načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mise Sinaj - Gregg Loomis

Mise Sinaj

Elektronická kniha: Mise Sinaj
Autor:

SMRTÍCÍ TAJEMSTVÍ STAROVĚKÉHO RUKOPISU STŘEŽÍ BIBLICKÁ HORA CHORÉB…   Dva vědci – jeden v Amsterdamu a druhý v Atlantě – jsou zavražděni. Zpočátku se zdá, že ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 298
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5156-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

SMRTÍCÍ TAJEMSTVÍ STAROVĚKÉHO RUKOPISU STŘEŽÍ BIBLICKÁ HORA CHORÉB…   Dva vědci – jeden v Amsterdamu a druhý v Atlantě – jsou zavražděni. Zpočátku se zdá, že mezi nimi existuje jediná spojitost: Lang Reilly. Koneckonců oba muži pracovali pro jeho nadaci. Jenže když někdo po Langovi pro výstrahu vystřelí, jen podpoří jeho odhodlání dobrat se pravdy.   Pátrání zavede Langa do Bruselu, Káhiry, Vídně, Tel Avivu… až k nebezpečnému tajemství pohřbenému hluboko v minulosti. Jak souvisejí vraždy vědců s nedávno objeveným starověkým rukopisem? Jaká odhalení obsahuje a kdo je ochotný zabíjet, jen aby zabránil jeho rozšifrování?   Aniž by narušil již tak křehkou rovnováhu sil na Středním východě, musí Lang zůstat naživu dost dlouho, aby našel odpověď na záhadu, s níž si historikové nevědí rady už celá staletí.

Zařazeno v kategoriích
Gregg Loomis - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihy Gregga Loomise

v nakladatelství Mystery Press

LANG REILLY

Případ Pegasus

Akta Julián

Mise Sinaj



Tento příběh je smyšlený. Jména, postavy, místa a události jsou buď výtvorem

autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně. Jakákoli podobnost se skutečnými

osobami, živými či mrtvými, nebo lokalitami je naprosto náhodná.

Tato kniha ani žádná její část nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Gregg Loomis, 2008

Translation © Kateřina Niklová, 2017

Cover © Lukáš Tuma, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-97-9 (PDF)


Tato kniha je pro Suzanne.


PROLOG

Hora Choréb

Sinajský poloostrov

Březen 1904

Nečekaný objev vyvolal u sira W. M. Flinderse Petrieho úžas,rozhodně ne však radost.

Expedici mu financovala Společnost pro výzkum Egypta ajejím úkolem bylo znovu prozkoumat a zmapovat důlní činnost starověkých Egypťanů na území mezi Suezským a Akabským zálivem. A jako tolik jiných badatelů před ním i on objevil něco úplně jiného, než co bylo předmětem jeho pátrání.

Třebaže se jednalo o horu Sínaj, ze které Mojžíš snesl desky Zákona, Petrie nečekal, že by zde našel něco zvláštního. Jelikož však ležela v oblasti, kterou měli probádat, vyškrábala seexpedice s námahou po strmém srázu až na vrchol. Namísto hrbolatých balvanů z červeného pískovce, zakrslého křoví a škorpionů tam narazila na něco dočista nečekaného.

Z jeskyně, zjevně uměle vyhloubené, trčely zbytky zdípostavených ze starověkých, ručně vyrobených cihel. Jejich jižní stranu už dávno obrousil písek, po tisíce let bičovaný vichrem,neutuchající brízou, drsným a žhavým větrem, o němž se Petrie naučil přemýšlet jako o dechu pouště. Severní strana ale dosud neslapatinu malované omítky, která kdysi hrubé cihly zakrývala. Ve stále viditelných nápisech Petrie rozpoznal hieroglyfy, které mohlypocházet až z 12. dynastie faraonů, z doby kolem roku 2600 před Kristem.

Dlouho před Mojžíšem.

To představovalo problém.

Společnost pro výzkum Egypta si stanovila podmínkyfinancování expedic dost jasně: jedním z jejích hlavních cílů byly vykopávky

7


a průzkum, které měly potvrdit či osvětlit pasáže Starého zákona.

Právě na této hoře hovořil Mojžíš s Bohem v podobě hořícího

keře; právě odsud snesl ne jednu, nýbrž dvě sady desek Zákona;

a právě u paty této hory zničil zlaté tele, symbol modlářství.

Petrieho odhalení znamenalo zradit přátele a sponzory, a toho by se žádný anglický džentlmen nikdy nedopustil.

Zveřejněním nálezu by dozajista přišel o jakoukoli šanci, žeještě někdy dostane od Společnosti peníze. Mohl by ztratit renomé, a dokonce přijít o privilegia v Klubu objevitelů v Mayfairu.

Přál si, aby tu zatracenou horu nikdy nespatřil.

Jenže když už tady on a jeho průzkumný tým byli, byla byvěčná škoda se zde aspoň neporozhlédnout.

Do západu slunce jim písky vydaly působivou sbírku tabulek, soch a nástrojů, které se obvykle používaly v chrámu. Petrie si byl jist, že následujícího dne odhalí oltář a další důkazy o uctívání často znázorňované Hathór, bohyně lásky, hrobek, zlata a písní, z jejíhož mléka faraoni získávali nesmrtelnost. O tom, kdo tu byl zobrazen, nebylo pochyb – žádný jiný bůh neměl kravské rohy a sluneční disk na hlavě.

Ještě než dovečeřeli a domorodí nosiči pro něj a další třiAngličany vztyčili stany, se Petrie rozhodl, že nálezy zkrátka předloží Společnosti a nechá ji, aby rozhodla, co s nimi.

Což bude nepříjemné. Původně totiž plánoval zápisky zvýpravy vydat knižně. Do odpoledne následujícího dne se jim podařilo odstranit písek z řady síní a komnat. Odhalili reliéfy faraonů a jejich oblíbených manželek, synů a správců, hlavní oltář zatím ještě nikoli.

Našli však řadu čtvercových a kruhových děr vysekaných do pískovce, každá díra větší než koupelnová vana. Petrie ještě nikdy nic podobného neviděl a účel otvorů mu unikal. Objev tavicího tyglíku a několika kil neznámého bílého prášku pod kamennou podlahou se zdál být podobně matoucí. Možná se jednalo ojakýsi zvláštní předmět, o němž se často zmiňovaly nápisy na stěnách a na okolních stélách. Jinak si totiž neuměl představit, na co by ono slovo mohlo poukazovat. Nikdy dřív na něj nenarazil. A ještěpodivnější mu připadalo, co by vůbec dělal tavicí tyglík v chrámu. 8


Další zmínku našel na portrétu Anubise, boha se šakalí hlavou, který odváděl zesnulé do podsvětí. Zvíře leželo na arše, zatímco faraon Amenhotep mu předkládal nějaký kuželovitý předmět. Nápis říkal cosi o darování zlata a radujících se ústech.

Následné pátrání ale žádné zlato neodhalilo, pouze záhadný bílý prášek.

Jako každý jiný kompetentní archeolog i Petrie nálezyzaznamenal, dokončil vykopávky (aniž by našel chybějící oltář) a pokračoval ve výzkumu, kvůli kterému sem přijel.

Nakonec zjevně uzavřel se Společností dohodu, protože o své expedici vydal v roce 1910 krátkou knihu s názvem Starověký Egypt a starověký Israel. Jeho objevy by asi vyvolaly v akademickém světě bouřlivější reakce, kdyby to, co nalezl, nebylo zastíněnostahujícími se mračny dvou světových válek.

Avšak jako tolik jiných badatelů i on uvedl v pohyb síly, o nichž neměl ani tušení. Na počátku dvacátého století v Evropě si jedokázal představit jen málokdo.

1

Klášter Melk na Dunaji

Rakousko

Současnost

Joseph Steinburg, Ph.D., stál s tváří obrácenou ke slunci vevchodu vysokém jako dvě podlaží. Před ním se kopec, na kterém byla

v desátém století postavena první část kláštera, prudce svažoval

k rychle tekoucím šedým vodám Dunaje. Za zády měl knihovnu.

Stěny obrovské místnosti dlouhé devadesát metrů byly patnáct

metrů vysoké a kompletně obložené knihami.

Z kaple pod ním se ozýval chorál z večerní mše. Zpívalo ho asi třicet mnichů, kteří stále obývali část barokního opatství, která nesloužila jako farní škola. Zpěvu si ale nevšímal, pokud hovůbec slyšel.

Nebýt lodě vlekoucí nákladní čluny vzhůru proti proudu a aut, která hučela po dálnici na druhé straně řeky, mohl by se

9


Steinburg nacházet v kterémkoli časovém období běhemposledních tisíc let.

Jenže ani na to nemyslel.

Dokázal uvažovat pouze o podivném objevu, který hozaměstnával poslední dva dny.

Před rokem se opatství pustilo do vskutku gargantuovského úkolu – rozhodlo se totiž vytvořit počítačový registr celéknihovny, a to včetně více než dvou tisíc svazků, které se datovaly doobdobí mezi devátým a patnáctým stoletím. Minulý týden jeden z postgraduálních studentů objevil svazek pergamenů vestarověké hebrejštině, který byl patrně založen v panické snaze ukrýt vše cenné, když v roce 1683 Kara Mustafa a jeho dvě stě tisíc Turků oblehli Vídeň jen asi osmdesát kilometrů na východ odsud.Přestože byli Turci donuceni se sotva o tři měsíce později stáhnout, dokumenty nebyly s největší pravděpodobností nikdy vráceny zpět na původní místa a zůstaly přiloženy k soudobýmnáboženským spisům. Církev požádala Steinburga, který pracoval na půl úvazku jako archeolog a na celý jako profesor starověkýchhebrejských dějin, aby dokumenty přeložil a pokusil se je datovat.

Podle těžkého pergamenu a použitého inkoustu Steinburg hádal, že stránky mohou být stejně staré jako sám Melk. Avšak události v nich zaznamenané byly mnohem, mnohem starší. Nezvyklávětná skladba, fráze vypůjčené z faraonského Egypta, to všechnonaznačovalo, že se jedná o velmi pečlivý překlad kroniky, kterámusela pocházet někdy z let 1500 až 1200 před Kristem. Nebo, aby byl politicky korektní, před naším letopočtem. Každopádně z doby, kdy samotná hebrejština ještě neměla ustálenoupísemnou podobu.

Steinburg, který byl vždy velmi opatrný, se otočil, vrátil sedovnitř, přistoupil k jednomu z posuvných žebříků, vylezl donejvyššího patra a prohlédl si místo, kde byl dokument nalezen. A opravdu, okolní svazky pocházely z doby od poloviny dokonce sedmnáctého století.

Jakmile sestoupil zpátky dolů na parketovou podlahu, vrátil se ke stolu, na němž ležely rozvinuté pergameny. Natáhl sichirurgické rukavice, které listiny chránily před zhoubnými účinky vlhkosti lidské pokožky, a otočil se k notebooku, v němž dával 10


dohromady hrubý překlad. Byl si dobře vědom ironie tohotoanachronismu, skutečnosti, že používá elektronický přepis na místě,

kde mniši po staletí kopírovali spisy ručně.

Jak se ale tyto dokumenty vůbec dostaly do Rakouska?

Kdyby měl Steinburg hádat – což jako profesor rezolutněodmítal, jako archeolog to ale zároveň musel akceptovat –, řekl by, že starověký pergamen se do Evropy dostal jako trofej z některé křížové výpravy, patrně z té třetí, po níž vévoda Leopold V.uvěznil anglického krále Richarda Lví srdce kvůli výkupnému nahradě Dürnstein – jen o několik kilometrů dál po proudu Dunaje byly stále vidět ruiny jeho věží. Bylo tedy možné, že ty stránky sem byly přepraveny ze staletého hradu jakéhosi bývaléhokřižáka a předány Melku do úschovy, než mohli Turci prolomithradby. Řada rodů v této oblasti dokázala vysledovat své předky až do takto hluboké minulosti.

Steinburg si oddychl, když alespoň teoreticky vyřešil tajemství původu dokumentů.

Jak si církev – neřkuli svět – poradí s výsledky jeho objevu, to už byla jiná věc.

O dvě hodiny později vstal a rozhlédl se po místnosti.

Třebaže se události popsané v dokumentech odehrály vestarověku, mohly mít zásadní následky pro současnost.

Velmi zásadní následky.

Následky, které přesahovaly abstraktní akademická pojednání nebo zaprášené stránky dějin.

Mohl by dokumenty přenechat minulosti, vrátit je na jejich místo v nejvyšším patře knihovny a opustit Melk v naději, že i jeho překlad z hebrejštiny a starogermánštiny upadne vzapomnění. To mu ale nepřišlo jako příliš uspokojivé řešení. Součástí odměny za jeho práci bylo i právo publikovat nález v odborných časopisech dle vlastního výběru. Tyto informace budou mít pro některé lidi velkou cenu, pokud je zveřejní, a možná ještě větší, pokud to neudělá.

Každopádně neměl v úmyslu se jen tak vzdát uznání, které mu to mohlo přinést. Úkolem akademické obce je šířit vědomosti jako vánek chmýří z pampelišky. Jak budou informace následně použity, to už nebyla jeho věc.

11


Nevšiml si, že obrovitou místnost nyní osvětluje pouze křehká zář elektrického osvětlení, neboť slunce už dávno zapadlo.Naadlo ho, jestli opatství úmyslně používá slabé žárovky, abysimulovalo svit svící, které tu po staletí hořívaly.

Vstal a kývl, jako by uzavřel sám se sebou dohodu. Sáhl dotašky, vytáhl z ní disk a zkopíroval na něj poznámky, které poslední dva dny přepisoval do notebooku. Následně poslal hrubýpřeklad e-mailem na svůj domácí počítač. Byla to lepší záloha než disk. Zítra oba překlady vytiskne a spolu s poznámkami pošle správě opatství.

Ale prozatím...

Třeba se dočká aspoň trochy akademického poplácání po zádech, možná dokonce většího než jeho bratranec, který byl uznávaným vědcem.

Potom dostal nápad.

S pergameny v ruce opustil knihovnu, prošel několika síněmi a přes nádvoří až k místu, kde ve dne obchod se suvenýry prodával knihy, náboženské medailonky a jiné cetky. Za obchodem senacházela malá kancelář, k níž Steinburg včera dostal klíč, kdyžpotřeboval odeslat fax. Vnější dveře byly pro dnešek zavřené a zamčené, jeho klíči se ale snadno poddaly. Jestli si dobře vzpomínal...

Ano, fax byl zároveň i kopírkou. Rozhodl se nemyslet na to, jak může dokumenty poškodit, a opatrně je rozložil jeden vedle druhého na skleněnou desku.

Jeho bratranec v Amsterdamu se zmínil o projektu, kterému by se tyto staré zápisky mohly hodit. Jenže kdyby Benjaminoviposlal originály, měl by je bratranec u sebe celé měsíce a mohl by uplynout i rok, než by Steinburg mohl cokoli publikovat. Vyřeší to jinak. Benjamin byl také profesorem, jen nějaké exotické vědy. Analytické chemie, teoretické fyziky – Steinburg si nebyl jistý.

Otevřel stůl a vytáhl velkou obálku a roličku známek. Rychle připojil poznámku, v níž žádal, aby byly kopie zničeny nebo uschovány, dokud nevydá svou práci tiskem. Odhadl, kolikznámek bude potřebovat, napsal na obálku adresu a hodil ji do pytle s poštou určenou k vyzvednutí následujícího dne.

Usmál se. Bude to elegantní odveta za nesrozumitelnouformuli, kterou jeho bratranec publikoval vloni, za teoretickou rovnici, 12


jež vyvolala ve vědeckých časopisech mírné pozdvižení. Tyhle

hebrejské svitky budou mít větší, mnohem větší ohlas nežBenjaminova teorie.

Oba spolu přátelsky soutěžili už od dětství a Steinburg teďzíská body navíc.

Při pohledu na hodinky zjistil, že se domů do Vídně dostane dost pozdě. Zamkl kancelář, vrátil se do knihovny, opustil jivýchodem obráceným od řeky, prošel nádvořím a po štěrkemvysyaném parkovišti, které už opustily pravidelné zájezdovéautobusy, se vydal ke svému Volkswagenu Broukovi, sice stařičkému, ale stále v dokonalém stavu. Branou zamířil pryč od pečlivěposekaných trávníků opatství a najel na silnici vedoucí k mostu. Vezpětném zrcátku pozoroval dvě věže a kopuli Melku, které serozplývaly v houstnoucím šeru.

Ještě než Steinburg dorazil k úzkému mostu, který se klenul vysoko nad Dunajem, měl už hrubou představu, která periodika dostanou příležitost do jeho práce nahlédnout.

Z myšlenek ho vytrhl pár světlometů za zády. Podle toho, jak vysoko nad silnicí byly posazeny, musely patřit náklaďáku.

Divné. Nákladním vozům byl vjezd na tento most výslovnězakázán.

A ta zatracená věc navíc zrychlovala.

Steinburg pochopil, co se stane, jen okamžik předtím, než kov narazil na kov a poslal volkswagen proti bočnímu zábradlí mostu.

Ucítil bodnutí strachu. Kamenná zídka rozhodně nemohlazabránit tomu, aby se auto nezřítilo do prázdnoty. Nemýlil se.

2

Bílý dům

Washington, D. C.

4:23 východního času

Zvonění telefonu u postele přivedlo Phillipa Hanslera,prezidenta Spojených států, zpátky k rozespalému vědomí. Tiše zasténal,

když upřel oči na digitální budík vedle telefonu. Nemotorně

13


hmátl po sluchátku, přitiskl si ho k uchu a přitom ho napadloočividné: dnes v noci už se nevyspí. To číslo měl pouze náčelníkštábu a nikdo nevolá v tuto dobu s dobrými zprávami.

Aby neprobudil svoji ženu, posadil se, aniž by rozsvítil. „Jo?“

„Dobré ráno, pane prezidente. Situace v Íránu se vymkla kontrole. Spojený výbor náčelníků štábů už je na cestě a dokonferenční místnosti by měl dorazit do deseti minut.“

Prezident bez odpovědi zavěsil, vyklouzl zpod přikrývek anohama zašmátral po pantoflích, které nechal u postele.

„Mám poslat pro kávu?“ Otázka zazněla z hrbolu podpřikrývkami, vedle něhož ještě před okamžikem ležel.

V kuchyni v Bílém domě byla čtyřiadvacet hodin denněpřinejmenším základní obsluha.

Prezident se šoural do koupelny. „Není potřeba. Tam, kam jdu, bude kávy víc než dost.“

Už jen při pouhé zmínce o tom místě ho mrazilo. Konferenční místnost v Bílém domě, tzv. situation room, se nacházela hluboko pod zemí. Tvořilo ji vlastně několik místností, a to včetněkoupelny a kuchyňky, a byla postavena za studené války jako nouzový bunkr pro případ, že by nečekaný nukleární útok neumožnilprezidentovi evakuovat se včas z Washingtonu. Byla vybavenanejmodernějšími komunikačními prostředky a v okamžicích národní pohotovosti stále sloužila jako velitelský post.

O několik minut později stál prezident ve výtahu, který se nacházel hned u jeho soukromých pokojů. Už teď slyšel sílícíkakofonii sirén. Pohlédl na hodinky. Vojenská kavalkáda a jejídorovod dorazí přesně načas.

Jakmile vstoupil do konferenční místnosti, tři nejvyššígenerálové a jeden admirál se okamžitě postavili do pozoru. Prezident si představoval, že slyší cinkání medailí. Jak jen se ti muži dokázali tak rychle ověsit metály a stužkami? Museli mít několik saddoředu připnutých k čistým uniformám.

Prezident na ně zběžně kývl. „Pánové, posaďte se, prosím.“

Čtyři vyžehlená a naškrobená pozadí sebou plácla na židle. Sluha v bílém saku se objevil s karafou kávy a stohem šálků zrovna ve chvíli, kdy se na svých místech usadili i náčelník štábu Bílého domu, ministři zahraničních věcí a obrany a šéf výzvědné služby. 14


„Počkáme, dokud nenajdeme i viceprezidenta?“ zeptal senáčelník štábu.

Ne, pokud neplánujete prohledat byty všech svobodných žen ve Washingtonu,pomyslel si prezident. Poté co zmíněný před dvěma lety ovdověl, stalo se obtížné ho v noci a během víkendu zastihnout. Jestli chcerealizovat své velmi nepokryté ambice, bude muset své chování změnit.

Prezident zavrtěl hlavou. „Ať se někdo dál snaží se s ním spojit. Mezitím ale nenechme všechny čekat.“

Vděčně kývl na sluhu, který přinesl kávu, a vzal si kouřící šálek z podnosu. „Dobrá, vím, že jste mě nevzbudili v tuhle hodinujenom proto, že milujete moji společnost.“ Kývl na námořníhoadmirála Jacka Allena, černocha kolem šedesátky, který byl prvním příslušníkem své rasy, který dosáhl této pozice, a teprve druhým, který předsedal Spojenému výboru náčelníků štábů.

„Co se děje, Jacku?“

Admirál ukázal na obrovský plochý monitor, na němž byla vidět mapa Blízkého východu od Středozemního moře až po Hindúkuš. Z východu na západ se po ní pohyboval červený bod.

Admirál promluvil basem tak hlubokým, že prezident jednou poznamenal, že zní, jako by vycházel odněkud z hlubin, jako by patřil prorokovi ze Starého zákona. „Toto, pane prezidente, je živý přenos ze satelitu a ukazuje šest K-dvanáctek neboraketových střel SUMA, z nichž každá je schopna nést deset nebo i víc samostatných bojových hlavic, možná jaderných. Vypálili je ze tří míst v íránské poušti, která naše satelity doposud nikdyneodhalily. Pravděpodobně se nachází v podzemí.“

„Cíl?“

„Izrael. V dosahu K-dvanáctek se nenachází nikdo jiný, kdo by měl s Íránem nějaký konflikt.“

Náčelník štábu se předklonil a zadíval se přes stůl na svého šéfa. „Pane prezidente, jistě si vzpomínáte, že minulý týden Izraelcipohrozili preventivním úderem, pokud Teherán nezačne likvidovat střely schopné nést jaderné hlavice. Vypadá to, že Íránci vypálili jako první.“

„Pane prezidente?“

Vytáhlá žena neurčitého věku se naklonila vpřed, aby ji bylo vidět. Díky svému výraznému nosu a dlouhé, mužské chůzi připomínala

15


ministryně zahraničí Susan Faulková prezidentovi čápapronásledujícího šťavnatou žábu močálem. Ať už byla pták nebo ne,jednalo se o brilantní ženu, která uměla intuitivně rozpoznatnárodní zájmy jak své země, tak jiných. Předpověděla, že nedávné

válečné hry Íránu nebyly pouze mlácením prázdné slámy, nýbrž

že Írán chce být připraven na ofenzivní krok proti svémunepříteli, Izraeli.

Prezident obdivoval její bystrý úsudek. „Ano, Susan?“

„Můžeme si být jistí, že izraelský premiér Konic se taky dívá a už teď připravuje izraelskou odpověď, pravděpodobně útoknejen na íránské vojenské základny, ale také na ropná pole. Rusko a Čína jsou největšími odběrateli Íránu, takže můžeme očekávat, že se do celé věci vloží, pokud budou ohroženy jejich dodávky paliva.“

„Jak Rusko, tak Čína dobře ví, že stojíme pevně za Izraelem. Ví, že budou jednat na vlastní nebezpečí,“ pravil prezident.Kvůli milionům židovských voličů a stovkám milionů dolarů, kterými přispívají na politické kampaně, si žádný prezident nemohldovolit nic jiného. Obrátil se zpátky k vojákům. „Za jak dlouho ty věci dopadnou?“

Stříbrovlasý muž v modré uniformě vojenského letectvaodpověděl: „Za sedmnáct minut a deset sekund, pane prezidente.“

„Můžeme je nějak sestřelit?“

Muž od letectva zavrtěl hlavou. „Na to není dost času. V tomto ohledu budeme muset spoléhat na Izraelce. Prodali jsme jimodovídající hardware. Přesto bych počítal s tím, že asi padesátprocent vetřelců projde.“

Prezident nechtěl ani pomyslet, jaké škody by mohlo třicetjaderných hlavic způsobit na území Spojených států, natož pak v zemi tak malé jako Izrael.

„Jestli to tedy chápu správně,“ řekl, „máme tady útok,pravděodobně jaderný, na Izrael, a o tom, že odveta bude následovat, není nejmenších pochyb, což do celé věci patrně zatáhne Čínu a Rusko. Návrhy?“

Ministryně zahraničí zvedla ruku. „Máme pouze jedinou volbu, pane prezidente. Musíte se ihned spojit s premiérem Konicem.“

„Hádám, že zrovna teď má plné ruce práce.“ 16


„Přesto s ním musíte promluvit a přesvědčit ho, aby nepřešel do protiútoku, alespoň dokud si nepromluvíme s Rusy a Číňany.“

Bylo by snazší toho prchlivého Izraelce přesvědčit, abykonvertoval k islámu. Přesto to Hansler musel jako prezident zkusit.

Proč tuhle práci vlastně chtěl?

Jako by mu někdo četl myšlenky, objevil se po jeho bokudozorčí důstojník. „Pane, máte telefon. Premiér Konic.“

Pád špendlíku by v tu chvíli vyzněl jako exploze.

„Řekl jste premiér Konic?“

„Ano, pane.“

Prezident skepticky zvedl sluchátko. „Moše?“

„Phile!“ zahřímal hlas, jako by přicházel ze stejné místnosti, ne z opačné strany světa.

Poté co se Hansler stal prezidentem, s hlavou izraelskéhonároda se spřátelil. Společně si užívali muškaření na prezidentově ranči v Montaně i společenské dýchánky na mezinárodníchshromážděních. Bylo těžké neztratit ze zřetele fakt, že všichni izraelští vůdci dbali na to, aby se se svými americkými protějšky co nejvíce sblížili. Záleželo na tom přežití Izraele.

„Jak se má Nancy? Tvůj kluk tento rok končí studia? Popromoci ho pošli na výlet k nám!“

Prezident se rozhlédl po místnosti, protože si uvědomoval, že Konicův hlas je ze sluchátka slyšet. „Hm, Moše, předpokládám, že nevoláš jen tak?“

„V tom máš pravdu,“ zařval po drátu. „Předpokládal jsem, že se mi ozveš – kvůli té drobnosti s těmi otravnými Íránci.“

Prezident by použil jiné přízvisko, řekl však jen: „Vidíme střely na satelitu. Doufám, že obrana, kterou jsme vám poslali, funguje.“

„Ach, k čertu s protiraketovými střelami.“ Premiérův hlas zněl skoro srdečně, jako by vyprávěl oblíbenou historku. „Budeme v pořádku. Proto ti vlastně volám, abych ti to řekl – že budeme v pořádku. Není potřeba vyvolávat poplach.“

„Chceš tím říct, že neplánuješ odvetu? Nemáš v úmysluzbombardovat Írán zpátky do doby kamenné?“

„Z našeho pohledu trčí Írán v době kamenné už desítky let. Sleduješ jejich politiku? Ne, žádná odveta nebude nutná. Jdi zpátky do postele.“

17


Prezident si odtáhl sluchátko od ucha a na okamžik se na něj zadíval, jako by se snažil odhadnout příčetnost volajícího.„Žádná odveta?“

„Za co?“

„Za...“

Čtyřhvězdičkový generál americké námořní pěchoty poprezidentově levici ho lehce zatahal za rukáv. „Pane prezidente...“

Prezident na něj podrážděně pohlédl, pak se ale zadívalsměrem, kam muž ukazoval.

Na obrazovce už nebyl žádný červený bod.

„Vidíš, co myslím?“ zeptal se izraelský státník s vítězoslavným smíchem. „Držte se!“

„Moše! Co... Jak...?“

„U Jehovy, Phile. Vaše bible přece říká, že víra hory přenáší. My jsme prostě nechali zmizet několik střel.“

Spojení se přerušilo.

Generál vojenského letectva s někým důrazně hovořil přes mobil.

„Co se, k čertu, stalo?“ zeptal se prezident.

„Rozhodně neselhalo vizuální zařízení, pane prezidente. Střely opravdu zmizely.“

„Chcete tím říct, že obranný systém fungoval lépe, než sepředokládalo.“

„Ne, pane prezidente. Satelit neukázal, že by byly vypálenynějaké protiraketové střely. Íránský hardware se prostě vypařil.“

Prezident se svezl do křesla. „A jak to, k čertu, udělali?“

Odpovědí mu bylo jen ticho.

„Dobrá, dobrá,“ řekl prezident. „Chci vědět, co přesně se stalo, proč ty střely zmizely, rozplynuly se, nebo co se s nimi vlastněstalo. A mezitím to budeme držet pod pokličkou. Pokud uslyším, že o tom, co se dneska v noci stalo, někdo třeba jen něco zašeptal, bude do konce své kariéry počítat karibu na Aljašce.“ 18


KAPITOLA PRVNÍ

3

Ulička U Slepého osla

Bruggy, Belgie

22:00 greenwichského času

Přestože síť kanálů v Bruggách měla nyní spíše scénické nežfaktické využití, stromy na březích před středověkými domy zčervených cihel a s úzkými okny připomínaly Benjaminu Jadišovi jeho

rodný Amsterdam.

Město bylo úžasně zachovalé z dob, kdy asi před šesti sty letybývalo střediskem obchodu s látkami, jemnými krajkami a jemnětepanými zlatými šperky. Zanesení kanálu Zwin jeho kupecké časy zvelké části ukončilo, také ale odradilo místní od nahrazení vysokých měšťanských domů současnějšími a mnohem méně půvabnýmibudovami, jak se tomu stalo v mnoha jiných evropských městech.

Bydlel v chladném, ošklivém půldomku v Cambridgi, vpodkroví třípatrového domu v Latinské čtvrti v Paříži a v mizerných, hlučných pokojích nad hospodou kousek od kampusu vMnichově, které byly jako jediné horší než přestavěná stodola v blízkosti Boloně, ve které kapala střecha ještě celé hodiny po poslednímdešti. Než přijal místo děkana katedry fyziky na univerzitě vAmsterdamu, prošel půltuctem jiných institucí.

Rád žertoval, že je židovským poutníkem.

Vyšel zpoza rohu a byl rád, že opustil uličku tak úzkou, že kdyby roztáhl paže, mohl by se dotknout naleštěných klik protilehlých domovních dveří. Zhluboka si oddychl úlevou.

Proč se mu ulevilo?

Nebyl si jistý. Vnímal pouze úzkost, která neměla žádný racionální podklad. Sotva to byla emoce, k níž by se jakýkoli vědec přiznal.

19


Přešel Burg, hezké dlážděné náměstí s několika malýmirestauracemi, které už měly v tuto dobu zavřeno. Nyní měl před sebou Markt, tržní náměstí ze třináctého století, které lemovaly vysoké domy se stupňovitými štíty, mnohé natřené pestrými barvami. Z důvodů, které rovněž nedokázal vysvětlit, byl rád, že se dostal na nejjasněji osvětlené místo ve městě. Teprve nyní si uvědomil, jak klaustrofobicky se cítil v křivolakých uličkách, příliš úzkých pro automobily.

Nesmysl, řekl si. Stísněných prostor se nikdy nebál o nic víc než okrajů střech vysokých budov.

Bylo naprosto zbytečné neustále se ohlížet přes rameno.

Na celém výletu však bylo něco děsivého. Nečekaný telefonát se žádostí, aby přinesl cédéčko obsahující protokoly jehonejnovějších experimentů, schůzka v noci v neznámém městě. Kdyby mu zavolal kdokoli jiný, myslel by si, že mluví se šílencem.

Posadil se ke stolu v jednom z bister na náměstí, která mělastále otevřeno. Tiše se u něj zjevil číšník a Benjamin si objednalmístní triple ale. Dal by si radši kávu, kofein v tuto hodinu by ho ale udržel vzhůru po celou noc.

Noc.

No, po dvaadvacáté hodině.

Číšník postavil láhev s pivem vedle sklenice. Jak bylo natakových místech zvykem, nechal na malém tácku útržek papíru, účet, který mohl Benjamin zaplatit kdykoli před odchodem. Pak se rychle vrátil do osvětleného interiéru. Benjamin si pomalu nalil a soustředěně sledoval kypící čepici pěny.

„Když sklenici nakloníte, nebude pěny tolik.“

Naproti němu usedl muž, který ho oslovil angličtinou svýrazným přízvukem. Místo si vybral tak, aby měl tvář ve stínu, jeho siluetu ale vykreslovaly lampy pouličního osvětlení.

Benjamin zamžoural, protože nedokázal rozpoznat víc než beztvarou tmavou šmouhu. „Nepoznávám váš hlas. Nejste...“

Muž zavrtěl hlavou. „Ne. Mám vás k němu odvést. Máte, co chtěl?“

Benjamin se poplácal po vnitřní kapse saka a zvedl sklenici. „Jistě. Hned, jak dopiju. Dáte si něco?“

„Ne, díky.“ 20


Benjamin sklenici vyprázdnil a podržel účet na světle z ulice. Částku spíše uhodl, než že by ji skutečně viděl, na stůl položil dvě eura a vstal. „Mluvili jsme spolu častokrát, sešli jsme se alejenom jednou. Na začátku. Proč teď? Proč tady místo vAmsterdamu, kde si může osobně prohlédnout, co dělám?“

Druhý muž ho buďto neslyšel, nebo jeho otázky ignoroval, což bylo pravděpodobnější. Kvapně vyrazil po Steenstraat. Benjamin ho dohonil a přemítal, proč tolik pospíchá. Možná mu všechno brzy vysvětlí. Zahnuli doleva na Mariastraat a prošli kolemkostela Panny Marie, jehož věž, nejvyšší v Belgii, se zabodávala do nočního nebe, osvětlená kužely reflektorů rozmístěnými kolem. Zahnuli doprava podél kanálu vedoucího z východu na západ. Vysoké měšťanské domy se stupňovitými štíty nahradilyskromnější jednopatrové cihlové budovy, z jejichž ostře zkosených střech odpadával sníh už víc než pět set zim.

Muž se zastavil a ukázal na lavičku pod stromem, jehož kořeny vedly dolů do kanálu. Naproti přes ulici stál dům s obrazemlabutě na štítu. Malý hotel. Dávalo to smysl. Takový druh ubytování by si muž, kterého Benjamin přišel navštívit, mohl vybrat:luxusní a zároveň nenápadné.

„Počkejte tady.“

Benjamin začal protestovat, pak si to rozmyslel a posadil sečelem k vodě, která byla tak nehybná, že na hladině plavalo teplé světlo z oken hotelu. Za jarní noci, jako byla tato, bylo příjemnésedět venku. Možná se ten muž bál, že by se ve stěnách hotelu mohlo schovávat nějaké odposlouchávací zařízení. Benjamin plně chápal, proč by ten muž měl chtít, aby nikdo neslyšel, co se chystal říct. Bude lepší, když projekt utají, dokud nebude hotový. Existovali lidé, kteří by se nejraději postarali, aby nikdy nebyl dokončen.

Benjamin uslyšel kroky a začal vstávat.

Na zátylku ucítil něco studeného a tvrdého, studeného atvrdého jako ocel.

Jako hlaveň pistole.

Ale proč?

Uslyšel fouknutí, pouhé zašeptání, pak mu někde za očimavybuchla oslnivá světla. Necítil žádnou bolest, jen pevnou zemi pod sebou.

21


A někdo mu zašátral rukou ve vnitřní kapse saka.

Potom všechno zčernalo a on už necítil vůbec nic.

4

Manuelova taverna

Highland Avenue

Atlanta, Georgie

20:30 východního času

Stejná noc

Původní část Manuelovy taverny se datovala do počátku padesátých

let dvacátého století. Sestávala ze stoliček u baru a z dřevěných

boxů, které byly nyní omšelé a poničené graffiti, která tu po sobě

zanechaly generace studentů. Tehdy stejně jako nyní to bylomísto schůzek demokratických politiků, univerzitní inteligence akohokoli, kdo chtěl patřit k jedné z těchto dvou skupin. Manuel si

místo pro svůj podnik vybral moudře, umístil ho totiž naproti

přes ulici od hranice okrsku kontrolovaného jižanskýmimetodisty/baptisty, kde stála univerzita Emory. Bar představoval

oázu piva a volnomyšlenkářství na okraji Sahary tvrděprosazované abstinence a netolerance. Vůbec nezáleželo na tom, že

k dani z alkoholu v tomto státě nejvíce přispívali právě nákupčí

toho ďábelského elixíru z opačné strany oné linie, které obchody

vybavovaly neoznačenými taškami a krabicemi, v nichž si jejich

zákazníci odnášeli svoji kořist zpátky na zakázané území.

I poté, co rasová a ekonomická diverzita začala smazávat staré a možná zastaralé hodnoty a alkohol se stal legální i na druhé straně ulice, Manuelův podnik si zachoval svůj kolorit. Zatímco rozlehlé pozemky s krásnými domy byly parcelovány do nových, jako vejce vejci podobných sousedství „dostupného bydlení“, bar zůstávalstále trochu oplzlým, kteroužto pověst se následní majitelé nesnažili nijak vyvrátit. Během let se tak stal putykou nejen pro levičáky, ale také pro společenské rebely, a dokonce i pro úplné excentriky.

Černoch s kněžským kolárkem a běloch v právnickémpřestrojení, což znamená v tmavém obleku s elegantní kravatou, tu 22


nebudili nijak zvláštní pozornost. Stálí zákazníci, kteří vždyseděli ve stejném boxu a neustále se hádali a stěžovali si, často vlatině, na ubohou kvalitu jídla, kterou Manuelův podnik proslul.

„Corruptio optimi pessima,“ řekl kněz a natáhl se pro poloprázdný džbán s vlažným pivem.

„Není pochyb, že korupce těch nejlepších je nejhorší,Francisi,“ souhlasil běloch, vyprázdnil džbán a mávl na číšníka. „Jenže i starosta má právo na obhajobu jako kdokoli jiný. Cor illi in genua decidet.“

„To se můžeš vsadit, že ho na kolena srazil strach. Rozhodně to nebyla modlitba.“ Francis si odfrkl.

Francis Narumba, který pocházel z jednoho z nejvícezkorumovaných, chudobou postižených a nemocemi prolezlých států v západní Africe, se díky stipendiu dostal na Oxford a pak byl poslán do semináře ve Spojených státech. Buď na základěvlastního přání, nebo zásahem vyšší moci nebyl obratem poslán zpátky do pekelné díry, odkud pocházel, nýbrž přidělen jako duchovní narůstajícímu počtu afrických imigrantů v Atlantě.

Jak vždy říkal jeho spolustolovník, Langford Reilly, oba byli oběťmi studia svobodných umění, a proto se nehodili na žádnou práci, k níž by potřebovali skutečné dovednosti.

Jako třeba instalatér.

Takto lapen v osidlech svého vzdělání se Francis na jednéstraně rozhodl pro kariéru v církvi a Lang na druhé pro právnická studia. Langova sestra byla jednou z mála Francisových bílých farnic. Její tragická vražda svedla kněze a právníka dohromady. Zanedlouho se z nich stali dobří přátelé. Langův nedostatek víry a Francisův přebytek téhož, aspoň z Langova pohledu, bylnekonečným zdrojem přátelských rozepří.

V soukromí by každý přiznal, že bez ohledu na to, jak moc se ten druhý mýlí, je patrně tou nejbystřejší myslí, s jakou se kdy setkal.

Lang se zájmem sledoval, jak se blíží jejich jídlo. Ať jste siobjednali cokoli, často jste se dočkali překvapení. „Bývalý starostanaštěstí nesouhlasí s O vidiem. Estque pati poenas quam meruisse minus.“

Lang sledoval, jak zvědavost ve tváři jeho společníka nahradilo podezření, když pohlédl dolů na talíř, který před něj postavili. „Středně propečené“ filé vypadalo velmi spáleně. Povzdychl si,

23


když číšník šoupl na stůl jeho hamburger a hranolky a dal se

rychle na ústup. „Naštěstí?“

Lang potlačil úsměv, zatímco Francis studoval zpopelněné zbytky své ryby. „Naštěstí pro mě. Kdyby byl toho názoru, že je lepší odpykat si i třeba nezasloužený trest, neplatil by mi majlant, abych ho u soudu bránil.“

Francis potřásl hlavou a natáhl se pro láhev s omáčkou.„Překvapuje mě, že... Jak se to říká v krimi seriálech?“

„Že se nedozná?“

„Hoc sustinete maius ne veniat malum. Nepřistoupí na dohodu, aby ho neodsoudili za něco většího.“

„Tvrdí, že je nevinný.“

Francis si opět odfrkl. „Jeho hlavní výkonný asistent, šéfměstské rady a pět dalších...“

„Šest dalších.“

„... se buďto přiznali, nebo usvědčili jeden druhého z korupce, uplácení, vydírání, daňových úniků a tak dále. Z čeho ještě by ho mohli obvinit?“

„Nezaplacené parkovné?“

Francis ochutnal první sousto ryby a zadumaně žvýkal. „Překvapuje mě, že jsi ten případ vzal. Přece ty penízenepotřebuješ.“

Lang pokrčil rameny v nevysloveném přiznání, že Francis má pravdu. „Řízení obrovské charitativní nadace není zrovnazábava. Obhajoba bílých límečků u soudu ano.“

Francis si poléval rybu znovu a znovu omáčkou, stále všakprohrával bitvu o překrytí pachutě spáleniny. Pro oba muže se stalo otázkou cti během jídla nepřiznat, až jak špatné můžeManuelovo jídlo být. „Pořád nechápu, proč chceš svoje jméno svázat stakovým křivákem.“

Lang si utřel obličej. Krev ze skoro syrového hamburgeru –objednal si ho středně propečený – mu tekla po bradě. „Vzpomínám si na někoho, kdo trávil své dny s prostitutkou a zemřel mezidvěma zloději. A něco o tom, kdo má hodit první kamenem, pokud si dobře vzpomínám.“

„Na kacíře toho o Písmu víš až příliš,“ zavrčel Francisdobrosrdečně, načež nečekaně změnil téma. „Ozvala se ti Gurt?“ 24


Lang odložil hamburger, aby se mohl marinovat ve vlastníšťávě, hlavně v krvi a omastku. „Vůbec.“

Francis začal něco říkat, rozmyslel si to a zahájil nový útok na jídlo.

„Ani to nečekám. Od chvíle, co se vrátila zpátky do Evropy, aby pracovala pro vládu, uplynul už víc než rok.“

Byl to eufemismus a Francis pochopil, že mluví o Agentuře. Přestože se kněz nesnažil vydolovat z něj podrobnosti, prostoj mezi Langovým základním univerzitním vzděláním a titulem z práv naznačoval, že celé roky někde pracoval. Jeho dlouhodobá známost s Gurt Fuchsovou pak napovídala kde. Gurt byla první ženou, o kterou Lang projevil jakýkoli romantický zájem odchvíle, co mu žena zemřela na rakovinu několik let předtím, než se kněz a právník seznámili.

„Capistrum maritale,“ řekl Francis s úsměvem a snažil se celou věc zlehčit.

„Je od tebe hezké, že oplakáváš manželské útrapy. Ty tenhle problém nikdy mít nebudeš.“

Francis se natáhl přes stůl a položil příteli ruku na paži. „Je mi líto, že odešla, Langu. Opravdu. Víš, jak moc jsem ji měl rád.“

„Ty a Brumla. Obou vás lituju.“

Lang mluvil o psovi, kterého zdědil po smrti sestry a synovce. Nedokázal se od zvířete, které bylo bez nadsázky tímnejohavnějším čoklem na světě, odloučit. Stalo se jedinou rodinou, která mu zbyla.

Číšník začal sbírat zbytky od večeře. Museli ho najmout teprve nedávno, jinak by věděl, že se nemá ptát: „Hotovo? Chutnalo vám?“

Francis se na něj jen prázdně zadíval.

„Jako vždy,“ odpověděl Lang. „Steak byl spálený, hamburger syrový. A zvadlé, tukem nasáklé hranolky prostě zbožňuju.“

„Jsem rád, že jste si pochutnali.“ Rukou, ve které nedržel talíře, položil na stůl účet. „Až budete připravení, můžete zaplatit.“

Lang si účet vzal. „Asi se budeme držet rituálu, co?“

Často si házeli mincí, kdo zaplatí. Lang si nevzpomínal, že by někdy vyhrál. Jak pravděpodobné něco takového bylo?

Možná měl Francis pravdu: vyšší moc skutečně existovala.

25


Francis se však místo toho pro účet natáhl. „Tentokrát to nech na mně.“

„Ne, ne. Hodíme si. Vždy post prandium.“

Prohrál.

Francis se zakřenil. „Manus e nubibus. Mám štěstí.“

„Myslím, že doslovný překlad to říká lépe: ‚Ruka z mračen.‘ Vítězíš s takovou důsledností, že by to obrátilo na víru většinu pohanů.“

„Včetně tebe?“

Lang podal účet spolu s kreditkou číšníkovi. „Já věřím, moje víra se však netočí kolem papeže.“

„Ani kolem ničeho jiného, pokud vím.“

„Věřím ve vyšší moc, zrovna teď v tu nejvyšší: v soudceAdamsona z atlantské divize severního okresu Georgie. Věř mi, nikdo na zemi nemá vyšší moc než soudce okresního soudu Spojených států. A pokud mi nevěříš, zeptej se Dicka Nixona

1

.“

„Je mrtvý.“

„No dobrá, s otázkami na něj budeš muset chvíli počkat.“

Vrátila se mu účtenka a on ji podepsal, přičemž přidalnezasloužené dýško, aby si zajistil, že příště dostanou stejný box.

„Starosta bude souzen před federálním soudem?“

Lang se odstrčil od stolu a vstal. „Bohužel pro něj ano.Federálové ho obvinili v době, kdy okresní návladní ve Fultonu pořád ještě zvažoval politické následky.“

Kancelář okresního návladního ve Fultonu proslula tím, ženezvládala svoji pracovní zátěž. Případy byly promlčovány, zatímco právníci okresu hledali založené složky nebo důkazy. Kriminálníci byli osvobozováni podrážděnými soudci poté, co se prokurátoři nedostavili k soudu.

Oba muži zamířili k zadním dveřím, které vedly na parkoviště.

„Škoda,“ podotkl Francis. „Budeš tak mít protivníka namísto oběti.“

Lang pípnutím zajistil poplašné zařízení na stříbrnošedém kabrioletu Porsche a odemkl. „V tom máš pravdu. Stání u soudu 26 1

Richard Nixon – jediný americký prezident, který rezignoval na svoji

funkci (pozn. překl.).


s tím místním chlapíkem už stejně začínala být až moc snadná.

Ten ubohý parchant by nedokázal odsoudit ani Johna Wilkese

Bootha

2

za střílení na veřejnosti.“

Kněz se poskládal na sedadlo spolujezdce. „Jednou si pořídíš dospělé auto.“

Lang otočil klíčkem v zapalování a odměnou mu bylo burácení silného motoru vzadu ve voze. „Už jsem to udělal. Vzpomínáš si na ten poruchový kabriolet od Mercedesu, na kterémnefungovalo vůbec nic, od poplašného systému po skládací střechu?“

„Aspoň to nebyla hračka. Myslel bych si, že multimilionářská charitativní nadace bude chtít, aby její prezident jezdil v něčem důstojnějším.“

Lang couval z parkovacího místa a ohlížel se přitom přesrameno. „Zapomínáš, můj drahý Francisi, že já jsem nadace.“

Naprostá pravda. Před několika lety si Lang vynutil roční platbu milionů dolarů od mezinárodní organizace s názvem Pegasus, a to jako kompenzaci za vraždu své sestry a synovce. Peníze pakposloužily k financování charitativního fondu, který nesl jejich jméno.Přestože fond měl ředitele a ostatní úředníky, jak si žádaly daňovézákony, skutečně důležitá rozhodnutí činil sám Lang. Rada však sloužila kromě uspokojení berňáku i dvěma velmi důležitým účelům:oddělila skutečně potřebné od hamižných a uchovávala v tajnosti, kdodoopravdy dělá která rozhodnutí. Kdyby se provalilo, že veškerou moc má v rukou Lang, zaplavily by ho davy žebrajících lidí.

5

Peachtree Road

Atlanta, Georgie

O dvacet minut později

Lang vysadil Francise a byl už jen několik bloků od svéhovýškového kondominia, když mu v kapse zapípalo jeho blackberry.

27

2

John Wilkes Booth – americký herec, 14. dubna 1865 zastřelil v divadle

prezidenta Lincolna (pozn. překl.).


Musí to být nějaký můj klient kriminálník, pomyslel si. Nadace platí své lidi příliš dobře, než aby mi volali v noci.

Zašmátral v kapse po bluetooth sluchátku, pak si ale vzpomněl, že ho nechal na komodě v ložnici. S lítostivým povzdechem zmáčkl tlačítko, strčil si telefon mezi tvář a rameno a rozmrzele zabručel: „Haló?“

„Pan Reilly? Langford Reilly?“

Hlas byl Langovi povědomý, nedokázal ale určit, komu patří. Podřadil, protože se blížil k semaforu, na kterém svítila červená. Při tom pohybu mu mobil sklouzl do klína. Moderní mobily a klasické řazení se k sobě nehodily. Vylovil telefon z klína.

„Ano.“

„Detektiv Franklin Morse, atlantská policie, pane Reilly.Možná si mě pamatujete.“

Lang si přál, aby tomu tak nebylo. Detektiv byl víc než jednou povolán k Langovi domů poté, co se tam odehrálo nějaké smrtící dobrodružství. „Je fajn, že jste se zase ozval, detektive, noc je ale klidná. Nikdo se mě prozatím nepokusil zabít.“

„Ještě je brzy. Kromě toho nejde o vás, pane Reilly. Jde odoktora Lewise.“

Lang neměl nejmenší tušení, o kom je řeč. „O koho?“

„Lewise, profesora na georgijské technice.“

Lang to jméno konečně nalistoval ve svém mentálnímseznamu, načež mu neposedný telefon znovu vyklouzl. Nadace udělala vzácnou výjimku ze svého pravidla podporovat pouze lékařské projekty ve třetím světě. Uvolnila peníze, aby místní univerzita mohla přesvědčit jistého profesora na Oxfordu, aby přesunul svůj výzkum slibné alternativy fosilních paliv do Ameriky. Lang se odklonil od normy na žádost Jacoba Annulewitze, osobního přítele obou mužů v Londýně. Výsledky byly natolik slibné, že nadace nyní sponzorovala paralelní výzkum jak ve Spojenýchstátech, tak v cizině.

Chňapl po telefonu, než mu mohl utéct pod sedadlo. „Co se stalo?“

Nastala odmlka. V pozadí slyšel Lang hlasy. „Je příliš brzy, než abychom mohli cokoli tvrdit s jistotou, pane Reilly. Vímejenom, že Lewis je mrtvý. A protože vy mu platíte výzkumný 28


grant, napadlo mě, že byste mohl pomoct. Přijeďte a koukněte

se na to sám.“

„Mrtvý? Ale jak...?“

„Víte co, pane Reilly? Zrovna teď jsem v laboratoři toho muže. Víte, kde je?“

Asi před měsícem tam Lang osobně dohlížel na instalacinějakého velmi drahého vybavení.

„Jo. Kousek od Hemphill Avenue.“

„Správně.“

Georgijská technika měla v oblibě červené cihly, coždokazovaly budovy tak různorodé, že sahaly od slavné napůl viktoriánské zvonice po nejnovější a nejmodernější krabici s posluchárnami. Navzdory několika zoufalým stromům vypadal kampus přesně na to, čím i byl: na místní školu v sešlé části města. Na rozdíl od svého neogotického, zeleného rivala, University of Georgia,proslula georgijská technika dělnickou, dříčskou etikou, k níž patřily přednášky i v sobotu a mimořádně vysoká zaměstnatelnoststudentů. Jejím jediným skutečným nedostatkem byl fotbalový tým, který byl nucen hrát se školami, kde stopadesátikiloví obránci mohli studovat atletickou výchovu a nemuseli projít matikou.

Shluk policejních vozů vrhal na jinak anonymně působícícihlovou budovu symfonii červené, modré a oranžové. Nočním vzduchem se neslo skřehotání policejních vysílaček.

Lang ukázal svůj řidičák policistovi, který mu zatarasil dveře. Muž zamumlal něco do rádia připevněného na košili, a vzápětí se objevil Morse.

Byl to štíhlý, atletický černoch těžko odhadnutelného věku. Lang mu tipoval něco přes čtyřicet, odhadoval to ale spíše podle jeho hodnosti než vzhledu. Připomínal mu jednoho zvýchodoafrických běžců, kteří dominují maratonům. Detektiv bylzároveň mnohem inteligentnější, než by se dalo soudit z jeho líného přízvuku.

Potřásli si rukama.

„Kdy vás převeleli do této části města?“ zajímal se Lang.

„Řekl jsem si, že tu bude větší klid, když do ní nepatříte vy.“

Lang se navzdory okolnostem zakřenil. „Kdo se teď chová jako chytrák?“

29


Morse zvedl pravou ruku. „Žádné chytré řeči, jen pravda.“ Opět zvážněl. „Pozval jsem vás sem hlavně proto, abyste sepodíval, jestli něco nezmizelo.“

„Odkud jste věděl o mém spojení s doktorem Lewisem?“

„Jsem vyšetřovatel, vzpomínáte? Vyšetřuju.“

Možná zběžně zkontroloval školní záznamy a objevil Langovo jméno na grantu.

Morse vykročil krátkou chodbou. „Tudy.“

Místnost, kam vstoupili, byla plná lidí. Muž a žena, které Lang považoval za forenzní techniky, smetali něčím, co vypadalo jako malířský štětec, střepy do malých plastových pytlíčků. Další muž seděl u počítače. A ještě další, tentokrát v policejní uniformě,vyslýchal muže v uniformě školní ochranky. Žena ve světle baterky prohlížela volné stránky zápisníku.

Když odsud Lang posledně odcházel, celé místo připomínalo moderní verzi laboratoře doktora Frankensteina. Teď to tuvyadalo, jako by se tu namísto lidského monstra vylíhl hurikán Katrina. Jediné věci, které zůstaly na svém místě, byly dvadlouhé a těžké stoly, s nimiž by dokázala pohnout jedině skupina stěhováků. Na podlaze plné střepů, které křupaly Langovi pod botami, ležely volné listy papíru, možná ze zápisníku.Mikroskopy a jiné náčiní, které nepoznával, byly rozházené kolem, jako by s nimi někdo zatřásl v obrovském šejkru. Zahlédlspektrofotometr převrácený na bok. Ta věc stála nadaci tolik jako dvě Ferrari.

„Co to, k čertu...?“

Morse ukázal ještě na dalšího muže, který fotil křídový obrys těla na podlaze. „Našli jsme ho tamhle. Člen ochranky uslyšelrámus, jako by se to tu někdo snažil roztrhat na kusy, vešel dovnitř, rozhlédl se a zavolal nás.“

„Máte tušení, kdo...?“

„Tohle není Zákon a pořádek, kde se případ vyřeší během první půlhodiny a ve druhé prokurátor mezi reklamami dosáhneodsouzení. Faktem je, že vlastně ani nevíme, kdy oběť zemřela. Předpokládáme, že k tomu došlo asi ve stejnou dobu, kdy někdo převrátil tohle místo naruby.“

„Nějaký motiv?“ 30


„Proto jsem zavolal vám, pane Reilly. Kromě toho, že máteprsty v půlce zmatků tady ve městě, mě napadlo, že byste mohl mít nějaký nápad vy, když vaše nadace tuhle operaci financuje.“

Takže to byl ten grant. Jak se Morseovi podařilo získat takovou informaci uprostřed noci?

„Setkal jsem se s ním jenom dvakrát, třikrát.“

„Dost peněz na to, dát je cizinci.“

„Doktor Lewis nebyl cizinec,“ opáčil Lang upjatě. „Bylmezinárodně uznávaný fyzikální chemik.“ Anebo chemický fyzik? „Prováděl výzkum nefosilních paliv.“

„Myslíte tím palivové náhražky? Jako třeba vozy na etanol?“

Langovy znalosti chemie a fyziky končily složením vody agravitačním zákonem.

„Nejsem si jistý.“

„Nejste si jistý? Zacházíte s penězi dost neopatrně, pane Reilly.“

„Nadace si najímá lidi, kteří rozhodují, jak se peníze využijí, detektive, a také kolik peněz je na projekt skutečně potřeba ajakou kvalifikaci musí mít ti, kdo ho vedou. Ujišťuju vás, že nadace si hlídá peníze mnohem lépe než váš zaměstnavatel.“

Byl to bezpečný odhad. Jedinou nezbytnou kvalifikacípředchozí administrativy pro udělování veřejných zakázek se zjevně stala schopnost brát úplatky a zdejší berňák by nemohl býtneschopnější, i kdyby ho vedli Laurel a Hardy. Jak město, takokrsek tak byly nuceny dále omezovat už tak krátký seznamdostupných služeb. A ti nejpotřebnější za ně samozřejmě nic neplatili.

Jediný, kdo si na celém systému mastil kapsy, byl, nebo spíše býval, Langův klient, dřívější starosta.

Morse zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Já tu jenompracuju. Myslíte, že bych nechtěl vidět starostu na kříži za to, co ukradl?“

Doufal, že Morse nebude zasedat v porotě.

„Promiňte, detektive, já...“

Do místnosti vešel další muž. Přestože se Lang s nověpříchozím nikdy dřív nesetkal, věděl, o koho jde. Štíhlá postava vobleku průměrné ceny a v naleštěných polobotkách. Výška přes metr osmdesát a věk kolem pětatřiceti. Tmavé vlasy kratší, než bylo zrovna v módě, a čerstvé oholení, jako by odložil břitvu těsně

31


předtím, než sem přišel. Anebo spíše vozil elektrický holicístrojek ve fordu nebo chevym zprostředkovaném vládou.

Lang viděl stovky podobných mužů, v různých tvarech avelikostech. Takovýto nebo nějaký jemu podobný pravidelně svědčil proti Langovým klientům. Jména se měnila, ale jejich zvláštní jednolitost ne.

Policista u dveří následoval nově příchozího dovnitř a ukázal na Morseho. Muž cílevědomě vykročil přes místnost. Langovi se zdálo, že slyšel detektiva zašeptat: „Kurva!“

Muž zvedl průkaz s odznakem. „Zvláštní agent CharlesWitherspoon, FBI.“

Nepodal jim ruku.

Morse jemu taky ne. „Federál. No, jaké překvapení, že váš úřad pracuje tak dlouho do noci. Mohl bych přísahat, že jste zpohřebního ústavu, kam oběť povezou.“

Buďto byl zvláštní agent Witherspoon na popichování místní policie zvyklý, nebo nebyl dost chytrý, aby poznal, že si z nějutahují. „Jste detektiv Franklin Morse?“

Lang viděl, jak detektivovou myslí probleskla nějaká štiplavá poznámka, řekl však pouze: „Jo. Co pro vás můžu udělat, agente Witherspoone? V tomto případě jde o čistě místní záležitost.“

„Jsem tady, abych vám nabídl plnou spolupráci úřadu, a to ve všech ohledech.“

Lang věděl, že jeho slova se dají přetlumočit tak, že agent má v plánu případ převzít, pokud se objeví nebo se případně vytvoří sebemenší náznak, že by se mohlo jednat o federální věc.

Witherspoon se otočil k Langovi. „A vy jste?“

„Šéf nadace, která financuje... financovala výzkum doktoraLewise,“ řekl Morse dřív, než mohl Lang odpovědět. „Doktor sezabýval výzkumem nefosilních paliv. Však víte, jako je etanol do aut.“

Federála očividně dráždilo, že Morse převzal výslech, a Morse si to stejně očividně užíval. Langa by nepřekvapilo, kdyby oba muži začali občurávat místnost, aby si označkovali každýčtvereční centimetr svého výsadního území.

K jeho zklamání však žádné tělesné funkce nenásledovaly.

Místo toho se Morse zeptal: „A čemu vlastně vděčím za to, že nám úřad nabídl pomoc?“ 32


Bez jakéhokoli náznaku úsměvu Witherspoon odvětil:„Národní bezpečnosti.“

„Na jakém základě?“ zajímal se detektiv.

„Na to vám nemohu odpovědět.“

„Dobrá, jak jste se tedy o té vraždě tak rychle dozvěděl?“

„Na to vám nemohu odpovědět.“

Morse se zaklonil a zamyšleně si mnul bradu. „Jestli to chápu dobře. Chcete vědět o všem, co zjistíme, tvrdíte, že jste ochotní spolupracovat, ale odmítáte odpovídat na otázky. Je to tak?“

Lang plně očekával stejnou odpověď v tom smyslu, že nemůže odpovědět.

Místo toho se Witherspoon chladně usmál. „Detektive, my dva spolu budeme vycházet mnohem lépe, pokud mi jednodušepovíte, co může úřad udělat.“

Vypadalo to, že Morse vážně přemýšlí. „Tak zaprvé, můžete zmenšit počet osob postávajících na místě činu o jednu. Dejte mi svoji vizitku a já vám zavolám hned, jakmile vymyslím něcodalšího, co byste mohl udělat.“

Tentokrát Witherspoon pochopil. „Bude vám vadit, když se tu porozhlédnu?“

„Pokud se nebudete ničeho dotýkat a nebudete se plést docesty mým lidem.“

Federál se otočil k Langovi. „Co vy víte o doktoru Lewisovi?“

Lang pokrčil rameny a chystal se zopakovat, co řekl Morseovi.

„Ten muž byl mezinárodně uznávaným vědcem,“ ozval sedetektiv.

„Vaše nadace financuje nemocnice a lékařské služby v chudých zemích,“ řekl Witherspoon Langovi. „Co vás přimělo se odklonit a podpořit výzkum paliv?“

Lang se odmlčel, než odpověděl, protože ho opět zaskočilo, jak jsou informace ve dne i v noci snadno k mání. „Vlastně mi to navrhl jeden přítel v Londýně. Znal doktora Lewise osobně. Lidé, kteří mají na starost udělování nových grantů, prověřili jak jeho, tak jeho práci a dospěli k názoru, že nalezení alternativy kfosilním palivům je důstojný záměr.“

Witherspoon střelil pohledem po někom, kdo fotil nepořádek okolo. „Na jakých alternativních palivech přesně pracoval?“

33


Otázka byla skoro prohlášením, bez intonace projevující skutečný zájem, jako by Witherspoona odpověď nezajímala, nebo ji už znal.

„Nejsem si jistý. Nebyl tu ještě ani šest měsíců, takže ještěnemusel podat detailní hlášení o dosaženém pokroku. Pokud vás to skutečně zajímá, můžu...“

Přerušil ho muž u počítače. „Detektive, sebrali harddisk a asi tucet stránek z jeho výzkumného deníku.“

Morse pomalu pokýval hlavou. „Řekl bych, že to vylučuje možnost, že šlo o nějakého narkomana, který nahodile hledal něco, čím by mohl financovat svoji závislost.“

„Nebuďte si tím tak jistý, detektive.“ Muž zvedl plastový pytlík. Lang se musel naklonit blíž, aby rozpoznal stopy bílého prášku.

Morse si pytlík vzal a podržel ho na světle. „Koks to není. Je to zrnité, jako úlomky nějakého krystalu.“ Protočil oči. „Neříkejte mi, pane Reilly, že vaše nadace financovala tu nejsofistikovanější metamfetaminovou laboratoř na světě.“

Lang zavrtěl hlavou. „Lewis by nepotřeboval všechno tohlevybavení jen proto, aby vařil drogy.“

„Jak to víte?“ zajímal se Witherspoon.

„Tady pan Reilly hájí zločince, když zrovna nerozdává peníze potřebným,“ vysvětlil Morse. „Řekl bych, že už na podobnou věc narazil.“

Pravda byla, že Lang vytrvale odmítal zastupovat kohokolijakkoli napojeného na tvrdé drogy, a to bez ohledu na výši odměny. Sledoval ale místní zprávy, které pravidelně vysílaly reportáže z razií v drogových laboratořích, jež se obvykle nacházely vkuchyních soukromých domů a využívaly běžného kuchyňského nádobí a přísad, které se daly koupit v místní lékárně.

Morse schoval pytlík do kapsy. „Ať už je to cokoli, dozvíme se to, až to prozkoumají lidi ze státní forenzní laborky.“

„Naše laboratoř to může otestovat rychleji,“ nabídlWitherspoon.

Morse pomalu zavrtěl hlavou. „Vážím si vaší nabídky, opravdu, agente Witherspoone.“

„Ale?“

„Ale před rokem nebo dvěma jsem vás, lidi, požádal o pomoc se střelbou spojenou s mezistátní kokainovou operací. Pak už 34


vím jen to, že můj pachatel je v programu na ochranu svědků

někde mezi tímhle místem a Aljaškou. Mám vaší pomoci až po

krk.“

Witherspoon zaťal svaly v čelisti. „Znamená to, že se se mnou o ten prášek nepodělíte?“

„Agente Witherspoone, jste nezvykle vnímavý mladý muž.“

Federální agent se znovu rozhlédl po místnosti, jako by sesnažil najít nějakého spojence. „Však uvidíme.“

Otočil se a odešel.

Lang a Morse se za ním dívali, pak Lang řekl: „Federálníforenzní laboratoř je skutečně mnohem lepší než ta státní.“

Morse kývl. „Já vím, ale pokaždé, když slyším o ‚národníbezečnosti‘, mám pocit, že bych se měl schovat. Někdo po nás hází pořádné sračky.“

Lang si byl dobře vědom rivality mezi FBI a místnímpolicejním sborem. Federálové měli ve zvyku dělat cokoli, jen abyvypadali dobře, a to jak na úkor případu, tak místních. „Jak jsem se chystal říct, než nás váš muž přerušil a pověděl nám o harddisku, někdo v nadaci práci doktora Lewise monitoroval. Zjistím kdo. Mohl by vám pomoct.“

„Fakt si toho vážím, pane Reilly. Ale než půjdete, můžete mi říct, jestli tu nechybí ještě něco kromě harddisku a stránek zezáisníku



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist