načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mise Haiti -- Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic - Tomáš Šebek

Mise Haiti -- Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic

Elektronická kniha: Mise Haiti
Autor: Tomáš Šebek
Podnázev: Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic

- Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic.  - V lednu 2010 zasáhlo Haiti ničivé zemětřesení, které připravilo o život statisíce lidí a postihlo celkově miliony ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 251
Rozměr: 20 cm
Úprava: barevné ilustrace, portréty
Vydání: Čtvrté, přepracované a doplněné vydání
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4671-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic. 

V lednu 2010 zasáhlo Haiti ničivé zemětřesení, které připravilo o život statisíce lidí a postihlo celkově miliony obyvatel této nádherné karibské země. Mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic zasahovala na místě již od prvních hodin a během pěti měsíců po katas trofě ošetřila téměř 200 tisíc pacientů a provedla více než 11 tisíc operací.

Při vší úctě k této organizaci a vážnosti situace není tento příběh výčtem suchých a většinou tragických faktů. Není ani oficiálním stanoviskem Lékařů bez hranic. Je to osobní příběh českého chirurga, který se k Lékařům bez hranic připojil a prožil s nimi své první měsíce spolupráce na Haiti v roce 2010 a 2012.

Formou původně blogových příspěvků, které vznikaly bezprostředně každý den přímo na misi, reportážním způsobem s prvky černého humoru, naturalismu, nadsázky a také určité míry vulgarity autor popisuje svá pracovní i volnočasová pozorování. Vzhledem k velkému zájmu nyní kniha vychází ve čtvrtém a přepracovaném vydání.

Předmětná hesla
Šebek, Tomáš, 1977-
Médecins sans frontières (asociace)
Lékaři -- Česko -- 20.-21. století
Humanitární organizace
Humanitární pomoc -- Haiti -- 2010-2012
Zdravotní péče -- Haiti -- 2010-2012
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Šebek - další tituly autora:
Mise Afghánistán -- Český chirurg v zemi lovců draků Mise Afghánistán
 (e-book)
Mise Afghánistán -- Český chirurg v zemi lovců draků Mise Afghánistán
Africká zima -- V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic Africká zima
Mise Haiti -- Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic Mise Haiti
 (e-book)
Africká zima Africká zima
 (CD)
Africká zima -- V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic Africká zima
 
K elektronické knize "Mise Haiti -- Pět měsíců českého chirurga s Lékaři bez hranic" doporučujeme také:
 (e-book)
Veselí Veselí
 (e-book)
Za zavřenými dveřmi Za zavřenými dveřmi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MISE HAITI

Tomáš Šebek



Mladá fronta

MISE HAITI

Tomáš Šebek


Text and photo © Tomáš Šebek, 2013, 2017

ISBN 978-80-204-4763-0 (pdf)

Názory vyjadřované v tomto textu nereprezentují

stanovisko organizace Lékaři bez hranic (Médecins

sans frontières, MSF) a jsou ryze osobní

výpovědí. Jména některých osob, jichž by se

vyprávění mohlo dotknout, byla změněna.


7

BANIK, PIČO!

8. října 2010, den 0

Jestli je to těmi antimalariky nebo co, nevím. Je pátek večer po mém příletu do Ženevy. Ležím v hotelovým pokoji a jsem děsně nešťastnej. A nejvíc se mi stýská po mé vlastní rodině. Úúúúúú. Takhle to asi drsní cestovatelé nemají. Doufám, že to je tím prevítem, co jsem ve středu spolknul. Anebo tím očkováním, co jsem do sebe napíchal narychlo v uplynulém týdnu. Protože jestli to tím není, tak jsem v prdeli už teď. Držím Kukyho a Bublinu a nejradši bych se okamžitě vrátil domů...

I dva roky po zemětřesení je většina budov na Haiti

v dezolátním stavu, zoufale scházejí prostředky na

opravy a budování infrastruktury. CHIRURGOVÉ NEMLUVÍ Cesta do Ženevy vedla přes Frankfurt. Můj druhý let v životě. Zdá se, že zdaleka ani poslední. Ženevské sídlo Lékařů bez hranic (MSF) jsem našel bez problémů. Ujali se mě moc pěkně. Nejlépe se mi povídalo s Elizou, mladou Rumunkou, která teď v Ženevě žije. Pokud tomu dobře rozumím, ona je moje HRO – human resource „ó-něco“... Když jsme rozebírali prostitutky u expatů, bylo veselo. Poučovala mě, že to není dobrý nápad. Já si to teda taky myslím.

Strach u mě naopak zesílil po brífinku s Helmim. Působil na mě

tak vyrovnaně, až jsem se z toho dekompenzoval. On je MedCo? Já nevím, co to přesně je, ještě v těch zkratkách plavu. Konečně někdo dostal Tomíka – největšího zkratkovače. Pochopil jsem ale, že je to praktický lékař, praktik neboli džípík a že už je to stará páka, co se misí týče. Mně to ale moc nepomohlo.

Svého HRA, human resource admina, jsem se zeptal na všechno

kromě toho, jestli mě někdo v Port-au-Prince vyzvedne nebo co

Jedna z mála budov, které přežily zemětřesení, v době

pořízení fotografie v přízemí bydleli lidé...

9

jako. Didier moc nemluví, podezírám ho, že to má s angličtinou

jako já. Jenomže on umí francouzsky a to se v MSF Swiss nosí

a na Haiti se jinak nemluví. Já jim to říkal, že tenhle jazyk ovládám

natolik, nakolik jsem si kvůli němu málem zopakoval ročník gym

názia. Oni na to, že chirurgové nemluví. Tak držím hubu.

PARCHANT V MÝ HLAVĚ

Usilovně přemejšlím, proč jsem se tohle rozhodl podniknout. Sna

žím se namluvit si, že byl nejvyšší čas udělat nějaký další zásadní

krok v mém životě se zásadním dopadem na mé okolí a okolnosti,

samozřejmě. Ale moc to nepomáhá. Už odmala mám v sobě běsy.

Neustále mě nutí něco dělat. Chci si jít lehnout – nene, Tomíku,

vstávej a koukej něco dělat. Chci koukat jen tak do blba – opravdu

myslíš, Tomíku, že je to rozumné? Chci se bavit – hele, fakt bys

nemohl dělat něco užitečnějšího? Nebude to schizofrenie, ale

ten parchant v mý hlavě mi prostě nedá pokoj. Bacha, už jde...!

Trhovkyně...

Tak rozhodl o mé další domnělé užitečnosti. Symbolicky právě

v mých Kristových létech. Taky už mám dost řešení naprosto banálních problémů a situací v evropských podmínkách, jakkoli o těch světových zatím nic netuším. Třeba budou ještě malichernější, ale zatím si to nemyslím. Mám plný zuby nemocničních malicherností a šprochů z ústavu léčebného v lesích listnatých kraje středočeského zaprděného. Potřebuju si uvědomit, jak stupidní věci každodenně řeším. FOTR JE MAGOR A taky chci jít příkladem svým dětem. Fakt. Zní to kravsky, já vím, ale pokusit se o to znamená, že z nich možná vyrostou lidé s nějakým vlastním směrem a myšlenkou. Určitě. A určitě i bez toho, že jedu na Haiti. Ta myšlenka může být stěžejního charakteru, například: „Fotr je magor, vole. Ale je super, že máme volno.“

Důchodci tu nemají „golfky“. Když jsou prázdné, jejich

vozíčky váží trojnásobek váhy táhnoucího člověka.

Nesplést si kartáčky v koupelně pro 40 lidí byl ráno

trochu problém...

Jakkoli moje rozhodnutí vypadají děsně plánovaně, je to jenom

intuice a práce toho parchanta, co mi sedí vzadu v hlavě a do všeho strká nos. A blbost taky. A blbost nadnáší.

Určitě teda vím, proč na Haiti nejedu a proč bych se teď nejra

ději vrátil. Předně nejsem žádnej hrdina. Taky zatím nejsem schopnej opustit rodinu na víc než pár dní, což se teď mění vzdáleností jednoho Atlantiku a doby rovné spotřebě dvou zubních past. Taky mám pochybnosti o svých humanitárních motivech, ale to je snad i dobře. No prostě jsem podělanej až za ušima a řídká stolice mě spolu s nespavostí a studeným potem provázela celý týden před odjezdem. Ještě že jsem nafasoval příručku, jak zacházet se stresem. Podle výsledku dotazníku bych se měl nechat hospitalizovat na nejbližší psychiatrii. JDU NA TO

12. října 2010, 5. den

Noc byla fantastická. Přestože jsem spal a hlavně se celkem dobře vyspal, vlastně jsem byl pořád vzhůru. Překvapivě mi ale vůbec nevadila hudba, kterou si pouští Haiťani z vedlejšího tábora. Teda hudba – srágory to jsou. Když se na to ovšem člověk naladí, klidně usne. Co mě ale vztyčilo do pozoru? Blesk a hrom jako kráva. V noci přišla bouřka a podle mě to muselo prásknout někde těsně vedle a několikrát ještě v bezprostřední blízkosti. Hned jsem si vzpomněl, jak Jean-Baptiste popisoval nedávný případ, kdy blesk někde blízko tábora sejmul 6 lidí najednou. 4 přežili.

Slum na Haiti vstává. Lékaři bez hranic jdou do práce

a nemusejí se bát procházet přímo mezi lidmi.

Když jsem se trochu uklidnil a bouřka odešla, začali kohouti.

Nechápu to, vypadají, že mají posunutý čas stejně jako já, když o půlnoci místního času začali kokrhat. Pak sem tam táborem někdo prochrápnul, cikády řvaly jako krávy, občas někdo prošel močit. Taky jsem celou noc čekal nějaký tarantule. Prý se hodně rády tulí. Když vcházím do stanu, pěkně zdravím: Bonsoir, tarantulas! Get out, everybody! Zatrsakr, krkovička! MOJE PRVNÍ VIZITA Ráno jsem se připojil k JB a šli jsme na moji první vizitu. Předem nutno říci, že tak jak jsem byl ráno otrávenej, večer jsem na to úplně změnil názor. Proč?

Systém je takový: Ráno se normálně projde kolem všech lů

žek, prostě vizita. Protože byl z rána v nemocnici naložený pacient s průstřelem břicha, začali jsme s ním. Mladý Haiťan, který měl vstřel v oblasti mezogastria a výstřel v oblasti levého bedra.

Bydlely s námi tarantule a bály se víc ony nás než my

jich, velikostí dosahovaly dlaní dospělého člověka. Průstřel celkem čistý, ale kdoví kam, JB se rozhodl pro explorativní laparotomii. Naštěstí jsme se jenom přesvědčili, že průstřel zázrakem minul břišní dutinu. Tak jsme chlapce zavřeli a šli na tu vizitu.

JB mi u každého pacienta stručně řekl historii. Obdivuhodné,

že si to všechno pamatuje. Já si u nás doma v nemocnici v lese pamatuju tak akorát, na kterém pokoji vizita začíná a na kterém končí. A to jenom proto, že začíná na prvním a končí na posledním. Valná většina z pacientů tady má nějaký typ zevního fixatéru na některé z dlouhých kostí, eventuálně hned na několika najednou. Jsou hlavně po auto- a motonehodách. Helmy tady neexistují, pásy nikdo nezapíná, auta viděla servis naposledy v době, kdy sjížděla z výrobních linek. A to bylo před mnoha a mnoha lety.

Další pacienti jsou po drenáži nějakých abscesů, jiní mají diabe

tické gangrény, pak je tu hrstka po laparotomiích, dva tři urologičtí a pár dětí. A zapomněl jsem na pacienty, kteří potřebují kožní štěpy na vyhojené rány, jež byly způsobeny buďto spáleninou, nebo častěji nějakou formou broušení části těla o podložku při autonehodě.

Ze systému společných vizit bychom se mohli doma učit,

rozhodnutí padala ve vteřinách a všem bylo jasné, co

mají dělat. K ČEMU VŠEMU JE DOBRÁ SÁDRA Spolu s pacienty na lůžku je tu armáda ambulantů. Pořád jsem ještě nepochopil systém (jsem tu vlastně druhej den), ale JB funguje něco jako ordinář a tyhle lidi konzultuje. Během celé vizity nasbíráme hned několik případů, které bychom měli přes den vyřešit na sále. Kuk a je poledne. Před odchodem na oběd ještě potkáme malého klučíka se sádrovou dlahou, která už cosi pamatuje.

Zatím jsem neřekl, jak tady vypadají sádry. Nebude to tím, že

by se špatně nakládaly. Bude to tím, že pacienti je mají spíše za módní doplňky, rukavice, nohavice, nástroje k zatloukání hřebíků, mlácení ostatních, chůzi a všemu dalšímu jinému, než k čemu je sádra určena. Tedy pro klid zlomené končetiny.

Tak tedy tenhle klučík přišel po 4 týdnech na kontrolu po zlo

menině metaepifýzy radia. Na rtg kompletní dorzální dislokace se zkrácením o cca 2 cm a dorzálním sklonem úlomku. V našich podmínkách nemyslitelné. Tady zřejmě běžné. Asi ale hlavně proto,

Elektrodermatom – jediný moderní výkřik západní

medicíny v prostředí polní nemocnice na Haiti nařezal

doslova metry kůže. že nepřišli na kontrolu včas. Matka říká, že jsou z daleka. Protože se tady na pacienty během vizity moc nešahá, chybně navrhuju repozici. Kdybych se raději držel svého běžného ošahávání...

Po obědě tedy přicházíme a první jde na řadu můj malý pacient. Chtějí mu ale dát analgosedaci. Asi je to místní zvyk, nic nenamítám. Doma klidně tyhle špunty potrápím na ambulanci poté, co jim dám nějaký ten tramadol. A někdy třeba taky ne... Čili když je kluk v rauši a já mám připravenou svoji první sádru na Haiti, s překvapením zjišťuju, že úlomek je nejen pevně zhojený, ale ještě tak dobře, že je nezlomitelný a nereponovatelný. Tak řeknu anesteziologovi, že končíme. On na to, že v Americe bych si za to šel sednout. Já na to, že to vím. Příště zpátky k ošahávání, říkám si. KDO OD TOHO MÁ KLÍČE? Tenhle okamžik jako by zlomil odpoledne. Všechno pro mě začíná být znovu chaotický. Nevím, kam se poděla ranní předsevzetí z vizity, kde vlastně končí ti pacienti, jaký to má řád, kdo má plán tohohle všeho. A kdo má klíče?

Dalším pacientem je dárce mozku. Na motorce jezdí jako všichni ostatní, takže bez helmy. Ráno mi BP nad rentgenem říká, že je OK, ale mně tak nepřipadá. Když sundáme čtverce, jen se to potvrzuje. Koukáme se do lebky. Naštěstí ne úplně dovnitř, jak se později taky potvrzuje. Chlapík je spavější, má brýlový hematom, určitě měl komoci. Kdoví, jestli nemá epidurální hematom nebo zhmoždění části mozku, která je protilehlá ráně. Ale to se asi nikdo nedoví, a pokud mu doteď stačila na řízení polovina mozku, nebude mu scházet ani později. A to nic proti Haiťanům, to proti motorkářům, co řídí bez helmy. To jsou blbci tady stejně jako u nás doma. JB mi tento neurochirurgický výkon přenechává. Takže zjišťuju, že vnější stěna frontálního sinu o velikosti mexického dolaru zcela chybí, rána je celkem čistá, zadní stěna je pevná, komunikace do mozkovny nula. Tak to kreju a jdeme od toho, co taky jinýho. BLAHOSLAVENÍ DUCHEM SLABÍ CHIRURGOVÉ Po skoro hodinovém prostoji naváží další pacientku. Zřejmě s nějakým nádorem v oblasti levého bérce. Překvapuje mě ale, jak jsou všichni na sále překvapeni. Na sál se dostala pacientka, která není vyšetřená. Ha! Takže místo toho, abychom řezali nohu, protože má zjevně sepsi, což lze soudit už z nízkého počtu leukocytů, septické teplotní křivky a celkové schvácenosti pacientky, se poevropsku sejdeme nad pacientem a začneme bádat, proč tohle, proč tamto a proč vlastně operovat...

Má viditelný ascites. Na to nepotřebuju sono, jehož kufříkovou formu někdo dotáhnul. Jsem v třetí řadě tiché pošty, takže ke mně se dostává už pokroucená informace, že má nádor nebo metastázu v břiše. Pak je rozhodnutí neoperovat asi správné. JB mě o existenci tumoru přesvědčuje pohmatem na břiše v oblasti pupku. Tak si jdu šáhnout, ale kromě vytažené pupeční jizvy nebo urachu nebo co já vím žádný tumor nehmatám. Raději se ptám, kde ten tumor je. Eleanor, gynekoložka, která dělala sono, žádný nepotvrzuje. Bezva, nechápu.

Mezi tím vším anestezie rozhodla, že se operovat nebude. Aspoň dnes ne. Tak jo, jestli bude ještě zítra živá, máme asi 20% šanci zjistit příčinu jejího onemocnění. Ale asi nám to bude v lokálních podmínkách stejně na prd a i v těch evropských by bylo pozdě vzhledem k jisté pokročilosti procesu. Bude-li mít fakt štěstí, zítra jí tu nohu uřízneme. Blahoslavení duchem slabí chirurgové. Tady se fakt hodí myslet přímočaře. Noha, nádor, humus, uříznout. A pak se uvidí... Chci se toho držet, až tu budu sám. SLONÍ NOHA Protože se na druhém sále odehraje císařský řez a doktor-anesteziolog je tu jenom jeden, anestezii u nás udělá sestra Beatrice. J Není jeptiška. Teda, víš jak to myslím. Pacientem je bratr dívky, kterou jsme před chvíli shodili ze stolu. Překvapivě zřejmě s nádorem levé dolní končetiny. To ale nemůžu potvrdit, neviděl jsem ho, je zabalený. Ten nádor. Smrdí na sto honů a celá noha je vyloženě sloní.

Beatrice bravurně zavádí spinální blok a já se stavím na místo asistenta. JB bere do ruky nůž... JB, come rapidement! Volá někdo ze druhého sálu, mají tam krvácení po císaři. JB odchází, beru nůž. Jak byl perfektní blok, tak je turniket na nohu úplně nanic. Naopak. Místo aby zabránil krvácení, tlak je jenom takový, že zamezí proudění krve v žilách z nohy k srdci a naopak nezastaví prodění krve v tepnách, které krev do nohy přivádí. Výsledkem je, že mi to chčije jako kráva. Navíc od nás z lesa znám jenom pacienty s diabetickou gangrénou, kde už tý krve do nohy věru mnoho neteče. POCIT, JAKÝ JSEM DLOUHO NEZAŽIL Takže stavím krev a mezitím se domlouvám s instrumentářkou, jak to jde. Holky tady zřejmě nemají žádné zkušenosti. I když s nimi mluví někdo, kdo jim rozumí a komu zase rozumí ony, stejnak podávají jiné nástroje. Mezi mnou a lepou Haiťankou to probíhá nonverbálně asi takhle: Podala bys mi laskavě ten peán, doprdele? Mohl by ses konečně vyžvejknout, co vlastně chceš, ty kokote? A tak si povídáme. Ve skutečnosti se na sebe ale usmíváme a já si ani napotřicátý nepamatuju, jak se ten peán řekne ve francouzštině. Na to jsem moc zaměstnaný krvetoky a dost pomalu postupující amputací.

V polovině se ke mně přidává JB, který se vrací zpět. Nějak to společně dochroustáme, výsledný efekt je moc pěkný, pokud se dá tenhle terminální cévní výkon pochválit. Tady končí moje chmury, protože najednou ten den nevypadal tak zbytečný, celkem jsme pomohli, k něčemu to bylo.

Je sedm večer, tma, jsem trochu unavenej, jdem na večeři, domů tady na Haiti. Žádná druhá směna u kompu pro zajištění obživy po první směně v nemocnici, která byla buďto nějak zbytečná, nebo příliš evropská, moc komplikovaná nebo tak něco. Naopak mám po dlouhé době pocit – na svůj první den – dobře odvedené práce. Musím si to užít, už jenom tři měsíce.

Vysoké napětí, úrazy elektrickým proudem a děti –

tenhle hoch přišel „jenom“ o prsty na rukou a nohou.

Ustlaná postel – moskytiéra, funkční tričko pro odvod

litrů potu a traktorová sluchátka pojištěná špunty do uší. STOVKA POD DESET, TŘICET ZA TŘI

2. listopadu 2010, 26. den

HURIKÁN THOMAS KLEPE NA DVEŘE Evakuace třiceti chirurgických pacientů, za smrt může tetanus, voodoo je všude kolem nás a taky pediatr se dvěma ambuvaky. V každé ruce jeden pro dva nedonošence a hustí do nich paralelně vzduch, co se do nich vejde. Holky na sále se nesmějou. Zato mně se smějou řidiči pokaždý, když něco pitomýho blekotám do vysílačky. To jsou rychlý postřehy dnešního dne. Hurikán Thomas

Standardní složení operační skupiny – jedna instrumen

tářka, jedna obíhající sestra na dva sály a chirurg. nám klepe na dveře a já tady budu už pomalu měsíc. Je čas rekapitulovat.

„Salut, Tom!“ Je mi až trapný, že znám jménem snad jen čtvrtinu lidí, kteří naopak znají moje jméno. Ale já byl na jména vžycky pitomej. Řidiči se válej smíchy, když se snažím ve francouzštině oznámit, že jdu do nemocnice pěšky, nebo dokonce potřebuju auto. Ale dneska jim spadla brada. Sedl jsem si za volant starýho americkýho školního busu, kterej je tady pro evakuovaný pacienty. Mám fotku. Naštěstí jsem to ani nenastartoval... TETANUS OČIMA OČKOVANÝCH Holky na sále se nesmějou a už vůbec nechápou moje fóry. Tak to mě teda vyloženě štve. A přitom jinak se smějou každý kravině. Aha!

V posledních třech dnech nám na JIPce ležela mladá holka s tetanem. Byla v péči medical týmu, protože tohle prostě uříznout nejde. Taková banalita v našich podmínkách. Tady ale nejsou pro pacienty na JIPce ventilátory, máme jen dva na sále. Takže tu mladou holku nebylo možný kurarizovat (vypnout jí křečující svaly) a napojit na ventilátor, aby se jí ulevilo.

První den sebou jen tak občas škubla. Spíš ruce, nic víc. Druhej den už měla záškuby celýho těla, ale jen sem tam. Snažili jsme se aspoň zhasnout v místnosti a mluvit potichu. Třetí den už jsem ji našel pod dávkou diazepamu. Tak akorát takovou, aby ještě spontánně dejchala, ale už to moc nevnímala. Měla pěnu na rtech a záškuby co pět sekund. Ale takový, že ji to skoro pokaždý v posteli posadilo nebo se naopak prohnula jako luk přes svoje záda. Ve tváři měla strašnej výraz, jak ji ty křeče musely bolet. A my tam jen tak tiše stáli, očkovaní proti tetanu odmalička.

Čtvrtej den umřela. Krásná, zdravá, mladá. Pátej den v její posteli leží ještě mladší holka. Má taky tetanus. Dneska jsem ji viděl při vizitě vesele dlabat snídani. Tak snad... VOODOO KUKY Dneska končí voodoo fest. Chtěl jsem se o tom dozvědět víc, kvůli hurikánu to však nebylo možný, jsme tady všichni huriko-zaměstnaní. Aspoň jsem se zeptal překladatele a místňáka Jamese, ale moc se mu o tom nechtělo mluvit. Teda rozmluvil se, a dokonce se začal hádat s naším radiologickym laborantem. Abychom tomu nerozuměli, mluvili v kreolštině. Vyrozuměl jsem, že je to dobrej byznys, že si za to místní voodoo mágové nechají platit, a taky to, že další informace z nikoho nedostanu. Strčil jsem hlouběji do kapsy Kukyho s Bublinou od Kačky. VE DVOU ZA DESET V uplynulým měsíci jsem měl tak pestrej program jako nikdy předtím. Operoval jsem střelný poranění břicha, rozstřelený kosti, uskřinutý kýly, podjaterní absces, slepáka, popáleniny a následný

Děti mi ušily Kukyho s Bublinou – viseli mi na dveřích

bungalovu a místní mysleli na nějaký druh evropského voodoo. transplantace, nejrůznější rány, plastiky šlach na rukou, zlomeninu lebeční kosti, prokousnutej jazyk, diabetický i traumatický amputace na všech možných i nemožných úrovních včetně amputace ruky v rameni u dospělýho chlapa a nohy v bérci u dvoudenního novorozence. A nakonec jsem piloval nekonečný množství korekcí zevních fixatérů a vyhobloval šest zcela nových zevních fixací stehen, bérců a zápěstí.

Kromě sálů se ve dvou doktorech staráme celkem o padesát až šedesát pět chirurgických pacientů. Z toho já se separátně starám o dvacet pět až třicet čistě ortopedických pacientů s traumaty. A pak tu jsou zástupy lidí v ambulanci a na fyzioterapii, na kterou dohlížíme. Je to oddělení pro deset doktorů a děláme to ve dvou. A Fredi je naprosto super! To mě na tom nejvíc baví. Že je to ve dvou možný a funguje to. Jen minimum pacientů „prošvihneme“. Nikdo se nezašívá, nevymlouvá, maká se. BYROKRACII NEŽEREME Dneska pokračovaly přípravy na hurikán Thomas, kterej se snad mění jenom na tropickou bouři. Fredi a já jsme měli dneska za úkol „uklidit“ třicet lidí. Měli jsme na to 3 hodiny během dopoledne, pak přijel autobus. Představte si třicet překladovejch zpráv! Ještě že jsme na Haiti. Zas tak moc tady tu byrokracii nežereme. J

Ale i tak to byla prácička. V praxi to totiž znamenalo ve stručnosti asi tohle: Rychle zpracovat podrobnej seznam pacientů (překvapivě tu nemáme centrální elektronickou evidenci) a následně všechny dotčený při velký vizitě obejít a informovat. Dál jsme jim museli napsat stručnou překladovku a zabezpečit jejich zevní fixatéry, sádry a další nadobíčko, jak nejvíc je to jen možný. Nakonec to taky i pro nás jako doktory znamenalo pomoc se stěhováním pacientů a nakládkou do busu. A to všechno v atmosféře všeobecnýho nesouhlasu nebo minimálně pasivní rezistence ze strany pacientů. Pochopitelně. Staráme se o ně moc hezky. J Jenže my si hurikán nevymysleli.

Autobus odjíždí. Starej vehikl, sotva to jede, nemá to péra

a blbě se to větrá. Jestli zevní fixatéry vydrží tohle cestování, pak se nemusíme bát poslat naše pacienty kamkoli do světa. Je mi šoufl při představě, že v tom krámu stráví několik hodin, než dorazí do Port-au-Prince. Bez vody, bez jídla, bez hajzlíku. Vyfotil jsem si to. Lidi tady jsou odvážní a skromní. A jiná možnost nebyla, tohle je pro ně nejbezpečnější cesta z cesty hurikánu Thomasovi. TUŠÍM ČERVENOU BARVU Thomas začal zajímat i „cholera tým“, kterej se jednoduše switchnul na nový drama. Nevím, jestli je to dobře. Aktuálně proběhlo několik hlášení, brífinků, mítinků a brainstormingů, jejichž výsledkem je plán a taky trocha ztracenýho času vzhledem k neustále se měnící meteorologický situaci. Každopádně nemocnice je dneska večer redukovaná na minimum. Plán pro lidi od Lékařů bez hranic znamená rovněž redukci stavu.

Příprava nemocnice na příchod hurikánu Thomas, všechen

materiál v pohotovosti.

Vzniká skupina, která zůstává a bude řešit věci během hurikánu a těsně po něm. Druhá skupina odjíždí do Port-au-Prince, aby přijela pomoct ve druhý vlně. Nevím, který místo bude bezpečnější. Tady jsme blízko moře a nemocnice je jen z kontejnerů. V Port-au-Prince je pevnej barák, ale zase masa lidí, kteří se třeba budou chtít uklidit dovnitř.

Každopádně já jsem v týmu pro první vlnu a zůstávám v Léogâne. Prakticky to znamená, že budu spolu s asi deseti lidmi v nemocnici od čtvrtečního večera pravděpodobně až do pondělního odpoledne. Jen o jeden den delší služba, než co je běžný u nás doma, no. Spolu se mnou bude v nemocnici anesteziolog, gynekolog, internista, hlavní sestra, head of mission, hlavní „cholera koordinátor“ a 2 nebo 3 sestry. Plus možná někdo z místňáků a překladatel. Já a Bea budeme mít na starosti operační sály. Já zřejmě část mass casualty incidents neboli triáž neboli třídění pacientů při hromadným neštěstí neboli masakr. Tuším červenou barvu, což znamená inferno neboli peklo. POHLED DO OKA CYKLONU Nejsem hrdina. To zaprvý. Takže bych se tomuhle všemu docela rád vyhnul. To zadruhý. Když už se na to ale připravujeme, mám rád věcnou přípravu. Takže mě zajímá, kolik bude chodů k obědu, jestli budu mít samotku na spaní a prachovej polštář, kdo mi přemáchne podprdu a kolik franků mi to hodí za přesčasy. Bez menší nadsázky jsem si připravil část horolezeckýho vybavení, co jsem si s sebou vzal. Sháním si helmu a prohlížím si nemocnici, abych věděl, kudy se z ní dá nejrychlejc vyskočit. Na prvním místě je totiž zachránit sebe, respektive ostatní z týmu a pak teprve můžeme pomáhat ostatním. Na tohle myslím hlavně, hlavně myslím na sebe. Akční hrdinové ať zůstanou na filmových plátnech.

Co je celou dobu děsně sporný, jestli vůbec něco děsivýho přijde. Bedlivě sleduju pohyb hurikánu na stránkách národního centra a nabývám dojmu, že Thomas je přátelská bríza anebo fén. Kéž bych se nemýlil a kéž by se mýlili všichni ti, co tady pobíhají, vykřikujou, malujou čerty na zeď a zřejmě vůbec nesledujou zpravodajství o pohybu hurikánu. Prostě takhle jsou lidé z emergency týmu narozený a nic s tím nenaděláš. Ti normálnější jako například Marylin říkají: „Při tomhle větříku chodíme v Texasu trochu rychleji do práce a do školy. To je celý, nic víc.“ Třeba se podívám do oka cyklonu. Komu se to poštěstí? BUDOUCNOST STAVEBNICE MERKUR Vzhledem ke stěhování jsme toho dneska na sále moc nepodělali. Ale máme už dva dny odloženýho pacienta na fixaci, tak jsme se do toho odpoledne pustili. Fredi si to chtěl udělat, tak jsem mu asistoval. Vymysleli jsme věru krásnou konstrukci. Dva piny do proximální tibie z mediální strany, jeden jako joystick s navigací do distální tibie těsně pod poslední lomnou linii a těsně nad hlezenný kloub. Prostor mezi tím vypadá na rentgenu jako vývar

Myslím, že měníme budoucnost manuálů stavebnic typu

Merkur... z morkových kostí. Poslední pin jsem navrhnul přes kalkaneus a oboustranně. Fredi to krásně vyvrtal a pak jsme to pospojovali. Myslím, že měníme budoucnost manuálů stavebnic typu Merkur. Na rentgenu to po mači vypadalo fantasticky. Tak teď ještě autobusovej zátěžák... ENFANT TERRIBLE A NENÍ TO SE MNOU TAK ZLÝ Jsem z dnešního masakru unavenej a taky se mění tlak. Bolí mě hlava dosti. Při večerním zaslouženým odchodu vzpomínáme, že máme ještě převázat enfant terrible. Je to šestiletej kluk s přeříznutou achilovkou, co se s náma neustále rve a příšerně řve u převazů. Sestra ho přináší v náručí na ambulanci a už to začíná. Nepomáhá nic, a tak jen trpělivě pracuju, aby byl převaz co nejdřív hotovej. Rána vypadá parádně, šlacha je pevná, ale všechno je to děsně hluboký a těch převazů bude ještě dvacka, hádám.

Moje enfant terrible – nesnášel převazy, po nich se ale

přitulil jak malé kotě...

Končím převaz bandáží a dívám se na kluka. Uřvanej, unavenej,

votrávenej. Až na to první jsem na tom stejně. Beru čistou roušku, utírám mu slzy a smrkám ho. Poslušně sopluje do hadru. Když se kouknu na stopadesáticentimetrovou sestru, beru kluka do náruče sám. Je lehkej jako pírko. Čekám, kdy mě uštkne. Místo toho se mě chytne jako hroznýš a přivine mi na hruď svoji kebuli. Tyjo, nejsem měkejš, ale při tomhle mám slzy. Nebude to s ním tak zlý. A se mnou taky ne. Pokládám ho do postele a přeju mu v češtině dobrou noc, voe.

Porada a sčítání personálu v nemocnici po právě

odeznívajícím hurikánu. DEN STŘELENEJ

18. listopadu 2010, 42. den

Včera jsem šel spát kolem jedenáctý. Dneska jsem vstával v jednu ráno. Měl jsem zatím nejtěžšího pacienta ve svým životě, řezal jsem až do devátý hodiny dnešního rána. Všichni se to během dne dozvěděli. A snad proto, že jsem pracoval celou noc, mi někdo ustlal postel (nevím kdo) a jinej připravil snídani (vím kdo). A dalších deset mi přes den kladlo na srdce, abych už si šel lehnout. Jak mi to jindy leze na nervy, dneska to bylo super. Dneska jsem to poprvý ocenil.

Anesteziologové se v nemocnici ani nezastavili,

pobíhali mezi chirurgií a gynekologií. MEZI BOHEM A HAIŤANY V noci jsem do telefonu zase rozuměl sotva třetinu. Žena, leží na emergency, je postřelená. OK, běžím. Na salle d’urgence sténá asi padesátiletá Haiťanka. Evidentně se jí hodně blbě dejchá. Dostávám první informace od místního doktora, ale moc se toho nedozvídám. On sám toho zatím ještě moc nevyzjistil. Zajímá mě krevní obraz, beru si rukavice a koukám, kde co lítá.

Na hrudníku vpravo má obvaz. Sundám to, je tam dírka po vstřelu, někde v úrovni pátýho až šestýho žebra v přední axilární čáře. Mírně krvácí, ale nebublá. Poslouchám plíci. Od úrovně vstřelu níž je v hrudníku mrtvolný ticho. Nad vstřelem to ale dejchá. Vlevo je to OK. Další dva obvazy jsou na břiše. První vpravo od epigastria a těsně pod žebrama. Nekrvácí. Druhej na straně vlevo v dolní polovině břicha. Hádám, že tahle dírka je výstřel. Taky to nekrvácí. Břicho je ale vzedmutý a prkenný.

Další průstřel je na levý noze v úrovni bérce. Rovněž moc nekrvácí, kost se zdá stabilní a periferie nohy je dobře živená. Takže pravděpodobně nic závažnýho tady. Tak to jenom utahuju a na nohu zatím kašlu. Je to hrůza! Uvědomím si, že jsem nikdy takovýho pacienta neměl a že ještě přesně nevím, co s ním budu dělat. Je ale jasný, že tak jako tak potřebuju anesteziologa. Tak ho volám. VITE, VITE! Rychle vyplňuju základní papíry, sepisuju vyšetření a komanduju kolem stojící místní. Jejich neměnný pracovní tempo dneska přeci jenom trochu pohání adrenalin. Ale stejně je popoháním: „Vite, vite, très vite!“ Jedem rychle na rentgen. Když ženu zvedám, abychom pod ni zasunuli rentgenovou desku, vidím výstřel na zádech. Je asi mezi sedmým a osmým žebrem v zadní skapulární čáře. Bublá a dost krvácí.

Rychle si poroučím roušky a obvazy. A zatím do díry strkám

prst. Teď je mi jasný, že se do hrudníku budu muset podívat. Na rentgenu je pravá plíce do poloviny zalitá krví, ale vrchní část je celkem OK. Na břiše toho moc nevidím a noha mě v tenhle moment nezajímá. Z rentgenu organizuju cestu rovnou na předsálí.

Tam si poručím kilometry kompresních obvazů, náplasti, roz

toky. A ať mi někdo připraví hrudní set, volám do útrob sálu. Znovu sundávám obvazy na přední a zadní straně hrudníku vpravo, prolejvám roušku vodou a znovu to celý hermeticky kreju, abych si ještě nezadělal na tenzní pneumotorax. Přichází Bea. Vypadá stejně vyděšeně jako já a je ještě rozespalá. Já jsem tady hotov, jedeme na sál. VYUŽITÍ NELOGICKÉ POUČKY V životě jsem hrudní drenáž nedělal. A ani jsem ji bohužel neviděl. Viděl jsem několik otevřenejch hrudníků a docela dost jsem jich

Rentgenový přístroj, jediný na půl milionu obyvatel

v přilehlém slumu, denně 150 snímků, to koukáte! asistoval. Paradoxně si pro otevřenou operaci připadám jistější. Ale hned mě to přechází. Kdybych chtěl udělat lobektomii, jak asi bez stapleru? I přesto to říkám Beatrice. Uklidňuje mě i sebe tím, že na JIPce není ventilátor, a pooperační péče o pacienta po hrudním výkonu teda nepadá v úvahu. Takže torakotomie je tímto vyřešená.

Vybavuju si, že něco kolem pátýho mezižebří a něco kolem střední a zadní axilární čáry je možná nejvhodnější místo pro drén. Taky mi znovu leze na mozek zcela nelogická poučka: „Do hrudníku se leze při horním okraji dolního žebra.“ Vždycky jsem se tomu smál, jak to může bejt matoucí. Představuju si ale, co to znamená. Nůž. Nůžky. Roztahuju tkáně nad žebrem a jdu dovnitř. Můžu udělat větší paseku, než tam je? Samozřejmě že ne. Prst je moje voko, nůžkama jdu opatrně. Jsem tam. Drén s mandrénem, mandrén ven, drén dovnitř. Hotovo.

Vytejká asi 200 mililitrů čerstvý a spíš tmavý krve. Pak to přestane a už jde jenom vzduch. Prstem si hlídám konec hadice a snažím se ji uvolnit synchronně s každým výdechem bídně dejchající Haiťanky. Přišiju ho, nasadím zpětnej ventil a pytlík na moč na konec hadice. Podtlakovou vývěvu tady nemáme. Ráčím si velkou stříkačku a dělám opakovaně odsávání pod tlakem, sestra mi asistuje a zaštipuje drén, když zrovna nesaju. Haiťance se zjevně ulevuje, dejchá pomalu, hluboce. Tak to bychom definitivně měli. RYCHLE DO ÚTROB Není tlakově stabilní. V hrudníku už jsem udělal, co jsem udělat mohl. Noha je OK. Zbejvá břicho. Něco se v něm děje a už tam chci bejt. Honím Beatrice, ale sama kmitá jako čamrda. Všechno od začátku mi připadá jako nekonečný hodiny, ale ve skutečnosti jsem v nemocnici sotva pár minut. Žena je v anestezii, zaintubovaná, relaxovaná, jdeme řezat.

V břiše jsem za pár vteřin. Vzpomínám, jak jsem obdivoval svýho bejvalýho primáře při krizovkách, jak rychle byl v útrobách. Děje se mi teď to samý, aniž bych si to pořádně uvědomoval. V břiše mě vítá stolice a krev. Krev má přednost, přesto peánuju první rozstřelenej úsek v první vteřině označenýho zřejmě tlustýho střeva. Jedu dál do hloubky, odsáváme. Na cestě za krví potkávám další a další rozstřílený střeva. Něco rychle chytám do peánu, aby se na mě přestala valit stolice.

Jsem v místě výstřelu na vnitřní straně břicha. Výstřel je vždycky horší. Zatímco je na straně vstřelu jenom malá dírka, výstřel je energeticky výživnější. Kulka při opouštění těla devastuje všechno v úzkým i širším dosahu. Proto nacházím rozstřílený a hlavně krvácející mezenterium (závěs tenkýho střeva). Kromě toho pár kliček působením narůstajícího tlaku v břiše vklouzlo do výstřelu. Je to vlastně taková kýla.

Rychle vytahuju kličky ven, ale nejde to. Jsou tam parádně zašprclý. Dole v břiše pracuju jen rukama a po hmatu. Nepadá v úvahu tam strkat nějakej ostrej nástroj, abych si zvětšil díru ve fascii, která ty střeva škrtí. Tak to prostě rozčísnu prstama a je to venku, no.

Pořád mám to krvácení. Adrenalin je na maximum, klepou se mi ruce. Musím se trochu uklidnit, vlastně jde o hovno, že jo? Peány a chytám ty ustřelený cévy. Stojí to. Uf. Podvazuju a koukám, jestli v břiše není ještě nějakej krvetok. Není. Tak to bychom taky měli. INSTRUMENTÁŘKY JAKO HROM(OSVOD) Poškození závěsu střeva nakonec není tak děsivý, takže kvůli němu resekci střeva dělat nebudu. Pořádně to ošetřím a zašiju díry v závěsu. Krev je vyřešená, jdeme řešit stolici. Zjišťuju, že jsou prostřelený tenký kličky v oblasti jejuna. Jsou to čtyři průstřely, jeden trhá střevo vejpůl. Naštěstí se to ale všechno odehrálo na malém úseku střeva, takže resekce nebude veliká.

Začnu s uvolňováním střeva ze závěsu. Při každým peánování mi to krvácí jako prase. Jako kdyby mě to všechno chtělo dneska pořádně potrápit. Bude ke čtvrtý ranní a mám toho docela dost. Stresová hladina adrenalinu klesá, zato mi začíná stoupat ta vyvolaná mým vztekem. Vztekem, že se mi to znovu rozkrvácelo.

Bohužel pro instrumentářku se stává hromosvodem. Není to

ale neoprávněný, trhá mi peány i ligatury. Neřvu na ni, hlas mám však hodně důraznej. Nakonec jí říkám, aby jenom držela, co jí podám, a na nic jinýho nešahala. Je to Edith, jinak moc šikovná holka. Ale s asistencí v břiše tady mají všechny instrumentářky trochu problém a zjevný mezery. Neznají základní věci, jako je podvazování, střihání, šetrný odsávání, sušení. A já nemám čas ani náladu dneska něco vysvětlovat. Jsem hustej a zejtra se musím omluvit. Dneska ne. ZAVÍRÁME KRÁM Konečně je resekce tenkýho střeva hotová, mrtvej kus leží zavražděnej na podlaze. Jdu oba konce spojit anastomózou. Žádnej stapler tady není, takže začínám šitím první vrstvy zadní stěny.

Široký úsměv a alabastrové zuby, jedna z vlastností

sester v nemocnici v Léogâne.

Mně to jde celkem dobře, ale Edith už se úplně dekompenzovala a rve mi, co ušiju. Takhle to nepůjde. Koukám na hodiny, je pět. Fredi by za hodinu vstával, tak teď už ho můžu vzbudit. Snažím se myslet na to, že dneska v noci bude na telefonu on a kdo ví, co se bude dít. Musíme myslet na dostatečnej odpočinek. Prosím Beatrice, aby ho zavolala, a do jeho příchodu se snažím pytlíkovat anastomózu bez instrumentářky. Postavil jsem ji z druhý strany za stolek, aby na mě nemohla. J

S Frediho asistencí je první anastomóza hotová raz dva. Ohledávám druhou část rozstřílenýho střeva, kterou jsem na svý objevný cestě směrem do břicha potkal jako první. Je to transverzum, příčnej tračník. Je rozstřelenej podélně, ale naštěstí to není zas tak dlouhej úsek. Po resekci to půjde k sobě, takže hemikolektomie se konat nebudou a transverzotomie bude jenom krátká s transverzo-transverzo anastomózou.

Tohle jde s Fredim jako po másle. Přesto ten celej břišní tělocvik končíme před osmou. Zbejvá zevnitř zašít výstřelem vzniklou kýlu, dva drény, hojnost výplachů, opakovaný revize všeho a zavíráme krám. Zatímco Fredi šije podkoží laparotomie, znovu rozřezávám břicho v místě výstřelu z vnější strany, abych ošetřil všechno, co ošetřit lze. Nakonec přešiju pořádnýma klatovákama vstřel i výstřel na hrudníku, aby to bylo hermetický. Všechno to znovu obvážeme a vyměníme ventil na hrudní drenáži. Ve čtvrt na deset ráno je hotovo.

Někdo je chtěl vykrást. Manžel týhle dámy zloděje chytil, ten ale začal střílet. Jak mi později Haiťan ukazuje, našel devět nábojnic. Je to velkej průměr, možná devítka. Hlásím to FieldCo. Každá střelba se musí hlásit. DALŠÍ ZLOMENINA A BŘICHO NA CESTĚ... Odcházím ze sálu a po cestě mě staví doktor z emergency. Je tam malej kluk se zlomeninou stehna pod chocholíkem. Něco, co tady ošetřit nemůžu. Referuju ho Kioshimu, aby zajistil překlad. Nestačím ani první větu zápisu dnešní noční hrůzy a jde si pro mě další místní doktor. Ukázuje mi starší ženu se zjevným ileem neboli obstrukcí střeva. Devět dní nebyla žádná stolice ani vítr. Rentgen mi to jenom potvrzuje.

Rychle s Fredim projdeme vizitu a jdeme se domů nasnídat

a vosprchovat. V jedenáct začneme s druhým břichem. „Naštěstí“ je to jenom bezoár v tenkejch kličkách někde v oblasti ilea. Prostě se to nějakým jídlem zašprclo, vzniklo něco jako šutr ve střevě a ten to celý zavřel a zablokoval. Fredi to krátkou enterotomií vyndává a za chvíli je hotovo. On nic takovýho nikdy neviděl, já už jo.

Po obědě Fredi zůstává doma, aby si na noc odpočinul. Já dělám

pár ambulantů, předělávám jednu dětskou spiku a před odchodem domů mě volají na emergency, kde jsou dvě popálený ženy. Ve světle dnešních událostí mi to nepřijde jako nic mimořádnýho. Mladší má spálenou pravou nohu, ruku a pravou část obličeje. Starší levou ruku. Ordinuju sterilní krytí s fýzákem a betadin,

Na motorce lze transportovat cokoli, někdy ale zůstává

rozum stát, jak se mezi sebou třeba domlouvají... analgetika, pro mladší i nějaký infuze. A zejtra převaz na sále. Hádejte, jak se jim to stalo? No samozřejmě na motorce. Spadly a stroj čínský provenience začal hořet. No. JÁ TI DÁM, SIMULANTE Jdu si zkontrolovat svoji noční pacientku. Dejchá bídně, ale i bez kyslíku má 100% saturaci. Hrudní drén odvádí, není to čistá krev, spíš masová voda a není toho moc. Obvazy jsou suchý, břicho klidný. Voodoo, jestli to přežije...

U východu z nemocnice se něco děje. Masa lidí a jeden mezi nima, ostatní ho drží. Vypadá to děsně. Ještě děsivější je, že má akorát škrábanec pod levým kotníkem. Bez otoku, bez zjevný zlomeniny, nekrvácí. TO je všechno?!

Jeho příbuzní dělají bordel a supí na personál nemocnice. Vyrozumím, že nejsme dostatečně rychlý při záchraně jeho života. Simulant jeden podělanej. Haiťani, dejte si na mě dneska bacha! Pár metrů od vás je vulkán vteřinu před výbuchem! Naštěstí je jeden hlídač u brány slušná gorila a jediným pohledem zpoza americkejch slunečních brejlí ukončuje hlučnou a zbytečnou debatu. Pomocník odváží pacienta, příbuzní odcházejí a já povoluju pěsti s bílejma kloubama. Mám toho dneska tak akorát...

Zakázali nám chodit pěšky. Haiťani v Léogâne číhají na místní vojenský jednotky s mačetama. Myslí si, že sem vojáci záměrně zanesli choleru. Slupnu večeři a v osm jsem v posteli. Na dnešek

Jedno z nejpohodlnějších lůžek na Haiti – teplo, žádný

hmyz, klid, tohle zázemí skýtal filtr před operačním sálem.


38

jsem spal dvě hodiny a po dalších devatenácti upadám do bez

vědomí. V noci mě několikrát probudí rýma, průjem, hlučná spo

lubydlící na druhý straně mojí chýše a nad ránem dusivej smrad

Haiťany pálenejch vodpadků, většinou plastových lahví. Haiti, voe.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist