načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mládí v hajzlu 2 - Mladík v okovech -- Deník Nicka Twispa - C.D. Payne

Mládí v hajzlu 2 - Mladík v okovech -- Deník Nicka Twispa

Elektronická kniha: Mládí v hajzlu 2 - Mladík v okovech
Autor: C.D. Payne
Podnázev: Deník Nicka Twispa

Nemilosrdně otevřený humor je rafinovaně založen na kontrastu dětské naivity a stereotypního světa dospělých. Všechny Nickovy vynalézavé a dobrodružné eskapády a intriky směřují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » JOTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 1995
Počet stran: 222
Vydání: Vyd. 2.
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Tamara Váňová
Jazyk: česky
Téma: vyprávění, deníky, chlapci, puberta, dospívání, rodina, rozvod manželství, život, sex, láska, intriky, humor, USA, americká literatura
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Jota, 1995
ISBN: 978-80-721-7112-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nemilosrdně otevřený humor je rafinovaně založen na kontrastu dětské naivity a stereotypního světa dospělých. Všechny Nickovy vynalézavé a dobrodružné eskapády a intriky směřují zdánlivě pouze k jedinému cíli: Zbavit se potupného panictví a získat ženu svého srdce, krásnou a talentovanou Sheeni, jedinou „intelektuálku" v Ukiahu. (deník Nicka Twispa. Kniha 2., Mladík v okovech)

Zařazeno v kategoriích
C.D. Payne - další tituly autora:
Mládí v hajzlu 2 -- Deník Nicka Twispa Mládí v hajzlu 2
Mládí v hajzlu 5 Mládí v hajzlu 5
Mládí furt v hajzlu Mládí furt v hajzlu
 (e-book)
Mládí v hajzlu 5 Mládí v hajzlu 5
Mládí v hajzlu 1-3 Mládí v hajzlu 1-3
 
K elektronické knize "Mládí v hajzlu 2 - Mladík v okovech -- Deník Nicka Twispa" doporučujeme také:
 (e-book)
Mládí v hajzlu 6 - Mladík v Nevadě -- Deník mladšího bratra Nicka Twispa Mládí v hajzlu 6 - Mladík v Nevadě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BRNO / 2009

C. D. PAYNE

MLÁDÍ

V HAJZLU

DENÍK

NICKA TWISPA

KNIHA DRUHÁ



Copyright © C.D. Payne 1993

Translation © Tamara Váňová 1995

Cover Illustration © C.D. Payne 1995

© JOTA s. r. o. 2002

ISBN 80–7217–112–7


NEDĚLE, 30. ZÁŘÍ

Tak mám zaracha, nebo ne? Toť otázka!

Na jedný straně je neoddiskutovatelnej fakt, že sem před dvěma

dnama zapálil Berkeley a způsobil tak škody za pět milionů. Teda byl to François, moje druhý já, kdo je za ten požár odpovědnej. (Byl sem okolnostma dotlačenej rozdvojit se na dvě osobnosti: čtrnáctiletej Nick Twisp se zabývá běžnýma denníma záležitostma, vzdělává se, snaží se vo usedlej vzhled a ve společnosti dospělejch je šplhounsky zdvořilej. Kdežto bezohlednej, černovlasej hezoun François Dillinger má na starosti klení, na autoritu dospělejch s přezíravým pohrdáním kašle, stejně jako na konvenční sexuální normy chování. A vyzařuje z něho nebezpečná hrozba).

Na druhý straně, můj vodpornej otec, pod jehož despotickou nad

vládu sem byl přinucenej se stáhnout, abych unikl vyšetřovatelům již zmíněnýho žhářství, zatím explicitně neřekl, že bych měl mít domácí vězení. Jasňačka, že sem se neptal. Na zkoušku sem po vobědě prohlásil, že du do města vyvenčit svýho psa Alberta (to méno mu dala Sheeni Saundersová, má intelektuální láska, na počest existencialistickýho nebožtíka Alberta Camuse). Tata nic nenamítal. Vlastně vůbec nijak slovně nezareagoval, nýbrž upřeně zíral na skrovně oděný poprsí svý skvostný devatenáctiletý štětule, se kterou teď žije. (Ostatně i já trávím spoustu času jejím očumováním – je to totiž neuvěřitelnej kus.)

Takže, dokud se mi to jednoznačně nesdělí, mám v úmyslu i nadále

žít s představou, že si můžu dělat, co chci. Je to příjemná změna po týdnech utrpení v samotce, již na mě v Oaklandu uvalila moje tyranská matka se svým zlotřilým policajtským frajerem Lancem Wescottem. Svoboda je skvělá věc – byť jediný, k čemu ji člověk momentálně může použít, je vodkráčet sedum dusnejch a uprášenejch kiláků do Ukiahu.

5

ZÁŘÍ


Byl sem si dnes poprvé prohlídnout svý nový působiště, město proslavený tím, že se zde narodila žena mýho srdce. Ano, i nadále miluji Sheeni, přestože mě sem zlákala příslibem sladkejch sexuálních radovánek a pak se promptně zdejchla – nechala se přeřadit (spolu s Trentem, o němž tvrdila, že se s ním už rozešla) do francouzský internátní školy v Santa Cruz, stovky kilometrů odtud.

Nejdřív sem objevoval flegmatickej střed města a pak sem se vydal podél půvabnejch starousedlickejch rezidencí na západ. Dům na ulici Sonoretto Street, číslo 2016, byl rozlehlej třípatrovej barák postavenej ve viktoriánským stylu, s vysokýma úzkýma voknama, uzavřenou přední verandou a kulatou věží s kuželovitou střechou. Albert nadšeně poštěkával, tahal za vodítko a vyskakoval na starej tepanej plot. Psí intuice mu napověděla, že toto je domovem jeho (a možná jednoho dne i mé) paní.

Na verandě seděl docela hezkej, ale značně neudržovanej mladík a dul jazzový melodie na starou, domlácenou trumpetu. Dospěl sem k závěru, že to musí bejt Paul, Sheenin zbloudilej, zdrogovanej brácha. Odložil svou hornu a dlouze potáhl z domácky ubalený cigarety.

„Čau, Nicku,“ zavolal na mě. „Nechceš taha?“

„Jak víš, jak se menuju?“ zeptal sem se.

„Tak na.“ Mou otázku zcela ignoroval.

Otevřel sem bránu a vystoupil po schodech na verandu. Albert vrtěl ocasem a vočuchával schodiště, zatímco Paul mi podal aromatický žváro. François si zhluboka potáhl a naše mozkový buňky začaly vyskakovat jako pukající pražená kukuřice. To teda bylo něco.

„T-t-to je d-dobrý,“ koktal François a vracel ušušněnou retku. „Jaks mě poznal, Paule?“

„Známe se,“ odpověděl a zase popotáh.

„Nikdy sme se nepotkali.“

„V předchozím životě přece,“ rozhovořil se Paul a opět nám nabídl cígo.

„Aha,“ řekl François a lačně vysál rychle mizející špaček cigarety. I Nick musel uznat, že podívaná na vlastní mozek vznášející se čtyři metry nad chodníkem je nesmírně příjemnej zážitek. A navíc, řekl si, spisovatelé se přece přes halucinogeny musí pokusit vejít ve styk se svýma předchozíma životama.

„Sheeni tě vyšplouchla, co?“ poznamenal Paul.

Pokrčil sem rameny. „Co nadělám? Uvidím ji na vánoce.“

Paul dlouze a truchlivě zadul. „Pěknej voheň,“ řekl.

„Sheeni ti řekla, že to já?“ zeptal sem se celej šokovanej. 6

„Nee. Ani nemusela.“

„Jak to? Copak sem byl žhářem i ve svým předchozím životě?“

„Ne,“ odpověděl Paul a jeho trubka opět teskně zavyla. „Ale Sheeni byla.“

„Fíha,“ řek François.

„A ještě porád je,“ dodal Paul.

Tato slova se mi vpálila do mozku. „Panebože,“ řek sem a náhle pocítil fantastickou harmonii s celým vesmírem. „A co pálí?“

„Lidi,“ odpověděl Paul. „Muže a kluky.“

François byl nadšen. „Come on baby light my fire,“ zanotoval morrisonovskou improvizaci.

Paul se pustil do lyrickýho sóla. Okamžitě sem tu melodii poznal: „Get Out of Town“ od Cole Portera.

Když sem dorazil zpátky k našemu ranči (tata má pronajatou čtvrtku aru s prefabrikovaným dvojdomkem postaveným na škvárobetonovejch tvárnicích), nebyl tam ani on ani Lacey. V chemicky povznesený náladě sem zabloudil do jejich ložnice. Obrovský, přímo královský letiště bylo celý zcuchaný a napovídalo vo právě proběhlým zápasu smíšený dvouhry. Odhrnul sem deky a vskutku – všeobjasňující mokrej flek, kterej se mý posteli, bohužel, pořád ještě vyhýbá. Není to teda vůbec fér, pomyslel sem si. Pouhejch pět let odděluje mě a Lacey, nicméně ona si klidně chrápe s plešatějícím, o pětadvacet let starším debilem.

Otevřel sem šuple: kalhotky, podprsenky a změť různobarevnejch miniaturních bikinek. Tata má teda podivný spodní prádlo, pomyslel sem si. „Obleč si to,“ navrhl François. „Proč ne,“ odpověděl Nick. Shodil sem hadry a lehce vklouzl do krajkovejch černejch gatěk. S podprsenkou bylo vo něco víc práce. Pustil sem si rádio a začal se pohupovat do rytmu hudby. V zrcadle na dveřích skříně sem se zalíbením studoval svůj obraz. Zvláště se mi líbilo, jak se má OLE (olbřímí erekce) poulila průhlednejma gaťkama. Laceyiny trojky sem samozřejmě tak skvěle zaplnit nedokázal. „To musí jít dolů,“ prohlásil François. Rozepnul šprndu, přehodil ji přes naši hlavu a ramínka nám svázal pod bradou.

„Slavnostní pokrývka hlavy černokněžníků,“ připadlo Nickovi, kterej se golfově zalamoval do taktu. „Takhle to je mnohem příhodnější, nemyslíš, François?“

„Co se ... co se to tu sakra děje?“

Ztuhl sem. Ve dveřích stál tata s otevřenou pusou, celej brunátnej, s igelitkou ze samošky v ruce.

7


Lacey s další igelitkou plnou žrádla mu nakukovala přes rameno. „Není to náhodou moje podprsenka?“ zjišťovala. Pak se podívala níž. „Ach, můj bože!“

Strhl sem z postele prostěradlo. „Vždyť přece za chvíli bude Halloween,“ drmolil sem a snažil se přitom zároveň zahalit svý tělo a zároveň strhnout z hlavy tu nepoddajnou šprndu. „Já ... snažil sem se jen najít vhodný oblečení na tu taškařici.“

„Už ať seš vocuď, úchyláku jeden!“ zuřil tata.

19.30 – Tata se mnou furt ještě nemluví. I Lacey je ňáká naštvaná. Šíleně mě bolí hlava. Co to vlastně ten Paul hulil?

Připravil sem si svý školní voblečení, výkřik módy roku sedumdesát tři. (Tata se snaží uškudlit tím, že mi kupuje vobnošený hadry na blešáku.) Zítra vstoupím na půdu Redwoodský střední školy, přesně tam, kde se jediná láska mýho života proslavila skvělejma intelektuálníma triumfama. Kéž by tam tak mohla bejt se mnou a představit mě všem těm svým znamenitým přátelům. Já tam však musím vstoupit sám a vopuštěnej. Široko daleko zde nemám jedinýho přítele nebo přítelkyni. Je to nesnesitelná myšlenka. Snažím se na ni nemyslet.

21.45 – Tata právě bez klepání vstoupil do mýho pokoje (evidentně zastává tutéž filozofii jako jeho bývalá žena).

„Tak tomu tvýmu dnešnímu divadýlku budeme říkat první bod,“ prohlásil.

„Tak jo,“ zamumlal sem, trochu zmatenej.

„Ještě dva body, kamaráde, a valíš zpátky do Oaklandu. Je to jasný?“

„Naprosto,“ odpověděl sem.

„Máš k tomu ještě co říct?“ chtěl vědět.

Zamyslel sem se. „Tati,“ řek sem nakonec, „nemohl bys zaklepat, dřív než sem vlezeš?“

„Tak klepat budu,“ zasípal tata, „až mi začneš platit nájem za tuto místnost. Tak asi dvě kila měsíčně by mi připadlo přiměřený. Co bys tomu řek, chytráku?“

Říkám, tato, že až zdechneš, dám tvý tělo vědě v plen. Možná, že se podaří identifikovat novej gen – myslím ten, kterej může za to, že se roděj magoři. 8

PONDĚLÍ, 1. ŘÍJNA

Dnes sem si užíval druhýho dne vzdělávacího působení druhořadý

střední školy.

Ten první se odehrál před třema nedělema v jedný škole v centru Oaklandu. A lišej se ty zážitky nějak? Kupodivu vůbec ne. Opět sem se setkal se stejně páchnoucíma chodbama, který se hemžily znuděnejma vědátorama bez zájmu o cokoli, tytéž umolousaný šiky znechucenejch ušlápnutejch učitelů, stejně vlezlí školníci a uklízečky, stejné pečlivě nepodnětné učebnice, stejnej vše prostupující duch neúnavnýho vzdalování se od reality.

Už na oběd bylo jasný, že Redwoodská střední mi nabízí vodpis dalších čtyř let mýho života. Navíc má v úmyslu zničit zvídavost mýho ducha a nezávislost mýho myšlení poťouchlou kombinací nudy, mechanickýho opakování, nátlaku spolužáků, zpátečnických doktrín, intelektuální falše a pocitu školní sounáležitosti. Ale aspoň hodlá těchto cílů dosíci v příjemným prostředí školního areálu plnýho stromů a hektarů pečlivě udržovanýho trávníku. A taky tu nejsou uniformovaní hlídači, kteří trvají na osobní prohlídce u dveří.

Vzhledem k tomu, že sem dorazil bez papírů, slečna Pomdrecková, postarší pedagogická poradkyně, si nebyla jista, kam mě šoupnout. Ale strategickým užíváním slov jako emfatický, apatický a perfidní se mi podařilo ji přesvědčit, že ve studijní třídě nepadnu jak kámen ke dnu.

„Obvykle jsou studijní třídy touto dobou již plné,“ poznamenala, „ale dva z našich nejlepších studentů právě odešli na jinou školu. Byl to pro nás pro všechny veliký šok.“

Tak to mi teda povídejte, dámo.

9

ŘÍJEN


„Jedna z těch dvou byla z prvího ročníku jako ty, Nicku,“ pokračovala. „Tak proč bys nemohl dostat rozvrh Sheeni Saundersové. Je to pro tebe velká škoda, žes ji nepoznal. Byla to jedna z našich nejnadanějších studentek.“

Jo, jen mi tu ránu ještě rozdírej, náno. Sem na to už zvyklej.

„Zní to docela dobře, slečno Pomdrecková,“ odpověděl sem.

„Dobrá,“ řekla. „Ještě jednu věc. Musíme tě přeřadit na chlapecký tělocvik. Určitě by ses nechtěl sprchovat se všemi těmi děvčaty.“

Myslíte? Zkuste to se mnou.

Dostal sem dokonce i Sheeninu skříňku, která ještě pořád vydechovala její neodolatelnou vůni. Uctivě sem položil svůj sáček s obědem do stejný přihrádky, která ještě před několika dny hostila její lahodnou svačinku. Kdyby bylo po mým, vlezl bych dovnitř a zabouchl za sebou dvířka, ale místo toho sem sklíčeně mašíroval ze třídy do třídy, jakoby ve šlépějích ducha svý vzdálený lásky.

První hodina byla fyzika I. Fyzikář pan Tratinni mě vyzval, abych se postavil a představil se. Panebože, to bylo ponižující! Zrudl sem a mumlal cosi nesouvislýho směrem ke svým botám – skoro jako bych se byl učil řečnictví u mámina obřího přítele, toho vodkopnutýho Wallyho Rumpkina.

Po pětačtyřiceti minutách se celej výstup opakoval při hodině angličtiny, tentokrát na povel pana Perkinse, našeho angličtináře. Vzhledem k tomu, že spolužáci to už jednou slyšeli, měl sem pocit, že bych jim o sobě měl prozradit něco novýho.

K mý veliký hrůze se každá další hodina začínala mumlanýma vopakovanýma zbytečnostma našeho nového studenta Nicka Twispa. Hodinu za hodinou sem koktavě svěřoval tajemství svýho života stejnýmu moři znuděnejch a čím dál nepřátelštějších tváří. Sem přesvědčenej, že koncem vyučování mě každej vohodnotil na namyšlenýho kašpara, kterej se neustále vychloubá svým nevšedním životem ve fascinujícím Oaklandu.

V poledne sem v izolaci v hlučící jídelně pojedl svůj mizernej oběd. Nikdo se mnou nemluvil, dokonce ani ty ošklivý tlustý holky (který mě v Oaklandu odjakživa neustále naháněly). Žvejkal sem svůj chleba s burákovou pomazánkou a marmeládou, zatímco všichni kolem hlasitě probírali nejrůznější skandální důvody, proč Sheeni a Trent tak narychlo vodešli.

„Že prej je v tom a její otec se snaží přinutit Trenta, aby si ji vzal,“ řekla jedna poťouchle pomlouvačná bestie.

„A von prej dokonce ani není otcem,“ přihodila si její poďobaná 10

kamarádka. „Otcem je prej jakejsi vysokoškolák od Friska, co do ně

ho byla zabouchnutá.“

„Dobře jí tak,“ řekla další kyselá puberťačka. „Vždycky si vo sobě myslela, že je mnohem chytřejší než všichni ostatní.“

„Jen doufám, že se z toho Trent nějak vyvlíkne,“ řekla čtvrtá drbna. „Je pro ni příliš dobrej.“

„No jo, ten je fakt bezva,“ přisvědčil poďobanej ksicht. Její společnice horlivě souhlasily.

„Panebože, a já chtěla i letos chodit na všechny ty plavecký soutěže, jen abych ho viděla.“

„Vzpomínáš si na něho vloni v těch obepnutejch plavkách?“ vypískla její odpudivá kamarádka.

Stůl se otřásal výbuchy smíchu. Abych přemohl náhlý impuls ucpat jim všem držku, raději sem rychle vodešel.

Ještě sem je slyšel říkat: „A kdo je tohle?“

„Ňákej novej,“ odpověděl kdosi. „Je prej v podmínce.“

„Neví se kvůli čemu,“ připojila se jebáková královna. „Ale vypadá jak vopice.“

Výbuchy smíchu mě následovaly až ke dveřím. Už chápu, proč si děcka někde tahaj do školy flintu.

19.30 – Právě sem vybojoval další bitvu s Laceyným kulinářským uměním. Měla by si to nechat patentovat jako zbraň k ničení chuťovejch buňek. Jako mnoho mladejch žen její generace lpí totiž na představě, že veškerý lidský potraviny se připravujou v mikrovlnce. Mraženej hrášek ještě ušel, ale vepřový kotlety vypadaly (a chutnaly) jako záhadnej druh mimozemský životní formy. Můj hyperkritickej, kompetitivní, ve všem nejlepší fotr je odmítl byť jen vochutnat, a tak mi nezbylo než prohlásit, že jsou „lahodné“ a požádat o nášup. Tata tam seděl, pokoušel se s tím vnitřně vyrovnat, kouřil marlborky a nasával kořalu. Kéž by tento standardizovanej domov měl nekuřácký oddělení. Už teď cejtím, jak mi z pasívního kouření rodičovstva tuhnou plíce.

22.10 – Lacey, provokativně vystrojená do postele (nechápu, jak tata může vůbec usnout), mi zaťukala na dveře, že prej mám telefon. Zbožně sem si přál, aby to byla Sheeni.

„Mám tě plný zuby, ty slizkej vocase,“ řek ten hlas. Byl to můj starej oaklandskej kámoš Levák, jemuž se snažím pomoct při jeho strastiplný cestě z panictví. I přes svý renomé coby nejslavnější oběť Peyronieho choroby v celým širokým okolí včetně San Franciska se mu už dvakrát skoro podařilo spojit svý excentricky zahnutý genitálie s konvenčněji tvarovanou Millií Filbertovou. Je přesvědčenej, že

11


úspěch v tomto počínání by mohl vést k tomu, že operativní korekce penisu, jíž mu rodiče neustále vyhrožují, nebude zapotřebí.

„Tak co máš tentokrát za problém?“ zeptal sem se.

„Millie mě vyměnila za Cliva Bosendorfa!“ vypadlo z něj.

„Cliva Bosendorfa!“ odpověděl sem nevěřícně. „Vždyť ten trpajzlík nemá ani metr.“

„No to mi povídej,“ stěžoval si Levák. „Je jí akorát po prsa.“

To může bohatě stačit, myslel sem si. Nahlas sem řekl: „To vona si s tebou jen tak zahrává. Možná se ještě trochu zlobí, že vás zatkli v jedný posteli. Přejde ji to. S tím střízlíkem Clivem to přece nemůže myslet vážně.“

„No, dneska se během oběda vedli za ruku! Úplně se mi z toho navalovalo.“

„A zkusils Clivovi trochu vyhrožovat?“ zeptal sem se.

„Jasně,“ řekl zoufale Levák. „Ale řek, že pokud mu ubalím, práskne to na mě Millii.“

„Von je toho fakt schopnej, ten červ. A co bych s tím já jako moh udělat, když sem dvě stě kiláků daleko?“

„Moh bys napsat Millii. Říct jí, že to byla tvoje chyba, že nás ti poldi přerušili.“

„No tak to bych teda asi moh,“ odpověděl sem. Taky sem moh, ale neudělal to, poukázat na skutečnost, že problém byl nepochybně někde úplně jinde. Jak sem mohl vědět, že mámin zrůdnej policajtskej frajer bude v našem baráku honit lupiče, zrovna když v mým pokoji Levák zaměřuje na správnej cíl?

„Ale, Levák,“ upozornil sem ho, „moc vod toho dopisu neočekávej. Jedinej způsob, jak opět získat Millii, je předstírat nezájem. To ženy rozběsní.“

„Ale já zájem mám,“ naříkal Levák, „sem strašně zamilovanej.“

„No a právě to Millie cejtí. A proto tě může šisovat. Jediný, co by mohlo pomoct, je vrátit jí to stejnou mincí. Můj návrh je, aby sis vyhlíd jinou koc.“

„Jako koho?“ chtěl vědět.

„Kohokoli. Ale musí bejt chytrá, oblíbená, hezká a vochotná podržet. Jinak Millii k opravdický žárlivosti nedonutíš.“

„Skvělý,“ řek Levák a rozzářil se. „Ale kdyby byla fakt tak dobrá, pak bych možná už ani Millii nechtěl!“

„No jo, vlastně máš pravdu,“ řek sem trochu šokovaně.

Sou to právě takový typy jako Levák, kvůli kterým se pak o mladické zamilovanosti tvrdí, že nemá žádnou hloubku. 12

ÚTERÝ, 2. ŘÍJNA

Od Sheeni zatím žádnej dopis. Zajímalo by mě, jestli sou pošťáci

v Ukiahu stejně neuvěřitelně nekompetentní jako jejich kolegové

v Oaklandu. Dokud mi nenapíše svou adresu a telefonní číslo, sme

naprosto odříznutý. Jediný, co můžu udělat, je nezpanikařit úplně.

Laskavá Lacey mě dnes ráno svezla do školy autem. Tata by sice taky mohl, ale myslí si, že hodina cesty tam a hodina zpátky je přesně to, co potřebuju. Jen počkej, až mi budeš muset kupovat nový boty. Sme tak daleko vod civilizace, že tímto způsobem prochodím jeden pár botů tejdně.

Lacey jezdí (nesoustředěně) toyotou, typickým fárem svobodný pracující ženy. Nudnější auto se od krachu studebakera ještě neobjevilo. No, aspoň řidička je super model de luxe.

Po cestě sem vyzvídal, jestli jí nevadí tatovo neustálý kritizování, sarkastický poznámky a shazování.

„Dost mi to leze na nervy,“ připustila. „Kéž by se aspoň jednou byl schopnej tak na dvě vteřinky uvolnit. Člověk by si myslel, že ho ten alkohol trochu uklidní. Ale kdepak. Je takhle vybičovanej čtyřiadvacet hodin denně.“

Musel sem se zeptat. „A proč to teda snášíš?“ Podle mýho by přece Lacey mohla mít jakýhokoli chlapa na světě.

„Já ti ani nevím,“ odpověděla. „Je docela milej. A je fakt chytrej.“

Je to asi tím, že když tolik našich genů musí plnit úkoly zaměřený na sexualitu, potom jich už moc nezbývá na kritický myšlení.

Další šílenej den v Redwoodský střední. Bejt novým žákem ve škole je snad ta nejstrašnější životní role – ještě o chlup horší než bejt rukojmí teroristů. Chodím chodbama, přátelsky se usmívám a ze všech stran se mi vrací nezájem, nedůvěra nebo votevřený nepřátelství. Aspoň že učení je snadné, i když nezajímavé. Kromě francouzštiny v hodinách paní učitelky Blandageový. Sem o tři týdny pozadu a všechno mi zní jako afektovanej blábol. Sedávám vzadu, zcela vyšisovanej, můj zpěněnej mozek se zoufale snaží nalézt nějakej povědomej lingvistickej záchytnej bod. Mám pocit, jako by mě hodili do poloviny ňákýho mizernýho Godardova filmu – spousta nejasnejch dialogů a žádnej děj.

A Sheeni se zatím určitě každou minutou zdokonaluje v tomto zasraným jazyce. Copak si nemohla k emigraci zvolit místo Francie raději Anglii? Nebo Irsko? V Dublinu se prej taky poflakuje spousta skvělejch filozofů. A co takhle Austrálie? Mohli sme studovat filozofii na pláži.

13


20.45 – Lacey bolela hlava, a tak mě pověřili, abych uvařil večeři. Ugriloval sem párky, upek brambory ve šlupce, vohřál v páře žlutou tykev a připravil salát. Tatovi to všechno tak strašně chutnalo, že mě jmenoval šéfkuchařem. Mám za úkol připravovat večeře každej den.

„A co za to?“ zeptal sem se rozpačitě.

„Ubytování a stravu,“ odpověděl a nabral si svou třetinu brambor, „a každý ráno zdarma horkou sprchu.“

„A kdo bude mejt nádobí?“ chtěl sem vědět.

„Můžeš třikrát hádat,“ odpověděl.

Ať se ten otrokářskej hajzl připraví na sérii šlicht z jednoho kastrólu.

Když sem uklidil kuchyň (Lacey mi pomohla), napsal sem Millii Filbertový toto psaní:

Drahá Millie,

mnoho pozdravů z redwoodské říše! Život tady na tátově ranči je zajisté něco úplně jiného než život ve městě. Právě jsem dohřebelcoval svého arabského vraníka jménem Ohnivý oř a napadlo mě, že bych měl trochu doplnit svou korespondenci. Byl jsem šokován a roztrpčen vaším nešťastným setkáním s oaklandskou policií. Levák mi o tom řekl, že ses chovala jako dáma. Neustále se s obdivem vyjadřuje o Tvé neochvějné odvaze, s jakou ses vyrovnala s hrůzami onoho traumatizujícího večera. Všichni čerpáme sílu z Tvého následováníhodného příkladu.

Aby snad nedošlo k omylu, chtěl bych jen připomenout, co už stejně dávno jistě víš, že totiž ani Levák ani já jsme naprosto neměli tušení, že do našeho domu přijde policejní hlídka, a tudíž nás nelze obviňovat a ani nemůžeme nést jakoukoli zodpovědnost za následná nedorozumění. Vím, že se mohu spolehnout na Tvůj smysl pro fair play, že nedojde k žádným jiným interpretacím těchto událostí. Levák mě celý šťastný informoval, že se teď kamarádíš s tím malým Clivem Bosendorfem. Je okouzlen Tvým kladným postojem k bezbranným a chápe to jako další potvrzení Tvé vrozené dobrotivosti. Jeho obdiv k Tobě stále roste, přestože vás okolnosti momentálně rozdělily. Zbožně si přeje, aby toto odloučení netrvalo dlouho.

Začal jsem letos studovat francouzštinu a fascinuje mě neuvěřitelná expresívnost tohoto jazyka. Jsem samozřejmě velice smutný, že nemohu chodit s Tebou a Levákem do hodin anglické literatury ke slečně Satronové. Všechny vás pozdravuji.

A zůstávám s úctou

Tvůj kamarád Nick Twisp

14

A to je pro dnešek všechno. Ještě snad trochu práce na údržbě OLE, která právě začala zběsile kopat ve svý stáji. Je třeba dopřát Ohnivýmu oři trochu poklusu. Je to úžasnej hřebec a já ho řídím jen tak, bez sedla, jednou jedinou rukou. STŘEDA, 3. ŘÍJNA Pořád žádnej dopis od Sheeni. Dokonce i Albert je sklíčenej. Je zalezlej do svý tmavý nory pod barákem a bez zájmu ohryzává kost. To příšerný vedro leze všem na nervy. Když sem po škole procházel městem, ukazovala tabule na nábřeží pětatřicet stupňů. Nebo že by to bylo skóre mýho IQ? Horka zaručeně obecně roztavují inteligenci lidí. Ragbyovej tým naší školy (se sexuálně podbízivým názvem Výbojní bobři) trénoval na hřišti v plný zbroji. Bůhví do jakejch hloubek musely dnes ty jejich duševní schopnosti upadnout. Vždyť i za mrazivejch dnů je IQ většiny těchto borců jen stěží zaregistrovatelný na stupnici. Všim sem si (v místním školním plátku), že zadák s vepřovým ksichtem se menuje Bruno Modjaleski. Musím zjistit, jestli se náhodou nejedná vo toho „nevohrabanýho hňupa“, jemuž před rokem Sheeni netrpělivě odevzdala svý panenství.

Navzdory tomu šílenýmu vedru sem zmobilizoval dostatek mentální energie a dosáhl fantastickejch 98% na testu z fyziky. Byl sem nejlepší z celé třídy a cejtil sem bodavě nenávistný pohledy svejch spolužáků, když mě Trantinni (vlastně hrozně milej pán) před všema pochválil. Není pochyb o tom, že sem se tímto dostal do kategorie intelektuálních veličin, se kterejma je třeba počítat. I poďobaná Královna jebáků se na mě začala dívat s novou vážností.

Francouzština však nadále zůstává běsem. I ta nejjednodušší žabožroutská fráze se mi do hlavy souká jen s obrovskou nechutí a pak hned zadníma dveřma tiše mizí, zatímco další se vzpouzí v předsálí. Naše trpělivá úča se na mě pomalu začíná dívat trochu namíchnutě. Obávám se, jestli mě už nevohodnotila na úplnýho pablba. Snažím se o maximální soustředění, ale její obrovský vobočí neustále odvádí mou pozornost. Je veliký jako dva smetáky a s každou vyslovenou slabikou tančí nahoru a dolů. Jediný, co sem si zatím byl schopnej opravdu zapamatovat, je slovo sourcil.

V těláku sme zápasili. Fuj tajxl. Komu se proboha chce válet s ňákým upoceným hnusákem na smradlavý žíněnce za ohlušujícího řevu přihlížejících spolužáků? Většina kluků podvádí, a když se Hodgland, náš tělocvikář, nedívá, snažej se toho druhýho kopnout do koulí.

15


Na mě připadl vazoun jménem Dwayne, kterej měl o dobrejch dvacet kilo víc než já a tak obrovský cecky, jaký sem neviděl od tý doby, co se jednou v lese vyslíkla Millie Filbertová. Měl by asi nosit šprndu. S jeho odstávajícíma růžovejma bradavkama přímo na ksichtě mě popadla příšerná hrůza, abych náhodou nezačal topořit, tak sem ho nechal, aby mě složil během čtyř sekund. Dwaynovi se to muselo děsně líbit, protože mu trvalo celou věčnost, než svou rozhajcovanou vopuchlost zvedl z mýho převálcovanýho těla. Možná jen vychutnával svý vítězství.

Když sem dorazil domů, Lacey právě předváděla aerobik v těch nejminiaturnějších bikinách světa. Tomu aspoň říkám rozumný alternativní řešení problému nehospodárnýho vytápění. Kuchyně byla tak vyhřátá, že sem se nemoh na sporák ani podívat. Tak sem připravil velkej talíř slavnostních vobložených chlebů (hrubě mletá buráková pomazánka, marmeláda z různejch druhů ovoce). Tata se podíval a vodešel (s Lacey) na večeři k Mekdandovi. Koukal sem na televizi a pěchoval si břicho. Zbytek vobloženejch chlebů sem dal Albertovi, kterej je s povděkem zhltl. Tak mě napadá, jestli náhodou ve svým předchozím životě nebyl třeba kompostištěm.

Už to dýl nemůžu vodkládat. Musím se tu žabožroutskou řeč začít učit. Proč jen ta franina neskončila v úpravným hrobečku podobně jako latina? ČTVRTEK, 4. ŘÍJNA Od Sheeni pořád nic! Už to začíná nabírat absurdních rozměrů. Je ze mě citová troska. Příliš mi nepomohlo ani to, že když sem byl dnes odpoledne v kvelbu se smíšeným zbožím páně Flamperta a pokradmu si tam prolistovával poslední číslo Plejboje, vzhlédl sem a moje oči se setkaly s přísným pohledem Sheeniny tisícileté matky. Ta vrásčitá babizna byla očividně šokovaná, že mě vidí.

„Co děláš tady v Ukiahu, mladý muži?“ chtěla vědět.

„Já, já tu teď bydlím, paní Saundersová.“

„Opravdu!?“ řekla výhružně. „No tak na to se budeme muset podívat!“

Co má ta baba za lubem? Hodlá mě nechat deportovat do Oaklandu?

Sheenina matka se zaměřila na to, čím sem listoval. Měl sem to právě votevřený na straně, kde dva urostlí pánové míří svými převelikými OLE na vyholený dámský přirození.

„Hnus!“ vykřikla. „To jsem mohla vědět!“ 16

„Já ... náhodou jsem omylem ...,“ koktal sem a chvatně vracel ča

sopis na místo. „Hledal sem poslední číslo Mladýho konstruktéra.“

Ale to vona už oddusala pryč.

Jen doufám, že na naší svatbě bude její chování zdvořilejší.

Dnes na mě promluvili dokonce dva spolužáci. Jedním z nich byl

Dwayne, kterej se mi znovu omluvil za to, že mě včera v těláku tak „zle zvalchoval“. Zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěl povobědvat, ale řek sem mu, že držím hladovku za světový vodzbrojení. Tím druhým byl malej mexickej spratek s prapodivným přízvukem, kterej mi blahopřál k vynikajícímu výsledku v testu z fyziky. Docela bych mu věřil, že to myslel upřímně, ale v tomto soupeřivým věku člověk nikdy neví. Poděkoval sem mu tím ostražitě nejpřátelštějším tónem, jakýho sem byl schopnej.

Další náročnej den pro naši francouzštinářku paní Blandageovou

a její sourcils anime. Dnešní téma naší hodiny francouzské konverza

ce bylo počasí. Všichni sme se učili říkat větu: „Ano, jak krásný je

sníh na větvích stromů v parku.“ (Venku bylo pětatřicet ve stínu.)

Když přišla řada na mě, nedostal sem se dál než jen k „Oui ...“, neboť

při pohledu na její zběsilý vobočí celý mý vědomí vytuhlo.

Paní Blandageová zamumlala cosi, co sem pochopil jako výběr

francouzskejch sprostejch slov, a poslala mě za slečnou Pomdrecko

vou se vzkazem. Ta mi dala dlouhej nudnej test nazvanej „Doplňkové

hodnocení jazykového nadání“, abych si ho napsal o volné hodině ve

studovně. Možná, že jeho výsledky potvrdí, že sem natolik přirozeně

nadanej lingvista, že můžu prospívat jen v tý nejpokročilejší třídě.

Vlna veder pokračuje. Proč přichází léto v Severní Kaliforni

i vždy v polovině podzimu? Klimatizační zařízení našeho komfortní

ho domku se porouchalo, takže Lacey chca nechca byla okolnostma

přinucena navlíct ještě menší bikiny. Je to ironie – její snaha, aby se

trochu zchladila, vede k tomu, že všichni kolem ní se přehřívaj. Musel

sem okamžitě zapadnout do svýho pokoje a věnovat se tam soukro

mým záležitostem. A z taty po celou večeři tekl pot po kýblech. Mož

ná, že k tomu přispěla i ta večeře. Připravoval ji François a jako ostat

ně mnoho jinejch sociopatů má i on těžkou ruku při manipulaci s páli

vou paprikou. Umělohmotnej salát ubalil tatovi další překvapivou me

zi voči. Tata se ten požár snažil uhasit prvotřídní kořalou tý nejlaci

nější sorty.

Pokud se dá lidstvo dělit na příjemný a nepříjemný ochmelky, pak

tata určitě patří do tý druhý kategorie. Chlastem se jeho vrozená sou

peřivost rapidně mění v bojechtivost. Nebo – pokud tu metaforu pře

17 vrátíme a prostudujeme ji od zadku – alkohol umrtvuje tatovu přirozenou zbabělost. Oboje shrnuto do jednoduchý formulace: Nejdřív pít, potom výt.

„Co je to za hrozný žrádlo?“ osopil se na mě.

„To je thajská specialita,“ vysvětloval sem. „Má to bejt kořeněný.“

„Thajská specialita?!“ zařval. „Copak někdy někdo slyšel o thajský sekaný?“

„Je to syntéza thajský a americký kuchyně,“ vymejšlel sem si.

„Děláš to úmyslně! Naschvál ničíš drahý potraviny. Jen aby ses z tý práce vykroutil!“

Jak vidno, alkohol ještě nezničil tatovy analytický schopnosti úplně.

François se zapojil do debaty. „Nejsme ve středověku. Přece si ze mě nemůžeš udělat kuchyňskýho votroka!“

„Tak toto je druhej bod!“ vrátil mi to tata.

„Ale, Zlato,“ namítla Lacey, „Nickie má pravdu. Neumí vařit a já taky ne. Vyděláváš přece slušně, tak proč bychom si nemohli zaplatit paní do domácnosti?“

„Zaplatit paní do domácnosti?“ zvolal tata. „Kdo si myslíš, že sem? Korunní princ ze Siamu?“

No, pomyslel sem si, plešatět už začínáš.

„Ale prosím tě!“ odsekla Lacey. „Hospodyně tu jsou laciný. Tady můžeš sehnat schopnou Španělku skoro za nic.“

„To je asi tak tolik, kolik mám v úmyslu zaplatit,“ prohlásil tata.

Lacey a já sme si vyměnili překvapenej pohled. Že by ten žgrd byl přece jen nakonec přístupnej?

„Ale ten kluk se mi tady nebude flákat a nechávat se vobsluhovat,“ dodal tata a cucl si kořalky. „Máš dva dny na to, mladej, aby sis našel práci nebo koupil lístek do Oaklandu. Je to na tobě.“

Senzace, to je ale výběr! Že by to byl začátek osvícenýho rodičovství?

Vo tom teda pochybuju.

21.30 – Tata právě bez klepání vrazil do mýho pokoje a zařval, abych okamžitě vypl ten „hnus“.

„Ale tati, to je přece Frank Sinatra,“ řek sem. Frank právě pěl jeden ze svejch klasickejch válů.

„To je mi fuk,“ řekl tata. „Pokud chceš poslouchat tu hrůzu, pak si nasaď sluchátka.“

Nevochotně sem Franka ztlumil. Proč sou rodiče takoví fašističtí zabedněnci, když jde vo hudební vkus jejich dětí? 18

PÁTEK, 5. ŘÍJNA

Pořád žádnej dopis od Sheeni. Uplynul jeden celej nevyslovitelně ne

konečnej tejden, co sem o svý vyvolený slyšel naposled. Zdalipak ví,

jak mě tím mučí, že mi nepíše? (Nejspíš to ví až moc dobře!)

Dnes sem ve škole zažil příšernej šok. Slečna Pomdrecková mě donutila přestat chodit do francouzštiny. Podle toho testu nemám ke studiu cizích jazyků sebemenší nadání.

„Budu se mnohem víc snažit než doposud!“ protestoval sem vehementně.

„Studium nepomůže, Nicku,“ vysvětlila mi slečna Pomdrecková. „Někteří lidé se prostě další jazyk kromě své rodné řeči nejsou schopni naučit. Není to otázka inteligence nebo praktické aplikace. Jejich mozek je zkrátka takto uzpůsoben. Bohužel, tento test jasně dokazuje, že máš všechny charakteristické znaky tohoto syndromu.“

„Ale nějaký slova jsem se přece jen naučil!“ zoufale sem se to ještě snažil zvrátit. „Sourcil, například. To znamená vobočí.“

„Lituji, Nicku. Paní Blandageová viděla tvůj test a trvá na tom, abys byl z její třídy vyřazen. Určitě bys nechtěl zdržovat ostatní. Podíváme se, jaké máš další možnosti. Á, tady je jedna zajímavá – co bys říkal technologii dřeva?“

Skvělý. Takže Sheeni bude vést intelektuálský debaty s afektovanejma žabožroutama v uměleckejch kavárničkách na Levým břehu a já tam budu sedět němej jako camambert a vořezávat hůlku. Možná sem předurčen k tomu, abych se stal nejoslavovanějším tichým dřevozpracovatelem Francie.

Těsně předtím, než sem dostal hoblík a kusanec borovice, ze kterýho sem měl v budoucnu vytvořit práh, povobědval sem s mexikánským špuntem s prapodivným přízvukem, kterej patří k nejlepším žákům v mé bejvalé francouzštině. Řek, jak je mu líto, že mě vyrazili. Jmenuje se Vijay a ukázalo se, že vůbec není z Mexika, ale ze státu Maharastra v Indii. Jeho tata je systémovej analytik (blázen do počítačů) a vlastní jednu z největších pil ve městě. Vijay hovoří anglicky, hindsky, jazykem marati a trochu urdu. Teď se rychle učí francouzsky. Nemusím dvakrát zdůrazňovat palčivost žárlivosti, k jaký mě to dovádí. Co je ještě horší, jeho exotickej přízvuk dodává každý jeho promluvě skvostnou intelektuální vytříbenost. V Ukiahu je skoro rok a příšerně se tady nudí.

„Púna je úžasné město s živou kulturní scénou,“ naříkal. „Tady je to naopak úplná poušť. Doufám, že tě moje upřímnost neuráží, Nicku.“

19


„V žádným případě,“ ujišťoval sem ho. „Sám mám co dělat, abych tady neusnul.“

„Mozek volá po potravě, ale hlad zůstává v nezmenšené míře. Jistě, některá děvčata jsou docela přitažlivá.“

„Chodíš s někým?“ zjišťoval sem.

„Teď právě ne,“ připustil. „Ale zůstávám optimistickým. A co ty?“

„Já jo, ale právě přestoupila na jinou školu.“

To Vijaye šokovalo. „Nemáš náhodou na mysli Sheeni Saundersovou? Prý se zamilovala do nějakýho inteligentního a nesmírně schopnýho studenta někde od Friska.“

„Tak to sem byl já,“ odpověděl sem. „Právě sem se odtud přestěhoval sem a ona mi mezitím foukla do Santa Cruz.“

„To je pro ni typické. Takže to seš ty? Trochu mě to překvapilo, abych řekl pravdu. Představoval sem si tě úplně jinak.“

„A jak?“ zeptal sem se.

„Když se někomu podaří vyhodit ze sedla toho úžasného Trenta, člověk pak očekává přinejmenším poloboha. Je dobré vědět, že i my, nevelkého vzrůstu, můžeme přitahovat taková děvčata, jako je Sheeni.“

„Mám zato, že na svůj věk mám výšku průměrnou,“ prohlásil sem. Nezmínil sem se o tom, že svýho drobnýho spolustolovníka převyšuju aspoň o vosum cenťáků.

„To je možná pravda,“ připustil. „Ale jak znám tvou Sheeni, ta se přece pohybuje v říši superlativů, není-liž pravda?“

Musel sem uznat, že jo.

„Ano, je to nadmíru obdivuhodná dívka,“ řekl, „jedna z nejobdivuhodnějších.“

„Mám ji moc rád.“

„Tak je to správné, Nicku. Jen tak je to správné.“

Když sme odcházeli ze školní jídelny, Vijay mi podal pár letáků. Je sice očividně inteligentní, ale přesto je aktivním členem Redwoodské republikánské ligy. To sem teda zvědav, jestli se můžu kamarádit s někým, kdo si váží Ronalda Reagana.

Po škole sem se zastavil v uprášenejch kancelářích Progresívní překližky (tatův zaměstnavatel), abych si popovídal s panem Prestonem (otec toho afektovanýho pablba Trenta) ohledně zaměstnání, ve kterým bych pár hodin denně votročil na psacím stroji. Tata byl ve svý maličký kanceláři, kde předstíral, že studuje nový laminátovací teorie. Upjatá sekretářka mě uvedla do čekárny plný starejch čísel hádejte čeho. Znechuceně sem je trochu prolistoval. Po deseti nudnejch minutách mě sekretářka uvedla k samotnýmu panu Prestonovi. 20

Okouzlující muž! Vysoký, uhlazeného chování. Mísí se v něm elegantní vzhled vyzrálého Cary Granta s přátelským vystupováním Dala Carnegieho, chování renesančního dvořana s citlivostí Alberta Schweitzera a autoritativním přehledem Waltera Cronkita. Kéž by tak byl v mládí podstoupil šetrné a bezbolestné podvázání chámovodů. Nebo, když už to nezvládl, proč aspoň nepotkal mou matku dřív, než se na scénu připotácel můj fotr. Slyším se dobře, že bych si přál mít pana Prestona za otce?

Nejdřív sme si dlouze povídali vo mým dětství, školních zájmech, koníčcích, plánech do budoucna a dojmech z Ukiahu. Pak sme se dohodli, že budu pracovat asi patnáct hodin tejdně za nepříliš vykořisťovatelskou sumu čtyř dolarů a pětašedesáti centů za hodinu (je to aspoň o chlup víc, než činí minimální mzda). Taky budu smět čas od času vynechat práci, budu-li mít zkoušky nebo neodkladné školní záležitosti. „Možná, že se ti ta práce během doby zalíbí,“ řekl pan Preston. „Ačkoli mám zato, že mého syna Trenta nikdy tak úplně nechytla. Vždycky jsem ho našel někde zabraného do psaní básní. Ty asi básně nepíšeš, že ne, Nicku?“

„Ne,“ řekl sem. A váš syn taky ne, pomyslel sem si.

„Však se s ním setkáš o vánočních prázdninách,“ dodal pan Preston. „Jsem si jist, že spolu budete dobře vycházet. Máte něco společného.“

„O tom nepochybuju,“ přisvědčil sem. Konkrétně, Trent by mě hrozně rád viděl mrtvýho. A já bych zas strašně rád měl jistotu, že jeho násilné smrti předcházelo krutě nemilosrdný mučení.

20.30 – Po večeři (polotovar z mikrovlnky) sem vzal Alberta na procházku do teple modrýho soumraku. Zdá se, že obyvatelé naší čtvrti mají tak úzký vztah k velkejm vrakům aut, že jimi musí zdobit trávníky před barákama. Když sem procházel kolem tý nejošuntělejší barabizny, kolem který se to jen hemžilo vodpadkama, ozvalo se z rozbitejch skleněnejch dveří: „Ahoj, Nicku!“ Dveře se rozlítly a v nich se objevil Dwayne, můj provokativně prsatej partner z volnýho stylu. Jeho roztrhaný triko nabízelo pohled na jednu povislou bradavku a přehlídku dnešní večeře: špagety, pomerančová limonáda a čokoládová zmrzlina.

„No nazdar, Dwayne.“

„Co tu děláš?“

„Venčím svýho psa Alberta,“ odpověděl sem a rychle odcházel. Dwayne se připojil a vyrovnal se mnou krok.

„Pěknej pes!“ nevodpustil si. „Je jako do arény na psí zápasy. Kouše?“

21


„Jen když je vyprovokovanej,“ odpověděl sem lakonicky.

„Hele, viděl sem tě dneska při vobědě s tím mexikánským rudokožcem, Nicku. Já myslel, že držíš hladovku za vodzbrojení.“

„To jen každej čtvrtek,“ odpověděl sem. „A pro tvou informaci, Vijay je z Indie.“

„Ať táhne tam, vodkud přišel. Stejně jako všichni ti vostatní cizáci. Berou nám práci a kradou nám ženy!“

Celkem dovedu pochopit zdroj Dwaynovejch předsudků. Je jasný, že jeho čeká život plnej marný snahy získat holku nebo zaměstnání. Přesto však sem cejtil, že bych měl bránit principy osvícenýho humanismu.

„Když se to tak veme, Dwayne, myslím, že tato země je díky přistěhovalcům bohatší. Mám Vijaye rád a těším se na to, že ho lépe poznám.“

Dwayne se na mě nevěřícně podíval. „Když se budeš stýkat s tím mexikánským šmejdem, vostatní se na tebe budou dívat svrchu!“

„Tak tím bych si tak jistej nebyl,“ odpověděl sem. „A i kdyby, kašlu na to.“

„Copak ty nechceš bejt oblíbenej? Já teda jo!“

„Je mi to šumafuk,“ lhal sem.

„Fíí, ty seš teda frajer, Nicku. Je to žůžo, že bydlíme tak blízko sebe, že jo?“

„No jasně,“ zase sem zalhal.

„Nechceš dnes u nás přespat? Mám za barákem postavenej stan. Možná by nás máma nechala přespat v přívěsu.“

„Ne dík, Dwayne,“ odpověděl sem a děs mě oblil studeným potem. „Sem alergickej.“

„Na co?“ chtěl vědět.

„Ále, na spánek. Musím zůstat vzhůru čtyřiadvacet hodin denně, nebo jinak dostanu kopřivku.“

„Tjů. To musím zkusit taky. Kdybych nemusel spát, moh bych celou noc hrát nintendo.“ SOBOTA, 6. ŘÍJNA Konečně náš letargickej pošťák přines dopis vod Sheeni. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že je celej ve francouzštině. Každičký milovaný slovo je naprosto nesrozumitelný! Nejdřív sem se bez úspěchu snažil aspoň něco z toho voňavýho psaní rozluštit, ale pak sem ho radši odložil a votevřel druhej dopis, co dnes přišel. Byl taky psanej ženskou rukou a stálo v něm: 22



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist