načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mnoho životů, mnoho Mistrů -- 4. vydání – Brian L. Weiss

Mnoho životů, mnoho Mistrů -- 4. vydání

Elektronická kniha: Mnoho životů, mnoho Mistrů
Autor: Brian L. Weiss
Podnázev: 4. vydání

Americký psychiatr poutavou formou zapsal průběh hypnoterapeutických sezení pacientky Catherine. Jak se ukázalo, její potíže bylo možné odstranit tím, že se vracela do svých minulých životů a v nich si uvědomovala traumatizující zážitky, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 153
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání páté (v nakladatelství Metafora čtvrté)
Spolupracovali: přeložila Drahomíra Škvařilová
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9551-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americký psychiatr poutavou formou zapsal průběh hypnoterapeutických sezení pacientky Catherine. Jak se ukázalo, její potíže bylo možné odstranit tím, že se vracela do svých minulých životů a v nich si uvědomovala traumatizující zážitky, které se přenášely přes věky po dnešek. Americký psychiatr zapsal téměř dokumentární formou průběh hypnoterapeutických sezení jedné pacientky, které ho přesvědčily o realitě reinkarnace.

Popis nakladatele

Fascinující výpověď o minulých životech a o tom, kdo nás vlastně vede a ochraňuje.

Autor téhle knížky měl zavedenou psychiatrickou praxi, spokojené manželství a klidný život. To všechno ovšem jen do chvíle, než do jeho ordinace vstoupila Catherine, mladá žena trpící úzkostí a děsem z celého světa. Když nepomohla standardní terapie, rozhodl se její lékař přistoupit k hypnóze. Jaké však bylo jeho překvapení, když pacientka místo zážitků z raného dětství začala popisovat situace, lidi a události, které se odehrály dávno před jejím narozením.

Catherine v hypnotickém stavu doslova cestovala časem, od prehistorických jeskyní přes paláce starověkého Egypta až do soudobých válečných časů. Jenže to ještě nebylo všechno. Catherine se dostala do jakéhosi „bezčasí mezi životy“, odkud přinášela vzkazy od vyspělých duchovních bytostí, Mistrů, kteří bdí nejen nad námi, ale nejspíš i nad celým světem…
Dr. Weiss nabyl jistoty, že to, co se před jeho očima odehrává, je prostě pravda, a jako první se pokusil skloubit fenomén až dosud odkazovaný do říše fantazie s věcnou a chladnokrevnou vědou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Brian L. Weiss - další tituly autora:
Jedna duše, mnoho těl Jedna duše, mnoho těl
Poselství Mistrů Poselství Mistrů
Minulými životy k uzdravení Minulými životy k uzdravení
Zázraky se dějí Zázraky se dějí
Mnoho životů, mnoho Mistrů Mnoho životů, mnoho Mistrů
Jen láska je skutečná -- 3. vydání Jen láska je skutečná
 
K elektronické knize "Mnoho životů, mnoho Mistrů -- 4. vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Uvolnění stresu, dosažení vnitřního klidu Uvolnění stresu, dosažení vnitřního klidu
 (e-book)
Meditace Meditace
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BRIAN L. WEISS

ivoTů

misTrů

Přeloila Drahomíra kvařilová

mnoho

mnoho


Copyright Š Brian L. Weiss, 1988

Translation Š Drahomíra kvařilová, 1993,

2005, 2009, 2012, 2013

All rights reserved

ISBN 978­80­7359­366­7 (papírová kniha)

ISBN 978­80­7359­984­3 (e­pub)

ISBN 978­80­7359­961­4 (PDF pro teky)

ISBN 978­80­7359­944­7 (mobi)

ISBN 978­80­7359­927­0 (PDF)


Mé eně Carole, její láska mi dodávala sílu

a která mě podporovala, co mi pamě sahá.

Zůstaneme spolu navěky.


Děkuji svým dětem Jordanovi a Amy, e mi

odpustily tu spoustu času, který jsem věnoval

psaní této knihy a ne jim.

Také děkuji Nicole Paskowové za to, e mi

přepsala magnetofonové záznamy

z terapeutických sezení.

Svými redaktorskými radami

po přečtení rukopisu této knihy mi velmi

pomohla Julie Rubinová.

Ze srdce děkuji i své redaktorce v nakladatelství

Simon & Schuster Barbaře Gessové za její

odborné posouzení a za odvahu.

Velké uznání i vem těm, jejich zásluhou se

tato kniha dostává k vám ke čtenářům.


Předmluva

Dobře vím, e vechno má svou příčinu. V okamiku, kdy se něco stane, nám ale smysl větinou uniká; nechápeme, co se děje, a ani nejsme tak prozíraví, abychom věděli, proč se tak stalo. Jsme-li trpěliví, časem se příčina objasní.

Tak tomu bylo i s Catherine. Poprvé jsem se s ní setkal v roce 1980, bylo jí tehdy sedmadvacet let. Přila do mé ordinace a potřebovala pomoc; trpěla úzkostí, záchvaty panického strachu a fobiemi. Tyto symptomy sice měla u od dětství, v poslední době se vak velmi zhorily. Den ze dne se její city otupovaly a stávala se čím dál neschopnějí dalí existence. Byla vystraená a pochopitelně propadala stále hlubím depresím.

Proti zmatku, který zachvátil její ivot, jsem já v té době il klidně. Měl jsem dobré, stabilizované manelství, dvě malé děti, byl jsem na vrcholu kariéry.

Dosavadní běh mého ivota nic neobvyklého nenaruilo. Vyrostl jsem v rodině plné lásky.

Úspěch na vysoké kole se dostavil lehce, ve dru

hém roce studií na univerzitě jsem se rozhodl stát

psychiatrem.

V roce 1966 jsem s vyznamenáním absolvo

val Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Po

tom jsem studoval na lékařské fakultě Yaleovy

univerzity a v roce 1970 jsem tam získal dokto

rát. Pak jsem pracoval jako sekundární lékař v lé

kařském středisku Bellevue při New York Uni

versity. Vrátil jsem se na Yale, abych dokončil

studijní pobyt v oboru psychiatrie. Pak jsem při

jal místo na fakultě Pittsburské univerzity. Po

dvou letech jsem z Pensylvánie přeel na Floridu

a stal se vedoucím katedry psychofarmakologie

na univerzitě v Miami. Zde jsem postupně získal

veobecné uznání v oblasti biologické psychiat

rie a zneuívání psychotropních látek. Po čtyřech

letech jsem povýil na mimořádného profesora

psychiatrie lékařské fakulty a byl jsem jmenován

ředitelem psychiatrického oddělení ve velké fa

kultní nemocnici v Miami. Do té doby jsem ve

svém oboru publikoval třicet sedm vědeckých

pojednání a knih.

Za léta studií jsem se naučil myslet jako vědec a lékař; mé názory se utvářely v rámci strnulého konzervativního mylení, které ovládalo mou profesi. Odmítal jsem vechno, co se nedalo ověřit tradičními vědeckými metodami. Věděl jsem o některých zajímavých experimentech v parapsychologii, které se prováděly na význačných univerzitách po celé zemi, mou pozornost vak nezískaly. Připadaly mi příli za vlasy přitaené.

Potom jsem poznal Catherine. Osmnáct měsíců jsem uíval obvyklé terapeutické metody, abych jí pomohl překonat příznaky její choroby. Kdy se zdálo, e nepomůe u nic, vzpomněl jsem si na hypnózu. V hypnotickém stavu si Catherine začala vyvolávat vzpomínky na minulé ivoty ty se toti ukázaly být příčinou jejích potíí. Současně mi zprostředkovávala informace od vysoce vyvinuté duchovní entity, a tak odhalila mnohá tajemství ivota a smrti. Za několik málo měsíců příznaky choroby zcela vymizely a ona konečně mohla začít ít astně a klidně.

Na něco takového jsem vůbec nebyl připraven. Kdy se tyto události seběhly, dost mě zaskočily.

To, co se stalo, neumím vědecky vysvětlit. Příli mnoho věcí okolo lidského vědomí je nad nae chápání. Snad byla Catherine schopna se v hypnóze soustředit na oblast svého podvědomí, ve které se ukládají nynějí vzpomínky na minulé ivoty, anebo pronikla do něčeho, co psychoanalytik Carl Jung nazval kolektivním nevědomím; do jakéhosi zdroje energie, která nás obklopuje a obsahuje vzpomínky celého lidstva.

Vědci začínají na tyto otázky hledat odpovědi. My vichni máme co dohánět, pokud jde o zkoumání záhad, jimi je zahaleno vědomí, due, pokračování ivota po smrti a vliv zkueností z minulých ivotů na nae stávající chování. Obzory jsou nekonečné, hlavně v medicíně, psychiatrii, náboenství a filozofii.

Vědecky rigorózní výzkum teprve začal. K odhalení těchto tajemství se sice podnikají jednotlivé kroky, jene výzkum je pomalý a naráí na odpor vědců a větinou nezájem laické veřejnosti.

V podstatě se lidstvo během celých svých dějin bránilo změnám a nové mylenky jen nerado přijímalo za své. Historie je plná příkladů. Kdy Galileo objevil Jupiterovy měsíce, astronomové té doby odmítli jeho objev uznat, dokonce se na ně odmítli i podívat, protoe existence těchto měsíců byla v rozporu s jejich přesvědčením. A podobné je to s psychiatry a ostatními terapeuty dnes. Také odmítají prozkoumat a vyhodnotit velké mnoství důkazů, které máme o pokračování ivota po tělesné smrti a o vzpomínkách na minulé ivoty. Prostě před nimi zavírají oči.

Moje kniha je malým příspěvkem k výzkumu probíhajícímu v oblasti parapsychologie, zvlátě té její části, která se zabývá zkuenostmi před narozením a po smrti. Vechno, co budete číst, je pravda. Nic jsem nepřidal a vykrtal jsem jenom ty pasáe, které se opakovaly. Nepatrně jsem pozměnil Catherininu totonost tak, abych jí ochránil soukromí.

Trvalo mi čtyři roky, ne jsem napsal, co se stalo. A čtyři dalí roky, ne jsem dostal odvahu riskovat své profesní postavení, kdy tyto neortodoxní informace zveřejním.

Jednou v noci jsem se sprchoval a najednou jsem pocítil nutkání dát své zkuenosti na papír. Měl jsem intenzivní pocit, e nadeel pravý čas, e tyto informace u nemohu déle zadrovat. Poznatky, které jsem získal, byly určeny i jiným, nejen mně. Přily skrze Catherine a nyní musejí přijít skrze mě. Dospěl jsem k přesvědčení, e následky, které zřejmě ponesu, nemohou být tak hrozné jako monost, e bych se o získané vědomosti týkající se nesmrtelnosti a opravdového smyslu ivota nepodělil.

Vyběhl jsem ze sprchy. Posadil jsem se k psacímu stolu, kde leela hromada magnetofonových kazet se záznamy, které jsem si pořizoval při sezeních s Catherine. V časných ranních hodinách jsem si vzpomněl na svého maďarského dědečka, který zemřel, kdy jsem byl jetě teenager. Vdycky, kdy jsem se mu svěřil, e mám strach riskovat, láskyplně mě povzbudil tím, e zopakoval své oblíbené rčení: Neházej flintu do ita, hochu, řekl, nezahazuj ji!

1. kapitola

Kdy jsem poprvé Catherine spatřil, seděla v mé čekárně, měla na sobě aty jasné karmínové barvy a nervózně listovala v časopise. Viděl jsem, e sotva popadá dech. Asi dvacet minut přecházela sem a tam po chodbě kolem dveří psychiatrického oddělení a po celou dobu se snaila přesvědčit samu sebe, e ke mně jít musí a nesmí utéct.

Vyel jsem do čekárny, abych ji pozval dál. Podali jsme si ruce. Měla je studené a vlhké, co svědčilo o její úzkosti. Vlastně jí trvalo celé dva měsíce, ne sebrala dostatek odvahy, aby si se mnou sjednala schůzku. Mou pomoc jí doporučili dva závodní lékaři, kterým důvěřovala. Konečně tedy byla zde.

Catherine je neobyčejně atraktivní ena s polodlouhými blond vlasy a oříkově hnědýma očima. V té době pracovala jako laborantka v nemocnici, kde jsem byl ředitelem psychiatrie. K tomu si přivydělávala jako modelka předváděním plavek.

Uvedl jsem ji do ordinace; minula pohovku a posadila se do velikého koeného křesla. Seděli jsme přímo naproti sobě, odděloval nás polokruhový pracovní stůl. Catherine se v křesle pohodlně uvelebila. Mlčela, nevěděla, kde začít. Čekal jsem, a začne tam, kde bude chtít, ale po několika minutách jsem se na její minulost začal vyptávat sám. Při této první návtěvě jsme začali zjiovat, kdo vlastně je a proč za mnou přila.

Catherine odpovídala na mé otázky a poodhalovala svůj ivotní příběh. Je prostředním dítětem a vyrostla v konzervativní katolické rodině v malém massachusettském městě. Její o tři roky starí bratr byl velmi sportovně zaloený a nade vechno zboňoval svobodu, která jí zoufale chyběla. Mladí sestra byla miláčkem obou rodičů.

Kdy jsme začali hovořit o jejích problémech, nápadně ztuhla a znervózněla. Začala mluvit rychle, naklonila se dopředu a opřela se lokty o stůl. Strach ji pronásledoval po celý ivot. Bála se vody, bála se zaduení, a tak odmítala polykat pilulky, bála se letadel, tmy a měla strach ze smrti. A v poslední době se její strach jetě stupňo

val. Aby se cítila bezpečně, spala často v rozměr

né atní skříni, zabudované v jejím pokoji. Trva

lo jí dvě i tři hodiny, ne se jí podařilo usnout.

Větinou spala jen lehce a trhaně a často se budi

la. Vracela se jí náměsíčnost a noční můry, které

ji trápily u v dětství. Strach se svými dalími pří

znaky ji ničil víc a víc a deprese se neustále pro

hlubovala.

Z Catherinina vyprávění jsem čím dál víc cí

til, jak veliké je její trápení. Za léta praxe jsem

pomohl mnoha pacientům jako ona od utrpení,

které jim působil strach, a byl jsem si jistý, e se

mi to podaří i u ní. Rozhodl jsem, e začneme

dětstvím, a tam budeme hledat původ jejích prob

lémů. Proniknutí do podstaty věci obvykle zmír

ní úzkost. Pokud to bude nutné a ona bude schop

na polykat pilulky, nabídnu jí mírné léky proti

úzkosti, aby se jí ulevilo. To je standardní, čítan

ková léčba Catherininých potíí. Nikdy jsem ne

váhal pouít uklidňující prostředky nebo dokon

ce léky proti depresi, pokud se jednalo o silný

chronický strach nebo úzkost. Nyní tyto léky po

uívám mnohem etrněji, a kdy u, tak jen po přechodnou dobu. ádné léky nemohou odhalit skutečný původ potíí. Potvrdily mi to zkuenosti s Catherine a jí podobnými pacienty. Teď u vím, e léky předepsat můu, avak jen k potlačení či k zamlení symptomů.

Během naeho prvního sezení jsem se trochu snail vrátit ji do dětství. Protoe si z raného dětství pamatovala překvapivě málo, začal jsem v duchu uvaovat o terapii hypnózou, při ní by si rychleji vybavila potlačené záitky. Nemohla si vzpomenout na ádné traumatizující okamiky z té doby, které by roziřující se strach, jím trpěla, vysvětlily.

Usilovně vzpomínala, a tak se přece jen tu a tam objevily útrky vzpomínek. Kdy jí bylo přiblině pět, stralivě se vyděsila, kdy do ní někdo strčil na skokanském prkně a ona spadla do bazénu. Tvrdila mi vak, e i před touto nehodou se ve vodě nikdy necítila dobře. Kdy jí bylo jedenáct, objevily se u její matky těké deprese. Návtěvy psychiatra znamenaly podivné odchody matky od rodiny; docházela k němu na léčbu elektrooky. Ty způsobily, e si matka určité věci přestala pamatovat. Catherine to vyděsilo. Kdy se vak matčin stav zlepil a začala být jako dřív, vytratil se i Catherinin strach. Otec zase na dlouhou dobu podlehl alkoholu a Catherinin bratr ho občas musel odvléct z místního baru. Otec pil čím dál víc, co vedlo k častým hádkám s matkou, která pak byla mrzutá a uzavřená. Catherine to vak viděla tak, e se jedná o obvyklý model rodiny.

Lépe se cítila mimo domov. Na střední kole začala chodit s chlapci a snadno splynula se svými přáteli, z nich větinu znala u řadu let. Zjistila vak, e není jednoduché důvěřovat lidem, zejména těm, kteří nepatří do malého okruhu jejích kamarádů.

Její víra byla přímočará a pevná. Vychovali ji v duchu tradiční katolické ideologie a praxe a ona o pravdivosti a platnosti své víry nikdy nepochybovala. Věřila, e jestlie je člověk dobrým katolíkem a ije spořádaně a zachovává víru i náboenské obřady, bude mu odměnou, e se dostane do nebe. Pokud se náleitě nechová, zakusí očistec nebo ho čeká peklo. O tom rozhodne patriarchální Bůh a jeho Syn. Později jsem zjistil, e Catherine nevěří v reinkarnaci. Vlastně o ní ani moc nevěděla, i kdy četla něco málo o hinduizmu. Tato představa vak byla v rozporu s její výchovou a jejím chápáním. Nikdy nečetla metafyzickou nebo okultní literaturu; nezajímala ji. Svou vírou si byla naprosto jista.

Dokončila střední kolu, udělala si dvouletý odborný kurz a stala se laborantkou. Vybavena novou profesí a povzbuzena tím, e se její bratr přestěhoval z Massachusettsu do Tampy na Floridě, si sehnala práci v Miami ve velké fakultní nemocnici lékařské fakulty zdejí univerzity. Přestěhovala se sem na jaře roku 1974. Tehdy jí bylo jednadvacet.

Její dřívějí ivot v malém městě byl snadnějí ne v Miami. Teď vak byla ráda, e utekla od rodinných problémů.

Během prvního roku zde potkala Stuarta. Byl enatý, měl dvě děti. Byl to id. A byl úplně jiný ne mui, se kterými Catherine dosud chodila. Úspěný lékař, autoritativní, podnikavý. Neodolatelná chemie je navzájem silně přitahovala, ale

jejich vztah byl neperspektivní a bouřlivý. Bylo

v něm něco, co v ní rozproudilo city a probudilo

váeň, jako by ji Stuart uhranul. V době, kdy Cat

herine zahájila terapii, trval její poměr u estý

rok. Kdy se necítila dobře, byl plný napětí. Cat

herine nedokázala Stuartovi odolat, i kdy se k ní

nechoval dobře. ílela z jeho lí, nedodrených

slibů a z toho, jak jí manipuloval.

Několik měsíců předtím, ne za mnou přila,

musela jít na operaci hlasivek kvůli benigní uz

lince. Před operací ji ovládla úzkost, a kdy se

potom probudila v pokoji intenzivní pooperační

péče, byla úplně vyděená. Sestřičkám trvalo ně

kolik hodin, ne ji uklidnily. Kdy se v nemocni

ci uzdravila, vyhledala dr. Edwarda Poolea. Cat

herine se s Edem, dobrosrdečným pediatrem, se

známila při práci v nemocnici. Oba okamitě po

cítili vzájemné sympatie a stali se důvěrnými přá

teli. Catherine s ním mluvila bez zábran a svěřila

se mu, e ji pronásleduje neustálý strach. Vyprá

věla mu o svém vztahu ke Stuartovi a o tom, e

cítí, jak ztrácí kontrolu nad ivotem. Ed jí důraz

ně doporučil, a si se mnou sjedná schůzku; ale

jen se mnou, ne s některým z mých kolegů. Kdy

mi pak zavolal, aby Catherine ohlásil, zdůraznil

své přesvědčení, e opravdu porozumět jí dokáu

jedině já, ačkoli i jiní psychiatři mají vynikající

doporučení a jsou zkuenými terapeuty. Jene

Catherine se neozvala.

Uplynulo osm týdnů. V té době jsem byl za

valen prací s éfováním oddělení psychiatrie a na

Edův telefonát jsem zapomněl. Catherinin strach

a fobie se mezitím zhorily. Několik let se s Cat

herine příleitostně vídal také dr. Frank Acker,

ředitel chirurgie. Chodil do laboratoře, kde pra

covala, a často spolu přátelsky ertovali. Viml si

vak, jak je poslední dobou neastná, a vycítil

její napětí. Několikrát jí chtěl něco říct, ale pořád

váhal. Jednou odpoledne jel autem přednáet do

mení zapadlé nemocnice a cestou spatřil Cathe

rine, jak jede domů. Bydlela blízko nemocnice,

kam právě mířil. Impulzivně na ni zamával, a za

staví. Musíte okamitě navtívit doktora Weis

se! křikl na ni do okénka. Neodkládejte to!

Chirurgové často jednají impulzivně, jeho vak

stejně překvapilo, jak důrazně se choval.

Záchvaty panického strachu a úzkost trápily

Catherine stále častěji a jejich trvání se prodluo

valo. Začaly ji pronásledovat dvě noční můry,

které se neustále vracely. První: Ve chvíli, kdy

jede autem po mostě, se most bortí. Auto se řítí

do vody. Je v něm uvězněna, potápí se s ním. Ve

druhém snu je uzavřena v pokoji, kde je úplná

tma. Pořád o něco klopýtá a padá. Nemůe najít

cestu ven. A tak mě konečně přila navtívit.

Při prvním sezení s Catherine jsem jetě netuil,

e se můj ivot obrátí vzhůru nohama; e ta vyle

kaná, zmatená ena sedící u stolu naproti mně se

stane katalyzátorem a e u nikdy nebudu tako

vý, jaký jsem byl.

2. kapitola

Uběhlo osmnáct měsíců intenzivní psychotera

pie. Catherine ke mně chodila jednou nebo dva

krát týdně. Byla to dobrá pacientka; sdílná,

schopná proniknout do podstaty věci, a nesmírně

touila, aby se jí dařilo lépe.

Během té doby jsme rozebírali její pocity,

mylenky a sny. Poznala modely opakujícího se

chování, a to jí umoňovalo věci pochopit a poro

zumět jim. Ze své minulosti si vybavila mnohé

významnějí detaily, jako například to, e otec

nebýval doma, kdy jako námořník cestoval za

obchodem, a jeho občasné prudké výbuchy, kdy

byl opilý. Začala mnohem lépe chápat svůj bouř

livý vztah se Stuartem a naučila se vyjadřovat

zlost přiměřenějím způsobem. Byl jsem pře

svědčen, e teď se její stav v mnohém zlepí. Pa

cientům se téměř pokadé uleví, kdy se rozpo

menou na nepříjemné vlivy z minulosti, kdy se

naučí rozpoznat vzorce maladaptivního chování

a takové chování korigovat, kdy si osvojí schopnost proniknout do podstaty problémů a dokáou je vidět z nadhledu, v perspektivě. Jene Catherine se lépe neudělalo.

Nepřestávala ji trápit úzkost střídaná záchvaty panického strachu. Neustaly stále se vracející ivé noční můry, dál se děsila tmy, vody a toho, e bude někde uzavřená. patně spala, pořád se budila a vůbec si neodpočinula. Zakouela nepříjemné stavy s buením srdce. Dál odmítala léky, protoe se bála polykat pilulky. Měl jsem pocit, e jsem narazil na zeď a a dělám co dělám, zeď je tak vysoká, e ji ani jeden z nás nedokáe přelézt. K pocitu frustrace se vak přidal i pocit odhodlání. Chtěl jsem Catherine pomoct.

Pak se stala zvlátní věc. Na jaře 1982 Catherine doprovázela Stuarta na lékařskou konferenci do Chicaga, přestoe se nesmírně bála létat letadlem a musela se posilnit několika sklenkami alkoholu. Tam ho přiměla navtívit v muzeu výtvarných umění expozici Egypta. Připojili se k prohlídce s průvodcem.

Odedávna se zajímala o artefakty starého Egypta a napodobeniny památek z té doby. Nebrala svůj zájem vědecky a nikdy toto historické období nestudovala, nicméně jí zde jednotlivé předměty připadaly známé.

Kdy průvodce začal vystavené předměty popisovat, přistihla se, e ho opravuje a měla pravdu! Průvodce to překvapilo a Catherine byla ohromena. Jak to ví? Proč si je tak jista, e má pravdu? Natolik jista, e na veřejnosti opravuje průvodce? Je ovem moné, e tyhle znalosti pocházejí z dětství.

To, co se jí přihodilo, mi vyprávěla při nejbliím sezení. Několik měsíců předtím jsem Catherine navrhl hypnózu, ale bála se jí, a tak odmítla. Teď kvůli příhodě v egyptské expozici sama souhlasila.

Hypnóza je vynikající metoda, při ní si pacient vzpomene na dávno zapomenuté události. Není na ní nic tajemného. Člověk se dostane do stavu, při něm se plně soustředí. Jedná podle příkazů zkueného hypnoterapeuta, jeho tělo se uvolňuje a vzpomínky se oivují. Hypnotizoval jsem stovky pacientů a zjistil, e hypnóza pomáhá sníit pocit úzkosti, odstraňuje fobie a zlozvyky a pomáhá při zpětném vyvolání potlačených vzpomínek. Občas jsem pacienty dokázal vrátit do raného dětství, dokonce do doby, kdy jim byly dva nebo tři roky, a vyvolat vzpomínky na dávno zapomenutá traumata, která naruila jejich dalí ivot. Byl jsem přesvědčen, e hypnóza Catherine pomůe.

Poádal jsem ji, aby si lehla na pohovku, zlehka zavřela oči a hlavu si opřela o poltářek. Nejdřív jsme se soustředili na dýchání. Při kadém výdechu se zbavila části nahromaděného napětí a úzkosti, při kadém vdechu se uvolnila jetě víc. Po několika minutách jsem jí řekl, a si představuje, jak se jí postupně uvolňují jednotlivé svaly. Nejdřív obličejové a čelistní, potom krk a ramena, pae, zádové a břiní svaly a nakonec nohy. Cítila, e se jí celé tělo propadá hlouběji a hlouběji do pohovky.

Pak jsem jí přikázal, a si představí, e má uvnitř v hlavě, na temeni, jasné, bílé světlo. Kdy jsem jí toto světlo pomalu roziřoval tělem dolů, krásně se jí uvolnily vechny svaly, vechny nervy, vechny orgány celé tělo, a Catherine upadala do hlubího a hlubího stavu relaxace a klidu. Byla čím dál ospalejí, pokojnějí a klidnějí. Nakonec jí na můj pokyn světlo zalilo tělo a celou ji obklopilo.

Počítal jsem pomalu od desíti do jedné. Při kadém slově upadala do hlubího stadia relaxace. Její tranz se prohluboval. Dokázala se soustředit na můj hlas a nevnímat zvuky v pozadí. Kdy jsem řekl číslo jedna, byla v polohlubokém stavu hypnózy. Trvalo to asi dvacet minut.

Chvíli jsem počkal a potom jsem ji začal vracet do minulosti. Poádal jsem ji, a se snaí pozvolna si na něco vzpomenout. Byla schopna mluvit a odpovídat mi na otázky a já jsem ji stále udroval v hluboké hypnóze. Vzpomněla si na traumatizující záitek u zubaře v esti letech. Naprosto jasně si vybavila děsivou příhodu z pěti let někdo ji strčil ze skákacího prkna dolů do bazénu. Začala se dusit, zalykala se vodou, nějakou i polkla. Kdy mi to vyprávěla, znovu se dusila jako by měla v ústech roubík. Řekl jsem jí, e u je to pryč a e je z vody venku. Přestala se trápit

a začala normálně dýchat. Pořád byla v hlubo

kém tranzu.

Nejhorí příhoda se jí stala ve třech letech.

Vzpomněla si, jak jednou procitla ve svém poko

ji. Byla tma. Uvědomila si, e je tam otec. Byl

celý prosáklý alkoholem; čpěl z něho. Začal se jí

dotýkat a hladil ji i tam dole. Vyděsilo ji to

a rozplakala se. Zacpal jí drsnou rukou ústa. Ne

mohla dýchat. V ordinaci u mě na pohovce, pěta

dvacet let poté, co k tomu dolo, začala Catherine

vzlykat. Zdálo se mi, e konečně víme to podstat

né, e jsme nali klíč k zámku. Byl jsem si jist, e

potíe úplně zmizí a e to půjde překvapivě rych

le. Jemně jsem jí naznačil, e příhoda odezněla,

e u není ve svém pokoji, nýbr e klidně leí

v mé ordinaci a je v tranzu. Přestala vzlykat.

Uvedl jsem ji do současnosti. Posthypnotickou

sugescí jsem jí přikázal, a si zapamatuje, co mi

vyprávěla, a pak jsem ji probudil. Zbytek sezení

jsme strávili tak, e jsme probírali nenadálou jas

nou vzpomínku na trauma, které jí způsobil otec.

Snail jsem se ji přivést k tomu, e tento nový

poznatek přijme a vyrovná se s ním. Teď u rozuměla svému vztahu k otci i jeho chování k ní; jeho lhostejnosti a svému strachu z něho. Kdy odcházela z ordinace, jetě pořád se třásla. Věděl jsem, e to, co se dozvěděla, za dočasné vykolejení stojí.

Při dramatickém odhalování jejích bolestných a hluboce potlačených vzpomínek jsem úplně zapomněl pátrat po moné spojitosti mezi dětstvím a jejími vědomostmi o egyptských artefaktech. Aspoň ale lépe porozuměla své minulosti. Vybavila si několik událostí, které ji vyděsily, a já jsem očekával odpovídající zlepení jejích potíí.

Dalí týden jsem se vak od ní dozvěděl, e se potíe ani trochu nezmenily a pořád jsou velmi znepokojivé. To mě překvapilo. Nechápal jsem, kde se stala chyba. Přihodilo se snad něco hrozného jetě dřív, ne jí byly tři roky? Podařilo se nám zjistit víc ne dostačující příčiny strachu ze zaduení, z vody, tmy, z uzavřeného prostoru, odkud nemůe ven, avak nekontrolovatelná úzkost, pronikavé obavy s příslunými symptomy ji nadále děsily, sotva procitla. Nepřestávaly ji strait noční můry. Rozhodl jsem se, e ji vrátím jetě dál.

V hypnotickém stavu Catherine mluvila pomalým a uválivým epotem. Proto jsem mohl zapsat slovo za slovem a teď ji můu citovat. (Tři tečky znázorňují pauzy v řeči; ani jedno slovo jsem nevykrtl, nic jsem neupravil. Do knihy jsem nezařadil jen části, které se opakují.)

Pomalu jsem ji vrátil do dvou let, ale nevzpomněla si na nic důleitého. Řekl jsem jí naléhavě a zřetelně: Vrate se do doby, kdy vznikly vae potíe. Na to, co následovalo, jsem vak naprosto nebyl připraven.

Vidím bílé schody. Vedou k nějakému domu, k velkému bílému domu s pilíři. Vpředu je otevřený. Nemá dveře. Mám na sobě dlouhé aty... z hrubého materiálu. Vlasy spletené do copu, dlouhé, světlé.

To mě dočista zmátlo. Nechápal jsem, co se děje. Zeptal jsem se jí, který se píe rok a jak se jmenuje. Aronda... Je mi osmnáct. Před domem vidím tritě. Vidím koe... Nosí je na ramenou. Bydlíme v údolí... Není tam voda. Je rok 1863 před Kristem. Sucho, horko a samý písek. Je tam studna, řeku nevidím. Voda přichází do údolí z hor.

Uvedla dalí topografické detaily. Řekl jsem jí, a se posune jetě o několik let dopředu a poví mi, co uvidí.

Jsou tam stromy a kamenitá cesta. Vidím ohnitě, na kterém se vaří. Jsem světlovlasá. Na sobě mám jednoduché dlouhé hnědé aty a sandály. Je mi pětadvacet. Mám holčičku, jmenuje se Cleastra. Je to Ráchel. [Ráchel je teď její neteř; vdycky si připadaly velice blízké.] Je strané vedro.

Zaskočilo mě to. Sevřel se mi aludek a měl jsem pocit, e se v pokoji ochladilo. Její představy a vybavovací schopnost byly neuvěřitelně přesné. Ani trochu neváhala. Jména, data, oblečení, stromy vechno líčila naprosto ivě. Oč vlastně jde? Jak můe její dítě být teď její neteř? Byl jsem zmatený jetě víc. Léčil jsem tisíce duevně nemocných, řadu z nich pomocí hypnózy, ale nikdy jsem se nesetkal s takovou představivostí jako u Catherine dokonce ani ve snech. Poádal jsem ji, a se přesune do okamiku své smrti. Nevěděl jsem, jak se ptát někoho, kdo se nachází uprostřed tak zřetelných představ (nebo vzpomínek?), ale pátral jsem dál po traumatizujících událostech, které jsou příčinou jejího současného strachu a potíí. A právě smrt by mohla být jednou z těch obzvlá traumatizujících. V té chvíli vesnici ničila záplava nebo snad přílivová vlna.

Vidím obrovské vlny, které lámou stromy. Není kam utéct. Je zima; voda je studená. Musím své dítě zachránit, ale nemůu... jen ji pevně drím. Voda mě zalila, dusí mě. Nemůu dýchat, polykat... slaná voda. Rve mi malou z rukou. Catherine se zajíkala, obtíně dýchala. Najednou se úplně uvolnila a začala zhluboka a pravidelně oddechovat.

Vidím oblaka. Malá je se mnou. I ostatní lidi z vesnice. Vidím bratra.

Uklidnila se; jedno ivotní období skončilo. Zůstávala pořád v hlubokém tranzu. A já jsem byl ohromen! Předchozí ivoty? Reinkarnace? Mylení klinického psychiatra mi říkalo, e ne

fantazírovala, e si to nevymyslela. Mylenky,

výrazy, pozornost, kterou věnovala jednotlivým

detailům, se naprosto liily od bdělého stavu.

Hlavou mi probleskovaly psychiatrické diagnó

zy, ale tato odhalení se nedala vysvětlit ani jejím

psychickým stavem, ani strukturou její osobnos

ti. Co schizofrenie? Ne, nikdy nejevila známky

poruchy poznávání či mylení. Nikdy neměla

sluchové ani zrakové halucinace nebo vidiny

v bdělém stavu, ani jinou psychotickou příhodu.

Netrpěla přeludy a nebyla odpoutána od reality.

Neměla rozdvojenou nebo roztřítěnou osobnost.

Byla jen jedna Catherine a při vědomí si to plně

uvědomovala. Neměla sociopatické nebo aso

ciální sklony. Nic na nikoho nehrála. Neuívala

drogy a halucinogenní látky. Alkohol pila jen vý

jimečně. Nikdy nebyla nervově nebo duevně ne

mocná čím by se daly vysvětlit bezprostřední

ivé záitky, které v hypnóze líčila.

Jednalo se o určitý druh vzpomínek, jene od

kud? Instinktivně jsem věděl, e jsem narazil na

něco, o čem vím jen velmi málo na reinkarnaci

a vzpomínky na minulé ivoty. To není moné, říkal jsem si; rozum, zvyklý na vědecký přístup, se bránil. Bylo to tady, dělo se to přímo před mýma očima. Neuměl jsem to vysvětlit, ale rovně jsem to nemohl popřít.

Pokračujme, řekl jsem, trochu enervovaný, přitom vak uchvácený tím, co se stalo. Vzpomenete si jetě na něco? Vybavila si útrky dalích dvou ivotů.

Mám na sobě černé krajkové aty, i na hlavě mám černou krajku. aty jsou černé, trochu do eda. Je rok 1756 [po Kr.]. Jsem panělka. Jmenuju se Luísa a je mi estapadesát let. Tancuju; taky ostatní tancují. [Dlouhá pauza.] Jsem nemocná; mám horečku, studený pot... Spousta lidí je nemocných; lidi umírají... Doktoři nevědí, e to způsobuje voda. Posunul jsem ji v čase dopředu. Uzdravuju se, ale nepřestala mě bolet hlava; oči a hlava mě bolí od horečky a ze zkaené vody... Hodně lidí umírá.

Později jsem se od ní dozvěděl, e v tomto ivotě byla prostitutkou. Tu informaci nejdříve neuvedla, protoe z ní byla v rozpacích. V hypnóze



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.