načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Místo smrti - Edgar Wallace

Místo smrti

Elektronická kniha: Místo smrti
Autor:

Chicago v době prohibice, která se stala zdrojem obrovských zisků pašeráků lihovin, je dějištěm klasického anglického detektivního příběhu. Proti hlavnímu inspektoru Kellymu stojí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 188
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-901-3134-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chicago v době prohibice, která se stala zdrojem obrovských zisků pašeráků lihovin, je dějištěm klasického anglického detektivního příběhu. Proti hlavnímu inspektoru Kellymu stojí organizované bandy zločinců, kterým obrovské bohatství pomáhá vykupovat si imunitu před zákonem díky přátelům v nejvyšších kruzích. Ve válce pašeráckých gangů a jejich konkurenčního boje o odbytiště zaplatí životem nezkušený mladík, který si dosud neosvojil běžné zvyklosti zrady a nelítostného zabíjení; umírá podveden členy vlastního gangu, ale jeho smrt se stává začátkem konce zločinecké bandy.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Místo smrti

Edgar Wallace


Obsah

Kapitola 1 ..................................................................................................... 4

Kapitola 2 ................................................................................................... 10

Kapitola 3 ................................................................................................... 16

Kapitola 4 ................................................................................................... 21

Kapitola 5 ................................................................................................... 25

Kapitola 6 ................................................................................................... 32

Kapitola 7 ................................................................................................... 40

Kapitola 8 ................................................................................................... 47

Kapitola 9 ................................................................................................... 51

Kapitola 10 ................................................................................................. 55

Kapitola 11 ................................................................................................. 59

Kapitola 12 ................................................................................................. 69

Kapitola 13 ................................................................................................. 74

Kapitola 14 ................................................................................................. 80

Kapitola 15 ................................................................................................. 83

Kapitola 16 ................................................................................................. 85

Kapitola 17 ................................................................................................. 92

Kapitola 18 ................................................................................................. 94

Kapitola 19 ............................................................................................... 100

Kapitola 20 ............................................................................................... 104

Kapitola 21 ............................................................................................... 108

Kapitola 22 ............................................................................................... 111

Kapitola 23 ............................................................................................... 124

Kapitola 24 ............................................................................................... 131


Kapitola 1

Tony Perelli nebyl zbabělý ani podle vlastních zákonů, ale ani podle

přísnějších měřítek. Kdo donášel policii, byl zbabělec. Kdo donášel svým

kolegům a stěžoval si, že nespravedlivě trpí, ten zbabělec nebyl. Kdo zradil

kamaráda, byl zbabělec. Kdo zradil kamaráda, který se nezachoval čestně,

nebo zbabělého kamaráda, zbabělcem nebyl. Ovšem ani v takovém případě

nebylo čestné brnknout na policii a náležitě ji informovat o jeho zločinech.

Čestné bylo odvézt ho na opuštěné místo a tam ho „zpracovat“.

Tahle brutalita asi natolik vyděsila farmáře, kteří za úsvitu nacházeli na

okraji polí zohavené mrtvoly, že se z nich časem stávali hysterici – ale

nedalo se nic dělat. Byla to v určitém smyslu spravedlnost. Spravedlnost, se

kterou se na Západě a na Středozápadě tak často setkávali a které rozuměli.

Například takový Rudoch Gallway.

Rudoch asi neměl opravdu žádnou dobrou vlastnost. Vlastně, skoro

všechno, co dělal, patřilo před soud: Byl to lupič, podvodník, zloděj a

majitel pochybných podniků. Později zanechal těchto nebezpečných

povolání a dal se na pašování. Přineslo mu to bohatství, o jakém se mu ani

nesnilo. Žil si pohodlně, byl imunní vůči policii a přátelil se s vlivnými

lidmi. Úspěch mu stoupl do hlavy. Začal příliš mnoho mluvit a trochu se

hašteřit. A nejhorší bylo, že začal brát drogy.

Angelo Verona, uhlazený „náčelník štábu“, ho přátelsky napomínal.

„Poslyš, Rudochu, být tebou, tak toho nechám. Tony nestojí o feťáky.“

„Že by?“ Rudochova nehezká tvář se zkřivila do ještě ošklivějšího

úšklebku.

Angelo přikývl a hnědýma očima se vážně zadíval na toho slabocha.

„Kokain ještě nikomu neprospěl,“ řekl. „Vážně! Chvíli se cítíš jako ten

šašek Wrigley, ale když tě to přejde, jsi jako díra v zemi. A když tě seberou

a vyslýchají, třeseš se jako osika.“

„Že by?“ zeptal se Rudoch uštěpačně.

„Jo,“ přikývl Angelo.

Rudoch se přátelil s nějakým Mosem Leesonem, bývalým strojníkem.

Oba měli nízké choutky a ve špinavých putykách se cítili líp než v naleštěné

nádheře kaváren na nábřeží. Mose Leeson měl zásluhu na objevu, který

sehrál významnou úlohu v životě Tonyho Perelliho.

Mose byl chudáček a patolízal. Pro něj byl Rudoch největším z velkých

zvířat. Člověk ze třídy majitelů aut a hedvábných košil. Jednou při sklence

mu hrubým způsobem vyprávěl o Číňance.

4


„Číňanka, starouši, není pro mě,“ odbyl ho Rudoch. „Ve městě se do mě

udělalo jedno děvče, radost pomyslet. Dcera Joea Enrica. A co myslíš? –

Nepodíval jsem se na ni, myslím, ani dvakrát. Já už jsem takovej, Mosi.“

„To se ví,“ odvětil Mose.

On se na Číňanku podíval, a nejen dvakrát. Potkával ji na schodišti v

ošuntělém činžáku, kde bydlel. Byla pěkná, drobná, štíhlá, s něžnýma

ručkama, které ho očarovaly. Jedním slovem, krasavice. Měla šikmé hnědé

oči a ústa jako růžové poupě. Pokožku jako samet. Přímo cítil její hebkost.

Vlasy měla černé; ale nebyla to ta modrá čerň, jako mívají orientálky – tahle

černá barva byla příjemně lesklá.

Zdravil ji pokřiveným úsměvem. A jednou se s ní dal do řeči. Nebylo to

vůbec těžké. Byla velice milá a přirozená a hned se rozpovídala. Jmenovala

se Min Li. Za muže měla malíře. Nemocného malíře. Ona sama kreslila do

módních časopisů.

Mose omráčila její upřímná vážnost. Nevěděl, jak se s ní sblížit. Když ji

jednou pozval na večeři do luxusního podniku, byla spíše překvapená než

uražená.

„Ale vždyť manžel je nemocný,“ podivila se. „Myslím, že bych ho

neměla nechávat samotného!“

„Poslechněte, maličká: já už vám seženu ženskou, která u něj bude.“

Zavrtěla hlavou. Když ji chtěl chytit za ruku, utekla. Potom se mu

vyhýbala. Podezříval ji, že se vždycky, než vyjde z domu, rozhlédne, jestli

už odešel. Aby se přesvědčil, odešel jednou ráno dřív a čekal na konci

bloku. Vyšla hned za ním. Zastoupil jí cestu.

„Tak co, holubičko? Co je to za hlouposti? Vyhýbáte se mi nebo co?“

Byla příliš poctivá, aby popřela obvinění. Chtěla se protáhnout kolem něj,

ale chytil ji za ruku.

„Počkat...!“

Možná by byl řekl i víc, kdyby neucítil bolest, jak mu někdo vrazil klouby

pod žebra. Prudce se otočil a koukal do nemilosrdných modrých očí chlapa,

kterého měl dost důvodů nenávidět. Seržant Harrigan byl až urážlivě

stručný. Hned přistoupil k věci.

„Hele, nech to děvče na pokoji a zarecituj si svůj životopis. Stačí od pěti

včera večer až do doby, než jsi šel spát.“

Min Li mu vyklouzla jako vystrašený holub a ztratila se v proudu chodců.

„Pane Harrigane, já opravdu nevím, co tím myslíte,“ mručel Mose

plačtivě.

„Někdo klepl jednoho pána ani ne dvacet yardů od Grantova parku, vzal

mu tři tisíce dolarů a nechal ho ležet na chodníku.“

„Šel jsem spát v deset...“

5


„Nelži! V půl jedenácté tě viděli u hipodromu. A v jedenáct nedaleko

Grantova parku.“

Mose Leesona prohledali. Prohledali i jeho bídný a špinavý pokojík. Celý

den ho vodili z nemocnice na policii a z policie do nemocnice, kde ležel

okradený a zraněný občan. Ten ho nepoznával, a tak Mose propustili.

Ulevilo se mu, avšak přetékal jedem.

Min Li to všechno znepokojilo, když se o tom doslechla. Na čistě ustlané

posteli stonal umírající umělec a rozčiloval se, jak to, že vaří v pátek hovězí

polévku. Dokud byl zdravý, nezáleželo mu příliš na náboženství. Právě

naopak. Oblíbil si moderní směry, které znevažovaly posvátné symboly. Ale

jen co onemocněl, dal zničit některé své kresby, mezi nimi i karikaturu, jež

velmi vtipně zobrazovala chicagskou představu o nebi. A také všechny akty

a různé oplzlé obrazy, které mu až do té doby zdobily stěny.

Min Li to ani nepotěšilo, ani nezarmoutilo. Pro ni ty neslané, nemastné

obrazy neznamenaly celkem nic. Vzala na vědomí, že existují, a to bylo

všechno. John Waite byl velice špatný umělec. Nikdy ji ani nenapadlo, že

by v jeho duši byl třeba jen záblesk nesmrtelnosti. Barvy na jeho obrazech

byly mdlé; jednotlivé proporce nebyly správné. Neměl smysl pro linii, a ani

jeho příklon k vorticizmu, poslednímu útočišti zkrachovalých malířů,

nikoho nepřesvědčil.

Byl jejím mužem, a to bylo všechno. Život a osud je spojily. Důvodů pro

zaslepenost, která by se podobala lásce, bylo hodně, ale k vzájemné úctě

nebyl žádný. A přece ho milovala a respektovala. A on umíral. Doktor mu

dal tři čtyři měsíce. Nedávno je navštívil mladý farář. Její přítomnost ho

nevyvedla z míry, mluvil věcně. Řekl, že malíř sotva vydrží víc jak tři

měsíce. Malíře chtěli poslat k moři, ale nakonec z toho sešlo. Rozčileně

protestoval proti milosrdenství. On, který léta žil z peněz nemocné matky a

přivedl ji na mizinu. A když se takhle rozčilil, rozkašlal se a kašlal celou

noc.

Farář sem chodil dvakrát týdně. V nejvyšším poschodí měl dalšího těžce

nemocného, stařičkého Petera Melachiniho, bývalého hudebníka. Nebyl chudý, ale rozhodl se umřít v brlohu, kde bydlel. Usmolená žena klempíře z prvního patra řekla Min Li, že starého Petera chrání nějaké velké zvíře, prý

nějaký pašerák.

„Jen si představte, paní Waitová! Ten chlapík nabídl Melachinimu

nádherný dům u moře a chtěl za něho všechno platit.

Ale starý – ne! Řekl, že zůstane ve městě, kde se narodil. Blázen!

Nádherný dům u moře – a vůbec.“

Občas přijde ke starému na návštěvu sám Velký šéf.

Na ulici se najednou objeví elegantní, opálení chlapi se saky vyboulenými

právě v místě, odkud se dobře tasí revolver. Celá ulice na ně mžourá přes

6


zašlé záclony a špinavá okna a panuje tu příjemné vzrušení. Pistolníci? Tak

ať. Ale střílet do lidí? Strašný život, co? Mají až dvě stě dolarů týdně. Fakt!

Potom do ulice vklouzne auto a vystoupí z něj tři muži. Nejdřív vejde do

domu jeden, za ním sám Velký šéf a za šéfem zadní stráž. Šéf vezme od

poskoka koš s ovocem a jde rovnou do Melachiniho pokoje.

„Potřebuju tě, starouši. Vidíš, konám svou křesťanskou povinnost.“

Kdysi hráli spolu v jednom orchestru. Tony Perelli měl starce rád. Oba

vyrostli na Sicílii, oba byli z vesnice nedaleko Palerma.

Min Li potkala Velkého šéfa na schodech. Nebyl vysoký, ale choval se s

takovou nějakou vážností vzbuzující respekt. Měl masitou tvář. V očích mu

hrály poťouchlé plamínky. Vypadal velmi dobře. Usmál se na Min Li a ona

mu úsměv zpola opětovala. Když se minuli, pohlédla na něj přes rameno.

Obrátil hlavu, jako by ji chtěl vidět ještě jednou.

Potkali se znovu, téměř na stejném místě. Zastavil se a řekl jí několik

slov. Byl přitom velmi zdvořilý, velice laskavý, nebral život vážně a

rozesmál ji. Nedělal jí neomalené poklony a nebral ji za ruku.

Druhý den přinesli květiny a ovoce do pokoje, kde ležel malíř. Na

přiloženém lístku bylo napsáno ozdobným písmem „Od Tonyho Perelliho“.

„Od Velkého šéfa, panebože! A od jakého!“ zašeptala klempířova žena.

„Má nejluxusnější byt v Chicagu. Auta, vilu, a vůbec. A jaký to je pašerák!

Zákazníků má tolik, že jejich seznam by byl dlouhý jako Michigan Avenue

– ano, paní!“

Min Li to nezarazilo. Lidé jsou všelijací. V jistém smyslu bylo pašování a

šmelina slušnější zaměstnání než to zvláštní umění Johna Waita. Jenže ona

nikdy nesrovnávala.

Potřetí viděla Tonyho Perelliho, když k nim přišel na návštěvu. Waite

spal. Byla trochu zmatená, když ho vedla do malého obýváku.

„Spí? Výborně. Byl jsem u doktora. Říkal, že by váš manžel měl jet k

moři. Měl by jet i ten starý blázen Peter, ale nechce. Poslyšte, jestli

nemáte...“

Zavrtěla hlavou. „Ne, pane Perelli, nemůže přijmout peníze, protože by je

nemohl čestně vrátit.“

Slovo „čestně“ používala velmi často.

Za týden John Waite zemřel. Velmi klidně a nenápadně. Když ho

pochovala a vysvětlila na úřadech, proč se nejmenuje Waitová, a když

zaplatila dluhy a napsala matce, šla si hledat práci. Pro absolventku

Kolumbijské univerzity a pro člověka, který za kresby do dámských

módních časopisů dostával až sedmadvacet dolarů týdně, to nebyl zase až

takový problém. Ona se ale rozhodla jinak. Ve městě byla čínská restaurace,

kde potřebovali děvčata. Písemně požádala Če-fua Songa, majitele

7


restaurace, aby ji přijal do práce. Ale ještě dřív, než přišla odpověď,

navštívil ji Mose Leeson a požádal ji o ruku.

I starý Ital zemřel. Odvezli ho do nádherné márnice. Večer se Tony

Perelli cestou na faru zastavil u nebohého přítele, že odnese jeho věci,

hlavně rodinné památky. Chtěl je poslat Peterovu vnukovi a vnučce na

Sicílii.

Nikdo ho neviděl, protože přišel pěšky s osobní stráží před sebou, za

sebou a vedle sebe. Rychle vstoupil do domu. Když procházel kolem bytu

Min Li, mrkl okem na dveře.

Ten večer bylo v domě hlučno. Ve druhém patře Polák Lewski, který se

chtěl stát bubeníkem, mlátil do bubnu, až zaléhaly uši, ke vzteku a

zoufalství všech ostatních nájemníků. Povídá se, že Johna Waita zabil

sousedův buben.

Kdyby ji tak byl viděl, jak stojí bledá a bezradná v železném objetí Mose

Leesona!

Mose byl primitiv; zkušenosti ho utvrdily v přesvědčení, že ženu je třeba

vzít útokem.

„Dušičko, co řeknu, to sedí. Budeš se mít prima. To je tutovka. Zbláznil

jsem se do tebe.“

Bránila se. Musela se bránit.

Když šel Tony Perelli po schodech dolů, zaslechl slabý výkřik. Vzal za

kliku. Dveře povolily a on vešel.

„Co chceš, Taliáne?“

Mose zuřil jako šílenec. Nepříjemná tvář se mu křečovitě stáhla. Postavil

se před Perelliho.

„Uhoď!“ Perelliho hlas byl zlověstně klidný.

Mose napřáhl, ale neudeřil. Ostatní nájemníci slyšeli jenom hlasitější

nepravidelný úder do bubnu.

Tony u boku svíral kouřící pistoli – avšak druhý výstřel už nebyl potřeba.

Mose dostal svůj díl. Chvíli se držel pelesti a pak sklouzl na zem.

Min Li se vážně podívala na vraha a na zavražděného.

„Vezmi si plášť a pojď.“

Ještě se nestalo, aby někdo Perelliho rozkaz pokládal za prosbu. Poslechla

a vyšla s ním na ulici a do auta, co tam stálo.

Chlapci se už o mrtvolu Mose Leesona postarají. Všechno půjde jako po

másle. Situace nebyla ani zdaleka nenormální a všechno skončí jako

obvykle.

Mrtvolu našel nějaký řidič na sněhu v prérii. V novinách napsali „Další

gangsterský zločin“ – a tím všechno skončilo.

8


Min Li přišla do Tonyho domu a zvykla si, že ji oslovovali „paní

Perelliová“.

9


Kapitola 2

Ze širokého balkonu s benátským zábradlím měl Tony Perelli dobrý

výhled na město, kterému vládl. Miloval Chicago a každý kámen v něm.

Chicago mu bylo domovem a královstvím. Nekonečné proudy aut, co se

valily v obou směrech po široké avenue, vozily každý den do práce jeho

poddané. Poddané a zákazníky. Pod každou z toho obrovského množství

střech byl muž nebo žena, kteří měli ve sklepě svůj „sváteční“. Hostům, již

přicházeli na večeři, se podával v láhvích s pozlátky.

„Sváteční“ se podle zákona nesměl ani vyrábět, ani prodávat. Každá

bedna nebo soudek alkoholu se ve sklepě ocitly nezákonně. Každý, kdo ho

kupoval, platil pašerákovi, který ho obstaral, a pistolníkovi, který jej

chránil. Nedokázali si odepřít to potěšení, vidět doma na stole plnou láhev.

Spíše by mlčky souhlasili, aby každého, kdo se staví proti pití alkoholu,

zastřelili a vyhodili uprostřed města z jedoucího auta. Kdyby jim to někdo

řekl, určitě by se zhrozili, ale přesto platili za náboje, kterých měli

nepohodlní lidé po smrti plná těla, a nevědomky platili i za věnce na jejich

pohřby.

Perelli se vrátil do velkolepého salonu, který byl zároveň pracovnou a

místem odpočinku. Někteří návštěvníci jej přirovnávali k foyer

supermoderního kina. Mluvili o něm jako o vulgární, křiklavé a laciné

kráse. Ve skutečnosti byl přesnou kopií nejkrásnější komnaty Dóžecího

paláce v Benátkách.

Kiki, Perelliho japonský sluha, přinesl kávu. Min Li se jako obvykle, v

souladu se zvyky, které šéf zavedl už předtím, před obědem neukázala.

Angelo se nedávno přestěhoval do moderní čtvrtě a přijde později.

Tony se podíval na hodinky. Osm. Nijak zvlášť brzy na hosta. Uslyšel

zvonit zvonek a věděl přesně, kdo přichází.

Rudoch Gallway se v Tonyho bytě nikdy necítil dobře a pohodlně. Toho

rána se cítil zvlášť mizerně, byl nesvůj a nevěděl, jestli se mu podaří udržet

na uzdě zuřivost, která s ním lomcovala celou noc.

„Posaď se, Rudochu. Pověz mi, co je nového na West Side.“

Rudochovi poskočil ohryzek. „Z toho, co se děje v Chicagu, mě může

trefit šlak,“ začal ostře. „Musíš mi říct, co se děje, Perelli. Když to nebudu

vědět, něco se stane.“

Perelli si ho zvědavě prohlížel zpod hustého obočí. Podobným pohledem

se my ostatní díváme na exotická zvířata.

„‚Něco se stane‘? Ty bys mě rozesmál... ‚Něco se stane‘. Opravdu? No

tak ať se stane!“

10


Rudoch se znepokojeně zavrtěl na stoličce, na kterou si předtím sedl, aniž

by mu to někdo nabídl. „Jmenoval se Leeson. Mose Leeson. Byli jsme

kamarádi, Perelli. Někdo ho odpráskl. Rád bych věděl, kdo to byl.“

Antonio Perelli se usmál. „Já jsem to udělal.“

Zavládlo tíživé ticho.

Rudochovi se zkřivila tvář. „Není fér takhle naložit se správným

chlapem..., mým přítelem. Byli jsme jako bratři.“

„Když ti zemřel bratr, měl bys být v černém,“ odvětil Perelli klidně.

„Proč?“ vymáčkl ze sebe násilím Rudoch.

Nedostal odpověď.

„Řekni, co to má znamenat? Mose byl prima chlap. Byl mi užitečný.“ V

hlase se mu ozval protest.

„Zachtělo se mi.“

Tony Perelli seděl na dřevěné lavičce u varhan v koutě místnosti. Zvedl

šálek s kávou a zamyšleně usrkl. „Ano, zachtělo se mi. Někdy mám už

takovou náladu, že dělám, co se mi zachce.“

Rudoch si rychle olízl vysušené pysky. V duchu zuřil. „Nezdá se, Perelli,

že jsi udělal dobře. To je všechno.“

„Ano, rozumím ti. Je to pochopitelné. Byl jsi už v nemocnici? – Ne? Je

tam tvůj kamarád Antropolos, Řek. Cítí se velmi špatně. Někdo ho včera

zmlátil. Ptáš se proč? Vidím, že se neptáš. Zmlátili ho, protože jednomu z

mých chlapců prodával kokain. No? Je to dobrá zpráva, nebo špatná?“

Rudoch neodpověděl.

„Nebudeš pít, nebudeš šňupat kokain ani dělat další věci, po kterých

blbneš a po kterých ti ruce budou dělat takhle!“

Tony natáhl ruce a zatřepal s nimi.

„Myslím, že se o sebe umím postarat,“ začal Rudoch.

„No jasně. A kdo by měl, když ne ty? Jenže já tě neplatím, aby ses staral

o sebe. Platím tě, aby ses staral o moje chlapy. Je chyba, když se pašerákovi

třesou ruce a v hlavě mu hučí jako v prázdném sudě. Je daleko horší, když

si pustí hubu na špacír. Ale nejhorší je, když takovej pitomec vypráví kdeco

o svých kamarádech, aby si přivydělal na opium. To je všechno.“

„Poslechni –“

„To je vážně všechno. Přestaň s tím bílým práškem, nebo sbohem.“

Rudoch vstal. „Dobře tedy,“ řekl, „sbohem.“

Zase ten letmý potměšilý úsměv.

„Prosím. Sbohem.“

I když byl Rudoch celkem dost velký primitiv, uslyšel v posledním slově

hrozbu a lekl se.

11


„Poslyš, Tony. Jsem chlap, a nesnáším, když mě někdo postrkuje sem a

tam. Nezapomeň, že už dávno nemám mlíko na bradě! Když spolu dva

chlapi nedokážou vyjít, měli by se rozejít. Nemám pravdu?“

Tony přikývl.

Rudoch odešel. V hlavě se mu honily sny o budoucí samostatné práci.

Naučil se už některé triky při pašování a šmelině, které předtím neznal, a

proto vyhledal člena gangu, se kterým byl zadobře, a v restauraci u

Belliniho si mu postěžoval.

Victor Vinsetti byl dobře oblečený mladý muž. Oči mu vždycky neklidně

těkaly. Jako by neustále čekal, že se mu někdo objeví za zády. Málokdy

projevil svůj názor, ale byl pohotovým a pozorným posluchačem. A proto

poslouchal.

Dověděl se o tom, jak se Tony s Rudochem pohádali, o Mosovi i o tom,

jak lehce by se dal zorganizovat nový podnik. A jak by se s několika

kumpány, kteří by se starali o majitele putyk, dalo slušně zbohatnout ve

velice krátkém čase. Vinsetti poslouchal pozorně, protože měl podobné

myšlenky. Měl však už jiné plány.

„Chápeš, Viki, o co jde?“ uzavřel Rudoch.

„Chápu, ale není to tak lehké. A vůbec, jsi blázen, když mi to tu všechno

vykládáš.“

„Mose byl čestný chlap...“

„Mose byl nula,“ namítl Vinsetti klidně. „Jeho odchodem neztratily ani

Spojené státy, ani jejich vláda naprosto nic. Byl to jenom obyčejný volič.

Když půjdeš příště volit dvakrát, jako by ani neumřel. Zajímalo by mě, co si

o tom myslí Perelli.“

Zamyslel se a Rudoch si ho zvědavě prohlížel. Vinsetti by jednou klidně

mohl být Velkým šéfem. Říkalo se, že je bohatý, a bylo to pravda. Pravda

ale bylo i to, co Rudoch netušil: Vinsetti měl na palubě Empress of

Australia rezervovanou kajutu. Chtěl odjet přes Kanadu do San Rema.

Akcie i ostatní cenné papíry si už vyměnil za hotové peníze. Jednal už i o

koupi přímořské vily v San Remu. Rudochova upřímnost ho trochu vyvedla

z míry. A navíc to bylo u Belliniho, kde byl každý číšník jedno velké ucho.

Ještě toho dne večer navštívil Perelliho.

„Rudoch není ve své kůži,“ konstatoval, „a pouští si hubu na špacír. U

Belliniho mi toho navykládal...“

„Já si nechci s nikým nic začínat,“ odpověděl na to Tony Perelli. Bylo to

jeho heslo a alibi.

Rudocha, plného zápalu, ale čekaly starosti. V hlavě se mu rodily smělé

plány. S pomocí zprostředkovatele se chtěl dostat k Mikeovi Feeneymu,

který vládl jižní části Chicaga – South Side. Dostal se ale jenom k

náčelníkovi štábu Shaunu O’Donnellovi, jeho švagrovi.

12


Skutečným vůdcem, mozkem podniku, byl ale Shaun. (Později Perelli

prohlásil, že o Mikeových chlapech se nedalo říci nic horšího.) Shaun byl

malý, hubený, popudlivý, pro jednoho měl kulku, pro jiného nadávky.

Rudochovy návrhy si poslechl chladně, bez povzbuzování.

„Rudochu, už jsi, pitomče, úplně k ničemu,“ řekl mu chlapsky upřímně.

„Pašuješ a sňupeš, a to jde k sobě jako oheň a voda. Věř mi, starouši. U nás

není místo pro feťáky. Perelli sem, Perelli tam; ale my si s ním nechceme

nic začínat. Když pronikneš do jeho území, prosím. Budeme tě zásobovat

nejlepším alkoholem – ale nic víc.

„Mose –,“ začal Rudoch.

„Ten ať se klidně smaží v pekle,“ odbyl ho Shaun.

Druhý den se nestalo vůbec nic. Rudochův zápal klesl o padesát stupňů.

V přítmí zimního večera se přikradl k policejnímu ředitelství a domáhal se

inspektora Kellyho. Prý si chce stěžovat na nějakého policistu. Řekl to

pořádně nahlas, protože policejní ředitelství bylo na Perelliho území, a jak

venku, tak uvnitř jeho zdí bylo dost slídivých očí a jemných uší.

Nikdo jiný než Rudoch by nešel na policejní ředitelství. Každý by si to

zařídil obvyklým způsobem: telefonickým rozhovorem a určením data a

místa tajné schůzky. Rudoch v rozčilení zapomněl na opatrnost, sebral

odvahu a čtvrt hodiny po příchodu na policejní ředitelství se díval do přísné

tváře inspektora Kellyho.

Myslel si, že když neuvede jména, mluví chytrácky. Jistý si byl jenom

tím, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Netrvalo dlouho, a inspektor o tom byl

přesvědčen víc než on sám.

Rudoch nebyl příliš inteligentní a nikdo ho ani nechránil. Na ředitelství

nezpůsobil pražádný rozruch. Ve skutečnosti neřekl jediné jméno a Kellymu

neprozradil vůbec nic nového. Inspektor poznal z trpkých zkušeností, že

kdyby ho teď zatkl a přivedl před soud, odvolal by každé slovo. A kdyby i

podepsal výpověď, u soudu by přede všemi odpřisáhl, že ji podepsal pod

nátlakem nebo že nebyl při smyslech.

Inspektor věděl přesně, jak a proč zemřel Mose. Znal jménem chlapy,

kteří odvezli mrtvolu. Znal také číslo auta. Policie ho našla opuštěné. Bylo

kradené.

Rudoch by zřejmě dokázal vyprávět celou noc, ale inspektor měl před

sebou ještě hodně práce, a navíc mu bylo jasné, že mu stejně tahle lidská

troska nic nového neřekne.

„Chcete, abych vás zajistil?“ zeptal se.

„Co? Mě? Myslím, že se o sebe dokážu postarat. Zítra musím nahoru do

města. Nemám ani cent. Je tam pár kamarádů, co mi pomůžou k penězům.“

Rudochovo opojení bylo ve stadiu, kdy se dovolával bohatých zastánců.

Až tak daleko to dopracoval.

13


Vyšel na ulici a za ním tři stíny. Dva z nich patřily detektivům.

„Toho ptáčka mi nespouštějte z očí,“ přikázal jim inspektor.

Netrvalo dlouho, a k Rudochovi se přidali dva chlapi, každý z jedné

strany.

„Poslechněte, co –,“ začal Rudoch, když ho kamarádi vzali pod paží.

„Jestli cekneš, budeš žrát hlínu,“ pravil jeden z nich přívětivě.

Pod žebra mu strčil revolver s tlumičem.

„Pojď, nebo...!“

Detektivové za nimi tenhle trik neprokoukli. Viděli jen, že se k jejich

chlapovi přidali dva dobří přátelé; a když všichni tři nastoupili do čekajícího

auta, ve kterém už seděl řidič, nezmohli se na nic lepšího než počkat na taxi.

Když se ho dočkali, auto s jejich svěřencem bylo dávno v tahu.

Rudoch si jen nejasně uvědomoval, co se děje. Alkoholik v takové situaci

většinou rychle vystřízliví, ale s omámeným člověkem to už není tak

jednoduché. Uvědomoval si jen, že chlap, co sedí za ním, mu tiskne do

zátylku něco tvrdého a přitom se baví s řidičem. Povídali si o fotbale a

hádali se, kdo vyhraje: Jižní Kalifornie, nebo Notre Dame. Řidič tipoval

Notre Dame. Vyjmenoval celou řadu vítězství oblíbeného mužstva a

navrhoval sázku o sto dolarů. Chlap za ním si hned přisadil.

„I já sázím na Notre Dame,“ ozval se Rudoch.

„Ty nevrč,“ okřikl ho řidič, „a drž hubu! Divím se, že ti v ní nevyschlo,

jak ses vykecával na policii.“

„Já že jsem mluvil?!“ protestoval rozzlobeně Rudoch.

Hlaveň osmatřicítky ho nešetrně šťouchla do hlavy.

„Nekecej!“

Město zůstalo za nimi. Po obou stranách se míhala pustá a potemnělá

pole. Sem tam osamělý dům. Za chvíli přijeli k malé plantáži. Řidič

zastavil.

„Vypadni,“ řekl, a Rudoch vystoupil.

Kokain přestal účinkovat. Rudoch se třásl po celém těle.

„Poslechněte, co to vyvádíte?“ koktal. „Nic jsem neudělal. Odveďte mě

rovnou k Tonymu...“

Chytili ho za ruce a vlekli po hrbolaté cestě až k prvním stromům.

„Doufám, že mě nechcete odstřelit!“ kňučel plný hrůzy. „Poslyšte, nic

jsem neudělal!“

Chlap za ním natáhl kohoutek a vystřelil. Rudochovi se podlomila kolena.

Druhý výstřel už neslyšel. Kat dal revolver do kapsy a zapálil si cigaretu.

Plamen zápalky se ani nezachvěl.

„Pojďme,“ řekl.

Sedl si na místo, kde předtím seděl Rudoch. Už když byli na půli cestě k

autu, začali zase probírat Jižní Kalifornii a Notre Dame.

14


Po chvilce jízdy najednou uviděl řidič policejní auto. I v hukotu vlastního

motoru slyšel ječet sirénu. Rychle auto otočil a sešlápl plyn až k podlaze.

„Vyndej mašinu, je pod sedadlem.“

Chlap vedle řidiče se natáhl ke kolegovi na zadním sedadle, aby mu

pomohl. Spustili zadní okénko a vystrčili hlaveň kulometu.

„Chlapi se určitě spojili s Kellym,“ uvažoval kat. Všiml si stínu za

Rudochem.

Policejní auto se přibližovalo.

„Dej jim to sežrat,“ řekl parťákovi, a ten zmáčkl spoušť.

Ra-ta-ta-ta-ta-ta! Přední ochranné sklo se rozletělo na malé kousíčky.

Policejní auto se dostalo do smyku, který ale po chvilce vyrovnalo.

Vyšlehly další tři podlouhlé plamínky: gangster znovu vypálil. Řidič

policejního vozu strhl vozidlo na stranu a střely ho minuly.

„Do prdele!“ klel chlap u kulometu a znovu opřel hlaveň o okraj okénka.

Namířil, ale v tom se nehlučně sesul ze sedadla. Kulomet se chvilku houpal

na okraji okénka a pak vypadl na silnici. Ozval se ostrý rachot. Policejní

auto narazilo na kulomet a zůstalo stát. Vrah vyhlédl, aby zkontroloval

situaci.

„Jsou vyřízený,“ řekl. „Přidej, Joe.“

Vytáhl z kapsy baterku a posvítil si na schoulenou postavu vedle něj.

Uprostřed čela se červenala velká ošklivá díra.

„Billy už to má za sebou,“ řekl.

Celou cestu si pak povídali o chystaném fotbalovém zápase a bezvládné

tělo pod zadním sedadlem se převalovalo ze strany na stranu.

15


Kapitola 3

Vinsetti nebyl obyčejný gangster s obyčejným posláním. Dva roky byl

uhlazeným vyslancem, zplnomocněncem cestujícím od západního až k

východnímu pobřeží, zprostředkovatelem, který měl za sebou cesty přes

všechna jezera mezi Spojenými státy a Kanadou. Vyjednával i v nejvyšších

kruzích a řešil spory, jež by pravděpodobně vyvrcholily katastrofou, kdyby

vůdcové gangů byli splnili, čím vyhrožovali.

Byl to elegantní mladý muž s pověstí záletníka. Vždycky se mu podařilo

vzbudit dojem, že je nepřemožitelný. Nezřídka tomu tak skutečně bylo.

Přes tuto svoji pověst udělal osudnou chybu: v Kanadě se zasnoubil s

dámou, která jeho slova na rozloučenou nepokládala za konečná. Jednou,

když přijel do Toronta zprostředkovat dodávku whisky, mu posel nějakého

advokáta do ruky vrazil jakousi listinu, žalobu pro porušení slibu, a ještě

několik dalších přestupků. Vinsetti neměl smysl pro právo. Najal si tedy

advokáta, ale neměl šťastnou ruku. Advokát si vzal peníze, ledabyle se

pokusil o zastavení soudního stíhání a o smíření stran, a když se mu to

nepodařilo, přestal se o případ starat. To mělo pro Vinsettiho nepříjemné

následky: Vyměřili mu vysokou pokutu. Při nejbližší návštěvě Toronta ho

zatkli. Platil, protože musel. Ale to nebylo to nejhorší: ztratil postavení

zplnomocněnce, a tím mu značně klesly příjmy.

„Nechci se do ničeho zaplést,“ řekl Tony Perelli, když o tom spolu

mluvili. „Kanaďané tě mají v žaludku. Nemůžu zaměstnávat lidi, na které

vejrají na ulici.“

„Nechápu, co z toho máš za škodu,“ odporoval Vinsetti. Vřelo to v něm.

Tony si hladil knírek a studoval vzory na aristokratickém koberci. „Třeba

žádnou. Třeba to děvče soudci nic neřeklo. Třeba neprozradilo, že pracuješ

s whisky a vyděláváš miliony dolarů. Třeba neřeklo, že pracuješ u Tonyho

Perelliho. I tak je to špatné.“ Potřásl hlavou. „Půjdeš na východ, Victore; je

tam spousta práce, spousta peněz, spousta zábavy. Nezlobím se na tebe; je

to smůla; opravdu se nezlobím.“ A poplácal Vinsettiho po zádech.

Toho večera otevřel Tony Perelli Min Li srdce. Seděli v saloně na

hedvábném divanu. Pozlacené dveře byly dokořán otevřené a jemně

naparfémovaná místnost se koupala v měkkém svitu jantarových lamp.

„Ten chlapec má příliš rád ženy a podobné hlouposti.“

„To jsou hlouposti, Tony?“ zeptala se Min Li.

„S tebou, moje drahé poupátko, ne. Ale řekni, jestli je někde na světě ještě

jedna taková, jako jsi ty.“

Pustil její ruku, přešel k velkým varhanám v rohu a hrál celou hodinu. A

ona okouzleně poslouchala. Byl výborným hudebníkem, houslistou

vynikajících kvalit, ale jeho vášní byly varhany. Vysedával u nich dlouhé

16


hodiny a improvizoval na melodie italských oper, které mu přišly na mysl.

Italská opera byla pro Tonyho Perelliho alfou i omegou hudebního umění.

Nenáviděl jazz, přestože tančil výborně.

Celou hodinu seděla Min Li v nové hedvábné róbě se zkříženýma

nohama, s rukama pozorně složenýma v klíně a se skloněnou hlavou. Tony

přestal hrát. Vrátil se k ní a začal znovu o Vinsettim.

„Ten chlapec je nebezpečně chytrý, avšak je moc užitečný. Byla to smůla

– ale všichni míváme občas smůlu. Možná že je to zbabělec... Kdoví.

Změkl a ztratil odvahu. Ale nepije, nekouří, zbytečně nežvaní a ví, co se

sluší a patří.“

O Vinsettiho poklesku přemýšlel ještě po několika dnech, když

vyjednával s inspektorem Kellym o propuštění chlapa, kterého, jak se

později ukázalo, zavřeli neprávem. To individuum mělo pro Tonyho

momentální hodnotu a to, že ho propustili, bylo triumfem.

„Toho chlapa jsem neměl pustit,“ řekl Kelly Harriganovi, když si o tom

povídali.

„Když jdeme na vysokou, nesmíme se pouštět za sysly a veverkami,“

poznamenal Harrigan. „Podle mě se ho Perelli snažil vysvobodit proto, že

se bál, že mu přišijeme další zločin. Dneska ráno našli mrtvolu Rudocha

Gallwaye. Mimochodem, byl střelený zezadu.“

Kelly přikývl. „Nic jiného se ani nedalo čekat. Ten ptáček byl jako hlásná

trouba. Dřív nebo později by ho stejně odpravili. Mám dojem, že bychom

měli zajít k Perellimu, i když to bude možná ztráta času.“ Rozzlobeně se

podrbal na bradě. „Ne, půjdu tam sám.“

„Má prý nějakou novou dámu.“

Kelly přikývl. „Vím. Min Li. Paní Waitovou, nebo tak nějak. No, jestli

existuje zlodějská čest, tak Perelli ji má. Má nejdisciplinovanější bandu. Z

jejích stálých členů nám nikdy žádný nic neprozradil.“

Harrigan se na něho podivně zadíval. „Znám jednoho, co dříve nebo

později přijde sám,“ ztlumil hlas.

Kelly zvedl obočí. „Vinsetti? Že by zrovna ten? Jestli se o to už pokoušel,

Perelli se to určitě doví. A když se to doví...“ Usmál se.

Harrigan ukousl konec doutníku a zapálil si. „Ačkoli se nikdy nepostaví

před soudce, mohl by nám prozradit mnoho užitečného.“

Kelly opět zavrtěl hlavou. „Vídáte se často? Mohl byste mu říct, aby si

nedělal iluze. Perelli určitě ví, že chce prásknout do bot, a tak se mu může

leccos nemilého přihodit. Kdybyste mu to řekl takhle, snad by nám něco

prozradil. Postaráme se o něj. Dopravíme ho třeba do Kanady. A gangsteři

si to dobře nechají projít hlavou, než začnou něco v Kanadě. Tam zákony

ještě platí.“

17


Harrigan se dva dny marně snažil zorganizovat náhodné setkání s

Vinsettim. A nepodařilo se mu to jenom proto, že Vinsetti uviděl Min Li a

po uši se do ní zamiloval.

Min Li měla svůj vlastní systém hodnot. Podvést muže podle něj nebylo

čestné. Ale zradit kvůli němu, to ano. Perelli od ní věděl o každé Vinsettiho

návštěvě, o všem, co říkal, o všem, co dělal, o všem, co zamýšlel. Perelliho

zvláštní povaze lichotila pozornost, kterou Min Li vzbuzovala. Byl přímo u

vytržení z její věrnosti, protože mu to všechno říkala prostě, jako by mu

povídala o každodenních, bežných událostech, ne pyšně, ani ostýchavě,

dokonce ani ne proto, aby žárlil.

Vinsetti mluvil o všem možném: o lásce, oddanosti, nádherném životě v

Evropě. Ale mluvil i o spoustě jiných věcí, což se dotklo Tonyho smyslu

pro důstojnost. Například o Perelliho nočních podnicích v Ciceru. Min Li o

nich nikdy neslyšela. Nezarazilo ji to ale ani teď. A kdyby byla šla do

Songovy kavárny, kde tancují Číňanky? Kdoví jestli je velký rozdíl mezi

podniky v Ciceru a zakouřenými místnostmi Songovy kavárny Hvězdy z

nebe.

Ne, nezhrozila se. Jenom se trochu polekala a zabolelo ji to, protože

Perelli se jí stal bohem. Tonyho to zarazilo a urazilo. Když druhého dne

potkal Vinsettiho, mluvil s ním úsečně a nakonec řekl: „Kdyby tě Min Li

chtěla vidět, zavolá ti, Victore. Jsi frajer, ale moc toho namluvíš. Ne o lásce,

ale o podnicích v Ciceru.“

Vinsetti se mu zadíval do očí a zahlédl v nich rudé jiskřičky. A přece –

byly to laskavé a dobrácké oči. Tonymu na jeho plných rtech pohrával

úsměv.

Ale rudé jiskry tam byly. Vinsetti je vytušil.

S Tonym Perellim se můžeš hašteřit a dohadovat, jak dlouho chceš, ale

jenom do té doby, než jde o základní životní principy. Po obyčejné hádce

jste kamarádi jako kdykoliv předtím. Vzájemné urážky se odpustí a

zapomenou. V jistých mezích se dalo od hádky přejít k urputnému boji, a

stejně se nikomu nic nestalo. Ale za touhle pomyslnou hranicí číhala smrt –

rychlá, nemilosrdná a vynalézavá.

Vynalézavost poznamenala každý tah, každý čin, každou myšlenku. Zkus

překročit tuto hranici, otevři nebo zkus otevřít bránu z téhle pevnosti a

pohltí tě tma. Zatím byly Vinsettiho hádky s Tonym vysloveně domácího

rázu. Uražená důstojnost. Ponížil ho v očích milenky. Za to nikoho

nezabije. A přece Vinsetti zahlédl ty rudé jiskřičky. Ochladl, zpozorněl a

zostražitěl. Měl mozek diplomata a nejúčinnější zbraní ve výzbroji

diplomata je umění lichotit soupeři. Vinsetti se zatvářil mrzutě; předstíral,

že je spíše vinným milencem než kamarádem, který zradil. Zdálo se, že je

18


všechno v pořádku. Ale Vinsetti tomu nevěřil. Představoval si věci, které

mu nedaly spát...

Tony byl neobyčejně důsledný. Bylo v něm něco kočičího. Útočil

bezohledně a bez výstrahy. Teď varoval. Když pak Vinsetti znovu přišel na

návštěvu, Tony mu poradil: „Letos nebudeš mít prázdniny. Myslím, že bys

měl někomu přenechat to rezervované místo na Empress of Australia. Na co

zbytečně vyhazovat peníze?“

Jenom to, a nic víc. Žádné obviňování, žádné výčitky, žádná chladná

zuřivost za neodpustitelný čin. Chlap, který dezertuje, je vyvrhel; a jakmile se zjistí, kde se skrývá, čekají ho všelijaké nepříjemnosti. Neobyčejně čilá policie posílá na všechny strany oznámení, že ten a ten je zločinec. Uzavřou se před ním všechny přístavy; a jakmile se mu podaří zmizet z lodě, čeká ho

zatčení a pravděpodobně deportace. A koho takhle deportují, čeká ho – jak

sám nejlépe ví – dávka z kulometu.

Perelliho špionážní systém byl téměř dokonalý. V bankách měl

důvěrníky, kteří mu podávali podrobné zprávy o účtech jeho lidí. Věděl na

chlup přesně, kolik kdo z nich má. Okamžitě ho informovali o každém

převodu peněz nebo cenných papírů do zahraničí; ale Tony slídil hlavně po

ústřižcích šeků vyplněných na konto cestovních kanceláří a lodních

společností.

Gangster obvykle nevěří bankám a peníze si raději ukládá do

nedobytných pokladen nebo trezorů. Vinsetti patřil k těm několika

výjimkám, které si otevřely v bance účet. A tak mohl Tony sledovat tuto

intimnější stránku jeho života. Věděl, že mu banka dala akreditiv. Ale

nejvíce mu zazlíval, že měl prsty v útoku na podnik v Ciceru, když tam

Tony seděl. Někdo totiž brnkl Mikeu Feeneymu a jeho přátelům, a tím

jenom přilil benzin do ohně. Jenom tři lidé věděli o blížící se návštěvě. A

ten, kdo volal, rozhodně nebyl ten obchodník z Kanady, který ani netušil, že

jeho výnosným zákazníkem je Tony Perelli.

Velká škoda Vinsettiho, uvažoval Perelli. Byl to velmi rozumný hoch a

rozhodně pro něj znamenal přínos. Musel mít přece lidi, kteří se umí dobře

obléci a vyjednávat s počestnými a váženými zákazníky, již dodávají zboží

panu Perellimu. Vinsetti jako styčný důstojník neměl chybu. Uměl se dostat

na jakékoliv území a odejít, aniž by zavoněl střelný prach. Pro Poláka Joea,

Mikea Feeneyho a další šéfy různých organizací byl, jak se říká, persona

grata.

Byl diskrétní a na jeho slovo se dalo spolehnout; zkrátka, jako gangster

byl ideálem čestného člověka. Je ho, jak řekl Angelo, velká škoda.

Události běžely nevyhnutelným směrem. Perelliho činnost byla

rozmanitá. Byl zapletený do všeho, ať už šlo o legální obchody, nebo o

pašování. S obyčejnými zločinci se nestýkal a hleděl na ně spatra.

19


Nepodporoval surové vydírání, ať už s použitím násilí, nebo bez něj, a z

takových zdrojů ani netěžil. Na peníze svých obětí, které nechal popravit z

pomsty nebo pro nějaké podezření, ani nesáhl. Někdy se v kapsách mrtvol

ležících u silnice nalezly obrovské sumy. Dodavatelé i zákazníci mu věřili.

Jeho slovo platilo.

Rozpočet na jeho zaměstnance byl ohromný, obraty kolosální. Přestože

zaměstnával menší armádu účetních a úředníků, každý detail svých

transakcí nosil v hlavě.

Ale jeho největší předností byl jeho šestý smysl, který ho varoval před

nebezpečím. Když se tenhle šestý smysl ozval, na nic nehleděl a slepě ho

poslechl...

Příčina, která ho vedla k nějaké rychlé odplatě, obyčejně nebyla

skutečnou příčinou. Navenek Rudocha zabili proto, že byl na policejním

ředitelství. Ve skutečnosti ho zabili ne pro momentální, ale pro budoucí

nebezpečí.

20




Edgar Wallace

EDGAR WALLACE


1. 4. 1875 - 10. 2. 1932

Richard Horatio Edgar Wallace, anglický spisovatel a novinář, se narodil 1. dubna 1875 (Greenwich, Londýn). Napsal 175 převážně detektivních románů, 24 divadelních her (Čtyři spravedliví, Zelený lučištník, Žabí bratrstvo, Mrtvé oči Londýna) a mnoho povídek, mnohé z jeho děl byly zfilmovány. Známá je i anekdota, ve které návštěvníci jeho domu byli svědky toho, jak během víkendu nadiktoval román. Edgar Wallace zemřel na zápal plic při práci na King Kongovi 10. února 1932 v Hollywoodu, Kalifornie.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist