načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mise Alfa - Jiří Poskočil

Elektronická kniha: Mise Alfa
Autor:

Mise Alfa je již třetí sbírka sci-fi povídek Jiřího Poskočila (Vzpoura klonů, Masožravé pole, obě knihy vyšly v Olympii v roce 2010). Čtenáře čeká nejen předposlední díl ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  83
+
-
Doporučená cena:  89 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7%hodnoceni - 43.7% 40%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Olympia
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 197
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-737-6276-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mise Alfa je již třetí sbírka sci-fi povídek Jiřího Poskočila (Vzpoura klonů, Masožravé pole, obě knihy vyšly v Olympii v roce 2010). Čtenáře čeká nejen předposlední díl tetralogie epochy Siofů na naší planetě, čtyři povídky zabývající se cestováním v čase, ale i jedna tradiční pohádka s tak trochu hororovým koncem. Ti, kteří mají rádi starověký Egypt, se mohou těšit na vyprávění o konci mladého faraona. Nebude chybět ani pár pěkných setkání s ufony, a nemusí se vždy jednat o malé zelené mužíčky, jak autor upozorňuje. Zaujme jistě i povídka o tom, jak by se svět mohl změnit po dopadení asteroidu na Zemi a jak by lidé prožívali léta po takové katastrofě. Pojďte si tedy tak trochu zafantazírovat a prožít s hrdiny povídek neuvěřitelné a mnohdy bizarní příběhy a situace.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Poskočil - další tituly autora:
Vzpoura klonů Vzpoura klonů
Poskočil, Jiří
Cena: 79 Kč
Masožravé pole Masožravé pole
Poskočil, Jiří
Cena: 79 Kč
Mise Alfa Mise Alfa
Poskočil, Jiří
Cena: 79 Kč
Vzpoura klonů Vzpoura klonů
Poskočil, Jiří
Cena: 83 Kč
Masožravé pole Masožravé pole
Poskočil, Jiří
Cena: 83 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MISE
ALFA
Jiří Poskočil
Jiří Poskočil
MISE ALFA
ISBN 978-80-7376-276-6
9 788073 762766
Mise
Alfa je již třetí sbírka sci-fi
povídek Jiřího Poskočila (Vzpoura klonů,
Masožravé pole, obě knihy vyšly v Olympii v roce
2009). Čtenáře čeká nejen předposlední díl tetralogie
epochy Siofů na naší planetě, čtyři povídky zabývající se
cestováním v čase, ale i jedna tradiční pohádka s tak trochu
hororovým koncem. Ti, kteří mají rádi starověký Egypt, se mohou
těšit na vyprávění o konci mladého faraona. Nebude chybět ani
pár pěkných setkání s ufony, a nemusí se vždy jednat o malé
zelené mužíčky, jak autor upozorňuje. Zaujme jistě i povídka
o tom, jak by se svět mohl změnit po dopadení asteroidu na
Zemi a jak by lidé prožívali léta po takové katastrofě. Pojďte
si tedy tak trochu zafantazírovat a prožít s hrdiny
povídek neuvěřitelné a mnohdy bizarní příběhy
a situace. Prociťte je, a hlavně si je
užijte!
MISE ALFA:3 13.1.2011 16:35 Stránka 1















O L Y M P I A
P R A H A
Jiří Poskočil





Copyright © Jiří Poskočil, 2011
1. vydání © Nakladatelství Olympia, a. s., 2011
ISBN 978-80-7376-276-6





Děkuji všem příznivcům sci-fi za zájem o předchozí sbírky
a věřím, že ani tato je nezklame. Děkuji také své ženě
Lucii za občasnou korekturu mých textů, ale také za její
mnohdy podnětné názory. Děkuji své rodině, svým přátelům
čtenářům za zájem o mou tvorbu. A děkuji ostatně i mé
svébytné kočce Riki, jež mi věrně lehává při psaní na
klíně, nevědouc o svém bezelstném přispění.










7
Schizofrenik
1. Pouhopouhá iluze, vznášející se mimo cokoliv živého.
2. Skrytá myšlenka, hlodající v hlavě a upozorňující
o svém záměru.
3. Druhé já, rovnocenné s tím prvním – rozdvojená
osobnost.
4. Dominantní přesvědčení o ztrátě původní identity,
vyvolávající pochybnosti o svém původním já.
5. Člověka ovládá nové já, nová osobnost.
Nejprve zmasakroval svou blízkou rodinu, pár přátel a pak
se vydal na útěk, při kterém ve vraždění pokračoval. Brzy
se jeho pověst roznesla a policie začala pečlivě pátrat. Stopy
byly více než jasné. To když byl třeba u benzinové pumpy
nalezen podřezaný prodavač nebo v bytě uškrcená stařenka,
i podpálená ubytovna dělníků byla jeho vizitkou.
Nejraději ale vraždil z dálky, ze zálohy. Byl výborný střelec.
Vlastnil malorážku s teleskopickým hledím. Vyhlédl si oběť,
kterou pak třeba i před očima její rodiny zastřelil jednou ranou
do hlavy ze vzdálenosti, odkud nemohl být ani slyšet výstřel,
natož aby mohli spatřit jeho. Takto se vyžíval v pomstě společ -
nosti, která z něho, podle něj samého, udělala to, čím byl.
Na svědomí měl již čtrnáct vražd, když se rozhodl trochu
si užít. Celý den sledoval mladou ženu, a když se vracela
večer ze zaměstnání, počkal si na ni v jedné tmavší uličce.
Jeho záměr byl zcela patrný. Přepočítal se ale v předpokladu,





8
že to celé proběhne hladce jako jeho ostatní činy. Když se na
ni vrhl, oslepila ho nejprve dávka pepřového spreje, který
nosila oběť v ruce vždy, když se vracela domů za tmy.
Pozadu odtápal dále od ní. Prozíravá žena ale neváha -
la, sebrala ze země kus cihly a vší silou udeřila
oslepeného útočníka do hlavy. Ten se ihned skácel k zemi. Když se
probral, bylo kolem již mnoho policejních vozů a doktor ze
záchranky právě konstatoval, že měl štěstí, neboť je to jen
slabý otřes mozku. Výslechu je schopen. Ocitl se tedy na
policii, kde ho brzy identifikovali jako hledaného
mnohonásobného vraha a podle toho s ním bylo i dále nakládáno.
Tedy bez jakýchkoliv jemností.
A nyní seděl Chose Chesus Can don Bela v lavici
obžalovaného, s pouty na rukou i nohou, a se svěšenou hlavou
se chystal vyslechnout si verdikt soudu. Když ho soudce
vyzval, aby povstal, s ledovým klidem vyslechl jeho slova:
„... odsuzuje se k trestu smrti.“ A když ho následně stráž
odváděla ze soudní síně, se zákeřným posměškem se
zadíval na Viktorii Morisovou, která zapříčinila jeho dopadení.
Náhle změnil svůj škleb v zamračení a pohledem probodl
vedle stojícího Viktoriina přítele Johna Simonse.
Vypadalo to, jako by mu chtěl něco říct. Jako by se chtěl k němu
nahnout a zašeptat mu něco do ucha. Strážci byli ale
nemilosrdní a nedovolili Chosemu jediný pohyb směřující jinam
nežli ke dveřím síně. Z Dallasu byl Chose eskortován do
státní texaské věznice v Houstonu. Zde ho čekal měsíc do
popravy elektrickým proudem.
Měsíc uběhl jako voda. Když vedli Choseho do místnosti
s elektrickým křeslem, byl na něm vidět stejný klid jako při
vyřčení rozsudku. Pečlivě ho připoutali, na hlavu mu
nasadili přilbu a do úst vložili krátký dřevěný roubík. Mezi
desítkami přihlížejících, zpravidla pozůstalých jeho obětí, stál





9
i John Simons. Chose si ho moc dobře všiml. Nespouštěl
z Johna svůj zrak, a když popravčí zatáhl za páku vysoké -
ho napětí a vpustil do Choseho proud, i v poslední chvilce,
kdy v něm mohl ještě být život, upíral na něj zrak. Po chvíli
cukání se z Choseho zakouřilo. Bylo po všem. Pozůstalí se
rozešli, ale John stál dál, dosud uchvácen touto nevšední
podívanou. Stále měl před očima ten jeho pohled.
„Je po něm, Viki,“ řekl John, když se vrátil domů.
Viktorie zareagovala po svém: „Hm. To je dobře.“ Viděla,
že jím poprava asi dost otřásla. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Ale jo,“ odpověděl John. Jeho citlivá a mírumilovná
duše dostala tvrdý zásah.
Zásah realitou dnešního světa plného bolesti, utrpení,
nenávisti a nakonec i smrti.
„Pojď ke mně,“ pochlácholila ho, když viděla jeho
nemizející rozčarování. Objala ho.
„Budu OK,“ řekl John po chvíli. „Vyspím se a zítra si na
to ani nevzpomenu.“
To si však Johny jen myslel. Neměl ani nejmenší tušení,
jak se brzy změní jeho život.
Tu noc nespal dobře. Ve snech ho stále pronásledoval
Choseho bodavý pohled jak ze soudní síně, tak z
elektrického křesla. Stále se mu snažil cosi říct. Johny ale nerozuměl.
Když ráno vstal, byl ospalý a celý rozbolavělý od nočního
zápasu sama se sebou. V práci byl sice unavený, ale zaměstnal
se natolik, že na Choseho takřka zapomněl. Lidé ho znali
jako velice vlídného, milého a vstřícného člověka. Nikdy by
neublížil mouše, nezvýšil hlas na někoho jiného. Dnes se ale
cítil podrážděně. Bylo to dozajista tím nevyspáním. Večer
byl tak unavený, že jen prohodil pár slov s Viktorií a šel si
lehnout. Další noc nebyla o moc lepší. Znovu ho pronásledo-





10
val svým pohledem Chose a něco říkal. Johny slyšel i hlas,
ale slovům odporného Portorikánce porozumět nemohl.
Nazítří ráno vypadal John již zbědovaně. Poprvé v životě
se mu stalo, že někomu vynadal. Byla to kolegyně Suzan,
která potřebovala s čímsi pomoci. John se ale zrovna trápil
s něčím jiným. Zakřiknutá Suzan pak odešla se slzami na
krajíčku. Johny si toho všiml. Svěsil hlavu a obličej si polo -
žil do dlaní. Co to děláš? ptal se sám sebe. Chvíli zpytoval
svědomí a pak se rychle zvedl a pospíchal za Suzan.
„Suzan,“ oslovil ji. S trhnutím se otočila. „Přišel jsem,“
s melancholickým úsměvem prudce vydechl, „abych se ti
omluvil. Víš, poslední dvě noci jsem se skoro nevyspal
a jsem z toho takový podrážděný. Prosím, promiň.“
Suzan se na něj zadívala a pomalu jí mizel z očí zármutek
z té scénky před chvílí. Pak ho pohladila po vlasech a řekla:
„To nic, Johne. Vím, že takový nejsi. Přece tě znám.“
„No, právě,“ přisvědčil. „Tak ještě jednou promiň,“ dodal,
vrátil se zpět na své místo a dál pracoval.
Večer doma si Johnovy zvláštní nálady všimla i Viktorie.
Byl roztěkaný, skoro neurotický, neodpovídal na její otázky.
Vždy se po chvíli zeptal znovu, jako by ji ani neposlouchal.
Zatímco se ho Viktorie snažila rozptýlit, v jeho nitru
probíhal boj. Nenáviděl Choseho Chesuse Cana don Belu z celého
srdce, ale přesto na něj musel myslet a snažit se pochopit
jeho činy – vraždy. S přemáháním odpovídal Viktorii mile,
a když ji pak objal, sklouzla mu dlaň po jejích vlasech až
na krk. Cítil, jak se mu svírají prsty. V poslední chvíli dal
ruku z jejího krku pryč. Kdyby to neudělal, asi by ji začal
škrtit. Viktorie si ničeho nevšimla. Šli spát.
Tentokrát ve snu Chosemu porozuměl. To, co mu řekl, ho
doslova probudilo. Zpocený a rozklepaný se probral.
Zrychleně dýchal. Zadíval se na mladé tělo spící vedle něho. Měl





11
bych tě zabít, pomyslel si a vzápětí se té myšlenky zhrozil.
Co to říkám? Vždyť ji miluji! říkal si. Znovu se na Viktorii
podíval. Ty můžeš za mou smrt. Ty jsi zavinila, že mě chy -
tili, začal jí v duchu vyčítat.
„Ne!“ řekl polohlasně. Uvědomil si, že myslí jako Chose.
Posadil se na posteli a šeptal: „Miluji Viktorii. Miluji. A
tebe, ty bastarde, tebe nenávidím! Zmiz! Miluji Viktorii...“
Po čtvrthodinové očistě mysli si lehl a znovu usnul. I ve
zbytku noci ho ve snech Chose nabádal k vraždě Viktorie
a dával jí za vinu svou smrt. Johny se ale již neprobudil.
Až ráno.
Když přišel do kuchyně na snídani a Viktorie si všimla
jeho pytlů pod očima, doslova se lekla.
„Co se děje, Johne? Proč jsi takový nevyspalý?“
John se na ni zadíval tak, že to chvíli vypadalo, jako by
ji žádal o pomoc, a vzápětí, jako by ji nenáviděl.
„Mám sny,“ řekl John po chvíli. „Hrozné sny, které mě
budí ze spaní.“
„Johne,“ přivinula si Viktorie jeho hlavu k sobě.
Ten den nešel John do práce, ale k psychiatrovi. Dvě
hodiny s ním rozmlouval. Další schůzku si domluvil na příští
den odpoledne. Od lékaře zamířil přes lékárnu rovnou
domů. Lehl si, vzal si silné prášky na spaní a konečně se
bezesně vyspal. Probudil se asi v devět večer. Viktorie zrovna
koukala na televizi v obýváku. John se tiše zvedl a zamířil
za ní. Když se plížil kolem kuchyňské linky, zahlédl velký
lesklý nůž. Zastavil se a pozorně si ho prohlížel. Po chvilce
stál již za Viktorií, která nic netušila. John se na ni chvíli
díval, bez dechu, pak se široce rozpřáhl a jeho paže padaly
směrem k Viktorii jako dvě kladiva.
Ozvalo se tupé žuchnutí. Viktorie vyskočila a leknutím
sotva popadala dech. John měl ruce stále ještě položené na





12
místech, kam dopadly, vedle Viktoriiných ramen, a smál se.
Pak se mu podlomily nohy a on přešel ze smíchu do pláče.
Viktorie se uklidňovala. Hleděla napůl vyděšeně a napůl
zmateně na trosku, která ještě před pár dny bývala tím mi -
lým Johnem, od kterého se nedalo očekávat nic jiného než
důvěra a láska. Oběhla gauč a poklekla k němu. V tu chvíli
John zvedl hlavu a pohlédl na ni.
Viktorie odskočila a přeběhl jí mráz po zádech. Z
Johnova pohledu poznala cosi děsivého. Díval se na ni úplně
stejně jako tehdy Chose v soudní síni. Po chvíli ten výraz zmizel
a John jí padl tváří do klína. Pomalu ho hladila a konejšila.
Na jeho divný pohled brzy zapomněla. John si vzal znovu
prášky a prospal celou noc.
Dopoledne se nic zvláštního nedělo. John se cítil chvíli
jako Chose, chvíli jako starý hodný John Simons. Ten stále
ještě převažoval. Snažil se zápolit s vrahem Chosem,
který odkrajoval místo v Johnově duši. Boj to byl ale těžký.
Odpoledne se John vydal znovu k lékaři. Znovu mu vylíčil,
co se událo, znovu byl chvíli Johnem a chvíli Chosem, ale
přibývalo času, kdy oba navzájem splývali a nebyli od sebe
k rozeznání. Psychiatr předepsal Johnovi další léky –
sedativa – a objednal ho na druhý den ráno.
Když přišla Viktorie domů, našla Johna v obýváku, jak
sedí na gauči před televizí a ocílkou brousí velký kuchyňský
nůž. Nejprve se lekla. Pak si ale všimla dalších nožů a došlo
jí, že je to zcela jinak.
„Ahoj, Viki,“ řekl úplně normálně John. Vypadal docela
jako dříve. Všiml si, s jakou nedůvěrou pohlíží Viktorie na
hromádku nožů na stolku. „Ááh. Říkal jsem si, že by už
potřebovaly nabrousit,“ vysvětlil. „V kuchyni už nebyl jediný
ostrý nůž.“ Políbil Viktorii na tvář. Jedním tahem shrábl
nože a uložil je do šuplete.





13
Celý večer probíhal jako za starých časů. John byl vlídný,
milý a pozorný, stále se usmíval a s Viktorií mile žertoval.
Alespoň jí to tak připadalo. Co však neviděla, byly Johno -
vy pohledy, když byla od něj odvrácená. Byly nenávistné,
jako by ji chtěl zabít. Než ulehl, opět se naládoval prášky
na spaní, takže se probudil až ráno.
V době, kdy John ještě spal, zvonil v obýváku telefon.
Viktorie byla zrovna ve sprše, takže hovor vzal záznamník.
Když vyšla jen v županu a všimla si blikající kontrolky,
pustila vzkaz. Ozvalo se pípnutí a pak se představil Johnův
psychiatr. Chtěl hovořit s Viktorií. Ta ihned vytočila
nadiktované číslo a vzápětí se ozval mužský hlas.
„To jsem rád, že vás slyším, slečno,“ řekl psychiatr.
„Chtěl jsem vás jen varovat.“ Viktorie naslouchala beze
slůvka odporu. „Diagnostikoval jsem u Johna psychózu.
Jejím spouštěčem byla zřejmě poprava Choseho Cana don
Bely, jíž se John zúčastnil. Tato psychóza se u něj projevuje
schizofrenními stavy, ve kterých si John myslí, že je
Chose, a činí vás zodpovědnou za „svou“ smrt. Zároveň se ale
jako John této myšlence brání. Chtěl jsem vám jen říct, že
v Johnově a i vašem vlastním zájmu je, abyste na čas odešla
z jeho blízkosti. Nasadil jsem mu sice tvrdou a těžkou léčbu,
ovšem než jeho tělo začne plně reagovat na medikamenty,
uplyne ještě pár dní. To mě přivádí k otázce. Nevšimla jste
si na něm v posledních hodinách něčeho zvláštního?“
„Viktorie zalapala po dechu a s vyschlými ústy popsala
lékaři včerejší večer.
„Dobře,“ řekl psychiatr. „Johnovi o našem rozhovoru
neříkejte. Udělejte, co jsem vám poradil, a kdyby něco,
zavolejte na toto číslo.“
Oba se rozloučili a Viktorie položila sluchátko.
Zmateně hleděla na těch pár číslic v poznámkovém bloku. Utrhla





14
papír, zkontrolovala, jestli John spí, a když viděla že ano,
oblékla se, zabalila si nejdůležitější věci a vytratila se z by -
tu. Na stole nechala Johnovi krátký dopis.
John vstal po další bezesné noci, ale když už nyní bděl
a nebyl pod vlivem prášků, začal se Chose znovu objevovat.
Než došel John do obýváku, stačil se s ním ještě pohádat.
Pak uviděl dopis. Vyndal z obálky papír a četl. Řádky mu
ubíhaly před očima, nakonec mu ruka s dopisem klesla
a papír se houpavě snesl na zem.
Dopis byl smyšlený. Stálo v něm, že Viktoriina matka
onemocněla a Viktorie musela na pár dní odcestovat za ní.
„Proč mi to ale nemohla říct sama? To musí být asi
opravdu vážné,“ říkalo Johnovo „já“. Pak si všiml
blikajícího světélka na záznamníku a pustil vzkaz. Uslyšel hlas
svého lékaře, zprávu určenou Viktorii. Zapomněla ji v tom
spěchu smazat. Choseho „já“ vše okamžitě pochopilo. Chose
byl rozzlobený a díky tomu i silnější než John. Vyrazil ven
z bytu na schůzku s lékařem. Když tam tak ležel a říkal mu
nyní to, co chtěl lékař slyšet, mluvil už pouze on. John už
neměl sílu zápasit.
„Tak co říkáte, doktore?“ zeptal se Chose nakonec se
zvláštním pohledem.
„No, Johne, musím uznat, že se váš stav lepší rychleji,
než jsem doufal.“
„Ale já nejsem John,“ zasmál se Chose a chvíli čekal na
doktorovu reakci.
Když si psychiatr vše uvědomil, bylo již příliš pozdě.
Chose už držel v ruce velký kuchyňský nůž, čerstvě nabroušený,
a než stačil doktor cokoliv udělat, ležel na zemi s nožem
v srdci. Chose se na něj shůry podíval a jen tiše řekl: „To
máš za to, že jsi varoval tu couru.“ Pak odešel jakoby nic.
Na cestě od doktora navštívil Chose obchod se zbraněmi,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist