načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mladý muž a bílá velryba - Vladimír Páral

Mladý muž a bílá velryba

Elektronická kniha: Mladý muž a bílá velryba
Autor:

V devětadvaceti horkých červnových dnech se odehraje drama čtyř osob, dvou půvabných chemiček z Prahy, rezignovaného Viktora Pance, který urputně hájí svůj vnitřní klid, poněvadž ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 169
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V devětadvaceti horkých červnových dnech se odehraje drama čtyř osob, dvou půvabných chemiček z Prahy, rezignovaného Viktora Pance, který urputně hájí svůj vnitřní klid, poněvadž věří, že jeho život už skončil - a mladého vášnivého Břéti, jehož naopak týrá pocit, že "málo žije" ...

Související tituly dle názvu:
Plukovník generálního štábu Plukovník generálního štábu
Páral Bohuslav
Cena: 44 Kč
Bílá velryba Bílá velryba
Melville Herman
Cena: 355 Kč
Bílá velryba Bílá velryba
Melville Herman, Středa Miroslav
Cena: 266 Kč
Bílá velryba Bílá velryba
Melville Herman
Cena: 222 Kč
Bílé Vánoce Lucie Bílé II. Bílé Vánoce Lucie Bílé II.
Bílá Lucie
Cena: 312 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mladý muž & bílá velryba

Vladimír Páral


Copyright (c) 2013 Vladimír Páral

Cover design (c) 2013 Ivan Brůha

ISBN 978-80-7486-042-3 (ePUB)

ISBN 978-80-7486-043-0 (Mobi)

ISBN 978-80-7486-044-7 (PDF)


1

2. června v pondělí ráno svištěla úřední černá 613 po labském břehu z Ústí do Prahy, tři inženýři a jeden protivný šofér (vystrkoval loket z okénka, v zatáčkách si nejen hvízdal, ale i uplivoval). Na zadním sedadle štěkal ředitel Bartík na svého technického náměstka Kružinu, na předním se vedle řidiče pohodlně houpal Viktor Panc (40) na pružných polštářích a tiše se radoval: ze třpytu řeky, že je červen, a z větru, prostě ze samotného rána a ještě prostěji jen tak, rovněž proto, že si jede na výlet a nejvíc – protože nepřetržitě už tři roky ve dne v noci –, že už nikomu a ničemu nepatří. Přitom usnul.

Zároveň s poskoky vozu na pražské již dlažbě (po sedmdesáti minutách hladkého fičení) ho zezadu probudily hlasy jeho představených, zejména vladařské „Mm!“ ředitele Bartíka.

Před šesti lety jsem se měl stát ředitelem místo něho, ale pohrdl jsem tím, odešel z Ústí zpět do rodné Prahy, kde jsem udělal větší kariéru – a před třemi roky jsem se vrátil zas do Ústí a začal znovu od začátku asi jako důležitý plukovník generálního štábu na vlastní žádost degradovaný na poručíka venkovského pluku. Jeho plukovník Bartík je však na mě vcelku hodný, a já zbaven starostí vysoké hodnosti, jezdím si teď do Prahy už jen dvakrát ročně a už jen na výlet.

Můj život v podstatě skončil. Zbývají už jen léta stále jednodušších radostí, jako třeba dnes – vesničan ze severních hor si jede do hlavního města na výlet a na nákupy: jogurt, čabajka a tenisky pro Břeťu... poslední zbylé svody metropole. Půl roku sem pak zas nepáchnu.

Za sklem vypluly majestátní libeňské vily v zahradách, Plot nemocničního parku, a jak vůz sjížděl dolů k centru, rozevřelo se za řekou panoráma mého rodného města, v němž jsem prožil asi už všecko, co se na této planetě dá... a které mám s úlevou už za sebou.

Na mostě přes Vltavu si moji důkladní představení (probrali už docela všecko až po sraz ke zpáteční cestě: 16.00 v Panské ulici) vzpomněli ještě i na mne.

„Mm – Viku, když od nás budou něco chtít – ne abys jim naletěl!“ uložil mi ředitel Bartík.

„Ano. Totiž ne,“ souhlasil jsem.

„Což zase ovšem neznamená, Viku, projevit jim neochotu. Budeme je příští rok potřebovat,“ doložil náměstek Kružina.

„Ne. Totiž ano,“ souhlasil jsem.

Představení se mi zasmáli.

„Když jsi tam ještě kraloval ty, Viku,“ vzdychl Bartík, „to byly zlaté časy!“

„I když zas poněkud divoké,“ dodal Kružina.

„Dnes budu dřevěnej a krotkej,“ slíbil jsem jim a představení se mi zasmáli. Má pozice v jejich závodě: respektovaný šašek se slavnou minulostí.

Veliká šedohnědá budova Výzkumného ústavu aplikované organické chemie (VÚAOCH), skleněná vrátnice, bílé dlaždičky a rej bílých plášťů kolem tří rychlozdviží, v druhém patře (2. oddělení) na konci řady bílých dveří 219 – 202 šéfovské číslo 201, tady jsem před třemi léty kraloval.

„To jsou k nám hosti. Pěkně u nás vítám,“ přivítal mne ponuře docent Faktor, šéf 2. oddělení a můj zdejší nástupce. Únavný dědek, který za pár týdnů odejde do důchodu. Měl tam být už pár let.

Zmíraje nudou na vrzavé kožené pohovce (tenkrát jsem tady na ní spával, abych neztrácel čas cestou domů, ráno si pak jen poslal pro jogurt... Ten koupím hned naproti, čabajku a tenisky ve vnitřním městě, pak třeba někam do parku – a ovšem na 12° plzeň k Sojkům) jsem se konečně dověděl, oč jim tady kráčí: mám jim v Ústí sjet poloprovozní zkoušky jakéhosi jejich vlekoucího se pochybného výzkumu.

„Proč si to neuděláte sami ve vašem poloprovozu?“ namítl jsem, abych taky něco řekl.

„Ale, Viku, vždyť přece sám víš nejlépe, že náš jednak není vybavený, jednak je obsazený na měsíce dopředu, pak nemáme personál...“

To jsem ovšem věděl, ale podle instrukce mých představených mi ještě bylo něco namítnout, načež v závěru polovičatě souhlasit.

„Kdyby vám na tom opravdu záleželo, tak byste to už nějak sfoukli,“ namítl jsem.

„Viku, moc tě o to prosím... Nebudeš s tím mít žádnou práci, pošlu ti našeho pracovníka, všecko udělá sám... totiž sama. Bude to Edita Benningerová... nemáš-li ovšem námitek. Ubytujeme ji v Ústí v hotelu a budeš ji mít zcela k dispozici –“

Dědkovi jiskřily oči, jak rafinovaně to na mne ušil. S Editou jsem tu žil tři roky. Největší láska mého života – jenže můj život mezitím skončil. Mimochodem za vydatného přispění řečené Edity. Dědek prostě ušil roucho, do kterého už nevlezu. Kromě toho mne zdejší výzkumy už dávno přestaly zajímat. Vstal jsem tedy z pohovky, abych uzavřel služební jednání polovičatým souhlasem, rozloučil se a vydal na nákupy a vlastní výlet.

„Ty si s ní ani nechceš o tom promluvit?“ žasl Faktor.

„Snad na to bude v Ústí času dost. Mám teď dvě důležité věci –“

„Ale to jí přece nemůžeš udělat, Viku, Edita se na tebe tolik těší...,“ šeptal dědek, vzal mne za loket a kuplířsky mne dostrkal do laboratoře k Editě (číslo dveří 208).

Dva laboratorní stoly s popálenými dřevěnými deskami, u zdí dvě zasklené digestoře kryté dlaždičkami terakota a dvě kovová kulatá sedátka – tady jsem žil a hořel... až dohořel. Tři roky jsem tu už nebyl. Ale doutnat mohu ještě padesát let (je mi 40, žiju zdravě na úpatí hor, dlouhé procházky, denně hodina hathajógy a devět hodin spánku), když už nikdy – –

„... a vypadáš skvěle a jsi dnes velehorsky zlatý...,“ lísala se Edita, abych jí pomohl s jejím pochybným výzkumem. Ani mi nenapadne.

„Ty jsi zase dost pobledlá, Editko,“ řekl jsem jí a šel se dívat z okna.

Položila mi ruku na rameno a obrátila mě k sobě (za jejím ramenem číhavě vzhlížel Libor Lenk, její úhlavní soka nepřítel), vskutku bledá (tenkrát mne to vzrušovalo), jako vždycky standardně krásná a ostře zlaté vlasy (peroxid). Vyprahlá, ctižádostivá, chytrá, krutá... studená bestie.

„... takže nám zbývá dokončit opravdu jen pár detailů...,“ lhala.

„Nám?“ řekl jsem jejím ledovým očím. „Snad tobě, ne?“

„Mně jde opravdu jen o...,“ lhala dál.

Oč opravdu jde Editě: zmocnit se šéfování 2. oddělení po docentu Faktorovi. Jenže o totéž jde jejímu kolegovi Liboru Lenkovi. Lenk je schopnější, Edita zase drzejší. Oba už vystříleli veškerou munici. Edita teď potřebuje úspěch – a to hezky rychle, dokonce už do 30. června. Žertovnou shodou okolností jsem pro něj náhle nezbytný – jenže mne to ani trochu nezajímá. Přijel jsem pouze na nákupy a na výlet.

Vedle Lenkovy laborantky Marty Poláčkové (ustrašená chudinka a má za muže básníka) stojí nové děvče. Moc hezká a dívá se mi klidně do očí. Usmívám se na ni.

„To je Naďa Frýbortová,“ říká Edita spěšně, když registruje můj pohled (Edita mne zná perfektně – totiž mou podobu před třemi lety), „je výborná.“

„A moc hezká.“

„Vezmu ji do Ústí s sebou,“ řekla Edita a dívka Naďa na ni vytřeštila oči. Znám Editu perfektně: tohle ji napadlo až teď. Budu je tedy mít v ústeckém hotelu obě, jak se docent Faktor vyjádřil, „zcela k dispozici“. Jenže mne to už nebaví.

„Velice rád bych tady ještě...,“ končím služební návštěvu VÚAOCH a prchám ke dveřím, „... bohužel však mám další dva důležité úkoly...“

Dívka Naďa (skoro krásná, jenže na mne to už nezabírá) zapomněla ruce ve výlevce, zřejmě zcela ohromena svou nenadálou cestou, zato vždy čiperná Edita mne dohání za dveřmi a se svou nestoudnou (protože vypočítanou) přímostí mi šeptá:

„Moc se tam k tobě těším... Víš, Viku, ty jsi nezapomenutelný...!“

„Jenže, Editko, já na tebe už zapomněl.“

Tak napřed ty jogurty. V Ústí se prodávají v ohavných plastických pohárcích a jsou dosti trupelnaté, zde však správně ve skle, lahodně homogenní a sladce ztuha pastózní... Tenkrát jsem si je tady chladil v boxu a pak jídal u okna laboratoře 208, za svěžích jiter a rozžhavených odpolední, v šéfovské 201 pak i za nocí a bledých pražských svítání... v okamžicích štěstí jsem dnem jogurtové sklenky telegrafoval vesmíru své triumfální depeše – pouhá chvástání. Nyní lehávám na náhorních loukách Krušných hor, odkud je vesmír patrně blíže... a teprve smířenému přístupný.

Dvacítkou na Václavské náměstí, „hlavní náměstí hlavního města“, jak jsem se opájel, když jsem sem tenkrát dorazil s jediným kufrem... po čase pak zde vzrušen nanejvýš už jen tehdy, když se mi tu podařilo zaparkovat. Dnes vnímám již jen budovu státní spořitelny, v níž mám dosud na běžném účtu sedmdesát nebo devadesát tisíc, které už nepotřebuji, honoráře za můj čtvrtý patent, velmi úspěšný a již poslední. Z mé vědecké kariéry zbývá už jen zlikvidovat pražský běžný účet a převést zbytek do Ústí.

Kus pod spořitelnou vynikající krám LAHŮDKY, zde jsem tenkrát koupil svou první láhev sektu na oslavu, pak četné další, důvodů k oslavám bylo věru dost a i radostí, na první večery s Editou jsem odtud tramvají vozil litrovky červeného jugoslávského Merlotu, později taxíkem bílý Sauvignon a nakonec celé náklady delikates služebním vozem VÚAOCH... Dnes už jen čabajky (s dvěma vystačím v horách dva dny a dvě noci).

V Domu obuvi bílé tenisky číslo 39 pro Břeťu. Edita měla číslo 36... dosud mám její míru v dlani. Naposledy jsem si zde koupil za šest stovek italské polobotky Mirabile. Za necelý rok se roztlemily a rozpadly.

Mám dost času a loudám se kolem paláce Aerolinií, uvnitř stále tatáž hranatá křesla, v nichž jsem čekal (a s Editou jsme čekali) na odjezdy letištních autobusů, tenkrát jsem sbíral letiště jak poštovní známky, – Berlín – Schönefeld a Berlín – Tempelhof, Adler u Soči, v Londýně je Heathrow a v New Yorku Kennedy International, v Moskvě Šeremetěvo, Vnukovo a Domodědovo, jak se jmenovalo budapešťské letiště? Už nevím, ale pamatuji se, že plocha kyjevského aerodromu je plástevnatě složena ze stejných betonových šestihranů jako Santa Cruz Airport v Bombaji – nebo to byl Dum Dum Airport v Kalkatě? Už nevím. V Kalkatě mne Edita v hotelu Spence’s bodla pilníčkem na nehty a celou noc se pak houpala v křesle.

Mám nadbytek peněz, a tak odjíždím taxíkem na Letnou, abych tam odložil nákupy do šatny pivnice U Sojků, a s prázdnýma rukama se jdu projít do Stromovky.

Koruna pražských parků rozřezaná asfaltovými „cestičkami“, na nichž by se vyhnuly dva náklaďáky TIR... ale kus dál je několik slušných stromů. Jenže kus dál park taky končí na břehu splavného ramene Vltavy. U tohoto mostu jsem se tenkrát s ostře nabitou injekční stříkačkou v kapse hotovil k sebevraždě... Mé rodné město, prožil jsem v tobě už asi opravdu všecko.

Kolem odkvétajících rododendronů a pak Kamenickou ulicí (zde jsem rozsekal svůj čtvrtý auťák, který jsem dostal na mimořádný poukaz od ministra) se vracím k Sojkům. Umělé světlo uklidňuje (venku plane červen) a skvěle ošetřovaná 12° plzeň hasí případné zbytky ohníčků. Liju do sebe jednu za druhou jako všichni tady a ze zdi nad námi dekorativně ční dno sudu jako neplánovaně zlomyslné memento architekta. Jenže já přestal hořet, protože jsem chtěl přestat. Brzo bude již skoro celý svět toho, čemu se mi zdařilo prchnout... jen to hlavní si podržím. Mezi stoly prochází mladý prodavač novin a volá: „Bochnitvečerku?“, což znamená, „Bude někdo chtít Večerní Prahu?“ Má recht, nač se otupovat opakováním známých věcí.

Krátce po 16.00 vyjíždím černou 603 z Panské ulice, na zadním sedadle se ředitel Bartík s náměstkem Kružinou radují, jak to všechno stihli, na předním já z nákupů a ze zdařilého výletu.

Pokojně usínám.

Probuzen až poskoky vozu na ústecké již dlažbě (po sedmdesáti minutách hladkého svištění) a hlasy svých představených, kteří si vzpomněli ještě i na mne.

„Tak jak, Viku, vezeš nám něco od vědců?“ ptal se Bartík.

„Ano. Totiž ne.“

„Dělal sis z nich zase jenom legraci?“ ptal se Kružina.

„Ne. Totiž ano.“

Představení se mi zasmáli.

„Oč jim jde?“ zeptal se Bartík.

„Hážou nám na krk poloprovoz, který jsou líní udělat si v Praze sami.“

„Něco zajímavého pro naši fabriku?“ zeptal se Kružina.

„Ne.“

„Tak to nějak zaplácni, máme svých starostí dost,“ vyřídil ředitel Bartík můj úkol z VÚAOCH, jakož i pohřbil Editinu naději. U svých představených jsem sice šašek, ale v oboru syntetické chemie požívám jejich úcty i důvěry.

Skončiv takto svou pracovní směnu (za Kčs 90,– brutto), dal jsem se vysadit u hospody Na vinklu, pár kroků od našeho domu a doma se ze všeho nejdříve svlékám. Máme tu docela slušnou garsonku (dvě červené válendy, na parketách rudý koberec, skříň s dveřmi potaženými umělou bílou kůží, dvě červená křesla u skleněného stolku s vázičkou z hutnického skla a na stěně reprodukci Renoirova obrazu Milenci v trávě), předsíňku s kuchyňským koutem a koupelnou.

Zvolna a s požitkem se sprchuji, abych ze sebe spláchl všechen prach, nejistoty a úzkosti velkoměsta. Rozestírám si pak na koberec svou starou růžovou deku a dlouze setrvávám v jednotlivých ásanech hathajógy, až posléze, již bez poslední myšlenky na celkem zmarněný den, se vypínám v závěrečném relaxu.

S cigaretou a knihou o Himálaji, kterou znám už skoro zpaměti, čekám pak na příchod směnového mistra Břetislava Laboutky, s kterým tu bydlím, čekám na svého chlapce Břeťu, s nímž tu již třetí rok žiji.

Přichází s mokrými vlasy, svěží, veselý a dychtivý, jako by právě vstal, ačkoliv je již půl dvanácté v noci a Břeťa má za sebou pernou odpolední šichtu a každodenní rande se svou Miluškou. Upřímně se raduje z nových tenisek z Prahy, hned si je obouvá a pořád chce, abych mu ještě povídal o Praze.

Ze svých třiadvaceti let prožil Břeťa dvacet let v maličkém Dolním Žlebu v hlubokých lesích těsně u německých hranic, kam nevede ani silnice, a můj život mu připadá jako výpravný barevný velkofilm. Svěřil jsem se mu docela se vším a lačný posluchač Břeťa se v mé neklidné minulosti vyzná líp než já (s mojí klidnou přítomností vášnivě a bojovně nesouhlasí).

„A to jsi za celý den v Praze akorát koupil jogurt, čabajky a tenisky a udělal tři plzně?!“ křičí na mne a přitom si již kříduje své nové tenisky, jako by mu jejich bělost nestačila.

„Byl jsem taky ještě ve Stromovce.“

„Procházky a pivo, jak dědek!...“ ušklíbl se, ale pak se tiše optá: „A byls tam u toho mostu...“

Svěřil jsem se Břeťovi i se svou sebevraždou a můj chlapec jako by mi ji záviděl... Jemu se totiž zdá, že žije málo.

„Jo a zejtra přijede Edita, víš, ta –“

„Edita, ta tvá...,“ zašeptal Břeťa a poprvé po svém příchodu ustal v činnosti. Svěřil jsem se Břeťovi zkrátka se vším.

„A to tady tak klidně ležíš, když zítra –!“ vybuchl hned potom.

„Bude tady trčet nejmíň tejden, a dokonce mi přiveze kočičku na hraní. Jestli máš zájem, přihraju ti je obě.“

Mlčky a náhle nepřesvědčivě Břeťa dokřídoval tenisky a tiše se vytratil do koupelny. Jinde se tu nelze zamknout, když jeden z nás potřebuje být sám, a až teď náhle jsem pochopil chlapcovo rozrušení. Břeťova dosud jediná láska se jmenuje Miluška, hezoučká závodní ošetřovatelka, mlaďoučká a miloučká, ale hloupoučká, na všecko říká „fajn“ a jinak už toho moc neví – to Editka je ovšem jiný kafe. A z mého povídání (hory jsou tu krásné, ale jinak vlastně nuda) ví Břeťa o Editě úplně všecko do jejího nejhlubšího stenu... o Editě věru je co vyprávět. Kromě toho Břeťu podezírám – ač vášnivě tvrdí opak –, že dosud neměl ženu.

Břeťa se sprchoval sedmdesát minut.

2

„... vypadáš skvěle, Viku, a jsi dnes velehorsky zlatý...,“ řekla ing. Edita Benningerová (29) Vikovi, když jí ho docent Faktor, jak byl naveden, přivedl do laboratoře 208.

„Velehorsky zlatý,“ říkala Edita Vikovi v době jejich vrcholící lásky před čtyřmi roky ve Vysokých Tatrách. Vždyť oslnivě bílá Edita se ani tam neopálila, kdežto Vik, ožehlý vždy snadno a rychle, nabyl v horách zvláštního zlatistého tónu. Tenkrát to Editu vzrušovalo, dnes se hodilo.

„Ty jsi zase dost pobledla,“ řekl však Vik výsměšně a šel se dívat z okna.

Edita zvedla svá korigovaná obočí a ihned pochopila, že se jí do cesty postavila nová nebezpečná překážka. Jako by jich už nebylo až příliš: její roční práce na cholesterolu uvízla, její úhlavní nepřítel Libor Lenk za tu dobu zaznamenal nejméně dva významné výsledky, vedení VÚAOCH již ohlásilo splnění Editina úkolu na nejvyšších místech jakožto mimořádný úspěch celého ústavu... byl by to výbuch, kdyby se nedostavil. A dostavit se musí nejpozději do 30. června, kdy končí Editina poslední lhůta. A téhož 30. června odchází do důchodu docent Faktor a vedení VÚAOCH definitivně rozhodne, zda vládu nad významným 2. oddělením po něm převezme Edita Benningerová nebo Libor Lenk (a běda tomu, kdo ji nepřevezme). Je 2. června ráno. Zbývá posledních devětadvacet dní –

Edita položila Vikovi ruku na rameno a obrátila ho k sobě. Vskutku měl svou nejlepší horskou barvu a sluncem zazlátlé řasy a obočí, ten obličej, na němž už viděla (a mnohokrát způsobila) všecka hnutí, jichž je vůbec schopna lidská tvář... Prožili jsme spolu tři úžasné roky. Proč si z nich teď,naskytlali se příležitost, něco nezopakovat? Třeba jen pár dní –

Vikův tak velice známý obličej prozradil první stopu aspoň prchavého zájmu, až když poprvé spatřil Naďu Frýbortovou, Editinu laborantku.

„Vezmu ji do Ústí s sebou,“ řekla Edita okamžitě. V rozmanité míře nadána rozličnými schopnostmi, vypěstovala Edita jedinou až do výše profesionálního umění: jak využít tento postřeh, tuto situaci, tuto osobu, tento den a tuto minutu. Vik tedy na těch svých horách nezledovatěl ani nezkameněl... jen jako by se vzdálil. Takže nezbývá než zorganizovat jeho přiblížení, aspoň na těch několik potřebných dní.

Naďa Frýbortová, to by šlo. Typ holky, která je schopna dát chlapovi všecko až do sebezničení (což se jí dle vlastního přiznání už třikrát stalo). Stále náchylná k těžkému zranění – jako by si o ně sama koledovala. Bezpečně umí poskytnout, oč chlapi hlavně stojí. Tím hůře pro ni. Přitom docela hezká a je jí teprve dvaadvacet. Budeme na Vika dvě – a Edita své laborantce naznačila, aby si na nadcházející služební cestu koupila co nejagresivnější plavky a že jí je zaplatí.

Červnové slunce pralo do velkých oken laboratoře 208, oslepivě se lesklo na chrómu i skle a dusné vedro, vypařující rozpouštědla do těžce sladkých jedovatých oblaků, ochromovalo pohyb i samotné dýchání – Naďa Frýbortová ztemněla do ruda jak při namáhavém výstupu, Lenkova laborantka Poláčková si marně foukala do zvlhlého výstřihu, jen železný Libor Lenk, jako vždy upjatý v bílé košili a černé vázance, trpělivě dřepěl na svém nepohodlném sedátku a neúmorně se nimral se svými mikrosyntézami. Lenk mlčí, ale mlčet bude už jen do 30. června. Za devětadvacet dní otevře ústa a spolkne mne.

Chladně Edita přehlížela výsledky svého celoročního výzkumu: v kulatých destilačních a ve štíhlých Erlenmayerových baňkách husté tmavé omáčky, na plochých Petriho miskách a na hodinových sklech temné lepkavé pasty a medy – z hlediska čisté vědy je úkol v podstatě skončen. Průmysl však potřebuje pevné bílé krystaly... a zbývá tedy už jen docela kuchyňsky vymyslet, jak je z těch medů dostat: vymražením či povařením, vysolením či přísadami... Editě se to někdy zdařilo, jindy ne – průmysl ovšem potřebuje kuchyňsky jednoduchý recept, podle něhož se to spolehlivě zdaří přesně stejně pokaždé... Pro Vika to bude pouhá maličkost.

Horečně, jakoby poháněna nataženým perem, vyjížděla Edita zdviží do pater a sbíhala po schodištích dolů, cestovní formuláře a povolení pro Naďu Frýbortovou, posílání pošty do Ústí, objednat fotokopii korejského patentu a objednat překladatele z korejštiny, rezervace hotelu v Ústí, všude přijímána ochotně a s úsměvy – PO 30. ČERVNU MOHOU RÁZEM PŘESTAT – Edita se zářivě usmívala a cestou si vyřizovala soukromé věci u rozmanitých telefonů (telefon v laboratoři 208 odposlouchává Libor Lenk), třicet čajových růží pro paní Larsenovou, doručit na velvyslanectví a stonky nejméně čtyřicet centimetrů, naléhavě urgovat v Probytu růžovou vanu pro Kaleše a u Kaleše jemně zaurgovat slíbený měděný plech na střechu chaty, zavolat ve věci dovozního povolení na vačkovou hřídel pro Rubešův citroen a nevtíravě pozdravit paní Rubešovou, zatelefonovat Ramešovi, protože mu už týden netelefonovala, a zatelefonovat Valešovi, protože už týden netelefonoval – mezitím vyžebrat čtyři žíhací platinové kelímky, hrozbami si vynutit kompletní sadu ze speciálního skla Pyrex Super a žensky dosáhnout příslibu přednostně a urychleně prováděných analýz... Vik bude zírat, co všechno umím vydobýt z nevrlých úředníků VÚAOCH!

V laboratoři 208 Editina rozjařenost rázem vyprchala. Laborantky již zmizely a ve svíravém tichu – ani hudbu z dráťáku nesnese! – dřepěl na svém sedátku Libor Lenk nad svou nekonečně piplavou mikrosyntézou – bude tady nad ní dřepět do noci. Edita nepřátelsky pohlédla na své tmavé omáčky, pasty a medy, tohle já nikdy nechtěla a nechci, pro mne věda znamená imaginaci, eleganci a vtip, prostě kumšt... který troskotá právě na téhle tupé nádeničině. A pak: pro život já musím mít kolem sebe lidi, podněcovat je i brzdit, získávat a usměrňovat – to je obor, který mne vzrušuje i baví. Prostě řídit vůz – mazání ložisek nebo utahování šroubů zastane každý hňup.

„Budu teď nějaký čas v Ústí,“ řekla Edita Lenkovým zádům, Lenk pokrčil rameny, aniž se k ní obrátil.

Až si sem po 30. červnu sednu za volant 2. oddělení, může Lenk zůstat jako můj mechanik. On by nebyl tak velkorysý. Jestli však vybouchnu... to by bylo moc zlé. Vybouchnout si prostě NEMŮŽU DOVOLIT.

Na chodbě bílých dveří Edita tvrdě pohlédla na šéfovské číslo 201, sjela zdviží do přízemí, zažehla motor svého stříbřitě modrého renaulta a vyrazila do vřavy vrcholící odpolední špičky, někdo touto dobou raději nejezdí, mne to však dokonce baví, mrštně se proplétala zablokovanými proudy, nestydatě jela po tramvajových kolejích, divokým houkáním zpitomělá trabanta s venkovským číslem, až jí uvolnil cestu tak polekaně, že se přitom málem rozsekal, a drze parkovala, kde se jí zamanulo (hezké blondýnky pokuty neplatí), se zářivým úsměvem vcházela do svých krámů, kde se na ni usmívali, usmívala se na ně a vybírala si z dobrého jen nejlepší, jemné bílé plavky s odhalenými zády, tříděné jahody, kartón cigaret Muratti Ambassador, norkový krém a hřeben z pravé želvoviny, pro lidičky v Ústí pak tři láhve francouzského brandy Seguin V. S. O. P. Napoleon, ideální dáreček, protože v impozantním kartónu s bourbonskými liliemi a zlatými lvy za mizerných šestnáct bonů, takže vlastně o málo dražší než nejsprostší tuzemský rum. Když pak před svým domem vypínala motor, jako by zhasla zároveň s ním. Mé dny zde končí.

Rozsáhlý přepychový byt tonul v šeru stažených rolet, ale ani kdyby se vytáhly, moc by se nerozsvětlil a Bohumil nesnese pohledy lidí z protějších domů – jsou blízko a tak vysoké, že musím hodně zvrátit hlavu, abych spatřila aspoň úzký proužek nebe.

Osprchovat se, zabalit kufry a pak se teprve pořádně vykoupat, Bohumil si sedí ve svém pokoji a vůbec nespěcháme se spatřit.

S večeří nedělám žádné dlouhé štráchy, pro sebe strčím plátek hovězího do grilu, než se do polosyrova opeče, připravím si talíř s nakládanou zeleninou a jako dezert čerstvé jahody. Bohumil večeří pouze sklenici odstředěného mléka. Chleba u nás nejíme.

Přesně ve 20 hodin udeřím do bronzového gongu (napřed mne to okouzlovalo, pak mi bylo k smíchu a dnes už jen oceňuji přednost výhradně ohlášených setkání) a Bohumil už cupe na mlíčko. Má na sobě pyžamo, aby se cítil pohodlně, přes to župan, aby mu nebyla zima, a je mu čtyřiapadesát let. Ale kdybych si ho nevzala – –

Symbolický polibek, usedám ke svému masu a Bohumil zvolna upíjí mléko.

„Vypadáš dobře, miláčku,“ říká Bohumil.

„Dík. Co ledvina.“

„Už je to lepší, dík.“

„Zítra jedu do Ústí. Možná se to protáhne.“

„Na venkově teď bude krásně. Co Vik?“

„Netváří se nijak nadšeně. Beru s sebou laborantku.“

„Stihneš ten cholesterol do třicátého června?“

„Musím.“

„Ty to zvládneš.“

„Dík. Pojedeš někam?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist