načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mlčení v růžovém - Daniela Mičanová

Mlčení v růžovém

Elektronická kniha: Mlčení v růžovém
Autor:

Když potká krásná, ale plachá a samotářská spisovatelka Julie o hodně mladšího muzikanta, může vzniknout románek. Pokud ale do příběhu vstoupí slavný spisovatel, který Julii už ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 133
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3832-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když potká krásná, ale plachá a samotářská spisovatelka Julie o hodně mladšího muzikanta, může vzniknout románek. Pokud ale do příběhu vstoupí slavný spisovatel, který Julii už dlouho beznadějně miluje, cikánská kapela a tajuplný vycpavač zvířat ruského původu, může se všechno dost zkomplikovat. Pojďme se tedy podívat do Brna a tiše vstupme do dveří bytu, kde Julie věří v lásku až za hrob. Elektronické vydání Mlčení v růžovém navíc obsahuje spoustu bonusového materiálu, který se ke čtenářům dostává úplně poprvé - Krasoňova recenza, medailonky hrdinů, slovníček hantecu a vystrižená scéna.

Zařazeno v kategoriích
Daniela Mičanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Daniela Mičanová

MLČENÍ V RŮŽOVÉM

freetim(e)publishing, s.r.o.

(c) 2012


Obsah

Mlčení v růžovém ................................. 4

Martinova prázdná náruč ............... 189

Malý slovník hantecu ...................... 194

Hrdinové se vybarvují ..................... 199

Moja recenza .................................... 206

Daniela Mičanová – Jakubovy ........ 211

housle Ukázka z knihy Japonská ............... 213

zahrada od Ch. D.

Sobegha Mlčení v růžovém Motto: ... a prosil ale neuprosil a bál se ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál.

Jan Skácel Na lidi neznalé poměrů Brno někdy působí nevlídně, jiní zde postrádají velkoměstskou dravost Prahy, ovšem ani největší škarohlídi mu nemohou upřít několik mimořádně příjemných kaváren. Pokud se určitá osoba, ať z vrozené pošetilosti nebo z nedostatku jiné životní náplně, rozhodne pokoušet nejistou kariéru spisovatele, zmíněná okolnost jí leckdy stačí ke štěstí.

A tak se jednoho slunečného podzimního odpoledne v příkladně útulné brněnské kavárně na Úvoze setkali hned dva představitelé tohoto pozoruhodného živočišného druhu – Martin Týž a Julie Luzná. Usadili se proti sobě a dlouze mlčeli. Nešlo o trapné mlčení lidí, kteří si

nemají co říci. Ti dva toho dokázali napovídat

přemíru, jen potřebovali vstřebat přechod

z vlastních vymyšlených světů do surové reality.

Martin, veleúspěšný autor společenských

románů ze současnosti, měl proti historicky

zaměřené Julii nespornou výhodu – na lidi

z masa a kostí si zvykal pružněji.

Snobové si ho hýčkali, zvali ho na nejrůznější

společenské akce, ale méně úspěšné kolegyně

se nestranil. Dokonce se snažil nedávat před ní

svou komerčně-mediální převahu najevo.

S jinými by se takhle nepáral, Julii však od

školních let považoval za svou nevyslyšenou

tajnou lásku. A Martin Týž nebyl jen slavný

spisovatel, ale především citlivý muž. Kdykoliv

pocítil nutkání vysvětlit Julii, že její poeticky

zabarvený popis těžkých mračen nad

Pouzdřanskou stepí dneska nikoho nezajímá,

rychle ho rozchodil. Dotčená Julie by mu totiž

mohla také něco vytknout. Třebas vděčné

klouzání po povrchu, plytké zápletky, snahu

vyjít mentálním schopnostem čtenářů vstříc

natolik, že nezbývá prostor pro představivost...

Nikdy si to nepřiznal, ale z jejích kritických připomínek měl strach.

Raději se proto na přítelkyni usmál a s přehledem objednal dvakrát dvojité capuccino. Zvláštní, jak málo spolu mluvíme o psaní, napadlo ho. Přitom Julii svým způsobem obdivoval. O kvalitě jejích výtvorů se sice dalo s úspěchem diskutovat, mezi intelektuály ji s trochou povinného pohrdání označovali za autorku pohádek pro dospělé, přesto zarputile zůstávala svá. Zato Martin včas odhalil triky, které působí na čtenáře, nakladatele i kritiky, a s úspěchem se jich držel. Jeho duše přitom poněkud zpohodlněla a – skoro se na to bál pomyslet – okorala. Julie živí jen sebe, hájil se proti pomyslnému nepříteli, já mám manželku a tři děti, z toho dvě z prvního manželství.

Když jejich příjemné úvodní mlčení hrozilo přerůst v rozpaky, honem prohodil: „Sluší ti to. Přímo záříš.“

Julie na něho upřela černé oči (kdysi je propůjčil jedné ze svých románových hrdinek a popsal je jako temná slunce), načež hlesla: „Aby ne, jsem zamilovaná.“

„Už zase?“ pousmál se a jen tak pro radost provázel pohledem zadní partie odcházející servírky.

Bezelstná Julie v jeho hlase nepostřehla poněkud chtěnou jízlivost. Dál jiskřila, plápolala a šířila kolem sebe tak nápadné, nakažlivé ženské štěstí, až přítomní muži stíhali jejího společníka vražednými žárlivými pohledy. Martin si to užíval, byť její vnitřní plamen zažehl kdosi jiný, neznámý, troufalý a určitě naprosto zavrženíhodný.

„Tentokrát je všechno jinak,“ přesvědčovala ho tmavooká kolegyně. „Stačí, když slyším jeho hlas nebo jen jeho dech, když vím, že je v sousední místnosti, a prostoupí mě hříšné, nepravděpodobné, nepochopitelné štěstí. Jsem uhranutá, začarovaná, uřknutá, bez vůle, bez rozumu, bez sebe. Jsem jen prázdná schránka naplněná jistým...“

„Jistým?“ ponoukl ji.

„Violistou.“ Sklopila oči a ve svých pětatřiceti se roztomile zapýřila.

„Hm, krása, přeju ti to,“ lhal Martin, jako když tiskne, zatímco mu její slova bůhví pokolikáté cupovala srdce na kousky. Nesmím si stěžovat, domlouval si, jsem přece podruhé šťastně ženatý.

„Já si ho taky přeju,“ usmála se a s dětským rozdychtěním usrkla capuccina. „Pokud bych směla vznést proti osudu jedinou námitku, chtěla bych, aby mě to potkalo dřív.“

„Má ten tvůj zázrak nějaké jméno?“

„No–“ Julie ještě o poznání rozkvetla a po krátké odmlce vysvětlila: „Ráda bych ti ho prozradila, ale zatím to nedokážu. Že se nezlobíš?“

Tohle Martin zakoušel poprvé. Julie k němu – k protřelému autorovi – bývala nepochopitelně sdílná. Najednou si své pocity chránila pro sebe. Dotklo se ho to, přesto se přiměl potřást hlavou. „Jak bych mohl? Je to tvoje právo.“

„Víš,“ omlouvala se, „on je mladší než já.“

„Prosím tě,“ málem se rozesmál, „z toho si přece dneska nikdo hlavu nedělá!“

„O dost mladší,“ upřesnila kajícně.

„Mám vyzvídat?“

„Je mu devatenáct...“

Tehdy ji Martin pochopil. Rodiče, prarodiče, školní výchova k mateřství i sdělovací prostředky Julii vedli k takřka povinnému soužití se starším partnerem. Najednou pocítila něco, co jí svědomí cítit zapovídalo, a nedokázala si to odepřít. Kdyby slavný autor před okamžikem neobdržel ránu přímo na komoru, nejspíš by se vesele plácal do stehen a řičel přitom smíchy. Dotkl se její ruky a snažil se, aby to vypadalo jako bezděčné gesto. Hrozila se tělesného kontaktu, stranila se ho i u nejbližších přátel. „Julie, moje milá, zlatá Julie, ten váš věkovej rozdíl přece dávno není ani nosný téma pro román!“

Počastovala ho vděčným pohledem, což mu dodalo odvahy k neblahé poznámce: „Neboj, ono to přejde.“

„Ale já nechci, aby to přešlo!“ Juliino vnitřní světlo zhaslo. Po krátké konverzaci na neutrální témata se zvedla a s nepřesvědčivým odkazem na svého čekajícího nakladatele odkráčela. Martin jí právem nevěřil ani slovo. Příručky o společenském chování striktně zapovídají narušování intimního prostoru druhých lidí. Plachá Julie jim celou bytostí

dávala zapravdu, bohužel si v tomto ohledu

často připadala osamocená. Nesnášela,

nenáviděla a ošklivila si cizí doteky, nerada je

opětovala. Pokud ji na veřejném místě polklo

nenadálé srocení, ocitala se na pokraji mdloby.

Ne kvůli množství, kvůli hrozbě tělesného

kontaktu. V přeplněném výtahu, v prostředcích

městské hromadné dopravy, na eskalátorech

nebo v ohyzdných obchodních centrech ji

poléval studený pot a ze všech sil bojovala

s pokušením začít hlasitě hystericky ječet. Její

exotický černočerný pohled ji naštěstí před

vrozenou všetečností některých spoluobčanů

dokázal včas ochránit. Žertem tvrdila, že ho

zdědila po Tatarech drancujících Moravu.

Takhle vypadala veřejná Julie. Neurotická,

nedotknutelná, se sklony propadat panickému

strachu. V soukromí by její křehká dušička

fungovala podobně, nebýt osudového zázraku,

který měl v rodném listě napsáno Hynek Král.

Nejenže mu dovolila, aby se jí dotýkal, hladil ji a

laskal, dopustila se něčeho nemyslitelnějšího –

sama se ho dotýkala, hladila ho a laskala jako

nikoho před ním. A nemohla se toho nabažit. O šestnáct let mladší violista jí vnesl do života dotekovou nenasytnost, vlastně přímo obžerství. Nechápala, jak jí může chutnat vztah, s nímž se nesrovnává její svědomí, nicméně chutnal jí velkolepě, chutnal jí tolik, že se mu přes veškeré vnitřní zábrany poddávala.

Samozřejmě nespěchala na žádnou pracovní schůzku, jak před chvílí nestydatě nalhala Martinovi. Její nakladatel se jako výmluva dokonale hodil z jediného prostého důvodu – projevoval se naprosto nevyzpytatelně. Zjevil se tu tam, tu onde a vždy bez varování. Julie vlastně netušila, proč má potřebu lhát dlouholetému kamarádovi. Snad pro pocit provinění, který v ní rostl s každým dalším naplněním zvláštního, opojně nerovného vztahu. Snad pro podivný svit v Martinových krátkozrakých očích, jenž se objevoval, kdykoliv mu klopotně líčila svá citová hnutí.

„Nechci, aby to přešlo!“ opakovala si vzpurně, zatímco rychlým krokem míjela Úvoz směrem k Obilnému trhu, kde měla několik let trvalé bydliště. Čekal ji u domovních dveří.

„Hynku, Hynečku,“ konečně shazovala boty, kabát, šaty, úplně všechno, „hned mě hlaď! Uhlaď mě k smrti, chci být bez sebe, chci být tebou. Tebou se opít, v tobě se rozpustit a do tebe se vsáknout...“

Nestačila drmolit slova, vyhrazená pro mladého violistu, byť jim mohl sotva rozumět. Zoufale potřebovala, aby ji prostoupilo něco silnější než rozum. A Hynek jí nezůstával nic dlužen. Moc toho nenamluvil, zato jeho oči se smály tichou, blankytnou radostí, klouzaly jí po těle jako modré hedvábí a tam, kde nestačily, přišly na pomoc ruce. Martin Týž opouštěl oblíbenou kavárnu neochotněji a v menším chvatu. Pokud by ho zahlédl někdo známý, nejspíš by usoudil, že se plíží jako zpráskaný pes. Slavného a prodávaného autora k jeho smůle poznávala většina lidí, naštěstí si obvykle hned nevzpomněli odkud. Postupoval městem co noha nohu mine a v duchu si lál nejhoršími jmény.

Přestával si rozumět. S Julií se přátelil od dětských let, aniž se kdy sblížili takříkajíc fyzicky. Nikdy se o to nepokusil, sám byl podruhé šťastně ženatý. Přesto každou Juliinu tajnou lásku – a jiných moc neměla – nelidsky odtrpěl. Tentokrát se situace zdála nejvážnější. Julie planula jako živá pochodeň a temnými slunci, která měla vsazená místo očí, mu bolestivě propalovala kůži. Martin toužil alespoň jednou zažít totéž, co ten nedospělý, nehodný a bezejmenný spratek.

V tomto rozpoložení minul dvě třicátnice s kočárky a teprve na přechodu zaznamenal, že je krásný, neobvykle slunný podvečer. Ulice naplnilo zvláštní zlatavé světlo, omšelé fasády domů se pohádkově rozzářily a elektrické zurčení tramvají připomínalo zvonění mosazných rolniček.

„Člověče, člověče!“ zahřímal mu kdosi za zády.

Martin se mimoděk otřásl, vykročil, vzápětí mu došlo, že to nepravděpodobné oslovení patří jemu. „Ano?“

„Člověče,“ dobíhal ho tělnatý padesátník, „já vás znám, vy ste ten spisovatel!“

„Opravdu?“ opáčil Martin s pochopitelnou dávkou ironické nedůtklivosti, ale jeho autorská ješitnost tichounce zapředla.

„Promiňte,“ vnutil mu tlouštík pravici. „Jsem Vratislav Kozelka. Vaše knihy mě dostaly. Nejdřív jsem je považoval za nějakou legraci, to víte, ta reklama v tisku, humorné obálky a tak...“

„Jistě,“ kývl slavný autor a prohrábl si krátce přistřiženou kučeravou kštici, „snažím se o jakousi bizarní tragikomedii s groteskními prvky.“

„No,“ Vratislav Kozelka přešlápl z nohy na nohu, jako by svému oblíbenci neporozuměl, „ale ono je to vlastně složitý! Máte tam tolik postav a dějových zvratů, jak vás to probůh všechno napadlo?“

„Talent dělá, co může, génius, co musí,“ Martin rád uplatnil citát z uctívaného Oscara Wildea.

„Tedy, talent rozhodně jste!“ rozzářil se tlouštík nadšeně a ve vodnatých očích se mu zaleskl zbloudilý sluneční paprsek.

Slavný autor na něho chvíli užasle hleděl. Nechtělo se mu věřit, že by ho takový odpohleduňouma dokázal potřít jeho vlastními zbraněmi. I rozhodl se popíchnout toho smělce nějakou jedovatostí. „Znáte ten vtip? Jeden Lanžhotčan se ptá druhého: Ná, to si taký hłúpý, lebo sa děłáš? Tázaný se zamyslí a odpoví: Co bych sa děłál?“

Vratislav Kozelka zrudnul, potom zfialověl, chvíli to vypadalo, že se snad smíchy udusí. „To je dobrý, až tohle povím ženě! Ona pochází z Lanžhota.“ Zjevně se společnosti svého autora nedokázal nabažit.

„Rád jsem vás poznal,“ pronesl Martin rozhodným, ledovým hlasem a zbaběle se vytratil do nejbližší uličky. Úmyslně se přitom vyhnul Obilnému trhu, byť si kvůli tomu musel trošku zajít. Kdyby tušil, že jeho tajná láska právě pořádá bujarý dotekový hodokvas, na náladě by mu to nepřidalo. Plachá Julie mezitím zapomněla na vrozenou, vštěpovanou i podmíněně získanou nesmělost a pustila se s Hynkem do nerovného boje, který vždy končil naprostým vítězstvím obou stran. Bránila se mu, protože se to slušelo. Nepostupovala však dost důsledně ve strachu, že to, čeho se na okamžik zříká, by už nemuselo nikdy přijít. Hynek bříšky prstů kreslil na Juliina stehna písmena neviditelné abecedy a řadil je do tajných zaklínadel, která otevírají cestu k pokladům, jež od stvoření světa lákají všechny něžné loupežníky.

Hebká kůže jeho mladistvého trupu se chvěla a mokvala slastí, pak se Hynek rozechvěl celý, rostl v ní, mohutněl, naplňoval ji horkostí a světlem, až z té nádhery málem omdlela. Oslnivé propojení s všehomírem, při němž i podstatné věci ztrácejí na významu, netrvalo dlouho, ale delší radost by asi nepřežila. Pohladila Hynka po tváři a přivřela oči. Ležel vedle ní a mámivě bílou, ušlechtilou dlaň měl trochu majetnicky složenou na jejím nestydatém ňadru. S chutí se s ním o ně podělila, vždyť jí jeho laskání dodávalo jiskřivou sílu.

„Teď bych chtěla umřít,“ zašeptala. Znepokojeně stáhl nenechavou pravačku. Usmála se jeho vylekanému pohledu. „Ani dřív, ani později. Právě teď, v tuto chvíli bolestivýho štěstí.“

„Nepřehánějte, slečno spisovatelko,“ napomenul ji. Potom vstal, políbil Julii na tvář a neobratně sbíral svršky rozvěšené po okolním nábytku.

„Zase spěcháte, pane violisto?“ Přinutila se k úsměvu. Na smrt v blaženém oparu bylo pozdě, nastoupila všední realita.

„Musím do divadla. Víš, že dneska hrajeme.“

„Co to bude, smím-li být tak smělá...“

„Aïda.“

„Hm.“ Julie se posadila a neochotně se dala štípnout do stehna, což v lidské řeči znamenalo asi tolik: Promiň, nemám čas se s tebou zdržovat.

„Užij si to,“ pípla a v duchu proklínala Hynkovu nedovtipnost. Proč toho otrapu nikdy nenapadne, aby mě na nějaké představení pozval? Neví, jak mám operu ráda? Stydí se za mě? napadlo ji s hrůzou. Nic rozumnějšího nevymyslela, Hynek se k ní totiž sklonil a jeho pozoruhodně modrožluté oči se vpily do jejích, téměř černých.

„Uvidíme se brzy?“

Třeba se za mě nestydí, omlouvala ho vzápětí, třeba ho to vážně nenapadne. Je koneckonců jen

chlap, i když mladej. Nahlas řekla: „To přece

záleží jen na tobě, potěšení moje jediné a

největší.“

Hynek ji na prchavou chvíli uvedl do

bezvědomí vášnivým polibkem, pak ji předhodil

samotě a pochybnostem. A Julie, bytost od

přírody radostná, si rychle vysvětlila, že je lepší

spokojit se s málem, než požadovat zbytečně

mnoho. Za tichounkého pobrukování Kebych

byla jahodů... se zvolna, nenásilně pustila do

uklízení.

Než Martin Týž dorazil do svého luxusního

loftového bytu, stačil z myšlenek vytěsnit

setkání s nepříjemně natvrdlým čtenářem

Kozelkou, nikoliv však surovou ránu, kterou mu

nevědomky zasadila příliš zamilovaná kolegyně.

Doma cosi zabručel na pozdrav, políbil ženu,

aniž by jí pohlédl do očí, pohladil čtyřletou

dceru, aniž by se k ní sklonil, zamířil rovnou do

své pracovny a pečlivě se zavřel. Jeho

vychovaná choť věděla, co to znamená. Mistr si

až do odvolání nepřeje být rušen, a to ani

špatnými zprávami. Vše si vysvětlili v počátcích vztahu, vstupovala do manželství připravená.

Martinova pracovna představovala zakázané území. Nesměla do ní vstoupit živá duše, včetně obou manželek, dcer, kamarádů z mokré čtvrti, paní na úklid či kolegů autorů. Mistrův nakladatel sice párkrát zkoušel štěstí, ale jeho kmenový autor se nedal zlomit, raději zaplatil astronomický účet ve vyhlášené restauraci. „Potřebuju tvůrčí prostor,“ vysvětloval všem omluvně. Lehce provinilý tón přitom nesměl nikoho zmást. Kdyby na to přišlo, bránil by své výsostné území jako irský vlkodav stádo ovcí. Přes práh by pustil s trochou sebezapření jedině Julii, ale právě ta o tuto významnou poctu vůbec nestála.

„Jak jinak,“ zabručel si a vydal se ke knihovně s klasiky, za nimiž proradně ukrýval lahve kvalitního alkoholu. Považoval se za moravského vlastence, přesto dával přednost whisky před vínem. Účinkovala rychleji a nepálila po ní žáha. Toho odpoledne si situace žádala přinejmenším dvanáctiletou, třikrát destilovanou irskou pochoutku značky Jameson, rafinovaně skrytou za Vojnou a mírem.

Měl bych si v tom udělat systém, napadlo ho, a za ruskými velikány skladovat jen vodku. Zasmál se vlastnímu chatrnému vtipu a nalil si nazlátlý mok do nerezového kalíšku z „gentlemanovy příruční tašky“. Počkal, až mu whisky příjemně zahřeje vnitřnosti, načež celý postup zopakoval.

Nestává se ze mě alkoholik? tázal se v duchu. Ale co, všichni slavní autoři přece pili první ligu a já jsem, co naplat, slavný. Jak jinak charakterizovat spisovatele, který se pravidelně objevuje na titulních stranách a ještě mu za to platí? Živím rodinu, vlastně dvě rodiny, smlouval s tichounkým vnitřním hláskem, který mu nesměle předhodil, jestli se náhodou nezaprodal. Julie se klidně může přes půl stránky rozplývat nad rozkvetlými tulipány, je sama, vydělává si překládáním. Sakra, zavrčel, to jsem si vybral optimistická témata, Julie a autorská prodejnost. Julie, palčivě nedosažitelná, plápolavě roztoužená... Bez váhání si nalil třetí skleničku.

Vždycky potřebovala své tajné lásky – vzdálené, nevyslyšené, prchavé, inspirující. S poloprázdným kalíškem se usadil za pracovní stůl a zadíval se na stoh prázdných linkovaných papírů. Vždycky se mi se vším svěřovala, jako by nevěděla, co jsou spisovatelé zač... Ale Julii, to přerostlé pětatřicetileté dítě, nejspíš vůbec nenapadlo, že bych jednou všechno použil proti ní.

Onoho zjitřeného podvečera se ta možnost Martinovi zdála přímo neodolatelná. Toužil Julii nějak, jakkoliv ublížit. Vyprostil ze stojánku modré kuličkové pero značky Centropen – první koncept vždy zaznamenával tradičním způsobem a zakládal si na tom. Julie, Julie, jak by ses mohla jmenovat coby literární postava

Zadíval se na hromádku pošty, kterou si vyzvedl na rohu botníku, kam ji úhledně navršila jeho pečlivá manželka. Zaujala ho pozvánka do uzavřené společnosti v jihomoravském vinném sklípku. Stálo na ní libozvučné jméno paní sklepmistrové. Co takhle Radmila? Julie pochopitelně v nejmenším netušila, jaká mračna se stahují nad jejím dlouholetým přátelstvím s Martinem Týžem. Zasněně se vznášela brněnskými ulicemi, zázrak nad zázraky v ní kvetl jako houští popínavých růži, obrůstal její rozum houževnatými šlahouny a nedopřával jí postupovat normálním lidským krokem. Plynula městem a bála se, že ji nápor citu v nestřežené chvíli strhne do hluboké temné propasti.

Došlo k tomu dřív, než by se naděla. Z bytu prohřátého pozitivní energií ji vyštval příslib zúčastnit se dámské jízdy, již onoho večera pořádala její přítelkyně Vilma. A protože Julie ráda a hodně chodila pěšky, shodou okolností musela minout brněnskou operu. Vlastně nemusela, ale z nějakého zvráceného, snad pochopitelného důvodu toužila projít kolem Hynkova pracoviště.

Co by asi ten můj překrásný, jedinečný a nepřekonatelný violista řekl, kdybych se z ničeho nic objevila v divadle? spřádala v duchu prostinkou intriku. Představil by mě chlapcům v orchestru? Předstíral by, že s touhle stárnoucí paní nemá nic společného? Dá se pětatřicetiletá žena označit za stárnoucí paní? Uvědomila si, že medituje jako citově



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist