načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mladé pověsti české - Kamil Sikora

Mladé pověsti české

Elektronická kniha: Mladé pověsti české
Autor:

Román popisuje trable mladých lidí, zaskočených nenadálou změnou režimu. Odehrává se v porevoluční atmosféře devadesátých let, kdy byl život mladých lidí zajímavý a skvělý. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Kamil Sikora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 288
Rozměr: 22 cm
Vydání: 2. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-3448-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román popisuje trable mladých lidí, zaskočených nenadálou změnou režimu. Odehrává se v porevoluční atmosféře devadesátých let, kdy byl život mladých lidí zajímavý a skvělý.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kapitola první

Zrození génia

Život nepochopených géni ů není jednoduchý. Konkurence je strašlivá, zejména když si uv ědomíme, že za nepochopeného génia se dnes považuje v podstat ě každý blbec. Většina t ěchto géni ů však nemá ani ten nejmenší zájem o nějaké hlubší pochopení tohoto sv ěta, jen vyjad řují obecn ě uznávané názory a stanoviska. Před pěti sty lety tito géniové vy řvávali, že Zem ě je placatá, dneska po p ěti pivech s naprostou vážností diskutují o Teorii relativity. A jen tak mimochodem, vždycky jich bylo a bude dost.

Mladý pan Věnceslav Kiliján se narodil do zcela běžné rodiny nepochopených géni ů v truchlivém údobí reálného socializmu. I jeho otcem byl klasický nepochopený génius, což se poznalo podle toho, že v podstat ě krom ě siláckých řečí nikdy nic nedokázal a konzumací piva p řekra čoval b ěžný pr ůměr. Jeho matka našt ěstí geniální nebyla, protože um ěla va řit, prát a nakupovat, což géniové nezvládají a díky tomu jejich domácnost vcelku fungovala. Tak to už na tomto sv ětě chodí, géniové vždy pot řebují n ěkoho, kdo by se o n ě staral. A když z nich nakonec géniové nevyrostou, nevadí, alespo ň ve v ětšin ě p řípad ů zplodí dalšího kandidáta.

První m ěsíce svého života si mladý pan Věnceslav v ůbec nepamatoval, byl totiž po v ětšinu času zcela zaneprázdn ěn konzumací mate řského mléka. To mléko v ětšinou z části vybryndal a zbytek po chvíli prom ěnil v řídkou hn ědou tekutinu, která d ělala jeho rodi čů m spoustu radosti. Taky to ob čas kombinoval s blinkáním, takže u Kiliján ů nikdy nebyla nuda.

„Táto, malý se nám zase poblinkal,“ oznámila mladá paní Kilijánová svému choti t ěsn ě p řed ve čeří. „No copak to provedl náš malý génius?“ za čala broukat na malého V ěnceslava. Ten ji pozoroval nevinnými očky, v nichž jako by už tehdy probleskl první náznak budoucích lumpáren a skopi čin.

„Vždy ť je to ješt ě mimino,“ usmál se hrdý tatík a dál si četl noviny. „Ty s tím nad ěláš. Mimina se p řece ob čas poblinkají, to je úpln ě normální. Prost ě mu vyper bryndá ček a je po problému.“

„Ale on si nepoblinkal bryndá ček, táto,“ za čala se pochechtávat jeho žena. „Cht ěla jsem ho p řebalit a na chvíli ho položila tady na pohovku. No a on se p řekulil a najednou z řídil to tvoje nové sako, co sis tam před chvílí položil. Je to tvoje vina, máš si uklízet své v ěci.“

„To snad ani není možné,“ vysko čil z křesla pan Kilián. „Ješt ě mu není ani rok a už mi zni čil sako! Co provede až mu bude p ět? Vyhodí město do vzduchu? V čem asi tak půjdu zítra do práce?“

„Ty s tím nad ěláš, prost ě si to sako vyper a je po problému,“ ironicky opá čila paní Kilijánová. „Musíme to ten rok, dva, vydržet a pak to p řestane. Tedy, jestli se nám nepotatí!“ dodala, aby si trošku rýpla.

„No dovol,“ otráven ě poznamenal její manžel a odnesl si své sako do koupelny.

Prvotní náznaky chlapcovy geniality se projevily již v batolecím v ěku, když jako svou úplně první v ětu pronesl: „Blá-blá, ge-be-be!“, to když mu rodi če donesli studený sunar. Ano, nejedná se o n ějakou zvláš ť silnou myšlenku, ale již pouhé pochopení vztahu mezi citovým poutem rodi če a teplotou sunaru, je d ůkazem zvýšených rozumových schopností. Rodi če se jeho každodennímu brblání nejprve divili, ale pak si zvykli a za čali mu sunar oh řívat. Díky tomu se malý V ěnceslav uklidnil a p řestal zu řiv ě mlátit celé hodiny ch řestítkem o ohrádku, jak to dělají jiné d ěti, a za čal zamyšlen ě pozorovat okolní sv ět ze své kolébky.

Pozoroval, ob čas zaslintal a nakonec pokýval hlavou. Sv ět byl rozhodn ě divný. V té dob ě samoz řejm ě ješt ě nikdo netušil, že se práv ě zrodil veliký filozof, ale to je celkem b ěžné. Málokteré mimino si dokáže vydobýt respekt dosp ělých, zejména t ěch, kte ří mu každý ve čer utírají zadnici.

„Už aby šel do školky,“ mumlal si pan Kiliján, když absolvoval každodenní povinné přebalování. „Tam ať si ho p řebaluje kdo chce.“

„Děti ve školce se nep řebalují,“ opravila ho paní Kilijánová. „Tam už chodí p ěkn ě na no čník.“

„Samoz řejm ě,“ prohlásil otráven ě pan Kiliján. „Posírání si nechávají na doma, aby náhodou neztratili spole čenskou prestiž,“ ulevil si a p řemístil se na gau č k televizi. Chvíli bylo ticho.

„Ale už te ď je jasné, že z něj žádný génius nebude!“ neodpustil si po chvíli ticha další poznámku pan Kiliján, protože v televizi jako obvykle nic nebylo.

„Zato tys byl génius už od svého narození,“ opá čila ironicky paní Kilijánová. „Akorát se to v ěkem nějak vytratilo,“ dodala, ale pan Kiliján už ji neposlouchal. Jako každý nepochopený génius m ěl schopnost vypínat sluchový orgán jak se mu to zrovna hodilo.

Našt ěstí netrvalo dlouho a p řání pantáty Kilijána se vyplnilo, alespo ň s tou školou. Mladý pan V ěnceslav nastoupil do místní m ěšťanky, kterou musí projít každý nový nad ějný ob čánek. Od tohoto kroku si spole čnost i rodi če nejprve mnohé slibují, aby nakonec rezignovali a spokojili se s tím, že je nad ějný ob čánek alespo ň zdravý. No co se dá d ělat, jak by to na tom sv ětě vypadalo, kdyby byl každý z nás opravdový génius. Ti nepochopení v ětšinou lidstvu úpln ě sta čí.

Bláhový člov ěč e, myslíš si, že je n ějakou výhrou být géniem? Rad ěji to necht ěj, je to prokletí! Potom už tv ůj vlastní život nebude pat řit tob ě, ale úkolu být výjime čným. Rad ěji ale necht ěj být výjime čným, ale pr ůměrným, jedin ě tak m ůžeš být š ťastný. Sv ět je totiž tak ustrojen, že nejv ětší bezpe čí je v davu, uprost řed stáda. Vpředu i vzadu je nebezpe čno.

Kapitola druhá

Co se v mládí nau číš

Víte, všechny názory, které si za sv ůj život vyslechneme, jsou jen pouhou slitinou barev, mozaikou rozli čných myšlenkových postoj ů a pocitových v ůní, platných pouze pro okamžik a pro onoho konkrétního mudrlanta, který je práv ě vy řkl. P řitom onen mudrlant je sám častokrát ješt ě v pr ůběhu svého vlastního života mnohokrát pozm ění, není tedy d ůvod se k nim p říliš upínat. Žádný p řiu čený názor totiž není tak dokonalý, aby obsáhl vše. A mimo to, samostatn ě p řemýšlet vás to stejn ě nenau čí. Z toho vyplývá, že chodit do školy je pro většinu nepochopených géni ů jen pouhou ztrátou času.

Malý V ěnceslav nastoupil do první t řídy v šesti letech, jako n ějaké zcela oby čejné dít ě. Je ovšem nutno dodat, že od oby čejného dít ěte by ho v těch letech nerozeznal ani bystrozraký. Ješt ě neum ěl číst a jeho matematické schopnosti stály za starou belu. Dokázal sice hned první den ve škole na tabuli rozlišit ježka od motýla, za což ho u čitelka pochválila, ale to byl taky na dlouhé m ěsíce jeho jediný výrazn ější intelektuální úsp ěch.

Pak ale chlapec zabral a výsledky se po čaly dostavovat. Malý V ěnceslav se drze nau čil číst už v první t říd ě a ihned za čal konzumovat časopis Sluní čko, nejkvalitn ější tiskovinu všech dob, p řičemž v n ěm uvedené články p ři rozli čných diskusích o p řestávkách ve škole zhusta kritizoval. A neustále se snažil být vtipný, aniž by byl v ětšinou pochopen.

„Čímpak bys cht ěl být, až budeš velký?“ zeptala se ho u čitelka p ři p ředávání vysv ědčení.

„Cht ěl bych být milioná řem,“ rozhodl se po chvíli přemýšlení malý V ěnceslav, aniž by p řesn ě v ěděl, co to vlastn ě doopravdy znamená. „To by se mi moc líbilo, soudružko u čitelko.“

„Ale to p řece není žádná práce,“ za čala se culit soudružka učitelka. „Ty bys necht ěl být t řeba kosmonautem?“

„Necht ěl!“ opá čil drze malý Věnceslav. „Být kosmonautem je divné.“

„Ale to vůbec není divné,“ za čala ho rozvern ě přemlouvat milá paní učitelka. „Kosmonauti létají do Vesmíru a tam zažívají r ůzná dobrodružství. Každý malý chlapec se přece chce stát kosmonautem, nebo ne?“

„Možná, ale já teda ne,“ odseknul jí s dětskou up římností mladý pan Kiliján. „Kosmonauti to mají strašn ě daleko do práce a to by se mi moc nelíbilo,“ dodal po chvíli p řemýšlení, čímž ji úpln ě dorazil. V tu chvíli paní učitelka pochopila, že ji práv ě setřel šestiletý špunt a už nikdy se ho na nic neptala.

Ani jiné d ěti s ním moc diskutovat necht ěly a rad ěji hrály čáru, proto se u malého V ěnceslava rozvinula zna čně svérázná povaha. To již filozoficky vyzrával, tudíž netrvalo dlouho a pustil se do vlastní tvorby. Ve t řetí t říd ě p řečetl a červenou tužkou opravil všechny díla Ond řeje Sekory, za což dostal od tatínka pohlavek, jelikož obrázkové knihy byly v těch dobách drahé. To ho vyburcovalo k napsání první protestní básn ě, přízna čně nazvané: „Pro č je m ůj táta idiot?“ která by jist ě zp ůsobila celosv ětový poprask, bohužel ji Venca ztratil p ři p řevlékání v družin ě. Mimochodem, to nebohé dít ě, které ji náhodou našlo, museli zanedlouho rodi če hospitalizovat se zápalem mozkových blan. Možná se jednalo o shodu okolností, spíše to však byla první vlaštovka zrodu nevšední osobnosti, mocn ě svými myšlenkami p ůsobící na náš sv ět.

Po v ětších i menších peripetiích tedy dokon čil malý V ěnceslav základní školu a bylo nutno pohnout se dál. Na gymnázium však milého V ěnceslava z důvodu mizerných studijních výsledk ů na základní škole nep řijali, jelikož do té doby nem ěl o jeho genialit ě nikdo ani páru a pozd ěji taky ne. Skon čil tedy na pr ůmyslovce, jako každý, kdo má problémy by ť jen s pouhým d ělením a násobením. Pr ůmyslováci byli tehdy považováni za jakýsi intelektuální odpad, který je p ředur čen k pr ůměrnému životu.

Na své k řestní jméno mladý pan Kiliján moc pyšný nebyl, jelikož V ěnceslav je všechno, jenom ne moderní jméno. Být V ěnceslavem není jednoduché a skoro to zavání minulým stoletím. Krom ě toho se na sv ětě pohybuje p říliš mnoho vtipálk ů, a proto se po děsivých zkušenostech na základní škole všude představoval jako Venca. Už v té dob ě byl pevn ě přesv ědčen o tom, že je génius, a tak se snažil na sebe příliš neupozor ňovat. Jenomže nabýt již v období dospívání p řesv ědčení o tom, že jste génius, nem ůže dopadnout jinak, než totální namyšleností. Navíc se dostával do puberty a za čal být stále více drzý, čímž své učitele zna čně roz čiloval.

„Kiliáne, poj ď k tabuli a řekni nám n ěco t řeba o zákonu akce a reakce,“ vyzvala ho přísným hlasem paní učitelka. Vyzvala ho tím roztomile záke řným zp ůsobem, kdy se žákovi říká p říjmením a sou časn ě se mu tyká.

„Zákon akce a reakce je moc důležitý zákon, paní učitelko,“ vymlouval se Venca. „Je to jeden z těch nejd ůležit ějších zákon ů, které v ůbec existují.“

„No výborn ě a jak tedy zní?“ zeptala se ho už o poznání vlídn ěji paní u čitelka.

„Akce je akce a reakce je reakce, paní učitelko,“ odvětil Venca po kratším p řemýšlení.

„Takže akce nám vyvolává co?“ zeptala se ho paní u čitelka.

„Další akci?“ zkusil to Venca.

„Práv ě že reakci!“ zasmušila se zkoušející. „A kdo ho vymyslel a co to znamená?“ pokra čovala nemilosrdn ě ve výslechu.

„Nikdo ho nevymyslel, je to takový ten zákon, který se p ředává z generace na generaci,“ učinil poslední pokus Venca, ale op ět neúsp ěšn ě.

„Je to t řetí Newton ův zákon, Kilijáne,“ chladně odtušila paní u čitelka a zapsala mu další p ětku. „To musíš znát! Newtonovy zákony jsou základem fyziky!“

„T řetí? No už je mi to jasné, já jsem se u čil jenom první dva,“ dodal vtipálek Venca a pelášil do své lavice.

„Tak jak tedy zní ty první dva?“ zastavila ho s nad ějí v hlase ta naivní dáma.

„To nevím,“ p řiznal se Venca. „Jsem totiž nervózní, soudružko u čitelko.“

„Píšu ti další dv ě pětky, Kilijáne!“ otev řela jeho žákovskou knížku jeho učitelka. „Já se s tebou už nebudu zlobit!“

A tak to šlo rok za rokem, samé studijní neúsp ěchy. Po skon čení školy se tedy Venca Kiliján

9

místo dalšího u čení rad ěji v ěnoval svým koní čkům.

Bavilo ho p ředevším brnkání na kytaru a psaní básní.

Měl však problémy s rýmem, který vždycky tak n ějak

nemohl najít a proto p řemýšlel, jak by to vy řešil. A

jednoho hodn ě pošmourného jitra, zp ůsobeného

zataženými žaluziemi, to Venca pochopil. Stane se

um ělcem, tak se dají pocity vyjád řit nejlépe.

To bylo mimochodem jedno z jeho nejhorších

životních rozhodnutí, aniž by to však zatím chápal.

Umělci jsou totiž hodn ě pochybná sebranka. Vlastn ě

skute ční um ělci ani tak ne, jako spíše ti, co si na n ě hrají.

Ti, kte ří se kolem um ělc ů rádi pohybují a tak n ějak

celkov ě se tím parazitováním na nich i živí. D ůsledkem

toho je, že v každém m ěst ě najdete prapodivnou partu

rozli čných líných existencí, kterým se prost ě jen nechce

pracovat, proto si hrají na celebrity, aniž by jimi ve

skute čnosti byli.

Kapitola t řetí

Práce šlechtí člov ěka

Sv ůj následující život po maturit ě si Venca původn ě p ředstavoval tak, že ho celý stráví p ředstíráním zájmu o práci a z ůstane v klidu u rodi čů až do d ůchodu. V podstat ě mu bylo jedno, o jakou práci bude naoko usilovat, šlo mu p ředevším o to, aby se mohl od rána do ve čera poflakovat, v čemž spat řoval smysl života. Tomu by nejlépe odpovídala práce ú ředníka, t řeba v odboru životního prost ředí, protože t ěmto lidem se každý vyhýbá. Dokonce, i když jdou do kantýny, všichni ute čou, v četn ě obsluhy, není totiž nic nudn ějšího, než hodinu poslouchat aktuální stav plechovek v Od ře. Navíc, následkem četby filozofických knih byl Venca práv ě kapánek posedlý Jsoucnem, aniž by úpln ě p řesn ě věděl, co je to vlastn ě za č, ale i tak tohle slovo stále používal a nesmírn ě si na tom zakládal.

Jenomže krutý Osud rozhodl jinak a Venca musel za čít pracovat, protože za minulého režimu to jinak ani nešlo. A hned první den toho chudáka mrštil na chodbu Vítkovického personálního útvaru, kde nervózn ě žmoulal v ruce sv ůj ob čanský pr ůkaz. Za minulého režimu se nikdo s ob čanem moc nepáral, poslal ho prost ě tam, kde ho bylo zrovna pot řeba a na n ějaké jeho osobní p ředstavy z vysoka kašlal. Systém poslal člov ěka klidn ě i tam, kde ho pot řeba v ůbec nebylo, p řičemž jeho vlastní p ředstavy zhodnotil a založil do spis ů.

„Tohle je ostrý Zápisník, soudruhu“ oznámil Vencovi lehce obtloustlý zam ěstnanec st ředního v ěku, který si ho pozval do kancelá ře a podával mu Zápisník bezpe čnosti práce. „Do toho se nesmí čmárat, ani d ělat jakékoliv poznámky.“

„Necht ěl jsem do n ěj čmárat,“ opá čil p řekvapen ě Venca, p řičemž p řemýšlel, jak asi vypadá takový zápisník. „Ani do n ěj dělat jakékoliv poznámky.“

„Ostrý zápisník pat ří do rukou jedin ě mistrovi,“ pokra čoval ú ředník v ostrém tónu a p ředal mu onen vzácný dokument, vyrobený z řejm ě z recyklovaného toaletního papíru. Minimáln ě tak vypadal i páchnul.

„Tak pro č mi ho dáváte, když pat ří do rukou jedin ě mistrovi?“ zeptal se zmatený Venca.

„Nebu ď drzý, mláden če!“ zvýšil hlas onen úředník, zna čně p řekvapený tím, že se s ním n ěkdo opovažuje diskutovat. „Tím jsem cht ěl říct, že tenhle zápisník odevzdáš mistrovi ihned po p říchodu na pracovišt ě. A te ď mazej na dílnu a žádné skopi činy. Hlásit se budeš u mistra Bartáka, je ti to jasné?“

Venca se tedy odšoural na dílnu, kde mu mistr Barták nafasoval montérky a p řid ělil sk říňku. Po jejím otev ření se ukázalo, že předchozí majitel toužil sv ětu sd ělit smutnou pravdu, která zn ěla: Franta je debil a hovado! Tato d ůležitá informace byla vyryta h řebíkem do hnusného zeleného laku, který je spole čný pro všechny pracovní sk říňky, aby d ělník ům už ráno příjemn ě zvedly náladu.

„Hele, mladej,“ houkl na n ěj mistr Barták, když se Venca vrátil p řevle čený do montérek. „Dostal jsem výborný nápad, pozametáš nám dílnu, bažante! Kdybys náhodou nev ěděl, jak na to, tak tady pan Franta ti to ukáže. To je náš místní odborník na po řádek, vi ď Franto?“

„Dej mi pokoj, pitom če,“ zavr čel postarší pán a Venca se tak seznámil s Frantou, jehož intelektuální kvality byly ocen ěny na jeho sk říňce. „Práv ě poslouchám walkmana, nevidíš? Na hovadiny nemám čas,“ opá čil oslovený Franta a upravil si sluchátka.

„Hudba je zkamen ělá architektura,“ pokoušel se jejich hádku urovnat natvrdlý Venca, který ješt ě nev ěděl, že diskutovat s šich ťáky je hrubá chyba. „Tedy vlastn ě ne, já jsem to spletl, architektura je zkamen ělá hudba,“ opravil se po chvíli. „To řekl Goethe!“

„Gete má dovolenou,“ překvapil Vencu Franta.

„Kdo?“ zeptal se ho zmatený Venca.

„Tibor Gete, ten cikán, který d ělá na druhé šicht ě,“ vysv ětlil mu p ředák. „Ty ho znáš?“

„Já nevím,“ p řiznal se ješt ě více zmatený Venca.

„Tak pro č o n ěm mluvíš?“ zeptal se ho logicky mistr.

„Já o n ěm nemluvím, vlastn ě, víte co, pánové? Já půjdu rad ěji zametat,“ prohlásil po chvíli p řemýšlení Venca a šel si nafasovat košt ě.

Při zametání si pak povšiml, že na jednom z vagón ů je k řídou zv ěč něný nápis: Tereza má kozy z železa, což ho na okamžik rozesmálo. Lidová tvo řivost holt zasahuje do všech sociálních vrstev obyvatelstva. Ve čer šel spát dost zoufalý, jelikož mu bylo jasné, že následující p říjemné dny ho čekají po zbytek života. V tom se ale mýlil, protože už za n ěkolik týdn ů se m ěl jeho život od základ ů zm ěnit.

Možná to vyzní jako paradox, ale pracovní skupiny m ůžou vzniknout jedin ě z jednotlivc ů, kte ří nesnáší práci. Kdo rád pracuje, pracuje sám, aby za ním byla nějaká práce vid ět. Kdo pracuje nerad, vždy se pokouší vtla čit do nějaké pracovní skupiny, aby se tam před prací skryl. Pracovní skupina totiž vzniká ve chvíli, kdy je pot řeba n ěco ud ělat, ale tomu, kdo to má ud ělat, se práv ě nechce.

„Chlapi, dneska je výro čí říjnové revoluce,“ zaslechl Venca, sklon ěný nad ostravskou klobásou v místní kantýn ě od vedlejšího pultu rozhovor n ějakého cizího mistra s partou jiných d ělník ů. „Chystá se n ějaká oslava na nám ěstí! Pivo zdarma nikdy neodmítnu.“

„No jo, pive čko a klobásky, taky si dám,“ opá čil další z přítomných a to nem ěl d ělat. Tím jen vyprovokoval Vencu k jeho oblíbené zábav ě, dělat si ze všeho a ze všech srandu. To ješt ě netušil, jak nebezpe čný koní ček to je. A aniž by byl n ěkým osloven, chopil se hned slova.

„Ta říjnová revoluce byla naprosto skv ělá!“ vmísil se chlap ům ne čekan ě do hovoru pitomec Venca, který vytušil prostor k legraci. „Komunistická strana smazala rozdíly mezi lidmi.“

Všichni se na n ěj podívali.

„Co to meleš, mladej?“ odsekl po chvíli ticha cizí mistr. „Nejsi ty ten bažant, co pat ří pod mistra Bartáka? Vždy ť tomu vůbec nem ůžeš rozum ět, cucáku. Mému dědovi vzali statek!“

„Ale te ď m ůže pracovat v JZD a má pokoj,“ pokra čoval Venca, aniž by pochopil, že d ělnická t řída rozumí humoru jenom potud, pokud se netýká jich samotných. „Takhle by ho trápil ten strašný majetek a on by se v noci ani po řádn ě nevyspal.“

„Ty blb če, vždy ť to byla normální krádež!“ vyk řikl cizí mistr. „Zasraní komunisti, čert aby je všechny vzal! Mohl jsem zd ědit statek!“

„Ale proletariát to tak p řece cht ěl,“ odv ětil škodolib ě Venca, když vid ěl, jak se cizí mistr roz čiluje. „Ješt ě p řed chvílí jste sám mluvil o výro čí říjnové revoluce a o pivu zdarma.“

„Komu nadáváš do proletariátu, bažante?“ za čal brunátn ět onen mistr, který nepochopil jemnou ironii. „Nikdo normální přece komunizmus necht ěl. Lidi se cht ěli jenom pomstít prachá čů m!“

„Tak pro č jste všichni p ři posledních volbách zase volili komunisty?“ dostal ho Venca t ěžkou pravdou, což byla ovšem velká chyba.

„Nejsi ty náhodou n ějaký ten provokatér, jak se o nich píše v Rudém právu?“ houkl na n ěj další šich ťák. „Sem vo tom četl v příloze!“

„Nejsem provokatér,“ bránil se Venca a za čalo mu docházet, že to se svým pronikavým vtipem trošku přehnal. „Jenom se zajímám o vaše názory.“

„A nechceš tak náhodou po držce?“ zeptal se ho ne čekan ě ten cizí mistr, což byla jeho jediná reakce, když se cítil intelektuáln ě zasko čen.

„Nechci,“ zaváhal zbab ělec Venca, který naprosto netušil, jak se v takové situaci zachovat. „Necht ěl jsem se vás dotknout, pane mistr. A vím naprosto jist ě, že po držce nechci!“

Ale už bylo pozd ě, protože když se d ělnická t řída rozhodne bránit svou čest, nic jí v tom nezabrání. Dokonce ani skute čnost, že tím svou čest definitivn ě ztrácí.

„Tak to ti není nic platné!“ rozk řikl se onen mistr a za čal si vyhrnovat rukávy montérkové bl ůzy. „Já ti dám takovou po držce, že t ě nepozná ani tv ůj vlastní mistr!“

„Nerozumíte tomu, pane,“ za čal couvat Venca. „Jen jsem vám cht ěl vysv ětlit, že chodit na oslavy něč eho, s čím nesouhlasíte, je blbost. Násilí plodí jen další násilí!“ pou čil ho s důstojností, vlastní všem osmnáctiletým samozvaným chytrolín ům.

A hned nato dostal po držce, jelikož pou čoval staršího, což nikdo starší nemá rád. Nechal se zmlátit, to je snad jasné, byl přece za čínající intelektuál. D ělníky od té doby za čal považovat za burany, neschopné dosahovat vyšších cíl ů a myšlenek. Tohle si mimochodem myslí každý mládežník a to p řesn ě do té doby, než pochopí, že život není tak jednoduchý, jak si v mládí myslel. Psal se rok dev ětaosmdesátý po Kristu a veliké zm ěny na sebe nenechaly dlouho čekat.

Kapitola čtvrtá

Z dešt ě pod okap

Na podzim onoho roku došlo v Československu k jakési slavné Sametové revoluci, která slibovala změnit naprosto vše. Lid nejprve cinkal klí či a přitom i trošku demonstroval, aby po nakonec několika letech pochopil, že se v podstat ě zas až tak moc nezm ěnilo. Poctiví lidé zůstali chudými a darebáci zbohatli, jak je tomu ve všech systémech, z ohledu na jejich povahu. To není nic divného, protože člov ěk je člov ěk, systémy jsou systémy a život je život. Ostatn ě, a ť žijete v jakékoli dob ě, nebo systému, bohatí a chudí lidé tady budou vždy, aby již jen svou existencí ukázali varovným prstem na vrozenou lidskou proradnost.

A práv v té dob ě nastala ve v ětšin ě podnik ů takzvaná restrukturalizace, jak se dnes odborn ě říká propoušt ění. Bohužel to bylo naprosto nutné. V systému, kdy každý musel mít práci, pochopiteln ě vznikaly velmi podivné profese. Těmto lidem se říkalo referenti, nebo tajemníci, a jejich moudré referování a tajení jistě přisp ělo k blahu lidstva, ale jejich čas prost ě skon čil. Na nejvyšší úrove ň zbyte čnosti to pak po nich dotáhli nást ěnká ři, kte ří po pádu východního bloku taktéž zcela zmizeli z pracovního portfolia všech normálních firem a dodnes nikomu nechybí.

Při této p říležitosti si však musíme p řiznat smutný fakt, že ani mladý pán V ěnceslav Kiliján nikdy nebyl ukázkovým pracantem. Netrvalo tedy dlouho a chudák Venca sed ěl na chodb ě nov ě vzniklého Ú řadu Práce a žmoulal v ruce ob čanský pr ůkaz. Tento odpudivý ú řad vyst řídal po revoluci Národní výbor, aby s ním po n ějaké dob ě svou arogancí zcela splynul. Není divu, lidé od přírody nejsou dob ří ani špatní, jsou vždy jen odrazem spole čnosti, ve které žijí. Takže bez ohledu na režimy a ideologie, se ve spole čnosti řízené doktrínou, vždy nakonec prosadí primitivní bezohlednost bezmyšlenkovitého vykonava če sv ěř eného úkolu, který postaví osobní prosp ěch nad lidskost.

Venca pozoroval nást ěnku a divil se, pro č mají kopá či o tolik vyšší nástupní plat, než prostí maturanti. St řední t řída vždycky ostrouhá, to byl jeho záv ěr. Jedin ě géniové nebo idioti se mají dob ře, pr ůměráci to za n ě vždycky schytají. On už ale dávno moc dob ře v ěděl, do které skupiny se chce za řadit. Proto se hned na po čátku své návšt ěvy pokusil vzít sv ůj Osud do vlastních rukou.

„Dobrý den, paní Veselá. Nemáte pro m ě náhodou n ějakou práci?“ zeptal se Venca personální pracovnice ihned po vstupu do její kancelá ře. „Chci strašn ě pracovat, akorát nevím kde,“ nasadil zoufalý výraz.

„A vy jste kdo?“ dostalo se mu nevrlé otázky od přid ělené ú řednice, která se sice jmenovala Veselá, ale jen málokdy se tak projevovala.

„Jmenuji se Kiliján, ale každý mi říká Venca,“ přiznal se Venca. „M ěl jsem p řijít v deset hodin.“

„M ě je úpln ě jedno, jak vám každý říká, a mimo to je skoro jedenáct! No jo, už to vidím, pan V ěnceslav Kiliján. Takže vy jste byl propušt ěn na dohodu, co? Koukám, že jste v poslední práci vydržel necelý m ěsíc. Asi jste další t ěžký pracant, že? No dobrá, máme tady volné místo kucha ře-číšníka,“ opá čila ona madam a vzhlédla od papír ů.

„Zkusil bych tedy toho kucha ře-číšníka. Kucha ři musejí být dob ří lidé, vždy ť nás krmí kvalitní, s láskou připravenou stravou.“

„Ale vy p řece máte pr ůmyslovku,“ podotkla náhle úřednice, aniž by pln ě pochopila Vencovu vtipnou poznámku. „Kdybyste m ěl alespo ň hotelovku, potom bychom o tom mohli uvažovat, ale vás mám za řazeného do kategorie pr ůmyslu.“

„Jsem kucha ř samouk, strašn ě rád va řím. Umím uva řit klobásu a nakrájet chleba. Jestli mi nev ěř íte, klidn ě vám n ěco p řinesu ochutnat.“

„Poslouchejte, ned ělejte si srandu,“ odsekla úřednice. „Tak já vás tam tedy pošlu, ale stejn ě je to na vás moc oby čejné. Podle m ě máte na víc. Tady vám vypl ňuji p ředstavenku, kterou mi hned potom, co to místo odmítnete, p řinesete zpátky.“

„Hotel Chemik, to zní dost divn ě,“ mumlal si mezitím Venca, když krá čel ze schod ů místního Úřadu práce a četl si karti čku uchaze če o zam ěstnání. „Kdo ví, z čeho tam va ří,“ zasmál se vlastnímu fórku. Ani sám nev ěděl, jak blízko je pravd ě.

„Vy jste ten nový kucha ř, co nám ho poslali z Pracáku?“ zeptal se Vency šéf sm ěny. „No nazdar, sem posílají jenom nefach čenka nebo asociály.“

„Taky nazdar,“ opá čil slušn ě Venca s náznakem ironie v hlase.

„A kde jste se u čil, v Olomouci, nebo v Brn ě?“ dostalo se mu první otázky.

„Normáln ě, tady v Ostrav ě,“ odpov ěděl stále více překvapený Venca. „Tady jsou moje podklady.“

„Ty si m ůžeš nechat, já nepot řebuji nic podkládat. Mě zajímá, jestli umíš krájet cibuli,“ namítnul jeho šéf. „A jen tak mimochodem, v Ostrav ě žádná hotelovka není.“

„Však já nemám hotelovku, mám strojní pr ůmyslovku,“ přiznal se pitomec Venca, čímž si hned na po čátku zkomplikoval kariéru. „Tady mám být jen na přechodnou dobu.“

„Tak už mazej krájet tu cibuli, bažante,“ ulevil si šéf. „Když nemáš hotelovku, tak jsi u m ě jenom pouhá pomocná síla. K masu t ě pustím, až se zau číš.“

Venca mezitím krájel a p řemýšlel o tom, že kucha řina je vlastn ě p ěkné zam ěstnání. Člov ěk je v teple, nep řed ře se a ob čas se i nají, když se nikdo nedívá. V tu chvíli se však rozlehl celou kuchyní strašný řev:

„Kam to hážeš, ty jelito?“ obo řil se na Vencu šéfkucha ř, který zahlédl Vencu, jak háže zbytky zeleniny do odpadkového koše. „Máš to v hlav ě v po řádku?“

„Myslíte m ě, šéfe?“ rozhlédl se zaražen ě Venca. „No p řece do koše.“

„A m ůžeš mi říct pro č?“ rozkro čil se p řed ním šéfkucha ř s mastnýma rukama zapřenýma v bok.

„Protože je to zkažené,“ bránil se se č mohl chudák Venca. „Tady na stran ě je úpln ě nahnilé a rozb ředlé.“

„A kdo krom ě nás dvou to ví?“

„Celá kuchyn ě,“ za čal pomalu Venca se svou improvizovanou obhajobou, jenomže byl briskn ě přerušen gastronomickou realitou.

„Takže nikdo z host ů, že?“ trumfoval šéfkucha ř. „Proto to koukej vyndat z koše. Pot řebuju maso do sekané!“

„Ale to je celer, šéfe.“

„Já vím, co to je!“ rozk řikl se šéfkucha ř. „A vůbec, jsi normální? Celer s ko řením přece chutná úpln ě jako maso. Co vás tam na té škole u čí? V sekané nemusí být ani gram masa, to přece každý ví. Rozmo čená houska s ko řením a trochou zeleniny t ěm pacient ům úpln ě posta čí.“

„Mám odkrojit alespo ň ten okraj, šéfe?“

„Sám jsi okraj! Běž rad ěji umývat nádobí,“ ulevil si unaven ě šéfkucha ř. „Bude to náhodou skv ělá sekaná. A u toho mytí budeš hlídat troubu, aby ses nenudil. Za dvacet minut mi p řijdeš říct, abych zkontroloval ten bůč ek.“

Venca se tedy p řesunul k dřezu a pono řil ruce do odporné tekutiny, skrz kterou nebylo vid ět ani na milimetr. Po hmatu našel talí ř a za čal ho mýt. Vsadím se, že ten talí ř byl čist ější, než ta voda, když ho tam dali, pomyslel si. V tomhle ho m ůžu jedin ě ješt ě víc zašpinit, ale už se neodvážil nic namítat. Mimochodem, je zvláštní, jak rychle b ěží čas, když člov ěk d ělá rutinní práci, u které nemusí p řemýšlet. Není tedy divu, že zhruba za t ři čtvrt ě hodiny se kuchyní rozlil zápach spáleniny. Šéfkucha ř vyb ěhl ze své kukan ě a otev řel troubu. Po chvíli zbrunátn ěl a za řval:

„Ty pitomé ucho, ne říkal jsem ti, a ť m ě za dvacet minut upozorníš na ten b ůč ek?“

„Nemám hodinky,“ bránil se Venca. „P ři mytí si je sundávám, aby se jim nic nestalo.“

„Ale tob ě se n ěco stane, jestli okamžit ě nevypadneš! Takového debila jsem ješt ě nikdy v život ě nevid ěl.“

21

Tím Vencova kariéra ve ve řejném stravování

skon čila a on se op ět vrátil na Úřad Práce. Byl nejvyšší

čas, jeho kariéra za čínajícího génia by utrp ěla v kuchyni

řádné šrámy. Ani v gastronomii nejsou intelektuáln ě na

výši, to byl jeho post řeh. Tak n ějak ješt ě stále netušil, že

žádná intelektuální výše neexistuje a život není žádná

procházka idealistickým rájem. To proto se všechny

zákony tlupy se opírají v podstat ě o p řání v ětšiny. To je

sice velmi divné, protože každá spole čnost je

spole čenstvím jednotlivc ů, ne jednolitým organizmem a

zájmy spole čnosti a jednotlivce se tedy liší, ale

z nějakého záhadného d ůvodu to funguje.

Kapitola pátá

Z pod okapu zp ět do dešt ě

Hlavním problémem, kolem kterého se to čí utrpení každého člov ěka, je p řemíra cht ění. Všichni lidé po řád n ěco cht ějí a nedají si pokoj, dokud to nedostanou. A když to nakonec dostanou, tak hned zase cht ějí n ěco jiného, protože si myslí, že to nutn ě pot řebují. Jenomže naše skute čné pot řeby nepramení z cht ění, ale z nutnosti a to je ten problém, který nikdo nechce slyšet. Veškeré cht ění je jen omyl, pokud není podložené nutností. Cht ění je pouhá iluze, která nám lže tím, že št ěstí si můžeme koupit, nebo ukrást. To však není pravda, štěstí si musíme především zasloužit.

Věnceslav Kiliján sed ěl op ět na chodb ě Úřadu Práce a op ět žmoulal v ruce sv ůj ob čanský pr ůkaz. Znovu pozoroval nást ěnku a nep řestával se divit, že i pomocní d ělníci mají o mnoho vyšší nástupní plat, nežli inžený ři. St řední t řída zkrátka vždycky ostrouhá, to bylo potvrzení jeho p ůvodního záv ěru.

„Tak koukám, že už jste zpátky, mláden če. Copak se stalo, cht ěli po vás, abyste pracoval?“ zeptala se ho ironicky paní Veselá. „Vydržel jste v práci celý jeden den, no to je místní rekord.“

„Poslyšte, poslední dobou se mi moc neda ří. Spálil jsem tam jeden jediný ob ěd a propustili m ě,“ post ěžoval si dost hloup ě Venca. „Jako by ješt ě nikdy nevid ěli spálený b ůč ek. Jsou to strašní burani.“

„Jeden spálený ob ěd a hned vám dali výpov ěď ? Tak to bych se na to podívala,“ zvedla o či od papír ů paní Veselá, jako vždy v p římém kontrastu se svým jménem zna čně nasraná. „To je v rozporu s novým Zákoníkem práce, nejd řív si dají požadavek na nového pracovníka a druhý den nám ho vrátí? My tady nejsme pro srandu!“ sáhla po telefonu.

„Prosím vás, nikam nevolejte,“ p řerušil ji Venca. „Víte, ono s tím ob ědem se spálila i nová trouba. N ějaké kabely to prý nevydržely, nebo co. Dneska je všechno strašn ě nespolehlivé.“

„No dob ře, já se s vámi nebudu roz čilovat. Máme tady ješt ě jeden požadavek, ale ten taky neodpovídá vaší kvalifikaci,“ oznámila Vencovi nep řítomn ě ta milá dáma, přičemž neustále n ěco vypl ňovala v novinách p řed sebou. „Hledá se prodava č hudebních nástroj ů. Požadují ukon čené st ředoškolské vzd ělání a kladný vztah k hudb ě.“

„Mám ohromný vztah hudb ě. Mohla byste m ě na to místo doporu čit? Ur čit ě vás nezklamu. Doporu číte m ě na to místo?“ zopakoval hlasit ěji, když si povšiml, že se paní Veselá op ět v ěnuje n ějakým papír ům.

„Na jaké místo?“ zeptala se roztržit ě úřednice, jelikož p ři rozhovoru s těmi pitomými uchaze či o zam ěstnání zásadn ě luštila k řížovky a p ředchozí, deset sekund vzdálený rozhovor, si už nepamatovala.

„O to místo prodava če v hudebninách,“ připomn ěl jí Venca. „Jak jste to říkala p řed chvílí.“

„Ale vy p řece máte strojní pr ůmyslovku,“ vzpomn ěla si úřednice. „Kdybyste m ěl alespo ň n ějakou lidovku, potom bychom o tom mohli uvažovat, ale vás mám za řazeného do kategorie pr ůmyslu,“ zopakovala jako stroj sv ůj oblíbený argument z Vencova prvního sezení.

„Vždy ť vy sama jste m ě poslala do kuchyn ě a to taky není zrovna pr ůmysl. A jen tak mimochodem, jsem muzikant samouk, hraji na kytaru. Jestli mi nev ěř íte, klidn ě vám tady p řijdu n ěco zahrát. Tedy, jestli v ůbec máte ráda hudbu.“

„Poslouchejte, ned ělejte si po řád ze všeho srandu,“ odsekla ú řednice. „Tak já vás tam teda pošlu, ale stejn ě je to na vás moc oby čejné. Podle m ě máte na víc. Tady vám vypl ňuji žádost uchaze če o zam ěstnání, kterou mi hned potom, co to místo odmítnete, p řinesete zpátky. Další sezení máme op ět patnáctého.“

„Ur čit ě vás nezklamu,“ sliboval Venca. „Zklamal bych totiž p ředevším i sám sebe,“ dodal p řipravené klišé, které používal v krizových situacích.

„No dob ře, jste prost ě charakter,“ zamumlala unaven ě úřednice, op ět pln ě pohroužená do k řížovky. „Na chodb ě si vezm ěte potvrzení o návšt ěvě a m ůžete to zkusit. A tu žádost neztra ťte, je tam jméno podniku a jeho adresa.“

„HNS s.r.o., to zní dost divn ě,“ mumlal si mezitím Venca, když krá čel ze schod ů místního Úřadu Práce a četl si karti čku uchaze če o zam ěstnání od své přid ělené mu čitelky. „Chybí už jenom U na t řetím míst ě. A navíc mají ředitelství v Šalingradu,“ zasmál se. „Tak to jsem zv ědavý, čím m ě ti kalousci p řekvapí.“

Venca se pochopiteln ě musel na zít řejší pohovor připravit, proto zamí řil do své domovské restaurace U džbánu. Byla to taková klasická d ělnická putyka nehorázn ě nízké cenové skupiny, což mu zatím vyhovovalo. M ěl tam spoustu kamarád ů, v ětšinou absolutn ě bez pen ěz, což byl ostatn ě i jeho každodenní problém.

„Zítra jdu na konkurz,“ oznámil všem u t řetího piva. „Jdu se ucházet o místo prodava če v hudebninách. Kone čně se dostanu mezi um ělce.“

„A kolik vás tam na tom konkurzu bude?“ zajímal se místní lidový vyprav ěč a štamgast Arnošt Materna. Mimochodem je velmi zajímavé, že s takovým jménem a pov ěstí velkého filozofa nem ěl ani tu maturitu, jelikož byl čistokrevný vyu čený haví ř.

„Tak dva, maximálně t ři,“ tipl si Venca. „O práci v hudebninách není moc velký zájem.“

„Tak to skon číš druhý, v nejhorším p řípad ě t řetí,“ ut řel ho zkušen ě Arnošt. Musel to ud ělat, byl to uznávaný mudrlant, který má vždy poslední slovo, takže moc dob ře v ěděl, že se to od n ěj o čekává.

„T řeba tam bude jenom on sám,“ p řidal se další host, kterého Venca ani neznal jménem. „To by mohl skon čit první.“

„Tak v tom p řípad ě budou mít plno!“ přisadil si ješt ě Arnošt a všichni se rozesmáli.

„To jako vážn ě?“ zeptal se neutráln ě Venca, jako pokaždé, když si z něj ostatní d ělali srandu. „Třeba mi to zítra vyjde.“

„Zítra uslyšíme tak jedin ě další výmluvu, pro č ti to zase nevyšlo,“ opá čila znud ěně servírka, která už Vencu znala. „Jestli ti to místo dají, tak máš u m ě pivo zdarma!“

„Tak to se tady uvidíme,“ sebev ědom ě se pousmál Venca, jako vždy pevn ě p řesv ědčen o své pravd ě. „Pivo zdarma nikdy neodmítnu.“

„Vy dáváte pivo zdarma?“ zeptal se zmaten ě místní opilec Tonda, který se práv ě probudit.

„Poslouchej, Tondo, my se tady bavíme, tak neotravuj!“ odbyl ho Arnošt. „Takže dělnická t řída panu chytrákovi nevoní, co?“ vrátil se zpátky k Vencovi. „No však po čkej, nebude trvat dlouho a zalituješ. Bratranec mé manželky je taky intelektuál a řeknu ti, že je to ten nejv ětší blbec na sv ětě. Jediné co umí, je hádat se o nějakém pitomém jsoucnu, ale B ůh ho vidí a jednou ho i řádn ě potrestá!“

„Žádný B ůh neexistuje, takže ho ani nepotrestá,“ pousmál se Venca a p řemýšlel nad tím, co je to jsoucno.

„A pro č si myslíš, že B ůh neexistuje, Venco?“ zeptal se ho Arnošt. „Máš k tomu n ějaký d ůvod?“

„Mám,“ opá čil suverénn ě Venca. „K jeho existenci není žádný d ůvod, to je ten d ůvod!“

„A k tvojí existenci je jaký d ůvod?“ nemilosrdn ě ude řil na hlavi čku pan Materna.

Venca se na chvíli zamyslel a po chvíli uznal, že ho ten starý chytrák Materna op ět doběhl a rad ěji zmlknul.

„No tak vidíš,“ pousmál se Arnošt. „Šet ři slovy a ušet říš si problémy.“

„Kdo šet ří, má za t ři!“ přisp ěl jim mezitím do hovoru dalším inteligentním post řehem podnapilý Tonda. „A kdo krade, ten má za p ět.“

„Dej nám pokoj, Tondo!“ št ěkl po n ěm Arnošt a pak se znovu obrátil k Vencovi: „Poslouchej, Venco, rad ěji poctiv ě makej. Mezi intelektuály se nehodíš, protože jsi pitomec. Budou si z tebe d ělat srandu a ty to ani nepoznáš. Schváln ě, je tahle sklenice poloplná, nebo poloprázdná?“

„To nevím,“ přiznal se Venca.

„No tak vidíš, p řesn ě tohle jsou ty jejich chytrosti, které mají jediný cíl. Ud ělat z tebe před ostatními hlupáka.“

„Však já na to p řijdu,“ za čal se naparovat Venca. „P řesn ě podobné chytáky jsou jako d ělané pro m ě. Vždycky jsem na to p řišel.“

„Nikdy jsi na nic nep řišel a na tenhle taky nep řijdeš,“ vysmál se mu Arnošt. „A víš pro č? Protože tenhle chyták nemá řešení! A p řesn ě takovými blbostmi se oni zabývají po řád.“

„Ale to je p řesn ě m ůj sv ět,“ vhrkl nadšením Venca. „P řesn ě tohle m ě baví. Mít n ějaké vyšší cíle, než jenom každý den chodit do fabriky.“

„Já ti n ěco prozradím, Venco,“ za čal najednou pomalu Arnošt. „Intelektuálové po řád jen chytra čí a chytají každého za slovo, aby si z něho ud ělali blbce. A když se jim to nakonec poda ří, tak se ti vysm ějou. A ty nemáš na to, aby ses jim ubránil, protože jsi moc velký dobrák.“

„Jenomže na jednu v ěc jsi zapomn ěl,“ namítnul Venca. „Že v dnešní spravedlivé dob ě platí více než kdy jindy, že poctivou prací se dopracuješ tak jedin ě k úd ěsné chudob ě. To ale člov ěk bez vyšších cíl ů nem ůže nikdy pochopit a každý den kmitá do fabriky, vyd ělávat na n ěkoho jiného.“

„Že ti jednu vlepím, ty pitom če,“ rozesmál se Arnošt Materna, který to mimochodem v ůbec nemyslel doopravdy, protože jako jeden z mála štamgast ů chápal Venc ův ujetý smysl pro humor. „Ty se možná vážn ě mezi ty intelektuály docela hodíš. P řesn ě takové provokativní kecy oni mezi sebou vedou po řád.“

„No tak vidíš,“ zasmál se Venca „A pak že kdo je tady blbec?“

„Ty sám jsi blbec, ale na to si teprve musíš p řijít,“ zhodnotil celý jejich rozhovor pan Materna a dopil poslední pivo. „A já jsem mimochodem taky blbec, jinak bych se s tebou v ůbec nebavil a šel rad ěji na ryby. Dneska by ur čit ě braly, když už jsem nepobral nic jiného,“ dodal a zaplatil útratu.

Kapitola šestá

Nemusí kapat, sta čí, když vlhne

V komickém životním údobí dospívání si tém ěř každý mládežník projde etapou ráchání svých cit ů ve h ře na n ějaký ten hudební nástroj, častokrát spojený s nemén ě komickou tvorbou poetických text ů. V ětšinou to ihned po skon čení puberty zabalí, ale najdou se i tací, kterým to z ůstane po celý život a mezi podobné zoufalce pat řil i Venca Kiliján. Byl pevn ě p řesv ědčen o tom, že je nad časovým básníkem a kytaristou, což ho p ředur čuje k um ělecké tvorb ě. Sice to tak úpln ě neodpovídalo skute čnosti, ale to je b ěžný sebeklam. D ůležité bylo získat ono vytoužené místo, ke kterému m ěl podle n ěj výsostné p ředpoklady a které by m ělo sehrát roli odrazového m ůstku jeho kariéry.

„Tak tady vás máme, pane kolego. Máte n ějaké hudební vzd ělání? T řeba konzervato ř?“ zeptal se druhý den ráno vedoucí prodejny Gejza Pelikán, čerstvého uchaze če o zam ěstnání, milého Vency Kilijána, který se práv ě dost ned ůstojn ě potil na židli p řed svým potenciálním šéfem. Ne, že by byl nervózní, jen v čera trošku slavil.

„Žádné hudební vzd ělání nemám, ale hudb ě rozumím,“ opá čil sebev ědom ě Venca a rozhlédl se po kancelá ři. Na prot ější st ěně byl veliký nápis: Zavírejte dve ře, táhne mi na padesát!, což ho znechutilo. P ěkn ě ký čovité, pomyslel si. „Navíc mám hudební sluch. Hraju totiž na kytaru!“ dodal, když si povšiml, že jeho přiznání o absenci hudebního vzd ělání žádné velké nadšení nevyvolalo.

„Nějaký ten hudební sluch má každý,“ opá čil pan vedoucí. „To není žádná kvalifikace.“

„Každý ne,“ za čal si vymýšlet Venca. „Kup říkladu m ůj otec nerozezná komorní Á od nějakého jiného Á,“ za čal op ět nemístn ě vtipkovat, p řičemž zaml čel skute čnost, že jeho otec je již drahnou dobu po smrti, tudíž rozeznávání tón ů v jeho p řípad ě nep řichází v úvahu.

„Ale pro práci v hudebninách pot řebujete n ěco vědět i o ostatních hudebních nástrojích, nejen o kyta ře,“ pokra čoval mezitím vedoucí. „Jak se d ělí, z čeho se skládají a tak podobn ě. Tady chodí jen samí muzikanti a ti od prodava če o čekávají, že jim poradí. Musíte o tom vědět ješt ě víc než oni, což je dost t ěžké, protože každý muzikant si o sob ě myslí, že je nejchyt řejší na sv ětě. Máte s tím n ějaké zkušenosti?“

„Celkem rozumím kytarám,“ zd ůraznil svou jedinou odbornost Venca. „Vím z čeho se skládají a tak.“

„A z čeho se skládá taková klasická kytara?“ prozkoušel ho letmo vedoucí.“

„Taková klasická kytara se skládá z takového klasického kusu d řeva a n ěkolika strun,“ odpov ěděl po chvíli p řemýšlení Venca.

„Tomu klasickému d řevu se říká korpus. Ten se dělí na luby, horní a spodní desku,“ pousmál se Pelikán. „Všechno je p řesn ě specifikováno.“

„To jsem zrovna cht ěl říct, šéfe, než jste m ě přerušil,“ vyhrknul Venca.

„A jak rozd ělujeme dechové nástroje?“

„Na nástroje foukací a troubící?“ zkoušel to dál Venca.

„Kdepak,“ bavil se pan vedoucí. „Na nástroje dřev ěné a plechové. Mohl byste zkusit uvést p říklad nějakého plechového dechového nástroje?“ zkusil sv ůj oblíbený chyták.

„Saxofon!“ chytil se Venca.

„To jsem si myslel,“ opá čil suše pan vedoucí. „Nevíte o tom v ůbec nic! Ale řekn ěme, že tohle se můžete dou čit. Jenomže plat není nic moc, co vy na to?“

„To mi vůbec nevadí,“ vyhrkl v záchvatu nadšení Venca, kterému nedošlo, že tato chvíle je nejmén ě vhodná k vtipkování. „Pracuji zásadn ě pro radost.“

„Vám doopravdy nevadí nízký plat?“ podivil se pan vedoucí, protože podobného člov ěka ješt ě nikdy nepotkal.

„Ani náhodou,“ zvedl dva zk řížené prsty Venca na znamení p řísahy. „O peníze mi nikdy nešlo. Stejn ě jenom kazí charakter a já bych cht ěl jednou zem řít jako morální vzor pro budoucí generace. N ěco jako Mistr Jan Hus, ale pokud možno bez toho ohýnku.“

„No, to už se dá považovat za jakousi kvalifikaci,“ rozesmál se Pelikán, kterému kone čně došlo, že si z něj Venca d ělá legraci. „Podívejte, jelikož mi dneska p ět zájemc ů odešlo, když se dozv ěděli platové podmínky, tak já to s vámi zkusím. Hudební teorii a zbožíznalství si doplníte za provozu. Tady máte Nauku o hudb ě, n ějaké katalogy, p řes víkend se to nau čte a v pond ělí a ť jste za pultem. A mimochodem, umíte vůbec pracovat s lidmi?“

„Pane šéf, lidi jsou jako marmeláda. Je na to takové p ěkné p řirovnání. Když ji rozet řete na chleba, ne po čkejte...é, to jsem řekl špatn ě. Když je moc zralá, tak se lépe roztírá a, ne, vlastn ě je to ješt ě jinak. Když je moc sladká, tak se sice pomaleji kazí, ale, sakra, já jsem to zapomn ěl.“

„To nevadí, jste p řijat!“ oznámil mu své rozhodnutí jeho nový šéf. „V pond ělí v dev ět hodin se otvírá, tak p řij ďte o n ěco d řív.“

„Vážn ě?“ zaradoval se Venca. „A kdy p řesn ě mám p řijít?“

„Otevíráme v dev ět, tak přij ďte alespo ň o p ůl deváté, a ť si to spolu projdeme,“ přikázal mu Gejza. „Ukážu vám kde je šatna, kam se ukládá tržba a tak podobn ě. Do sortimentu vás zasv ětí kolegové.“

„P řijdu rad ěji už v osm, šéfe,“ nadšen ě sliboval čerstvý zam ěstnanec. „Alespo ň se tady p řed otev řením rozkoukám a zjistím, kde co je.“

„Klidn ě, já jsem tady už od sedmi,“ pokýval hlavou pan vedoucí. „D ělám vyú čtování za p ředchozí den. Prodava či chodí tak p ůl hodiny p řed otev řením, kv ůli po řádku, p řevzetí sm ěny a tak podobn ě.“

„M ůžete se mě spolehnout, p řesn ě v osm ráno jsem tady. A pokud ne, tak m ůžete za čít obvolávat nemocnice,“ za čal op ět nemístn ě vtipkovat Venca. „A jen tak mimochodem, co vlastn ě znamená to HNS. Není to tajné?“

„Není to tajné, znamená to družstevní podnik Hudební Nástroje Suchánek. Ta zkratka je výborná, že?

„Pro č myslíte?“ zeptal se ho pomalu Venca, který už tušil, k čemu se schyluje. K takzvanému záchvatu lidového humoru, který jako vždy nebezpe čně balancuje na tenké hranici mezi vtipností a trapností.

„Říkáme tady tomu HNUS,“ nedo čkav ě vyhrknul sv ůj geniální post řeh vedoucí Gejza a hlasit ě se svému vlastnímu vtipu zasmál. „Chybí už jen U na t řetím míst ě!“

„To by m ě nikdy nenapadlo,“ uznale pokýval hlavou lhá ř Venca. „Máte skv ělý smysl pro humor.“

„Takže se uvidíme zítra,“ vyprovodil ho polichocený vedoucí a zapadl zp ět do své kancelá ře.

A hned nato vyb ěhl Venca zkonzumovat slíbené pivo zdarma, na které se t ěšil už od v ěty: „Jste p řijat.“ Pak jich zkonzumoval ješt ě n ěkolik, ale to už pochopiteln ě pat ří k věci. Nakonec se opájel p ředstavou, že kone čně opustí tu dusivou atmosféru všední přízemnosti a on zamí ří mezi um ěleckou elitu.

Kapitola sedmá

Miluj bližního svého

A skute čně, jak Venca slíbil, tak i vykonal. V pond ělí ráno, p řesn ě dv ě minuty po deváté, vb ěhl u řícený adept ušlechtilého cechu muzikantského do prodejny hudebnin a pokorn ě pozdravil vedoucího: „Zdraví čko šéfe, n ějak mi ujela tramvaj!“

„Tramvaj ujíždí t ěm, kte ří nejsou v čas na zastávce,“ rýpnul si vedoucí. „T ěm, kte ří tam už stojí, většinou neujede. To není spekulace, to jsem vypozoroval ze života.“

„Možná jsem i zaspal,“ p řipustil Venca. „Jednou za čas se mi to stane. To mi ale nem ůže nikdo vy čítat, je to ryze d ědi čná záležitost, zp ůsobená dost narušeným genofondem. M ůj otec chodil všude pozd ě. Jeho krédem bylo, že ranní ptá če d řív zaplá če.“

„Poslyšte, pane Kilijáne, to nemá s genofondem co d ělat, je to otázka disciplíny, kterou má každý možnost ovlivnit! Kdo chce vstát, ten i vstane.“

„No teda, vy jste úplný psycholog,“ pochválil ho pro jistotu Venca, který tehdy ješt ě nev ěděl, že podku řováním si vážnost nikdo nezíská.

„Dobrý pokus,“ ocenil jeho snažení pan Pelikán. „Ale v podstat ě máte pravdu, jsem tak trošku psycholog. Pomocí takového zvláštního psychologického triku, kterému se dneska říká prémie, umím dost kvalitn ě lé čit zaspávání. V ětšinou to funguje.“

„P řísahám, že už se to nestane,“ prohlásil rozvern ě Venca a mezitím pozoroval p řísnou paní, která stála vedle vedoucího.

„Takže nyní vás s n ěkým seznámím. Tohle je paní V ěrka,“ ukázal Pelikán ke své pravici. „Pracuje v oboru už p řes dvacet let a bude vás zau čovat. Budete spolu obsluhovat za pultem a krom ě toho budete mít na starosti vykládku zboží. Pak tady pracuje ješt ě jedna sle čna, jmenuje se Adéla, ale s tou se seznámíte, až se vrátí z dovolené. Mimochodem, taky po řád zaspává, zřejm ě taktéž n ějaké problémy s genofondem. Jo, a já jsem Gejza, m ůžeme si klidn ě tykat,“ natáhl k němu ruku pan vedoucí.

„Nazdar, já jsem podle k řestního listu Věnceslav, ale každý mi říká Venca!“ pot řásli si rukou. „To jméno mi dali po n ějakém strejdovi. Strejdové by se m ěli st řílet.“

„Já jsem trojitý strejda,“ oznámil mu překvapený Gejza sv ůj aktuální rodinný stav. „M ůj bratr se rozmnožuje piln ě jako hlodavec.“

„Nemyslel jsem všechny strejdy,“ up řesnil to tedy rad ěji Venca. „Jen ty, po kterých mi dali jméno!“

„To už je lepší,“ pochválil ho šéf. „Nemám rád, když m ě chce n ěkdo st řílet.“

„A já jsem paní V ěrka a tykat si nebudeme,“ vmísila se do hovoru p řísná paní s modrými vlasy a podala mu ruku. „Mohla bych být vaše matka, takže se to nehodí.“

„Dobrý den,“ utrousil Venca. „Já jsem prost ě Venca a klidn ě mi tykat m ůžete. Stejn ě mi tyká každý, i rodi če mi normáln ě tykali.“

„Vážn ě?“ podivila se paní Věrka. „Tak to spolu budeme skv ěle vycházet, protože jsem zjevn ě tak n ějak v jejich v ěku. Budu vám říkat Věnceslave. Je to moc pěkné jméno.“

„Prosím vás, jen to ne. Z V ěnceslava mám kop řivku už od základní školy.“

„No dob ře, tak teda Venca, ale jen kv ůli vám. A mimochodem, co d ělají vaši rodi če?“

„Tak to vím náhodou naprosto p řesn ě,“ opá čil Venca, který nem ěl rád, když se ho někdo moc vyptával. „Jsou bohužel mrtví! Už to budou dva roky a od té doby o sob ě nedávají v ědět.“

Nastala chvíle dlouhého ticha.

„Víte co, já vás tady nechám, stejn ě musím do banky a nevím, kdy se vrátím,“ sko čil jim do jejich hodn ě divného seznamování Gejza a briskn ě se vytratil.

„Já vím, kdy se vrátí,“ zamumlala paní V ěrka. „Až zítra, jako pokaždé. A s těmi vašimi rodi či je mi to líto.“

„To je v pohod ě,“ usmál se Venca, který si podobným cynizmem snažil zakrývat své city. „Kdybych byl vedoucím já, nebyl bych o nic lepší. A co se týče mých rodi čů , s tím si nelámejte hlavu. Sám jsem ješt ě příliš mladý na to, abych pln ě ocenil jejich genetické nedostatky, natož aby to mohl chápat n ěkdo jiný.“

Ty jsi vážn ě podivný mládenec, pomyslela si paní Věrka. Potom otev řela prodejnu a uvelebila se za pultem. Venca to po ní zopakoval, jelikož byst ře usoudil, že tím se jistojist ě nedá nic pokazit.

„Dávejte pozor, Venco, hned první den projdete ohn ěm. Jde sem znalec,“ drcla do n ěj paní V ěra ani ne po minut ě zevlování.

„Jaký znalec?“ vyd ěšen ě se rozhlédl Venca, který očekával návšt ěvu minimáln ě n ějakého lidového Bethovena, s nehorázn ě rozcuchaným ú česem a gigantickou znalostí problematiky.

„Ten starší pán, co si to k nám mí ří naproti p řes cestu,“ upozornila ho paní V ěrka. „Takhle vypadají znalci! Poznám je na první pohled, všichni se tvá ří stejn ě. Mají takový ten urputn ě samolibý výraz v obli čeji, výraz člov ěka, který všechno ví, všechno zná a od všeho má klí če. Ticho, už jsou tady.“

A do obchodu práv ě v tu chvíli za cinknutí zvonku vkro čila rodinka jako vyst řižená z žurnálu. Noblesní máma, bohatý táta, namyšlená dcerka a postarší otrapa, z řejm ě nějaký jejich známý.

„Máte n ějaké p řání?“ chopila se okamžit ě iniciativy paní V ěrka.

„Ano. Cht ěli bychom pro dceru kytaru,“ zahájil nákup pan otec. „Bude chodit do lidovky,“ dodal významn ě a rozhlédl se kolem.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist