načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mistr a Markétka - Michail Bulgakov

Mistr a Markétka

Elektronická kniha: Mistr a Markétka
Autor:

Nové vydání světově proslulého románu Michaila Bulgakova, který autor dokončil těsně před svou smrtí. Vše začíná v Moskvě na lavičce u Patriarších rybníků, kde je básník Ivan ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 393
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nové vydání světově proslulého románu Michaila Bulgakova, který autor dokončil těsně před svou smrtí. Vše začíná v Moskvě na lavičce u Patriarších rybníků, kde je básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný, kritizován nakladatelem Berliozem za svůj článek o Kristovi a Pilátu Pontském. Do jejich rozhovoru se vloží profesor Woland (ďábel) a všichni tři začnou přemýšlet o tom, jak to tenkrát s Kristem (Ješuou Ha-Nocrim) bylo. Woland Berliozovi předpoví, že ten den večer přijde o život. Samozřejmě mu nikdo nevěří, ale vše se nakonec stane tak, jak Woland předpověděl – tramvaj uřízne Berliozovi hlavu. Nyní se Woland se svými pomocníky Azazelem, Korovjevem alias Fagotem, mluvícím kocourem Kňourem a nespoutanou kráskou Helou pokouší zničit všechny, kteří měli něco společného s bytem na Sadové 302b, ve kterém Berlioz bydlel.

Související tituly dle názvu:
Mistr a Markétka B1/B2 Mistr a Markétka B1/B2
Bulgakov Michail
Cena: 239 Kč
Zápas autora s divadlem Zápas autora s divadlem
Smeljanskij Anatolij
Cena: 303 Kč
Deníky Mistra a Markétky Deníky Mistra a Markétky
Bulgakov Michail, Bulgakovová Jelena
Cena: 468 Kč
Mistr a Markétka B1/B2 Mistr a Markétka B1/B2
Bulgakov Michail
Cena: 150 Kč
Markétka a Míša na cestě kolem světa Markétka a Míša na cestě kolem světa
Kocmanová Ivana, Přenosilová Radana
Cena: 167 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Michail Bulgakov

Narodil se v rodině profesora teologie na Kyjevské duchovní akademii. Vystudoval Lékařskou fakultu Kyjevské univerzity. Roční lékařskou praxi vykonával ve Smolenské gubernii, poté se vrátil do Kyjeva. V roce 1920 zanechal lékařské praxe a věnoval se literární činnosti. Působil jako novinář - fejetonista. Od roku 1923 byl spisovatelem z povolání. Než přesídlil do Moskvy, žil nějaký čas na Kavkaze, pobýval v Tbilisi, Batumi a Vladikavkazu. Dílo tohoto talentovaného spisovatele se však koncem dvacátých let setkalo s negativní reakcí kritiky a cenzury. Jeho prozaická díla nesměla být vydávána, dramata byla stažena z repertoárů divadel. Za těchto okolností se Bulgakov obrátil v dopisech na Maxima Gorkého a J. V. Stalina s žádostí, aby mu byl povolen odjezd do zahraničí, nebo aby dostal možnost pracovat v divadle. Po proslulém telefonním rozhovoru Bulgakova se Stalinem, dostal spisovatel možnost pracovat v Moskevském uměleckém divadle MCHAT. V letech 1930 - 36 zde působil jako dramaturg, scenárista i asistent režie.

Mistr a Markétka

Nové vydání světově proslulého románu Michaila Bulgakova, který autor dokončil

těsně před svou smrtí. Vše začíná v Moskvě na lavičce u Patriarších rybníků, kde je

básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný, kritizován

nakladatelem Berliozem za svůj článek o Kristovi a Pilátu Pontském. Do jejich

rozhovoru se vloží profesor Woland (ďábel) a všichni tři začnou přemýšlet o tom, jak

to tenkrát s Kristem (Ješuou Ha-Nocrim) bylo. Woland Berliozovi předpoví, že ten

den večer přijde o život. Samozřejmě mu nikdo nevěří, ale vše se nakonec stane tak,

jak Woland předpověděl – tramvaj uřízne Berliozovi hlavu. Nyní se Woland se svými

pomocníky Azazelem, Korovjevem alias Fagotem, mluvícím kocourem Kňourem a

nespoutanou kráskou Helou pokouší zničit všechny, kteří měli něco společného s

bytem na Sadové 302b, ve kterém Berlioz bydlel.


Michail Bulgakov

Mistr a Markétka

2015


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Alena Morávková heirs c/o DILIA, 2015

© INDEART, 2015 www.indeart.cz

978-80-7519-076-5 (PDF)


OBSAH

1. NIKDY SE NEPOUŠTĚJTE DO ŘEČI S NEZNÁMÝMI LIDMI

2. PILÁT PONTSKÝ

3. SEDMÝ DŮKAZ

4. PRONÁSLEDOVÁNÍ

5. SKANDÁL V GRIBOJEDOVOVI

6. SCHIZOFRENIE, JAK UŽ BYLO ŘEČENO

7. PODEZŘELÝ BYT

8. SOUBOJ PROFESORA S BÁSNÍKEM

9. KOROVJEVOVY KOUSKY

10. ZPRÁVY Z JALTY

11. IVANOVO ROZDVOJENÍ

12. ČERNÁ MAGIE A JAK BYLA ODHALENA

13. OBJEVIL SE HRDINA

14. SLÁVA KOHOUTOVI!

15. SEN NIKANORA IVANOVIČE

16. POPRAVA

17. BLÁZNIVÝ DEN

18. NEÚSPĚŠNÍ NÁVŠTĚVNÍCI

19. MARKÉTKA

20. AZAZELŮV KRÉM

21. LET

22. V ZÁŘI VOSKOVIC

23. GALA PLES U SATANA

24. ÚNOS MISTRA

25. JAK SE PROKURÁTOR POKOUŠEL ZACHRÁNIT JIDÁŠE IŠKARIOTSKÉHO

26. POHŘEB

27. ZKÁZA BYTU Č. 50

28. POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA

29. OSUD MISTRA A MARKÉTKY JE ZPEČETĚN

30. JE ČAS! JE ČAS!

31. NA VRABČÍCH HORÁCH

32. ODPUŠTĚNÍ A VĚČNÝ KLID

EPILOG

ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY


„Nu dobrá, a kdos ty?“

„Té síly díl jsem já,

jež chtíc vždy páchat zlo

vždy dobro vykoná.“

GOETHE / FAUST


1. NIKDY SE NEPOUŠTĚJTE DO ŘEČI S NEZNÁMÝMI

LIDMI

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarchových rybnících dva muţi. První byl asi čtyřicátník malé postavy, v šedavém obleku, vykrmený proplešatělý brunet. V ruce ţmoulal kvalitní klobouk smáčknutý na placku a jeho hladce vyholený obličej rámovaly nepřirozeně velké brýle s černou kostěnou obroučkou. Druhý byl ramenatý, nazrzlý, střapatý mládenec v kostkované čepici posunuté do týla, v pestré košili, bílých pomačkaných kalhotách a černých sandálech.

První nebyl nikdo jiný neţ Michail Alexandrovič Berlioz, redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů), jeho mladý průvodce pak básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný.

Sotva zapadli do stínu nesměle rašících lip, vrhli se ze všeho nejdřív k pestře pomalovanému stánku s nápisem „Pivo, limonáda“.

Ach ano, zde musíme upozornit na první zvláštnost toho neblahého májového večera. Nejen kolem stánku, ale dokonce ani v celé aleji, která vedla souběţně s Malou Bronnou, nebylo ţivé duše. V době, kdy se zdálo, ţe člověk doslova nemůţe dýchat, a kdy slunce potom, co rozţhavilo Moskvu, se kutálelo v suchém bezvlaţném kouřmu kamsi za Sadový okruh, nikdo nepřišel pod lípy a nesedl si na lavičku; alej byla liduprázdná.

„Jednu minerálku,“ poţádal Berlioz.

„Minerálka není,“ odsekla bůhvíproč uraţeně prodavačka.

„A pivo máte?“ zasípal Bezprizorný.

„Pivo přivezou k večeru,“ odbyla ho ţena.

„A co tedy máte?“ zajímal se Berlioz.

„Oranţádu, ale je teplá,“ řekla ţena.

„Proboha, sem s ní!“

Oranţáda se bohatě ţlutě rozpěnila a ve vzduchu to zavonělo jako v kadeřnictví. Literáti se napili a hned začali škytat. Zaplatili a uvelebili se na lavičce čelem k rybníku a zády k Malé Bronné.

Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala výhradně Berlioze. Naráz přestal škytat, srdce se mu rozbušilo a na okamţik se kamsi propadlo. Po chvilce se vrátilo na místo, ale jako by se v něm uhnízdila jakási tupá jehla. Navíc Berlioz pocítil bezdůvodný, ale tak silný strach, ţe by nejraději vzal nohy na ramena a pelášil z Patriarchových rybníků.

Smutně se rozhlédl kolem; nechápal, co ho tak poděsilo. Zbledlý si utřel kapesníkem čelo a mudroval: Co se to se mnou děje? To se mi ještě nestalo. Srdce zlobí... Asi jsem přetaţený... Nejspíš je nejvyšší čas na všechno se vykašlat a marš do Kislovodska...

Vtom zpozoroval, jak mu před očima houstne rozţhavený vzduch a z něho se vynořuje muţ podivného vzezření, jakoby utkaný ze vzdušných par. Na malé hlavě měl posazenou ţokejskou čapku a byl oblečen do krátkého průsvitného kostkovaného sáčka... Neznámý měřil sáh, ale byl úzký v ramenou a neuvěřitelně hubený, a tvářil se - uštěpačně.

Berliozův ţivot plynul klidně a spořádaně, takţe redaktor nebyl na neobyčejné jevy zvyklý. Zbledl ještě víc, vytřeštil oči a zmateně si pomyslel: Není moţná!

Ale bohuţel bylo to tak. Dlouhý průhledný muţ se před ním kymácel ze strany na stranu a nedotýkal se přitom země. Berlioz zděšením zavřel oči. Kdyţ je znovu otevřel, viděl, ţe je po všem. Přelud se rozptýlil, kostkovaný chlapík zmizel a současně tupá jehla vyklouzla ze srdce.

„Fuj tajksl!“ ulevil si. „Představ si, Ivane, div mě z toho horka neranila mrtvice! Dokonce jsem měl něco jako halucinaci... “ Pokusil se o úsměv, ale jeho oči dosud vzrušeně těkaly a ruce se mu třásly. Přesto se pozvolna uklidňoval, ovíval se kapesníkem a pak prohodil veseleji: „No prosím.. .,“ a pokračoval v hovoru, přerušeném pitím oranţády.

Jak se později ukázalo, rozhovor se točil kolem Jeţíše Krista. Redaktor totiţ poţádal básníka, aby napsal velkou protináboţenskou poému do příštího čísla jeho časopisu. Bezprizorný poému napsal, dokonce v rekordním čase, ale bohuţel Berlioze ani v nejmenším neuspokojovala. Autor vykreslil hlavní postavu Jeţíše Krista těmi nejčernějšími barvami, a přesto by měl podle redaktorova názoru celé dílo od základu přepsat. Berlioz právě pronášel obsáhlou přednášku o Jeţíšovi, aby zdůraznil hlavní chybu, které se básník dopustil.

Těţko říct, co vlastně autora zradilo - snad jeho vlastní fantazie, nebo naprostá neznalost zpracovávaného tématu. Jeţíš v jeho podání byl sice dokonale ţivý Jeţíš, který kdysi ţil, jenomţe ovšem obdařený všemi zápornými rysy.

Berlioz se pokoušel básníkovi vštípit, ţe v podstatě není důleţité, jaký Jeţíš vlastně byl, jestli dobrý, nebo zlý, ale ţe jde o to dokázat, ţe Jeţíš jako osobnost vůbec neexistoval a všechno, co se o něm vypráví, ţe jsou pouhé výmysly, prachobyčejný mýtus.

Musíme poznamenat, ţe redaktor byl člověk sčetlý a ve své přednášce se velmi obratně odvolával na starověké historiky, například na proslulého Filóna Alexandrijského nebo na Josepha Flavia, jemuţ se dostalo skvělého vzdělání. Oba se nikdy ani slovem nezmínili o Jeţíšově existenci. Berlioz projevil solidní erudici, kdyţ mimo jiné sdělil básníkovi, ţe místo v čtyřiačtyřicáté kapitole patnácté knihy slavných Tacitových Análů, kde se mluví o Jeţíšově popravě, je ve skutečnosti pozdější uměle vloţená vsuvka.

Básník, který to všecko slyšel poprvé, pozorně naslouchal a upíral na přítele bystré zelené oči, občas škytal a šeptem proklínal oranţádu.

„Neexistuje jediné východní náboţenství,“ prohlašoval Berlioz, „kde by nebylo zvykem, aby neposkvrněná panna nepřivedla na svět boha. Kdyţ křesťané nevymysleli nic nového, stejným způsobem vytvořili svého Jeţíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Myslím si, ţe na tenhle fakt by ses měl hlavně zaměřit... “

Jeho fistule se rozléhala v opuštěné aleji a postupně, jak redaktor vnikal do nejodlehlejších končin problému, kam se mohl odváţit jen vysoce vzdělaný člověk, který neriskoval, ţe si zlomí vaz, dovídal se básník stále více zajímavých a uţitečných věcí, mimochodem o egyptském Osirisovi, dobrotivém bohu a synu Nebe a Země, o fénickém bohu Thammúzoví, o Mardukovi a dokonce i o méně známém hrozivém bohu Huitzilopochtlim, kterého kdysi všeobecně uctívali Aztékově v Mexiku. Právě v okamţiku, kdy Berlioz líčil, jak Aztékově hnětli z těsta figurku Huitzilopochtliho, objevil se v aleji první chodec.

Nakonec, kdy se upřímně řečeno ukázalo, ţe uţ je pozdě, různé instituce předloţily materiály s popisem neznámého. Jejich konfrontace vzbuzuje nutně údiv. Tak v prvním z nich se říká, ţe zmíněný muţ byl malé postavy, měl zlaté zuby a kulhal na pravou nohu. Ve druhém se tvrdilo, ţe to byl dlouhán s platinovými korunkami a ţe kulhal na levou nohu.

Ve třetím se lakonicky sděluje, ţe neměl ţádné zvláštní znamení. Musíme přiznat, ţe ani jediný popis neodpovídá skutečnosti.

Především: popisovaný nekulhal ani na pravou, ani na levou nohu. Nebyl obr ani trpaslík, ale byl jednoduše vysoký. Co se týče zubů - vlevo měl korunky platinové, vpravo zlaté. Na sobě měl drahý šedý oblek a polobotky zahraniční výroby v barvě obleku. Dále šedý baret posazený švihácky na stranu. Pod paţí svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy pudla. Hádali byste mu něco přes čtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený. Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně posazené. Jedním slovem - cizinec.

Kdyţ míjel lavičku, kde seděl redaktor s básníkem, pohlédl na ně úkosem, zastavil se a zničehonic usedl na sousední lavičku, vzdálenou dva kroky od našich přátel.

Němec, blesklo hlavou Berliozovi. Angličan, usoudil Bezprizorný - páni, ţe mu není horko v těch rukavičkách!

Cizinec přelétl očima činţáky, které vroubily do čtverce rybník. Bylo zřejmé, ţe tohle místo vidí poprvé a ţe ho zajímá. Spočinul pohledem na horních patrech, kde se v oknech oslnivě odráţelo lomené slunce, které se Berliozovi nenávratně vzdalovalo. Pak pohlédl dolů, do oken zčernalých soumrakem, čemusi se pohrdavě usmál, přimhouřil oči, sloţil ruce na knoflík hole a opřel si o ně bradu.

„Víš, Ivane,“ vedl dále svou Berlioz, „například výstiţně a satiricky jsi zachytil narození Jeţíše, syna boţího, ale vtip je v tom, ţe uţ před Kristem se narodila celá řada boţích synů, kupříkladu fénický Adónis, frygický Attis nebo perský Mithra. Stručně řečeno, nikdo z nich se nenarodil a nikdy neţil, ani Jeţíš. Chtělo by to, abys místo narození nebo dejme tomu příchodu tří mudrců odhalil nesmyslné zprávy o jejich příchodu. Z tvého podání vyplývá, ţe Jeţíš se skutečně narodil!“

Bezprizorný se pokoušel zbavit vyčerpávající škytavky, zadrţel dech, ale výsledkem bylo, ţe se rozškytal ještě silněji a hlasitěji. Berlioz se zarazil, protoţe cizinec vstal a zamířil k nim. Oba na něj udiveně pohlédli.

„Promiňte, prosím,“ spustil příchozí s cizím přízvukem, ale nekomolil slova, „ţe se neznáme, a přesto si dovoluji... Ale předmět vaší učené disputace je natolik zajímavý, ţe... “

Přitom zdvořile smekl baret. Našim přátelům nezbývalo neţ vstát a uklonit se.

Ne, bude to spíš Francouz... napadlo Berlioze.

Polák, usoudil Bezprizorný.

Dodejme, ţe se básníkovi cizinec od počátku ani trochu nezamlouval, zatímco Berliozovi se líbil, nebo spíš, řekněme... ho zaujal.

„Dovolíte, abych si přisedl?“ zeptal se zdvořile neznámý a přátelé mu bezděčně uvolnili místo. Příchozí obratně vklouzl doprostřed mezi ně a okamţitě se vmísil do hovoru.

„Pokud jsem se nepřeslechl, ráčil jste tvrdit, ţe Jeţíš neexistoval?“ zeptal se a upřel na Berlioze levé, zelené oko.

„Ne, slyšel jste dobře,“ ujistil ho tázaný vybraně, „opravdu jsem to tvrdil.“

„Neobyčejně zajímavé!“ zvolal cizinec.

Co ksakru chce? přemítal Bezprizorný a zamračil se.

„A vy jste souhlasil se svým společníkem?“ vyzvídal neznámý a obrátil se vpravo k básníkovi.

„Jsem pro všema desíti!“ přisvědčil Bezprizorný. Rád se vyjadřoval originálně a přitom obrazně.

„Neuvěřitelné!“ zvolal nezvaný společník, bůhvíproč se kradí rozhlédl kolem a pak pokračoval přidušeně: „Promiňte, ţe se vtírám do vaší společnosti, ale pokud jsem dobře rozuměl, vy dokonce nevěříte ani v Boha?“ Zatvářil se polekaně a dodal: „Přísahám, nikomu to neprozradím!“

„Správně, nevěříme,“ přikývl Berlioz a pousmál se nelíčenému zděšení cizího turisty, „ale o tom můţeme mluvit naprosto svobodně.“

Neznámý se zvrátil na opěradlo lavičky a zeptal se, vlastně spíš zvědavě vypískl:

„Vy jste ateisti?“

„Ano, jsme ateisti,“ přisvědčil s úsměvem Berlioz a Bezprizorný si vztekle pomyslel: Ten se na nás přilepil, panák jeden!

„To je báječné!“ vykřikl podivný cizinec, vrtěl hlavou a střídavě si je prohlíţel.

„V naší zemi ateismus nikoho nepřekvapuje,“ vysvětloval s diplomatickou zdvořilostí Berlioz. „Většina našeho obyvatelstva dávno uvědoměle přestala věřit báchorkám o Bohu.“

Neznámý provedl nečekaný kousek: vstal a stiskl překvapenému redaktorovi ruku se slovy:

„Dovolte, abych vám z celého srdce poděkoval!“

„Za co mu děkujete?“ zeptal se Bezprizorný a zamrkal.

„Za velmi důleţitou informaci, která mě jako turistu neobyčejně zajímá,“ vysvětloval podivínský cizinec a významně vztyčil ukazovák.

Tato důleţitá informace zřejmě na něj opravdu silně zapůsobila, protoţe polekanýma očima znovu propátral okolní činţáky, jako by se obával, ţe v kaţdém okně uvidí jednoho ateistu.

Ne, to není Angličan, usoudil Berlioz a Bezprizorný si v duchu řekl: Zajímalo by mě, kde se takhle pocvičil v ruštině! - a znovu se zakabonil.

„Ale smím se vás zeptat,“ pokračoval po chvilce neklidného uvaţování cizí host, „co potom s důkazy o boţí existenci, kterých je, jak známo, rovných pět?“

„Ani jeden z nich bohuţel není věrohodný a lidstvo uţ je dávno zaloţilo do archívu. Uznejte, ţe v myšlenkové sféře nemůţe existovat ani jediný důkaz o tom, ţe Bůh je,“ odpověděl s politováním Berlioz.

„Bravo!“ zvolal cizinec. „Bravo! Právě jste doslova opakoval názor všetečného starce Immanuela. Ale víte, co je zvláštní? Ţe do kořene vyvrátil všech pět důkazů a potom, jako by se chtěl vysmát sám sobě, vytvořil vlastní šestý důkaz.“

„Důkaz Kantův,“ namítl vzdělaný redaktor a pousmál se, „taky není přesvědčivý. Ne nadarmo Schiller prohlašoval, ţe Kantovy názory na tuto otázku mohou uspokojit pouze otroky, a Strauss se tomu jeho důkazu jednoduše smál.“

Berlioz mluvil a přitom horečně přemýšlel: Kdo to jenom je? A jak to, ţe mluví tak dokonale rusky?

„Toho Kanta bych za takové důkazy posadil na tři roky do Solovek!“ plácl nečekaně Ivan.

„Ivane!“ šeptl rozpačitě Berlioz.

Ale návrh, aby Kant byl dopraven do Solovek, cizince ani v nejmenším nepřekvapil. Naopak ho nadchl.

„Správně, správně!“ vykřikl emfaticky a zablýskl levým, zeleným okem, obráceným k Berliozovi. „Tam by patřil! Povídám mu tenkrát při snídani: „Profesore, vykoumal jste něco náramně sloţitého. Jak myslíte, moţná ţe to je chytré, ale nikdo tomu nebude rozumět. Vysmějou se vám.“

Berlioz vykulil oči. - Při snídani... Kantovi? Co to ţvaní? prolétlo mu hlavou.

„Nicméně, víte,“ pokračoval cizinec, kterého ani v nejmenším nepřivedl do rozpaků Berliozův údiv, a obrátil se k básníkovi, „odvézt ho do Solovek nepřipadá v úvahu, protoţe on sám uţ víc jak sto let přebývá na jiných, značně vzdálenějších místech, neţ jsou Solovky, odkud není návratu.“

„Škoda!“ popichoval básník.

„Také toho velice lituji,“ ujistil ho neznámý, šlehl po něm pohledem a pokračoval: „Znepokojuje mě jedna otázka: jestliţe Bůh neexistuje, kdo tedy, ptám se, řídí ţivoty lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?“

„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.

„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk můţe něco spravovat, jestliţe je zbaven moţnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůţe ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?

Váţně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, ţe kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou... hm... hm... najednou u vás propukne rakovina plic... “ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina...,“ zamţoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbliţší vám lţou. Vycítíte, ţe něco není v pořádku, poběţíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a moţná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, ţe něco řídí, leţí najednou nehybně v dřevěné bedně, a kdyţ lidé kolem vidí, ţe uţ není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.

Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, ţe to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protoţe náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, ţe to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, ţe se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.

Redaktor pozorně vyslechl nepříjemné vyprávění o rakovině a tramvaji, a začaly ho trápit neklidné myšlenky. Tohle není cizinec... - přemítal - divné individuum... ale dovolte, kdo je to vlastně?

„Vidím, ţe chcete kouřit?“ oslovil nečekaně neznámý Bezprizorného. „Jakou značku máte nejraději?“

„Vy máte různé značky?“ soukal ze sebe zachmuřeně básník, kterému právě došly cigarety.

„Jakou značku máte nejraději?“ opakoval neznámý.

„Domoviny,“ odsekl vztekle Bezprizorný.

Cizinec okamţitě vytáhl z kapsy pouzdro a nabídl mu se slovy: „Prosím. Domovina.“

Redaktora a básníka tolik nepřekvapilo, ţe jsou v pouzdře právě domoviny, ale spíš je udivilo samo pouzdro z ryzího zlata nezvyklých rozměrů. Při otvírání se na víčku namodrale a bíle zableskl briliantový trojúhelník.

Kaţdý z našich literátů si pomyslel něco jiného. Berlioz: Ne, přece jen to je cizinec! Bezprizorný: Čert aby ho vzal!

Básník i majitel pouzdra si zapálili a nekuřák Berlioz odmítl. Nejlíp bude, kdyţ mu namítnu - sestavoval si v duchu svou řeč – ţe člověk je smrtelný, to nikdo nepopírá. Ale podstata tkví v tom...

Dřív neţ to stačil vyslovit, cizinec začal sám:

„Ano, člověk je smrtelný, ale to by ještě nebylo tak velké neštěstí. Horší je, ţe ho smrt někdy zaskočí, v tom je ten háček. Tudíţ nikdo nemůţe s jistotou vědět, co ho čeká dnes večer.“

Jak nesmyslně staví otázku... napadlo Berlioze a namítl:

„To uţ je trochu přehnané. Například já vím víceméně přesně, co mě dnes večer čeká. Samosebou, kdybych šel po Bronné a spadla mi na hlavu cihla...“

„Jenomţe cihla,“ přerušil ho přísně neznámý, „jen tak pronic zanic nikdy nikomu na hlavu nespadne. A vůbec, ujišťuji vás, ţe cihla vám v ţádném případě nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí.“

„Moţná ţe víte, jakou...,“ vyptával se Berlioz s pochopitelnou ironií a cítil, ţe se nechává vtáhnout do jakési skutečně nejapné debaty. „Můţete mi to prozradit?“

„Milerád,“ souhlasil neznámý, změřil si ho pátravým pohledem, jako by se mu chystal šít oblek, procedil mezi zuby něco jako: „Jeden, dva... Merkur v druhém domě... měsíc zapadl... šest... neštěstí... večer... sedm...,“ a pak hlasitě a radostně oznámil: „Uříznou vám hlavu!“

Bezprizorný divoce a vztekle vypoulil oči na opováţlivého cizince a redaktor se zeptal s křivým úsměvem:

„A kdo mi uřízne hlavu? Nepřátelé? Interventi?“

„Nikoliv,“ uklidnil ho neznámý, „ruská ţena, komsomolka.“ „Hm...,“ zahýkal Berlioz, rozladěný nemístným vtipem, „ale to je málo pravděpodobné, odpusťte.“

„Já rovněţ prosím za odpuštění,“ omlouval se cizinec, „ale uţ je to tak. Ach ano, rád bych se vás zeptal, co hodláte dělat dnes večer. Jestli to není tajemství ...“

„Vůbec ne. Teď zaběhnu domů do Sadové ulice. V deset hodin večer je v MASOLITu zasedání, které řídím.“

„To se nestane,“ odporoval energicky cizinec.

„A pročpak?“

„Protoţe,“ vysvětloval záhadný společník a přimhouřenýma očima vzhlédl na oblohu, kde nehlučně krouţili černí ptáci v předtuše večerního ochlazení, „protoţe Anuška koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce uţ ho rozlila. Tudíţ se zasedání nekoná.“

Po těch slovech pochopitelně zavládlo pod lipami mlčení. „Račte prominout,“ začal po chvíli Berlioz a pošilhával po neznámém, který pletl páté přes deváté, „co s tím má co dělat slunečnicový olej. .. a nějaká Anuška?“

„Asi tolik...,“ vmísil se náhle do hovoru Bezprizorný, který se zřejmě rozhodl vyhlásit cizinci válku, a dodal: „Nebyl jste náhodou někdy v nervovém sanatoriu, občane?“

„Ivane!“ okřikl ho tiše redaktor.

Ale neznámý se ani trošku neurazil, naopak se rozpustile rozesmál.

„Byl, a ne jednou!“ řehtal se nahlas a přitom pokukoval po básníkovi jedním okem, které zůstalo váţné. „Kde já všude nebyl! Škoda jen, ţe jsem se uţ nestačil zeptat profesora, co je to schizofrenie. Takţe se ho laskavě zeptejte sám, Ivane Nikolajeviči!“

„Odkud znáte moje jméno?“

„Prosím vás, kdo by vás neznal?“ Cizinec vytáhl z kapsy včerejší číslo ţurnálu Litěraturnaja gazeta a básník zahlédl hned na první straně svůj portrét a pod ním vlastní verše. Jenţe včera by mu takový důkaz slávy a popularity zalichotil, ale teď ne.

„Promiňte,“ řekl a začervenal se, „můţete chvilku počkat? Rád bych řekl svému příteli několik slov.“

„Ó prosím, s radostí!“ zvolal neznámý. „Tady pod lipami je tak příjemně a já ostatně nikam nespěchám.“

„Podívej, Míšo,“ špital básník, kdyţ odvedl Berlioze stranou, „tohle není ţádný turista, ale špión. Nejspíš nastrčený ruský emigrant, kterého k nám poslali. Poţádej ho, ať ti ukáţe doklady, nebo pláchne...“

„Myslíš?“ zašeptal poplašený Berlioz a usoudil: Má pravdu...

„Věř mi,“ zasyčel mu Bezprizorný do ucha, „dělá ze sebe hlupáka, aby z nás něco vytáhl. Slyšels, jak mluví rusky,“ a zašilhal na lavičku, aby neznámý náhodou nefrnkl. „Pojď, zadrţíme ho, nebo nám zmizí... “

A vlekl Berlioze za ruku k lavičce.

Cizinec uţ neseděl, ale stál, a v ruce drţel kníţku vázanouv temně šedé kůţi, objemnou obálku z kvalitního papíru a navštívenku .

„Promiňte, ţe jsem se v zápalu naší debaty zapomněl představit: Tady je moje navštívenka, pas a pozvání do Moskvy na konzultaci,“ pronesl významně a probodával oba literáty očima.

Ti zrozpačitěli. Holomek, slyšel nás... napadlo Berlioze a zdvořilým gestem vysvětloval, ţe cizinec nemusí předkládat doklady. Zatímco mu je neznámý strkal pod nos, básník zahlédl na navštívence latinkou psané slovo „profesor“ a počáteční písmeno příjmení - W.

„Těší nás,“ mumlal rozpačitě redaktor a cizinec zastrčil doklady do kapsy.

Tím se znovu navázal hovor a všichni tři usedli na lavičku. „Vy jste k nám pozván na konzultaci, profesore?“ zeptal se Berlioz.

„Ano.“

„Jste Němec?“ zajímal se Bezprizorný.

„Myslíte jako já?“ opětoval profesor otázku a zamyslel se. „Dejme tomu...,“ dodal.

„Umíte dobře rusky,“ poznamenal Bezprizorný.

„Jsem vůbec polyglot a znám celou řadu jazyků,“ vykládal profesor.

„A v jakém oboru pracujete?“ zeptal se Berlioz.

„Jsem specialista na černou magii.“

Tumáš! hrklo v Berliozovi.

„A... a... to vás pozvali... jako odborníka na černou magii?“ zeptal se zajíkavě.

Profesor přisvědčil a dodal na vysvětlenou:

„Ve zdejší státní knihovně byly objeveny původní rukopisy kouzelníka Herberta z Aurillacu z desátého století. Chtějí po mně, abych je rozluštil. Jsem jediný odborník svého druhu na světě.“

„A ták! Vy jste historik?“ zeptal se uctivě Berlioz a značně se mu ulehčilo.

Vědec přikývl a dodal záhadně:

„Dnes večer dojde na Patriarchových rybnících k zajímavé příhodě.“

Redaktor i básník se znovu podivili. Profesor je posuňkem vybídl, aby se k němu sklonili, a zašeptal:

„Pamatujte si, ţe Jeţíš existoval.“

„Víte, profesore,“ usmál se nuceně Berlioz, „váţíme si vašich obrovských znalostí, ale máme na tuto otázku jiný názor.“

„K tomu nepotřebujete ţádný názor,“ odpověděl záhadný profesor, „zkrátka Jeţíš existoval a basta.“

„To by vyţadovalo nějaký důkaz,“ namítl Berlioz.

„Ţádný důkaz,“ skočil mu do řeči profesor a začal tlumeně vyprávět, přičemţ cizí přízvuk záhadně zmizel. „Všecko je náramně jednoduché: Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého...“

2. PILÁT PONTSKÝ

Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého správce Judeje Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou.

Ze všeho na světě nejvíc nenáviděl vůní růţového oleje. A dnes všecko předpovídalo špatný den, protoţe tahle vůně pronásledovala prokurátora od boţího rána.

Měl pocit, ţe odporný růţový zápach vydechují přímo cypřiše a palmy v zahradách paláce a ţe se mísí s pachem koţené výstroje i potem vojáků legie.

Od zadních křídel paláce, kde se utábořila 1. kohorta Dvanácté bleskové legie, která přišla spolu s ním do Jeruzaléma, se táhl přes horní otevřenou terasu kouř, a v nahořklém dýmu, který prozrazoval, ţe kuchaři v centuriích se dali do díla, Pilát zřetelně rozpoznával mastný růţový zápach.

Ó bohové, za co mě trestáte? Ano, je to bezpochyby zase ta nevyléčitelná, hrozná nemoc... hemikranie... co při ní bolí polovina hlavy... Není proti ní léku ani záchrany... zkusím neotáčet hlavu...

Na mozaikové podlaze u fontány uţ stálo připravené křeslo. Prokurátor se neohlíţel vpravo ani vlevo, těţce dopadl do křesla a natáhl ruku stranou. Tajemník do ní uctivě vloţil pergamenový svitek. Pilát s bolestivou grimasou zběţně, úkosem prolétl napsané, vrátil svitek tajemníkovi a těţce ze sebe vypravil:

„Vyšetřovanec z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?“

„Poslali, vladaři,“ přisvědčil tajemník.

„A on?“

„Odmítl případ uzavřít a ţádá, abys potvrdil rozsudek smrti, vynesený synedriem,“ vysvětloval tajemník.

Prokurátorovi škublo v tváři a přikázal tiše: „Předveďte obţalovaného.“

Ale to uţ stráţ přiváděla z otevřené terasy na kolonádu asi sedmadvacetiletého muţe a postrčila ho před vladařovo křeslo. Obţalovaný měl na sobě starý potrhaný modrý chitón, hlavu ovázanou bílou rouškou, kolem čela ovinutý řemínek, ruce svázané za zády, pod levým okem velkou modřinu a v koutku úst se mu černala struţka zaschlé krve. Pozoroval vladaře s neklidnou zvědavostí.

Pilát chvíli mlčel a pak se tiše otázal aramejsky:

„To ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?“ Přitom seděl nehybně jako socha a jen slabě pohyboval rty. Bál se pohnout hlavou, kterou rozpalovala ďábelská bolest...

Viník se svázanýma rukama se poněkud naklonil dopředu a ujišťoval:

„Věř mi, dobrý člověče... “

Ale prokurátor ho přerušil, aniţ sebemíň zvýšil hlas či změnil pózu:

„Ty mě oslovuješ -dobrý člověče-? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si šeptají, ţe jsem sveřepý netvor, a mají pravdu.“ Poté stejně monotónně dodal:

„Centurion Krysobijce ke mně!“

Všem připadalo, ţe se na kolonádě náhle setmělo, kdyţ velitel první centurie Marek zvaný Krysobijce stanul před Pilátem. Byl o hlavu vyšší neţ největší voják legie a jeho rozloţitá ramena zcela zastínila vycházející slunce.

Vladař oslovil centuriona latinsky:

„Tenhle zločinec mi říká -dobrý člověče-. Odveď ho a vysvětli mu, jak se mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.“

Všichni, aţ na nehybného Piláta, provázeli pohledem Krysobijce, který pokynem ruky vybídl odsouzence, aby ho následoval. Marek byl pro svou vysokou postavu ostatně vţdycky předmětem pozornosti, ať se objevil kdekoli. Ty, kdo ho viděli poprvé, upoutalo, jak má zohavenou tvář: nos mu kdysi rozplácl germánský kyj.

Po mozaikové podlaze zaduněly těţké kroky jeho sandálů. Spoutaný ho beze slova následoval. Mezi sloupovím zavládlo ticho, přerušované jen vrkáním holubů na terase a lahodnou, tajemnou písní vodotrysku.

Prokurátor by s chutí vstal, nastavil spánek chladivému proudu a zůstal tak strnule stát, ačkoli věděl, ţe ani to mu nevyţene bolest z hlavy.

Zatím Krysobijce odvedl vězně z kolonády do zahrady, vytrhl vojákovi, který stál u podstavce bronzové sochy, z ruky důtky, zlehka se rozpřáhl a švihl vězně po zádech. Počínal si lehce a nedbale, ale přesto bičovaný po první ráně klesl na zem jak podťatý, zalapal po vzduchu, zbledl a v jeho očích se objevil nepříčetný výraz.

Centurio ho zvedl levou rukou jako pírko, postavil na nohy a zahuhňal zkomolenou aramejštinou:

„Římského prokurátora se sluší oslovovat vladaři. Nemluvit, kdyţ nejsi tázán. Stát, ani se nehnout. Rozuměls? Nebo chceš ještě jednu ránu?“

Vězeň zavrávoral, ale pak se s námahou ovládl, tváře mu zrůţověly, zhluboka vydechl a odpověděl chraplavě:

„Rozuměl. Nebij mě.“

Netrvalo dlouho a stanul před prokurátorem. Ozval se bolestí zesláblý hlas:

„Jméno?“

„Moje?“ vyhrkl vyšetřovaný a usilovně, celou bytostí se snaţil odpovídat správně, aby zase nevzbudil nevoli.

Pilát řekl přidušeně:

„Svoje jméno znám. Nedělej se hloupějším, neţ jsi. Chci slyšet tvoje jméno.“

„Ješua,“ vyrazil ze sebe spoutaný.

„Máš nějaké příjmení?“

„Ha-Nocri.“

„Odkud pocházíš?“

„Z Gamaly,“ odpovídal vězeň a pokynul hlavou vpravo, na sever, kde v dálce leţelo město Gamala.

„Z jakého jsi rodu?“

„To přesně nevím,“ vysvětloval překotně, „nepamatuju se na své rodiče. Lidé tvrdí, ţe můj otec pocházel ze Sýrie...“

„Kde se zdrţuješ?“

„Nemám stálý příbytek,“ odpověděl nesměle muţ. „Putuju od města k městu.“

„Krátce a dobře, jsi tulák,“ poučoval ho prokurátor a ptal se dál:

„Máš nějaké příbuzné?“

„Nemám nikoho. Jsem sám na celém světě.“

„Umíš číst a psát?“

„Umím.“

„Znáš nějaký jiný jazyk kromě aramejštiny?“

„Znám. Řecký.“

Opuchlé víčko se nadzvedlo a oko zamlţené bolestí se upřelo na vězně. Druhé zůstalo zavřené. Pilát se tázal řecky:

„Tak to ty jsi chtěl zbořit chrám a vyzýval k tomu lid?“

Vězeň oţil, oči ztratily ustrašený výraz a odpověděl řecky:

„Já, dob...,“ v očích se mu kmitlo zděšení, ţe se málem přeřekl, „já, vladaři, jsem nikdy neměl v úmyslu zbořit chrám a nikoho jsem nevyzýval k tak nesmyslnému činu.“

Tajemník, který se hrbil nad nízkým stolkem a zapisoval výpovědi, se zatvářil udiveně. Dokonce pozvedl hlavu, ale hned se zase sklonil nad pergamenem.

„Do města utíká před svátky spousta všelijakých lidí. Jsou mezi nimi kouzelníci, astrologové, proroci i vrahové,“ pronášel monotónně Pilát. „A najdou se mezi nimi i lháři. Ty jsi například lhář. Tady stojí černé na bílém: vyzýval lid, aby zbořil chrám. To je výpověď svědků.“

„Tihle dobří lidé,“ spustil vězeň a kvapně dodal, „vladaři... z pouhé nevědomosti popletli všecko, co jsem hlásal! A obávám se, ţe podobné matení pojmů potrvá ještě dlouho. Všecko pochází z toho, ţe on chybně zaznamenával má slova.“

Zavládlo mlčení. Teď uţ se obě oči zkalené bolestí těţce upíraly na vyšetřovaného.

„Naposledy tě varuji: přestaň se vydávat za blázna, buřiči,“ pokračoval Pilát měkce a nevzrušeně. „Záznamů o tobě moc nemáme, ale i ta troška stačí, abys byl ukřiţován.“

„Ne, opravdu, vladaři,“ vězeň se snaţil mluvit co nejpřesvědčivěji, „chodí za mnou jeden s kozlím pergamenem a píše a píše. Jednou jsem mu nahlédl přes rameno a zhrozil jsem se! Ani slovo z toho, co bylo napsáno, jsem nevyřkl. Ţádal jsem ho: -Prosím tě snaţně, spal ten svůj pergamen!-, ale vytrhl mi ho z ruky a utekl.“

„Co to bylo za člověka?“ zeptal se štítivě Pilát a přejel si rukou spánek.

„Jistý Matouš zvaný Lévi,“ povzbuzen vykládal spoutaný. „Býval výběrčím daní. Setkali jsme se poprvé na cestě do Bethafagy, v místě, kde fíkový háj vybíhá do ostrého úhlu, a dali jsme se do řeči. Nejdřív se mnou jednal nevlídně, a dokonce mě uráţel, totiţ domníval se, ţe mě uráţí, kdyţ mě nazývá psem,“ usmál se. „Já však na tom zvířeti neshledávám nic špatného a to slovo mě neurazí.“

Tajemník přestal zapisovat a potají vrhl překvapený pohled nikoli na vězně, ale na vladaře.

„.. Kdyţ mě pak vyslechl, zjihl,“ pokračoval Ješua. „A nakonec zahodil peníze na cestu a prohlásil, ţe půjde se mnou od města k městu...“

Pilát se ušklíbl na půl úst, vycenil ţluté zuby a obrátil se k tajemníkovi:

„Ó, tohle město Jeruzalém! Co tady člověk neuslyší! Výběrčí daní zahodí peníze na cestu... “

Tajemník nevěděl, jak má odpovědět, a proto povaţoval za nutné opětovat Pilátův úsměv.

„Prohlásil, ţe peníze od té chvíle nadosmrti nenávidí,“ vysvětloval Ješua Matoušovo podivné chování a dodal: „A nyní mě provází na mé pouti.“

Prokurátor pohlédl se strnulým úšklebkem na zatčeného a pak na slunce, které neúprosně stoupalo nad sochami koní na hipodromu, jenţ leţel daleko vpravo dole. V návalu bolesti ho napadlo, ţe by bylo nejjednodušší vyhnat toho podivného buřiče z kolonády - stačilo přece pronést pouhá dvě slova: „Ukřiţujte ho!“ Pak by okamţitě odvolal doprovodný oddíl a sám se uchýlil do vnitřních komnat paláce, nařídil, aby zatáhli závěsy, a svalil se na lůţko, poţádal o trochu studené vody, zavolal naříkavě psa Banga a postěţoval si mu na hemikranii. Pak se mu v rozbolavělé hlavě mihla lákavá myšlenka na jed.

Pozoroval zkaleným zrakem vězně a chvíli mlčel, jako by se bolestně snaţil rozpomenout, proč před ním v ranním nemilosrdném jeruzalémském slunečním ţáru stojí tenhle člověk s obličejem zohaveným od ran, a jaké zbytečné otázky mu ještě musí poloţit.

„Matouš Lévi?“ zeptal se polohlasně a zavřel oči.

„Ano, Matouš Lévi,“ dolehl k němu jasný, trýznivý hlas.

„A co jsi tedy kázal o chrámu davům na trţišti?“

Hlas, který bodal Piláta do spánků a působil mu nevýslovnou bolest, vysvětloval:

„Prohlašoval jsem, vladaři, ţe padne chrám staré víry a povstane nový chrám pravdy. Uţil jsem toho příměru, aby mi porozuměli.“

„Jakým právem ty, poslední tulák, popouzíš lid ke vzpouře tím, ţe jim vykládáš o pravdě, o které nemáš ani ponětí? Co je podle tebe pravda?“

Vtom prokurátorovi blesklo hlavou: Ó bohové! Proč se vyptávám u soudu na takové zbytečné věci... Rozum uţ mi vypovídá poslušnost... A znovu se mu zjevila číše naplněná tmavou tekutinou. Jed, jed...

Vtom k němu dolehla slova:

„Především je pravda, ţe tě bolí hlava tak silně, aţ pomýšlíš malověrně na smrt. Nejenţe nejsi schopen se mnou mluvit, ale dokonce ti činí potíţe dívat se na mě. Bezděčně ti připadám jako tvůj trýznitel, a to mě mrzí. Nejsi v tuto chvíli s to logicky uvaţovat a netouţíš po ničem jiném, neţ aby přišel tvůj pes, podle všeho jediná bytost na světě, která je ti blízká. Ale neboj se, trápení ustane, hlava tě přestane bolet.“

Tajemník vytřeštil na obţalovaného oči a nedopsal poslední slovo.

Pilát vzhlédl na Ješuu trpitelským pohledem a zpozoroval, ţe slunce uţ stojí téměř kolmo nad hipodromem a ţe jeden paprsek zabloudil mezi sloupoví a plazí se k sešlapaným sandálům vězně, který před ním ustupuje.

Povstal, sevřel si rukama spánky a na jeho vyholeném, zaţloutlém obličeji se objevil zděšený výraz. Okamţitě se ale ovládl a znovu klesl do křesla.

Zatčený mluvil dál, ale tajemník uţ nic nezapisoval a jen s krkem nataţeným jako husa hltal kaţdé slovo.

„Vidíš, uţ je dobře,“ pokračoval Ješua a hleděl účastně na Piláta, „jsem tomu nesmírně rád. Jestli ti smím radit, vladaři, měl bys na čas opustit palác a vyjít si do okolí, třeba do zahrad na hoře Olivetské. Bouře se přiţene...,“ otočil se a přimhouřil oči proti slunci, „později, kvečeru. Taková procházka by ti velice prospěla a já bych tě s radostí doprovázel. Napadly mě nové myšlenky, které by tě moţná mohly zajímat. Rád bych je s tebou sdílel, působíš dojmem výjimečně chytrého člověka.“

Tajemník smrtelně zbledl a upustil svitek pod stůl.

„Celé neštěstí je v tom,“ pokračoval vězeň a nikdo se ho neodváţil okřiknout, „ţe se příliš uzavíráš do sebe a ţe jsi nenávratně ztratil víru v lidi. Ale uznej, nemůţeš přece veškerou náklonnost věnovat psovi. O mnoho v ţivotě se ochuzuješ, vladaři!“ A dokonce se osmělil pousmát.

Tajemník v tu chvíli horečně přemítal, má-li věřit svým uším, nebo ne. Ale nakonec uvěřil. Snaţil se alespoň představit si, v jaké bizarní formě vzplane po téhle neslýchané drzosti hněv vznětlivého správce Judeje.

Co však následovalo, tajemníka ohromilo, třebaţe Piláta dobře znal.

Prokurátorův ztrhaný hlas pronesl chraplavě latinsky:

„Rozvaţte mu ruce.“

Jeden ze stráţných poklepal kopím na podlahu, předal je druhému, přistoupil k zatčenému a sňal mu pouta. Tajemník zvedl spadlý svitek a umínil si prozatím nic nezapisovat a ničemu se nedivit.

„Přiznej se,“ otázal se tiše Pilát, „ţe jsi věhlasný lékař?“

„Nikoli, vladaři, nejsem lékař,“ zavrtěl hlavou vězeň a radostně si mnul zrudlá, opuchlá a pomačkaná zápěstí.

Pilát si změřil obţalovaného těţkým pohledem zpod víček. Oči se mu vyjasnily a bleskly v nich známé jiskry.

„Zapomněl jsem se tě zeptat,“ řekl, „moţná ţe umíš také latinsky?“

„Ano, umím,“ přikývl vězeň.

Vladařovy popelavé tváře získaly zase barvu a Pilát se otázal latinsky:

„Jak jsi poznal, ţe jsem chtěl zavolat psa?“

„To je velmi jednoduché,“ vysvětloval latinsky Ješua, „přejíţděl jsi rukou sem a tam,“ a napodobil prokurátorovo gesto, „jako bys chtěl hladit psa, zatímco tvoje rty... “

„Máš pravdu,“ souhlasil Pilát.

Oba se odmlčeli. Pak se správce zeptal řecky: „Jsi tedy lékař?“

„Ne, ne,“ ujišťoval ho překotně viník. „Věř mi, nejsem lékař.“

„Dobrá, chceš-li to udrţet v tajnosti, dělej, jak se ti líbí. S tvým případem to přímo nesouvisí. Ty tedy tvrdíš, ţe jsi nevyzýval lid, aby zbořil... zapálil nebo jinak zničil chrám?“

„Opakuji, vladaři, ţe jsem nikoho k podobným věcem nevyzýval. Coţpak se podobám bláznu?“

„Ne, nepodobáš se bláznu,“ odpověděl tiše prokurátor a zlověstně se usmál. „Přísahej, ţe jsi to neučinil.“

„Na co si přeješ, abych přísahal?“ zajímal se ţivě vězeň, zbavený pout.

„Přísahej třeba na svůj ţivot,“ navrhoval správce, „to se zrovna hodí. Tvůj ţivot beztak visí na vlásku.“

„Domníváš se snad, vladaři, ţe ses o to přičinil i ty?“ otázal se Ješua. „Jestliţe ano, hrubě se mýlíš.“

Pilát sebou škubl a procedil mezi zuby:

„V kaţdém případě mohu ten vlásek přetrhnout.“

„I v tom se mýlíš,“ namítl obţalovaný s mírným úsměvem a zaclonil si rukou tvář před sluncem. „Přiznej si alespoň, ţe přetrhnout ten vlásek můţe jen ten, kdo se o to přičinil.“

„Budiţ,“ usmál se Pilát, „nyní chápu, proč ti různí jeruzalémští zevlouni a zahaleči chodili v patách. Nevím sice, kdo ti brousil jazyk, ale nabroušený ho máš dobře. Mimochodem, je pravda, ţes vjel do Jeruzaléma Suvajskou branou na mezku, provázen zástupem chudiny, která tě vítala jako proroka?“ a ukázal na pergamenový svitek.

Obţalovaný na něj nechápavě pohlédl.

„Nemám ţádného mezka, vladaři,“ hájil se. „Přišel jsem do Jeruzaléma skutečně Suvajskou branou, ale pěšky, provázel mě samojediný Matouš zvaný Lévi a nikdo mě nevítal, protoţe mě toho času v Jeruzalémě nikdo neznal.“

„A neznáš řečeného Dismase, Gestase a Bar-Rabbana?“ pokračoval prokurátor a nespouštěl oči z obţalovaného.

„Neznám ty dobré lidi,“ odpověděl Ješua.

„Mluvíš pravdu?“

„Mluvím čistou pravdu, vladaři.“

„A teď mi vyloţ, proč říkáš kaţdému -dobrý člověče-? To tak nazýváš všecky bez rozdílu?“

„Všecky,“ přisvědčil vězeň. „Na světě nejsou zlí lidé.“

„To slyším poprvé,“ pousmál se Pilát, „moţná ţe znám málo ţivot... Tohle nemusíš zapisovat,“ otočil se k tajemníkovi, který beztak nic nezapisoval, a pokračoval, obrácen k Ješuovi: „Tos vyčetl v řecké knize?“

„Nikoli, vladaři, k tomu jsem dospěl vlastním rozumem.“

„A v tom spočívá tvé učení?“

„Ano, vladaři.“

„Dejme tomu centurio Marek zvaný Krysobijce... To je podle tebe také dobrý člověk?“

„Ovšem,“ přitakal obţalovaný. „Pravda, je nešťastný. Od té doby, co ho jiní zohavili, stal se z něho krutý a bezcitný člověk. Zajímalo by mě, kdo ho tak zmrzačil.“

„To ti mohu povědět,“ prohlásil Pilát, „odehrálo se to před mýma očima. Dobří lidé se na něj sesypali jako psi na kořist. Germáni ho popadli za krk, za ruce a za nohy. Pěší manipul padl do léčky, a kdyby z boku nezasáhl jezdecký oddíl pod mým velením, tak bys dnes, filozofe, s Krysobijcem nerozmlouval. To se odehrálo za bitvy v Dívčím údolí.“

„Kdybych si s ním tak mohl popovídat,“ prohlásil touţebně vězeň. „Jsem si jist, ţe by se změnil.“

„Soudím,“ ozval se Pilát, „ţe by velitele legie pramálo potěšilo, kdyby tě napadlo besedovat s některým z jeho důstojníků nebo vojáků. K tomu naštěstí nedojde a já budu první, kdo se o to postará.“

Vtom do sloupořadí prudce vlétla vlaštovka, zakrouţila pod zlatým stropem, slétla níţ, divţe nezasáhla špičatým křídlem obličej bronzové sochy ve výklenku, a zmizela za hlavicí sloupu. Hodlala si tam moţná slepit hnízdo.

Mezitím se v náhle jasné a lehké prokurátorově hlavě zrodila tato formulace: Vladař vyšetřil případ potulného filozofa Ješuy zvaného Ha-Nocri a neshledal ho vinným. Zvláště pak nezjistil nejmenší souvislost mezi Ješuovým působením a nedávnými nepokoji v Jeruzalémě. Ukázalo se, ţe potulný filozof je pomatený. Pročeţ prokurátor odmítá potvrdit rozsudek smrti, vynesený malým synedriem. Maje na paměti, ţe pomatené utopistické výroky Ješuovy mohou vyvolat nepokoje ve městě, prokurátor vyhošťuje řečeného Ješuu z Jeruzaléma a nařizuje, aby byl uvězněn v Kaisarei Přímořské, kde má shodou okolností Pilát své sídlo.

Zbývalo nadiktovat vše tajemníkovi.

Frnk! Nad vladařovou hlavou se mihla vlaštovčí křídla, pták prudce zakormidloval k míse fontány a vyletěl na svobodu. Pilát pohlédl na vězně a zpozoroval, jak se po jeho boku zvedá ohnivý sloup prachu.

„To je vše?“ otázal se tajemníka.

„Bohuţel ne,“ prohlásil nečekaně tajemník a podal mu další svitek.

„Co ještě?“ zeptal se Pilát zamračeně.

Přelétl zběţně pergamen a jeho výraz se pronikavě změnil. Jako by se mu po krku a obličeji rozlila krev a způsobila, ţe jeho zaţloutlá pleť zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji.

Současně cítil, jak se mu krev nahrnula do spánků, zběsile v nich buší a zamlţuje mu zrak. Hlava obţalovaného náhle zmizela a vystřídala ji jiná, olysalá, s řídkozubým zlatým věncem. Na jejím čele čněl kulatý vřed potřený mastí a rozleptával kůţi. K tomu se přidala propadlá bezzubá ústa s pitvorně ohrnutým dolním rtem. Prokurátorovi připadalo, ţe růţové sloupoví a střecha zmizely.

Jeruzalém hluboko dole pod zahradami paláce a všechno utonulo v bujné zeleni zahrad na Capri. Pilátovi se zdálo, ţe ho klame i sluch: v dálce zaslechl tlumený hrozivý hlahol trub a zřetelně rozeznával huhňavý hlas, který nadutě protahoval slova:

„Zákon trestající uráţku velkého Césara... “

V jeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! - potom: Jsme ztraceni! a mezitím uţ docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek.

Násilím odehnal tyto představy, vrátil se pohledem na kolonádu a znovu před ním vyvstaly vězňovy oči.

„Poslyš, Ha-Nocri,“ spustil a zahleděl se na Ješuu zvláštním pohledem: tvářil se výhrůţně, ale jeho oči prozrazovaly obavu, „prohlašoval jsi někdy něco o velkém Césarovi? Odpověz! Prohlašoval, nebo neprohlašoval?“ Přitom zdůraznil zápor víc, neţ se u soudu sluší, a upřel na tázaného pohled, jako by mu chtěl vnuknout jakousi myšlenku.

„Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu,“ poznamenal vyšetřovaný.

„Nezajímá mě,“ odpověděl přidušeně a zlostně Pilát, „jestli je ti příjemné nebo nepříjemné mluvit pravdu. Teď ale musíš odpovídat po pravdě. Vaţ přitom pozorně kaţdé slovo, jestliţe se chceš vyhnout nejen jisté, ale i bolestivé smrti.“

Nikdo nevěděl, co se děje se správcem Judeje. Odváţil se dokonce vztáhnout ruku, zdánlivě jako by se chránil před sluncem, a za ní jako za ochranným štítem vyslal k Ješuovi významný pohled.

„Tak tedy,“ začal, „odpověz: znáš jistého Jidáše Iškariotského a co jsi mu říkal, jestli jsi vůbec něco říkal, o Césarovi?“

„To bylo tak,“ vykládal ochotně obţalovaný, „předevčírem večer jsem se seznámil před chrámem s jistým mladíkem, který udával, ţe se jmenuje Jidáš Iškariotský. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a hostil mě...“

„Také dobrý člověk?“ otázal se Pilát a v očích mu zaplály ďábelské ohníčky.

„Tuze dobrý a zvídavý člověk,“ potvrdil Ješua. „Projevil neobvyklý zájem o mé myšlenky, přijal mě velmi srdečně...“

„Poručil zapálit svícny...,“ procedil Pilát, jako by přizvukoval a oči mu blýskaly.

„Ano,“ divil se poněkud prokurátorově informovanosti Ješua a pokračoval. „Nakonec mě poţádal, abych vyslovil svůj názor na světskou moc. Tahle otázka ho nesmírně zajímala.“

„A co jsi mu odpověděl?“ vyslýchal ho Pilát, „Nebo snad řekneš, ţe jsi zapomněl, cos tenkrát prohlašoval?“ Ale v jeho hlase uţ zaznělo zoufalství.

„Mimo jiné jsem prohlásil,“ vypovídal vězeň, „ţe kaţdá moc je vlastně násilí na lidu a ţe přijde doba, kdy nebude zapotřebí státu ani císařů ani ţádné jiné vlády. Člověk vstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde si budou všichni rovni.“

„Dál!“

„Dál uţ nebylo nic,“ uzavřel Ješua. „Zničehonic vběhli dovnitř pochopové, svázali mě a odvedli do vězení.“

Tajemník spěšně zapisoval a snaţil se nevynechat ani slovo.

„Na světě nebylo, není a nebude větší a lidem prospěšnější moci, neţ je moc imperátora Tiberia!“ zabouřil Pilátův sípavý a nemocný hlas. Prokurátor s nepochopitelnou nenávistí pohlíţel na tajemníka a stráţe. „Ty, pomatený buřič, ji nemáš právo posuzovat!“ Vtom vykřikl: „Odveďte stráţ!“ a obrácen k tajemníkovi dodal: „Nechte mě s viníkem o samotě, tady jde o státní záleţitosti.“

Stráţe se vztyčeným kopím odpochodovaly z kolonády do zahrady a rytmicky cvakaly okovanými střevíci. Za nimi vyšel tajemník.

Ticho na kolonádě poněkud rušila jen píseň fontány. Pilát pozoroval, jak se nad trubkou vzdouvá vodní talíř, jak se jeho okraje tříští a pramínky přepadávají dolů.

První promluvil obţalovaný:

„Vidím, ţe z mé rozmluvy s tím mladíkem vzešlo nějaké neštěstí. Cítím, vladaři, ţe ho stihne zlý osud, a je mi ho líto.“

„Domnívám se,“ usmál se křivě prokurátor, „ţe jsou na světě jiní, které bys měl spíš politovat neţ Jidáše Iškariotského, neboť je čeká horší osud! Tak tedy Marek Krysobijce, chladný a zapřisáhlý hrdlořez, lidé, kteří, jak vidím,“ a Pilát ukázal na Ješuovu znetvořenou tvář, „tě bili za tvoje výroky, buřiči Dismas a Gestas, kteří se svými kumpány pobili čtyři vojáky, a konec konců špinavý zrádce Jidáš - ti všichni jsou podle tebe dobří lidé?“

„Tak jest,“ přisvědčil vězeň.

„A tvrdíš, ţe bude nastoleno království pravdy?“

„Bude, vladaři,“ řekl přesvědčivě Ješua.

„To se nikdy nestane!“ zvolal náhle prokurátor hrozivým hlasem, aţ se Ješua zapotácel. Stejně tak křičel Pilát před mnoha lety v Dívčím údolí na vojáky: „Bijte je! Bijte je! Obr Krysobijce jim padl do rukou!“ Teď zvýšil hlas, ztrhaný od povelů, a vykřikoval, aby ho slyšeli v zahradě: „Je vinen! Je vinen! Je vinen!“

Pak uţ tišeji dodal:

„Ješuo Ha-Nocri, věříš v nějaké bohy?“

„Bůh je jen jeden,“ odpověděl Ješua, „a v toho věřím.“

„Tak se k němu pomodli! Řádně se pomodli! Ačkoli...,“ pokračoval chraplavě, „to stejně nepomůţe. Ţenu nemáš?“ zeptal se bůhvíproč smutně: nechápal, co se s ním děje.

„Jsem sám.“

„Nenávidím tohle město,“ zamumlal najednou Pilát, zimomřivě se otřásl a zamnul si ruce, jako by si je myl. „Kdyby tě byli zabili dřív, neţ ses setkal s Jidášem Iškariotským, bylo by pro tebe líp.“

„Nemohl bys mě propustit na svobodu, vladaři?“ zaprosil nečekaně obţalovaný a jeho hlas zněl polekaně. „Vidím, ţe mě chtějí zabít.“

Po Pilátově tváři přeběhla křeč. Správce pozvedl k viníkovi zanícené, rudě ţilkované bulvy a řekl:

„Ty myslíš, nešťastníku, ţe římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řeči jako ty? Ó bohové!

Nebo snad předpokládáš, ţe jsem ochoten stanout na tvém místě? Nesdílím tvé názory. A teď dobře poslouchej: jestli od této chvíle hlesneš, varuj se mě, to ti povídám!“

„Vladaři, já... “

„Mlč!“ zahřměl Pilát a zuřivě sledoval vlaštovku, která znovu vlétla na kolonádu.

„Ke mně!“ zavelel nakonec.

Kdyţ se tajemník a stráţe vrátili na místo, vladař oznámil, ţe potvrzuje rozsudek smrti, vynesený shromáţděním malého synedria nad zločincem Ješuou Ha-Nocrim. Tajemník ta slova zapsal.

Za okamţik předstoupil před Pilátovo křeslo Marek Krysobijce. Vladař mu poručil, aby předal viníka veliteli tajné sluţby a zároveň mu tlumočil prokurátorův příkaz, aby Ješua Ha-Nocri byl drţen odděleně od ostatních odsouzenců. Vojákům tajné sluţby bylo pod hrozbou nejvyššího trestu zakázáno s Ješuou mluvit a odpovídat na jeho otázky.

Na Krysobijcův pokyn stráţ obstoupila Ješuu a odváděla ho z kolonády.

Poté před prokurátora předstoupil krasavec se světlou bradkou a orlími péry v chocholu přilbice. Na prsou mu zářily zlaté lví tlamy a u pasu jílec meče pobitý zlatem. Sandály s trojitou podráţkou měl zašněrované aţ ke kolenům a přes levé rameno mu splýval nachový plášť. Byl to legát, který velel legii.

Vladař se ho ptal, kde se v tu chvíli nachází sebastská kohorta. Velitel mu oznámil, ţe obsadila prostranství před hipodromem, kde má být ještě dnes veřejně vyhlášen rozsudek nad zločinci.

Pilát nařídil, aby legát vybral z římské kohorty dvě centurie. První pod Krysobijcovým velením měla doprovázet zločince a vozy s popravčím nářadím i katy na Golgotu a obsadit vrchol kopce. Druhá měla obsadit horu hned. Za stejným účelem bude na Golgotu vyslán pomocný jezdecký pluk, syrská ala, aby posílil ochranu.

Sotva legát opustil kolonádu, prokurátor přikázal tajemníkovi, aby pozval do paláce předsedu a dva členy synedria, a dále velitele jeruzalémské chrámové stráţe. Zároveň si vyţádal, aby ještě před společnou poradou mohl mluvit s předsedou synedria o samotě.

Jeho příkaz byl splněn pohotově a přesně. Slunce, které v těch dnech s nevídanou zuřivostí spalovalo Jeruzalém, ještě nedosáhlo vrcholu, kdyţ se na horní terase zahrady u nohou bílých mramorových lvů, střeţících schodiště, setkal správce

Judeje s veleknězem Kaifášem, který vedle svých kněţských povinností předsedal synedriu.

V zahradě panovalo ticho. Ale sotva prokurátor vyšel ze sloupořadí na sluncem zalitou terasu vroubenou palmami na obludných sloních nohách, rozevřel se před ním pohled na nenáviděný Jeruzalém s jeho visutými mosty, pevnostmi a hlavně nepopsatelnou mramorovou horou pokrytou zlatými dračími šupinami namísto kupole - jeruzalémským chrámem - a jeho jemný sluch zachytil tlumené mručení, občas přehlušené slabými výkřiky nebo steny. Vycházelo zdola, kde v dálce oddělovala k



Michail Bulgakov

MICHAIL BULGAKOV


15. 5. 1891 - 10. 3. 1940

Michail Afanasjevič Bulgakov byl sovětský prozaik a dramatik první poloviny 20. století.

Narodil se v Kyjevě jako nejstarší syn profesora teologie. Jeho sourozenci bojovali v řadách tzv. bílé armády a po občanské válce emigrovali do Paříže. Sám jako polní doktor skončil na Kavkaze, kde začal pracovat jako novinář. I přes jeho oblíbenost u stalinského režimu ve 20. letech Bulgakov nesměl emigrovat ani navštívit své bratry na západě.

V roce 1913 se oženil s Taťánou Lappovou. V roce 1916 absolvoval Lékařskou fakultu Kyjevské university a přestěhoval se do Moskvy. O tři roky později se rozvedl a oženil se s Ljubou Bělozerskou. V roce 1932 se oženil potřetí. Poslední desetiletí svého života pracoval na románu Mistr a Markétka, psal divadelní hry, kritiky, povídky a několik překladů a divadelních přepisů. Většina jeho prací však skončila v šuplíku na několik dalších desetiletí. V roce 1938 napsal dopis Stalinovi, kde požaduje povolení k emigraci, ale nikdy nedostal odpověď.

Zemřel roku 1940 na vrozené onemocnění ledvin a byl pohřben na Novoděvičím hřbitově.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist