načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mládež a delikvence - Rozšířené a aktualizované vydání -- Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže - Oldřich Matoušek; Andrea Matoušková

Mládež a delikvence - Rozšířené a aktualizované vydání -- Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže

Elektronická kniha: Mládež a delikvence - Rozšířené a aktualizované vydání
Autor: Oldřich Matoušek; Andrea Matoušková
Podnázev: Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže

- Rozšířené a aktualizované vydání knihy obsahující syntézu poznatků nejrůznějších oborů o příčinách delikventního chování mládeže a existujících metodách prevence a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5% 86%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 336
Rozměr: 24 cm
Vydání: Vyd. 3., aktualiz.
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Portál, 2011
ISBN: 978-80-736-7825-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rozšířené a aktualizované vydání knihy obsahující syntézu poznatků nejrůznějších oborů o příčinách delikventního chování mládeže a existujících metodách prevence a represe. Důraz je kladen na nové metody řešení a na porovnání jejich efektivity.

(možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Oldřich Matoušek; Andrea Matoušková - další tituly autora:
Sociální práce v praxi Sociální práce v praxi
Mládež a delikvence Mládež a delikvence
Encyklopedie sociální práce Encyklopedie sociální práce
Vzdělávání studentů sociální práce v terénu Vzdělávání studentů sociální práce v terénu
Státní orgány sociálněprávní ochrany dětí Státní orgány sociálněprávní ochrany dětí
Slovník sociální práce Slovník sociální práce
 
K elektronické knize "Mládež a delikvence - Rozšířené a aktualizované vydání -- Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže" doporučujeme také:
 (e-book)
Dítě a rozvod rodičů Dítě a rozvod rodičů
 (e-book)
Mediace -- Nejúčinnější lék na konflikty Mediace
 (e-book)
Dítě v nové rodině Dítě v nové rodině
 (e-book)
Psychická deprivace v dětství Psychická deprivace v dětství
 (e-book)
Subkultury mládeže -- Uvedení do problematiky Subkultury mládeže
 (e-book)
Vývojová psychologie Vývojová psychologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mládež

a delikvence

Aktualizované vydání

Oldřich Matoušek

Andrea Matoušková

Možné příčiny, struktura,

programy prevence kriminality mládeže


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Matoušek, Oldřich

Mládež a delikvence / Oldřich Matoušek, Andrea Matoušková.

– Vyd. 3., aktualiz. – Praha : Portál, 2011. – 344 s.

ISBN 978–80–7367–825–8 (brož.)

343.91-053.6 * 343.85 * (437.3)

– kriminalita mládeže – Česko

– prevence kriminality – Česko

–studie

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Lektorovali:

doc. JUDr. Helena Válková, CSc.

PhDr. Kazimír Večerka, CSc.

© Oldřich Matoušek, Andrea Matoušková, 1998, 2003, 2011

© Portál, s. r. o., Praha 1998, 2003, 2011

ISBN

978–80–7367–825–8 (tištěná kniha)

978–80–262–0127–4 (PDF)

978–80–262–0128–1 (ePUB)

978–80–262–0129–8 (MOBI)


Obsah

Předmluva ................................... 11

1 Dědičnost .................................. 21

1.1 Historickýexkurz .......................... 21

1.2 Výsledkystudiídvojčat ....................... 23

1.3 Výsledkyadopčníchstudií ..................... 25

Literatura......................................... 25

2 Konstituce ................................. 27

2.1 Syndromhyperaktivity ....................... 27

2.2 Jinémedicínskyzjištěnéabnormity ................ 29

2.3 Vrozenéosobnostnídispozice .................... 31

2.4 Příslušnostkpohlaví ........................ 33

Literatura......................................... 35

3Rodina.................................... 37

3.1 Novodobáhistoriedětstvíadospívání............... 37

3.2 Rodinajakospolečenskáinstituce ................. 39

3.3 Společensképostavenírodiny ................... 41

3.4 Rodinnévazby ............................ 42

3.5 Uplatňovánídisciplínyvrodině .................. 44

3.6 Kvalitarodičovskéhodohledu ................... 44

3.7 Rodinnáinterakce .......................... 46

Literatura......................................... 49

4Osobnost .................................. 51

4.1 Předsudkyotypickéosobnosti ................... 51

4.2 Vědeckyfundovanénálezy ..................... 52

4.2.1 Srovnávací studie založené na psychologických testech 54

4.2.2 Srovnávacístudiezaloženénapopisuchování ..... 55

4.2.3 Studie variability osobností s rizikovým chováním . . 60

Literatura......................................... 62

5 Škola ..................................... 63

5.1 Měnícíseroleškolyvpostindustriálníspolečnosti ....... 63

5


MLÁDEŽ A DELIKVENCE

5.2 Vzdělávacípolitikastátu ...................... 67

5.3 Českéškolyprvníhoadruhéhostupně .............. 70

5.4 Vztahškolyarodiny ......................... 72

5.5 Školníprostředíjakorizikovýčinitel ............... 74

Literatura......................................... 79

6 Skupiny, subkultury a hnutí mládeže ................ 81

6.1 Dospíváníavztahovásí ...................... 81

6.2 Vrstevnicképarty .......................... 83

6.3 Kriminogennískupinyasubkulturymládeže .......... 84

6.3.1 Stabilníanestabilníkriminálnískupiny ........ 86

6.3.2 Drogovásubkultura .................... 86

6.3.3 Subkulturarasistická ................... 87

6.3.4 Subkulturapseudonáboženská .............. 88

Literatura......................................... 89

7 Společenský kontext delikvence mládeže ............. 91

7.1 Hodnotové důrazy civilizace .................... 91

7.1.1 IndustriálníapostindustriálníEvropa ......... 91

7.1.2 Našespecifika ........................ 95

7.2 Hodnotapráce ............................ 97

7.3 Subkulturaextrémníchudoby ................... 99

7.4 Vlivmédií ............................... 100

7.4.1 Vlivmédiínazločinnost .................. 100

7.4.2 Vlivmédiínapostojobčanůkezločinnosti ....... 105

Literatura......................................... 110

8 Delikvence mládeže v politickém diskurzu ............ 111

8.1 Historickýexkurz .......................... 111

8.2 Úlohastátu .............................. 116

8.3 Tvrdápozice ............................. 118

8.4 Tolerantnípozice ........................... 122

8.5 Současnásituaceunás ....................... 124

Literatura......................................... 129

9 Delikvence a etnický původ ...................... 131

9.1 Rasaaetnickáskupina ....................... 131

9.2 Romovéjakoetnickyodlišnáskupina ............... 133

9.3 Strukturaromskékriminalityunás ............... 137

9.4 ProfilmladistvéhoRomasdelikventnímchováním ....... 139

Literatura......................................... 140

10 Struktura kriminality nezletilých u nás a struktura

používaných sankcí ........................... 141

10.1 Výpovědníhodnotakriminálníchstatistik ............ 141

6


OBSAH

10.2 Aktuální vývoj kriminality mládeže v ČR ............ 143

10.3 Komentářktrendům ........................ 147

Literatura......................................... 148

11 Způsoby intervence, které u nás mají tradici ........... 149

11.1 Intervenceobcí ............................ 150

11.2 Typyústavnívýchovyarozhodováníoní ............. 151

11.3 Diagnostickýústav.......................... 154

11.4 Výchovnýústav ............................ 155

11.5 Vězení ................................. 158

Literatura......................................... 165

12 Způsoby intervence, jež u nás vznikají ............... 167

12.1 Vězenívnovéperspektivě...................... 167

12.2 Změnyvústavníapoústavnípéči ................. 172

12.3 Alternativyktrestuodnětísvobody ................ 176

12.4 Probačníamediačníslužba..................... 192

12.5 Terénnísociálnípráce ........................ 194

12.6 Střediskavýchovnépéčeprodětiamládež............ 197

12.7 Resocializačníprogrambývaléhookresníhoúřadu ....... 199

12.8 Programyvpřírodě ......................... 200

12.9 Dobrovolnickápomoc ........................ 203

Literatura......................................... 207

13 Inspirativní zahraniční modely intervence ............ 209

13.1 Projektypodporujícívstupnatrhpráce ............. 210

13.2 Policejníochraňováníkomunity .................. 215

13.3 Programysaktivníúčastípolicie ................. 216

13.4 Dennícentrumjakoalternativatrestu .............. 220

13.5 Expedice ................................ 221

13.6 Dobrovolnickésbory ......................... 223

13.7 Multisystemickáterapie ...................... 224

Literatura......................................... 225

14 Možnosti psychoterapie ......................... 227

14.1 Volbapsychoterapeutickéhopostupu ............... 227

14.2 Dynamickáindividuálnípsychoterapie .............. 230

14.3 Behaviorálnípsychoterapie ..................... 232

14.4 Realitníterapie............................ 234

14.5 Systemickýpřístup ......................... 238

14.6 Skupinovápsychoterapie ...................... 239

14.7 Terapeutickákomunita ....................... 242

Literatura......................................... 244

7


MLÁDEŽ A DELIKVENCE 15 Nároky práce s rizikovou mládeží .................. 245

15.1 Motivacepracovníka ......................... 245

15.2 Pracovníkůvpostojkeklientovi .................. 248

15.3 Prácesklientemjakoproces .................... 253

Literatura......................................... 254

16 Predikce kriminálního chování .................... 255

16.1 Předpokladyúspěšnépredikce ................... 255

16.2 Přehledvýsledkůprediktivníchstudií .............. 258

Literatura......................................... 260

17 Prevence kriminálního chování ................... 261

17.1 Úrovněastrategiepreventivníchopatření ............ 262

17.2 Předškolníprogramyproděti ................... 265

17.3 Programyurčenérodičům ..................... 266

17.4 Programyvázanénaškolu ..................... 268

17.5 Vrstevnicképrogramy ........................ 275

17.6 Programypodporujícípracovníuplatnění ............ 276

17.7 Komunitníprogramy ........................ 278

17.8 Státníprogramyprevence ..................... 281

17.8.1 Západní Evropa . ...................... 281

17.8.2 Českárepublika ...................... 284

Literatura......................................... 285

18 Hodnocení efektivity intervenčních a preventivních

programů .................................. 287

Literatura......................................... 292

19 Přehled významnějších právních norem a vládních

dokumentů ................................. 293

19.1 Výběrzhistorickýchnorem ..................... 293

19.2 NormynyníplatnévČeskérepublice ............... 295

19.3 Vládnídokumenty .......................... 298

19.4 Některémezinárodnínormy .................... 299

20 Přehled popsaných intervenčních a preventivních opatření,

programů a projektů ........................... 301

Otázky ...................................... 307

Slovníček .................................... 311

Rejstřík jmenný ................................ 317

Rejstřík věcný ................................. 321

8


Seznam

případových studií

2.1 ŠestnáctiletýJindřich .......................... 34

3.1 Matka nestačí na dítě, vlastní otec o ně nemá zájem

anevlastníhotýrá............................ 45

3.2 Rodinanedůvěřujícínašiminstitucím ................ 47

5.1 Slovníhodnocení„problémového“žákaprvnítřídy ......... 78

7.1 Zkažená civilizace . . . ......................... 109

8.1 Následkydéledobéhovězení ...................... 128

11.1 Režimvšedníhodnevdiagnostickémústavu ............ 156

11.2 Šikanovánívevýchovnémústavupromládež ............ 158

11.3 Stanfordskýpokussvězením ..................... 162

11.4 Ukázkavězeňskéhoslangovéhoslovníku............... 164

12.1 Narovnánímezipachatelemaobětí.................. 181

12.2 Ukázka probační a mediační činnosti PMS v rámci

trestníhořízeníporozhodnutísoudu ................. 187

14.1 Minulostmladistvýchprovinilců ................... 237

15.1 Násilíaláska............................... 251

15.2 NeslavnýpočátekkolonieGorkého .................. 251

17.1 Dospívající,zločinakomunita ..................... 269

17.2 Násilíveškoláchamediace ...................... 272

9



Předmluva

Předmluva A. Matouškové aneb Štěpánův příběh Těhotenství proběhlo bez komplikací, porod byl včasný a spontánní; chlapec byl zdravý, míru i váhu měl předpisovou. Dostal jméno Štěpán. Jeho rodiče v té době ještě nebyli oddáni, ale měli už dvě děti. Vzali se, když byl Štěpánovi rok. Otec pracoval jako posunovač u dráhy, matka byla pomocnou kuchařkou ve školní jídelně.

Když bylo Štěpánovi šest měsíců, konstatoval dětský lékař, že trpí spastickou obrnou, která postihuje hlavně levou ruku. Ve čtyřech letech chlapec prodělal několikatýdenní léčbu v lázních. Jeho zdravotní stav se nakonec podařilo stabilizovat, i když mu následky v podobě omezené pohyblivosti levé ruky a zhoršeného držení těla zůstaly napořád.

Brzy po nástupu do školy se jeho stav znovu zhoršil – k porušenému držení těla se přidaly epileptické záchvaty. Na školní zátěž reagoval podle učitelky „podrážděným afektovaným chováním“. Ve svých osmi letech byl pro opakované epileptické záchvaty dlouhodobě hospitalizován v nemocnici. Jeho chování se ještě zhoršilo, a tak byl umístěn na čas na psychiatrii. Následoval kratší pobyt doma, kde však v tu dobu vládla velmi napjatá atmosféra. Matka přespávala v dětském pokoji. Otec svoji nespokojenost začal řešit pitím. Krátce nato se rodiče rozvedli. Otec se do roka znovu oženil a brzy se mu narodily další děti. Matka se snažila komplikovanou rodinnou situaci zvládnout sama, měla však na starost už čtyři děti a na nejproblematičtějšího Štěpána neměla dost sil.

Pro „nezvládnutelné problémové chování“ byl Štěpán nakonec v jedenácti letech umístěn do dětské psychiatrické léčebny, ve které přebýval až do svých čtrnácti. Matka ho v léčebně navštěvovala jen zřídka, z města to podle svých slov měla daleko (fakticky 15 kilometrů) a krom toho soudila, že vliv léků je tak silný, že se s chlapcem stejně nedá mluvit.

Ve zprávě dětské psychiatrie z té doby se píše: „... chlapec touží po kontaktu s matkou, po citovém zázemí, ale trpí neustále nejistotou ... rodinné zázemí je dosud neurovnané, disharmonické, pravděpodobně bez základní citové stimulace. Matka zatím nepodává záruky odpovídající péče o syna.“

11


MLÁDEŽ A DELIKVENCE

Během pobytu v léčebně Štěpán docházel do zvláštní školy, kam byl z normální školy přeřazen pro „výrazné výchovné a výukové zanedbání“.

Psycholog dětské psychiatrické léčebny vypracoval zprávu, ve které uvažoval i o Štěpánově budoucnosti. Píše se v ní: „... kontakt navazuje podle nálady, při navození pozitivního vztahu je schopen o sobě vyprávět, má slušné, respektující vystupování ... patrné drobné neurotické projevy ... celkový vývoj osobnosti nerovnoměrný, spíše introvert, se značně zvýšenou hladinou úzkostnosti, náladový, pesimisticky laděný, vznětlivý s náznaky agresivního jednání. Dokáže být sebekritický, ale nevěří si ... je citově deprivovaný, touží po vřelém citovém kontaktu s dospělým. Vzhledem k celkovému organickému poškození a neurotickému vývoji osobnosti se chlapec nejeví jako vhodný pro zařazení do kolektivního zařízení. Vyžaduje zvláštní individuální péči ... založenou na citovém podkladě a doplněnou pocitem jistoty a bezpečí ...“

Psychologický závěr potvrzovaly i záznamy vychovatelů popisující chování Štěpána během pobytu v léčebně. V dětském kolektivu byl konfliktní, těžko snášel vrstevnickou autoritu a měl ve skupině špatné postavení. Byl ovlivnitelný, ale „bez kolektivního cítění“. Střídaly se u něho záchvaty apatie s agresivními výpady vůči druhým. Při konfliktu byl velmi prudký, zlostný, „nebyl schopen náhledu na své chování“. Po konfliktu se většinou zklidnil a byl schopen komunikovat, někdy upadl do apatie.

Matka se o Štěpána prakticky nezajímala. Protože – jak se vyjádřil personál léčebny – nebylo k dispozici jiné řešení, byl Štěpán z léčebny předán do dětského diagnostického ústavu, ve kterém ho matka navštívila pouze jednou. Chlapci pobyt v ústavu, vzhledem k jeho osobnosti a předchozím zážitkům, neprospíval. Příslušná sociální pracovnice z oddělení péče o dítě označila ve své zprávě za klíčovou oblast práci s matkou na vytvoření přijatelného prostředí pro Štěpánův vývoj v rodině. Ve zprávě mimo jiné zdůrazňovala, že umístění chlapce do ústavu není ideálním řešením. Přesto byla Štěpánovi ještě v témže roce soudem nařízena ústavní výchova. Hlavním uváděným důvodem tohoto opatření byla „neschopnost matky zajistit řádnou péči o dítě a zvládnout syna po výchovné stránce“. Bylo přihlédnuto i k nízké materiální úrovni rodiny. S matkou v té době vyrůstala Štěpánova starší sestra a mladší bratr, další starší bratr byl již dříve umístěn do ústavní výchovy.

Štěpán byl přijat do výchovného ústavu a zařazen do učebního oboru zahradník. V ústavu se dostal do kontaktu s chlapci, kteří již měli za sebou kriminální činy. Navíc si již zvykl na ústavní způsob života, takže jeho pokus o návrat do běžného života skončil nezdarem. V osmnácti letech z ústavu odešel s úmyslem najít si práci, bydlení a dívku, ale vrátil se po třech měsících zpět. Ústavní výchova mu byla prodloužena do devatenácti let. Byl přeřazen do ústavu pro mládež s přísnějším režimem. Na režim v dalším ústavu se adaptoval stejně rychle jako v předchozích případech. Mezi ostatní chovance ale nezapadl, našel si pouze jednoho kamaráda. Stal se vyznavačem hnutí punk. Neměl žádné jiné vyhraněné zájmy, pouze pasivně přijímal něco z toho, co mu bylo nabízeno. 12

PŘEDMLUVA

Poprvé byl stíhán pro trestný čin kvůli tomu, že v ústavu přinutil jednoho

chlapce, aby ho sexuálně uspokojil. V dalším případě společně s kamarádem

vyhrožoval vychovateli ústavu zabitím, jestliže je nepustí ven z budovy, což

bylo také kvalifikováno jako trestný čin. Po této příhodě následoval první útěk,

při němž Štěpán ukradl společně s týmž kamarádem auto; zastavili se na

hřbitově, kde poškodili několik hrobů a odcizili petrolejové lucerničky. To bylo

později kvalifikováno jako série trestných činů. Na útěku také experimentovali

s drogami, jedli neznámé prášky a čichali toluen. Po několika dnech navštívili

azylové krizové centrum pro mládež. Štěpán poslechl radu, kterou tam dostal,

a rozhodl se vrátit se zpátky do ústavu s podmínkou, že bude přeřazen jinam.

Štěpánovo putování po výchovných ústavech tedy pokračovalo dál. V posled

ním výchovném zařízení jsem Štěpána potkala poprvé. Jako sociální pracovnice

ústavu jsem vyřizovala jeho doklady, povídala si s ním, snažila jsem se navázat

kontakt s jeho matkou. Ta ale nechtěla o synovi nic vědět. Společně se Štěpánem

jsme zkoušeli najít co nejpřijatelnější práci, vymýšleli co dál. Čekali jsme také

na ukončení vyšetřování a jednání u soudu.

Později byl Štěpán znovu hospitalizován v psychiatrické léčebně. Zhruba

v této době moje působení ve výchovném ústavu skončilo, a tím na delší dobu

skončil i můj kontakt se Štěpánem.

Shodou okolností jsme se ale sešli za dva roky, kdy jsem studovala obor

sociální práce a Štěpán se stal klientem projektu studentské dobrovolnické pomoci rizikové mládeži, který se jmenuje LATA (viz 12. kapitolu). Zařazení Štěpána do projektu iniciovala sociální kurátorka proto, že byl právě propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a neměl žádné zázemí. Měl finanční potíže, neměl práci, ubytoval se v ubytovně Armády spásy. S matkou byl v soudním sporu, protože ho odmítla po jeho návratu z vězení pustit do společného bytu, ve kterém byl trvale hlášen. Příležitostně zkoušel pracovat, ale nikde dlouho nevydržel, snad pro své zdravotní problémy a neschopnost přiměřeně komunikovat.

Kurátorka Štěpána do projektu doporučila slovy: „Domnívám se, že klient by

potřeboval získat vzor chování, aby měl konkrétní představu, jak vystupovat,

komunikovat, jednat s úřady ... pokud by se pro něho našel dobrovolník, se

kterým by se mu podařilo navázat dobrý vztah, mohl by se dobrovolník takovým

vzorem stát. Mimo to by potřeboval pomoci se zaměstnáním, pokud možno

s ubytováním, popřípadě pomoci urovnat rodinné vztahy.“

Naše první schůzka se uskutečnila těsně před Vánocemi 1994. Byli jsme na

ní tři, kromě mě ještě kolega Jirka a Štěpán. Štěpán byl hubený, bledý hoch

s nejistým pohledem, oblečený do vojenské bundy, na krku měl šálu s třásněmi,

jakou nosí Arabové.

Potvrzoval informace kurátorky o tom, že potřebuje bydlení, práci a peníze,

věděl i o možnosti podat si žádost o částečný invalidní důchod, ale odmítal

jakoukoli praktickou pomoc v těchto věcech (doprovod na úřady, hledání

práce ...). Vyslechl naše postřehy a informace, ale všechny tyto záležitosti se

rozhodl zařizovat si sám. Smysl našich schůzek spatřoval v tom, že mu ulehčíme

13


MLÁDEŽ A DELIKVENCE přežívání na ubytovně, že budeme zpestřením jeho současného fádního života. Přivítal nápad chodit po Praze, na výstavy, podívat se na Hrad a po pražských památkách.

Sám sebe popisoval jako samotáře, který má pár lepších kamarádů, ale žádné stálé vztahy; známost neměl. Přál si, aby se zlepšila jeho situace s prací, bydlením a penězi, ve svých představách se převážně pohyboval v rámci reálných možností. Před prvním setkáním jsem nevěděla, jak bude reagovat na fakt, že jsme v kontaktu už jednou byli. Poznal mě, jen nevěděl, kam mě má zařadit. Bylo vidět, že mu naše předchozí setkání nevadí; zdálo se, že mu to svým způsobem i vyhovuje.

V následujících čtyřech měsících jsme se scházeli pravidelně. Většinou jsme se procházeli a povídali o životě na ubytovně, kde Štěpán dostal práci v kantýně – spočívala ve vydávání jídel a nápojů a v úklidu. Práce ho střídavě bavila a zlobila, dostal se několikrát do konfliktu s pečovatelem. Průběžně také obcházel potenciální zaměstnavatele, ale kvůli svému zdravotnímu omezení práci nesehnal. Problémem pro něj stále zůstávaly peníze; byl odkázán na podporu od kurátora a úřadu práce, takže jsem se snažila pro naše vycházky vybírat výstavy a muzea bez vstupného. Vlastní zázemí, kde bychom se mohli setkávat v případě špatného počasí, jsme neměli, několikrát jsme zašli alespoň na čaj, ale bylo vidět, že Štěpánovi není moc příjemné, že platím já.

Soudní jednání s matkou ohledně bytu bylo zdlouhavé a způsob jiné domluvy s ní byl podle Štěpána vyloučen. S otcem se několikrát viděl, ale pomoc z jeho strany nečekal. Kontakt se sourozenci neměl prakticky žádný. O vyřízení nutných žádostí Štěpán více mluvil, než aby je prakticky uskutečňoval, a pomalu se zdálo, že svůj názor na moji pomoc v tomto směru změní. V jedné fázi jsme již měli domluvenou společnou návštěvu vojenské správy, ale nakonec na tuto schůzku nepřišel.

V únoru se zdálo, že by Štěpán mohl odjet mimo Prahu a pracovat jako pomocná síla v hospodě. Vyřizovali jsme spolu zdravotní dokumentaci, ale těsně před plánovaným nástupem byla nabídka na práci i ubytování zrušena. Zvykli jsme si na naše pravidelné procházky Prahou, prošli jsme společně řadu míst, o kterých Štěpán do té doby nevěděl – židovský hřbitov, Čertovku, ze Johna Lennona aj. Náš vztah se pomalu stával přirozenějším, mluvili jsme otevřeně o současnosti i o možné budoucnosti. Přes léto chtěl Štěpán vyjet z Prahy a pracovat různě podle příležitostí. Seznámil mě s jedním z kamarádů a vyprávěl mi o dalších dvou, kteří už mají svoji rodinu, kam je občas pozván na jídlo. Jinak jedl na ubytovně denně pouze snídani a večeři.

V polovině dubna jsem ve Štěpánově chování zaznamenala změnu k horšímu. Přestal pracovat v kantýně, měl několik konfliktů s pečovateli, popral se se spolubydlícím. Bylo vidět, že se stahuje do sebe, začíná být apatický a pomalu rezignuje na vztahy k okolí i na řešení svých záležitostí. Naše komunikace se zhoršila natolik, že jen odpovídal na moje otázky; schůzky se nepříjemně začínaly podobat výslechu. Jeho jedinou náplní dne bylo podle jeho vlastních slov zbytečné obcházení zaměstnavatelů a odpolední či večerní biliár 14

PŘEDMLUVA

s kamarády z ubytovny. V té době také začal navštěvovat herny a hrát na automatech. Mluvili jsme o možnosti jeho účasti v rekvalifikačních kurzech, zvažoval to, nakonec si ode mě vzal adresy, ale zdálo se málo pravděpodobné, že na některou zajde. Odmítal přemýšlet o své budoucnosti, žil ze dne na den.

Na další domluvené schůzky se mnou vůbec nepřišel. Do telefonu mi říkal,

že jeho situace je stále stejná. Poslední schůzku jsme měli v polovině května; na ní jsme samozřejmě mluvili o tom, jak dál. Vzal si týden na rozmyšlenou, po kterém měl říci, jestli se chce se mnou dál setkávat.

Krátce nato jsem se po telefonu dozvěděla, že rozbil výlohu lahůdkářství,

ukradl nějaké věci a byl předveden na policii. Odtamtud byl po pokusu o sebe

vraždu léky převezen do psychiatrické léčebny, z ní po třech dnech propuštěn

a po dalších dvou dnech v ní byl znovu hospitalizován. Na návštěvu do léčebny

jsem přišla pozdě, byl už zase propuštěn, o jeden den jsme se minuli. Ptala

jsem se po něm na ubytovně, ale tam mi řekli, že Štěpán dostal pro nějakou

výtržnost tříměsíční zákaz pobytu. To bylo naposledy, co jsem o něm slyšela.

Andrea Matoušková

Předmluva O. Matouška o potížích s vědeckým uchopením tématu Štěpánův příběh je jedním z možných začátků kriminální dráhy. Čtenáře už možná napadla jednoduchá otázka, jíž věnujeme první polovinu této knihy: Co bylo příčinou Štěpánova sklouzávání po šikmé ploše?

Každý vzdělanější člověk, který si takovou otázku položí, tuší, že jedna

vyčerpávající odpově na ni dnes není myslitelná. Když se dnes narazí na nějaký obtížný problém, obvykle se vytvoří komise. Udělejme si myšlenkový experiment a v představě si sestavme komisi z odborníků různých profesí, kteří jsou způsobilí vyjadřovat se k příčinám kriminality mládeže. Předložme této komisi Štěpána jako případ k posouzení.

Genetik by se zajímal o tzv. dědičnou zátěž, ke které by počítal i sklon

Štěpánova otce k alkoholismu a výskyt kriminality v rodině Štěpánovy matky. Také delikventní chování Štěpánova bratra by viděl jako podporu domněnky, že v rodině se předává soubor genů disponující své nositele k protispolečenskému chování. Neurolog by vysvětloval Štěpánův strastiplný vývoj poškozením centrální nervové soustavy, které zkomplikovalo jeho přijetí rodinou a později i školou. Dětský psycholog by patrně uvažoval o nenaplnění čili deprivaci základní citové potřeby – pevné vazby na matku. Počítám-li dobře, Štěpán do svých dvaceti let stačil prodělat dvanáct ústavních pobytů, z nichž některé trvaly i několik let. (Jan Šikl při přípravě scénáře filmu Marian, který se opíral o příběh skutečného romského chlapce s osudem podobným osudu Štěpánovu, napočítal, že na výchově „Mariana“ se do doby jeho dospělosti podílelo 180 vychovatelů.)

15


MLÁDEŽ A DELIKVENCE

Psychiatr by možná chtěl přezkoumat chorobopis z hlediska předepisovaných

léků; možná by pak potvrdil, že chlapcovo chování bylo tlumeno příliš a že se

matka jen tak nevymlouvala na zhoršenou komunikační odezvu, když za ním

nechtěla jezdit do léčebny. Psychoanalytik poučený spisy Alfreda Adlera by patrně

spatřoval Štěpánův hlavní problém v pocitu méněcennosti postupně posilovaném

většinou lidí i institucí, s nimiž se Štěpán setkal. Psychoanalytik přísahající

na Sigmunda Freuda by pravděpodobně spekuloval o nedořešeném oidipovském

komplexu – žárlivost na otce a touha po matce byly předčasně „vyřešeny“ rozvo

dem; Štěpán přišel o oba rodiče a možná cítí nevědomý pocit viny za toto rozuzlení,

kterým byl sám tolik poškozen. Jinak orientovaný psycholog by mohl soudit, že

nevýhodná byla i Štěpánova sourozenecká pozice, rodičům se jaksi ztrácel mezi

staršími a mladšími bratry a sestrami. Sociolog by se zajímal ospolečenské posta

vení rodiny, jistě zhoršené rozvodem. Možná by Štěpánovu životní dráhu dával do

souvislosti se subkulturou nemajetných vrstev a subkulturou ústavů, jež k sobě

nemají daleko. Pedagog by zkoumal, jak byl Štěpán v rozlišných ústavních zaří

zeníchvychováván – pravděpodobně by konstatoval, že nekoherentně, některými

vychovateli i autoritářsky a necitlivě, zejména v době před rokem 1989.

S takovými do všech stran se rozbíhajícími hypotézami, jež postrádají

společného jmenovatele, by praktik pracující s rizikovou mládeží (ani student připravující se na takovou práci) asi spokojen nebyl. Možná by radě odborníků navrhl, aby opustila pole teoretických vysvětlování Štěpánova chování a zabývala se palčivějším problémem: Co se mělo správně v minulosti udělat, aby se Štěpánovi zabránilo v kriminální dráze? A co se pro něj dá udělat dnes? Právník by kvalifikoval některé Štěpánovy akce jakotrestné činy podle platného trestního zákona a zvažoval by přiměřené sankce. Možná by zpochybnil hrozící trest odnětí svobody jako nejlepší sankci a uvažoval by o některé alternativě k tomuto trestu, která by Štěpána nevylučovala ze společnosti. Sociální pracovník by – podobně jako A. Matoušková – hledal v minulosti a v přítomnosti zdroje společenské podpory a možnosti Štěpána napojit se na ně. Psychologové by se možná shodli na tom, že klíčová doba byla po rozvodu rodičů; tehdy měla být zahájena poradenská, případně psychoterapeutická práce s matkou, která by předešla chlapcově ústavní kariéře. Pokud by tento pokus selhal, klonili by se asi spolu s pedagogem a sociálním pracovníkem k hledání jakékoli náhradní rodiny jako k nejlepšímu řešení. Také psychiatr by mohl retrospektivně navrhovat psychoterapeutickou léčbu celé rodiny, a to i s respektem k nechuti rodičů spolu dál žít. Pedagog by mohl uvažovat o zvláštních výchovných postupech, které by posilovaly Štěpánův pocit kompetence ajehosociální dovednosti.

Kdyby se debata skutečně vyvíjela tímto směrem, měli by asi odborníci pocit

větší shody než v prvním kole a jejich názory by dobře korespondovaly i s obsahem

této příručky. Je psána pro profesionály, případně i dobrovolníky, kdo pracují

v oblasti prevence kriminality, popřípadě pro ty, kdo pracují s rizikovou mládeží

a s mladistvými pachateli trestné činnosti. Je samozřejmě určena i studentům,

kteří se na takovou práci připravují. Všechny tyto lidi zajímá předvídání trestné

činnosti a zajímají je možnosti ovlivňování rizikové mládeže. 16

PŘEDMLUVA

Současný stav vědeckého poznání příčin kriminality, který se pokoušíme

přiblížit v prvních deseti kapitolách, se podobá začátku naší fiktivní debaty. Zástupci jednotlivých disciplín mluví jazykem svých specializací o izolovaných činitelích a nanejvýš o výběrových souvislostech mezi nimi. Jednotící, syntetická koncepce kriminality je zatím nepředstavitelná. Druhá část naší knihy podává výběr intervenčních a preventivních programů, a to těch, jež se u nás praktikují, těch, které u nás vznikají, a těch, jež by vzniknout mohly. Tam se již rýsují spojnice mezi jednotlivými iniciativami a projekty. Závěr knihy věnujeme predikci a prevenci delikvence mládeže. I tam je diskurz snazší a přehlednější, než byl na začátku.

Předvedli jsme si, že na kriminalitě mládeže je zainteresováno několik vě

deckých disciplín, které ve svých teoriích akcentují různé aspekty kriminálního chování i jeho nositelů. Z hlediska většiny těchto disciplín není kriminalita mládeže homogenní kategorií. Toto prohlášení jsme dokonce často nacházeli v úvodech soudobých příruček o kriminalitě mládeže. Skutečně – sveze-li se patnáctiletý mladík z rozpadlé rodiny na předměstí v cizím autě a odře blatník, či zavraždí-li skupina středoškolských studentů rodiče jednoho z nich kvůli penězům, jde sice z hlediska práva o kriminální chování, ale o chování v mnoha ohledech nesrovnatelné. Je podstatný rozdíl, má-li jeden pachatel od narození povahu, která mu přestupování zákona usnadňuje, a druhý ne. Je rozdíl, vyrůstá-li jeden mladík v dobře fungující rodině a druhý po ústavech. Je rozdíl, když mladý člověk spáchá trestný čin sám, nebo v partě atd.

Vědeckou disciplínou, která si oblast kriminality mládeže nárokuje přednostně

už svým názvem, je kriminologie, která v Evropě vznikla z trestního práva

a v USA se vyčlenila ze sociologie. Typologie běžně užívané v kriminologické

literatuře používají k odlišování pachatelů trestné činnosti takové znaky jako

opakování trestného činu (prvopachatel – recidivista); násilnost, resp. nenásilnost

trestného činu; individuální, resp. skupinové provedení trestného činu; povaha,

resp. motivace trestného činu (majetkový prospěch, sexuální uspokojení, pomsta,

zlepšení pozice ve skupině atp.). Jiní kriminologové zase odlišují profesionální,

resp. příležitostnou zločinnost. Kriminologická měřítka berou především v úvahu

společenskou nebezpečnost pachatelova činu. Typ spáchaného trestného činu –

čili kvalifikace činu z hlediska trestního práva – ale v žádném případě nevystihuje

pachatelovu osobnost. (Proto také v této příručce pokud možno mluvíme o lidech,

kteří spáchali trestný čin, nikoliv o vrazích, zlodějích, prostitutkách apod.)

Nevystihuje ani variabilitu všech vlivů na osobnost působících.

Teorie předkládanésociology se soustře ují na sociální vlivy působící na cho

vání člověka, o kterém většinou předpokládají, že je normální a že se rozhoduje racionálně. Sociálními vlivy míní sociologové spíše vlivy širšího sociálního prostředí, případně i vlivy neformálních vrstevnických skupin než vlivy rodinného mikroklimatu, které studují psychologové, případně psychiatři a systematičtí badatelé zaměření na způsoby rodinné komunikace. Pokud se sociologie zabývá rodinou jako faktorem, který má vliv na kriminální chování, studuje především postavení rodiny ve společnosti, méně již vztahové procesy, jež dítě socializují.

17


MLÁDEŽ A DELIKVENCE

Psychologové mohou navíc provádět testová vyšetření pachatelů trestné činnos

ti a konstruovat na tomto základě osobnostní profily, resp. definovat osobnostní

faktory pozitivně, ale obvykle slabě korelující s kriminalitou. Psychologové,psy-

chiatři a pedagogové by teoreticky mohli studovat delikventní chování v kon

textu osobního vývoje a podávat o tom zprávy formou kazuistik, z nichž by byla

patrná osobnostní dynamika individuálního osudu – tento přístup široce uplat

ňovaný např. u neuróz se však u mládeže s kriminálním chováním prakticky

nepoužívá. (Důvodem jsou patrně komunikační obtíže mezi dospělými profesio

nály a velmi nedůvěřivými mladými lidmi, kteří mají sklon k delikvenci.) Soudo

bou sociologií a psychologií studované společenské a osobnostní předpoklady ke

kriminálnímu chování však v žádném případě neumožňují jednoznačné před

povědi chování konkrétních jednotlivců; jejich závěry jsou odvozeny ze studia

skupin a mohou být vztahovány především na skupiny.

Z důvodu specializace vědců v akademicky uznávaných disciplínách (a bez

ohledu na úvodní proklamace o nestejnorodosti jevu zvaného delikvence)

téměř každé syntetičtější pojednání o příčinách delikventního chování mládeže

delikvenci fakticky uzná za homogenní kategorii a jeho autor se bez dalšího

vysvětlování ztotožní s hlediskem svého oboru. Potom podá přehled psychologic

kých (sociologických, kriminologických nebo jiných) teorií a výzkumů, v němž

odliší formou kapitol faktory přispívající k „jedné“ delikvenci. A nebo, což je dnes

zvykem hlavně v USA, editor sestaví sborník nabízející k tomuto tématu dosti

nesourodé příspěvky specialistů z různých oborů. My máme blíže k prvnímu

způsobu, ale doufáme, že jsme byli dostatečně „víceoboroví“ a nepropadli své

primární orientaci na sociální práci a psychologii.

Náš pohled na delikvenci mládeže nemůže být zcela nestranný. Nemůže ig

norovat probíhající debaty politiků, odborníků i veřejnosti o nejlepším způsobu

reakce společnosti na kriminální chování mládeže. Snižování hranice trestní

odpovědnosti, v němž někteří vidí zásadní inovaci, se nám jeví jako pouhé

jednostranné přitvrzování represe. Rychlá a přiměřená represivní reakce je

v některých případech nutná, nicméně daleko důležitější jsou změny systémové.

Jednou z nadějných iniciativ je práce skupiny odborníků na zákoně, který

oddělil trestní politiku týkající se mladistvých od trestní politiky zaměřené na

dospělé a zohlednil specifické potřeby mladistvých i velká rizika, která s sebou

represivní opatření nesou. Jinou oblastí nutných systémových reforem jsou

způsoby organizace a práce státních zařízení, do nichž jsou umisováni mladi

ství, kteří se chovají predelikventně nebo delikventně. Všechny uskutečnitelné

typy prevence delikventního chování by měly být periodicky formulovány

v celonárodním preventivním programu a systematicky podporovány. Zatím

u nás prevence fakticky spočívá v technických opatřeních (např. rozmísování

kamerdocentervelkoměst).

Čtenáře, který není zběhlý v právnické, kriminologické, sociologické a psy

chologické terminologii ani není školen v oboru sociální práce, musíme předem upozornit, že některé v běžném i úředním jazyce používané výrazy (dítě, mladistvý, nezletilý, nedospělý, riziková mládež, sociální selhání, prevence,

18

PŘEDMLUVA

subkultura, komunita, delikvence, kriminalita atd.) mají v odborných disciplínách zabývajících se rizikovou mládeží zvláštní, poměrně přesné významy. Tyto a další odborné termíny, jež se snažíme používat ve shodě s našimi i cizími prameny, jsou vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. (Jeho prohlídku velmi doporučujeme ještě před četbou vlastního textu.)

Každá kapitola začíná přehledem klíčových výrazů, který je možné využívat

jako její podrobný obsah. Zdá se pravděpodobné, že knihy bude užíváno i jako

učebního textu; pro pohodlí pedagogů jsme proto na závěr připojili seznam

kontrolních otázek, odpovídající rozvržení kapitol. V závěru je připojen i přehled

popsaných intervenčních a preventivních programů.

Dr. Dominiku Dvořákovi z nakladatelství Portál jsme zavázáni za poskytnutí

části podkladové literatury, za kritické poznámky k první verzi rukopisu

i za konečnou redakční úpravu. Jsme vděční i odborným recenzentům knihy

Dr. Kazimíru Večerkovi a Doc. Heleně Válkové za jejich podnětné návrhy na

vylepšení textu, jež jsme většinou respektovali. Naší dlouholeté spolupracovnici

Dr. Bedřišce Kopoldové děkujeme za přehlédnutí a korigování 19. kapitoly

z právního hlediska.

Praha, jaro 1998 Oldřich Matoušek

Jsme rádi, že kniha mohla vyjít ve druhém upraveném vydání v roce 2003, a že

máme příležitost předložit čtenářům toto třetí, také aktualizované vydání.

Praha, Řevnice, v zimě 2010 Autoři

19



Kapitola 1

Dědičnost

Klíčová slova

genetická dispozice, „nepopsaná tabule“, degenerativní znaky, somatotypy, genealogický

výzkum rodin, odpor k výzkumu dědičnosti, ultrakonzervativní politické postoje, studie dvojčat,

jednovaječná dvojčata, dvojvaječná dvojčata, adopční studie

Genetická zakotvenost lidského chování je aspekt současnými společenskými

vědami stále nedoceněný. Prakticky všechny osobnostní vlastnosti i většina

lidských postojů, a dokonce i zájmů je dědičná. Lidské individuální charakte

ristiky jsou však z tohoto hlediska mnohem méně prozkoumány než z hlediska

vlivů prostředí (zejména vlivů rodiny a jiných skupin). Naše civilizace si totiž

chce a potřebuje myslet, že lidského jedince je možné dalekosáhle programovat

vlivy prostředí. Proto si vytváří vědecké teorie a s nimi volně souvisejí soustavy

přesvědčení (viz např. doktríny jednotlivých psychoterapeutických škol), jež

tento předpoklad potvrzují.

Historickou prioritu v zaměření společenskovědních disciplín na vlivy

prostředí má novověký osvícenský racionalismus, který prohlásil člověka za

„nepopsanou tabuli“, na níž výchova může napsat téměř cokoliv. Odtud vede

přímá linie k behaviorismu, k nejvlivnějšímu pedagogickému a psychologic

kému směru začátku 20. století, a k moderním teoriím učení.

1.1 Historický exkurz

Biologické determinanty delikventního chování byly již v minulém století

předmětem studií odborníků zaměřených na delikvenci – v nich však byly

pouze zjišovány „degenerativní znaky“ příznačné pro „rodilé“ zločince (např.

pověstné tvary ušních boltců popsané lékařem Lombrosem na konci 19. století).

21


MLÁDEŽ A DELIKVENCE Takto definované znaky byly jako rozlišující kritérium mezi delikventními a nedelikventními osobami v kontrolních studiích provedených začátkem 20. století na vojácích a studentech zavrženy. Představa o degeneraci některých jedinců souvisela v 19. století s darwinovskou teorií o vývoji druhů přirozeným výběrem, která připouštěla, že někteří jednotlivci mají ke svým zvířecím předkům vývojově blíže než jiní. Snad posledním představitelem této linie výzkumu byl americký antropolog Hooton, studující ve třicátých letech „degenerativní stigmata“ ve tvarech lebek zločinců. Podobnou – dnes opuštěnou – teorií byla Kretchmerova typologie ze začátku našeho století přiřazující jisté druhy delikvence čtyřem somatotypům čili typům tělesné stavby (byl to typ pyknický, leptosomní, atletický a smíšený neboli dysplastický). Tato typologie ještě doznívala ve čtyřicátých letech 20. století v USA v teoriích Sheldonových.

Systematické studium dědičnosti delikvence, jež má význam dodnes, začíná

až v našem století Goddardovým genealogickým zkoumáním amerických rodin, v nichž se vyskytlo delikventní chování. Tyto práce již začaly vliv dědičných faktorů na delikventní chování potvrzovat, i když je viděly jako projev „vrozené slabomyslnosti“, což bylo vysvětlení opřené o vyšetřování zkoumaných osob tehdy vznikajícími inteligenčními testy a stále ještě blízce příbuzné teoriím o degenerativních znacích.

Nízká popularita zkoumání genetických determinant delikvence v empi

rickém výzkumu i v souhrnných nových pojednáních o delikvenci souvisí pravděpodobně s tím, že: n studium biologických znaků je zdánlivě spojeno s typologickými koncepcemi vrozených tělesných znaků určujících osobnostní vlastnosti, jež bylo překonano již v první polovině našeho století, n i odborníci mají sklon uvažovat v kategoriích „bu , anebo“; zabývá-li se někdo z nich vlivy prostředí, má dojem, že je tím vyloučeno, aby uvažoval o biologických determinantách delikvence, n uznání genetických vlivů ospravedlňuje beznaděj v pokusech o nápravu delikventně se chovajícího člověka (o jeho převýchovu, terapii či resocializaci) a opravňuje použití nejtvrdších represivních a vylučujících opatření, případně itrestusmrti,

n vykonstruovaná biologická méněcennost některých lidských skupin byla po

užívána zločinnými režimy k masovému potlačování lidských práv, případně

k vysídlování a vyvraž ování těchto skupin; v tomto ohledu došlo nejdále nacistické

Německo za druhé světové války, což je stále velmi čerstvá historická zkušenost. Zaměření na biologické faktory podmiňující delikventní chování má nepochybně v rovině laického názoru, v rovině praktické politiky a patrně i v plánování a hodnocení vědeckého výzkumu vztah k ultrakonzervativním, rasistickým a represivním postojům. Odpovědný občanský a vědecký přístup k delikvenci však nemůže vyloučit debatu o celé třídě jevů jen proto, že by její závěry někdo jiný mohl zneužít. 22

1DĚDIČNOST

Delikvence je chování. Chování je podmíněno velice komplexně. Dědičnost je jedním z mnoha faktorů, které na ně mají vliv. Genetická dispozice může být odpovědná např. za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu. Tyto vlohy však samy o sobě nevedou k vytvoření delikventní party, která vyloupí obchod. Genetická vloha jen zvyšuje pravděpodobnost, že na chování budou mít vliv další činitelé, bez nichž by se delikventní jednání neuskutečnilo. Genetická vloha snižuje, resp. zvyšuje práh pro působení vlivů prostředí.

Studie dědičnosti jsou obvykle podnikány na dospělé populaci. Vztáhnout jejich výsledky na mládež nejde bez upozornění na fakt, že hranice mezi „delikventem“ a „nedelikventem“ je během dospívání mnohem méně ostrá než v dospělosti. Velmi mnoho mladých lidí, zejména mladých mužů, a zejména těch, kteří žijí ve velkých městech, se někdy dopustí činu, který překračuje hranice zákona. Většina z nich není nikdy vyšetřována ani dopadena. Existuje tedy mnoho mladistvých „delikventů“, kteří se nikdy nedostanou do žádného vzorku zkoumaných osob. Na to, aby se někdo stal dospělým pachatelem trestné činnosti, potřebuje dospívat osmnáct let, během nichž už může – ale nemusí – páchat trestnou činnost ještě jako mladistvý. U mladého člověka je obtížnější než u dospělého předpovědět, kam bude jeho životní dráha směřovat. Delikventní chování mladistvého může být jen ojedinělou epizodou, nebo začátkem zločinecké kariéry. Delikventní chování dospělého bude pokračovat s větší pravděpodobností v budoucnu a je také pravděpodobnější, že se z něj bude odpovídat před soudem. Podle přehledu Raineho (1993) se daří dědičnost delikventního chování nedospělých lidí lépe prokazovat v průzkumech založených na anonymních zprávách zkoumaných osob než v šetřeních založených na ukazatelích, jež se vyskytují v soudních a policejních statistikách. Dědičnost zločinnosti mládeže je méně výrazná než dědičnost zločinnosti dospělé populace. Důvodem je mj. „krátká doba“ k projevení genetické vlohy a pravděpodobně i silnější vliv sociálních faktorů během dospívání.

Empirické studie dědičnosti delikventního chování, jež nyní ve stručném přehledu zmíníme, téměř vůbec nepřihlížejí k typologiím, které vypracovali kriminologové, aby vystihli vztah mezi pachatelovou osobností a jeho deliktem. Tím je praktická hodnota těchto studií snižována, nebo je nepochybné, že některé typy delikventně se chovajících osob jsou ve svém jednání geneticky determinovány víc než jiné. 1.2 Výsledky studií dvojčat Klasickým postupem při studiu genetických vlivů jsou studie dvojčat porovnávající výskyt určitého znaku mezi skupinou jednovaječných a dvojvaječných dvojčat. Jednovaječná dvojčata (dále používáme mezinárodní zkratku MZ, tj. monozygotní dvojčata) mají největší shodu v genetické výbavě, jakou vůbec dva jedinci mohou mít. Dvojvaječná dvojčata (DZ, dizygotní dvojčata), vzniklá oplodněním dvou vajíček dvěma spermiemi, jsou si geneticky podobná ve stejné

23


MLÁDEŽ A DELIKVENCE míře jako sourozenci, kteří se narodili jedné matce a jednomu otci v různou dobu. Potíž při odlišování vlivu genů a vlivu prostředí je v tom, že studie chování rodičů k dvojčatům opakovaně potvrdily, že k MZ dvojčatům se rodiče chovají podobně, kdežto k DZ dvojčatům se chovají odlišně, totiž tak, jako by se chovali k dvěma sourozencům, kteří se narodili po sobě. MZ dvojčata tedy zažívají podobnější vlivy prostředí než DZ dvojčata.

Nejstarší studie dvojčat provedená v Německu Langem ve dvacátých letech ukazovala dramatické rozdíly mezi oběma skupinami; v jeho malém vzorku osob vykonávajících trest byla u MZ dvojčat pětkrát vyšší pravděpodobnost než u DZ dvojčat, že bylo-li usvědčeno z kriminálního činu jedno z dvojčat, bylo trestáno i dvojče druhé. V této studii však nebyla prověřována míra genetické shody mezi dvojčaty a vzorek nebyl reprezentativní. Až skandinávské a severoamerické studie dvojčat, publikované od šedesátých let, jsou považovány za směrodatné. (Jejich popis, stejně jako popis výsledků adopčních studií, zde opíráme o přehledy Traslera, 1987 a Mednicka, 1985.)

Novější studie dvojčat jsou opřeny o velké populační vzorky, nebo o vzorky menší, ale pak rozlišují stupeň kriminálního chování. Nejznámější jsou dánské práce Christiansenovy a norské práce Dalgaarda a Kringlena, jež se opírají o národní rejstříky populace (zahrnují např. všechna dvojčata narozená v určitém desetiletí nebo všechna dvojčata, jež se dožila patnácti let v určitém desetiletí) a národní rejstříky trestů. Výsledky těchto studií ukazují, že: n shoda v kriminálním chování je dvakrát až třikrát větší mezi MZ dvojčaty než mezi DZ dvojčaty, n čím jemnější je rozlišení stupně závažnosti kriminality (pobyt ve vězení, záznam v trestním rejstříku, registrace v policejním rejstříku), tím menší je rozdíl mezi MZ a DZ dvojčaty, n čím podobněji byla dvojčata vychovávána, tím menší je rozdíl mezi MZ a DZ dvojčaty v kriminálním chování (DZ dvojčata vychovávaná v těsném vzájemném vztahu rodiči, kteří se k dvojčatům chovali stejně a šatili je stejně, se v mírách kriminálního chování již téměř neliší od MZ dvojčat), n MZ dvojčata jsou všeobecně častěji zavírána do vězení než DZ dvojčata a než lidé, kteří nejsou z dvojčat. Nejpřekvapivější je poslední nález, kterýTrasler interpretuje jako souběžné působení sociálních vazeb mezi rodiči a MZ dvojčaty, mezi MZ dvojčaty navzájem a vliv stejné genetické dispozice dvojčat.

Zjišuje-li Christiansen, že ze 7 172 dvojčat narozených v Dánsku se 35 % MZ dvojčat shoduje v kriminálním chování (u DZ dvojčat z tohoto vzorku činí shoda jen 13 %), pak to znamená, že 65 % MZ dvojčat se v kriminálním chování neshoduje, z čehož podle Mednicka plyne, že vlivy prostředí mají při vzniku kriminálního chování o něco větší váhu než vlivy genetické zátěže. 24

1DĚDIČNOST

1.3 Výsledky adopčních studií Druhou klasickou metodou studia dědičnosti kriminálního chování jsou adopční studie, čili studie dětí, jež byly krátce po narození svěřeny do péče adoptivních rodičů. V této kategorii je nejvíce citovanou studií práce Mednicka a jeho kolegů, která se opírá o materiál zahrnující 14 427 adoptivních dětí, jejich biologických a náhradních rodin. Jde o adopce, k nimž v Dánsku došlo mezi lety 1927 a 1947. Analyzovány byly jen případy synů, protože kriminalita dcer byla nepatrná. V rodinách, kde nebyl ani biologický, ani adoptivní rodič usvědčen z trestného činu, mělo záznam v trestním rejstříku 13,5 % synů. V rodinách, kde byl usvědčen jen adoptivní rodič, mělo záznam v trestním rejstříku 14,7 % synů, což proti předchozí skupině nepředstavuje statisticky významný rozdíl. Ale v rodinách, kde byl usvědčen z trestné činnosti biologický rodič, mělo záznam v trestním rejstříku 20 % synů. Když se kriminality dopouštěl i adoptivní i biologický rodič, stouplo procento dokázané kriminality u synů na hodnotu 24,5. Synové, kteří se kriminality dopouštěli opakovaně, měli s významně větší pravděpodobností než ostatní zkoumané osoby rodiče usvědčeného z opakované trestné činnosti.

Tento výzkum – podobně jako jiné – nepotvrdil existenci specifické dispozice k určitému typu trestné činnosti. Biologická dispozice, která se dědí, má podle Mednicka obecnou povahu, jež souvisí se schopností dítěte přizpůsobovat se rodinným a společenským pravidlům. V jiném zpracování týchž dat s jiným týmem zjistil Mednick, že adoptování dítěte rodinou s vysokým společenským a ekonomickým postavením poněkud oslabuje projevy dědičné dispozice ke kriminalitě v chování. Děti, které byly adoptovány chudými rodinami s nízkým společenským postavením, měly o 40 % větší pravděpodobnost, že se budou chovat kriminálně, než děti adoptované rodinami z druhého konce společensko-ekonomického žebříčku. Lepší sociální podmínky během dětství tedy bez ohledu na dědičnost snižují kriminalitu adoptovaných dětí. Literatura Mednick, S. (1985): Crime in the Family Tree. Psychology Today, 19, 58–61. Raine, A. (1993): The Psychopatology of Crime. Academia Press, San Diego. Trasler, G. (1987): Biogenetic Factors. In: Handbook of Juvenile Delinquency. (Ed. Quay, H. C.)

John Wiley and Sons, New York.

25



Kapitola 2

Konstituce

Klíčová slova

lehká dětská encefalopatie, minimální mozková dysfunkce, syndrom hyperaktivity (ADHD),

poškození mozku, abnormity elektroencefalogramu, reaktivita autonomního nervového

systému, syndrom nedostatečné mozkové odezvy na podnět, psychopatie, osobnostní poruchy,

rozumové schopnosti, kognitivní komplexita, příslušnost k pohlaví, XYY syndrom

2.1 Syndrom hyperaktivity

Trvalý neklid a velké kolísání pozornosti jsou nejnápadnějšími znaky dětské

poruchy, která byla po druhé světové válce u nás nazývána lehkou dětskou

encefalopatií (LDE) a později byl pro ni přejat anglosaský titul minimální

mozková dysfunkce (MMD). Nejnověji se odborníci kloní k označování tohoto

souboru příznaků jako syndromu hyperaktivity. (Nová anglosaská a také úplně

nejnovější česká literatura pro něj používá i zkratky ADHD, jež vznikla

z anglického termínu Attention Deficit Hyperactivity Disorder – viz Train, 1997,

Kucharská, 1998.) K dalším symptomům tohoto syndromu patří změny nálad,

impulzivita chování a nápadná neobratnost. Nedostatek koordinace a zábran

je patrný nejen v pohybové aktivitě těchto dětí, ale i v řeči – děti bývají

charakterizovány jako neposedné a neustále mluvící. (Pokud za přítomnosti

ostatních symptomů projevy hyperaktivity chybí, označuje se chování jako

„syndrom ADD“, čili Attention Deficit Disorder.)

Syndrom hyperaktivity postihuje nejméně 5 %, podle některých pramenů až

10–15 % dětí, mnohokrát častěji chlapce než děvčata. Obvykle udávaný poměr

z epidemiologických studií je 5 až 6 chlapců na jedno děvče.

27


MLÁDEŽ A DELIKVENCE

Výkon těchto dětí ve škole nápadně neodpovídá jejich intelektové kapacitě –

děti jsou hodnoceny učiteli jako podprůměrné, i když v psychologických testech

dosahují někdy nadprůměrných výsledků. O něco lepších výsledků dosahují

v úkolech slovních než v úkolech neverbálních. Rozdíl mezi neverbálním a ver

bálním intelektovým nadáním se dříve používal jako jedno z diagnostických

kritérií svědčící pro syndrom hyperaktivity, dnes již není považován za jeho

rozhodující znak. Lepším vodítkem pro stanovení diagnózy může být nápadně

kolísající výkon v úkolech, které trvají delší dobu.

Děti postižené hyperaktivitou mají mnohem více úrazů než jiné děti. Bývají

častěji nemocné, a to zejména alergiemi. Mnohem častěji trpí funkčními poru

chami čtení a psaní, mnohem častější jsou u nich funkční potíže řeči – zejména

zadrhávání. Častěji trpí nočním pomočováním. Častěji mají neurotické poruchy

a poruchy chování, jež většinou mají přímou spojitost s jejich hyperaktivním

chováním, resp. s reakcemi okolí na toto chování. Jsou méně oblíbeny ve skupině

vrstevníků než klidnější děti; jejich komunikace s jinými lidmi je přerývanější,

jejich odezvy na partnera v komunikaci jsou hodnoceny jako méně přiměřené.

Častěji mají snížené sebehodnocení.

V minulosti oblíbené vysvětlování této poruchy přidušením dítěte během

porodu se dnes již nepovažuje za přiměřené pro většinu případů, nicméně nedostatek kyslíku poškozující mozkovou tkáň novorozence během komplikovaného, dlouhého porodu nesporně u některých dětí s jejich pozdější hyperaktivitou souvisí. U jiných dětí mohly na vývoj mozku nepříznivě působit vlivy předporodní čili komplikace těhotenství infekčními a jinými chorobami a také alkoholismus a kuřáctví matky během těhotenství. O poškození mozku svědčí nové studie založené na vysoce citlivých zobrazovacích postupech (pozitronová tomografie a magnetická rezonance), jež dokazují sníženou hustotu mozkové tkáně v některých oblastech a zhoršení krevního zásobování mozku. Drobné a různorodé poruchy v elektrické aktivitě mozku jsou u těchto dětí nacházeny mnohem častěji než u dětí nepostižených. Biochemickými metodami byly u hyperaktivních dětí prokázány také snížené hladiny neurotransmiterů čili látek napomáhajících přenosu vzruchů mezi mozkovými buňkami. Syndrom hyperaktivity má nepochybně i dědičnou složku – MZ dvojčata se v hyperaktivitě shodují téměř dvakrát častěji než DZ dvojčata. Dnešní věda zatím nedokáže určit všechny faktory, jež hyperaktivitu způsobují.

Nedávné pokusy vysvětlovat hyperaktivitu dětí jako důsledek nedostatku či

převahy jistých látek v potravě (např. cukru) zatím nejsou obecně akceptovány.

Existují totiž práce dokazující, že zvýšený příjem cukru v potravě zvyšuje

hyperaktivitu dospívajících, i práce dokazující, že dospělí pachatelé násilných

činů trpí častěji hypoglykemií. Nejnovějším výzkumem jsou tyto studie zpřes

ňovány do pravděpodobnějších hypotéz o alergiích na určité látky, jako je

fenylethylamin nacházející se v čokoládě, tyramin obsažený v sýrech, glutamát

sodný používaný jako konzervační přísada do mnoha potrav



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist