načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mnich, který zmizel - Peter Tremayne

Mnich, který zmizel

Elektronická kniha: Mnich, který zmizel
Autor: Peter Tremayne

- Je horké léto roku 666 v irském království Muman a Cashel. Sídlo murmanských králů překypuje ruchem. Sjeli se sem lidé z širého okolí, aby se stali svědky smíření ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 355
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The monk who vanished ... přeložila Alžběta Slavíková Hesounová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1086-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je horké léto roku 666 v irském království Muman a Cashel. Sídlo murmanských králů překypuje ruchem. Sjeli se sem lidé z širého okolí, aby se stali svědky smíření cashelského krále Colgúa a Donnenacha, vládce klanu lidu Uí Fidgente. Než se Colgú se svým hostem stačí uchýlit do hradu, zaútočí na ně neznámý lučištník a oba je zraní. Tím se roztočí kolo podezírání, domněnek a intrik, které ohrožují celé království a otřásají trůnem krále Colgúa. Přijít celé záhadě na kloub dostává za úkol Colgúova sestra Fidelma. Advokátka soudního dvora musí do devíti dnů předložit důkazy, které povedou k usvědčení pravého viníka, jenž stojí za důmyslnou sítí pletich. Sestra Fidelma s bratrem Eadulfem, který ji při pátrání provází, se vydávají nejdříve do opatství Imleach. Tam na ně čeká další případ, který si žádá jejich pozornost. Z opatství zmizel mnich Mochta, který se staral o relikvie svatého Ailbeho, zakladatele kláštera, který kdysi přinesl do Irska křesťanskou víru, a není k nalezení ani relikviář. Oba případy spolu na první pohled nesouvisejí, ale jak Fidelma s Eadulfem postupně nacházejí nová vodítka, ukazují se pozoruhodné souvislosti. Britský spisovatel Peter Tremayne je vpravdě mistrem keltské detektivky. Hluboká znalost irské historie dodává jeho románům jedinečnost a nápadité zápletky i vytříbený styl mu zaručují zájem a přízeň čtenářů ve všech zemích, kde příběhy se sestrou Fidelmou vycházejí.

Zařazeno v kategoriích
Peter Tremayne - další tituly autora:
Nechte maličkých Nechte maličkých
Symbol smrti Symbol smrti
Vykoupení krví Vykoupení krví
 (e-book)
Vykoupení krví -- Případ sestry Fidelmy, (18. příběh) Vykoupení krví
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
Pokání mrtvých Pokání mrtvých
 
K elektronické knize "Mnich, který zmizel" doporučujeme také:
 (e-book)
Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události
 (e-book)
Duch znojemských katakomb Duch znojemských katakomb
 (e-book)
Ochráním tě Ochráním tě
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Láska pro samouky Láska pro samouky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mnich, který zmizel

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Peter Tremayne

Mnich, který zmizel – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



••

HISTORICKÁ DETEKTIVKA

••


Peter

tremayne

mnich,

který zmizel

VYŠEHRAD


Copyright © 1999 by Peter Tremayne

Translation © Alžběta Slavíková Hesounová, 2019

Jacket illustration by Lee Gibbons, 1999

ISBN tištěné verze 978-80-7601-086-4

ISBN e-knihy 978-80-7601-112-0 (1. zveřejnění, 2019)


Pro Mary Mulveyovou

a zaměstnance Cashelského kulturního centra

jako dík za jejich neutuchající podporu sestry Fidelmy



9

••

 HISTORICKÁ POZNÁMKA 

••

Příběhy sestry Fidelmy jsou zasazeny do sedmého století našeho letopočtu.

Sestra Fidelma není jen prostou řádovou sestrou a bývalou příslušnicí kláštera svaté Brigid v Kildare. Je to také vzdělaná dálaigh neboli advokátka starého soudního dvora v Irsku. Jelikož je takové historické pozadí mnoha čtenářům neznámé, tato předmluva má za cíl přiblížit jim několik základních faktů z oné doby, které snad napomohou k lepšímu zážitku z četby.

Irsko se v sedmém století našeho letopočtu skládalo z pěti hlavních království; moderní irské slovo pro provincii i dnes zní cúige, což doslova znamená „pětina‘. Čtyři provinční králové – z Ulaidhu (Ulsteru), Connachtu, Mumanu (Munsteru) a Laiginu (Leinsteru) – přísahali věrnost Nejvyššímu králi zvanému Ard Rí, který vládl v Taře, hlavním městě „královské“ páté provincie, království Midhe (Meath), což znamená „prostřední“. I v samotných provinčních královstvích byla vláda dále decentralizována do menších podkrálovství a krajů náležejících jednotlivým klanům.

Zákon prvorozenství, tedy dědické právo prvního syna či dcery, byl v Irsku neznámým pojmem. Úřad vládce, od nejnižšího náčelníka malého klanu až po samotného Nejvyššího krále, byl dědičný jen částečně, hlavní slovo měly volby. Každý vládce nebo vládkyně museli prokázat, že jsou svého úřadu hodni, a volila je rodová rada derbfhine, v níž byly zastoupeny přinejmenším tři generace rodiny příslušného uchazeče. Pokud se ukázalo, že zvolený vladař dostatečně nepečuje o blaho svého lidu, byl obžalován a zbaven úřadu. Způsob vlády ve starém Irsku se tedy více podobal moderní republice nežli feudálním královstvím ve středověké Evropě.

Irsko v sedmém století našeho letopočtu se řídilo složitým systémem zákonů zvaným Fénechovy neboli oráčské. Obecně jsou v povědomí spíše jako brehonské zákony, kterýžto název se odvozuje od slova breitheamh – soudce. Traduje se, že prvně byly sebrány na pokyn Nejvyššího krále Ollamha Fódhly v roce 714 před Kristem. A v roce 438 našeho letopočtu ustanovil Nejvyšší král Laoghaire komisi devíti význačných učenců, aby staré zákony náležitě prostudovali, upravili a zapsali v novém písmu zvaném latinka. Jedním z členů oné komise byl i Patrik, který se později stal svatým patronem celého Irska. Po třech letech práce komise vytvořila psaný zákoník, první známou kodifikaci.

První úplný zachovaný text prastarých irských zákonů se nachází v rukopisu z jedenáctého století. A teprve v sedmnáctém století se britské koloniální vládě v Irsku podařilo brehonské zákony s konečnou platnosti potlačit. Pouhé přechovávání opisů zákoníku se přísně trestalo, často smrtí či deportací.

Právní systém nebyl ovšem strnulý a každé tři roky při Féis Temhrach, festivalu v Taře, se scházeli právníci a vládní úředníci a společně zákony posuzovali a upravovali, aby odpovídaly měnícím se společenským podmínkám a potřebám.

V irském právním řádu ženy zaujímaly význačné postavení. Podle zákona jim náležela větší práva a ochrana nežli v jakémkoliv jiném západním společenství oné – nebo i pozdější – doby. Ženy se mohly ucházet o všechny úřady a zaměstnání jako muži, a také tak činily. Mohly se stát politickými vůdkyněmi, vést svůj lid v bitvě jako bojovnice, stát se lékařkami, úřednicemi, básnířkami, umělkyněmi, právničkami a soudkyněmi. Zachovala se nám jména mnoha soudkyň z Fidelminy doby – mezi mnoha dalšími například Bríg Briugaid, Áine Ingine Iugaire a Darí. Kupříkladu Darí byla nejen soudkyní, ale také autorkou význačného právního textu pocházejícího ze šestého století po Kristu. Ženy byly zákonem chráněny před sexuálním obtěžováním, diskriminací i znásilněním; měly právo se rozvést za stejných podmínek jako muži, zákon byl v tomto ohledu zcela nestranný, a mohly i požadovat část manželova majetku jako odškodné po rozvodu; dále měly právo dědit a nárok na podporu v případě nemoci. Z dnešní perspektivy by se dalo říct, že brehonské zákony téměř zaručovaly feministický ráj.

Toto historické pozadí a jeho ostrý kontrast se sousedy Irska je třeba mít na paměti, abychom dostatečně ocenili Fidelminu roli v těchto příbězích.

Fidelma se narodila v Cashelu, hlavním městě království Muman (dnešní Munster) na jihozápadě Irska, v roce 636. Byla nejmladším dítětem krále Failbeho Flanna, který zemřel rok po jejím narození, a vyrostla v péči vzdáleného bratrance, opata Laisrana z Durrow. Když dosáhla „věku volby“ (čtrnácti let), odešla studovat do bardské školy brehona Moranna z Tary, stejně jak to činilo mnoho irských dívek v té době. Po osmi letech studia získala Fidelma hodnost anruth, což byla druhá nejvyšší úroveň, které bylo možné na bardských či církevních univerzitách ve starém Irsku dosáhnout. Nejvyšší úrovní pak byl ollamh, což i v moderní irštině dodnes znamená profesor. Fidelma se věnovala studiu práva, a sice trestního, zakotveného v Senchus Mór, a občanského zákoníku Leabhar Acaill. Stala se tudíž dálaigh, advokátkou soudního dvora.

Její role by se dala přirovnat k dnešní pozici zástupce nejvyššího soudce hrabství ve Skotsku, který má za úkol shromažďovat a posuzovat důkazy nezávisle na policii, aby stanovil, zda je třeba se určitému případu věnovat. Ve Francii podobnou úlohu zastává juge d’instruction.

V tehdejší době většina vzdělanců a intelektuálů náležela k některému z nově vznikajících křesťanských klášterů, stejně jako v předchozích stoletích většina učenců patřila mezi druidy. Fidelma se přidala k církevnímu společenství v Kildare, které na konci pátého století založila svatá Brigid.

Zatímco sedmé století po Kristu se v Evropě považuje za temný středověk, v Irsku šlo naopak o období zlatého osvícenství. Na irské univerzity se ze všech koutů Evropy sjížděli studenti, aby se tam vzdělávali, mezi nimi i synové anglo-saských králů. Dochovaly se záznamy o tom, že na věhlasné církevní univerzitě v Durrow studovali v oné době současně příslušníci osmnácti různých národů. V tomtéž období vyráželi z Irska misionáři a misionářky, aby obrátili pohanskou část Evropy na křesťanskou víru, a cestou zakládali kostely, kláštery a centra vzdělanosti. Na východě se dostali až do Kyjeva na Ukrajině, na severu až na Faerské ostrovy a na jihu do Taranta v jižní Itálii. Irsko bylo synonymem vzdělanosti a vědění.

Keltská církev v Irsku byla ale zároveň v neustálé rozepři s Římem v otázkách liturgie a náboženského ritu. Římská větev křesťanství začala od čtvrtého století procházet reformami, začala s novou datací Velikonoc a změnila průběh liturgie. Keltská církev a východní ortodoxní větev se odmítla Římu podřídit, ale irská církev mezi devátým a jedenáctým stoletím novým myšlenkám postupně podlehla. Východní ortodoxní křesťanství si ovšem i nadále uchovalo nezávislost. Keltská církev v Irsku ve Fidelmině době tento rozpor velice silně pociťovala.

Jedno z témat, které v sedmém století keltskou církev a Řím spojovalo, byl celibát, a také fakt, že nebyl jednomyslně přijímán. Ačkoliv v obou větvích víry se vždy našli asketové, kteří se fyzické lásky vzdali na důkaz své oddanosti Bohu, teprve na nikajském koncilu v roce 325 bylo vyhlášeno, že sňatky duchovních osob nejsou doporučovány – ovšem také nebyly zapovězené. Myšlenka celibátu v římské církvi vzešla ze zvyku vyznávaného pohanskými kněžkami bohyně Vesty a kněžími Diany. V pátém století v Římě zakázali duchovním hodnostářům od pozice opata a biskupa léhat s manželkami a krátce poté i se ženit. I řadoví duchovní byli odrazováni od sňatků, ale nešlo o přímý zákaz. A teprve v době papeže Lea IX. (1049–1054) došlo k mnoha reformám a mezi nimi i k vážnému pokusu přimět všechny kněží západní církve k celibátu. Ve východním ortodoxním křesťanství si kněží pod úrovní opata a biskupa uchovali právo se ženit dodnes.

Odsuzování „tělesného hříchu“ zůstalo zastáncům keltské církve cizí ještě dlouho poté, co se přístup Říma k této otázce stal dogmatem. Ve Fidelmině světě spolu obě pohlaví žila bok po boku v klášterech a církevních společenstvích, která se označovala termínem conhospitae neboli dvojí domy, a muži a ženy tam vychovávali své děti ve službě Kristu.

Klášter svaté Brigid v Kildare, ze kterého pocházela Fidelma, byl v její době právě takovým místem, kde žili společně řeholníci a řeholnice. Když Brigid v Kildare (od sousloví Cill-Dara, dubový kostel) opatství zakládala, přizvala biskupa jménem Conlaed, aby se k ní připojil. Její první životopis pocházející z roku 650, tedy z Fidelminy doby, sepsal mnich z Kildare Cogitosus a z jeho slov jasně plyne, že šlo o smíšené společenství.

Jako doklad rovnoprávného postavení žen nám může posloužit i fakt, že v oné době zastávaly v keltské církvi i ženy postavení duchovních. Samotná Brigid byla Patrikovým synovcem Melem vysvěcena na biskupku a její případ nebyl ojedinělý. Z Říma dokonce v šestém století přišla protestní nóta ohrazující se proti tomu, že v keltské církvi je ženám dovoleno, aby vedly bohoslužbu.

Abych čtenářům usnadnil orientaci ve Fidelmině Irsku sedmého století, kdy se geopolitické uspořádání země značně lišilo od dneška, přikládám i zjednodušenou mapku ostrova, a navíc také seznam hlavních protagonistů knihy, který snad náš příběh zpřehlední.

Z pochopitelných důvodů se nerad dopouštím anachronismů v používání místních jmen, ačkoliv v několika případech jsem učinil ústupky, kupříkladu u jména Tara namísto Teamhair, Cashel místo Caiseal Muman a Armagh namísto Ard Macha. Držím se ale použití jména Muman oproti dnešnímu Munster, které vzniklo až v devátém století, kdy se severský výraz stadr (místo) připojil k irskému slovu Muman a nakonec se celé spojení poangličtilo. Stejně tak se držím původní formy Laigin oproti pozdější podobě Leinster, vzniklé analogicky ze spojení Laigin-stadr.

Když jsme nyní tedy vybaveni těmito vědomostmi o historickém pozadí příběhů, můžeme směle vstoupit do Fidelmina světa. Události zachycené v této knize se odehrávají v září, kterému obyvatelé Irska v sedmém století říkali prostřední měsíc (Meadhón) žní (Fogamar). Píše se rok 666.

Příběh o spiknutí a vzpouře klanu Uí Fidgente je popsán v knize Subtle serpent (Lstivý had).

Čtenáře snad bude zajímat, že dnes z velké katedrály svatého Ailbeho v Imleach Iubhair – „Hranici tisů“ neboli v poangličtělé verzi Emly (v hrabství Tipperary) nezbývá téměř nic. Jde jen o malou vísku ležící asi patnáct kilometrů západně od krajského města Tipperary (což původně znamenalo „Arova studnice“). Na místě katedrály dnes stojí kostel. Emly bylo považováno za „katedrální město“ až do roku 1587 a i nadále zůstalo hlavní arcidiecézí Munsteru, dokud nebylo později spojeno s cashelskou diecézí. Dnešní katoličtí i protestantští biskupové odvozují svůj titul jak od Emly, tak od Cashelu.

Staré budovy původního opatství byly ve třináctém století nahrazeny novou katedrálou, která ovšem byla zničena ve válce v roce 1607. Na témže místě byl do konce téhož století vystavěn

14

nový kostel a vysvěcen jako anglikánská katedrála, ale zane

dlouho se přestal užívat a začal se rozpadat. V roce 1827 byl

znovu opraven, ale zhruba čtyřicet let poté jej strhli, když se

anglikánská církev v Irsku odloučila od státu. Katolická církev

nabídla, že by jej odkoupila, ale to bylo zamítnuto a velká část

kamenů ze staré budovy byla odvezena a použita na stavbu

nového anglikánského kostela v Monardu. Moderní katolický

chrám byl vybudován v roce 1882 a stojí za návštěvu už jen

kvůli krásným vitrážovým oknům, z nichž jedno připomíná

i slavného krále a biskupa z Cashelu Cormaca Mac Cuilean

náina (836–908), básníka, spisovatele a lexikografa. Na nádvoří

chrámu uprostřed stále roste tis a vedle něho je Studnice svatého

Ailbeho a pozůstatky prastarého omšelého kamenného kříže,

který podle legendy stojí na místě světcova hrobu. Dvanáctého

září na to místo každoročně přicházejí poutníci, kteří jsou věrni

památce patrona eóghanachtského království, navštěvují Ail

beho studnu a žádají o jeho přímluvu.

V Emly je celých pět starobylých posvátných studnic, ačkoliv

jedna z nich, Tobair Peadair (Petrova studna) je nyní z bezpeč

nostních důvodů zakryta. Právě z tohoto místa prý vede pod

zemní tunel až k vrchu Knockcarron (vrchu kamenné mohyly).

Fidelmin

svět

Muman (Munster)

7. STOLETÍ PO KRISTU

Duibne

Gulbanova pevnost

Luachra

Ciarraige

Maigne

(Maigue)

Bhreanáin

(Brandon)

Dubový

brod

20 mil

Siúr

(Suir)

Feoir

(Nore)

Maigne

(Maigue)

Blackwater

Laoi

(Lee)

Bhreanáin

(Brandon)

Dubový

brod

••

 HLAVNÍ POSTAVY 

••

Sestra Fidelma z Cashelu, dálaigh neboli advokátka

soudního dvora v Irsku sedmého století Bratr Eadulf ze Seaxmund’s Ham, saský mnich ze země

Jižního lidu V Cashelu Colgú z Cashelu, král Mumanu a Fidelmin bratr Donndubháin, tánaiste neboli králův nástupce Donennach mac Oengus, vládce lidu Uí Fidgente Gionga, velitel Donennachových tělesných stráží Conchobhar, astrolog a lékárník Capa, kapitán Colgúových tělesných stráží Brehon Rumann z Fearny Brehon Dathal z Cashelu Brehon Fachtna z Uí Fidgente Oslóir, podkoní Della, Fidelmina přítelkyně

19

Ve Studnici nad Arou

Aona, krčmář

Adag, jeho vnuk

V Imleachu

Ségdae, opat a biskup z Imleachu, Ailbeův comarb

Bratr Mochta, strážce posvátného relikviáře

Bratr Madagan, rechtaire neboli klášterní správce

Bratr Tomar, podkoní

Sestra Scothnat, služebná z ubytovny pro hosty

Finguine mac Cathal, vládce Cnoc Áine

Bratr Daig

Bratr Bardán, lékárník

Nion, bó-aire (vládce malého klanu) a kovář

Suibne, jeho pomocník

Cred, krčmářka

Samradán, kupec návštěvou z Cashelu

Solam, dálaigh lidu Uí Fidgente

••

 KAPITOLA PRVNÍ 

••

Vysoký řeholník zahalený v hábitu s kápí spěchal ztemnělou chodbou. Podešve jeho sandálů pleskaly hlasitě o žulové dláždění, až bylo s podivem, že ten ostrý zvuk neprobudí celé opatství ze sna. Muž před sebou držel krátkou silnou lojovou svíci, jejíž plamen v průvanu na chodbě poplašeně tančil a mihotal se, ale poskytoval svému nositeli právě tak dost chabého světla, aby viděl na cestu. Zář svíčky osvětlovala mnichovy vyzáblé rysy a poskakující stíny jeho tvář zdánlivě znetvořily, až působila jako výjev ze samotných hlubin pekla a ničím nepřipomínala obličej služebníka Božího.

Temná postava se zastavila před mohutnými dřevěnými dveřmi a na okamžik zaváhala. Nakonec neznámý sevřel volnou ruku do pěsti, dvakrát na dveře zabušil a pak, aniž čekal na odpověď, otočil kulatou kovovou západkou na dveřích a vešel.

Uvnitř místnosti panovala tma, opatství totiž ještě stále halil příkrov noci. Muž se na prahu znovu zarazil a pozvedl svíci do výše před sebou, aby si dovnitř posvítil. V rohu stálo malé lůžko a na něm se pod přikrývkou rýsovala čísi postava. Podle pravidelného hlubokého oddechování nově příchozí poznal, že jeho bušení na dveře a následný vstup do komnaty jejího jediného obyvatele neprobudilo.

Mnich přešel k posteli a odložil svíci na vedle stojící noční stolek. Potom se ke spící postavě naklonil, položil jí ruku na rameno a poněkud hrubě s ní zatřásl.

„Otče opate!“ zavolal s naléhavostí a hlas se mu potlačovaným rozrušením málem lámal. „Otče opate! Vzbuď se!“

Spící muž zasténal, chvíli se převaloval a nakonec se začal neochotně probírat, několikrát rychle zamrkal a snažil se ve tmě zaostřit.

„Co...? Kdo...?“ Ležící postava se otočila do místnosti a zadívala se na vysokého muže nad sebou. Ten si v tu chvíli odhodil z hlavy kápi, aby mu bylo vidět do obličeje, a vyrušenému spáči se při tom pohledu ve tváři připomínající dravého ptáka objevila nespokojenost. „Bratře Madagane, jsi to ty?“ Pak se na lůžku pokusil posadit a očima zalétl k nočnímu nebi za oknem. „Co se děje? Zaspal jsem snad?“

Vysoký mnich zavrtěl rychle hlavou a ve světle svíce bylo vidět, že se tváří znepokojeně a ponuře.

„Ne, otče opate. Zbývá ještě hodina, nežli začnou zvoněním svolávat na laudy.“

Laudy zahajovaly každý den, konaly se v první hodině po procitnutí, kdy se bratři v Imleašském opatství shromažďovali, aby zpívali děkovné žalmy, jimiž začínaly pobožnosti.

Ségdae, opat a biskup z Imleachu, comarb neboli nástupce svatého Ailbeho, se opřel lokty o polštář a stále se nepřestával mračit.

„Co se tedy děje, že ses rozhodl mne vzbudit ještě předtím, nežli nadešel čas?“ ptal se mírně dotčeným hlasem.

Bratr Madagan sklonil hlavu, když zaslechl v opatově hlase nevyřčenou výtku.

„Otče opate, uvědomuješ si, co je dnes za den?“

Ségdae se na bratra Madagana upřeně zadíval a popuzenost v jeho tváři vystřídal zmatený výraz.

„A tos mě probudil jen proto, abys mi mohl položit tuto otázku? Dnes je svátek zakladatele našeho kláštera, blahoslaveného Ailbeho.“

„Odpusť mi, otče opate. Ale jak víš, v tento den ihned po ranních modlitbách odnášíme svatý relikviář blahoslaveného Ailbeho z naší kaple k jeho hrobu na klášterním pozemku, kde mu požehnáš, a pak společně vzdáváme díky za jeho život a dílo, jímž obrátil tento kout světa na víru.“

Opatu Ségdaeovi očividně docházela trpělivost. „Promluv už konečně k věci, bratře Madagane – nebo jsi mne skutečně vzbudil jen proto, abys mi sdělil, co už dávno dobře vím?“

„Bona cum venia, s tvým svolením ti vše vysvětlím.“

„Ať už to je!“ osopil se na něho opat. „A doufám, že to vysvětlení bude stát za to.“

„Jakožto správce zdejšího opatství jsem právě byl na obchůzce, abych se přesvědčil, že je všude vše v pořádku. Před malou chvílí jsem zamířil i do kostela.“ Mnich se odmlčel, aby svým slovům dodal náležitý dramatický efekt. „Otče opate, z výklenku, kde jej vždy přechováváme, zmizel relikviář blahoslaveného Ailbeho!“

Opat Ségdae byl v tu ránu úplně vzhůru a vyhoupl se jediným rychlým pohybem z postele.

„Že zmizel? Co to povídáš?“

„Relikviář tam není. Je pryč.“

„Ale když jsme se shromáždili na nešporách, ještě tam byl. Všichni jsme ho viděli.“

„Ano, to je pravda. Nyní ale z kaple zmizel.“

„Nechal sis zavolat bratra Mochtu?“

Bratr Madagan stáhl soustředěně obočí, jako by té otázce nerozuměl. „Bratra Mochtu?“

„Je to opatrovník a strážce posvátného relikviáře blahoslaveného Ailbeho, za ním ses měl vypravit ze všeho nejdříve,“ pronesl Ségdae s důrazem a znovu se začínal tvářit podrážděně. „Tak jdi už... ne, počkej! Půjdu s tebou.“

Otočil se, vklouzl do sandálů a z kolíku na stěně sňal vlněné roucho. „Vezmi tu svíci a jdi přede mnou do komnaty bratra Mochty.“

Bratr Madagan zvedl lojovici a vykročil zpět na chodbu, rozrušený opat ho těsně následoval.

Venku mezitím zesílil vítr, šepotal a úpěl kolem kopce, na němž klášter stál. Jeden chladný závan vzduchu si našel cestu až do temné chodby opatství a Ségdae na kůži téměř ucítil i déšť, který s sebou vítr přinášel. Jakýmsi šestým smyslem vytříbeným zkušeností opat poznal, že vítr vane od jihu a nese s sebou těžká mračna, která předchozího večera ležela nad pohořím Ballyhoura. Do rozednění se jistě rozprší, o tom opat vůbec nepochyboval.

„Co se s relikviářem jen mohlo stát?“ protnul v tu chvíli jeho myšlenky hlas bratra Madagana, když spěchali chodbou – znělo to téměř jako zoufalé zakvílení. „Myslíš, že se do kláštera snad vloupal nějaký zloděj a ukradl jej?“

„Quod avertat Deus!“ zvolal opat Ségdae a rychle poklekl na jedno koleno. „Stále ještě můžeme doufat, že bratr Mochta si dnes jen přivstal a relikviář si odnesl, aby se připravil na nadcházející slavnost.“

Už když ta slova říkal, si opat sám uvědomil, že taková naděje je planá, všichni přece věděli, jaký má slavnost k uctění památky blahoslaveného Ailbeho průběh. Relikviář vždy zůstával v kostele, nežli skončily laudy, teprve pak jej jeho strážce vyňal z výklenku a vydal se s ním na místo konání oslavy. Za ním vykročili všichni příslušníci opatství v procesí a společně došli nejprve k posvátné studni na klášterním nádvoří, kde opat načerpal ze studnice čerstvou vodu a tou relikviář znovu vysvětil, stejně jako jí před více než sto lety sám Ailbe posvětil svůj nový klášter. Poté relikviář spolu s pohárem svěcené vody ze studně odnesli ke kamennému kříži, který stál na místě posledního odpočinku zakladatele jejich opatství, a tam se konala pamětní bohoslužba. Obvyklý průběh tohoto význačného dne přece znali všichni členové jejich společenství nazpaměť, proč by tedy strážce pokladu odnesl relikviář z kostela už v takovou časnou hodinu?

Opat spolu se svým ustaraným správcem zastavili před jedněmi dveřmi a bratr Madagan zvedl ruku a hotovil se klepat. Opat Ségdae prudce vydechl, netrpělivě ho odstrčil stranou a dveře otevřel.

„Bratře Mochto!“ zvolal a vešel do nevelkého pokojíku. Vzápětí se zarazil a oči se mu rozšířily. Na několik okamžiků se ani nepohnul a bratr Madagan se mu marně snažil nahlédnout přes rameno do tmy uvnitř, aby viděl, co opatovi vzalo řeč. Nakonec Ségdae promluvil, ale hovořil podivně tichým hlasem: „Podrž tu svíci výš, bratře Madagane.“

Vysoký správce mu vyhověl a zvedl lojovici co nejvýš nad Ségdaeovo rameno.

Pableskující světlo ozářilo vnitřek malé klášterní cely. Panoval tam nesmírný nepořádek. Na zemi se válely poházené kusy ošacení. Slamník z malého dřevěného lůžka se svezl na stranu a téměř ležel na podlaze. Opodál stála na zemi v dřevěném svícnu i ohořelá krátká svíčka v loužičce vlastního tuku. Tu a tam se povalovaly toaletní potřeby.

„Co to má znamenat, otče opate?“ zeptal se bratr Madagan vyděšeným šepotem.

Opat Ségdae neodpověděl. Když zabloudil pohledem ke slamníku, soustředěně přimhouřil oči: byla na něm jasně patrná temná skvrna. Otočil se, vzal bratru Madaganovi z ruky svíčku, vykročil k lůžku a jal se skvrnu zblízka prohlížet. Pak k ní opatrně natáhl ruku a dotkl se jí prstem. Byla stále vlhká. Přiblížil si prst k očím a ve slabém světle se na něj upřeně zadíval.

„Deus misereatur...“ zašeptal. „To je krev.“

Bratr Madagan se ani nepokoušel zakrýt, že mu při těch slovech celým tělem projela zimnice.

Opat Ségdae stál několik chvil jako přimrazený. Trvalo dlouho, nežli se konečně přinutil k pohybu.

„Bratr Mochta zde není,“ prohlásil poněkud zbytečně. „Jdi, bratře Madagane, a zburcuj celý klášter. Musíme okamžitě zahájit pátrání. Na jeho slamníku je krev, jeho cela je vzhůru nohama a posvátný relikviář blahoslaveného Ailbeho zmizel. Jdi a zazvoň na poplach – této noci si do kláštera našlo cestu zlo!“

••

 KAPITOLA DRUHÁ 

••

Řeholnice se zastavila na posledním schodě a pak už vystoupila na chodníček vedoucí podél vnitřní strany cimbuří obkružujícího pevnost a zadívala se nesouhlasně do jitřního nebe. Její mladá líbezná tvář rámovaná neposlušnými prameny rusých vlasů, které se jí vlnily přes čelo, byla stažená do nespokojeného výrazu, a při pohledu na nadcházející počasí pro ten den se jí v jasných očích zrcadlila ponuře šedá obloha. Pak sotva znatelně pokrčila rameny a vykročila po chodníku při vnitřním obvodu tvrze, která sloužila jako palác králů Mumanu, největšího a nejjihozápadnějšího království ze všech království Irska.

Cashel se téměř výhrůžně tyčil asi dvě stě stop na veliké vápencové skále, která vévodila okolním pláním. Jediný přístup k hradu vedl po příkré cestě stoupající k jeho zdem z kupeckého městečka, které vyrostlo v jeho stínu. Na skále stála kromě královského paláce ještě celá řada dalších budov. Byl tam vystavěn velký kostel, cathedra neboli sídlo cashelského biskupa, což byla vysoká budova s kruhovým půdorysem – většina kostelů té doby měla právě takovou podobu –, a tu spojovala s královským palácem krytá chodba. Dále tam bylo vícero stájí, hospodářských stavení, ubytoven pro hosty a kasáren pro královu stráž, a pak ještě klášterní budova pro řeholníky, kteří pečovali o katedrálu.

Sestra Fidelma se pohybovala s mladistvou hbitostí, která se poněkud příčila volbě jejího životního poslání. Církevní hábit, jenž ji halil, nedokázal zakrýt, že má vysokou a dobře tvarovanou postavu. Pružným krokem došla až k cimbuří, opřela se o ně a jala se znovu pozorovat nebe. Při nenadálém závanu chladného větru od budov dole pocítila, že jí projíždí zamrazení. Bylo zřejmé, že někdy v průběhu noci muselo pršet, protože ve vzduchu byla zřetelně cítit vlhkost a na zastíněných polích pod palácem viděla stříbřitý lesk – časné ranní slunce se tam odráželo od kapiček vody na listech.

Počasí bylo na tuto roční dobu nezvyklé. Den svatého Matěje, který označoval podzimní rovnodennost a přinášel citelné ochlazení v noci a první ranní mrazíky, ještě nepřišel, ale navzdory tomu panovala posledních pár dní i přes den nepříjemná zima. Oblohu halila silná vrstva šedých mraků, denní světlo nemělo obvyklou sílu a slunci se jen tu a tam podařilo prorazit oblaka osamoceným paprskem. Nebe působilo ustaraným dojmem. Husté mraky visely i nad vrcholky hor na jihozápadě na vzdáleném konci údolí, jímž se jako stužka proplétala od severu k jihu řeka Suir.

Fidelma konečně sklopila zrak, rozhlédla se kolem a spatřila nedaleko od sebe stát starého muže. I on byl podle všeho zabrán do studia jitřního nebe. Přívětivě se usmála a vykročila ke starci.

„Bratře Conchobhare! Tváříš se dnes ráno nějak zachmuřeně,“ zvolala Fidelma jasným a veselým hlasem – nepatřila k těm, kteří by si nechali zkazit náladu nevlídným počasím.

Starý mnich otočil k Fidelmě protáhlou tvář a posmutněle se ušklíbl.

„Však se není co divit. Dnešní den zrovna neláká k jásotu.“

„Je chladno, o tom se s tebou, bratře, nemohu přít,“ odvě tila. „Ovšem mraky se možná později roztrhají, vane přece silný jihozápadní vítr, i když je dosti studený.“

Stařec jen zavrtěl hlavou, zřejmě se nehodlal nechat jejím přístupem strhnout.

„Já ale nemluvím o mracích, když říkám, že se dneška obávám.“

„Studoval jsi zase své tabulky pohybu nebeských těles, Conchobhare?“ zajímala se Fidelma, neboť jí bylo dobře známo, že bratr Conchobhar není jen cashelským lékařem a apatykářem – jeho lékárna stála ve stínu královské kaple –, ale je též zkušeným astrologem; často trávil dlouhé osamocené hodiny pozorováním noční oblohy a dokázal z pohybu hvězd vyčíst mnohé. Uzdravování a astrologie šly často při výkonu jeho lékařského povolání ruku v ruce.

„Však víš, že své tabulky studuji každý den,“ odpověděl stařec, ale hovořil stále oním pochmurným tónem.

„Ano, pamatuji si tě tak již od útlého dětství,“ přisvědčila Fidelma vážným hlasem.

„Však jsem se i tebe kdysi pokoušel naučit umění číst z hvězd,“ povzdychl si bratr Conchobhar. „Mohla z tebe být skvělá vykladačka nebeských znamení.“

Fidelma se pobaveně ušklíbla. „O tom, Conchobhare, pochybuji.“

„Věř mi. Vždyť víš, že já sám jsem studoval u Mo Chuaróc mac Neth Sémona, největšího astrologa, který se kdy v Cashelu narodil.“

„Ano, zmiňoval ses o tom nejednou. Ale pověz mi – proč myslíš, že je třeba se dnešního dne obávat?“

„Bojím se, že sem dnes zavítá zlo, Fidelmo z Cashelu.“

Starý pán ji nikdy neoslovoval jako řeholní sestru, vždy jí říkal jménem a přívlastkem, který vypovídal o tom, že je královskou dcerou a sestrou krále.

„Víš o tom zlu něco bližšího, Conchobhare?“ zeptala se Fidelma se vzrůstajícím neklidem. Obecně astrologům příliš sluchu nepopřávala, neboť se domnívala, že výklad hvězd je velice závislý na umu toho kterého člověka, ale nepochybovala, že od nejlepších z jejich řad se lze dozvědět mnohé. Studium oblohy zvané nemgnacht bylo prastarým uměním a většina osob, pokud si to mohly dovolit, si nechávala zhotovit tabulku výkladu hvězd v okamžik narození jejich dětí – jakýsi horoskop, kterému se říkalo nemindithib.

„Bohužel netuším, odkud zlo přijde. Víš, kde se dnes nalézá měsíc?“

Ve společnosti, jež byla tak úzce svázána s přírodou, by pozici měsíce v tu kterou chvíli neznal jen naprostý nevzdělanec nebo hlupák.

„Měsíce nyní ubývá, Conchobhare. Stojí v domě Kozy.“

„Přesně tak. Měsíc stojí v kvadratuře s Merkurem, je v konjunkci se Saturnem a v sextilu s Jupiterem. A kde stojí slunce?“

„To je přece snadné, to je teď v domě Panny.“

„A stojí v opozici k měsíčnímu severnímu uzlu. Slunce je v kvadratuře s Marsem. A zatímco je Saturn v konjunkci s měsícem v Kozorohu, je také v kvadratuře s Merkurem. A Jupiter je v kvadratuře s Venuší.“

„Ale co to všechno znamená?“ ptala se Fidelma se zaujetím a snažila se porozumět jeho slovům, nakolik jí to jen její chabé znalosti astrologie dovolovaly.

„Znamená to, že dnešek rozhodně nepřinese nic dobrého.“

„Komu ale?“

„Odjel už tvůj bratr Colgú z paláce?“

„Můj bratr?“ zamračila se Fidelma podezřívavě. „Vyrazil odsud ještě před svítáním, aby se podle předchozí dohody u Studnice nad Arou setkal s vládcem lidu Uí Fidgente a doprovodil ho sem na hrad. Vidíš snad, že mému bratru hrozí nějaké nebezpečí?“ zeptala se s náhlou úzkostí v hlase.

„Na to nedokážu odpovědět,“ řekl starý pán a rozhodil bezmocně rukama. „Nejsem si jist. To nebezpečí by se mohlo týkat tvého bratra, ale pokud tomu tak bude a postihne jej něco neblahého, původce toho činu se nakonec sám potáže se zlou. Víc ti k tomu říci nemohu.“

Fidelma si ho podmračeně změřila.

„Buď říkáš příliš mnoho, nebo příliš málo, bratře. Není to právě chvályhodné počínání, když ve druhém vzbudíš obavy, ale neřekneš mu dost, aby měl v ruce nástroj, jak obavy rozptýlit.“

„Ach, Fidelmo, neříká se snad, že mlčící ústa hovoří nejsladší řečí? Je snazší, když nepromluvím a nechám hvězdy, aby si šly svou cestou, než abych se pokoušel násilím z nich jejich tajemství vydobýt.“

„Uvrhls mne do úzkých, bratře Conchobhare. Nyní se budu o bratra obávat, nežli se do paláce bezpečně vrátí.“

„Je mi líto, že jsem ti právě přidělal starosti, Fidelmo z Cashelu. Modlím se, abych se ve své předpovědi mýlil.“

„Čas nám na tu otázku odpoví, bratře.“

„Ano, čas vše odhalí,“ přitakal Conchobhar tiše slovy starého přísloví.

Sklonil hlavu namísto rozloučení, pak se otočil a se shrbenými zády začal opatrně sestupovat po schodech z cimbuří, přičemž se cestou opíral o masivní hůl z trnkového dřeva. Fidelma se za ním beze slova dívala a cítila, že se jí nedaří zbavit se obav, které ji před malou chvílí přepadly. Znala bratra Conchobhara celý svůj život, od chvíle, co před třiceti lety přišla na svět. Věděla, že lékárník tehdy dokonce pomáhal u jejího porodu. Zdálo se jí, že musel žít v cashelském paláci odnepaměti. Sloužil už jejímu otci, králi Failbeovi Flann mac Aedovi, kterého si sama Fidelma ani nepamatovala, neboť zemřel v prvním roce jejího života. Poté pracoval pro její tři bratrance, kteří se od té doby postupně vystřídali na královském trůnu. A nyní sloužil jejímu vlastnímu bratru Colgúovi, který byl zvolen mumanským králem před necelým rokem. Bratr Conchobhar byl všeobecně považován za jednoho z nejvzdělanějších hvězdopravců, sám dokonce vypracovával mapy hvězdné oblohy a pohybu nebeských těles.

Fidelma toho o starém pánovi věděla dost, aby jí bylo zřejmé, že jeho předpovědi nelze brát na lehkou váhu.

Znovu vzhlédla k melancholickému nebi a zlehka se otřásla; pak už se otočila a i ona vykročila ke schodišti vedoucímu dolů z hradeb na jedno z mnoha nádvoří, jež se v rozsáhlém palácovém komplexu na vysoké vápencové skále nalézala. Tu a tam byly mezi budovami malé dvorečky a ještě menší zahrádky, a to všechno chránilo vysoké opevnění obíhající celý hradní areál.

Fidelma zamířila přes kameny dlážděné prostranství k širokému vchodu do královské kaple. Vtom zaslechla halasící děti, které si opodál hrály, a pohlédla tím směrem. Usmála se, když viděla, že pár hochů je tam zaujato hrou zvanou roth-chless neboli vrh kolem – používali k tomu účelu zeď kostela. Když s bratrem vyrůstali, byla to Colgúova nejoblíbenější hra, protože věděl, že ve vrhu kolem dokáže Fidelmu pokaždé porazit. Při oné hře záleželo jen na síle paží, hráč měl totiž za úkol vyhodit těžký kruhový disk co nejvýše u nějaké vysoké zdi. Zvítězil ten, při jehož hodu se disk dotkl zdi v nejvyšším bodě. Podle prastaré legendy veliký bojovník Cúchullain vyhodil disk tak vysoko, že ten přelétl přes zeď i střechu budovy za ní.

Děti vzrušeně vyjekly, když se jednomu z nich podařil obzvláště pěkný hod. V tu chvíli kolem procházel nějaký prošedivělý štolba, zastavil se u dětí a začal je napomínat.

„Mlčící ústa sladce hovoří,“ řekl káravě a použil přitom téměř tatáž slova jako před chvílí bratr Conchobhar, když hovořil s Fidelmou, a pak hochům pohrozil prstem. Otočil se k odchodu, a když za sebou zahlédl Fidelmu, uctivě ji pozdravil. Té neušlo, že chlapci na starého podkoního zezadu dělají posměšné obličeje, ale předstírala, že si ničeho nevšimla.

„Ach, paní Fidelmo, tihleti mladí,“ povzdychl si muž a oslovil ji přitom jejím královským titulem, jak to v Cashelu dělal každý. „No řekni sama, paní, je tak časně, ale oni tu dělají rámus jako někde na tržišti!“

„Vždyť jsou to jen hrající si děti, Oslóire,“ opáčila vážným hlasem – záleželo jí na tom, aby pokud možno znala jménem všechny osoby, jež sloužily v paláci jejího bratra. „Jeden řecký filosof kdysi prohlásil: ,Hrajte si, aby z vás mohli vyrůst vážní lidé.‘ Nechme je tedy, aby si hráli, dokud jsou mladí. Mají před sebou ještě spoustu let, kdy budou muset být vážní.“

„Ale ticho je přece kýžený stav?“ namítl štolba.

„To nelze jednoznačně tvrdit. Přílišné ticho může být nepříjemné. Lze se přesytit čímkoliv, dokonce i medem.“

Fidelma se usmála na děti vzadu, obrátila se ke schodišti vedoucímu ke kostelní bráně a chystala se na ně vystoupit, když vtom se dveře rozletěly a rychle se z nich vynořil nějaký mladý mnich v hnědém vlněném rouchu z podomácku tkané látky. Měl dobře stavěnou postavu a záplavu kaštanových kudrnatých vlasů, které měl vyholené do corony spiny, kruhové tonzury svatého Petra, jakou nosili řeholníci v Římě. V tmavě hnědých očích zasazených do příjemné, ba téměř krásné tváře, mu hořely šibalské ohníčky.

„Eadulfe!“ pozdravila ho Fidelma mile. „Zrovna jsem měla namířeno za tebou.“

Bratr Eadulf z vísky Seaxmund’s Ham ležící v království Jižního lidu byl do Cashelu vyslán jako emisar nikoho menšího nežli Theodora, arcibiskupa z Canterbury. Na uvítanou se na Fidelmu přívětivě usmál.

„Čekal jsem, že tě dnes ráno uvidím na mši, Fidelmo.“

Fidelma se pobaveně ušklíbla, což se jinak moc často nestávalo. „Zdá se mi to, nebo ve tvých slovech slyším skrytou výtku?“

„Jistě by se dalo předpokládat, že jedna z povinností řádové sestry je zúčastnit se v den Páně ranních modliteb.“ V irské církvi se den Páně slavil o sobotách.

„Máš úplnou pravdu, a já jsem také hned ráno byla na laudech,“ opáčila Fidelma kousavě. „Bylo to ještě před rozedněním a kdosi se mi zmínil, že tys tou dobou ještě spal.“

Eadulf se mírně začervenal.

Fidelmu ihned zamrzelo, že byla tak uštěpačná, a položila mu konejšivě ruku na rameno.

„Měla jsem tě varovat, že na svátek svatého Ailbeho máme zde v paláci ve zvyku účastnit se ranních chvál, abychom mohli vzdát zvláštní dík za vše, co pro nás za života vykonal. A krom toho můj bratr musel z Cashelu vyrazit ještě před svítáním, měl namířeno ke Studnici nad Arou. Všichni jsme tedy vstávali velice časně.“

Eadulfa její slova zrovna neuspokojila, ale vykročil Fidelmě po boku a společně zamířili přes nádvoří ke vchodu do velké síně.

„A proč že je dnešní den tak významný?“ zeptal se, ačkoliv se stále cítil trochu dotčeně. „Všichni neustále hovoří o svatém Ailbeovi a děkují mu za to i ono, ale já se svobodně přiznávám, že nemám tušení, co za svého života vykonal tak význačného.“

„Nedá se čekat, že cizinec návštěvou v naší zemi bude o něm něco vědět,“ uklidňovala ho Fidelma. „Je to náš patron, svatý ochránce Mumanského království. V tento den se také před naším lidem vyhlašuje Ailbeho zákon.“

„Ach tak,“ pokýval Eadulf hlavou. „Pak se tedy není co divit, že tento den slavíte jako svátek. Stále ale nevím, proč na něho pohlížíte jako na ochranitele Mumanu – a co je to ten Ailbeho zákon?“

Bok po boku kráčeli přijímací komnatou a pak vešli do velké síně v paláci, která byla v tuto ranní hodinu téměř liduprázdná. Jen tu a tam se činil nějaký tichý sloužící – jeden zakládal oheň ve velikém krbu, další uklízel – koštětem z větviček zametal kamenné dláždění v sále.

„Ailbe pocházel z Mumanu, narodil se na severozápadě našeho království v domě Crónána, náčelníka kraje Cliach.“

„Pocházel tedy z rodiny vládce?“

„Ne. Byl synem služebné onoho vládce, která otěhotněla a pak zemřela při porodu. O jeho otci se vedou spory. Crónán se ale prý tak rozezlil, že jej to novorozeně připravilo o oblíbenou služebnou, že se je chystal zardousit. Podle legendy dítě nakonec z Cliachu odnesli a odložili je v divočině, aby tam samo zemřelo, ale našla ho stará vlčice, která se o ně postarala.“

„Ach, takových báchorek už jsem slyšel spousty,“ ušklíbl se Eadulf posměšně.

„Nu ano, máš pravdu. S jistotou víme jen tolik, že když Ailbe dospěl, odcestoval do ciziny, kde přestoupil na novou víru šířící se z Říma a nechal se pokřtít. Římský biskup mu pak daroval překrásný stříbrný krucifix jako znamení jeho úřadu a vyslal jej zpět do Irska, aby se stal zdejším biskupem všech křesťanů. A to bylo ještě předtím, nežli na naše břehy poprvé vstoupil blahoslavený Patrik. Jeden z mých předků, Oenghus mac Nad Froích, první křesťanský král mumanský, byl přiveden k nové víře právě Ailbem. A jak Ailbe, tak Patrik se pak zúčastnili králova křtu, k němuž došlo přímo zde na cashelské skále. Král Oenghus poté vyhlásil, že Cashel se stane biskupským sídlem Mumanu, mimo to, že bude i nadále hlavním městem království, a Ailbe že bude prvním duchovním pastýřem svých oveček v naší zemi.“

Usadili se u okna ve velké síni, z něhož byl výhled na západní cíp městečka pod nimi a za ním na planiny zakončené pohořím rýsujícím se na obzoru jihozápadně od Cashelu. Eadulf se protáhl a snažil se potlačit zívnutí, které se o něho pokoušelo, aby se Fidelmy snad nedotkl. Naštěstí si ale ničeho nevšimla, protože se právě dívala na třpytící se les ve vzdáleném údolí. A v myšlenkách se stále nedokázala tak docela zbavit vzpomínky na slova bratra Conchobhara a jeho ponurou předpověď. Znovu zauvažovala, zda se hrozící nebezpečí skutečně týká jejího bratra Colgúa. Nebylo žádným tajemstvím, že se z Cashelu vydal ke Studnici nad Arou, což byla osada na řece Aře, kde se měl setkat s vládcem lidu Uí Fidgente. Onen klan byl úhlavním nepřítelem Cashelu a bojoval proti jejímu rodu, kam až jí paměť sahala. Je pravda, že Colgú se na cestu vydal v doprovodu své osobní stráže, ale ani tak se nedalo zcela vyloučit, že se mu může něco zlého přihodit. V tu chvíli si uvědomila, že se jí Eadulf na cosi ptá.

„Ale proč se mu tedy říká Ailbe z Imleachu a ne Ailbe z Cashelu? A co to vlastně je ten Ailbeho zákon?“

Eadulf se o vše týkající se Mumanského království vždy dychtivě zajímal.

Fidelma se vrátila pohledem k němu a omluvně se usmála, bylo totiž očividné, že byla dosud myšlenkami jinde.

„Králové z Cashelu rozhodli, že jedinou církevní autoritou v naší zemi bude Ailbe a sídlem víry se stane jeho nové biskupství. Ale klášter Armagh ležící v království Ulaidhu v zemi severních Uí Néillů si v poslední době začal dělat nároky na titul primaství celého Irska. My zde v Mumanu ovšem neustále tvrdíme, že hlavním sídlem víry je Imleach. I proto je pro nás Ailbe tak důležitou postavou.“

„Vždyť jsi ale před chvílí říkala, že biskupství bylo zde v Cashelu,“ připomněl jí Eadulf a tvářil se zmateně.

„Vypráví se, že když Ailbe začal stárnout, jednou se mu zjevil anděl a vyzval jej, aby ho následoval do Imleach Iubhair, což je ves ležící nedaleko odsud, a tam že mu ukáže místo nového počátku. To měl být symbol, neboť Imleach kdysi býval hlavním městem Mumanu, nežli si král Corc ještě v pohanských dobách zvolil za své nové sídlo právě Cashel. Imleach své jméno odvozuje od posvátného tisu, který se stal i znakem našeho království.“

Eadulf si pohoršeně pomlaskl, aby dal najevo nesouhlas s pohanskou symbolikou. Sám na křesťanství přestoupil až v dospělosti a jako mnoho nově obrácených přívrženců Krista se stal velice zapáleným bojovníkem za novou víru.

„Ailbe odešel z Cashelu, usadil se v Imleachu a vybudoval tam veliký klášter,“ pokračovala Fidelma. „Na tom místě byla od pradávna posvátná studna, kterou Ailbe vysvětil, aby mohla sloužit našemu Bohu. Dokonce posvětil i onen starý tis. Když v Imleachu Ailbe opatství založil, v krátké době tam vznikla vzkvétající křesťanská komunita. Nedlouho poté světec své boží dílo dokončil a odešel ke svému Stvořiteli. Jeho relikviář stále přechovávají v Imleachu, kde je Ailbe pohřben. A jedna legenda praví...“

Fidelma se zarazila, usmála se a pokrčila omluvně rameny. Kdyby k sobě měla být docela upřímná, musela by si přiznat, že mu to celé vypráví hlavně proto, aby zaplašila obavy, které se jí zmocňují při pomyšlení na bratra a jeho bezpečí při výpravě ke Studnici nad Arou.

„Pokračuj,“ vyzval ji Eadulf, který velice rád naslouchal vyprávění o legendách jejího lidu – Fidelma mu pokaždé dokázala před okouzleným vnitřním zrakem vyčarovat obrazy prastarých bohů a hrdinů, o nichž hovořila.

Fidelma očima znovu zalétla do údolí směrem k cestě, která překonávala velikou řeku Suir a pak pokračovala dál, až nakonec dorazila ke Studnici nad Arou. Na cestě ale neviděla žádné známky pohybu. Obrátila tedy pozornost znovu k Eadulfovi.

„Samozřejmě tomu nelze přikládat žádnou váhu, ale mnozí ze zdejších lidí skálopevně věří, že kdyby snad Ailbeho relikviář někdo zcizil, naši zem už by pak nedokázalo nic ochránit a vlády by se zmocnili naši nepřátelé. Ve starých legendách byl po Ail beovi pojmenován veliký pes, který střežil hranice našeho království. A někdo naopak tvrdí, že svatý Ailbe se jmenoval po onom psu z našich mýtů proto, aby k němu zdejší lidé vzhlíželi jako ke ztělesnění ochránce mumanských hranic. Kdyby jeho relikviář z Imleachu zmizel, pak by i rod Eóghanachtů padl a navždy zmizel z Cashelu; Mumanské království by se ocitlo v tenatech nepokojů a sváru a ze země by zmizel mír.“

Na Eadulfa ta legenda silně zapůsobila.

„Netušil jsem, že tvoji lidé přikládají těm starým bájím stále takovou váhu,“ prohlásil a překvapeně zavrtěl hlavou.

Fidelma se zatrpkle ušklíbla.

„Já samozřejmě takové pověry nijak nepodporuji. Je ale pravda, že místní lidé jim beze zbytku věří, a já sama bych se o jejich pravdivosti nerada přesvědčovala.“

Znovu se zadívala z okna, a tentokrát na hranici lesa v dálce zahlédla jakýsi pohyb. Soustředěně přimhouřila oči a vzápětí se jí ve tváři rozlil úlevný úsměv.

„Podívej, Eadulfe! Tam jede Colgú a spolu s ním vládce lidu Uí Fidgente!“

••

 KAPITOLA TŘETÍ 

••

Eadulf se otočil k oknu a zaostřil pohled k širokému pásu zelených pečlivě obdělaných políček, který se táhl mezi okrajem městečka a řekou asi čtyři míle vzdálenou. Zhruba uprostřed rostl menší lesík a z něho uviděl právě v tu chvíli vyjíždět procesí jezdců. Rychle střelil očima po Fidelmě a v duchu se obdivoval jejímu bystrému zraku, sám totiž byl sotva schopen rozeznat cokoliv jiného, než že jsou to lidé na koních. Rozhodně by nebyl s to tvrdit, že v sedle poznává Fidelmina bratra.

V tichosti několik okamžiků pozorovali, jak se k nim zástup jezdců blíží po cestě vedoucí k městu ležícímu pod hradbami cashelského paláce. Nyní už Eadulf začínal rozeznávat jásavě barevné praporce mumanského krále a jeho doprovodu, a vedle nich jiné korouhve, jež nepoznával, ale předpokládal, že patří náčelníku Uí Fidgente.

Náhle ho Fidelma popadla za ruku a táhla ho od okna.

„Pojďme se dolů do městečka podívat na jejich příjezd, Eadulfe! Toto je pro Muman velký den.“

Eadulf se mírně pousmál, když viděl, s jakým náhlým nadšením hovoří, a dovolil jí, aby ho odtáhla za sebou přes velkou síň k východu.

„Přiznávám, že tomu nerozumím. Proč je příjezd vládce Uí Fidgente tak význačnou událostí?“ ptal se a následoval ji ven na palácové nádvoří.

Když se Fidelma ujistila, že jde Eadulf za ní, pustila mu ruku a trochu zpomalila do kroku, který se více hodil k poslání řádové sestry.

„Uí Fidgente jsou jedním z největších klanů v Mumanu, sídlí na západě za řekou Maigne. Jejich náčelníci se často bouří proti placení dávek Eóghanachtům z Cashelu a dokonce někdy zpochybňují i to, že jsou Eóghanachtové právoplatní mumanští králové. Věc se má totiž tak, že si Uí Fidgente sami osobují nárok na královský trůn v Mumanu a tvrdí, že jim přináleží proto, že jejich rodová linie se odvozuje od našeho společného předka Eóghana Móra.“

Kráčela svižně přes dvůr, prošla kolem kaple a pak zamířila k hlavní bráně z paláce. Vojáci stojící tam na stráži se na ni usmáli a zasalutovali jí. Colgúova sestra byla mezi lidmi oblíbená a ctěná. Eadulf šel s lehkostí vedle ní.

„A zakládá se to jejich tvrzení na pravdě?“

Fidelma se zaškaredila. Na záležitosti týkající se její vznešené rodiny byla Fidelma velice hrdá a Eadulf ze zkušenosti věděl, že se tím nikterak neliší od většiny příslušníků jiných urozených rodin v Irsku. Každá šlechtická rodina zaměstnávala profesionálního genealoga, aby se zajistilo, že všechny generace a příbuzenský vztah jednotlivých členů rodiny budou pečlivě a jasně zaznamenány. Podle brehonského zákona následnictví, jenž určoval, kdo se může ucházet o křeslo vládce, bylo velice důležité vědět, kdo přísluší k jaké generaci a jaký je mezi nimi vztah. Následník trůnu musel být totiž schválen volbou rodinné rady zvané derbfhine, která musela sestávat z přesně stanovených členů různých generací příslušné rodiny.

„Náčelník Donennach, který sem dnes dorazí s mým bratrem, o sobě tvrdí, že je dvanáctou generací po meči od Eóghana Móra, na něhož pohlížíme jako na zakladatele našeho královského rodu.“

Eadulf si nepovšiml mírně kousavého tónu, kterým ta slova pronesla, a místo toho v údivu zavrtěl hlavou nad tím, jak přesně znají v irských urozených rodinách status svých příbuzných.

„Tudíž ten Donennach pochází z nějaké vedlejší větve vaší rodiny?“ ujišťoval se.

„Pokud genealogové rodu Uí Fidgente hovoří pravdu,“ opáčila Fidelma s citelným důrazem. „A i kdyby tomu tak bylo, volba krále je přece vždy závislá na rozhodnutí rodové rady derbfhine.“

Eadulf si zhluboka povzdychl.

„Tomuto vašemu způsobu volby stále nedokážu tak docela porozumět. V saských královstvích vláda vždy připadne nejstaršímu mužskému potomku nejstaršího příslušníka rodiny, aťsi je, jaký chce.“

Fidelma se nesouhlasně zamračila.

„Přesně tak. Aťsi je, jaký chce. A když se ukáže, že nejstarší mužský dědic rodu je vlády nehodný, buď je chabé mysli, nebo se nechává ovlivňovat zlými našeptávači, ostatní rodinní příslušníci ho nechají zavraždit. V naší společnosti si alespoň zvolíme člověka, který se k tomu úřadu hodí nejlépe, ať už je to nejstarší syn, strýc, bratr, bratranec nebo nejmladší syn.“

„Ale když později vyjde najevo, že ani on nevládne dobře,“ ozval se Eadulf poněkud dotčeně, „copak vy ho nenecháte také odpravit?“

„To není třeba,“ pokrčila Fidelma rameny lehce. „Derbfhine z jeho rodiny se znovu sejde, zbaví ho úřadu a zvolí na jeho místo někoho vhodnějšího. A podle zákona má bývalý vladař právo odejít, aniž mu kdokoliv ublíží.“

„Ale nepokusí se pak ten svržený vládce vyvolat povstání za pomoci svých stoupenců?“

„Dotyčný zná dobře zákon, stejně jako jeho případní přívrženci. Vědí, že kdyby se o něco takového pokusili, navždy by byli považování za samozvance.“

„Ale taková už je lidská povaha. Jistě se to stává.“

Fidelma se tvářila nesmírně vážně a mírně sklonila hlavu na souhlas.

„Ano, máš pravdu, stává se to – občas! A právě z toho důvodu je toto usmíření s Uí Fidgente tolik důležité. Jinak se totiž neustále pokoušejí proti Cashelu brojit.“

„Proč tomu tak je?“

„Jako důvod uvádějí přesně to, o čem zde nyní hovoříme. Naše rodina, tedy rodina Colgúa a našeho otce Faílbeho Flanna, odvozuje svůj původ od Conalla Corca, který byl synem Luigthecha, syna Aililla Flann Beca, pravnuka Eóghana Móra, zakladatele našeho rodu.“

„O tom se s tebou nehodlám přít,“ usmál se Eadulf. „Ze všech těch jmen mi jde hlava kolem.“

Fidelma byla trpělivá.

„Rod Uí Fidgente tvrdí, že jejich předkem byl Fiachu Fidgennid, syn Maine Muncháina, což byl další syn Aililla Flann Beca, pravnuka Eóghana Móra. Pokud jejich genealogové říkají pravdu, jak už jsem zmiňovala.“ Pak se kysele ušklíbla. „Naši genealogové ovšem tvrdí, že Uí Fidgente si nechali rodokmen záměrně zfalšovat, aby se pak mohli ucházet o královský trůn v Cashelu. Ale jelikož má dnešek být dnem radosti, nechceme se s nimi o tom přít.“

Eadulf soustředěně svraštil obočí.

„Myslím, že ti snad rozumím. Roztržka mezi tvým rodem a rodem Uí Fidgente začala kvůli dvěma bratrům – Luigthech byl starší a Maine Muncháin mladší.“

Fidelma se vlídně usmála, ale zavrtěla hlavou.

„Pokud mají jejich genealogové pravdu, Maine Muncháin, praotec lidu Uí Fidgente, byl nejstarším synem Aililla Flann Beca. Náš praotec Luigthech byl jeho druhorozeným synem.“

Eadulf rozhodil rukama na znamení zoufalství.

„Jako by nestačilo, že mám zmatek ve všech těch jménech, teď se mi ještě pletou ty generace a následníci... Snažíš se tím tedy říct, že Uí Fidgente mají ve skutečnosti na královský trůn větší nárok, protože jsou potomky onoho nejstaršího syna?“

Fidelmu už jeho nechápavost začínala popuzovat.

„Myslím si, Eadulfe, že už jsi měl dost času, abys pochopil, jak se to s nástupnickým právem na trůn u nás má. Vždyť je to docela prosté. Derbfhine jeho rodiny rozhodla, že Maine Muncháin není hoden, aby se jeho větev stala vládcovským rodem.“

„Máš pravdu, pořád mi to tak docela nejde na rozum,“ připustil Eadulf. „Ze tvých slov tedy plyne, že Uí Fidgente odvozují svůj původ od nejstaršího syna, podle zákona prvorozenství, a z toho důvodu se zdráhají uznat právo tvé rodiny na cashelský trůn?“

„Ať už to byl starší syn nebo ne, to vaše prvorozenství nehraje v našem právním systému v těchto případech žádnou roli,“ zdůraznila mu Fidelma. „A nezapomínej, že to všechno se událo před téměř deseti generacemi. Je to už tak dávno, že naši genealogové dokonce tvrdí, že Uí Fidgente nemají s Eóghanachty vůbec nic společného, že jejich skuteční předkové byli Dáirinové.“

Eadulf obrátil oči v sloup.

„A kdo mají být ti Dáirinové?“ zaúpěl nešťastně.

„Šlo o prastarý rod, který se před téměř tisícovkou let údajně dělil o královský stolec v Mumanu s Eóghanachty. Na západě dosud žije klan Corco Loígde a jeho příslušníci tvrdí, že jsou potomky právě pradávného lidu Dáirine.“

„Inu, můj nebohý mozek už pro tuto chvíli pojal genealogie a irských jmen víc než dost.“

Fidelma se tiše zasmála, když viděla, jak naoko utrápeně se Eadulf tváří, ovšem oči měla stále vážné.

„Je ale důležité, abys znal alespoň zhruba politiku našeho království, Eadulfe. Jistě si pamatuješ, že loňské zimy se nám podařilo odhalit spiknutí Uí Fidgente, kteří zde plánovali vzpouru, a že můj bratr se musel postavit do čela armády a jel se s nimi utkat v bitvě u Cnoc Áine? Je to sotva devět měsíců.“

„Jistěže si na ty události vzpomínám. Jak bych mohl zapomenout? Cožpak mě samotného tehdy vzbouřenci nezajali? Vládce lidu Uí Fidgente v oné bitvě ale padl, pokud se nemýlím.“

„Je to tak. Nyní se náčelníkem stal jeho bratranec Donennach a jako jednu z prvních věcí, již vykonal poté, co se ujal vlády, bylo vyslání emisarů za mým bratrem s žádostí o vyjednávání. Do nen nach nyní do Cashelu přijíždí, aby s Colgúem jednal o příměří. Bylo by to poprvé po mnoha staletích, co by mezi Cashelem a Uí Fidgente zavládl mír. Proto je dnešek tak důležitý.“

Mezitím už prošli branou pevnosti, sestoupili po strmé cestě klesající k úpatí cashelské skály a odtamtud zamířili po silnici vedoucí v oblouku až k prvním domkům na předměstí kupeckého městečka v podhradí. To leželo necelou čtvrtinu míle od královského paláce.

Viděli, že tamní obyvatelé už se srocují na ulicích, aby také na vlastní oči viděli příjezd svého krále s vládcem Uí Fidgente a jeho doprovodem. Procesí jezdců už mezitím dorazilo k západní bráně do města a Fidelma s Eadulfem zatím prošli východní branou a přidali se ke skupince osob postávajících po straně rozlehlého náměstí, na němž bylo tržiště.

V čele průvodu jelo sedm bojovníků, za nimi následoval Colgúův korouhevník. Na pleskající standardě z modrého hedvábí byl vyšitý zlatý jelen, královský symbol Eóghanachtů z Cashelu. Po korouhevníkovi jel na svém koni ztepilý mumanský král. Byl to vysoký muž s lesklými rusými vlasy. Eadulf si jako téměř pokaždé při pohledu na něj uvědomil, jak jsou si se sestrou podobní. Na první pohled bylo zřejmé, že Fidelma a Colgú jsou pokrevní příbuzní.

Za ním jel další vlajkonoš. Na korouhvi, kterou třímal vysoko nad sebou, byl mýtický červený kanec v poli z bílého hedvábí. Eadulf usoudil, že to musí být znak vládců Uí Fidgente. Za vlajkonošem následoval v sedle mladík s výraznými rysy ve snědé tváři, a nebyl o nic méně pohledný nežli mumanský král. Ačkoliv někteří na základě rodových tabulek tvrdili, že ti dva mají společné předky, Eadulfovi při pohledu na ně připadalo, že si vladař Uí Fidgente a král Mumanu nejsou podobní ani v nejmenším.

Po nich následovala skupina několika dalších vojáků, z nichž mnozí měli kolem hrdla řád Zlaté obroučky, symbol vybraných bojovníků, kteří sloužili jako tělesná stráž eóghanachtských králů. V čele bojovníků jel jakýsi mladík, snad jen o pár let mladší než Colgú. Králi se vzdáleně podobal, ačkoliv jeho tvář byla poněkud hrubší nežli Colgúova a měl černé vlasy, čímž připomínal spíše náčelníka Uí Fidgente. Na koni seděl uvolněně, ale z držení jeho těla se zdálo, že je snad poněkud pyšný. I z toho, jak byl oděn, se dalo usuzovat na ješitnou povahu. Na sobě měl dlouhý vlněný plášť obarvený namodro a sepnutý u ramene blyštivou sponou. Byla vyrobená ze stříbra a měla tvar slunečního kotouče s pěti vybíhajícími paprsky, z nichž každý byl na konci ozdoben malým rudým granátem.

Byl to Donndubháin, jak Eadulf dobře věděl, a byl to tánaiste neboli následník cashelského krále, a také to byl Colgúův a Fidelmin bratranec.

Nebylo pochyb, že shromáždění obyvatelé z městečka jsou s tou podívanou náramně spokojení, protože když se k nim jezdci přiblížili, všichni začali nadšeně tleskat a provolávat slávu. Pro většinu z nich představoval pohled na cashelského krále jedoucího ve společnosti vládce lidu Uí Fidgente konec stovkám let, kdy mezi jejich dvěma rody panovaly nekonečné sváry a neustále docházelo ke krveprolití; znamenalo to novou dobu, kdy bude panovat mír a blahobyt pro všechny obyvatele Mumanu.

Colgú se tvářil přívětivě a kynul svým poddaným vlídně rukou, když je míjel, ale Donennach seděl na koni strnule a působil velice nejistým dojmem. Tmavýma očima přejížděl ze strany na stranu, jako by čekal, že každou chvíli uvidí nějak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist