načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky - Jan Tesař

Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky
-11%
sleva

Elektronická kniha: Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky
Autor:

- Eseje historika Jana Tesaře, vycházející v novém vydání po čtrnácti letech, se tematicky zaměřují na československé dějiny druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 277
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 2.
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Prostor, 2014
ISBN: 978-80-726-0304-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Problematika "mnichovské zrady" a okupace jako základ obecnějších úvah o falešných historických mýtech a deformovaném obrazu českých národních dějin. Sborník studií a esejů. Historická polemika. Autor vyslovuje názor, že mýtus "národní tragedie" a "nutné kapitulace" v zájmu "přežití národa" je pouhou omluvou nemohoucnosti, neschopnosti a zbabělosti.

Popis nakladatele

Eseje historika Jana Tesaře, vycházející v novém vydání po čtrnácti letech, se tematicky zaměřují na československé dějiny druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let a zachycují je v širších duchovních a morálně-politických souvislostech. Kniha zahrnuje jednak Tesařovu práci Mnichovský komplex z roku 1989, která nastoluje zrcadlo především stereotypům a hluboce zakořeněným mýtům v české národní sebereflexi, jednak cyklus esejů Vlastenci a bojovníci o počátcích české kolaborace a odboje, který vycházel na pokračování v Listech v roce 1969. Vedle toho obsahuje kniha ještě dvě časopisecké studie na dané téma z konce šedesátých let.Texty Jana Tesaře vynikají především hloubkou a ostrostí pohledu, který v každém případě nutí k přemýšlení i ty, kteří nemusejí sdílet autorovy vývody. Tesař nikterak neskrývá svou zaujatost; je to však zaujatost v nejlepším slova smyslu – pro pravdu vědeckou i morální.

(jeho příčiny a důsledky)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Tesař - další tituly autora:
Mnichovský komplex Mnichovský komplex
 (e-book)
Traktát o Traktát o "záchraně národa"
Co počít ve vlkově břiše Co počít ve vlkově břiše
Česká cikánská rapsodie -- I.-III. svazek Česká cikánská rapsodie
 (e-book)
Traktát o „záchraně národa“ -- Texty z let 1967-1969 o začátku německé okupace Traktát o „záchraně národa“
 
K elektronické knize "Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky" doporučujeme také:
 (e-book)
Přes moře -- S uprchlíky na cestě do Evropy Přes moře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Jan Tesař

Mnichovský komplex

Jeho příčiny a důsledky

PROSTOR


4


5

Jan Tesař

Mnichovský

komplex

Jeho příčiny a důsledky

PROSTOR | PRaha | 2014


6

© anna Koutná, 2000

© PROSTOR, 2014

ISBN 978-80-7260-304-6


7

paní Anně Blažíčkové


8

OBSah

Mnichovský komplex

čili Příspěvek k etologii Čechů // 11

„Zvoní, zvoní zrady zvon...“ // 12

Jak byla svržena vláda zrady // 18

Jak Sověti zklamali prezidenta // 24

Velká stavba // 34

Chceme zbraně, dali jsme si na ně // 47

„Specifická cesta“ obrany ČSR // 54

Psychologická válka // 69

„Držet se Francie za šos!“ // 76

ČSR usmiřuje Hitlera // 86

Benešův plán pro každý případ // 91

Mýtus jako zbraň psychologické války // 100

Kdo koho zradil? // 106

Panoráma // 114

Divadlo // 121

Filozofie // 126

Patnáctý březen

v českých dějinách // 137


9

Vlastenci a bojovníci // 147

Prezident „Zachránce“ // 147

Svornost, svornost, český sbor // 156

Průvod kolem hrobů // 166

Klid a práci // 176

Železná garda a „realisté“ // 186

Realisté a „nezodpovědní“ // 196

Svár a soulad iluzí // 206

Svědomí národa // 216

Svědomí národa (nepublikovaná verze) // 227

Bojovníci // 239

Emanuel Moravec

aneb logika realismu // 249

O autorovi // 267

Jmenný rejstřík // 271

Ediční poznámka // 276


10


11

Mnichovský komplex

čili Příspěvek k etologii Čechů*

Památce dr. Jaroslava Werstadta (1888–1970)

Úvahy o tzv. mnichovské zradě a o tom „zda jsme se tenkrát měli bránit“ (tomto, jak uvidíme, pseudoproblému) patří k nej oblíbenějším námětům. Co víc: jsou bezmála jedním z identifikačních znaků češství. Něco podobného jako britské trauma z královraždy 1649 nebo tajený francouzský komplex vynálezců teroru 1793. Úplná iracionalita českého traumatu přitom pravděpodobně ani nemůže být pozorována zevnitř; není náhodou, že vyniká z práce dvou autorů sudetoněmeckých, F. P. Habela a H. Kistlera, kteří píší o vítězství dynamického českého národního hnutí za první světové války a o jeho

triumfu dosaženém za cenu minimálních obětí ve válce

druhé – na pozadí dvojnásobné a definitivní tragédie

Sudetoněmců jako přirozených protivníků Čechů v boji

o české země.

1

Shrnul bych takto: Češi za první světové

války projevili jedinečné mistrovství ve strategii dle Mi

stra Suna – držením měst na sibiřské magistrále dobyli

měst Chebu, Komárna a Těšína; za druhé světové války

brilantně aplikovali strategii, na níž stálo impérium

britské – nehledě na porážky v bitvách vyhrávat války,

* Tuto práci, určenou původně přátelům, Jan Tesař napsal počátkem

roku 1989 (pozn. red.).

1/ Fritz Peter Habel, Helmut Kistler, Němci a Češi 1848–1948 (edice v českém jazyce), Mnichov 1987, zejména str. 116, 81, 126 ad.

12

pokud možno silami jiných (přičemž k tomu využili

právě Britů, jejichž premiér si naivně myslel, že se české

manipulaci, válce za české zájmy, ubránil); ale tyto „lä­

chen de Bestien“ (jak Čechům říkali Sudetoněmci) mají

trauma právě z tohoto svého svrchovaného strategické

ho mistrovství! Toto přece o něčem svědčí! – Takto zfor

mulovaný problém potom opravdu stojí za pozornost,

dá nahlédnout, co jsou to Češi. Bohužel, takto nebývá

rozebírán v českých debatách.

„Zvoní, zvoní zrady zvon...“

Po padesát let obehrávaný verš národního básníka dob

ře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že

se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a so

větizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity

prosovětského režimu dodnes. Účinnost tohoto nástroje

je dána celonárodním rozšířením mýtu a ještě více tím,

že mýtus tkví svými kořeny hluboko v povaze české kul

tury, navazuje na ně.

Komunistům od počátku sloužily všechny základní

složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jako argu

ment, že se ČSR musí ve své zahraniční politice „orien

tovat na Východ“; memento zhroucení československé

ho státu interpretované jako tzv. zrada české buržoazie;

nezbytný motiv spasení v podobě „lidu, jenž chtěl bojo

vat“ – samozřejmě pod vedením KSČ. Všechny tyto

problémy veřejnost oslovovaly. Komunistická pro­

paganda prokázala při práci s národním mýtem cílevě

domost, zručnost i pružnost. Mýtus neztratil po padesát

let svou přitažlivost a manipulační sílu také proto, že

komunis té nabídli postupně řadu variací uvnitř základ

ního sloganu. Např. ve svém zpracování mýtu nejprve

13

asi deset let ponechávali otevřenou otázku, zda zvonem

houpal také prezident Beneš (využívali chytře jeho trau

matu a strachu), poté ho dalších zhruba patnáct let me

zi zrádce zahrnovali (v době, kdy chtěli ukázat, že jim

nestačí ČSR prosovětská, že musí být bolševická), a pak

si znovu získali důvěru lidí tolerováním nebo inspirová

ním teze, že dr. Beneš byl obětí, nikoli pachatelem. Po

celou tuto dobu byl ustavičně a z různých stran atakován

„zrádný Západ“ a veleben Sovětský svaz jako zachránce.

Ani do budoucna nejsou možnosti vyčerpány, motiv je

velmi příhodný pro přestavbu; můžeme se nadít

např. příběhu o šajtanu Stalinovi, jenž vyvraždil sovět

ské generály nadšené pro Československo a podněcující

francouzské, potažmo britské kolegy k jeho obraně. Uvi

díme.

Produkce českých emigrantů je dokladem všenárod

ního rozšíření mýtu. Jeho základní struktura je v emi

grantském podání tatáž. Verzí je více, ale nejsou pes­

třejší, naopak je tu ve srovnání s komunistickou

zručností a pružností patrná strnulost, nebudu­li už

mluvit o tom, že komunisté neustále obohacují mýtus

novými historickými fakty. Pouze role mytických sil

jsou poněkud odlišně rozděleny: Západ sice zradil, ale

jen neporozuměním (nedocenil nás!), kdežto opravdo

vou zradu spáchal SSSR, nechtěl nás bránit. Takže

SSSR je v režimním podání v přirozeném postavení

protektora, bez něhož nemohl náš stát existovat, a mo

tivem „zrady zvonu“, protektora, který zradil, se jen

černě podtrhuje jeho naprostá nezbytnost pro náš stát;

v podání emigranta samozřejmě „zradil“ SSSR, čímž se

opět jen zdůrazní totéž, nezbytnost protektora. „Zradu

buržoazie“, příp. Benešovu z komunistických verzí mý

tu nahrazuje v emigrantském podání zrada – Benešova

(však nás zradil taky v únoru 1948!). A lid dychtivý boje a oklamaný, jelikož neposlechl KSČ, je nahrazen lidem dychtivým boje a oklamaným, jelikož nesvrhl zlého Beneše.

Mnichov jako memento bývá čas od času citován i mimo kotlinu českého myšlení a znamená pak zpravidla banální připomínku, že ustupovat agresorovi se nevyplácí. Sovětům slouží „Mnichov“ k ospravedlnění jejich paktu s Hitlerem a jejich mýtus je vlastně dost blízký českému, navazuje na komplex svaté Rusi, jíž tolikrát zhrdl nevděčný spojenec. Francouzské trauma existuje, ale je za ním především rok 1940; nikdo si nesmí myslet, že může existovat francouzský pocit viny; něčeho takového jsou schopni snad jedině Němci. Kdežto Britové zpravidla vždy znovu věcně připomínají, že poměr sil jim v září 1938 prostě nedovolil začít konflikt s Ně­ meckem bez velkého rizika nebo jistoty porážky – pro národ válečníků, který vybudoval světové impérium, je ústup spojený s těžkými ztrátami samozřejmostí, zejména když zaplatil satelit.

1

Pokud se týká těchto obecných souvislostí, právě poslední léta přinesla četné podněty, které nabádají skoncovat s komunistickým zjednodušením o spiknutí světové reakce proti SSSR, jehož obětí se stala ČSR. Tak například se ukazuje, že k rozvratu francouzského vojenského průmyslu, válečného rozpočtu a obranné schopnosti Francie významně napomohla vláda lidové fronty a její sociální opatření; a kapitulantský duch Francie v době španělské války a před Mnichovem je, jak ukázal výzkum, také pacifistického, tj. výrazně le vicového původu.

2

Toto

1/ K loňskému výročí v tom duchu znovu sir Douglas­Home; viz o tom polská Kultura, Paříž 1988, č. 494, str. 126. 2/ K tomu naposled Christian Jelen, Hitler ou Staline. Le prix de la paix, Flammarion, Paříž 1988.

správné obecné zařazení mýtu musím bohužel ponechat

stranou, mým tématem je mýtus v národní české podobě.

Předchozí jubilejní rok přinesl několik výborných

ukázek pro mou demonstraci. První z nich je francouz

ská a byla hned použita také gorbačovským Ogoňkem

a poté pražským režimním Kmenem.

1

Francouzský vo

jenský archivář plk. Pier re Le Goyet napsal práci o poměru vojenských sil mezi francouzsko­československo­britskou koalicí s možnou podporou SSSR na straně jedné a Německem s možnou podporou Itálie na straně druhé. Základní Le Goyetova myšlenka: mnichovské rozhodnutí bylo osudnou chybou francouzské politiky a vedlo k těžkému oslabení Francie v poměru vojen

ských sil, což se přímo a výrazně projevilo za francouz

ského tažení 1940 (československé tanky atd.); příčinou

tohoto rozhodnutí byl těžký omyl francouzského vojen

ského zpravodajství, které na jedné straně podcenilo

možnosti ČSR, na druhé straně se dalo oklamat Hitlero

vým blufováním a přecenilo např. sílu německého letec

tva více než dvakrát; „mít víc odvahy říci Hit lerovi Ne!,

dost možná, že by nejen nedošlo k válce, ale že by se

zhroutil i hitlerovský režim!“. Argumentace plk. Le Go

yeta se odvolává na premiéra Daladiera, tj. na mnohá

osobní setkání s ním nad tajnými archiváliemi z let

1938–1940 v r. 1963: „Spolkl jsem hada,“ říkal Daladier,

rozuměj Chamberlainova. Zřejmě ex post po pětadvace

ti letech litoval, a zdá se, že nejen oslabení vojenské síly

Francie, ale i obecněji, ztráty věrného spojence. Zadosti

učinění E. Benešovi, škoda, že se ho nedožil.

2

1/ Kmen, týdeník Svazu českých spisovatelů, Praha, r. I. (1988), č. 24,

25, 26.

2/ Možná, že jde o tendenci módy, literární nebo politické. Například

Le Monde otiskl k výročí článek J. Nobecourta (25.–26. 9. 1988),

kde se, vedle četných nehorázností po francouzsku, setkáme opět

Pochopitelně, že toho využili čeští komunisté. Přetiskli rozhovor a doplnili vlastním komentářem, v němž „náš přední historik R. Kvaček“ konstatuje především fakt, že názory Le Goyeta v podstatě odpovídají stanoviskům „naší historiografie“. Dále velmi správně připisuje otazníky tam, kde se Le Goyet viditelně dal unést zápalem (omlouvání Daladiera; názor, že by ke zlomení Hitlera možná byla postačila i pouhá hospodářská blokáda). A poté provádí nepozorovaný, elegantní podvod v zájmu gorbačovštiny: posunuje totiž Le Goyetovu ideální představu, francouzsko­československo­britskou koalici s možnou nebo pravděpodobnou podporou sovětskou do podoby velké koalice SSSR­ČSR­Francie­Británie. Tradiční použití komunistického sloganu (náš stát doplatil na zradu Západu) je tu jasné, jeho zcela aktuální variace („velký dům“) také. Škoda, že Kvaček slouží lži, je to opravdu dobrý historik: např. on mezi prvními také ukázal, že „velká koalice“ v r. 1938 je iluzí již proto, že až do poloviny roku 1940 nebylo Německo natolik vážným nepřítelem ani pro Británii, ani pro Sověty, aby učinilo tuto koalici všeobecně žádoucí.

Druhou ukázku cituji s ošklivostí a omluvou Kvačkovi za juxtapozici: je pod tím podpis Ivana Pfaffa. Ale Die Zeit je špičkový žurnál a otiskl ten smrad k výročí.

1

Nad

mapou „Strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938“ (Quelle: Pfaff) žasneme nad drtivými údery s plukovníkem Le Goyetem a Daladierem pozdě litujícím; píše se též o Daladierových papírech v příslušném ústavu, jeho obsáhlé studii o Mnichově a o významné vědecké práci Elisabeth de Réau na základě tohoto materiálu. Je­li to snad symptom nějakých širších tendencí, učiníme to nejhorší, budeme­li je považovat za projev pocitu viny. To je německý pocit a vyrůstá z německé tradice, ve Francii je něco takového vyloučeno: omyl Daladierův poškodil Francii! 1/ Die Zeit, Hamburk, č. 38 z 16. září 1988.

našich statečných vojsk na Drážďany a Linec a zíráme, jak se v kotli obklíčení u Vídně zmítá nejmíň jedna z nastupujících německých divizí. (Hle, ukázka motivu „zrádného Západu“ v emig rantské verzi: jsme mocní – a oni nás nedoceňují!) Udivený čtenář snadno přehlédne malý nedostatek, že se kalkuluje s těžkými opevněními, jejichž stavba měla dle plánu začít po roce 1946. Závěr je ovšem jasný: „Nejpozději po čtyřech měsících války by se Německá říše zhroutila anebo by musela přerušit operace proti ČSR.“ Jedná se samozřejmě o válku proti osamocené ČSR, to je smysl celé exhibice; Pfaff sděluje, že připravuje knihu, kde dokáže, že SSSR Československo zradil.

Českému mnichovskému traumatu byla věnována ta

ké Tigridova stať ve Svědectví č. 85, která je kapitolou téhož roku vydané knihy o národním osudu.

1

Tou je

nutno zabývat se vážně. Mnichov má dle Tigrida rozho

dující místo v československých dějinách, neboť tehdy

„... lid osvědčil ... větší morální, občanský a snad i poli

tický cit pro to, co se dělo a co se má dělat, než ti, kteří

si osobovali právo ho vést. ... Ve chvíli, kdy státnímu

životu zvonil umíráček, národní život, občanská morál

ka byly na nebývalé výši, po roce 1938 už nikdy nedosa

žené... Co následovalo, byl rychlý úpadek právě těch

mravních a občanských ctností, jimiž se tehdy lid vyzna

menal.“ Příčina, resp. vina je tu označena výslovně:

„Kapituloval prezident Beneš, tehdejší vláda, která mu

kapitulaci schválila, možná i vojáci, kteří se tehdy ještě

mohli vzbouřit, rozkaz k ústupu z hraničních opevnění

neposlechnout, střílet.“ Zde tedy kořen zla, zlom: „Kapi

tulace jako nástroj politiky se nám totiž vrací v různých

1/ Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Sixty ­Eight Publishers, Toronto 1988, 569 stran. podobách...“ Kon cepce je tu tedy celistvá a uzavřená, logika jasná – mechanika též. Klasický výraz českého mnichovského mýtu, zde ve verzi emigrační.

Můj přístup je naprosto konkrétní. Nemíním vyvozovat ideje z idejí nebo vlivů, nýbrž zkoumám konkrétní historické okolnosti vzniku mýtu a jeho společenskou roli. Proto nejprve srovnám jednotlivé hlavní motivy mýtu s historickými fakty. Důrazně přitom připomínám, že kromě jednoho jediného údaje (v závěru) se budu opírat vesměs o skutečnosti široce známé a dokumenty mnohokrát publikované. Z hlediska profesionálního historika nepřináším vůbec nic nového. Ale právě ta skutečnost, že nejdůležitější historická fakta jsou všeobecně známá, aniž by to dokázalo otřást mýtem, stejně jako účast četných dobrých historiků na jeho rozvíjení, jsou ústředními ar gumenty pro můj výklad.

Jak byla svržena vláda zrady

Ve většině pojednání týkajících se mnichovské krize se zpravidla dočítáme, jak britský a francouzský vyslanec ve dvě v noci na 21. září 1938 předložili hlavě československého státu ultimátum svých vlád požadující vydání Sudet Německu, jak Hodžova vláda následujícího rána ultimátum přijala, kapitulovala, což vzbudilo obrovský odpor lidu, který vyvrcholil generální stávkou dne 22. září; že tím byla vláda nucena k demisi; podle vůle lidu že byl jmenován novým premiérem generál Syrový jako symbol vůle k boji a jeho vláda že pak dne 23. 9. vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Ano, tak zhruba to vskutku bylo. Až na to hlavní, to jest příčinnou souvislost.

Z protokolu o zasedání Hodžovy vlády v 6 hodin ráno

19

21. září (na něm se jednalo o anglo­francouzském ulti

mátu) nade vši pochybnost vyplývá, že vláda sama na

před svou demisi připravila. Navrhl ji sám Hodža již

v zahajovacím projevu jako součást plánu, jak se vyrov

nat se situací. Z podně tu samého prezidenta bylo již na

téže schůzi rozhodnuto o nezbytné „kontinuitě“ vlád ja

kožto fundamentálním princi pu. Prakticky to pak zna

menalo, že všichni političtí ministři údajně lidem svrže

né vlády se dále účastnili zasedání no vé úřednické vlády

jakožto její „politické pozadí“. Jmenování úřednické

vlády v čele se Syrovým rovněž navrhla odstupující Hod­

žova vláda, a zdůvodňovalo se to údajnou nemožností

svolat parlament, a tedy ustavit vládu parlamentní. Ač

koli to nedovedu dokázat, jsem si jist (na základě své

dobré představy o československé takzvané parlamentní

demokracii), že Syrový se nestal předsedou vlády z vůle

rozhořčeného lidu jakožto jeho miláček, nýbrž že se stal

miláčkem lidu a for mál ním předsedou domněle nekapi

tulantské vlády z vůle trénovaných šíbrů československé

politiky. (Lid československý jest bohužel politicky pri

mitivní natolik, že dokonce ani opakování manévru

s podstrčením přihlouplého generála za symbol svobody

neprohlédl! Naštěstí teď nikde žádného kandidáta nevi

dět.) Zcela trapná úloha Syrového v průběhu dalších

jednání je nepochybná. Rozhodovali titíž, které prý ge

nerální stávka a demonstrace svrhly. Rozhodovali...

„Dvacítka“, delegáti vládních partají, zastupovala par

lament, samozřejmě bez jakéhokoli ústavního oprávně

ní nebo pověření. Že existují stálé orgány obou komor,

snad ani nikomu nepřišlo na mysl; rozhodně nikdo ne

bral vážně nutnost rozhodnutí konzultovat s těmito

ústavními činiteli. Nicméně se operovalo ústavností –

když se to hodilo. Že je naprosto protiústavní přijetí ul

timáta, to nevadilo. Tento problém roz řešil prezident

20

Beneš při této příležitosti i teoreticky, byl přece uctíván

jako „filozof demokracie“. Jeho teoretické řešení je bo

hužel málo známo, ač bylo prakticky okamžitě použito

hned dvakrát: vláda, která spáchá neústavní čin, musí

vzápětí odstoupit, čin samozřejmě zůstane v platnosti.

Od toho právě jsou tu vlády, a ovšem prezident, který je

vymě ňuje. Pokud se týče členů těchto vlád, „každý může

mít svůj názor, ale pozice prezidenta, předsedy vlády

a ministra zahra ničí nesmí být v této době ... zeslabová

na... Zejména nesmí být v této tragické době připuštěna

žádná stranická licitace. To bych považoval za podrývání

státní autority v momentě vpádu nepřítele na naše úze

mí“ – pravil prezident. A zvládl to: „O návrhu se nehla

sovalo. V politickém kabinetě se za mé přítomnosti ne

hlasovalo nikdy,“ píše tehdejší ministr Ježek ve svých

vzpomínkách. V protokolech také žádný záznam o hla

sování není. Toto je, zde řečeno mimochodem, ta slavná

československá demokracie.

Tento sbor zbabělců držících se stínu moci nám velice

připomíná československé vlády z pozdějších osmičko

vých krizí také svou urputnou snahou, aby nezůstal ni

kdo nepošpiněný. Také už tenkrát začíná tradice jedno

ho spravedlivého – tehdy jím byl ministr Petr Zenkl.

Odmítal tu novou prezidentovu doktrínu, popíral prostě

ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci, kategoricky žádal

svolání parlamentu a nakonec přestal do zasedání vlády

chodit a podal demisi. (Prezident ji vládě oznámí teprv

na dotaz!) A tu ti zbývající, toto státní vedení v nejtěžší

chvíli státu, vyvíjejí ohromné úsilí, „aby snad někdo ne

opustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti

ostatní vládě“. „Jest věcí cti nás všech nésti plnou odpo

vědnost, aby nikdo netvrdil, že chtěl něco lepšího než

bude dohodnuto,“ praví Hampl. (Výrazné a několikrát

v dějinách se opakující shody nemohou být náhodné,

a jestliže jsou specifické pro určitou zemi, jsou prostě

exaktním faktem etologickým.)

Dr. Zenkl byl národní socialista a z tohoto hlediska je

výjimka. Jinak můžeme konstatovat, že jak z hlediska prosté lidské důstojnosti, tak co do vážného a nikoli karikaturního vztahu k demokracii, čím více „nalevo“, tím více padoušství a naopak. Nejvíce podlosti vnášejí sociální demokraté, strana v této chvíli prezidentovi věrnější než jeho národní socialisté. „Nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, praví (bývalý?) ministr Bechyně; a proto je proti jeho svolání. A před seda sociální demo

kracie Hampl „souhlasí s umírněným informováním ve

řejnosti“, ale „nutno naprosto usměrnit tisk a jiné proje

vy“.

1

(Mluvíme o roce 1938, připomínám pro jistotu.)

1/ Kvůli srozumitelnosti: Co je autentická česká pravice? Je to národ

ní demokracie (dědička Kramářova), resp. Národní sjednocení. Vedle

komunistů ona jediná odmítá kapitulaci jako strana. Od března 1938

byli zástupci této dříve opoziční formace ve vládách a tam protestovali

jak proti kapitulaci samé, tak i proti neústavnímu postupu. Z toho

faktu zbyl v komunistickém dějepise L. Ra šín (zahynuvší v koncen

tračním táboře), o němž se mluví jako o vlastenec kém jednotlivci

– ačkoli jednal jménem strany. Poslanec Schwarz, který proti Mni

chovu jménem téže strany protestoval na prvním pomnichovském za

sedání parlamentu (vedle A. Zápotockého za KSČ), byl po celou válku

v londýnské emigraci v opozici proti státnímu zřízení vytvořenému

dr. Benešem, 1945 se vrátil domů a zahynul záhadně v čs. vězení, do

kterého se ještě záhadněji dostal. Dávno před Únorem! – Naproti

tomu strana agrární (k níž patřil Hodža), prohlašovaná za „pravici“

nejprve komunisty a pak jimi zblblými antikomunisty, byla spíš sta

vovským (agrárním!) blokem s širokým spektrem politických proudů;

zúčastnila se všech vlád „pravého“ i „levého“ středu typických pro

ČSR. Stavovský charakter agrární strany je charakteristický pro ČSR.

V agrární straně bylo ve třicátých letech křídlo ne tak „pravicové“, ja

ko proněmecké, a tomu v pozadí stály stavovské hmotné zájmy – ob

chod zemědělskými produkty. Proto vystupoval tento proud (Beran)

proti Benešově profrancouzské, a tedy demokratické politice. Za záři

jové krize se chytře drželi zpátky, přenechali nejšpinavější angažmá za

Vedle těchto velice důležitých starostí má však vláda jednu, která s mobilizací a obranou státu opravdu souvisí. Vskutku jedinou. Totiž jak podvést vojáky, jak jim pod nosem vydat nepříteli Cheb. (Jedná se samozřejmě o dobu předtím, nežli tito správcové samostatného státu dostali mnichovský rozsudek.) A to není maličkost, „vzhledem k těžkému nebezpečí vnitřnímu a vlivu na armádu“. Ale tu jednou promluví náš český Taciturnus,* hrdina a kvazipředseda této pseudovlády: „Vojáci mají rozkaz hájit linii pevností svými životy..., ale že by o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pev­ nostech se nedozvědělo.“

Snad tyto autentické a nijak výjimečné citáty dostatečně vysvětlují, proč hovořím o otázce „zda jsme se měli bránit“ zásadně jako o pseudoproblému. Ukazují, že k upřímným a bolestivým celonárodním diskusím bychom vskutku měli jiné skutečné problémy – jako například proč se tak podivuhodně opakují určité charakteristické rysy vládnutí v Čechách, buďsi moc v rukou kohokoli.

Údajný problém „kapitulovat“, nebo „bojovat“, který byl nejprve v publicistice a propagandě, ale potom vesměs, v debatách, beletrii či filmech i v pojednáních filozofických, spojován s generální stávkou, mobilizací, odhodlanými vojáky v pevnostech atd. – ten prostě vůbec není autentickým historickým problémem. Jistěže ho přijetí kapitulace Bechyněmu (soc. dem. místopředsedovi vlády) a těžili z toho, že „oni přece dávno upozorňovali“. Proněmecká garnitura agrárníků vytvořila politické vedení pomnichovské republiky. V roce 1945 se KSČ zavděčila prezidentu Benešovi nesmlouvavým postojem proti obnovení agrární strany, a agrární voliči vyhráli komunistům volby roku 1946. * Mlčenlivý; mj. přízvisko Viléma I. Oranžského, zakladatele nizozemské samostatnosti (pozn. red.).

tak cítili vojáci. Ale ti byli, a to právě pro svou tupou víru

nedůstojnou svobodných občanů, pouhými stážisty ab

surdní tragikomedie. Proč to bylo možné – to je další

skutečný problém, jímž zabývat se by lo by tím naléha

vější, že i toto je rys, který se opakuje. Chci říci nikoli jen

to, že se opakuje cynická hra vlády s nadšením národa:

je ještě daleko naléhavější vidět vlastnosti toho národa,

které to umožnily a které jsou tak vkořeněné, že ani

otřesná zkušenost mnichovská nebyla přijata, nebyla

zpracována – nevytvořila protilátky a nezburcovala od

por, který by zabránil opakování téhož divadla v jiných

kulisách o třicet let později.

Konstatujme však nevývratná fakta: Po nástupu Syro

vého vlády dne 22. září a po vyhlášení mobilizace s anglo­francouzským dovolením (či vlastně vyzváním) následujícího dne večer nikdy nebyla odvolána kapitulace vlády předchozí, tj. zásadní souhlas s vydáním

území, kde je více než 50 % německých obyvatel. Vždyť

právě proto přece vláda odstoupila, aby bylo možno ten

protiústavní čin prosadit, k čemu by jinak byla demise?!

Že tento základní fakt nebyl zaregistrován těmi, kdož si

oddechli, uvědoměle nastupovali, je to konec konců vi

nou jen té vlády? Vinou její je ovšem „usměrnění tisku“,

jemuž bylo prostě bez skrupulí zabráněno, jakoby z dů

vodu státního zájmu, aby podal reálný obraz situace.

Vinou národa je hloupost a poddajnost vlastním šéfům,

která způsobila, že si dal vnutit všeobecnou povinnost

lhát. Syrového vláda s platností neústavního aktu své

odstoupivší předchůdkyně po celou dobu své existence

počítala – kromě několika prvních hodin po vyhlášení

mobilizace, snad! Dohadovala se, co znamená těch 50 %

(měřeno dle jakých obvodů, dle kterého sčítání lidu),

kdy má být území vydáno, komu konkrétně, co se dá

zachránit... A Mnichov byl pro ni otřesem hlavně proto, že se s ní vůbec nebavili a že nezachránila nic. Ostatní měli však přece k otřesu důvody mnohem dřív! A tu oni nastupují do té obrovské absurdní komedie, závěrečného cvičení, jímž branná moc vlastním slavnostním pohřbem dokazuje, že by nebyla existovala nadarmo, kdyby ..., a pacifisté přijíždějí ze zahraničí, aby se zúčastnili pohřbu té mrtvé, řekli jí své sorry, a pak na to po desetiletí vzpomínají jako na významný akt svého života, a básníci nadšeně nastupují do zbraně, všichni jsou odhodlaní, a všechno je pseudo, a snad se ani vědomě nepodvádějí, ze začátku; prostě tu skutečnost, třebaže je zřejmá, nemohou vnímat, poněvadž je příliš krutá. a proto s nimi může být sehrán ten sprostý podvod! Ale oni to tak ani dodatečně necítí, oni se za to ani nerdí, naopak, vezmou si to za symbol, básní o tom pateticky, mein Gott! Toto jsou Češi.

Jak Sověti zklamali prezidenta

Takzvaná sovětská pomoc je dalším výrazným motivem českého mnichovského mýtu a dalším pseudoproblémem, nejen proto, že odkazuje k onomu co by bylo kdyby, nýbrž že přehlíží, zcela pomíjí, co evidentně skutečně bylo a co stejně evidentně nebylo.

Především, bez ohledu na jakákoli tajemství archivů, existuje skutečnost, kterou vidí každý: určitá kontinuita sovětské politiky, z níž je patrný sovětský státní zájem, a ten je možno podle toho určit. V každém případě ex post, ale dobrými pozorovateli již v době samé.

Základním a trvalým cílem sovětské politiky přinejmenším do Stalinovy smrti byla destabilizace zahraničního světa: v ní viděli sovětští vůdcové (nemluvím o Kominterně ani ideologii) nejlepší prevenci proti jakékoli cizí intervenci, jíž se obávali, a zároveň cestu k izolaci obětí vlastního výboje. Oběti byly vybírány podle příležitostí, ale ty se dávno pečlivě připravovaly a zásadně zůstávalo vždy otevřeno mnoho různých cest, aby si SSSR zachoval co největší volnost manévru. V zájmu destabilizace byly užívány komunistické strany, ale podle potřeby se angažoval různými způsoby i Sovětský svaz přímo, jako např. ve Španělsku a v Číně. Na expanzi byla dokonce oficiálně vybudována doktrína Rudé armády – „v hranicích celého Starého světa,“ napsal Frunze.

Komplikovanost mezistátních vztahů v naší části Ev

ropy v dané chvíli byla pro SSSR velmi výhodná. Nabízela řadu nejrůznějších variant pro jeho angažmá, a každá varianta měla nějakou přednost, kromě jediné – neúčasti nebo neutrality. Vždy bylo snadné izolovat vyvolenou oběť a kandidátů byla řada. Např. konkrétně v československé krizi to byly vedle ČSR Polsko, Rumunsko a Litva. ČSR nebyla přímým sousedem; to bylo samozřejmě pro ni výhodou a předpokladem spojenectví. Sovětskému svazu dávalo spojenectví s ČSR proti Německu příležitost k izolování a případnému obsazení podle okolností Rumunska, Polska nebo Litvy, přičemž jeho zeměpisná izolace od německo­československého válčiště snižovala rizika střetnutí s Německem. Toto jsou důvody, proč SSSR jednal právě tak, jak o tom svědčí dokumenty, jak to připomíná komunistická propaganda a jak to Sovětskému svazu upírají zaslepení čeští emigranti: velmi se vkládal do československé krize.

Všeobecně známy jsou následující skutečnosti: – Sovětští představitelé vždy jednoznačně prohlašovali,

že „SSSR samozřejmě vykoná svou spojeneckou po

vinnost“. Tak to formuloval již 15. 3. 1938 před ame

rickými novináři Litvinov. (To bylo pár dní po zabrání

Rakouska Hitlerem, československá vláda zastírala

snad i sama sobě, že by stát byl v nějaké mezinárodní

krizi, a chlubila se, že ji sám Göring pochválil za její

postoj /ne­postoj/ k anšlusu. I v následujících dnech

Sověti převelice upozorňovali na nebezpečí pro Čes

koslovensko. Přáli si totiž krizi, samozřejmě to však

nemohli otevřeně říci.) – V téže době dostalo se jednoznačného ujištění o so

větské pomoci také šéfovi čs. hlavního štábu gen. Krej

čímu; dostalo se mu i přímého vzkazu od Stalina, že

„počítá s ním“. – Na jaře Sověti udělili výhodný úvěr na dodávku leta

del pro ČSR (která letectvo zanedbala, jako všechno!),

naléhali na urychlené zřízení letecké linky do ČSR

přes Rumunsko (neboť byla zanedbána předem sjed

naná výstavba železnice) a pokoušeli se přimět Fran

cii k nátlaku na Polsko, Rumunsko a pobaltské státy

(!), aby umožnily průchod sovětských vojsk do Česko

slovenska. – 30. 5. na výslovný dotaz sovětského vyslance Alexan

drovského, co soudí čs. vláda o možnosti zahájit so

větsko­československo­francouzské porady o společ

ných akcích v případě útoku proti Československu,

prohlásil čs. ministr zahraničí Krofta, že prý „ČSR

nemůže jednat dříve než Francie“. – 5. 6. přikázal Litvinov vyslanci v Paříži, aby upozornil

francouzskou vládu, že SSSR hodlá zakročit proti Pol

sku v případě jeho agrese proti ČSR, a aby se dotázal,

zda se v tom případě bude Francie považovat za spo

jence Polska; dodal ještě, že indiskrece (prozrazení

zákroku francouzskému tisku) bude žádoucí. (Poměr

mezi ČSR a Polskem v té chvíli nebyl ještě kritický,

a alespoň mně není známo, že by o tento zákrok ně

kdo z ČSR žádal.) – 25. 6. mluvil Litvinov na veřejném projevu v Lenin

gradě znovu o podpoře ČSR; „zdržujeme se však přís

ně jakýchkoli rad čs. vládě, o něž nejsme žádáni ...

a soudíme, že jí samotné přísluší rozhodnout...“ (Což

je jistě míněno v kontrastu s britsko­francouzskými

„radami“ Benešovi, aby rychle učinil ústupky henlei

novcům, ale zároveň je to jasnou obranou proti inter

pretování sovětské politiky jako podněcování konflik

tu; také je to ovšem sdělením pro čs. vládu, že musí

Sověty požádat.) – 22. 8. Litvinov ujistil německého vyslance odjíždějící

ho z Moskvy, že SSSR splní své závazky k ČSR. – 16. 9. vzkázal Beneš přes Runcimana Chamberlaino

vi, že „Československo s Ruskem žádných speciálních

dohod nemá a bez Francie ani nic neudělalo, ani nic

neudělá“. – 17. 9. prohlásil Krofta na tiskové konferenci, že SSSR

dělá víc, než lze od něho žádat dle smlouvy, a že sám

hledal cesty průchodu vojsk. (Kteréžto uznání určitě

Sověty pramálo potěšilo!)

– 19. 9. (! – tedy teprv po Hitlerově projevu v Norim

berku, sudetoněmeckém povstání a první anglo­fran

couzské nótě požadující, aby ČSR odstoupila Němec

ku území, kde je více než 50 % Němců) si Beneš

předvolává Alexandrovského a žádá „okamžitou od

pověď“ Moskvy na své dvě proslulé otázky: 1. zda

SSSR poskytne „skutečnou pomoc, jestliže Francie

zůstane věrna“, a 2. zda SSSR pomůže ve smyslu Pak

tu Společnosti národů; přitom Beneš současně ohla

šuje svůj úmysl, že „v případě útoku okamžitě telegra

ficky požádá Radu SN, aby uvedla v činnost čl. 16

a 17“. – Téhož večera si zavolal Beneš ještě Gottwalda, žádaje

ho o názor na sovětskou pomoc (?!), a ten ho vybídl,

aby, chce ­li od Sovětů něco nad závazky, formuloval

pro ně přes ně otázku; ráno o tom informoval Alexan

drovského a ten ihned Litvinova. (Zvláště zde je těžko

se ubránit dojmu, že Benešovi šlo ze všeho nejvíc

o alibi; v žádném případě ale není už možno připus

tit, že by nevěděl, co od něho Sověti chtějí. Pokud jde

o Gottwalda, vidíme, že už tenkrát byl mazanější než

Beneš.) – 20. 9. Moskva obratem odpověděla na 1. otázku „ano,

okamžitě a účinně“, na 2. doslova takto: „Stejně klad

ně můžete odpovědět i na druhou Benešovu otázku,

zda Sovětský svaz pomůže Československu jako člen

SN na základě 16. a 17. článku, jestliže se Beneš v pří

padě německého útoku obrátí k Radě SN s žádostí

o použití těchto článků“; připojen je ještě třetí bod, že

o dotazu a odpovědi byla vyrozuměna francouzská

vláda. (Odpověď jde tedy jasně dále než dotaz, jako

podmínka pomoci ve smyslu článků, to jest pomoci

nejen při jednání Rady, ale pomoci vojenské, je uve

dena pouhá čs. žádost do Ženevy, nikoli její výsle

dek!) – 21. 9. po 6. hod. ráno ministerský předseda Hodža na

zasedání vlády, zdůvodňuje přijetí anglo­francouz

ského ultimáta, řekl (dle zápisu) toto: „[Rusko pro

případ nesplnění závazku Francií] si vyžádalo usne

sení SN, jímž by byl označen útočník, protože jinak

by hrozilo nebezpečí, že by ... mohlo býti označeno

samo za útočníka. K platnému usnesení ... vyžaduje

se ... (čl. 16) jednomyslnost, Rusové však prohlásili,

že za účelem zjednání oprávněnosti morální pro svůj

vojenský zákrok spokojili by se s většinou nadpolo

viční ... bylo však zřejmo, že ani tato cesta není

schůdná...“ (Zde každý jistě vidí, jak v Praze dobře

rozuměli, že Sovětům jde o morální legitimování

akce – a také, že ministerský předseda interpretuje

sovětskou odpověď po svém.) Krofta mluvil ve stej

ném smyslu a dodal: „Nehledě ani k tomu, že pomoc

samotného bolševického Ruska postavila by proti

nám celý západní svět.“

1

– Téhož dne navštívil, dle Alexandrovského, sovětské

vyslanectví nejmenovaný ministr (který zřejmě pro

hlédl, že se lže dokonce i na zasedání vlády jejím čle

nům) a žádal o ověření sovětského stanoviska; Ale

xandrovskij konstatoval, že „včera na oba dotazy dal

jasnou odpověď Moskvy. Na víc se prezident neptal.“

(Podtrhuji já, JT); ten ministr jistě nepatřil k socialis

tům ani ke středu, poněvadž ti všichni prohlašovali,

že jdou „jednotni se svým prezidentem v čele“; jistě

jde o někoho z autentické české pravice, nejspíše min.

Fr. Ježka, který také spolu s Msgre. Šrámkem odmítl

ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci a vyvolal skan

dál prohlášením, že o hranicích se s cizími státy nevy

jednává, „ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel

a nepřátel“. – Téhož dne ještě dopoledne přišel (rozhořčený) Ale

xandrovskij na zamini a prohlásil šéfovi kabinetu ne

diplomaticky, s odvoláním na tu návštěvu nejmenova

ného ministra, že „protestuje proti tomu, aby se na

Sovětský svaz přenášela zodpovědnost za rozhodnutí

československé vlády“; ba dokonce neváhal (v souvis

losti s výrokem v agrárním Večeru, jenž tvrdí, že jsme

byli zrazeni také „národem slovanské rasy“) použít

téměř výhrůžky: „Oznamuje, že udělá všechno, aby se

tato hra se Sověty v československé veřejnosti v zájmu 1/ „Mnichovská krize v jednáních ministerské rady“, úplná edice protokolů o politických jednáních vlády, pořízená V. Helešicovou a R. Machatkovou, v: Odboj a revoluce, sv. 5, 1969, str. 150–151. (Z této edice i ostatní citace, kromě min. Ježka.)

některých kruhů nemohla hrát.“ (Alexandrovskij byl

jistě přítelem ČSR a měl sovětské angažmá za svou

věc; ať se na to díváme jakkoli, určitě pochopil princip

hry se sovětskou pomocí.) – Téhož dne Litvinov na plénu Společnosti národů vy

slovil politování nad československou kapitulací; při

pomněl významně i vlažnost za rakouské krize a kriti

zoval Československo, že „teprve třetího dne [po

britsko­francouzském ultimátu] poprvé“ položilo své

otázky Sovětům. (A zdržel se konstatování, že sovět

sko­československá smlouva byla nepochybně Pra

hou roztržena, vždyť 6. bod anglo­francouzského ul­

timáta, které toho dne čs. vláda přijala, hovoří

o zrušení stávajících vojenských smluv Českosloven

ska! – Jak to, že to emigrační autoři ignorují?!) – Ale nicméně! 22. 9. žádá Krofta Moskvu o demarši

proti Polsku! – 23. 9. sovětská vláda oficiálně prohlašuje, že v přípa

dě polského útoku proti ČSR bude považovat stávající

smlouvu o neútočení mezi SSSR a Polskem za neplat

nou. – 23. 9. večer na zasedání nové (Syrového) vlády líčí

staronový ministr zahraničí Krofta předešlý příběh

takto: „SSSR původně trval na tom, že by šel na po

moc, půjde­li Francie, pak žádal alespoň většinové

prohlášení SN, že na Československo jest veden

útok, nyní však již prohlásil, že stačí k jeho zákroku,

když napadené Československo vznese protest

k SN.“ (Tedy ve chvíli mobilizace pojednou verze

optimistická; v každém případě je odlišná od výkla

du z 21. 9.) – 25. 9. Sověti oznamují Francouzům, že přisunuli k zá

padní hranici 30 divizí pěchoty, jízdu, tanky a letec

tvo.

– 29. 9. Alexandrovskij sděluje Litvinovovi svůj závěr:

Beneš se bojí přijmout sovětskou pomoc.

– 29. 9. večer schůze vlády, která ještě nezná mnichov

ské rozhodnutí, ale cítí katastrofu; Krofta „opakuje

stanovisko Ruska, že by zakročilo, když by Českoslo

vensko bylo napadeno a protestovalo u Společnosti

národů, ale pomoc samotného Ruska by byla i nebez

pečná, protože by vyvolala frontu proti bolševismu“. – 30. 9. dopoledne schůze vlády, která dostala text Mni

chovské dohody. Ministr Karvaš (čelný kapitulant):

„Názory o sovětské pomoci jsou úžasně přehnané.

Mohli by nám poslat snad letadla, například 2000,

ale my pro ně nemáme zásob benzinu [Zaznamenej

me!]. Je otázka, půjde­li pozemní ruské vojsko ...

a kdyby šlo, mohla by Anglie jíti i proti nám z obavy

před bolševismem.“ – 30. 9. ráno, tváří v tvář mnichovskému ultimátu, žádá

Beneš Moskvu o radu: má volit boj, nebo kapitulovat?

Odpověď chce do večera. Alexandrovskij jede na Hrad,

kde zasedá vláda (pozval ho snad Smutný na jeho na

léhání a bez vědomí vlády!); kolem poledne mu Beneš

po Smutném vzkazuje, že už na odpovědi netrvá. Na

zasedání prezident v té chvíli prohlásil, že „v případě,

že by nám přišlo na pomoc jediné Rusko, nastala by

válka všech proti Rusku, a Anglie by šla proti nám

[?!]“. Sovětské ministerstvo zahraničí pak ještě zjišťu

je, zda snad zpoždění odpovědi ne ovlivnilo jednání

československé vlády, nezpůsobilo její kapitulaci.

Každý, kdo je schopen objektivní úvahy, musí tedy

konstatovat mimořádnou sovětskou aktivitu na straně ČSR v jejím konfliktu s Německem a Polskem. Sovětská diplomacie přitom několikrát mírně, ba i nemírně překračuje diplomatické zvyklosti. Její prohlášení jsou na nejvyšší míru závazná. To, co bylo přitom žádáno na ČSR, její vlastní dožádání či úsilí, je naprostou samozřejmostí v každé podobné mezinárodní situaci.

Na (pseudo)otázku o sovětské pomoci ostatně odpovídá sám prezident Beneš, a to mnohokrát a vždy jednoznačně v tom smyslu, že na něm bylo rozhodnutí, a je tudíž i od povědnost. (Beneš nelže pro historiky, kteří umějí číst!) V podání jeho pamětí Mnichovské dny (napsaných za války a vydaných teprve dvacet let po jeho smrti, v r. 1968): „Ale xandrovskij, který v Praze působil v našem prostředí, aby se nátlaku německo­franko­britskému nepovolovalo, ... donesl novou odpověď Moskvy ještě týž den [21. 9.], ve chvíli největšího rozčilení v Praze v kruzích vládních... Moskva vzkazuje, že kdyby došlo k válce s Německem a toto bylo útočníkem, že by jí stačilo, kdyby Československo podalo svou stížnost proti útočníkovi do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu, jenž by se už tím cítil autorizován jít Československu na pomoc. – ...[SSSR] nabídl více, než byl povinen... Ale po všech bolestných úvahách jsem došel nakonec znovu k závěru, ...že se k válce v této chvíli jen na jednu frontu – a to frontu východní – společně se Sovětským svazem odvážit nemůžeme a v zájmu svém i Sovětského svazu nesmíme. Soudím, že to bylo moje nejdůležitější rozhodnutí v této krizi.“ Následuje několikastránkové zdůvodnění, kuriózně psané z hlediska SSSR, jako by byl Beneš pánem Kremlu; tomu se nedivme, je psáno v době, kdy Stalin právě Benešovi vyčítá, že ho v roce 1938 zklamal, a samozřejmě přitom nic nepředstírá, má pravdu, a Beneš se ospravedlňuje tím, čím Stalina právě zarmucují jiní – neexistencí západní fronty. Věc je úplně jasná.

Otázka, „zda by byl SSSR přišel na pomoc“ je proto falešná, že z československé strany tak vůbec nestála. S pomocí SSSR se počítalo právě v té podobě, v jaké

33

byla poskytnuta a jak odpovídá historické podobě

konfliktu, vedeného diplomatickými nótami a vojen

ským blufováním, manévry a vydíráním. Sovětská po

moc byla kartou v mocenské hře, ne válce. Jednání se

SSSR ukazují, jak se právě československá strana snaži

la držet věc v těchto hranicích. Nejenom že nepředložila

Sovětům žádnou výslovnou žádost „nad závazky“, ale

zmrazovala jak náznaky sovětské ochoty jít dále ve válce

slovní, tak i předchozí snahu připravovat vojenskou ko

operaci. Za čtyři léta spojenectví nebyla vůbec vypraco

vána ani teoretická představa o společných vojenských

akcích!! Může být pádnější důkaz, že se s přímou vojen

skou pomocí vážně nepočítalo? Sovětská zahraniční

politika viditelně usilovala o získání mravní legitimace

k sovětskému vojenskému zásahu, jestli ne přímo o pro

vokování konfliktu; prezident Beneš hrál sovětskou

kartou, ale snažil se dělat to opatrně. A to nikoli z obav

před sovětizací (tento důvod se nikde neobjevuje), nýbrž

kvůli pověsti ČSR zejména v očích britských konzerva

tivců. Bylo třeba čelit obvinění, že ČSR otvírá Sovětům

dveře na Západ.

Pokud se týče Sovětů, máme tu místo pseudootázek

skutečnou otázku: Proč se vlastně hovoří o nějakém zá

sadním obratu sovětské politiky roku 1939? Což není

zřejmé, že Sověti sledují v roce 1938 tentýž základní cíl,

který pak za jiné situace v jiné alianci, s Německem,

prosadili v letech 1939–1941, totiž posunutí západní

hranice, a zejména odstranění nezávislého Polska jako

první překážky svého postupu do střední Evropy? A po

kud se týče nás samých, můžeme se zamyslet, o čem

svědčí spontánní používání termínu „pomoc“ pro sovět

ský vojenský zásah – právě těmi antikomunisty, kteří

tuto „pomoc“ popírají. Kde vlastně mají původ typické

slogany roku 1968?

Konkrétní jednání a tím spíše nejednání o sovětském vojenském zásahu tedy potvrzuje závěr, který jsme si museli učinit již ze sledování činnosti a nečinnosti vlády v kritických dnech mezi 20. a 30. zářím: že se se skutečnou velkou válkou v té chvíli a na našem území vážně nepočítalo.

Vedle toho bystřejšímu pozorovateli neunikne zvláštní hra: Prezident Beneš a jeho ministři (právě v tom tak nezvykle aktivní!) se velmi snaží předejít obvinění, že se sovětské pomoci sami zřekli. Rádi by ponechali v očích národa černého Petra Sovětům. Jenomže Alexandrovskij a Litvinov to dobře vycítili a nedovolili. Dokázali se ubránit před vmanévrováním do pozice spoluviníků, porušovatelů smluv, a na druhé straně i před podezřením, že konflikt podněcovali. Obraz Sovětského svazu zůstal v této chvíli jak před českými vlastenci, tak i před západními demokraty zcela čistý. Ach, ta zrada na československé vládě!

Velká stavba

Nyní se pozastavíme u další důležité složky mýtu, skvěle připravené a vyzbrojené armády na hranicích útočníka.

Začnu s rekvizitou číslo jedna, mohutnými pohraničními opevněními, jež jsou tolik populární zejména pro filmová zpracování mýtu. (Fakta, s nimiž zde budu pracovat, jsou převzata ze studie plk. Václava Hyndráka,

1

která otázku osvět lila z hlediska vojenského historika, a dále z pamětí a úvah významných účastníků – československého hlavního velitele roku 1938 gen. Krejčího, 1/ Václav hyndrák, Československá armáda v roce 1938, Naše vojsko, Praha 1968, 48 stran. přednosty ofenzivního zpravodajství plk. Strankmüllera a [pozdějšího] gen. Ressela.

1

Nechci přitom tvrdit, že oni

jsou odpovědni za mé závěry: domýšlím jejich konstatování.)

Otázka první, kdy a za jakých okolností začala stavba československých opevnění:

V roce 1932 se konala tzv. odzbrojovací konference, která skončila tím, že si Německo vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení. To bylo ještě před Hitlerem. Dr. Beneš se tehdy vrátil ze Ženevy a měl s nejvyššími vojenskými činiteli poradu, kterou prý všechno začalo. Řekl jim: „Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vojensky plně připravena.“ Monarchický tón promluvy ministra zahraničí ke generálnímu štábu svědčí o skutečnosti, kterou jsme už zaznamenali; zaznamenejme teď pozoruhodnou skutečnost, že teprve zde tedy má být onen bod 0: v té době Francie budovala svou Maginotovu linii už téměř šest let. Potom oceníme, že se do věci vložil aspoň ministr zahraničí, když obranu zanedbal prezident a resortní ministr.

Krátce po oné poradě přišel k moci Hitler. Kdo to je, měl a mohl každý vědět z jeho předchozí desetileté činnosti, nehledě na Mein Kampf! Byli i tací v pražských špičkách, kteří soudili, že je pro nás dobré, že Hitler je Rakušan a ne Prušák. V říjnu 1933 Německo demonstrativně opustilo novou odzbrojovací konferenci a za pár dní nato i Společnost národů. Na londýnské konferenci poprvé oficiálně proklamovalo požadavek nových 1/ Ludvík Krejčí, „Obranyschopnost ČSR 1938“; Emil Strankmüller, „Ofenzivní zpravodajství v letech 1937 do 15. března 1939“; obojí v: Odboj a revoluce, sv. 2, 1968. – Alfréd Ressel, „Mnichov ve vzpomínkách a v kritice důstojníka generálního štábu československé armády“, v: Historie a vojenství, 1969, č. 2. kolonizačních území na Východě. ČSR nepodnikla žádné opatření k zvýšení své bezpečnosti.

V roce 1934 byli atentátem zabiti jugoslávský král Alexandr a francouzský ministr Barthou, což Beneš později hodnotí jako definitivní zlom ve francouzské politice, a totéž bychom mohli říct i o spojenci Jugoslávii. V ČSR nestalo se nic.

V březnu 1935 zavedlo Německo povinnou dvouletou vojenskou službu; v ČSR trval boj o její znovuzavedení dvě léta a prosadilo se teprve poté, co náčelník hlavního štábu pohrozil demisí. V květnu 1935 vypracovalo německé ministerstvo vojenství první plán preventivní války proti ČSR. „Čas vítězí nad naší vládou,“ byl by mohl napsat Ludvík Vaculík – a byl by nespravedlivý, poněvadž stejně tak v této jako v jeho době nešlo jen o vládu.

„Končí rok 1935. Spáči ve zvěrokruhu procitli,“ píše gen. Ressel. Po pravdě musíme říci, že především díky Benešově volbě prezidentem. Ale ne zas tak rychle. Předtím Hitler stačil ještě 7. března 1936 obsadit Porýní (což je základní zvrat mocenské rovnováhy ve střední Evropě) a zhruba v téže době vydat směrnice pro válku proti ČSR. Tu teprve přichází 30. 4. 1936 čs. zákon na obranu státu, měsíc nato zákon o půjčce na obranu – a koncem léta 1936 je zahájena stavba opevnění, netřeba snad ani dodávat, že horečně. To znamená, že práce začaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci dle nejurgentnějšího alarmu z r. 1932; ztraceny byly skoro celé čtyři roky. „Pod ochranou ... spojeneckých smluv cítila se čs. vláda tak jista, že nepokládala opevňování státních hranic za potřebné. Teprve v létě roku 1934 začalo se MNO zabývat otázkou... Do té doby nebyla tato otázka ani teoreticky studována,“ konstatuje později velitelství německého pozemního vojska. „Ztracený čas

nedal se ničím nahradit, ale nelze z toho nikoho vinit,“

píše gen. Krejčí. „Rozhodující většina našeho národa byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru ... státotvornost nebyla na žádoucí výši. Zjistit nakolik byl nedokončenou obranou vlastního státu vinen sám lid, je věcí historiků. Bez peněz se nedá budovat nic a ty mohlo na obranu povolit jen volené Národní shromáždění reprezentující vůli lidu. Lid po armádě volal, až bylo zle, ale ta nemohla dělat zázraky...“ Potud gen. Krejčí. Snad bychom to mohli říci otevřeněji: to, co rozhodovalo, byl typicky český pocit, že samostatný stát je pěkná věc, protože to nic nestojí a cizák nevykořisťuje, takže to přijde levněji. Musí se ale dodat, že právě v té době zuřila světová hospodářská krize. Řada států zmírňovala její lidské důsledky i nebezpečí sociálního výbuchu veřejnými stavbami a některé diktatury zvládly krizi díky svým vojenským rozpočtům, což jim také velice upevnilo sociální bázi. Poněkud to platí i o Francii, která stavěla nejen maginotku, ale i moderní loďstvo. V ČSR trvala statisícová nezaměstnanost (což tehdy znamenalo také drastické chudinství) déle než jinde, hluboko do druhé poloviny třicátých let. Můžeme ještě připomenout, že zmírňování chudinství jako těžkého sociálního problému veřejnou stavbou obranného charakteru zavedl do Čech již král Karel a že viditelnou připomínku toho měli vládcové republiky přímo pod okny v podobě Hladové zdi. Předpokladem pro podobná řešení je samozřejmě určitá ne­li sociální velkorysost, pak alespoň prozíravost a jakási opatrnost majetných tříd. Kapitáni německého hospodářství byli k tomu vychováni Bismarckem a měli stoletou zkušenost opravdového podnikání, na rozdíl od primitivů agro­ a živnokapitálu.

Toto je odpověď na první otázku. To jsou příčiny, proč

československý pevnostní systém v kritické chvíli nejenže nebyl dokončen, ale byl sotva v počátcích, přičemž nehotovost systému jako celku do značné míry znehodnocovala i to, co dokončeno bylo. Kromě toho se v rozhodující chvíli ukázala jako nepřátelská také hranice polská a maďarská, které opevňovány nebyly. (Pokud se týče Polska, byl to pak pro gen. Krejčího důvod k jeho odpovědi na dotaz vlády, že pokud zahraniční politika nedosáhne neutralizace aspoň této hranice, není možno počítat ani s relativním úspěchem obrany.) „Francie opevňovala 12 roků frontu dlouhou 350 km [říká gen. Krejčí], my jsme za tři roky do jisté míry opevnili aspoň nejvíce ohrožené směry.“

Za druhé: Je zřejmé, že každá stavba trvalých obranných zařízení musí plnit nějaký konkrétní úkol v budoucím střetnutí, jak se na ně vojsko a celý stát připravuje. Obranná stavba, která by takový úkol neplnila, by byla absurdní – právě tak, jako silnice stavěná bez účelu anebo most odnikud nikam. Je tedy základní věcí dopátrat se ideje, na jejímž základě byla československá pohraniční opevnění budována.

Se zjednodušením notným, ale zde nutným můžeme říci, že zásadně se nabízely, s přihlédnutím k naprosto nevýhodné, neudržitelné geografické podobě státu a očekávanému směru agrese, dvě základní varianty, mezi nimiž bylo třeba rozhodnout. První: pevná kruhová obrana, která by se soustředila na jádro státu, tj. Čechy a Prahu, a je hájila i za cenu opuštění Slovenska a pravděpodobně i Moravy, což by umožnilo zkrátit frontu a soustředit dostatek sil na minimální hájitelný prostor. Druhá varianta se zakládala na předpokladu, že československá armáda ustoupí pod tlakem nepřítele do východní části státu, tam vytrvá na poslední linii obrany a uchová si přitom jádro sil až do chvíle, kdy do války proti Německu vstoupí jiné mocnosti a tím se zvrátí

celkový pro nás nepříznivý poměr sil; ve chvíli tohoto

oslabení a vyčerpání Německa přejde naše vojsko do

ofenzivy, osvobodí okupované státní území a díky tomu,

že si uchovalo svou údernou sílu, ovlivní podmínky bu

doucího míru pro nás příznivě.

Volba samozřejmě závisela na mnoha činitelích

a možnostech, např. co má vojsko a země k dispozici, a zejména ovšem na mezinárodní situaci – kolik bude předpokládaných spojenců a kdo případně vystoupí po boku Německa. Tyto skutečnosti bylo nutno odhadnout a ve volbě se samozřejmě skrývalo ohromné riziko.

O tom, jak bylo o koncepci obrany Československa

proti Hitlerovi rozhodováno (v podmínkách československé demokracie to jistě znamená, že se tak dělo na poradách prezidenta s vojenskými veliteli), jaké koncepce byly zastávány, nakolik byla zřejmá rizika a důsledky uvažovaných řešení a jaké případné kompromisy se prosazovaly – o tom všem skoro nic nevíme a pravděpo

dobně se už nikdy nedozvíme víc, protože všichni aktéři

zemřeli, aniž by se o tom ve svých pamětech zmínili;

všichni totiž respektovali celonárodní potřebu mýtu,

který zabraňoval právě o těchto okolnostech psát a na

tyto skutečné otázky se tázat.

Nejpovolanější pamětníci (Strankmüller) i historikové

(Hyndrák) se shodují, že pro přípravu obrany ČSR byla

zvolena jako závazná doktrína druhá ze shora zmíněných

variant – lépe řečeno, píší jen o ní jako o jediné existu

jící, ta první je tu čistá spekulace, která nemá podklad ve

známých dokumentech. Také německé plány útoku pro

ti ČSR svědčí o znalosti tohoto československé



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist