E-kniha: Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky - Jan Tesař

1 3 Jan Tesař Mnichovský komplex Jeho příčiny a důsledky PROSTOR 4 5 Jan Tesař Mnichovský komplex Jeho příčiny a důsledky PROSTOR | PRaha | 2014 6 © anna Koutná, 2000 © PROSTOR, 2014 ISBN 978-80-7260-304-6 7 paní Anně Blažíčkové 8 OBSah Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů // 11 „Zvoní, zvoní zrady zvon...“ // 12 Jak byla svržena vláda zrady // 18 Jak Sověti zklamali prezidenta // 24 Velká stavba // 34 Chceme zbraně, dali jsme si na ně // 47 „Specifická cesta“ obrany ČSR // 54 Psychologická válka // 69 „Držet se Francie za šos!“ // 76 ČSR usmiřuje Hitlera // 86 Benešův plán pro každý případ // 91 Mýtus jako zbraň psychologické války // 100 Kdo koho zradil? // 106 Panoráma // 114 Divadlo // 121 Filozofie // 126 Patnáctý březen v českých dějinách // 137 9 Vlastenci a bojovníci // 147 Prezident „Zachránce“ // 147 Svornost, svornost, český sbor // 156 Průvod kolem hrobů // 166 Klid a práci // 176 Železná garda a „realisté“ // 186 Realisté a „nezodpovědní“ // 196 Svár a soulad iluzí // 206 Svědomí národa // 216 Svědomí národa (nepublikovaná verze) // 227 Bojovníci // 239 Emanuel Moravec aneb logika realismu // 249 O autorovi // 267 Jmenný rejstřík // 271 Ediční poznámka // 276 10 11 Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů* Památce dr. Jaroslava Werstadta (1888–1970) Úvahy o tzv. mnichovské zradě a o tom „zda jsme se tenkrát měli bránit“ (tomto, jak uvidíme, pseudoproblému) patří k nej oblíbenějším námětům. Co víc: jsou bezmála jedním z identifikačních znaků češství. Něco podobného jako britské trauma z královraždy 1649 nebo tajený francouzský komplex vynálezců teroru 1793. Úplná iracionalita českého traumatu přitom pravděpodobně ani nemůže být pozorována zevnitř; není náhodou, že vyniká z práce dvou autorů sudetoněmeckých, F. P. Habela a H. Kistlera, kteří píší o vítězství dynamického českého národního hnutí za první světové války a o jeho triumfu dosaženém za cenu minimálních obětí ve válce druhé – na pozadí dvojnásobné a definitivní tragédie Sudetoněmců jako přirozených protivníků Čechů v boji o české země. 1 Shrnul bych takto: Češi za první světové války projevili jedinečné mistrovství ve strategii dle Mistra Suna – držením měst na sibiřské magistrále dobyli měst Chebu, Komárna a Těšína; za druhé světové války brilantně aplikovali strategii, na níž stálo impérium britské – nehledě na porážky v bitvách vyhrávat války, * Tuto práci, určenou původně přátelům, Jan Tesař napsal počátkem roku 1989 (pozn. red.). 1/ Fritz Peter Habel, Helmut Kistler, Němci a Češi 1848–1948 (edice v českém jazyce), Mnichov 1987, zejména str. 116, 81, 126 ad. 12 pokud možno silami jiných (přičemž k tomu využili právě Britů, jejichž premiér si naivně myslel, že se české manipulaci, válce za české zájmy, ubránil); ale tyto „lä­ chen de Bestien“ (jak Čechům říkali Sudetoněmci) mají trauma právě z tohoto svého svrchovaného strategického mistrovství! Toto přece o něčem svědčí! – Takto zformulovaný problém potom opravdu stojí za pozornost, dá nahlédnout, co jsou to Češi. Bohužel, takto nebývá rozebírán v českých debatách. „Zvoní, zvoní zrady zvon...“ Po padesát let obehrávaný verš národního básníka dob - ře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes. Účinnost tohoto nástroje je dána celonárodním rozšířením mýtu a ještě více tím, že mýtus tkví svými kořeny hluboko v povaze české kultury, navazuje na ně. Komunistům od počátku sloužily všechny základní složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jako argument, že se ČSR musí ve své zahraniční politice „orientovat na Východ“; memento zhroucení československého státu interpretované jako tzv. zrada české buržoazie; nezbytný motiv spasení v podobě „lidu, jenž chtěl bojovat“ – samozřejmě pod vedením KSČ. Všechny tyto problémy veřejnost oslovovaly. Komunistická pro­ paganda prokázala při práci s národním mýtem cílevědomost, zručnost i pružnost. Mýtus neztratil po padesát let svou přitažlivost a manipulační sílu také proto, že komunis té nabídli postupně řadu variací uvnitř základního sloganu. Např. ve svém zpracování mýtu nejprve 13 asi deset let ponechávali otevřenou otázku, zda zvonem houpal také prezident Beneš (využívali chytře jeho trau - matu a strachu), poté ho dalších zhruba patnáct let mezi zrádce zahrnovali (v době, kdy chtěli ukázat, že jim nestačí ČSR prosovětská, že musí být bolševická), a pak si znovu získali důvěru lidí tolerováním nebo inspirováním teze, že dr. Beneš byl obětí, nikoli pachatelem. Po celou tuto dobu byl ustavičně a z různých stran atakován „zrádný Západ“ a veleben Sovětský svaz jako zachránce. Ani do budoucna nejsou možnosti vyčerpány, motiv je velmi příhodný pro přestavbu; můžeme se nadít např. příběhu o šajtanu Stalinovi, jenž vyvraždil sovětské generály nadšené pro Československo a podněcující francouzské, potažmo britské kolegy k jeho obraně. Uvidíme. Produkce českých emigrantů je dokladem všenárodního rozšíření mýtu. Jeho základní struktura je v emigrantském podání tatáž. Verzí je více, ale nejsou pes­ třejší, naopak je tu ve srovnání s komunistickou zručností a pružností patrná strnulost, nebudu­li už mluvit o tom, že komunisté neustále obohacují mýtus novými historickými fakty. Pouze role mytických sil jsou poněkud odlišně rozděleny: Západ sice zradil, ale jen neporozuměním (nedocenil nás!), kdežto opravdovou zradu spáchal SSSR, nechtěl nás bránit. Takže SSSR je v režimním podání v přirozeném postavení protektora, bez něhož nemohl náš stát existovat, a motivem „zrady zvonu“, protektora, který zradil, se jen černě podtrhuje jeho naprostá nezbytnost pro náš stát; v podání emigranta samozřejmě „zradil“ SSSR, čímž se opět jen zdůrazní totéž, nezbytnost protektora. „Zradu buržoazie“, příp. Benešovu z komunistických verzí mýtu nahrazuje v emigrantském podání zrada – Benešova (však nás zradil taky v únoru 1948!). A lid dychtivý boje 14 a oklamaný, jelikož neposlechl KSČ, je nahrazen lidem dychtivým boje a oklamaným, jelikož nesvrhl zlého Beneše. Mnichov jako memento bývá čas od času citován i mimo kotlinu českého myšlení a znamená pak zpravidla banální připomínku, že ustupovat agresorovi se nevyplácí. Sovětům slouží „Mnichov“ k ospravedlnění jejich paktu s Hitlerem a jejich mýtus je vlastně dost blízký českému, navazuje na komplex svaté Rusi, jíž tolikrát zhrdl nevděčný spojenec. Francouzské trauma existuje, ale je za ním především rok 1940; nikdo si nesmí myslet, že může existovat francouzský pocit viny; něčeho takového jsou schopni snad jedině Němci. Kdežto Britové zpravidla vždy znovu věcně připomínají, že poměr sil jim v září 1938 prostě nedovolil začít konflikt s Ně­ meckem bez velkého rizika nebo jistoty porážky – pro národ válečníků, který vybudoval světové impérium, je ústup spojený s těžkými ztrátami samozřejmostí, zejména když zaplatil satelit. 1 Pokud se týká těchto obecných souvislostí, právě poslední léta přinesla četné podněty, které nabádají skoncovat s komunistickým zjednodušením o spiknutí světové reakce proti SSSR, jehož obětí se stala ČSR. Tak například se ukazuje, že k rozvratu francouzského vojenského průmyslu, válečného rozpočtu a obranné schopnosti Francie významně napomohla vláda lidové fronty a její sociální opatření; a kapitulantský duch Francie v době španělské války a před Mnichovem je, jak ukázal výzkum, také pacifistického, tj. výrazně le vicového původu. 2 Toto 1/ K loňskému výročí v tom duchu znovu sir Douglas­Home; viz o tom polská Kultura, Paříž 1988, č. 494, str. 126. 2/ K tomu naposled Christian Jelen, Hitler ou Staline. Le prix de la paix, Flammarion, Paříž 1988. 15 správné obecné zařazení mýtu musím bohužel ponechat stranou, mým tématem je mýtus v národní české podobě. Předchozí jubilejní rok přinesl několik výborných ukázek pro mou demonstraci. První z nich je francouzská a byla hned použita také gorbačovským Ogoňkem a poté pražským režimním Kmenem. 1 Francouzský vo - jenský archivář plk. Pier re Le Goyet napsal práci o poměru vojenských sil mezi francouzsko­československo­britskou koalicí s možnou podporou SSSR na straně jedné a Německem s možnou podporou Itálie na straně druhé. Základní Le Goyetova myšlenka: mnichovské rozhodnutí bylo osudnou chybou francouzské politiky a vedlo k těžkému oslabení Francie v poměru vojenských sil, což se přímo a výrazně projevilo za francouzského tažení 1940 (československé tanky atd.); příčinou tohoto rozhodnutí byl těžký omyl francouzského vojenského zpravodajství, které na jedné straně podcenilo možnosti ČSR, na druhé straně se dalo oklamat Hitlerovým blufováním a přecenilo např. sílu německého letectva více než dvakrát; „mít víc odvahy říci Hit lerovi Ne!, dost možná, že by nejen nedošlo k válce, ale že by se zhroutil i hitlerovský režim!“. Argumentace plk. Le Goyeta se odvolává na premiéra Daladiera, tj. na mnohá osobní setkání s ním nad tajnými archiváliemi z let 1938–1940 v r. 1963: „Spolkl jsem hada,“ říkal Daladier, rozuměj Chamberlainova. Zřejmě ex post po pětadvaceti letech litoval, a zdá se, že nejen oslabení vojenské síly Francie, ale i obecněji, ztráty věrného spojence. Zadostiučinění E. Benešovi, škoda, že se ho nedožil. 2 1/ Kmen, týdeník Svazu českých spisovatelů, Praha, r. I. (1988), č. 24, 25, 26. 2/ Možná, že jde o tendenci módy, literární nebo politické. Například Le Monde otiskl k výročí článek J. Nobecourta (25.–26. 9. 1988), kde se, vedle četných nehorázností po francouzsku, setkáme opět 16 Pochopitelně, že toho využili čeští komunisté. Přetisk - li rozhovor a doplnili vlastním komentářem, v němž „náš přední historik R. Kvaček“ konstatuje především fakt, že názory Le Goyeta v podstatě odpovídají stanoviskům „naší historiografie“. Dále velmi správně připisuje otazníky tam, kde se Le Goyet viditelně dal unést zápalem (omlouvání Daladiera; názor, že by ke zlomení Hitlera možná byla postačila i pouhá hospodářská blokáda). A poté provádí nepozorovaný, elegantní podvod v zájmu gorbačovštiny: posunuje totiž Le Goyetovu ideální představu, francouzsko­československo­britskou koalici s možnou nebo pravděpodobnou podporou sovětskou do podoby velké koalice SSSR­ČSR­Francie­Británie. Tradiční použití komunistického sloganu (náš stát doplatil na zradu Západu) je tu jasné, jeho zcela aktuální variace („velký dům“) také. Škoda, že Kvaček slouží lži, je to opravdu dobrý historik: např. on mezi prvními také ukázal, že „velká koalice“ v r. 1938 je iluzí již proto, že až do poloviny roku 1940 nebylo Německo natolik vážným nepřítelem ani pro Británii, ani pro Sověty, aby učinilo tuto koalici všeobecně žádoucí. Druhou ukázku cituji s ošklivostí a omluvou Kvačkovi za juxtapozici: je pod tím podpis Ivana Pfaffa. Ale Die Zeit je špičkový žurnál a otiskl ten smrad k výročí. 1 Nad mapou „Strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938“ (Quelle: Pfaff) žasneme nad drtivými údery s plukovníkem Le Goyetem a Daladierem pozdě litujícím; píše se též o Daladierových papírech v příslušném ústavu, jeho obsáhlé studii o Mnichově a o významné vědecké práci Elisabeth de Réau na základě tohoto materiálu. Je­li to snad symptom nějakých širších tendencí, učiníme to nejhorší, budeme­li je považovat za projev pocitu viny. To je německý pocit a vyrůstá z německé tradice, ve Francii je něco takového vyloučeno: omyl Daladierův poškodil Francii! 1/ Die Zeit, Hamburk, č. 38 z 16. září 1988. 17 našich statečných vojsk na Drážďany a Linec a zíráme, jak se v kotli obklíčení u Vídně zmítá nejmíň jedna z nastupujících německých divizí. (Hle, ukázka motivu „zrádného Západu“ v emig rantské verzi: jsme mocní – a oni nás nedoceňují!) Udivený čtenář snadno přehlédne malý nedostatek, že se kalkuluje s těžkými opevněními, jejichž stavba měla dle plánu začít po roce 1946. Závěr je ovšem jasný: „Nejpozději po čtyřech měsících války by se Německá říše zhroutila anebo by musela přerušit operace proti ČSR.“ Jedná se samozřejmě o válku proti osamocené ČSR, to je smysl celé exhibice; Pfaff sděluje, že připravuje knihu, kde dokáže, že SSSR Československo zradil. Českému mnichovskému traumatu byla věnována také Tigridova stať ve Svědectví č. 85, která je kapitolou téhož roku vydané knihy o národním osudu. 1 Tou je nutno zabývat se vážně. Mnichov má dle Tigrida rozho - dující místo v československých dějinách, neboť tehdy „... lid osvědčil ... větší morální, občanský a snad i politický cit pro to, co se dělo a co se má dělat, než ti, kteří si osobovali právo ho vést. ... Ve chvíli, kdy státnímu životu zvonil umíráček, národní život, občanská morálka byly na nebývalé výši, po roce 1938 už nikdy nedosažené... Co následovalo, byl rychlý úpadek právě těch mravních a občanských ctností, jimiž se tehdy lid vyznamenal.“ Příčina, resp. vina je tu označena výslovně: „Kapituloval prezident Beneš, tehdejší vláda, která mu kapitulaci schválila, možná i vojáci, kteří se tehdy ještě mohli vzbouřit, rozkaz k ústupu z hraničních opevnění neposlechnout, střílet.“ Zde tedy kořen zla, zlom: „Kapitulace jako nástroj politiky se nám totiž vrací v různých 1/ Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Sixty ­Eight Publishers, Toronto 1988, 569 stran. 18 podobách...“ Kon cepce je tu tedy celistvá a uzavřená, logika jasná – mechanika též. Klasický výraz českého mnichovského mýtu, zde ve verzi emigrační. Můj přístup je naprosto konkrétní. Nemíním vyvozovat ideje z idejí nebo vlivů, nýbrž zkoumám konkrétní historické okolnosti vzniku mýtu a jeho společenskou roli. Proto nejprve srovnám jednotlivé hlavní motivy mýtu s historickými fakty. Důrazně přitom připomínám, že kromě jednoho jediného údaje (v závěru) se budu opírat vesměs o skutečnosti široce známé a dokumenty mnohokrát publikované. Z hlediska profesionálního historika nepřináším vůbec nic nového. Ale právě ta skutečnost, že nejdůležitější historická fakta jsou všeobecně známá, aniž by to dokázalo otřást mýtem, stejně jako účast četných dobrých historiků na jeho rozvíjení, jsou ústředními ar gumenty pro můj výklad. Jak byla svržena vláda zrady Ve většině pojednání týkajících se mnichovské krize se zpravidla dočítáme, jak britský a francouzský vyslanec ve dvě v noci na 21. září 1938 předložili hlavě československého státu ultimátum svých vlád požadující vydání Sudet Německu, jak Hodžova vláda následujícího rána ultimátum přijala, kapitulovala, což vzbudilo obrovský odpor lidu, který vyvrcholil generální stávkou dne 22. září; že tím byla vláda nucena k demisi; podle vůle lidu že byl jmenován novým premiérem generál Syrový jako symbol vůle k boji a jeho vláda že pak dne 23. 9. vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Ano, tak zhruba to vskutku bylo. Až na to hlavní, to jest příčinnou souvislost. Z protokolu o zasedání Hodžovy vlády v 6 hodin ráno 19 21. září (na něm se jednalo o anglo­francouzském ultimátu) nade vši pochybnost vyplývá, že vláda sama napřed svou demisi připravila. Navrhl ji sám Hodža již v zahajovacím projevu jako součást plánu, jak se vyrovnat se situací. Z podně tu samého prezidenta bylo již na téže schůzi rozhodnuto o nezbytné „kontinuitě“ vlád jakožto fundamentálním princi pu. Prakticky to pak znamenalo, že všichni političtí ministři údajně lidem svržené vlády se dále účastnili zasedání no vé úřednické vlády jakožto její „politické pozadí“. Jmenování úřednické vlády v čele se Syrovým rovněž navrhla odstupující Hod­ žova vláda, a zdůvodňovalo se to údajnou nemožností svolat parlament, a tedy ustavit vládu parlamentní. Ačkoli to nedovedu dokázat, jsem si jist (na základě své dobré představy o československé takzvané parlamentní demokracii), že Syrový se nestal předsedou vlády z vůle rozhořčeného lidu jakožto jeho miláček, nýbrž že se stal miláčkem lidu a for mál ním předsedou domněle nekapitulantské vlády z vůle trénovaných šíbrů československé politiky. (Lid československý jest bohužel politicky primitivní natolik, že dokonce ani opakování manévru s podstrčením přihlouplého generála za symbol svobody neprohlédl! Naštěstí teď nikde žádného kandidáta nevidět.) Zcela trapná úloha Syrového v průběhu dalších jednání je nepochybná. Rozhodovali titíž, které prý generální stávka a demonstrace svrhly. Rozhodovali... „Dvacítka“, delegáti vládních partají, zastupovala par - lament, samozřejmě bez jakéhokoli ústavního oprávnění nebo pověření. Že existují stálé orgány obou komor, snad ani nikomu nepřišlo na mysl; rozhodně nikdo nebral vážně nutnost rozhodnutí konzultovat s těmito ústavními činiteli. Nicméně se operovalo ústavností – když se to hodilo. Že je naprosto protiústavní přijetí ultimáta, to nevadilo. Tento problém roz řešil prezident 20 Beneš při této příležitosti i teoreticky, byl přece uctíván jako „filozof demokracie“. Jeho teoretické řešení je bohužel málo známo, ač bylo prakticky okamžitě použito hned dvakrát: vláda, která spáchá neústavní čin, musí vzápětí odstoupit, čin samozřejmě zůstane v platnosti. Od toho právě jsou tu vlády, a ovšem prezident, který je vymě ňuje. Pokud se týče členů těchto vlád, „každý může mít svůj názor, ale pozice prezidenta, předsedy vlády a ministra zahra ničí nesmí být v této době ... zeslabována... Zejména nesmí být v této tragické době připuštěna žádná stranická licitace. To bych považoval za podrývání státní autority v momentě vpádu nepřítele na naše území“ – pravil prezident. A zvládl to: „O návrhu se nehlasovalo. V politickém kabinetě se za mé přítomnosti nehlasovalo nikdy,“ píše tehdejší ministr Ježek ve svých vzpomínkách. V protokolech také žádný záznam o hlasování není. Toto je, zde řečeno mimochodem, ta slavná československá demokracie. Tento sbor zbabělců držících se stínu moci nám velice připomíná československé vlády z pozdějších osmičkových krizí také svou urputnou snahou, aby nezůstal nikdo nepošpiněný. Také už tenkrát začíná tradice jednoho spravedlivého – tehdy jím byl ministr Petr Zenkl. Odmítal tu novou prezidentovu doktrínu, popíral prostě ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci, kategoricky žádal svolání parlamentu a nakonec přestal do zasedání vlády chodit a podal demisi. (Prezident ji vládě oznámí teprv na dotaz!) A tu ti zbývající, toto státní vedení v nejtěžší chvíli státu, vyvíjejí ohromné úsilí, „aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě“. „Jest věcí cti nás všech nésti plnou odpovědnost, aby nikdo netvrdil, že chtěl něco lepšího než bude dohodnuto,“ praví Hampl. (Výrazné a několikrát v dějinách se opakující shody nemohou být náhodné, 21 a jestliže jsou specifické pro určitou zemi, jsou prostě exaktním faktem etologickým.) Dr. Zenkl byl národní socialista a z tohoto hlediska je výjimka. Jinak můžeme konstatovat, že jak z hlediska prosté lidské důstojnosti, tak co do vážného a nikoli karikaturního vztahu k demokracii, čím více „nalevo“, tím více padoušství a naopak. Nejvíce podlosti vnášejí sociální demokraté, strana v této chvíli prezidentovi věrnější než jeho národní socialisté. „Nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, praví (bývalý?) ministr Bechyně; a proto je proti jeho svolání. A před seda sociální demokracie Hampl „souhlasí s umírněným informováním veřejnosti“, ale „nutno naprosto usměrnit tisk a jiné projevy“. 1 (Mluvíme o roce 1938, připomínám pro jistotu.) 1/ Kvůli srozumitelnosti: Co je autentická česká pravice? Je to národ - ní demokracie (dědička Kramářova), resp. Národní sjednocení. Vedle komunistů ona jediná odmítá kapitulaci jako strana. Od března 1938 byli zástupci této dříve opoziční formace ve vládách a tam protestovali jak proti kapitulaci samé, tak i proti neústavnímu postupu. Z toho faktu zbyl v komunistickém dějepise L. Ra šín (zahynuvší v koncentračním táboře), o němž se mluví jako o vlastenec kém jednotlivci – ačkoli jednal jménem strany. Poslanec Schwarz, který proti Mnichovu jménem téže strany protestoval na prvním pomnichovském zasedání parlamentu (vedle A. Zápotockého za KSČ), byl po celou válku v londýnské emigraci v opozici proti státnímu zřízení vytvořenému dr. Benešem, 1945 se vrátil domů a zahynul záhadně v čs. vězení, do kterého se ještě záhadněji dostal. Dávno před Únorem! – Naproti tomu strana agrární (k níž patřil Hodža), prohlašovaná za „pravici“ nejprve komunisty a pak jimi zblblými antikomunisty, byla spíš stavovským (agrárním!) blokem s širokým spektrem politických proudů; zúčastnila se všech vlád „pravého“ i „levého“ středu typických pro ČSR. Stavovský charakter agrární strany je charakteristický pro ČSR. V agrární straně bylo ve třicátých letech křídlo ne tak „pravicové“, jako proněmecké, a tomu v pozadí stály stavovské hmotné zájmy – obchod zemědělskými produkty. Proto vystupoval tento proud (Beran) proti Benešově profrancouzské, a tedy demokratické politice. Za zářijové krize se chytře drželi zpátky, přenechali nejšpinavější angažmá za 22 Vedle těchto velice důležitých starostí má však vláda jednu, která s mobilizací a obranou státu opravdu souvisí. Vskutku jedinou. Totiž jak podvést vojáky, jak jim pod nosem vydat nepříteli Cheb. (Jedná se samozřejmě o dobu předtím, nežli tito správcové samostatného státu dostali mnichovský rozsudek.) A to není maličkost, „vzhledem k těžkému nebezpečí vnitřnímu a vlivu na armádu“. Ale tu jednou promluví náš český Taciturnus,*hrdina a kvazipředseda této pseudovlády: „Vojáci mají rozkaz hájit linii pevností svými životy..., ale že by o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pev­ nostech se nedozvědělo.“ Snad tyto autentické a nijak výjimečné citáty dostatečně vysvětlují, proč hovořím o otázce „zda jsme se měli bránit“ zásadně jako o pseudoproblému. Ukazují, že k upřímným a bolestivým celonárodním diskusím bychom vskutku měli jiné skutečné problémy – jako například proč se tak podivuhodně opakují určité charakteristické rysy vládnutí v Čechách, buďsi moc v rukou kohokoli. Údajný problém „kapitulovat“, nebo „bojovat“, který byl nejprve v publicistice a propagandě, ale potom vesměs, v debatách, beletrii či filmech i v pojednáních filozofických, spojován s generální stávkou, mobilizací, odhodlanými vojáky v pevnostech atd. – ten prostě vůbec není autentickým historickým problémem. Jistěže ho přijetí kapitulace Bechyněmu (soc. dem. místopředsedovi vlády) a těžili z toho, že „oni přece dávno upozorňovali“. Proněmecká garnitura agrárníků vytvořila politické vedení pomnichovské republiky. V roce 1945 se KSČ zavděčila prezidentu Benešovi nesmlouvavým postojem proti obnovení agrární strany, a agrární voliči vyhráli komunistům volby roku 1946. * Mlčenlivý; mj. přízvisko Viléma I. Oranžského, zakladatele nizozemské samostatnosti (pozn. red.). 23 tak cítili vojáci. Ale ti byli, a to právě pro svou tupou víru nedůstojnou svobodných občanů, pouhými stážisty absurdní tragikomedie. Proč to bylo možné – to je další skutečný problém, jímž zabývat se by lo by tím naléhavější, že i toto je rys, který se opakuje. Chci říci nikoli jen to, že se opakuje cynická hra vlády s nadšením národa: je ještě daleko naléhavější vidět vlastnosti toho národa, které to umožnily a které jsou tak vkořeněné, že ani otřesná zkušenost mnichovská nebyla přijata, nebyla zpracována – nevytvořila protilátky a nezburcovala odpor, který by zabránil opakování téhož divadla v jiných kulisách o třicet let později. Konstatujme však nevývratná fakta: Po nástupu Syro - vého vlády dne 22. září a po vyhlášení mobilizace s anglo­francouzským dovolením (či vlastně vyzváním) následujícího dne večer nikdy nebyla odvolána kapitulace vlády předchozí, tj. zásadní souhlas s vydáním území, kde je více než 50 % německých obyvatel. Vždyť právě proto přece vláda odstoupila, aby bylo možno ten protiústavní čin prosadit, k čemu by jinak byla demise?! Že tento základní fakt nebyl zaregistrován těmi, kdož si oddechli, uvědoměle nastupovali, je to konec konců vinou jen té vlády? Vinou její je ovšem „usměrnění tisku“, jemuž bylo prostě bez skrupulí zabráněno, jakoby z důvodu státního zájmu, aby podal reálný obraz situace. Vinou národa je hloupost a poddajnost vlastním šéfům, která způsobila, že si dal vnutit všeobecnou povinnost lhát. Syrového vláda s platností neústavního aktu své odstoupivší předchůdkyně po celou dobu své existence počítala – kromě několika prvních hodin po vyhlášení mobilizace, snad! Dohadovala se, co znamená těch 50 % (měřeno dle jakých obvodů, dle kterého sčítání lidu), kdy má být území vydáno, komu konkrétně, co se dá zachránit... A Mnichov byl pro ni otřesem hlavně proto, 24 že se s ní vůbec nebavili a že nezachránila nic. Ostatní měli však přece k otřesu důvody mnohem dřív! A tu oni nastupují do té obrovské absurdní komedie, závěrečného cvičení, jímž branná moc vlastním slavnostním pohřbem dokazuje, že by nebyla existovala nadarmo, kdyby ..., a pacifisté přijíždějí ze zahraničí, aby se zúčastnili pohřbu té mrtvé, řekli jí své sorry, a pak na to po desetiletí vzpomínají jako na významný akt svého života, a básníci nadšeně nastupují do zbraně, všichni jsou odhodlaní, a všechno je pseudo, a snad se ani vědomě nepodvádějí, ze začátku; prostě tu skutečnost, třebaže je zřejmá, nemohou vnímat, poněvadž je příliš krutá. a proto s nimi může být sehrán ten sprostý podvod! Ale oni to tak ani dodatečně necítí, oni se za to ani nerdí, naopak, vezmou si to za symbol, básní o tom pateticky, mein Gott! Toto jsou Češi. Jak Sověti zklamali prezidenta Takzvaná sovětská pomoc je dalším výrazným motivem českého mnichovského mýtu a dalším pseudoproblémem, nejen proto, že odkazuje k onomu co by bylo kdyby, nýbrž že přehlíží, zcela pomíjí, co evidentně skutečně bylo a co stejně evidentně nebylo. Především, bez ohledu na jakákoli tajemství archivů, existuje skutečnost, kterou vidí každý: určitá kontinuita sovětské politiky, z níž je patrný sovětský státní zájem, a ten je možno podle toho určit. V každém případě ex post, ale dobrými pozorovateli již v době samé. Základním a trvalým cílem sovětské politiky přinejmenším do Stalinovy smrti byla destabilizace zahraničního světa: v ní viděli sovětští vůdcové (nemluvím o Kominterně ani ideologii) nejlepší prevenci proti jakékoli 25 cizí intervenci, jíž se obávali, a zároveň cestu k izolaci obětí vlastního výboje. Oběti byly vybírány podle příležitostí, ale ty se dávno pečlivě připravovaly a zásadně zůstávalo vždy otevřeno mnoho různých cest, aby si SSSR zachoval co největší volnost manévru. V zájmu destabilizace byly užívány komunistické strany, ale podle potřeby se angažoval různými způsoby i Sovětský svaz přímo, jako např. ve Španělsku a v Číně. Na expanzi byla dokonce oficiálně vybudována doktrína Rudé armády – „v hranicích celého Starého světa,“ napsal Frunze. Komplikovanost mezistátních vztahů v naší části Evropy v dané chvíli byla pro SSSR velmi výhodná. Nabízela řadu nejrůznějších variant pro jeho angažmá, a každá varianta měla nějakou přednost, kromě jediné – neúčasti nebo neutrality. Vždy bylo snadné izolovat vyvolenou oběť a kandidátů byla řada. Např. konkrétně v československé krizi to byly vedle ČSR Polsko, Rumunsko a Litva. ČSR nebyla přímým sousedem; to bylo samozřejmě pro ni výhodou a předpokladem spojenectví. Sovětskému svazu dávalo spojenectví s ČSR proti Německu příležitost k izolování a případnému obsazení podle okolností Rumunska, Polska nebo Litvy, přičemž jeho zeměpisná izolace od německo­československého válčiště snižovala rizika střetnutí s Německem. Toto jsou důvody, proč SSSR jednal právě tak, jak o tom svědčí dokumenty, jak to připomíná komunistická propaganda a jak to Sovětskému svazu upírají zaslepení čeští emigranti: velmi se vkládal do československé krize. Všeobecně známy jsou následující skutečnosti: – Sovětští představitelé vždy jednoznačně prohlašovali, že „SSSR samozřejmě vykoná svou spojeneckou povinnost“. Tak to formuloval již 15. 3. 1938 před americkými novináři Litvinov. (To bylo pár dní po zabrání 26 Rakouska Hitlerem, československá vláda zastírala snad i sama sobě, že by stát byl v nějaké mezinárodní krizi, a chlubila se, že ji sám Göring pochválil za její postoj /ne­postoj/ k anšlusu. I v následujících dnech Sověti převelice upozorňovali na nebezpečí pro Československo. Přáli si totiž krizi, samozřejmě to však nemohli otevřeně říci.) – V téže době dostalo se jednoznačného ujištění o sovětské pomoci také šéfovi čs. hlavního štábu gen. Krejčímu; dostalo se mu i přímého vzkazu od Stalina, že „počítá s ním“. – Na jaře Sověti udělili výhodný úvěr na dodávku leta - del pro ČSR (která letectvo zanedbala, jako všechno!), naléhali na urychlené zřízení letecké linky do ČSR přes Rumunsko (neboť byla zanedbána předem sjednaná výstavba železnice) a pokoušeli se přimět Francii k nátlaku na Polsko, Rumunsko a pobaltské státy (!), aby umožnily průchod sovětských vojsk do Československa. – 30. 5. na výslovný dotaz sovětského vyslance Alexandrovského, co soudí čs. vláda o možnosti zahájit sovětsko­československo­francouzské porady o společných akcích v případě útoku proti Československu, prohlásil čs. ministr zahraničí Krofta, že prý „ČSR nemůže jednat dříve než Francie“. – 5. 6. přikázal Litvinov vyslanci v Paříži, aby upozornil francouzskou vládu, že SSSR hodlá zakročit proti Polsku v případě jeho agrese proti ČSR, a aby se dotázal, zda se v tom případě bude Francie považovat za spojence Polska; dodal ještě, že indiskrece (prozrazení zákroku francouzskému tisku) bude žádoucí. (Poměr mezi ČSR a Polskem v té chvíli nebyl ještě kritický, a alespoň mně není známo, že by o tento zákrok někdo z ČSR žádal.) 27 – 25. 6. mluvil Litvinov na veřejném projevu v Leningradě znovu o podpoře ČSR; „zdržujeme se však přísně jakýchkoli rad čs. vládě, o něž nejsme žádáni ... a soudíme, že jí samotné přísluší rozhodnout...“ (Což je jistě míněno v kontrastu s britsko­francouzskými „radami“ Benešovi, aby rychle učinil ústupky henleinovcům, ale zároveň je to jasnou obranou proti interpretování sovětské politiky jako podněcování konfliktu; také je to ovšem sdělením pro čs. vládu, že musí Sověty požádat.) – 22. 8. Litvinov ujistil německého vyslance odjíždějící - ho z Moskvy, že SSSR splní své závazky k ČSR. – 16. 9. vzkázal Beneš přes Runcimana Chamberlaino - vi, že „Československo s Ruskem žádných speciálních dohod nemá a bez Francie ani nic neudělalo, ani nic neudělá“. – 17. 9. prohlásil Krofta na tiskové konferenci, že SSSR dělá víc, než lze od něho žádat dle smlouvy, a že sám hledal cesty průchodu vojsk. (Kteréžto uznání určitě Sověty pramálo potěšilo!) – 19. 9. (! – tedy teprv po Hitlerově projevu v Norimberku, sudetoněmeckém povstání a první anglo­francouzské nótě požadující, aby ČSR odstoupila Německu území, kde je více než 50 % Němců) si Beneš předvolává Alexandrovského a žádá „okamžitou odpověď“ Moskvy na své dvě proslulé otázky: 1. zda SSSR poskytne „skutečnou pomoc, jestliže Francie zůstane věrna“, a 2. zda SSSR pomůže ve smyslu Paktu Společnosti národů; přitom Beneš současně ohlašuje svůj úmysl, že „v případě útoku okamžitě telegraficky požádá Radu SN, aby uvedla v činnost čl. 16 a 17“. – Téhož večera si zavolal Beneš ještě Gottwalda, žádaje ho o názor na sovětskou pomoc (?!), a ten ho vybídl, 28 aby, chce ­li od Sovětů něco nad závazky, formuloval pro ně přes ně otázku; ráno o tom informoval Alexandrovského a ten ihned Litvinova. (Zvláště zde je těžko se ubránit dojmu, že Benešovi šlo ze všeho nejvíc o alibi; v žádném případě ale není už možno připustit, že by nevěděl, co od něho Sověti chtějí. Pokud jde o Gottwalda, vidíme, že už tenkrát byl mazanější než Beneš.) – 20. 9. Moskva obratem odpověděla na 1. otázku „ano, okamžitě a účinně“, na 2. doslova takto: „Stejně kladně můžete odpovědět i na druhou Benešovu otázku, zda Sovětský svaz pomůže Československu jako člen SN na základě 16. a 17. článku, jestliže se Beneš v případě německého útoku obrátí k Radě SN s žádostí o použití těchto článků“; připojen je ještě třetí bod, že o dotazu a odpovědi byla vyrozuměna francouzská vláda. (Odpověď jde tedy jasně dále než dotaz, jako podmínka pomoci ve smyslu článků, to jest pomoci nejen při jednání Rady, ale pomoci vojenské, je uvedena pouhá čs. žádost do Ženevy, nikoli její výsledek!) – 21. 9. po 6. hod. ráno ministerský předseda Hodža na zasedání vlády, zdůvodňuje přijetí anglo­francouzského ultimáta, řekl (dle zápisu) toto: „[Rusko pro případ nesplnění závazku Francií] si vyžádalo usnesení SN, jímž by byl označen útočník, protože jinak by hrozilo nebezpečí, že by ... mohlo býti označeno samo za útočníka. K platnému usnesení ... vyžaduje se ... (čl. 16) jednomyslnost, Rusové však prohlásili, že za účelem zjednání oprávněnosti morální pro svůj vojenský zákrok spokojili by se s většinou nadpoloviční ... bylo však zřejmo, že ani tato cesta není schůdná...“ (Zde každý jistě vidí, jak v Praze dobře rozuměli, že Sovětům jde o morální legitimování 29 akce – a také, že ministerský předseda interpretuje sovětskou odpověď po svém.) Krofta mluvil ve stejném smyslu a dodal: „Nehledě ani k tomu, že pomoc samotného bolševického Ruska postavila by proti nám celý západní svět.“ 1 – Téhož dne navštívil, dle Alexandrovského, sovětské vyslanectví nejmenovaný ministr (který zřejmě prohlédl, že se lže dokonce i na zasedání vlády jejím členům) a žádal o ověření sovětského stanoviska; Alexandrovskij konstatoval, že „včera na oba dotazy dal jasnou odpověď Moskvy. Na víc se prezident neptal.“ (Podtrhuji já, JT); ten ministr jistě nepatřil k socialistům ani ke středu, poněvadž ti všichni prohlašovali, že jdou „jednotni se svým prezidentem v čele“; jistě jde o někoho z autentické české pravice, nejspíše min. Fr. Ježka, který také spolu s Msgre. Šrámkem odmítl ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci a vyvolal skandál prohlášením, že o hranicích se s cizími státy nevyjednává, „ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel“. – Téhož dne ještě dopoledne přišel (rozhořčený) Alexandrovskij na zamini a prohlásil šéfovi kabinetu nediplomaticky, s odvoláním na tu návštěvu nejmenovaného ministra, že „protestuje proti tomu, aby se na Sovětský svaz přenášela zodpovědnost za rozhodnutí československé vlády“; ba dokonce neváhal (v souvislosti s výrokem v agrárním Večeru, jenž tvrdí, že jsme byli zrazeni také „národem slovanské rasy“) použít téměř výhrůžky: „Oznamuje, že udělá všechno, aby se tato hra se Sověty v československé veřejnosti v zájmu 1/ „Mnichovská krize v jednáních ministerské rady“, úplná edice protokolů o politických jednáních vlády, pořízená V. Helešicovou a R. Machatkovou, v: Odboj a revoluce, sv. 5, 1969, str. 150–151. (Z této edice i ostatní citace, kromě min. Ježka.) 30 některých kruhů nemohla hrát.“ (Alexandrovskij byl jistě přítelem ČSR a měl sovětské angažmá za svou věc; ať se na to díváme jakkoli, určitě pochopil princip hry se sovětskou pomocí.) – Téhož dne Litvinov na plénu Společnosti národů vyslovil politování nad československou kapitulací; připomněl významně i vlažnost za rakouské krize a kritizoval Československo, že „teprve třetího dne [po britsko­francouzském ultimátu] poprvé“ položilo své otázky Sovětům. (A zdržel se konstatování, že sovětsko­československá smlouva byla nepochybně Prahou roztržena, vždyť 6. bod anglo­francouzského ul­ timáta, které toho dne čs. vláda přijala, hovoří o zrušení stávajících vojenských smluv Československa! – Jak to, že to emigrační autoři ignorují?!) – Ale nicméně! 22. 9. žádá Krofta Moskvu o demarši proti Polsku! – 23. 9. sovětská vláda oficiálně prohlašuje, že v případě polského útoku proti ČSR bude považovat stávající smlouvu o neútočení mezi SSSR a Polskem za neplatnou. – 23. 9. večer na zasedání nové (Syrového) vlády líčí staronový ministr zahraničí Krofta předešlý příběh takto: „SSSR původně trval na tom, že by šel na pomoc, půjde­li Francie, pak žádal alespoň většinové prohlášení SN, že na Československo jest veden útok, nyní však již prohlásil, že stačí k jeho zákroku, když napadené Československo vznese protest k SN.“ (Tedy ve chvíli mobilizace pojednou verze optimistická; v každém případě je odlišná od výkladu z 21. 9.) – 25. 9. Sověti oznamují Francouzům, že přisunuli k západní hranici 30 divizí pěchoty, jízdu, tanky a letectvo. 31 – 29. 9. Alexandrovskij sděluje Litvinovovi svůj závěr: Beneš se bojí přijmout sovětskou pomoc. – 29. 9. večer schůze vlády, která ještě nezná mnichov - ské rozhodnutí, ale cítí katastrofu; Krofta „opakuje stanovisko Ruska, že by zakročilo, když by Československo bylo napadeno a protestovalo u Společnosti národů, ale pomoc samotného Ruska by byla i nebezpečná, protože by vyvolala frontu proti bolševismu“. – 30. 9. dopoledne schůze vlády, která dostala text Mnichovské dohody. Ministr Karvaš (čelný kapitulant): „Názory o sovětské pomoci jsou úžasně přehnané. Mohli by nám poslat snad letadla, například 2000, ale my pro ně nemáme zásob benzinu [Zaznamenejme!]. Je otázka, půjde­li pozemní ruské vojsko ... a kdyby šlo, mohla by Anglie jíti i proti nám z obavy před bolševismem.“ – 30. 9. ráno, tváří v tvář mnichovskému ultimátu, žádá Beneš Moskvu o radu: má volit boj, nebo kapitulovat? Odpověď chce do večera. Alexandrovskij jede na Hrad, kde zasedá vláda (pozval ho snad Smutný na jeho naléhání a bez vědomí vlády!); kolem poledne mu Beneš po Smutném vzkazuje, že už na odpovědi netrvá. Na zasedání prezident v té chvíli prohlásil, že „v případě, že by nám přišlo na pomoc jediné Rusko, nastala by válka všech proti Rusku, a Anglie by šla proti nám [?!]“. Sovětské ministerstvo zahraničí pak ještě zjišťuje, zda snad zpoždění odpovědi ne ovlivnilo jednání československé vlády, nezpůsobilo její kapitulaci. Každý, kdo je schopen objektivní úvahy, musí tedy konstatovat mimořádnou sovětskou aktivitu na straně ČSR v jejím konfliktu s Německem a Polskem. Sovětská diplomacie přitom několikrát mírně, ba i nemírně překračuje diplomatické zvyklosti. Její prohlášení jsou na nejvyšší míru závazná. To, co bylo přitom žádáno na 32 ČSR, její vlastní dožádání či úsilí, je naprostou samozřejmostí v každé podobné mezinárodní situaci. Na (pseudo)otázku o sovětské pomoci ostatně odpovídá sám prezident Beneš, a to mnohokrát a vždy jednoznačně v tom smyslu, že na něm bylo rozhodnutí, a je tudíž i od povědnost. (Beneš nelže pro historiky, kteří umějí číst!) V podání jeho pamětí Mnichovské dny (napsaných za války a vydaných teprve dvacet let po jeho smrti, v r. 1968): „Ale xandrovskij, který v Praze působil v našem prostředí, aby se nátlaku německo­franko­britskému nepovolovalo, ... donesl novou odpověď Moskvy ještě týž den [21. 9.], ve chvíli největšího rozčilení v Praze v kruzích vládních... Moskva vzkazuje, že kdyby došlo k válce s Německem a toto bylo útočníkem, že by jí stačilo, kdyby Československo podalo svou stížnost proti útočníkovi do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu, jenž by se už tím cítil autorizován jít Československu na pomoc. – ...[SSSR] nabídl více, než byl povinen... Ale po všech bolestných úvahách jsem došel nakonec znovu k závěru, ...že se k válce v této chvíli jen na jednu frontu – a to frontu východní – společně se Sovětským svazem odvážit nemůžeme a v zájmu svém i Sovětského svazu nesmíme. Soudím, že to bylo moje nejdůležitější rozhodnutí v této krizi.“ Následuje několikastránkové zdůvodnění, kuriózně psané z hlediska SSSR, jako by byl Beneš pánem Kremlu; tomu se nedivme, je psáno v době, kdy Stalin právě Benešovi vyčítá, že ho v roce 1938 zklamal, a samozřejmě přitom nic nepředstírá, má pravdu, a Beneš se ospravedlňuje tím, čím Stalina právě zarmucují jiní – neexistencí západní fronty. Věc je úplně jasná. Otázka, „zda by byl SSSR přišel na pomoc“ je proto falešná, že z československé strany tak vůbec nestála. S pomocí SSSR se počítalo právě v té podobě, v jaké 33 byla poskytnuta a jak odpovídá historické podobě konfliktu, vedeného diplomatickými nótami a vojenským blufováním, manévry a vydíráním. Sovětská pomoc byla kartou v mocenské hře, ne válce. Jednání se SSSR ukazují, jak se právě československá strana snažila držet věc v těchto hranicích. Nejenom že nepředložila Sovětům žádnou výslovnou žádost „nad závazky“, ale zmrazovala jak náznaky sovětské ochoty jít dále ve válce slovní, tak i předchozí snahu připravovat vojenskou kooperaci. Za čtyři léta spojenectví nebyla vůbec vypracována ani teoretická představa o společných vojenských akcích!! Může být pádnější důkaz, že se s přímou vojenskou pomocí vážně nepočítalo? Sovětská zahraniční politika viditelně usilovala o získání mravní legitimace k sovětskému vojenskému zásahu, jestli ne přímo o provokování konfliktu; prezident Beneš hrál sovětskou kartou, ale snažil se dělat to opatrně. A to nikoli z obav před sovětizací (tento důvod se nikde neobjevuje), nýbrž kvůli pověsti ČSR zejména v očích britských konzervativců. Bylo třeba čelit obvinění, že ČSR otvírá Sovětům dveře na Západ. Pokud se týče Sovětů, máme tu místo pseudootázek skutečnou otázku: Proč se vlastně hovoří o nějakém zásadním obratu sovětské politiky roku 1939? Což není zřejmé, že Sověti sledují v roce 1938 tentýž základní cíl, který pak za jiné situace v jiné alianci, s Německem, prosadili v letech 1939–1941, totiž posunutí západní hranice, a zejména odstranění nezávislého Polska jako první překážky svého postupu do střední Evropy? A pokud se týče nás samých, můžeme se zamyslet, o čem svědčí spontánní používání termínu „pomoc“ pro sovětský vojenský zásah – právě těmi antikomunisty, kteří tuto „pomoc“ popírají. Kde vlastně mají původ typické slogany roku 1968? 34 Konkrétní jednání a tím spíše nejednání o sovětském vojenském zásahu tedy potvrzuje závěr, který jsme si museli učinit již ze sledování činnosti a nečinnosti vlády v kritických dnech mezi 20. a 30. zářím: že se se skutečnou velkou válkou v té chvíli a na našem území vážně nepočítalo. Vedle toho bystřejšímu pozorovateli neunikne zvláštní hra: Prezident Beneš a jeho ministři (právě v tom tak nezvykle aktivní!) se velmi snaží předejít obvinění, že se sovětské pomoci sami zřekli. Rádi by ponechali v očích národa černého Petra Sovětům. Jenomže Alexandrovskij a Litvinov to dobře vycítili a nedovolili. Dokázali se ubránit před vmanévrováním do pozice spoluviníků, porušovatelů smluv, a na druhé straně i před podezřením, že konflikt podněcovali. Obraz Sovětského svazu zůstal v této chvíli jak před českými vlastenci, tak i před západními demokraty zcela čistý. Ach, ta zrada na československé vládě! Velká stavba Nyní se pozastavíme u další důležité složky mýtu, skvěle připravené a vyzbrojené armády na hranicích útočníka. Začnu s rekvizitou číslo jedna, mohutnými pohraničními opevněními, jež jsou tolik populární zejména pro filmová zpracování mýtu. (Fakta, s nimiž zde budu pracovat, jsou převzata ze studie plk. Václava Hyndráka, 1 která otázku osvět lila z hlediska vojenského historika, a dále z pamětí a úvah významných účastníků – československého hlavního velitele roku 1938 gen. Krejčího, 1/ Václav hyndrák, Československá armáda v roce 1938, Naše vojsko, Praha 1968, 48 stran. 35 přednosty ofenzivního zpravodajství plk. Strankmüllera a [pozdějšího] gen. Ressela. 1 Nechci přitom tvrdit, že oni jsou odpovědni za mé závěry: domýšlím jejich konstato - vání.) Otázka první, kdy a za jakých okolností začala stavba československých opevnění: V roce 1932 se konala tzv. odzbrojovací konference, která skončila tím, že si Německo vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení. To bylo ještě před Hitlerem. Dr. Beneš se tehdy vrátil ze Ženevy a měl s nejvyššími vojenskými činiteli poradu, kterou prý všechno začalo. Řekl jim: „Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vojensky plně připravena.“ Monarchický tón promluvy ministra zahraničí ke generálnímu štábu svědčí o skutečnosti, kterou jsme už zaznamenali; zaznamenejme teď pozoruhodnou skutečnost, že teprve zde tedy má být onen bod 0: v té době Francie budovala svou Maginotovu linii už téměř šest let. Potom oceníme, že se do věci vložil aspoň ministr zahraničí, když obranu zanedbal prezident a resortní ministr. Krátce po oné poradě přišel k moci Hitler. Kdo to je, měl a mohl každý vědět z jeho předchozí desetileté činnosti, nehledě na Mein Kampf! Byli i tací v pražských špičkách, kteří soudili, že je pro nás dobré, že Hitler je Rakušan a ne Prušák. V říjnu 1933 Německo demonstrativně opustilo novou odzbrojovací konferenci a za pár dní nato i Společnost národů. Na londýnské konferenci poprvé oficiálně proklamovalo požadavek nových 1/ Ludvík Krejčí, „Obranyschopnost ČSR 1938“; Emil Strankmüller, „Ofenzivní zpravodajství v letech 1937 do 15. března 1939“; obojí v: Odboj a revoluce, sv. 2, 1968. – Alfréd Ressel, „Mnichov ve vzpomínkách a v kritice důstojníka generálního štábu československé armády“, v: Historie a vojenství, 1969, č. 2. 36 kolonizačních území na Východě. ČSR nepodnikla žád - né opatření k zvýšení své bezpečnosti. V roce 1934 byli atentátem zabiti jugoslávský král Alexandr a francouzský ministr Barthou, což Beneš později hodnotí jako definitivní zlom ve francouzské politice, a totéž bychom mohli říct i o spojenci Jugoslávii. V ČSR nestalo se nic. V březnu 1935 zavedlo Německo povinnou dvouletou vojenskou službu; v ČSR trval boj o její znovuzavedení dvě léta a prosadilo se teprve poté, co náčelník hlavního štábu pohrozil demisí. V květnu 1935 vypracovalo německé ministerstvo vojenství první plán preventivní války proti ČSR. „Čas vítězí nad naší vládou,“ byl by mohl napsat Ludvík Vaculík – a byl by nespravedlivý, poněvadž stejně tak v této jako v jeho době nešlo jen o vládu. „Končí rok 1935. Spáči ve zvěrokruhu procitli,“ píše gen. Ressel. Po pravdě musíme říci, že především díky Benešově volbě prezidentem. Ale ne zas tak rychle. Předtím Hitler stačil ještě 7. března 1936 obsadit Porýní (což je základní zvrat mocenské rovnováhy ve střední Evropě) a zhruba v téže době vydat směrnice pro válku proti ČSR. Tu teprve přichází 30. 4. 1936 čs. zákon na obranu státu, měsíc nato zákon o půjčce na obranu – a koncem léta 1936 je zahájena stavba opevnění, netřeba snad ani dodávat, že horečně. To znamená, že práce začaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci dle nejurgentnějšího alarmu z r. 1932; ztraceny byly skoro celé čtyři roky. „Pod ochranou ... spojeneckých smluv cítila se čs. vláda tak jista, že nepokládala opevňování státních hranic za potřebné. Teprve v létě roku 1934 začalo se MNO zabývat otázkou... Do té doby nebyla tato otázka ani teoreticky studována,“ konstatuje později velitelství německého pozemního vojska. „Ztracený čas 37 nedal se ničím nahradit, ale nelze z toho nikoho vinit,“ píše gen. Krejčí. „Rozhodující většina našeho národa byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru ... státotvornost nebyla na žádoucí výši. Zjistit nakolik byl nedokončenou obranou vlastního státu vinen sám lid, je věcí historiků. Bez peněz se nedá budovat nic a ty mohlo na obranu povolit jen volené Národní shromáždění reprezentující vůli lidu. Lid po armádě volal, až bylo zle, ale ta nemohla dělat zázraky...“ Potud gen. Krejčí. Snad bychom to mohli říci otevřeněji: to, co rozhodovalo, byl typicky český pocit, že samostatný stát je pěkná věc, protože to nic nestojí a cizák nevykořisťuje, takže to přijde levněji. Musí se ale dodat, že právě v té době zuřila světová hospodářská krize. Řada států zmírňovala její lidské důsledky i nebezpečí sociálního výbuchu veřejnými stavbami a některé diktatury zvládly krizi díky svým vojenským rozpočtům, což jim také velice upevnilo sociální bázi. Poněkud to platí i o Francii, která stavěla nejen maginotku, ale i moderní loďstvo. V ČSR trvala statisícová nezaměstnanost (což tehdy znamenalo také drastické chudinství) déle než jinde, hluboko do druhé poloviny třicátých let. Můžeme ještě připomenout, že zmírňování chudinství jako těžkého sociálního problému veřejnou stavbou obranného charakteru zavedl do Čech již král Karel a že viditelnou připomínku toho měli vládcové republiky přímo pod okny v podobě Hladové zdi. Předpokladem pro podobná řešení je samozřejmě určitá ne­li sociální velkorysost, pak alespoň prozíravost a jakási opatrnost majetných tříd. Kapitáni německého hospodářství byli k tomu vychováni Bismarckem a měli stoletou zkušenost opravdového podnikání, na rozdíl od primitivů agro­ a živnokapitálu. Toto je odpověď na první otázku. To jsou příčiny, proč československý pevnostní systém v kritické chvíli nejenže 38 nebyl dokončen, ale byl sotva v počátcích, přičemž nehotovost systému jako celku do značné míry znehodnocovala i to, co dokončeno bylo. Kromě toho se v rozhodující chvíli ukázala jako nepřátelská také hranice polská a maďarská, které opevňovány nebyly. (Pokud se týče Polska, byl to pak pro gen. Krejčího důvod k jeho odpovědi na dotaz vlády, že pokud zahraniční politika nedosáhne neutralizace aspoň této hranice, není možno počítat ani s relativním úspěchem obrany.) „Francie opevňovala 12 roků frontu dlouhou 350 km [říká gen. Krejčí], my jsme za tři roky do jisté míry opevnili aspoň nejvíce ohrožené směry.“ Za druhé: Je zřejmé, že každá stavba trvalých obranných zařízení musí plnit nějaký konkrétní úkol v budoucím střetnutí, jak se na ně vojsko a celý stát připravuje. Obranná stavba, která by takový úkol neplnila, by byla absurdní – právě tak, jako silnice stavěná bez účelu anebo most odnikud nikam. Je tedy základní věcí dopátrat se ideje, na jejímž základě byla československá pohraniční opevnění budována. Se zjednodušením notným, ale zde nutným můžeme říci, že zásadně se nabízely, s přihlédnutím k naprosto nevýhodné, neudržitelné geografické podobě státu a očekávanému směru agrese, dvě základní varianty, mezi nimiž bylo třeba rozhodnout. První: pevná kruhová obrana, která by se soustředila na jádro státu, tj. Čechy a Prahu, a je hájila i za cenu opuštění Slovenska a pravděpodobně i Moravy, což by umožnilo zkrátit frontu a soustředit dostatek sil na minimální hájitelný prostor. Druhá varianta se zakládala na předpokladu, že československá armáda ustoupí pod tlakem nepřítele do východní části státu, tam vytrvá na poslední linii obrany a uchová si přitom jádro sil až do chvíle, kdy do války proti Německu vstoupí jiné mocnosti a tím se zvrátí 39 celkový pro nás nepříznivý poměr sil; ve chvíli tohoto oslabení a vyčerpání Německa přejde naše vojsko do ofenzivy, osvobodí okupované státní území a díky tomu, že si uchovalo svou údernou sílu, ovlivní podmínky budoucího míru pro nás příznivě. Volba samozřejmě závisela na mnoha činitelích a možnostech, např. co má vojsko a země k dispozici, a zejména ovšem na mezinárodní situaci – kolik