načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mise Haiti -- 5 měsíců s Lékaři bez hranic - Tomáš Šebek

Mise Haiti -- 5 měsíců s Lékaři bez hranic

Elektronická kniha: Mise Haiti -- 5 měsíců s Lékaři bez hranic
Autor:

Představte si hádanku: Máte Haiťana s otevřenou zlomeninou holenní kosti, 4 ocelové hřebíky, karbonovou trubku, manuální vrtačku a na 15 minut k dispozici anesteziologa, abyste toho ... (celý popis)


hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 235
Rozměr: 19 cm
Úprava: barev. ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3228-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Představte si hádanku: Máte Haiťana s otevřenou zlomeninou holenní kosti, 4 ocelové hřebíky, karbonovou trubku, manuální vrtačku a na 15 minut k dispozici anesteziologa, abyste toho pacienta opravili. Jaký bude váš postup? Anebo: Jste nazí ve společných sprchách, kde teče jenom studená voda, a spolu s vámi je tam ještě tarantule a jedovatá ropucha… Co uděláte? Z původních deníků publikovaných formou on-line blogu jsme poskládali knihu, jejíž čtenářské ohlasy a pozitivní kritika přišly dříve, než byla vydána. Téměř každodenní zpravodajství z druhého konce světa bavilo autorovy přátele a kamarády doma v České republice. V reakci na ohlasy čtenářů vznikl nadčasový příběh ze dvou misí Lékařů bez hranic na Haiti z let 2010 a 2012. Kniha je psána uvolněným stylem, který na jednu stranu popisuje reálie humanitární mise po ničivém zemětřesení a práci Lékařů bez hranic v zemi, kde je doktorů jako šafránu, z druhé strany však odlehčenou formou a někdy až naturalisticky přibližuje čtenáři každodenní život v projektu, který je na hony vzdálený životnímu standardu, na jaký jsme v Evropě zvyklí. Kniha je určena nejen zdravotníkům, ale také široké veřejnosti. Všem, které baví cestovat, učit se, poznávat, pomáhat anebo jakkoli jinak překračovat hranice.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Mise Haiti Mise Haiti
Šebek Tomáš
Cena: 199 Kč
Mise Haiti Mise Haiti
Šebek Tomáš
Cena: 223 Kč
Africká zima Africká zima
Šebek Tomáš
Cena: 243 Kč
Mise Afghánistán Mise Afghánistán
Šebek Tomáš
Cena: 243 Kč
Mise Afghánistán Mise Afghánistán
Šebek Tomáš
Cena: 139 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

edice

m1se

Haiti

5 měsíců s Lékaři bez hranic

MUDr. Tomáš Šebek


ML.AOAF'ROHTA


© Tomáš Šebek, 2013

Cover, design © Petr Honzátko, 2013

© Mladá fronta a. s., 2013

Vydalo nakladatelství Mladá fronta a. s.,

Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4, www.mf.cz

IISBN (pdf) 978-80-204-4068-6

Tomáš Šebek

Mise Haiti

5 měsíců s Lékaři bez hranic

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

mise

Haiti

5 měsíců s Lékaři bez hranic

MUDr. Tomáš Šebek


edice

ZDRAVOTNICKÉ

c:r;

NOVINY -

11lSe

Haiti

5 měsíců s Lékaři bez hranic

MUDr. Tom áš Šebek


Mise Haiti

8

Slovo úvodem

Slovo úvodem

Pacient ze západního světa, kam z hlediska vyspělosti našeho

zdravotnictví bezesporu patříme, považuje za zcelasamozřej

mé být obklopen nejmodernějšími lékařskými přístroji,labo

ratořemi, mít k dispozici celé spektrum moderníchfarmako

terapeutických přípravků a samozřejmě erudovaných zdra

votníků. Pojďme se proto nyní podívat na „odvrácenou stranu

Měsíce“, na Haiti zmítané přírodními živly i společenským

neklidem. Poskytování zdravotní péče v takových podmínkách

si krom notné dávky odvahy a nutnosti sáhnout si na dno

fyzických i psychických sil žádá rovněž vrátit se ke „kořenům“

samotné medicíny. Neopírat se o magnetické rezonance,

cétéčka, automatizované laboratorní testy a počítačové pro

gramy, které nezřídka alespoň částečně myslí za lékaře.Na

opak se spoléhat pouze na své pozorovací schopnosti, úsudek,

znalosti, lékařskou intuici a um. „Haiti mi dalo takovouško

lu primitivní diagnostiky starých chirurgických dědečků, že

i ti by mi možná záviděli,“ glosuje autor této knihy. Nezřídka

jsou zdravotníci v těchto podmínkách nuceni improvizovat,

vymýšlet nové postupy šité na míru konkrétnímu případu,

často i jít na hranici nebo za hranici toho, co by v „našem“

světě bylo považováno za přípustné a možné. Nejsou zdesvá

záni papírováním a doporučenými postupy, o to větší osobní

odpovědnost však každý lékař v takové situaci přijímá sám na

sebe – nejen medicínskou, ale i morální.

„Mise Haiti“ je syrovou nepřikrášlenou výpovědí českého

chirurga a ortopeda MUDr. Tomáše Šebka, který měl díkyor

ganizaci Lékaři bez hranic možnost na několik měsíců zakusit

svou profesi ze zcela jiného úhlu než z pohodlí oddělení vokres

ní nemocnici „na kraji lesa“. Denně čelil případům, jaké se

u nás naskytnou jen výjimečně, pokud vůbec. Komplikovaná

polytraumata, střelná poranění u dětí, zanedbané chirurgické

případy, exotická infekční onemocnění... to vše navíc v kulisách

propukající epidemie cholery. Vyzkoušel si, jaké to je být jeden

den neurochirurgem, druhý porodníkem, maxilofaciálním


Mise Haiti

9

Slovo úvodem

stomatochirurgem, rekonstrukčním plastickým chirurgem,

pediatrem nebo třeba prostým ošetřovatelem. Jak sám říká,

„byli jsme všude krom páteře a srdce...“.

Zároveň měl možnost setkat se s neuvěřitelnou odolností a vůlí k životu haitských pacientů, kteří přežili zranění či nemoci, jež by u většiny Středoevropanů byly neslučitelné se životem či možností úzdravy. „Přesvědčil jsem se ale, že lidi na celém světě jsou stejní. A že ani kulturní, ani jiné vlivy je neodliší natolik, aby neměli v podstatě stejné radosti astarosti, jaké znám já,“ říká k tomu. V neposlední řadě pak poznal sílu onoho mušketýrského „jeden za všechny, všichni zajednoho“, jež pro Lékaře bez hranic platí měrou vrchovatou. „Vyzkoušel jsem si, že práce v multikulturním a vícejazyčném týmu je úžasná a inspirativní. Nikdy jsem nevidělpohromadě tolik lidí, co rozumí své práci a mají talent na medicínu,“ dodává.

Jednotlivé kapitoly ze života lékaře-dobrovolníka na Haiti byly původně publikovány formou blogů, zachovávají si tedy svou svéráznou – a pro tento žánr typickou – literární podobu s živým hovorovým rázem jazyka a hojným využitím slangu. Autorův styl dynamicky, čtivě, bez příkras a přímočařevystihuje syrovost i krásu tohoto povolání a popisovanýchzkušeností. Je znát, že texty zároveň měly funkci ventilu, díky kterému člověk v takto mezních situacích může upustit páru a svěřit počítači své bezprostřední silné emoce z prožitýchsituací. Proto redakce do textu příliš nezasahovala a ponechala jej v co nejautentičtější podobě zapůsobit na čtenáře. Napřání autora jsme k jedné z kapitol přidali rovněž její anglickou verzi, tak aby si malou ukázku mohli přečíst i zahraniční kolegové, o kterých se v knize hovoří. Sugestivní atmosféru vyprávění Tomáše Šebka dokreslují a podtrhují fotografie z místa pořízené přímo autorem či jeho spolupracovníky.

Martin Čermák


10

Mise Haiti Banik, pičo!

Banik, pičo!

08. října 2010, den 00

Jestli je to těmi antimalariky nebo co, nevím. Je pátek večer

po mém příletu do Ženevy. Ležím v hotelovým pokoji a jsem

děsně nešťastnej. A nejvíc se mi stýská po mé vlastní rodině.

Úúúúúú. Takhle to asi drsní cestovatelé nemají. Doufám, že

to je tím prevítem, co jsem ve středu spolknul. Anebo tím

očkováním, co jsem do sebe napíchal narychlo v uplynulém

týdnu. Protože jestli to tím není, tak jsem v prdeli už teď.

Držím Kukyho a Bublinu a nejradši bych se okamžitě vrátil

domů...

I dva roky po zemětřesení je většina budov na Haiti v dezolátním stavu,

zoufale scházejí prostředky na opravy a budování infrastruktury.

Mise Haiti

11

Banik, pičo!

Chirurgové nemluví

Cesta do Ženevy vedla přes Frankfurt. Můj druhý let v životě.

Zdá se, že zdaleka ani poslední. Ženevské sídlo Lékařů bez

hranic (MSF) jsem našel bez problémů. Ujali se mě moc pěkně.

Nejlépe se mi povídalo s Elizou, mladou Rumunkou, která teď

v Ženevě žije. Pokud tomu dobře rozumím, ona je moje HRO

– human resource „ó-něco“... Když jsme rozebírali prostitutky

u expatů, bylo veselo. Poučovala mě, že to není dobrý nápad.

Já si to teda taky myslím.

Strach u mě naopak zesílil po brífinku s Helmim. Působil na mě tak vyrovnaně, až jsem se z toho dekompenzoval. On je MedCo? Já nevím, co to přesně je, ještě v těch zkratkách plavu. Konečně někdo dostal Tomíka – největšího zkratkovače. Pochopil jsem ale, že je to praktický lékař praktik neboli džípík a že už je to stará páka, co se misí týče. Mně to ale moc nepomohlo.

Svého HRA, human resource admina, jsem se zeptal na všechno kromě toho, jestli mě někdo v Port-au-Prince vyzvedne nebo

Jedna z mála budov, které přežily zemětřesení,

v době pořízení fotografie v přízemí bydleli lidé...


12

Mise Haiti Banik, pičo!

co jako. Didier moc nemluví, podezírám ho, že to má sang

ličtinou jako já. Jenomže on umí francouzsky a to se v MSF

Swiss nosí a na Haiti se jinak nemluví. Já jim to říkal, že

tenhle jazyk ovládám natolik, nakolik jsem si kvůli němu

málem zopakoval ročník gymnázia. Oni na to, že chirurgové

nemluví. Tak držím hubu.

Parchant v mý hlavě

Usilovně přemejšlím, proč jsem se tohle rozhodl podniknout?

Snažím se namluvit si, že byl nejvyšší čas udělat nějaký další

zásadní krok v mém životě se zásadním dopadem na méoko

lí a okolnosti, samozřejmě. Ale moc to nepomáhá. Užodma

la mám v sobě běsy. Neustále mě nutí něco dělat. Chci si jít

lehnout – nene, Tomíku, vstávej a koukej něco dělat. Chci

koukat jen tak doblba – opravdu myslíš, Tomíku, že je toro

zumné? Chci se bavit – hele, fakt bys nemohl dělat něcouži

tečnějšího? Nebude to schizofrenie, ale ten parchant v mý

hlavě mi prostě nedá pokoj. Bacha, už jde...!

Trhovkyně...


Mise Haiti

13

Banik, pičo!

Tak rozhodl o mé další domnělé užitečnosti. Symbolicky

právě v mých Kristových létech. Taky už mám dost řešení

naprosto banálních problémů a situací v evropskýchpodmínkách, jakkoli o těch světových zatím nic netuším. Třeba budou

ještě malichernější, ale zatím si to nemyslím. Mám plný zuby

nemocničních malicherností a šprochů z ústavu léčebného

v lesích listnatých kraje středočeského zaprděného.Potřebuju si uvědomit, jak stupidní věci každodenně řeším.

Fotr je magor

A taky chci jít příkladem svým dětem. Fakt. Zní to kravsky,

já vím, ale pokusit se o to znamená, že z nich možná vyrostou

lidé s nějakým vlastním směrem a myšlenkou. Určitě. Aurčitě i bez toho, že jedu na Haiti. Ta myšlenka může býtstěžejního charakteru, například: „Fotr je magor, vole. Ale je super,

že máme volno.“

Důchodci tu nemají „golfky“. Když jsou prázdné,

jejich vozíčky váží trojnásobek váhy táhnoucího člověka.

Mise Haiti Jdu na to

Jakkoli moje rozhodnutí vypadají děsně plánovaně, je to jenom intuice a práce toho parchanta, co mi sedí vzadu vhlavě a do všeho strká nos. A blbost taky. A blbost nadnáší.

Určitě teda vím, proč na Haiti nejedu a proč bych se teď nejraději vrátil. Předně nejsem žádnej hrdina. Taky zatím nejsem schopnej opustit rodinu na víc než pár dní, což se teď mění vzdáleností jednoho Atlantiku a doby rovné spotřebě dvou zubních past. Taky mám pochybnosti o svýchhumanitárních motivech, ale to je snad i dobře. No prostě jsempodělanej až za ušima a řídká stolice mě spolu s nespavostí astudeným potem provázela celý týden před odjezdem. Ještě že jsem nafasoval příručku jak zacházet se stresem. Podlevýsledku dotazníku bych se měl nechat hospitalizovat na nejbližší psychiatrii.

Nesplést si kartáčky v koupelně pro 40 lidí byl ráno trochu problém...


Mise Haiti

15

Jdu na to

Jdu na to

012. října 2010, 5. den0

Noc byla fantastická. Přestože jsem spal a hlavně se celkem

dobře vyspal, vlastně jsem byl pořád vzhůru. Překvapivě mi

ale vůbec nevadila hudba, kterou si pouští Haiťani zvedlejšího tábora. Teda hudba – srágory to jsou. Když se na to ovšem

člověk naladí, klidně usne. Co mě ale vztyčilo do pozoru? Blesk

a hrom jako kráva. V noci přišla bouřka a podle mě to muselo

prásknout někde těsně vedle a několikrát ještě v bezpro střední

blízkosti. Hned jsem si vzpomněl, jak Jean-Baptiste popisoval

nedávný případ, kdy blesk někde blízko tábora sejmul 6 lidí

najednou. 4 přežili.

Slum na Haiti vstává. Lékaři bez hranic jdou do práce

a nemusejí se bát procházet přímo mezi lidmi.

Mise Haiti Jdu na to

Když jsem se trochu uklidnil a bouřka odešla, začalikohouti. Nechápu to, vypadají, že mají posunutý čas stejně jako já, když o půlnoci místního času začali kokrhat. Pak sem tamtáborem někdo prochrápnul, cikády řvaly jako krávy, občas někdo prošel močit. Taky jsem celou noc čekal nějaký tarantule. prý se hodně rády tulí. Když vcházím do stanu, pěkně zdravím: Bonsoir, tarantulas! Get out, everybody! Zatrsakr, krkovička! Moje první vizita Ráno jsem se připojil k JB a šli jsme na moji první vizitu. Předem nutno říci, že tak jak jsem byl ráno otrávenej, večer jsem na to úplně změnil názor. Proč?

Systém je takový: Ráno se normálně projde kolem všech lůžek, prostě vizita. Protože byl z rána v nemocnici naložený pacient s průstřelem břicha, začali jsme s ním. Mladý Haiťan, který měl vstřel v oblasti mezogastria a výstřel v oblastilevého bedra. Průstřel celkem čistý, ale kdoví kam, JB se rozhodl

Bydlely s námi tarantule a bály se víc ony nás než my jich,

velikostí dosahovaly dlaní dospělého člověka.


Mise Haiti

17

Jdu na to

pro explorativní laparotomii. Naštěstí jsme se jenompřesvědčili, že průstřel zázrakem minul břišní dutinu. Tak jsmechlapce zavřeli a šli na tu vizitu.

JB mi u každého pacienta stručně řekl historii.Obdivuhodné, že si to všechno pamatuje. Já si u nás doma v nemocnici

v lese pamatuju tak akorát, na kterém pokoji vizita začíná

a na kterém končí. A to jenom proto, že začíná na prvním

a končí na posledním. Valná většina z pacientů tady mánějaký typ zevního fixatéru na některé z dlouhých kostí,eventuálně hned na několika najednou. Jsou hlavně po auto- amotonehodách. Helmy tady neexistují, pásy nikdo nezapíná, auta viděla servis naposledy v době, kdy sjížděla z výrobních

linek. A to bylo před mnoha a mnoha lety.

Další pacienti jsou po drenáži nějakých abscesů, jiní mají

diabetické gangrény, pak je tu hrstka po laparotomiích, dva

tři urologičtí a pár dětí. A zapomněl jsem na pacienty, kteří

potřebují kožní štěpy na vyhojené rány, jež byly způsobeny

buďto spáleninou, nebo častěji nějakou formou broušení

části těla o podložku při autonehodě.

Ze systému společných vizit bychom se mohli doma učit,

rozhodnutí padala ve vteřinách a všem bylo jasné, co mají dělat.


18

Mise Haiti Jdu na to

K čemu všemu je dobrá sádra

Spolu s pacienty na lůžku je tu armáda ambulantů. Pořád jsem

ještě nepochopil systém (jsem tu vlastně druhej den), ale JB

funguje něco jako ordinář a tyhle lidi konzultuje. Během celé

vizity nasbíráme hned několik případů, které bychom měli

přes den vyřešit na sále. Kuk a je poledne. Před odchodem na

oběd ještě potkáme malého klučíka se sádrovou dlahou, která

už cosi pamatuje.

Zatím jsem neřekl, jak tady vypadají sádry. Nebude to tím,

že by se špatně nakládaly. Bude to tím, že pacienti je mají

spíše za módní doplňky, rukavice, nohavice, nástroje kzatloukání hřebíků, mlácení ostatních, chůzi a všemu dalšímu

jinému, než k čemu je sádra určena. Tedy pro klid zlomené

končetiny.

Tak tedy tenhle klučík přišel po 4 týdnech na kontrolu po

zlomenině metaepifýzy rádia. Na rtg kompletní dorzální

dislokace se zkrácením o cca 2 cm a dorzálním sklonemúlomElektrodermatom – jediný moderní výkřik západní medicíny

v prostředí polní nemocnice na Haiti nařezal doslova metry kůže.

Mise Haiti

19

Jdu na to

ku. V našich podmínkách nemyslitelné. Tady zřejmě běžné.

Asi ale hlavně proto, že nepřišli na kontrolu včas. Matka říká,

že jsou z daleka. Protože se tady na pacienty během vizity moc

nešahá, chybně navrhuju repozici. Kdybych se raději držel

svého běžného ošahávání...

Po obědě tedy přicházíme a první jde na řadu můj malý pacient. Chtějí mu ale dát analgosedaci. Asi je to místní zvyk, nic nenamítám. Doma klidně tyhle špunty potrápím naambulanci poté, co jim dám nějaký ten tramal. A někdy třeba taky ne... Čili když je kluk v rauši a já mám připravenou svoji první sádru na Haiti, s překvapením zjišťuju, že úlomek je nejen pevně zhojený, ale ještě tak dobře, že je nezlomitelný a nereponovatelný. Tak řeknu anesteziologovi, že končíme. On na to, že v Americe bych si za to šel sednout. Já na to, že to vím. Příště zpátky k ošahávání, říkám si. Kdo od toho má klíče? Tenhle okamžik jako by zlomil odpoledne. Všechno pro mě začíná být znovu chaotický. Nevím, kam se poděla ranní předsevzetí z vizity, kde vlastně končí ti pacienti, jaký to má řád, kdo má plán tohohle všeho. A kdo má klíče?

Dalším pacientem je dárce mozku. Na motorce jezdí jako všichni ostatní, takže bez helmy. Ráno mi BP nad rentgenem říká, že je OK, ale mě tak nepřipadá. Když sundáme čtverce, jen se to potvrzuje. Koukáme se do lebky. Naštěstí ne úplně dovnitř, jak se později taky potvrzuje. Chlapík je spavější, má brýlový hematom, určitě měl komoci. Kdoví, jestli nemáepidurální hematom nebo zhmoždění ráně protilehlé částimozku. Ale to se asi nikdo nedoví, a pokud mu doteď stačila na řízení polovina mozku, nebude mu scházet ani později. A to nic proti Haiťanům, to proti motorkářům, co řídí bez helmy. To jsou blbci tady stejně jako u nás doma. JB mi tentoneurochirurgický výkon přenechává. Takže zjišťuju, že vnější stěna frontálního sinu o velikosti mexického dolaru zcela chybí, rána je celkem čistá, zadní stěna je pevná, komunikace domozkovny nula. Tak to kreju a jdeme od toho, co taky jinýho.

Mise Haiti Jdu na to

Blahoslavení duchem slabí chirurgové

Po skoro hodinovém prostoji naváží další pacientku. Zřejmě

s nějakým nádorem v oblasti levého bérce. Překvapuje mě ale,

jak jsou všichni na sále překvapeni. Na sál se dostalapacientka, která není vyšetřená. Ha! Takže místo toho abychom

řezali nohu, protože má zjevně sepsi, což lze soudit už znízkého počtu leukocytů, septické teplotní křivky a celkovéschvácenosti pacientky, se poevropsku sejdeme nad pacientem

a začneme bádat, proč tohle, proč tamto a proč vlastně

ope rovat...

Má viditelný ascites. Na to nepotřebuju sono, jehožkufříkovou formu někdo dotáhnul. Jsem v třetí řadě tiché pošty,takže ke mě se dostává už pokroucená informace, že má nádor nebo metastázu v břiše. Pak je rozhodnutí neoperovat asisprávné. JB mě o existenci tumoru přesvědčuje pohmatem na břiše v oblasti pupku. Tak si jdu šáhnout, ale kromě vytaženépueční jizvy nebo urachu nebo co já vím žádný tumornehmatám. Raději se ptám, kde ten tumor je. Eleanor, gyne koložka, která dělala sono, žádný nepotvrzuje. Bezva, ne chápu.

Mezi tím vším anestezie rozhodla, že se operovat nebude.

Aspoň dnes ne. Tak jo, jestli bude ještě zítra živá, máme asi

20% šanci zjistit příčinu jejího onemocnění. Ale asi nám to

bude v lokálních podmínkách stejně na prd a i v těchevropských by bylo pozdě vzhledem k jisté pokročilosti procesu.

Bude-li mít fakt štěstí, zítra jí tu nohu uřízneme.Blahoslavení duchem slabí chirurgové. Tady se fakt hodí mysletpřímočaře. Noha, nádor, humus, uříznout. A pak se uvidí... Chci

se toho držet, až tu budu sám.

Sloní noha

Protože se na druhém sále odehraje císařský řez adoktor-anesteziolog je tu jenom jeden, anestezii u nás udělá sestraBeatrice. ☺ Není jeptiška. Teda, víš jak to myslím. Pacientem je

bratr dívky, kterou jsme před chvíli shodili ze stolu.Překvaivě zřejmě s nádorem levé dolní končetiny. To ale nemůžu


Mise Haiti

21

Jdu na to

potvrdit, neviděl jsem ho, je zabalený. Ten nádor. Smrdí na

sto honů a celá noha je vyloženě sloní.

Beatrice bravurně zavádí spinální blok a já se stavím na

místo asistenta. JB bere do ruky nůž... JB, come rapidement! Volá

někdo ze druhého sálu, mají tam krvácení po císaři. JBodchází, beru nůž. Jak byl perfektní blok, tak je turniket na nohu

úplně nanic. Naopak. Místo aby zabránil krvácení, tlak je

jenom takový, že zamezí proudění krve v žilách z nohy ksrdci a naopak nezastaví prodění krve v tepnách, které krev do

nohy přivádí. Výsledkem je, že mi to chčije jako kráva. Navíc

od nás z lesa znám jenom pacienty s diabetickou gangrénou,

kde už tý krve do nohy věru mnoho neteče.

Pocit, jaký jsem dlouho nezažil

Takže stavím krev a mezitím se domlouvám sinstrumentářkou, jak to jde. Holky tady zřejmě nemají žádné zkušenosti.

Vysoké napětí, úrazy elektrickým proudem a děti

– tenhle hoch přišel „jenom“ o prsty na rukou a nohou.

Mise Haiti Stovka pod deset, třicet za tři

I když s nimi mluví někdo, kdo jim rozumí a komu zaserozumí ony, stejnak podávají jiné nástroje. Mezi mnou a lepou

Haiťankou to probíhá nonverbálně asi takhle: Podala bys mi

laskavě ten peán, doprdele? Mohl by ses konečně vyžvejknout,

co vlastně chceš, ty kokote? A tak si povídáme. Veskutečnosti se na sebe ale usmíváme a já si ani napotřicátý nepamatuju,

jak se ten peán řekne ve francouzštině. Na to jsem moc zaměstnaný krvetoky a dost pomalu postupující amputací.

V polovině se ke mě přidává JB, který se vrací zpět. Nějak to společně dochroustáme, výsledný efekt je moc pěkný, pokud se dá tento terminální cévní výkon pochválit. Tady končí moje chmury, protože najednou ten den nevypadal tak zbytečný, celkem jsme pomohli, k něčemu to bylo.

Je sedm večer, tma, jsem trochu unavenej, jdem na večeři, domů tady na Haiti. Žádná pro zajištění obživy druhá směna u kompu po první v nemocnici, která byla buďto nějakzbytečná, nebo příliš evropská, moc komplikovaná nebo tak něco. Naopak mám po dlouhé době pocit na svůj první den dobře odvedené práce. Musím si to užít, už jenom tři měsíce.

Ustlaná postel: moskytiéra, funkční tričko pro odvod litrů potu

a traktorová sluchátka pojištěná špunty do uší.


Mise Haiti

23

Stovka pod deset, třicet za tři

Stovka pod deset,

třicet za tři

02. listopadu 2010, 26. den0

Hurikán Thomas klepe na dveře

Evakuace třiceti chirurgických pacientů, za smrt můžetetanus, voodoo je všude kolem nás a taky pediatr se dvěma ambuvaky. V každé ruce jeden pro dva nedonošence a hustí do

nich paralelně vzduch, co se do nich vejde. Holky na sále se

Standardní složení operační skupiny – jedna instrumentářka,

jedna obíhající sestra na dva sály a chirurg.

Mise Haiti Stovka pod deset, třicet za tři

nesmějou. Zato mně se smějou řidiči pokaždý, když něcopitomýho blekotám do vysílačky. To jsou rychlý postřehydnešního dne. Hurikán Thomas nám klepe na dveře a já tady budu

už pomalu měsíc. Je čas rekapitulovat.

„Salut, Tom!“ Je mi až trapný, že znám jménem snad jen čtvrtinu lidí, kteří naopak znají moje jméno. Ale já byl na jména vžycky pitomej. Řidiči se válej smíchy, když se snažím ve francouzštině oznámit, že jdu do nemocnice pěšky, nebo dokonce potřebuju auto. Ale dneska jim spadla brada. Sedl jsem si za volat starýho americkýho školního busu, kterej je tady pro evakuovaný pacienty. Mám fotku. Naštěstí jsem to ani nenastartoval... Tetanus očima očkovaných Holky na sále se nesmějou a už vůbec nechápou moje fóry. Tak to mě teda vyloženě štve. A přitom jinak se smějou každý kravině. Aha!

V posledních třech dnech nám na JIPce ležela mladá holka s tetanem. Byla v péči medical týmu, protože tohle prostěuříznout nejde. Taková banalita v našich podmínkách. Tady ale nejsou pro pacienty na JIPce ventilátory, máme jen dva na sále. Takže tu mladou holku nebylo možný kurarizovat (vypnout jí křečující svaly) a napojit na ventilátor, aby se jí ulevilo.

První den s sebou jen tak občas škubla. Spíš ruce, nic víc. Druhej den už měla záškuby celýho těla, ale jen sem tam. Snažili jsme se aspoň zhasnout v místnosti a mluvit potichu. Třetí den už jsem ji našel pod dávkou diazepamu. Tak akorát takovou, aby ještě spontánně dejchala, ale už to mocnevnímala. Měla pěnu na rtech a záškuby co pět sekund. Aletakový, že ji to skoro pokaždý v posteli posadilo nebo se naopak prohnula jako luk přes svoje záda. Ve tváři měla strašnej výraz, jak jí ty křeče musely bolet. A my tam jen tak tiše stáli,očkovaní proti tetanu odmalička.

Čtvrtej den umřela. Krásná, zdravá, mladá. Pátej den v její posteli leží ještě mladší holka. Má taky tetanus. Dneska jsem ji viděl při vizitě vesele dlabat snídani. Tak snad...

Mise Haiti

25

Stovka pod deset, třicet za tři

Voodoo Kuky

Dneska končí voodoo fest. Chtěl jsem se o tom dozvědět víc,

kvůli hurikánu to však nebylo možný, jsme tady všichnihuriko-zaměstnaní. Aspoň jsem se zeptal překladatele amístňáka Jamese, ale moc se mu o tom nechtělo mluvit. Teda

rozmluvil se, a dokonce se začal hádat s naším radiologickym

laborantem. Abychom tomu nerozuměli, mluvili v kreolštině.

Vyrozuměl jsem, že je to dobrej byznys, že si za to místní

voo doo mágové nechají platit a taky to, že další informace

z nikoho nedostanu. Strčil jsem hlouběji do kapsy Kukyho

s Bublinou od Kačky.

Ve dvou za deset

V uplynulým měsíci jsem měl tak pestrej program jako nikdy

předtím. Operoval jsem střelný poranění břicha, rozstřelený

Děti mi ušily Kukyho s Bublinou – viseli mi na dveřích bungalovu

a místní mysleli na nějaký druh evropského voodoo.

Mise Haiti Stovka pod deset, třicet za tři

kosti, uskřinutý kýly, podjaterní absces, slepáka, popáleniny

a následný transplantace, nejrůznější rány, plastiky šlach na

rukou, zlomeninu lebeční kosti, prokousnutej jazyk,diabetický i traumatický amputace na všech možných i nemožných

úrovních včetně amputace ruky v rameni u dospělýho chlapa

a nohy v bérci u dvoudenního novorozence. A nakonec jsem

piloval nekonečný množství korekcí zevních fixatérů avyhobloval šest zcela nových zevních fixací stehen, bérců azáěstí.

Kromě sálů se ve dvou doktorech staráme celkem o padesát až šedesát pět chirurgických pacientů. Z toho já se separátně starám o dvacet pět až třicet čistě ortopedických pacientů s traumaty. A pak tu jsou zástupy lidí v ambulanci a nafyzioterapii, na kterou dohlížíme. Je to oddělení pro deset doktorů a děláme to ve dvou. A Fredi je naprosto super! To mě na tom nejvíc baví. Že je to ve dvou možný a funguje to. Jen minimum pacientů „prošvihneme“. Nikdo se nezašívá, nevymlouvá, maká se. Byrokracii nežereme Dneska pokračovaly přípravy na hurikán Thomas, kterej se snad mění jenom na tropickou bouři. Fredi a já jsme měli dneska za úkol „uklidit“ třicet lidí. Měli jsme na to 3 hodiny během dopoledne, pak přijel autobus. Představte si třicet překladovejch zpráv! Ještě že jsme na Haiti. Zas tak moc tady tu byrokracii nežereme. ☺

Ale i tak to byla prácička. V praxi to totiž znamenalo ve stručnosti asi tohle: Rychle zpracovat podrobnej seznampacientů (překvapivě tu nemáme centrální elektronickou evidenci) a následně všechny dotčený při velký vizitě obejít ainformovat. Dál jsme jim museli napsat stručnou překladovku a zabezpečit jejich zevní fixatéry, sádry a další nadobíčko, jak nejvíc je to jen možný. Nakonec to taky i pro nás jako doktory znamenalo pomoc se stěhováním pacientů anakládkou do busu. A to všechno v atmosféře všeobecnýho nesouhlasu nebo minimálně pasivní rezistence ze strany pacientů.

Mise Haiti

27

Stovka pod deset, třicet za tři

Pochopitelně. Staráme se o ně moc hezky. ☺ Jenže my sihu

rikán nevymysleli.

Autobus odjíždí. Starej vehikl, sotva to jede, nemá to péra

a blbě se to větrá. Jestli zevní fixatéry vydrží tohle cestování,

pak se nemusíme bát poslat naše pacienty kamkoli do světa.

Je mi šoufl při představě, že v tom krámu stráví několik hodin,

než dorazí do Port-au-Prince. Bez vody, bez jídla, bez hajzlíku.

Vyfotil jsem si to. Lidi tady jsou odvážní a skromní. A jiná

možnost nebyla, tohle je pro ně nejbezpečnější cesta z cesty

hurikánu Thomasovi.

Tuším červenou barvu

Thomas začal zajímat i „cholera tým“, kterej se jednoduše

switchnul na nový drama. Nevím, jestli je to dobře. Aktuálně

proběhlo několik hlášení, brífinků, mítinků a brainstor mingů,

jejichž výsledkem je plán a taky trocha ztracenýho časuvzhle

dem k neustále se měnící meteorologický situaci. Každopádně

Příprava nemocnice na příchod hurikánu Tomas, všechen materiál v pohotovosti.

Mise Haiti Stovka pod deset, třicet za tři

nemocnice je dneska večer redukovaná na minimum. Plán

pro lidi od Lékařů bez hranic znamená rovněž redukci stavu.

Vzniká skupina, která zůstává a bude řešit věci během hurikánu a těsně po něm. Druhá skupina odjíždí doPort-au-Prince, aby přijela pomoct ve druhý vlně. Nevím, kterýmísto bude bezpečnější. Tady jsme blízko moře a nemocnice je jen z kontejnerů. V Port-au-Prince je pevnej barák, ale zase

masa lidí, kteří se třeba budou chtít uklidit dovnitř.

Každopádně já jsem v týmu pro první vlnu a zůstávám v Léogâne. Prakticky to znamená, že budu spolu s asi deseti lidmi v nemocnici od čtvrtečního večera pravděpodobně až do pondělního odpoledne. Jen o jeden den delší služba, než co je běžný u nás doma, no. Spolu se mnou bude v nemocnicianesteziolog, gynekolog, internista, hlavní sestra, head of mission, hlavní „cholera koordinátor“ a 2 nebo 3 sestry. Plus možná někdo z místňáků a překladatel. Já a Bea budeme mít nastarosti operační sály. Já zřejmě část mass casualty incidents neboli triáž neboli třídění pacientů při hromadným neštěstí neboli masakr. Tuším červenou barvu, což znamená inferno neboli peklo. Pohled do oka cyklonu Nejsem hrdina. To zaprvý. Takže bych se tomuhle všemu docela rád vyhnul. To zadruhý. Když už se na to alepřipravujeme, mám rád věcnou přípravu. Takže mě zajímá, kolik bude chodů k obědu, jestli budu mít samotku na spaní a prachovej polštář, kdo mi přemáchne podprdu a kolik franků mi to hodí za přesčasy. Bez menší nadsázky jsem si připravil částhorolezeckýho vybavení, co jsem si s sebou vzal. Sháním si helmu a prohlížím si nemocnici, abych věděl, kudy se z ní dá nejrychlejc vyskočit. Na prvním místě je totiž zachránit sebe, respektive ostatní z týmu a pak teprve můžeme pomáhat ostatním. Na tohle myslím hlavně, hlavně myslím na sebe. Akční hrdinové ať zůstanou na filmových plátnech.

Co je celou dobu děsně sporný, jestli vůbec něco děsivýho přijde. Bedlivě sleduju pohyb hurikánu na stránkáchnárod

Mise Haiti

29

Stovka pod deset, třicet za tři

ního centra a nabývám dojmu, že Thomas je přátelská bríza

anebo fén. Kéž bych se nemýlil a kéž by se mýlili všichni ti,

co tady pobíhají, vykřikujou, malujou čerty na zeď a zřejmě

vůbec nesledujou zpravodajství o pohybu hurikánu. Prostě

takhle jsou lidé z emergency týmu narozený a nic s tímnenadě

láš. Ti normálnější jako například Marylin říkají: „Při tomhle

větříku chodíme v Texasu trochu rychleji do práce a do školy.

To je celý, nic víc.“ Třeba se podívám do oka cyklonu. Komu

se to poštěstí?

Budoucnost stavebnice Merkur

Vzhledem ke stěhování jsme toho dneska na sále mocnepo

dělali. Ale máme už dva dny odloženýho pacienta na fixaci,

tak jsme se do toho odpoledne pustili. Fredi si to chtěl udělat,

tak jsem mu asistoval. Vymysleli jsme věru krásnoukonstruk

ci. Dva piny do proximální tibie z mediální strany, jeden jako

joystick s navigací do distální tibie těsně pod poslední lomnou

Myslím, že měníme budoucnost manuálů stavebnic typu Merkur...

30

Mise Haiti Stovka pod deset, třicet za tři

linii a těsně nad hlezenný kloub. Prostor mezi tím vypadá na

rentgenu jako vývar z morkových kostí. Poslední pin jsem

navrhnul přes kalkaneus a oboustranně. Fredi to krásněvy

vrtal a pak jsme to pospojovali. Myslím, že měnímebudouc

nost manuálů stavebnic typu Merkur. Na rentgenu to po mači

vypadalo fantasticky. Tak teď ještě autobusovej zátěžák...

Enfant terrible a není to se mnou tak zlý

Jsem z dnešního masakru unavenej a taky se mění tlak. Bolí

mě hlava dosti. Při večerním zaslouženým odchoduvzpomí

náme, že máme ještě převázat enfant terrible. Je to šestiletej kluk

s přeříznutou achilovkou, co se s náma neustále rve a příšerně

řve u převazů. Sestra ho přináší v náručí na ambulanci a už

to začíná. Nepomáhá nic, a tak jen trpělivě pracuju, aby byl

převaz co nejdřív hotovej. Rána vypadá parádně, šlacha je

pevná, ale všechno je to děsně hluboký a těch převazů bude

ještě dvacka, hádám.

Moje enfant terrible – nesnášel převazy, po nich se ale přitulil jak malé kotě...

Mise Haiti

31

Stovka pod deset, třicet za tři

Končím převaz bandáží a dívám se na kluka. Uřvanej,una

venej, votrávenej. Až na to první jsem na tom stejně. Beru

čistou roušku, utírám mu slzy a smrkám ho. Poslušně sopluje

do hadru. Když se kouknu na stopadesáticentimetrovou sestru,

beru kluka do náruče sám. Je lehkej jako pírko. Čekám, kdy mě

uštkne. Místo toho se mě chytne jako hroznýš a přivine mi na

hruď svoji kebuli. Tyjo, nejsem měkejš, ale při tomhle mám

slzy. Nebude to s ním tak zlý. A se mnou taky ne. Pokládám ho

do postele a přeju mu v češtině dobrou noc, voe.

Porada a sčítání personálu v nemocnici po právě odeznívajícím hurikánu.

32

Mise Haiti Den střelenej

Den střelenej

018. listopadu 2010, 42. den0

Včera jsem šel spát kolem jedenáctý. Dneska jsem vstával

v jednu ráno. Měl jsem zatím nejtěžšího pacienta ve svým

životě, řezal jsem až do devátý hodiny dnešního rána.Všich

ni se to během dne dozvěděli. A snad proto, že jsem pracoval

celou noc, mi někdo ustlal postel (nevím kdo) a jinej připravil

snídani (vím kdo). A dalších deset mi přes den kladlo nasrd

ce, abych už si šel lehnout. Jak mi to jindy leze na nervy,

dneska to bylo super. Dneska jsem to poprvý ocenil.

Anesteziologové se v nemocnici ani nezastavili, pobíhali mezi chirurgií a gynekologií.

Mise Haiti

33

Den střelenej

Mezi bohem a Haiťany

V noci jsem do telefonu zase rozuměl sotva třetinu. Žena,

leží na emergency, je postřelená. OK, běžím. Na salle d’urgence

sténá asi padesátiletá Haiťanka. Evidentně se jí hodně blbě

dejchá. Dostávám první informace od místního doktora, ale

moc se toho nedozvídám. On sám toho zatím ještě mocnevyzjistil. Zajímá mě krevní obraz, beru si rukavice a koukám,

kde co lítá.

Na hrudníku vpravo má obvaz. Sundám to, je tam dírka po vstřelu, někde v úrovni pátýho až šestýho žebra v předníaxilární čáře. Mírně krvácí, ale nebublá. Poslouchám plíci. Od úrovně vstřelu níž je v hrudníku mrtvolný ticho. Nad vstřelem to ale dejchá. Vlevo je to OK. Další dva obvazy jsou na břiše. První vpravo od epigastria a těsně pod žebrama. Nekrvácí. Druhej na straně vlevo v dolní polovině břicha. Hádám, že tahle dírka je výstřel. Taky to nekrvácí. Břicho je alevzedmutý a prkenný.

Další průstřel je na levý noze v úrovni bérce. Rovněž moc nekrvácí, kost se zdá stabilní a periferie nohy je dobře živená. Takže pravděpodobně nic závažnýho tady. Tak to jenomutahuju a na nohu zatím kašlu. Je to hrůza! Uvědomím si, že jsem nikdy takovýho pacienta neměl a že ještě přesně nevím, co s nim budu dělat. Je ale jasný, že tak jako tak potřebujuanesteziologa. Tak ho volám. Vite, vite! Rychle vyplňuju základní papíry, sepisuju vyšetření akomanduju kolem stojící místní. Jejich neměnný pracovní tempo dneska přeci jenom trochu pohání adrenalin. Ale stejně je popoháním: „Vite, vite, très vite!“ Jedem rychle na rentgen. Když ženu zvedám, abychom pod ni zasunuli rentgenovou desku, vidím výstřel na zádech. Je asi mezi sedmým a osmým žebrem v zadní skapulární čáře. Bublá a dost krvácí.

Rychle si poroučím roušky a obvazy. A zatím do díry strkám prst. Teď je mi jasný, že se do hrudníku budu muset podívat.

Mise Haiti Den střelenej

Na rentgenu je pravá plíce do poloviny zalitá krví, ale vrchní

část je celkem OK. Na břiše toho moc nevidím a noha mě

v tenhle moment nezajímá. Z rentgenu organizuju cestu

rovnou na předsálí.

Tam si poručím kilometry kompresních obvazů, náplasti,

roztoky. A ať mi někdo připraví hrudní set, volám do útrob

sálu. Znovu sundávám obvazy na přední a zadní straněhrudníku vpravo, prolejvám roušku vodou a znovu to celýhermeticky kreju, abych si ještě nezadělal na tenzní pneumotorax.

Přichází Bea. Vypadá stejně vyděšeně jako já a je ještěrozespalá. Já jsem tady hotov, jedeme na sál.

Využití nelogické poučky

V životě jsem hrudní drenáž nedělal. A ani jsem ji bohužel

neviděl. Viděl jsem několik otevřenejch hrudníků a docela

dost jsem jich asistoval. Paradoxně si pro otevřenou operaci

připadám jistější. Ale hned mě to přechází. Kdybych chtěl

Rentgenový přístroj, jediný na půl milionu obyvatel v přilehlém slumu,

denně 150 snímků, to koukáte!

Mise Haiti

35

Den střelenej

udělat lobektomii, jak asi bez stapleru? I přesto to říkámBeatrice. Uklidňuje mě i sebe tím, že na JIPce není ventilátor,

a pooperační péče o pacienta po hrudním výkonu teda nepadá

v úvahu. Takže torakotomie je tímto vyřešená.

Vybavuju si, že něco kolem pátýho mezižebří a něco kolem střední a zadní axilární čáry je možná nejvhodnější místo pro drén. Taky mi znovu leze na mozek zcela nelogická poučka: „Do hrudníku se leze při horním okraji dolního žebra.“Vždycky jsem se tomu smál, jak to může bejt matoucí. Představuju si ale, co to znamená. Nůž. Nůžky. Roztahuju tkáně nad žebrem a jdu dovnitř. Můžu udělat větší paseku, než tam je? Samozřejmě že ne. Prst je moje voko, nůžkama jdu opatrně. Jsem tam. Drén s mandrénem, mandrén ven, drén dovnitř. Hotovo.

Vytejká asi 200 mililitrů čerstvý a spíš tmavý krve. Pak to přestane a už jde jenom vzduch. Prstem si hlídám konechadice a snažím se ji uvolnit synchronně s každým výdechem bídně dejchající Haiťanky. Přišiju ho, nasadím zpětnej ventil a pytlík na moč na konec hadice. Podtlakovou vývěvu tady nemáme. Ráčim si velkou stříkačku a dělám opakovaněodsávání pod tlakem, sestra mi asistuje a zaštipuje drén, když zrovna nesaju. Haiťance se zjevně ulevuje, dejchá pomalu, hluboce. Tak to bychom definitivně měli. Rychle do útrob Není tlakově stabilní. V hrudníku už jsem udělal, co jsem udělat mohl. Noha je OK. Zbejvá břicho. Něco se v něm děje a už tam chci bejt. Honím Beatrice, ale sama kmitá jakočamrda. Všechno od začátku mi připadá jako nekonečný hodiny, ale ve skutečnosti jsem v nemocnici sotva pár minut. Žena je v anestezii, zaintubovaná, relaxovaná, jdeme řezat.

V břiše jsem za pár vteřin. Vzpomínám, jak jsem obdivoval svýho bejvalýho primáře při krizovkách, jak rychle byl vútrobách. Děje se mi teď to samý, aniž bych si to pořádněuvědomoval. V břiše mě vítá stolice a krev. Krev má přednost, přesto peánuju první rozstřelenej úsek v první vteřině označenýho

Mise Haiti Den střelenej

zřejmě tlustýho střeva. Jedu dál do hloubky, odsáváme.

Na cestě za krví potkávám další a další rozstřílený střeva.

Něco rychle chytám do peánu, aby se na mě přestala valit

stolice.

Jsem v místě výstřelu na vnitřní straně břicha. Výstřel je vždycky horší. Zatímco je na straně vstřelu jenom malá dírka, výstřel je energeticky výživnější. Kulka při opouštění těla devastuje všechno v úzkým i širším dosahu. Proto nacházím rozstřílený a hlavně krvácející mezenterium (závěs tenkýho střeva). Kromě toho pár kliček působením narůstajícího tlaku v břiše vklouzlo do výstřelu. Je to vlastně taková kýla.

Rychle vytahuju kličky ven, ale nejde to. Jsou tam parádně zašprclý. Dole v břiše pracuju jen rukama a po hmatu.Nepadá v úvahu tam strkat nějakej ostrej nástroj, abych si zvětšil díru ve fascii, která ty střeva škrtí. Tak to prostě rozčísnu prstama a je to venku, no.

Pořád mám to krvácení. Adrenalin je na maximum, klepou se mi ruce. Musím se trochu uklidnit, vlastně jde o hovno, že jo? Peány a chytám ty ustřelený cévy. Stojí to. Uf. Podvazuju a koukám, jestli v břiše není ještě nějakej krvetok. Není. Tak to bychom taky měli. Instrumentářky jako hrom(osvod) Poškození závěsu střeva nakonec není tak děsivý, takže kvůli němu resekci střeva dělat nebudu. Pořádně to ošetřím azašiju díry v závěsu. Krev je vyřešená, jdeme řešit stolici. Zjišťuju, že jsou prostřelený tenký kličky v oblasti jejuna. Jsou to čtyři průstřely, jeden trhá střevo vejpůl. Naštěstí se to ale všech - no odehrálo na malém úseku střeva, takže resekce nebude veliká.

Začnu s uvolňováním střeva ze závěsu. Při každýmpeánování mi to krvácí jako prase. Jako kdyby mě to všechno chtělo dneska pořádně potrápit. Bude ke čtvrtý ranní a mám toho docela dost. Stresová hladina adrenalinu klesá, zato mizačíná stoupat ta vyvolaná mým vztekem. Vztekem, že se mi to znovu rozkrvácelo.

Mise Haiti

37

Den střelenej

Bohužel pro instrumentářku se stává hromosvodem. Není to ale neoprávněný, trhá mi peány i ligatury. Neřvu na ni, hlas mám však hodně důraznej. Nakonec jí říkám, aby jenom držela, co jí podám, a na nic jinýho nešahala. Je to Edith, jinak moc šikovná holka. Ale s asistencí v břiše tady mají všechny instrumentářky trochu problém a zjevný mezery. Neznají základní věci, jako je podvazování, střihání, šetrný odsávání, sušení. A já nemám čas ani náladu dneska něco vysvětlovat. Jsem hustej a zejtra se musím omluvit. Dneska ne. Zavíráme krám Konečně je resekce tenkýho střeva hotová, mrtvej kus leží zavražděnej na podlaze. Jdu oba konce spojit anastomózou. Žádnej stapler tady není, takže začínám šitím první vrstvy zadní stěny.

Mně to jde celkem dobře, ale Edith už se úplně dekomenzovala a rve mi, co ušiju. Takhle to nepůjde. Koukám na

Široký úsměv a alabastrové zuby, jedna z vlastností sester v nemocnici v Léogâne.


38

Mise Haiti Den střelenej

hodiny, je pět. Fredi by za hodinu vstával, tak teď už ho můžu

vzbudit. Snažím se myslet na to, že dneska v noci bude na

telefonu on a kdo ví, co se bude dít. Musíme myslet nadostatečnej odpočinek. Prosím Beatrice, aby ho zavolala, a do jeho

příchodu se snažím pytlíkovat anastomózu bez instrumentářky. Postavil jsem ji z druhý strany za stolek, aby na mě

nemohla. ☺

S Frediho asistencí je první anastomóza hotová raz dva. Ohledávám druhou část rozstřílenýho střeva, kterou jsem na svý objevný cestě směrem do břicha potkal jako první. Je to transverzum, příčnej tračník. Je rozstřelenej podélně, ale naštěstí to není zas tak dlouhej úsek. Po resekci to půjde k sobě, takže hemikolektomie se konat nebudou atransverzotomie bude jenom krátká s transverzo-transverzo anastomózou.

Tohle jde s Fredim jako po másle. Přesto ten celej břišní

tělocvik končíme před osmou. Zbejvá zevnitř zašít výstřelem

vzniklou kýlu, dva drény, hojnost výplachů, opakovanýrevize všeho a zavíráme krám. Zatímco Fredi šije podkožílaparotomie, znovu rozřezávám břicho v místě výstřelu z vnější

strany, abych ošetřil všechno, co ošetřit lze. Nakonec přeši -

ju pořádnýma klatovákama vstřel i výstřel na hrudníku,

aby to bylo hermetický. Všechno to znovu obvážeme a vyměníme ventil na hrudní drenáži. Ve čtvrt na deset ráno je

hotovo.

Někdo je chtěl vykrást. Manžel týhle dámy zloděje chytil, ten ale začal střílet. Jak mi později Haiťan ukazuje, našel devět nábojnic. Je to velkej průměr, možná devítka. Hlásím to FieldCo. Každá střelba se musí hlásit. Další zlomenina a břicho na cestě... Odcházím ze sálu a po cestě mě staví doktor z emergency. Je tam malej kluk se zlomeninou stehna pod chocholíkem. Něco, co tady ošetřit nemůžu. Referuju ho Kioshimu, aby zajistil překlad. Nestačím ani první větu zápisu dnešní noční hrůzy a jde si pro mě další místní doktor. Ukázuje mi starší ženu se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist