načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky - Jan Tesař

Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky

Elektronická kniha: Mnichovský komplex -- Jeho příčiny a důsledky
Autor:

Eseje historika Jana Tesaře, vycházející v novém vydání po čtrnácti letech, se tematicky zaměřují na československé dějiny druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 277
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 2.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0304-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Eseje historika Jana Tesaře, vycházející v novém vydání po čtrnácti letech, se tematicky zaměřují na československé dějiny druhé poloviny třicátých a počátku čtyřicátých let a zachycují je v širších duchovních a morálně-politických souvislostech. Kniha zahrnuje jednak Tesařovu práci Mnichovský komplex z roku 1989, která nastoluje zrcadlo především stereotypům a hluboce zakořeněným mýtům v české národní sebereflexi, jednak cyklus esejů Vlastenci a bojovníci o počátcích české kolaborace a odboje, který vycházel na pokračování v Listech v roce 1969. Vedle toho obsahuje kniha ještě dvě časopisecké studie na dané téma z konce šedesátých let.Texty Jana Tesaře vynikají především hloubkou a ostrostí pohledu, který v každém případě nutí k přemýšlení i ty, kteří nemusejí sdílet autorovy vývody. Tesař nikterak neskrývá svou zaujatost; je to však zaujatost v nejlepším slova smyslu – pro pravdu vědeckou i morální.

(jeho příčiny a důsledky)

Předmětná hesla
Münchner Abkommen (1938 září 30.)
* 1938-1939 * 1938-1945
Mezinárodní vztahy -- 1938-1939
Zahraniční politika -- Československo -- 1938-1939
Protifašistický odboj -- Československo -- 1938-1945
Kolaborace -- Československo -- 1938-1945
Historické vědomí -- Česko
Sociální paměť -- Česko
Československo -- Společnost a politika -- 1938-1939
Československo -- Dějiny -- 1938-1939
Zařazeno v kategoriích
Jan Tesař - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Jan Tesař

Mnichovský komplex

Jeho příčiny a důsledky

PROSTOR


4


5

Jan Tesař

Mnichovský

komplex

Jeho příčiny a důsledky

PROSTOR | PRaha | 2014


6

© anna Koutná, 2000

© PROSTOR, 2014

ISBN 978-80-7260-304-6


7

paní Anně Blažíčkové


8

OBSah

Mnichovský komplex

čili Příspěvek k etologii Čechů // 11

„Zvoní, zvoní zrady zvon...“ // 12

Jak byla svržena vláda zrady // 18

Jak Sověti zklamali prezidenta // 24

Velká stavba // 34

Chceme zbraně, dali jsme si na ně // 47

„Specifická cesta“ obrany ČSR // 54

Psychologická válka // 69

„Držet se Francie za šos!“ // 76

ČSR usmiřuje Hitlera // 86

Benešův plán pro každý případ // 91

Mýtus jako zbraň psychologické války // 100

Kdo koho zradil? // 106

Panoráma // 114

Divadlo // 121

Filozofie // 126

Patnáctý březen

v českých dějinách // 137


9

Vlastenci a bojovníci // 147

Prezident „Zachránce“ // 147

Svornost, svornost, český sbor // 156

Průvod kolem hrobů // 166

Klid a práci // 176

Železná garda a „realisté“ // 186

Realisté a „nezodpovědní“ // 196

Svár a soulad iluzí // 206

Svědomí národa // 216

Svědomí národa (nepublikovaná verze) // 227

Bojovníci // 239

Emanuel Moravec

aneb logika realismu // 249

O autorovi // 267

Jmenný rejstřík // 271

Ediční poznámka // 276


10


11

Mnichovský komplex

čili Příspěvek k etologii Čechů*

Památce dr. Jaroslava Werstadta (1888–1970)

Úvahy o tzv. mnichovské zradě a o tom „zda jsme setenkrát měli bránit“ (tomto, jak uvidíme, pseudoproblému) patří k nej oblíbenějším námětům. Co víc: jsou bezmála jedním z identifikačních znaků češství. Něcopodobného jako britské trauma z královraždy 1649 nebo tajený francouzský komplex vynálezců teroru 1793. Úplná iracionalita českého traumatu přitom pravděpodobně ani nemůže být pozorována zevnitř; není náhodou, že vyniká z práce dvou autorů sudetoněmeckých, F. P.Habela a H. Kistlera, kteří píší o vítězství dynamického českého národního hnutí za první světové války a o jeho

triumfu dosaženém za cenu minimálních obětí ve válce

druhé – na pozadí dvojnásobné a definitivní tragédie

Sudetoněmců jako přirozených protivníků Čechů v boji

o české země.

1

Shrnul bych takto: Češi za první světové

války projevili jedinečné mistrovství ve strategii dleMistra Suna – držením měst na sibiřské magistrále dobyli

měst Chebu, Komárna a Těšína; za druhé světové války

brilantně aplikovali strategii, na níž stálo impérium

britské – nehledě na porážky v bitvách vyhrávat války,

* Tuto práci, určenou původně přátelům, Jan Tesař napsal počátkem

roku 1989 (pozn. red.).

1/ Fritz Peter Habel, Helmut Kistler, Němci a Češi 1848–1948 (edice v českém jazyce), Mnichov 1987, zejména str. 116, 81, 126 ad. pokud možno silami jiných (přičemž k tomu využili právě Britů, jejichž premiér si naivně myslel, že se české manipulaci, válce za české zájmy, ubránil); ale tyto „lä­ chen de Bestien“ (jak Čechům říkali Sudetoněmci) mají trauma právě z tohoto svého svrchovanéhostrategického mistrovství! Toto přece o něčem svědčí! – Taktozformulovaný problém potom opravdu stojí za pozornost, dá nahlédnout, co jsou to Češi. Bohužel, takto nebývá rozebírán v českých debatách.

„Zvoní, zvoní zrady zvon...“

Po padesát let obehrávaný verš národního básníka dob -

ře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že

se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci asovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity

prosovětského režimu dodnes. Účinnost tohoto nástroje

je dána celonárodním rozšířením mýtu a ještě více tím,

že mýtus tkví svými kořeny hluboko v povaze českékultury, navazuje na ně.

Komunistům od počátku sloužily všechny základní

složky mýtu: zklamání z tzv. zrady Západu jakoargument, že se ČSR musí ve své zahraniční politice„orientovat na Východ“; memento zhrouceníčeskoslovenského státu interpretované jako tzv. zrada české buržoazie;

nezbytný motiv spasení v podobě „lidu, jenž chtělbojovat“ – samozřejmě pod vedením KSČ. Všechny tyto

problémy veřejnost oslovovaly. Komunistická pro­

paganda prokázala při práci s národním mýtemcílevědomost, zručnost i pružnost. Mýtus neztratil po padesát

let svou přitažlivost a manipulační sílu také proto, že

komunis té nabídli postupně řadu variací uvnitřzákladního sloganu. Např. ve svém zpracování mýtu nejprve

13

asi deset let ponechávali otevřenou otázku, zda zvonem

houpal také prezident Beneš (využívali chytře jeho trau -

matu a strachu), poté ho dalších zhruba patnáct letme

zi zrádce zahrnovali (v době, kdy chtěli ukázat, že jim

nestačí ČSR prosovětská, že musí být bolševická), a pak

si znovu získali důvěru lidí tolerováním neboinspirová

ním teze, že dr. Beneš byl obětí, nikoli pachatelem. Po

celou tuto dobu byl ustavičně a z různých stran atakován

„zrádný Západ“ a veleben Sovětský svaz jako zachránce.

Ani do budoucna nejsou možnosti vyčerpány, motiv je

velmi příhodný pro přestavbu; můžeme se nadít

např. příběhu o šajtanu Stalinovi, jenž vyvraždilsovět

ské generály nadšené pro Československo a podněcující

francouzské, potažmo britské kolegy k jeho obraně.Uvi

díme.

Produkce českých emigrantů je doklademvšenárod

ního rozšíření mýtu. Jeho základní struktura je vemi

grantském podání tatáž. Verzí je více, ale nejsou pes­

třejší, naopak je tu ve srovnání s komunistickou

zručností a pružností patrná strnulost, nebudu­li už

mluvit o tom, že komunisté neustále obohacují mýtus

novými historickými fakty. Pouze role mytických sil

jsou poněkud odlišně rozděleny: Západ sice zradil, ale

jen neporozuměním (nedocenil nás!), kdežtoopravdo

vou zradu spáchal SSSR, nechtěl nás bránit. Takže

SSSR je v režimním podání v přirozeném postavení

protektora, bez něhož nemohl náš stát existovat, amo

tivem „zrady zvonu“, protektora, který zradil, se jen

černě podtrhuje jeho naprostá nezbytnost pro náš stát;

v podání emigranta samozřejmě „zradil“ SSSR, čímž se

opět jen zdůrazní totéž, nezbytnost protektora. „Zradu

buržoazie“, příp. Benešovu z komunistických verzímý

tu nahrazuje v emigrantském podání zrada – Benešova

(však nás zradil taky v únoru 1948!). A lid dychtivý boje a oklamaný, jelikož neposlechl KSČ, je nahrazen lidem dychtivým boje a oklamaným, jelikož nesvrhl zléhoBeneše.

Mnichov jako memento bývá čas od času citován imimo kotlinu českého myšlení a znamená pak zpravidla

banální připomínku, že ustupovat agresorovi senevylácí. Sovětům slouží „Mnichov“ k ospravedlnění jejich

paktu s Hitlerem a jejich mýtus je vlastně dost blízký

českému, navazuje na komplex svaté Rusi, jíž tolikrát

zhrdl nevděčný spojenec. Francouzské trauma existuje,

ale je za ním především rok 1940; nikdo si nesmí myslet,

že může existovat francouzský pocit viny; něčehotakového jsou schopni snad jedině Němci. Kdežto Britové

zpravidla vždy znovu věcně připomínají, že poměr sil

jim v září 1938 prostě nedovolil začít konflikt s Ně­

meckem bez velkého rizika nebo jistoty porážky – pro

národ válečníků, který vybudoval světové impérium, je

ústup spojený s těžkými ztrátami samozřejmostí,zejména když zaplatil satelit.

1

Pokud se týká těchto obecných souvislostí, právěposlední léta přinesla četné podněty, které nabádajískoncovat s komunistickým zjednodušením o spiknutí světové

reakce proti SSSR, jehož obětí se stala ČSR. Taknapříklad se ukazuje, že k rozvratu francouzského vojenského

průmyslu, válečného rozpočtu a obranné schopnosti

Francie významně napomohla vláda lidové fronty a její

sociální opatření; a kapitulantský duch Francie v době

španělské války a před Mnichovem je, jak ukázal výzkum,

také pacifistického, tj. výrazně le vicového původu.

2

Toto

1/ K loňskému výročí v tom duchu znovu sir Douglas­Home; viz

o tom polská Kultura, Paříž 1988, č. 494, str. 126.

2/ K tomu naposled Christian Jelen, Hitler ou Staline. Le prix de la

paix, Flammarion, Paříž 1988.


15

správné obecné zařazení mýtu musím bohužel ponechat

stranou, mým tématem je mýtus v národní české podobě.

Předchozí jubilejní rok přinesl několik výborných

ukázek pro mou demonstraci. První z nich jefrancouzská a byla hned použita také gorbačovským Ogoňkem

a poté pražským režimním Kmenem.

1

Francouzský vo -

jenský archivář plk. Pier re Le Goyet napsal práci opoměru vojenských sil mezifrancouzsko­československo­britskou koalicí s možnou podporou SSSR na straně jedné a Německem s možnou podporou Itálie na straně druhé. Základní Le Goyetova myšlenka: mnichovské rozhodnutí bylo osudnou chybou francouzské politiky a vedlo k těžkému oslabení Francie v poměru vojenských sil, což se přímo a výrazně projevilo zafrancouzského tažení 1940 (československé tanky atd.); příčinou

tohoto rozhodnutí byl těžký omyl francouzskéhovojenského zpravodajství, které na jedné straně podcenilo

možnosti ČSR, na druhé straně se dalo oklamatHitlerovým blufováním a přecenilo např. sílu německéholetectva více než dvakrát; „mít víc odvahy říci Hit lerovi Ne!,

dost možná, že by nejen nedošlo k válce, ale že by se

zhroutil i hitlerovský režim!“. Argumentace plk. LeGoyeta se odvolává na premiéra Daladiera, tj. na mnohá

osobní setkání s ním nad tajnými archiváliemi z let

1938–1940 v r. 1963: „Spolkl jsem hada,“ říkal Daladier,

rozuměj Chamberlainova. Zřejmě ex post popětadvaceti letech litoval, a zdá se, že nejen oslabení vojenské síly

Francie, ale i obecněji, ztráty věrného spojence.Zadostiučinění E. Benešovi, škoda, že se ho nedožil.

2

1/ Kmen, týdeník Svazu českých spisovatelů, Praha, r. I. (1988), č. 24,

25, 26.

2/ Možná, že jde o tendenci módy, literární nebo politické. Například

Le Monde otiskl k výročí článek J. Nobecourta (25.–26. 9. 1988),

kde se, vedle četných nehorázností po francouzsku, setkáme opět

Pochopitelně, že toho využili čeští komunisté. Přetisk - li rozhovor a doplnili vlastním komentářem, v němž „náš přední historik R. Kvaček“ konstatuje především fakt, že názory Le Goyeta v podstatě odpovídajístanoviskům „naší historiografie“. Dále velmi správněpřipisuje otazníky tam, kde se Le Goyet viditelně dal unést zápalem (omlouvání Daladiera; názor, že by ke zlomení Hitlera možná byla postačila i pouhá hospodářskáblokáda). A poté provádí nepozorovaný, elegantní podvod v zájmu gorbačovštiny: posunuje totiž Le Goyetovuideální představu, francouzsko­československo­britskou koalici s možnou nebo pravděpodobnou podporousovětskou do podoby velké koalice SSSR­ČSR­Francie­Británie. Tradiční použití komunistického sloganu (náš stát doplatil na zradu Západu) je tu jasné, jeho zcela aktuální variace („velký dům“) také. Škoda, že Kvaček slouží lži, je to opravdu dobrý historik: např. on mezi prvními také ukázal, že „velká koalice“ v r. 1938 je iluzí již proto, že až do poloviny roku 1940 nebylo Německo natolik vážným nepřítelem ani pro Británii, ani proSověty, aby učinilo tuto koalici všeobecně žádoucí.

Druhou ukázku cituji s ošklivostí a omluvou Kvačkovi za juxtapozici: je pod tím podpis Ivana Pfaffa. Ale Die Zeit je špičkový žurnál a otiskl ten smrad k výročí.

1

Nad

mapou „Strategische Lage der Tschechoslowakei am

30. 9. 1938“ (Quelle: Pfaff) žasneme nad drtivými údery

s plukovníkem Le Goyetem a Daladierem pozdě litujícím; píše se též

o Daladierových papírech v příslušném ústavu, jeho obsáhlé studii

o Mnichově a o významné vědecké práci Elisabeth de Réau na základě

tohoto materiálu. Je­li to snad symptom nějakých širších tendencí,

učiníme to nejhorší, budeme­li je považovat za projev pocitu viny. To

je německý pocit a vyrůstá z německé tradice, ve Francii je něco

takového vyloučeno: omyl Daladierův poškodil Francii!

1/ Die Zeit, Hamburk, č. 38 z 16. září 1988.


17

našich statečných vojsk na Drážďany a Linec a zíráme,

jak se v kotli obklíčení u Vídně zmítá nejmíň jedna znastupujících německých divizí. (Hle, ukázka motivu

„zrádného Západu“ v emig rantské verzi: jsme mocní –

a oni nás nedoceňují!) Udivený čtenář snadnopřehlédne malý nedostatek, že se kalkuluje s těžkýmiopevněními, jejichž stavba měla dle plánu začít po roce 1946.

Závěr je ovšem jasný: „Nejpozději po čtyřech měsících

války by se Německá říše zhroutila anebo by musela

přerušit operace proti ČSR.“ Jedná se samozřejmě oválku proti osamocené ČSR, to je smysl celé exhibice; Pfaff

sděluje, že připravuje knihu, kde dokáže, že SSSRČeskoslovensko zradil.

Českému mnichovskému traumatu byla věnovánataké Tigridova stať ve Svědectví č. 85, která je kapitolou

téhož roku vydané knihy o národním osudu.

1

Tou je

nutno zabývat se vážně. Mnichov má dle Tigrida rozho -

dující místo v československých dějinách, neboť tehdy

„... lid osvědčil ... větší morální, občanský a snad ipolitický cit pro to, co se dělo a co se má dělat, než ti, kteří

si osobovali právo ho vést. ... Ve chvíli, kdy státnímu

životu zvonil umíráček, národní život, občanskámorálka byly na nebývalé výši, po roce 1938 už nikdynedosažené... Co následovalo, byl rychlý úpadek právě těch

mravních a občanských ctností, jimiž se tehdy lidvyznamenal.“ Příčina, resp. vina je tu označena výslovně:

„Kapituloval prezident Beneš, tehdejší vláda, která mu

kapitulaci schválila, možná i vojáci, kteří se tehdy ještě

mohli vzbouřit, rozkaz k ústupu z hraničních opevnění

neposlechnout, střílet.“ Zde tedy kořen zla, zlom:„Kapitulace jako nástroj politiky se nám totiž vrací v různých

1/ Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastnímosudu, Sixty ­Eight Publishers, Toronto 1988, 569 stran.


18

podobách...“ Kon cepce je tu tedy celistvá a uzavřená,

logika jasná – mechanika též. Klasický výraz českého

mnichovského mýtu, zde ve verzi emigrační.

Můj přístup je naprosto konkrétní. Nemínímvyvozovat ideje z idejí nebo vlivů, nýbrž zkoumám konkrétní

historické okolnosti vzniku mýtu a jeho společenskou

roli. Proto nejprve srovnám jednotlivé hlavní motivy

mýtu s historickými fakty. Důrazně přitom připomínám, že kromě jednoho jediného údaje (v závěru) se

budu opírat vesměs o skutečnosti široce známé adokumenty mnohokrát publikované. Z hlediskaprofesionálního historika nepřináším vůbec nic nového. Ale právě

ta skutečnost, že nejdůležitější historická fakta jsou

všeobecně známá, aniž by to dokázalo otřást mýtem,

stejně jako účast četných dobrých historiků na jehorozvíjení, jsou ústředními ar gumenty pro můj výklad.

Jak byla svržena vláda zrady

Ve většině pojednání týkajících se mnichovské krize se

zpravidla dočítáme, jak britský a francouzský vyslanec

ve dvě v noci na 21. září 1938 předložili hlavěčeskoslovenského státu ultimátum svých vlád požadující vydání Sudet Německu, jak Hodžova vláda následujícího rána ultimátum přijala, kapitulovala, což vzbudilo obrovský odpor lidu, který vyvrcholil generální stávkou dne 22. září; že tím byla vláda nucena k demisi; podle vůle lidu že byl jmenován novým premiérem generál Syrový jako symbol vůle k boji a jeho vláda že pak dne 23. 9. vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Ano, tak zhruba to vskutku bylo. Až na to hlavní, to

jest příčinnou souvislost.

Z protokolu o zasedání Hodžovy vlády v 6 hodin ráno


19

21. září (na něm se jednalo o anglo­francouzskémultimátu) nade vši pochybnost vyplývá, že vláda samanařed svou demisi připravila. Navrhl ji sám Hodža již

v zahajovacím projevu jako součást plánu, jak sevyrovnat se situací. Z podně tu samého prezidenta bylo již na

téže schůzi rozhodnuto o nezbytné „kontinuitě“ vládjakožto fundamentálním princi pu. Prakticky to pakznamenalo, že všichni političtí ministři údajně lidemsvržené vlády se dále účastnili zasedání no vé úřednické vlády

jakožto její „politické pozadí“. Jmenování úřednické

vlády v čele se Syrovým rovněž navrhla odstupující Hod­

žova vláda, a zdůvodňovalo se to údajnou nemožností

svolat parlament, a tedy ustavit vládu parlamentní.Ačkoli to nedovedu dokázat, jsem si jist (na základě své

dobré představy o československé takzvané parlamentní

demokracii), že Syrový se nestal předsedou vlády z vůle

rozhořčeného lidu jakožto jeho miláček, nýbrž že se stal

miláčkem lidu a for mál ním předsedou domnělenekapitulantské vlády z vůle trénovaných šíbrů československé

politiky. (Lid československý jest bohužel politickyprimitivní natolik, že dokonce ani opakování manévru

s podstrčením přihlouplého generála za symbol svobody

neprohlédl! Naštěstí teď nikde žádného kandidátanevidět.) Zcela trapná úloha Syrového v průběhu dalších

jednání je nepochybná. Rozhodovali titíž, které prýgenerální stávka a demonstrace svrhly. Rozhodovali...

„Dvacítka“, delegáti vládních partají, zastupovala par -

lament, samozřejmě bez jakéhokoli ústavníhooprávnění nebo pověření. Že existují stálé orgány obou komor,

snad ani nikomu nepřišlo na mysl; rozhodně nikdonebral vážně nutnost rozhodnutí konzultovat s těmito

ústavními činiteli. Nicméně se operovalo ústavností –

když se to hodilo. Že je naprosto protiústavní přijetíultimáta, to nevadilo. Tento problém roz řešil prezident Beneš při této příležitosti i teoreticky, byl přece uctíván jako „filozof demokracie“. Jeho teoretické řešení jebohužel málo známo, ač bylo prakticky okamžitě použito hned dvakrát: vláda, která spáchá neústavní čin, musí vzápětí odstoupit, čin samozřejmě zůstane v platnosti. Od toho právě jsou tu vlády, a ovšem prezident, který je vymě ňuje. Pokud se týče členů těchto vlád, „každý může mít svůj názor, ale pozice prezidenta, předsedy vlády a ministra zahra ničí nesmí být v této době ...zeslabována... Zejména nesmí být v této tragické době připuštěna

žádná stranická licitace. To bych považoval za podrývání

státní autority v momentě vpádu nepřítele na našeúzemí“ – pravil prezident. A zvládl to: „O návrhu senehlasovalo. V politickém kabinetě se za mé přítomnostinehlasovalo nikdy,“ píše tehdejší ministr Ježek ve svých

vzpomínkách. V protokolech také žádný záznam ohlasování není. Toto je, zde řečeno mimochodem, ta slavná

československá demokracie.

Tento sbor zbabělců držících se stínu moci nám velice

připomíná československé vlády z pozdějšíchosmičkových krizí také svou urputnou snahou, aby nezůstalnikdo nepošpiněný. Také už tenkrát začíná tradicejednoho spravedlivého – tehdy jím byl ministr Petr Zenkl.

Odmítal tu novou prezidentovu doktrínu, popíral prostě

ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci, kategoricky žádal

svolání parlamentu a nakonec přestal do zasedání vlády

chodit a podal demisi. (Prezident ji vládě oznámí teprv

na dotaz!) A tu ti zbývající, toto státní vedení v nejtěžší

chvíli státu, vyvíjejí ohromné úsilí, „aby snad někdoneopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti

ostatní vládě“. „Jest věcí cti nás všech nésti plnouodpovědnost, aby nikdo netvrdil, že chtěl něco lepšího než

bude dohodnuto,“ praví Hampl. (Výrazné a několikrát

v dějinách se opakující shody nemohou být náhodné,

a jestliže jsou specifické pro určitou zemi, jsou prostě

exaktním faktem etologickým.)

Dr. Zenkl byl národní socialista a z tohoto hlediska je

výjimka. Jinak můžeme konstatovat, že jak z hlediska

prosté lidské důstojnosti, tak co do vážného a nikolikarikaturního vztahu k demokracii, čím více „nalevo“, tím

více padoušství a naopak. Nejvíce podlosti vnášejísociální demokraté, strana v této chvíli prezidentovi věrnější

než jeho národní socialisté. „Nelze připustiti agitační

řeči parlamentu“, praví (bývalý?) ministr Bechyně;

a proto je proti jeho svolání. A před seda sociálnídemokracie Hampl „souhlasí s umírněným informovánímveřejnosti“, ale „nutno naprosto usměrnit tisk a jinéprojevy“.

1

(Mluvíme o roce 1938, připomínám pro jistotu.)

1/ Kvůli srozumitelnosti: Co je autentická česká pravice? Je to národ -

ní demokracie (dědička Kramářova), resp. Národní sjednocení. Vedle

komunistů ona jediná odmítá kapitulaci jako strana. Od března 1938

byli zástupci této dříve opoziční formace ve vládách a tam protestovali

jak proti kapitulaci samé, tak i proti neústavnímu postupu. Z toho

faktu zbyl v komunistickém dějepise L. Ra šín (zahynuvší vkoncentračním táboře), o němž se mluví jako o vlastenec kém jednotlivci

– ačkoli jednal jménem strany. Poslanec Schwarz, který protiMnichovu jménem téže strany protestoval na prvním pomnichovskémzasedání parlamentu (vedle A. Zápotockého za KSČ), byl po celou válku

v londýnské emigraci v opozici proti státnímu zřízení vytvořenému

dr. Benešem, 1945 se vrátil domů a zahynul záhadně v čs. vězení, do

kterého se ještě záhadněji dostal. Dávno před Únorem! – Naproti

tomu strana agrární (k níž patřil Hodža), prohlašovaná za „pravici“

nejprve komunisty a pak jimi zblblými antikomunisty, byla spíšstavovským (agrárním!) blokem s širokým spektrem politických proudů;

zúčastnila se všech vlád „pravého“ i „levého“ středu typických pro

ČSR. Stavovský charakter agrární strany je charakteristický pro ČSR.

V agrární straně bylo ve třicátých letech křídlo ne tak „pravicové“,jako proněmecké, a tomu v pozadí stály stavovské hmotné zájmy –obchod zemědělskými produkty. Proto vystupoval tento proud (Beran)

proti Benešově profrancouzské, a tedy demokratické politice. Zazářijové krize se chytře drželi zpátky, přenechali nejšpinavější angažmá za


22

Vedle těchto velice důležitých starostí má však vláda

jednu, která s mobilizací a obranou státu opravdusouvisí. Vskutku jedinou. Totiž jak podvést vojáky, jak jim

pod nosem vydat nepříteli Cheb. (Jedná se samozřejmě

o dobu předtím, nežli tito správcové samostatného státu

dostali mnichovský rozsudek.) A to není maličkost,

„vzhledem k těžkému nebezpečí vnitřnímu a vlivu na

armádu“. Ale tu jednou promluví náš český Taciturnus,*hrdina a kvazipředseda této pseudovlády: „Vojáci

mají rozkaz hájit linii pevností svými životy..., ale že by

o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pev­

nostech se nedozvědělo.“

Snad tyto autentické a nijak výjimečné citátydostatečně vysvětlují, proč hovořím o otázce „zda jsme se

měli bránit“ zásadně jako o pseudoproblému. Ukazují,

že k upřímným a bolestivým celonárodním diskusím

bychom vskutku měli jiné skutečné problémy – jako

například proč se tak podivuhodně opakují určitécharakteristické rysy vládnutí v Čechách, buďsi moc vrukou kohokoli.

Údajný problém „kapitulovat“, nebo „bojovat“, který

byl nejprve v publicistice a propagandě, ale potomvesměs, v debatách, beletrii či filmech i v pojednáníchfilozofických, spojován s generální stávkou, mobilizací,odhodlanými vojáky v pevnostech atd. – ten prostě vůbec

není autentickým historickým problémem. Jistěže ho

přijetí kapitulace Bechyněmu (soc. dem. místopředsedovi vlády) atěžili z toho, že „oni přece dávno upozorňovali“. Proněmecká garnitura

agrárníků vytvořila politické vedení pomnichovské republiky. V roce

1945 se KSČ zavděčila prezidentu Benešovi nesmlouvavým postojem

proti obnovení agrární strany, a agrární voliči vyhráli komunistům

volby roku 1946.

* Mlčenlivý; mj. přízvisko Viléma I. Oranžského, zakladatelenizozemské samostatnosti (pozn. red.).


23

tak cítili vojáci. Ale ti byli, a to právě pro svou tupou víru

nedůstojnou svobodných občanů, pouhými stážistyabsurdní tragikomedie. Proč to bylo možné – to je další

skutečný problém, jímž zabývat se by lo by tímnaléhavější, že i toto je rys, který se opakuje. Chci říci nikoli jen

to, že se opakuje cynická hra vlády s nadšením národa:

je ještě daleko naléhavější vidět vlastnosti toho národa,

které to umožnily a které jsou tak vkořeněné, že ani

otřesná zkušenost mnichovská nebyla přijata, nebyla

zpracována – nevytvořila protilátky a nezburcovalaodor, který by zabránil opakování téhož divadla v jiných

kulisách o třicet let později.

Konstatujme však nevývratná fakta: Po nástupu Syro -

vého vlády dne 22. září a po vyhlášení mobilizace sanglo­francouzským dovolením (či vlastně vyzváním) následujícího dne večer nikdy nebyla odvolánakapitulace vlády předchozí, tj. zásadní souhlas s vydáním

území, kde je více než 50 % německých obyvatel. Vždyť

právě proto přece vláda odstoupila, aby bylo možno ten

protiústavní čin prosadit, k čemu by jinak byla demise?!

Že tento základní fakt nebyl zaregistrován těmi, kdož si

oddechli, uvědoměle nastupovali, je to konec koncůvinou jen té vlády? Vinou její je ovšem „usměrnění tisku“,

jemuž bylo prostě bez skrupulí zabráněno, jakoby zdůvodu státního zájmu, aby podal reálný obraz situace.

Vinou národa je hloupost a poddajnost vlastním šéfům,

která způsobila, že si dal vnutit všeobecnou povinnost

lhát. Syrového vláda s platností neústavního aktu své

odstoupivší předchůdkyně po celou dobu své existence

počítala – kromě několika prvních hodin po vyhlášení

mobilizace, snad! Dohadovala se, co znamená těch 50 %

(měřeno dle jakých obvodů, dle kterého sčítání lidu),

kdy má být území vydáno, komu konkrétně, co se dá

zachránit... A Mnichov byl pro ni otřesem hlavně proto, že se s ní vůbec nebavili a že nezachránila nic. Ostatní měli však přece k otřesu důvody mnohem dřív! A tu oni

nastupují do té obrovské absurdní komedie,závěrečného cvičení, jímž branná moc vlastním slavnostnímpohřbem dokazuje, že by nebyla existovala nadarmo,kdyby ..., a pacifisté přijíždějí ze zahraničí, aby se

zúčastnili pohřbu té mrtvé, řekli jí své sorry, a pak na to

po desetiletí vzpomínají jako na významný akt svého

života, a básníci nadšeně nastupují do zbraně, všichni

jsou odhodlaní, a všechno je pseudo, a snad se ani

vědomě nepodvádějí, ze začátku; prostě tu skutečnost,

třebaže je zřejmá, nemohou vnímat, poněvadž je příliš

krutá. a proto s nimi může být sehrán ten sprostýpodvod! Ale oni to tak ani dodatečně necítí, oni se za to ani

nerdí, naopak, vezmou si to za symbol, básní o tompateticky, mein Gott! Toto jsou Češi.

Jak Sověti zklamali prezidenta

Takzvaná sovětská pomoc je dalším výrazným motivem

českého mnichovského mýtu a dalším pseudoproblémem, nejen proto, že odkazuje k onomu co by bylo

kdyby, nýbrž že přehlíží, zcela pomíjí, co evidentně

skutečně bylo a co stejně evidentně nebylo.

Především, bez ohledu na jakákoli tajemství archivů,

existuje skutečnost, kterou vidí každý: určitá kontinuita

sovětské politiky, z níž je patrný sovětský státní zájem,

a ten je možno podle toho určit. V každém případě ex

post, ale dobrými pozorovateli již v době samé.

Základním a trvalým cílem sovětské politikypřinejmenším do Stalinovy smrti byla destabilizacezahraničního světa: v ní viděli sovětští vůdcové (nemluvím oKominterně ani ideologii) nejlepší prevenci proti jakékoli cizí intervenci, jíž se obávali, a zároveň cestu k izolaci obětí vlastního výboje. Oběti byly vybírány podlepříležitostí, ale ty se dávno pečlivě připravovaly a zásadně zůstávalo vždy otevřeno mnoho různých cest, aby si SSSR zachoval co největší volnost manévru. V zájmu destabilizace byly užívány komunistické strany, alepodle potřeby se angažoval různými způsoby i Sovětský svaz přímo, jako např. ve Španělsku a v Číně. Naexpanzi byla dokonce oficiálně vybudována doktrína Rudé armády – „v hranicích celého Starého světa,“ napsal Frunze.

Komplikovanost mezistátních vztahů v naší částiEvropy v dané chvíli byla pro SSSR velmi výhodná.Nabízela řadu nejrůznějších variant pro jeho angažmá, a každá

varianta měla nějakou přednost, kromě jediné –neúčasti nebo neutrality. Vždy bylo snadné izolovat vyvolenou

oběť a kandidátů byla řada. Např. konkrétně včeskoslovenské krizi to byly vedle ČSR Polsko, Rumunsko a Litva.

ČSR nebyla přímým sousedem; to bylo samozřejmě pro

ni výhodou a předpokladem spojenectví. Sovětskému

svazu dávalo spojenectví s ČSR proti Německupříležitost k izolování a případnému obsazení podle okolností

Rumunska, Polska nebo Litvy, přičemž jeho zeměpisná

izolace od německo­československého válčiště snižovala

rizika střetnutí s Německem. Toto jsou důvody, proč

SSSR jednal právě tak, jak o tom svědčí dokumenty, jak

to připomíná komunistická propaganda a jak toSovětskému svazu upírají zaslepení čeští emigranti: velmi se

vkládal do československé krize.

Všeobecně známy jsou následující skutečnosti: – Sovětští představitelé vždy jednoznačně prohlašovali,

že „SSSR samozřejmě vykoná svou spojeneckoupovinnost“. Tak to formuloval již 15. 3. 1938 předamerickými novináři Litvinov. (To bylo pár dní po zabrání

Rakouska Hitlerem, československá vláda zastírala

snad i sama sobě, že by stát byl v nějaké mezinárodní

krizi, a chlubila se, že ji sám Göring pochválil za její

postoj /ne­postoj/ k anšlusu. I v následujících dnech

Sověti převelice upozorňovali na nebezpečí proČeskoslovensko. Přáli si totiž krizi, samozřejmě to však

nemohli otevřeně říci.) – V téže době dostalo se jednoznačného ujištění osovětské pomoci také šéfovi čs. hlavního štábu gen.Krejčímu; dostalo se mu i přímého vzkazu od Stalina, že

„počítá s ním“. – Na jaře Sověti udělili výhodný úvěr na dodávku leta -

del pro ČSR (která letectvo zanedbala, jako všechno!),

naléhali na urychlené zřízení letecké linky do ČSR

přes Rumunsko (neboť byla zanedbána předemsjednaná výstavba železnice) a pokoušeli se přimětFrancii k nátlaku na Polsko, Rumunsko a pobaltské státy

(!), aby umožnily průchod sovětských vojsk doČeskoslovenska. – 30. 5. na výslovný dotaz sovětského vyslanceAlexandrovského, co soudí čs. vláda o možnosti zahájitsovětsko­československo­francouzské porady ospolečných akcích v případě útoku proti Československu,

prohlásil čs. ministr zahraničí Krofta, že prý „ČSR

nemůže jednat dříve než Francie“. – 5. 6. přikázal Litvinov vyslanci v Paříži, aby upozornil

francouzskou vládu, že SSSR hodlá zakročit protiPolsku v případě jeho agrese proti ČSR, a aby se dotázal,

zda se v tom případě bude Francie považovat zaspojence Polska; dodal ještě, že indiskrece (prozrazení

zákroku francouzskému tisku) bude žádoucí. (Poměr

mezi ČSR a Polskem v té chvíli nebyl ještě kritický,

a alespoň mně není známo, že by o tento zákrokněkdo z ČSR žádal.) – 25. 6. mluvil Litvinov na veřejném projevu v Leningradě znovu o podpoře ČSR; „zdržujeme se všakpřísně jakýchkoli rad čs. vládě, o něž nejsme žádáni ...

a soudíme, že jí samotné přísluší rozhodnout...“ (Což

je jistě míněno v kontrastu s britsko­francouzskými

„radami“ Benešovi, aby rychle učinil ústupkyhenleinovcům, ale zároveň je to jasnou obranou protiinterretování sovětské politiky jako podněcováníkonfliktu; také je to ovšem sdělením pro čs. vládu, že musí

Sověty požádat.) – 22. 8. Litvinov ujistil německého vyslance odjíždějící -

ho z Moskvy, že SSSR splní své závazky k ČSR.

– 16. 9. vzkázal Beneš přes Runcimana Chamberlaino -

vi, že „Československo s Ruskem žádných speciálních

dohod nemá a bez Francie ani nic neudělalo, ani nic

neudělá“. – 17. 9. prohlásil Krofta na tiskové konferenci, že SSSR

dělá víc, než lze od něho žádat dle smlouvy, a že sám

hledal cesty průchodu vojsk. (Kteréžto uznání určitě

Sověty pramálo potěšilo!)

– 19. 9. (! – tedy teprv po Hitlerově projevu vNorimberku, sudetoněmeckém povstání a prvníanglo­francouzské nótě požadující, aby ČSR odstoupilaNěmecku území, kde je více než 50 % Němců) si Beneš

předvolává Alexandrovského a žádá „okamžitouodověď“ Moskvy na své dvě proslulé otázky: 1. zda

SSSR poskytne „skutečnou pomoc, jestliže Francie

zůstane věrna“, a 2. zda SSSR pomůže ve smysluPaktu Společnosti národů; přitom Beneš současněohlašuje svůj úmysl, že „v případě útoku okamžitětelegraficky požádá Radu SN, aby uvedla v činnost čl. 16

a 17“. – Téhož večera si zavolal Beneš ještě Gottwalda, žádaje

ho o názor na sovětskou pomoc (?!), a ten ho vybídl,

aby, chce ­li od Sovětů něco nad závazky, formuloval

pro ně přes ně otázku; ráno o tom informovalAlexandrovského a ten ihned Litvinova. (Zvláště zde je těžko

se ubránit dojmu, že Benešovi šlo ze všeho nejvíc

o alibi; v žádném případě ale není už možnopřipustit, že by nevěděl, co od něho Sověti chtějí. Pokud jde

o Gottwalda, vidíme, že už tenkrát byl mazanější než

Beneš.)

– 20. 9. Moskva obratem odpověděla na 1. otázku „ano,

okamžitě a účinně“, na 2. doslova takto: „Stejněkladně můžete odpovědět i na druhou Benešovu otázku,

zda Sovětský svaz pomůže Československu jako člen

SN na základě 16. a 17. článku, jestliže se Beneš vpříadě německého útoku obrátí k Radě SN s žádostí

o použití těchto článků“; připojen je ještě třetí bod, že

o dotazu a odpovědi byla vyrozuměna francouzská vláda. (Odpověď jde tedy jasně dále než dotaz, jako podmínka pomoci ve smyslu článků, to jest pomoci nejen při jednání Rady, ale pomoci vojenské, jeuvedena pouhá čs. žádost do Ženevy, nikoli jejívýsledek!)

– 21. 9. po 6. hod. ráno ministerský předseda Hodža na

zasedání vlády, zdůvodňuje přijetí anglo­francouzského ultimáta, řekl (dle zápisu) toto: „[Rusko pro

případ nesplnění závazku Francií] si vyžádalousnesení SN, jímž by byl označen útočník, protože jinak

by hrozilo nebezpečí, že by ... mohlo býti označeno

samo za útočníka. K platnému usnesení ... vyžaduje

se ... (čl. 16) jednomyslnost, Rusové však prohlásili,

že za účelem zjednání oprávněnosti morální pro svůj

vojenský zákrok spokojili by se s většinounadpoloviční ... bylo však zřejmo, že ani tato cesta není

schůdná...“ (Zde každý jistě vidí, jak v Praze dobře

rozuměli, že Sovětům jde o morální legitimování


29

akce – a také, že ministerský předseda interpretuje

sovětskou odpověď po svém.) Krofta mluvil vestejném smyslu a dodal: „Nehledě ani k tomu, že pomoc

samotného bolševického Ruska postavila by proti

nám celý západní svět.“

1

– Téhož dne navštívil, dle Alexandrovského, sovětské

vyslanectví nejmenovaný ministr (který zřejměprohlédl, že se lže dokonce i na zasedání vlády jejímčlenům) a žádal o ověření sovětského stanoviska;Alexandrovskij konstatoval, že „včera na oba dotazy dal

jasnou odpověď Moskvy. Na víc se prezident neptal.“

(Podtrhuji já, JT); ten ministr jistě nepatřil ksocialistům ani ke středu, poněvadž ti všichni prohlašovali,

že jdou „jednotni se svým prezidentem v čele“; jistě

jde o někoho z autentické české pravice, nejspíše min.

Fr. Ježka, který také spolu s Msgre. Šrámkem odmítl

ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci a vyvolalskandál prohlášením, že o hranicích se s cizími státynevyjednává, „ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel

a nepřátel“. – Téhož dne ještě dopoledne přišel (rozhořčený) Alexandrovskij na zamini a prohlásil šéfovi kabinetunediplomaticky, s odvoláním na tu návštěvunejmenovaného ministra, že „protestuje proti tomu, aby se na

Sovětský svaz přenášela zodpovědnost za rozhodnutí

československé vlády“; ba dokonce neváhal (vsouvislosti s výrokem v agrárním Večeru, jenž tvrdí, že jsme

byli zrazeni také „národem slovanské rasy“) použít

téměř výhrůžky: „Oznamuje, že udělá všechno, aby se

tato hra se Sověty v československé veřejnosti v zájmu

1/ „Mnichovská krize v jednáních ministerské rady“, úplná ediceprotokolů o politických jednáních vlády, pořízená V. Helešicovou a R.Machatkovou, v: Odboj a revoluce, sv. 5, 1969, str. 150–151. (Z této edice

i ostatní citace, kromě min. Ježka.)


30

některých kruhů nemohla hrát.“ (Alexandrovskij byl

jistě přítelem ČSR a měl sovětské angažmá za svou

věc; ať se na to díváme jakkoli, určitě pochopil princip

hry se sovětskou pomocí.) – Téhož dne Litvinov na plénu Společnosti národůvyslovil politování nad československou kapitulací;přiomněl významně i vlažnost za rakouské krize akritizoval Československo, že „teprve třetího dne [po

britsko­francouzském ultimátu] poprvé“ položilo své

otázky Sovětům. (A zdržel se konstatování, žesovětsko­československá smlouva byla nepochybně Prahou roztržena, vždyť 6. bod anglo­francouzského ul­

timáta, které toho dne čs. vláda přijala, hovoří

o zrušení stávajících vojenských smluvČeskoslovenska! – Jak to, že to emigrační autoři ignorují?!) – Ale nicméně! 22. 9. žádá Krofta Moskvu o demarši

proti Polsku! – 23. 9. sovětská vláda oficiálně prohlašuje, že vpřípadě polského útoku proti ČSR bude považovat stávající

smlouvu o neútočení mezi SSSR a Polskem zaneplatnou. – 23. 9. večer na zasedání nové (Syrového) vlády líčí

staronový ministr zahraničí Krofta předešlý příběh

takto: „SSSR původně trval na tom, že by šel napomoc, půjde­li Francie, pak žádal alespoň většinové

prohlášení SN, že na Československo jest veden

útok, nyní však již prohlásil, že stačí k jeho zákroku,

když napadené Československo vznese protest

k SN.“ (Tedy ve chvíli mobilizace pojednou verze

optimistická; v každém případě je odlišná odvýkladu z 21. 9.) – 25. 9. Sověti oznamují Francouzům, že přisunuli k záadní hranici 30 divizí pěchoty, jízdu, tanky aletectvo.

– 29. 9. Alexandrovskij sděluje Litvinovovi svůj závěr:

Beneš se bojí přijmout sovětskou pomoc.

– 29. 9. večer schůze vlády, která ještě nezná mnichov -

ské rozhodnutí, ale cítí katastrofu; Krofta „opakuje

stanovisko Ruska, že by zakročilo, když byČeskoslovensko bylo napadeno a protestovalo u Společnosti

národů, ale pomoc samotného Ruska by byla inebezečná, protože by vyvolala frontu proti bolševismu“. – 30. 9. dopoledne schůze vlády, která dostala textMnichovské dohody. Ministr Karvaš (čelný kapitulant):

„Názory o sovětské pomoci jsou úžasně přehnané.

Mohli by nám poslat snad letadla, například 2000,

ale my pro ně nemáme zásob benzinu[Zaznamenejme!]. Je otázka, půjde­li pozemní ruské vojsko ...

a kdyby šlo, mohla by Anglie jíti i proti nám z obavy

před bolševismem.“ – 30. 9. ráno, tváří v tvář mnichovskému ultimátu, žádá

Beneš Moskvu o radu: má volit boj, nebo kapitulovat?

Odpověď chce do večera. Alexandrovskij jede na Hrad,

kde zasedá vláda (pozval ho snad Smutný na jehonaléhání a bez vědomí vlády!); kolem poledne mu Beneš

po Smutném vzkazuje, že už na odpovědi netrvá. Na

zasedání prezident v té chvíli prohlásil, že „v případě,

že by nám přišlo na pomoc jediné Rusko, nastala by

válka všech proti Rusku, a Anglie by šla proti nám

[?!]“. Sovětské ministerstvo zahraničí pak ještězjišťuje, zda snad zpoždění odpovědi ne ovlivnilo jednání

československé vlády, nezpůsobilo její kapitulaci.

Každý, kdo je schopen objektivní úvahy, musí tedy

konstatovat mimořádnou sovětskou aktivitu na straně

ČSR v jejím konfliktu s Německem a Polskem. Sovětská

diplomacie přitom několikrát mírně, ba i nemírněpřekračuje diplomatické zvyklosti. Její prohlášení jsou na

nejvyšší míru závazná. To, co bylo přitom žádáno na


32

ČSR, její vlastní dožádání či úsilí, je naprostousamozřejmostí v každé podobné mezinárodní situaci.

Na (pseudo)otázku o sovětské pomoci ostatněodpovídá sám prezident Beneš, a to mnohokrát a vždyjednoznačně v tom smyslu, že na něm bylo rozhodnutí, a je tudíž i od povědnost. (Beneš nelže pro historiky, kteří umějí číst!) V podání jeho pamětí Mnichovské dny(nasaných za války a vydaných teprve dvacet let po jeho smrti, v r. 1968): „Ale xandrovskij, který v Praze působil v našem prostředí, aby se nátlakuněmecko­franko­britskému nepovolovalo, ... donesl novou odpověď Moskvy ještě týž den [21. 9.], ve chvíli největšího rozčilení vPraze v kruzích vládních... Moskva vzkazuje, že kdyby došlo

k válce s Německem a toto bylo útočníkem, že by jístačilo, kdyby Československo podalo svou stížnost proti

útočníkovi do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu,

jenž by se už tím cítil autorizován jít Československu na

pomoc. – ...[SSSR] nabídl více, než byl povinen... Ale po

všech bolestných úvahách jsem došel nakonec znovu

k závěru, ...že se k válce v této chvíli jen na jednu frontu

– a to frontu východní – společně se Sovětským svazem

odvážit nemůžeme a v zájmu svém i Sovětského svazu

nesmíme. Soudím, že to bylo moje nejdůležitější rozhodnutí v této krizi.“ Následuje několikastránkovézdůvodnění, kuriózně psané z hlediska SSSR, jako by byl

Beneš pánem Kremlu; tomu se nedivme, je psáno vdobě, kdy Stalin právě Benešovi vyčítá, že ho v roce 1938

zklamal, a samozřejmě přitom nic nepředstírá, má

pravdu, a Beneš se ospravedlňuje tím, čím Stalinaprávě zarmucují jiní – neexistencí západní fronty. Věc je

úplně jasná.

Otázka, „zda by byl SSSR přišel na pomoc“ je proto

falešná, že z československé strany tak vůbec nestála.

S pomocí SSSR se počítalo právě v té podobě, v jaké


33

byla poskytnuta a jak odpovídá historické podobě

konfliktu, vedeného diplomatickými nótami avojen

ským blufováním, manévry a vydíráním. Sovětskápo

moc byla kartou v mocenské hře, ne válce. Jednání se

SSSR ukazují, jak se právě československá stranasnaži

la držet věc v těchto hranicích. Nejenom že nepředložila

Sovětům žádnou výslovnou žádost „nad závazky“, ale

zmrazovala jak náznaky sovětské ochoty jít dále ve válce

slovní, tak i předchozí snahu připravovat vojenskouko

operaci. Za čtyři léta spojenectví nebyla vůbecvypraco

vána ani teoretická představa o společných vojenských

akcích!! Může být pádnější důkaz, že se s přímouvojen

skou pomocí vážně nepočítalo? Sovětská zahraniční

politika viditelně usilovala o získání mravní legitimace

k sovětskému vojenskému zásahu, jestli ne přímo opro

vokování konfliktu; prezident Beneš hrál sovětskou

kartou, ale snažil se dělat to opatrně. A to nikoli z obav

před sovětizací (tento důvod se nikde neobjevuje), nýbrž

kvůli pověsti ČSR zejména v očích britskýchkonzerva

tivců. Bylo třeba čelit obvinění, že ČSR otvírá Sovětům

dveře na Západ.

Pokud se týče Sovětů, máme tu místo pseudootázek

skutečnou otázku: Proč se vlastně hovoří o nějakémzá

sadním obratu sovětské politiky roku 1939? Což není

zřejmé, že Sověti sledují v roce 1938 tentýž základní cíl,

který pak za jiné situace v jiné alianci, s Německem,

prosadili v letech 1939–1941, totiž posunutí západní

hranice, a zejména odstranění nezávislého Polska jako

první překážky svého postupu do střední Evropy? Apo

kud se týče nás samých, můžeme se zamyslet, o čem

svědčí spontánní používání termínu „pomoc“ prosovět

ský vojenský zásah – právě těmi antikomunisty, kteří

tuto „pomoc“ popírají. Kde vlastně mají původ typické

slogany roku 1968?


34

Konkrétní jednání a tím spíše nejednání o sovětském

vojenském zásahu tedy potvrzuje závěr, který jsme si

museli učinit již ze sledování činnosti a nečinnosti vlády

v kritických dnech mezi 20. a 30. zářím: že se seskutečnou velkou válkou v té chvíli a na našem území vážně

nepočítalo.

Vedle toho bystřejšímu pozorovateli neuniknezvláštní hra: Prezident Beneš a jeho ministři (právě v tom tak

nezvykle aktivní!) se velmi snaží předejít obvinění, že se

sovětské pomoci sami zřekli. Rádi by ponechali v očích

národa černého Petra Sovětům. JenomžeAlexandrovskij a Litvinov to dobře vycítili a nedovolili. Dokázali se

ubránit před vmanévrováním do pozice spoluviníků,

porušovatelů smluv, a na druhé straně i předpodezřením, že konflikt podněcovali. Obraz Sovětského svazu

zůstal v této chvíli jak před českými vlastenci, tak i před

západními demokraty zcela čistý. Ach, ta zrada načeskoslovenské vládě!

Velká stavba

Nyní se pozastavíme u další důležité složky mýtu, skvěle

připravené a vyzbrojené armády na hranicích útočníka.

Začnu s rekvizitou číslo jedna, mohutnýmipohraničními opevněními, jež jsou tolik populární zejména pro

filmová zpracování mýtu. (Fakta, s nimiž zde budupracovat, jsou převzata ze studie plk. Václava Hyndráka,

1

která otázku osvět lila z hlediska vojenského historika,

a dále z pamětí a úvah významných účastníků –československého hlavního velitele roku 1938 gen. Krejčího,

1/ Václav hyndrák, Československá armáda v roce 1938, Naševojsko, Praha 1968, 48 stran.


35

přednosty ofenzivního zpravodajství plk. Strankmüllera

a [pozdějšího] gen. Ressela.

1

Nechci přitom tvrdit, že oni

jsou odpovědni za mé závěry: domýšlím jejich konstato -

vání.)

Otázka první, kdy a za jakých okolností začala stavba

československých opevnění:

V roce 1932 se konala tzv. odzbrojovací konference,

která skončila tím, že si Německo vynutilorovnoprávnost ve zbrojení. To bylo ještě před Hitlerem. Dr. Beneš

se tehdy vrátil ze Ženevy a měl s nejvyššími vojenskými

činiteli poradu, kterou prý všechno začalo. Řekl jim:

„Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936

nebo 1937. Republika musí být do té doby vojensky plně

připravena.“ Monarchický tón promluvy ministra zahraničí ke generálnímu štábu svědčí o skutečnosti,kterou jsme už zaznamenali; zaznamenejme teďpozoruhodnou skutečnost, že teprve zde tedy má být onen

bod 0: v té době Francie budovala svou Maginotovu linii

už téměř šest let. Potom oceníme, že se do věci vložil

aspoň ministr zahraničí, když obranu zanedbalprezident a resortní ministr.

Krátce po oné poradě přišel k moci Hitler. Kdo to je,

měl a mohl každý vědět z jeho předchozí desetiletéčinnosti, nehledě na Mein Kampf! Byli i tací v pražských

špičkách, kteří soudili, že je pro nás dobré, že Hitler je

Rakušan a ne Prušák. V říjnu 1933 Německodemonstrativně opustilo novou odzbrojovací konferenci a za

pár dní nato i Společnost národů. Na londýnskékonferenci poprvé oficiálně proklamovalo požadavek nových

1/ Ludvík Krejčí, „Obranyschopnost ČSR 1938“; Emil Strankmüller,

„Ofenzivní zpravodajství v letech 1937 do 15. března 1939“; obojí

v: Odboj a revoluce, sv. 2, 1968. – Alfréd Ressel, „Mnichov vevzpomínkách a v kritice důstojníka generálního štábu československéarmády“, v: Historie a vojenství, 1969, č. 2.

kolonizačních území na Východě. ČSR nepodnikla žád -

né opatření k zvýšení své bezpečnosti.

V roce 1934 byli atentátem zabiti jugoslávský král

Alexandr a francouzský ministr Barthou, což Benešpozději hodnotí jako definitivní zlom ve francouzsképolitice, a totéž bychom mohli říct i o spojenci Jugoslávii.

V ČSR nestalo se nic.

V březnu 1935 zavedlo Německo povinnou dvouletou

vojenskou službu; v ČSR trval boj o její znovuzavedení

dvě léta a prosadilo se teprve poté, co náčelník hlavního

štábu pohrozil demisí. V květnu 1935 vypracovaloněmecké ministerstvo vojenství první plán preventivní

války proti ČSR. „Čas vítězí nad naší vládou,“ byl by

mohl napsat Ludvík Vaculík – a byl by nespravedlivý,

poněvadž stejně tak v této jako v jeho době nešlo jen

o vládu.

„Končí rok 1935. Spáči ve zvěrokruhu procitli,“ píše

gen. Ressel. Po pravdě musíme říci, že především díky

Benešově volbě prezidentem. Ale ne zas tak rychle.

Předtím Hitler stačil ještě 7. března 1936 obsadit Porýní

(což je základní zvrat mocenské rovnováhy ve střední

Evropě) a zhruba v téže době vydat směrnice pro válku

proti ČSR. Tu teprve přichází 30. 4. 1936 čs. zákon na

obranu státu, měsíc nato zákon o půjčce na obranu –

a koncem léta 1936 je zahájena stavba opevnění, netřeba

snad ani dodávat, že horečně. To znamená, že prácezačaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci

dle nejurgentnějšího alarmu z r. 1932; ztraceny byly

skoro celé čtyři roky. „Pod ochranou ... spojeneckých

smluv cítila se čs. vláda tak jista, že nepokládalaopevňování státních hranic za potřebné. Teprve v létě roku 1934

začalo se MNO zabývat otázkou... Do té doby nebyla tato

otázka ani teoreticky studována,“ konstatuje pozdějivelitelství německého pozemního vojska. „Ztracený čas


37

nedal se ničím nahradit, ale nelze z toho nikoho vinit,“

píše gen. Krejčí. „Rozhodující většina našeho národa

byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru ...státotvornost nebyla na žádoucí výši. Zjistit nakolik byl

nedokončenou obranou vlastního státu vinen sám lid, je

věcí historiků. Bez peněz se nedá budovat nic a ty mohlo

na obranu povolit jen volené Národní shromážděnírerezentující vůli lidu. Lid po armádě volal, až bylo zle,

ale ta nemohla dělat zázraky...“ Potud gen. Krejčí. Snad

bychom to mohli říci otevřeněji: to, co rozhodovalo, byl

typicky český pocit, že samostatný stát je pěkná věc,protože to nic nestojí a cizák nevykořisťuje, takže to přijde

levněji. Musí se ale dodat, že právě v té době zuřilasvětová hospodářská krize. Řada států zmírňovala jejílidské důsledky i nebezpečí sociálního výbuchu veřejnými

stavbami a některé diktatury zvládly krizi díky svým

vojenským rozpočtům, což jim také velice upevnilosociální bázi. Poněkud to platí i o Francii, která stavěla nejen

maginotku, ale i moderní loďstvo. V ČSR trvalastatisícová nezaměstnanost (což tehdy znamenalo takédrastické chudinství) déle než jinde, hluboko do druhépoloviny třicátých let. Můžeme ještě připomenout, že

zmírňování chudinství jako těžkého sociálníhoproblému veřejnou stavbou obranného charakteru zavedl do

Čech již král Karel a že viditelnou připomínku toho měli

vládcové republiky přímo pod okny v podobě Hladové

zdi. Předpokladem pro podobná řešení je samozřejmě

určitá ne­li sociální velkorysost, pak alespoň prozíravost

a jakási opatrnost majetných tříd. Kapitáni německého

hospodářství byli k tomu vychováni Bismarckem a měli stoletou zkušenost opravdového podnikání, na rozdíl od primitivů agro­ a živnokapitálu.

Toto je odpověď na první otázku. To jsou příčiny, proč

československý pevnostní systém v kritické chvíli nejenže


38

nebyl dokončen, ale byl sotva v počátcích, přičemžnehotovost systému jako celku do značné míryznehodnocovala i to, co dokončeno bylo. Kromě toho se v rozhodující

chvíli ukázala jako nepřátelská také hranice polská amaďarská, které opevňovány nebyly. (Pokud se týče Polska,

byl to pak pro gen. Krejčího důvod k jeho odpovědi na dotaz vlády, že pokud zahraniční politika nedosáhneneutralizace aspoň této hranice, není možno počítat ani s relativním úspěchem obrany.) „Francie opevňovala 12 roků frontu dlouhou 350 km [říká gen. Krejčí], my jsme za tři roky do jisté míry opevnili aspoň nejvíce ohrožené směry.“

Za druhé: Je zřejmé, že každá stavba trvalýchobranných zařízení musí plnit nějaký konkrétní úkol vbudoucím střetnutí, jak se na ně vojsko a celý stát připravuje.

Obranná stavba, která by takový úkol neplnila, by byla

absurdní – právě tak, jako silnice stavěná bez účeluanebo most odnikud nikam. Je tedy základní věcí dopátrat

se ideje, na jejímž základě byla československápohraniční opevnění budována.

Se zjednodušením notným, ale zde nutným můžeme

říci, že zásadně se nabízely, s přihlédnutím k naprosto

nevýhodné, neudržitelné geografické podobě státu

a očekávanému směru agrese, dvě základní varianty,

mezi nimiž bylo třeba rozhodnout. První: pevnákruhová obrana, která by se soustředila na jádro státu, tj.Čechy a Prahu, a je hájila i za cenu opuštění Slovenska

a pravděpodobně i Moravy, což by umožnilo zkrátit

frontu a soustředit dostatek sil na minimální hájitelný

prostor. Druhá varianta se zakládala na předpokladu, že

československá armáda ustoupí pod tlakem nepřítele do

východní části státu, tam vytrvá na poslední linii obrany

a uchová si přitom jádro sil až do chvíle, kdy do války

proti Německu vstoupí jiné mocnosti a tím se zvrátí


39

celkový pro nás nepříznivý poměr sil; ve chvíli tohoto

oslabení a vyčerpání Německa přejde naše vojsko do

ofenzivy, osvobodí okupované státní území a díky tomu,

že si uchovalo svou údernou sílu, ovlivní podmínkybudoucího míru pro nás příznivě.

Volba samozřejmě závisela na mnoha činitelích

a možnostech, např. co má vojsko a země k dispozici, a zejména ovšem na mezinárodní situaci – kolik bude předpokládaných spojenců a kdo případně vystoupí po boku Německa. Tyto skutečnosti bylo nutno odhadnout a ve volbě se samozřejmě skrývalo ohromné riziko.

O tom, jak bylo o koncepci obrany Československa

proti Hitlerovi rozhodováno (v podmínkách československé demokracie to jistě znamená, že se tak dělo na

poradách prezidenta s vojenskými veliteli), jakékoncepce byly zastávány, nakolik byla zřejmá rizika a důsledky

uvažovaných řešení a jaké případné kompromisy se

prosazovaly – o tom všem skoro nic nevíme apravděpodobně se už nikdy nedozvíme víc, protože všichni aktéři

zemřeli, aniž by se o tom ve svých pamětech zmínili;

všichni totiž respektovali celonárodní potřebu mýtu,

který zabraňoval právě o těchto okolnostech psát a na

tyto skutečné otázky se tázat.

Nejpovolanější pamětníci (Strankmüller) i historikové

(Hyndrák) se shodují, že pro přípravu obrany ČSR byla

zvolena jako závazná doktrína druhá ze shora zmíněných

variant – lépe řečeno, píší jen o ní jako o jedinéexis



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist