načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mlčení - Endó Šúsaku

Mlčení

Elektronická kniha: Mlčení
Autor:

 Nejúspěšnější román japonského autora Šúsaku Endó.   16. února 2017 jde do kin film MLČENÍ / Silence režiséra Martina Scorseseho, natočený podle této knihy ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 87%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 229
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z japonského originálu Čimmoku ... přeložila a doslovem opatřila Libuše Boháčková
Skupina třídění: Japonská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9822-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román, inspirovaný skutečnými postavami a událostmi, vypráví o krutém konci křesťanské misie v Japonsku 17. století. Protagonistou působivého románu je jezuitský misionář Joao Rodrigues, který se vydává na nebezpečnou výpravu do Japonska po stopách předchůdce, otce Ferreiry. Na počátku 17. století totiž v nově se sjednocujícím Japonsku zavládl režim, který začal cizí náboženství krutě pronásledovat. Ferreirova misie byla vyhlazena a on sám donucen veřejně se zřeknout víry. Rodrigues a další dva mladí jezuité, bývalí Ferreirovi žáci, se s touto zprávou nedokáží smířit a vydají se na tajnou cestu do nepřátelské země, aby se zde pokusili přes přísné zákazy pokračovat v misijní činnosti, ale také vyhledat otce Ferreiru a zjistit pravdu o jeho mučednictví či odpadlictví. Odtud se odvíjí sugestivní, mnohdy drastické vyprávění o nemilosrdném střetávání rozdílných kultur a mentalit, nahlížené japonským křesťanským autorem s velkým porozuměním pro obě strany, ale i o hledání cest k sobě, o lidské slabosti i síle. I Rodriguesův osobní příběh hledání víry, sebe i svého poslání, v němž se objevují i paralely s příběhem Ježíšovým, se rozvíjí ostrými peripetiemi až ke kruté katarzi. Román získal v Japonsku prestižní Tanizakiho cenu a dočkal se i brilantního filmového zpracování.

Popis nakladatele

 Nejúspěšnější román japonského autora Šúsaku Endó.

 

16. února 2017 jde do kin film MLČENÍ / Silence režiséra Martina Scorseseho, natočený podle této knihy

 

Kniha byla vyznamenána Tanizakiho literární cenou a je přeložena do mnoha světových jazyků. Z japonštiny přeložila Libuše Boháčková Mlčení japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) je drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Kniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. Mlčení je považováno za nejzávažnější Endóovo dílo a byly podle něj natočeny již dva filmy. Svou aktuálnost si bezpochyby zachovává dnes stejně jako v době svého vzniku.

 

Další popis

Nejúspěšnější román japonského autora Šúsaku Endó. Kniha byla vyznamenána Tanizakiho literární cenou a je přeložena do mnoha světových jazyků. Autor se ve své rozsáhlé románové tvorbě často zabývá otázkami vztahů kultur Východu a Západu. Není proto divu, že jej zaujalo období konce středověku a začátku novověku, odpovádající druhé polovině 16. a začátku 17. století, kdy se jeho vlast vyrovnávala s první vlnou evropské civilizace. Děj románu je zasazen do doby, kdy po desetiletích otevřených styků se Japonsko, střežící své kulturní tradice a politickou nezávislost, evropskému vlivu uzavřelo a nežádoucí vetřelce krutě trestalo. Pronásledování neunikl ani hrdina románu, jehož osudy líčí podle osobnosti, Siciliána Giuseppe Chiary, jednoho z takzvaných ,,korobi bateren", misionářů, kteří podlehli mučení a zřekli se své víry. Dramatický příběh zaujme nejen věrností historického rámce, ale především hloubkou svědectví o síle naděje, která zbavena povrchní iluze dokáže překonat i krajní lidskou nouzi. Snad právě tento důvěryplný pohled na svět založil mimořádný ohlas Endóovy knihy.


Předmětná hesla
Japonsko -- Náboženské poměry -- 17. století
Zařazeno v kategoriích
Endó Šúsaku - další tituly autora:
Samuraj Samuraj
 (e-book)
Samuraj Samuraj
Mlčení Mlčení
 
Recenze a komentáře k titulu



Sofie Dawa-Voyager 2017-04-02 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Vlastně si dovolím vložit komentář k této knize poněkud předčasně, protože zatím jsem viděla "pouze" stejnojmenný film Martina Scorseseho (2016). Přesto to udělám, protože současně tím vzdám hold režisérovi, který řekl, že když dílo poprvé četl v roce 1989, tak si pomyslel, že by „z toho někdy mohl vzniknout úžasný film.“ Prý ale nevěděl, jak jej převést na plátno, protože neznal jeho podstatu, nebyl ho schopen interpretovat. Dané uvědomění svědčí o hloubce jeho duše a bytosti. Čekal, rostl a když přišel správný čas, byl schopen dát do svého díla celého sebe až do dna a ve vší pravdivosti.
Četla jsem dvě recenze na film, který je již i u nás. Znovu jsem si plně uvědomila, jak obrovsky záleží na vnitřní hloubce duchovního poznání jedince, který se účastní svým pozorování děje takového díla. Spíš bych vlastně měla říct, že záleží i na jeho odvaze připustit si hloubku bolesti, kterou má v sobě zažranou do nevědomí každý člověk „západní civilizace“, který žil celá staletí pod vlivem křesťanské církve. Nebylo možné uniknout touze po obrovské naději, kterou nabízí „spasení Kristem“ tak, jak jej podává učení církve. I tohle je ve filmu ukázáno naprosto mistrovsky. Protože právě ono osvobození z pozemského utrpení je nejvyšší prioritou všech lidí, ať už si to jsme či nejsme schopni vědomě přiznat.
Zasvětila jsem poslední roky rozhodnutí vyléčit se z hlubokých depresí, kterými jsem trpěla, stejně jako mí předkové. Oni nevydrželi, raději dobrovolně odešli z tohoto světa, nebo se o to pokoušeli, nebo šli cestou nevědomého úniku do předčasné smrti. Protože netušili, CO je tak ničí.
Po letech vlastního léčení své duše a stále hlubšího poznání své vnitřní pravdy mne neuvěřitelně hluboce zasáhlo téma, jemuž se tak velkolepě věnovali Šúsaku Endó i Martin Scorsese. Všechno, každá vteřina filmu – a proto jsem si jistá, že i knihy – je mistrovským duchovním dílem; je vyjádřením nejhlubšího porozumění Životu, kterým jsme. A zároveň nejhlubším zpodobněním omylu, kterému jsme propadli v bezmezné touze po vnitřním klidu a svobodě.
Kritici filmu mluví o „mnoha slovech“, či „nebývalé prázdnotě“, která způsobila jejich zklamání z očekávaného díla.
Já jsem energie příběhu prožila až do dna. Dovolila jsem jí zapůsobit na svou vlastní bolest a tím ji procítit, prožít – a konečně uvolnit. Pochopila jsem, kde jsem se já i mí předkové tak zasekli, „jaké lásce“ jsme zaprodali vlastní duše a štěstí, jak tragicky jsme se zbavili své vlastní duchovní síly…
Všechno je o to silnější, že jsem prošla v průběhu svého života nejhlubším opovrhováním boha a všeho církevního, abych nakonec byla přivedena k pochopení svého nejkrutějšího omylu. Kristus, bůh, není někde tam a nikdy se nedočkáme, že nás osvobodí, zachrání, přivede zpátky k sobě „domů“. To můžeme udělat pouze a jedině MY sami v SOBĚ. Pak se může stát i zázrak, protože naše osvobození přinese uvolňující energii i do kolektivní mysli a ten, kdo je připraven, pozná, že si může dovolit totéž. Jedině tak působí „Kristus“ tady na Zemi.
P.S. Proto jsem si právě teď hned objednala i knihu. Miluji moudré knihy, které mi pomáhají poznávat samu sebe. A miluji tedy i takové filmy a vůbec všechno, co mi přináší mou vlastní osvobozující pravdu. Protože jiná neexistuje. K čemu je nám pravda, která je sice označována za „jedinou“, když s sebou nese jen bolest, utrpení a smrt…
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŠÚSAKU ENDÓ

MLČENÍ



VYŠEHRAD

ŠÚSAKU ENDÓ

M

LČENÍ


Photo Credits: Kerry Brown, Courtesy FM Films

Z japonského originálu Čimmoku,

vydaného nakladatelstvím Šinčóša, Tokio,

roku 1966, přeložila a doslovem opatřila Libuše Boháčková

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Filip Outrata

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1594. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle druhého vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 160 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Photo Credits: Kerry Brown, Courtesy FM Films

Copyright © 1966, The Heirs of Shusaku Endo. All Rights Reserved

Translation © Libuše Boháčková – heirs c/o DILIA z. s.

ISBN 978-80-7429-849-3

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


9

Prolog

Do Říma došla zpráva, že páter Christovão Ferreira, vyslaný do Japonska portugalským jezuitským řádem, byl v Nagasaki podroben mučení zvanému „zavěšení v jámě“ a zřekl se víry. Byl to starší člověk, v Japonsku strávil třiatřicet let a ve své vysoké a odpovědné funkci provinciála měl nemalý vliv na kněze i věřící.

Tento významný teolog působil v kamigatské oblasti a pokračoval i za pronásledování potají v misijní činnosti. Z jeho dopisů vždy vanula skálopevná víra. Bylo neuvěřitelné, že by tento člověk, ať už za jakýchkoli podmínek, byl schopen církev zradit. V církvi i v Tovaryšstvu se mnozí domnívali, že jde patrně o falešnou zprávu, vymyšlenou kacířskými Holanďany nebo Japonci.

Z dopisů misionářů se ovšem v Římě vědělo, že situace misií v Japonsku je velmi těžká. Nejvyšší vládce Japonska Hidejoši změnil v roce 1587 svou dosavadní politiku a začal křesťanství pronásledovat. V Nišizace v Nagasaki bylo popraveno dvacet šest kněží a věřících a křesťané v různých krajích byli vyháněni ze svých domovů, surově mučeni a vražděni. Tokugawští šógunové v této politice pokračovali a v roce 1614 byli konečně všichni kněží vypovězeni ze země.

Misionáři ve svých zprávách líčili, jak šestého a sedmého října toho roku bylo v Kibači na Kjúšú shromážděno na sedmdesát kněží – mezi nimi i Japonci –, jak byli nastrkáni do pěti džunek a odesláni do Macaa a Manily. Lodi zalévané deštěm pluly šedým, divokým mořem ze zálivu na druhou stranu mysu, až zmizely za obzorem. Avšak navzdory tomuto přísnému rozkazu odejít ze země třicet sedm kněží odmítlo opustit věřící a zůstalo potají v Japonsku. Jedním z těchto ukrývajících se kněží byl i P. Ferreira. Pokračoval ve zprávách svým představeným a popisoval v nich, jak další a další kněží i věřící jsou postupně vězněni a popravováni. Dodnes se zachoval dopis, který poslal dvaadvacátého března roku 1632 z Nagasaki vizitátorovi P. Andrému Palmeirovi. Zevrubně v něm líčí tehdejší stav věcí.

„Ve svém předchozím dopise jsem Vám, vážený Otče, podal zprávu o situaci křesťanstva v této zemi. Pokračuji, abych vylíčil, co se od té doby událo. Vše vyústilo v nová pronásledování, útlak, utrpení. Začnu od pěti řeholníků, kteří byli od roku 1629 vězněni pro svou víru. Byli to tři augustiniáni – Bartolomé Gutiérrez, Francisco de Jesús a Vicente de San Antonio –, Antonio Išida z našeho řádu a františkán Gabriel de Santa Magdalena. Aby zesměšnil naše svaté náboženství i jeho služebníky, a tím podlomil odvahu věřících, nutil je Takenaka Uneme, komisař z Nagasaki, aby se zřekli víry. Když viděl, že pouhými slovy odhodlání kněží nezlomí, rozhodl se uchýlit k jinému prostředku. Neznamenalo to nic méně hrozného, než že je dal polévat vařící vodou pramenů unzenského „pekla“. Rozkázal, aby je mučili, dokud se nezřeknou víry, že však přitom nesmějí být usmrceni. Kromě těchto pěti mužů měly podstoupit mučení i Beatrice da Costa, manželka Antonia da Silvy, a její dcera Maria, a to proto, že odmítaly zříci se víry, přestože k tomu byly už dlouho nuceny.

Třetího prosince se vydala celá skupina na cestu z Nagasaki a zamířila do Unzenu. Ženy nasedly do nosítek, řeholníci na koně a rozloučili se se svými lidmi. Když dorazili do přístavu Himi, vzdáleného pouhou jednu míli, svázali jim ruce a v poutech je vrhli na palubu. Poté byli každý zvlášť pevně připoutáni k boku lodi.

K večeru dorazili do přístavu Obama, který leží na úpatí Unzenu. Nazítří vystoupili do hor a tam zajatce umístili odděleně do malých chatrčí. Stráže je hlídaly dnem i nocí, spoutané na nohou i na rukou. V pohotovosti tu zůstalo mnoho Unemeho lidí, navíc stráže poslal i regent, takže ostraha byla velmi přísná. Na všech cestách vedoucích horami byli rozestaveni dohlížitelé a nikoho, kdo neměl úřední povolení, nepropustili.

Druhého dne začalo mučení, prováděné následujícím způsobem. Oněch sedm lidí, jednoho po druhém, vodili na břeh vroucího jezírka, ukázali jim jeho vysoko tryskající vařící prameny a přemlouvali je, aby se zřekli Kristova učení dřív, než na vlastním těle zakusí hrozné bolesti. Protože bylo chladno, působila vřící hladina ještě hrůzněji, takže nebýt zvláštní pomoci Boží, ztratili by odvahu jen při pohledu na prameny. Přesto všichni posíleni Boží milostí odpověděli s velkou odvahou, že ať je budou mučit jakkoli, oni se své víry za žádnou cenu nezřeknou. Když úředníci uslyšeli tuto statečnou odpověď, zbavili vězně oděvu, svázali jim provazy ruce i nohy, nabrali do veliké naběračky zvící asi půl cantary vařící vodu a lili ji na ně. Přitom vodu nevylili naráz, ale cedili ji pomalu otvory vyvrtanými do dna naběračky, aby bolest trvala co nejdéle.

Hrdinové Kristovi vydrželi tato strašná muka bez pohnutí, jen mladičká Maria se z přemíry bolesti zhroutila. Když to úředníci uviděli, vykřikli: „Vzdala se – odpadla!“ Dopravili dívku do domku a příští den ji odvezli do Nagasaki. Maria se tomu bránila a stále opakovala, že neodvolala a že chce být mučena s matkou i ostatními, ale nikdo ji neposlouchal.

Zbývajících šest zůstalo v horách ještě třiatřicet dní. Během té doby byli kněží Antonio a Francisco i Beatrice mučeni horkou vodou šestkrát, P. Vicente čtyřikrát, P. Bartolomé a Gabriel dvakrát, ale žádný z nich při tom ani nezasténal.

Nejdéle byli mučeni P. Antonio, Francisco a Beatrice. Zvláště Beatrice da Costa, která navzdory svému křehkému ženskému tělu a přestože ji všelijak přemlouvali, projevila statečnost větší než muž, byla podrobena kromě bolesti z vařící vody ještě jiným zkouškám: nechali ji dlouho stát na malé skalce a zahrnuli ji nadávkami a potupami. Ale ať úředníci zuřili sebevíc, ona se ani trochu zastrašit nedala.

Ostatní ze skupiny pro svou slabší odolnost onemocněli a byli proto vystaveni o něco menšímu trápení. Komisař totiž přikázal, že nesmějí být zabiti, ale donuceni k odpadlictví. Proto také přivedli do hor lékaře, aby ošetřil jejich rány.

Nakonec Uneme pochopil, že ať dělá co dělá, zvítězit nemůže. Když mu jeho pochopové líčili, jak veliká je odvaha a síla těch lidí, takže spíš unzenský horký pramen a celé jezero vyschne, než aby se je podařilo obrátit, rozhodl, aby je odvezli zpět do Nagasaki. Pátého ledna dal Beatrici da Costa zavřít do jakéhosi domu pochybné pověsti a pět kněží vsadil do městského vězení. A tam jsou dosud. Takový byl tedy nádherný výsledek boje, který proti všemu očekávání a odhadům tyranů dodal našemu svatému učení mezi lidem slávy a posílil statečnost věřících.“

Že by P. Ferreira, který psal takové dopisy, podlehl pohanům – třebas po sebevětším mučení – a zřekl se Boha, bylo pro církev v Římě nepředstavitelné.

V roce 1635 se v Římě utvořila skupina pěti misionářů vedená P. Rubinem. Tito muži se rozhodli, že navzdory hrozícímu pronásledování proniknou do Japonska a budou tam tajně šířit víru, aby odčinili pohanu, kterou církev utrpěla Ferreirovým odpadlictvím.

Tento zřejmě ukvapený plán nejprve nezískal schválení církevní vrchnosti. Horlivost a apoštolský duch misionářů je prý pochopitelný, avšak poslat je do tak nebezpečné pohanské země, k tomu prý oni jako jejich nadřízení nemohou dát svolení. Na druhé straně však nebylo možné ponechat bez pomoci věřící, kteří po ztrátě svého vůdce jistě klesali na mysli. A pak, šlo o Japonsko, kde od dob sv. Františka Xaverského bylo sémě víry rozséváno nejhojněji z celého Orientu. Kromě toho skutečnost, že Ferreira byl donucen k odpadnutí od víry v zemi, která v očích tehdejších Evropanů byla kdesi na konci světa, neznamenala prosté selhání jednotlivce, ale byla pociťována jako potupná porážka křesťanství a celého evropského myšlení. Takové úvahy posléze zvítězily a P. Rubino a čtyři misionáři získali povolení k odjezdu.

Stejný plán, odjet do Japonska a šířit tam tajně víru, pojali i tři mladí misionáři v Portugalsku. Jejich pohnutka však byla jiná. Byli to muži, kteří během svého studia ve starém klášteře v Campolide získali své teologické vzdělání právě u profesora Ferreiry. Francisco Garrpe, Juan de Santa Marta a Sebastião Rodrigues si dokázali představit, že jejich uctívaný učitel Ferreira dosáhl nádherného mučednictví, ale za žádnou cenu nemohli uvěřit, že by se zbaběle poddal pohanům. Názor těchto mladých mužů odpovídal smýšlení celého portugalského kněžstva. Tito tři tedy hodlali dojet do Japonska a na vlastní oči se přesvědčit o pravém stavu věcí. Podobně jako v Itálii i zde nadřízení nejprve nedali k cestě souhlas, ale brzy byli přemoženi jejich nadšením a nebezpečnou cestu do Japonska povolili. Psal se rok 1637.

A tak se tři mladí kněží začali připravovat na dlouhou cestu. Tehdy putovali portugalští misionáři na Dálný východ tak, že nejprve jeli lodí směřující z Lisabonu do Indie. Odjezd indické flotily byl jednou z největších událostí, která přitahovala pozornost celého města.

Pro tyto tři muže teď onen Japón, který až dosud ležel kdesi na nejzazší hranici Orientu, dostal určitější podobu. Když se podívali na mapu, viděli na druhé straně za Afrikou Indii, kterou spravuje Portugalsko, a daleko, daleko za ní rozseto mnoho ostrovů a asijských zemí. A za nimi, na samém východním okraji Asie, bylo malé Japonsko, vypadající na mapě jako housenka. Aby se dostali až tam, bylo nutno nejprve dojet do Goy v Indii a pak, zase po dlouhé době, se ještě plavit přes mnoho moří. Už od dob sv. Františka Xaverského byla totiž Goa jakýmsi opěrným bodem misií. Ve zdejší koleji sv. Pavla studovali seminaristé z různých oblastí Asie a evropští kněží jdoucí do misií se tu poučovali o situaci v té které zemi a často tu čekali půl roku i rok na loď, která tam směřovala.

Podobně i tito tři muži všemožně usilovali o to, aby se dověděli co nejvíce podrobností o životě v Japonsku. Naštěstí sem odtud docházelo od portugalských kněží mnoho zpráv, a to už od dob Luise Froise. Podle nich nový šógun Iemicu zahájil politiku ještě krutějšího pronásledování než jeho otec a děd. Nejhorší situace byla v Nagasaki, kde od roku 1629 komisař Takenaka Uneme páchá na věřících kruté bezpráví a vystavuje je nelidskému mučení: dává vězně potápět do vařící vody horkých pramenů a nutí je k odpadlictví. Někdy je prý takových obětí za den až šedesát či sedmdesát. Protože tyto zprávy posílal i sám P. Ferreira, nemohlo být o jejich pravdivosti pochyb. V každém případě si byli mladí misionáři vědomi, že po překonání strázní dlouhé cesty je čeká osud ještě krutější.

Sebastião Rodrigues se narodil v roce 1610 ve městě Tasco, proslulém doly na železo. Do semináře vstoupil v sedmnácti letech. Juan de Santa Marta a Francisco Garrpe se narodili v Lisabonu a spolu s Rodriguesem studovali v klášteře v Campolide. Tito mladí muži spolu od vstupu do semináře sdíleli veškerý čas, sedávali dokonce vedle sebe v lavicích a měli otce Ferreiru, který jim přednášel teologii, v živé paměti.

Tento P. Ferreira teď žije kdesi v Japonsku. Jak se asi jeho tvář s jasnýma modrýma očima a plná něžného světla musela změnit mučením? Nedovedli si však představit, že by ji zkřivilo ponížení. Nemohli uvěřit, že by otec Ferreira zapřel Boha a ztratil svou příznačnou dobrotu. Proto se Rodrigues a jeho druzi chtěli za každou cenu dostat do Japonska a vypátrat, zda žije a jaký je jeho skutečný osud.

Dvacátého pátého března 1638 vyplula od ústí řeky Tagus indická flotila doprovázena slavnostními salvami z děl pevnosti Belém a s ní i tři muži směřující do Japonska. Když dostali požehnání od biskupa Joãa Dasca, nastoupili na loď Santa Isabel, na níž plul i velitel flotily. Zanedlouho žlutá barva ústí řeky zmizela a não vplula za jasného počasí do modrého moře. Opřeni o zábradlí paluby dívali se na zlatě zářící mys a hory, dokud jim nezmizely v dálce. Zahlédli i červené zdi rolnických domků a kostelík. Z jeho věže jim na palubu vítr zanesl hlas zvonu vyprovázejícího flotilu.

V těch dobách bylo při cestě do Východní Indie nutno obeplout jih Afriky. Hned třetí den po vyplutí stihla však při západním africkém pobřeží flotilu veliká bouře.

Druhého dubna loď minula ostrov Porto Santo, brzy nato Madeiru a když šestého dorazila ke Kanárským ostrovům, zasáhly ji nekonečné lijáky a bezvětří. Přílivové proudy ji hnaly zpátky od třetího k pátému stupni severní šířky, až kdesi u Guineje narazila na pobřeží.

Za bezvětří a nesnesitelných veder propukly na všech lodích flotily různé nemoci. I mezi pasažéry Santa Isabel bylo víc než sto pacientů, kteří sténali na palubě i v podpalubí. Rodrigues a jeho druzi o ně pečovali spolu s posádkou, obětavě je ošetřovali a pomáhali i při pouštění žilou.

V den svatého Jakuba, 25. července, loď konečně obeplula Mys Dobré naděje. Toho dne je opět stihla divoká bouře. Hlavní lodní plachta se roztrhla a se strašným praskotem dopadla na palubu. Kosatce hrozilo totéž, ale nemocným spolu s Rodriguesem a jeho přáteli se ji podařilo stáhnout. Brzy nato však najeli na skalní útes. Kdyby jim okamžitě nepřišla na pomoc jiná válečná loď, byla by se Santa Isabel asi na místě potopila.

Po bouři vítr docela ustal. Plachty na stožárech ochable visely a na tváře a těla nemocných, kteří leželi na palubě jak mrtví, padl černočerný stín. Po dlouhé dny se mořská hladina v dusných vedrech nehnutě leskla. Jak se plavba protahovala, docházely potraviny i voda. Konečně 9. října v tomto stavu dosáhli svého cíle, města Goy.

V Goi získali další zprávy o situaci v Japonsku. Podle nich v lednu toho roku, kdy se vydali na cestu, došlo v Japonsku k povstání třiceti pěti tisíc křesťanů. Stáhli se do Šimabary a zoufale se tam bránili proti vojsku šógunátu, ale nakonec je všechny – mladé, staré, muže, ženy – do jednoho krutě povraždili. Válkou byl celý kraj zpustošen tak, že tam skoro nezůstala živá duše. Přesto se dál pátralo po zbylých křesťanech a ti byli přísně vyšetřováni a trestáni. To ale není všechno – největší ránu pro P. Rodriguese a jeho druhy znamenala zpráva, že po tomto vojenském zásahu byly obchodní styky Japonska s jejich vlastí úplně přerušeny a všem portugalským lodím bylo zakázáno v Japonsku přistávat.

V zoufalém rozpoložení ze zprávy, že žádné lodi z jejich vlasti už do Japonska nejezdí, dorazili tři kněží do Macaa. Toto město bylo nejzazší portugalskou základnou na Dálném východě a zároveň střediskem obchodu mezi Čínou a Japonskem. Přijeli až sem, aby tu čekali na šťastnou náhodu, ale hned po příjezdu byli nuceni vyslechnout přísné varování řádového vizitátora P. Valignana. Řekl jim, že apoštolát v Japonsku už nemá žádné vyhlídky a v misijním středisku v Macau se neuvažuje o tom vysílat tam za tak nebezpečných okolností další misionáře.

Tento kněz vybudoval v Macau už před deseti lety apoštolský misijní ústav, kde se školili misionáři pro Japonsko a Čínu. Kromě toho od začátku pronásledování křesťanství v Japonsku řídil veškeré záležitosti japonské provincie jezuitského řádu.

P. Valignano jim také podal následující informace o P. Ferreirovi, kterého chtěli tito tři po přistání v Japonsku vyhledat. Od roku 1633 přestaly i sem docházet dopisy od tajně působících misionářů. Zprávu o tom, že P. Ferreira byl zatčen a v Nagasaki mučen pověšením v jámě, přinesl jakýsi holandský lodník, který se vrátil z Nagasaki do Macaa. O Ferreirově dalším osudu se však nic neví. Ona holandská loď totiž odplouvala právě v den, kdy byl Ferreira podroben mučení. Známo je jen to, že jej vyšetřoval Inoue Čikugo no kami – pán z Čikuga –, který byl nově pověřen vyřizováním náboženských záležitostí. Ať už je tomu jakkoli, za tohoto stavu věcí je pro misijní ústav v Macau nemyslitelné dát k cestě do Japonska souhlas. Toto stanovisko jim P. Valignano sdělil zcela otevřeně.

Dnes je možno si přečíst několik dopisů onoho Sebastiãa Rodriguese, které se dochovaly mezi literárními památkami v portugalském Ústavu dějin zámořských kolonií. První z nich začíná poučením otce Valignana, které dal jemu a jeho druhům.

KAPITOLA 1

Dopis Sebastiãa Rodriguese

Pokoj Páně s Vámi

Pochválen buď Kristus

O tom, že jsme 9. 10. loňského roku dorazili do Goy a 1. 5. dosáhli Macaa, jsem už psal. Juan de Santa Marta, který s námi sdílel tu strastiplnou cestu, je nesmírně vyčerpaný a často teď trpí malarickými horečkami. Fracisco Garrpe a já jsme zdrávi a těšíme se ze srdečného pohostinství zdejšího ústavu.

Ředitel ústavu, otec Valignano, nám však nejprve plavbu do Japonska zakázal. Byli jsme právě v jeho pokoji s výhledem na celý přístav, když nám řekl toto: „Jsme nuceni vzdát se vysílání misionářů do Japonska. Pro portugalské obchodní lodi je plavba nesmírně nebezpečná a ještě dříve, než dosáhnou Japonska, mohou narazit na různé překážky.“

Vizitátorovy námitky byly zcela opodstatněné: po roce 1636 totiž nejenže japonská vláda přerušila veškeré obchodní styky s Portugalci, protože se proslýchalo, že Portugalci měli prsty v šimabarském povstání, ale nadto se moře mezi Macaem a Japonskem přímo hemžilo ozbrojenými loděmi protestantských Holanďanů a Angličanů, a ti na naše obchodní lodi stříleli.

„Ale naše tajná loďka s pomocí Boží určitě do Japonska pronikne,“ promluvil Juan de Santa Marta mžikaje horečnatýma očima. „Věřící tam přišli o kněze a jsou jak opuštěné stádo ovcí. Je naprosto nutné, aby tam někdo šel, dodával jim odvahy a povzbuzoval je ve víře.“

Valignano svraštil tvář, ale mlčel. Jistě i jeho neustále tížily starosti o osud ubohých pronásledovaných křesťanů v Japonsku a vědomí vlastní kněžské odpovědnosti. Bylo to zřejmé i z toho, jak tu mlčky seděl s čelem v dlaních a s lokty opřenými o stůl.

Z pokoje jsme hleděli do dálky na přístav. Moře bylo zarudlé podvečerním sluncem, jen tu a tam po něm pluly černé skvrny džunek.

„A my máme ještě jeden úkol – zjistit, jak se daří našemu učiteli P. Ferreirovi.“

„Nepodařilo se nám o něm získat žádné další zprávy. Vše, co víme, je velice neurčité. A tak je naší povinností zjistit, jak to s ním ve skutečnosti vypadá.“

„Myslíte, že žije?“

„Ani to nevíme.“ Valignano pozvedl hlavu; nebylo jasné, zda to, co jsme slyšeli, byl dech nebo povzdechnutí. „Pravidelné zprávy, které mi posílal od třiatřicátého roku, úplně ustaly. Nemohu teď říci nic – zda snad naneštěstí neonemocněl a nezemřel, nebo byl pohany uvržen do žaláře, anebo, jak si to vy představujete, dosáhl slávy mučednické. Možná že dosud žije a rád by zprávu poslal, ale nemá k tomu možnost –“

Otec Valignano se přitom ani slůvkem nezmínil o pověsti, podle níž P. Ferreira při mučení pohany selhal. Ani on – tak jako my – si zřejmě nechtěl zkalit vzpomínku na dávného spolupracovníka takovou představou.

„To není všechno,“ pokračoval varovným hlasem. „V Japonsku se v poslední době objevil člověk, který pro křesťany znamená velký kříž. Jmenuje se INOUE.“

To bylo poprvé, kdy jsme to jméno uslyšeli. Podle otce Valignana byl takový Takenaka, který působil před ním jako komisař v Nagasaki a dal tam mnoho křesťanů pozabíjet, ve srovnání s tímhle člověkem jen brutální primitiv.

Protože bylo možné, že se s ním v Japonsku sejdeme, opakovali jsme si to pro nás nezvykle znějící jméno, abychom si ho zapamatovali.

P. Valignano se o tomto komisaři dověděl více podrobností z poslední zprávy, kterou mu poslali japonští věřící z Kjúšú. Říkalo se v ní, že Inoue byl hlavním strůjcem pronásledování křesťanů, k němuž došlo po povstání v Šimabaře. Od svého předchůdce Takenaky se liší tím, že je lstivý jako had a že dokonale ovládá metodu, jak postupně přinutit k odpadnutí od víry i ty věřící, kteří se nezalekli ani mučení, ani vyhrožování.

„Je to nesmírně smutné,“ řekl Valignano. „Ale tento muž přijal kdysi naši víru a byl dokonce pokřtěn.“

O tomto pronásledovateli Vám snad později sdělím více... Posléze se tedy i starostlivý otec představený dal přemoci naším zápalem – hlavně nadšením přítele Garrpeho – a dal souhlas k tomu, abychom potají odpluli do Japonska. Konečně jsou tedy kostky vrženy. Abychom přinesli Japoncům pravou víru – i pro větší slávu Boží –, dospěli jsme s vypětím všech sil až sem, na Daleký východ. To, co nás čeká teď, bude asi nesrovnatelně obtížnější a nebezpečnější, než byla třeba plavba z Afriky do Indie. Avšak, jak se praví v Matoušově evangeliu, „budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného“. V mém srdci zněla neustále i slova Zjevení: „Hoden jsi, Pane a Bože náš, aby se ti dostalo slávy a cti a moci.“ Ve srovnání s tím, co tato slova vyjadřovala, se nám vše ostatní jevilo zcela malicherné.

Jak jsem už psal, Macao leží při ústí veliké Perlové řeky. Je to město zbudované na ostrůvcích rozhozených v zálivu a stejně tak jako všechna ostatní města Dálného východu není obklopeno žádnými hradbami. Proto není jasné, kde město, rozrůstající se šedohnědými, špinavými domky Číňanů, vlastně končí. V každém případě byste byli na omylu, kdybyste si představovali, že se podobá našemu hlavnímu městu nebo třebas jen malým městům u nás doma. Žije tu prý asi dvacet tisíc lidí, ale to je nespolehlivý údaj. Jediné, co nám připomíná domov, je rezidence generálního guvernéra stojící ve středu města, domy obchodníků v portugalském stylu a kamenné dláždění. Děla pevnosti jsou namířena směrem na záliv, ale naštěstí jich dodneška nebylo ani jednou použito.

Pokud jde o Číňany, ti většinou odmítají přijmout naše učení. V tomto smyslu je Japonsko nepochybně – jak prohlásil sv. František Xaverský – ze zemí Dálného východu křesťanství nejotevřenější. Jinak je však ironií osudu, že v důsledku rozhodnutí zakazujícího japonským lodím vyjíždět do ciziny se veškerý obchod se surovým hedvábím na Dálném východě stal monopolem portugalských obchodníků v Macau, takže letošní celkový vývoz v tomto přístavu činil 400 000 serafinů, což prý je o 100 000 serafinů víc než loni a předloni.

Musím ještě dnes připsat radostnou zprávu: konečně jsme se setkali s jedním Japoncem. Dříve prý sem do Macaa přijíždělo dost japonských řeholníků a obchodníků, ale od uzavření země jejich návštěvy ustaly a těch několik málo, kteří tu zbyli, se vrátilo domů. I P. Valignano, když jsme se ho ptali, tvrdil, že v tomto městě žádný Japonec nežije. My jsme se však náhodou dověděli, že tu mezi Číňany jeden je.

Včera za deště jsme zašli do čínské části města, abychom se poptali po nějaké lodi, která by nás tajně odvezla do Japonska. Je totiž nutné, abychom si takovou loď našli a najali kapitána i lodníky. Macao, beztak ubohé, bylo v dešti ještě smutnější. Město, šedivé a mokré, jako by splývalo s mořem. Číňané zalezli do svých chatrčí připomínajících chlívky a na cestách plných bláta nebylo ani človíčka. Připadlo mi to jako smutný obraz lidského života.

Když jsme přišli k Číňanovi, k němuž jsme byli doporučeni, a začali mluvit o své záležitosti, vpadl nám do řeči s tím, že tu někde je jakýsi Japonec, který se chce z Macaa vrátit domů. Na naši žádost poslal ihned své dítě, aby ho přivedlo.

Co bych měl říci o tomto prvním Japonci, s nímž jsem se v životě setkal? Vrávoravě vešel do místnosti opilec. Byl oblečen do hadrů, jmenoval se Kičidžiró a bylo mu asi osmadvacet nebo devětadvacet let. Podle toho, co jsme z něho s obtížemi dostali, byl to údajně rybář z kraje Hizen odněkud z blízkosti Nagasaki. Ještě před šimabarským povstáním ztroskotal na moři, ale zachránila ho portugalská loď. Byl to chlap s vychytralým výrazem pijana. Při rozmluvě s námi neustále stáčel zrak stranou.

„Jsi věřící?“

Když se ho přítel Garrpe takhle zeptal, muž se náhle zarazil. Otázka mu zřejmě byla nepříjemná, nechápali jsme však proč. Jako by už ani promluvit nechtěl, ale pak přece jen podlehl našim prosbám a začal útržkovitě vyprávět o pronásledování křesťanů na Kjúšú. Ukázalo se, že na vlastní oči viděl, jak ve vsi Kurasaki v kraji Hizen dal feudální pán ve vodě ukřižovat čtyřiadvacet křesťanů. Ukřižování ve vodě spočívá v tom, že se do mořského dna zarazí dřevěné kůly a křesťané k nim jsou připoutáni a ponecháni tak. Brzy nastane příliv, při němž jim voda dosáhne až k bradě. Odsouzenci jsou stále vyčerpanější a po týdnu umírají v hrozných bolestech. Ani sám Nero za římských časů nepřipadl na tak krutý způsob mučení.

Jak tak mluvil, všimli jsme si něčeho zvláštního. Když nám mumlavě líčil tu otřesnou scénu, Kičidžiró náhle zkřivil obličej a semkl rty. Pak mávl rukama, jako by tu hroznou vzpomínku chtěl vymazat z paměti. Mezi těmi čtyřiadvaceti odsouzenými k mučení vodou byl asi někdo z jeho známých nebo přátel. Možná že jsme vložili prst do rány, které bylo lépe se nedotýkat.

„Tak přece jsi křesťan, viď?“ zeptal se Garrpe vemlouvavě. „Bude to tak.“

„Nejsem,“ Kičidžiró vrtěl hlavou, „nejsem.“

„Ale toužíš po tom vrátit se domů. My máme peníze na to, abychom si koupili dobrou loď a najali námořníky. Chceš-li tedy jet do Japonska jako my –“

Na ta slova se Japoncovy oči, pitím dožluta zakalené, lstivě zaleskly. Dřepěl v koutku místnosti objímaje si kolena a brebentil, dočista jako by se omlouval, že se touží vrátit do vlasti jenom proto, aby se sešel se svými sourozenci, kteří zůstali v jeho rodišti. Okamžitě jsme s ním začali vyjednávat. Ve špinavé místnosti se ozývalo bzučení mouchy kroužící kolem nás. Na podlaze se povalovala láhev, z níž Kičidžiró popíjel. V každém případě, až dorazíme do Japonska, nebudeme si moci příliš vybírat. Chceme především navázat spojení s věřícími. Ti nám jistě budou ochotni poskytnout přístřeší a budou nám i v dalších záležitostech nápomocní. A tento muž nás k nim musí dovést.

Když došlo vyjednávání až sem, Kičidžiró sedě s tváří odvrácenou ke zdi se dlouze odmlčel, nakonec ale souhlasil. Znamenalo to sice pro něj vystavit se velkému nebezpečí, ale snad si uvědomil, že jestli si tuto příležitost nechá ujít, ztratí i vzácnou možnost vrátit se do Japonska.

Díky P. Valignanovi se nám podařilo získat velkou džunku. Ale jak křehké, jak marné jsou lidské plány! Dnes jsme se dozvěděli, že loď je napadena bílými mravenci. A přitom tu takřka není možno sehnat železo, pryskyřici a další potřebný materiál k opravě.

***


25

Každý den po troškách připisuji, a tak se z tohoto dopisu stává jakýsi deník bez dat... Mějte proto, prosím, při čtení trpělivost. Před týdnem jsem se tu zmínil, že džunka, kterou se nám podařilo získat, byla na mnoha místech napadena bílými mravenci, ale chvála Bohu víme už, jak tuto obtíž překonat. Pro nejbližší dny se loď zevnitř pobije prkny, a takto se budeme plavit až na Tchaj-wan. Bude-li toto nouzové opatření stačit i na další cestu, chtěli bychom dojet až do Japonska. Protože ve východočínském moři bývají tou dobou obrovské tajfuny, budeme prosit Pána o ochranu, aby se nám vyhnuly.

***

Dnes Vám musím podat žalostnou zprávu. Jak víte, Juan de Santa Marta, zcela vyčerpaný naší dlouhou strastiplnou cestou, onemocněl malárií. Právě teď je sužován prudkými horečkami a zimnicí a leží v jednom pokoji misijního ústavu. Vy, který si ho pamatujete jako statného muže, si nedovedete představit, jak je teď ubohý, vyhublý a sešlý. Není myslitelné, že bychom ho mohli vzít s sebou do Japonska tak, jak tam leží s vlhkýma, zarudlýma očima. Když se mu dá na čelo navlhčená rouška, v okamžiku je horká, jako by ji člověk namočil do vařící vody. I P. Valignano prohlásil, že jestli ho tu nenecháme v jejich ošetřování, nedá souhlas ani k cestě nás dvou.

„My pojedeme napřed,“ utěšoval Juana Garrpe, „a přichystáme všechno, abys mohl přijet za námi, až se uzdravíš.“

Kdo může dnes říci, zda nebude on žít dál bez úhony a zda my, tak jako mnoho jiných věřících, se nestaneme obětí po - hanů?

Juan s vychrtlou tváří, celou zarostlou vousy, mlčky hleděl ven. Oknem bylo vidět večerní slunce, klesající v přístavu do moře jako rudá, orosená koule ze skla. Na co asi myslel náš přítel? Znáte ho dlouho, a tak byste ho jistě pochopil. Asi vzpomínal na den, kdy jsme se nalodili při ústí řeky Tagus přijavše požehnání biskupovo a Vaše. Na dlouhou, strastiplnou cestu, na to, jak nás postihla žízeň a nemoci. Proč vlastně to všechno snášíme? Proč jsme se za každou cenu snažili dostat do tohoto ubohého města? Ale takový je úděl nás kněží. Přišli jsme na svět jen proto, abychom sloužili člověku, a není ubožejší a opuštěnější bytosti než kněz, který v tom úkolu není schopen obstát. A byl to právě Juan, který, když jsme dorazili do Goy, konal vroucí pobožnosti ke cti sv. Františka Xaverského. Denně chodil na hrob tohoto světce a prosil za to, abychom se dostali do Japonska.

Denně se modlíme za jeho uzdravení, ale choroba neustupuje. Bůh však dává každému z nás ten nejlepší úděl, i když my to svým rozumem nedokážeme pochopit. Odjezd už je neodkladný – za dva týdny –, ale Pán ve své všemohoucnosti může ještě udělat zázrak a vše dobře dopadne.

Oprava lodi, kterou jsme zakoupili, zdárně pokračuje. Místa prohlodaná bílými mravenci jsou už vloženými prkny opravena. Pětadvacet čínských námořníků, které jsme získali díky úsilí P. Valignana, nás určitě dopraví k japonskému pobřeží. Vypadají sice nemocně a jsou vyhublí, jako by několik měsíců nejedli, ale síla jejich rukou tenkých jako drátky je udivující. Unesou jimi snadno sebetěžší balík s potravinami. Teď už jen čekáme na příznivý vítr.

I náš Japonec Kičidžiró se pohybuje mezi čínskými námořníky, pomáhá nosit zavazadla a spravovat plachty. My zase pilně zkoumáme charakter tohoto muže, v jehož rukou bude do značné míry spočívat náš osud. Zatím jsme si všimli, že je značně lstivý a že tato vlastnost vychází z jeho slabosti.

Nedávno jsme se náhodou stali svědky takovéto scény. Kičidžiró, dokud se na něj díval předák námořníků, předstíral, že pracuje, ale jakmile se dozorčí vzdálil, hned se začal ulejvat. I námořníci, kteří k tomu zpočátku mlčeli, už toho zřejmě měli dost a pustili se do něj. To samo o sobě by nic nebylo, ale překvapilo nás, že když si ho tři námořníci mezi sebou začali strkat a přitom ho nakopli, úplně zbledl, klekl si do písku na pobřeží a trapně prosil o odpuštění. Byl na něho ošklivý pohled. Jeho chování mělo daleko ke křesťanské pokoře. Ten chlap je prostě zbabělý slaboch. Když zvedl obličej z písečné duny a něco japonsky vykřikl, měl tváře a nos plné písku a z úst mu vytékaly špinavé sliny. Pochopil jsem, proč asi tak náhle zmlkl, když při našem prvním setkání mluvil o křesťanech v Japonsku. On totiž se sám svým vlastním vyprávěním úplně vystrašil. Ale ať je to jak chce, ta nerovná potyčka se uklidnila, protože jsme hned zasáhli. Od té doby se Kičidžiró na nás podlézavě usmívá.

„Jsi opravdu Japonec, ty –?“ zeptal se ho s neskrývaným odporem Garrpe, jak už to má v povaze, a Kičidžiró několikrát vylekaně přitakal. Garrpe příliš věřil těm četným misionářům, kteří o Japoncích prohlašovali, že je to „národ, který se ani smrti nebojí“. Je pravda, že někteří Japonci se ve své věrnosti nedají zlomit, ani když jsou po pět dní vystaveni mučení vodou, ale jsou i takoví zbabělci jako Kičidžiró. A takovému muži budeme musit svěřit svůj osud, až dorazíme do Japonska. Domluvili jsme se s ním, že nás seznámí s lidmi, kteří nám poskytnou přístřeší. Když ale vidíme, jak to s ním vypadá, nevíme, zda mu v té věci můžeme věřit.

Ale z toho, co jsem napsal, prosím, rozhodně nesuďte, že bychom klesali na mysli. Když si pomyslím, že jsem své příští odevzdal do rukou takovémuhle Kičidžiróovi, připadá mi to spíš k smíchu. Vždyť ale i náš Pán a Spasitel svěřil svůj osud lidem, kterým vlastně nemohl důvěřovat. Zkrátka a dobře, teď nám už nezbývá nic jiného než se na něho spolehnout.

Jenom jedno je velmi trapné, že tak hrozně pije. Zdá se, že všechny peníze, které dostane od předáka po celodenní práci, utratí za alkohol. I jeho opilství je ošklivé, vnucuje se však domněnka, že má v hloubi duše nějaký děsivý zážitek a pije proto, aby na něj zapomněl.

V Macau se do noci ozývá táhlý, teskný zvuk trubky vojáků, kteří stráží pevnost. Podobně jako v naší zemi bývá i ve zdejším klášteře po večeři v kapli požehnání a po něm kněží a mniši odcházejí, každý se svíčkou v ruce, do svých cel. Teď ještě přešlo přes kamenné dláždění dvora třicet sluhů. I světlo v oknech Garrpeho a Santa Marty zhaslo. Je tu skutečně konec světa.

Sedím nehnutě s rukama v klíně při světle svíčky. V klidu se poddávám vědomí, že jsem nesmírně daleko, ve světě, který neznáte. Vnímám to s bolestí, ale nedokážu Vám ten pocit přiblížit. Za zavřenými víčky vidím dlouhou cestu po strašném moři a zase mi vytanou obrazy z přístavů, kde jsme se zastavili – a náhle mi srdce sevře bolest. Snad se mi to jenom zdá, že jsem v tomto městě na Dálném východě, kde nikdo z Vás nebyl, ale ne, to není sen a chce se mi nahlas vykřiknout, že to je zázrak. Jsem opravdu v Macau? Ještě stále tomu nemohu uvěřit.

Po zdi leze velký šváb. Jeho šustění ruší ticho noci.

„Vy – jdouce do celého světa zvěstujte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Vzkříšený Kristus hovořící k učedníkům shromážděným ve večeřadle. Snažím si představit jeho tvář, když pronášel tato slova. Nikde v Písmu není psáno, jak Kristus vypadal. První křesťané si Krista představovali jako pastýře. Drobná tvář, postava v tunice a krátkém plášti, s holí v jedné ruce, druhou svírající nohy beránka, kterého nese na ramenou – mladý muž, jakého lze často potkat i v naší zemi. Východní kultura později vytvořila poněkud orientální podobu Krista s výrazným nosem, vlnitými černými vlasy a vousy. Ve středověku jej malovali nesčetní umělci s tváří vyzařující královskou vznešenost. Avšak já si dnes vybavuji

29

jeho podobu podle tváře z obrazu, který chovají v Borgo San

sepolcro. Viděl jsem ten obraz jako seminarista, ale mám ho

dosud v živé paměti. Kristus na něm stojí s jednou nohou

na hrobovém kameni, v pravici svírá kříž, je obrácen k divá

kovi a ve tváři, z níž vyzařuje moc a síla, má jakoby vybízející

výraz, s nímž přikazoval svým učedníkům na břehu Tiberia

dského jezera „Paste ovce mé, paste ovce mé, paste beránky

mé“. Miluji tuto tvář. Tak jak muže okouzluje tvář milenky,

tak mne neustále přitahuje tvář Kristova.

Konečně tedy za pět dní odjíždíme. Protože si do Japon

ska nebereme nic kromě vlastního srdce, věnujeme veškeré

úsilí jeho přípravě. O Santa Martovi nechci nic psát. Naše

mu ubohému příteli Bůh totiž nakonec nedopřál radosti

z uzdravení. Ale vše, co Bůh činí, dobře činí. I jemu už jistě

Pán uchystal úkol.

KAPITOLA 2

Dopis Sebastiãa Rodriguese

Pokoj Páně s Vámi

Pochválen buď Kristus

Jak vtěsnat do jediného dopisu vylíčení tolika událostí, které jsme prožili za poslední dva měsíce? Kromě toho teď situace vypadá tak, že nevím, zda se Vám tento dopis vůbec dostane do rukou. Cítím ale potřebu psát a píšu také proto, že si uvědomuji povinnost zanechat o všem písemné svědectví.

Lodi, na níž jsme vyjeli z Macaa, se až do osmého dne plavby dostalo požehnání až překvapivě dobrého počasí. Obloha byla bez mráčku, do plachet se opíral silný vítr. Stále bylo vidět hejna létajících ryb, jak se stříbřitě míhají mezi vlnami. Spolu s Garrpem jsme každé ráno při lodní mši vzdávali Pánu díky za bezpečnou plavbu. V noci 6. května nás však zasáhla bouře. Nejprve se do nás opřel silný vítr z jihovýchodu. Našich pětadvacet námořníků osvědčilo svou zdatnost: stáhli větší plachty a na přídi ponechali jen jednu malou. O půlnoci se však loď zmítala vydána napospas vlnám a vichru. Trhlinou na přídi začala do lodi pronikat voda. Téměř celou noc jsme ji museli ucpávat hadry a neustále vylévat vodu.

Když se začalo rozednívat, bouře náhle ustala. Lodníci, já i Garrpe jsme zcela vyčerpaní leželi mezi zavazadly a zírali vzhůru na černé mraky plné deště táhnoucí na východ. Vzpomněl jsem si na sv. Františka Xaverského, který se octl v ještě větším nebezpečí, když se před osmdesáti lety pokoušel dostat do Japonska. I on možná – když bouře přešla – hleděl na oblohu pokrytou mléčnou barvou svítání. A nejen on. V průběhu let, která uplynula od jeho doby, několik desítek misionářů a seminaristů obeplulo Afriku a přes Indii se plavilo těmito moři, aby v Japonsku šířili křesťanství. Biskup De Cerqueira, P. Valinia, Organtino, Gomes, Pomerio, Lopez, Gregorio – kdybych je chtěl vypočítat, nedobral bych se konce. Bylo mezi nimi i mnoho takových, jako například P. Gil de la Mata, kteří ztroskotali a zahynuli, ačkoliv Japonsko měli na dohled. Teď už vím, co jim dávalo křídla, že dokázali překonat takové strázně. I oni všichni jistě vzhlíželi k mléčným oblakům i k černým mračnům plynoucím na východ. A pochopil jsem také, o čem tehdy uvažovali.

Mezi balíky se ozýval žalostný hlas Kičidžiróův. Ten zbabělec za bouře námořníkům téměř nic nepomohl a teď se bledý jako smrt třásl schovaný za zavazadly. Bez ohledu na druhé kolem sebe trousil šedé zvratky a neustále něco japonsky drmolil.

Nejprve jsme se na něho dívali se stejným pohrdáním jako námořníci. Naše unavené uši nezajímalo ani to, co si japonsky mumlal. Náhle jsem však v jeho drmolení rozeznal slova „graça“ – milost – a „Santa Maria“. Ten člověk, s tváří jak vepř zašpiněnou vlastními zvratky, dvakrát za sebou opakoval „Santa Maria“!

Garrpe a já jsme na sebe pohlédli. Je možné, že by tenhle budižkničemu, jehož existence je nám všem jen na obtíž, byl člověk se stejným smýšlením jako my? Ne, něco takového si lze jen stěží představit. Člověk, který věří, by nikdy nemohl jednat tak slabošsky a zbaběle.

„Jsi věřící?“ zeptal se ho Garrpe.

Kičidžiró zvedl potřísněnou tvář a podíval se na nás s bolestným výrazem. Potom lišácky předstíral, že otázku přeslechl, a poníženě se na nás zašklebil. Byl to jeho zvyk, takhle lichometnicky se usmívat, a mě a Garrpeho tenhle jeho úsměv vždycky vyvedl z míry. Kdyby tu byl tvrdý Santa Marta, jistě by se pořádně rozzuřil.

„Ptám se tě,“ Garrpe zvýšil hlas. „Odpověz jasně, jsi věřící, nebo ne?“

Kičidžiró prudce zavrtěl hlavou. Čínští lodníci ležící mezi zavazadly se na něj dívali pohledem, ve kterém se mísila zvědavost s pohrdáním. Jestli Kičidžiró věří, nechápu, proč to skrývá i před námi kněžími. Napadlo mě, že se asi bojí, abychom se po příjezdu do Japonska před nějakým úředníkem neprořekli, že je křesťan. Ale kdyby opravdu věřící nebyl, jak mohl v okamžiku úzkosti vypustit z úst slova jako „milost“ a „Santa Maria“? V každém případě mě ten člověk zajímá a jistě jednou jeho tajemství přijdu na kloub.

Nic nenasvědčovalo, že bychom se blížili k pevnině či k nějakému ostrovu. Nad námi se stále rozprostírala šedá obloha, jen občas jí pronikl slabý sluneční paprsek. Zdeptáni tou ponurostí hleděli jsme na ledové moře, které na nás cenilo bílé tesáky vln. Bůh nás však neopustil.

Jeden z lodníků, ležící na zádi jak mrtvola, náhle vykřikl. Od horizontu, kam ukazoval, sem přes moře přilétal pták. Jak černá tečka se usadil na ráhnu, z něhož visela plachta rozervaná včerejší bouří. V moři plulo množství dřevěné tříště. To vše nám zvěstovalo, že pevnina je nedaleko. Radost se však okamžitě změnila v neklid. Je-li to Japonsko, nesmí nás zpozorovat ani malá rybářská lodička. Rybáři by totiž rovnou běželi ohlásit úřadům, že připlula džunka s cizinci na palubě.

Až do tmy jsme s Garrpem leželi jako psi zalezlí mezi bednami nákladu. Námořníci vytáhli na přední stěžeň jen malou plachtu a snažili se to, co se jevilo jako pevnina, obeplouvat z co největší vzdálenosti.

***


33

Uprostřed noci se loď dala nejtišším možným způsobem do pohybu. Měsíc naštěstí nesvítil, obloha byla temná. Nikdo nás nezpozoroval. Pomalu se přiblížila pevnina vysoká asi půl leguy. Bylo zřejmé, že vplouváme do zátoky obklopené příkrými svahy. Vtom jsme si všimli, že kousek od břehu je skupina domků, které se tísnily jeden k druhému.

Jako první se začal brodit Kičidžiró, po něm já a nakonec se do chladného moře ponořil Garrpe. Upřímně řečeno, žádný z nás neměl tušení, zda jsme v Japonsku nebo na ostrově nějaké jiné země.

Tiše jsme se skryli v jakési dutině vyhloubené v písku na pobřeží, zatímco Kičidžiró šel obhlédnout okolí. Po chvíli se k jámě přiblížil šelest kroků v písku. Krčili jsme se tam v promočených šatech a zadržovali dech, když tu těsně před námi prošla – aniž si nás všimla – stařena s šátkem na hlavě a s košíkem na zádech. Její kroky po chvíli v dálce ztichly.

„Nevrací se, nevrací se,“ řekl Garrpe naříkavě. „Ten zbabělec někam utekl.“

Napadlo nás však něco ještě horšího. On neutekl, ale šel nás udat jako Jidáš. Za okamžik se tu objeví i s pochopy.

„... a potom na to místo přišla stráž s pochodněmi a meči,“ Garrpe zašeptal úryvek z Písma.

„A Kristus věda, co na něj všechno má přijít...“

Je to jistě tak. Museli jsme myslet na Pána, který se zcela vydal do rukou lidí. Pro mne to však byl čas k nepřečkání. Měl jsem pocit, že se mé bušící srdce roztrhne. Zmocnila se mě hrůza. Na čele mi vyvstal pot a stékal mi do očí. Uslyšel jsem kroky vojenského oddílu. Temnotou se zlověstně blížila mihotající zář.

V červenavých záblescích pochodně, kterou kdosi přistrkoval dopředu, se objevila ošklivá tvář drobného staříka a kolem něho pět nebo šest mladých mužů, kteří na nás shlíželi ve zřejmých rozpacích.

„Padre, Padre,“ šeptal stařík a křižoval se. V jeho hlase byla něha i soucit. Ani ve snu by nás nenapadlo, že uslyšíme ono „Padre“ – „Otče“ ve své milované portugalštině. Samozřejmě kromě tohoto slova z naší řeči stařík už neznal nic. Proto se před námi přežehnal křížem – naším společným znamením. Byli to japonští křesťané. S pocitem závrati jsem se rychle zvedl a vyšplhal na břeh. Poprvé jsem stanul na japonské půdě. Uvědomoval jsem si to v té chvíli velmi jasně.

Kičidžiró s křivým úsměvem se schovával za ostatními. Vypadalo to, že je připraven utéct jako myš, kdyby se něco šustlo. Studem jsem se hryzal do rtu. Pán se přece vždy vydával všanc jakýmkoli lidem, protože je miloval. Já jsem však začínal pochybovat, že tenhle Kičidžiró je vůbec člověk.

„Pojďte honem,“ pobízel nás stařík tiše. „Pohani vás nesmějí zahlídnout.“ Tito křesťané tedy znali i portugalské slovo pro pohany. Jistě je slyšeli od našich četných předchůdců, kteří tu působili od dob svatého otce Františka. Kolik obětí asi stálo zorat tuto pustou zemi, zalévat ji a obdělávat. Ale ze zasetého semene už radostně vzrůstá květ a pečovat o něj – v tom jsem viděl své a Garrpeho velké poslání.

Na noc nás ukryli v jednom ze svých domků s nízkým stropem. Vedle byl chlév a jeho pach pronikal do místnosti. Řekli nám však, že i zde je to nebezpečné. Pohané prý slíbili každému, kdo nás, kněze, vypátrá, tři sta zlatých, a proto žádné místo nelze považovat za dost bezpečné a nikomu není radno věřit.

Ale jak to, že Kičidžiró dokázal křesťany tak rychle najít?

***

Druhý den ráno, ještě za tmy, jsme dostali pracovní rolnické haleny a ti mladíci ze včerejška nás odvedli do hor nad vsí, kde se máme skrýt v uhlířském domku, protože tam budeme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist