načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mlýn na mumie - Petr Stančík

Mlýn na mumie

Elektronická kniha: Mlýn na mumie
Autor:

Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  220
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 394
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7344-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantaskní román odehrávající se těsně před vypuknutím prusko-rakouské války roku 1866 líčí pátrání komisaře Durmana po pachateli vražd poštovních doručovatelů. Policejní komisař Leopold Durman je nejen odvážným detektivem, ale především poživačným mužem, který se potácí po pražských putykách a bordelech. Slabost pro dobré jídlo a pití je pravidelně zpestřena návštěvami vykřičených domů, v nichž Durman holduje divokým a nezřízeným radovánkám. Na těchto cestách ho většinou doprovází jeho přítel Egon Alter, soukromý "autarkický" vyšetřovatel. Kromě konzumace nejrůznějších specialit (mezi něž patří třeba uzená panda či vykostěný uzený bůček naložený v sádle se sušenými švestkami a meruňkami) v pražských hostincích a dovádění s povětrnými ženštinami Durman pátrá po pachateli tří vražd, jejichž oběťmi jsou poštovní doručovatelé. Durman nejdříve podezírá uprchlého anarchistu Varanova, za nímž se vydává až do tehdejšího mexického císařství. Tady ale zjistí, že jeho hypotéza je mylná a proto se rychle vrací do Prahy, aby zde v době, kdy válka s Pruskem je už na spadnutí, dospěl k překvapivému a převratnému odhalení...

Popis nakladatele

Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu , nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PŘevrAtné

odhAlení

komisAŘe

DurmAnA


mlýn

nA

mumie

Druhé město




© Petr Stančík, 2013

© Druhé město – Martin Reiner, 2013

ISBN 978-80-7227-344-7

Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR.


7

prolog

V jediném okamžiku:

Komisař Durman si zapálil doutník.

Anarchista Varanov zapálil doutnák.

Libuše Hedbávná naklonila hlavudo zvláštního úhlu, náhle podobná břízce nalomené bleskem.

Císař Maxmilián vložil do smrtičky můru,která se tak nacucala slzami jeho koně, že ani nemohla létat.

Kanovník Oul se při listování knihou řízl o papír.

V závratném zauzlení kosmické energie, bez otce i matky, z obyčejného člověka se zrodil Pán. Žádná hvězda mu nevzplála nad kolébkou, ani mu nepřinesli královské dary.

Necítil se ve svém těle pohodlně, bylo unavené a sešlé. Chyběl mu soucit, protože nepoznal lásku rodičů ani nevinné dětské hry, vznikl přece už jako starý a nevrlý.

A  v  pozadí toho všeho zapadalo slunce. Jako první bouchla lahev šampaňského. Hned potom bomba.

Tím to všechno začalo.

9

NÁŘek

vAŘené

vodY

Vynalézt levný, bezpečný a zcela účinnýprostře

dek zabraňující početí při pohlavním styku. Lidé

se pak místo přemýšlení budou raději pářit, a to

kdykoliv se jim zlíbí, bez obav z následků,podob

ni zvířatům a stejně ovladatelní. Vždy dostupná

a laciná tělesná rozkoš rozleptá tradiční morálku

a nahradí duchovní slasti. Kdo by chtěl vstoupit

do nebe trnitou cestou ctností, když se tam může

hladce prosmilnit několikrát denně?

(Úkoly řádu ORDO NOVI ORDINIS v oblasti lučby)

Jeho služka měla vždy dva milence, to byla její

jediná zásada. Ti pánové o sobě pochopitelně

nevěděli...

Právě teď to byl voják a kominík.

Když měl voják vycházku, scházela se s ním cestou

na trh v hustém houští na úpatí Petřína, hned

10

vedle Újezdských kasáren, kde ji bez zbytečných

řečí klátil opřenou o strom, přičemž ji bodák

zavěšený na opasku uniformy rytmicky plácal

po  masité zadnici, což ji uspokojovalo více než

samotný akt.

Kominík se k ní spouštěl ze střechy na půdu, kde

věšela prádlo. Protože byl pokaždé celý od mouru

a na nějaké mytí nebylo kdy, schovávala pro něj

za trámem vlastnoručně ušitý skafandr z bíléba

vlny, až na čtyři otvory neprodyšně obalující celé

tělo i se štětkou na zádech. Když do něj miléhoko

miníka navlékla a zapnula řadu drobnýchknof

líčků na zádech, koukaly mu ven jenom oči, ústa

a pohlaví, všechna špína zůstala pěkně uvnitř.

Spermie obou milenců pak cestou v její pochvě

a děloze mezi sebou sváděly nekonečné bitvya po

každé se bičíky vzájemně rozšavlovaly dříve, než

stihly dorazit k  vajíčku. A  tak když služka večer

usínala ve své komůrce, pootevřeným okénkem se

jí z klína ven ke hvězdám valily stamilionyzma

řených polo-duší, nedo-bytostí, které sice měly

možnost, ne však to štěstí dosáhnout svéexisten

ce; a astrální pláně se chvěly pod jejich zoufalým

nářkem. V době, kdy se jako jediná ochrana proti

početí používal naolejovaný rybí měchýř nebo

syrové jehněčí střívko a bylo nadlidským úkolem

tu klouzavou blanku vůbec navléknout, tozname

nalo geniálně snadnou antikoncepci, o čemž však

služka neměla nejmenšího tušení. Bylo už po půlnoci, když na dveře její komůrky zabouchal Pán.

„Ohřej mi vodu, chci hodně horké vody.“

„Myslíte hodně horké, nebo hodně vody, Pane?“

„Hodně obojí.“

„Aha. Už běžím, Pane.“

Poslušně vstala, jen v noční košili navážila vodu do  kamnovce a  rozdělala pod ním oheň. Prsní bradavky se jí v nočním chladu postavily do pozoru, ale Pán si toho nevšímal. Nebo dělal, že si nevšímá. Nebo si i  všímal, ale nezajímalo ho to.

Voda konečně zavřela a ona mohla jít zase spát. Pán s vědrem horké vody sešel do sklepaa ve stínu obrovského kameninového sudu na kysané zelí odemkl maličká, železem obitá dvířka,ke kterým měl klíče jen on, a jen těsně se jimi protáhl.

Za dvířky vedly další úzké a strmé schody dolů do nízké, ale rozlehlé románské krypty. Jejímělké klenby z  šedobílé opuky podpíraly dvě řady tlustých pískovcových sloupů, po nichž sevytesané plazily obludy z dávno zapomenutých bájí. Ponuré zdi potažené plísní a výkvěty žíravých solí vyzařovaly temnou tíhu kamene. Všichni, kdo o kryptě věděli, už dávno umřeli. Pán ji před lety objevil náhodou, když seve skleě opřel o to, co považoval za zeď, a propadl se dovnitř prohnilými dvířky. Pečlivě je vyspravil a kryptu používal jako tajnou pracovnu. Teď tu bylo hodně krve. Taky kostí, masa i jiného nepořádku, ale hlavně krve. Krev na podlaze, krev na stěnách, krev na stropě, krev dokonce i na tak nečekaných místech jako uvnitř okvětních lístků suché růže založené v breviáři, na zadní straně zrcadla pověšeného na zdi či zaschlá do vláken mezi jehlicemi hřebenu. A on to všechno musel uklidit sám, protože ta husa služka bynepochoila vznešenost jeho poslání a ještě by ho udala na policii.

Nebo by, nedejbože, chtěla zvýšit plat. Když bylo všude čisto, Pán se vroucně pomodlil a po dlouhé době zase pocítil klid a mír.

Všechny nástroje ležely dokonale naostřené, vyleštěné a srovnané do geometrických obrazců.

Dopis byl zapečetěn a odeslán. Teď už nezbývalo nic jiného než čekat na odpověď. PASTÝŘI DĚJIN Pastevci šlechtí divoká a neužitečná zvířata, aby je učinili poslušnými dárci masa, mléka či srsti. Jejich práce přináší výsledky až za stovky a tisíce let, vyžaduje tedy trpělivost a cílevědomostpřesahující obzor jednoho lidského života. Podobně náš řád zdokonaluje dějiny; už dlouhá tisíciletí z nich mýtí vše škodlivé a naopak podporuje vše prospěšné našim plánům na ovládnutí světa.

Aby existence řádu zůstala nezasvěcenýmskryta, pracují naši agenti tak tajně, že ani my sami často nevíme, která z událostí se stala samovolně a které jsme pomohli penězi, vydíráním, jedem či dýkou. Popíšeme tedy děje letošního roku conejstručněji s vědomím, že ať už naším přičiněním, nebo bez něj, stalo se právě to, co jsme chtěli:

Po čtyřech letech občanské války v USA Seveřané konečně porazili Jižany.

Díky tomu mohly USA přesunout své vojsko na hranice s Mexikem a tím ohrozit Francouze,

14

kteří pomáhají mexickému císaři Maxmiliánovi

z rodu Habsburků v boji proti republikánům.

V  Evropě zatím rostlo napětí mezi Pruskem

a Rakouskem. Obě velmoci mají stejný cíl —ovlád

nout ostatní německé státy. Dohoda není možná,

vítěz bere vše.

(Výroční zpráva ORDO NOVI ORDINIS za rok 1865)

Nejdříve si ji zkusili přivlastnit úplně nenápadně,

s drzou samozřejmostí, jako kdysi obrali Korunu

českou o Vitorazsko. Jakmile se potázali se zlou,

slibovali, že si ji jen na  chviličku vypůjčí a  hned

zase vrátí, stejně jako Horní a Dolní Lužici. Když

ani to nezabralo, ze zoufalství ji chtěli vzít hrubou

silou jako Slezsko, ale byli slavně odraženia posled

ní volná židle v celém lokálu zůstala neobsazená.

Poslední den roku 1865 se ještě nestal nocí,

a znamenitým jídlem i pitím vyhlášenýhosti

nec U Roztrženého hada v Celetné ulici již byl

— až na výše zmíněnou židli — zaplněn doslova

do posledního místečka. Pod stropem sestaho

vala bouřková mračna tabákového dýmu, slepá

harfenistka na malém pódijku vyhrávalastří

davě české vlastenecké písně a melodie z oper

Wagnerových i Mozarta, číšníci a sklepnice se

míhali kolem hostů jako pestří motýli na kříd

lech táců posázených pivy, víny i kořalkami všech

barev duhy.

U čestného stolu jako vždy zasedli Kočičkáři, totiž

členové stolní společnosti Ctitelů stříbrné kočičky:

15

kanovník Oul, policejní komisař Durman,lékár

ník Kostkan, baron Slannina, setník Hruš a parní

velkouzenář Loskot. Z obvyklé sedmičky veselých

kumpánů tu dnes chyběl jen tajný rada Čtvrtpán,

protože když si dával odpoledne horkou lázeň,

při které se všechny údy tak pěkně uvolní,po

lechtala ho v nose pára a on ve vaně kýchl, čímž

si z páteře vyšinul ploténku. Takže teď muselle

žet doma v posteli bez hnutí a na bolavý hřbet

si nechat přikládat křenové placky. Chudák, a to

se celý rok těšil!

Jeho židle tím pádem zůstala holá, a  ač o  ni

(jak již uvedeno) od vedlejších stolů neustáleusi

lovali, Kočičkáři ji nedali. Zůstala na Čtvrtpánovu

památku prázdná, pietně přikrytá dečkous oz

dobně vyšitým jménem svého majitele.

„Svatý Silvestr, papež a prvomučedník, jehožsvá

tek dnes všichni slavíme,“ pravil kanovník Oul

slavnostně, „byl pohany utopen v sudu vína. Stalo

se to posledního dne v roce 335 po Kristu,a ač

koli byl Silvestr již blízek smrti, nepřestal vele

bit našeho Pána tak vroucně, že se mu všechny

své katy podařilo obrátit na pravou víru a oni se

utopili spolu s ním. Proto se každémusprávné

mu křesťanovi sluší na Silvestra pít jako o život.“

Kočičkáři pozvedli své nádoby, třesklo sklo o sklo.

Pak každý přiložil okraj sklenice ke spodnímu

rtu a silně fouknul, načež na tác uprostřed stolu

mlaskavě dopadlo šest bílých čepic pěny. Teprve

po  tomto rituálu začali pít, až se jim ohryzky třepotaly jako andělská křídla. Oul jako prvníodložil prázdný půllitr na stůl a šťastně, spíš pro sebe zašeptal: „...a slovo bylo učiněno skutkem.“ „Když se už bavíme o mučednících,“ vmísil se do hovoru Loskot, „nemohu se ubránit dojmu, že vedle pravých křesťanů to byli často i lidézvrácení, utrpení se nelekající, ale jej přímovyhledávající, snad dokonce potěšení z něj mající a tím vlastně Pánaboha podvádějící. Jako můj bývalý účetní, jistý Holásko. Provalilo se na něj nedávno, že si k sobě na privát zve povětrné ženštiny, ale ne aby s nimi obcoval, na tom by konečněnebylo nic špatného. Dokud je mládenec svobodný, je lepší, když mu tu a tam nějaká harapannaupustí páru, než aby se poskvrnil lepkavým hříchem samohany.“

Lékárník Kostkan k poslednímu slovusouhlasně přichichotal. Oul se maličko zamračil, alenenamítal zatím ničeho. Osmělený Loskot tedypokračoval dál:

„A ty hurvice ho bičují, fackují, ba i pálísvíčkami na bocích, a to ne snad ze zlé vůle, ale protože to na nich Holásko žádá, protože to Holáskovi činí rozkoš. Bolest mu činí rozkoš, pánové!“ opakoval Loskot, aby zdůraznil svá slova. „Tudíž si říkám, že když se Holásko vetřel mezi zaměstnance mého velkouzenářství, mohly jemu podobné zrůdyproniknout i mezi skutečné mučedníky a činit jim vlastně nekalou konkurenci, protože na  rozdíl od nich jim bolest působí rozkoš, takže vlastně nejsou týráni, nýbrž rozmazlováni, a nejsou to

17

mučedníci, ale rozkošníci. Ale slast by nebeskou

bránu otevírat neměla, že, pane kanovníku?“

Otázka to byla záludná, takže Oul maličkýmklíč

kem, který měl zavěšený na řetízku u kapesních

hodinek, odemkl dřevěný kufírek potaženýzven

čí černě mořenou koží a uvnitř rudým sametem,

vyňal z něj dýmku umně řezanou z mořské pěny,

rozvážně ji nacpal, upěchoval tabák a vyžádal si

od sklepníka k zapálení fidibus, což mu poskytlo

dosti času na rozmyšlenou.

Oulova dýmka byla velmi krásná, a obdivovaná

znalci ze širokého okolí. Byla prý dovezená až

z tureckého Eskišehíru a zobrazovala zřejměně

jakou legendu: v přední části dýmky vousatý muž

vší silou hnětl lidskou postavu z hlíny, a přestože

byl celý výjev sotva větší než sušená švestka, rytec

na vousáčově tváři mistrně zachytil jehonáma

hu i vášeň. „Tvoří člověka z bláta, je to tedy buď

mezopotamský Enki, řecký Prometheus, židovský

rabbi Löw, nebo dokonce sám Jahve Elohim?“

ptal se sám sebe v duchu Durman. Zvláštní,vi

děl tu dýmku už nejméně stokrát, ale nikdy ho

nenapadlo přemýšlet o její výzdobě. Tak proč

právě teď?

Po chvíli kanovníkova pukání celou místnostpro

sytila těžká, hutná vůně latakijského tabáku a Oul

se konečně chopil odpovědi:

„Boha podvádět nelze, milý Loskote.A utrpe

ní i rozkoš jsou dary člověku, aby pomocí nich

18

rozeznal zlé od dobrého. Pokud skutečně jsou tak

zvrhlí lidé, že je jim bolest příjemná, a pokud by

si je Bůh vybral jako mučedníky, pak by je zajisté

nechal trápit nějakou rozkoší. Ale protože žádný

takový případ není v dějinách naší církve popsán,

musíme předpokládat, že většině lidí je bolest

nepříjemná a slast příjemná, a komu ne, ten je

zrůda a nepatří do lidské společnosti.“

Dýmka se teď k Durmanovi natočila poněkudbo

kem, takže mu odkryla další část mýtu: vousáč,

který předtím (nebo snad potom? — vlastně tu

nebylo žádné vodítko, kterým směrem v příbě

hu ubíhá čas) hnětl hlínu, teď holýma rukama

vytahoval (nebo přikládal?) oheň na hořícíhra

nici dřeva. „Enkiho i rabbiho Löwa tedy můžeme

vyloučit,“ radoval se v duchu Durman, „je to buď

Prometheus, kradoucí oheň z Diova krbu, nebo

Jahve, nesoucí oheň Eliášovi na horu Karmel.“

„Anebo je to úplně jinak,“ využil mezitím baron

Slannina chvíle, kdy se Oul odmlčel, aby sipřipě

choval dýmku zvláštním nástrojem,připomína

jícím píst parního stroje, takzvaným ťapťátkem.

„Třeba Bůh mučedníkům vymění, napříkladzá

zrakem, vnímání bolesti za vnímání slasti, aby

jim ulevil v utrpení. Samozřejmě jenom na chvíli,

dokud nezemřou.“

Sklepník vyměnil prázdné sklenice za plné

a pánové je znovu potěžkali a zase jim odlehčili.

19

„Takový člověk, kterému činí utrpení rozkoš,ří

kejme mu třeba bolmil, zajisté po  smrti přijde

do pekla?“ vrátil se Kostkan k rozpravě, sotva

osušil rty.

„Jistě,“ odvětil Oul rozvážně. „Svatý Augustin

sice tvrdil, že žádné zlo ve skutečnosti není a to,

co za zlo považujeme, je pouhým nedostatkem

dobra. Avšak prorok Izajáš pravil: ,Já vytvářím

světlo a tvořím tmu, působím dobro a dělám zlo,

já Hospodin konám všechny tyto věci.‘ A Ježíš

podle Matouše dokonce řekl: ,Nepřišelť jsem,

abych pokoj uvedl, ale meč. Přišelť jsem zajis

té, abych postavil syna proti otci, dceru proti

matce, snachu proti tchyni a nepřítelemčlo

věka bude jeho vlastní rodina.‘ Takže Bůh nám

dal svobodnou vůli konat dobré i zlé. A protože

je někdy těžké poznat, co je dobro a co zlo, tak

jsme za dobro odměňováni příjemným a za zlo

trestáni odporným, abychom věděli, které je

které. A komu dobro zhořklo, kdežto zlozachut

nalo, nemůže být spasen, tudíž musí býtzatra

cen. Amen.“

Ale Kostkan nepřestával: „Jenže pro bolmila bude

peklo příjemnější než nebe. Takže v pekle homís

to trestu čeká odměna. Jinými slovy, nebei pek

lo mohou být jedno a totéž místo, záleží jenom

na tom, jak každému člověku Pánbůh nastaví,

že ho bude vnímat. Stačil by na to takovýpřepí

nač, asi jako reverzační páka u lokomotivy. Byl jsi

hodný? Cvak — a bude se ti tady líbit. Zlobil jsi?

Cvak — a budeš se tu trápit. Napravil ses? Cvak...“

„To už bychom rovnou mohli povědět, že bůh a ďábel jsou jedna osoba,“ přisolil si Slannina.

Kanovník Oul prudce položil korbel na stůl, až pivo šplíchlo. „Vy mě už, pánové, vážně vytáčíte jako sedačku od piána. Pojďme se bavit o něčem jiném.“ Návrh byl přijat jednomyslně a Loskotnadhodil nové téma — totiž nedávno zveřejněnýmanifest císaře Františka Josefa, toho jménaprvního — a  děvka hovoru se začala ochotně točit kolem nového námětu.

Kostkan vytáhl z náprsní kapsy složenoutitulní stránku Národních listů ze dne 21. září, kde byl zmíněný manifest otištěn, a pro osvěžení paměti jej přednesl nahlas, i se všemi chybaminedbalého překladu do češtiny. „Sami jste slyšeli, pánové,“ pochvaloval si Slannina, jakmile Kostkan dočetl. „Císařvýslovně slíbil svobodné působení všech národů. Není divu, že si většina dobrých Čechů od  řečeného manifestu slibuje více samostatnosti, či snaddokonce úplné obnovení práv Koruny české.“

„Arci jen v rámci rovnoprávné federace všech národů rakouské říše,“ připojil Oul poněkudstrohým tónem.

„A v nedělitelném svazku pod věčnou vládou Habsburského domu,“ dodal horlivě setník Hruš. Kanovník mezitím dokouřil, vysypalz pěnovky popel lehoučký a jemný jako andělské peří, a nechal ji na stole vychladnout. Tím se dýmka znovu pootočila a odhalila Durmanovi další díl příběhu: vousáč nyní ležel přikovaný ke skále, na mohutném, ztopořeném pyji mu jakona bidýlku seděl orel a zobákem rval z vousáčových útrob játra. Záhada byla rozřešena: hrdinounemohl být nikdo jiný než Prometheus, Durman měl konečně klid a mohl se zase věnovatnaslouchání hovoru. Loskot zvedl svůj půllitr a pronesl slavnostně: „Připíjím na  zdraví našemu milovanému císaři Františku Josefovi Prvnímu!“ Zvednuté půllitry o sebe třeskly.

„Musím se vám, pánové, přiznat,“ řeklzjihle Kostkan, „že pokaždé, když vidím ty mocnářovy krásně kadeřavé licousy, mám chuť mu je pohladit.“

„Pomazlit se s nimi, vískat je...“ navrhl Hruš.

„Nebo do  nich zabořit nos i  čelo,“ zasnil se Slannina. V žÁru morkových kostí Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme.

(Příručka pro novice ORDO NOVI ORDINIS)

Sál mezitím zcela ztichnul — harfenice, kteráposledních několik minut nehrála a jenom tišehladila struny svými dlouhými prsty, se zase pustila

do díla. Pánové na chvíli zmlkli a tiše naslouchali,

a s nimi i celá restaurace, protože ta píseň byla

velice krásná:

Ach, ty róže, krásná róže,

čemu si raně rozkvetla,

rozkvétavši pomrzla,

pomrzavši usvědla,

usvědevši opadla?

Večer seděch, dlúho seděch,

do kuropěnie seděch,

nič doždati nemóžech.

Vsě dřiezhy, lúčky sežech.

Usnuch; snieše mi sě ve sně,

jako by mně nebošce

na pravéj ruce s prsta

svlekl sě zlatý prstének,

smekl sě drahý kamének.

Kamének nenadjidech,

zmilitka sě nedoždech. Skladba dozněla několika něžně smutnýmimollovými akordy, harfenice tiše vzdechlaa odložila nástroj. Sálem zazněl dojatý potlesk. Všichni samozřejmě poznali tu nejkrásnější báseň z Rukopisu královédvorského, objeveného před půlstoletím Vácslavem Hankou, a teď je hřálanejen krása slov a hudby, ale také národní hrdost. Že totiž v dobách, kdy se Němci ještě na stromech dorozumívali krkáním, Čechové už psali básně. A zatímco Němky mohly své prsty strkatnanejvýš prasatům do řiti, ztepilé Češky dávno nosily zlaté prsteny. Pánové navázali hovor tam, kde byl přerušen, avšak naladěni na úplně jinou strunku.

„Nechápu, co si od toho kajzrova manifestu vlastně slibujete,“ začal vzpurně Loskot. „Vždyť je to vylízaná kobliha — navrch sypaná spoustou sladkých slovíček, ale uvnitř dutá. Jasně se tu říká jedině to, že císař rozpouští říšskou radu a že ústava nebude platit, dokud ji neschválí uherský sněm. A Uhři, jak je známe, budou pro sebe chtít úplné státní právo a všechny další výhody, které jim dávala ústava z roku 1848.“ Tu se Durmanovi jednotliví Kočičkáři přes hustý závoj tabákového dýmu začali slévat v jednumnohočetnou bytost, která různými hlasy rozprávěla sama se sebou:

„A kdy už se císař konečně nechá korunovat českým králem?“

„Všichni Habsburkové se na tu našisvatováclavskou korunu zrovna třásli, protože sami tak krásnou nemají.“

„Úplně všichni se zase netřásli, třeba Josefové I. a II. se nikdy korunovat nedali.“

„To je pravda. Ovšem Josef I. to zamýšlel, alenestihl, protože zemřel mlád na neštovice. Avšak Josef II. si stoupnout do řady za svatého Václava opravdunechtěl, ten by nejradši celý svět předělal na Němce.“

Kdosi pak připomenul, že Rakušáci ze sebe dělají panskou rasu, a přitom je Rakouskopouhá říšská marka, pohraniční okres, slepé střevo Svaté říše římské, zatímco Čechy se stalykrálovstvím již roku 1085. Ano, vážení, Rakousko nikdy nedosáhlo hodnosti královské, ba ani knížecí. Je to jen sprostý lokaj, který se kromobyčejnoukrutostí a chamtivostí vyšvihl mezi panstvo.

Slanninu ta drzost tolik rozohnila, že vytáhl z  peněženky zlatník, obrátil ho dvouhlavým rakouským orlem vzhůru a plivl na něj. Pakminci pečlivě očistil kapesníkem, navrch ještě dýchl a  přeleštil, vrátil do  peněženky a  teprve pak pokračoval v reptání na vládnoucí dynastii.

25

Marně Kočičkářům domlouval osobně majitel

Roztrženého hada pan Mleziva, že sklepníci si před

těmi jejich velezrádnými řečmi ani nemohouza

cpat uši, neboť mají ruce plné cestou ku i od stolu,

a že hanobit panovnický dům na veřejnosti není

radno ani poslední den v  roce. V  nouzi nejvyšší

naštěstí komisař Durman pojal spásný nápad:

„Pánové, pojďme se podívat na ten náš orloj,

za chvíli by měl spustit.“

Skutečně, staroslavný orloj slepého mistra

Hanuše na Staroměstské radnici, který seroz

bil a zastavil už roku 1824, právě prošelnáklad

nou opravou, a měl být slavnostně znovu spuštěn

o půlnoci na prvního ledna 1866, což bude přesně

za čtvrt hodiny.

Jediný kanovník Oul se vymluvil, že si ještě musí

připravit novoroční kázání, a vlnivě odkráčel

domů. Zbylí Kočičkáři návrh přijali jednomyslně

a vyšli, lépe řečeno vyklátili se z hostincena uli

ci tak rychle, že si ani neoblékli zimníky. Nebylo

jich ostatně zapotřebí, spíše naopak. Přestože

na kalendáři se osamoceně chvěl už jen poslední

den roku, venku bylo tak teplo, že by teplo bylo,

i kdyby nebyla zima.

Když míjeli Týnský chrám, zaujal je mužík, který

tu stál na obrácených neckách a řečnil: Za tone

obvyklé počasí prý mohou fabriky. Svým věčným

čmoudem, který vypouštějí z komínů, zaneřádily

povětří a to převrátí počasí na celé zeměkouli. Tudíž oceány vyschnou, zatímco pevninybudou nekonečnými dešti proměněny v obrovská jezera.

Durman nejbližšímu strážníkovi ukázal svůj dvojhlavý policejní odznak a poručil mu, ať toho chudáka odvede, protože šíří mezi slušnýmilidmi paniku, ale ať ho nebije ani nezavírá, a přidal dokonce pár krejcarů ze svého, aby mu někde za rohem koupil párek, preclík a pivo. Třebafantazíruje jen z hladu. Před orlojem už nastalo velké srocenízvědavců. Chudí museli stát na svých, bohatí přihlíželi z pohodlí bryček a kočárů, několik chytráků též přešlapovalo na chůdách, a jeden se dokonceuvelebil na nejvyšší příčce štaflí, které si sem nebyl líný přinést. Tlačenice náhle Durmana odkousla od ostatních Kočičkářů, chvíli požvýkala a nakonec vylivla do jedné z těch křivolakých uliček, které Staroměstské náměstí vyzařuje do všech stran jako opilcova zřítelnice krvavé žilky. Bylo tuúplně liduprázdno, jenom na stoličce vedlechodníku seděla bába a v kotlíku nad ohništěm vařila hovězí morkové kosti.

Bába byla špinavá, plamen čoudící a kotlíkvyspravovaný plechovými záplatami. Ale vonělo to náramně. Chvíli si něco mumlala a pak zase kašlala z  hustého kouře. Středověké domy nad ní vrávoraly, ztěžklé časem, který se tu už dávno zastavil a vsákl do kamene. Kosti vířily vývarem jako planety nad vztekle prskajícím sluncem. Baba zalovila v kotlíku kleštěmi, vytáhla jednu kouřící kost, hodila na litinový plát a začala ji rozbíjet kladivem. Bác, bác, bác... Rány serozléhaly nocí, a kdo uslyšel ten strašný zvuk drcené kosti, tomu naskočila husí kůže. Někde ve tmě nad bábou se otevřelo okno a rozespalý ženský hlas zaječel:

„Nechají toho, voni osobo! Tady chtějí lidi spát!“

Ale bába přes ten randál nic neslyšela a okno se s prásknutím zase zavřelo.

Kost konečně pukla, bába olízla mastné kladivo a položila ho zpátky na zem vedle stoličky. Pak do lesklého, šedivě fialového morku zajela lžící.

Téměř hmatatelně se blížila půlnoc. Mozek a morek se liší jen jedinou hláskou...naadla komisaře maně divná myšlenka. A hned z ní vyskakovaly další a další:

Kosti byly stvořeny jako otroci, odsouzené k tomu, aby zbytek těla podpíraly, vyztužovaly a nesly. Přesto se nikdy se svým osudem nesmířily a po miliony let ve svých dutinách z morku tajně vyvíjely zbraň, totiž rozum. Následovala strašná válka, vedená skrze mnohá pokolení ažk člověku. V té válce nakonec rozum přebral duši vládu nad tělem. A mozek jakožto morek nejvyššíz kostí — lebky — pak ovládl i všechny ostatní morky...

Bác, bác! Bác, bác!!!

Křik z okna: „Ty beštýje!“

Jako očarovaný vstoupil do kruhu světlaa natáhl ruku...

Bába mu vyškrábla horký morek přímo na dlaň a posolila.

Durman malátně zvedl ruku k ústům, chřípím mu projela živočišná vůně, sliny do úst stříkly tak prudce, že to až zabolelo.

Náhle ucítil na rameni stisk čísi pevné ruky a  těsně vedle ucha mu zaznělo hrdinským barytonem:

„Určitě bude chutnat stejně odporně, jako už vyhlíží i čpí, pane kolego. Obdivuji vašidůslednost, ale v tomto případu bude lépe užít rozum než smysly.“

29

Ghetto

brutto

Na jménu nezáleží. Ghetto je ze dvou měst vždy

to menší.

(Architektura pro mistry ORDO NOVI ORDINIS)

Byl to hlas, který ač tichý a klidný, přitahovalpo

zornost posluchače magnetickou silou operní árie.

Hlas autarkického detektiva Egona Altera, jehonej

lepšího přítele. Durman sebou trhnul a teprve teď

se probudil z onoho podivného transu, do něhož

upadl přechodem z hlučného náměstí do tiché

uličky. Otřásl se, ještě vlahý morek štítivě oklepal

z dlaně a pečlivě si ji utřel hedvábnýmkapesníč

kem, ten znovu úhledně složil mastnotou dovnitř

a zasunul do náprsní kapsičky svého fraku.

Alter se naklonil tak blízko, že Durman ucítilvy

zývavou, ale nikoliv nepříjemnou směs vůnívor

vaniny a bobřiny z vlasové brilantiny, kterou si Alter nechával na zakázku vyrábět u pařížského parfumeristy Pinauda, a pokračoval v hovoru:

„Stejně je zvláštní, že jeden a týž tělesný otvor užíváme ke dvěma tak odlišným účelům, jako jsou jídlo i řeč, nebo — na opačném konci — zase k vyměšování i rozmnožování. A protože příroda miluje souměrnost, lze z výše uvedeného vyvodit, že podobně jako vyměšování vzniká neschopností dokonale využít jídlo, i soulož je vlastně jennestráveným zbytkem mluvení.“

Durman nespokojeně zkrabatil čelo:

„Snažíte se mne zmást, pane kolego. To, žejeden orgán slouží k několika různým úkonům, je úplně přirozené. Jinak bychom museli být úplně zarostlí všelijakými jednoúčelovými údy.A odvozovat souvislost mezi řečí a pohlavností jen z toho, že obě sídlí na okrajích trávicí trubice, je s prominutím nestydatost.“

Avšak Alter se nedal tak snadno odradit:

„Beru to od  vás jako poklonu, pane kolego. Protože nestydatost, jak půvabně říkáte,na rozdíl od studu zajišťuje plodnost, a to platí jakv přírodě, tak i v hovoru...“ Tak v  družné rozpravě oba přátelé došli zpět na práh Staroměstského náměstí. Byl ostatně již nejvyšší čas. Zvony Týnského chrámu začalyodbíjet půlnoc a ostatní pražské kostely se k němu o překot přidávaly, jako když jeden pes rozštěká všechny své druhy v okolí. Jakmile bimbání doznělo, na pódium předradnicí vystoupil známý mechanikus a  muzikus Romuald Božek, který orloj nedávno vybavilnovým, úžasně přesným chronometrem, a oznámil, že na vlastní náklady, jen pro tuto slavnouchvíli vynalezl hudební nástroj s půvabným názvem sirenofon a že na něj zahraje a k tomu zazpívá rovněž jen pro tuto slavnou chvíli složenou Ódu na mistra Hanuše, což také učinil:

Tebe, slavný orloji,

mistr Hanuš sestrojil.

Krásný dávný orloji,

čas už v tobě nestojí.

Slavný pražský orloji,

český národ obstojí! Óda se divákům líbila, avšak mnohem větší zájem vzbuzoval samotný sirenofon. Bzučivým zvukem nejspíše připomínal kostelní varhany, tóny v něm však vyluzoval vzduch hnaný nikoliv píšťalami, ale skrze děrované papírové kotouče.

Sotva Božek dohrál, na  zvláštních stojanech s  hlasitým výbuchem vzplály hromádky hořčíkového prachu a dosud temný orloj ozářily přízračně namodralým světlem. Hodinový stroj se rozběhl a po dlouhých desetiletích nečinnosti pohnulozubenými koly. Nad astronomickým ciferníkem se otevřela dvě okénka a za nimi trhaně prošlodvanáct apoštolů i s Ježíšem. Lakomec zatřásl měšcem, Smrtka otočila přesýpací hodiny, zatáhla za drát a odbila půlnoc, podle staročeského času osm hodin.

„Ach!“ zašuměl dav obdivem, když se po stranách gotické věže rozzářily dva zcela novéciferníky, sestrojené hodinářem Ludvíkem Hainzem, zezadu důmyslně prosvícené plynovými lampami. Jen místo pro kalendářní desku, kteroumistr Mánes dosud nestihl domalovat, bylo zakryté zeleným suknem. Do temného nebe nad radnicí vyletěl jásottisíců přihlížejících, následovanýpestrobarevnými rachejtlemi a  zátkami od  šampaňského vína. Lidé se objímali a v slzách se jim leskly hvězdy. Všem se najednou zdálo, že stejněsnadno jako orloj ožije nyní i celý neštěstím stíhaný český národ. Kdosi v davu zanotoval Kde domov můj a tamagická pra-jazzová píseň, složená v zajíkavýchsynkopách, začala do sebe nasávat všechen ryki brebentění kolem a přetvářet ho sama v sebe. Chvíli se nejistě potácela v různých tóninácha kulhala v rytmu, ale jakmile dozněla dlouhá pauza po druhém „můj“, následovala „voda hučí“ už čistě a jednolitě jako hlas Boží.

Kdo stál, více se už postavit nemohl, ale jeden za druhým vstávali boháči v kočárech, které se přitom rozhoupaly jako loďky, vztyčil se i  muž balancující na štaflích a kapsáři na chvíliokrádali jenom Němce. Když píseň dozněla, komisař Durman pronesl dosud neoddojatým hlasem:

„I když se tomu bráním, také mě to dojímá. Ale nechápu, proč si český národ vyvolil za svojihymnu právě tento kuplet slepého žebráka z frašky o ševcovské tancovačce? Proč raději neoslavujeme panovníka, jako třeba Rakušáci či Britové, proč nezpíváme o mužných ctnostech, o slavnýchvítězstvích, o skřípění zubů poražených nepřátel a vzdychání jejich znásilňovaných žen?“

„Protože žádného panovníka nemáme a nejtypičtější vlastností Čechů je nekonečnépochybování o sobě,“ odvětil suše Alter. „Právě tím je Kde domov můj geniální, že opěvuje tu největší nejistotu ze všech, totiž nejistotu svého místa. My jinak víme všechno o všem, kromě toho, kam vlastně patříme. Táhne nás to současně na západ i na východ, na sever i na jih, ale přitom senehneme z místa. Písmo i křesťanskou víru jsme si vyprosili z východu, ale jsme zároveň jedinýslovanský národ, který kdy přijal ideál a kulturu západního rytířství, včetně trubadúrství a účasti na křížových výpravách. Staří Přemyslovcibudovali říši, která měla napříč Evropou propojit moře Baltské s Jadranským, a dnes jsme vedle Švýcarů jediní, kteří nemají přístup k moři. Bible byla přeložena do češtiny dřív neždo francouzštiny, němčiny či angličtiny, ale co jsme tampřečetli, vneslo do křesťanství takový rozkol, že dodnes trhá Evropu na kusy...“ Další Alterovy vývody přetrhly dvě prudké rány, provázené řinčením skla. Komisař okamžitě tasil svou jezdeckou pistoli, divoce se otáčel do všech

34

stran a snažil se v davu najít útočníka. Alter však

výmluvným gestem ukázal na Heinzovy skleněné

ciferníky po stranách orloje, jež oba pod žárem

plynových hořáků praskly a horkými střepyza

sypaly přední řady čumilů. Až na několikpoře

zaných hlav a rozťatých ušních boltců senaštěs

tí nikomu nic nestalo, takže se komisař uklidnil

a zbraň putovala zpět do kapsy.

Po ošetření raněných zábava pokračovalaa z bu

jarého veselí začalo lidem vyhládat, z kteréžto

příčiny slavili pravé žně davem se obratněprodí

rající prodavači oblíbených pochoutek — jakprec

likáři, zdaleka rozpoznatelní podle dlouhé tyče

s navlečenými preclíky, kterou třímali na plecích

jako voňavý prapor, tak viřtláři, nesoucí v ruce

malá kamínka s čoudícím komínkem vyvedeným

bokem, jež ohřívala kotlík plný párků, kdežto

přes rameno měli přehozenou mošnu s rohlíky.

Durman nedbal Alterova pohoršeně zvednu

tého obočí a zakoupil si jak preclík, tak párek

s rohlíkem, přičemž mu preclikářova tyč srazila

z hlavy zánovní cylindr, zatímco o viřtlářůvko

mínek si přismažil ruku. Ale než si stačil vybrat,

do čeho se zakousne dříve, kdesi vzadu za radnicí

zaznělo volání o pomoc. Policejní instinkty ihned

převážily nad chutí k jídlu. Durman lahůdkám

nabytým s tolika oběťmi věnoval na rozloučenou

lítostivý pohled, pak je vtiskl do ruky nějakému

uličníkovi a rozběhl se za tím křikem. Alter jej

ovšem následoval. Když oba přátelé bok po boku doběhli na opačný konec Staroměstského náměstí, našli tamstaříka v záplatovaném kaftanu. Seděl na zemi, zády opřený o zeď chrámu svatého Mikuláše,rukama si objímal kolena a rytmicky kýval krvácející hlavou. Střídavě se tiše modlil a pak zase na celé kolo ječel o pomoc. Ve tmě šedivá krev mu tekla po čele, husté obočí ji rozdělovalo do dvouproudů a z konečků dlouhých pejzů kapala na zem. O kousek dál za rohem, na začátku úzké uličky jménem Třístudniční, vedoucí do labyrintužidovského ghetta, ležela zakrvácená dlažební kostka.

Durman si dřepl, chytil raněného za ramena a prudce zatřásl. „Co se tu stalo?“ zeptal se přísně.

Hebrej se trochu vzpamatoval a přestal kývat hlavou. „Tam,“ ukazoval do černa za sebou, „země se otevřela a mrštila po mně kamenem!“ Durman vstal a pohledem změřil hranici, kde světlo plynových lamp i devatenácté stoletíkončilo ve středověké temnotě.

Zvedl nohu a opatrně namočil do tmy špičku své lakýrky.

Zmizela jako hladce uříznutá. Pevně sevřel pažbu pistole, zhluboka se nadechl a vnořil do tajemných útrob ghetta i zbytek těla.

36

StrAch

z lÁskY

Strach je jedna ze základních lidských potřeb.

Kdo ho má nedostatek, je za něj ochoten i platit.

(ORDO NOVI ORDINIS — Kuchařka moci)

Kdybyste se zeptali Durmanových kolegůz praž

ské kriminální policie, co na něm obdivují, řekli

by bez váhání, že odvahu. Ano, určitě odvahu.

Durman je sice trochu divný, jeho vyšetřovací

postupy jsou poněkud podezřelé, ale nikdo mu

nemůže upřít, že je to po čertech odvážnýchla

pík. Tak například, pamatujete přece, jak tenkrát

docela sám zatkl trojici loupežných vrahů, bratrů

Kosých? A to měli břitvy a on jenom holé ruce.

Inu, to je celý Durman...

Sám sebe ale považoval spíše za zbabělce,pro

tože znal více věcí probouzejících strach nežli

pocit bezpečí.

37

Například se děsil živočichů, kteří vypadajíz růz

ných stran stejně, jako jsou červi, polypy, medúzy,

larvy a podobná havěť. Samozřejmě se nebál, že

mu ublíží, ale pohled na jejich měkká těla v něm

vyvolával jakési hluboko uložené vzpomínky,

mnohem starší než jeho lidský život. Zkamenělé

otisky paměti z doby, kdy byli jeho předkovéprá

vě tak beztvární, dědičný hnus nad svou původní

jednoduchostí rotační symetrie, kdy tehdy ještě

mladý Bůh zkoušel stvořit svůj obrazna hrnčíř

ském kruhu kambria, aby pak od svýchnezda

řených pokusů odvrátil tvář s  odporem i poci

tem viny a špinavé ruce si umyl celoplanetární

potopou...

Dále se bál juvenilního démona jménem Krucáb,

který se před třiadvaceti lety vylíhnul uvnitř

velké pukliny ve zdi hned vedle jeho kolébky,

a skrze další praskliny jej mohl sledovat všude,

kam se mu zamanulo. Nebylo před ním úniku,

protože praskliny jsou všude a ve všem, a kde

nejsou, tam si je Krucáb snadno propraská,do

konce i  do  pokoje samotného Františka Jose

fa I. v Schönbrunnu, jak se Durman osobněpře

svědčil, když mu tam císař kdysi udělil audienci.

Prostě — Krucáb byl původně obyčejné strašidlo,

jaké se přisává na duši téměř každého dítěte,

avšak zpackané vymítání páterem Ignácem

Hankou od svatého Jindřicha, bratrem slavné

ho objevitele rukopisů Vácslava Hanky, muzpů

sobilo poruchu růstu, takže se jako ostatníbě

hem puberty svého hostitele nezakuklil, ani z něj později nevyletěla můra bludu. A tak musel dál strašit Durmana i v dospělosti, doteky vláknitých pařátů či pohledy utkanými z prachových spirál. Ale nejvíc ze všeho se bál toho, co sice nakonec nebylo, ale být by mohlo. Co by mohlo býtv temné uličce, za nezřetelným obrysem, uvnitřneposané krabice, za zamčenými dveřmi, poddámskými šaty... Strachem vybičovaná fantazie mu v takových chvílích kreslila obrazy tolik děsivé, že poznaná skutečnost se zatím vždy ukázala být snesitelnější.

„Co nevidím, to nenávidím,“ často si říkával.

Takže když se teď vrhnul do temných útrobžidovského ghetta úplně sám, hnal ho, lépe řečeno nasával, zase strach z neznáma. Už po pár krocích ghettem se komisaři Durmanovi začala hrbolatá dlažba uličky houpat podnohama. Zastavil, natáhl kohoutek pistolea palcem zkontroloval, zda na  pistonu správně sedí mosazná zápalka. Po chvíli mu oči přivykly tmě a spatřil, jak se dlažební kostky na zeminadouvají a mnou o sebe. Zazněl zvuk, jako kdyžvytáhnou zátku z lahve, a jedna kostka vyletělaobloukem někam do tmy, kde řinčivě rozbila okno. Do Durmanova antického nosu se obořil závan mrtvolného puchu.

Kostky mu jedna za  druhou začaly létat ze země přímo pod podrážkami lakýrek, o ušnílalůček mu škrtl drsný povrch kamene a sedřel tam kousíček kůže. Smrad zhoustl do hmatatelnosti.

39

Durman se dal na  ústup, ale noha mu podjela

a zabořila se do něčeho hnusně měkkého.

K okraji uličky konečně přiběhli dva strážníci

přivolaní Alterovou píšťalkou a zapálilipetrole

jovou lampu. Komíhavé světlo odhalilo příšernou

scénu: pohřbeno v mělké jámě těsně pod dlažbou

leželo lidské tělo, tak nafouknuté mrtvolnými

plyny, že jejich tlakem začalo vystřelovat žulové

kostky nad sebou. A Durmanova polobotka se mu

probořila do zetlelého břicha.

Komisař vykroutil nohu zaklíněnou podpáte

ří mrtvoly a znovu našel ztracenou rovnováhu.

Ukázal strážníkům svůj služební odznaka rozká

zal: „Zavolejte posily a co nejdříve uzavřete ulici

z obou stran, nesmí sem proklouznout ani noha.

Ať sem okamžitě přijedou policejní kreslířa ohle

dávač mrtvol. Až budou hotoví, odvezte mrtvolu

do márnice a tu jámu nechte zaházeta předláž

dit. Jestliže uvidíte někoho podezřelého, zapište

si jeho jméno a adresu. Hlavně nikomu neříkejte,

co se tu stalo.“

Strážníci zasalutovali a odběhli plnit rozkazy.

Kostky už naštěstí přestaly létat. Durman si

dřepnul a zkoumal mrtvolu zblízka, náhle však

zaslechl přidušený výkřik a  zašustění látky.

Duchapřítomně se obrátil na patě právě včas,

aby zachytil padající dívčí tělo.

Následující minutu na bobku, s nosemzabo

řeným do dívčiných voňavých volánů, udržoval rovnováhu za oba, a protože nemohl vstát, aniž by ji pustil, prostě s ní třásl tak dlouho, dokud se neprobrala.

„Ach... musela jsem omdlít,“ ozvala se pakhlasem dosud rozechvělým, avšak lahodně podobným hře na  struny violy da gamba, a  jemně se vyvinula z jeho mužného objetí.

Komisař se postavil. Teď si ji konečně mohl prohlédnout a  také to učinil: byla v  samém rozpuku mládí, svěží jako čerstvě rozemnutý lístek máty. Zpod elegantního kloboučku se jí draly ven kučery barvy zlata s nepatrnoupříměsí mědi. Právě takovým, vytepanýmdo tenoučkých plátků, staří mistři na gotických obrazech zpodobňovali nebe.

Komisař u žen nikdy nedokázal rozeznat, kdy za vlnitost vlasů děkují Stvořiteli, a kdyrozpálenému želízku, ale tyto se kroutily taksamozřejmě, že pokud ten zázrak způsobila kulma,ochotně by jí každý den přinášel zápalné oběti. A co bylo dál? Achátové jeskyně očí, labutí krk nosu, šťavnatou zralostí puklý fík úst. Krk, ňadra, pas, boky — pro hudebníka dokonalý kontrapunkt, pro matematika čistá sinusoida. „Slečno, dovolte, abych se představil. Leopold Durman, policejní komisař. Ničeho se nebojte, doprovodím vás domů.“

„To je od vás zcela kavalírské, pane komisaři. Jmenuji se Libuše Hedbávná. Šly jsme se s mamá podívat na spuštění orloje a já se nějak zatoulala. Ale nemáte tu ještě nějaké vyšetřování?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist