načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Místo, kde se děly zázraky - Karel Kýr

Místo, kde se děly zázraky

Elektronická kniha: Místo, kde se děly zázraky
Autor:

Jihofrancouzské městečko Lurdy v podhůří Pyrenejí se stalo jedním z nejslavnějších poutních míst na světě. Přicházejí sem věřící a doufají v zázračnou moc zázračné vody, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 135
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5665-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jihofrancouzské městečko Lurdy v podhůří Pyrenejí se stalo jedním z nejslavnějších poutních míst na světě. Přicházejí sem věřící a doufají v zázračnou moc zázračné vody, která tady pramení. V roce 1858 se zde mladičké Bernadettě Soubirousové zjevila Panna Maria a předala jí poselství. Nemocnou dívku sice setkání s Bohorodičkou nevyléčilo, ale její tělo už přes sto třicet let záhadným způsobem odolává působení času.

Zařazeno v kategoriích
Karel Kýr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Karel Kýr

MÍSTO, KDE SE DĚLY

ZÁZRAKY


3

Copyright

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-63-5 (epub)

978-80-87856-64-2 (mobi)

978-80-87856-65-9 (pdf)


4

PRVNÍ ČÁST

Motto: ,,Existují dva způsoby, jak se dívat na svět – jako když nic není zázrak,

nebo jako když je zázrak všechno.“

A. Einstein

Místo předmluvy: O zázračných uzdraveních a vojácích

v Lurdech

V roce l962 byl do vojenské nemocnice ve Veroně přivezen muž středního

věku jménem Vittorio Michelli. V hýždi měl velký, bolestivý nádor, který

znemožňoval pohyb v levé kyčli. Rentgenové snímky odhalily rozsáhlé

poškození pánevních kostí a kyčelního kloubu. Biopsie provedená v květnu

prokázala rakovinu vřetenových buněk. Protože operace neměla sebemenší

šanci na úspěch, Michellimu znehybnili pánev sádrovým obvazem a převezli

ho do oblastního centra na radioterapii. Po čtyřech dnech bez jakéhokoli

ozařování byl převezen do vojenské nemocnice v Trente. Tam strávil

následujících deset měsíců, aniž se podrobil jakékoli terapii - navzdory

pokračujícímu rozpadu kosti, progresivní ztrátě aktivního pohybu v levé noze

a celkovému zhoršení zdravotního stavu. Michelli se doslova rozpadal na

kousky, nádor se zvětšoval a vyžíral kost a všechny podpůrné struktury, které

spojují nohu se zbytkem těla.

V roce l963, přibližně rok po určení původní diagnózy odvezli přátelé

Michelliho do Lurd. V té době byl Michelli naprosto zesláblý a nemohl jíst.

S pánví v sádrovém obvazu to musela být nesmírně obtížná cesta. Po příjezdu

do Lurd ho vykoupali v posvátné vodě. Okamžitě po koupeli se mu vrátila

energie, chuť k jídlu a říkal, že cítí proudění po celém těle. Když ho přátelé

přivezli zpátky do Trente, stále ještě v sádrovém obvazu, začal přibírat na váze

a byl mnohem aktivnější. Asi po měsíci mu lékaři sundali sádrový obvaz,

udělali rentgenové snímky a zjistili, že nádor je menší. Nádor se pomalu

zmenšoval, až nakonec zmizel úplně. Během dalších rentgenových vyšetření se

zjistilo něco naprosto neočekávaného: zničená kost začala růst a nakonec se


5

úplně obnovila. Dva měsíce po návratu z Lurd šel Vittorio Michelli na

procházku. Jeho lékaři říkají:

„Došlo k pozoruhodné rekonstrukci kyčelní kosti a dutiny. Rentgenové snímky

z let 1964, 1965, 1968 a 1969 jednoznačně potvrzují, že došlo k neočekávané

kostní rekonstrukci, neprosto neznámé v análech světového lékařství. Za

pětačtyřicet let, které jsme strávili studiem rakovinných nádorů všech druhů

kostních struktur, jsme se nikdy nesetkali s jedinou spontánní rekonstrukcí

kosti tohoto druhu. Hledali jsme vysvětlení tohoto uzdravení, ale žádné jsme

nenašli. Michelli se nepodrobil žádné speciální terapii a netrpěl žádnou

přidruženou infekcí, která by mohla ovlivnit vývoj rakoviny. Naprosto zničená

kost se úplně zrekonstruovala bez jakéhokoli chirurgického zákroku. Levá

noha, která byla úplně nehybná, se uzdravila, prognóza je nepopiratelná, a

pacient žije. Devět let po návratu z Lurd se pacient těší výbornému zdraví.“

Tento případ byl v roce 1970 prohlášen Mezinárodní lékařskou komisí z Lurd

(CMIL) za zázrak a v roce 1976 byl oficiálně uznán také katolickou církví.

Mezinárodní komise z Lurd tvoří asi 25 členů ze západní Evropy a Anglie, mezi

nimiž jsou specialisté z oboru ortopedie, chirurgie, psychiatrie, radiologie,

dermatologie, oftalmologie, pediatrie, kardiologie, onkologie a neurologie.

Skoro polovina členů vyučuje na lékařských fakultách. Komise se schází

každoročně v Paříži, kde revidují jednotlivé případy. Rigorózní pozornost se

věnuje veškeré lékařské dokumentaci, včetně laboratorních nálezů. Jsou

vyřazovány případy, u kterých byl zjištěn nějaký identifikovaný fyzický zásah,

který mohl vyvolat příznivou reakci. Za kritickou se považuje také náhlost a

úplnost uzdravení a všechny doplňující podrobnosti případu. Komise si také

klade tuto otázku:

„Je uzdravení pacienta v rozporu s očekáváním vědy a je vědecky

nevysvětlitelné?“

Prohlásit uzdravení za zázračné není snadné ani pro katolickou církev.

Kardinál Lambertini, který se později stal papežem Benediktem XIV., stanovil

již v roce 1735 pět pravidel, která dodnes slouží jako kritéria:

1. Nemoc musí být vážná, nevyléčitelná a nesmí reagovat na léčení.

2. Nemoc, která zmizela, nesměla dosáhnout stádia, v něm by zmizela sama od

sebe.

3. Pacientovi nesměly být předepisovány žádné léky, a pokud nějaké dostal,

musely mít minimální účinek. (Dnes je neobvyklé setkat se s případem, který

by nebyl léčen; proto se vylučují jen pacienti, kteří podstoupili potenciální

léčivou terapii; pokud nelze prokázat, že terapie selhala).

4. Uzdravení musí být náhlé a okamžité. (Toto kritérium bylo rozšířeno, takže

dnes zahrnuje i případy uzdravení, k nimž došlo během několika dní.)

5. Uzdravení musí být úplné.


6

Podívejme se ještě na jeden případ zázračného uzdravení, který byl potvrzen

Mezinárodní lékařskou komisí z Lurd v roce 1982. Delizii Cirolliové, dívce

z malé sicilské vesnice na svazích Etny, bylo dvanáct let, když přišla k lékaři

s oteklým kolenem. Rentgenový snímek ukázal změnu kostní struktury a

Delizia byla poslána na univerzitní ortopedickou kliniku v Catanii. Provedená

biosepsie konstatovala kostní metastáze neuroblastomu. Chirurg navrhl

amputaci, ale rodiče kategoricky odmítli. Chirurg tedy doporučil radioterapii,

ale to Dezilii tak rozrušilo, že jí rodiče museli odvést domů, aniž se podrobila

jakémukoli léčení. K dalšímu vyšetření došlo na univerzitě v Turínu, ale ani

tam nebyla Delizii předepsána žádná terapie. Nakonec Deliziina učitelka

poradila rodičům, aby ji vzali do Lurd. Místní obyvatelé uspořádali sbírku, aby

měla dívka na cestu. Přijela tam s matkou v srpnu 1976. Čtyři dny

navštěvovala obřady, modlila se v jeskyni a koupala se v posvátné vodě.

Nicméně její zdravotní stav se nezlepšil a další rentgenové snímky ukázaly

pokračující růst nádoru. Deziliin stav se rychle zhoršoval a její rodina se začala

připravovat na pohřeb. Vesničané se mezitím horečně modlili k Panně Marii

lurdské a matka Delizii nepřestávala podávat vodu z Lurd.

Pět dní před vánočními svátky řekla Delizia rodičům, že chce vstát z postele a

jít ven. Vyšla z domu bez bolesti, ale nemohla jít daleko, protože byla velmi

zesláblá. V té době vážila 22 kilogramů. Nicméně otok kolena zmizel a její

celkový stav se normalizoval.

V červenci následujícího roku se vrátila do Lurd a šla před lékařskou komisi.

Další vyšetření neodhalilo žádné známky nádoru. Určit přesnou diagnózu bylo

obtížné. Vzorky tkáně použité při původní biopsii byly předány eminentním

francouzským histologům, ale jejich názory se lišily. Někteří tvrdili, že šlo

o nerozlišený neuroblastom, zatímco jiní se přikláněli k názoru, že šlo

o Ewingův sarkom. Závěr mezinárodní komise z Lurd zněl:

,,Delizino uzdravení bylo v každém případě pozoruhodné. V té době bylo

zaznamenáno jen velmi málo případů spontánní remise neuroblastomu, ale

nikdy k remisi nedošlo u pacientů starších pěti let a spontánní remise

Evingova sarkomu nebyla zaznamenána nikdy.“

O dnešních Lurdech mnoho lidí mluví jako o místu, které je plné extrémů.

V chrámovém komplexu cítíte koncentraci nesmírné lidské bolesti, ale hned za

jeho hradbami najdeme ulice plné obchodů s různými kýči. Od sošek Panny

Marie se šroubovací hlavičkou na lurdskou vodu až po měděné pánve

s reliéfem zjevení. Ale mnozí lidé jsou skutečně přesvědčeni o tom, že jim

pomohou pamětní mince z automatu nebo plastové lampičky. Jsou přece

z Lurd... Před Jeskyní zjevení na břehu řeky Gavy postávají stovky lidí a další

tisíce proudí jeskyní a dotýkají se chladných kamenných stěn uhlazených od

lidských dlaní. Václav Kuplík v časopise A report (12/2005) napsal:

„Chtějí si vyprosit milost u Panny Marie. Naplánovali si svůj život, jenže osud

byl jiný. Teď zoufale prosí o boží milost. Kéž si z Lurd odnesou přesvědčení, že

každý lidský život, byť konfrontovaný s nesměrnou bolestí a někdy i lidským

zlem, má smysl. Lurdy totiž dávají naději i sílu vyrovnat se s osudem a naučit

se žít se svým údělem. Sílu nepřestat věřit ve smysl života.“


7

Od roku 1958 navštěvují poutě v Lurdech i vojáci, naše armáda jezdí do Lurd

od roku 1992. Ve svém archivu mám informace z roku 2005, kdy se poslední

májový víkend roku 2005 sjelo do Lurd šestnáct a půl tisíce vojáků ze

třiatřiceti zemí celého světa na 47. mezinárodní vojenskou pouť (Pelerinage

Militaire International). Byla tu i početná česká výprava. Sto devadesát

příslušníků české armády, kterým cestu a ubytování zabezpečila Volareza, se

zúčastnilo v čele s vlajkonoši a mladými hudebníky z roudnické vojenské

konzervatoře všech fází oficiálního programu.

Václav Kuplík: „ Na první pohled se může zdát, že je to vlastně další extrém,

když se do Lurd sjíždějí armády. Jenže to nejsou vojáci, kdo ve světě vyvolává

nepokoj a války. Bránit vskutku ušlechtilé hodnoty vyžaduje vybojovat

nejdříve vnitřní zápas ve víru, ve spravedlivou myšlenku. A tady prostředí

slavného poutního místa dělá zázraky. Dává vojákům -vesměs mladým

chlapcům a děvčatům- naději v život bez válek a v přátelství. S přátelstvím lidí

bez rozdílu barvy pleti a uniformy se tu v průběhu vojenské pouti setkáme na

každém kroku.“

Čeští vojáci se na 47. Pelerinage Militaire International zúčastnili -mimo

společného programu - slavnostního zahájení, několikakilometrového

„průvodu světel“ se zapálenými svícemi v ulicích města, mezinárodní

bohoslužby před centrální Růžencovou bazilikou a slavnostního zakončení

celé této obrovské slavnosti- vydali na Křížovou cestu nad městem, u Jeskyně

zjevení zažehli obrovitou svíci s nápisem ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY a

v kapli sv. Jana Maria Vianey měli vlastní českou mši celebrovanou hlavním

kaplanem AČR pplk. Tomášem Holubem za asistence několika dalších kaplanů.

Václav Kuplík ve výše zmíněném časopise píše:

„Na tuto bohoslužbu přišla i hlavní představitelka české delegace -náměstkyně

ministra obrany pro personalistiku Jaroslava Přibylová, zástupce armády

generálmajor Josef Sedlák, přidělenec obrany při velvyslanectví ČR ve Francii

brigádní generál J. Bečvář s chotí a jako soukromá osoba (na dovolené) i náš

velvyslanec ve Francii Pavel Fischer s manželkou a dětmi.“

Velvyslanec po pouti řekl: „Jsem tady poprvé, ale duchovní síla tohoto místa

mně na Lurdy nedá nikdy zapomenout. Děkuji našim vojákům za skvělé

vystupování na této krásné akci, která svým významem a duchovním

rozměrem přerůstá Lurdy i celou Francii.“

A náměstkyně ministra obrany J. Přibylová před odjezdem z Lurd prohlásila:

„Jsem potřetí na tomto velkém setkání vojenské mládeže z celého světa. Naše

výprava je letos téměř jednou tak početná jako loni. Cítím opravdovou hrdost

na naše vojáky, kteří byli skvělí a důstojně reprezentovali svoji armádu i zemi.“

Padla zmínka o zázracích. ThDr. Karel Lev Řehák v knize „Máj Panny Marie

Lurské“ (Praha 1888) píše:

,,Nepřátelům Panny Marie a neznabohům, kteří popírají, že by Bůh posud

zázraky činil, ba jen činiti mohl, dávám tuto na uváženou: V knize Lourdes ind

seine Wunder von Dr Hense, strana 129-133 stojí psáno, že v Paříži již před

lety uložil jistý katolík francouzský E. Artus, jakožto obhájce lurdských


8

zázraků, 15 000 franků pro toho, kdo by dokázal, že v Lurdech zázraky se

nedějí. Tyto peníze jsou uloženy u pana M. Turqueta v Paříži, rue de Hanovre č.

6...“

Dlužno dodat, že nikdo nic nedokázal a peníze si také nevyzvedl.

Ale jako to všechno začalo?


9

Seznámení s místem a ,,hrdinkou“ příběhu

V době, o které bude řeč, byly Lurdy nepatrným městečkem v jihozápadní

Francii, které těsně přiléhalo k úpatí věnce vysokých hor-Pyrenejí, které tvoří

přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem. Nad městem vyčnívala

mohutná skalní hradba, korunovaná starobylým hradem. Kolem městečka a

hradu šplouchaly modré vlny řeky Gave de Pau.

Nedaleko města, na jeho západní straně, vystupovala -jakoby z řekyGave

příkrá pustá skála, které tu říkali Roches Messabielle, což bychom mohli

přeložit jako Stará skála. V této skále byla od přírody vyhloubená prostranná

jeskyně, přes tři a půl metrů vysoká a stejně hluboká. Strop byl hladký,

sklenutý a v pozadí se skláněl až k zemi. Uvnitř byla jeskyně po své pravé

straně asi přes metr padesát od přírody vyhloubena v podobě prodlouženého

O. Tento druhý obloukovitý výklenek byl uvnitř opět oddělen a tvořil třetí

jeskyňku, která byla pro předcházející dvě oknem, přicházelo tudy světlo.

Roku 1858 byl ve skalní puklině, pod druhým otvorem, zakořeněn keř plané

růže, který své větve rozprostíral otvorem přední jeskyně až po skále dolů.

V Lurdech žila roku 1858 zchudlá rodina Soubirousová. Otec byl mlynářským,

s malým kapitálem si pronajal malý mlýn. Protože slušné výdělky se hned

neobjevily, a nedostatek financí nedovoloval pokračovat, musel pronajatý

mlýn opustit. Snad se na tom také podepsala jeho láska k alkoholu a kartám. A

nejen to, přišel i o svůj nevelký majeteček. Žil se svou rodinou v chudobě,

z výtěžku příležitostné denní mzdy.

Se svou manželkou Luisou se musel starat o čtyři děti, z nichž nejstarší se

jmenovala Bernadetta, tou dobou jí bylo již čtrnáct let. Protože se Bernadetta

narodila jako příliš slabé dítě a navíc její matka těžce onemocněla, byla dána

na vychování k příbuzným do horské vesnice zvané Bartrés, kde strávila

nejútlejší dětství. Protože dívka trpěla záduchou, její příbuzní ji nezatěžovali

žádnou namáhavou prací, ale přikázali jí jen pást ovce na horských lukách.

Bernadetta se nenaučila číst ani psát jako ostatní děti v Lurdech, nedostalo se

jí ani základního náboženského vzdělání. Ve čtrnácti letech nebyla ani jednou

u svatého přijímání. Neuměla nic jiného než se modlit růženec, který se ale

modlila stále a na všech místech, tak, jak to v těchto krajinách s velkou

horlivostí dělali i jiní zbožní lidé. Zábavou při pasení jí byly kamínky, květiny a

milované ovečky.

Taková to byla dívka, kterou si vyšší moc vybrala, aby se zasloužila o Lurdy.

Z náboženství víme, že Bůh povolal od stáda muže, aby byli vůdci jeho

vyvolaného národa, jako například Mojžíše a Davida. Bernadetta si svoje


10

vyvolení nevysloužila učeností, krásou, bohatstvím... Ale asi proto, že byla

prostá, bezelstná, nad míru poslušná, pobožná a ve svém jednání svrchovaně

skromná. I když Bernadetta ve čtrnácti letech nebyla dosud u svatého

přijímání, žila velmi bohabojně a ve všem si uchovala nevinnost srdce. Její

mladší sestra vypravovala, že byla od ní často kárána, že se málo modlí, že je

prchlivá a lehkomyslná.

Co se týče Bernadettina zevnějšku, vypadala ve svých čtrnácti letech, když ji

rodiče vzali domů, aby jí mohli poskytnout více náboženské vzdělání a

usnadnit jí přípravu ke svatému přijímání, sotva jako jedenáctiletá, nanejvýš

dvanáctiletá. Byla malé postavy, štíhlá, vyhublá, nad své družky nevynikala.

Měla černé vlasy, jemné, hnědé oči, plné prostoty a nevinnosti.


11

První zjevení

Psal se 11. únor 1858. Matka dovolila Bernadettě, aby se svou mladší sestrou

Marií a malou sousedkou Johannou, vyšly za město nasbírat trochu suchého

dříví. A sice na okraji řeky Gave při Mesabiellské skále, kde bylo chudým

dovoleno sbírat suché haluze a třísky, které řeka vyplavila na kameny.

Bylo pošmourno a chladno. Proto dívky vyšly tepleji oblečeny, Bernadetta si

musela díky svému chatrnému zdraví, na příkaz své matky, přes svoje

chudinké a záplatované vlněné šaty přehodit vlněnou plachetku, zvanou

kapulet, kterou si zahalovaly hlavu tamější selky. Přikrývala ji nejen hlavu, ale

i krk a splývala po ramenech dolů. Na nohou měla punčochy, obě dívky měly

jen dřeváky na bosých nohou.

Bylo kolem jedenácti dopoledne, když dívky opustily město. Marie a Johanna

byly čilejší, zdravější a tak Bernadettu předběhly, přeskočily bosky strouhu,

tehdy skoro vyschlou. Když si obouvaly dřeváky, zavolaly na Bernadettu:

„Dej si pozor, voda je studená!“

Na Bernadettu nečekaly, ale spěchaly k místu, kde spatřily velké množství

naplaveného chrastí. Když Bernadetta uslyšela, že je voda studená, zarazila se.

Vzpomněla si na svoje chatrné zdraví, váhala, zda má následovat obě děvčata.

Pak se rozhodla. Opřela se o velký kámen a začala si stahovat punčochy.

Najednou byla ze své činnosti vyrušena zvukem prudkého vichru. Ale před tím

-i když se nad krajinou vznášely husté mraky- se nepohnula ani větvička.

Pozvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Topoly na okraji strouhy, kde se zouvala,

stály tiše, listí se ani nezachvělo.

„Spletla jsem se,“ řekla si tiše Bernadetta. „Asi se mně něco zdálo.“

Opět se shýbla, aby si sundala punčochy. Ale podivný šum se ozval znovu,

zdálo se jí, že se táhne k jeskyni, a tam se ztrácí. Podívala se tím směrem a

spatřila neobyčejně krásné zjevení. Chtěla vykřiknout, ale nemohla ze sebe

vypravit ani hlásku. Zděšená tím, co spatřila, padla na kolena. Ve výklenku

jeskyně uviděla, jak se později prokázalo, Pannu Marii, zářící tak velkým

nadzemským jasem a krásou, že nic pozemského se k tomu nedalo přirovnat.

Zjevení bylo střední postavy, spanilé a mladistvé, na první pohled kolem

dvaceti let staré. Neznámá měla jasně bílé roucho, dlouhé, přepásané

blankytnou vlající stužkou, která splývala až k zemi. Zdálo se, že její nohy se

dotýkají lehce růžového keře, Bernadetta měla dojem, že jí na každé noze

vykvétá růže zlatého lesku. Ruce měla na prsou sepjaté k modlitbě a držela

v nich růženec ze sněhobílých perel, které k sobě pojil zlatý řetízek - perly

končily křížkem barvy zlatých růží. Rty Panny Marie se nepohybovaly, jen se




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist