načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Misteri – MUDr. Jana Rečková

Misteri

Elektronická kniha: Misteri
Autor: MUDr. Jana Rečková

– Město je svět. Nebo aspoň vše, co z něj jeho obyvatelé znají. Vědí, že mimo domy a bezpečí se pohybují divné, pokřivené bytosti. Vědí, jak se udržet v bezpečí. Ovšem jsou i lidé, kteří vyrážejí na výpravy, zabezpečují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 520
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8314-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Město je svět. Nebo aspoň vše, co z něj jeho obyvatelé znají. Vědí, že mimo domy a bezpečí se pohybují divné, pokřivené bytosti. Vědí, jak se udržet v bezpečí. Ovšem jsou i lidé, kteří vyrážejí na výpravy, zabezpečují informace i všemožné výhody. Říká se jim valkeři a jsou jiní. Jenže i oni pouze přežívají. A někdy dost krátce. Ale ve stínech se kromě nich pohybují i tajemní misteri – ti, kteří chtějí dát vše opět do pořádku. Odstranit mutace, vyléčit zemi i duši města. Několik odvážných se rozhodne následovat jejich příkladu, a tak začíná cesta za odhalením všech tajemství Města.
Napínavý román nekorunované královny české fantastiky je plný záhad, ale nakonec i odpovědí. Je to příběh o mutacích, klonech, umělých inteligencích i bozích. Ale především je to příběh o lidech a jejich srdcích, která se nikdy nevzdají svých snů ani pravých citů.

Zařazeno v kategoriích
MUDr. Jana Rečková - další tituly autora:
 (e-book)
Pohřbeni na Soldafaru (část druhá) Pohřbeni na Soldafaru (část druhá)
 (e-book)
Loď vrahů Loď vrahů
 (e-book)
Pohřbeni na Soldafaru Pohřbeni na Soldafaru
 (e-book)
Labyrint u Mrtvého ženicha Labyrint u Mrtvého ženicha
 (e-book)
Kvalita života Kvalita života
 (e-book)
Dřímota Dřímota
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Misteri_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.4.18 21:07

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Misteri_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.4.18 21:02

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Misteri_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.4.18 21:02

Process Black


Copyright © Jana Rečková – heirs, 2018

Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-119-9 (print)

ISBN 978-80-7557-527-2 (ePub)

ISBN 978-80-7557-528-9 (mobi)

ISBN 978-80-7557-529-6 (pdf )


5

První část

Ubývající město

Nad městem se roztahoval příkrov mračen, kterým pro

nikalo bledé a zachmuřené světlo, ne však slunce; jako by

tam nahoře už dávno ani nebylo. Někteří si mysleli, že to

takhle bylo vždycky, jiní se pokoušeli spočítat, kolik let

už to trvá, ale nikdy se neshodli. Někdo tvrdil, že mraky

halí celý svět, a s tím se dalo těžko polemizovat, protože

město pro většinu obyvatel bylo celým světem. Nedalo

se odtud odejít. Ulice se na jeho krajích stáčely a vracely

zpátky. Zarůstalo je husté trní. Zvedaly se na nich strmé

příčné rampy z betonu a hromad suti. A když už někdo

odhodlaný vylezl až nahoru a celý odřený a zkrvavený, jak

mnohokrát upadl a sklouzl, se rozhlédl, zjistil, že město

vlastně ani nechce opustit. Jestli tam někde venku existuje

nějaký svět, musí být nepopsatelně strašný.

Napadlo to i dva muže s mačetami, kteří si prosekali

cestičku v trnitém houští a nedůvěřivě vyhlíželi do oby

čejné šedivé, špinavé ulice za ním. První z nich pomalu

couvl, vrazil do druhého, ten se otočil a chystal se vrátit.

Za ním však stála vysoká kudrnatá žena a měla v ruce

zbraň. Namířila ji na dům, jenž jako by vyrůstal přímo

z pichlavé houštiny, a její neviditelný paprsek srazil

z oprýskaného balkónku v prvním patře tlampač. Bylo


Jana Rečková

6

to jako rouhání; určitě tam zbyl ještě z minulého, zanik

lého světa a času.

Oba muži na ni upřeli pohoršené a ustrašené pohledy.

Usmívala se na ně a dívala se, jak se jim oči pomalu pro

jasňují a v hlavě jim svítá.


7

Nezralost

Děti z pater se učily, že dole pod mračny leží město. Dávno mrtvé, až na automatické provozy, které zajišťují život ve věžácích. Podle divokých historek valkerů, jimž bylo dovoleno vystoupit do pater (ovšem nikoli bavit se s dětmi; o to bylo všechno napínavější), se hustota mraků nepředvídatelně měnila; někdy z nich byla prakticky jakási polévka, kaše, kterou se musel prodrat, protlačit a prosekat každý, kdo chtěl nahoru – nebo dolů.

„Kdo by asi tak chtěl dolů?“ vyprskla Verna, když to slyšela prvně. To byla ještě malá a hloupá, a Horyk ji usadil: „Údržbáři, čudlo.“

Vesna na sestru udělala kiš kiš a napjatě poslouchala dál. Vlastně to byl první valker, kterého poznaly, a měly spoustu otázek. Horyk a ostatní kluci je nechali; v tom věku si ještě mysleli, že vyptávání je holčičí věc.

Byl špinavý, přinesl do pater spoustu hnědého a černého prachu, který se z něj sypal při každém pohybu. Verně a Vesně připadalo, že se mu práší i od úst, že i slova z něj vycházejí umouněná a upatlaná. Vesna se hrozně lekla, když natáhl ruku v rukavici bez prstů a opatrně ji pohladil po vlasech.

„Přezrálá pšenice,“ řekl. „Takovou má barvu.“

Ucukla, valker se zasmál a její sestra se na něj zamračila. „V našich zahrádkách nikdy nepřezraje.“

Popravdě, nikdy pšenici neviděly. Do zahrádek a na políčka ve věžích chodili jen dospělí.


Jana Rečková

8

„Na polích venku,“ vysvětlil jim trpělivě. „Někde napůl zdivočela.“

„Zmutovala,“ opravil ho Horyk. Byl o rok starší než holky a často jim to dával najevo. Jim a celému světu v patrech.

Valker na něj pobaveně zamžoural. Oči měl černé, jako by mu i do nich vnikla mračna. „Jasně,“ kývl. „Vlastně, tady u vás nic opravdu neuzraje.“ Znovu se dotkl Vesniných vlasů. Teď už se nepolekala. Vypadal trochu zasněně, asi jako dvojčata, když si představovala mámu. „Ani ty, Pšeničko, ani ty, Zrzi.“

Horyk zamrkal a zatvářil se, jako že tohle si zapamatuje a ve vhodné chvíli použije. Verna si už všimla, že si v hlavě ukládá sbírku výroků, které dělají dojem na holky. Jestli mi někdy řekne Zrzi, nakopnu ho, plánovala si. Vždycky ji zlobilo, že není zlatovlasá jako její dvojče, a proč má k těm zrzavým vlasům ke všemu ještě pihy. A nechápala, proč to od valkera zní tak hezky.

Pak jim zazvonilo na Hadry a bylo po zábavě. Hadry čili Výroba, zpracování a recyklace látek, měli kluci a holky společné. I když kluky víc táhly kůže a kožešiny a holky zase s vervou háčkovaly, drhaly, paličkovaly a pletly ze všeho, co se dalo použít jako vlákno. Vesna s Vernou měly rozpracovaný projekt nezničitelných sukní se svrchní vrstvou z provázků a kaktusových nití, Horyk už přes dva týdny pečlivě sešíval vestu z krysích kožíšků.

Učitelka se věnovala víc mladším dětem. Z kouta dílny se ozývalo bušení kladiv, jako by si tam někdo stloukal brnění. Igmen, který podle šeptaných zvěstí nebyl na holky, ale dokázal navrhovat ty nejúžasnější šaty na slavnosti ve věžích, kam směli jen vládci a jejich hosté, v záchvatu inspirace čmáral uhlem po zašedlém recyklovaném papíru.


Misteri

9

Učitelka se u něj zastavila, začala obvyklá dlouhá, rozčilená debata. Holčičky u okna nechaly zašívání pracovních šatů a napodobovaly rozmáchlá gesta vysokého mladíka i učitelky.

V Hadrech se člověk nenudil a Verna skoro zapomněla na rozhovor s valkerem. Až večer při hudební hodince (naštěstí Bach, který nebrní v uších a neotravuje textem) jí Vesna zašeptala do ucha: „Co tím myslel, že neuzrajeme?“

Napadlo ji, jestli mu nepřipadaly retardované jako ti chudáci, kteří se nehodí na nic jiného než šlapání na kolech v podpůrných elektrárnách, když vyplivne přívod zdola.

✳ ✳ ✳

Té noci valker, povzbuzený sprchou a domácím pivem, které mu tajně podstrčil nějaký dobrák z varny, zavedl Oksanu do pomocné strojovny výtahu a tam to spolu dělali. Oksaně ještě nebylo osmnáct a byla hloupá, sice ne jako ti šlapající chudáci, ale i mírná slabomyslnost může být důvodem trvalého zákazu veškerých aktivit, vedoucích k rozmnožování, pokud tak komise rozhodne.

Načapala je stráž. Valkera před svítáním vyhodili do mračen – Verna si tiše přála, aby se černé chuchvalce zrovna v tu chvíli změnily v hutnou kaši, ale věděla, že je to nesmysl.

✳ ✳ ✳

Ráno po rozcvičce prošel patry mluvčí domovlády, ve všech třídách a dílnách přednesl projev o zdrženlivosti a genetické čistotě, jen na samý závěr dodal, že přímočaré jednání stráže nebylo správné a vláda z něj vyvodí důsledky.


Jana Rečková

10

Možná tomu věřili ti mladší a natvrdlejší, ale u svých vrstevníků Verna zaznamenala pohledy, které znamenaly něco jako „houby s octem“. Vesna do ní dloubla, nic neřekla, ale obě věděly: neuzrání se podporuje, zralost trestá. Oksana zmizela a kluci z toho byli smutní, protože měla fakt velká prsa, a když šla, všichni se dívali, jak se jí houpou. Verně to připadalo nepraktické a beztak to byl hlavně tuk, ne mléčná žláza, takže pro budoucí kojení žádná výhoda.

✳ ✳ ✳

Zákaz styku s valkery vydržel asi půl roku, pak se všechno začalo uvolňovat – tak už to v patrech chodilo: průšvih, tresty, zákazy... a časem se zapomene. Valkeři se tu a tam objevili i mezi mládeží a hustili do ní svoje povídačky o městě a krajích tam dole. Verně a Vesně už bylo sedmnáct a chodily na videa z Reality.

Svět dole pod mračny byl pustý, nebarevný a strašně špinavý. Voda v betonových kanálech měla na hladině prašný potah, v němž se dělaly ošklivé víry. V ulicích, zanesených smetím tak starým, že se už nedal ani odhadnout jeho původ, se proháněli zdivočelí psi a lovili krysy a potkany.

Do kamery se zazubil údržbář na cestě do některé z automatizovaných elektráren nebo vodáren. Na obličeji měl vrstvičku mastného prachu. Sundal si masku, otřel si čelo rukávem a poznamenal: „Je tu hic. Dneska vůbec nefouká.“

Takových průpovídek vyslechli diváci víc. Údržbáři a důvěryhodní valkeři, kteří videa natáčeli, čas od času pronesli komentář, usmáli se a předvedli, že ten strašný svět pod mračny je skutečný, opravdu Realita.


Misteri

11

Až při třetím filmovém sezení mládež z pater spatřila obyvatele města. Podle komentáře nahrávajícího valkera se drželi v některých čtvrtích, hlavně ve starších vilách, které neměly v přízemí velká okna, takže se daly docela dobře bránit, pokud selhala první obranná linie, zpravidla vysoký plot s ostnatým drátem nahoře.

Verna nad tím udiveně potřásala hlavou. Proti čemu se chtějí bránit? Co je tolik ohrožuje? Ulice liduprázdné, že by se báli psů a potkanů?

Vesna vedle ní zpozorněla a Verna se okamžitě zahleděla na temný kout na kraji plátna. Pohyb. Kradmý, jako když do patra vnikne kočka a plíží se do spíží. Podél plotu někdo šel. Pohyboval se trhanými přískoky a krčil se, ačkoli byl docela malý. Malý, pokroucený člověk. Dorazil k bráně ve vysoké ohradě, zabušil na ni. Vzápětí mu otevřeli, také tak kradmo, vykoukly oči v ušmudlané tváři, rozhlédly se a zmizely.

„A tohle jsou ti šťastnější,“ pronesl hlas údržbáře, tlumený maskou, a jeho průvodce valker k tomu souhlasně zamručel. „Mají kde bydlet, nikdo je ve spánku nesežere.“

Později mladí z pater viděli další lidi, místy se jich tam hemžilo docela dost, prohrabávali odpadky, choulili se v pobořených domech nebo v místnostech s vytlučenými okny do ulice – bývalé obchody, jak jim vysvětlil valker v nahrávce, a ta velká okna, to byly výlohy, kde se vystavovalo zboží. Známé pojmy z dějepisu, ale bylo divné koukat na to, co se z nich stalo. A co se stalo s obyvateli měst.

Toho dne měla poradkyně plno. V její pracovně se shromáždilo snad deset dívek s vystrašenýma nebo zarudlýma očima. Vesna si víčka nežmoulala a radši nechala slzy téct,


Jana Rečková

12 Verna oči zavírala a zase otevírala, protože pořád viděla ty žalostné, křivé, vyzáblé postavičky.

„Ani nedokážou chodit rovně, krčí se a poskakujou,“ mumlal kluk z výtahového patra.

„Trčí z nich kosti, hlavy mají jako lebky,“ vyhrkla dívka ze skleníkové rodiny.

„Proč nemají normální vlasy?“ přidal se vytáhlý mladík, kterému už určitě bylo osmnáct, beztak něco provedl, když ho o rok zpozdili... Kurt? Nebo Günter? Tak nějak.

„A ty fleky na obličeji...“

„Oči... někteří je mají úplně bílé... jsou slepí?“

„Vředy na rukou a ty špinavé obvazy...“

„Když jim údržbář podával chleba, div ho neporazili...“

Poradkyně naslouchala a dívala se; jako vždycky čekala, že si na některé otázky odpovědí sami, navzájem.

„Jsou nemocní,“ promluvila Vesna. „Chronické choroby. Kůže poničená mračny. Dřív se říkalo smog. Je to asi toxické.“ Vytáhla kapesník a potichu se vysmrkala. „Je mi jich líto, ale... můžeme jim nějak pomoct?“

„Mají hlad a pijou tam kdovíco,“ řekl Nork, možná aby jí udělal radost. Dost po ní pokukoval, už pár týdnů, ale neměl moc šanci na povolení, protože Vesna byla předběžně zařazena do první kategorie a on do třetí, kvůli alergiím.

Poradkyně se zvedla ze svého křesla, obešla stůl a octla se mezi nimi. „Valkeři se snaží pomáhat,“ začala. „Tedy, ti lepší z nich. My z věží poskytujeme léky, ale jídla není dost, vy ze skleníkových rodin víte, o čem mluvím. To o nemocech, hladu a strašlivě znečištěném prostředí je pochopitelně pravda. Ovšem kromě tělesných problémů zvažte i duchovní strádání. Beznaděj. I s tím se někteří


Misteri

13

z nás pokoušejí něco dělat, ale od konce světa, jaký býval, k jeho obnovení je to běh na dlouhou trať.“

Někteří z jejích posluchačů si vyměnili nechápavé pohledy, ale Verna už tušila, kam poradkyně míří. Totiž, myslela si to.

„Misteri,“ špitla.

V pracovně, plné lidí, ožila známá pověst. O lidech se zázračnými schopnostmi. Odolných vůči nemocem a mutacím, dlouhověkých a téměř nezničitelných, kteří kamkoli jdou, nosí s sebou ostrůvek klidu a pohody a naděje. Utěšují, léčí, napravují křivdy. Špína se jich netkne, zdivočelí psi v jejich blízkosti zkrotnou a vrtí ocasy. Lupiči a zlouni prchají...

Verna si v tom okamžiku uvědomila, že právě dostala odpověď na další otázku. Lupiči. Zlouni. I o nich vyprávějí pověsti, a také oni existují. To proti nim se opevňují obyvatelé vilových čtvrtí. Kvůli nim mají elektrárny, vodárny a čističky absurdně vysoké ploty se žiletkovým drátem nahoře, a k tomu nabité elektřinou.

Zvedla hlavu. Poradkyně se na ni dívala. „Ano,“ pravila. „Misteri. Byli vytvořeni, když se ukázalo, že se svět řítí do záhuby. Geneticky upravení, až už téměř nejsou lidé. Podle pověsti mají být něčím víc, ale ve skutečnosti představují především nástroj a pouze plní svůj úkol, vykonávají svou funkci. Pomáhají potřebným a deptají zlo v každé podobě.“

„Můžou se splést?“ ozval se kdosi zezadu, nějaká popotahující holka.

Verna s Vesnou se bezděčně chytily za ruce. Tohle byla málem svatokrádež.

Ale poradkyně si to nemyslela. „Pokud se pohybují ve svém přesně určeném prostředí, nezmýlí se. Ovšem


Jana Rečková

14 když z něj jsou vytrženi...“ Pokrčila rameny. „Pak bývají zmatení a musí se jim pomoct.“

Nikdo z přítomných nevěděl přesně, o čem to poradkyně mluví, tak všichni mlčeli. Po chvíli se ozvala Vesna, což bylo zvláštní; obvykle za ni mluvila sestra.

„Jestli se nerozmnožují, musí jich ubývat,“ prohlásila se svraštěným obočím. „Jak je to už dlouho, myslím od konce světa? Nikdo nemůže být nesmrtelný, ani mutant.“

„Genetická úprava není totéž, co mutace,“ poopravila ji trpělivým tónem poradkyně. Verna však v duchu jasně viděla, jak si k sestřinu jménu kreslí černou tečku. „Ale je možné, že jich ubývá. Nevíme, jestli se rozmnožují... Sama bych hádala, že to považují za něco nečistého. A přibrat do svých řad někoho z nás, to ne. Jsme jim málo spravedliví.“

Verna před sebou uviděla další obraz: poradkyně hovoří s nejasnou světlou bytostí, naléhá, dělá prudká gesta, málem jako Igmen, ale ten zvláštní tvor, asi jeden z misteri, vrtí hlavou a couvá.

Někdo do ní šťouchl, předpokládala, že Vesna, jenže to byl Nork. Ušklíbl se a prstem si nakreslil na čele kolečko. Kývla a pokusila se zatvářit normálně, jako by právě neměla vidiny.

„Vypadalas jako kněžna Kana, věštící slávu Lyenny,“ řekl jí Nork, když konzultace skončila.

„Měla jsem vidění.“ Verna se obezřetně ohlédla. „Naše poradkyně se chtěla stát misteri.“

„To mi došlo i bez vidění.“ Nork se poškrábal na krku, na jedné z těch růžovohnědých skvrn. Měl je i na rukou a kůže mezi prsty mu často pukala až do hloubky. Pitomá věc, tahle alergie na kdovíco. Podle Norka na patra, ale Verna s Vesnou si nedokázaly představit, že by se dalo žít


Misteri

15

někde jinde. Leda ve věži, ovšem to by se musel kvalifi

kovat do skleníků. Nebo do vlády; absurdní představa.

Na rozdíl od misteri se vládci rozmnožují, napadlo Vernu

a vůbec se za tu nebezpečnou myšlenku nezastyděla.


16

Poslední exi v Lyenně

Nejhloupější na tom bylo, že ho momentálně pronásledovali obyčejní lidé. Žádní zloduši, lupiči nebo kanibalové. Lidé. Místní šmudlové z autobusového nádraží a přilehlého obchoďáku. Mysleli si, že jim může pomoct, jen se mu nechce. Zatracené pověsti o bojovnících proti zlu, zabíječích zlounů. Celou dobu, co tu strávil, žasl, jak rychle se šíří, jak neuvěřitelně bobtnají a rostou. Jako na stanici ty hnusné řasy v nádržích, zelené vitamíny.

Skerin zahnul do uličky, kudy nechodil nikdo kromě hasičů na kontrole a feťáků, rozbitým oknem se protáhl do šera budovy. Zastavil se, aby se vydýchal. V plících mu chrčelo a pískalo; ty poslední metry už mu selhávaly žaberní posilovače. Potřeboval si stáhnout podpůrný oblek a vyčistit všechny filtry, včetně těch implantovaných. Potřeboval by regenerační sprchu... A modré z nebe, dodal v duchu hlasem své školitelky. Propána, že je to ale dávno.

Šmudlové už šramotili v uličce. Při jejich výšce jim okno dá zabrat, ale zvládnou to.

S povzdechem se poskládal do malého nákladního výtahu s manuálním pohonem, přitáhl nohy k tělu a zapracoval pákou. Mezi patry zarazil brzdu do jedné z příslušných drážek. Dobrá skrýš. Šmudlové nevydrží dlouho čekat, začnou se nudit, nebo kolem přeběhne krysa, vyplaší je vyjící psisko... Mohlo by třeba začít pršet, voda z černošedých mraků bývá většinou méně jedovatá než to, co vytáhnou ze stok...


Misteri

17

Viděl to už mockrát. Při dobrém dešti vypukne příměří i mezi partami, které se navzájem nemůžou ani cítit, všichni se vyhrnou ven a naskládají na chodníky, do zahrad, na schody a terasy a ploché střechy veškeré nádoby, jaké v tu chvíli seženou, a chytají a lapají. Vyvinulo se i takové povolání: lapač deště. Šaman, tančící mezi kapkami, čarováním zařídí, aby voda padala výhradně do misek a hrnců jeho rodiny či klanu.

Také viděl, jak misteri navrtali vodovod za čističkou a rozdávali šmudlům vodu. Museli kvůli tomu vykopat hlubokou jámu a instalovat do navrtané stěny potrubí kohout, a pak zůstat na stráži, aby někdo nedostal nápad otrávit přívod do věžáků; zlouni jsou už takoví. Moc dlouho to nevydrželo. Přišli údržbáři z věžáků a přivedli s sebou vojáky, velká, tupá stvoření, dost možná klonovaná v biokádích, a vypustili je proti dobrodincům. Sami by proti misteri nešli, jistě, báli se; měli ve tvářích pěkný kus pověrčivé hrůzy, ale i špetku vrozené lidské potřeby kácet modly a věšet bohy na kříže. A natáčeli si zoufalé šmudly, kteří se boje neúčastnili, jen se tak bezradně hemžili, naříkali, lomili rukama a uhýbali, když kolem nich letěl voják. Misteri nikoho nezabíjeli, jen vojáky odhazovali tou svojí antigravitací, které Skerin nerozuměl, nebo je uzavírali do neprostupných bublin, těm pro změnu docela rozuměl, jelikož kdysi na projektech minimálního uzavřeného prostředí pracoval.

Bylo zřejmé, že to misteri vzdají; vojáků bylo strašně moc, určitě se spojila vojska několika věžáků. Odporní sobci. Nelidové. Skerin vládce mrakodrapů nenáviděl – a velice dobře je chápal.

Pokusil se v krabici výtahu zaujmout polohu, v níž by ho nebrněly nohy. Možná tudy vozili jídlo do vyšších pater.


Jana Rečková

18 Možná byla na střeše restaurace. Čert ví. V posledních dnech civilizace docházelo k velkým výpadkům proudu, tak si třeba lidé vozili zavazadla a nákupy výtahem s ručním pohonem.

Natahoval uši, ale šmudly už neslyšel. Konečně. Něco je rozptýlilo, šli si hrát jinam.

Vtom brzda zasténala. Někdo táhl kabinu nahoru. Skerin se překvapeně zamračil. Že by šmudlové vynaložili nezvyklé intelektuální úsilí a přišli na to, jak ho dostat? Brzda držela, byla to prostá, mechanická záležitost, hrubá síla, která hned tak neselže, jenže nahoře také působila síla, už slyšel vrčení, chraplavé povely, štěkání úsečných slov. Propána, zlouni. Ti se hned tak nevzdají.

Kde se tady vzali? Za dne se obvykle drželi v kanálech, v těch překrásných stokách s klenutými stropy a katedrálními křižovatkami, nebo v městském metru, vylézali za noci a řádili v ulicích, vytahovali šmudly z úkrytů, honili je, mučili a údajně i opékali nad prázdnými kašnami, kam se dobře umísťovaly rožně. Když se poklopy na kanálech začaly třást jako při zemětřesení, šmudlové bezdomovci bezhlavě prchali, a často padli do spárů jiné bandy. Zlouni se od šmudlů příliš nelišili zjevem ani inteligencí, jen chováním. Do pestrého koktejlu chorob a mutací z toxického konce světa se u nich prostě dostalo víc agresivity a vůbec žádné zábrany. Během let se vyvíjeli k horšímu, což se projevovalo i v jejich řeči, vrčela a chrčela, syčela a štěkala. V nouzi a strachu uměli i kňourat a kníkat – misteri se tím nechávali dojmout; ale na tom moc nezáleželo, protože misteri nezabíjeli ze zásady.

Brzda se na jedné straně uvolnila, zapraskalo to, puklo, třesklo, lup a křup!, a kabinka se na jedné straně octla výš.


Misteri

19

Skerin se v ní překulil a tiše zaklel. Zbylá brzda vrzala námahou. Zlouni nad ním rytmicky hekali a prokládali to vytím. Křehká krabice hrozila rozpadem, podlážka se prohýbala, plastový potah už praskal.

Tak jo, ksakru, pomyslel si a vší silou dupl nohou. Málo, podlaha vydržela. Zapřel se oběma rukama za strop, myšleným příkazem vyřadil veškeré pojistky přetížení svalů a kostry, vypnul ochranu před prostředím včetně žaberních filtrů. Znovu dupl, teď oběma nohama. Ozval se zvuk pomalého tříštění, děsivý svou nepřirozenou intenzitou. Schválně si akci načasoval do namáhavého zavytí tahounů nad sebou – kabinka se rozpadla, sletěl jeden a půl poschodí, pružně se převalil přes rameno a vyskočil, a už se hrabal z úzké šachty.

Jenomže na něj číhali i dole. Zlouni vychcaní, pomyslel si, jednoho odkopl, druhého odrazil loktem, aby mohl vylézt, a jakmile stál na pevné podlaze, pustil se do nich pořádně. Až když mu čtvrtý nebo pátý pod rukama nečekaně zplihl, došlo mu, jak velkou sílu má k dispozici: bez ochranných pojistek se mohl úplně vyčerpat.

Zlomil něčí ruku, mizerné, rachitické kosti, chruplo to, vyzáblý mrňous zařval a pokusil se ho kousnout, jenže Skerin byl hbitější a nakopl ho. Dalšímu zlomil vaz. Pravděpodobně.

Ale když si budu hlídat rezervy, udolají mě, dokončil úvahu a dal komusi pěstí do nosu. Stejně už byl křivý. Jiný velký zloun se válel po zemi a dusil se. Skerin si ani nevybavoval, že by mu dal tak silnou ránu, asi se mu trefil do ohryzku. Další čahoun, tak stopětašedesát centimetrů na padesát kilo, ho praštil kyjem, rána sklouzla po zádovém chrániči a zasáhla mladou zlounku (neměla vousy, ani ty


Jana Rečková

20 obvyklé řídké chlupy prostřídané bradavicemi), která se na něj sápala zdola, ta vyjekla a nejspíš na místě vypustila duši. Dál si klestil cestu ven.

Spolu s ním vypadlo oknem pár zlounů a šmudlové, okounějící na ulici, se rozprchli. Shora z mírného kopečku přijíždělo auto, předělané na šlapací pohon. Neměl ponětí, kdo v něm sedí, zlouni nebo šmudlové, ale nezastavovalo, tak naskočil do kufru bez dveří, a už se vezl. Vleže se zkroutil, lapal po dechu a sípal; zdejší vzduch bez filtrace, to byl pěkný zabiják. Dělalo se mu zle, asi hypoglykémie a vyčerpání adrenalinu; kruci, bez pomoci implantovaných udělátek jsem v háji, dokonalý příklad lidské degenerace...

Auto jelo, uvnitř šlapali dva menší chlapíci, o něco lépe živení než průměr obyvatelstva. Skerin je jedním okem ostražitě sledoval, jestli se na něj nehodlají vrhnout, a přitom se pokoušel postupně aktivovat přetížené filtry, posílit dýchání a omezit tepelné ztráty. A konečně mu došlo, co na něj zlouni už nějakou dobu hulákají:

„Ne -smíš za -bít! Ne -smíš za -bít!“

„A nechat se sežrat?“ zamumlal. „To tak, zmetci!“

Řidič vozu se uchechtl nečekaně vysokým hlasem. Byla to žena. Dívka. Napůl se otočila, šlehla pohledem po černém pasažérovi a znovu upřela zrak na ulici před sebou. Ve stínu vysokých domů a černých mraků nebylo město právě přehledné. Skerin si zapnul posilovače zraku, ale světla tu bylo tak málo, že zrakové doplňky měly tendenci přepínat se na infra. Vzdal to a spolehl se na tu šmudlinku. Pokud to byla šmudla. Měla hodně vlasů, nebyla upatlaná, a ty oči... Bystré. Se špetkou humoru u dna...

Zlouni to také vzdali a přestali je pronásledovat.


Misteri

21

Auto mířilo do vilové čtvrti a tam Skerin nechtěl. Měl šikovný úkryt v podmračné části jedné věže, v nepoužívaném skládku, kudy procházely trubky s teplou vodou, nedaleko schodiště, po němž tajně chodili nahoru valkeři – když na sebe navlékl nějaké hadry a schoval pod nimi kombinézu, klidně se mohl vydávat za jednoho z nich. Stráže z budovy zhlížely na valkery vcelku vlídně; šmudly by netolerovaly.

Vůz prudce zahnul do otevřené brány, tak tak se stačil skulit na chodník. Dal se do běhu; naštěstí už se stačil vydýchat. Něco za ním volali. Že by si ho spletli s misteri? Nebo ho měli za valkera a chtěli něco vyměnit se šlechtou z věžáků?

Možná. Třeba se za nimi zastaví, ale až zítra. Až si vyčistí filtry, osprchuje se v zapomenuté umývárně výtahářů a všeobecně se dá do kupy. Zvolnil; nikdo se za ním nehnal, nikdo mu nespílal. Jen soumrak zhoustl natolik, že mu přestalo vadit infravidění.


22

Misteri Miriam

Ta žena nevyzařovala žádné teplo. Pěkně se vyděsil, když do ní téměř vrazil. Usmála se, a ten její úsměv viděl, ačkoli tady v podloubí obchodního centra byla tma jako v pytli. Celou ji viděl. Vypadala jako ženy za starých časů, za jeho časů... Měla sukni po kotníky, důkladné šněrovací boty, dlouhé černé triko a o dost kratší projmuté sako se stříbřitým leskem. Ve městě se nic nevydrží lesknout. Ani čtvrt hodiny. Na všechno usedá prach, lepivý a mastný.

Bezděčně natáhl ruku, aby si na ženu sáhl, jestli je opravdová. Takovou už nepotkal... aspoň pět let. Možná déle. Ucítil pružný odpor blány uzavřeného prostředí.

„Ach,“ hlesl. „Nojo.“ Misteri, žádná víla.

„Zklamání?“ Věnovala mu další úsměv.

Přikývl a stáhl ruku. „Vlastně nemůžeš být víla,“ povzdechl si. „Nejsi...“ Najednou nevěděl, jak dál. Chtěl říct, že není dost mladá a krásná. Jenže to se ženám neříká.

„... dost mladá a krásná,“ dokončila za něj. Pak přimhouřila jedno oko. „Kdo ti navykládal o vílách takové nesmysly?“

Zamrkal. Koukl na ni, naklonil hlavu. „To byl vtip? Vážně?“

„Úplně vážně vtip,“ přisvědčila.

Pocítil vábivou příchuť porozumění. Lehkého rozhovoru. Jiskření. „Přál bych si potkat vílu. Nebo kouzelného dědečka. Čarodějnici. Někoho, na koho nesedá prach a nežerou ho chemikálie konce světa.“


Misteri

23

„Tak jsi mě potkal, vílu nebo čarodějnici, a teď mi pověz, proč jsi k nám nechtěl na návštěvu, valkere.“

„Pořád si mě s někým pletou,“ zamumlal. „Jsem Skerin. A na žádnou návštěvu do šmudlovské vily nechci.“

„To už mi došlo. Skerine.“ opakovala. „Copak ty jsi za druh?“

Zamračil se. Nebyl si jistý, jestli si z něj neutahuje.

„Nejsi v našem seznamu exi,“ řekla s nádechem pobouření. „Máme seznam, a tam jsou všichni...“ Zadívala se na něj pozorněji. Neuměl si představit, jak na něj vidí, ale asi měla kvalitni posilovač.

„Nejsem dost mladý a krásný?“ ušklíbl se, trochu nuceně.

„Hmm,“ udělala. „Nauč svoje smyslové doplňky, jak rozeznávat bubliny misteri. Někteří chodí rychle a moc se kolem sebe nekoukají. Mohli by do tebe narazit a to by bolelo.“

„Jo, to věřím,“ zašeptal a ladil si čidla. Stála, nic nedělala a trpělivě čekala, až jeho implantáty rozpoznají podstatu uzavřeného prostředí. „Děkuju,“ řekl, když se mu to podařilo. „Smím se zeptat na tvoje jméno?“

„Miriam,“ odpověděla. „A víš co, běžné smyslové doplňky se na naše krunýřky nedají naladit. Pokud to dokážeš, máš nejen mozkový implantát, ale i zkušenosti z oboru.“ Její světlo najednou pohaslo, změnila se v temnější tvar na temném pozadí, pak zmizela úplně. Netušil jak a nepomohly mu ani implantáty, ani zkušenosti z oboru skrývání.


24

Kvalifikace

„Já to nechápu.“ Vesna se v dlouhé strakaté sukni otáčela před zrcadlem. „Je to skvělá sukně! Všechny naše sukně jsou skvělé! Tak proč nám nepřiznají kvalifikaci?“

„Je krásná,“ odkašlal si Horyk. Pořád si takhle odkašlával; co ho přidělili k Údržbě, měl v jednom kuse nějaké potíže. Jako by se nemohl zbavit prachu zdola. Jeho povlak mu ulpěl na kůži a zjevně i v dýchacích cestách. V kašlacích cestách, napadlo Vernu a krátce se uchichtla.

„Jenomže na tobě,“ dodal Nork. „Když si to obleče nějaká paní z Vlády nebo vážená manželka, vypadá v tom nejspíš jako pytel brambor.“

„Jako že je moc hnědá?“ zamračila se Vesna a kriticky se zadívala do zrcadla. Sukně byla šedá, hnědá, černá a tmavozelená, vyzdobená a současně zpevněná úzkými koženými pásky s cvočky a drhaným vzorem z tenkých provázků.

Verna se znovu uchichtla. „Nork měl na mysli tvar, chápeš? Dámy shora jsou špekaté.“ Jakživa žádnou neviděla zblízka, jen na záběrech v Povinné informovanosti, ale stačilo jí to.

„Vždyť propagují zdravý životní styl, pravidelné cvičení, racionální výživu,“ vmísila se Kraječka, společnice v neštěstí – její okrajkované výtvory kvalifikační komise také zavrhla. Na autorce, hubené jako tyčka, vypadaly skvěle. Na Vesně by ušly. Na průměrně rostlé ženě... hm. Nic moc. Totiž spíš až moc.


Misteri

25

„Propagují. Pro nás,“ řekl Horyk a zakašlal. „Hele. Znám valkerky, které by ty sukně braly hned.“

„A co za to?“ zeptala se Verna prakticky.

„Opravdové peníze. Mince.“ Horyk poslední slovo tajemně zachrčel.

Mince měly v patrech velkou cenu. Někteří je sbírali, ale převážně sloužily svému původnímu účelu: ke směně zboží. Dal se za ně pořídit alkohol. Šedé i zelené cigarety. Čerstvé, nezmražené ryby z nádrží v mračné vrstvě. Káva nebo čokoláda. A další luxusní věcičky.

„Já myslela, že valkeři jsou jenom muži,“ poznamenala Kraječka nerudně. Bylo jí jasné, že krajky se dolů do města nejspíš nehodí.

Horyk významně zakašlal. „Povím ti tajemství, chceš?“

Kývla a vykulila oči. „Tajemství?“

„Jo. Vím, jak se lidi rozmnožují.“ Chraptivě se rozchechtal a Verna ho bouchla do zad.

„Moulo,“ řekla mu přátelsky.

„Pojďme se rozmnožit!“ zaprosil posměšně Nork a zalomil rukama.

Kraječka se urazila, odvrátila se, ale neodešla. Stejně teď mohla jen čekat, jestli ji přidělí do rybárny nebo ke kravám nebo... to je fuk, zkrátka k nějaké nekvalifikované dřině.

„Valkeři pocházejí z pater a věží,“ dokončil už vážně Horyk. „Já myslím, že jsou to ti, co nedostali kvalifikaci, tak radši zdrhli.“

Všichni se nad tím zamysleli. Pak je vyrušil Igmen. Potácel se od vládních výtahů na heslo, očividně byl opilý nebo zkouřený a mumlal si pro sebe něco neslušného. Uviděl jejich skupinku, rozloženou na plastových lavičkách před skladem Hadrů, a vyrazil k nim.


Jana Rečková

26

„Proč piješ, Igme?“ oslovil ho Nork a koketně si prohrábl vlasy. „Přece jsi dostal kvalifikaci.“

Igmen se připotácel k němu a malátně mu položil ruku na rameno. Vždycky takhle na kluky sahal – na ženy jenom když na ně šil. „Máš ty vůbec ponětí...,“ začal a dramaticky vzlykl. „Ne, nemáš ponětí. Nikdo z vás nemá nej -men -ší před -sta -vu, pro jaké obludy mám navrhovat šaty! Krabice! Kredence! Kisny! K -kraksny...“ Došla mu slova na K, umlkl.

„Korpulentní krasavice,“ pomohla mu Verna.

„Kubické klobásy,“ přidal se Nork.

„Kombajny!“ vyhrkl Horyk jedno ze zapomenutých slov.

„Jo,“ broukl Igmen. „Vážení k -kamarádi, je to k... k prdu!“

Zatleskali mu a dostali každý po jedné zelené cigaretě a Nork placatku podezřelé nahnědlé tekutiny. K -karamelový líh, řekl Igmen, než se kymácivě vzdálil směrem ke svému ateliéru, kumbálku na samém konci chodby.

Horyk si zamyšleně měřil cigaretu. „Vím o jedné místnosti...,“ začal.

„Tajné?“ přeptala se Verna.

„V podmračném patře,“ dopověděl. „Blbě se tam leze, musíš dírou do šachty výtahu a chytit se lana a...“

„Vedle je tajná koupelna,“ ozvala se Kraječka, kterou během Igmenova projevu přešlo trucování. „Chodí tam valkeři.“

„Tys tam byla?“ zašklebil se Nork. „Ty divoško!“

„S kým?“ zeptala se Vesna věcně. „S valkerem?“

Kraječka trhla hubeným ramínkem. „No a? Žádné rozmnožování nebylo, abys věděla. Jenom mě...“ Zarazila se.

„Osahával?“ navrhl Horyk s významným odkašláním.

„Ocumlával?“ To řekl Nork a zasvítily mu oči.


Misteri

27

Vesna mlčky spráskla ruce. Ti kluci!

„To i to,“ přiznala Kraječka se špatně tajenou pýchou. „Je to fajn a bez rizika.“

„Leda by měl spermie na jazyku,“ zamumlala Verna a její sestra se tiše zasmála. Nečetly jenom doporučenou literaturu, naopak, bavilo je spíš zakázané čtivo – a některé komiksy umějí být náramně instruktivní.

„Tak pojďme,“ pobídl všechny Horyk a strčil si cigaretu do kapsy košile. „Hlavně neztrať tu flašku, Norku. Jo, až dostanou holky mince za ten svůj textil...“

„Koupí si čokoládu,“ pravila úsečně Verna a Vesna energicky přikývla. A vyrazily za Horykem k jižnímu schodišti.

Tudy chodili valkeři nahoru oficiálně. V mračné vrstvě se přesunuli na západní schody, z větší části zastavěné různým harampádím, vyřazeným nábytkem, odranými koberci a rozbitými bednami, kvůli tepelné izolaci – západní větry jsou nejstudenější a nejostřejší. Strážci pater tušili, že se tudy tajně protahuje mládež, když se chce dostat mimo dohled vychovatelů a kamer, ale pokud šlo o plnoleté, nepátrali příliš pečlivě. Možná šlo z jejich strany o takovou malou vzpouru za zády eugenické komise. Strážci nebyli na žebříčku genetické užitečnosti příliš vysoko.

Než se dostali o tři patra níž, byli pěkně zpocení a špinaví, skoro jako by přišli zdola, jak poznamenala Kraječka. Ve výtahové šachtě museli kousek přelézt po mohutných skobách, přidržujících tlustá lana, takže se ještě umazali od šmíru. No, tohle chtělo sprchu. Bez mýdla to půjde těžko, mínila Verna a Horyk sáhl do kapsy kalhot a vytáhl lahvičku, dost podobnou té, kterou pečlivě opatroval Nork, ale s hustším obsahem. Vysvětlil, že jde o speciální


Jana Rečková

28 mýdlo pro údržbáře. Sice ještě nebyl plnohodnotný příslušník profese, nicméně mýdlo fasoval.

Kraječka se v úzké, krátké chodbičce rozhlédla a ukázala jedním směrem. „Tam je umývárna.“ Ukázala na druhou stranu: „A tady skládky. Je tam teplo od trubek, všechno by se tam kazilo.“

Vesna vyndávala Norkovi z prstu třísku a moc neposlouchala. Verna naopak špicovala uši. „Hele. Něco hučí. Někdo se sprchuje?“ Položila si prst na rty a kradla se ke dveřím umývárny. Otevřela pomalu a tiše. V předsíňce nikdo, ale za lítacími dvířky jedné ze dvou kabinek to syčelo a bublalo. Obsazeno, pomyslela si zklamaně. V chodbičce za ní vyjekl Nork, asi jak mu Vesna třísku konečně vydolovala. Dvířka kabinky se rozlétla a za nimi stál muž, vysoký a úžasně, krásně urostlý. Ani jí nepřišlo, že je nahý – vypadal dokonale jako socha nebo model z anatomie. Až na to divné tetování po stranách krku a žeber, kovově lesklé čárky, kroužky a plošky. Zůstal stát a zíral na ni stejně překvapeně jako ona na něj.

Pak do předsíňky vrazil Horyk a všechno se dalo do pohybu. Muž sebral z lavičky zašedlou údržbářkou osušku a omotal si ji kolem boků. Horyk vydal nezřetelný zvuk a odstrčil Vernu za sebe. Neznámý se pousmál. Jako by ho to hrdinské gesto trochu pobavilo, ale přitom ho oceňoval.

„Neboj,“ řekl. „Jenom tady bydlím.“

„Valker?“ zeptal se Horyk.

Verna se přistihla, jak pochybovačně potřásá hlavou. Ne, takhle dokonalí můžou být jedině misteri. Vesna ji zezadu chytila za ruku, Kraječce se pusa zadrhla na velikém Óóó.

Muž se znovu usmál, neodpověděl.


Misteri

29

Verna už přišla na to, co jí jeho tetování připomíná: mrňavé zásuvky. Vytanulo jí slovo kyborg. Existují i mimo komiksy?

Někdo si odkašlal – kupodivu nikoli Horyk, ale Nork.

„Nemusíme si vůbec překážet,“ pravil diplomaticky. „My se sem přišli pobavit.“ Předvedl placatku a zelenou cigaretu.

„Cestou jsme se ušpinili,“ navázala Verna.

„Jo, cestou se člověk ušpiní,“ přikývl neznámý. „Ty jsi Verna, co? A tohle je Vesna. Jarní plamínky.“ Zatvářil se zasněně a jakoby lítostivě.

Verna zavřela oči, ale stejně před sebou pořád viděla jeho tvář, tvrdé, pravidelné rysy, výrazný obličej, který se hned vryje do paměti. Na bradě a tvářích krátké strniště vousů, to se v patrech nevidí. Možná ho vyrušili, právě když se chystal oholit...

„Odkud je znáš?“ vyhrkl Nork.

„Já je sem před osmnácti lety přinesl,“ odpověděl cizinec.

✳ ✳ ✳

V místnosti vzduch zhoustl kouřem z konopí. Bylo to tu tak malé, že stačilo pár dýmajících cigaret, a omámení byli všichni, i Verna, která neuměla kouřit a jen si symbolicky ucucla pálivého alkoholu.

„Tak,“ řekl jejich nový známý Skerin, „teď myslím nastal čas na povídání.“ Postupně si prohlédl jejich tváře, červené po vydrhnutí agresivním údržbářským mýdlem, a tiše se zasmál něčemu, co připadalo veselé jen jemu. Dělal to každou chvíli, a než se všichni postupně umyli, Verně to už pěkně lezlo na nervy.


Jana Rečková

30

Už jí nepřipadal tak vražedně krásný. Navlékl si valkerské hadry, vyprané, ale zmačkané, jak je sušil na trubkách. Kde by tady vzal žehličku.

„Tak do toho,“ broukl Horyk.

„Vykládali nám, že naše matka utekla,“ ozvala se Vesna. Opírala se pololeže o Norkova kolena; hezký obrázek, jako ze zakázané romantické knížky. Verna mlčela a nechala sestru povídat. „Že to byl těžký porod, málem umřela, a pak už se bála rozmnožování.“ Namotala si pramen plavých vlasů na prst a zamyšleně dodala: „Prý je to dědičné. Jako mít dvojčata.“

„Vaše matka nebyla ze žádného věžáku, ale z ulice.“ Skerin důrazně zakroutil hlavou. „Nepatřila ani ke šmudlům, ani ke zlounům, možná byla valkerka, i když mně tak nepřipadala.“

„Kdo teda byla?“ vyhrkla Verna podrážděně. „Misteri se nerozmnožují, a kdyby, musely bychom mít zvláštní schopnosti...“

„A kdo říká, že je nemáte?“ zasmál se. „Ale ne, nemyslím, že by patřila k misteri. Byla krásná, i když tahala to veliké břicho. I pak, když měla bolesti...“

„Tys u toho byl? U porodu?“ zašeptala Vesna. Nork se prudce posadil a objal ji kolem ramen.

Skerin znovu zavrtěl hlavou. „Objevili se misteri a vyhnali mě z bytu, kam jsem ji dotáhl. Čekal jsem na chodbě a trnul, aby na nás nepřišli zlouni.“

„Jo, slyšel jsem, že jdou po těhotných,“ promluvil Horyk, kupodivu bez kašle, ačkoli kouřil už druhou zelenou cigaretu, tu od Verny. Opíral se o stěnu vedle trubek, jeho oči se ve stínu zdály černé. Vernu najednou napadlo, kolik údržbářů asi skončí mezi valkery.


Misteri

31

„Já zase slyšel, že je misteri umějí zahnat.“ Nork Vesnu pořád držel, i když už vypadala klidně.

„No, nepřišli,“ ukončil diskusi Skerin. „Misteri mi podali dvě děti. Řekli mi, ať je odnesu do věžáku. Řekli mi i jména: Vesna je ta blonďatá, Verna zrzka. Jarní plamínky, dodala ta vysoká misteri, co jim velela.“

„To je krásné,“ zamumlal Nork.

„Co se stalo s naší matkou?“ zeptala se Verna ostře, aby zahnala dojetí.

„Nevím,“ odpověděl Skerin. „Chtěl jsem ji vidět. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli souhlasí. Jestli se vás opravdu vzdá, abyste měly lepší život... Nepustili mě k ní. Neslyšel jsem ji. Možná zemřela.“

„Lepší život,“ opakovala Verna. „Ale proč vlastně?“

„Myslím, že to má každý člověk v sobě zabudované.“ Skerin si odhrnul vlasy z očí. Světlé, trochu narezlé vlasy; na půl cesty mezi jejími a sestřinými. „Každý chce přežít, i když ho čeká samé trápení. A každá matka chce pro svoje děti něco lepšího. Ve věžáku je život opravdu snazší než na ulici, to mi věřte.“

„Já ti věřím,“ uchechtl se Horyk. „Oni to neznají.“

„Pouštěli nám video,“ ohradila se Kraječka, schoulená v koutě. Podobala se svátečně oblečené myšce a za celou dobu nepromluvila, až teď.

„Skutečnost je horší,“ odsekl Horyk.

Skerin zjevně nesouhlasil, ale chvilku přemýšlel, než vyjádřil svůj názor: „Snad je v něčem horší, i když já ty vaše filmy neviděl. Ale přitom... Víš, film neovlivníš, ale skutečnost ano. Na film jenom koukáš a je ti nanic. V reálu můžeš něco udělat. Někdy stačí utéct, jindy se musíš prát, nebo třeba vyměnit něco za něco...“


Jana Rečková

32

„Mrtvou krysu za jinou mrtvou krysu?“ zabručel Horyk.

„Informace za informace,“ opravil ho Skerin. „Třeba ze kterých kanálů vylézají zlouni nebo kde misteri rozdávají jídlo a léky.“

Celým domem otřáslo hlasité zvonění. První večerka. Tady, v podmračí, to dunělo a vibrace pronikaly do kostí. Verna vyskočila. Ne že by se tolik obávala kontrol, plnoletí před zařazením měli volnější režim, spíš se jí nechtělo poslouchat věci, které jí obracely svět naruby. „Musíme se vrátit,“ prohlásila a chytila sestru za ruku.

„Odkdy jsi taková pečlivka?“ podivil se Horyk.

„Musí si to promyslet,“ vysvětlil mu Skerin s pohledem upřeným na Vernu.

„Promyslet? A co? Že ji před osmnácti lety připravili o mámu?“

Skerin pomalu přikývl. „A rozhodnout se.“

„Rozhodnout?“ opakoval po něm Horyk, jako by neměl vlastní slova. „Co jako rozhodnout?“

Skerin pokrčil rameny. „Uvidíš.“


33

Návrat z úrovně minus dva

Na rohu, kde původně býval bufet nebo čínské bistro nebo snad KFC, stála žena a bylo na ni ze všech stran dobře vidět, ačkoli pouliční osvětlení už dávno nefungovalo, a i kdyby se do něj někdo pokusil pustit proud, zářivky byly buď vymlácené jako okna bufetu, nebo tak začernalé špínou, že by skrz jejich plastový kryt nepronikl ani foton.

Žena se opírala o sloupek mezi bývalými okny a zasněně se usmívala na zlouny, kroužící kolem. Zatím se neodvažovali blíž; byla proti nim vysoká, a to v jejich světě často znamenalo špatné vyhlídky. A netvářila se jako kořist. Ovšem až noc pokročí, najdou se mezi nimi zoufalci, kteří přece zaútočí.

O nějakých sto kroků dál zíval vchod do metra, černá díra se zbytky zábradlí a ochrannou zídkou s kusem nesvítícího neonového M, který vypadal jako obrácená jednička. Kupodivu i na ten vchod bylo dobře vidět, a kdyby to zlounům došlo, asi by zdrhali ostošest. No, nedošlo. Nebyli právě přemýšliví.

Pár metrů za metrem začínal parčík. Za pošmourných dní vypadal jako zubožená džungle lebedy, bodláčí, pichlavých šípků a pokroucených stromků, které se osvobodily z diktátu sestříhaných živých plotů a rostly si podle svého. V noci působil tajemně a nebezpečně. Tu a tam si do něj zalezlo pár šmudlů, na které nezbyla vilka na předměstí, ani řadový baráček, ba ani prázdná výloha v centru; prodrali


Jana Rečková

34 se do houští a doufali, že na ně zlouni nepřijdou. Později obvykle zjistili, že jsou v pasti, protože trní je nepouštělo dál a cestička, kterou si udělali, usnadnila přístup predátorům.

Za parčíkem bylo vydlážděné prostranství. Laciná žula se rozpadala a drobila, jako by po ní denně dusalo stádo koní. Nebo obrů. Uprostřed volného prostoru se tyčil věžák, jeden z nejvyšších v Lyenně. Elegantní obelisk; tedy to, co z něj bylo vidět. Na úrovni patnáctého patra začínala oblast mračen, sahající asi do třicátého – měnilo se to podle počasí nahoře, kam nikdo z města nedohlédl. Ke vchodům obelisku vedlo několik krytých chodeb, teď už z větší části pobořených, z několika technických přístaveb už zbývaly také jen kostry. Místní z nich pomalu, za vydatné pomoci agresivního počasí, postupně uďobávali, protože úlomky ocelokeramiky byly ostré a užitečné nástroje.

Mrakodrap se ztrácel ve tmě, v podmračné části se nesvítilo. Nebo možná svítilo, ale jenom v hloubi, u výtahů a šachet s potrubím a kabely. Namodralá nouzová světýlka jako bludičky na hrobech.

Žena zahlédla pohyb u parčíku. Odlepila se od sloupku, napůl vykročila, ale vzápětí tiše vydechla a krok nedokončila. Blížil se k ní mladík v údržbářské kombinéze s obličejovou rouškou. Zlouni se stáhli do temnějších stínů. Muži z věžáků občas nosili zbraně, ovšem na druhé straně chodívali nejméně ve dvojicích a nikdy v noci.

„Zdravím, paní!“ zavolal mladík. Čelové i zápěstní svítilny měl ztlumené, dělal všechno pro to, aby ji nevylekal.

„Zdravím,“ odpověděla.

„Nechceš koupit krásnou sukni?“ zeptal se. Už byl pár kroků od ní. Pod paží nesl balík. „Jistě by ti slušela.“

„Ukaž.“


Misteri

35

Rozbalil papír a předvedl výtvor mladé rozevláté fantazie, podbarvený nevědomými zděděnými vzpomínkami na krásu krojů a vzdorem proti strohé účelovosti. Nádherný kus oděvu. Napadlo ji, jak úžasně by se tyhle nášivky leskly na slunci. A náhle zatoužila poznat tu, která sukni navrhla a ušila.

„Kolik?“ zeptala se přiškrceně. Připadala si jako kdysi, v dávném mládí, v obchodním domě se vším tím třpytem a blikáním, u výlohy s něčím nesmyslně krásným a nedostupným.

„Třicet... kulatých evrů,“ vyhrkl. Neměl přehled. Vůbec žádný přehled.

Zasmála se. „Stojí tak za tisíc, ty moulo.“

Zamrkal. „Co... cože? Tisíc?“

Vytáhla zpod pláště váček z tuhého plátna. „Tady je sto, víc s sebou nenosím. Máš u mě zbytek, kamaráde. Chodívám tudy na začátku noci, ale dávej si pozor na zlouny.“

Rouška, která mu kryla nos a ústa, se prohnula a vtáhla, jak prudce nadechl. „To myslíš... vážně?“

Přikývla. „Kdybys měl víc takových oblečků...“

„Jasně,“ hlesl. „Mám... Mají, teda V & V. Naše holky.“

„Fajn. Ale teď už běž.“

Poslušně se rozběhl zpátky k věžáku.

Nejvyšší čas. Vchod do metra se začínal měnit. Obyčejně zbořená zídka a obyčejně olámané zábradlí najednou jako by dohořívaly po požáru, sálaly zlověstným ohněm a stoupal z nich kouř, jenž se zvolna přidával k večerní mlze a mračnům, zavěšeným nízko pod neviditelným nebem. Schody se zprohýbaly, jako by pod nimi cosi vybouchlo, z otvoru, který najednou působil hladově, napůl vylétli, napůl vyběhli pištící tvorové s pahýlovitými křídly a ostrými kusadly.


Jana Rečková

36

Zlouni se rozprchli. Žena vykročila k metru.

Z temné tlamy se vynořily dvě postavy. Ztěžka stoupaly po vzpříčených a zkřivených schodech, už slyšela sípání filtrů jejich masek. Pláště jim doutnaly a nadouvaly se vířícím kouřem, přilby na hlavách řeřavěly škaredou rudorezavou barvou.

Rozběhla se k nim. Příchozí sotva stačili shodit přilby, pláště a masky. Objala je, oba najednou.

„Mami!“ zafuněl štíhlejší z dvojice. „Rozmačkáš mě!“

Druhý, robustnější, mlčel a oplácel jí objetí.

Konečně se pustili. Poodstoupila a prohlížela si je. „Moje veliké děti,“ zašeptala. „Jsi hubený, Erone.“

„To už mi říkáš skoro čtyřicet let,“ zasmál se štíhlý muž.

„A já jsem tlustý,“ poznamenal ten mohutný. „Utrpení nižších úrovní na mě nezanechává stopy.“

„Však jsi mladší, brácho,“ mínil Eron. „Krásně se tady dýchá, mami. Bez masky, to je blaho. Ještě se umýt, a vznesu se až do nebe.“

„To bys musel na vyšší úroveň,“ řekl jeho bratr.

„Máš všechno zdokumentované, Ormone?“ zeptala se ho matka.

„Včetně záznamů ze zachovaných počítačů,“ kývl statný mladík. „Moc jich nezbylo, místní je většinou rozbili nebo rozebrali na náboje do praků...“ Ušklíbl se. „Víceméně. Pobrali jsme disky a flešky, všechno, co vypadalo funkčně. Získáme slušný přehled o oblasti degenerace...“

„Ale je dost rozsáhlá,“ doplnil Eron zachmuřeně. „A ty mutace! Zlouni jsou proti tomu krasavci. Tos neviděla, ty zrůdy, co se tam prohánějí.“

„Mami,“ hlesl Ormon. „Jde to ještě níž. U Demaerenu, jak bývala ta elektrárna...“


Misteri

37

„Nějaká parta šílenců si tam v podzemí postavila urychlovač,“ navázal Eron. „Aspoň si to myslíme. Nahoře zbyly jen trosky a moc hluboko jsme se neprodrali.“

„Vertikální hranice úrovní je nestabilní,“ pokračoval Ormon. „Víceméně jsme se při tom pokusu propadli. Minus trojka, jen si to představ! Při zpětném výstupu jsme dali softwaru pěkně zabrat.“ Bezděčně si přiložil dlaň na spánek, kde se mu zaleskl stříbřitý kov.

Žena si zakryla rukama ústa, ale vzpamatovala se rychle. „Pojďme,“ řekla. „Povíte mi to doma.“


38

Rozhodování

Zhruba v době, kdy si Skerin zachmuřeně čistil kombinézu s filtry a posilovači, a Miriam, jeho neznámá známá, prováděla své dva syny podzemím vily, která byla domovem jejich rodiny ještě předtím, než se město Lyenna spolu s velkou částí světa propadlo o úroveň degenerace níž, a seznamovala je s obrannými opatřeními a šmudly, kteří tu žili s ní jako nájemníci, pomocníci a přátelé, se Verna převalovala na lůžku ve velké noclehárně a uvědomovala si, že ruší ostatní dívky.

✳ ✳ ✳ Skerin se během té rutinní činnosti rozhodl, že toto místo už pro něj není bezpečné. Ne že by ty mladé podezíral, že hned poběží a udají ho stráži. Ale někdo z nich se náhodou zmíní kamarádovi či kamarádce, a už to pojede, jako tichou poštou. Podíval se na schnoucí ochranný oděv. Zítra. Ještě se tady hezky v teple prospím, než potáhnu jinam.

✳ ✳ ✳ Miriam na všeobecné síti misteri zjistila datum příštího shromáždění, kde Eron a Ormon předloží materiál ze svého pobytu a pátrání o úroveň níž, spokojeně si zamnula ruce, protože měli ještě dva měsíce čas a za tu dobu všechno proberou a roztřídí, a pak se uložila ke spánku.


Misteri

39

V zahradě za vysokou hradbou vily hlídali psi, CHONsynt v přízemí tiše hučel a bublal při výrobě jídla. Klid, který si poctivě zasloužili.

✳ ✳ ✳

Verna se zvedla a vyšla na chodbu, sedla si na odpočivadle u schodů na studeně lepkavou plastovou lavičku a podepřela si bradu rukama. Za chvilku se z ložnice vynořila zívající Vesna a přisedla si.

„Co ti vadí nejvíc?“ zeptala se. „Že nám o matce lhali?“

Verna zvedla hlavu. „Ne, teda ne moc. Beztak už jsem jim nevěřila. Učitelům, poradcům, vládě, komisím. Nevím, o co jim jde, ale o nás určitě ne.“

Vesna pomalu kývla. „Jasně. Takže... ztráta iluzí o misteri?“

„Možná. Ne, vlastně ne. Spíš mi to vrtá hlavou. Kdo byla naše matka? A otec? Proč nás poslali sem, do tohohle domu?“

„Nevybral ho třeba Skerin?“

„Mně to znělo tak, že mu přesně vysvětlili, kam nás má odnést,“ řekla Verna.

„Není obyčejný valker,“ přemýšlela nahlas Vesna. „Kolik myslíš, že mu je?“

„Aha. Chceš říct, že vypadá moc mladě.“

„Jo. Kolik, no, hoď cifru. Třicet? Spíš míň, teda od pohledu.“ Vesna si přitáhla kolena a schoulila se, v noční košilce jí bylo zima. „Jenomže... musel být dospělý, když mu misteri svěřili dvě novorozeňata.“

„Valkeři stárnou normálně, jako my,“ pokračovala Verna v úvaze. „Není valker. A my... Co jsme my?“


Jana Rečková

40

„To je otázka.“ Vesna znovu zívla.

„Chci odtud,“ řekla najednou Verna. Podívala se na sestru, čekala námitky, strach. Ale Vesna pokrčila rameny.

„Stejně nás šoupnou ke kravám nebo ke zpracování odpadu.“

„A co rozmnožování?“ Verna se poškrábala na koleně. Cestou z podmračí se několikrát o něco praštila. „Jsme přece v první kategorii.“

„Brzy proběhne definitivní hodnocení. Třeba nás přeřadí. Najdou nám nějakou vadu.“

„Děsíš mě, Vesno.“

„Sebe taky.“ Vesna se otřásla. „Mohli by nás sterilizovat. Nebo defeminizovat.“

„Nebo jsme paranoidní z toho konopí,“ vzdychla Verna. „Povíme to klukům?“

Vesna zavrtěla hlavou. Podívaly se na sebe. Bylo rozhodnuto.

✳ ✳ ✳

Horyk se k nim přidal při rozcvičce. Poslušně prováděl příslušné cviky – toho dne asijská varianta, pomalé protahovací pohyby, při nichž dívky vypadaly skoro elegantně a kluci jakžtakž. Nikdo ho nevyháněl, připojit se k cizí rozcvičce se v patrech tolerovalo.

Přitočil se k Verně a sykl: „Sto mincí!“

Zakolísala v holubičce. „Cože?“

Z druhé strany se k němu naklonila Vesna. „Za sukni?“

„Ta paní povídala tisíc, ale měla u sebe jen sto.“

Ani jedna z dívek nezavrávorala, na to měly zdejší rozcvičky až moc dobře naučené, jen trochu vypadly z rytmu


Misteri

41

a cvičitelka jim zahrozila. Všichni tři i s Horykem se soustředili a poctivě dokončili sestavu.

„Máte teď Hadry?“ zeptal se, když dohrála cinkavá hudba z reproduktorů.

Vesna zakroutila hlavou a Verna odpověděla: „Jdeme do tkalcovské dílny. Normálně makat, víš. Z Hadrů už nás vyřadili.“

„Blbečci,“ poznamenal. „Ta paní byla úplně unešená a prý by chtěla další oblečky. A prý mi dluží devět stovek kulatých evrů. Chápete to? A tihle naši... komisníci... vás vyřadí?“

Předáme projekt mladším holkám, pomyslela si Verna, koukla na sestru a přečetla jí na čele tentýž nápad. Třeb a Katce a Julce, ty si zaslouží trošku povzbudit.

Horyk jí podal váček. Byl z tuhého plátna s vyšitým vzorem, a ten vzor jí byl povědomý. Vesně také, podle toho, jak se zachmuřila. Velmi se podobal tomu, co se pokusily udrhat na sukně jako ozdobu nad kapsami, všitými do postranních švů. Archetypální, napadlo je obě současně. Je v tom něco, co máme společného. My. My jako lidi...

„Jak to, žes vyrazil ven v noci?“ podmračila se Vesna. Vždycky bývala starostlivější než sestra.

Horyk vesele rozhodil rukama. „Měl jsem bezva náladu. Mutantíci se údržbářů bojí... A držel jsem se u baráku, co by se mi mohlo stát?“

„Všechno,“ řekla Vesna tónem učitele sebeobrany.

Verna rozvázala váček a vytáhla pět mincí. „Promiň, Horyku, je to málo, ale potřebujeme peníze.“

Pokrčil rameny. „Stejně to utratím za zelený cíga.“

„Děkujeme ti,“ špitla Vesna, chytila sestru za ruku a hnaly se ke tkalcovské dílně. Honem, než si kluk všimne, že jsou nějak naměkko.


42

Metro jako brána

„Mám pocit, že v metru vznikají brány spontánně,“ prohlásil Ormon. „Mám pocit... paměti hmoty, chápete? Chodilo tudy tolik lidí, a každý si nesl myšlenky, nápady, vlastní podivnosti...“

„Všichni lidé nemají nápady,“ namítl Eron. „Ani myšlenky.“

„Tak písně. Ty si taky pořád něco pobrukuješ. Písně mívají slova, a když je zapomeneš, nahradíš je něčím, co tě napadne.“

„A jak to souvisí s bránou?“ zeptala se Miriam. Terminologie mladšího syna se jí vždycky líbila, měl dar nacházet básnické zkratky k utajeným a těžko pochopitelným významům pojmů.

„Pamatuješ si na Galielovy Poznámky ke kvantové povaze myšlení?“ Ormonovi planuly oči nadšením objevitele a pro tu chvíli se na dotyčného Galiela přestal zlobit. „Představ si, kolik potenciálních možností současně musí být přítomno v každém okamžiku ve vstupu do metra.“

„Zatraceně moc,“ souhlasila. Koutkem oka zahlédla, jak se Eron ušklibuje. Jen počkej, nafoukanče. „Metrem jezdí – teď mluvím o světě o úroveň výš nebo o ztraceném, ukončeném světě, jak je libo – všichni možní lidé. Gaussova křivka snad s lehce vyseknutou částí prominentů, kteří se nechají vozit auty se šoférem. Což nejsou ti s nejvyšším intelektem nebo tvořivostí.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.