načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Miovo blues - Kristina Ohlssonová

Elektronická kniha: Miovo blues
Autor:

Advokát Martin Benner má v dalším příběhu za úkol najít ztraceného čtyřletého chlapce a zbavit se obvinění z vražd, které nespáchal. Napínavé pokračování thrilleru Lotosové blues .


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 354
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Mios Blues ... přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3446-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

S úspěšným světáckým advokátem Martinem Bennerem jsme se seznámili v příběhu Lotosové blues, kde se snažil očistit mrtvou ženu ze spáchání vražd, ke kterým se před smrtí sama přiznala. V tomto příběhu je proti své vůli zatažen do pátrání po chlapci Miovi, který zmizel za podezřelých okolností. Hledání je zoufale obtížné, protože se nemá čeho chytit. Jeho úkol je navíc ztížen sérií vražd, ze kterých ho chce někdo obvinit. Neznámý protivník si počíná velmi zdatně a Martin je hnán do děsivé hry o Miův i svůj život.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FLEET





Kristina Ohlssonová
Miovo blues










KRISTINA
OHLSSONOVÁ
MIOVO
BLUES





Copyright © Kristina Ohlsson, 2015
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Luisa Robovská, 2016
ISBN 978­80­7473­469­4 (PDF)





„Čtení Lotosového blues bolí. Moc dobře si pamatuju, jaké
to bylo na začátku. Lucy v kanceláři experimentovala
s opalovacími krémy a  já si tajně randil. Jenže po naší cestě do
Texasu bezstarostné časy skončily. Tak se na to připravte.
Příběh, který vám teď povím, je mnohem tíživější. Temnější. Už
v něm nejde o lotosové blues. Teď vám chci vyprávět o Miovi.“
MB










ÚVOD
„Kdo jste?“










11
přepis rozhovoru s martinem bennerem (mb)
autor: karen vikingová (kv), nezávislá novinářka,
stockholm
mb: Kdo jste?
kv: Jmenuju se Karen Vikingová. Byla jsem blízká
přítelkyně Fredrika Ohlandera, se kterým jste
spolupracoval.
mb: Blízká přítelkyně?
kv: Ano. Chápu vaši podezřívavost, takže vám
poskytnu stejné informace, kterých se dostalo mně.
Po Fredrikově smrti... Víte, že je mrtvý, ne?
mb: Vím. A je mi to moc líto.
kv: To mně taky. Patřil k mým nejbližším lidem, byl
skoro jako můj bratr... Ale k  věci. Před pár dny
mi volal Fredrikův přítel Verner. Ve Fredrikově
bankovním trezoru našel tlustou obálku
nadepsanou mým jménem, s pokynem, že ji smím otevřít
jen já.
mb: Aha.
kv: Ještě ten večer jsem si pro ni k  Vernerovi zajela.
Byl v ní tlustý štos papírů a krátký dopis, ve
kterém mi Fredrik kladl na srdce, že kdyby se s ním
něco stalo, mám se s vámi spojit. Prý jste se
setkali poté, co jste se dostal do nesnází, a  to, co jste
mu řekl, si nechtěl za žádnou cenu odnést s sebou
do hrobu.





12
mb: Zmínil se vám někdy předtím o naší spolupráci?
kv: Ne. Ale s pár kolegy jsme tušili, že dělá na něčem
tajném.
(Odmlka)
kv: Pokud jsem to správně pochopila, ještě jste nebyli
hotoví. Ten příběh měl pokračování. Nebo se
pletu?
mb: Nepletete. Proto asi taky Fredrik chtěl, abyste
mě kontaktovala. Věděl, že jsme odehráli teprve
první poločas a  že určitě stojím o  to, aby někdo
zdokumentoval i ten druhý.
kv: A druhý poločas už skončil?
mb: Jo. Je po všem.
(Odmlka)
kv: Co tedy navrhujete? Chcete mi povědět, co se
stalo?
mb: Rád. Jestli Fredrik svěřil tenhle úkol právě vám,
znamená to, že vám můžu věřit. Musíte ale
přistoupit na moje podmínky. Všechno, co vám
řeknu, zůstane jen mezi námi. Zveřejnit to smíte
jedině v případě, že bych zmizel nebo umřel. Je vám
to jasné?
kv: Ano. Fredrik mi to taky tak napsal.
mb: Co všechno vlastně víte? Kolik toho Fredrik před
smrtí stačil sepsat? Všechno?
kv: Myslím, že ano. Ale asi bude lepší, když si to
přečtete sám. Napsal podrobné pojednání i  krátké
shrnutí. Ten delší text bych ráda přepracovala do
knižní podoby. Fredrik pro knížku vymyslel
krásný název.
mb: Jaký?
kv: Lotosové blues.





13
LOTOSOVÉ BLUES
Shrnutí
Jmenuju se Martin Benner a  jsem advokát. Až done -
dávna jsem měl všechno. Ženské, kariéru, luxusní život
a  skvělou dceru. Dnes je ale spousta věcí jinak. Můj
život se změnil. Už nemám v ničem jistotu. Možná za
to můžou moje slabosti. Pořád se honím za vzrušením.
V  osobním i  profesním životě. A  bohužel jsem za to
draze zaplatil. Třeba vztahem s Lucy, se kterou pracuju
a občas spím.
Jednoho dne se u nás v kanceláři objevil chlap, který
se představil jako Bobby, a tvrdil, že potřebuje pomoct.
Že se jeho sestra dostala do průšvihu. Křivě ji
obvinili z pěti vražd. V novinách se pro ni vžilo jméno Sara
z Texasu. Ve skutečnosti se jmenovala Tellová.
Bobby mě požádal, abych jeho sestru hájil. A  taky
abych našel jejího zmizelého syna Mia. Sařin první
advokát to podělal a  Bobby doufal, že já bych to mohl
napravit. Mělo to ale jeden háček. Sara už byla mrtvá.
Spáchala sebevraždu, když jí povolili vycházku
z vazby. Den před zahájením soudního líčení. Všichni
právníci se shodovali, že kdyby se nezabila, odsoudili by
ji. Za všech pět vražd. Policie měla dostatek důkazů.
A taky se Sara ke všemu přiznala.





14
Přesto jsem tu práci vzal. Teda jenom částečně. Slí -
bil jsem, že se pokusím očistit Sařino jméno. Mio, její
zmizelý syn, mi byl ukradený. Ztratil se ze školky to
odpoledne, kdy jeho máma utekla. Policie měla za to, že
ho Sara před tím, než spáchala sebevraždu, taky zabila.
A já neměl důvod o tom pochybovat.
Brzo jsem ovšem zjistil, že v  policejním
vyšetřování jsou určité trhliny. Vypadalo to, že vyšetřovatelé ten
případ dost odflákli. Narazil jsem na několik stop,
kterým policie nevěnovala dostatečnou pozornost. Sara
pracovala jako au-pair v Texasu, kde taky údajně
spáchala první dvě vraždy. Jenže její nejlepší kamarádka
Jenny, taky au-pair, o tom pochybovala. Tvrdila, že je
to blbost. Jenny za mnou přijela až z Ameriky, aby mi
oznámila, že Saře může na dobu první vraždy
poskytnout alibi.
A  pak se to všechno semlelo hrozně rychle. Jenny
někdo zavraždil. Bobbyho taky. Jenže se ukázalo, že
zavražděný Bobby nebyl tentýž člověk, který přišel za
mnou do kanceláře. Policie tvrdila, že má svědka, který
viděl, jak Jenny někdo přejel stejným autem, jaké mám
já. Porschem. To svědectví a fakt, že jsem oba
zavražděné osobně znal, stačilo, aby mě policie začala
podezřívat. Vyšetřování vedl můj známý Didrik Stihl. Chlap,
kterého jsem dřív měl rád a který mi v lecčem pomohl
(a taky vedl vyšetřování Sařina případu), se najednou
změnil v člověka, od něhož jsem se chtěl držet radši co
nejdál.
S Lucy jsme odjeli do Texasu. Říkal jsem si, že
pokud se mi podaří prokázat, že Sara aspoň jednu z těch
pěti vražd nespáchala, povede se mi ji zprostit obvinění
i z těch ostatních. A zároveň jsem si myslel, že se tím
vyřeší taky moje problémy. Zbavím se podezření z vraždy
Jenny a Bobbyho a můj život se zase vrátí do normálu.
Kupředu mě poháněla hlavně láska k Belle. To je moje





15
čtyřletá neteř, kterou mám v péči od jejích deseti měsí -
ců, kdy se oba její rodiče zabili při letecké katastrofě.
Dělám všechno pro to, abych byl dobrý táta, a miluju ji
nade všechno. Což se mimochodem taky ukázalo jako
moje slabé místo.
V Texasu jsme se toho dozvěděli víc, než jsme si
vůbec dokázali představit. Ukázalo se, že Sara opravdu
spáchala první vraždu, ze které byla obviněná. I když
to bylo v sebeobraně. Taky jsme zjistili, že pracovala
jako prostitutka pro jednu mafiánskou organizaci, která
se zabývala prodejem drog a bílého masa a jejíž boss si
říkal Lucifer.
Sara měla s Luciferem zvláštní vztah. Byla jeho tajná
milenka. Když zjistila, že s ním čeká dítě, utekla zpátky
do Švédska. Jenže tak snadno jí to neprošlo. Lucifer
měl dobré kontakty a zdroje informací. Brzo se
dozvěděl, kde Sara je i proč utekla.
Jel za ní do Stockholmu a přemlouval ji, ať se s ním
vrátí. Sara odmítla. Nato jí Lucifer oznámil, že za každé
její odmítnutí zabije za trest jednoho člověka a narafičí
to vždycky tak, aby důkazy svědčily proti ní. Nejspíš si
myslel, že ji to zlomí. To se ovšem přepočítal. Sara
třikrát odmítla a Lucifer spáchal ve Stockholmu tři vraždy.
Takže co nevidět měla Sara na krku celkem pět vražd.
Dvě spáchané v Texasu a tři ve Stockholmu. Zatkla ji
policie a  jejího syna umístila sociálka do pěstounské
péče.
Den před zahájením soudního líčení utekla Sara při
vycházce svým strážcům. Snad se chtěla i  se synem
ukrýt do bezpečí. Ale těžko říct, jak to vlastně bylo.
Mio každopádně taky zmizel. Nebyl ve školce ani
u pěstounů. Sara ze zoufalství skočila z mostu a její syn
se nikdy nenašel.
A nezmizel jenom on. Někdo unesl taky Bellu. Když
jsme jeli do Texasu, nechal jsem ji ve Švédsku. U jejích





16
prarodičů z otcovy strany na ostrově poblíž Stockhol -
mu. Myslel jsem si, že tam bude v  maximálním
bezpečí. Hlavně proto, že jsem požádal Borise, aby na ni
nenápadně dohlídnul. Boris je můj bývalý klient
a mafián. Bylo to ale k  ničemu. Bellu stejně někdo unesl.
A  za dva dny mi ji vrátil. Lucifer nechce vraždit děti.
Chtěl mě jenom zastavit. Zavolal mi někdo, kdo se
nepředstavil, a  oznámil mi, že Bellu unesl a  že ji klidně
může kdykoli unést znovu. A taky to udělá, pokud mu
nepomůžu najít Luciferova ztraceného syna Mia. Když
udělám, co chce, nechá Bellu na pokoji.
* * *
Tak takhle se věci mají. Vyhrožují mi únosem dcery.
Jestli je neposlechnu, mohl bych o ni navždycky přijít.
Musím udělat všechno pro to, abych Mia našel. A navíc
musím zjistit, kdo se mi snaží hodit na krk dvě vraždy.
Lucifer totiž tvrdí, že se smrtí Bobbyho a Jenny nemá
nic společného.
Hrozně by mě zajímalo, co je ten Lucifer vlastně zač.
Přeju si, aby zlo konečně dostalo tvář a tohle šílenství
jednou provždy skončilo. Některé indicie nasvědčují
tomu, že Lucifer je šerif Esteban Stiller, se kterým jsem se
setkal v Houstonu. Ale víc se v tom šťourat
neodvažuju. Abych neohrozil Bellin život.
Bella je to nejcennější, co mám. Teď už to vím. To
kvůli ní se snažím dodržovat pravidla a  nepožadovat
příliš informací. Jenže nenasytnost mám v  krvi. S  tím
nic nenadělám. Je to jako chůze po laně. Člověk se
musí dívat dopředu. Ne dolů.
Jinak spadne.





ČÁST I.
„Když se ztratil Mio.“










19
přepis rozhovoru s martinem bennerem (mb)
autor: karen vikingová (kv), nezávislá novinářka,
stockholm
kv: Jak se vám líbilo Lotosové blues?
mb: Moc. Tak se do toho pustíme. Já budu vyprávět, vy
zapisovat. Stejně jako jsme to dělali s Fredrikem.
kv: Čím začnete? Tím, co se stalo těsně po Bellině
návratu?
mb: Jo. Ty první dny se dají shrnout několika málo
slovy. Ze všeho nejdřív jsme jeli do nemocnice,
abych se ujistil, že je Bella v pořádku. Potom jsme
zůstali několik dní doma. Chodil jsem ven jenom
na schůzky s  Fredrikem a  na policejní výslechy.
Pak jsem se pustil do práce.
kv: A co přesně jste se snažil zjistit?
mb: Co se stalo se Sařiným synem Miem, jak jsem
slíbil Luciferovi. Taky kdo a proč se mi snaží hodit
na krk dvojnásobnou vraždu. Lucifer totiž tvrdil,
že s tím nemá nic společného.
kv: Neměl jste sebemenší důvod ho podezřívat ze lži?
mb: K tomu se dostaneme. Ale nejdřív si musíme něco
vyjasnit.
kv: Co?
mb: Čtení Lotosového blues bolí. Moc dobře si
pamatuju, jaké to bylo na začátku. Lucy v kanceláři
experimentovala s  opalovacími krémy a  já si tajně





20
randil. Jenže po naší cestě do Texasu bezstarost -
né časy skončily. Tak se na to připravte. Příběh,
který vám teď povím, je mnohem tíživější.
Temnější. Už v něm nejde o lotosové blues. Teď vám
chci vyprávět o Miovi.
kv: Dobře. Zeptám se vás takhle: Kdybyste měl ten
příběh sepsat sám, jak by zněla první věta?
(Odmlka)
mb: Takhle: Ve snu mě vždycky pohřbívali zaživa.





21
1
Neděle
Ve snu mě vždycky pohřbívali zaživa. Pokaždé to pro -
bíhalo stejně. Nejdřív jsem nechápal, co se chystá. Cizí
lidi mi mlčky svírali ruce a vedli mě vpřed. Ani
pomalu, ani rychle. Byla noc. Teplý a těžký vzduch. Kolem
nás jakási opuštěná průmyslová zóna. K černému nebi
se jako železné stíny tyčily obrysy obřích strojů. Chtěl
jsem se zeptat, kde to jsme a  kam jdeme, ale roubík
mě donutil mlčet. Zarýval se mi do úst, řezal mě do
koutků. Hrubá látka mi odírala jazyk. Nohy jsem měl
svázané, mohl jsem dělat jen krátké kroky. Tudíž jsem
musel kráčet mnohem rychleji než moji dozorci. Měl
jsem hrozný strach.
Kolikrát člověk v dospělosti pocítí strach? Mockrát
ne. Bojíme se máločeho. Víme, že většina věcí se
nějak vyřeší, že nás nemusí znepokojovat maličkosti. Je to
dar, že dokážeme vyrůst z neustálých dětských strachů
a  obav, vytvořit si od nich odstup. Nevýhodou ovšem
je, že si o to bolestněji uvědomujeme, čeho je skutečně
potřeba se bát.
Ztráty našich bližních.
Ztráty vlastního zdraví nebo života.
A ve vzácných případech bolesti či úzkosti.
Jak mě vláčeli tou opuštěnou průmyslovou zónou,
bylo mi jasné, že mě čeká smrt. To je na nočních můrách





22
zajímavé. Dost často víme, jak skončí, jelikož podvědo -
mě tušíme, proč se nám zdají. Víme, z  jakých
konkrétních událostí a zážitků náš strach vyvěrá. Paměť má nad
našimi myšlenkami téměř neomezenou moc.
Ten hrozný sen mě začal pronásledovat těsně po tom,
co mi po mém příletu z Texasu únosce vrátil Bellu. Ve
spánku jsem se snažil vzpírat a zároveň se probudit. Ani
jedno se mi však nepodařilo. Sen pokračoval, nemohl
jsem ho nijak ovlivnit. Mlčenliví muži v černém
postupovali vpřed stejně neúprosně jako příliv. Hryzal jsem
roubík, snažil jsem se vydat nějaký zvuk. Marně. Nikdo
mi nechtěl říct, kam jdeme. Ani co jsem provedl.
Nakonec jsem to přece jenom pochopil. Došlo mi,
kde to jsme a co je to kolem nás za stroje. Na tom místě
už jsem v minulosti byl. A rozhodně jsem neměl
v úmyslu se tam vracet. Začal jsem neslyšně řvát a vzpouzet
se. Muži mě však táhli dál. Visel jsem jim na rukou,
nohy jsem vláčel po zemi. Brzo jsem si prodřel džíny
a nohy se mi začaly rozdírat do krve.
Neustále jsem se pokoušel křičet. I když už jsme stáli
před vykopanou jámou. Chtěl jsem prosit o odpuštění,
hájit se, že to byla nešťastná náhoda. Nepodařilo se mi
ale vydat jediný srozumitelný zvuk. Tehdy se dostavil
pláč. Chroptivý, horký, bolestný. Třásl jsem se po celém
těle a žadonil o milost. Nikdo mě neposlouchal.
Shodili mě popředu do jámy. Byla hluboká, aspoň dva metry.
Dopadl jsem tvrdě na břicho a cítil, jak něco prasklo.
Žebro? Nebo dvě? Levou plíci jsem měl jako v  ohni.
Pokusil jsem se otočit na bok.
To už vytáhli lopaty a začali na mě házet hlínu
a písek. Mlčky a systematicky mě pohřbívali zaživa. Nic je
nezastavilo. Ani když jsem si klekl, ani když se mi
podařilo vstát. Ruce jsem měl svázané za zády, bylo mi jasné,
že se z jámy nevyhrabu. Stál jsem v jámě a neslyšně
křičel, strach mi přitom vyřadil z provozu poslední zbytky





23
rozumu. Čelil jsem smrti vestoje. Když mi hlína sahala
po bradu, začaly se mi dělat před očima mžitky. Vzbudil
jsem se, až když jsem měl zasypanou celou hlavu.
„Co se ti to zdá, Martine?“
Lucy si mě u  snídaně zkoumavě prohlížela. Něko -
lik nocí po sobě byla svědkem mého neklidného spaní.
Když jsem neodpovídal, pokračovala:
„Vypadá to, jako by se ti pořád vracel stejný sen. Je
to tak?“
„Nevím. Nepamatuju se. Ale po tom všem, co jsme
v poslední době zažili, snad není divu, že mám noční
můry, ne?“
V poslední době. Byla to lež, což ovšem Lucy
nemohla tušit. Moje noční můry měly původ hluboko v 
minulosti. O tom jsem ale mlčel. Lokl jsem si horké kávy
a spálil si jazyk.
„Do prdele,“ zaklel jsem.
Lucy mě dál pozorovala.
„Strašně sebou házíš,“ poznamenala tiše. „A  taky
křičíš.“
Odložil jsem hrnek.
„Fakt? A  co křičím?“ zeptal jsem se, aby to nebylo
divné.
„Vím, kde je. Pořád dokola křičíš Vím, kde je. Ale to ty
přece nevíš, nebo snad jo?“
Čas se na okamžik zastavil.
„Martine, ty víš, kde Mio je?“
Vzpamatoval jsem se a zavrtěl hlavou.
„Jasně že ne.“
Zbytek snídaně proběhl mlčky. Napadlo mě, že
tajemství jsou stejná jako jakékoli jiné svinstvo. Ať je
člověk pohřbí sebehlouběji, dřív nebo později vždycky
vyplavou na povrch. Obzvlášť pokud se člověk
dobrovolně vrátí na místo činu.





24
Jenom já jsem věděl, o čem to ze spaní křičím. Nebo
spíš o kom.
Vím, kde je.
Opravdu jsem to věděl. Jenže člověk, o kterém jsem
mluvil, neměl s Miem nic společného.
Nebo snad jo?





25
2
Živí a mrtví. Proč mezi nimi musí existovat tak ostrá
hranice? Tak bolestná a děsivá? Když mě přemohly ty
hrůzostrašné sny, byl jsem se silami v koncích. Na tom
možná po podezření z  dvojnásobné vraždy, po šílené
bleskové cestě do Texasu a únosu a navrácení dcery ne -
bylo nic divného. Neměl jsem tušení, jak moc rychle
bych měl Mia najít. A vlastně mi to bylo jedno. Aspoň
na začátku. Podle bible trvalo stvoření světa šest dní.
Sedmý den Bůh odpočíval. My jsme to s Lucy udělali
naopak. Šest dní jsme odpočívali. Teprve pak jsme se
pustili do práce. V neděli.
„Čím začneš?“ zajímala se Lucy.
Dobrá otázka.
„Musím zjistit, jak Mio vypadá. A podívat se na
místo, odkud se ztratil. Do té školky.“
Neměl jsem o Miově vzhledu nejmenší ponětí. Je na
svůj věk malý nebo velký? Tlustý nebo hubený? Má
dlouhé nebo krátké vlasy? Zlobil jsem se na sebe. Proč
mi až po takové době došlo, že je divné, že jsem nikde
neviděl jeho fotku? Nebyla v policejní dokumentaci ani
v novinách. Dřív jsem měl s policií dobré vztahy
a býval bych se mohl klidně zeptat, kam se všechny Miovy
fotky poděly (pokud kdy nějaké existovaly). Teď už ale
o dobrých vztazích nemohla být řeč. A navíc jsem
nechtěl vzbudit podezření.





26
Přemítal jsem, kdo jiný by mohl mít chlapcovu fot -
ku. Jeho babička Jeanette? Nebo teta Marion? Oběma
jsem zavolal a nechal jim vzkaz v hlasové schránce. Ani
jedna se mi neozvala zpátky.
Čas ubíhal a já měl na práci i jiné důležité věci. Třeba
návštěvu místa, kde byl Mio viděn naposledy.
Auto s vrčením naskočilo. Můj miláček Porsche 911.
Vonělo kůží, jako by bylo nové. Jinak ale moc nově
nevypadalo. Hezká auta a malé děti – to nejde
dohromady. Bella se sice snaží, ale stejně se na interiéru dost
podepsala. To by mi nicméně tolik nevadilo. Spíš mi
vadilo, co všechno se s autem stalo. Po návratu
z Texasu jsem poprosil Borise (svého starého známého
mafiána), aby jeho chlápci auto prohledali. A hádal jsem
správně. V  autě bylo sledovací zařízení, které tam
nastrčila policie. Aby policajtům trochu zkomplikovali
život, připevnili Borisovi chlápci ten vysílač na
podvozek auta zásilkové služby. To policii nejspíš pěkně
zamotalo hlavu.
Teď bylo odpoledne. Zajel jsem pro Bellu ke svojí
mámě Marianne, která ji od rána hlídala, a vyrazili jsme na
jižní předměstí. Když Bella zjistila, že jedeme na výlet,
zaradovala se. Oči jí hořely nadšením. Až mi nahnalo
strach, jak krátkou mají děti paměť. Jak se může takhle
radovat? Vždyť jí teprve před týdnem uhořeli babička
s dědečkem a ji unesli. Neměla by být spíš smutná nebo
se bát? Únos ji očividně nijak zvlášť nepoznamenal.
Byla pryč ani ne osmačtyřicet hodin a většinu času nejspíš
prospala. Nadopovali ji nějakými uklidňujícími léky,
takže si skoro nic nepamatovala. Na babičku s 
dědečkem si ale vzpomínala a  občas se na ně vyptávala.
Nechápal jsem, že se jí po nich nestýská.
Bella to ale evidentně viděla jinak. Pochopitelně jsem
jí vysvětlil, že babička s dědečkem jsou mrtví a že už se
nikdy nevrátí. Jenže Belle jsou teprve čtyři. Slova jako





27
nikdy nechápe. Nedochází jí, že některé věci jsou trvalé
a neměnné.
„Umřeli,“ vysvětloval jsem jí. „Stejně jako tvoje
maminka s tatínkem.“
Bella přikývla. Rozumně a bez sentimentu. Ví, že se
její rodiče zabili při leteckém neštěstí, když byla ještě
miminko. Taky ví, že nejsem její pravý táta, jen strejda.
To ale ještě neznamená, že chápe všechno. Netuší, že
kdyby ségra se švagrem žili, mohla mít úplně jiný život.
Život zahrnující dva milující rodiče, grilování na
zahradě, letní období trávená v  pronajaté chatě na Ölandu,
zimní dovolené na horách a víkendy s filmy
z videopůjčovny. Prostě život obyčejné rodiny, která by měla
obyčejné starosti a která by se stýkala s jinými rodinami.
Taky by jí rodiče jistě pořídili aspoň jednoho sourozence.
Zaparkoval jsem pár bloků od místa, kam jsem měl
namířeno.
„Vystupujeme,“ oznámil jsem Belle a pomohl jí z auta.
Cestou po chodníku jsem ji držel za ruku. Poprvé
v životě jsem si uvědomil, jak moc je podobná svojí mámě.
„Kam jdeme?“ vyzvídala.
„Podívat se na jednu školku.“
Na školku, do které chodil Mio. Jmenuje se Trollí
zahrada. To jsem ale nahlas neřekl.
Mohl jsem tam sice zajet sám, ještě než jsem Bellu
vyzvednul, ale chtěl jsem, aby šla se mnou. Bude to líp
působit. Chlap potloukající se v neděli odpoledne
kolem školky by mohl vzbudit podezření. Obzvlášť když
má tmavou pleť a  měří skoro dva metry. Barva kůže
prostě dělá svoje. Co na tom, že mám šíleně drahou
značkovou košili a ručně šité boty z Milána. První, co
většinu Švédů při pohledu na mě napadne, není úspěch,
ale možné potíže.
Na hřišti u školky si hrálo pár dětí. Nejspíš v okolí
moc jiných hřišť není, když chodí i v neděli sem. Slunce





28
stálo ještě vysoko na obloze. Léto bylo v plném prou -
du. Aspoň pro ty, kteří měli čas si ho užívat. Což
rozhodně nebyl můj případ.
Bella si se zájmem prohlížela hrající si děti.
„Půjdeme tam?“ zeptala se a vykročila k plotu.
Pevně jsem jí stisknul ruku.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jenom projdeme kolem.“
Jestli Bella nechápe, co to znamená mít mrtvé
rodiče, už vůbec nechápe, jaký má smysl procházet se
zvenku kolem hřiště.
„Proč?“ zakňourala zklamaně a naštvaně. Radostná
nálada byla rázem ta tam. Jako slunce v dubnu, které
najednou vystřídá vánice.
„Protože ty děti neznáme.“
Byl jsem s tou odpovědí spokojený. Bella možná taky,
protože zmlkla. Když jsme došli k brance, trochu jsem
ubral na tempu. Ale nezastavil jsem se, abych nevzbudil
pozornost. Rychle jsem hřiště přejel pohledem. Vyfotit
si ho bylo vyloučené. Pokud bych potřeboval fotky,
musel bych se sem vrátit později, až tu nikdo nebude.
Tak odsud Mio zmizel, pomyslel jsem si.
Ale jak, sakra?
Děti se neztrácejí samy od sebe. Ztrácejí je dospělí,
kteří na ně nedávají dostatečný pozor. Z  policejního
spisu jsem si pamatoval výpovědi učitelek. Všechny se
shodovaly na tom, že to byl úplně obyčejný den.
Mia ráno do školky dovedli pěstouni. Měl rýmu
a byl unavený, ale po obědě trochu ožil. Ve dvě hodiny
se děti oblékly a šly si hrát ven. O hodinu později
dostaly venku svačinu. Byl sice podzim a chladno, ale
svítilo sluníčko a dětem se venku líbilo. Jedna z učitelek
uvedla, že bylo klidné, téměř ospalé odpoledne.
A v tom byl asi zakopaný pes. Učitelky se tím
klidem nechaly ukonejšit a nedávaly pozor. Nevšimly si,
že se jim jedno dítě ztratilo. Dokud si pro něj nepřišla





29
jeho pěstounka. To už byla tma a nikdo netušil, co se
stalo.
Přelítnul jsem hřiště pohledem. Bylo ohraničené asi
sedmdesát centimetrů vysokým pletivem. Po jeho vnitř -
ní straně byly vysázené keříky. Dospělý člověk by plot
bez problémů překročil, ale čtyřleté dítě sotva.
Očima jsem hledal chybějící část oplocení nebo díru.
Nic takového jsem ovšem neobjevil.
Mio musel vyjít brankou. Anebo ho někdo dospělý
přes plot zvednul.
Bella otráveně šourala nohama v  sandálkách. Ještě
pár minut a bude vzteky bez sebe. Tu vlastnost
rozhodně nepodědila po svojí mámě. Ségra nikdy
nedokázala nikomu vynadat, prosadit si svou. Štvalo mě, jak se
vždycky podřizovala ostatním. Šéfovi, manželovi,
kolegům. I mně.
„Chci domů,“ prohlásila Bella.
„Už půjdeme,“ slíbil jsem jí.
Jedno z  dětí na hřišti si nás všimlo. Ostražitě a 
zamračeně si nás prohlíželo.
Nemám rád, když mě někdo pozoruje. Dokonce ani
malé dítě. Stisknul jsem Belle ruku.
„Tak pojď,“ pobídnul jsem ji. „Doma si uděláme
boloňské špagety.“
Otočili jsme se a vykročili zpátky k autu.
Pomohl jsem Belle se připoutat a posadil se za volant.
Otočil jsem auto do protisměru a ještě jednou jsem
projel kolem školky. Bella se dívala na děti na houpačkách,
ale nic neřekla. Nikdy neškemrá jako ostatní děti. Ví, že
to na mě neplatí.
Projel jsem čtvrtí Flemingsberg a najel na hlavní
silnici směrem do centra.
„Mám hlad,“ ohlásila Bella v tunelu.
Mrknul jsem na hodinky. Hlad mít ještě nemůže.
Jenom se nudí.





30
„Za chvilku budeme doma,“ chlácholil jsem ji.
Bylo léto a k tomu neděle. Skoro žádný provoz. Tep
královského hlavního města se zpomalil.
Ale to ještě neznamenalo klid. Stalo se to v  ulici
Hamngatan, u přechodu před nákupní pasáží. V opač -
ném směru přijíždělo nákladní auto a  na přechod se
chystala vkročit starší paní. Šlápnul jsem na brzdu.
Bez efektu.
Zkusil jsem to znova, spíš nechápavě než vyděšeně.
Brzdový pedál nereagoval. Paní už byla na přechodu.
„Do prdele!“
Zatroubil jsem. Dupal jsem na tu zatracenou brzdu
a hlavou mi blesklo:
Bude tohle druhý člověk, kterého zabiju?





31
3
Nebyl. Stará paní v úděsu uskočila a nevěřícně zírala,
jak jsem se kolem ní prohnal. Ta strašlivě nepříjemná
myšlenka, kterou před chvílí zformuloval můj zoufalý
mozek, zmizela. Jako by jí došlo, že není vítaná.
Instinktivně jsem dál co největší silou dupal na brz -
du. Skoro jsem za volantem stál. Vtom jako by pod
pedálem něco prasklo a  auto zastavilo tak prudce, až se
nafoukl airbag.
Bella ječela jako pominutá. Za sebou jsem slyšel
kvílení pneumatik. Zadržel jsem dech (což je asi normální,
když člověka drtí airbag) a  čekal jsem náraz zezadu.
Žádný se ovšem nekonal.
Celý dezorientovaný jsem otevřel dveře a  prosmykl
se jimi ven. Oběhnul jsem auto a vytáhnul Bellu.
„Neboj se,“ uklidňoval jsem ji a otíral jí slzy. „Už je
to v pořádku.“
Na ulici postával hlouček lidí. Všichni civěli na ten
výjev. Stará paní, kterou jsem málem přejel, seděla na
chodníku. Byla očividně v šoku, ale vyvázla bez zranění.
„Pojď,“ pobídnul jsem Bellu a vzal ji za ruku.
Vrátil jsem se k  sedadlu řidiče. Přidřepnul jsem si
a zkoumal podlážku auta. Co to je sakra za vůni?
Naklonil jsem se blíž. Nejdřív jsem vůbec nic nechápal.
Ta vůně mi ale byla povědomá. Bella se ke mně pevně





32
tiskla. Teprve když jsem strčil hlavu až k pedálům, do -
šlo mi, co se stalo.
Pomeranč. Bella si ho ráno chtěla vzít s sebou
k babičce, ale spadnul jí v autě na zem. V životě by mě
nenapadlo, že by se mohl zakutálet pod brzdový pedál.
Nic horšího za tím nebylo. Aspoň protentokrát.
Když jsme ten zážitek líčili doma Lucy, brečela
smíchy. Pohled na její rozesmátý obličej byl sice příjemný,
ale mně do smíchu moc nebylo.
„Mám takový dojem, že to auto začnu nenávidět,“
prohodil jsem.
„Proč?“
„Myslel jsem si, že mi někdo rozšteloval brzdy. Byl
jsem si tím úplně jistý.“
Lucy mě pohladila po tváři.
„Vařím večeři,“ oznámila.
„Krásně to voní,“ pochválil jsem ji a v duchu dodal:
Na co si to sakra hrajeme? Na spokojenou rodinku?
Od té doby, co se vrátila Bella, u  nás Lucy spala
každou noc. A já neměl důvod protestovat. Oba jsme
ji potřebovali. Jenže teď už to trvalo nějak dlouho a já
jsem z toho začínal být nervózní. Jediný člověk, se
kterým jsem kdy bydlel, když nepočítám mámu a  ségru,
byla Bella. A  neměl jsem důvod to měnit. Prostě
potřebuju prostor. S Lucy jsme spolu nebydleli, ani když
jsme spolu ještě oficiálně chodili. A byla to hlavně moje
vina. Nebo zásluha? Někteří lidi mají panickou hrůzu
z války nebo z ekologické katastrofy. Já zase
z každodenní rutiny. Musím mít možnost se stáhnout, dobít
si baterky. Ať už sám, nebo ve společnosti jiné ženské.
Dost lidí mi vyčetlo, že jsem s Lucy odmítnul bydlet.
Podle nich to ode mě bylo nedospělé. Tvrdili, že žádná
vášeň netrvá věčně. Zamilovanost prý dřív nebo
později vystřídá láska. Rutina je nevyhnutelná. Nezbývá než
se s tím smířit. Člověk si ji prý nakonec ještě zamiluje.





33
Nepřítomně jsem míchal Lucyinu boloňskou omáč -
ku. Jenomže já jsem prostě z jiného těsta. Rutinu si
nezamiluju nikdy. To je vyloučené.
„A  co jste vlastně zjistili?“ vytrhla mě z  myšlenek
Lucy.
Vybavily se mi děti, hřiště, budova školky,
chlapeček, který ode mě nemohl odtrhnout oči.
Všechno jsem to Lucy vylíčil.
„Mio se ztratil, když si děti hrály venku,“ dodal jsem.
„Otázka je, jak se to mohlo stát. Byl malý, určitě nemohl
přelézt tak vysoký plot. Ani si sám otevřít branku.“
„To už přece víme, ne?“ namítla Lucy. „Že určitě
nezmizel sám. Jenom nevíme, kdo ho unesl.“
„To je fakt,“ uznal jsem. „Ale to hřiště je celkem malé
a  přehledné. Žádná obří zarostlá zahrada se spoustou
zákoutí a  možných skrýší. Dotyčný musel Mia unést
učitelkám přímo před nosem. Anebo z druhé strany
zahrady za školkou, ale tam už není hřiště, takže by si
snad někdo všimnul, kdyby se tam Mio vydal.“
Začal jsem prostírat stůl. Lucy zatím dala vařit
čerstvé těstoviny. Nejenže s  ní bydlím, navíc se ze mě stal
soukromý detektiv, který se v  létě plíží kolem
prázdných školek a odhaduje délku plotu.
„Mio zmizel za tmy,“ pokračoval jsem. „Bylo to
v listopadu, skoro ve čtyři hodiny odpoledne.“
„To hřiště snad musí být osvětlené, ne?“
poznamenala Lucy. „A na ulici už taky musely svítit lampy.“
„To jo,“ přikývnul jsem. „Ale to ještě neznamená, že
tam nejsou stíny nebo tmavá místa.“
Lucy kápla do hrnce trochu oleje.
„Žádná z učitelek si nepamatuje, že by ho viděla
odcházet,“ pokračoval jsem. „Nebo že by si pro něj přišli
pěstouni. Rodiče si přece děti nevyzvedávají, aniž by
se nejdřív pozdravili s  učitelkami a  zeptali se, jak to
dneska šlo.“





34
Nevěřil jsem vlastním uším. Já, který jsem nikdy
nechtěl mít děti, poučuju Lucy o tom, jak to chodí ve
školce. Jako by to sama nevěděla.
Lucy zavolala Bellu ke stolu. Ta přiběhla, v  náručí
dvě panenky.
„U stolu smí sedět jenom jedna panenka,“ připomněl
jsem jí naše pravidlo.
Bez odmlouvání pustila tu s  kratšími vlasy na zem
a dlouhovlasou usadila na dětskou stoličku vedle svojí
židle.
„Co uděláš s tím autem?“ zajímala se Lucy.
Zamračeně jsem mrknul na hodinky.
„Hned po večeři ho zavezu do servisu. Zaschlá po -
merančová šťáva by hrozně smrděla.“
To byla taky poslední věc, kterou jsem ten první
pracovní den udělal. Zavezl jsem porsche do servisu, kde
měli otevřeno i v neděli. Domů jsem dojel náhradním
autem, které mi půjčili. Přitom mě ani nenapadlo, jak
skvělý to je tah.





35
4
Pondělí
Těsně po půlnoci mi zazvonil telefon.
Jen co jsem otevřel oči, ze všeho nejdřív jsem si uvě -
domil, že se mi ještě nestačilo nic zdát. Lucy se
probudila jenom vteřinu po mně. Jelikož jsem byl čistě
formálně stále podezřelý z  dvojnásobné vraždy,
předpokládal jsem, že mi policie odposlouchává telefon.
Proto jsem měl mobilů několik. Zvonil můj původní –
jediný, který jsem měl, když to všechno začalo. Ten,
o kterém jsem si myslel, že je napíchnutý.
„Tak už to zvedni,“ pobídla mě Lucy.
Poslední dobou byla nějak netrpělivá. Stejně jako já.
Hovor se mi podařilo přijmout až na několikáté
přejetí prstem po displeji.
„Martin,“ představil jsem se.
Hlas jsem měl hrubý a rozespalý.
„Vím, co hledáte,“ ozval se ženský hlas, který jsem
nepoznával.
„Prosím?“
„Musím... potřebuju se s vámi sejít. Chci vám něco
říct. Týká se to Mia.“
Zrychlil se mi tep. Až jsem ho slyšel v uších.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
Chtěl jsem hovor pokud možno zkrátit. Slíbil jsem
Luciferovi, že si policii budu držet co nejdál od těla.





36
„To vám teď neřeknu. Můžeme se sejít?“
„Kdy? Teď hned?“
„Tak můžeme?“
V  unavené hlavě se mi rozblikalo nejmíň tucet vý -
stražných světýlek.
Jak ví, kdo jsem? V novinách se o mně přece
nepsalo. Aspoň prozatím. Až mě to zaráželo. Zahlídnul jsem
jenom pár krátkých článků o  dvou smrtelných
nehodách na přechodech pro chodce v centru Stockholmu,
od nichž řidič ujel. Ale zdálo se, že si je nikdo nespojil
dohromady. A už vůbec tam nestálo nic o tom, že
policie někoho podezřívá a mezitím ho vyslechla. Proč ne?
Odkdy od policie k novinářům neprosakují informace?
Jak to, že se dvěma vraždám souvisejícím
s profláknutým případem Sary z Texasu nedostalo v tisku větší
pozornosti?
„Tak můžeme?“ zopakovala volající. „Můžeme se
sejít hned?“
Její naléhání mě namíchlo.
„Ne, pokud mi neřeknete, kdo jste a proč si myslíte,
že se s vámi chci scházet uprostřed noci,“ odseknul jsem.
Lucy na mě vykulila oči. Přejel jsem jí prstem po
nahém rameni. Pokud mě teď bude chtít někdo dostat
z postele, bude potřebovat pádný důvod.
„Řekl mi o vás Bobby,“ ozvalo se ve sluchátku.
Ztuhnul jsem.
„To vám nevěřím,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Sešli jsme se, než umřel. Říkal, že se mnou
a s ostatními učitelkami ze školky budete chtít mluvit. Že vás
bude zajímat, co se stalo s Miem. To on mi dal vaše
telefonní číslo.“
Úplně mi vyschlo v puse. Pokud tohle slyší policie,
nevadí to.
„Vy pracujete ve školce, do které chodil Mio?“
„Jo.“





37
„A proč se se mnou chcete sejít?“
„Protože něco vím. Ale nechci o tom mluvit po tele -
fonu. To odpoledne jsem něco viděla. Ten den, kdy se
Mio ztratil.“
Poslední větu vyslovila šeptem.
„Vy jste něco viděla?“ zopakoval jsem pomalu.
„Jo. Tak přijdete?“
Každičká rozumná buňka v mém mozku
protestovala. Nemůžu se přece uprostřed noci někam sám
vypravit. Nemůžu věřit ženské, která se ani nepředstavila.
Jenže nakonec zvítězila zvědavost. V  tomhle ohledu
jsem se nezměnil. Touhu po dobrodružství mám prostě
v krvi.
„Musíte mi aspoň říct, jak se jmenujete,“ naléhal
jsem.
Volající chvíli váhala.
„Susanne,“ řekla nakonec. „Jmenuju se Susanne. Tak
přijdete?“
Polknul jsem a vyhnul se Lucyinu pohledu.
„Jo. Ale dejte mi svoje telefonní číslo, abych vám
mohl zavolat z jiného telefonu.“
Susanne měla možná taky svoje důvody, proč by se
měla bát policie, protože mi telefonní číslo dát odmítla.
Nakonec jsem jí nadiktoval svoje druhé číslo, aby mi
na něj mohla případně zavolat. To, o kterém jsem si až
do té chvíle myslel, že je bezpečné – i když pokud mě
opravdu odposlouchává policie, bude během pár dní
nepoužitelné.
Jakmile se totiž policie rozhodne někoho
odposlouchávat, omezuje se samotný odposlech jen na
konkrétní telefonní číslo, případně čísla. Pokud se ukáže, že
odposlouchávaný používá ještě další telefon, musí
policie požádat státního zástupce o  nové povolení. Což
může trvat několik hodin až několik dní.





38
Nedalo se říct, že by Lucy můj noční výlet schvalo -
vala. Naopak.
„Ty ses snad úplně pomátnul,“ křičela skoro, zatímco
jsem se oblékal.
„Pst,“ napomenul jsem ji. „Ať nevzbudíš Bellu.“
„To nemyslíš vážně,“ nedala se. „Nemůžeš tam přece
jet sám. To snad chápeš, ne?“
Jejím obavám jsem rozuměl. Jenomže jediný člověk,
v jehož doprovodu bych se cítil bezpečně, byl mafián
Boris. A toho jsem nechtěl zbytečně otravovat. Po tom
všem, co se stalo. Čím míň budeme v  kontaktu, tím
menší je pravděpodobnost, že policajtům dojde, že se
známe.
Ten můj strach z policie byl ostatně taky trochu
k smíchu. Najednou jsem policajty považoval za iracionální
soupeře schopné zničit mi život.
„Tady je adresa,“ podal jsem Lucy papírek s pár
načmáranými slovy. „Jestli se do hodiny neozvu, zavolej na
policii. Doufejme, že se zmůžou na něco rozumného.“
Lucy nevěřícně kroutila hlavou. Seděla na posteli
s nohama přitaženýma k tělu, kolena pod bradou.
Zrzavé kadeře jí splývaly na ramena. Na sobě měla jenom
kalhotky a  tenkou noční košilku. Erotičtěji založená
část mého mozku – přiznávám, že dříve většinová – se
probudila k životu. Co bych za to dal, kdybych mohl
zůstat a rozdat si to s ní.
„Brzo se vrátím,“ slíbil jsem jí a vyšel z ložnice.
Klíčky od auta jsem si zastrčil do kapsy. S ženou
říkající si Susanne jsme se domluvili, že se sejdeme před
barem Modrý voják na náměstí Gullmarsplan. Což byl
obskurní podnik s  pochybnou otvírací dobou. Otočil
jsem klíčkem v zapalování a půjčené auto se zavrčením
nastartovalo. V tu chvíli mi začal do žil proudit
adrenalin. Bobby postupoval pečlivě, to se mu muselo nechat.
Měl rozehraných víc karet, než jsem předpokládal. Jen





39
škoda, že nemůže sám sklízet plody svojí práce. A  že
teď pracuju pro druhou stranu a  chystám se uskuteč -
nit nejhorší noční můru jeho sestry, totiž vrátit Mia
jeho biologickému otci. Dalo se na to ovšem nahlížet
i  z  druhé strany. Vždyť se jen snažím zachránit život
svojí dceři. A  sám sobě. To by snad byla dostatečná
omluva. I pro Bobbyho.
Projížděl jsem Stockholmem, který sršel energií. Mám
rád města, co nikdy nespí. A Stockholm takový je. Pořád
se tu něco děje. Aspoň v  centru. Na předměstí
dobrodružství končí. Ulice jsou tu potemnělé a lidí míň.
Žádné místo, které jsem cestou minul, ale nebylo tak
liduprázdné jako to, kde jsem se měl setkat s tajemnou
Susanne. Modrý voják měl totiž zavřeno. Cedule na
dveřích oznamovala, že bar před dvěma týdny zkrachoval.
Chvíli jsem čekal venku. Až na slabý hukot dálnice
tu panovalo úplné ticho. O  kousek dál na jih se
tyčila obrovská bílá budova haly Globen. Mrknul jsem na
hodinky. Dám Susanne ještě pět minut, umínil jsem si.
Pak sednu do auta a vrátím se domů.
Vteřinová ručička hodinek se nemilosrdně sunula
vpřed. O deset minut později jsem tam pořád ještě stál.
Ale najednou jsem dostal strach. Něco mi uniklo. Něco
podstatného. Naskočila mi husí kůže a váhavě jsem
vykročil směrem k autu.
Vypadni odsud, sakra, našeptával mi hlas v hlavě.
A vzápětí další:
Už je stejně pozdě.
Rozběhnul jsem se. Jako bych se právě dozvěděl, že
Modrý voják během tří vteřin vybuchne. Bleskově jsem
nastartoval a dupnul na plyn. Jednou rukou jsem držel
volant a druhou si zapínal bezpečnostní pás. Pak jsem
zavolal Lucy.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Já jo. A ty?“





40
Měla nervózní hlas.
„Jedu domů,“ oznámil jsem stručně a zavěsil.
Jelikož Susanne volala ze skrytého čísla, nemohl jsem
ji kontaktovat. Zato ona mi mohla zavolat, že má zpož -
dění. A nezavolala. To mohlo znamenat jenom dvě věci:
Buď jí do toho přišlo něco tak vážného, že mi ani
nemohla dát vědět. Anebo vůbec nehodlala přijít.
Ať to bylo jakkoli, měl jsem tak jako tak pocit, že
jsem vlezl do pasti.





41
5
Po incidentu s pomerančem jsem tak trochu čekal, že
moje noční můry naberou nový směr, ale to jsem se bo -
hužel spletl. Znova mě pohřbívali zaživa. A zase jsem
se probudil celý zpocený a zamotaný do peřiny. Vzýval
jsem slunce, aby už konečně vyšlo a začal nový den.
„Vždyť ty vůbec nespíš,“ povzdychla si Lucy
starostlivě.
„Ale spím,“ namítnul jsem.
Mozek mi moc nesloužil a  oči mě pálily. Ty noční
můry byly jasné znamení. Přesně jsem věděl, z čeho
pramení a proč mě začaly pronásledovat zrovna po
návštěvě Texasu. A přece jsem se jich nemohl zbavit. Nejradši
bych se schoulil do klubíčka a škemral, aby mě nechaly
na pokoji. Jenže prosby fungují jenom na lidi. Ne na
hříchy z minulosti.
Nedostatek spánku má na lidi zničující dopad. Já
bývám z  nevyspání hlavně přecitlivělý a  pomaleji mi to
myslí. Což je pro člověka v  ohrožení života smrtelná
kombinace. Navíc mi dělal starosti ten noční výlet.
Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem vlezl do pasti.
„Někdo si z tebe nejspíš vystřelil,“ poznamenala
Lucy, zatímco jsme chystali snídani. Pro Bellu kaši, pro
Lucy jogurt s čerstvým ovocem a pro mě kafe a chleba
se šunkou. Na diety kašlu. Jenom se snažím
nepřehánět to se sladkostmi a s limonádami a jíst dost vlákniny





42
a bílkovin. A moc se nestresovat. Život je beztak křeh -
ký dost.
„To určitě,“ ušklíbnul jsem se. „Čirou náhodou mi
někdo zavolal uprostřed noci a tvrdil, že mi chce něco
říct o Miově zmizení. Nevinný žertík.“
Lucy obrátila oči v sloup.
„Tak jsem to nemyslela. Chci říct, že třeba existuje
logické vysvětlení, proč dotyčná nepřišla.“
„A proč nezavolala?“
Lucy pokrčila rameny.
„Dej jí trochu času. Určitě se ozve.“
Ve dveřích kuchyně se objevila Bella, ještě v pyžamu.
V náručí panenku, kterou posadila na dětskou stoličku.
Nový den mohl začít. S  Lucy jsme od té doby, co to
peklo vypuklo, dodržovali jasnou strategii. Maximálně
jsme se snažili vést normální život. Hlavně kvůli Belle,
ale taky kvůli tomu, aby navenek nebylo tak poznat, že
jsme v  koncích. Byl jsem podezřelý z  vraždy. A  chtěl
jsem, aby policie viděla, že normálně žiju a nečekám, až
mě přijdou zatknout. Jsem přece nevinný, tak se podle
toho musím chovat. Chodit do práce, vyzvedávat Bellu
ze školky a dál běhat ten krysí závod, kterému se říká
každodenní rutina.
„Co máš dneska v plánu?“ zajímala se Lucy.
„Chci si proklepnout všechny učitelky, které byly ve
školce ten den, kdy Mio zmizel.“
Lucy nasadila pochybovačný výraz.
„Všechny už přece vyslechla policie a...“
„To samozřejmě vím. Četl jsem výslechové
protokoly. Nehodlám se s nimi scházet.“
Lucy povytáhla obočí.
„Ne? A co teda?“
„Zajímá mě, co dělají dneska. Jestli v  té školce
pořád pracují. Jestli jsou vůbec naživu. A jestli se některá
z nich náhodou nejmenuje Susanne.“





43
Bella plácala lžící do kaše, až na stůl stříkalo mléko
s marmeládou. To dělala naposledy, když jí byly dva
roky.
„Přestaň,“ napomenul jsem ji ostře.
Nechala toho, ale do jídla se jí očividně nechtělo. Od
únosu a  požáru skoro nejedla. Proto mě její chování
tak rychle vytočilo. Měl jsem strach, aby mi neumřela
hlady.
Lucy mě pohladila po ruce.
„Copak je, Bello? Proč nepapáš?“ zeptala se mno -
hem laskavějším tónem, než jaký jsem použil já.
„Je to fuj,“ zamračila se.
Podíval jsem se do jejího talíře.
„Dal jsem ti špatnou marmeládu?“
Neodpověděla.
„A co kdyby sis sedla ke mně?“ navrhla Lucy.
„Můžeš mi sedět na klíně a budeme papat spolu. Co říkáš?“
Bella sklouzla ze židle a obešla stůl. Vylezla si
k Lucy do náruče a zavrtala jí obličej mezi prsa. Dělala mi
starosti. Neměl jsem nejmenší tušení, co prožila během
těch hodin, kdy ji měli v moci únosci. V nemocnici
neobjevili žádné známky násilí, zato jí našli v krvi zbytky
prášků na spaní. Zdálo se, že si vůbec nic nepamatuje.
Policajti a  doktoři odhadovali, že jí únosci dali ve
spánku něčeho čichnout a  vynesli ji ven z  domu,
který pak zapálili. Když jsem se Belly vyptával, na co si
vzpomíná, odpověděla, že jí babička před spaním četla
pohádku, a když se probudila, ležela v posteli se mnou.
Jenže to už nebyla na chatě u babičky s dědečkem, ale
v mém hotelovém pokoji v Grandu. A ani jeden z nás
nevěděl, jak se tam dostala.
„Do školky ne,“ zakňourala Bella.
Dětská věta bez podmětu a  přísudku. Kdy takhle
mluvila naposled? Intuice mi napovídala, že by se
potřebovala co nejdřív vrátit do zaběhnutého režimu, jehož





44
součástí byla i školka. Ale co jsem měl dělat, když byla
tak unavená, a navíc odmítala jíst?
„Zavolám Signe,“ rozhodnul jsem.
Chůva Signe patřila k  rychle se zužujícímu okruhu
lidí, kterým jsem ještě důvěřoval. Hlavně proto, že jsem
na ní byl závislý.
„A já brnknu do školky, že dneska nepřijdeš,“ slíbila
Lucy.
Vytáhla mobil, zatímco druhou rukou krmila Bellu,
jako by byla miminko. Jedna lžíce, druhá, třetí. Pak
Bella znechuceně odvrátila hlavu. Lucy ji místo toho
přemluvila, ať si dá trochu džusu. A pak ještě jednu lžíci
kaše.
Za maminku, za tatínka, znělo mi hlavou.
Signe přišla o půl hodiny později. Lucy a já jsme vy -
razili do práce. Lucy pracovat, já hledat cizí dítě. Do
auta jsme nasedli v půl deváté a za dvacet minut jsme
byli v  kanceláři na Kungsholmenu. Lucy se zavřela
k sobě. Já jsem se posadil ke stolu a vytáhnul policejní
spis týkající se Miova zmizení. Když jsem v noci
zvednul telefon, byl jsem rozespalý a  zmatený. Volající se
představila jako Susanne. Ale pracovala vůbec v Trollí
zahradě nějaká Susanne?
O chvíli později jsem znal odpověď. V Trollí zahradě
nikdo takový není. Samozřejmě. Žena uvedla falešné
jméno. Snažil jsem se uvěřit tomu, že je to
pochopitelné. Ale stejně jsem ji potřeboval najít. Protože tvrdila,
že tam pracuje. A že jí na mě dal telefon Bobby.
Proč mě vylákala ven uprostřed noci?
Štvalo mě, že mám tolik otázek a tak málo
odpovědí. A pořád dokola se mi vracel ten odporný pocit, jak
marně šlapu na brzdu před přechodem. Mohlo se to
opravdu stát. Mohl jsem zabít člověka.
Zase.





45
Tvrdě jsem si promnul čelo zatnutými pěstmi. V hla -
vě jsem měl jedinou myšlenku.
Nejsem vrah. Nejsem vrah.
Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila Lucy.
„Jdu na schůzku. Dáme si pak spolu oběd?“
Lucy a  já. Já a  Lucy. Začínal jsem mít stejný pocit,
jaký asi zažívají klaustrofobici.
Vždycky jsem se stýkal se spoustou lidí. Přece ne -
mohli všichni jen tak zmizet. Anebo to je tím, že je
léto? Většina lidí prchá z města ven. Zůstávají jen
nejosamělejší z osamělých.
„Jasně,“ souhlasil jsem. „Počkám na tebe.“
Lucy přikývla a otočila se k odchodu. Napadlo mě,
že si musí připadat stejně izolovaně jako já.
„Mimochodem...,“ začal jsem.
„Co?“
Polknul jsem. Přece od ní nemůžu požadovat úplně
všechno. Ale vypadlo to ze mě skoro samo:
„Kdyby se policie náhodou vyptávala, kde jsem
dneska v noci byl...“
„Tak jim řeknu, že ses na krok nehnul z  bytu,“
dokončila větu Lucy. „Ještě něco?“
Zavrtěl jsem hlavou. Falešné alibi. Jako by se
nechumelilo. Jako by to pro advokátku byla nejpřirozenější
věc na světě.
Lucy odešla a já přemýšlel, co se to s námi stalo. Pak
jsem se rozhodnul, že začnu z úplně jiného konce.





46
6
Každý trestný čin má nějaké svědky. I  pokud dojde
k vraždě, loupeži nebo ke znásilnění na nějakém odleh -
lém místě, je svědkem přinejmenším pachatel. A  taky
oběť, pokud ovšem vyvázne živá. A právě svědky nutně
potřebujeme, když chceme zjistit, co se stalo.
Potřebujeme lidi, kteří něco viděli nebo slyšeli. Já jsem
potřeboval svědky hned dva. Za prvé někoho, kdo viděl Miův
únos. Policie tvrdila, že nikdo nic podezřelého
nezaznamenal. Mio si prý hrál na zahradě a pak byl
najednou fuč. Tomu se mi ale nechtělo věřit. Vždyť tam byla
spousta dětí. Bella má přehled o tom, co se děje, snad
na tisíc metrů. Slyší každé moje zakašlání i kýchnutí
nebo to, když si před ní výjimečně prdnu. Není možné,
aby Mio zmizel z hřiště, kde se to hemžilo dětmi,
a žádné z nich si ničeho nevšimlo. Nebo některá z učitelek.
A nic na tom nemění ani fakt, že už byla tma.
Druhého svědka jsem potřeboval, aby mi pomohl
přijít na kloub tomu, kdo se mi snaží hodit na krk dvě
vraždy, které jsem nespáchal. Kdybych našel Mia a dál
mi hrozilo doživotí, bylo by mi to houby platné. Někdo
prý viděl, jak Jenny přejelo stejné porsche, jaké mám já.
Zemřela pouhých pár bloků od hotelu, kde se
ubytovala. A Bobby jen o chvíli později. Jeho vraždu sice nikdo
neviděl, ale to policii nijak neznepokojovalo, jelikož
stejně podezřívala mě. Prostě usoudili, že oba přejelo
stejné auto. Které jsem řídil já.





47
Případ smrti Jenny Woodsové byl teda na rozdíl od
Miova únosu snazší. Figurovalo v něm jméno svědka.
Potíž byla v tom, že spis byl tajný, tudíž bude obtížné
jméno zjistit. Obtížné ale nutně neznamená nemožné.
Musím využít prostředníka.
Už v útlém věku mi došlo, jak důležité jsou kontak -
ty. Jen málokdy nepřijmu pozvání na večírek
a v podstatě se nestává, že bych někdy nebyl mezi pozvanými.
Stal se ze mě člověk, ke kterému se lidi rádi hlásí, což
je klíčový faktor úspěchu. Proto mě taky kdysi požádal
o pomoc mafián Boris a proto znám lidi, jako je
Madeleine Rossanderová.
Madeleine Rossanderová je moje bývalá spolužačka
z vysoké a taky zatraceně bystrá ženská. Krom toho má
dost energie na to, aby přemohla celou armádu.
S Madeleine máme jedno společné (krom toho, že si oba
dost zakládáme na svých kariérách): oba jsme
v minulosti pracovali u policie. Já protože jsem si myslel, že se
tak dostanu blíž ke svému tátovi. Proč se k policii
dala Madeleine, netuším. Jenom vím, že to stejně jako já
zpětně považuje za velký omyl. Nehodila se tam. Byla
moc náročná, přemýšlivá a kritická. Vydržela to necelé
dva roky. Potom všechny poslala do háje a  začala se
věnovat právu.
Když pošlete do háje tolik lidí najednou, musíte si
předem zajistit, aby ti, kterých se to netýká, věděli, že
oni jsou výjimka. Lidi zbožňují pocit vlastní
výjimečnosti. Což bylo Madeleine moc dobře jasné a  zvládla
to na jedničku. Proto má taky u policie pár přátel, kteří
jí v případě potřeby rádi pomůžou.
Telefon zvedla hned po druhém zazvonění.
„Tady Martin Benner,“ ohlásil jsem se. „Máš chvilku?“
„No jasně, Martine. Jak se máš? Dlouho jsme se
neviděli.“
V jejím hlase jsem zaregistroval náznak
starostlivosti, který mě znepokojil. Ať jsem se snažil sebevíc, bylo





48
těžké předstírat, že se nic neděje. Možná nebyla sama,
koho překvapovalo, že jsem se tak dlouho neozval.
„Měl jsem teď dost náročné období,“ utrousil jsem.
„Doufám, že se nestalo nic vážného?“
„Ne, jenom toho na mě bylo moc. Jinak je všechno
při starém.“
Anebo taky ne.
Pokoušel jsem se očistit jméno sériové vražedkyně.
A zatím na mě padlo podezření ze dvou vražd.
Moji dceru unesl mafiánský boss přezdívaný Lucifer.
Přitom zavraždil její prarodiče.
A já teď hledám jeho ztraceného syna.
Do té doby jsem se se svými problémy svěřil jenom
Lucy, Borisovi a Fredrikovi. To ale nestačilo. Pokud chci,
aby mi Madeleine pomohla, musím jí vysvětlit, o co jde.
Slova se mi zadrhla v krku. Odkašlal jsem si a zkusil
to znova.
„Upřímně řečeno bych se mohl mít o dost líp. Neza -
šla bys se mnou na oběd?“
„Jasně,“ souhlasila Madeleine a hlas se jí změnil. „Co
třeba koncem příštího týdne? Mám...“
„Dneska, Madeleine,“ skočil jsem jí do řeči. „Dneska.“
Mám jednoduché potřeby a  relativně málo
opravdových přátel. Vlastně jenom pár. Známých mám
spoustu, ale ti přicházejí a  zase odcházejí. Všichni jsou
nahraditelní, a pokud mám být upřímný, až moc často se
vídám s lidmi, kteří mi nejsou nijak zvlášť sympatičtí.
Madeleine je ovšem výjimka. Je opravdová kamarádka.
Bohužel jí to ale nedávám dostatečně najevo.
Lucy jsem napsal esemesku, že oběd ruším, sednul
jsem do auta a  vyrazil do restaurace, kde jsme si
domluvili sraz s  Madeleine. Už seděla v  rohu. Když mě
uviděla, rozzářila se.
„To jsem fakt zvědavá, co mi chceš říct,“ prohlásila
na uvítanou.





49
Letmo jsem ji políbil na tvář. Měla zajímavý parfém,
který jsem neznal.
„Hezky voníš,“ pochválil jsem ji.
Rozesmála se.
„To je prý novinka od Chanelu.“
„Prý?“ povytáhnul jsem obočí. „Takže sis ho nekou -
pila sama?“
„Ne.“
Usmála se, ale vzápětí zvážněla.
„Co se stalo, Martine?“
Strašně rád bych jí pověděl necenzurovanou verzi
toho, v co se zvrhnul můj život, ale nešlo to. Musel jsem
být i  nadále opatrný, vyvarovat se zbytečných chyb.
Takže jsem jí řekl jen to nejnutnější.
„Někdo se mi snaží hodit na krk zločin, který jsem
nespáchal. Dvojnásobnou vraždu. A  bohužel nemůžu
říct, že by policie odváděla skvělou práci.“
Madeleine zvedla sklenici s vodou, ale hned ji
postavila, ani se nenapila.
„Ty jsi podezřelý z  dvojnásobné vraždy?“
zopakovala.
„Jo.“
Ačkoli od té doby, co Lucifer upálil prarodiče mojí
dcery, už trochu míň.
„A jak ti můžu pomoct?“
„Jednu tu vraždu prý někdo viděl. Pachatel přejel
oběť stejným autem, jaké mám já. Potřeboval bych,
abys mi pomohla zjistit jméno toho svědka.“
Během hovoru jsme si bez přestání hleděli do očí.
Nežádal jsem Madeleine o maličkost a poprvé
v životě jsem viděl, jak jí došla slova. Za


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.