- Česko -- 1991-2000
Masmédia a politika -- Česko -- 1991-2000
Zařazeno v kategoriích
Jan Vávra - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Jan Vávra

Moc a nemoc televize Nova

Svědectví o lidech a jejich ambicích

PROSTOR


4


5

Jan Vávra

Moc a NeMoc

televize Nova

Svědectví o lidech

a jejich ambicích

PROSTOR | PRaha | 2013


6

© Jan Vávra, 2013

© PROSTOR, 2013

© ČTK (foto), 2013

ISBN 978-80-7260-282-7


7

Obsah

Předmluva // 9

Rada rozhodne, až rozhodne, že rozhodne // 13

Návyk na stolici // 20

StB vás baví // 33

Význam události klesá se čtvercem vzdálenosti // 49

Nepřátelé strážců demokracie // 69

Od Zbyňka Meruňky k Lucii Borhyové // 86

Cukr a bič // 92

Příběh opravdu bystrého člověka // 110

Lidský faktor // 132

Slepice, nebo vejce? // 150

Co dál...? // 162

Jmenný rejstřík // 175


8


9

Předmluva

Když Vladimíra Železného pustili 15. listopadu 2001

z cely předběžného zadržení, byl si velmi dobře vědom

toho, co pro něho necelé dva dny strávené v podzemí

policejní správy znamenají. První vážnější pokus české

policie dostat se mu na kobylku sice ztroskotal nasoud

kyni Editě Beranové, která nevyhověla žádosti o uvalení

vazby, a on tedy nemusel následovat svého právníka

aleše Rozehnala do vazební věznice v Ruzyni. Ovšem

mediální obraz jeho zatčení a pobytu za mřížemisma

zal aureolu moci a nedotknutelnosti, která ho dosud

chránila daleko lépe, než jak by to mohly dělat armády

právníků. Chtěl-li si zachovat v rozehrané partii ještě

nějakou šanci, musel podniknout něco zásadního.

Jako člověk zběhlý v zákonitostech mediální éryvě

děl, co ho může nejefektivněji vrátit do hry. Samotné

právní kroky, kterými bude čelit trestnímu stíhání, mu

samozřejmě pověst mocného a nedotknutelného muže

nevrátí. Navíc jsou příliš zdlouhavé a většině lidíne

srozumitelné. Mohl samozřejmě použít svůj pravidelný

televizní pořad, kde si vykládal, co se mu zamanulo,

ale v tomto případě by pouhé vysvětlování zdaleka

nesplnilo účel. Bylo třeba jednoduchým způsobemza

sáhnout nikoli mozek, ale srdce – nebo spíšepodvě

domí – jak veřejnosti, tak zejména policistů, státních

zástupců, politiků, soudců, novinářů a všech, corozho

dují. Není třeba nic vysvětlovat, stačí předvést vhodný

mediální obraz, který mu vrátí původní sílu.


10

Nejjednodušší způsob je předvést se ve společnosti nějaké všeobecně uznávané autority. Pokud se nechá natočit a vyfotografovat ve chvíli „přátelského“ setkání s politikem, ze kterého vyzařuje dostatek moci, tak jistě všichni pochopí, že je stále váženým a ctihodným občanem. Podobnou legitimizaci kriminální činnosti si ostatně vyzkoušel již v roce 1999, kdy při rozběhu ukradené televize pozval do prvního vysílánípopulárního diskusního pořadu Miloše Zemana a Václava Klause.

Pro nové použití byl ovšem Miloš Zeman pro svoji nevyzpytatelnost a občasnou svéhlavost daleko méně vhodný. Vladimír Železný tedy vcelku logicky vsadil na Václava Klause, který tehdy zastával post předsedy Poslanecké sněmovny.

Jak ale přimět jednoho z nejvýše postavených mužů ve státě, aby si podal ruku s člověkem, který předněkolika dny opustil policejní celu? Zpočátku se Železného plán také nevyvíjel zvlášť příznivě. Kancelář předsedy Poslanecké sněmovny se k myšlence oficiálního přijetí trestně stíhaného televizního ředitele nijak pozitivně nestavěla. Vladimír Železný byl pochopitelně nervózní. Cítil jako nespravedlnost, že se člověk, pro kterého tolik udělal, od něho v tíživé situaci odvrací. Rozhodl se tedy vsadit vše na jednu kartu. Když po několikeré urgenci kancelář opět váhala se stanovením termínu, začal křičet do telefonu, že zveřejní všechny informace, které má, a že se pak bude pan předseda divit. Účinek tohoto jednoduchého a mimořádně primitivního triku byl úžasný. Za několik dní v záři reflektorů ablikajících blesků fotoaparátů Václav Klaus přijal Vladimíra Železného. Přítomnost předsedy Poslanecké sněmovny smyla špínu policejní cely lépe, než by to dokázaljakýkoli čisticí prostředek. ani po tomto triku však nesáhl Vladimír Železnýporvé. Již dříve si ho vyzkoušel na politikovi naprosto odlišného naturelu. Tím politikem byl Petr Pithart. Oba se znali již dlouho, Železný dělal Petru Pithartovi tiskového mluvčího v době, kdy byl ještě v dobách federace předsedou české vlády. Nedlouho poodstřihnutí CME od vysílání, tedy někdy okolo roku 1999, navštívil Železný Pitharta a postavil před něj vysoký stoh nejrůznějších lejster.

„Tohle všechno jsou materiály kompromitující české politiky. Pokud někdo půjde proti mně, tak ho zničím.“

Petr Pithart působil v naší politice od listopadu 1989. Přesto – anebo možná právě proto –nepochyboval ani vteřinu, že jeho bývalý tiskový mluvčí mluví pravdu. Železného historka na něj udělala tak hluboký dojem, že ji neopomněl zmínit, kdykoli přišla řeč na kauzu televize Nova. Politickými kuloáry se začala šířit pověst o bájném Železného archivu, kterým držíspoustu politiků v hrsti. To bylo samozřejmě přesně to, co Vladimír Železný potřeboval. Stál jsem u zrodu televize Nova a víc než pět let jsem byl šéfredaktorem a ředitelem zpravodajství. Poodvolání Vladimíra Železného jsem se stal ředitelem ČNTS, což byla společnost, která chod televize zajišťovala. Věděl jsem zcela přesně, co Vladimír Železný ve svém archivu na Václava Klause a jiné politiky má. Zajímalo mne proto, proč oba prominentní politici takspontánně uvěřili Železného argumentaci. Také proto jsem se

12

nakonec rozhodl napsat tuto knihu. Byl bych spokojen,

pokud by aspoň trochu přispěla k pochopení toho, na

jakých základech spočívala – a dosud stále ještě do

určité míry spočívá – moc televize Nova. Lépe řečeno

moc televize v takzvaně rozvinuté postkomunistické

společnosti.

Rada rozhodne, až rozhodne, že rozhodne

Daniel Korte se svojí pěstěnou a do špičky pečlivě

zastřiženou bradkou sice vypadal přesně jako doktor

filologie z anglické venkovské univerzity v 19. století,

nicméně se teď choval jako mimořádně rozhodný muž.

Rychle pochopil, co od něj vlastně strana, která hovyslala jako předsedu do Rady pro rozhlasové a televizní

vysílání, očekává. Pochopil svoji příležitost a srozhodností pro doktora filologie zcela atypickou chytil svého

býčka pevně za rohy.

Tou stranou byla Občanská demokratická aliance

(ODa), původně intelektuální spolek ortodoxníchvyznavačů britského konzervativismu, který vpodmínkách budování raného kapitalismu sváděl heroický,

leč většinou marný boj o vedoucí pozici s mnohem

primitivnější a tím pádem také mazanější ODS. Daniel

tušil, jak by asi neomalení pragmatici z ODS dokázali

využít nový televizní kanál, a byl odhodlán jim takovou

možnost nedopřát. ODa sice intelektuálně převyšovala

ODS, ovšem silou svých mandátů se jí rovnat nemohla.

O to větší opovržení ke straně Václava Klause většina

salonních konzervativců z ODa chovala. Bohužel,zároveň bláhově věřili, že úkolem politiků je přinášetpolitické a ekonomické koncepty, nikoli si během doby,

kdy již měli nějaký podíl na moci, sehnat dost peněz

na to, aby mohli v dalších volbách obstát. Podle toho

jejich angažmá na české politické scéně také dopadlo.

Domácí neokonzervativci v čele s Václavem Klausem


14

neochvějně věřili v samospasitelnou moc volného trhu.

Tato víra způsobovala, že ze všech aktérů naší kauzy

sálalo privatizační nadšení a pevné přesvědčení, že

ustavení duálního systému v rozhlasovém a televizním

vysílání učiní z nedávno vzniklého českého státečku

skutečnou baštu demokracie. Na obhajobu tehdejších

aktérů dlužno dodat, že technika obcházení výběrových

řízení nebyla zdaleka tak vycizelovaná, jako je dnes, že

moc stranických sekretariátů nesahala zdaleka takdaleko a nejrůznější kmotři – aspoň jak je chápeme dnes

– ještě neexistovali. Nikdo neměl na podobný podnik

dost peněz, na druhou stranu málokdo chápal, jakou

může mít taková hračka v budoucnu hodnotu.

Původně se měl privatizovat třetí kanálČeskoslovenské televize, rozpad federace ale způsobil, že do

hry se dostala síť prvního programu ČST, zvaného F1.

Po technické stránce šlo rozhodně o nejlepší síť, která

velice kvalitně pokrývala 99 % území České republiky.

To bylo pozemní pokrytí v jiných zemí nevídané a bylo

dáno potřebami minulého režimu, který chtěl mítobyvatele i toho posledního horského údolíčka v dosahu

své propagandistické trouby.

Byl tedy prosinec roku 1992 a na chodbě předzasedací místností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,

která tehdy sídlila v rozlehlém paláci na Vinohradské

ulici, se tísnila řada známých lidí. Byli zde ti, kteří za

těch pár let již stačili relativně zbohatnout, ale stejně

neměli dost peněz na provozování televize.Nejmovitější a nejmocnější z nich si opatřili doporučující dopis

některé z domácích státních bank, že jim v případěpotřeby půjčí. Byli zde známí redaktoři z Československé


15

televize, kteří nenabízeli nic než své jméno. Občas byla

slyšet angličtina i francouzština některého zástupce

mediálních společností, nikoli však těch největších,

kolem nichž poskakovali investiční bankéři, kteří se

teprve nedávno vrátili z emigrace.

Podivnou čtveřici, zastupující projekt„Středoevropské televize pro 21. století“, nešlo přehlédnout. V jejím

čele kráčel vysoký a uhlazený gentleman v dokonalém

obleku s motýlkem, bývalý velvyslanec USa vBudapešti Mark Palmer, za ním se natřásal malý pyknickýLeonard Fertig, energický americký manažer s notebookem

plným tabulek s čísly, neustále zachmuřený azadumaný Josef alan v šedivém ošoupaném saku postával spíše

opodál a mlčel. a čtveřici doplňoval malý, hubený, leč

mimořádně čilý a výřečný muž, který se jmenovalVladimír Železný. ačkoli Železný spotřeboval 95 procent

času, který dostala tato společnost k dispozici, měl se

společnostmi žádajícími o licenci nejméně společného.

alan zastupoval spolek převážně slovenskýchintelektuálů, jejichž největší zásluhou bylo, že seděli ve

správný čas ve správné hospodě. Oficiálně se jmenovali

CET 21 s.r.o., což byla zkratka onohointelektuálského projektu „Středoevropské televize pro 21. století“,

který si vysnili, když se začalo hovořit o privatizaci

původně třetího kanálu Československé televize. Šlo

o ambiciózní projekt, zahrnující mimo jiné pravidelné

sociologické sondy, výzkumy veřejného mínění avzdělávací pořady. Nicméně jeden z nich jednou zavolal

svému známému a ten zase jinému známému, až se

dostali k Marku Palmerovi, který zrovna s jinýmbývalým velvyslancem z éry Ronalda Reagana, vídeňským

Ronaldem S. Lauderem, založili společnost, jež se měla

16

podílet na rozvoji médií ve střední a východní Evropě.

Tato společnost se jmenovala CEDC (Central European

Development Corporation). Ronald byl druhým synem

zakladatelky kosmetické společnosti Estée Lauderové.

Oba bývalí velvyslanci se později rozešli a televize

Nova se stala součástí společnosti vlastněné právěRo

naldem Lauderem, kterou pojmenoval CME (Central

European Media Enterprices).

K favoritům rozhodně nepatřili. Nejvíce šancí se

dávalo známějším mediálním společnostem, domácí

novináři zase tipovali spíše známá místní jména,kte

rá si opatřila dobrozdání třeba blazeovaného ředitele

Komerční banky Richarda Salzmanna. Naivita a jistá

zmatenost, se kterou byl program CET 21 připraven,

ale nebyly příliš na překážku, protože tehdy toho

o programování nikdo moc nevěděl. Největší hřivnou

naší skupiny byl především detailní a dobře připravený

byznysplán a samozřejmě i částka, kterou seameriča

né zavázali investovat.

Zatímco se Daniel Korte řídil svou neokonzervativní

ideologií, Vladimíra Železného hnala vpřed představa,

že by mohl opět stanout v záři reflektorů. Podílníkem

CET 21 nebyl, o to usilovněji hledal skulinku, jak by si

zajistil lepší pozici. Byl ostatně již půl roku bez práce.

Po volbách, ve kterých ODS jako „jediná správnápra

vice“ porazila „pravdoláskovské“ Občanské hnutí, ho

Klausův pobočník Jiří Kolář jako bývalého Pithartova

mluvčího spolu s dalšími poradci vyhodil z Úřaduvlá

dy. Snažil se sice uchytit jako zástupce likérkyUnder

berg, která měla v plánu získat karlovarskouBecherov

ku, moc se mu ale nedařilo.

Železný nemohl radním slibovat příliš mnoho,protože představitelé CEDC svého domácího aktivistu důrazně upozornili na přísné americké protikorupční zákony, které tamní společnosti musí dodržovatkdekoli na světě. Mechanismy rozhodování při podobných výběrových řízeních nebyly zdaleka tak sofistikované. Železný, který měl z američanů patřičný respekt,sliboval radním jen to, že se o ně CEDC postará, kdyby měli v důsledku rozhodnutí Rady potíže, čehož se zejména někteří radní ze strany ODS velice obávali. Nanejvýše jim slíbil, že jim dá legálně vydělat, až televize poběží. To stačilo. Dnešní účastníci nejrůznějších výběrových řízení mohou tehdejším uchazečům o licenci jen tiše závidět. To ovšem nezabránilo tomu, aby se kuloáry začala šířit zpráva, že každý radní dostane 10 milionů, samozřejmě rozložených do více let. Zájem novinářů o rozhodování Rady samozřejměodpovídal významu licence k prvnímu celoplošnémuteleviznímu vysílání. Je ale třeba přiznat, že celé řízení bylo – zejména ze současného pohledu – velice transparentní a každý mohl vědět, co který uchazeč nabízí. Tak jako tak Daniel Korte držel otěže pevně v rukou, a to nejen při řízení Rady, nýbrž i při vystoupeních navenek, kde doháněl nově etablované „pravicové“ novináře kzuřivosti svými vyhlášeními o tom, že „Rada rozhodne, až rozhodne, že rozhodne“.

Nakonec se mu podařilo zařídit, že Rada rozhodla dříve, než se kdokoli z politiků nebo sebevědomých novinářských svazáků stačil rozkoukat. Posledníveřejné slyšení, na kterém kandidáti představovali své projekty, se odehrávalo v sobotu dopoledne, pak si dali radní oběd a po šesté hodině večerní bylo jasno. Rada se úzkostlivě snažila držet pohromadě, takže pro CEDC hlasovalo všech šest radních. Reakce zejména ze strany některých představitelů ODS, v té době zcela dominantní politické síly, naznačovaly, žepravděpodobně nastane konec světa. Většina novinářů bylapřesvědčena, že ODS přece nemůže takovouhle svévoli, či dokonce provokaci nechat být a že jim tu licenci prostě „musí sebrat“.

Tlak byl obrovský. Ještě předtím, než si špičky ODS uvědomily, co se vlastně stalo, odvolal jeden ze zmatených radních svůj hlas pro CEDC. To ovšem na výsledku nic neměnilo, protože počet hlasů byl i tak dostačující. Oficiálně za ODS vše řešil místopředseda mediální komise parlamentu Jiří Vlach, který později kupodivu skončil v Unii svobody. Největší kalibr ovšem použil absolvent Večerní univerzitymarxismu-leninismu a v té době místopředseda ODS Petr Čermák se svým xenofobním, nacionalistickým vyjádřením, jak je hrdý na to, že je Čech a proč mají nějací Slováci aMaďaři vlastnit v Česku televizi. Celé nenávistné palbě dodal poněkud skandální příchuť.

Rada se zakopala na svých pozicích a snažila se přežít. Jediným výsledkem tlaku, který měl později zásadní vliv na historii Novy, bylo zvláštní uspořádání, podle kterého se CEDC jako zahraniční firma nestala spoludržitelem licence. Radní doufali, že zmírnívšeobecný hněv tím, že cizácké firmě nedají licenci přímo. Spolu se zástupci CEDC a CET 21 vymysleli konstrukci, podle které by se vlk nažral, a koza zůstala celá.Nazvali ji servisní smlouvou. Držitelem licence se podle tohoto svérázného právního konstruktu stal výhradně

CET 21, tehdy společnost s ručením omezeným, která

kromě zmíněné licence neměla žádný majetek. Ovšem

vznikla takzvaná servisní společnost, nazvaná Česká

nezávislá televizní společnost (ČNTS), ve které měla

CEDC většinu. ČNTS byla spojena s CET 21 servisní

smlouvou, která ČNTS zajišťovala exkluzivní právoprovádět veškerý servis pro CET 21 a možnost ponechat

si většinu zisku. Je otázkou, proč na takové uspořádání

představitelé CEDC přistoupili, ale pravděpodobněbláhově důvěřovali zdejšímu právnímu řádu. Ostatně příliš

mnoho jiných možností neměli.

Bezmocný vztek ODS ale pomalu ubíral na síle anakonec se obrátil už jen proti otci celé provokace. Daniel

Korte byl postaven před dilema: buď bude trvat na

svém a Rada bude odvolána, nebo rezignuje a tak své

kolegy v Radě zachrání. Jako pravověrný konzervativec

zvolil samozřejmě druhou variantu. Učinil takelegantně a s vědomím toho, že pro svoji straničku vybojoval důležitou kótu a splnil tak své poslání. Rada se již bez jeho vedení pokusila později situacitrochu napravit tím, že by Nově vytvořila nějakéhokonkurenta. Zanedlouho totiž začalo být jasné, že Česká televize vyklízí pozice mnohem rychleji, než si kdokoli představoval, a radní spolu s politiky se začali obávat jak Novy jako nekontrolovatelně kynoucího budulínka, tak stejně nekontrolovatelně rostoucího sebevědomí jeho ředitele. Na strachu z Novy nejvíc vydělala TV Prima – tehdy ještě Televize Premiéra, což byl původně projekt lokální pražské televize, který za pomoci Jiřího Menzela dala dohromady Marie Poledňáková a který její italský investor zásoboval třetiřadými italskými

20

seriály. Vytvořit novou celoplošnou televizi nebylo

s tehdy omezeným počtem analogových frekvencíjed

noduché. averze některých radních vůči aroganci asu

verenitě Vladimíra Železného byla však natolik silná,

že vykoumali model tzv. sdílených frekvencí. Televize

Premiéra získala celoplošnou licenci a nějaké volné

frekvence, což jí dávalo možná ani ne 70 procentpo

krytí. háček byl ale v tom, že některé frekvence sdílela

s jinými společnostmi, které měly licenci na regionální

vysílání. a Prima měla povinnost je v určitých časech

pustit do své sítě. To se – vzhledem k tradiční české

tendenci dělat svému sousedovi nebo domácímuna

schvály – ukázalo jako obrovská koule na noze, která

Primě komplikovala život až do poloviny první dekády

nového století, kdy s pomocí skandinávskéhospolu

majitele většinu těchto společností koupila. Definitivní

tečku pak učinil digitální věk, který Primě umožnit

analogovou licenci se sdílenými frekvencemi jednoduše

„vrátit“.

Návyk na stolici

Řada odborníků, novinářů a pamětníků si později

kladla otázku, jak je možné, že tento původně tak

zmatený projekt ovládl mysl a životy tolika obyčejných

lidí. Co vedlo k tomu, že začínající soukromá televize

získala tak rychle obrovský podíl na trhu? Úspěch TV

Nova byl skutečně zcela ojedinělý, v žádné jinépost

komunistické zemi nezvítězila soukromá televize tak

brutálním způsobem nad veřejnoprávními stanicemi, a to i v takových oblastech, jakými je třebazpravodajství. Čí to byla zásluha? Byl to náhodný úspěch daný situací na domácí mediální scéně, nebo dokonalepromyšlený plán? Mohla za to geniální intuice Vladimíra Železného, nebo převzetí amerického modeluprogramování? Byl klíčem úspěchu počet dobrýchzahraničních filmů, nebo domácí zábava? Nebo dryáčnické zpravodajství? Lidé ze CEDC nevěděli téměř nic o tom, jak se televize dělá. Najímali si proto na všechno odborníky z USa. Jako správní američané byli přesvědčeni, že jejich systém funguje v Grónsku stejně dobře jako v Malajsii. Tak proč by tedy nefungoval i ve východní Evropě? američtí poradci, které jsme často museli nazývat profesory, byli až na malé výjimky velmi blazeovaní a arogantní. Byli evidentně dobře placení a v rámci

své smlouvy si ještě nechali proplácet veškeré náhrady

včetně účtů od holiče. V každém případě bylo velice

brzy jasné, že původní projekt bude uložen do archivu

a televize se začne stavět úplně jinak.

Profesor Paul Klein měl na starosti základnínastavení televize (positioning) a programování. Jako správný

marketingový odborník, který o zemi, kde pracuje, nic

neví, nedůvěřoval úsudku místních profesionálů.Rozhodl se plně spolehnout na výzkumy, kupodivu nikoli

kvantitativní, ale nechal si zorganizovat takzvané focus

group, kde hodlal zjistit, jakou že televizi si to ti Češi

vlastně přejí. Focus group dělala pod jeho dohledem

renomovaná agentura, které vyšlo, že všichni si přejí

televizi jako „okno do světa“. ačkoli jsme byli nuceni

bezvýhradně respektovat názory a doporučení našich amerických přátel, tento záměr nám připadal opravdu přitažený za vlasy. Takže když profesor Klein odletěl na chvíli zpět do USa, všechny prvky „okna do světa“ byly zlikvidovány. Později se zcela potvrdilo to, co jsme tušili. Program TV Nova byl nakonec naprostýmopakem „okna do světa“, což jen potvrzuje ošidnost víry nejen ve focus group, ale i ve výsledky všech výzkumů, které umožní lidem se stylizovat do pozice, v níž by se rádi viděli. Ostatně je všeobecně známo, že podle výzkumů se nikdo nedívá na erotické pořady. Stejně tak podle výzkumů nemají lidé rádi konflikty, ale ze zkušenosti víme, že opak je pravdou.

Profesor Klein se naštěstí po svém návratu zajímal o zcela jiné věci, především nedokázal pochopit, proč do schématu nejsou zařazeny přenosy z baseballu aseriály pro ženy v domácnosti. Trvalo dost dlouho, než se nechal přesvědčit, že baseball tady – na rozdíl od fotbalu – nikdo nezná a že žen v domácnosti, které by měly chuť a čas se dívat na televizi, je minimální množství, což byla samozřejmě situace na počátkudevadesátých let zcela zřejmá.

Někteří měli větší štěstí na poradce, což byl i můj případ. Poradce pro zpravodajství byl původemFrancouz, se kterým jsem si výborně rozuměl, což se myslím odrazilo i na výsledku. Nakonec se za nás postavil i při našem prvním střetu se Železným, na což doplatil tím, že Železný s ním okamžitě ukončil spolupráci. Management, který stanici připravoval, se skládal ze dvou skupin lidí, mezi nimiž ještě mnoho let pozačátku vysílání zuřila tichá, ale urputná zákopová válka.

23

První skupinu tvořili ti, kteří se nechali přetáhnout

z České televize, případně ze struktur kolem ní. Byl to

Čestmír Kopecký, dlouholetý vedoucí výrobní skupiny,

která v ČST zaštiťovala různé „alternativní“ pořady.

Ten se měl stát ředitelem výroby. Dále to byli Ota Štajf,

lehce normalizační šíbr, bývalý moderátor svazáckého

Televizního klubu mladých, který měl mít na starosti

marketing, Pavel Koukol, který pod vedenímroztomi

lého amerického homosexuála Barryho hirsche dával

dohromady obchodní oddělení, Jarka Vokurková, jež

připravovala skladbu programu, a Kateřina Fričová,

která měla být ředitelkou výroby zpravodajství.Ti

to lidé nazývali sami sebe „televizními profesionály“

a ostatními hluboce opovrhovali. O síle zažitýchstereo

typů, že čím déle někdo něco dělá, tím to dělá lépe,

svědčí věta, jíž se jeden můj podřízený, který také

spadal do této skupiny, bránil vůči jakékoli kritice: „No

jasně! Já to dělám samozřejmě blbě,“ rozhazovalroz

hořčeně rukama, „vždyť to dělám jen třiadvacet let!“

Druhou skupinu tvořili lidé, jako jsem byl já, kteří

v žádné televizi nikdy nepracovali, o to vyhraněnější

a progresivnější měli představy o tom, jak by novátele

vize měla vypadat. Nejbizarnější figurou z této skupiny

byl Železného dlouholetý kamarád honza Vít, s nímž

se sešel díky Petru Pithartovi na Úřadu vlády ČR,

kde honza dělal premiérova poradce, byť si neumím

představit, jaké rady mohl Pithartovi dávat. honza se

projevoval jako zcela zmatený intelektuál, kterýtelevi

zi chápal jako samotné zjevení postmoderny, o čemž

rád dlouze meditoval. Mezi „neprofesionály“ dálepa

třila většina nadšenců, kteří připravovali publicistiku

(Radek John, Radek Bajgar, Libuše Šmuclerová) nebo

zábavu (Železného oblíbenec, v archivech StBevidovaný Ivan Rössler, který přišel z veřejnoprávního

rozhlasu).

Prvním, kdo neunesl atmosféru chaosu a neustálých

rad amerických poradců a zapochyboval o výsledku,

byl Čestmír Kopecký. Na jeho místo tedy postoupila

Kateřina Fričová. Dalším odpadlíkem byl Ota Štajf,

který se ovšem pohádal se Železným a odešel ve zlém.

Je třeba přiznat, že ostatní stanice toho tehdy divákům

příliš nenabízely. Za konkurenci se dala pokládat jen

veřejnoprávní televize. Další soukromá televize, v té

době TV Premiéra, byla omezena jen na Prahu avysílala nejlacinější italské seriály. V České televizi ovšempanovala blahosklonná jistota, že nová komerční stanice

za pár měsíců zkrachuje, a že jejich výsadní postavení

tedy nemůže nic ohrozit. Tehdejší ředitel Ivo Mathé

byl bezesporu jedním z mála ředitelů veřejnoprávnítelevize, který se dokázal postavit politikům a hájit svoje

lidi. Vzdoroval také velice úspěšně Radě ČT a o „svoji“

televizi a „svoje“ lidi se velice bral. Proto také na něho

dodnes v ČT vzpomínají se slzami v očích.Profesionálně však byl zakonzervovaný v televiziosmdesátých a devadesátých let, kdy zde působil jako vedoucí

produkce, a nové trendy si ani nedokázal představit.

Chápal televizi více jako továrnu na výrobu programů

než jako médium. a také měl pohled socialis tického

ředitele, který věří tomu, že čím větší továrna, tím větší

ředitel. Nakonec obrovský komplex budov na Kavčích

horách je především jeho pomníkem.

Zvyk trávit večery doma u televize je v Čechách od

komunistických dob hluboce zakořeněný. Jeden velký

průzkum provedený v době, kdy jsme chystali vysílání,

zjistil, že přes 80 procent Čechů dává přednostsledování televize před jakýmkoli jiným způsobem trávení

volného času. a protože jsme v oblasti televizníhopodnikání byli zároveň zcela rozvojovou zemí, start TVNova nemohl probíhat v lepších podmínkách. Řada v té

době ve světě zcela běžných prvků byla tehdy u násabsolutně neznámá. Nikdo nevěděl, co jsou upoutávky na

pořady. Naopak vše oznamovaly hlasatelky, bez nichž

si televizi nikdo nedovedl představit. Televizní grafika,

znělky a předěly byly zcela v plenkách, programování

vycházelo z tradic komunistické televize, vezpravodajství se pořád vysílaly přílety a odlety státníků, co to

je stand up nebo živý vstup, nikdo nevěděl. O nových

formátech, které běžely v zahraničních televizích, se

nikdo ve veřejnoprávní televizi nezajímal. Samostatnou

kapitolu tvořilo vysílání reklamy.

Zdálo se, že letět na křídlech fantazie je tak snadné.

Radek Bajgar, který na první pohled zaujal tím, že

všude běhal s drobným a čiperným klučinou, jenž se

představoval jako „osobní asistent doktora Bajgara“, si

se svojí partou vydupal bombastický pořad, který byl

postaven na létající vzducholodi. Šlo samozřejmě onesmírně nákladnou záležitost. Nova si nechala vyrobit

obrovskou vzducholoď, jež měla létat nad republikou,

a kam by doletěla, tam by se pak odehrávala dalšíepizoda pořadu. O co by šlo, ale příliš jasné nebylo. Jako

pilot byl angažován Vráťa hlavatý, dvouletý členKlubu balonového létání, což byla salonní a kavárenská partička, která proslula bujarými plesy ještě dávno za totalitního režimu.

Brzy se ovšem ukázalo, že to není tak jednoduché.

Vzducholoď mohla létat jen brzy ráno nebo pozděvečer a ještě za předpokladu absolutního bezvětří.Televize již dlouho vysílala a my jsme všichni pořád marně

čekali, až vzducholoď konečně vzlétne. a pak k tomu

došlo. Celá sláva se odehrála poblíž povrchového dolu

na hnědé uhlí v severních Čechách, které si tvůrcivybrali jako kulisu pro svůj pořad. Vzducholoď sevznesla, ale po několika minutách přišel nečekaný poryv

větru, který vzducholoď odnášel do nitra povrchového

dolu. Nešťastný Vráťa hlavatý se pokoušel přistát, ale

neobratným manévrem nakonec vzducholoď rozpáral

o obrovské velkokapacitní rypadlo, jež se mu připletlo

do cesty. To samozřejmě znamenalo konec projektu.

Na záběry této mimořádné události bylo ovšemvyhlášeno embargo, takže je nemohli vidět ani diváci, ale

ani zaměstnanci televize.

Na rozdíl od nápadu se vzducholodí byla většinanových pořadů převzatých nebo takzvaně „silněinspirovaných“ zahraničními vzory. S autorskými právy si

v té době nikdo hlavu příliš nelámal, ovšem v televizní

branži je vykrádání nápadů naprosto běžnou praxí,

ačkoli se tvůrci formátů proti tomu snaží sebevícepojistit. Diváci mohli vybírat z řady pořadů, které do té

doby neznali a ani si je nedokázali představit. Klíčové

bylo samozřejmě zacílení na zábavu a atraktivnízpravodajství. O tom bude ještě řeč.

Některé zdánlivě bláznivé projekty dopadlypochopitelně lépe než vzducholoď, pravděpodobně proto, že již

byly vyzkoušeny jinde a jindy. Šlo třeba o pořad „Vox

populi“. Nechali jsme – tuším po vzoru Torontskételevize – po Praze nainstalovat jednoduché budky skamerou, kam mohl každý přijít a říkat, co chce. Sestřih

z lidských výlevů byl pravidelně vysílán. Zanedlouho se

ovšem projevila tradiční česká uzavřenost a obava říkat

veřejně jakékoli názory a veškerá produkce se skládala

z výkřiků poněkud psychicky frustrovaných aexhibujících jedinců. Přesto šlo o zajímavý projekt, který bavil

svojí syrovou autenticitou, a navíc dokázal i něco říct

o nás samých.

Úplnou novinkou byla odpolední talk show cílená

na mladší publikum, což nebyla zábava, ale vícepublicistika. Vzorem – v našich podmínkách ovšemnedostižným – byla slavná show Oprah Winfreyové, kde se

řešily i vážné problémy, například sexuální zneužívání

dětí. Ovšem i v sousedním Německu vysílaly v té době

komerční televize odpoledne jednu talk show zadruhou. Jediný rozdíl oproti našemu pojetí byl v tom, že

v cizině to dělal jeden moderátor od pondělí do pátku,

u nás to šlo jen čtyři dny a na každý musel být jiný

moderátor, což samozřejmě nedovolovalo pořad přesně

vyprofilovat. ale i tak na tomto pořadu, který sejmenoval „Áčko“, vyrostli třeba Martin Veselovský, Šárka

Kubelková nebo Pavlína Wolfová. Dnes se tentoformát, ve kterém se řeší současné, vyloženě lidské ačasto provokativní problémy a kdy se publikum zapojuje

do diskuse, z našich obrazovek bohužel zcela vytratil,

protože zřejmě nevyhovuje opatrným a konzervativním

představám programových manažerů o televiznízábavě. Přitom jde o levný formát.

Dalším novým formátem byl sitcom. Nova vyrobila




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist